Kroniky Elrendaru

Na ostrově Caer Darrow, v sídle Barovů se slavilo. Komorník Lucien Sarkhoff si bral služku Evu. Svatba to byla velká, neboť samotní Barové ji finančně i jinak podpořili. Lord Alexei pozval Stormwindského biskupa Benedicta, aby šťastný pár oddal. Jeho manželka Illucia se starala, aby hostina a vůbec celá slavnost šla jako po másle. Starší syn Alexi pozval Andorhalské komedianty a několik paladinů Stříbrné ruky, zatímco mladší Weldon se právě vracel z Lordaeonu se svatebním darem. Nejmladší člen rodiny, kouzelnice Jandice přijela až z Dalaranu, aby svými iluzemi bavila hosty. Lucien a Eva si nemohli přát lepší svatbu.
Z Dalaranu však kromě Jandice dorazil ještě jeden mocný mág: kontroverzní, ale velmi mocný Kel'Thuzad. Ten si ale na okázalou svatbu nepřišel užívat pozemských rozkoší. Jeho důvod byl mnohem praktičtější. On i jeho učedníci, kteří si říkali Thuzadinové, byli vyhozeni z Dalaranu kvůli svým praktikám a především nekromancii. Kel'Thuzad tedy putoval po Severním království a hledal útočiště i místo pro své studie a žáky. A teď se rozhodl požádat jeden z nejmocnějších rodů: Barovy.
"A co z toho plyne pro nás?" zajímala se lady Illucia, když Barovy Kel'Thuzad seznámil se svým úmyslem a žádostí. Byl už pozdní večer a svatební oslavy dávno utichly. Jen z oken panského sídla se svítilo, jak se šlechtici dohadovali s mágem.
"Co z toho budeme mít my?" zopakovala Illucia svou otázku. Kel'Thuzad se usmál. Tuhle otázku čekal a odpověď měl velmi dobře připravenou.
"Jak jistě víte, nekromancie je magie smrti. Studujeme, jak ji způsobit, učinit co nejtrýznivější, ale také, jak ji ošálit a oddálit. Pokud mě a mým žákům poskytnete těch pár pokojů pro mou školu, slibuji vám věčný život, který bude prodloužený životy vašich nepřátel." Věčný život! Jaký člověk a tím spíš šlechtic by na tohle neslyšel? Ani Barové neodolali. Koneckonců, pár pokojů sídla výměnou za nekonečný život...
A tak vznikla Thuzadinská škola nekromancie a především Kult Zatracených. A že to byla škola velmi vyhledávaná. Během několika měsíců přestaly oněch pár pokojů stačit a tak Barové poskytli mimo jiné i sklepení. Jenže nekromancie je temná magie a její vliv nezůstává utajen. Caer Darrow se začínal měnit. Ze sklepů se často linul ohavný puch a divné skřeky. Místo začalo chátrat mnohem rychleji, než zvládal čas. Z posledního křídla paláce, které ještě Barovům zbylo, ze po večerech ozývaly každým dnem silnější a zuřivější hádky. Stromy vadly, tráva žloutla, ptáci zmizeli. Caer Darrow už v žádném případě nebyl tím hezkým místem jako za časů Alexeje staršího. Kdysi pečlivě střežené pokusy a ghůlové se teď volně procházeli po rozpadajícím se sídle, které páchlo hnilobou a smrtí. A i na samotné Barovy to celé mělo příšerný účinek. Stávali se krutými bez jakéhokoli důvodu. Služebnictvo, které ještě neprchlo, mizelo i tak v ruinách velkého sídla. Ty ztracené už nikdo neviděl. Zůstaly po nich jen bolestné výkřiky do noci.
Hádky Barovů se stupňovaly do takových mezí, že ani oni sami už to nemohli snést. Jednoho dne se Weldon sebral a odjel z Caer Darrowu na jih do Southshore. Nejspíše tak učinil právě včas, protože pár dní na to Alexiho pokousal ghůl, což neměl šanci přežít. Zbytek rodiny ale netruchlil, na to byli příliš zaujatí studiem nekromancie. To bylo to poslední, co zajímalo rod jako celek: smrt. Jandice se z mocné iluzionistky stala Paní stínů, lord Alexei se změnil v rytíře smrti. a lady Illucia se svouu nemrtvou družinou teď pořádala hony na živé.
Netrvalo dlouho a svou školu po delší době navštívil sám Kel'Thuzad, teď už nekromant a nepřítel živých lidí. Se sadistickým potěšením sledoval, jak se Caer Darrow proměnil v mocný pilíř Pohromy. A když viděl, že Barové splnili svůj účel, naplnil svůj slib o věčném životě...skrze smrt! Zabil je všechny a z paláce Barovů se definitivně stala škola nekromancie, součást Pohromy. I když Barové nebyli více mezi živými, smrt je úplně nepostihla. Strašná kletba dopadla na prokletý rod. Nikdy neopustí Caer Darrow, navždy budou muset přihlížet tomu, co udělali. Kvůli svým příšerným skutkům už lord Alexei Barov, lady Illucia Barová a jejich dcera Jandice Barová zůstanou ve svých hrobech a tělech uvězněni, dokud je poslední Hodina Stmívání neosvobodí.

Velký Gilneas. Mocné severní království lidí. Jeho obyvatelé pod vedením rodu Greymanů prosperovali a město kvetlo. Jejich vlajka byla známá na celém Východě a mnohá města netrpělivě očekávala příjezd Gilneaské obchodní flotily. Katedrála úsvitu, kolem které bylo město postaveno, byla největší široko daleko.
Jenže žádný strom neroste do nebe. Z Lordaeronské říše přicházely zlé zprávy. Orkové se pod vedením Groma Hellscreama a nějakého Thralla osvobozují ze svých internačních táborů. Na východním pobřeží propukl podivný mor, jehož oběti nezůstávají mrtvé. A Arugal, pán ze Shadowfangu, praktikuje temnou magii, přivolává odporné zrůdy z jiného světa. Králi Greymanovi došlo, k čemu se schyluje, že je to příliš mnoho nepřátel, než kolik lidé dokážou udržet. Nechal proto postavit mocnou zeď, která odstřihla město od zbytku světa. Izolované město tak přežilo potyčky s orky, příchod Pohromy a ani Arugal už je neohrožoval. Když Lordaeron padl, několik uprchlíků se pokusilo najít azyl v Gilnaesu, ale král rozhodl jinak. Nebude riskovat životy tisíců kvůli desítkám. Brána zůstala zavřená. Gilneas se definitivně odloučil od ostatních lidí. Obchodní flotila už prakticky neexistovala a do Kaelského přístavu jen čas od času přijeli elfové.
Léta minula a jiná hrozba se začala rýsovat na obzoru. Po občanské válce mezi králem a lordem Dariem Crowleyem, kdy byl Gilneas skoro roztrhán na kusy, to sice vypadalo na relativní mír, ale to by nesměl existovat Arugal. Jeho domácí mazlíčkové, worgeni, začali přelézat nezdolatelnou zeď a útočit na bezbranné sedláky. Přes všechnu snahu královské armády přicházeli worgeni pořád blíž a blíž. Nakonec už bylo jasné, že vtrhnou do Gilneasu. Byla to jen otázka času...

"Hlídač? V Gilneasu nikdo nespatřil Hlídače od Crowleyho rebelie," divil se princ Liam Greymane, když uviděl dobrovolníka v dlouhém hnědém kabátě s emblémem Královské hlídky a s mečem onoho tajného řádu.
"Dobrá, ať už jsi Hlídač nebo ne, pomoc tu potřebujeme. A hodně! Já se svými strážemi budu držet worgeny, jak jen to půjde. Ty oběhneš domy, vyvedeš ven civilisty a dostaneš je odsud. Můj otec má přijet s posilami na Vojenské náměstí. Tam s nim půjdeš. A čím víc zabiješ těch stvůr cestou, tím víc nám pomůžeš. A běž už!" Hlídač přikývl a o pár minut později skutečně tloukl na dveře domů, budil obyvatele a vysvětloval jim situaci. Někteří šli dobrovolně, další se nechtěli vzdát majetku, ale nakonec své domy opustil každý, když uviděl kabát Hlídky. Jedny dveře se ale neotevřely. Hlídač je bez sebemenších výčitek vyrazil a vstoupil dovnitř, kde byla tma jako v pytli. Rozsvítil lucernu, tasil meč a šel hledat obyvatele. Když nikoho nenašel v přízemí, rozhodl se prozkoumat patro. Našlapoval potichu po schodech, zvlášť když se odtamtud začaly ozývat podivné zvuky. Jak vstoupil na poslední schod, uviděl zdroj těch zvuků. Dům byl obydlený, ale worgenem. Hlídač si vzpomněl na princova slova o zabíjení těch stvůr a tak se k němu začal plížit. Worgeni ale mají dobrý sluch. Příšera se otočila a skočila po nezvaném hostu. Hlídač jen taktak uhnul worgenovi a přetáhl ho lucernou. Světlo zhaslo a worgen zakňučel. Hlídač bodl mečem do tmy, odkud vyšlo kňučení. Ozvalo se bolestivé zavytí, žuchnutí a pak ticho. Hlídač zasunul meč a vyrazil ven.
"Je pozdě," řekl měštanům, kteří čekali venku. "Musíme přidat, ostatní si pomůžou sami." Měšťané se na sebe vyděšeně podívali, ale neprotestovali. Následovali ho klikatými uličkami Obchodnické čtvrti. Měsíc zašel za mrak a nad městem se rozhostila ještě větší tma. Uprchlíci cítili oči worgenů ve svých zádech, ale z nějakého důvodu je Arugalovi mazlíčci nechávali na pokoji. Nejspíš i ve své zvířeckosti poznali, jaké nebezpečí jim hrozí v podobě Hlídače. Výprava se plížila tmou a poslouchala, zdali neuslyší vodu v kanálu. To by znamenalo, že se blíží k Vojenskému náměstí a jdou do bezpečí. Ale krom zvuků noci, vzdáleného vytí a nářku těch méně šťastných neslyšeli nic. A zatímco nářek utichal, vytí sílilo. Pak se to ale ozvalo, spásný zvuk kanálu. Rozběhli se za ním a skutečně, byli u něj. Na mostě stála barikáda, za kterou se schovávali další uprchlíci a několik strážných. S pocitem úlevy se vydali k barikádě. Jenže když vstoupili na most, vyšplhal na barikád voják a namířil na ně pušku.
"Ani hnout!" zařval mocně.
"Nestřílej! Nejsme worgeni, jen prcháme odsud!" zavolal na ně Hlídač. Voják zklamaně pohlédl na uprchlíky, spustil pušku a zašklebil se.
"Náh, stejně už nemáme žádné střelivo. Pojďte dál." Uprchlíci si oddechli a začali se škrábat na provizorní hradbu.
"Seržant Cleese," představil se voják a natáhl k Hlídači ruku. Ten ji stiskl a zeptal se, jak to vypadá s worgeny.
"Je to zlé. Hodně zlé. Barikáda je sice udrží a král už dorazil, ale máme děsně málo zbraní a střeliva. Mimoto se worgeni pohybují hlavně po střechách a ty nemáme jak zajistit."
"Král je tady?" Seržant jen ukázal palcem za sebe do ulice, která vedla přímo na Vojenské náměstí.
"Běž se přesvědčit sám. My se tu už postaráme o ty, cos přivedl a králi se bude Hlídač náramně hodit, to mi věř."

Na Vojenském náměstí bylo rušno. Armáda se starala o uprchlíky a král Genn Greymane se velmi ostře hádal s lordem Godfreyem, městským správcem.
"A dost!" řekl prudce král. "Darius nás sice zradil a rozpoutal rebelii, ale musíte uznat, že bez jeho pomoci se neobejdeme! Tohle nebyla žádost, Vincente! To byl rozkaz! Ihned vyšlete jedno..." zarazil se, když uviděl muže v kabátu. Seskočil z koně a vyšel směrem k němu.
"Znám tvůj kabát, Hlídači, ale tebe ne. Ale řekl bych, že by tví předkové nedovolili, aby ses hlásil k Hlídce bez pořádného důvodu. Teď máš možnost to dokázat. Tamten tvrdohlavý kozel mi s tímhle nepomůže, takže to bude na tobě. Půjdeš do Stonewardského vězení a najdeš Daria Crowleyho. I když to lord Godfrey nechce uznat, potřebujeme ho. Světlo tě provázej, Hlídači." Král mu pokynul a vrátil se k Godfreyovi. Hlídač tasil meč a vyrazil ke Stonewardu, nechávajíce krále, lorda, uprchlíky i armádu za sebou na náměstí. Worgeni se úplně vymkli kontrole, procházeli se volně po ulicích a skákali na všechno, co jen trochu smrdělo masem nebo krví, ať už se to hýbalo nebo ne. Hlídač přidal do kroku a brzy stanul před Stonewardem. Brána do majestátní věznice byla dokořán, takže kdo mohl, nejspíš už utekl. Několik stráží leželo pobitých na zemi, ze dveří do jedé z věží se ale ozývaly zvuky boje. Hlídač vtrhl dovnitř a uviděl velitele věznice, kapitána Brodericka, jak z posledních sil bojuje s worgenem. Na nic nečekal a rychlým pohybem ukončil worgenův život. Broderick se vyčerpaně opřel o stěnu, aby si odpočinul, a usmál se na Hlídače.
"Kde je Darius Crowley? Král ho omilostnil a povolává do služby proti worgenům," vychrlil ze sebe Hlídač. Kapitán se jen udiveně podíval.
"Crowley? Proč by ho chtěl zachraňovat? Ale když to rozkázal... Crowley je nahoře spolu s Mistmantelm a pár dalšími, i když je dost dobře možné, že už tam budou jen jejich kosti. Viděl jsem tam dost worgenů," ušklíbl se ještě.
Hlídač nechal Brodericka za sebou a vyběhl nahoru. Na střeše zuřil boj. Crowley tam opravdu byl a spolu se třemi kumpány se holýma rukama pokoušeli probojovat ven. Hlídač jim vyběhl na pomoc. Jeden z nich ležel na zemi a krvácel z pokousaného břicha. S Hlídačovou pomocí ale worgeny nakonec odrazili.
"Takže," dostal ze sebe Crowley po boji. "Genn se mě očividně rozhodl zbavit. Na to ale nemusel posílat Hlídače, tyhle bestie by nás časem vyřídily samy." Hlídač vyvedl Daria z omylu a vysvětlil mu skutečný důvod, proč tu je. Darius nepřemýšlel ani vteřinu.
"Genn má pravdu. I když jsem nesouhlasil se zdí, v tomhle má pravdu. Sami worgeny nezvládneme ani jeden z nás. Řekni králi, že moje zbraně jsou mu k dispozici. Jsou ve sklepě mého starého domu. Lorna vás k nim zavede. Je tam i pár děl, ty ať převeze před katedrálu." Darius zvedl pokousaného muže. Rána vypadala zle, ale nic co by nešlo sešít.
"Dempseyho dostali vážně zle. Odnesu ho k doktorovi a pak se k vám přidám. Hodně štěstí."
Hlídač je tedy nechal za sebou a rychle se vrátil na Vojenské náměstí. Král tam už nebyl, zato Lord Godfrey se činil. Organizoval evakuaci města, posiloval obranu tam, kde to bylo třeba a vydával rozkazy jeden za druhým. 4
"No to mě podrž, ty seš naživu!" zvolal, když uviděl Hlídače. "A Crowley?"
"Lord Crowley je naživu a pomůže nám. Všechny zbraně jsou v jeho sklepě, jeho dcera Lorna nám je ukáže. Má ale podmínku: všechna děla odtamtud přepravíme ke katedrále." Godfrey si povzdechl, protože věděl, že přepravit děla nebude hračka. Zavolal seržanta Cleese, aby dělal Hlídači eskortu. Cleese poslušně zasalutoval a spolu s Hlídačem brzo stanul před Crowleyho domem. Zabouchali na dveře. Zevnitř zašramotil klíč a dveře se otevřely. Stála v nich černovlasá dívka s velkou puško namířenou na hosty a se dvěma mastify u nohou. Oba vypadali dost vztekle.
"Co chcete?!" vybafla na ně s proslulým Crowleyovským šarmem, zatímco mastifové netrpělivě vrčeli. Hlídač chtěl něco říct, ale Cleese ho přerušil.
"Jsme tu z rozkazu krále Greymanea a lorda Crowleyho. Město je zamořené worgeny a při evakuaci se nám bude hodit každá zbraň. Tvůj otec nám dal k dispozici svůj arzenál a chce, abys nás k němu zavedla." Lorna se nejprve zatvářila nedůvěřivě, pak ale trochu zklamaně složila pušku a uklidnila psy.
"Josiahu!" zavolala na sluhu. "Odvedeš tady pány do sklepa a ukážeš jim zbraně." Josiah poslušně přikývl a odvedl Hlídače s Cleesem na dvorek, kde jim odemkl dveře do sklepení. Rozžhnul lampu a osvětlil sklep.
"Do hajzlu," vydechl seržant, když uviděl jeho obsah. A měl k tomu pádný důvod.

Sklep byl nabitý k prasknutí meči, sekerami, puškami, střelivem i střelným prachem a u jedné stěny se černalo šest děl.
"Tohle by mohlo odpálit půl města," pokýval Hlídač uznale hlavou.
"Jdu informovat lorda Godfreye," řekl Cleese a opustil sklep. Hlídač si prohlížel vybavení, které na něj udělalo opravdu dojem. Jedna krátká pistole se mu zalíbila, a jelikož Josiah nedával pozor, tak si ji nenápadně vzal. Spolu s ní odebral ze zásob i několik kulí a zásobu střelného prachu.
Najednou ze sebe Josiah vyrazil příšerné zavytí a padl na zem. Celý začal mohutnět a chlupatět, jeho šaty pod náporem nové hmoty praskaly. Před Hlídačovýma očima se Josiah proměnil na worgena. Než mohl nějak zakročit, worgen po něm skočil a prokousl mu rukáv. Ozval se výstřel a monstrum, které ještě před chvílí bylo Josiahem, padlo mrtvé k zemi.
Na schodech stála osoba, kterou Hlídač znal. Lorna. Držela pušku, ze které se kouřilo a celá se třásla.
"On...stal se...proměnil se...v...," dostala ze sebe zdrceně. "Ubohý Josiah..." Hlídač se postavil na nohy a zkontroloval ránu. Nestačil ho kousnout hluboko, takže ani nebolela a už vůbec nevypadala ošklivě, jen trochu svědila.
"Jste tam dole v pořádku?!" ozvalo se zvenčí. Byl to Godfrey. Hlídač vzal Lornu a vyvedl ji ven. Kromě Godfreye tam stál ještě Cleese a asi dvacet vojáků.
"Doufám, že Cleese nepřeháněl," začal Godfrey. Hlídač rozhodně zavrtěl hlavou.
"U Světla, s takovou hromadou zbraní možná ještě všechno zvrátíme." Pokynul vojákům, ať si vezmou pušky a střelivo, děla ale ať odnesou ke kanálu, po kterém je dopraví před katedrálu. "No, zdá se, že díky vašemu otci možná bude žít o něco víc Gilneanů. Jaká ironie, když si vzpomeneme na..." chtěl dokončit myšlenku, ale už se k tomu nedostal, protože všichni uslyšeli volání o pomoc. Na stromě za velkou masou worgenů visel starý šedivý muž v pyžamu a jen z posledních sil se držel větve, zatímco worgeni se houfovali dole v předtuše snadné kořisti.
"To je Krennan Aranas," zbledl Godfrey. "Královský lékař, jednou zachránil princeznu Tess. Nemůžem ho tam nechat." Hlídač ale nečekal, až Aranase worgeni sežerou, vyskočil na Godfreyova koně a než tomu mohl lord zabránit, už se prodíral vlnou worgenů ke stromu, na kterém byl lékárník uvězněn. Worgeni se po koni sápali, ale zvíře bylo rychlejší, takže ho nestihli stáhnout k zemi. Jezdec koně pod stromem na okamžik zabrzdil, stáhl Krennana, otočil se a vyrazil stejným tempem zpět ke Crowleyovu domu. Lorna i Godfrey na ten šílený čin zírali s otevřenými pusami, ale seržant se nezapomněl a popoháněl vojáky s puškami, aby se připravili k palbě. Hlídač i Krennan se vrátili k ostatním a Godfrey, který se zatím vzpamatoval, vydal rozkaz.
"Máme Aranase! Palte jak chcete!" Vojáci rozkaz s radostí splnili a vzduch se naplnil výstřely, zápachem střelného prachu a nářkem postřelených worgenů.
"Dobrá práce, ale tohle už nikdy nedělej," řekl Godfrey Hlídači, zatímco Aranas mu vděčně děkoval a Cleese ho povzbudivě poplácal po zádech.
"A teď bude nejlepší, když Aranase a Lornu odvedeš na Graymaneův dvůr. Král i Crowley budou rádi, až je uvidí naživu. Chystají tam evakuaci města a odchod do Duskhavenu." Lorna si ale postavila hlavu.
"Zůstanu tu s vámi. Střílet umím dobře a vám se každá ruka bude hodit," dupla si rozhodně. Godfrey jen mávl rukou, takže na dvůr odešel jen Hlídač a Aranas.
Evakuační postupy na Greymaneově dvoře jely na plné otáčky. Král, princ Liam a lord Crowley živě diskutovali o tom, kdo zůstane ve městě a zdrží worgeny, takže ostatní budou mít čas na únik.
"Král by neměl opouštět své město," poznamenal zachmuřeně Genn.
"Král by především neměl opouštět svůj lid, Genne," oponoval Darius. "Neboj se, já a mí rebelové pro vás vykoupíme dost času, aby jste utekli všichni do bezpečí. Děla jsou už u katedrály, bude to řež hodná vyprávění."
"Otče, nech mě tu s Dariem. Chci pomoct a je to i má povinnost vůči Gilneasu," přemlouval otce Liam.
"Ani náhodou, chlapče," rázně ho odmítl Darius. "Král bude mít i tak dost starostí a já nechci, aby se mučil tím, zda je jeho syn naživu nebo ne."
"Darius má pravdu, Liame. Náš lid nás potřebuje jinde. a tobě, Darie, přeju hodně štěstí. Byli jsme blázni, že jsme proti sob bojovali. Zůstat jednotní, worgeni by neměli sebemenší šanci."
Darius se vyhoupl na koně a chystal se k odjezdu. Pak si ale všiml Hlídače.
"Ty! měl bych na tebe žádost. Pojedeš se mnou ke katedrále a pomůžeš nám. Vezmi si pochodeň, budeš s ní po cestě tam mávat, aby šli všichni worgeni za námi." Hlídač poslušně přikývl a vyskočil na koně za Daria. Koni se sice moc nelíbilo, že má nést dva místo jednoho, ale přece jen barikádu přeskočil. A zatímco Darius ho hnal, aby dorazili ke katedrále co nejrychleji, Hlídač mával pochodní na všechny strany. Lord měl pravdu, worgeni si ohně nejen všimli, ale hned se za ním pustili. Kůň přeskočil zídku katedrální zahrady a prohnal se rozbitým dvorem. Katedrála úsvitu byla ohromující i teď, když se okolo ní rojili worgeni. Na schodech před ní stálo šest děl a za nimi rebelové, připraveni spustit kanonádu. Crowley přijel před dveře, seskočil z koně, předal velení Tobiasi Mistmantlovi a zmizel v obří katedrále. Tobias poslal Hlídače k volnému kanónu a zahájil palbu. Už tak rozbitý dvůr byl brzy napadrť, když na něj začaly dopadat dělové koule. Spousta worgenů byla na maděru, ale to ty přeživší očividně netrápilo. Rebelové měli dost zásob na to, aby vedli otevřenou válku další měsíc, ale teď byla zásoba koulí i prachu vyčerpána za dvě hodiny.
"Ústup!" zavelel Mistmantle mohutným basem "Do katedrály!" Hlídač a rebelové neochotně opustili děla a zabarikádovali se uvnitř. Přehradili dveře dvěma masivními svícny, to ale v žádném případě nemohlo vydržet navždy. Obránci se shromáždili před oltářem, na kterém stál Darius s taseným mečem v jedné a pistolí v druhé ruce.
"Nebojte se těch zvířat! Ještě jich zabijeme hodně, než slunce vyjde! Doufám, že na každého z nás padne těch bestií deset!" volal povzbudivě. Dveře povolily a worgeni se nahrnuli dovnitř. Nádherné vitráže katedrály se rozsypaly skrz okna vpadli dovnitř další bestie. Rebelové zařvali a ve svém posledním vzepření bojovali nebývale statečně, jako divočák zahnaný do kouta. Rychle se ale unavovali. Bylo jasné, že worgeni nakonec vyhrají, ale rozhodně to nemělo být levně. Hlídač vystřelil z bambitky a v tu ránu pocítil velice ostrou bolest v ráně, kterou mu způsobil Josiah. Do té doby ho jen svědila, ale teď se rozbolela do obludných rozměrů. Hlídač upadl na zem a držel se za ruku. Svět se mu začal rozplývat před očima. Poslední, co si pamatoval, bylo vycházející slunce, řev bojujících a nakonec pocit zuřivého hladu. A pak už jen jedno jediné. Tma.

Hlídač se pomalu probral, oči ale nechal zavřené. Bolel ho krk, záda i obě zápěstí. Chtěl si je promnout, ale něco mu v tom bránilo. Otevřel oči a s hrůzou zjistil příčinu té strnulosti. Byl zavřený v ohradě s vysokým plotem a pro jistotu ještě do klády. To jeho malou radost z toho, že je naživu, rychle zahnalo. Nemohl přijít na to, proč je zavřený nejen v té velké ohradě, ale navíc ještě v kládě. Nemohl dokonce ani otočit hlavou, tak byla kláda těsná. Brzy se však měl důvod svého věznění dozvědět.
K jeho kládě přišli tři muži: král Genn, lord Godfrey a třetí muž v dlouhém šedém hábitu s kápí, kterého neznal.
"Podívej se na sebe," řekl mu s opovržením Godfrey. "Co se z tebe stalo. Kdysi člověk, dnes zvíře."
"Dej mu pokoj, Vincente. Ten, koho vidíš před sebou v kládě, nám dost možná kryl záda, zatímco jsme prchali sem," zpražil lorda král a obrátil se na kapucína. "Myslíte, že se dá ještě vyléčit?"
Hlídač nechápal. Proč by ho měli léčit? Zraněný nebyl, to by ho nedrželi v kládě, a duševně se cítil naprosto v pořádku.
"Nevím. Šance tu ještě je, ale moc znalostí o té nemoci nemám. Myslím ale, že kdybychom mu dali ještě trochu času, tak to půjde," odpověděl neznámý.
"Ale času nemáme dost ani pro sebe, natož pro něj. A podle protokolu..." pokusil se oponovat Godfrey, ale král ho přerušil.
"Myslíš si, že Darius se řídil nějakým protokolem, když padl v katedrále při obraně našich zad, zatímco jsme utíkali?!"
Takže Crowley byl mrtvý. Všichni rebelové byli mrtví a on jediný přežil katedrálu. To bylo strašné zjištění.
"Lord...Crowley...mrtvý?" dostal ze sebe s obtížemi a zalekl se, když uslyšel svůj hluboký a nepřirozený hlas.
"Slyšeli jste?" zeptal se udiveně neznámý muž. "Promluvil! to je velice dobré znamení. Mluví, rozumí nám a záchvaty vzteku už taky pominuly. Myslím, že našeho přítele můžeme bezpečně vypustit." Král přikývl a zavolal seržanta Cleese, který kládu i přes protesty lorda Godfreye otevřel. Hlídač se s námahou zvedl a chtěl si promnout krk. Pak ale uviděl své ruce a zděšením zařval. Místo páru lidských rukou se díval na dvě hubené a chlupaté worgení pracky. Tak to byla ta nemoc, ze které měl být léčen.
"Á ano, asi jsem tě na to měl připravit," řekl lítostivě cizinec. "Je to tak, jsi teď worgen. Díky mým lékům máš ale mozek člověka, jen podobu léčit neumím."
"Máš štěstí, že tě tady Aranas stihl vyléčit, Vincent tě chtěl popravit," řekl povzbudivě král.
"A pořád chci, na tom se nic nezměnilo," přisadil si lord. "Worgeni jsou nemyslící brutální zvířata a nic mě nepřesvědčí o opaku." Krennan i král však byli jiného názoru.
"Sloužil jsi nám dobře jako člověk, Hlídači. Doufám, že stejně užitečný budeš i jako vlk. Já teď odjedu do svého paláce, nicméně nechám vám tu Liama, aby vám pomohl. Snad už ty otřesy pominuly a budeme mít konečně zase klid jako před těmi zatracenými worgeny. Hodně štěstí vám všem," uklonil se lehce král a odešel z ohrady. Godfrey se jen nesouhlasně otočil na podpatku a odkráčel pryč. Hlídač si stále prohlížel ruce a ohmatával obličej. Kdo by tomu taky mohl uvěřit, že se stal tím, proti čemu bojoval v tak krátké době.
Krennan na něj hvízdl a tím ho probral. Hodil po něm velkou košili, vestu a dlouhatánské kalhoty. Během své proměny totiž Hlídač zmohutněl a jeho kabát se roztrhal na kusy. Nebo ho mohl rozdrásat on sám. S námahou se oblékl a stejně namáhavě se zeptal Aranase, co se tu stalo.
"Je to už několik týdnů, co jsme opustili Gilneas. Po lesích jsme nachytali worgeny a pokoušeli se léčit jejich šílenství. Ten protokol, o kterém mluvil pan Godfrey, přikazuje každého worgena, který se nevyléčí do dvou týdnů, utratit. Tys měl štěstí, že se za tebe král postavil, protože už jsi den přesluhoval. Osobně nevím, jak tě rozeznal od ostatních. Ale teď už dost řečí, máme spoustu práce. Teda vlastně až zas tak moc ne, protože to vypadá, že budeme mít konečně klid. Posledních pár dní jsme tu měli menší zemětřesení, ale nic silného. Ale jestli chceš být užitečný, dojdi mi do mého skladu za vesnicí pro pár beden s lékařský náčiním a aparaturou. Ve vsi mi je schraňovat nechtějí." Hlídač udělal pár kroků a když si byl svou chůzí jistý, vyrazil směrem, který mu Krennan ukázal. Duskhaven býval malou vesnicí, ale teď se notně rozrostl o stany a narychlo postavené boudy uprchlíků. A to ještě někteří odešli do dalších vesnic: Stormglenu, Emberstonu a Keelského přístavu.
Najít sklad nebyl zas takový problém, byla to vlastně jen kůlna na kraji útesu, které chyběla stěna. Hlídač si naložil dvě bedny a ve chvíli, kdy se otočil, uviděl něco krajně znepokojujícího. Byl to domobranec přibodnutý dlouhým nožem ke stromu. Mrtvý. Hlídač vytáhl nůž a nechal mrtvolu spadnout na zem. Nůž byl dlouhý, zubatý a s motivem lebky. Vypadal barbarsky, ale linul se z něj závan strachu a paniky. Hlídač si nůž zastrčil za opasek a pak jeho pozornost upoutalo něco jiného. Pod srázem se objevilo něco příšerného. Bylo jasné, že ta krátká doba klidu pro utečence z Gilneasu právě skončila.

Dvě velké lodě kotvily u břehu. Obě však byly odlišné od těch, které tu kotvit směly. Byly černofialové s tmavými plachtami a příď měly vytvarovanou do motivu obrovské lebky s beraními rohy. To byly lodě Opuštěných, národa nemrtvých, který se usadil v ruinách Lordaeronu. Jejich příchod nevěstil nic dobrého, Opuštění rozhodně nebyli "muži" míru.
Hlídač nechal bedny bednami a rozběhl se zpět k Duskhavenu varovat obyvatele. Vpadl do radního sálu, kde už živě diskutovali starostka Duskhavenu Gwen Armstead, bývalý cechmistr a worgen Jack Derrington, Krennan Aranas, lord Godfrey a lord Walden, který žil na pobřeží, kde zakotvily lodě.
"Pardon," omluvil se. "Lodě...nemrtví..."
"Ano, to už víme taky," vyštěkl Jack. "Tady Walden nám o tom řekl." Walden se lehce uklonil, když uslyšel své jméno.
"Bavíme se tu o tom, co s tím dělat. Já říkám bránit hlavně Duskhaven. Aranas navrhuje ústup do hor a lord Godfrey je pro protiútok," vysvětlila Gwen situaci.
"Nech nás tu o samotě a běž pomoct princi Liamovi. On, seržant Cleese, lovec Blake a pár dalších odráží nemrtvé průzkumníky," vyzval Hlídače Godfrey.  Hlídač přikývl a vypadl ven.
Najít prince nebyl zas takový problém. Problém byl ho poznat. Vypadal jinak, než když mu přikázal evakuovat Obchodnickou čtvrť. Vlasy měl dlouhé a nemyté a na bradě mu nekontrolovaně rostl plnovous. Košili neměl vůbec, divoce pořvával na nemrtvé a stejně divoce mával kordem. Neustále posílal duskhavenské domobrance z místa na místo. Nutno poznamenat, že to mělo relativní úspěch, přes všechnu přesilu nemrtvých drželi celkem stabilní pozice. Opuštění se ale rozhodli vzít vesnici útokem a to za každou cenu, takže se jich z lesíka vyhrnulo asi padesát, což vysoce převyšovalo počty Gilneanů. Hlídač si uvědomil, že nemá zbraň, ale pak si vzpomněl na dlouhý nůž. Vytáhl ho a ohodnotil. Do boje to nebylo nic moc, ale teď nebyl čas si stěžovat. Všiml si, že jeden z průzkumníků se nenápadně plíží za prince. Přiskočil k němu a mohutnou ranou přibodl nemrtvého k zemi a změnil ho na totálně mrtvého. Liam odrazil útočníka, který ho zaměstnával a povzbudivě se na Hlídače usmál, než si jeho kord našel další cíl. Hlídač se v ráně přepočítal, bodl mnohem silněji než musel, takže nůž teď bylo prakticky nemožné vytáhnout. Pokrčil rameny a pustil se do boje holými prackami. Ostatní worgeni v domobraně zbraně koneckonců taky neměli, protože se jim ještě pořád nevěřilo.
Najednou jeden z domobranců, skoro ještě chlapec, vyděšeně zapištěl a zmizel mezi domy vsi. Nikdo se na něj nezlobil, protože důvod k útěku byl více než pádný. Mezi stromy se objevila jedna z nejobávanějších zbraní všech nemrtvých. Hnus. Neuvěřitelně odporná nestvůra sešitá z těl padlých. I když vrátit nemrtvého mezi mrtvé nebylo zas tak těžké, hnus je něco jiného. Blake se svými střelci pálili do hnusu jednu střelu za druhou, nezdálo se ale, že by to monstru vadilo. Hlídač se rozhlížel po něčem, co by mohlo pomoct. A taky to našel. Popadl jeden ze sudů se střelným prachem, ten byl ale moc těžký. Cleesovi naštěstí došlo, o co se snaží a tak mu vyběhl na pomoc. Společně sud zvedli a přibližovali se k hnusu. Ten si jich nevšímal, protože Liam ho bavil víc než dost. Napnuli všechny síly a narazili mu sud na hlavu. Hnus vydal překvapený zvuk. Všichni v jeho blízkosti odběhli a Blake zamířil. Obrovská rána třaskla nad Duskhavenem, jak sud s prachem vybouchl. Zbytek těla nemrtvé obludy z hnusným šplechnutím dopadl na zem a Opuštění se dali na ústup. Obránci zajásali a hned začali ošetřovat raněné a počítat mrtvé. V tom všem se na bojišti objevil lord Godfrey s vojenským doprovodem.
"Ještě je brzo jásat!" řekl tvrdě. "Ti z vás, co nejsou vyčerpáni k smrti, za mnou! Jdeme se jich zbavit jednou provždy." Asi s třiceti domobranci se Godfrey chystal k odchodu na pole. Liam se taky přihlásil, ale lord ho rázně odmítl. Hlídače ovšem ne, i když bez výhrad to taky nebylo. ¨
"Nebudu ti lhát, nelíbí se mi, že v našich řadách působí worgeni. Ale teď je nejspíš zvláštní situace. Dávej si pozor, zkusíš udělat cokoli srandovního a skončíš s kulkou mezi očima, jasné?" Hlídač přikývl, i když se mu ten člověk hnusil.
"Dobře. Asi budeš potřebovat zbraň. Vem si tu kord někoho z padlých a dojdeš na pole," rozkázal Godfrey a se svou malou armádou odešel na pole. Hlídač si vzal kord, ale přišel mu moc malý a lehký, takže si vzal ještě jeden do druhé ruky, aby si nepřišel tak neozbrojený. Se dvěma kordy za opaskem vyběhl k farmám. Ke svému údivu zjistil, že běží mnohem rychleji a neunavuje se tak snadno. Očividně pozitivní dopad Kletby. Dokonce dorazil na místo posledního střetu dříve, než Godfrey.
"No to se podívejme," řekl lord jízlivě, když dorazil. "Přijde sem ještě před námi a se dvěma meči. Aby jsi s nimi taky uměl bojovat." Pak se otočil ke svým "vojákům" a chtěl nejspíš pronést nějakou řeč. Tento plán ale překazili šípy, které vyletěly z kukuřičného pole. Až na dvě vyjímky všechny minuly. Domobranci nečekali na lordův rozkaz a vrhli se do pole. Opuštění jim vyběhli na proti. Godfrey se zmýlil, worgeni znamenali skutečný přínos do bitvy. Byli mnohem agilnější a nemrtví se jich z nějakého důvodu báli. Hlídač se se svými dvěma kordy pohyboval po bojišti jako smrtící vítr a i když mu někdo jednu nebo druhou zbraň vyrazil z ruky, jeho drápy byly stejně smrtelné. Nemrtví poznali, že nepřítele hluboce podcenili a dali se na ústup k lodím.
Jen jeden luk opuštěných stále střílel. Jako temný stín se ze střechy Alleryho statku spustila vůdkyně celé operace, generálka Thyala. Zasáhla několik mužů a ti se s bolestí sesuli k zemi. Hlídač zavyl a spolu s několika dalšími worgeny prudce vyrazil za nemrtvou elfkou. Thyala nebyla hloupá a dala se na útěk, cestou ale pořád střílela šípy. Někteří nemrtví se ji pokoušeli bránit, s nimi ale rozzuření worgeni udělali rychlý proces a rozdrásali je na cáry. Thyala se zastavila před venkovským domem lorda Waldena a tasila dlouhou dýku. Šípy jí konečně došly. Ale i s dýkou se dokázala účinně bránit. Najednou se ozval štěkot. Zpoza Hammondova statku vyběhl lord Godfrey, lovec Blake a asi dvanáct mastifů.
"Na ní, chlapci!" zařval Godfrey a Blake vypustil psy. Mastifové se vrhli na Thyalu a během minuty ji roztrhali na kusy. Opuštění byli poraženi.
V tu chvíli se země děsivě zatřásla a zdálky se ozvalo příšerné zařvání, jako kdyby někdo otevřel peklo. Zemětřesení neustávalo a uprostřed jednoho z polí se objevila trhlina. Všichni rychle vyběhli k ní, aby se dostali na druhou stranu dřív, než se ten kus země utrhne a zmizí v moři. Obrovská vlna narazila do pobřeží a spláchla všechny a všechno. Zemětřesení ustalo, ale voda stále stoupala. Už potřetí ohrožoval Gilneany nepřítel a tentokrát nebyl boj řešením.

Hlídač si rychle uvědomil, co se děje a několika mocnými tempy se dostal na hladinu. Zhluboka se nadechl a pokusil se zorientovat. Byl asi dvacet metrů od pevniny a s námahou k ní doplaval. Vyškrábal se po čtyřech na břeh, vykašlal vodu a dolehl na záda.
Ležel tak asi dvě minuty a pak se podíval okolo sebe. Další přeživší se drápali na břeh, zatímco z Duskhavenu přicházela pomoc v čele s princem Liamem. Hned se začali starat o ty vážněji raněné. Promočený Hlídač se pomalu zvedl a zamířil k Duskhavenu. Nikdo neprotestoval, možná si ho nikdo ani nevšiml. Několik dalších, co měli to štěstí a zůstali nezranění, se vydalo zpátky do vesnice. Voda na místě bývalých polí rychle stoupala, nebylo času nazbyt.
Ukázalo se, že Gwen to naštěstí také došlo. Došlo jí, že tady zůstat nemůžou, že Duskhaven je odsouzený k záhubě. Hned vydala příkazy k evakuaci do královského paláce. Tohle místo totiž mělo několik výhod, které Duskhaven neměl. Byl vysoko, ne zas tak daleko a dost veliký pro všechny uprchlíky, alespoň na pár dní. Když Gwen uviděla Hlídače, nezdržovala se nějakými zdvořilostmi.
"Něco od tebe potřebuju. Musíme odsud, ale nemůžu nutit lidi, aby tu všechno nechali. Máme vozy, na kterých můžeme
jejich majetek odvézt, jenže je nemá kdo táhnout. Kus odsud je Crowleyho bývalý sad. Žije tam teď Lorna a taky její koně. Je jich dost na to, abychom se nemuseli strachovat o to, jak dostanem vozy do hor. Musíš ji přesvědčit a přimět, aby šla s námi a koně vzala s sebou. O nic jiného se bát nemusíš, pro babičku Wahlovou pošlu Jacka a bratři Haywardové mají lodě, ti se zachrání sami. Ale dávej pozor, je teď trochu labilní po smrti svého otce. Hodně štěstí," řekla rychle Gwen a začala se věnovat jiným věcem. Hlídač si jen povzdechl a vyrazil na cestu k sadu. Zasloužený odpočinek musí počkat.
Crowley si naštěstí nevysadil sad až zas tak moc daleko od vesnice, takže cesta netrvala dlouho. Lorna zrovna seděla na lavičce před chatkou a když uviděla Hlídače, přivítala ho po svém. Hlídač jen taktak uskočil výstřelu z pušky a skryl se za strom.
"Máš jen pár vteřin na útěk, než si nabiju a pošlu tě za mým otcem, ty bestie!" zařvala divoce, zatímco si nabíjela pušku.
"Počkej!" zavolal na ni Hlídač. "Já nejsem divoký worgen! Jsem ten Hlídač, co si k tobě během útoku na město přišel pro zbraně proti worgenům." Lorna dokončila nabíjení a zamířila, k výstřelu se ale neodhodlala.
"A co tu chceš?!" zeptala se už o něco mírněji a nezdálo se, že by chtěla mluvícího worgena zastřelit.
"To zemětřesení, zaplavuje Duskhaven. Gwen potřebuje koně, aby mohla odtáhnout vozy uprchlíků do paláce, do bezpečí." Zuřivost se vrátila do Lorniných očí a znova vystřelila.
"Vy bastardi!" zařvala. "Greymaneové mi vzali všechno! Domov, přátele i otce! A teď chcete i koně?! Naserte si, radši se tu utopím s vědomím, že se topíte se mnou!" Nadávky vystřídal další výstřel.
"Vím co Genn udělal!" pokračovala v nejvyšším stupni hněvu. "Nakázal mému otci, aby se sebevražedně postavil worgenům! Godfrey mi všechno řekl! Řekni mi Hlídači, proč bych měla pomáhat vrahům mého jediného rodiče?!" Hlídač si uvědomil, že Lorna je ohledně otcovy smrti dezorientovaná, i když nechápal, proč by jí Godfrey lhal. Počkal, až proletí další kulka a pak vsadil vše na jednu kartu.
"Mýlíš se, Godfrey ti lhal!" řekl Hlídač, když vylezl z úkrytu. "Král Dariovi nic nenařídil, dokonce chtěl zaujmout jeho místo, aby Darius nemusel zemřít. Tvůj otec si vybral dobrovolně, byl to hrdina, ne loutka!" Lorna zamířila, pak se jí ale rozklepala brada a do očí vhrkly slzy. Nechala pušku spadnout na zem a svezla se na židli před domem. A pak udělala něco, co by od ní, drsné Crowleyho dcery nikdo nečekal: rozplakala se. Hlídač si trochu oddechl, když viděl, že mu od ní už nehrozí nebezpečí. Přesto k ní přistupoval velmi opatrně. Konejšivě ji položil ruku na rameno, což bylo při jeho podobě nanejvýš obtížné, aby to opravdu konejšilo. Nebránila se. Její hněv rázem zmizel. Hlídač ji nechal, ať se vybrečí a pak se opatrně zeptal na koně. Lorna ještě párkrát zavzlykala, ale pak si utřela uslzenou tvář a její výraz opět ztvrdl.
"Máš pravdu, nemůžu nechat umřít nevinné lidi jen kvůli své pýše. Jdem pro koně," zavelela a odvedla Hlídače k ohradě. Lorna byla i přes své mládí tvrdou ženou a všichni to věděli, tahle změna by ale zaskočila možná i samotného Daria. Otevřela ohradu a zamlaskala na koně, kteří byli kvůli otřesům velmi nervózní. Jejich nervozita ale byla pryč, když je Lorna poplácala po šíji a pošeptala jim do ucha. Hlídač na to jen udiveně zíral, nikdy neviděl, že  by koně šli sami, dobrovolně a bez otěží. Lorna to ale dokázala a tak se ona, Hlídač a jejich koňský doprovod rychle blížil k Duskhavenu. Sice se ještě zastavila na moment v chatce, kde si vzala pušku a kulky, hned nato ale vedli slíbenou pomoc ke Gwen,
Situace v Duskhavenu byla velmi znepokojující. Voda už zatopila i střechy farem a nebezpečně se blížila k vesnici. Když ale Gwen uviděla koně, úzkost náhle trochu pominula. Rychle zapřáhli koně do vozů a vyrazili nahoru do hor, k paláci jejich krále. Hlídač byl dost unavený, pěkně dlouho nespal a přitom měl spoustu práce. Rozhlédl se, jestli se někdo nedívá a pak vklouzl do jednoho z krytých vozů. Uvelebil se na hromádce oblečení a konečně, blaženě a s pocitem bezpečí usnul.

Vůz sebou trhl a Hlídač spadl ze své hromady oblečení. Rozespale se protáhl, protřel oči a mocně zívl. Nevěděl, jak dlouho spal. Vylezl z vozu a oslepilo ho sluneční světlo. Rozhlédl se a zjistil, že jsou na místě. Uprchlíci dorazili do Greymaneova paláce. Slézali ze svých vozů, nechávali je ale naložené. Měli pocit, že se tu dlouho nezdrží.
Princ Liam pomáhal uprchlíkům z vozů, zatímco jeho matka, královna Mia, se energicky starala o to, aby se do paláce všichni vešli. Liam se nejspíš po cestě stačil upravit, protože to už nebyl ten polonahý vlasatý barbar jako před Duskhavenem. Dlouhé vlasy měl stažené do culíku, vousy zastřižené do slušivé bradky a jeho oblečení konečně prozrazovalo šlechtice. Mia oproti němu byla oblečená v dlouhých šatech, bílých stejně jako její vlasy. Krále Genna Hlídač neviděl, stejně tak byla pryč i Liamova mladší sestra Tess. Hlídač se trochu upravil a vstoupil do Velké síně paláce. Sál to byl velký, s obrazy dalších Greymanů, honosným lustrem a nádhernou vitráží nad schody do patra. Sluneční paprsky zlehýnka prosvítaly oknem, což vytvářelo dojem, že nádherně vyrobené okno kouzelně svítí. Hlídač na vitráž omámeně hleděl, než ho z jeho kochání vytrhl princ Liam.
"Jestli to není náš velký Hlídač," rozpřáhl bodře ruce. Hlídač se usmál, jak jen to jeho podoba dovolovala.
"A jestli tohle není ten divoký barbar, kterého jsem viděl u Duskhavenu," opáčil Hlídač. Liama to očividně pobavilo.
"Když si vezmu, že před tímhle vším bych tě za tohle mohl nechat zavřít pro urážku královského majestátu," zasmál se, pak ale jeho výraz zvážněl. "S otcem jsme probírali další kroky. V tomhle paláci nemůžeme zůstat navždy a kdoví, jak vysoko ta voda ještě vystoupá. Jenže on je občas tvrdohlavý jako osel. Zavřel se nahoře ve věži a zírá na své město. Radši nás nechá zemřít, než aby se ohnul. K ničemu se nemá a já ho přesvědčit nedokážu," pokýval vážně hlavou.
"Třeba bych ho dokázal přesvědčit, král na Hlídku vždycky dal," navrhl Hlídač. Liam pokrčil rameny a ukázal na schodiště do věže.
"Zkus to, jestli chceš, ale moc šancí si nedávej." Hlídač otevřel dveře do věže a vystoupal po ní nahoru. Věž byla nejstarší část paláce a dávala to na sobě znát. Dřevěné schody naříkaly a občas pod nimi prosvítalo moře hluboko pod útesem. Schodiště bylo úzké, rozhodně ho nikdo nedělal pro worgeny a Hlídač dost často tloukl svými kordy o stěnu. Po několika minutách konečně uviděl dveře na horní plošinu věže. Otevřel je a rozhlédl se. Nahoře dost foukalo a nebyl tam žádný nábytek, kromě jedné rozvrzané židle. Král Genn se opíral o zábradlí a zíral do dálky. Hlídač nevěděl, zda si ho všiml a zda se má ohlásit, či ne. Genn však jeho rozpaky rychle rozplynul.
"Znal jsi mého otce, Archibalda?" zeptal se zničehonic. Nedal však Hlídači čas odpovědět.
"Kdysi mi řekl, že princové se mění v krále a den v noc. Že to je přirozený běh věcí a nic ho nezmění. Jak rád bych tomu teď věřil. Neměl bych pocit, že můžem ještě bojovat a místo toho tu stojím a dívám se, jak mi ty hnusné obludy útočí na město." Hlídač přistoupil k zábradlí a opřel se o něj. Král ukázal na sever a Hlídač se tam podíval. Z toho, co uviděl, se mu zježily chlupy na zádech hrůzou. Velká brána Greymaneovy zdi ležela roztříštěná na kusy a přes její trosky se hrnuly mraky nemrtvých.
"Byli jsme zazděni až moc dlouho. Nepřítel nabral na síle a teď nás rozdrtí," řekl král melancholicky, jako by ho to ani nevzrušovalo. Byl s tím smířený.
"Tady se můžem ukrývat den, nanejvýš dva. Pak nás najdou a poslední království lidí na severu padne."
"Takhle nesmíte mluvit. Ještě je pořád naděje..." pokusil se ho povzbudit Hlídač. Genn se jen hořce zasmál.
"Ještě jsem pořád na pár hodin králem a král přece jen může všechno. I takhle mluvit. Věř mi, naše úloha v příběhu skončila, už není nic, co by nás mohlo zachránit a i kdyby bylo, už nám to stejně nepomůže. Konec nastal."
Někdo zaťukal na dveře a vstoupil. Hlídač se ohlédl, král však pořád hleděl na sever a nezdálo se, že by chtěl příchozímu věnovat pozornost. Návštěvník byla asi šestnáctiletá dívka s hnědými vlasy, v černém kožichu a s bílou květinou v ruce.
"Tati..." řekla nesměle.
"Tess? Co ty tady děláš? Přišla ses podívat na zlomeného otce?" zeptal se Genn. Dívka se osmělila a začala mluvit.
"Když...když jsem byla malá, dal jsi mi květinu - mírokvítek. Řekl jsi, že dokud pokvete v Gilneasu jediná květina, existuje naděje pro náš lid. Chtěla jsem ti to jen připomenout," řekla jemně a stejně jemně vtiskla Gennovi květinu do ruky. Král se zadíval na mírokvítek ve své ruce. Hlídač i Tess viděli, jak se mění výraz jeho tváře. Střídalo se v něm tolik emocí a horečně přemýšlel.
Nakonec zbrunátněl, zasunul mírokvítek do trámu a rázně vykročil směrem z věže. Hlídač i Tess se na sebe podívali, napůl radostně, napůl zděšeně a vyběhli za ním.
"Liame!" zařval král mohutně, když vešel do sálu. Roztřáslo to tabulky ve vitráži.
"Připrav všechny Gilneany na trestnou výpravu! Jdem si vzít zpět naše město!"

Tahle změna mnohé potěšila, mnohé vyděsila, žádná negativní reakce se však neozvala. Sami by to ale nezvládli, bylo třeba sehnat i uprchlíky ze Stromglenu a Emberstonu, aby na město útočilo co nejvíc lidí. Stormglen byl blíž, takže tam taky směřovali nejdřív. Přípravy ihned začaly, ale protože většina uprchlíků svůj majetek z vozů ještě ani nezačala vykládat, netrvaly dlouho.
Hlídač sešel na nádvoří před palácem. Kromě vozů uprchlíků tam stály taky tři královské kočáry. I ty byly naložené a na střše jednoho z nich napůl seděla, napůl ležela Lorna a opírala se o svoji pušku. Pozorovala všechno to hemžení z výšky a škodolibě se usmívala. Od svých dlouhých šatů odstřihla sukni a místo toho si oblékla kalhoty, takže teď byla rozhodně mnohem pohyblivější. Když si všimla Hlídače, zamávala na něj.
"Takže Genn se konečně zachoval jako chlap. Už bylo načase, všechno to utíkání mi začalo jít na nervy," usmívala se Lorna.
"Co že tak zvesela?" zeptal se Hlídač.
"Taky se až divím, když pojedu s Greymany. Jako s Dariovou dědičkou prý toho mají se mnou hodně co probrat, takže já jedu v kočáru s nimi. Až do Stromglenu v dostavníku s Gennem, Miou a Tess. Princ chtěl jet odděleně. A ty si luxusní dopravy taky užiješ. Sice nejedeš s královskou rodinou, ale zato s Liamem a lovcem Blakem. Docela bych to měnila," ušklíbla se Lorna uličnicky.
Hlídač se zakřenil a šel hledat své spolujezdce. Blaka našel rychle, opíral se o rám dveří do paláce a vypadal, že podřimuje. Klobouk měl sražený do čela a dění kolem sebe nevěnoval pozornost. Hlídač mu poklepal na rameno a Blake se s bleskovou rychlostí ohnal po ruce a praštil Hlídače do tváře.
"To aby sis pamatoval, že lovci nikdy nespí," řekl Blake stroze. Hlídač si drbal obličej.
"To snad nebylo nutné. Kde je Liam?" změnil Hlídač téma. Blake se podíval dovnitř.
"Měl by tu být každou chvíli. Vydupal si, že pojedem jako předsunutá hlídka. Jenže jestli chce dělat předsunutou hlídku, musí se naučit chodit včas," odpověděl Blake. Jen to dořekl, Liam vystoupil zpoza rohu a prohlédl si oba diskutující.
"My o vlku a vlk za dveřmi," poznamenal Hlídač. Princ i Blake se tomu srdečně zasmáli a všichni tři se společně vydali ke svému kočáru. Kočí jim otevřel dvířka a předsunutá hlídka nastoupila. Princ i Hlídač měli trochu potíže s tím, jak se posadil, protože jim kordy dost překáželi. Blake se jen ušklíbl, sundal si pušku ze zad a pověsil na ni svůj klobouk.
Kočár se dal do pohybu a cestující do družného hovoru. Povídali si o minulosti, dobách před zdí a rebelií, jak se Liam dostal z Obchodnické čtvrti, když byla zamořená worgeny, o Crowleym a hlavně o jeho dceře. O té Blake prohlásil, že ujde, zatímco Liam tvrdil, že taková kráska se jen tak nevidí. Hlídač měl na Lornu vlastní názor, který ale neřekl. Kdo by se taky chlubil tím, že ho chtěla zastřelit?
Cesta příjemně utíkala a nikomu nepřišlo, že jedou už skoro dvě hodiny. Klid jim ale osud rozhodně nepřál. Najednou zaduněla děsná rána, kočár zapraštěl a převrátil se na bok. Princ měl štěstí, přistál na Hlídači a Blake se málem zabil o svou mušketu. Jeden po druhém se vyškrábali ven a vytáhli i své zbraně. Nezdálo se, že to bude teď pohodlné. Kočár ležel napůl roztříštěný na boku, kočí byl mrtvý a koně v nenávratnu. A to všechno, kvůli obrovskému balvanu, který přiletěl odněkud seshora. Blake se podíval na skálu nad nimi a zbledl.
"Tam žije Koroth," zašeptal a ukázal na skálu. Liam i Hlídač ihned ztichli a přikrčili se. Znali Korotha. Byl to obr sužující Gilneaské farmáře po celá léta. Žil na skále u Stormglenu spolu s bandou ogrů.
"Tudy ale pojedou i ostatní," šeptal princ. "Musíme změnit trasu, než sem dorazí." Hlídač s Blakem přikývli a společně se potichu odplížili, dokud si nebyli jistí, že je Koroth nemůže vidět ani slyšet. Pak se narovnali a po cestě k nejbližšímu rozcestí se radili, kudy pojedou.
Na rozcestí dorazili dřív, než potkali jediný vůz. Posadili se na zem a čekali. Netrvalo dlouho a dorazil jeden z královských kočárů. Kočí zastavil. Otevřelo se okénko a Gwen Armsteadová z něj vystrčila hlavu.
"Co se děje?" zavolala na kočího. Blake jim rychle vysvětlil situaci. Gwen pokývala hlavou a pak dala příkaz k odjezdu. Nová cesta měla vést přes bažinu. Nebyla nejbezpečnější ani nejkratší, ale pořád lepší, než riskovat průjezd okolo rozzlobeného obra. Princ se vyšplhal na kozlík vedle kočího a Hlídač se zachytil na střeše. Lovec Blake zůstal na křižovatce, aby uvědomil ostatní vozy.
Bažina patřila k nejhorším a nejzrádnějším místům. Byl důvod, proč tamtudy nikdo moc nejezdil, leda by neměl na vybranou. Nebylo to nic, než jen podmáčený kus Blackwaldského lesa. Stromy byly černé a tmavé. A navíc měli všichni divný pocit, že je něco sleduje. Obvykle tam bylo velké ticho, ani žáby tam nežily, teď ale byl zřetelně slyšet podivný šramot. Hlídač pro jistotu tasil jeden ze svých kordů, připraven se kdykoli bránit. Tajemní obyvatelé bažiny se ale nejspíš rozhodli je nechat na pokoji, prozatím. Cesta přes bažinu šla rychle, protože i koně chtěli odtamtud co nejdřív. Brzy uviděli Stormglen, druhou základnu pro Gilneanské uprchlíky. Když ale seskočili a vylezli z kočáru, bylo jasné, že tu je něco špatně. Hodně špatně.

Ve vesnici Brill běží život po celý rok klidně. Až na jednu noc. Jednu jedinou za celý rok. Tu noc, kdy zbytek Azerothu slaví Hallow’s End, Brill chystá obranu před nebezpečnou stvůrou, zplozencem pekla. Přijíždí v noci, na svém hořícím koni, aby vypálil vesnici do základů. Vesničané tohle pečlivě střeží, protože tohle tajemství nesmí uniknout. Kdyby ano, mohla by se snadno z vesnice Opuštěných stát opuštěná vesnice. Za ty potíže jim zbavení se pekelného jezdce opravdu nestálo.
Clyde byl rybář. Žil dál od Brillu a jeho občané ho vlastně ani jako součást vesnice nebrali, i když o něm věděli. Jednou za čas vždycky vyrazil do Brillu udat svoje ryby. Zůstal tam přes noc a ráno zase odešel. Tak to měl naplánováno i teď, jenže ve vsi ho něco překvapilo. Celý Brill byl plný příprav. Plnily se obří kádě s vodou, spravovaly kyblíky a několik horlivců se ještě procvičovalo ve střelbě z kuše. Clyde se tomu divil, ale bez nějakých cavyků zapadl do hospody Na konci šibenice a pozdravil hospodskou Renee. Ta ho obyčejně vítala, ale tentokrát se zdálo, že ho vidí nerada.
„Dneska si sem neměl chodit,“ řekla mu na rovinu. To Clyda zarazilo.
„Proč?“ zeptal se.
„Protože! Dneska je TA noc, kdy by tu neměl být nikdo, ale to by tu ráno už Brill nestál.“ Clyde moc nechápal, ale odejít nehodlal. Natruc Renee si objednal pokoj. Renee byla především obchodnice, morálka byla až na druhém místě, ale stejně byla hodně neochotná, když mu předávala klíč. Clyde jí ho vyškubl, ryby hodil na pult a šel do pokoje. Ještě z dálky slyšel Renee, jak nadává, že jí zašpinil pult, ale to ho už nezajímalo. Praštil sebou na postel a o chvíli později se už z jeho pokoje ozývalo jeho charakteristické chrápání.
Uprostřed noci Clyda probudil řev, zvon a plameny za oknem. Rozrazil okno a ke své hrůze zjistil, o čem Renee mluvila. Nad Brillem na svém ohnivém koni létalo příšerné stvoření. Vypadalo jako rytíř, ale rytíři mají hlavu.
Ten jezdec pálil domy ve vsi a ještě u toho děsivě rýmoval mrtvým, ale zvučným hlasem ve staré lordaeronštině. Clyde se rychle oblékl a vyběhl před hostinec, který byl taky v plamenech. Popadl kýbl, naplnil ho vodou a chrstl ji na nejbližší plamen. Zbytek vesničanů taky hasil, byli velmi dobře připravení, ale ohnivé inferno polykalo střechy domů, jako by to byla sláma, což občas i byla. Jezdec jim prolétával nad hlavami, uhýbal se šipkám z kuší a šíleně se smál.
Ačkoli hašení požárů vypadalo velmi chaoticky, Brillané na něj velmi dlouho nacvičovali, takže nepanikařili, nýbrž velmi přesně věděli, co dělají. Clyde jediný jim to trochu kazil, i když dělal, co mohl. Jezdec zapálil poslední dům a v tu chvíli jeho kůň přestal hořet. Zčernal, až na kopyta a oči, které začaly zářit podivnou zelení, stejnou, jakou svítil otvor po jezdcově hlavě. Jedna z šipek ho zasáhla do kolena. Jezdec se na ni podíval, i když si ji vzhledem k absenci očí musel nejspíš jen představit a děsivě se zasmál. Ukázal si na díru po hlavě.
Střelci poznali, že je nezranitelný. Zahodili kuše a popadli kyblíky. Jezdec se zasmál a pohlédl na věžní hodiny. Potom se jeho „zrak“ stočil zpět na hořící ves. Několik domů začínalo mít vážné potíže s tím, aby se vůbec udrželo. Jezdec už plameny nepřikrmoval, jen létal hasičům nad hlavami a chechtal se. To jim nijak nepomáhalo, naopak. Clyde si všiml, že jeden dům nechávají hořet. Naplnil kyblík a rozběhl se k němu. Renee ho ale zastavila a poslala na kovárnu.

Voda už pomalu docházela, zoufalství v řadách vesničanů rostlo, zatímco jezdec se neustále smál. A pak to přišlo. Dům, ke kterému chtěl Clyde původně běžet, shořel úplně a zřítil se. Clyde nechápal, proč ho nepustili k jeho hašení a proč se po tvářích vesničanů rozhostila úleva. Vždyť jim právě shořel jeden z domů. Bezhlavý jezdec se podíval tím směrem a zasmál se nejděsivěji za celý svůj nájezd.
Jezdcův kůň se ve vzduchu vzepjal a všechny plameny rázem uhasly. Jezdec se naposledy zasmál a odletěl na severovýchod, ke starému klášteru. Vesničané upustily kyblíky a radostně dosedli. Clyde se na ten dům šel zeptat Renee.
„Víš, už před léty jsme si všimli, že bezhlavý jezdec spálí jen jeden dům a pak všechny plameny zhasnou. Takže každý rok stavíme malou chajdu, ve které nikdo nebydlí a kterou necháme spálit, aby nám dal pokoj. Proto jsme ji nehasili. Ale už dost, běž spát, ráno zmiz a opovaž se někde říct, co jsi tu dnes viděl.“
Clyde přikývl a odešel do svého pokoje, ale věděl, že přízrak bezhlavého jezdce z jeho života jen tak nezmizí.

Stormglen byl prázdný. Čekali uprchlíky, nebyl tam ale nikdo. Gwen, seržant Cleese a Jack Derrington vystoupili z kočáru a rozhlédli se.
"Kde jsou všichni?" zeptala se Gwen.
"Netuším, měli tu být," řekl znepokojeně princ Liam.
"Héj, je tady někdo?!" zahulákal Cleese, ale odpověděla mu jen ozvěna a šumění moře pod útesem.
"Tohle je hodně, hodně divný," poznamenal Jack. Do Stormglenu dorazil další kočár. První z něj vylezla Lorna, která byla očividně ráda, že už nemusí s Greymany sedět na tak malé ploše. Její výraz se ale při pohledu na prázdnou ves rychle změnil na stejně udivený, jaký měli první příchozí. Královská rodina se netvářila jinak. Genn nařídil průzkum vsi a Mia s Tess musely zůstat v kočáře. Každý, kdo mohl, si vzal nějakou zbraň a poslechl králův rozkaz. Jediný neozbrojený byl Jack, který spoléhal na svoje drápy.
Stormglen neměl radnici, zdejší radě sloužil pro schůze místní hostinec. I ten byl liduprázdný, bylo ale zřejmé, že před zmizením o něčem rokovali a místnost opustili ve velkém spěchu: rozbité nádobí, rozházené židle, převrácený stůl, to všechno pokrýval několikatýdenní prach a pavučiny.
Hlídač vyšel ven zadním vchodem a zadíval se do Blackwaldu. Z hostince se ozýval rachot, jak Jack převracel místnost vzhůru nohama a hledal stopy. Hlídač si ho ale nevšímal, Blackwald ho dokonale upoutal. V tom černém lese se něco hýbalo. Hlídač si byl prakticky jistý, že právě ten les je zodpovědný za vyprázdnění vsi.
Najednou se ozval Jackův napůl zděšený, napůl zhnusený výkřik. Hlídač tasil jeden z kordů a vběhl do hospody, kde uviděl Jacka a Gwen, jak zírají na něco na zemi, co vypadalo jako velký chlupatý pytel. Byl to mrtvý worgen. Vypadal, že tam leží už nějakou dobu. Mouchy už kolem něj létaly a puch z jeho těla nejspíš nebyl cítit kvůli té spoustě prachu ve vzduchu, kvůli čemuž byl překvapením. Velmi nemilým překvapením. Do místnosti vrazil Liam, Lorna a seržant Cleese, všichni připraveni k boji. Když ale uviděli důvod řevu, složili své zbraně a šli se nálezu podivovat. Král Genn s oběma kočími dorazil hned za nimi.
"Tohle tu nemůžem nechat," řekl, když uviděl mrtvolu. "Dlouho se tu nezdržíme, ale nehodlám dát v sázku životy našich lidí. Neutekli jsme Kletbě a moři, jen aby nás tu zabila nějaká nemoc. Hlídači, Cleesi, zbavte se toho," rozkázal ostře. Oba jmenovaní protáhli obličej, ale věděli, co to může způsobit, takže poslechli. Cleese ho popadl za přední pracky, zatímco na Hlídače zbyly ty zadní. Odtáhli mrtvolu k útesu a shodili ji do moře.
"Odpočívej v pekle," plivl za ní ještě Cleese. "Prej, běž do armády, budou si tě vážit. A teď tu dělám pohodnýho, skvělý." Hlídač se tomu pousmál a šel se věnovat uprchlíkům z vozu, který právě dorazil. Jack a Liam zatím uklízeli hostinec a Gwen s Lornou dávali dohromady nějaké jídlo. Královna a Tess seděly v kočáře nad mapou Gilneasu a probíraly s Gennem další postup.
Jako nejvhodnější volba se zdálo sídlo barona Ashburyho na východě: Tempest Keep. Ashbury disponoval velmi dobře vycvičenou domobranou a Tempest Keep patřil k nejlepším pevnostem Gilneasu. Sídlo barona nebylo zas tak daleko a určitě by je neodmítl. Už totiž přijal lordy Godfreye a Waldena, když přišli o svá sídla. Teď však bylo nejnutnější starat se o současnost, což kromě Greymanů dělali všichni.
"Hlídači!" vyrušila Lorna Hlídače z jeho činnosti. Otočil se a Lorna mu vrazila do tlap malou ohmatanou knížku, očividně deník.
"Našla jsem tenhle deník. Patřil muži jménem Bradshaw, který tu byl mlynářem. Popsal v něm i poslední dny Stormglenu. Píše tu cosi o návratu Kletby do lesa, znovuzrození Vlčího kultu a několika zmizeních. Pak záznamy končí, poslední je zhruba z doby, kdy jste se usadili v Duskhavenu." Hlídač deník otevřel a přečetl si pár stránek. Byla to stopa. Možná se občané Stormglenu ještě dali zachránit.
"A ty myslíš, že všichni ze vsi teď běhají po Blackwaldu jako divoká zvěř?"
"Je to možnost, kterou nesmíme přehlédnout. Přinejmenším to vysvětluje tu mrtvolu v hospodě."
"A co král? Ví o tom?"
"Ne. Alespoň zatím ne. Nechci mu nic říkat, dokud nebude jasno. To poslední, co potřebujem, je neopodstatněná panika. Ale ráda bych, abys šel prohledat Bradshawův mlýn. Třeba ukrývá nějakou důležitou stopu. A pokud tam opravdu jsou worgeni, snad se s nimi dokážeš dohodnout." Hlídač se zamračil. Tohle se mu nezdálo. Ale Lorna asi ví, co dělá, tedy když je klidná.
"A kde je ten mlýn?"
"Kdovíproč ho Bradshaw nechal postavit v lese," odpověděla. "Neboj, všechno bude v pořádku, jen si potřebuju být jistá," dodala, když uviděla Hlídačův výraz. Hlídač se podíval na uprchlíky a povzdechl si. Vzpomněl si na součást přísahy, kterou skládal při vstupu do Královské hlídky. Jednou z částí bylo i: Sloužit králi Gilneasu i jeho lidu, jak v časech slávy, tak v dobách úpadku. A teď byl z Hlídky poslední a rozhodně nechtěl dobré jméno řádu pošpinit. Chvíli se takhle rozmýšlel, potom přikývl. Odmítl nabízenou lampu a vstoupil do černého Blackwaldu, bez jistoty, že se kdy vrátí.

Blackwald nezískal své jméno pro nic za nic. Byl to hustý les zčernalých stromů, přes které neprošel jediný paprsek světla. To Hlídači nevadilo, jeho worgení oči si na tmu velmi rychle a dobře zvykly, takže viděl stejně, jako za jasného dne. Bradshawův mlýn nebyl daleko, ale i to stačilo na to, aby měl Hlídač toho lesa plné zuby. Vážně nechápal, proč by si někdo postavil v Blackwaldu dům, natož celý mlýn.
O stavu budovy si nedělal žádné iluze, nicméně i tak ho stav mlýna překvapil. Dům byl zřícený a zarůstal černám břečťanem. Hlídač překročil několik spadlých trámů a hledal sebemenší náznak útoku worgenů. Najednou uslyšel podivný šramot. Tasil kord a ohlédl se za zvukem.
"Neboj se, Gilneane, nejsem tvůj nepřítel," řekl jemný hlas a jeho majitelka vystoupila ze stínu. Vypadala úplně jinak, než jakákoli žena, kterou v životě viděl. Vysoká, spoře oděná s fialovými vlasy a kůží, zářícíma očima a hlavně dlouhýma ušima. Noční elfka.
"Jmenuji se Belysra, Belysra Starbreeze. Já a mí přátelé vám chceme pomoci. Pojď se mnou, zavedu tě k nim." Hlídač se stále mračil, ale kord schoval. Elfům se snad ještě dalo věřit. Belysra vyšla na cestu a Hlídač ji následoval. Směr určit nedokázal, odhadl však, že jdou hlouběji do Blackwaldu, protože les byl čím dál hustší. Najednou se Belysra zastavila a varovně zvedla prst.
"Slyšel jsi to?" zeptala se. Hlídač ani nemohl odpovědět. Ze stromu seskočila jedna z průzkumnic Opuštěných se dvěma zahnutými meči. Zaútočila, ale Belysra dokázala včas uhnout. Hlídač tak rychlý nebyl a schytal kopanec do břicha. Belysra bleskurychle sebrala ze země klacek a přetáhla s ním útočnici. Ta se zapotácela, čímž dala Hlídači jasnou šanci. Využil ji a prokousl ji krk. Nemrtvá padla na zem a Hlídač si odplivl.
"Ještě že měla slabé nervy, jinak bych ji zavedla až k nám," řekla Belysra. "Rychle, musíme přidat."
O pár minut a o hodně škrábanců později dospěli k cíli. Hlídač udiveně zíral na úkryt elfů. Byl to ohromný dutý strom, ze kterého vycházela namodralá záře.
"Tohle je Tal'doren, bývalé sídlo Druidů smečky před tím, než jsme je vyhnali do Smaragdového snu. Teď tu jsme my. To, co vás postihlo, je částečně naše chyba, proto vám jdeme pomoct. Uvnitř jsou další jako ty." Belysra vstoupila do stromu a Hlídač hned za ní. V Tal'dorenu byli čtyři elfové a spousta worgenů. Většina jich tam postávala v hadrech, až na jednoho. Hlídač měl neodbytný pocit, že ho zná. Onen worgen se na něj otočil a hned mu to bylo jasné. Neměl totiž pravé oko a převyšoval všechny ostatní. Byl to opravdu on, ačkoli si všichni mysleli, že už je týdny mrtvý. Lord Darius Crowley.
Hlídač si protřel oči, aby měl jistotu, že vážně hledí na vůdce rebelie. Darius si ho taky všiml, protože k němu přikráčel dlouhými kroky. Belysra se zatím odebrala do ústraní, k ostatním elfům.
"Tebe znám," začal Darius. "Kde jsem tě jen viděl?"
"V Katedrále úsvitu. Bojovali jsme tam proti worgenům a pak se jimi očividně oba stali, lorde. Mysleli jsme, že jste mrtvý."
"Žádný lord," pousmál se Crowley hořce. "Pochybuju, že by se tady mohl kdy worgen stát šlechticem. A mrtvý? Ne, ani zdaleka ne. Ale radši je při tom nějaký čas necháme, Hlídači."
"Ti elfové, to oni vás vyléčili?"
"Nás ano, u tebe nejspíš svou práci odvedl Aranas, že?" Hlídač přikývl.
"Šikovný chlapík. Vsadím se, že by dokázal vyléčit i Pohromu, kdyby jen dostal šanci. Věděl si, že..." Hovor jim přetnula Belysra. Vypadala nervózně.
"Dariusi, Hlídači," začala zdvořile, jak se na elfku sluší. "Valorn sem ještě nedorazil. Má strašné zpoždění a já se bojím, že by...že ho Bloodfangové dostali." Hlídač nechápal, ale Darius ano a podle toho se zatvářil.
"Kde by měl být?" zeptal se.
"V případě nouze měl určeno několik míst, kde by to mohl schovat. Pokud je už pozdě na jeho záchranu, Kosu musíme získat stůj co stůj dřív, než Sylvanas." Hlídač se chtěl pořádně optat, ale lord mu k tomu nedal šanci. Zavolal Tobiase Mistmantla a vysvětlil mu situaci. Tobias kývl a šel vydat rozkazy ostatním worgenům. Crowley, Belysra a Hlídač vyběhl z Tal'dorenu k nejbližší skrýši, kterou byla malá chajda na západním okraji Blackwaldu. Všichni byli velmi rychlí a mrštní, takže k chatě doběhli během chvilky. Nedorazili tam ale první.
Okolo chaty se to hemžilo kupou banší, kterým velela nemrtvá elfka ve známé černé zbroji. Další Sylvanasina generálka. Banší pročesávaly okolí domečku a generálka netrpělivě podupávala. Na plotě byla naražená ošklivě zřízená elfská hlava.
"Valorn," zašeptala zlomeně Belysra. Jedna z banší náhle zvedla hlavu a podívala se jejich směrem. Určitě je zaslechla, ale protože se všichni tři přikrčili, nespatřila je a tak se vrátila k hlavnímu úkolu. Darius zavětřil, opatrně se rozhlédl kolem sebe a z kapsy vytáhl malou píšťalu. Ostrý hvizd zazněl Blackwaldem a agenti Opuštěných se poděšeně ohlédli. Dariovi odpovědělo mohutné zavytí. Tobias a asi čtyřicet worgenů vyskákalo z úkrytů a vrhlo se na nemrtvé. Překvapení Opuštění se bránili jen chabě a brzy bylo po boji.
Belysra se na chvíli zastavila u Valornovy hlavy a zavřela jí oči. Pak vstoupila do chajdy a odsunula několik prken v podlaze. Úlevně si oddechla a vytáhla dlouhý úzký balík ve tvaru L. Rozbalila ho a všem bylo hned jasné, proč o něj elfové i nemrtví tolik stojí.

Kosa Elune. Mocný nástroj, snad starší než samotní elfové. Kdysi dávno byli Druidi smečky mocnou odnoží druidismu. Jejich vůdce, Ralaar Fangfire, přišel s novou formou. Vlčí formou, která využívala moc samotného Goldrinna. Jenže vlčí forma byla nedokonalá. Ti, kteří se proměnili, nezvládli proměnu nazpět a jejich mysl se zatemnila. Z Druidů smečky se stali Druidi kosy, kteří se snažili spoutat nesmírný potenciál vlčí formy. Všechno došlo až tak daleko, že samotný Malfurion je s pomocí Kosy vyhnal do Smaragdového snu, aby se už nikdy nevrátili ohrožovat tento svět. To oni byli zodpovědní za to, co se stalo s Gilneasem. Kdo měl Kosu, měl i moc přivolat je zpět do Azerothu. Hrůza pomyslet, co by s tímhle dokázala Sylvanas.

Jakmile získali Kosu Elune, rozkázal Darius okamžitý návrat do Tal'dorenu. Elfové a několik worgenů tam zůstalo, nikdo ale nechtěl riskovat, že by Bloodfangové mezitím dobyli Strom. Rychle se vrátili a všem se velmi ulevilo, když uviděli Tal'doren v bezpečí. Polevili a ke Stromu došli volnou chůzí, protože nač spěchat? Kosu měli, Tal'doren byl v bezpečí a ve vzduchu viselo, že Kletba má být brzy zlomena.
"Belysro!" zavolal hluboký hlas odněkud seshora a všichni se za ním otočili. Worgen dvakrát větší než Darius seskočil ze stromu, až se země zatřásla.
"Belysro," zopakoval s úšklebkem. "Pamatuješ si na mě? Ralaar. Ralaar Fangfire, tvůj starý přítel." Belysře se do tváře nahrnula krev. Sevřela pevně Kosu a s výkřikem zaútočila na velkého worgena. Ten mocný útok vykryl a Belysru odrazil na stranu.
"Proč? Proč chceš zabít starého Ralaara? Co ti Malfurion napovídal?"
"Shan'do mi ukázal pravdu. Ty už nejsi Ralaar! Ty jsi...!" nedořekla větu, zato se zvedla ze země, přichystaná k dalšímu výpadu.
"Co? Co jsem?" zasmál se děsivě worgen. "Ó, ale já to přece vím. Alfa Prime! Já jsem Alfa Prime, vůdce smečky a nejsilnější ze všech worgenů! A celá smečka je tu se mnou! Dej mi Kosu a opusť Tal'doren a já vás nechám v klidu odejít!" Belysra na něj zařvala něco v elfštině. Gilneané tomu nerozuměli, ale rozhodně to nebylo nic hezkého.
Alfa Prime zavrčel a pak mocně zavyl na celý les. Hlídač pocítil silné nutkání ho následovat a poslechnout, ale ovládl se. Všiml si, že s tím bojují i ostatní worgeni, včetně Daria. Nikdo se tomu ale nepoddal, všichni se přemohli.
Za Alfou se začaly hýbat stíny a ze stínů vyběhli další worgeni. Bloodfangové.
"Kosu a Tal'doren," zopakoval Alfa Prime svou žádost.
"Nikdy!" zařvali svorně Dariovi worgeni. Alfa zavyl podruhé a Bloodfangové zaútočili. Byli ve velké přesile, ale Dariovci měli rozum a svobodnou vůli, díky čemuž jim zbraně nebyli cizí. Ani tak to ale nebyl férový boj.
"Do Stromu! Do Tal'dorenu!" zavelel najednou Darius. Všichni ho poslechli a přeskakovali těla padlých směrem k Tal'dorenu. Nebylo to skoro k ničemu, jen bojovali na menším prostoru. Kořeny dutého stromu ochotně nasávali vlčí krev.
Belysra a elfové se postavili doprostřed stromu, zatímco worgeni je bránili. Elfové začali cosi provolávat v elfštině. Z Kosy vycházelo stříbrné světlo, které se jen těžko dalo vysvětlit. Elune samotná jim přála. Jakmile se světlo dotklo Bloodfangů, ztráceli svou zuřivost a vracela se jim svobodná vůle.
Alfa Prime poznal, že prohrává. Vpadl do Tal'dorenu a v záchvatu hněvu odhazoval každého, kdo se mu postavili do cesty.
"Belysro!" stačil ještě zařvat, než ho neznámá síla spoutala na místě. Okolo Alfy se zhmotnilo několik přízračných vlků, všichni zářili tím samým stříbrným světlem, které vracelo Bloodfangům rozum.
"Arvell?" zeptal se trochu poděšeně. "Ty jsi přece mrtvý!"
"Ano, jsem." řekl klidný a děsivý hlas jakoby zdálky. "Jsem mrtvý a ty se ke mě přidáš, Ralaare." Vlci skočili na spoutaného Alfu. Silný záblesk světla a Alfa zmizel. Na jeho místě ležela hromádka vlčích kostí a nad ní se vznášela bludička. Všichni se jí poklonili, elfové, Dariovci i Bloodfangové.
"Smečka nesmí být bez vůdce. Vždycky musí být Alfa. Já vás zbavil starého, vyberte si nového. I když myslím, že to bude rychlá a ne nerozumná volba. Sbohem worgeni, sbohem elfové, sbohem, má lásko." A s těmito slovy se bludička rozplynula. Všichni klečící se narovnali a worgeni pohlédli na jednoho z nich. Na lorda Crowleyho. Ten se na ně podíval a mlčky přikývl. Worgeni propukli v jásot. Crowley v tom reji našel Hlídače a odtáhl si ho stranou.
"Musíme se rozloučit, ve Stormglenu na tebe už určitě čekají. To, co jsi tu dnes viděl, se nestalo, jasné? Nikomu o tom neřekneš, jsem pořád mrtvý."
"Ale králi se budete určitě hodit, až zaútočí na město," namítl Hlídač. Tohle Daria překvapilo.
"Genn chce Gilneas zpátky? Asi se vážně na stará kolena vzchopil a začal se starat o okolní svět. Dobrá, budem tam, až se to semele. Jsme teď přece jen silnější, než předtím, což by byla škoda nevyužít. Bloodfangové se nám velmi hodí. To ovšem neznamená, že to někomu řekneš. Až do útoku jsme mrtví. Doufám, že nebudeme mrtví i po něm."
"Hej, Hlídači," přerušil hovor jeden z elfů a podal Hlídačovi čutorku s vodou. "Vypij to. Budeš se potom moci proměnit zpět na člověka. Neboj se, podoby můžeš střídat, jak se ti zachce a na oblečení to nemá žádný vliv, takže nemusíš shánět ošacení pro oba." Hlídač čutorku vypil a ihned pocítil, jak bestie, která se až doteď občas ozývala, slábne a mizí. Poděkoval, rozloučil se a vyrazil na cestu zpět do Stormglenu.

Ve vsi ho přivítala Lorna.
"Tak co? byl jsi pryč dost dlouho."
"Pročesal jsem celý les a nic nenašel," zavrtěl Hlídač hlavou, pamatujíc na slib Dariovi. Lorna trošku posmutněla, asi si opravdu přála něco najít.
"Zatímco jsi byl v lese, my jsme se tu stačili shromáždit a připravit nocleh. A přijel Godfrey z Tempest Reach, prý aby věděl, co mají nachystat."
"A kde je teď?"
"Odjel s králem a Aranasem svým kočárem zpátky k Ashburymu. Tohle je politika, dobrá pro ty starouše, ne pro mě. Třeba je ještě zastihneš," usmála se té myšlence.
"A proč by ne?" usmál se Hlídač a vypjal hruď. "Tady už stejně nejspíš nebudu užitečný." Lorna se trochu ulekla.
"To myslíš vážně? Nahánět kočár? Jestli se ti to povede, máš u mě flašku archivního vína, co jsem našla ve sklípku," zasmála se srdečně. Hlídač se otočil, klesl na všechny čtyři a jako divoké zvíře vyběhl ze Stormglenu. Lorna se jen udiveně dívala, jak se mu práší od pracek.
Hlídač běžel rychle a byl si celkem jistý, že Godfreyho dožene. Slunce bylo za mrakem, takže nemohl ani odhadnout, jaká část dne zrovna je, ale to mu nevadilo. Jen běžel, pořád a pořád kupředu.
Když dorazil k mostu, který vedl k podhradí Tempest Reach, všiml si něčeho šedého, co leželo bezvládně v trávě u cesty. Postavil se nazpátky na zadní a oprášil si dlaně. Přistoupil k šedému pytli, ze kterého se vyklubal starý muž ležící na břiše. Hlídač ho obrátil a polekal se. Byl to Krennan Aranas, v bezvědomí. Hlídač ho posadil, párkrát propleskl a Aranas se probral. Zamžoural a rozhlédl se kolem sebe.
"Co se stalo?" zeptal se Hlídač starce. Krennan byl dost potlučený a pořád trochu v šoku, takže mluvil pomalu.
"Godfrey...ten starý...bastard...Zajal....Genna a mě...vyhodil za...jízdy z kočáru..." Jeho zachránce ho chtěl odnést zpátky do Stormglenu, ale Krennan zavrtěl hlavou.
"To nic...není...Musíš zach...zachránit Genna...Ti tři....z něj chtějí udělat...nemrtvého..." Hlídači se nechtělo nechávat starého lékárníka samotného, ale pokud byl král v nebezpečí života, musel mu pomoci. A Aranas už nejednou překvapil. Snad to zvládne.
"Dej pozor...určitě ho...hlídají..." řekl ještě Aranas, to už ale Hlídač neslyšel. Uháněl přes most k Tempest Reach, aby tam dorazil co nejdřív. Před vesničkou v podhradí se schoval za velký balvan. Věděl, že když se může proměnit na člověka, vpadnout tam jako worgen by byl čirý nerozum. Musel se ale zbavit zbraní. S lítostí položil oba kordy na zem a proměnil se na člověka. Byl to zvláštní pocit, přišel si malý, holý a slabý. Na pocity ale nebyl čas. Trochu si potrhal košili a celý se vyválel v prachu, aby vypadal opravdu jako žebrák.
Domobranci si ho nevšímali, byl pro ně jen další somrák, kterého za chvíli vypakují. Onen somrák si je ale bedlivě prohlížel a hledal krále nebo nějakého z lordů. Mužů v kabátech a kloboucích tu ale bylo dost, takže najít lorda bylo o dost těžší, než najít krále. A taky ho našel. V kládě na jednom z dvorků uviděl worgena v královských barvách. Hlídač k němu přistoupil. Viděl, jak si dva strážní něco šeptají a dívají se jeho směrem. Nevšímal si jich a postavil se tak, aby na něj král viděl. Ten na něj chvíli mžoural a rozpomínal se.
"Ty?" zeptal se nakonec. "Co ty tu děláš? A jaktože jsi zase člověk a e zvíře?"
"Jdu vás zachránit," odpověděl Hlídač. Druhou otázku ignoroval. "Nevíte, kdo má klíč od té klády?"
"Určitě jeden z těch šmejdů. Godfrey přesvědčil Waldena a Ashburyho o nějakém svém šíleném plánu, kdy zbaví Gilneas worgenů tak, že ho vydají Sylvanas. A mě by nějakému ožralému hejhulovi nesvěřili, to je jasné."
"Nebojte, dostanu vás odsud," slíbil Hlídač. Král tomu moc nevěřil.
"Máš snad nějaký plán nebo co?" zeptal se Genn cynicky.
"Improvizuju," zašeptal Hlídač a podíval se na největší dům v podhradí. Okolo něj stálo několik ozbrojenců se strážními psy. Bylo jasné, že aspoň jeden ze spiklenců se tam musí schovávat. Vyšplhal se opatrně po strmém srázu, který nikdo nehlídal. Proč taky, nikdo není tak hloupý, aby tamtudy lezl. Hlídač se ale nahoru vydrápal a připlížil se blíž ke stěně domu. Najednou se jeden ze psů rozštěkal. Plížící se stín se zastavil a přitiskl na zeď.
"Lehni, ty bestie bláznivá!" okřikl psa jeden ze strážných a ten ztichl. Hlídač si oddechl a začal studovat okno v přízemí. Trochu silněji zatlačil a ono povolilo. Vplížil se dovnitř a rozhlédl se po interiéru domu. Byl bohatě vybaven, ostatně jak se na barona sluší, přesto byl prázdný. Hlídač vyšel po schodech na horu a hledal sebemenší náznak přítomnosti lorda. Poslouchal u dveří a u jedněch opravdu uslyšel to, v co doufal. Nahlédl dovnitř klíčovou dírkou, aby se přesvědčil. Za dveřmi byla ložnice, v krbu plál oheň a lord Walden seděl na židli před zrcadlem a upravoval si své slavné černé licousy. Prozpěvoval si a byl v dobré náladě. Hlídač vydechl a otevřel dveře. Walden se rychle otočil a upustil nůžky na zem. Dost se polekal a spadl ze židle, hned ale stál v bojové pozici, připraven se bránit. Jen v kalhotách ale moc děsivě nepůsobil.
"Jak ses sem u všech démonů dostal?" zeptal se vyděšeně.
"Každý má své tajemství. Kdo má klíč od Gennovy klády?"
"A to čekáš, že ti to jen tak řeknu? Ani nápad!" vzkřikl a vyrazil pěstí. Hlídač ji chytil a dobře mířenou ranou do obličeje šlechtici přerazil nos. A zatímco lord se držel za obličej, chytil ho, násilím mu zkroutil mu ruce za záda a vlekl ho ke krbu. Zkroucením rukou ho donutil pokleknout a nacpal mu hlavu nad oheň tak, že mu plameny začaly olizoval jeho slavné vousy. Do volné ruky vzal pohrabáč a začal ho žhavit v uhlících.
"Kdo má klíč?" zopakoval důrazně otázku. Walden se cukal.
"Pusť mě, pro lásku Leeroyovu, a já ti to řeknu!" volal už značně osmahlý šlechtic. Hlídač ho vyhodil z ohniště.
"Má ho...Ashbury," vylezlo z něj. Neměl zrovna radost z toho, že takhle zrazuje ostatní spiklence.
"Ashbury je v Tempest Reach?" Walden divoce zakýval hlavou a držel se za lehce kouřící licousy. Obočí bylo pryč a na obličeji měl popáleniny. Hlídač nenápadně sebral ze země nůžky a schoval je za zády.
"Strá...!" pokusil se Walden zavolat pomoc. Pokus ale přerušily otevřené nůžky, které se v Hlídačových rukou staly smrtící zbraní. Walden se chytil za podříznutý krk a s chroptěním padl na zem. Hlídač horečně přemýšlel, jak se dostat nenápadně do Tempest Reach. Podíval se na Waldenovu skříň a prohlédl si její obsah. To bylo šílené, ale mohlo to fungovat. Vzal kabát s největším límcem a oblékl si ho. Potom vytáhl cylindr a naštosoval si pod něj tolik vlasů, kolik to jen šlo. Teď stačilo jen rychle rázovat a doufat, že si stráže nevšimnou, že v lordově obleku není lord.
Měl štěstí, stráže salutovaly, jen ho viděly a o jeho skutečnou podobu se nikdo nestaral. Tak se dostal bez potíží až do hradu. Ty nastaly až uvnitř. Hlídač tam nikdy nebyl a tak bloudil. Asi po deseti minutách přecházení po chodbách narazil na místnost s nápisem Jídelna, ze které vycházely mlaskavé zvuky. Otevřel dveře a překvapil jediného hodovníka. Byl jím postarší plešatý šlechtic, poměrně štíhlý na to, jak se cpal. Teď se však cpát přestal. Strhl si ubrousek, odhodil nedojedenou pečeni na talíř, utřel si ruce a postavil se.
"Ve jménu Greymanů mi vydejte klíč od královy klády!" řekl ostře Hlídač. Starý baron se jen zasmál.
"Greymani? Ti tu nemají žádnou moc. Tohle je panství Východních pánů, budoucích vládců Gilneasu."
"Takže tohle vám Godfrey napovídal? Chce jen vydat krále Sylvanas a ani pak nebude ničím víc, než nějakým správcem, pokud vůbec bude odměněn. Jste jen loutky nemrtvých."
"Možná, ale vítězící!" zvolal Ashbury a vytáhl dlouhou dýku, kterou měl skrytou v rukávu. Měl ale už svůj věk a pro Hlídače nebylo nic těžkého jeho útok vykrýt. Přiskočil ke stolu, chytil nůž a přešel do útoku. Ashbury se na takový útok nejspíš dobře připravoval, protože i když sám žádnou ránu nezasadil, žádnou také neschytal. Jen jednou nedal pozor a Hlídač poslal svůj nůž mezi jeho žebra. Baron zasténal a padl na podlahu.
"Ten klíč...nedostaneš!" stačil ještě říct, než mu jeho vrah zasadil smrtící ránu. Potom se pustil do ohledávání šlechticovy mrtvoly. Walden nelhal, ten klíč měl opravdu u sebe, ve skryté náprsní kapse. Hlídač schoval klíč do své kapsy a rychle se vrátil ke králi. Po cestě zpět mu přišlo až úžasné, jak snadno se dají oklamat strážní hned tří šlechticů najednou.
Genn byl velmi překvapený, když ho uviděl. A ještě víc byl překvapený, když uviděl jeho šlechtický oblek a klíč od klády.
"No tedy," šeptl uznale. Hlídač pokýval hlavou a odemkl zámek. Genn se namáhavě narovnal a promnul si zápěstí.
"Co lordové?"
"Walden a Ashbury jsou mrtví, takže jediný, koho ještě musíme vyřídit, je Godfrey."
"A to se vám bohužel nepodaří," řekl až nepříjemně známý hlas. Ozvalo se cvaknutí několika pušek a jedné pistole.

Hlídač i král se otočili za hlasem, i když věděli, koho uvidí. Lord Godfrey stál za dvěma řadami strážných a v napřažené ruce držel pistoli.
"Co sis myslel? Že zabitím Waldena a Ashburyho něčeho dosáhneš? Škoda, že tě Lorna nezastřelila, dokud byla zlomená. A to jsem dělal, co jsem mohl. Ale tys ji musel uklidnit. Lísal ses k ní jako pes. A taky jsi pes, oba jste! A jako psi oba zhebnete! Zabijte je!" Strážní zvedli pušky a zamířili.
"Počkejte," vzkřikl Genn. Stráže ho bůhvíproč poslechly, aspoň na čas. Godfrey svěsil paži s pistolí a zívl. "Já nejsem žádný worgen. Jsem Genn Greymane, váš král! Pod vší touhle srstí se skrývá člověk." Domobranci se zasmáli. Godfrey trochu nervózně podupával, ale nechal muže, ať se nasmějí. Ti dva stejně smrti neutečou.
"Godfrey nás zradil a to samé udělá i vám!" promluvil tentokrát Hlídač. "Tohle je skutečně váš král a Godfrey ho chce vydat Sylvanas. Nechá celé město padnout bez boje! Je to agent Opuštěných!"
"Lži! Samé lži!" zvolal netrpělivě lord. "Tak na co čekáte? Zastřelte toho vraha a worgena vraťte do klády!" Ani netušil, jak si tímhle uškodil. Domobranci nebyli úplně hloupí a tahle změna rozkazu jim přišla podezřelá. Proč by nechal člověka zabít a worgena zavřít? Vždy přece prosazoval opak.
"Pane lorde, smím se zeptat, proč ta změna? To nedává žádný smysl," osmělil se velitel domobrany.
"Do toho vám nic není! Dělejte co říkám!"
"Ze zákona ale máme takové rozkazy přijímat pouze od barona Ashburyho," řekl jiný.
"No vidíš a váš baron je teď mrtvý, jasné?! A jako nejvýše postavený šlechtic přebírám velení a pravomoce pána z Tempest Reach!"
""Nejvýše postavený? A co on? Je to přece král," ozvalo se z hloučku.
"To není žádný král! Je to worgen, to že umí mluvit a je takhle oblečený nic neznamená!" řval Godfrey. Cítil, jak se mu propadá půda pod nohama a chtěl o ní bojovat. Dělal co mohl, aby si udržel autoritu, ale pomalu o ní stejně přicházel. Jeho stáže ho přestávaly poslouchat a stavěly se proti němu.
"Tak dobrá!" zařval najednou. "Slíbil jsem tě předat Sylvanas živého, ale koneckonců si tě může pak oživit!" Pozvedl paži s pistolí a rychlými kroky se přibližoval ke králi. Zazněl výstřel a bolestný mužský křik.
Godfrey upustil pistoli, klesl na kolena a chytl se za prostřelené předloktí. Všichni se podívali odkud přišel výstřel.
Na nedalekém pahorku stál lovec Blake s kouřící puškou. Vedle něj byl seržant Cleese, který se opíral o kolena a oddechoval.
"Vincente," řekl král ležícímu a sténajícímu lordovi. "Velezradu ještě nikdy nikdo nikomu neodpustil. Můžu být ale výjimkou. Pokud nám pomůžeš naplánovat závěrečný útok na Gilneas, potrestám tě jen odebráním majetku a titulu a budeš volný." Tohle Godfreyho vrátilo zpět na nohy. Mračil se, držel si postřelenou pravačku a couval k zábradlí na kraji útesu.
"Nikdy! Nikdy, nikdy nebudu sloužit worgenovi! Radši smrt než život mezi takovými zasranými čubami!" Vyškrábal se na zábradlí a levicí vytáhl druhou pistoli, kterou měl ukrytou ve svém kabátu. Zpoza jeho brýlí čišela čirá nenávist. Stráže obrátily své pušky proti němu, ale Genn je gestem zastavil.
"Vincente..." pokusil se mu ještě něco říct.
"Sbohem, páne psů! Doufám, že Sylvanas vás do jednoho rozdrtí!" zvolal ještě a přiložil si ústí hlavně k bradě. Třaskl výstřel a Godfreyho bezvládné tělo se zřítilo z útesu. Seržant Cleese a Blake zrovna dorazili k místu Godfreyho pádu.
"Pane jo, to bylo tedy něco," hvízdl uznale Cleese. Blake vytáhl ze své brašny čutoru a podal ji Gennovi. On i Hlídač byli velmi překvapeni tím, že je vidí.
"Buďte rádi, že je Aranas takový nezmar," začal Blake. "Dorazil do Stormglenu a řekl nám o všem. Většina tomu nechtěla věřit, ale princ Liam ano. Vyslal nás dva a sám zamířil se všemi ostatními k Embrestonské bráně. Tohle," ukázal na lahvičku, "nám dal nějaký worgen na cestě sem. Prý je to lék pro krále." Genn odzátkoval čutoru a na jeden lok ji vyprázdnil. Hlídač se dovtípil, co bylo uvnitř. Král se začal ihned po vypití zmenšovat a nabýval tvar původního panovníka. Ashburyho domobranci poklekli, neboť teď teprve poznali svého krále. On si jich ale nevšímal, byly důležitější věci.
"Takže k Emberstonské bráně říkáš," řekl Genn Blakeovi a vrátil mu čutoru. "Dobře tedy, ty, Cleese a Hlídač k ní vyrazíte a informujete Liama o tom, co se tu stalo a že mu přikazuju zaútočit hned ráno. Já vezmu tyhle muže a jak uslyšíme ve městě boj, vtrhneme od jihu."
"Našel jsem koně," zahulákal Cleese na celé podhradí a přivedl čtyři pěkné vraníky.
"Skvěle, vy si vezměte tři a jednoho mi nechte, budou se nám hodit," řekl král. "A už neztrácejte čas, jeďte."
Tři poslové se vyhoupli do sedel a klusem odjeli k Emberstonské bráně, aby se přidali k poslednímu útoku na Gilneas. Poslednímu vzepření lidí na severu.

Jeli oklikou, takže Liam dorazil dřív. Před bránou do Gilneasu stál velký tábor všech, kteří chtěli za svůj domov bojovat i zemřít. Tři jezdci přijeli do tábora a ihned ohlásili princi noviny o Tempest Reach a o králově plánu. Liam si to všechno vyslechl a pokýval hlavou.
"Takže hlavní útok je na mě. Ale nevadí, útok ze dvou stran nám moc pomůže. A vy se tu taky hodíte, vlastně od vás něco potřebuju. Zajeďte do Emberstonu pro ty, co utekli na sever. Čím víc nás bude, tím větší šanci na úspěch máme. Ráno zaútočíme, čili dneska je poslední možnost, jak si před těmi jatkami odpočinout. Jeďte, propouštím vás."
Hlídač, Cleese a Blake tedy vylezli zpět do sedel a odjeli do Emberstonu. Hornická ves nebyla moc daleko a na koni si aspoň trochu oddechl. Po cestě ale měli nepříjemný pocit, že je někdo sleduje, stejně jako tehdy v bažinách u Blackwaldu. Koně to také zneklidňovalo a vzpínali se. Když konečně dorazili do Emberstonu, pocítili déja-vu. Emberstone byl liduprázdný, stejně jako Stormglen.
"No to si snad děláte srandu!" zaklel Cleese a slezl z koně. Tasil meč a šel prohledávat opuštěnou ves. Blake udělal to samé, jen místo tasení meče nabil mušketu. Hlídači teprve teď došlo, že je neozbrojený. Jeho kordy ležely za kamenem v Tempest Reach. Proměnil se tedy do worgení podoby, aby se s holýma rukama o něco lépe ubránil. Drápy jsou nakonec také zbraň. Ve Waldenově kabátu vypadal víc než legračně, což mu jeho společníci potvrdili, když ho spatřili. Hlídač jen mávl tlapou nad svou komičností a společně se vrátili k hledání stop. Když nenacházeli nic venku, otvírali domy a prohledávali je. Cleese byl voják a jako voják se s dveřmi moc nezdržoval, prostě je vyrážel. Po vyražení asi čtvrtých dveří přivolal Hlídače.
"Tohle bys měl asi znát," poklepal Cleese na symbol na oblouku velkého krbu. Byl to znak Královské hlídky: Růže a Meč. Blake nahlédl a vstoupil dovnitř.
"Ten dům znám," řekl lovec. "Patřil lordu Hewellovi. Ale že by starý Hewell měl něco s..." Hlídač jen pokrčil rameny a stiskl symbol. Kámen zapadl do oblouku, něco hrklo a pod několika dávno shořelými poleny se objevila škvíra. Cleese k ní poklekl a roztáhl ji, jak jen to šlo. Pod krbem byla ukrytá tajná místnost. Blake vzal ze stolu lampu, rozsvítil ji a podal Hlídači, který slézal dolů jako první.
"Co tam vidíš?" zavolal netrpělivě Cleese. Hlídač si posvítil na obsah místnosti a skoro oněměl.
"Pojďte se podívat sami, tomu neuvěříte," řekl, když znovu našel řeč. Cleese tedy hned slezl dolů a Blake ho následoval. Na třech krejčovských panácích visely hnědé kabáty s velkým límcem, z nichž jeden byl o něco víc zdobený. Všechny měly přes rameno přehozené popruhy, na kterých se skvěly meče s růžovým motivem. A na stěně za nimi visel obraz lorda Hewella, oblečeného v tom nejzdobnějším kabátě. Zbytek komory zaplňovaly písemnosti a mapy, vše s odznakem Královské hlídky.
"Takže Hewell byl opravdu Hlídačem," vydechl Blake.
"Nejen to," odvětil Hlídač, "Byl to velmistr."
"Tys to věděl?" zeptal se Cleese.
"Ne, ne. Vůbec ne. Já vlastně o svém řádu zas tolik nevím. To můj strýc byl Hlídač. Jednoho večera dorazil k nám domů a těžce krvácel. Říkal, že Hlídka je mrtvá, že byli zrazeni a on jediný to přežil. Starali jsme se o něj až do rána, ale pak umřel. Ještě předtím mě donutil složit přísahu, aby Hlídka nevymřela úplně. Bylo mi tehdy dvanáct. Od té doby jsem jiného Hlídače neviděl a proto svůj řád ani pořádně neznám. To, že Hewell byl velmistr, je pro mě překvapení stejně jako pro vás."
"Hezký příběh, jen co je pravda," řekl Cleese. "Takže podle práva jsi teď majitelem všeho v téhle místnosti. Čili ani nekradeš, když si vezmeš tohle," hodil Hlídači jeden z růžových mečů. Ten ho chytil, ale hned si ho nepřipnul.
"Mám lepší nápad," řekl ostatním. "Zítra bude celý náš národ bojovat o své zachování v dějinách. Potřebují nějak povzbudit, potřebují věřit, že vyhrají. Potřebují nějaký symbol." Vzal Hewellův velmistrovský kabát a nahradil jím ten Waldenův.
"Cleesi, Balku, myslím, že je čas na obnovení Královské hlídky. Pokud stojíte o to, stát se jejími členy, poklekněte a opakujte po mě." Seržant i lovec byli zaskočeni náhlou nabídkou i Hlídačovou majestátností, ale poslechli, klekli na koleno a opakovali přísahu Hlídky.

"Povstaňte, Hlídači," řekl jejich velmistr a rozdal jim kabáty a meče. Oba vstali a přijali znaky Hlídky. Blake si kabáty vyměnit, zatímco seržant Cleese si jej prostě natáhl přes brnění, takže varkoč Gilneasu koukal ven. Obnovený řád vylezl ze skrýše a Cleese zavřel vchod.
Pokračovali v hledání jakéhokoli náznaku toho, co se stalo s horníky a jejich rodinami. Zdálo se to ale marné, Emberstone byl úplně vylidněný. Po půl hodině marného pátrání se rozhodli nasednout na koně a pročesat okolí. To vypadalo stejně mrtvé, jako vesnice sama, jen občas někde vyskočila veverka nebo proběhla liška. Náhle si Hlídač všiml nepatrného pohybu v blízkém křoví. To nemohlo být zvíře. Seskočil z koně a velkou tlapou hmátl do keře. Něco chytil a vytáhl to ven. Byl to otrhaný človíček, velmi vyděšený. Hlídač ho položil na zem, zatímco mužík prosil, ať ho nezabíjejí. ¨
"Kdo jsi?!" udeřil na něj prudce. To chudáka rozrušilo ještě víc.
"M...Ma...Marcus, horník," vykoktal. Hlídač poznal, že to přehnal a tak nechal výslech radši na Blakovi.
"Neboj se, Marcusi, my ti neublížíme. Jsme členové Královské hlídky a hledáme občany Emberstonu, aby se připojili k závěrečnému útoku na Gilneas," řekl o poznání jemněji. Marcus se uklidnil.
"Vy jste opravdu...Hlídači? O, díky Světlu za tohle setkání. Moji přátelé a sousedé jsou uvězněni v dole. Opuštění je zotročili a nutí je kopat tunel, aby sem mohli poslat posily."
Tohle byla zlá zpráva. Hlídač zvažoval všechna pro a proti pokusu osvobodit vězněné, zatímco Cleese a Blake se pohádali.
"A dost!" utnul jejich hádku, když mu už po několikáté přerušili tok myšlenek. "Tady velím já, jasné?"
"A co teda máme dělat," zeptal se Blake. Hlídač se na pár vteřin zamyslel a pak vydal svůj první rozkaz v životě.

"Támhle," ukázal Marcus na důl. "Tam je všechny drží a nutí je pracovat." Tři Hlídači se přikrčili a pozorovali dění před sebou. Důl hlídalo několik nemrtvých, zbytek hlídal v dole.
"Kolik jich je, těch mršin?" optal se Cleese. Marcus zavrtěl hlavou. Neuměl počítat, jen naznačil něco ve smyslu, že hodně.
"Do prdele," zaklel Cleese. "To nebude jen tak."
"Když se zbavíme těch několika, co tam jsou, měli bychom otevřenou cestu, ne?" zeptal se Hlídač horníka. Ten přisvědčil.
"Tihle dohlížejí na to, aby se dělníci, kteří vyváží ven suť, nerozutekli po okolí. Po cestě nahoru je ale nikdo nehlídá."
"Hmmm," zamručel Blake. "Když se jich rychle zbavíme, ani nestačí spustit poplach. A pak..."
"Pal stačí počkat, až vyleze ven víc vesničanů a dohromady se můžem Opuštěným postavit.," skočil mu do řeči Cleese. Blake se trochu ohradil, ale přikývl.
"Dobře, to by mohlo vyjít. Takže na můj signál je rychle zničíme," řekl Hlídač.
Blake měl pravdu, zlikvidovat pět strážných nebylo nic těžkého, bylo po nich během pár vteřin. A pak už jen seděli venku na hluchém kamení a čekali na dělníky, kteří ho ven vyváželi. Kdykoliv nějaký otrok vyšel ven, zamávali na něj, vysvětlili mu plán a krumpáčem přerazili pouta. Marcusovi a čtyřem nejzdatnějším vnutili meče mrtvých stráží. Zbytku musely postačit krumpáče a motyky.
"Jsou tam nějaké výbušniny?" zeptal se Hlídač. Jeden z otroků přikývl a přihlásil se, že i ví kde. "Dobře, budou se hodit. Takhle je nikdy nepřemůžeme, potřebujeme je odříznout od světa. Takže vrazíme dovnitř, zabijeme vše, co mělo být mrtvé a osvobodíme vaše spoluvesničany. Až dorazíme k výbušninám, položíme je k několika vzpěrám a zavalíme důl i se šemi těmi monstry. Dotazy?" Přihlásil se jenom Cleese.
"Co když nestihneme najít všechny? To je tam máme nechat?"
"Dobrá otázka. Marcusi, kolik by vás tam ještě mělo být?" Marcus zapřemýšlel a ukázal obě dlaně s roztaženými prsty.
"Asi tolik," odpověděl. Hlídač pokýval hlavou. ¨
"Tak tedy, všechno je jasné, do útoku!" zavelel a jeho malá armáda vtrhla do dolu. Laxnost Opuštěných byla úchvatná. Měli nejspíš pocit, že hlídají zvěř, která se o nic nepokusí, ani kdyby chtěla. Drtivou většinu stráží zastihli nepřipravené či dokonce polospící. Horníci byli připoutáni těžkou koulí a řetězem, ničím, s čím by si rána krumpáčem nedokázala poradit. To ostatně platilo i o lebkách nemrtvých. Pod údery hornickým náčiním praskaly jako dno vyschlého rybníka. Vzbouřenci osvobodili asi sedm otroků, když se nemrtví zmátořili a dorazili s hlavní silou. Pod zemí se rozpoutala zuřivá bitva. Nemrtvých bylo sice méně, ale taky byli lépe ozbrojení a vycvičení a už vůbec nebyli unavení, takže šlo o celkem jednostranný boj. Otroci se dávali na útěk.
"Uhněte, uhněte!" volal Cleese a spolu s Marcusem a sudem prachu se tlačil přes prchající lid k nejbližšímu sloupu. Položili sud a utekli. Blake zopakoval svůj kousek, který už jednou předvedl před Duskhavenem a dolem se ozvala obrovská rána. Opuštění běželi za vzbouřenci, aby je dobili a mnohým se to stalo osudným. Vzpěra se zhroutila a s ní strop dolu. Lidé se ihned rozběhli k východu. Naštěstí kolaps dolu způsobil minimální ztráty na životech, i když spousta vesničanů byla potlučená a odřená. Venku se zastavili, opřeli o kolena a hlasitě kašlali.
Po vykašlání většiny prachu chtěl Hlídač zavelet odchod k bráně, ale Marcus ho zarazil.
"To není dobrý nápad. Podívej na ně, jsou vyřízení. Nech nás vrátit se do Emberstonu a odpočinout si. Ráno dorazíme na místo útoku přesně, jak je naplánováno, jen budeme lépe ozbrojení a odpočatí." Hlídač to zvážil a pak kývl na Blakea. Všechno lovci vysvětlil a pak spolu s Cleesem odjel zpět k Emberstonské bráně, nechávajíce Blakea ve velení této části armády.
Slunce se za tu dobu blížilo k obzoru, ale kvůli těžkým mrakům jen slabě prosvítalo. Hlídač přemítal, zda slunce ještě někdy uvidí, vždyť zítra už můžou být mrtví. Gilneanům v táboře to také nejspíš došlo, protože oba Hlídače uvítal velký oheň a spousta pečeného jeleního masa. Cleese hned sesedl z koně a přidal se, zatímco Hlídač se zodpovědně rozhodl vyhledat nejdříve prince Liama a říct mu o Emberstonu. Nemohl ho ale nikde najít. Zato narazil na jiného člena královské rodiny.
"Copak že se nebavíš s ostatními?" usmála se na něj vlídně Tess, když viděla jeho lehce nervózní výraz. "Taková vatra a spoustu masa ti nestačí?"
"Hledám Liama, mám pro něj zprávy ohledně posil z Emberstonu." Tess obrátila oči v sloup.
"Musíte být pořád tak vážní? Užívej si trochu, kdoví, co bude zítra. Mimoto bych teď bratra vážně nehledala."
"Proč?" podivil se Hlídač.
"Protože teď nejspíš někde v ústraní dělá do té Crowleyho holky," zašklebila se. Hlídač pokrčil rameny. Koneckonců, co jiného mu zbývalo, než se možná naposledy pobavit. Nechal se odvést k masu a připojil se k bujaré hostině. Poprvé za celou tuhle krizi zapomněl na všechny strasti a opravdu se bavil. Bylo to nezodpovědné a všechny to mohlo stát život, ale což? Umřít se svěšenou hlavou by neměl nikdo. Takhle se bavili a jedli, dokud jim oheň nevyhasl. Když oheň skončil, skončilo veselí. Všichni se odebrali do svých improvizovaných postelí a někteří ne sami. Nikdo ale nešel spát bez naděje. Nikdo nešel spát s pochybnostmi o zítřejším vítězství.

Když se Hlídač ráno probudil, nikde nebylo ani stopy po včerejším veselí. Právě naopak, tábor doopravdy vypadal jako vojenské ležení. Každý dostal nějakou zbraň a ti schopnější i tak vzácné brnění. Princ Liam své brnění odmítl a rozdal ho. Ať už dělal minulou noc cokoli, nedal to na sobě znát. Všiml si Hlídače a zeptal se ho na Emberstone.
"Byly tam trochu potíže, ale přijdou. Blake jim velí, nebojte," ujistil prince.
"To se ti řekne, velel jsi někdy útoku na město?" řekl ponuře Liam a vyhoupl se na koně. Poplácal ho na krku a krokem dojel před svou armádu, která ze šikovala před branami. Opuštění je ve své nabubřelosti nechali posměšně otevřené. Princ si změřil své "vojáky". Málokterý z nich uměl opravdu bojovat a i zástupců skutečné armády tu byla jen hrstka, z nichž navíc nejvyšší hodnost měl seržant Cleese. Byli ale odhodlaní. Každý, kdo dokázal udržet zbraň, ač malou, přišel na pomoc. Nejen zdraví muži, ale i ženy, mrzáci, vysloužilci a sotva devítileté děti, ti všichni se chtěli být za svůj domov. A jejich zraky se teď upínaly na dědice trůnu. Liam se zhluboka nadechl a začal řečnit.
"Opuštění si myslí, že jsme slabí. Zlomený lid. Myslí si, že přes nás přejedou jako přes vyděšeného psa. Jak ošklivě se pletou. Budeme se s nimi bít, dokud poslední obrana nepadne a dokud nebude každá mušketa umlčena. Budeme se bít v ulicích dokud nevypálíme poslední ránu, a až nebudeme mít čím střílet, roztřískáme jim lebky kameny, které dláždí naše město. Budeme se bít v uličkách dokud naše pěsti nebudou rozbité a zkrvavené a naše meče nebudou ležet na zemi zlámané. A pokud budeme obklíčení a bezbranní, zranění a bez naděje, vzdorně zvedneme naše hlavy a plivneme jim do tváře. ALE NIKDY SE NEVZDÁME! ZA GILNEAS!!!"
"ZA GILNEAS!" zahřměli pěšáci a rozběhli se za Liamovým koněm, který nesl svého pána do bitvy. Opuštění se shlukli do tří řad v bráně, ale to nemohlo rozvášněné Gilneany zastavit. Jako kladivo dopadli tvrdě na uchvatitele a bili je všemi zbraněmi. Hlídač se v té vřavě pohyboval velmi obratně a už způsobil nemrtvým výrazné ztráty. Princ Liam si nevedl o nic hůř. Královská krev v něm vřela a on s mocným řevem srážel jednu nemrtvou hlavu za druhou. Kordy, sekery, vidle a další zbraně o sebe rachotily a muškety vypouštěly jednu kulku za druhou. A když se Cleesovi podařilo rozetnout vůdce jednotky v pase, nemrtví kvapně ustoupili na Vojenské náměstí. Obchodnická čtvrť byla dobyta.
Gilneani hnali Opuštěné ke kanálu. Když k němu ale doběhli, ztuhla jim krev v žilách. Na druhé straně stálo několik stovek nemrtvých a pár desítek hnusů. Ze střechy jednoho z domů na ně hleděl nemrtvý generál. Jack ho poznal i na u dálku.
"Broderick..." zašeptal. Generál Broderick zakřičel něco v hnilořeči a nemrtvé hordy se daly pomalu do pohybu. Liam se rozhodl využít vyvýšeného postavení a kázal rychle postavit nějakou barikádu a seskupit se. Najednou se ozval zvučný a známý hlas.
"Zamířit! Palte!" Odněkud zezadu přiletěly velké balvany a zasáhly postupující Opuštěné. Některé sice pobořili domy, ale většina z nich svůj účel splnila. Jeden balvan dokonce přímo zasáhl hnus do rozpáraného břicha a roztrhal ho. Gilneani se ohlédli, aby zjistili, odkud se palba vzala, i když to celkem správně uhodli. Blake a Emberstone dorazil. A nešel s prázdnou. Vesničané tlačili šest katapultů Opuštěných a několik důlních vozíků s kamením. Lovec přikázal pokračovat ve střelbě, dokud se nemrtví nepřiblíží moc blízko. Pak museli zastavit, aby si nedecimovali vlastní počty. Přesto ale živí využili svoji výhodu, jak jen mohli nejlépe. Rány z katapultů zvládly napáchat v řadách Opuštěných velké škody, takže je po pár minutách dokázali zahnat zpátky za kanál.
Liam přikázal na chvíli zastavit postup a dopřál bojovníkům okamžik klidu.
"Dobrý, ne?" zakřenil se Blake na prince a poklepal na jeden z katapultů. "Našli jsme je nedaleko dolu, nejspíš je chtěli použít. Ale nám se hodily víc."
"To teda ano," uznal princ. "Ale bojím se, že na Vojenském náměstí nám nebudou k ničemu. Pak to bude zbytečná zátěž. Necháme je tady." Blake neochotně přikývl a rozkázal vyklopit kamení do kanálu a katapultům přeřezat žíně. Když Aranas, královna Mia a Tess dokončili ošetřování těch nejhorších případů, útok na Gilneas pokračoval. Na Vojenském náměstí je čekalo velké překvapení. Nebyl tam totiž jediný nemrtvý. Pravděpodobně se stáhli jinam. Princ už už chtěl nasměrovat svou armádu na Greymanův dvůr, ale v tu chvíli dostala Gwen nápad.
"Stoneward! určitě budou tam. Takovou pevnost přece nemůžou nevyužít." Liam pokýval hlavou a Gilneani se vydali k věznici. Gwen se nemýlila, Broderick své síly opravdu stáhl do vězení, ve kterém kdysi sloužil. Věděl, že má silné postavení a nehodlal se ho vzdát. Vydal rozkaz a nemrtví zasypali Gilneany sprškou šipek z kuší, k veliké radosti generála. Lidé rychle naskákali za domy a do jiných úkrytů a jen tahle pohotovost je zachránila. I tak ale několik šipek zasáhlo cíl. Jedna trefila seržanta Cleese, ale měl štěstí. Rána nebyla nijak hluboká ani bolestivá, takže šipku ze svého lýtka prostě vytáhl a zahodil.
Najednou se ozvalo mocné zavytí a střelba rychle ochabla, až ustala docela. Hlídač věděl, co se stalo, na rozdíl od ostatních. Darius dorazil, přesně jak slíbil. Přišel i s oběma smečkami. Worgeni šplhali po stěnách Stonewardského vězení, což generála Brodericka dost děsilo. Zato Gilneani byli velmi potěšení příchodem neznámého spojence. V euforii se vrhli k bráně a s obyčejnou lavičkou jako beranidlem do ní začali tlouct. Naštěstí měli nemrtví ve věznici falešný pocit bezpečí a bránu nijak nezabarikádovali. Ač to bylo neuvěřitelné, obyčejná lavička dokázala rozrazit bránu nejmocnějšího vězení Gilneasu. Na nádvoří už probíhal tvrdý boj worgenů proti nemrtvým. Hlídač si okamžitě všiml Daria, obrovského jednookého worgena v kožené zbroji. Zanořil svůj meč do nejbližšího nemrtvého a postupně se probojovával k vůdci smečky. Darius měl zrovna docela potíže s generálem Broderickem, který se nebil vůbec špatně. Nakonec se Broderickovi podařilo nakopnout lorda Crowleyho do rozkroku a zmizet pryč. To byl signál pro Opuštěné, že tady prohráli a musí se opět stáhnout.
Lidé a worgeni je ale nehodlali nechat odejít beze ztrát a velmi prudce útočili na prchající nemrtvé. Na nádvoří věznice leželo spousta padlých; lidí, nemrtvých i worgenů. Ležel tam i Liamův kůň, což princ nesl dost těžce. Ale jednooký worgen ho povzbudil, když k němu přišel a uklonil se mu.
"Jsme tady a má smečka je vám zcela k dispozici, komandére Greymane," usmál se na prince. Ten na něj hleděl, jako by nemohl věřit tomu, co vidí.
"Lord...lord Crowley?" vykoktal překvapeně. Darius lehce přikývl. Lorně vhrkly do očí slzy a radostně objala otce. Worgen hekl, protože kopanec od generála pořád ještě bolel. Jemně dceru odstrčil.
"Moje zmrtvýchvstání nechme na potom. Máme tu bitvu. Vaše rozkazy, princi?" Liam se vzpamatoval, shromáždil armádu posílenou o Crowleyho worgeny a vyrazil do útoku na poslední baštu nemrtvých ve městě: Greymanův dvůr.

"Do řady! Do řady, vy červi! Halapartny dopředu, kušníci za ně!" formoval Broderick zbytek svých sil. Věděl, že musí zdržet postup živých dost dlouho na to, aby mohly přijít posily. Princ Liam se na jeho snažení opovržlivě zašklebil.
"Gilneani! Do útoku!" zvolal a všichni ho poslechli. Rozběhli se na řady nemrtvých. Dokonce i Tess opustila svoje místo u léčitelů, půjčila si meč a vrhla se do boje. Worgeni znamenali neuvěřitelný přínos. Opuštění padali jak podzimní listí. Lorna, Blake a další střelci způsobovali Broderickovým silám velké škody svými přesnými střelami. Nemrtví začali opět ustupovat, pak jim ale do zad vběhl nový nepřítel.
"Smrt Opuštěným!" zařval král Genn a v čele domobranců z Tempest Reach vběhl do bitvy. Jeho meč roztínal jedno nemrtvé tělo za druhým a Opuštění se dali na opravdový útěk. Konečný signál jim dal Marcus, když dřevorubeckou sekerou rozštípl Broderickovu hlavu vedví. Gilneani zajásali, vítěžství, tak draze zaplacené, se zdálo být prakticky jisté. Radostně pozvedli své zbraně, pokryté zelenou krví. Ale tahle radost, jako všechny ostatní, které tento lid v posledních měsících poznal, měla mít velmi krátké trvání.
Ulicí, která vedla od Katedrály úsvitu, přišly posily Opuštěným. V jejich čele jela na kostnatém koni zakuklená lučištnice. Sama Sylvanas Windrunner, královna banší, se přišla podívat na konečný pád vzpurného města. Zpod její kápě na Gilneany hleděly dvě rudě žhnoucí oči. Mlčky natáhla ruku a nemrtví se dali do pohybu. Legie Opuštěných ale narazila na hradbu z živých bojovníků, kteří si pamatovali slova svého prince a chtěli se jimi řídit. Všichni bojovali ze všech sil, na Greymanově dvoře probíhala poslední fáze bitvy o Gilneas.
Sylvanas na svém koni seděla klidně a stejně klidně stáhla ze svých zad mohutný luk a začala svými smrtícími šípy kosit bojující Gilneany. Pak ale uviděla krále Genna. Se strašlivým šklebem na něj zamířila. Toho si ale šiml Liam.
"Tati!" zavolal a v poslední chvíli srazil otce k zemi. Šíp Genna jen tak tak minul. Sylvanas zaklela a ihned nařídila několika jednotkám, aby krále vyřídili. Genn se za pomoci meče vyškrábal zpět na nohy, ale Liam zůstal ležet. Z boku mu trčel dlouhý šíp, ze kterého se linul podivný chlad, a na jeho obleku pomalu rostl rudý květ.
"Zvládli jsme to...otče," zašeptal. "Město...je svobodné..." S těmito slovy zavřel oči a zemřel. Zlomený Genn v slzách objal synovu hlavu a nevěnoval žádnou pozornost kruhu nemrtvých, který ho obklopoval. Gilneani začali ochabovat a ke svému králi navíc nemohli, protože je nemrtví odřízli. Sylvanas se mrazivě zasmála. Genn zvedl hlavu a podíval se na ni. V jeho očích byl velký žal, ale ještě větší hněv, strašlivý a všespalující zuřivost rodiče, který právě přišel o milovaného syna. Ta zuřivost se na něm projevila. Začal se měnit a během pár vteřin na jeho místě stál worgen s obrovským mečem.
"SYLVANAS!" zařval a zaslepený slzami a hněvem se na ni vrhl. Tomu se snažili nemrtví vojáci zabránit, ale marná snaha. Genn byl nepříčetný, soustředil se jen na svůj cíl a zabil každého, kdo se mu postavil do cesty.
Dvěma děsivými ranami zabil kostěného koně a skočil. Královna banší se jen chabě pokusila bránit svým lukem. Greymanova čepel roztříštila mocnou zbraň na kousky a zabořila se hluboko do těla elfky. Sylvanas zaječela a její rudé oči zhasly a jekot banší se rozlehl ulicemi Gilneasu, vzápětí však utichl.
"Za Liama!" zařval král a Gilneani se pustili do boje s novou silou a hněvem nad smrtí jejich oblíbence. Taková vlna zuřivosti světem snad ještě neprošla, když lidé a worgeni i holýma rukama roztloukali lebky nemrtvých a trhali je na cáry. opuštění se dali na útěk, pryč, pryč z dosahu toho žalem šíleného národa.
Náhle si Hlídač všiml jednoho z nemrtvých vojáků, jak stojí na střeše a mává pochodní.
"Lorno!" zavolal a ukázal na něj. Černovláska přikývla, zamířila jednou čistou ranou vojáka sundala. Bylo však příliš pozdě. Několik plechových sudů proletělo vzduchem a roztřískalo se o dlažbu dvora. Z jejich útrob se začal linout sladce vonící zelený plyn.
"MOR!" zvolal někdo. Naštěstí měli bojovníci dost rozumu na to, aby nezpanikařili.
"Vemte raněné a za mnou," kázal Aranas. Poslechli ho a Jack Derrington vzal do náruče Liamovo bezvládné tělo. Utekli do bývalé radnice a jakmile byli všichni uvnitř, nechal Aranas zavřít dveře. Pak převrátil jeden ze stolů a odhalil tajný vchod. Blake a Marcus ho otevřeli.
"Dovnitř," řekl lékárník. "Vede to pod vodou až na Aedricův odpočinek, na hřbitov." Lidé i worgeni vešli do tunelu. Byl tmavý a kluzký, ale dost velký, aby se nemačkali a nehrozilo, že kdyby někdo upadl, tak ho ostatní ušlapou. Po několika minutách došli na konec tunelu, ke starým zpráchnivělým dveřím. Aranas vytáhl rezavý klíč a odemkl dvířka. Vystoupili ve starém domku u hřbitova. Na obzoru viděli své milované město, utopené v zeleném plynu. A pak, jakoby se samo Světlo slitovalo nad národem bez domova, se těžké mraky rozestoupily a vyšlo slunce.

Od bitvy o Gilneas uplynuly dva dny. Hlídač seděl na bedně v Keelském přístavu a pozoroval dění kolem sebe. Lidé z Gilneasu se chystali na odplutí. V přístavu totiž kotvily lodě nočních elfů a Belysra velkomyslně nabídla Greymanově lidu azyl v Darnassu. Genn tu nabídku přijal a tak se všichni rychle připravovali na cestu do nového domova.
Aranas měl plné ruce práce. Ošetřoval totiž nejen raněné, ale i ty, kteří jevili sebemenší známky nakažení Pohromou. Hlídač vyvázl bez zranění, takže starého lékárníka nezajímal. Místo toho k Hlídači přikulhal Cleese. Trval na tom, že mu nic není, i když styl jeho chůze prozrazoval něco jiného. Jeho kabát Hlídky byl na několika místech zašitý. Boj byl tuhý.
"Ty nejsi na pohřbu?" podivil se seržant.
"A co bych tam dělal? Vždyť ten je jen pro ty, co tu něco znamenají," odpověděl Hlídač.
"Ale ty jsi přece velmistr Královské hlídky a po tom všem že bys nic neznamenal? Pitomost. Jen běž, tady má práci stejně leda Aranas, všechno ostatní už je tak jako tak hotové, takže bys tu jen seděl na bedně," usmál se Cleese.
Hlídač se tedy zvedl a šel se podívat na hřbitov. Aedricův odpočinek byl největší hřbitov v Gilneasu, založený na počest přítele krále Archibalda. Měl spirálovitý tvar a čím blíž byl něčí hrob ke středu, tím větší byl. Liamův hrob byl zcela pochopitelně uprostřed, hned vedle náhrobku svého děda. Nebyl zdobný, protože na to nebyl čas, ale o to víc pohnul s těmi, co věděli, kdo je tam pohřbený. U zakopaného hrobu stála malá skupina. Král Genn, královna Mia, Tess, Darius a Lorna. Darius vyčníval, protože tam jediný stál ve své vlčí podobě. I Hlídač se po bitvě proměnil na člověka a už tak zůstal. Překvapivé bylo, že ačkoli pohřbívali svého nejdražšího, nikdo neuronil ani slzu. Tvářili se zlomeně a hlas se jim třásl, ale neplakali. Na to byl žal příliš silný. Hlídač přišel ve chvíli, kdy král začal svou krátkou řeč. Proti jeho přítomnosti nikdo neprotestoval, takže se postavil vedle Tess.
"Nechť Světlo žehná našim předkům, kteří se uvolili vzít mého syna mezi sebe. Leží zde, klidně, mezi největšími hrdiny a patrioty Gilneasu, protože sem taky patří. Žádný hrob pro něj není dost dobrý, měl by totiž žít a vládnout místo mě," řekl Genn. Teď byl čas na ostatní, aby přispěli.
"Byl jsi skutečný muž lidu. Na rozdíl od jakéhokoli krále, kterého jsem v životě potkala. Zaplatí za to, slibuju," přísahala Lorna.
"Gilneas si bude navždy pamatovat tvou odvahu, Liame," řekl Darius hlubokým, ale třaslavým hlasem. Královny Mia neřekla nic, tak moc ji synova smrt zdrtila.
"Sbohem, drahý bratře," zašeptala Tess. "Ukázal jsi nám, co dokážeme, pokud věříme, že nemůžeme prohrát." Klekla na jedno koleno a položila Liamovi na hrob kytici mírokvítku. Hlídač přistoupil a promluvil.
"Všem jsi nám hodně dal. Nám sílu a naději a těm parchantům důvod se třást, když uslyší tvé jméno."
"Vrátíme se, Liame. Přísahám," řekl nahlas Genn. Pak se otočil na ostatní truchlící. "Děkuji vám, že jste mu přišli vzdát hold. Ale teď vás prosím, abyste se vrátili do přístavu a připravili se k odplutí. Já tu ještě chvíli zůstanu sám se svým synem." Poslechli ho a navrátili se do Keelu.
Přípravy na odplutí byly prakticky hotové. Všechno, co Gilneané měli, shromáždili a naložili na lodě elfů. Nezbytné opravy plavidel elfští námořníci také dodělali, odliv se blížil a odplutí nic nebránilo. Kapitán Nightwind proto nechal zazvonit na lodní zvon, dávajíce tím signál, že se mají všichni nalodit. Mia řekla kapitánovi o skutečnosti, že Genn se zdrží, ale Nightwind měl zřejmě dobrou náladu, protože mu nedělalo potíže pozdržet odplutí.
Král se objevil za čtvrt hodiny a nastoupil na loď, kde byl i Hlídač a Crowley s dcerou. Samozřejmě i spousta dalších, ale ti povětšinou zmizeli v podpalubí. Nightwind zazvonil znovu a lodě odrazily od břehu. Plachty se napnuly a vítr je hnal rychle pryč od starého domova. Zdálo se, že si konečně odpočinou. Že hrůzy uplynulého měsíce jsou konečně za nimi. Ale osud si s nimi chtěl ještě jednou pohrát.
Zničehonic na lodě dopadl velký stín. Horda vyslala ještě jednu zbraň. Gigantická červeno-černá vzducholoď s obrovským dělem ve tvaru vlčí hlavy. Celá pak byla pokrytá železnými ostny. Dělo vystřelilo, ale naštěstí minulo, protože jeden náboj by byl schopen potopit loď. Všichni uprchlíci vyběhli na palubu a k zábradlí, aby se podívali, co to střílí. Jediná Lorna se vrhla k hipogryfům, které elfové převáželi. Vytáhla nůž a přeřízla provaz, kterým byl jeden přivázán.
"Lorno!" zvolal Darius. "Co chceš dělat?" Lorna vzala sedlo a hodila ho hipogryfovi přes záda.
"Poletím tam a odpálím tu věc zevnitř!" řekla rozhodně.
"Ani náhodou, děvče!" oponoval král. "Nenechám tvého otce, aby zbytečně přišel o dítě. Musí být jiná možnost." Lorna si vztekle odhrnula vlasy z obličeje, ale na hipogryfa nenasedla. Místo toho se začala s králem a lordem hádat.
"A co teda navrhuješ? Buďto možná umřu já, nebo zcela určitě všichni!" Mezitím je minul další obří náboj a Belysra u kormidla dělala, co mohla, aby dohnala Nightwinda na druhé lodi. Hlídač se podíval na hádku těch tří a povzdechl si.
Než tomu mohl kdokoli zabránit, skočil na hipogryfa a vznesl se do vzduchu. Vítr mu svištěl kolem uší, takže neslyšel, co se dělo na palubě lodi. Hipogryf byl velmi obratný a snadno se vyhýbal střelám z malých otočný děl na vzducholodi.
Zanesl Hlídače nad horní palubu a ten skočil dolů. Ihned tasil růžový meč a dal se do boje s orky a gobliny. Nebylo jich tolik, ale zabít orka bylo mnohem těžší, než zabít nemrtvého, ale zvládal to.
Jenže najednou ze spodní paluby vyskočila podivná stvoření. Připomínala draky, ale jejich šupiny byl úplně černé a stříbrně se leskly. Navíc chodila po dvou a neměla žádná křídla. Místo toho měli velké čepele, kterými kolem sebe divoce mávali. Hlídač polkl. Neměl sebemenší tušení, co jsou zač nebo jak s nimi bojovat.
Nakonec ani nemusel. Za Hlídačem se ozvalo řinčení zbroje a hned nato přiletělo velké kopí a zabodlo se do jednoho z drakonidů. Jeho majitel přiběhl hned za ním, vytrhl ho z těla mrtvého monstra a pustil se do boje s ostatními. Hlídač na něj vyjeveně zíral. Byl taktéž podivný, ale nebyl to drakonid. Připomínal spíš nějakého rytíře v bronzové šupinové zbroji. Pokud by ovšem rytíři byli tak shrbení a měli kopyta. Do tváře mu neviděl, na to se pohyboval moc rychle a navíc přes ni měl kápi.
Neznámý vyřídil posledního černého drakonida.
"Co jsi zač?" zeptal se Hlídač.
"Důležité je spíš to, proč tu jsem. Tuhle věc musíš zničit a ti černí tomu chtějí zabránit. Rychle, ta vzducholoď musí padnout. Tak se to totiž má stát," vychrlil ze sebe rytíř. Seběhli do podpalubí, kde společně pozabíjeli každého orka a goblina, který zůstal. Hlídač se podíval na náboje, které nestačili vystřelit. Od jednoho mrtvého gobliního ženisty vzal malou nálož a zapálil ji. Rytíř to celé pozoroval.
"Počkat, mám tuhle vzducholoď odpálit. Mám ji i přežít?" zeptal se Hlídač.
"Jsi tu snad přece s tím, že tu zemřeš za svůj lid, ne?" řekl klidně rytíř. Hlídač sklopil hlavu, pokýval jí a pak hodil nálož k nábojům. V tu ránu se rytíř rozběhl, skočil ze vzducholodě dolů a Hlídače strhl s sebou. Hlídač byl smířený se smrtí, ale to, co se stalo, ho překvapilo.
Během pádu dolů se na cizincových zádech objevila velká netopýří křídla, jen bronzová. Společně doplachtili na zem, zatímco orkská vzducholoď mizela v hlubinách moře a lodě nočních elfů odplouvaly do dálky. Hlídač se postavil a díval se za nimi. Cizinec mu položil ruku na rameno.
"Neboj, budou si tě pamatovat," řekl. Hlídač jeho ruku ze svého ramene shodil.
"Proč jsi to udělal? Proč jsi mě vzal s sebou?"
"Ne všechno musí mít důvod," odpověděl rytíř a sebral ze země své kopí, které dopadlo vedle. "Hodně štěstí, Hlídači z Gilneasu." S těmi slovy se proměnil ve velkého bronzového draka a odletěl. Hlídač mu zamával a pak hleděl na elfské lodě s jeho národem, dokud mu nezmizely z dohledu. Potom se otočil a vykročil směrem na sever. Zůstal sám, úplně sám.

Na palubě jedné z elfských lodí lidé ohromeně hleděli na místo v moři, kde se potopila vzducholoď. Lovec Blake přistoupil ke Cleesovi.
"Cleesi..." začal.
"Já vím," odpověděl seržant ponuře. "Teď musíme vést Hlídku my."

Ogatix se probudil v důlním vozíku na pláži. Slunce už bylo vysoko a jeho otravné paprsky nepříjemně bodaly goblina do očí. Zahodil párty klobouček, který měl na hlavě a nemotorně se vydrápal z vozíku. Nebyl na pláži sám. Okolo ně chrápalo ještě asi deset goblinů a goblinek. Ogatix zkontroloval, zda má všechno a všiml si, že mu chybí kalhoty a sluneční brýle. Rozhlédl se po spících. Pozorně si je pohlédl a když se rozhodl, zkušeným pohybem správného obchodníka stáhl z jednoho spáče kalhoty a oblékl si je. U jiného našel brýle, takže jeho frajerský oblek byl zase kompletní. Protože tam už neměl co dělat, odešel ze zčernalé pláže zpátky do města. Cestou koukal, jestli někde nezůstalo něco k jídlu nebo k pití, na co by se dalo ještě uplatnit právo pěti hodin, ale ti, kteří se probudili dřív, už nejspíš všechno vyřídili.
Ogatix přemýšlel, kolik je hodin a kolikátého vůbec je. U pláže zamířil k malému stánku pro ty, co měli stejný problém. Zašklebil se na nápis "služby zdarma" a zeptal se na čas. Goblin uvnitř ani nezvedl hlavu od nejnovějšího čísla Playguye a zaklepal na nápis. Ogatix vyhrabal z kapsy dva blixy a vysypal je na pult.
"Třetího ledna, půl jedenátcý, krkoune," zahučel goblin a roztáhl si stránku s goblinkou měsíce.
„Třetího ledna?“ podivil se pro sebe Ogatix. „To teda byl mejdan.“ Takhle zamyšlený vstoupil do silnice a málem ho srazila kára.
„Ty vole! Čum na cestu!“ zařvali na sebe vzájemně a šli si svou cestou. Ogatix zamířil do své kanceláře na kopci nad Kezanem. Cestou se stavil pro kebab (dnes obzvlášť drahý), vyhodil z něj narafičený deseticentimetrový hřebík a kebab si snědl cestou.
„Zdar děvky!“ zvolal bodře, když vpadl do ústředí společnosti Ogatixova otce, KTC. Nikdo mu ale neodpovídal, protože tam nikdo nebyl, kromě asistentky Sassy.
„Kde jsou všichni?“ zeptal se Ogatix. Sassy se dál věnovala spisům a goblina si nevšímala.
„Na pohřbu vašeho otce a zbytek personálu to zřejmě vzal jako placené volno.“
„Tak starouš umřel? Kdy? Jak?“
„Během oslav Nového roku. Zavražděn na ulici.“
„Přirozenou smrtí, to je útěcha,“ poznamenal Ogatix. „A co tu děláš ty, když ostatní zdrhli?“
„Pan Raketix mi nic neodkázal, tudíž nemám důvod být na pohřbu. A kdybych si vzala volno, tak nám to tu mezitím rozkradou.“ Ogatix pokýval hlavou, rozloučil se se Sassy, na dvorku naskočil do své káry a odjel na hřbitov.
Před branou stál jeho bratr Ugutix, úspěšný majitel žoldácké firmy. Když uviděl Ogatixe, zamával na něj.
„To je dost, že tu jsi, brácho. Táta už je zahrabanej a máma tě třískne, až tě uvidí,“ pohladil si tmavou skvrnu na tváři ve tvaru ruky. Ogatix se trochu zatřásl.
„S tím se stejně musí tak nějak počítat,“ usmál se trpce. Na pohřbu panovala typická nálada: hašteřivá, jako na každém správném pohřbu. Když Ogatix a Ugutix dorazili, máma, které nikdo neřekl jinak než Mamgoblinka, s nečekanou mrštností a s výkřikem: „Ty mrňavej hajzle!“ vyskočila ze svých nosítek, které nesli na ramenou čtyři hobgoblini a vrhla se za Ogatixem. Nečekané to bylo především proto, že měřila půldruhého metru a vážila půldruhého metráku. Její cíl se dal na útěk, ale marná snaha, Mamgoblinka měla větší nohy a po pár skocích ho dohnala. Zvedla ho do výše, mohutnou fackou mu vyhodila hlavu z obratlů a druhou ji zase vrátila na své místo.
„To tě naučí chodit pozdě!“ zahulákala a postavila otřeseného syna na zem. Ogatix se rozhlédl po ostatních. Nebyl jediný, kdo schytal ránu, každý měl na tváři otisk Mamgoblinčiny ruky za to, že přišel pozdě, dokonce i advokát a smuteční řečník v jedné osobě. Jediný, kdo nedostal facku kvůli tomuhle, byl Raketix mladší, ten svoji schytal za to, že přišel moc brzo.
Když advokát viděl, že jsou všichni na svých místech, dal se do důvodu, proč všichni přišli. Totiž Raketixově závěti.  Ogatixovi hned došlo, proč je Mamgoblinka naštvanější než obvykle. Byla totiž na seznamu dědiců hodně, hodně vzadu.
„Všechen svůj majetek bude rozdělen mým přeživším dětem. Pokud se ti pitomci navzájem pozabíjejí, dědické právo přechází na Mamgoblinku,“ četl advokát. Mamgoblinka zlostně zafuněla a Ogatix se radši přesunul jinam, víc do bezpečí. Prohlédl si otcův náhrobek. Vypadal obyčejně: z kovových trubek, se jménem, obrázkem, odhadovaným majetkem, daty narození a úmrtí a poslední slova. Ani ta nebyla příliš originální, slova „Co to kur…?!“ měl na sobě každý druhý hrob.
Advokát dočetl seznam toho, kdo co dostane a Galiwyx rychle odkráčel ze hřbitova, než se mohla Mamgoblinka zase rozzlobit. Ostatní jeho příkladu následovali.
Po pohřbu už moc času na kancelářskou práci nezbývalo, takže Ogatix zamířil rovnou domů. Otevřel dveře svého luxusního (rozumějte obyvatelného) bytu, zapálil si a přemýšlel, co udělá se svým dědictvím: dolem na kajamit, továrnou na Kaja Colu a fotbombovým týmem Kezanské pily.
„No co,“ řekl si nakonec. „Aspoň z toho něco kápne.“ Přitáhl si láhev Kaja Coly a zhluboka se napil. Do zápisníku si poznamenal: „Nechat se zkontrolovat u doktora kvůli té facce.“ Podíval se na kalendář a než se zakoukal do toho samého čísla Playguye, které měl ten goblin na pláži, zamumlal sám pro sebe „To nám ten rok hezky začíná.“

Ogatix se vypotácel z ordinace dr. Sovaxe. S krkem nic neměl, ale jeho duše trpěla. Ten hrabivý felčar si účtoval za vyšetření šestnáct zlatých kezanů. Kdyby nebyla daň ze smrti tak vysoká, radši by k němu vůbec nechodil.
Když ale vylezl na ulici, uviděl něco, co ho donutilo zapomenout na těžkou ztrátu šestnácti kezanů. Obrovský plakát na grandiózní koncert. Měly tam být všechny hvězdy současné hudby: 50 silver, Mackleless, Snoop Cat, Dr. Dred, The Notorious S.M.A.L.L. , Fire Cube, 2Mac, Crendor, Beckman a dokonce celé A6.
Ogatixovi bylo jasné, že na takovéto kulturní akci chybět nemůže, prostě proto, že nikdo jiný tam chybět nebude. Celou cestu domů na nic jiného nemyslel. Především uvažoval o tom, co si vezme na sebe. Jeho obvyklý frajerský oblek totiž nestačil. Chtělo to něco speciálního, něco originálního.
Doma si jen vyzvedl peníze a káru a vyrazil na nákupy. Nejdřív musel sehnat tu nejdůležitější, nejdražší a nejvýznamnější část: boty! Ty jediné totiž byly předepsané. Kdo se neukázal v botách, které ho nestály aspoň jednu celou měsíční výplatu, neměl na koncertě co dělat. Jasně, většina goblinů se tam stejně ukáže v Džordankách, ale to není žádná známka kvality. Trh totiž nedávno zaplavily levné Džordanky odněkud z Pandarie nebo jak se ta díra jmenuje. K něčemu takovému se Ogatix snížit nehodlal. Ano, i on měl Džordanky, ale byly pravé, měl na to i certifikát, razítko a paragon. Nosil je ale už ke svému standartnímu frajerskému obleku, takže byly bobužel nepoužitelné. Tentokrát ale potřeboval boty hodné císaře, kdyby nějaký kdy žil.
Zašel do nejdražšího obchodu s obuví, prohlížel si jeden pár bot za druhým, ale všechny byly moc levné nebo moc hezké. Ogatix žádnou nádheru nehledal, potřeboval drahé boty. Nakonec si vybral ohavné vysoké žluto-hnědě proužkované boty, které vypadaly, že jsou vyrobené z obřích včel. Když se duplo, že špičky boty vyletěl malý, ale ostrý nožík, takže včelí původ byl dost dobře možný. Za boty utratil opravdu dost peněz, takže teď už musel improvizovat. Na bleším trhu nakoupil vše potřebné a doma mohly začít přípravy.
Kalhoty z látky na stany namočil do krve a ponořil do kádě s humry, čímž dosáhl moc hezkého a roztomilého efektu, že je ukradl nějakému nebožákovi, kterému žralok sežral obě nohy. Bílé tílko cestou domů násilím natáhl na náhodného kolemjdoucího hobgoblina, takže bylo hezky plandavé a vytahané. Doma na něj ještě nastříkal logo KTC. Vzal nejpevnější hornickou helmu, jaká se prodává a dvěma slabými ranami razítkem z ní vyrobil kruh se svíčkou. Místo náušnice si do díry v uchu pověsil scvrklou trolí hlavu, obyčejné brýle vyměnil za obroučky z rybích tlam a místo náramků na sebe natáhl dvě prázdné plechovky od Kaja Coly, které zbavil víček a den. Kolem krku si Ogatix pověsil rám z obrazu a celý se omotal děravou rybářskou sítí. Odporný puch ho upozornil na skutečnost, že mu v rohu sítě nejspíš už několik měsíců hnije ryba, tak ji tam nechal.
Zbývalo už jen vyřešit problém účesu, to ale byl problém sotva na pár okamžiků. Využil své dlouho a pečlivě pěstované přírodní pomády a vlasy si do požadovaného tvaru vytvaroval. Takto vyšnořený a s doslova ptačím hnízdem na hlavě naskočil do káry a odjel na onu očekávanou kulturní událost. Rám mu sice překážel v řízení, ale i tak dorazil na místo včas a bez větších potíží. (Čtyřikrát boural) Cestou srazil dva murloky, jednu opici a jeden goblin mu šedesátkou naběhl do káry.
Ogatix zaparkoval před fenomenální koncertní síní, která byla chloubou Kezanu, především proto, že žádné jiné místo na Azerothu nemá takovou úrodu hub a plísní. Nešťastnou náhodou Ogatix pětkrát najel do káry bratra Galywixe. To aby si nemyslel, že když má vinou opilého matrikáře stejně znějící jméno jako nejvyšší Obchodní princ, tak si může dovolovat a machrovat.
V sále bylo natřískáno až hrůza, protože když pořadatelé viděli, jaký je zájem, rychle psali nové vstupenky, aby vydělali co nejvíc. Nikomu očividně nevadilo, že byli ochotní prodat lístky na neexistující místa nebo naopak, že na jedno místo připadalo i patnáct vstupenek. Na gobliny to bylo relativně poctivé. Ogatix se za pomoci několika jemných domluv a tvrdé židle procpal dovnitř a hned mu došlo, že tohle nedopadne dobře. Vedle společensky oblečených goblinů, jak byl on sám, se v sále objevovaly barvy dvou největších a nejznepřátelenějších gangů ze slumů: Červenomodří Growixové a Modročervení Ballaxové.
Nepomáhalo ani to, že Ugutix ucítil kšeft a nasadil tam svoje žoldáky. Po sále se pohybovalo hodně goblinů v černých kožených bundách s logem Ugutixovy společnosti Prettykitten a firemním heslem: „S tak měkkým jménem musíme být tvrdí!“ Přítomnost žoldáků spíš napomáhala tomu, že se tu něco semele. Ogatixe ani nepohoršovalo, že by se poprali, vždyť kvůli tomu si taky kupoval ty šíleně drahé včelí boty, ale že by se poprali ještě dřív, než začne koncert? Tak to teda prr, chtěl ztřískat pár gobliních hlav, ale bez hudby to dělat nehodlal.
Neměl na výběr, nějaký inteligent totiž vystřelil. Později se přišlo na to, že to měl být zahajovací tón koncertu, ale to už bylo všem jedno. Rvačka vypukla, vzduchem začaly létat lahve, plechovky a goblini. Ogatix zaklel a s pomocí té samé židle, která ho tak podpořila na cestě dovnitř, si klestil cestu ven. Párkrát se rozhodl použít svoje žihadélko, ale nějaký blbec vždycky jeho oběť vyřídil. Tak bodl aspoň jeho, aby řeč nestála. Se zakrvácenou a jinými sekrety pokrytou židlí se dostal ven, židli zahodil, ohlédl se smutně za rámem obrazu, kruhem se svíčkou, jednou plechovkou a rybou z rohu sítě, které nechal v síni a nastartoval káru. Tak hezký večer to mohl být a oni ho takhle zničili dřív, než mohl něco pokazit on. Už byl zvědavý na zítřejší noviny.
Druhý den ráno snídal svou oblíbenou roládu s olihní a k tomu přikusoval sušenky, když mu na dveře přiletěly ranní noviny a udělal do nich promáčklinu. Zvedl se od snídaně a došel si pro ně. Na titulní stránce se skvěla novina dne: „Velký koncert proběhl velmi klidně, z 3000 přítomných přežilo nebo nebylo zraněno 783 goblinů.“ Ogatix si odfrkl a dorazil sušenku. Nesnášel, když se k němu dostaly takové měkké zprávy. Chtěl si kousnout do sušenky, ale zapomněl, že ji už snědl.
„Do pytle!“ zaklel. „Umíme udělat umělého goblina, hrabeme hluboko pod zem, zotročili jsme bývalé otrokáře, ale udělat sušenku jen tak ještě nezvládneme? Dyť to přece nemůže být tak těžké!“

Za dávných dob, kdy svět býval lepší a tauři ještě neměli domov a putovali Pustinami, byl jeden malý kmen. Každý jeho člen byl vynikající lovec a válečník, jeden ale nad všemi vynikal. Jmenoval se Chaska, „Prvorozený“, a byl to synovec náčelníka. Síla, chytrost, mrštnost, nic mu nechybělo, a proto byl velmi oblíbený mezi všemi členy kmene. Všemi, až na jednoho: jeho vlastního strýce. On měl totiž důvod, proč ho nenávidět. Kdysi dávno vyslal jednoho ze svých přátel k moudrému věštci ze sousedního kmene, který tehdy přebýval poblíž, pro věštbu. Přítel se vrátil s varováním, které ale bylo neúplné, kus totiž cestou ztratil. Na kůži s proroctvím bylo napsáno: „Dávej si pozor, neboť ten, kdo tě sesadí a zabije, bude tvůj sy…“ Nebylo ale jasné, zda syn nebo synovec, ale jelikož náčelník syna neměl, choval o to větší zášť ke svému synovci.
Jednoho dne na kmen zaútočili kentauři. Pod vedením Chasky ale neměli tauři sebemenší problém s jejich odražením. Bitva byla krátká a rychlá a tauři neměli jediného padlého. Ten večer oslavovali Chasku jako hrdinu jejich kmene. A tehdy se strýc opravdu polekal, když uviděl jeho oblibu. Rozhodl se jednat a tak v nestřeženém okamžiku nasypal Chaskovi do rohu s pitím slabý jed. Chaskovi se udělalo zle a náčelník se nabídl, že mu pomůže ven, aby se vyzvracel. Vyvedl ho za osadu, a zatímco Chasku podpíral, vší silou mu zabodl do zad otrávený kentaurský šíp. Šíp a dva jedy byly na mladého hrdinu příliš a on na místě zemřel. Několik kapek jeho krve dopadlo na zem a vsáklo se do hlíny. Náčelník rychle běžel pro pomoc, aby neupadl v podezření, ale Chaskovi už nikdo pomoci nedokázal.
Veliký byl smutek kmene, když vynášeli ráno padlého hrdinu k pohřbení. Postavili mu vysoký hrob a zabalili ho do nejkrásnější látky, jakou nalezli. Smutek byl tak velký, že ještě toho dne sbalili svůj tábor a odjeli.
Po několika letech se ale vrátili. Chaskův hrob se už dávno rozpadl, ale na místě, kde se Chaskova krev vsákla do země, vyrostl pomerančovník. Všichni se tomu divili, kde se tu ten strom vzal, ale byli rádi za trochu ovoce. Na hostině na počest svatby náčelníka byly pomeranče vyhrazené pro nejvyšší vrstvu a náčelník sám je ochutnal jako první. A v tu chvíli uslyšel povědomý hlas, šeptající v jeho hlavě.
„Já jsem Chaska. Pamatuješ si na mě? Zabil jsi mě, ale já žiji,“ šeptal jemně. Strýc se na něco vymluvil a vypotácel se ven. Tak Chaska byl naživu, jeho duše přebývala ve stromu. Musel něco udělat. Hned ráno prohlásil, že se mu ve snu zjevili předkové, kteří mu řekli, že ten strom je prokletý, že musí být pokácen a zbytky jeho ovoce hozeny kodům. Tak také učinili. Strom pokáceli a spálili. Na místě ale tentokrát zůstali.
Nedlouho poté se největší kodici narodilo nádherné telátko. Bylo silné, už po několika týdnech se pralo s většími telaty a vyhrávalo. Náčelníkovi se velmi líbilo a tak si ho nechal. Telátko rostlo a mohutnělo rychleji, než bylo obvyklé a náčelníkovi to začalo být podezřelé. Když dorostlo do plné síly, byl mu ani ne půl rok. Pak se tauři opět stěhovali a tenhle silný kodo táhl náčelníkovy věci. Během cesty ale náčelník strnul. Opět se ozval ten hlas, tentokrát vycházel z koda.
„Já jsem Chaska. Pamatuješ si na mě? Dvakrát jsi mě zabil, ale já přesto žiji.“ Tohle ho vyděsilo ještě více, než strom. Přemýšlel, jak se zbavit koda, ale to nebylo tak snadné. Nakonec využil slavností Pramatky Země a ukázal svou oddanost tím, že obětoval nejlepší zvíře svého stáda. Po vykonání oběti položil kodovu hlavu na oltář a zbytek jeho těla snědl kmen.
Po deseti měsících kmen slavil. Náčelníkovi se narodil syn. Vše ukazovalo na to, že to bude zdatný hoch a to se také splnilo. Když mu bylo devět, uhnal první antilopu, nad čímž všichni zůstali stát s otevřenou pusou. Když mu bylo dvanáct, odrazil svůj první útok kentaurů. Jeho obliba rostla spolu s jeho schopnostmi. Na oslavě jeho patnáctých narozenin najednou náčelníkův syn povstal a požádal všechny o pozornost.
„Musím vám všem něco říct. Nejsem ten, kým se zdám být. Byl jsem taurem, rychlým a schopným a byl jsem zabit. Znovu jsem se narodil, byl jsem pomerančovník, košatý a štědrý a byl jsem pokácen. Znovu jsem se zrodil, byl jsem kodo, věrný a silný a byl jsem obětován. A teď stojím před vámi. Já jsem Chaska. Třikrát mě můj strýc a váš náčelník zabil, a třikrát jsem se vrátil. Já jsem Chaska a můj otec je můj vrah.“ V tu chvíli všichni strnuli. Byl to opravdu on? Tolik se mu podobal. Podívali se tázavě na náčelníka, kterému došlo, že věštba se naplnila. Chytl svoji sekeru a z řevem se na Chasku vrhl. Ten ale chytil strýce za rohy a mrštil s ním o zem tak silně, že to zlému strýci zlomilo vaz. Tauři poklekli před tím zázrakem a od toho dne tomu kmeni velel nový náčelník, s právem prvorozeného. Chaska byl moudrý a vládl dlouho, a když doopravdy zemřel, stal se skutečnou legendou. Říká se, že až to bude skutečně potřeba, Chaska Znovuzrozený se opět narodí, aby pomohl svému Lidu.

Za dávných dob, kdy svět býval lepší, žil na Zimních lukách na severu jeden taurský kmen. Žili v zimě a sněhu, ale zvykli si a díky dlouho předávanému ohni jejich život nebyl tak těžký. Museli na něj ale dávat pozor, protože jediný, kdo uměl přivolat oheň, byl dlouho zesnulý šaman, takže kdyby o něj přišli, neměli by už možnost, jak ho navrátit. Starali se o něj velice dobře a dlouhá léta je jeho plameny hřály, dávali jim ochranu před zvěří a mohli si na něm péct ulovené maso. Bylo to ještě před dobami, kdy se na Zimních lukách objevili první elfové a meďácké kmeny zešílely. Na Zimních lukách vládl pokoj a mír, neboť tauři i meďáci si v časech nouze velmi ochotně pomáhali.
Jednoho dne si malá Sihu, „květinka“, hrála s kamarádkami. Byla to nevinná dětská hra, přesto měla přinést velké neštěstí. Holčičky se koulovaly, válely se ve sněhu a tančily. Probíhaly vesničkou a házely jednu kouli za druhou. Jenže pak se to stalo. Sihu šlápla na kluzký kámen u ohniště a spadla přímo do ohně. Její kamarádky a ženy, které zpracovávaly maso u ohně, ji rychle přispěchaly na pomoc a uhasily Sihu sněhem. Holčičce se naštěstí nic nestalo, ale kmen měl za tuhle nehodu velmi trpět. Sníh totiž dopadl i do ohniště a oheň udusil. Kmen byl po dlouhých letech bez ohně. Na Sihu se nikdo nezlobil, myšlenky všech se upínaly k budoucnosti. Jak přežijí ledové noci, když je nebudou zahřívat plameny? Pak jejich náčelníka napadla spásná myšlenka. Meďáci! Ti přece musejí mít oheň. Pravda, žili ještě o něco barbarštěji než tauři, ale žít na Zimních lukách bez ohně? To přece nemůžou zvládat ani oni. Jenže kdo k nim půjde? Přihlásilo se několik dobrovolníků, ale stařešina kmene je odmítl.
„Omlouvám se,“ řekl lítostivě. „Ale podle zákonů, které nám dali naši předkové, musí jít pro oheň ten, kdo zapříčinil jeho uhašení. Jen tak může odčinit svou vinu.“ Zraky všech padly na malou Sihu.
„Ale Sihu je ještě dítě!“ ozvaly se hlasy. Stařešina pokýval hlavou.
„Ano, ale jiná možnost není. Zákon předků mluví jasně.“
Ještě ten den vyrazila Sihu k meďákům žádat o oheň. Meďáci nežili zas tak daleko, ale velmi se podivili, když uviděli malé děvčátko přicházet samotné a divili se o to víc, když uslyšeli důvod její návštěvy. Vůdce meďáků si ji změřil, když před něj předstoupila a sdělila mu svou prosbu.
„Statečná být malá. Být líto mě, meďák nemoci pomoci taur. Vědět ale, kde vzít oheň. Na Lukách potulovat se oheň lišák. Ty ho najít a on vám dát oheň. Krandl, dát malá něco jídlo a pití, než ona odejít hledat lišák!“ zavolal na svého poskoka. Meďák donesl Sihu trochu hřejivé medovice a vyhlášenou meďáckou pochoutku: medové rampouchy. Pak se s ní hezky rozloučili a Sihu odešla na zasněžená luka hledat ohnivého lišáka. Netušila ale, že lišáka naposledy někdo viděl před mnoha zimami, takže nebylo jisté, jestli ho vůbec potká. Sníh ji křupal pod kopyty a začalo chumelit. Sihu se klepala zimou i přes spoustu kožešin z vesnice a hřejivou medovici meďáků.
Najednou uviděla v dálce něco ryšavého. S nadějí se k tomu rozběhla. Ryšavá věc se ale nehodlala nechat chytit a utíkala. Sihu ale najednou ucítila novou sílu a odhodlání přinést ohnivého lišáka do vesnice. Hluboký sníh ani chumelenice ji přece nemohly zastavit. Náhle ryšavá věc zmizela ve sněhu. Sihu přiběhla k místu, kde se lišák vypařil. Naběhl totiž do pasti a teď dole poštěkával, bez možnosti útěku. Když uviděl Sihu, zakňučel.
„Pomoz mi ven,“ zaprosil. Sihu ani nepřekvapilo, když promluvil. Znala takové pohádky a myslela si, že mluvící zvířata jsou běžná. Nevěděla ale, jak dostat lišáka ven.
„Prosím, když mi pomůžeš, dám vaší vesnici to, co jí chybí: oheň,“ kňučel dole lišák. Sihu už neváhala ani vteřinu. Svlékla si svůj kabátek a roztrhala ho na cáry. Ty pak svázala a jeden konec hodila lišákovi dolů. Ten se do něj zakousl a Sihu ho začala tahat nahoru. Byl těžký, ale Sihu ho v žádném případě nechtěla pustit dolů. Nakonec ho ale vytáhla.
„Děkuju ti,“ řekl udýchaně lišák. „Teď, když jsi splnila, co jsi slíbila, splním svůj slib já. Jdeme domů.“
Když se Sihu vrátila do vesnice s obyčejným lišákem, mnozí si říkali, co je to za žert. Pak ale lišák přistoupil k vyhaslému ohništi a dvakrát štěkl. Z jeho tlamy vylétlo několik jisker a ty nějak zapálily smutné černé místo. Oheň se vrátil do vesnice. Všichni se radovali a ten den lišák slíbil taurům jednu věc: Až bude potřeba, přijde jim vždy rozdýchat uhlíky a zapálit polena. Od toho dne se už tauři ze Zimních luk o oheň nestrachovali a mohli si více užívat radostí pozemského života.

Za dávných dob, kdy svět býval lepší, žil mladík jménem Honaw, „medvěd“, který byl mnoha kmenům známý jako velký šprýmař. Měli ho rádi, třebaže si z nich nejednou vystřelil, protože nikdy nikoho nezranil a další den si udělal legraci z někoho jiného, k nemalé radosti všech členů jeho kmene. Jeho vtípky byly navíc tak zábavné, že i potrefený se občas zasmál své vlastní hlouposti. Honaw jim prosvětloval dny, i když nic jiného pořádně neuměl. Byl nemotorný, nikdy nic neulovil a párkrát málem umřel, když snědl nějakou jedovatou rostlinu při sběru. Naštěstí se ho podařilo vždy zachránit, ale taky pokaždé chvíli trvalo, než se mu pokusili pomoct, protože si nebyli jistí, zda to jen nehraje.
Honawův kmen, kterému většina ostatních kmenů říkala Veselý kmen, putoval Pustinami, jako mnoho dalších. Samozřejmě měli stejné potíže, jako všichni tauři, a ani Honawův ostrý vtip často nepomáhal. Ale aspoň jim život nepřišel tak hořký a prázdný, zvlášť, když u velké hostiny Honaw vždy parodoval nejvýraznější členy kmene.
Jedné noci ale tábor Veselého kmene přepadli prasáci. Tauři se jim postavili na odpor, ale prasáci byli čerství, což jim dávalo velkou výhodu proti ospalým taurům, kteří se zrovna probudili. Nakradli nějaké jídlo, kožešiny a zbraně a zase zmizeli. Aby je nepronásledovali, sebrali několik zajatců, mezi nimi i Honawa. Odvlekli je do svých úkrytů mezi trní. Tam je praštili do hlav, spoutali a nechali ležet. Pak určili dva prasáky, kteří je budou hlídat.
Když se Honaw i ostatní probrali z ran do hlav, poznali, že jsou ve velkém průšvihu. Spoutaní, hlídaní a jejich kmen nejspíš ani neví, kde jsou. Stráže pochrupovali, ale téhle výhody v žádném případě využít nemohli, protože za pár minut je přišli dva prasáci vystřídat. Jeden z čerstvých na ně zařval, ať se probudí a v tu chvíli si Honaw něčeho všiml. Oni mluvili stejnou řečí. Tím pádem by jim mohli rozumět a toho by se dalo využít. Okamžitě začal skládat ďábelský plán na útěk.
„A tenhle znáte?“ řekl nahlas, aby ho mohli stráže slyšet. Jeho spoluvězni se na něj zle podívali. Jak může v tuhle chvíli myslet na vtipy. „Víte, jaký je rozdíl mezi kentaurem a lejnem? Pachově žádný, ale lejno nemá hloupý kecy!“ Tauři zavrtěli pohoršeně hlavami, ale ze strážního postu se ozval tichý smích. Honaw se pousmál a pokračoval.
„Nebo kentaurská férovka!“ začal napodobovat hlasy. „,Kolik ti je?‘ ,Devět‘ ,Nás taky!‘“ Smích střežících prasáků sílil a spoluvězni pomalu začínali chápat, proč to dělá. Prasáci měli očividně kentaurské vtipy v oblibě a bylo na nich vidět, že čekají na další. Honaw je nehodlal zklamat.
„,Podívej, támhleta kentaurka se na mě usmála!‘ ,To nic, taky jsem se musel smát, když jsem tě poprvé viděl.‘“ To se prasáci začali řehtat.
„Když jsem tě poprvé viděl…“ hýkal jeden. „To jsem ještě neslyšel!“
„Ty!“ zavolal druhý na Honawa. „Ty musíš jít s námi, o takhle vtipnýho taura nemůžeme náčelníka připravit!“ Nechal druhého prasáka, ať se směje a sám odvedl spoutaného Honawa ke svému náčelníkovi.
Ani on nebyl suchar a Honaw u něj slavil úspěch s vtipem, které tři tělesné otvory jsou na kentaurovi nejlepší. Samozřejmě že ty po vidlích. Když se náčelník i osazenstvo jeho sálu dosyta nasmálo, nabídl Honawovi, aby u něj zůstal jako šašek. Bude svobodný a dostane ty nejlepší kusy z uloupeného a uloveného jídla. Honaw přijal, ale něco za to chtěl. Když náčelník uslyšel jeho žádost o propuštění taurských zajatců, okamžitě mu to bylo splněno. Tak Honaw zůstal u prasáckého kmene a bavil náčelníka.
Žil u prasáků teprve několik dní a už tak si u nich vybudoval silnou pozici. Nebyl jen šaškem, byl i vlivným rádcem a téhle funkce naplno využíval. Nějakou chvíli mu to sice trvalo, ale dokázal vysvětlit, že kdyby se prasáci a tauři naučili žít pospolu, oběma stranám by to prospělo. Měl velké štěstí, že náčelník byl po několika vtipech a po lahvi kradené ohnivé vody svolný skoro ke všemu. Na Honawův nápad tak přistoupil relativně rychle. Koneckonců, společně jim to proti kentaurům půjde líp. Nechal proto vyslat posla se vzkazem taurům, že chce projednat podmínky vzájemné dohody o neútočení. Sněm měl proběhnout na nedalekém kopci a Honaw měl fungovat jako prostředník mezi oběma stranami.
Náčelníci obou kmenů na místo dorazili včas, každý s malou osobní stráží a začalo jednání. Nutno říct, že ani jeden z nich nebyl moc zručný diplomat, takže se často hádali o prkotiny. Prasácký náčelník měl ale slabší nervy a když po něm chtěl taurský vůdce navrácení všeho, co nakradli, divoce zařval a tasil dlouhý kostěný nůž. Na pahorku vypukl lítý boj prasáků proti taurům. To byl Honawův plán a sám se do boje přidal. Sice nikoho ani nezranil, ale i tak tauři vyhráli, protože když jeden z nich zlomil prasáckému náčelníkovi vaz, dali se ostatní na útěk.
Honaw byl mezi svými slaven jako hrdina, protože pouhou řečí dokázal osvobodit své spoluvězně. Prasáci si na ně navíc už nikdy netroufli, takže měl kmen o starost méně. A Honawovi se od té doby říkalo Honaw Ostrý jazyk, na památku jeho vítězství nad prasáky.

Za dávných dob, kdy svět býval lepší, žil postarší taur, velmi zběhlý v umění vyprávění a zpěvu. Znal spoustu příběhů a spoustu písní a neustále hledal další, neboť Lid si za celá tisíciletí na Azerothu vybájil dlouhou řadu všelijakých legend. Jeho umění nezůstávalo zapomenuto, za svůj život objel hodně dvorů králů, i slavností náčelníků. Nikdo na něj nikdy nezaútočil, protože věděl, že proti jeho vrahovi by se spojil celý svět, bez ohledu na to, zda by to byla Aliance, Horda nebo třeba i divoké kmeny odněkud ze západu. Všichni ho respektovali, kudy prošel, tam na čas ustaly všechny konflikty a zavládl mír. Přes všechnu svoji slávu nikdo neznal jeho jméno a tak mu to i vyhovovalo.
Ale ani on neznal všechny písně a příběhy a přesto, že ty, které znal, byli velmi krásné, stále cítil onu nejistotu, onoho hlodajícího červa, který ho hnal kupředu a nabádal k hledání nových balad. Každý mu rád sdělil příběh, který znal, pokud to mělo rozšířit jeho moudrost a on jim za něj vždy vlídně poděkoval a požehnal jim.
Jednoho dne přišel do kraje, kde ho nikdo neznal. Velmi se tomu divil, ale brzy se mu dostalo vysvětlení. Na vrcholu kopce nedaleko žil Bard, o kterém se říkalo, že je starší než sám čas. Tohle našeho vypravěče zaujalo a ptal se na něj dál. Legenda říkala, že on zná úplně všechny písně, básně, příběhy a pohádky, o které se rád podělí, až na jednu. Jmenovala se Šepot naděje a měla to být nejkrásnější píseň na celém světě. A v ten moment se vypravěč rozhodl, že půjde a požádá Barda, aby ho Šepot naděje naučil.
Vyšplhal se do kopce, na kterém Bard žil a hledal jeho stan. Také ho našel, starý a zpráchnivělý a před ním seděl malý stařeček. Brnkal nějakou melodii na lyru.
„Koho to sem vítr donesl? Co zde hledáš?“ zeptal se nečekaně zvučným hlasem.
„Hledám Barda,“ odpověděl popravdě vypravěč. Stařec pokýval hlavou.
„A také jsi ho našel. Jenže to asi nebude jediný tvůj cíl, že?“ Vypravěč přisvědčil, což Barda potěšilo.
„Čeho si tedy ode mě žádáš?“
„Chtěl bych se naučit…Šepot naděje,“ hlesl vypravěč. Bard se zatvářil otráveně.
„Šepot? Šepot se ale neučí jen tak. I kdybych tě ho chtěl naučit, což nechci, zabralo by to spoustu let. Opravdu bys byl ochoten obětovat velkou část svého života jen kvůli jediné písni?“
„Ano!“ řekl rázně vypravěč.
„Nu dobrá, chytnu tě za slovo. Zůstaneš tu se mnou a já tě naučím každý příběh, který znám a pak, na úplném konci, tě naučím Šepot naděje. Ovšem pokud se toho já nebo ty dožijeme,“ zasmál se a podal vypravěči ruku, vstát kvůli tomu ale nehodlal. Když ji vypravěč stiskl, opět promluvil.
„Vidím, že se máš dost co učit. Neboť i kdybych byl sebevetší, nikdy bych neměl podávat ruku vsedě. I to tě budu muset naučit. To, a všechny ostatní pravidla chování, psaná od dob, kdy Shu’halo poprvé vstoupili na tuto zem.“ Vypravěč chtěl protestovat, ale nechtěl si nově nabytého mistra zbytečně rozčílit.
Léta přecházela a vypravěč se stále učil. On i jeho mistr stárli, ale nezdálo se, že by se nějak blížil k tomu, aby ho naučil Šepot naděje. Místo toho mu vyprávěl příběhy a učil písně a kdykoli se vypravěč pokusil stočit řeč na důvod, proč přišel, začal hovořit o počasí. Tak to šlo rok za rokem a i když vypravěč znal mnoho, neznal všechno a stále se měl od Barda co učit. Znal teď na tisíce písní a tisíce legend a přesto neměl dost. Věděl tolik o kulturách celého světa, že ani celá Objevitelská liga se s ním nemohla měřit. To všechno se naučil během dvaceti let. Ale čas je neúprosný a i na velkého Barda stáří dolehlo. Už nedokázal učit tak, jako dřív, což velice znervózňovalo jeho žáka. Tlačil na něj, prosil, ale Barda neobměkčil. Zdálo se, že Bard zemře a nezůstane nikdo, kdo by znal jeho dědictví, jeho tajemství, které si sebou nejspíš hodlal vzít do Věčných lovišť.
Až jednoho dne to přišlo. Bard ležel a už nevstal. Zavolal si k sobě svého žáka a sdělil mu své poslední přání.
„Prosím, ještě než zmizím z tohoto světa, chtěl bych naposledy slyšet Šepot naděje. Zahraj mi ho…“
„Jak bych mohl, vždyť jsem ho nikdy ani neslyšel. Neznám ho, nevím, jak zní, nevím…“
„Zahraj mi ho…“ trval na svém Bard. Žák si tedy povzdechl, vzal do rukou svoji lyru a nesměle začal vybrnkávat nějaké tóny. A pak to přišlo, jako blesk z čistého nebe. Náhle měl tušení, ne, vnuknutí, jak hrát, jak silně brnkat a jak klást prsty. V tu chvíli všechno pochopil. Hrál Šepot naděje a nevěděl jak. A byla to nádherná píseň. Dvacet let života neobětoval nadarmo, dočkal se a cena stála za to. Nevěděl to, ale ta tichá melodie zněla pláněmi a lesy, pouštěmi a přes moře. Tehdy ji slyšel celý Azeroth, každé zvíře, každá rostlina, každý národ. A všichni ustali v tom, co zrovna dělali a zaposlouchali se do nejkrásnější melodie, jakou kdy svět slyšel. Šumění trav, vln i lesů. Zpěv ptáků. Hřmění hromu i bubnů a zároveň nádherné ticho. To všechno bylo v Šepotu naděje, písně, kterou nikdo neučí, protože ji máme v nás. A až přijde čas, projeví se.

Za dávných dob, kdy svět býval lepší, sužoval jednu malou loveckou osadu démon. Jmenoval se Arcenciel a i když nebyl příliš mocný, nebozí tauři nevěděli, co s ním, protože proti němu neuměli bojovat. Arcenciel jim vždycky přišel krást jídlo a kazil jim lov, což se jim nelíbilo, ale báli se ho a tak si ten zlý démon žil nad poměry. Několikrát se mu sice postavili, ale zdálo se, že mu jejich zbraně vůbec neubližují. Vždycky se jen děsivě zasmál a odešel i s nakradeným lupem. Chudáci lovci nevěděli, co s tím a proto sháněli pomoc, kde se dalo. Nikdo je ale nemohl Arcenciela zbavit.
Až jednou k nim přijel kramář. Nakoupil od nich přebytečné maso a kožešiny a divil se, že toho mají tak málo, vždyť v okolí je zvěře habakuk. Lovci mu řekli o svém trápení a kramář se začal přehrabovat v jednom ze svých vaků, až našel, co hledal. Byl to malý stříbrný nožík. Lovci se na něj nevěřícně podívali. Jak mohlo tohle zničit Arcenciela, když mu ani jejich kopí a šípy nic neudělaly?
„Tohle jsem dostal kdysi dávno od nějakého elfa. Říkal, že i když to tak nevypadá, dokáže to zastavit démona, když tomu budete věřit. Zní mi to dost divně, ale tonoucí se stébla chytá, že?“ S tím lovci souhlasili a byli tedy ochotní nožík koupit. Když se zeptali na cenu, kramář se zasmál.
„Cena? Tohohle? Vždyť jste bratři v nesnázích! Připadal bych si jako šejdíř, kdybych vám prodal něco, co nefunguje. Nechte si ho, jako dárek od starého kramáře. Stejně, když se ho zbavíte, tak budete lovit víc a já na tom tak jako tak vydělám.“ Lovci tedy nožík přijali a se špetkou naděje poděkovali. Zbývalo jen počkat na démona a určit, kdo se s ním bude bít. Los padl na Ahuliho, „Buben“.
Arcenciel vtrhl do osady a sháněl se, co by mohl zničit. Do cesty se mu ale postavil Ahuli. Démon byl překvapený, že vidí jediného taura. Většinou nepotkal žádného nebo všechny. Nijak ho ale neznervóznil. Místo toho se děsivě zasmál.
„Copak ty tu děláš? A kde jsou tvoji kamarádi? To už všichni utekli?“ poškleboval se. Ahuli neustoupil ani o krok. Doufal v kouzelnou sílu nožíku a to mu dodávalo odvahu.
„Dnes utečeš ty, Arcencile. Doby, kdy jsi nás neustále otravoval a utlačoval, jsou pryč!“ zvolal. Démon se zatvářil ještě překvapeněji a pak hrozivě zařval. Lovci ukrytí ve stanech se zatřásli. Co když je ten nožík falešný? Co když tam Arcencil Ahuliho roztrhá? Ale Ahuli o své zbrani nepochyboval. Rozběhl se, uhnul démonovým spárům a zabodl mu nožík přímo do břicha. Arcenciel se tomu jen zasmál a odhodit Ahuliho.
„Ty hloupý hmyze. Vážně sis myslel, že mě taková cetka zničí. Za tuhle opovážlivost vás vyhladím,“ natáhl se ke smrtícímu úderu. Ten ale nikdy nedopadl.
Nožík začal teple zářit a démon začal řvát. Elfská čepel se mu v ráně rozpalovala a žhnula a Arcencielovi to způsobovalo nepředstavitelnou bolest.
„Co…co to je!“ řval zběsile. „Co je to za čáry!“ Ahuli rychle skočil za nejbližší stan, právě včas, aby ho nesmetla tlaková vlna, v kterou se proměnil řvoucí démon. Když vybuchl, vykoukli lovci zvědavě ven. Na místě, kde stál, se černala zem a na ní jako ohořelý klacík ležel démonobijecký nůž. Ale to nebylo všechno. Na obloze se klenulo něco do té doby nevídaného: sedmibarevný oblouk.
Červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigová a fialová. Sedm barev vzniklo z konce zlého démona. Lovci na ni ohromeně hleděli, dokud oblouk nezmizel. Nebyl ale pryč navždy. Kdykoliv na Azerothu od těch dob zapršelo do slunečného počasí, objevil se barevný oblouk, který tauři nazvali duhou. Připomíná, že je vždycky naděje a že jen pokud je vše v rovnováze jako déšť a slunce, vznikají nádherné věci. Ovšem nejen to, duha je jedna z věcí, které se démoni bojí, neboť není horší zbraně, než té, která byla zrozena z tvého spojence. Nesnesou sedm barev svítících na nebi, protože v nich vzbuzuje vzpomínku na Arcenciela, kterého zabila nepatrná zbraň a velká víra. Proto se jí bojí a proto si tauři, kteří vyráželi po boku nočních elfů do boje s démony, malovali na štíty duhu. Tak se to stalo a tak to bylo, tak vznikla na Azerothu duha a malá zbraň ve velkých rukách skolila mocného démona.

Za dávných dob, kdy svět býval lepší, žil jeden mladý taur. Jmenoval se Nodin, „vítr“ a byl velmi zdatný. Nodin byl skvělý lovec, dokázal z jediné šlápoty určit vzdálenost a sílu kořisti, i kterým směrem se dala. Bez potíží skládal jednu zkoušku Velkého lovu za druhou. Žádné zvíře si před ním nemohlo připadat bezpečné.
Všechny tyhle vlastnosti nemohly zůstat bez povšimnutí a do Nodina se brzy zakoukala Hurit, dívka stejná, jak její jméno prozrazovalo, „krásná“. A když Nodin její city opětoval, stala se ještě krásnější, protože úsměv dokáže zkrášlit i toho největšího ošklivce. Po čase se rozhodli, že se vezmou. Huritin otec jim jejich štěstí přál, ale bál se, že ji po čase Nodin opustí kvůli nějaké trofeji. Měl proto podmínku: svatbu posvětí ve chvíli, kdy Nodin daruje nevěstě největší kořist svého života, takže se už nikdy nepožene za zvěří jen kvůli své pýše.
Nodina i Hurit to značně sklíčilo, protože o žádné takové trofeji nikdo z nich neslyšel. Nodinova největší trofej byl totiž velký lev, tak velký, že překonat by znamenalo napnout všechny své znalosti.
Jednoho dne do jejich tábora přišel vypravěč starých příběhů. Děti se k němu seběhly a on jim vyprávěl jeden příběh za druhým. I někteří starší tauři se zastavili a poslouchali. Jen Nodin seděl ve svém stanu a přemýšlel, kde sehnat takové zvíře, jehož majestátnost ještě nikdo neviděl.  Když vypravěč odcházel, zastavil se u Nodina.
„Vím, že tě něco trápí, protože šťastný taur si mé příběhy ujít nenechá. Co se děje?“ Nodin jen pokrčil rameny a řekl vypravěči o sobě a Hurit i o tom, co má udělat, aby si ji mohl vzít.
„Aha,“ promnul si vypravěč vousy na bradě. „Láska je krutá paní. Ale myslím, že ti můžu pomoci. Vím totiž o zvířeti, které určitě nikdo z tohohle kmene neviděl, a je jedno, kolik zim už zažili. Nebo ty jsi snad někdy slyšel o bílém kodu?“ Nodinovi v očích zableskla jiskřička naděje.
„Cože? Bílý kodo? Prosím, povídejte, to by mohlo být ono,“ prosil vypravěče. Ten se usmál a vyložil mu celý příběh.
„Bílý kodo je velmi starodávná bytost, seslaná na Azeroth spolu s Prastarými. Ačkoli jsem řekl, že z tvého kmene ho nikdy nikdo neviděl, po celém světě ho spatřila spousta lovců. Ale žádný ho nedokázal ulovit a nikdo neví proč. Třeba byl schován pro tebe,“ usmál se vypravěč a vykročil z tábora. Nodin se zvedl a utíkal vyložit tu nadějnou zprávu Hurit a jejímu otci. Huritinu otci se to moc nezdálo, ale Hurit byla nadšená.
Hned druhého dne vyrazil Nodin na největší lov svého života. Vzal si s sebou své vyhlášené kopí a amulet po svém dědovi, taktéž velkému lovci a odešel z tábora pln naděje, že až se vrátí s kůží bílého koda, bude Hurit jeho ženou. Tahle myšlenka ho poháněla kupředu.
Jenže po několika týdnech marného lovu i zkušeného a oddaného Nodina naděje pomalu opouštěla. Naděje ano, odhodlání však nikoli. Byl pevně rozhodnut najít a ulovit bílého koda. A pak, jako zjevení z mlh moře, které omývá východní břehy Pustin, se před Nodinem objevil jeho cíl: bílý kodo. Sundal ze zad kopí, rychle se pomodlil k Pramatce Zemi a plížil se k pasoucímu se kodovi. Ten mu nevnímal sebemenší pozornost. Ve chvíli, kdy se Nodin narovnal a napřáhl k smrtícímu hodu, se ozval hluboký a pomalý hlas.
„Proč mě chceš připravit o život, Nodine?“ Lovec se zarazil. Bílý kodo promluvil, čistě a jasně.  
„Zdvořile jsem se zeptal, odpověz. Proč mě chceš zabít?“ zopakoval kodo svou otázku. Nodin se vzpamatoval a odpověděl.
„Chci tvoji kůži, jako dar pro otce dívky, kterou miluji a chci si ji vzít.“
„Hmmm,“ zamručel dlouze kodo. „A kvůli tvé lásce musí jiní zemřít. Jsi vskutku velmi zamilovaný, když jsi schopen pro Hurit obětovat i cizí život.“
„Jak znáš naše jména?“ zeptal se Nodin.
„Znám spoustu věcí. Budiž tedy, pokud není jiná cesta, udělej, co musíš.“ Nodin se napřáhl, pak ale ruku opět spustil. Pochopil, proč ho žádný lovec nemohl zabít. Kodo si odfrkl.
„Ano, je tu jiná cesta a ty to víš,“ řekl potěšeně. „Nikdo nemusí zemřít. Odveď mě ke své nastávající, živý jsem ještě cennější.“ To Nodin uznal a tak se spolu s bílým kodem vydal hledat nové tábořiště svého kmene.
Trvalo to, ale nakonec ho nalezli. Velký byl údiv Hurit, jejího otce i všech taurů v táboře. Viděli před sebou bílého koda, stvoření, které mělo žít jen v pohádkách. Nodin došel k Huritinu otci a poklekl před ním.
„Taure,“ oslovil kodo otce. „Jako že nebe nade mnou a země pode mnou a že před tebou stojím, tento lovec je více než hodný tvé dcery. Nezabil mne, jak slíbil, ale udělal něco, čím si vysloužil můj obdiv a co jsem za dlouhé roky svého života neviděl. Byl ochotný vzdát se toho, co chtěl, ve jménu toho, co je správné. A ušetřit život je větší odvaha, než ho vzít.“ Huritin otec se kodovi poklonil.
„Nodine, máš mé svolení, nechť svítí slunce navždy na vaše manželství, neboť jsi dokázal, že jsi velký,“ zvolal slavnostně a Nodin a Hurit se radostně objali a políbili. Tábor zajásal a kodo se usmál.
„Sbobem, Nodine a Hurit. Buďte šťastní,“ řekl ještě bílý kodo, než odešel z vesnice, nechávajíce veselý tábor za svými zády.

Za dávných dob, kdy svět býval lepší, žila v Pustinách ve svém stanu tauří stařenka. Jak byla stará, tak byla nebojácná. A že byla hodně stará. V těch dobách už si málokdo pamatoval skutečný původ a důvod svátku Zimního závoje, ona však ano. Každý rok ho poctivě slavila, i když se mnohokrát setkala s pohrdavými pohledy, že takhle se přece Zimní závoj neslaví. Ona ale věděla, že se pletou a své pravdy se držela.
Časy míru už v těch dobách dávno minuly a svět trhala na kusy válka Aliance a Hordy. Pustiny nebyly výjimkou. Na jedné straně bojovali orkové z Křižovatek a militantní tauři z Campu Taurajo, na druhé potom lidé, trpaslíci a elfové z Theamoru. Boje byly tvrdé, Hordy bylo více a byli tu doma, Theamore měl ale velmi dobrou pozici a výborně ji hájil. Tyhle potyčky v Pustinách trvaly už několik měsíců a čas plynul. Postupně přecházel až v zimu a s ní přišel Zimní závoj. Všechny národy slavily, ale to jim nezabránilo v krvavé válce. Právě naopak, když si nějaký tábor chtěl udělat oslavu, byl okamžitě přepaden a vyvražděn do posledního muže i orka.
Babička zatím žila v kopcích a o okolní svět se příliš nezajímala. Její stan byl snad posledním opravdu neutrálním místem v Pustinách. A jednoho podvečera, kdy sama seděla před svým obydlím a tichem slavila Zimní závoj, uviděla čtyři vyčerpané muže, kteří přicházeli jejím směrem. Zvedla se a všimla si, že dva krvácejí. Vyšla jim naproti a pomohla jim ke svému stanu. Muži ji rukama nohama vysvětlili, že potřebují pomoct, ale to už stařenka viděla sama. Pozvala je dovnitř a raněné začala ošetřovat. Něco jí říkali, ale ona jim stejně nerozuměla. Pochopila ale, že se tu strhla nedaleko velká bitva a oni jen taktak utekli. Ovázala jim zranění a v duchu probíhajícího svátku jim nabídla jídlo a nocleh. Vojáci s díky přijali.
Po půl hodině se venku ozvaly kroky. Stařenka vykoukla ven a ztuhla jí krev v žilách. Patrola orků. Určitě hledají ty čtyři, co přišli před nimi.
Orkové ale přišli z jiného důvodu. Chtěli popřát veselý Zimní závoj a zeptat se na cestu. O bitvě vůbec nevěděli, protože se den před tím, než proběhla, ztratili v savaně. Dali se se stařenkou do hovoru a požádali ji o místo k přespání. Babička si povzdechla a ustoupila ze dveří. Jakmile orkové uviděli muže a oni je, začali řvát a tasili zbraně, připraveni rozsekat se na kusy. Tomu byla ale babička pevně rozhodnutá zabránit.
„A dost,“ zařvala na orky i na muže. „Žádný z mých hostů dnes nezemře! Buďto se můžete navzájem zabít nebo spolu jednu noc vydržíte! Je svátek Zimního závoje, to nemůžete alespoň jednou zapomenout na svoje neshody? Alespoň jednou za rok, jednou v životě?!“
S oběma stranami to pohnulo. Složili zbraně a společně si sedli do babiččina stanu. Zpočátku byl vzduch ve stanu neúnosný a plný napětí, pak se ale ukázalo, že jeden z orků se v internačním táboře naučil lámaně obecnou řečí. Dělal proto tlumočníka. Díky tomu začal alespoň nějaký rozhovor. Ale co se nestalo, z pár vět přecezených mezi zuby se pomalu stával plynulý a vstřícný hovor. Nevěděli, čím to bylo, a neví to nikdo, ale něco ve stařenčině stanu zahnalo vrozené nepřátelství, i kdyby to mělo být jen na pár okamžiků. Ze starého příbytku staré taurky se po čase ozýval veselý smích. Jeho sedm nájemníků se hezky bavilo, vyprávělo si vtipy a jedli to málo, co měla stařenka doma. Nevadilo jí, že ji skoro vyjedli, byla ráda, že duch Zimního závoje se vrátil do jejího opuštěného stanu. Začala potichu zpívat starou píseň v taurštině a orkové a lidé se rychle přidali, i když nerozuměli slovům a tak zpívali své orkské a obecné verze. Trojjazyčná píseň se linula do noci a všichni byli velmi veselí. Zapomněli na chvíli na válku a na všechny strasti, znovu přece pochopili význam Zimního závoje. Ork-tlumočník se ukázal být orkem mnoha talentů. Vedle jazyka totiž dokázal raněné muže ošetřit lépe než babička. Muži se na oplátku podělili o své mapy a ukázali orkům, kudy na Křižovatky.
Když se ráno všichni probudili, Zimnozávojová nálada nevyprchala. Muži i orkové se před odchodem ke svým pozicím hezky rozloučili, podali si ruce a podarovali se navzájem. Vřele poděkovali babičce za to, co jim připomněla a rozešli se. Bylo jim líto, že jakmile se vrátí do svých kasáren a táborů, bude z té noci jen hezká vzpomínka. Odnesli si z toho ale víc, než by jeden řekl. Ti muži a orkové se už nikdy nepotkali, ale po obou stranách se šířila pověst o stařenčině stanu a Zimnozávojovém zázraku. Babička se konce války nedožila, ale její památka žije v řadách Aliance i v klanech Hordy dodnes.

Plahočila sa k rieke a potichu si nadávala popod nos.
Treba nabrať vodu zo studne? Idem ja. Treba nakŕmiť sliepky? Idem ja. Treba vyprať oblečenie v rieke? Idem ja. Treba vyfajčiť kňaza? Idem ja.
Sprostá robota.
Dotrepala sa k prúdu vlečúcemu sa ako sopeľ z nosa otca Alfonza. Kľakla si na zem a vytiahla prvé špinavé trenírky. Začala ich umývať a pritom znechutene pozerala na všetko, čo otec Alfonz na nich zanechal.
Obzrela sa k mestu a všimla si, že sa k nej ženie korytnačka. Zdvihla ruky, zakričala a s potešením sledovala, ako sa zviera vyplašene otáča a najrýchlejšie ako mohlo šlo späť do rieky.
O polhodinu sa konečne dostalo štyri metre od brehu, čiže vlastne do stredu rieky.
Povzdychla si a prešla od treniek k ponožkám. Týždeň nemeneným. To staré nechutné prasa.
Otec Alfonz vždy hovoril, že nadávať rozhodne nepomáha k ničomu, len k znesväcovaniu úst. Na druhú stranu otec Alfonz nadával ako trpaslík bez prísunu piva vždy, keď, no, nemal pivo.
Dokončila pranie ponožiek a prešla k rúcham. Tie boli našťastie vždy najčistejšie, keďže o ne muselo byť príkladne postarané. Preto boli aj prané každý týždeň. To znamenalo, že na nich bolo o trochu menej špiny než na všetkom ostatnom. Otec Alfonz sa totiž po omšiach neprezliekal a išiel obedovať v rúchach. Našťastie pre neho mal na každý deň jedno. Nanešťastie pre ňu mal na každý deň jedno.
Pozrela sa na korytnačky v rieke a začala uvažovať, či by sa vmestili do jedného z rúch otca Alfonza. Hneď tú hlúpu myšlienku ale zahnala. Samozrejme, že by sa zmestili. Skôr by bolo lepšie sa pýtať, koľko sa ich tam vmestí.
Našťastie pre ňu otec Alfonz nenosil okrem treniek, ponožiek a rúch nič iné. Preto po vypratí siedmich bielych plachiet veľkosti Hlavného mesta bola hotová. Zobrala kôš, zdvihla sa zo zeme a obzrela sa na mesto na kopci.
S povzdychom a modlitbou k Svetlu o zabehnutú kosť v hrdle otca Alfonza sa Lydia Cantrell vydala k Tarren Millu.

Nejotravnější zvuk na světě v nejotravnější den na světě a nejotravnější dobu na světě. Dynamitový budík v pondělí v devět ráno. Ogatix se probudil, ale ještě nevstal a nadával na pondělky. Jak může někdo vstávat tak brzo každý den několik let a ještě si zachovat zdravý rozum. To mu přišlo nepochopitelné.
Vyhrabal se z postele, vyměnil použitý dynamit za nový a nasoukal se do svého oblíbeného růžového županu. Nakoukl do spíže, jestli tam nemá něco dobrého. Většina věcí tam ale byla vyrobena z ropy a mořských nechutností.
„No co,“ pokrčil Ogatix rameny. „Dneska budu jíst zdravě, jednou mě to snad nezabije,“ řekl si a sáhl pro naftový sulc, zčernalý salám a několik vajec z racka utopeného v ropě. Dal se do snídaně a hned se zakuckal. Nesnášel zdravé věci a tak po několika soustech ztratil chuť k životu. Statečně to do sebe nacpal (i když ho všechno to zdraví málem stálo několik žaludečních tekutin a zdravou zelenou barvu) a rozhlédl se, kde má nějaké oblečení. Pečlivě si ho složil, aby hned první den jako majitel společnosti nevypadal, že přišel odněkud ze slumu. Kancelářské oblečení se povalovalo po bytě a jeho nalezení vyžadovalo detektor a pořádnou dávku nervů. Ogatix ale byl v domácím prostředí a do dvou minut všechno bez nějakých velkých potíží nalezl.
Ve své koupelně se podíval do špinavého zrcadla a chvíli hledal ještě nějaké čiré místo. Našel ho a s pomocí odrazu velkého jako blix si ostříhal chlupy v uších a v nose. Vypadal teď úplně jinak, než když se strojil na koncert- strašně obyčejně, jako kdyby šel někam na jmenování Obchodním princem. Co se dalo dělat, předpis je předpis.
Před svým bytem naskočil do káry a odjel do své továrny na Kaja Colu, kde si nechal zbudovat své ústředí. Každý z dědiců měl své, to podle toho, co zdědil: Ogatix v továrně, Galiwyx v budově KTC, Raketix mladší v kasinu Monte Kezan, Durex v hlavním bordelu Kezanu, jejich sestra Goil v ústředí dceřiné fastfoodové společnosti KFC (Kezan fried chicken) a Ugutix jediný zdědil jenom peníze, protože on už svoji společnost měl, velkou žoldáckou firmu Prettykitten.
Továrna byla v zadní části Kezanu, takže mu chvíli trvalo, než k ní dojel. Podíval se na svoje parní hodinky; bylo půl desáté. Pomyslel si, jak jde zbytečně brzo a vstoupil do továrny. Prohlédl si píchací hodiny a zkontroloval, kdo chybí. Po cestě do kanceláře seřval několik dělníků a jednoho předáka.
V kanceláři bylo kupodivu spoustu papírů. V tu chvíli Ogatix těžce záviděl Galiwyxovi, protože to on zdědil Sassy, takže se nemusel skoro vůbec namáhat. Že by ji unesl? To by tomu zlému bratrovi patřilo. No jo, jenže placení únosci jsou drazí a navíc se z nich odvádí vysoká daň. Prozatím to nechá plavat. Sedl si za stůl a začal si číst hlavičky papírů a zpětné adresy dopisů. Ty, které na sobě měly napsáno „První upomínka“ jednoduše rovnou házel do skartovačky a pečlivě zatočil kličkou. Kdyby existovala nějaká, co by fungovala sama, hned by měl o polovinu práce méně. Druhé upomínky někam zakládal a vyřizoval jen ty třetí. Přečetl si zprávu za poslední týden a u jednoho bodu se zhrozil.
„Pynee!“ zavolal svou asistentku, která měla kancelář hned vedle. Teda on to byl spíš vyklizený kumbál s židlí, stolem a lampou. Víc si ani nezasloužila, v porovnání se Sassy to bylo líné nemehlo. A navíc nebyla ani moc hezká, čili se nedalo moc na co koukat.
„Tyhle dvacetiprocentní ztráty, co to sakra je?!“ zařval vztekle. Pynee vypadala dost vyděšeně, šéf byl v práci první den a už se naštval.
„To jsou pracovníci, co se upili k smrti během oslav Nového roku,“ šeptala ustrašeně. Ogatixova tvář se rázem změnila. „Tady je jejich seznam.“ Šéf si ho letmo přečetl.
„Takže těch dvacet procent jsou jen ztráty na životech? U svatého Dolaru, tohle mi už nedělejte. Já se lekl, že jsme přišli o nějaký majetek.“
„Ne, máme jen mrtvé.“ Ogatix se usmál, povolil Pynee odchod a sám se vrátil k papírům. Sotva odešla, vstoupil do kanceláře ostře vyhlížející goblin v kožené bundě pobité cvočky a se dvěma hobgobliny na zádech. Ogatix měl trochu nahnáno, vlastně docela dost, ale věděl, že to na sobě nesmí nechat znát. Ostrý goblin přistoupil ke stolu a opřel se o něj pěstmi.
„Jste syn pana Raketixe?“ zeptal se tak pisklavým hlasem, že kdyby ho Ogatix slyšel kdekoli jinde, rozchechtal by se na celé kolo. Takhle se mu jen nafoukly tváře, jak se snažil nesmát a vypadat vážně.
„Ano.“
„Posílá mě pan Salierix. Váš otec mu dlužil velké peníze a pan Salierix je chce zpátky. Jelikož pan Raketix nešťastně zemřel, i když přirozenou smrtí, stále ho vynechal ve své závěti, což se panu Salierixovi nelíbí. Tady máte všechen soupis majetku, který pan Salierix požaduje jako náhradu za dluhy vašeho otce.“ Ogatix se zakabonil a prohlédl si ho. Ale něco mu v tom nedávalo logiku. Prakticky nic z toho, co bylo na seznamu, nezdědil on, ale Galiwyx.
„Promiňte, ale jste si jistý, že máte toho správného?“ zeptal se ostrého goblina.
„Ovšemže jsem!“ vyštěkl goblin a hobgoblini si prokřupli klouby na rukou. „Jste snad Galiwyx, syn Raketixe, ne?“ Ogatix se tentokrát už neudržel a dal se do smíchu. Ostrý goblin se zamračil. „Čemu se smějete?!“
„Vy jste se spletli, já jsem Ogatix, jeho bratr,“ dostal ze sebe Ogatix mezi záchvaty smíchu. Výraz ostrého goblina se změnil v hodně trapný. „Galiwyx sídlí v KTC, to je na druhé straně města,“ řekl Ogatix.
„Ou, to se omlouváme,“ ztichl ostrý goblin.
„Nic se nestalo,“ usmíval se Ogatix a vylovil ze stolu mapu města. „Podívejte, tady,“ ukázal jim polohu KTC. Ostrý goblin si mapu pořádně prohlédl.
„Dobře, děkuju. A ještě jednou se omlouvám za tohle časné ranní vyrušení,“ drkl do hobgoblinů, kteří se rázem taky začali omlouvat.
„To nic, to se stane každému. Na shledanou a hodně štěstí s Galiwyxovým dluhem. A pozdravujte ode mě pana Salierixe,“ smál se za těmi třemi gangstry. Opřel se do svého křesla, vysmál se a vrátil se k papírování. Skartovačka měla dost velký hlad a bylo třeba ji nakrmit.