Kroniky Elrendaru
:: Elrendar Keep forum :: Elrendar
Strana 3 z 8
Strana 3 z 8 • 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8
Re: Kroniky Elrendaru
...Or not!
Poslední vzepření
Poslední vzepření
- část pátá: Druhý břeh:
- Otevřela oči. Všude okolo ní bylo chladné bílé světlo, ale zima jí nebyla. Nic ji už nebolelo a noha se jako zázrakem zhojila. Svět jako by se zrychlil, už nevnímala jeho pohyby, zdálo se jí, že plyne okolo ní. A najednou se zastavil a zůstal stát.
Její špinavé a potrhané oblečení bylo pryč, místo něj na sobě měla nádherné dlouhé stříbrné šaty, stejně bílé jako světlo, které ji obklopovalo. Stála teď bosa na břehu řeky. Nebyla tam však sama. Vedle ní stál mladík, sotva o pár let starší než Natasha. Jeho oblečení bylo také bílé, ale nebyly to šaty, nýbrž šlechtický oděv a také měl na nohou na rozdíl od Natashy boty. Obrátil se na ni a usmál se. Jeho tvář vypadala poklidně a mírně. Blonďaté vlasy měl stažené do culíku a na tváři bradku.
Natasha mu úsměv opětovala, i když nevěděla, proč to vlastně dělá. Mladík přistoupil blíže, uklonil se a postavil se vedle ní. Oba hleděli na smutné vody řeky, jako by na něco čekali.
Do ticha se ozvalo šplíchnutí o vodní hladinu. A za ním další a další. Po řece připlouval dlouhý člun a na něm pozoruhodná osoba oděná v bílé říze, s kápí a s bílými ptačími křídly vystupujícími ze zad. Veslovala směrem k nim. Natasha ani mladík z ní neměli nejmenší strach, spíše naopak, nějak tušili, že jim nejen neublíží, ale i pomůže.
Člun přirazil ke břehu a mladík do něj nastoupil. Potom nastavil Natashe galantně ruku a pomohl jí s naloděním. Plavidlo se ani trochu nezahoupalo. Bytost odrazila od břehu a začala veslovat. Natasha až doteď mlčela a nepřišlo jí to divné, ale musela se zeptat.
„Kdo jsi?“ optala se mladíka. Ten se na ni jen podíval a mile se usmál.
„Copak na tom teď záleží? Tam, kam plujeme, nejsou žádná jména, jen duše. Ale za života mi říkali Liam.“
„Za života? My jsme zemřeli?“ Liam se zasmál a znělo to jako zvonění malých zvonků.
„Očividně ano, jsme mrtví. Ale je to opravdu tak zlé? Bolí tě něco nebo tě teď něco trápí?“ Natasha neodpověděla, protože jí bylo jasné, že Liam odpověď zná.
„A víš, kam teď plujeme?“ Liam zavrtěl hlavou, až mu kolem ní létal culík.
„Nevím. Ale tuším. A z toho, co mi vyprávěl mistr Aranas, se toho nemusím bát, protože to místo je překrásné. A jednou se tam se všemi, které jsem nechal za sebou, shledám. I na tebe tam dozajista někdo čeká.“
„Morris…“ šeptla jen Natasha.
„Co prosím?“ zeptal se Liam.
„Nic nic, Morris byl můj otec, který ode mě odešel, když mi bylo šest. Slíbil mi, že se vrátí. Nikdy se nevrátil…“ dala by se Natasha do pláče, ale nemohla. Nemohla být ani smutná, ani naštvaná, to místo jí to nedovolilo.
„Tak třeba se s ním teď setkáš,“ řekl Liam a oba se odmlčeli. Slyšet bylo jen lehké pleskání pádla o hladinu. Najednou se ale ozvalo i něco jiného. Byl to ptačí zpěv. Jemné cvrlikání kdesi v dáli.
„Tam,“ ukázal Liam před člun, kde se rýsoval druhý břeh. Vystoupil z mlh jako zapomenuté místo. Brzy se už dalo i rozeznat, co je tam čeká. Druhý břeh byl zelený a travnatý a vedla po něm cesta až do velkého města bez hradeb s vysokými bílými věžemi. Potulovali se tam další lidé, oblečení v bílém a povídali si, žertovali a smáli. Natasha se do toho místa téměř okamžitě zamilovala. Liam uviděl její pohled a usmál se.
„Není to tak zlé, že ne?“
„Ne,“ přisvědčila Natasha. „Není to vůbec zlé. Je to překrásné.“ Člun připlul ke břehu a Liam z něj vystoupil jako první. Podal Natashe ruku, ta se ale na moment zastavila.
„Děje se něco?“ zeptal se.
„Promiň, Liame. Já tam s tebou nemůžu. Něco mi říká, že ještě není čas. Že ještě mám nějaký úděl ve světe, který jsem nechala za sebou. Promiň. Až přijde čas, vrátím se a pak už tu zůstanu navždy.“ Otočila se k Liamovi zády, strhla ze sebe bílé šaty a skočila do řeky. Rychle plavala nedbajíce studené vody ani silného proudu. Liam zůstal stát na břehu a díval se za ní, jak odplouvá pryč, zpátky na zem, kde jí ještě bylo třeba.
Naposledy upravil Orkelt dne Sat Jan 31, 2015 8:45 am, celkově upraveno 1 krát (Reason for editing : chybky)
Anonymní- Anonymní
Re: Kroniky Elrendaru
Učeníčka
- 1. kapitola:
- „Svetlo, ďakujeme ti za toto jedlo, ktoré si nám dalo,“ hovoril otec Alfonz.
Ktoré som ja uvarila, pomyslela si Lydia.
„Tiež ti ďakujeme za tento deň, ktorý sme mohli v tvojej milosti prežiť.“
Ak je upratovanie a varenie milosťou, tak to pekne ďakujem.
„Tiež ťa prosíme, aby si nás ochraňovalo pred zlom a nečistotou tohto sveta.“
S výnimkou sexu pred večerou, pochopiteľne.
„Dodávaj nám silu, aby sme boli pre teba potešením.“
Choď s tým už do riti, ja chcem jesť.
„Nech je Svetlu sláva.“
No konečne.
Pustili sa do jedla, otec Alfonz do svojej porcie hodnej štyroch ľudí a ďalší štyria ľudia do svojich porcií, dokopy hodných štyroch ľudí. Ako hovoril otec Alfonz, osem je sväté číslo. Je pravda, že to isté hovoril aj o sedmičke predtým, než mu bolo zjavené, aby žral ešte viac.
„Otče, počuli ste reči o tom, že nemŕtvi sa pohybujú po okraji hôr k Dalaranu?“ spýtala sa Missy, ďalšia zo slúžok, ktorá ale na rozdiel od Lydie, bola hlboko veriaca a čo povedal otec Alfonz, to pre ňu bolo sväté.
Missy bola krava.
„Nemali by sme sa zaoberať klebetami sedliakov, moje dieťa,“ odvetil kňaz. Teda, asi to bolo to, čo povedal, počas hovorenia do seba pchal kus slaniny kombinovanej s kusom chleba a papriky.
„Ospravedlňujem sa, otče,“ povedala Missy a zvesila hlavu.
„Niet sa za čo ospravedlňovať, drahé dieťa. Si ešte mladá a náchylná veciam tohto sveta,“ povedal otec Alfonz a na zdôraznenie myšlienky si grgol a prdol v neočakávane poetickej zhode zvukov.
„Navyše,“ povedal, pričom do seba pchal ďalšiu slaninu, „Keby aj šli proti tomu nesvätému mestu, rozhodne to nebude žiadna škoda. Mágovia sú rovnako zlí a nečistí ako nemŕtvi a bude len dobré, keď sa tieto dve sily zla zničia navzájom.“
Missy naňho obdivne pozerala a prikyvovala. Lydii z toho prišlo zle.
„Ospravedlňujem sa, otče, ale asi mi vzduch nerobí dobre. Na chvíľu sa pôjdem prejsť von,“ povedala Lydia úctivo s a úsmevom.
„Iste, dieťa. Nech ťa Svetlo ochraňuje,“ odvetil a rukou naznačil znak požehnania.
Idem len na dvor, ty tlstý vôl.
Vstala od stola a vyšla von z domu, kde býval kňaz a jeho služobníctvo. Zhlboka sa nadýchla jesenného vzduchu. Zrazu začula nejaké zvuky. Otočila sa vľavo a uvidela hnedovlasú ženu, ktorá vešala bylinky na záhrade svojho domu.
„Nech ťa Svetlo sprevádza, drahá,“ povedala žena smerom k Lydii.
„Prasa do seba tlačí vnútri, Menara. Nemusíš sa pretvarovať,“ povedala s úškrnom Lydia.
„Och, výborne. Tak teda, ako sa darí? Stále obklopená blbcami a fanatikmi?“ spýtala sa Menara.
„Presne tak. Hrozná nuda. A čo robíš ty so všetkými tými rastlinami?“
„Suším poslednú várku pred odchodom.“
„Čože? Prečo chceš odísť? A kam pôjdeš?“ spýtala sa šokovane Lydia.
„Ideálne čo najďalej od Dalaranu, ale stále čo najbližšie k civilizácii,“ odvetila bylinkárka.
„Čo je s Dalaranom? Teda, počula som nejaké reči, ale neviem, čo z toho je pravda.“
„Všetko. Nemŕtvi boli videní v Alterackých horách a jeden môj priateľ v meste mágov mi povedal, že arcimág Antonidas už pripravuje obranu.“
„Tak prečo plánuješ odchod? Mágovia ich určite dokážu poraziť. Sú to predsa mágovia.“
„No, som si istá, že tento pocit bezpečia mali aj v Lordaerone a Silvermoone. Ver mi, viem, kedy je dobrý čas byť pripravená a ujsť. Čokoľvek, čo mágovia postavia proti nemŕtvym ich len zdrží, nezastaví ich to. Keď sa k nám dostanú správy o páde mesta, chcem byť pripravená a odísť medzi prvými. Na tvojom mieste by som spravila to isté.“
Lydia prikývla, hoci vnútri vedela, že Menara je len príliš paranoidná. Hlavné mesto a elfovia pripravení neboli, ale mágovia, tí určite zastavia vojsko nemŕtvych. Bola si tým istá.
Anonymní- Anonymní
Re: Kroniky Elrendaru
Poslední vzepření
A teď začíná ta správná sranda. Od tohoto bodu dál je totiž strašná spousta lore, takže varuju všechny lorefreaky, je velmi vysoká pravděpodobnost, že zde nasekám chyby. Takže pokud přijdete na to, že některá postava umře, když neměla, neumře, když měla apod., ignorujte to prosím. Už tak mám potíže orientovat se jen v tom, jak to vydá chronologicky
- část šestá: Léčitel:
- Probrala se, ale oči nechávala zavřené. Cítila studený vzduch a bodání jemných jehliček. Pomyslela si, že stále leží u břehu jezera, ale neslyšela žádné šplouchání. Zamrkala a podívala se okolo. Neležela u žádného jezera, nýbrž v potemnělé kamenné místnosti osvětlené jen jedním oknem a dvěma olejovými lampami. Ležela na hromadě jedlového jehličí, stejně jako spousta dalších okolo ní. U jednoho maroda klečel muž, kterému mohlo být nejvíc třicet, a prohlížel ho. Pak si všiml Natashy, zamával na ni a dokončil prohlídku. Pak se k ní přesunul a dřepl si vedle její „postele“.
„Jsi vzhůru. Skvěle!“ nezastíral radost. „Už jsem se bál, že tě ten jed skolil a není ti pomoci.“ Natasha si uvědomila, že její oblečení je fuč a že je oblečená jen v nějakých hadrech a tak se instinktivně snažila před mužským pohledem schovat pod deku, ale sama si ho prohlížela. Nevypadal, že by jí chtěl ublížit, spíš naopak. Oblečený v kožené vestě, bílé košili, lněných kalhotách a vysokých botách vypadal spíš jako nějaký neškodný farmář. Měl dlouhé hnědé vlasy a trochu neupravené vousy, ale Natashu zaujaly jeho oči. Jasně modré, ale velmi smutné oči. Vyndal ze své brašny lahvičku s čímsi namodralým a podal ji Natashe.
„Vypij to. Je to protijed na to pavoučí kousnutí,“ dodal, když uviděl její obličej. „Dokud jsi byla v limbu, mohl jsem ten jed jenom vysávat a mazat ránu, teď tě ale můžu zbavit i toho zbytku, co v tobě zůstal.“
„Co jsi zač?“ zeptala se a vypila lahvičku. Chutnalo to odporně, ale skoro hned ucítila, jak zbytky chladu v jejích žilách mizí.
„Jmenuju se Gir…“ zarazil se uprostřed jména. „Grant,“ řekl rychle „Lékárník a ranhojič, alespoň to tu dělám.“
„Těší mě, Grante. Jsem Natasha.“ Chvíli přemýšlela a pak položila další otázku. „Kde to jsem?“
„Na ošetřovně hradu Fenris na Lordamerském jezeře. Našli tě na břehu skoro mrtvou a poslední dva dny tě vracím mezi živé.“
„Dva dny? Takže dnes je…?“
„Středa čtrnáctého listopadu,“ přikývl Grant. „Ale jeden by nevěřil, jak se za tu chvíli ochladilo. Sníh žádný, naštěstí, to je totiž vážně to poslední, co potřebujeme, aby Fenris ležel pod závějemi.“
„Můžu se podívat ven?“ zaprosila Natasha. Grant se pousmál.
„Než se toho jedu úplně zbavíš, aspoň den to potrvá. Ale řekl bych, že malá vycházka k oknu tě nezabije.“ Pomohl jí vstát a dobelhat se k malému okénku na druhé straně ošetřovny. Natasha se opřela o stěnu a podívala se ven. Uviděla nádvoří o patro níž. Bylo rozbité a bahnité, ale stálo tam několik lehce ozbrojených mužů ve třech řadách, na které hovořil vysoký černovlasý muž v tmavé zbroji. Venku byla vážně zima a dovnitř táhlo, takže se Natasha rozklepala. Grant jí pomohl vrátit se na jehličnaté lůžko.
„Promiň mi to jehličí,“ řekl omluvně, „ale všechny matrace jsou vyhrazeny pro ty bojeschopné, takže musím improvizovat.“
„Nic se neděje,“ usmála se Natasha, zatímco jí z lýtka odvazoval obvaz a kontroloval ránu.
„Grante, kdo byl ten dlouhán v brnění tam venku?“
„Lord Hiram Creed, pán z Fenrisu. Je dost pyšný, ale také vděčný, takže když si ho teď budeš předcházet, může se ti to v budoucnu vyplatit. Tohle nechápu,“ změnil náhle téma. „Když si vezmu, že v tobě ten jed koloval tak dlouho, jaktože jsi ještě naživu a dokonce se hojíš?“
„Mám dobrého léčitele,“ zasmála se a hned posmutněla. „To Bartolo, můj pěstoun. Byl trochu paranoidní a tak ve mě pěstoval odolnost proti jedům. Velká škoda, že už mu nikdy nepoděkuju…“ dala se málem do pláče. Grant vzal její ruku do dlaní a konejšivě ji hladil.
„Neboj se, pokud je naživu, určitě mu brzo poděkuješ sama. A pokud není, řekl bych, že tě i tak slyší a má radost, že sis na něj vzpomněla. Mimochodem, to kousnutí se hojí víc než dobře, takže bych tě zítra mohl propustit.“
Jeden z marodů zívl a protáhl se. Grant i Natasha se za ním ohlédli. Grant ještě rychle namazal Natashinu ránu a ovázal obvyzem.
„No, povídalo se mi s tebou hezky, ale nemám tu jen tebe,“ řekl omluvně a vyrazil za hlučným raněným.
Natasha si přikryla ovázané lýtko nohavicí, zachumlala se do plstěné deky a snažila se najít na jehličí tu nejpohodlnější polohu. Zavřela oči, ale na spánek neměla ani pomyšlení. Místo toho začala přemýšlet. Dumala o tom, co se stalo s obyvateli Southshoru, co ji čeká ve Fenrisu a jak se naučí pořádně bojovat a kolik nemrtvých pošle zpátky do hrobu. Ze všeho nejvíc ale myslela na Liama a druhý břeh. Teď už se smrti nebála, ale ti, co už zemřeli, se budou brzy bát jí.
A teď začíná ta správná sranda. Od tohoto bodu dál je totiž strašná spousta lore, takže varuju všechny lorefreaky, je velmi vysoká pravděpodobnost, že zde nasekám chyby. Takže pokud přijdete na to, že některá postava umře, když neměla, neumře, když měla apod., ignorujte to prosím. Už tak mám potíže orientovat se jen v tom, jak to vydá chronologicky
Anonymní- Anonymní
Re: Kroniky Elrendaru
Poslední vzepření
- část sedmá: Hrad Fenris:
- Grant nelhal, druhý den už ji nic nebolelo. Vstala a zkusila udělat pár kroků. Nečekala zázraky, ale tentokrát těžko věřila tomu, že za tímhle žádný zázrak není. Několik prvních krůčků sice nebylo úplně jistých, nicméně po chvíli už mohla bez větších potíží chodit.
„No vida,“ uslyšela známý hlas. „A já jsem si myslel, že jsem doufal v příliš, ale kdepak, ty už vážně chodíš,“ usmíval se Grant a v náručí nesl nějaké oblečení.
„Nejenom že chodím, mohla bych i běhat.“
„To by asi bylo ještě příliš, prozatím se můžeme radovat z chůze. Sehnal jsem ti něco k oblečení. Nevím, jestli ti úplně padne, ale pořád lepší, než tyhle hadry,“ podal Natashe oblečení a gentlemansky se k ní otočil zády.
Natasha ze sebe sházela hadry a rychle se navlékla do doneseného oděvu. Grant ji nejspíš měřil ve spaní, protože až trochu velké kalhoty všechno odhadl dobře. Přinesl jí kožešinové sáčko, kalhoty, které končily u kolen a bylo nutné si je přivázat k nohám, teplou košili a nízké boty, omotávané onucemi, takže ve výsledku sahaly do poloviny lýtek a hezky kryly malé jizvičky po pavoučím kousnutí. Prohrábla si rukou rezavé vlasy, aby nebyly tak rozcuchané a plné jehličí a dala vědět Grantovi, že už se může otočit.
„Docela jsem to trefil,“ zhodnotil Grant odhad velikosti.
„Tak pojď, určitě musíš mít hlad. Zavedu tě do jídelny.“ Natasha přikývla a následovala ho. Za ty tři dny se ochladilo a i na chodbách ledově táhlo, ale jakmile vstoupili do jídelny, ucítila Natasha příjemné teplo vycházející z hořícího krbu.
„Bene!“ zavolal Grant na kuchaře. „Tohle je ta, co jsem vám o ní vyprávěl. Postarej se o ní, ztratila hodně sil,“ informoval Bena a vrátil se na ošetřovnu. Ben jen zamručel. Byl to statný obtloustlý chlapík s řídnoucími vlasy, který svým zjevem připomínal trpaslíka, na to ale neměl velikost. Změřil si Natashu a prohrábl si plnovous.
„Tak to ty seš Jedovatka? Představoval jsem si teda pořádnou ženskou a ne takový tintítko.“ Ukrojil kus chleba a spolu s miskou husté polévky ho podal Natashe.
„Jinak, já jsem Ben, jak už jsi asi slyšela.“
„Natasha,“ řekla své jméno, ale Ben jen mávl rukou.
„Já si na jména nehraju. Pro mě jsi prostě Jedovatka.“ Natasha pokrčila rameny a šla si sednout k dlouhému stolu na stranu, která byla prázdná. Pustila se do polévky. Chutnala úplně jinak, než jakou vařil Bartolo, ale měla velký hlad, takže jí Benova polévka ze žaludů nebo co to bylo, musela stačit. Ben ji pořád pozoroval, čili nemohla jinak a všechno nakonec snědla. Vrátila kuchaři misku a odešla z jídelny.
Chvíli bloudila chodbami, než našla cestu ven. Na nádvoří bylo větrno, ale ani silný vichr nezastavil těch několik horlivců, kteří trénovali u panáků nebo mezi sebou. Koneckonců, je to jen vítr. Dohlížel na ně vysoký černovlasý muž v tmavé zbroji. Každou chvíli na někoho zařval nebo ho opravil ve stylu boje. Natasha ho okamžitě poznala, on si jí ale nijak nevšímal. Zato jeho svěřenci ji zaregistrovali prakticky ihned.
„Hele, to je ta Girkonova Jedovatka!“ zvolal jeden z nich a všichni hned přestali bojovat, jen aby se shlukli okolo ní. Dokonce ani lord Creed neprotestoval. Natasha se zatvářila trochu dotčeně, především proto, že o ní všichni věděli, ale ona neměla nejmenší tušení o tom, kdo je Girkon.
„Nejsem ničí Jedovatka!“ dupla si rázně. „Jmenuju se Natasha. A kdo je sakra Girkon?“ Lord Creed rozehnal všechny čumily a napřáhl k Natashe ruku.
„Těší mě, Natasho. Jsem lord Hiram Creed, pán z Fenrisu. Doufám, že se ti tu bude líbit a taky doufám, že se přidáš k našemu malému odboji,“ usmíval se na ni. Natasha mu rukou potřásla, úsměv mu ale nevrátila. Dokonce i Ben jí byl sympatičtější.
„Kdo je Girkon?“ zopakovala svou otázku.
„Girkon? Ty to nevíš? Vždyť se o tebe staral, co tě sem přivezli.“
„To je Grant. Žádný Girkon.“ Hiram se dal do smíchu.
„Tohle ti napovídal? Kdepak, vážně jmenuje se Girkon a i když tu je teprve chvíli, zvládá to líp, než ten minulý felčar. Jeden by skoro řekl, že jak moc chce umřít, tak moc drží lidi naživu.“
„Proč by chtěl umřít?“
„Dlouhý příběh,“ mávl rukou Creed. „A já ho stejně neznám celý. Ale jak už jsem řekl, doufám, že se k našemu odboji přidáš.“
„Velmi ráda,“ řekla se sebezapřením a rychle stáhla zpátky ruku, kterou si s ním až do teď nevědomky třásla. „Kde dostanu nějakou zbraň?“
„Rovnou do akce, co? Tak se mi to líbí,“ zasmál se lord. „Ale i přes tvé odhodlání ti nemůžu jen tak dát zbraň do ruky, když s ní neumíš. Na to jich máme žalostně málo. Do začátku ti dáme jen něco podobného zbrani,“ vytáhl ze špalku dřevorubeckou sekeru a podal ji Natashe. Zašklebila se, ale bylo to aspoň něco, takže sekeru vzala do ruky a přistoupila k jednomu z cvičných panáků. Creed stál hned za ní.
„Představ si to, co nenávidíš nejvíc na světě a sekni do toho,“ šeptal ji lord do ucha a poodešel. V tu chvíli měla sto chutí představit si velikého lorda Creeda, ale ovládla se a z panáka se před jejíma očima stával ghůl z Bahnitých polí.
Zrychlil se jí dech, zamračila se a vši silou sekla imaginárního ghůla do hlavy. Z panáka se odštípla velká tříska a sekera odskočila. Natashinu trpělivost sice dlouhá léta trénoval Kent, ale stejně ji to naštvalo.
Následovalo šest prudkých a zuřivých úderů, nicméně kdyby před ní stál skutečný ghůl, ze všech ran by se časem dostal. Creed ji podporoval, což jí rozvzteklilo ještě víc.
„Někdo přichází! Nějaký průvod!“ zavolal náhle lučištník od brány. Natasha si oddechla, protože teď měla záminku odejít. Zasekla sekeru pevně do panáka a šla se podívat na hradbu. Když uviděla, kdo přišel, srdce se jí málem rozskočilo radostí.
Anonymní- Anonymní
Re: Kroniky Elrendaru
Poslední vzepření
- část osmá: Shledání:
- Na první pohled se zdálo, že v průvodu jdou jen otrhaní chudáci s několika raněnými na chatrných nosítkách a vedení dvěma muži. Jeden v bílé róbě s pláštěm a špičatým kloboukem. Druhý byl šedivějící vysloužilec s lukem, mečem a zeleným pláštěm s kápí. Natasha je okamžitě poznala. Creed na ně hleděl podezřívavě a bylo na něm vidět, že váhá, zda je vpustit dovnitř nebo ne.
„Pusťte je do hradu,“ naléhala na lorda Natasha. „To jsou vesničané ze Southshoru. Znám je. Musíme jim pomoct.“ Creed trochu neochotně mávl rukou a brána se otevřela. Dovnitř vešlo sotva třicet uprchlíků.
Natasha se k nim vrhla a objala unaveného Kenta, který je vedl.
„Kente!“ neskrývala radost z toho, že je všechny vidí. „Myslela jsem, že jste…že vás tam…“
„My taky, Natasho,“ šeptal jí Kent, dojatý skoro až k slzám. „Málokdo to přežil. Byl to masakr. Henryho a Raleigha zajali, Kellyho nám roztrhali před očima, Jessena a bratry Yance taky…“ pokračoval ve smutném výčtu. „Ale hlavní je, že jsme konečně tady. Máte tu někoho, kdo umí léčit? Neseme s sebou dost zraněných.“
Natasha se zastyděla, že je takhle zdržuje a chtěla jim ukázat cestu na ošetřovnu, to ale nakonec nebylo vůbec potřeba. Girkon vyběhl z vnitřní tvrze a hned se vrhl k raněným na nosítkách. Někoho ošetřil přímo na místě, ale všechny okamžitě poslal do svého království. Největší starosti mu dělal stařec ležící v bezvědomí, což vzhledem k jeho stavu bylo velmi milosrdné. Jeho pravá noha končila u kolene a krvácela. Kdyby ji někdo nezaškrtil kusem látky ještě předtím, než dorazili do Fenrisu, byl by stařec dávno vykrvácel.
Když ho Natasha spatřila, píchlo ji v hrudi a ona vykřikla zděšením. Na nosítkách bojoval o život muž, kterého znala nejlépe: její starý poručník Bartolo. Svůj zdobný kord měl položený vedle sebe, potřísněný zaschlou zelenou i červenou krví. Girkon rychle nechal všechny odnést a odběhl za nimi na ošetřovnu. Natasha uslzenýma očima pohlédla na Kenta.
„Co se tam stalo, Kente?“ zeptala se.
„Promiň Natasho, ale poslední tři dny jsme se nezastavili ani si neodpočali. Potřebujeme se najíst a vyspat a já asi nejvíc,“ odpověděl unaveně Kent.
„To už je zařízeno,“ vstoupil do hovoru lord Creed, který se až do teď bavil s mužem v bílém. „Doufám, pane Kente, že vás budeme moci postavit zpět na nohy a stanete se oporou naší posádky. Obyvatelé Southshoru jsou zde vítáni.“
„Promiňte, známe se?“ zeptal se trochu nevychovaně Kent.
„Ó ano, kde je mé chování šlechtice. Jsem lord Hiram Creed z Fenrisu,“ uklonil se lehce Creed. „Vaše jméno samozřejmě znám. Pojďte, zavedu vás ostatní osobně do jídelny.“ Lord, Kent a uprchlíci odešli, na místě zůstala jen Natasha a muž v bílém.
„Nesmíš se na ně zlobit. Prošli si peklem,“ řekl po chvíli.
„Já taky. Ale nezlobím se na ně, jen na sebe. Neměla jsem utíkat. Měla jsem tam zůstat a bojovat s ostatními,“ odpověděla Natasha a podívala se na něj. „A kdo vůbec jste? V Southshoru jsem vás nikdy neviděla.“
„Uznávám, že jsem asi mohl být trochu společenštější,“ zasmál se. „Jmenuju se Phin Odelic a v Southshoru jsem žil skoro dvacet let v jednom z pokojů Kellyho hostince. Pracoval jsem tam pro Kirin Tor. A ty musíš být Natasha. Bartolo tvoje jméno vykřikoval ze spaní.“ Natasha přikývla.
„Co se stalo v Southshoru?“ zeptala se znovu.
„Přepadli ho nemrtví, to víš. Někteří z nás utekli kdovíkam, my jsme se však zabarikádovali v radnici a čekali na smrt. Jenže ta nepřišla. Nějak jsme se dokázali probojovat ven a od té doby bloudíme po kopcích a lesích. Někdo umřel přímo tam, další cestou, ale pořád nás přežilo docela dost.“ Phinovi zakručelo v břiše a mág se usmál. „Vyčarované jídlo je možná dobré a nekazí se, ale donekonečna se jíst nedá. Pokud mě omluvíš, půjdu se najíst jako ostatní.“ Natasha mu ustoupila z cesty a šla s ním. V jídelně bylo tak plno, že Ben málem nestačil vydávat polévky.
Natasha se jen opřela o rám dveří a zírala do stropu, zatímco uprchlíci zaháněli hlad. Najednou do jídelny vpadl jako velká voda Girkon v zakrvácené zástěře.
„Prosím tě, Bene, nemáš tu někde náhodou vejce?“ vychrlil naléhavě na kuchaře. Ben hmátl někam pod pult a vytáhl ošatku s vejci. Girkon si vzal tři a chtěl odběhnout, ale Natasha ho zastavila.
„Nějaká potíž?“ zeptala se ho.
„Potřebuju vejce, aby se mohla ta těžká zranění lépe zhojit. Ostatně, pojď se mnou, můžeš se hodit.“
Společně se tedy vrátili na ošetřovnu, kde Girkon rozklepl vejce a vylil žloutky do mísy, do které pak přidal i růžový olej a terpentýn a všechno pečlivě zamíchal. Jednu misku se směsí podal Natashe spolu s několika obvazy a poučil jí.
„Namočíš do toho ty obvazy a převážeš s nimi rány raněným. Urychlí to hojení a zabrání nákaze.“ Natasha poslechla a dala se do práce, zatímco Girkon se sklonil nad Bartolem a starostlivě ošetřoval jeho ránu. Natasha byla rychle hotová, ale trochu obvazů jí ještě zbylo, tak ovázala ty nejhorší rány znovu. Když ale pohlédla na bledého Bartola, podlomila se jí kolena.
„Přežije to?“ zeptala se slabým hlasem Girkona.
„Nevím,“ řekl pochmurně. „Nevím.“
Anonymní- Anonymní
Re: Kroniky Elrendaru
Čekali jste valentýnskou povídku? Prdlajs, nic nebude A to prostě z důvodu, že svatého Valentýna neuznávám. Je to pro mě jen marketingový trik, jak vyplnit mezeru mezi Vánocemi a Velikonocemi. A navíc mám ten den vždycky depku z toho, že jsem sám. (Jo, to páni obchodníci nedomysleli) Čili žádný speciál, žádná valentýnská povídka, a kupodivu ani oslava stého příspěvku. (jakkoli bych rád) Je to prostě normální část jedné víceméně normální série
Poslední vzepření
Co? Vy chcete Valentýnskou povídku? Tak tu máte, vy jedna romantická pakáži Šťastné výročí Valentýnského masakru
Že už jste to někde viděli? Asi vím, čím to bude
Poslední vzepření
- Mezičást:
- Natasha celý týden pod vedením lorda Creeda pilně trénovala. Už byla silnější a dokázala zasadit tvrdší rány. Kupředu ji poháněl spravedlivý hněv. Pokud by totiž Bartolo vážně zemřel, chtěla ho pomstít. Girkon sice dělal, co mohl, ale se starým kabátníkem to vypadalo zle.
Po tom týdnu dostala Natasha od Creeda dárek v podobě odlehčené válečné sekery. Konečně měla opravdovou zbraň na kosení nemrtvých. Když ji vzala do ruky, naskočila ji husí kůže. Už si představovala, kolik Opuštěných s ní zabije. Měla s ní mnohem snazší práci s proměnou panáků na třísky. Dřevorubeckou sekeru zasekla zpátky do špalku a neměla v úmyslu po ní kdy sáhnout.
Během následujících dvou měsíců se toho moc neudálo. Natasha pokračovala ve výcviku, Girkon v léčení a lord Creed v seřvávání líných poskoků. Také se Natashe očividně dvořil, ona ho ale ignorovala. Zima přešla, alespoň ve smyslu počasí. Sníh slezl brzy a počasí se ohřálo, těžko uvěřit tomu, že byl únor. To také znamenalo, že se Benovo jídlo zlepšovalo, získávalo na chuti a páchlo až o polovinu méně.
Natasha byla velmi ráda, že se vrátil kromě ostatních i Kent, protože ji nemusel trénovat jen Creed. Kentovy hodiny lukostřelby střídaly ty Creedovy, čili ho nemusela mít pořád na očích. Také z Girkona se vyklubal celkem příjemný společník a postupně se s Natashou spřátelil. O Bartolově stavu jí ale neřekl ani slovo, snad aby se zbytečně nestrachovala, ale několikrát ho přistihla, jak ze dřeva vyřezává cosi, co vzdáleně připomínalo lahev. Nevěděla, co si o tom má myslet, ale i když se snažila z Girkona něco vylomit, nikdy jí nic neřekl. Ale aspoň se už nesnažil skrývat pod falešným jménem.
Na ostrov přišel čas od času nějaký utečenec a v hradu začínalo být těsno. Creed v žádném případě neměl dost prostředků, zbraní ani místa pro všechny. Kdo ví, jak dlouho tahle nepatrná výspa lidí mohla vydržet.
- část devátá: Pomoc zazděných:
- Nad Fenrisem zaznělo troubení rohu. Lord Creed vztekle vydupal na nádvoří. Už ho všichni ti uprchlíci začínali pěkně štvát. To nemohla Pohromě odolati nějaká jiná pevnost? Natasha zrovna na dvoře pod Kentovým vedením střílela do terče a tak všechno viděla. Brána se otevřela, ale tentokrát za ní nestála nějaká banda žebráků. Právě naopak, do hradu vjeli tři jezdci a asi padesát plně vyzbrojených vojáků.
První jezdec jel na hnědém koni, měl na sobě mohutnou plátovou zbroj a přes pravé oko pásku. U pasu se mu kývaly dvě podivné zbraně, připomínající orlí spáry a přes hruď se mu táhl varkoč s erbem, který už Natasha jednou viděla v knize. S erbem Gilneaského království. Co bylo ale nejdivnější, ač očividně velitel, nebyl to člověk, připomínal spíš stvoření, které Natasha znala ze starých pohádek: worgen.
Druhá byla mladá žena s dlouhými vlnitými a černými vlasy, oděná v tom samém varkoči a kroužkovém brnění. Její tvář poukazovala na to, že si prošla velkým utrpením, třebaže nemohla být o moc starší než Natasha. Na zádech měla velký štít se znakem Lordaeronu a u pasu krátký meč.
A třetí nevypadal jako voják, spíš jako nějaký obchodník nebo myslivec. Dlouhý hnědý kabát se symbolem růže, ošoupaný hnědý cylindr, vysoké boty, na zádech mohutnou pušku a meč s dalším růžovým vzorem. Na tváři mu rostly hnědé licousy. Podobný kabát jako on nosilo i šest dalších vojáků, ti pod ním ale určitě skrývali nějakou zbroj.
Celá miniarmáda měla kroužkové brnění, povětšinou meče ale žádné štíty. Všichni také nosili šedé varkoče. Málokdo ale byl prokazatelně člověk, většinu vojáků pokrývala hustá srst a připomínali svého vůdce.
Creed se na ně chvíli udiveně díval, ale pak se jeho tvář rozjasnila a vyšel naproti vůdci, který právě slezl ze svého koně.
„Crowley? Lord Darius Crowley?“ zeptal se nejistě.
„A lord Hiram Creed,“ promluvil worgen. Jeho hlas zněl velmi tvrdě a hluboce, přesto v něm byl náznak pobavení. „Jsi stále stejně prozíravý, když jsi mě takhle poznal. Asi jsi nás nečekal, že?“ Hiram se zasmál a potřásl Crowleymu prackou.
„Crowley, ty starej šmejde. Od postavení zdi jsem tě neviděl. Co se to s vámi se všemi stalo? To jsi nakonec svrhl Greymana nebo ho roztrhal na kusy?“
„Hodně se toho stalo, starý příteli, ale jsem rád, že si mě ještě pamatuješ. Tohle však nejsou věci, které bych chtěl projednávat na nádvoří.“
„No ovšem, pojď dovnitř. Ty i tady Lorna, jestli se nepletu…“ černovláska se zdvořile poklonila, „a tady…“ luskal prsty na muže v kabátu.
„Sir Francis Blake,“ představil se. „Zastupuji zde Královskou hlídku z rozkazu krále Greymana.“
„Á tak Hlídka stále existuje. A docela se jí daří, jak koukám,“ přejel Creed pohledem Blakeovy Hlídače. „Nu dobrá, pojďte se mnou dovnitř. Smithersi!“ zavolal na plešatého stájníka. „Odveď koně tady pánů a dámy do stájí a najdi jejich vojákům nějaké ubytování.“ Smithers zabručel a dal se do práce.
Creed, Crowley, Lorna a Blake zmizeli ve vnitřním hradu. Natashinu pozornost ale upoutali muži v hnědých kabátech s růží. Všech šest vypadalo, že už si nějakou tou bitvou prošli. Jednomu se dokonce táhla přes obličej tenká bílá jizva. Jenže pak si všimla něčeho ještě divnějšího. Od hlavního voje se oddělili tři muži. Dva měli přes obličej uvázané černé šátky a třetí skrýval tvář pod azurově modrou kápí. Tím se dost lišili od ostatních, třebaže měli tu samou zbroj, varkoč i zbraně.
Ti tři vykročili za odcházejícími šlechtici, ale i přes podezřelý zjev jako by je viděla jenom ona, nikdo je nezastavil. Vyběhla za nimi, v chodbách tvrze se jí rychle ztratili. Zato za jedním rohem vrazila do Phina, začteného do nějaké tlusté knihy. Oba málem upadli, naštěstí se ale Phin i Natasha dokázali udržet na nohou.
„Ale ale, co ten spěch?“ zeptal se překvapeně mág.
„Phine, jsou tu nějací…já nevím, co jsou zač, ale vypadá to, že chtějí zabít lordy!“
„Zavraždit lordy?“ Phin sklapl knihu. „Tak to rychle pospěš, musíme je varovat.“
Společně stanuli před dveřmi do poradního sálu ani ne za minutu. Vpadli dovnitř a na udivené pohledy všech přítomných Natasha ihned zareagovala.
„Lorde Creede, jsou tu vrazi!“
Creed se ale jen zasmál. Natasha si až teď všimla, že vrazi jsou už v sále. Ten v modrém plášti měl staženou kápi, pod kterou schovával dlouhé stříbrné vlasy a pěstěný knír.
„Ovšemže tu jsou vrazi. Milá Natasho, dovol mi představit ti lorda Joracha Ravenholdta, vůdce Ravenholdtských zabijáků známých také jako Liga asasínů. Je to další podpora pro náš malý hrad,“ řekl s úsměvem lord Creed.
Co? Vy chcete Valentýnskou povídku? Tak tu máte, vy jedna romantická pakáži Šťastné výročí Valentýnského masakru
- Spravím tě:
- Pršelo. Jako by už tak ten den nebyl smutný a pošmourný. Na břehu moře stál muž v železné zbroji, jeho malý syn a vysoký elf. Ve člunu přiraženému ke břehu seděla elfova manželka, malinká dcera a starý pašerák, který je měl převést do nového domova. Elf i muž mezi sebou živě hovořili. Elfská holčička se snažila podívat přes okraj člunu na svoji dětskou lásku. Už se nikdy neměli vidět, proto oba velmi smutnili. Ale na pevnině už nebylo pro elfy bezpečno a tak jim muž v brnění zajistil přesun na jih a pak dál na Kalimdor.
Elf naposledy poděkoval svému zachránci a nastoupil do člunu, který ihned odrazil od břehu. Kapky vody padaly na hladinu moře, na promočenou zem i na smutné účastníky té scény. Elfí dívenka i malý hošík se na sebe ještě dlouho dívali, až se sami sobě navzájem ztratili z dohledu. Jejich rodiče je tišili, ale stejně cítili velký žal z odloučení.
Minula léta. Z elfské rodiny zůstala jen matka a dcera, která se jmenovala Lex. Obě žily v poušti, ale zvládaly to celkem dobře i bez otce. Jediné, co je trápilo, byly divoké kentaurské kmeny, těm se jim však dařilo celkem vyhýbat. Třebaže v poušti Desolace, žilo se jim relativně dobře.
Jednoho dne se Lex vydala pro vodu. Cesta ji uběhla rychle a snadno, znala ji nazpaměť. Jenže když se vrátila zpátky, hrůzou upustila džbán. Kentauři prohledávali jejich obydlí a mezi nimi leželo bezvládné tělo Lexiny matky. Rychle se schovala za rozbořenou zdí, ale málo platno, kentauři uslyšeli ránu z rozbitého džbánu. Pustili se za ní a Lex nezbylo nic jiného, než utíkat.
Kentauři ji ale rychle doháněli. Párkrát se jí zdálo, že je uslyšela bolestně zařvat, ale neměla odvahu se otočit. Najednou ucítila bolestivé kopnutí kopytem do zad a zhroutila se na zem. V zádech ošklivě zapraštělo. Bolest byla tak silná, že na místě omdlela. Na chvíli ucítila podivný žár, ten už ale nevnímala, stejně jako ohnivé paprsky, které nad ní létaly.
Na chvíli nabrala vědomí. Zaregistrovala pohupování jako by seděla na koni a kromě pouště okolo ní si všimla mužské vousaté tváře. Hned ale zase upadla do mdlob. V dalším chvilkovém návratu vědomí uviděla planoucí ohniště a cítila něco chladivého na místě, kam ji kopl kentaur.
Nevěděla, jak dlouho ležela v bezvědomí, ale když se probrala do noci, první, co uslyšela, byl hluboký konejšivý hlas.
„Neboj se, už jsi v bezpečí. Já tě spravím…“ Měla matný pocit, že ten hlas už někde slyšela. Otevřela oči a podívala se na svého zachránce. Byl to postarší plešatý muž se zastřiženým vousem, zaprášený prachem cest. Usmíval se a podával jí měch s vodou. Lex se opřela a vděčně měch přijala.
„Kdo jsi?“ zeptala se. Hleděla na něj velmi překvapeně.
„Jmenuju se Cranius,“ řekl s úsměvem muž. „Našel jsem tě právě včas, jinak by tě kentauři ukopali. Naštěstí jsem je zvládl. Už nikomu neublíží. Jak se cítíš?“ zeptal se starostlivě. Lex si ohmatala kopanec. Neměla pocit, že by z něj měla zase omdlít. Cranius svoji práci odvedl víc než dobře.
„Je mi lépe. Děkuju ti za záchranu, Cranie. Jsem Lex.“
„Těší mě, Lex. Jestli ti už je lépe, budu tě moct po rozednění odvést k trolům.“ Lex si teprve teď všimla bílého koně, uvázaného za zaprášeným cestovatelem. Ještě se trochu napila a snědla až podezřele čerstvý meloun, který ji Cranius nabídl. Cítila se po něm ospalá a brzy na to usnula. Cranius ji i svůj malý tábor hlídal celý zbytek noci, jako by neznal únavu.
Když se Lex ráno probudila, ležela před ní snídaně. Cranius sedlal koně a balil tábor. Nasnídala se a Cranius ji pomohl do sedla. Nasadil si široký tmavý klobouk a vyhoupl se hned za ní. Lex trochu pochybovala, že je kůň oba unese, ale běžel s nimi tryskem bez nejmenších potíží.
Zanedlouho se zastavili před Shadowprey, vesnicí Desolacských trolů.
„Tam už já nemůžu,“ řekl Cranius. Slezl z koně a pomohl dolů i Lex. „Tam už musíš sama.“
„Ještě jednou ti děkuju, Cranie. Bez tebe bych už byla mrtvá.“ Cranius se jen usmál, zamával jí a odjel pryč. Lex ve vsi přivítali vřele. Pořádně ji nakrmili a dali jí i lepší oblečení. Po celý zbytek dne netrpěla žádným nedostatkem, trolové byli velmi přátelští. Poprvé po mnoha letech se také mohla vyspat v opravdové posteli a ne na rohožích na prašné podlaze. Ale nespala klidně, trápily ji sny.
Opakovaně se v nich zjevoval Cranius. To jméno, ten hlas, ten talent na magii. Kde to už jen viděla? A najednou jí to došlo. Ten malý kluk, kterého znala předtím, než odpluli. Ale mohla to být pravda?
Hned jak se vzbudila, zabalila si vše důležité a vyrazila na dlouhou cestu na východ. Pokud si dobře pamatovala, bydlel malý Cranius v Goldshiru. To sice bylo hluboko na území Aliance a jejích zapřisáhlých nepřátel, ale na to teď nemyslela.
Cestovala dlouho a daleko na východ, do Východních království. Trvalo to několik týdnů, ale myšlenka na Crania ji poháněla vpřed.
A po těch týdnech před sebou konečně uviděla Goldshire. Opatrně se k němu blížila, protože jí bylo jasné, že kdyby ji někdo uviděl, na místě by ji zabili. Sunula se podél stěny hostince a před budovou spatřila známého bílého koně. To ji tak rozrušilo, že si nevšimla strážného, který procházel okolo. Okamžitě se za ní pustil a ona mu jen tak tak zmizela v lese. Schovala se za stromem a strážný proběhl okolo ní, aniž by si jí všiml.
Než si stačila oddechnout, mohutná ruka v rukavici ji uchopila za rameno. Málem vykřikla, ale známý hluboký hlas ji uklidnil.
„Ani se nehni, Lex, nebo tě uvidí.“ Poslechla, a když byl strážný z dosahu, otočila se na Crania.
„To bylo o fous,“ zašeptal. „Pojď se mnou, zavedu tě do bezpečí.“ Následovala ho až do jeho domku, který byl ukrytý v lese. Otevřel dveře a galantně ji nechal vejít první.
Uvnitř přešel ke skříni a vytáhl z ní velkou červenou knihu. Zamumlal kouzlo a kniha se sama otevřela. Lex se do ní podívala a nemohla uvěřit vlastním očím. Stránky byly pokryty výjevy z jejich společného života před desítkami let. A přitom se hýbaly jako živé. Podívala se na Crania a objala ho. Nemohla věřit tomu, že našla svoji dlouho ztracenou lásku. Plakala štěstím a i na Craniovi bylo vidět, že má co dělat, aby se udržel a nezačal taky plakat jako želva. Po objetí, které oběma připadalo jako celá věčnost, Cranius promluvil.
„Tady nemůžeme zůstat, Lex. Kdyby přišli na to, že tě tu ukrývám, zlynčují nás oba.“
„Ale co budeme dělat. Nechci o tebe podruhé přijít,“ řekla rozhodně Lex. Cranius se poškrábal na holé hlavě a pak luskl.
„Mám nápad.“ Vytáhl z kapsy zářivou runu a položil na ni ruku. Runa se rozzářila ještě víc a před Lex se objevil kruhový obraz města s vysokými věžemi a fialovými střechami vznášejícího se ve vzduchu. Cranius runu opět schoval.
„Tam můžeme spolu nerušeně žít. To je Dalaran, tam nás nikdo neodloučí.“ Lex se usmála, lehce políbila Crania na rty, vstoupila do toho obrazu a zmizela. Cranius se zhluboka nadechl a vstoupil za ní, vstříc novému životu s Lex.
Že už jste to někde viděli? Asi vím, čím to bude
- kde jste už povídku viděli:
Anonymní- Anonymní
Re: Kroniky Elrendaru
Jééééj, stoprvní příspěvek
Poslední vzepření
Poslední vzepření
- část desátá: Zázraky se občas dějí:
- Natasha koukala velmi překvapeně., v tu chvíli by se nejraději hanbou propadla. Její lehce opálené tváře ihned zrudly jako ředkev. Phin se taky netvářil zrovna nejveseleji, ale aspoň se tak neznemožnil. Ravenholdt se však netvářil vůbec dotčeně, naopak se usmíval.
„Asi vycházím ze cviku, když se necháváme tak snadno odhalit,“ uklonil se zdvořile vůdce zabijáků. Creed se zadíval na příchozí a všiml si Phina.
„Á, Phine, ty tu zůstaň, tebe budeme taky potřebovat,“ řekl mu. „Ale ty Natasho, ty můžeš odejít. Řekl bych, že žvásty o strategii a válce poslouchat nemusíš a ani nechceš.“
Natasha se uklonila a vypotácela se ven. Takhle trapně si ještě nikdy nepřišla. Opřela se o stěnu a čekala, až jí krev zmizí z tváří.
Najednou se na druhém konci chodby objevil Girkon. Zamával na ni a radostně se rozběhl jejím směrem.
„Nesu skvělé zprávy, Natasho. Pojď rychle se mnou.“ Natasha sice netušila, o čem to mluví, ale následovala ho až na ošetřovnu. Když uviděla, co jí chtěl Girkon ukázat, nemohla jinak než jásat radostí.
Bartolo nejen že přežil, ale teď už s pomocí berle a dřevěné nohy mohl stát a zkoušel i chodit. Pilně obcházet své lůžko z jedlového chvojí. Natasha se mu vrhla okolo krku, až stařec málem upadl a samým štěstím se rozplakala.
„Bartolo! Myslela jsem už, že tě budu pohřbít,“ volala nadšeně. Bartolo se začínal trochu dusit a tak ho pustila.
„To tak! Na můj pohřeb si budeš muset ještě počkat,“ zachechtal se, když nabral dech a rovnováhu. Natasha tentokrát objala Girkona.
„Děkuju, žes ho zachránil,“ vzlykala štěstím a políbila ho na tvář. Girkon zrudl a jemně ji odstrčil.
„Dělal jsem, co jsem uměl. Od toho jsem přece tady,“ řekl skromně.
„Ale nohu jsi mi vrátit neuměl, co?“ zakřenil se Bartolo a vděčně kulhal na dřevěné noze, kterou mu Girkon vyřezal.
„Něco bych snědl. Kde tu je kuchyň?“ Natasha i Girkon se tomu pousmáli a všichni tři společně odešli k Benovi. Cestou tam si Natasha utřela všechny slzy, protože se snažila hrát tvrdou a rozhodně si to nehodlala teď kazit.
„To mě podrž!“ zařval Ben na celou jídelnu, když je uviděl. „Tebe znát před čtyřmi lety, tak je moje máma ještě naživu,“ řekl, když uviděl výsledky Girkonova léčení. „Co si dáte? Máme polívku, polívku anebo polívku.“
„Dej mi tolik polívky, kolik můžeš,“ poručil si mocně Bartolo. „To, že jsem přišel o kus těla, neznamená, že budu podle toho jíst.“ Ben si odfrkl, zasmál se a nalil Bartolovi dvě sběračky. Girkonovi a Natashe naložil po jedné a přisedl si k nim ke stolu. Dost se zajímal o průběh Bartolova léčení a Girkon vyprávěl, zatímco Natasha je poslouchala a Bartolo se cpal. Girkon byl jasně muž z lidu, protože Bena nemořil žádnými složitými názvy a procedurami, ale prostě a rychle mu všechno vysvětlil. Ben očividně léčení taky trochu rozuměl nebo to aspoň velmi dobře hrál. Bartolo dojedl svou porci a poručil si další.
„Je mi líto, mistře Ginsetti, ale jedeme na příděly. Popravdě jste zblajznul celodenní příděl.“
„To je to vážně tak těžké?“ zeptala se Natasha.
„Jídlo neroste na stromech, Jedovatko. Teda, nějaký jídlo jo, ale ne teď,“ poškrábal se za uchem Ben.
„A z čeho teda vaříš?“ nedávala pokoj.
„Nouze tě naučí myslet. Krysy jsem už vybil, hmyz přes zimu pochcípal a jít do lesa prát se s čuňaty pro těch pár žaludů, co tam možná ani nejsou, mi nepřijde moc chytré. Zatím přežíváme na tuřínu.“
„Kolik ho ještě máme?“ vyzvídal Bartolo.
„Dost, ale jestli brzy někam nevytáhneme na nějaký nájezd či co, dojde nám i tuřín.“
Najednou se ozvaly kroky a ze schodů sestoupil mág Phin, sir Blake, lord Creed a lord Ravenholdt se svým doprovodem. Všichni byli zamyšlení a Ravenholdt něco povídal svým kumpánům, kteří se hned rozutekli z jídelny.
„Nějaké potíže, pane Creede?“ zeptal se nevybíravě Ben. Hirama to vytrhlo ze zadumání.
„Crowley nám může jistým způsobem dát hodně velkou výhodu vůči nemrtvým, ale bude to velmi draze zaplacené.“
„Jakou výhodu?“ otázal se Bartolo. Creed mlčel a tak místo něj promluvil Blake.
„Existuje rituál, díky kterému z vás může lord Darius udělat worgeny jako je on. Budete silnější, rychlejší, a pokud padnete, pak kdokoli kdo teď velí nemrtvým, vás nebude moci vzkřísit a použít proti ostatním. Ale je to nevratné. Už tak vybavil velkou část Fronty za osvobození Gilneasu, která na nás čeká na jihu, u Greymanovy zdi.“
„Je to vlastně volba mezi tím, co je snadné a co je správné,“ řekl Phin.
„Buď jak buď, rituál uspořádáme a Crowley dá všem na výběr,“ řekl chmurně Creed. Tohle se mu očividně ani trochu nezamlouvalo. Pánové odešli z jídelny a nechali ty čtyři, aby se rozhodli. Natasha se rozhlížela po ostatních a na všech bylo vidět, že zvažují všechna pro a proti stejně jako ona. Jeden stolovník se však už definitivně rozhodl.
Anonymní- Anonymní
Re: Kroniky Elrendaru
Poslední vzepření
- část jedenáctá: Pokrevní přísaha:
- Večer se všichni obyvatelé hradu shromáždili na nádvoří. Uprostřed dvora stál velký kotel, u nějž stál Ben, Phin a lord Crowley a cosi v něm vařili. Tedy vařil jenom Ben, Phin a lord se dohadovali. Okolo kotle postávala Fenriská milice, Crowleyho vojáci, Ravenholdtovi zabijáci i uprchlíci z Hillsbradu a Southshoru. Natasha stála mezi ostatními a pozorovala Crowleyho.
Vyzařovala z něj silná autorita a vůdcovský duch. Ve světle plamenů pod kotlem působil jako nějaký vojevůdce ze starých časů, jako zapomenutý, nikdy neporažený generál. Třebaže worgen a pro lidi jako Natasha divoká bestie, následovala by ho třeba až do pekla.
„Jsme ve válce,“ začal svým hlubokým zvučným hlasem. „Ve válce s těmi, kteří před dvaceti lety mohli být našimi otci, bratry a sestrami, našimi rodinami. Ale už nejsou! Jsou to naši nepřátelé a to velmi silní! Čím více nás zabijí, tím víc jich bude! Tak tomu doposud bylo. My jsme ale našli způsob, jak jim tohle zarazit a dát vašim tělům po smrti klid. Můžou vás zabít, ale ne zotročit. Cena však bude vysoká. Budete se muset stát tím, čím jsem já: worgenem. Uděláte, co je správné, budete silnější, rychlejší a nebezpečnější, ale pokud existuje nějaký ráj, bude vám navždy uzavřen a ti na jihu se na vás budou dívat jako na zvířata, nikdy vás pořádně nepřijmou mezi sebe, i kdyby jste zachránili vše, co je jim drahé. Rozhodnutí je na vás, nikoho nenutím a nikdo za své rozhodnutí nebude postižen.“
Vzal do pravé tlapy dlouhý ostrý nůž, řízl se jím do předloktí a nechal několik kapek své krve dopadnout do směsi v kotli. Zasyčelo to, Phin zamumlal nějaké kouzlo a Ben pořádně zamíchal. Nastalo mrtvé ticho, do kterého se ozývalo jen praskání plamenů. Všichni přemýšleli a zvažovali všechna pro a proti svého rozhodnutí.
Natasha se rozhlížela, jestli někdo nepůjde, sama však pamatovala na slib, který dala Liamovi a byla pevně rozhodnutá ho dodržet. Nakonec se dav rozestoupil a do ticha se ozvalo klapání dřevěné nohy o kámen a Natasha sklonila hlavu. Tohle vidět nechtěla. Nechtěla ho vidět, jak se mění v takovou stvůru jen pro záchranu svého lidu.
Bartolo přistoupil ke kotli, vzal si od Bena velkou lžíci, pofoukal lektvar na ní a nalil si ho přímo do popraskaných úst.
„Ti hajzlové mi už vzali nohu. Zbytek ale nedostanou!“ řekl hrdě. To nabudilo i ostatní. Natasha je pozorovala a vyhlížela všechny, které znala. Mezi zástupy pijících viděla Phina, stájníka Smitherse, jednoho člena Ravenholdtovy stráže, která ho doprovázela do poradního sálu a někoho, koho neviděla od dob, co byla malé dítě. Starý vypravěč Dibbs. Ten Dibbs, který jí vyprávěl jako malé pohádky. A když uviděla, jak pije i Kent, zrak se jí zamlžil.
„Ty to neuděláš, co?“ ozval se za ní známý hlas. Utřela si oči, obrátila se a zamračila se na něj. Proč musel Girkon chodit tak potichu?
„Ne. Já se ráje vzdát nehodlám, i kdybych měla předtím stokrát trpět jako nemrtvá. A co ty?“ Girkon místo odpovědi na moment zavřel oči a když je otevřel, dívaly se na Natashu zářivé zelenožluté oči bez zorniček. Znovu je zavřel a oči se změnily zase na ty jasně modré a smutné, které znala.
„Ty už jsi jeden z nich?“ zeptala se trochu poděšeně.
„Ne tak docela. Nic mě nepokousalo ani jsem nemusel podstoupit kdejaký rituál.“
„Tak jak se to tedy stalo.“
„Nějaký čas jsem dělal v Gilneasu lékárníka a tohle je výsledek jednoho z pokusů o výrobu léku proti souchotinám.“
„A co mají souchotiny společného s worgeny?“ podivila se Natasha.
„Alchymie je úžasná věda,“ usmál se Girkon. „Ale nestěžuju si, mohl jsem skončit mnohem hůř.“
Rituál se blížil ke konci a čerství worgeni testovali svoje nově nabyté síly. Darius si ovázal ranku a začal znovu řečnit.
„Vybrali jste si. A já vám teď musím sdělit pravdu. Čas odpočinku je pryč. Zítra vytáhneme z hradu směrem na západ, do boje proti Opuštěným. Jejich vůdkyně Sylvanas je konečně mrtvá a pokud máme mít nějakou šanci, je to teď. Na západní pobřeží mají připlout orkové a podpořit je. Ukážeme jim všem, že tohle je stále země Gilneasu, že zde nejsou vítaní a že tu stále ještě zbyli tací, co jsou ochotni za svoji svobodu i bojovat!“
Bojovníci pozvedli ruce a radostně zařvali. Z davu se potichu vytratily tři nenápadné postavy: Natasha, Girkon a lord Creed.
Anonymní- Anonymní
Re: Kroniky Elrendaru
Poslední vzepření
- část dvanáctá: Tři prapory:
- Mohutný roh zatroubil nad Fenrisem budíček a všechny probudil. Natasha zívla a pomalu se zvedla ze své slamněné matrace. Promnula si zalepené oči, zívla znovu a oblékla se do svého kožešinového kabátku. Spala oblečená, ale i strávit noc pod dekou a zabalená v kožešinách není nic příjemného. V kuchyni dostala od Bena tenký krajíc chleba s plátkem sušeného masa. Když spořádala svoji snídani, stavila se ve zbrojnici pro svoji sekeru, luk a přibalila i zelený plášť, když se nikdo nedíval.
Na dvoře už stáli skoro všichni Crowleyho vojáci a Ravenholdtovi zabijáci byli dokonce v plném počtu, jako by ani nespali. Z Creedovi milice, sestávající z jeho stráží a uprchlíků, ale dorazila Natasha mezi prvními. Darius a Ravenholdt promlouvali ke svým mužům, zatímco Creed netrpělivě podupával. Nejen že jeho milici trvalo dlouho, než se vůbec sešli, ale oproti perfektně disciplinovaným a vyzbrojeným válečníkům obou lordů vypadala jako nějaká tlupa banditů a kriplů. Lorna se ale o ty chudáky velice zajímala. Chodila mezi nimi a prohlížela si je. Natasha předstírala, že si kontroluje tětivu, aby se na ni Lorna nepokoušela promluvit.
„Kdo jsi?“ zeptala se a Natasha v duchu zaklela.
„Natasha. Ze Southshoru.“ Lorna si povzdechla.
„Takže vás potkalo to samé, co nás,“ řekla smutně. „Umíš bojovat?“
„Mám dost natrénováno,“ řekla Natasha rozhodně. Lorna pokývala hlavou.
„Snad to bude stačit.“
Milice se už shromáždila, takže Lorna nechala Natashu na pokoji a vrátila se ke svým. Jako poslední dorazil worgen Bartolo, kuchař Ben se sekerou na čtvrcení prasat a Girkon s batohem plným léčiv a starou rezatou palicí. Zařadili se do šiku a Crowley vydal rozkaz. Všichni vyrazili, opěšalí a krom několika vojáků a zabijáků nikdo bojeschopný na Fenrisu nezůstal.
Během půl hodiny dorazila armáda ke břehům ostrova. Žádný z lordů neoznámil, jaký mají přesně plán útoku a tak se často ozývaly nejisté hlasy. Na březích ještě zesílily, ale jakmile naskákalo vojsko do člunů poschovávaných v keřích, pochybovači zmlkli, aby šetřili síly na pádlování. Trvalo tři hodiny, než se jejich malá flotila dostala na západní břeh Lordameru, kde si mohli na chvíli odpočinout a pak pokračovat v pochodu směrem do Silverpineského lesa. Nemohli si být jistí, zda je nemrtví nesledují, proto si mezi stromy už jen šeptali, plížili se ve stínech stromů a ohlíželi se za každým šramotem. Natasha se snažila přijít na jiné myšlenky, než které ji tížily teď, a tak se rozhlížela po ostatních partyzánech. Samí muži, ženy a worgeni, to ostatně čekala. Ale když se zahleděla do řad lorda Ravenholdta, spatřila dvě postavy, které ji zaujaly.
Jedna vysoká, štíhlá, se světlými vlasy načesanými dozadu, svítivýma zelenýma očima a dlouhýma ušima. Druhý byl o poznání menší, sotva poloviční, ale podsaditý, s mocným plnovousem a ostrým pohledem. Na zádech nesl batoh, ze kterého byla Natasha unavená jen ho viděla, prckovi ale očividně nečinil nejmenší potíže.
Raději se od těch dvou odvrátila a zaměřila se na Girkona, který šel vedle ní.
„Slyšela jsem, že se prý chceš zabít.“ Girkon se na ní překvapeně podíval.
„Kdo ti tohle řekl? Ben?“ Zavrtěla hlavou.
„Lord Creed,“ řekla popravdě.
„To bych si nikdy nepomyslel, že by o mě řekl zrovna on. Ale něco pravdy na to je.“
„Ale proč?“ zeptala se Natasha poděšeně. Girkon si povzdechl.
„Byla jsi někdy zamilovaná?“ Natasha neuměla odpovědět. Jistě, ráda se bavila a laškovala s chlapci ze Southshoru, když byly dny ještě světlé, ale že by to byla láska, to se říct nedalo.
„Vidíš. Prostě všechno, co potřebuješ vědět, je to, že moje vyvolená se teď nejspíš někde vdává, pokud mu rovnou nerodí dítě,“ řekl zlomeným hlasem a naznačil, že se o tom nechce bavit. Natasha chápavě přikývla a už se neptala. Následovalo dlouhé ticho, do kterého se ozýval jen dusot malé armády, občasné zakašlání a křupání větviček.
„Co myslíš, měl Smithers pravdu, když říkal, že jsme jen vějíčka, kterou nemrtví spolknou jako malinu, jen aby měli sami lordi dost času zmizet?“ prolomil Girkon mrtvé ticho. Natasha se při té představě otřásla.
„Tohle by snad neudělali,“ pokrčila rameny.
„Nevím, už jsem zažil ze strany šlechty horší zrady.“
„A já zase myslím, že co je Smithers v jiné kůži, je pěkný škarohlíd,“ snažila se znít přesvědčivě, ale sama nevěděla, co si má myslet. Co když si Smithers vážně nevymýšlel? Co když jdou všichni na smrt? A pokud jdou, tak co? Stejně s tím nic neudělá a smrti se nebojí, protože pak zase uvidí Liama a půjde na to krásné místo, které už jednou odmítla. Tentokrát to neudělá.
V každém případě to mělo už velmi brzy začít.
Anonymní- Anonymní
Re: Kroniky Elrendaru
Učeníčka
- 2. kapitola:
- Sivé mraky občas osvetlil záblesk zeleného svetla. Krátko nato na zem dopadli obrovské kamene, ktoré v kráteroch sformovali obrovské monštrá horiace zelenými plameňmi. Po zemi pobehovali malé sivé tvory horiace rovnakými plameňmi a tiež červené veci pripomínajúce obrovské nechutné psy. Na oblohe lietali okrídlené bytosti podobné krásnym ženám a iné, omnoho väčšie, oranžové a obrovské. Za pobehujúcimi beštiami a dopadajúcimi kameňmi sa organizovaným krokom pohybovali légie sivých, oranžových a modrých vysokých svalnatých tvorov s obrovskými sekerami, čiastočne chránenými plátmi brnenia. A za nimi šiel veliteľ, obludné monštrum so štyrmi nohami, sivozelenou pokožkou, obrovskými koženými krídlami a zelenými plameňmi na vrchole hlavy. V ruke mal obrovský meč s dvomi čepeľami. Celá táto masa sa blížila k mestečku, kde panicky pobehovali obyvatelia a tých pár stráží, ktoré ešte neušli.
Bolo to nádherné.
„Kurvapičeusvetlajebaťtovšetkokdejetákravaskalichmi?“ nadával otec Alfonz, stojaci pri voze, na ktorý slúžky nakladali všetky jeho svetské majetky, ktoré v tak krátkom čase stihli pozbierať.
Lydia ho ignorovala, zhypnotizovane pozerala na masu lejúcu sa z Alterackých hôr k Tarren Millu. Pustila kalichy, ktoré držala v rukách a pomaly začala kráčať smerom k približujúcej sa armáde. Niekde vnútri vedela, že jej hrozí smrteľné nebezpečenstvo, ale ich krása ju úplne opantala.
„Čo to robíš? Nasadni kurva do voza! Odchádzame z tohto pojebaného mesta!“ skríkol Alfonz, zahadzujúc všetku pretvárku na rozumného a slušného kňaza za hlavu.
Nepočúvala ho. Nebolo úniku, to vedela. Tieto bytosti chytia každého, kto sa bude snažiť utekať.
Z druhého priesmyku, ktorý bol viac na východe, začali zostupovať nemŕtvi Pohromy a medzi nimi ďalší z tých tvorov, veľkí muži s rohmi a krídlami.
Malé pobehujúce tvory sa dostali k ľuďom a začali po nich strieľať oheň. Obrovské psy pobehávali medzi nimi a skákali po ľuďoch, zvaľovali ich na zem a pritláčali na nich chápadlá vyrastajúce z chrbta. Tí začali kričať v agónii a rýchlo sa začali scvrkávať, ako keby z nich niekto vysával mäso a ponechával len kosti a kožu.
Vtedy konečne prišla k sebe a uvedomila si, že ak niečo nespraví, je po nej. Vtedy sa ale na ňu vrhol jeden z tých psov a zhodil ju na kamenistú dlážku. Slintajúca tlama bola od jej tváre vzdialená len pár centimetrov. Videla, ako sa k nej blížili prísavky na koncoch chápadiel.
Vtedy sa okolo tvora omotali žiariace fialové vlákna. Beštia vypúlila oči a zrazu bola stiahnutá ponad Lydiinu hlavu preč. Rýchlo sa otočila, aby videla, čo sa mu stalo. Spravila to práve včas, aby uvidela, ako spadol k Menariným nohám. Bylinkárka sa nad neho sklonila, pritlačila mu ruky na bok a pes začal vrešťať od bolesti. Behom pár sekúnd dopadol tak, ako ľudia, ktorí padli za obeť jeho spoločníkom. Menara vstala. Lydia si všimla, že jej oči žiaria zeleným plameňom, rovnakým ako mnohé z útočiacich tvorov. Otočila sa smerom k jednej zo ženských lietajúcich postáv a z jej rúk vystrelili zelené plamene, ktoré spravili dieru do jej hrude. Tvor prekvapene zhíkol a spadol na zem. Menara sa pohla smerom k Lydii, jej oči teraz už v pôvodnej farbe. Cestou z rúk vystrelila ďalší prúd fialovej mágie, ktorá pred ňou vytvorila stenu. Tá sa rýchlo pohla smerom k Lydii, prešla cez ňu a zrazila tri malé horiace bytosti, ktoré k nej bežali.
Bylinkárka, ktorá zrejme bola niečím viac ako bylinkárkou, pomohla Lydii vstať.
„Čo to robíš? Mohla si zomrieť!“ skríkla Menara.
Lydia na ňu len prekvapene pozerala. Bylinkárka si odfrkla a otočila sa smerom k juhu, kam utekali ľudia. Najviac sa medzi nimi vynímal voz ťahaný dvomi koňmi, na ktorom sedel obézny kňaz.
„Cesta je voľná. Bež, kým môžeš!“ skríkla a sotila ju smerom k poliam, „Choď!“
Vtedy sa na oblohe znovu zablyslo a na voz spadol obrovský horiaci kameň. Otec Alfonz bol spolu s koňmi v sekunde mŕtvy. Z jamy sa zdvihol horiaci kamenný tvor a zareval.
„Tak toto bolo prehnané,“ poznamenala znechutene Menara. Lydia sa na ňu prekvapene pozrela.
„Naozaj. Toho infernala tam vôbec nemuseli hádzať. Sukkuby by ich bez problémov dohnali až to tu skončia.“
Lydia sa stále len pozerala, neschopná slova. Menara nahnevane odfrkla a poobzerala sa.
„Tak dobre, pôjdeš so mnou,“ povedala nakoniec a vyčarovala v rukách fialové svetlo. Následne pohla rukami smerom nahor a vytvorila nad nimi žiariacu kupolu. Potom vo vzduchu pomocou toho čudného svetla nakreslila nejaký znak a pohla pravou rukou. Znak sa rozplynul a pred ňou sa zjavili dve čierno-fialové ruky. Chytili vzduch medzi sebou a potiahli. Zjavila sa tam trhlina, v ktorej ale Lydia videla len prázdnotu. Menara ju chytila za plece a sotila do trhliny. Lydia sa zapotácala a spadla priamo do temnoty.
Anonymní- Anonymní
Re: Kroniky Elrendaru
Poslední vzepření
- část třináctá: Rozhovor s Hlídačem:
- Blížili se ke kopcům na sever od Pohřebišť. Šlapali vzhůru, plížili se křovím a nemohli ani jít po pořádné cestě. Když pak dorazili k těm vrchům, stoupali rychle a bez odpočinku. Darius nechtěl ponechat nic náhodě a už rozhodně nechtěl, aby se nemrtví dozvěděli o jeho plánu.
Na jednom plácku položeném vysoko nad zemí zvedl najednou Crowley tlapu. Všichni se zastavili a někteří slabší jedinci si ihned sedli. Lord se k nim otočil.
„Tady zůstaneme. Vyrobte si něco jako ležení, ale nic velkého. Tohle není tábor. Žádné stany, žádné ohně, žádné prapory. Bojím se, že se tu dlouho nezdržíme. Snažte se dělat co nejméně hluku.“
Natasha přistoupila k okraji svahu, podívala se dolů a hned pochopila zákaz hluku a ohně. Na úpatí kopců, u břehu moře, se činili nemrtví. Ale nebyli sami. Nedaleko pobřeží kotvily dvě lodě s červenými plachtami a ocelovými ostny na celém trupu. Na plachtoví nesly černý symbol, připomínající obrácenou trnitou podkovu. Ze člunů přirážejících ke břehům skákali mohutní zelení tvorové s šavlemi a červenými košilemi, až na jednoho, jehož kůže byla hnědá. Ten měl masivní černou zbroj a velkou sekeru.
„Natasho!“ vytrhl ji z úžasu Bartolův hlas. „Pojď si dát trochu sýra.“ Natasha protočila oči a šla se k pěstounovi najíst. Nemohla si na něj pořádně zvyknout, očividně si worgení formu oblíbil a zůstával v ní většinu času. Ben vyndal ze svého batohu malý bochník sýra, který si schovával na zvláštní příležitost a Bartolo se ho pokusil nakrájet. S jeho prsty mu to ale příliš nešlo. Vymluvil se na tupý nůž a když to postupně zkusil Ben a Kent, ukázalo se, že nůž je vážně tupý. Kent se ponořil do hlubin svého batohu a hledal brousek, nakonec ale řešení přišlo samo v podobě lorda v černé zbroji.
„Prosím,“ řekl se zářivým úsměvem lord Creed a podal jim svůj nůž, ostrý jako břitva. „Doufám, že za tuhle laskavost dostanu podíl.“ Bartolo vzal jeho nůž do spárů a nějak se mu povedlo s ním upižlat kus. Ben mu nůž vytrhl a radši nakrájel celý sýr sám. Rozdělil každému jeho díl. Nebylo toho moc, ale po týdnech tuřínové polévky to byla příjemná změna.
Natashe bylo jasné, že kdyby s těmi třemi nebyla ona, Hiram si jich ani nevšimne. Ale nechtěla kazit ostatním radost ze sýra ani si zbytečně pohněvat lorda, a tak mlčela. To jeho dvoření jí pomalu začínalo lézt na nervy. Což o to, Hiram nebyl ošklivý ani hloupý, ale něco v něm ji prostě odpuzovalo. Když dojedla svůj sýr, vděčně se na něj usmála, zvedla se a odešla.
Vrátila se zpátky ke srázu, kde už stál sir Blake a díval se upřeně dolů, jako kdyby mohl z té výšky něco rozeznat.
„Sire Blaku,“ začala. Muž v hnědém kabátu zabručel, jako že poslouchá. „Směla bych vědět, co vlastně máte v plánu?“ Blake zvedl zrak a podíval se na ni.
„Chceme je v noci přepadnout a spálit jim lodě. Proto ten zákaz ohně a hluku, nechceme, aby o nás věděli.“
„A potom se vrátíme na Fenris?“ Zavrtěl hlavou.
„Ne. V plánu je vyrazit na jih, k Pyrewoodu a Greymanově zdi, kde táboří Ivar Bloodfang a Sedmá legie. Nemrtví si myslí, že jsme pořád tam, o našem malém ležení nemají ani potuchy.“
„A ty zelené věci tam, to jsou…?“
„Orkové,“ přikývl Blake. „A podle toho, co zjistil Ravenholdt, ten velký hnědý je generál Cromush nebo tak nějak. Pak tam má být ještě nějaká admirálka Hatchetová. O tom, kdo vede nemrtvé, nevíme nic, ale musí to být někdo silný, že takhle dobře zastoupil Sylvanas.“
„Sylvanas? Ta vůdkyně Opuštěných? Je mrtvá?“
„Ještě že tak. Na vlastní oči jsem viděl, jak ji můj král téměř rozetnul vedví.“
„Tak tedy nemrtví a orkové. To bude boj, jaký jsem ještě nezažila.“ Blake se zasmál.
„Pochybuju, že jsi kdy zažila vůbec nějaký boj.“ Natasha se zašklebila. Tenhle šlechtic se jí docela zamlouval.
„A smím ještě jednu otázku?“ Blake pokrčil rameny. „Kdo jsou ti muži, co mají ten samý kabát jako vy?“
„To jsou členové Královské hlídky. Tajný řád původem z Gilneasu. Slíbili jsme bránit ty, co utekli z města a jednoho dne se tam vrátíme jako jeho pánové.“ Natasha se usmála jeho optimismu. „Já jsem jeden ze dvou vůdčích Hlídačů. Ten druhý, seržant Cleese, zůstal v Darnassu a rozšiřuje řád. Ještě před měsícem jsme byli jen tři, a teď? Desítky.“ Blake se trochu rozohnil nad svým cílem, ale když si všiml Natashina výrazu, přerušil svůj monolog.
„Víš co? Radši pojď. Mám pocit, že lord Crowley bude brzo vysvětlovat svůj plán i ostatním.“
Anonymní- Anonymní
SRDCE Z LEDU I
Tak... už došlo i na mne. I přes mou chorobu a neschopnost trčet vsedě u PC u WoW správně tušíte, že mé soustředění na Isiel poslední dobou souvisí s eventem, který na vás číhá někde za rohem.
Původně jsem detaily podstatné pro její minulost chtěla heslovitě zakomponovat do jejího profilu postav - strážců a obyvatel pevnosti. Ale pak se ozval spřátelený hlásek, proč prý to nezkusím formou povídky.
Zkusila jsem, ale dosud váhám, zda to celé nazvat povídkami. Jsou to jen scény, které mne začalo bavit psát a pár osob mně drahých je pak četlo a řeklo, že by rádo více.
Tudíž se začínám cpát mistrům pera do jejich monopolu na Kroniky. Snad příliš nepohorším.
Původně jsem detaily podstatné pro její minulost chtěla heslovitě zakomponovat do jejího profilu postav - strážců a obyvatel pevnosti. Ale pak se ozval spřátelený hlásek, proč prý to nezkusím formou povídky.
Zkusila jsem, ale dosud váhám, zda to celé nazvat povídkami. Jsou to jen scény, které mne začalo bavit psát a pár osob mně drahých je pak četlo a řeklo, že by rádo více.
Tudíž se začínám cpát mistrům pera do jejich monopolu na Kroniky. Snad příliš nepohorším.
HEART OF ICE
- Kdysi téměř před stoletím, v Dalaranu:
"Myslíš, že pochopí, co to znamená?" Sathera nakrčila pihatý nosík a zadívala se na propracovanou záložku do knihy, kterou Isiel právě dozdobila posledním srdíčkem a králíčkem a vložila ji mezi stránky pojednávající o šokovém štítu, variantě na manový štít, kterou v Dalaranu dosud žádný lidský mág nedokázal překonat. Autor toho kouzla byl přeci, prostě a jednoduše, úúúúžasný...
"Povídají, že umí číst myšlenky, nebo ne?" plavovláska s ledově modrýma očima zvedla pohled od knihy, zavřela ji a skryla do sloupku dalších připravených na stole. Pak se rozmyslela a dala ji ještě o dva svazky níž.
"Jistě, určitě ho bude zajímat pubertální elfka, která během jeho přednášek okopává křesla nudou," Sathera zakroutila hlavou a její nazrzlé kadeře se rozlétly kolem jako svatozář.
Isiel přejela rukou své pečlivě spletené vlasy a chvilku ji pozorovala.
Sebekázeň. Sebekontrola. Disciplína. Píle. Řehole.
Tisíce našprtaných magických formulí, které byly ničím ve chvíli, kdy její led neodolal Satheřinu ohni a přirozenému daru sesílat evokační kouzla.
"To nebylo na jeho přednášce. Nudil mne Aethas Sunreaver. A Modera," řekla dotčeně a založila si ruce na prsou.
"Tak Aethas je nudný? A Modera? Není to spíš tím, že ti na hlavní předmět určili tvou roztomilou starší sestřičku?" Sathera vyplázla jazyk, a pak přejela prstíky po hřbetech všech tlustých knih v tom sloupci.
"Někteří to mají za protekci a pomlouvají tě," dodala a zkusila všechny knihy naráz zvednout. Sloupec byl tak vysoký, že za ním z malé Sathery nebylo vidět nic, jen dva narezlé culíky po stranách.
Elfí děvče se rozesmálo a položilo knihy zpět na stůl.
Isiel se nesmála ani trochu, její výraz ztvrdl a oči se podobaly ledu z horských jezer.
"Hira. Nikdy mi neodpustila, že jsem lepší v ledové magii. A v hodinách, které vede ona sama, ji nemohu ponížit, jinak by mi zařídila vyhazov z Citadely. Nemohu... u Sluneční Studny... ani to, co si tam může dovolit ten dvanáctiletý lidský zázrak!"
"Máš na mysli Antonidase? Je moc milý a jak se umí usmívat," Sathera vykoukla po jedné straně sloupce knih a zamrkala na Isiel.
"Prý dostal za svou první semestrálku řád Nadprůměrné Bystrosti a vlastní místo v Sekci Pokročilého Výzkumu a Osvícení."
"Jistě, i on je naší veledospělé Hiře trnem v oku. I přesto má v jejích hodinách alespoň právo klást otázky. Já se nesmím ani hlasitěji nadechnout. Protekce, jásně," Isiel zkřivila tvářičku, "já bych to nazvala šikana."
"Hmm nebýt tak chvíli v Kirin Tor a moci ji srovnat tak, jak to dělala Magna Aegwynn, když jí někdo stál v cestě," Sathera si opřela lokty o kraj stolu a zabořila bradičku do dlaní. Její oči zasněně utekly k oknům na sever, kde se za hladinou Lordamere rozkládal Tirisfal.
"No, Aegwynn určitě netrávila celé měsíce nad Aethasovou úpravou Antonidovy definice kontinua a převrácených možností cestování časem. Kdyby to tak bylo, Magna by těžko stihla všechno ostatní," protáhla Isiel a povzdechla si, "cítit moc, jakou měla ona... čelit sama nejhorším nepřátelům, zažít to cestování a dobrodružství!"
"Co je nudného na vyjmenování šedesáti sedmi rostlin využitelných v alchymistické transmutaci, inskripci a léčení... včetně jejich roztodivných účinků na živé organismy, nemluvě o možných kulinářských aplikacích mageroyal a jejího vlivu na vrásky?" Sathera tak dokonale napodobila tón arcimágyně Modery, že se Isiel dala nahlas do smíchu.
Utichla ve chvíli, kdy jí došlo, že nejsou v místnosti samotné, a že to, co slyšela, byly důrazně zavírané dveře.
Vychrtlý černovlasý elf s tváří napůl zakrytou vysokým límcem je obě sledoval zpod nakrčeného obočí. Isiel varovně pohlédla za záda vysmáté Sathery, pak do její tváře a zrzka se vylekaně otočila a zvedla se od stolu.
"Arcimágu Rommathe!" vyjekla a vysekla trochu nevyvážené pukrle, divže mu nepadla k nohám.
"Knihy a asistent pro prince Sunstridera?" odvětil elf nezaujatým chladným tónem.
Isiel vystřelila jako kašpárek na pružince a popadla celou hromadu, která byla vyšší, než ona sama.
Elf provrátil oči, sklonil se k ní a sebral z horní části sloupku právě tolik knih, aby dívka viděla na cestu, pak jí otevřel volnou rukou dveře a kývl bradou. Jasné gesto, aby nadále nepokoušela jeho trpělivost.
Sathera se kousla do rtu, když si všimla, že Isiel zůstala na vrchu hromádky právě ta kniha se srdčíkovou a králíčkovou záložkou.
Plavovláska si sloupec knih přidržela bradičkou a s tvářemi zbarvenými do nachova prošla kolem Rommatha na chodbu krokem hodným královny... no a nebo hawkstridera brodícího se močálem.
Sathera setrvala v předkloně, dokud se dveře studovny nezavřely, pak vydala cosi mezi oddechnutím, uchichtnutím a škytnutím a rychle přitiskla ucho ke klíčové dírce.
Ze vzdáleného konce chodby se až sem linul Rommathův cynický hlas.
"Snowdawn. Měla byste se učit rozvážnosti u svých starších sester. Pochybuji, že princ bude brát vážně jakýkoli vzkaz, dokud bude obsahovat králíčky."
- O pár desítek let později...:
"Matka s tebou již nikdy nechce mluvit," stříbrovlasý elf stál zády k ní s rukama založenýma za zády. Ani se nenamáhal otočit.
Jeho slova kousala víc, než chladný vítr, který zde na vrcholu nejvyšší věže Citadely dnešního večera vanul.
Objala si tělo rukama, protože vystoupila ven na ochoz jen v mágském rouchu... ale byl to obsah jeho vět, co ji mrazil až u srdce, ne dalaranské počasí.
"Hira má za to, že by se celý incident měl hlásit Radě Šesti jako důkaz tvé nekompetentnosti a selhání tvého úsudku. Jako podklad pro tvé vyloučení ze studia i budoucí praxe."
Z Fialového salónku za nimi se linula veselá taneční hudba, znělo šumění perlivého vína v magické fontánce, cinkot skla a hovor mnoha hlasů.
Nadechla se, aby se hájila, ale nedal jí čas promluvit.
"Na druhou stranu je tu tvá píle a studijní úspěchy, chválihodné odříkání frivolního společenského života, aktivní členství v prestižních univerzitních klubech a radách, které ti závidí i starší mágové, tvá blížící se závěrečná zkouška, tvá vychvalovaná účast na vědeckých expedicích a doporučení všech tvých profesorů... s vyjímkou Hiry."
Zachvěla se a schoulila se sama do sebe, hlavu sklonila níž.
Vítr se trochu více opřel do jeho vlasů a fialového pláště se symbolem vidoucího oka, když pomalu rozpletl spojené ruce a opřel se jimi o chladné kamenné zábradlí.
"Neměla jsem. Nechtěla jsem to," zazněl její tichý zlomený hlas a účinkovalo to na něj jako rána bičem, po které se napřímil a odvrátil od pohledu na Alteracké ledovce barvící se západem slunce.
Upřel ledově modré oči do jejích.
"Sám Rommath mi tvrdil, že bez tvé asistence a aplikací poznatků tvých experimentů s vodními a ledovými elementály by jeho projekt Arcanis Mechanica byl ochuzen o zajímavou variantu, která jemu jako pyromágovi ani nevytanula na mysli," řekl, jako by oddaloval vyslovení rozsudku, na který téměř bez dechu čekala.
Jistě, Hira pokládala tvorbu golemů a arkánních strážců za mrhání magií. Nač investovat magii do něčeho, co pak disponuje pouhou obrovskou silou, od čeho by pak byly nižší rasy, se kterými se elfové spojili?
Manuální práce prostě byla pro lidi a trpaslíky.
"Po tom, co Narasi neuspěla u zkoušky a byla převelena k štítonošům a arkánním bojovníkům města, vkládali jsme do tebe s matkou naděje," jeho tichá výčitka byla jako rána pěstí do žaludku. Nedokázala se mu podívat do tváře, jen studovala znaky Kirin Tor na jeho róbě a choulila se čím dál víc.
"Tvůj talent je silnější, než Hiřin. Stále věřím tomu, že se staneš všestranně vzdělaným a kultivovaným mágem a učitelem dalších generací Kirin Tor. Jedním z těch, co dosáhnou na titul arcimága a budou uznáváni i na severu ve Vznešené Domovině."
Pomalu zvedla oči a doputovala pohledem po zlatém lemu jeho roucha až k límci a k jeho tváři.
Neusmíval se. Nemračil se.
V jeho očích se zračila bolest a to ji zasáhlo.
"Ale do odvolání ti zakazuji vstup do našeho domu a kouzlení na půdě Dalaranu, dokud není v ohrožení život, který bys tak zachránila.
Vael'thase uvidíš až tehdy, kdy si to bude on sám přát.
Matka a Hira si nepřejí tě vídat.
Krasus navrhl vyslat tě na dlouhodobou stáž, dokud se věci neuklidní."
"Dostanu někdy šanci říci Vaelovi pravdu, až bude dost velký, aby ji pochopil? Nebo vyroste s tím, co mu bude vykládat Hira?" optala se bez jediné stopy citu ve tváři.
"Tu šanci dostaneš, pokud si on sám jednou bude přát tě poznat," odvětil vyrovnaně a přísně, pak se opět zadíval kolem ní do bujarého veselí salónku, kde probíhala oslava povýšení dalšího lidského muže, o tolik mladšího, než byla Isiel, do hodnosti arcimága. Jako by to bylo včera, co ho vítal do řad Kirin Tor.
"Musím zpět ke svým povinnostem. Měla bys Antonidovi přijít popřát, předběhl svým talentem mnohé z nás," vykročil do salónku a zastavila ho její tichá slova.
"Otče? Odpustíš mi někdy?"
Ohlédl se přes rameno a věnoval jí zamyšlený pohled.
"To se dávno stalo, jinak bys už vyklízela svou studovnu."
Když jeho vysoká postava zmizela v reji jiných fialových rób uvnitř, ze rtů se jí vydralo zaskučení a zaklonila hlavu, až se korunou pečlivě spletených platinově blond vlasů dotkla chladné omítky.
Byla idiot a patřil jí trest, ne slitování. Zasloužila si konec a vyhazov.
Pomalu se podél zdi sesunula k zemi, přitáhla si kolena pod bradu a schoulila se tak, že byste si jí všimli až ve chvíli, kdy byste o ni zakopli.
Do očí se jí draly slzy.
"Isi?" Sathera se bez zábran posadila na chladnou dlažbu ochozu přímo proti ní, v rukou bílý kožešinový plášť, který jí donesla.
Isiel jen zakňourala a zvedla k ní bledou tvář. Sathera kolem ní začala aranžovat kožešinu a na nic se neptala.
"Nemusíš mi nic říkat. Dobře vím, že tě Hira vyprovokovala. Magické duely v místnostech mimo laboratoře a učebny jsou vždy zrádné, pokud nevíš, kdo vše je v dosahu ledové novy a blizardu, že? A ty jsi vždy byla silnější, než ta slepice."
Isiel jen pevně stiskla víčka, ale z očí jí i tak vyhrkly slzy.
"Měla bych skončit s magií, Sathero-"
"Ty? Nesmysl! Ptala jsem se Narasi. Miminko Vael'thas je vpořádku, doteď nikdo netuší, jestli ho zachránila pozice kolébky, nebo jestli má sám nějakou vrozenou odolnost vůči ledu. Pověz mi ale jedno," Sathera ji celou zabalila do bílého pláště a pohladila po vlasech, pak ji vzala za bradu a přiměla ji zvednou tvář a zadívat se na ni.
"Doufám, že jsi té náně Hiře umrazila zadek tak, aby si pár neděl nesedla?" řekla smrtelně vážně.
Isiel se i přes slzy musela začít smát.
Sathera spokojeně oplatila úsměv a očima zabloudila k salónku, odkud právě zazářila světla iluzorních kouzel seslaných pro pobavení kolegů i hostů oslavence.
"Tohle je Antonidův večer. A on si přál, aby dnes nebyl nikdo smutný. Věř mi, jednou to dotáhne daleko a budeme to my, kdo se bude učit od něj," zavěštila si a pak jako by se na něco rozpoměla, pleskla se po čele a zalovila v širokém rukávu.
"Tohle mi pro tebe dal, prý to máš dostat právě dnes, až s tebou skončí tvůj otec.
A princ Sunstrider se s tebou chtěl sejít v knihovně Citadely. Táák. Vzkazy předány," mrkla na ni.
"Princ?" Isiel si otřela nártem ruky tváře od slz a Sathera ji popadla za ruku a vtiskla jí do ní kulatý kovový předmět, pak se usmála.
"Patrně myslel ještě dnes. Není dobré nechat ho čekat. Ty tajnůstkářko," zavrkala, zvedla se a s energií vichřice, jak u ní bylo zvykem, odběhla do salónku.
Isiel rozevřela dlaň a zadívala se do ní.
Byla to stříbrná mince se symbolem dalaranského oka a jménem Antonidas, taková, jaké studenti i učitelé od pradávna házeli do hlavní fontány v naději, že se jim splní přání, které na ni vyryjí.
Otočila ji a chvilku četla nápis na její druhé straně.
"Dej mi sílu přijmout věci, které nedokážu změnit. Odvahu změnit věci, které mohu. A moudrost, abych poznal rozdíl."
Stiskla minci pevně v ruce a na okamžik se zadívala k horám, jejichž štíty už halil soumrak.
Ta dokonalost, ticho a chlad hor bez chaosu, jaký vládl zde v tom extravagantním městě mágů se vším jeho komfortem, pletkami, rozmařilostí a dekadencí. To jí zde chybělo.
Uvnitř ní byl ale naprostý klid a řád, který už nemělo nikdy nic rozbouřit, jak si slíbila.
Bude jako ty vzdálené a nepřístupné vrcholky hor. Už se nenechá nikdy vyprovokovat.
Hrdě se napřímila a urovnala svůj kožešinový plášť, pak pronesla formuli a teleportovala se přímo do středu knihovny.
- Ještě později té samé noci...:
Její nově nalezená hrdost a sebedůvěra vzaly téměř okamžitě za své.
Již dlouho s ním nejednala tváří v tvář a nevídala ho jinak, než v přednáškových sálech z dálky, či na obřadech a rituálech, na které se sem pravidelně vracel z Quel'Thalas, kvůli své pozici v Kirin Tor, která byla u některých v Domovině takovým zdrojem pobavených drbů.
Zapomněla, jak zatraceně je vysoký a kolik mu na výšce dodával slavnostní háv se zástavou jednorožce ze Silvermoon. Sebrala dost odvahy jen na to, aby si prohlédla zlatý řetěz držící mu plášť na širokých ramenou, vzápětí se poklonila a už zůstala skloněná.
"Výsosti," oslovila jeho levou botu.
Jak směšně se dokázala soustředit na detaily ve chvílích nevyššího stresu... uvědomila si, že i na špičce jeho střevíce byla dokonalá elfí výšivka zpodobňující znak Quel'Thalas.
"Aspirující arcimágyně Snowdawn, třetí ze tří?" jeho zvučný hlas zněl vlídně, možná trochu pobaveně.
Netušila, jak může mít princ v povědomí jakoukoli rodinu elfů, co už generace nežila na území Quel'Thalas, ale tím více byl hoden obdivu.
"To první by ode mne bylo velmi troufalé a ambiciózní tvrdit, můj princi. Ale nosím ono příjmení jako třetí ze tří dcer, takže to druhé... ano," dostala ze sebe nakonec.
"Víte, tvrdím Krasovi, že jestli je můj národ něčím typický, je to jeho rovná páteř. Začínám si dělat starost o tu vaši," levá bota zmizela pod zlatem vyšitou róbou, jak se princ Sunstrider otočil a přešel k jednomu z čtecích pultíků.
Pochopila a narovnala se, trochu úlevně si oddechla, když se vzdálil a konečně ji propustil z pohledu těch pronikavých modrých očí.
Promluvil a jeho hlas se na nic neptal, prostě jí oznamoval její budoucnost, zatímco pozorovala jeho vlasy, tak podobné tkanému hedvábí zlaté barvy.
Možná byste ho někdy dokázali obléci do prostého šatu, ale i tak by se jeho krev nezapřela. Prostě byl zvyklý ostatní převyšovat... ale v jeho tónu nebyla stopa po aroganci, jen vřelá starost a tajený úsměv.
"Byl bych rád, abyste doručila na sever mé poselství adresované Belo'viru Salonar. Jedná se o výsledky mé zdejší práce, které budou prospěšné i Vznešenému lidu, a nehodlám jejich doručení svěřit jen tak nějakému poslovi. Samozřejmě dostanete doprovod i mé povolení zapsat se do kurzů a přednášek ve Falthrienově Akademii, pokud vás osloví tamější prostředí a kolektiv... nebo najdete novou inspiraci, tak jako já ji nacházím naopak zde.
Třeba pak, až se opět vrátíte do Dalaranu, budete prospěšnější i Kirin Tor.
Magie je v Quel'Thalas ještě běžnější, než zde, téměř vám bude připadat, že s ní plýtváme," zlatovlasý elf zavřel malou knihu vázanou v rudé kůži a přejel elegantní rukou s mnoha prsteny po jejích deskách. Po okraji stránek i vazby se rozlila fialová záře arkány a uzamkla tak zápisník proti neoprávněnému čtení. Pousmál se a ohlédl přes rameno na ni.
Stála tam jako socha a stále nemohla uvěřit svým uším.
Studium. Falthrienova akademie. Quel'Thalas.
Daleko od Hiry a od té hanby. Blíž... Sluneční studni?
Před chvílí uvažovala, že už nikdy na magii nepomyslí...
Díval se na ni, jako by viděl dítě, kterému místo výprasku podal ruku plnou cukrátek.
"Každý má nárok poučit se z vlastních chyb, kurýrko Snowdawn. Nejprve ty chyby ale musí učinit," přistoupil i s knížkou k ní a ona klesla na kolena. Zarazil se, jako by si na něco vzpomněl.
Pobaveně stiskl rty, pak se vrátil zpět k pultíku, jako by na něm cosi hledal.
"I když budete cestovat na sever, ten plášť tu nechte. Věřte mi, že v Eversong je mnohem vlídnější podnebí, než zde. A nezapomeňte si nechat ukázat město, Elrendarské vodopády a Terasu Magistrů na Quel'Danas. Právě tam Belo'vira nejpravděpodobněji zastihnete."
Zvedla tvář, když zjistila, že se k ní sklání, až mu zlaté prameny vlasů padly dopředu přes ramena. Podával jí knihu a cosi dalšího a stále se tak vlídně usmíval.
"Al diel shala, kurýrko," počkal, až od něj přijme zapečetěný svazek a pak se teleportoval nahoru do Fialového salónku za ostatními.
Isiel zmateně sklonila oči k princovu zápisníku. Tolik důvěry, když si ji zasloužila ze všech nejmé-
Neudržela se a překvapením nahlas škytla.
Ta druhá věc, kterou jí podal zároveň s knihou, byla prastará záložka do knihy zdobená srdíčky a králíčky.
Naposledy upravil Eynor dne Tue Feb 24, 2015 6:09 am, celkově upraveno 1 krát
Anonymní- Anonymní
Re: Kroniky Elrendaru
Konečně se tu zase děje něco zajímavého
Poslední vzepření
Poslední vzepření
- část čtrnáctá: Crowleyho plán:
- Zdálo se to tak jednoduché a přitom tak šílené. Když ale seděla skrčená v křoví a pozorovala tábor orků na pobřeží, přišel jí ten plán ještě šílenější, než ve dne. Nemrtví měli ležení o něco dál, o ně se starat nemuseli a orkové byli už tak dost velká hrozba. Kdyby aspoň všichni útočníci byli zdraví, silní a vycvičení, jenže Crowley musel poslat všechny a týkalo se to i nedospělých, starých nebo prakticky invalidů. V noční tmě měli jednu jedinou výhodu: moment překvapení. A tuhle výhodu chtěl jednooký worgen využít beze zbytku. Poslal všechny milicionáře několika tajnými cestami dolů na pobřeží a přikázal jim co nejlépe se skrýt. Většina jeho vojáků a zabijáci měli mezitím vyvolat poplach přímým útokem, čehož měla milice využít a s pomocí mágů Phina a Dibbse zapálit orkské lodě. Teoreticky. Všechno se ale mohlo zvrtnout během okamžiku.
Pohladila si sekeru u pasu, založila šíp do tětivy a zkusila ho cvičně natáhnout. Čekala už jen na signál. Z vedlejších křovisek se občas ozvalo zakašlání nebo rupnutí větvičky. To jí pokaždé připomnělo, že tu není sama, že s ní je spousta odhodlaných a statečných mužů: Bartolo, Kent, Ben, Girkon, sir Blake i lord Creed a spousta dalších.
Zničehonic noční ticho prořízlo ostré zavytí. To byl signál. Lehce jako srnka vyskočila z křoví a slyšela za sebou i dusot a oddechování ostatních. Zdálky se ozýval mocný bojový řev orků i rachot bojových strojů nemrtvých, stejně jako vytí worgenů. Velká část orků ale zůstavala právě zde a to byl Natashin úkol: Dostat se spolu s dalšími tam, zaměstnat orky a ochránit Phina s Dibbsem na dost dlouhou dobu, aby stihli zapálit svými kouzly lodě.
Zamířila a vystřelila. Šíp ale nenarazil přímo a sklouzl po brnění zasaženého orka. Kent byl úspěšnější, zabil orka jedinou ranou, ale stejně to moc smyslu nemělo, poplach byl už spuštěn.
Orkové zařvali do zvonění lodního zvonu a vrhli se na vetřelce. Blake rychle poslal pěšáky a Hlídače napřed, aby mohli střelci a lučištníci z relativního bezpečí střílet na obránce lodí. Natasha si navlékla luk na tělo a vytáhla sekeru, protože s ní si přišla o něco jistější. Brzy ji však bylo jasné, že ork není člověk a boj s ním je mnohem těžší. Několikrát přežila jen díky tomu, že Creed, Bartolo nebo Kent dobře mířenou ranou zasáhli orka, který se už už napřahoval ke smrtícímu úderu.
Bitva byla krvavá, po zemi se váleli mrtví z obou stran i jejich končetiny, bez rozdílu. Ve vzduchu čpěl pach krve, potu a špíny. Natasha se dělalo trochu zle, ale udržela se a rozsekla hlavu orkovi, který se sápal po Girkonovi. Bojový řev zelenáčů ale neustával, spíše sílil s každým dalším mrtvým. Občas proletěla okolo ohnivá koule, pozdrav od Phina nebo Dibbse. Ti dva pobíhali ve svých potrhaných róbách za linií a hledali co nejlepší místo, odkud by mohli zapálit plachty lodí. Několik pěšáků je vždycky krylo nebo jim čistilo přístup.
Najednou se na scéně objevila velká orčice s rudým admirálským kloboukem a dvěma sekerami, v každé ruce jednu. Její pokřik byl ještě děsivější a krvelačnější, než řev jakéhokoli z mariňáků. Když ji mágové uviděli, poznali, že jim dochází čas a tak se rozhodli vsadit vše na jednu kartu. Zastavili se na pahorku a začali společně čarovat ohromnou ohnivou kouli. Orkové si toho samozřejmě všimli a nebýt Blakových Hlídačů, kteří včas zasáhli, milice by vůbec nestihla zareagovat.
Tehdy si Natasha všimla další Creedovy kvality. Byl úžasný šermíř. I když ho orkové několikrát obklopili, jeho černá šavle si vždy našla cestu. Jeho nepřátelé se ho sotva dotkli. Natasha sama si ale také nepočínala nejhůř. Na bojišti se pohybovala velmi obratně a její sekera se už notně napila orkské krve. Jenže tohle byli rození válečníci. Lidé pomalu ale jistě ustupovali. Phin s Dibbsem dokončili kouzlo a vrhli plamennou kouli velkou jako vrata od stodoly na lodě, které ihned vzplály jako sláma.
„Ústup! Ústup!“ zavelel ostře Creed a Blake jeho slova ještě umocnil výstřelem do vzduchu. Kdo mohl, poslechl. Jeden bojovník však ne.
„Bartolo!“ zařvala Natasha, když uviděla jednonohého worgena s krásným kordem, jak se neúnavně prosekává lesem zelených těl. Chtěla mu běžet na pomoc, ale silná Benova ruka ji zadržela. Snažila se mu vysmeknout, mohla se už však jen bezmocně dívat.
Bartolo se odrazil zdravou nohou a skočil přímo na orčí admirálku. Ve chvíli, kdy jí zabodl kord do ramene, zaplanula v Natashe malá jiskřička naděje, že by to mohl zvládnout. Ta jiskřička ale velmi rychle zhasla.
Orčice v návalu vzteku chytila worgena zdravou rukou pod krkem. Natasha vykřikla a Ben ji rychle táhl pryč, ať se bránila sebevíc. Bartolo zavyl a snažil se osvobodit, ale bylo to marné. Orčice zvedla ze země svoji sekeru a s krvežíznivým a triumfálním řevem ji zasekla Bartolovi hluboko do krku.
Kdyby Benovi nepomohl Creed, Natasha by se v tu chvíli vrhla zpátky do víru bitvy. Takhle ji dokázali odtáhnout zpátky do bezpečí spolu s ostatními. Orkové je nepronásledovali, místo toho zůstali na bojišti a doráželi raněné.
Cíl byl splněn, lodě hořely jako by byly z papíru, ale za tohle vítězství zaplatili až přemrštěnou cenu.
Anonymní- Anonymní
SRDCE Z LEDU II
HEART OF ICE
- Příjezd na Quel'Danas:
Vše zde se zdálo ze zlata. Snad i koruny stromů a listy vesel Morn'danel, jejíž štíhlá příď se blížila k doku.
Nebylo, kde by si oko odpočinulo.
Zlaté a rudé dláždění a mramorové balustrády, nesčetné terasy, a promenády...
Pokud byl Dalaran stavěn do závratné výše, tohle místo snad byl nikde nekončící labyrint rozmařilosti pokrývající celý horizont ostrova.
Palác, ze kterého přecházely oči.
Nepoznali jste, kde končily sloupové síně a začíná zahrada a kde zahrada přechází ve skleník.
A tím vším proudily davy poutníků směřujících k Sluneční Studni... a procházely konstrukty, na jakém viděla pracovat Rommatha pro Kirin Tor.
Kolem se vznášely předměty denní potřeby, jako by nebyla potřeba žádná manuální práce, protože jste byli obslouženi, napojeni a oprášeni neviditelnými magickými služebníky, sotva jste na to pomysleli. Přestože slunce na jižní obloze ukazovalo, že se sotva blíží poledne, vzduchem bzučely rozsvícené magické lucerny.
Vystoupila na břeh a nohy se jí po plavbě ze Silvermoon ještě chvěly a svět se nepřestával houpat.
Oděná do barev Kirin Tor si zde připadala nápadně a nemístně.
Nikdo jí ale nevěnoval pozornost, tedy až na farstridery z jejího doprovodu, z nichž jeden kývl ke stezce sypané zářivým jemným pískem, která se od přístaviště zvedala do svahu na severozápad.
"Váš cíl je Terasa Magistrů, kurýre Snowdawn," pokývl špičatou bradou tím směrem, "půjčíme si hawkstridery."
"Půjčíme si co?" zalapala po dechu, a pak vyděšeně sledovala obřího krocano-pštrosa ve zlatém postroji, kterého jí dovedli.
Jeho peří bylo zelené a rudé a zobák vypadal, že by jí bez problémů zlomil předloktí.
Oči mu děsivě oranžově zazářily, když ucítil její nejistotu.
"Není to daleko, nemohli bychom se po té plavbě... raději projít?" optala se po tom, co hlasitě polkla.
Hraničář se srdečně rozesmál, pak ji zvedl před sebe do sedla a kývl na zbytek doprovodu.
"Kurýrova zavazadla!" zavolal a zbylí dva elfové z její ochranky na něj nenápadně učinili sprostá gesta, pak vzali její věci, vyhoupli se do sedel a následovali je do svahu k Terase Magistrů.
- Magistr Silversun:
"Je to lidská hra," vysvětloval Belo'vir nad šachovnicí.
"Prý daleko na jihu existuje celá síň zasvěcená téhle hře jako chrám. V magické věži na dně smrtící rokle."
"Lidé jsou zajisté... zvláštní, stejně jako tyhle jejich zvyky, které sem Princ neustále zavléká ze svých cest," velekněz Vandellor se zatahal za pěstěnou bradku prokvetlou stříbrem a studoval figurky, které před něj Magistr položil.
"Jakkoli jejich víra ve Světlo tě neodrazuje, spíš naopak?" Belo'vir se široce usmál na svého starého přítele a gestem ruky ho pozval, aby přisedl k hernímu stolku.
"Dovol mi, abych tě seznámil s pravidly této hry," natáhl se k figurce jezdce, ale přerušilo jej zakašlání za jedním z hedvábných závěsů, které je chránily před poledním sluncem a zároveň oddělovaly od ruchu terasy.
"Čerstvý tabák do vodní dýmky?" zaradoval se Vandellor na stín črtající se na závěsu proti slunečnímu svitu a okamžitě přestal vnímat šachovnici.
"Nemyslím..."
Belo'vir jen nakrčil čelo, jako by o něčem přemýšlel, pak nahlas dodal:
"Jen vstupte, magistře Theraldisi."
Elf se zlatě plavými vlasy, mladší, než oba přítomní, zvedl rukou závěs, prošel dovnitř a lehce sklonil hlavu k pozdravu - učinil tak dvakrát, jako by každého z nich zdravil pečlivou a jinak odměřenou kapkou úcty.
"Magistře Salonar... veleknězi Vandellore."
Patrně jako jediný na Quel'Danas oblékal zelenou a zlatou, která obvykle příslušela farstriderským uniformám a ne mágům, ale magistr Theraldis byl proslulý svou ješitností. Stejně tak tím, že nákladnými rouchy a šperky jen podtrhával krásu svých smaragdově zelených očí, jimž podobnými se prý honosila jen Alleria Windrunner... a že to byl zatracený lamač srdcí všech, co s ním kdy přišli do styku.
Povídalo se o něm ale i to, že on sám má místo srdce diamant... nebo smaragd. Protože on by jiný kámen nenosil.
"Přicházíte mi říci, že dorazil posel z Dalaranu, na kterého nás upozornil Princ při poslední dálkové projekci?" optal se neutrálně Belo'vir jako by stejně znal všechny odpovědi předem.
Vandellor jen zvedl zaujatě obočí, pak se opět smutně zadíval na vodní dýmku a mlaskl jazykem o patro.
"Takže ne čerstvé byliny do dýmky, ale svěží vítr z Alterackých hor," povzdechl si kněz a opět upřel oči na mladého magistra.
Theraldis se narovnal v celé své výši a vypnul hrudník až tolik, že Vandellora z pohledu na něj rozbolelo v zádech. Kněz si raději procvičil ramena a krk a zaujatě elfa dál studoval.
"Ano, magistře. Prý se jedná o elfku přinášející Princovy zápisky týkající se posílení sekundárních obran Ban'dinorielu. Smím ji uvést?"
Belo'vir se od Theraldise místo odpovědi jen odvrátil a zády k němu se široce a škodolibě usmál, tak, aby to viděl jen Vandellor.
Pak si odkašlal.
"Právě zde řešíme záležitosti, které nesnesou odkladu, magistře. Posla z Dalaranu přijmeme zítra, beztak bude unaven cestou a patrně se nějakou dobu zdrží. Prozatím vám svěřuji dohled nad jeho pohodlím a zábavou," pronesl nakonec, vrátil se ke stolku a usedl, stále zády k Theraldisovi, a blahosklonně ho odmávl gestem ruky přes rameno.
Mladý elf nakrčil nechápavě jedno obočí a zadíval se na ony neodkladné záležitosti sestávající se z ebenovo-slonovinové herní desky a dvou řad figurek.
"A nechte nám donést nové byliny do dýmky. Nejlépe Sluneční šípy s medem," dodal velekněz Vandellor a srdečně se na elfa usmál.
"Zajisté. Magistře... veleknězi, dovolte mi se vzdálit," Theraldis trochu prkenně sklonil zlatou hlavu a Belo'vir se zády k němu snažil nerozesmát nahlas.
Theraldisovy tiché kroky odezněly podloubím a Vandellor se opět otočil na Belo'vira.
"Tak nevím, koho mám více litovat. Odkdy si hraješ na dohazovače, starý příteli?"
"Ríká ten, co se při každé vojenské ceremonii či synodu královsky baví nad Liadrininými pokusy ochočit poručíka Therona? Ale no tak, nesmím si také zahrát na osud? A to jsem si myslel, že jednám diskrétně," Belo'vir si povzdechl hranou frustrací a natáhl se pro karafu zlatavého vína a dva poháry.
Vandellor přísně stiskl rty.
"Hlídám ty dva i z jiného důvodu. Poslední dobou se kolem ní motá magistr Drathir a u Světla Slunce, Liadrin je jako vlastní dítě, nenechám ji zahodit se s někým jeho morálky a ambicí. Naštěstí Gallel je jí poblázněný a úkol dohlédnout na ni vzal s důkladností sobě vlastní. Ale i ty by sis měl hlídat záda, drahý příteli. Minimálně do Synodu, kdy se bude volit nový Nejvyšší Magistr. Drathirovi jsi drátem v oku, jak se povídá na předměstí... jsi jeho největší konkurencí. I když silně pochybuji, že by proti tobě měl i jen náznak nadějí."
"Hlídat? Zatím mi je hlídají jiní, nebo ne? Mám doopravdy důležitější záležitosti, než zahořklého agresivního zoufalce," Belo'vir se zářivě pousmál a podal mu plný pohár.
"Tak na svěží vítr z Dalaranu."
Naposledy upravil Eynor dne Wed Aug 19, 2015 9:44 am, celkově upraveno 1 krát
Anonymní- Anonymní
SRDCE Z LEDU III
HEART OF ICE
(aneb o pár chvil - čti několik let či desetiletí - později v Eversong)
- Ban'dinoriel:
"Nechápu to, nic... nevidím?" Isiel se rozhlédla kolem dokola po nenápadném palouku uprostřed zlatavého hvozdu, kam ji magistr Silversun vzal na slibovanou prohlídku magických obran Quel'Thalas.
Byli daleko na jihu Vznešené Domoviny a pomalu ztrácela přehled o ubíhajícím čase... bylo ráno, nebo večer? Noci se zde téměř nedaly rozlišit ode dne, tolik bylo všude záře. A blízkost Sluneční Studny se zdála být doslova opojná, její smysly byly zostřené a sesílání kouzel neuvěřitelně snadné.
Nedokázala by spočítat, kolik měsíců a let uběhlo od jejího příjezdu na Quel'Danas, ani co vše se dokázala naučit a na co vše prozměnu zapomenout... a stále zde byly věci, které ji uváděly v téměř dětský úžas.
Nesetkala se s neurvalým chováním, jaké pamatovala z Dalaranu, hlavně stran Hiry... elfové brali spory jinak než lidé, však také jeden s druhým obvykle museli vydržet celá staletí.
Na používání magie nekladli taková omezení, jaká jí byla vtloukána do hlavy v Kirin Tor. Jejich země doopravdy oplývala a překypovala vším.
Zamilovala si Quel'Thalas, i když se jí stýskalo po přátelích. Mohla by tu zapomenout na vše a být dokonale šťastná a prospěšná, v té krajině bez bouří a bez mraků.
Tedy až na ten jeden mrak.
Theraldis Silversun, ten neuvěřitelně přitažlivý elf a její občasný průvodce, nevypadal nikdy zrovna nadšeně svým "posláním", kdykoli ho Belo'vir požádal, aby jí dělal společnost.
Jako by ho rozčilovala, i když se snažila vyvarovat hloupých otázek a nijak mu jeho úděl nestěžovat.
Poslouchala ho na slovo, nerušila jeho výklad, snažila se moc si ho neprohlížet, aby se necítil nepohodlně... a že byl zatraceně pěkný a musel o tom vědět. Za celou dobu ho ani jednou nenačapala v póze, která by mu neslušela, nebo nebyla důstojná a ladná.
Vlastně se k ní ze všech zdejších elfů choval s největším odstupem právě on... a ani dnes to nebylo jiné. Jako by ji chtěl podrobit nějaké tajné zkoušce inteligence nebo odolnosti.
Postavil ji doprostřed prázdného paloučku a dělal z ní idiota, jasně.
Pozoroval ji a bezděky se usmíval, ale když se otočila zpět a pohlédla na něj, jeho výraz zpřísněl.
"Nevidíte nic? Pak je vše v největším pořádku," odvětil lakonicky a pokynul jí, aby se vrátila k němu do svahu. Poslechla ho a on jí položil ruce na ramena a otočil ji zpět k palouku. Zůstal jí stát za zády.
"Zavřete oči," přikázal jí a ona bez váhání poslechla.
Učinil mystické gesto, a šeptl formuli, při pohledu na ni pak trochu zakroutil hlavou, naklonil se, jako by se nadechoval vůně jejích vlasů, a pak se rty dotkl jejího ouška.
Téměř nadskočila, celá jako na jehlách, ale jen sebou zazmítala v jeho rukách.
"Můžete se podívat," zašeptal a pobaveně ji přidržel na místě.
Se zčervenalými tvářemi se zadívala na... magický krystal uprostřed palouku obklopený družinou hraničářů a několika runovými kruhy. Měl temně fialovou barvu a pulzoval světlem a proudící arkánou, vydával neustálý tichý zvuk podobný bzučení čmeláka.
Farstrideři jí pokynuli na pozdrav a dál se starali o své.
"Koltiro," Theraldis pokynul tomu, který elfy patrně vedl, s nepatrně větší dávkou úcty a odpovědí mu bylo krátké zasalutování, po kterém se elf vrátil k cvičnému duelu s dalším, mladším elfem, který se mu v něčem dost podobal.
Doopravdy přehlédla tak silnou magickou věc a celý oddíl elfů? Tak to tím testem inteligence patrně neprošla.
Povzdechla si a svěsila hlavu.
"An'owyn. Ametystové srdce Hannalee, otevírá Srdce Strážce Brány," Theraldis pokračoval v šepotu do jejího ouška, "existují ještě Smaragdové oko Jennaly, na sever od nás, otevírající jeho Mysl a Safírové tělo Enulaiy na severozápadu, které stráží jeho Duši. Bez vyslovení správného hesla a inkantace je nikdo nespatří.
Bližší pozice a heslo se nedozvíte, protože bych riskoval popravu za velezradu," pozvedl ruku, jako by se se strážci krystalu loučil, cosi zamumlal a obraz tábora kolem krystalu se v tu chvíli opět ztratil.
Ohromeně se otočila a zadívala se mu z té blízkosti do tváře.
"Strážce brány je nějaká bytost nebo konstrukt?"
Prohnul rty v rezervovaném úsměvu.
"Je to Ban'dinoriel, neprostupný štít kolem Silvermoon, jehož se týkalo poselství, které jste prvotně donesla Belo'viru Salonar... i když se obávám, že účelem Princova vzkazu bylo doručit vás, a ne jeho zápisky, že? Pojďte, vrátíme se na cestu," pokynul do svahu a vykročil napřed.
"Jistě jste si všimla, že krystal stojí na místě, kde se kříží magické proudy v zemi do podob uzlů, kterým říkáme nexy, z nichž jedním nejsilnějším na světě - a rozhodně nejsilnějším na tomto kontinentu - je právě Sluneční studna.
Od dávných dob využíváme tyto nexy a jejich magické propojení k obraně Měsíčních bran a lesů, které patří Vznešenému lidu.
Krystaly An'owyn, An'telas a An'daroth se dají zkombinovat za účelem stvoření Klíče Tří měsíců, který otevře většinu starých elfích bran... ovšem dokud jsou rozděleny a jednotlivě umístěny na nexech, jsou využívány právě k udržení stabilního proudu arkány pro Ban'dinoriel.
Krystaly nejsou zapotřebí, protože mágové štít udrží za pomoci Sluneční studny i bez nich, ale... je to pohodlné, takhle se na něj nemusí soustředit. A mohou vymýšlet stupidní úkoly pro mladší magistry, jako například stavět je do role průvodce a chůvy," zamumlal tišeji sám po sebe.
"Mluvíte o štítu, který trolové nikdy nedokázali prorazit, i když se o to opakovaně pokoušeli?" optala se a přijala jeho ruku, jak jí pomohl vystoupit po strmější skále zpět na cestu, kde nechali jízdní zvířata.
"Ano, mimo jeho další účinky. Například ten, že pokud je aktivní, v jeho dosahu nedokáže kouzlit nikdo vyjma Quel'dorei. Jsou to všechny otázky, které jste měla v tomto směru? Jestli ano, můžeme zamířit na Caer Darro-"
Zamračil se, když u hawkstriderů spatřil dva cizí elfy, jednoho v hraničářské uniformě a otrhaném plášti, s dlouhými rozpuštěnými vlasy barvy bílého zlata... druhého ve šviháckém tmavém klobouku.
"Inspekce, poručíku Therone?" optal se pobaveně a odměřeně, ale hraničář, ač předtím otočený zády, si je už chvíli měřil přísným pohledem. Nevypadal, že by byl v náladě na žerty.
"Je to "kapitáne" Therone," opravil Theraldise ten druhý elf v klobouku povýšeně a založil si ruce na prsou.
"Magistře Theraldisi," zlatovlasý ho pozdravil po vojensku, a poté, co si ji důkladně prohlédl, se poklonil i elfce po jeho boku, "vy a Salonarova chráněnka sami zde na jihu? Neslyšeli jste o Zul'jinových posledních akcích?"
"Belo'vir si přál, abych jí ukázal runové kameny a jeden z krystalů. Polovinu mise jsem právě splnil," odvětil Theraldis odměřeně, "jakkoli záležitosti magistrů nespadají pod starosti, kterými je třeba tížit hraničářské hlavy, nerad bych zde přidělal potíže," dodal a jeho úsměv byl čím dál víc jen prázdnou maskou, "takže smím gratulovat k povýšení, kapitáne?"
"Gratulace nejsou třeba, magistře, ale co jsem řekl, myslím vážně. Ještě se zotavuji z posledního střetu s troly, během kterého magistr Dar'khan zachránil život nejen mně, ale i dvěma kněžím."
"Protože kněží mají sedět v chrámu a ne velet misím do divočiny," poznamenal elf v klobouku suše.
Theraldis se při každém jeho slově snažil silněji ovládnout touhu mrštit jeho směrem pyroblast, ale dovedl to k dokonalosti. Pousmál se a s lehkou úklonou před sebe postrčil elfku jako návnadu nebo štít.
"Dovolte, abych vám představil mágyni Isiel Snowdawn z Kirin Tor. Kapitáne, mohu na slovíčko?"
Hraničář stroze kývl a odešel s ním stranou, zatímco ten, kterého nazvali Dar'khanem, smekl klobouk a dvorně Isiel políbil ruku.
"Kirin Tor," řekl tak, aby to znělo zaujatě, ale cítila v jeho slovech podobné skryté pohrdání, jaké ještě před chvilkou čišelo z Theraldise.
"Zachránil jste kapitána před troly?" raději okamžitě změnila téma a on se sladce usmál, pustil její ruku a jako by se snad pošpinil, přeleštil si o klopu svého pláště své dokonale pěstěné nehty. Vzápětí si opět nasadil klobouk.
"Ach, ano, trolové začali mít pocit, že za veškerou nedobytnost Quel'Thalas mohou runové kameny. Opakovaně je zkoušeli poškodit, ale bez úspěchu, tak se tedy rozhodli začít unášet mágy a elfy, kteří vypadají, že jsou ve velení, aby z nich mučením dostali informace o tom, jak je poškodit."
"Mučili vás?" optala se a široce rozevřela oči.
"Ano, velice. A přesto, že jsem je všechny nakonec zachránil já, jsem jediný, kdo dosud čeká na uznání a nebyl povýšen. Taková je už spravedlnost ve městě," zasyčel nenávistně.
"Ale kapitán vypadá, že vás chová ve velké úctě a důvěře," pokusila se na něj usmát, ale jako by jí u toho tuhly rty, "i přesto, že se o hraničářích říká, že jim cesty mágů jsou cizí."
"Pravda," vypnul trochu hrudník a smetl z klopy pomyslné smítko, "procházíme spolu magické obrany, abych mu poradil, kde jsou jejich slabiny, a co je třeba vylepšit. Vidím věci, které on ne... a naopak. Myslím, že z bližší spolupráce hraničářů a magistrů nakonec vzejde jen dobro pro celý národ," pochválil sám sebe.
Sebeovládání, kterému ji naučil život s nejstarší sestrou, ji přimělo mu s úsměvem přitakat a neskřípat zuby nahlas. Snad čekal i nadšený potlesk.
"A vaším snem je stát se tedy arcimágem? Uh... tedy... velitelem mágů?" optala se nevinně a jeho tvář prošla drastickou změnou výrazů. Zbledl, zrudl, pak se opět ovládl a řekl:
"Jistě, kdo by nestál o pozici Grand Magistra? Stejně rád by po ní jistě skočil i váš průvodce, jenže slabinou magistra Silversun jsou ty zástupy žen, co ho odvádějí od skutečně přínosné práce," zhodnotil její výstřih a významně kývl. "Pokud bude trávit čas jen romantickým poletováním po lese, těžko se kdy stane Grand Magistrem."
Trochu sebou trhla, když se kousek za jejími zády ozval hlas právě pomluveného magistra a ledově pronesl:
"Děkuji pěkně, že čtete v mé budoucnosti, magistře Drathire, ale ani za nic neaspiruji na pozici přímého velitele generálky Windrunner, Slunce mne chraň."
Elfí hraničář, který se spolu s ním vrátil od krystalu, se při jeho slovech celý napřímil. Jeho hlas zněl káravě.
"Magistře Silversun."
"Omlouvám se, kapitáne Therone," Theraldis se mu poklonil a došel až po bok Isiel, která se v tu chvíli zcela neuváženě optala magistra Dark'hana:
"Jaké zástupy žen? Nevšimla jsem si ničeho nepřístojného, nebo nad míru-"
"Vy jste nepochopila, že to on je zvyklý být dobýván? Pak chápu jeho mizernou náladu a nedostatek taktu tohoto krásného odpoledne," Dar'khan se jedovatě rozesmál a vykročil k hraničáři, který celou situaci mezi mágy sledoval s chladnoucím výrazem, naznačujícím, co si patrně o všech magistrech a jejich starostech myslí.
"Pokud máte náladu na osobní urážky, drahý magistře, jsem vám k dispozici na Quel'Danas, jako vždy. Ale nebudeme tím zatěžovat našeho hosta a rušit kapitána při práci," zasyčel Theraldis, vzal elfku za ruku a téměř ochranitelsky ji stáhl za sebe.
"Dar'khane," zavelel zvučně kapitán Theron a zarazil tak elfa v půlce věty.
"Samozřejmě, kapitáne, omlouvám se za zdržení," Dar'khan Drathir se podlézavě hraničáři uklonil a už se za zbylými dvěma neohlédl. Jen přes rameno - patrně na Theraldise - vesele zavolal:
"Belono sil'aru, belore'dorei!"
Theraldis ji pustil v okamžiku, kdy se hraničář a magistr v klobouku vzdálili, utrousil tichou kletbu v jazyce, kterému nerozuměla, pak přešel k hawkstriderům a čekal na ni.
"Nes své břímě statečně, dítě slunce?" podivila se. "To bylo na mne, nebo na vás?"
Theraldis zády k ní zaskřípal zuby a zatnul pěsti, pak se ale celý uvolnil, mile se usmál a obrátil se:
"Byla to jen a pouze provokace, Isiel. Nenechte si jím kazit dnešní den, jakkoli měla Liadrin pravdu v tom, že je to had a omotal se kolem Lora. Svěřit bezpečí Quel'Thalas právě jeho expertíze se mi zdá velice ukvapené a nedomyšlené."
"Omlouvám se za svou vlezlost i v té... druhé věci," řekla ještě a on nevybuchl, jak čekala, místo toho se dal do smíchu.
"Není třeba se omlouvat, Dar'khan zcela správně odhadl, že jsem z vás nervózní, protože jsem dosud nepotkal nikoho, kdo by byl tak imunní na všechny mé pokusy, náznaky a nástrahy. Nechme toho, tohle téma by asi nebylo příjemné ani jednomu z nás."
Zůstala na něj zírat, pak sklopila dlouhé řasy:
"Vychovala mne společnost sestávající se z elfů a lidí. Nepopírám, že jste nejpřitažlivější muž, jakého jsem kdy potkala, i v porovnání se samotným Princem. Ale v Kirin Tor se učí, jak odolat věcem, které odvádí od úkolu, studia či poslání.
Jestli jsem... porušila nějakou tradici nebo zvyklost, přijměte mou upřímnou omluvu, magistře. Nechtěla jsem vás zostudit nebo urazit vaše city."
Otevřel ústa, aby něco řekl, ale místo slov ze sebe dostal jen zaúpění.
"City?" podivil se upřímně po chvilce, pak si odkašlal a ztěžka vydechl. "Vy. Se ovládáte. Ty roky, kdy jsem nepřišel na způsob, jak vás dostat do postele," řekl, nevěřícně zakroutil hlavou, a pak se dal do smíchu.
"A to jsem myslel, že za většího idiota dnes už nebudu. Inu, pojeďme," jeho tvář, která náhle vypadala, jako by z ní zmizel všechen chlad a napětí, byla k nepoznání. Jen ona od té chvíle měla problémy se soustředit na věci kolem víc, než na něj.
- Runové kameny:
Pomohl jí do sedla a ukázal ještě za sebe k palouku, kde se pod neviditelnou hradbou ukrýval ametystový kámen Hannalee.
"Pokud by se našel někdo dost silný na to, aby překonal iluzi i obrany našich hraničářů a sebral krystaly klíče Tří Měsíců v naději, že tak zničí Ban'dinoriel, byl by zklamán.
Strážce brány by mohl být zničen snad leda přetížením, ale na to by byl zapotřebí extrémně silný zdroj magie, který trolové rozhodně nemají k dispozici. Navíc, jak se zdá, jsou teprve ve fázi, kdy se snaží pochopit funkci runových kamenů a jejich vlivu na obranyschopnost Quel'Thalas."
Vyhoupl se na druhého hawkstridera, urovnal si plášť a zadíval se k jihu, pak zvíře pomalu otočil zpět na sever.
"Dobře tedy, nebudu brát na lehkou váhu, co mi řekl kapitán Theron. Trolové se snaží oslabit runové kameny a unést osoby, které se kolem nich pohybují.
Udeřili dokonce překvapivě několikrát i v samotném srdci Eversong, zabili a zajali, koho mohli, a ztratili se, než hraničáři stačili zorganizovat protiúder.
Chtěl jsem vás vzít na ostrov Caer Darrow, v Darrowmere, kde je nejjižnější runový kámen.
Na samém úsvitu Quel'Thalas vztyčili druidé, kteří tehdy přišli s Dath'Remarem Sunstriderem, runové kameny - a každý z nich pro ně býval posvátným místem... a zároveň mezním kamenem elfího králvství," během své řeči pobídl hawkstridera na opačnou stranu, než kam původně mířili, a její hloupé jízdní zvíře, patrně věrno instinktu hejna, ho bez váhání následovalo.
Alespoň se nemusela snažit předstírat, že po těch letech ví, jak se ta dvounohá věc řídí a ovládá.
Theraldis briskně zvýšil tempo, takže zanedlouho bez zastavení projeli městečkem zvaným Tranquillien, aniž by si z něj něco stačila prohlédnout.
Za cesty pokračoval a polovinu jeho slov odvál vítr, i přesto se snažila mu stačit, jak v sedle, tak pozorností.
"...jenže od počátku Sluneční studny potřeba posvátných míst a runových kamenů upadla. I potřeba jejich obnovující a léčivé magie.
Runové kameny na počátku tvořily bariéru, která držela divoké troly v uctivé vzdálenosti od elfích lesů... a jejich pozdější využití souviselo s tím, čeho jsme si již od Války Prastarých vědomi: Plamennou legii by Sluneční studna přilákala dříve či později, tak jako kdysi Studna věčnosti.
Proto byly runové kameny doplněny o auru, která zabránila, aby byla arkána z území Vznešeného lidu vycítěna kdekoli mimo hranice jejich říše.
Bariéru proti nepříteli jsme od trolích válek nepoužili, ale jejich "tlumící pole" dál chrání elfy od nežádoucí pozornosti po celá milénia.
I proto je znepokojivé, že o ty kameny Zul'jin a jeho sebranka začali projevovat zájem. Proč právě nyní?"
Konečně zastavili.
Isiel bolestně zavřela oči a sáhla si na pozadí, pak ji probralo Theraldisovo odkašlání, jak seskočil a zastavil se u jejího hawkstridera.
"Pojďme, pokud se runový kámen z Caer Darrow zdál kapitánovi příliš riskantní, zde u Shan'dor nic nezkazíme. V klidu jej prozkoumejte, jsme sotva hodinu cesty od města," usmál se na ni a zvedl ruce, aby jí pomohl ze sedla.
Dvorně ji dovedl k runovému kameni, a když si monolit začala prohlížet, náhle zbystřil. Jako by tamhle mezi stromy... Slunce...
"Za okamžik jsem zpět," zašeptal a vydal se zdánlivě na druhou stranu, než na které spatřil onen záblesk.
Mezi stromy na sebe seslal neviditelnost a teleportoval se na místo, o kterém ho varovaly jeho smysly, octl se tak přímo za zády dvou trolů s luky připravenými ke střelbě.
Nemusel na ně mrhat téměř žádnou energií, v okamžiku je proměnil v živé pochodně a přenesl se opět z dosahu, protože tušil, že jejich křik donutí ostatní, aby se odhalili.
Takže je to vskutku tak, že si dovolí udeřit na dohled od hradeb Silvermoon! Anar'alah belore...
Rozlehl se křik, jak se ho pokusili ulovit.
S chladnou hlavou se pak za pomoci teleportace, neviditelnosti a ohnivé magie ve chvilce zbavil zbytku úderné skupiny stínových lovců.
Když skončil, ohlédl se k runovému kameni po své svěřenkyni... Snad měla dost rozumu, aby na sebe okamžitě seslala iluzi a ztratila se jim, než je vyřídil.
Jenže Isiel u runového kamene nebyla. Nikde ji neviděl!
"Isiel?!"
Rozběhl se zpět a prohledal okolí runového kamene. Našel ji u jeho paty se dvěma mrtvými troly a zlomeným šípem v rameni, který se zbytkem sil snažila vytáhnout. Bylo nad slunce jasnější, že je otrávený, vzhledem k jejím chabnoucním pohybům a zčernalým rtům.
"Dnešní den buď stokrát proklet," zašeptal, zvedl ji do náruče a ponechaje na místě hawkstridery, mrtvé troly i vše ostatní, přenesl se i s ní okamžitě na Quel'Danas.
- Sladká past:
"Bylo by snadné nenechat tě odejít zpět, mám krále na své straně, i většinu starších magistrů," Theraldis se otočil od výhledu na kvetoucí zahrady, klenbu planetária a kopuli klenoucí se nad Studnou. Slunce mu zlatě prozářilo vlasy. Nikterak se nerozpakoval vystavovat se na terase oblečen jen od pasu dolů do hedvábného prostěradla. Byl přeci na pohled dokonalý, na tom se shodli mnozí.
"A odkdy král Anasterian prodlužuje bezvýznamným studentům opakované stáže na Quel'Danas?" odvětila kráska z jeho postele, která se teď zdála vše, jen ne ledově nepřístupná. Vlastně vypadala velice bezmocně a křehce.
Přitáhla si k bílé pleti tenkou hedvábnou pokrývku, která ji sotva uchránila před jeho pohledem.
Opřel se o zlacené zábradlí, založil si ruce na prsou a s úsměvem ji sledoval.
"Od té doby, co o ně jeví zájem jeden z mnoha jeho rádců? Nebo by stačilo zmínit, že znáš tajemství Ban'dinorielu a věř mi, že pak už se za hranice Quel'Thalas nedostaneš," jeho smaragdové oči se neochotně odtrhly od její tak lákavé nahé podoby a přelétly k jeho pracovnímu stolu, nad kterým se skvěly odznaky jeho nejnovějšího úřadu.
"Král Sunstrider by jistě nemarnil čas-"
"Král Sunstrider tu je už pár set let a ještě dlouhých pár století tu bude. Chceš se se mnou vsadit, do čeho se rozhodne investovat svůj čas?" prohnul rty v úsměvu, načež se odlepil od zábradlí terasy a pomalu vstoupil za ní do ložnice, pak za sebou zatáhl závěsy.
Kéž by tehdy alespoň jeden z nich tušil, jak moc špatný je Theraldis prorok.
Naposledy upravil Eynor dne Mon Feb 23, 2015 10:34 am, celkově upraveno 2 krát
Anonymní- Anonymní
Re: Kroniky Elrendaru
Pôvodne som plánoval napísať dve kapitoly, ale tak nejako by som to dnes už nestihol, čiže len jedna nezmyselná
Učeníčka
Učeníčka
- 3. kapitola:
- Vypadla z trhliny a hneď zacítila bolesť v bruchu. Zvalila sa pod stôl, do ktorého narazila. S bolesťou vstala a znehybnela. Niekoľko centimetrov od jej tváre bol koniec meča.
„Kto si?“ spýtal sa nahnevaný mužský hlas.
„Ja...ja..“
„Je tu so mnou, Strahad,“ ozvala sa Menara.
Lydia sa otočila a uvidela bylinkárku vystupovať z trhliny, ktorá sa za ňou okamžite zavrela.
„Čo ťa to napadlo? Priviesť sem nejakú ženskú z tej diery, ktorú nazývaš domovom? Sem?“ kričal muž, stále mieriac mečom na Lydiu.
„Tarren Mill zničili démoni,“ odvetila pokojne Menara.
„Samozrejme, že ho zničili. Čo si čakala, že spravia po privolaní na tento svet? Budú spievať piesne a trhať kvetinky?“
„Nemaj ma za hlupáčku! Samozrejme, že som to očakávala, ale nemyslela som si, že sa po ňom vrhne celá Légia,“ povedala.
„Celá? Bol tam aj Znesvätiteľ?“ spýtal sa muž nadšene a zasunul meč do pošvy.
„Žiaľ, nie. Ale mala som tú česť vidieť Ničiteľa,“ odvetila Menara s radosťou v očiach, „Vidieť skutočného annihilana a dokonca ešte ich pána bolo úžasné.“
„Závidím ti. Ale stále nechápem, prečo si musela doviezť túto?“ spýtal sa.
„Krátkodobá slabosť,“ povedala a otočila sa k Lydii, „Dvere sú na opačnej strane miestnosti. Vyjdi po schodoch a potom vyjdi prvými dverami vľavo. Prajem pekný deň.“
„Čo boli tie tvory?“ spýtala sa rýchlo Lydia.
Obaja ľudia sa na seba prekvapene pozreli.
„Démoni,“ odvetil muž. Strahad, pomyslela si Lydia. Menara ho oslovila Strahad.
„Ale démoni sú predsa len výmyslom, príšerami z príbehov, ktoré rozprávajú matky svojim deťom. Ak nebudú poslúchať, démoni si ich odnesú v noci,“ povedala a hneď si uvedomila, ako hlúpo to znie.
„No, práve si sa v takom príbehu ocitla. Dosť o ničom, ale čo sa dá robiť,“ povedal Strahad.
„Ale Menara proti nim vedela bojovať,“ povedala a otočila sa na bylinkárku, „Ako si to dokázala? Si mág?“
„To ťa nemusí zaujímať,“ odvetila podráždene Menara, schytila ju za plece a začala ju tlačiť ku dverám.
„Mohli by ste ma to naučiť? Chcela by som vládnuť takou mocou,“ povedala rýchlo.
Strahad sa začal smiať. Menara sa naňho prekvapene pozrela.
„Priviedla si si riadne šialenú spoločnosť, moja milá,“ povedal medzi výbuchmi smiechu, „Naozaj, aká je šanca, že nejaké sprosté sedliacke dievča namiesto smrteľného strachu z tieňovej mágie bude pociťovať túžbu naučiť sa ju? Hlavne keď jej určite nejaký svätuškár vymyl mozog kecaním o Svetle a zlej mágii.“
Menara stále udržiavala na tvári prekvapený výraz. Strahad prešiel k malej skrinke, vytiahol odtiaľ fľašku plnú zelenej tekutiny a na jedno prehltnutie ju vypil. Zamľaskal a pozrel sa na Lydiu.
„Dobre, prečo nie? Teda, rozhodne ťa nebudem učiť teraz a zrejme aj nejaký čas nie a vlastne je šanca, že vôbec, ale zišla by sa nám tu výpomoc. Výpomocou myslím úplne prebratie upratovania, varenia a všetkej podradnej práce v tomto dome, kým sa my budeme venovať niečomu podstatnému. Ale vo voľnom čase nás môžeš pozorovať a niečomu sa priučiť a možno sa ukážeš ako sľubná osoba,“ povedal a obliekol si cestovný plášť, ktorý visel na stene, „Teraz ale mám istú prácu, takže, dámy, prajem pekný deň.“
Cestou von si nasadil na hlavu klobúk a vyšiel dvermi. Menara sa zhlboka nadýchla a otočila sa k Lydii s hnevom v očiach.
„Čo si to predstavuješ? Uvedomuješ si vôbec, že ťa mohol zabiť? Väčšiu kravu ako si ty som ešte nevidela!“
„Ale nevyzeral nahnevaný,“ odvetila vyplašene Lydia.
„Nie, pretože tvoja reakcia ho pobavila oveľa viac, než ho dokázala nahnevať. To ale stále neznamená, že sa možno zajtra nerozhodne z nudy ťa zabiť. Nevieš vôbec, do čoho si sa to dostala. Urobila by si lepšie, keby si ma poslúchla a vypadla odtiaľto. Ale prečo sa nezapliesť do vecí, ktorým nerozumieš a ktoré ťa môžu stáť život, však?“
„Tak mi teda vysvetli, o čo ide. Ja viem len to, že si dokázala poraziť démonov, a že to chcem dokázať tiež,“ povedala nahnevane.
„Ďakujem, nemám záujem. Skús sa na to spýtať Strahada. Ja sa idem vyspať. Och, a odporúčam ti začať s upratovaním hore na prízemí. Určite je tam poriadny svinčík. Prajem dobrú noc,“ odvetila a pri odchode z miestnosti tresla dvermi.
Lydia zostala sama v tmavej pivnici, premýšľajúc, do čoho sa to dostala.
Anonymní- Anonymní
SRDCE Z LEDU IV
HEART OF ICE
- Návrat:
"Mračíš se, lásko? Nedovolím Hiře, aby tě urazila. Nebo sváděla, neboj se. I když netuším, co z toho je horší, většina mužů z Dalaranu se jí bojí. A Vael... snad ho konečně sama poznám, už jsou to desítky let, co jsem-" Isiel si uvědomila, že ji patrně neposlouchá, tak pomalu vstala z provizorního lože z kožešin, přehodila přes ramena jednu z hebkých pokrývek a vydala se k elfovi, který zůstal stát zády k jejich zdobnému stanu, tvář obrácenou k jihu a pěsti zatnuté.
"Poznáš, že se mračím, když jsem zády?" odvětil tiše, aniž by se ohlédl a ona mu položila ruku na rameno. I tam měl svaly docela napnuté.
Druhá noc v průsmycích Alterackých hor po týdnu cesty, který to trvalo Lordaeronem od elfích bran až sem. Bylo chladno a tma, kolem se ozývali vlci a hraničáři z jejich doprovodu tábořili v diskrétní vzdálenosti o kousek níž. Jasnou a promrzlou nocí jiskřily odrazy hvězd a obou měsíců na sněhu kolem.
Byli v závětří, skryti před nápory severáku pod útesem skály... na jih se otevírala krajina Hillsbradu a ještě dále se třpytilo Velké moře, zastíněné Gilneaským poloostrovem. Noc se zdála klidná, nebyl důvod pro noční můry. Slyšeli cosi o nepokojích a bojích, ale to bylo daleko na jihu a netýkalo se to Quel'Thalas ani Dalaranu, kam měli namířeno, aby konečně postavili její rodinu před hotovou věc.
Návrat po tolika letech... marně si lámala hlavu, co bylo tou nejděsivější částí. Setkání s rodinou? Opuštění říše věčného jara? Nebo tohle jeho nevysvětlitelné chování?
"Lodě," odvětil šeptem, "celá flotila lodí," upíral zrak do tmy kamsi k oceánu, ale když se dívala stejným směrem jako on, neviděla zhola nic.
"Vidíš lodě?" objala ho zezadu a on se náhle otočil a stiskl ji prudce v náruči.
Upřeně jí pohlédl do očí, pak jeho výraz změkl a políbil ji.
"Lidské lodě," zašeptal ustaraně a propletl prsty jejími plavými vlasy, že ji to skoro zabolelo.
"Snad to nic neznamená," dodal pak hlasitěji a zdánlivě bezstarostně, jako by uklidňoval víc sebe, než ji.
Dva dny na to se v Dalaranu dozvěděli, že Stormwind padl a Lord Lothar, Lev Azerothu, se plavil na sever s těmi, co přežili masakr na jihu.
Na jedné z palub byl i mladík Khadgar, nyní nosící tvář starce.
- Schůzka v Lordaeron:
"Není to legrační?" šeptla Sathera a její hlas se klenutými chodbami Lordaeronu nesl téměř nemístně. Isiel na ni upřela varovný a vyděšený pohled, položila si štíhlý prst přísně na rty a kývla za fialovými plášti zbytku doprovodu, jehož součástí byly i ony dvě.
Antonidas, nyní již stárnoucí muž, přijel hovořit do Lordaeronu jménem Rady Šesti.
"Ten trpaslík měl Antonida za krále!" neudržela se Sathera dokončení své myšlenky a vyprskla, vzápětí ji stihl vražedný pohled arcimágyně Modery, která důstojně kráčela procesím do jednací síně před nimi.
Isiel cukly koutky a sklonila plavou hlavu, aby zachovala alespoň zdání důstojnosti.
I když uplynuly desítky let od jejího "vyhnanství" z Dalaranu, let strávených ve Falthrien a na Quel'Danas v místech, která měla tak daleko do jejího milovaného řádu ledových plání, desítky dobrých let naplněných jejími sázkami a škádlením se s Theraldisem a společnými magickými projekty... přišlo jí, že zatímco sama tam na severu dospěla, Sathera jako by se nezměnila ani o vlásek a nezestárla o jediný den.
Bylo to Satheřino neustálé provokování, co ji dokázalo rozesmát i v době, kdy museli s Theraldisem odložit zasnoubení kvůli válce, která smetla Stormwind a království Azeroth.
Okamžitě po tom, co ji doprovodil k bráně Citadely, obrátil se na Kael'thasův povel zpět na cestu do Quel'Thalas se zprávami pro krále Anasteriana.
Vyhnanci tam na severu, stejně jako ti, co jim poskytli azyl, cítili potřebu spojit se proti tomu neznámému a zdánlivě neporazitelnému nepříteli z druhé strany Temného Portálu.
Jen sám král vznešených elfů jako by váhal se připojit, i přes Princovo naléhání, o kterém ti z Dalaranu dobře věděli.
Až konečně nadešel den rokování v Lordaeronu, kdy se některým dostalo cti doprovodit Hlavu Kirin Tor, arcimága Antonida.
Sathera se po jejím boku stále tetelila smíchy a Isiel opět nasadila vážnou a vyrovnanou tvář.
Vzhlédla dopředu právě ve chvíli, kdy se na chodbě proti ní objevil vysoký elf v zelenozlatém rouchu, beze slova ji vzal za ruku a otočil pryč od procesí.
Sathera rozšířila oči a ohlédla se za Isiel s jasnou artikulací bezhlesých slov, za kterých ukazovala na zlatovlasého elfa, který její přítelkyni odváděl na druhou stranu od jednací síně.
Říkala něco jako "to je ON?! To si děláš p..."
Isiel překvapeně pohlédla na svou ruku, za kterou ji cizinec vláčel pryč, pak vzhlédla do Theraldisovy tváře a vzápětí ji přemohla radost ze setkání po tolika měsících. Posunkující Satheru mezitím odstrkal zástup dál chodbou k slavnostní síni.
Obrovské tepané dveře se zavřely a v chodbě nastalo ticho.
"Ty zde?" zašeptala, když ji přitiskl do výklenku chodby a uvěznil rukama u stěny, aby ji mohl políbit.
"Myslíš, že bych promarnil šanci tě tu potkat? Malá a zvědavá Isiel Snowdawn je přece vždy tam, kde se děje něco s fialovými plášti," zašeptal po chvíli, kdy jí dovolil popadnout dech, a rozhlédl se chodbou.
"I přesto... přijíždím jen jako posel, který se vzápětí vrátí na sever. Král Anasterian zatím nevidí důvod posílat elfí jednotky na pomoc. Terenas Menethil mu na oplátku chce připomenout starý dluh z dob trolích válek," dodal smutně šeptem.
"A ten trpaslík?" zkusila se zadívat do chodby za jeho záda k rokovací síni, ale položil jí prsty pod bradu a přiměl ji dívat se mu přímo do očí.
"Wildhammeři byli napadeni v Hinterlands, mezitím, co zde tihle již týdny rokují a hledají další koalice tam, kam by se raději neměli obracet. Trpaslíci zatím mají spojence jen od Pána z Quel'Danil a orkové jsou jen pár kroků od Hillsbrad. Mají draky, hory pro ně nejsou překážkou. Jsou doslova jen... den, dva od Dalaranu."
Trochu rozšířila oči při jeho slovech a on důrazně řekl:
"Vrať se se mnou do Quel'Thalas a pomož mi přesvědčit Shromáždění a Anasteriana. Budu klidnější, když uvidím, že jsi v relativním bezpečí, které skýtá cestování se mnou a posléze říše mého krále."
"Neopustím teď Dalaran, Theraldisi, mám tam-"
"Rodinu, která se tě zřekla pro jednu chybu? A dál?"
"Přátele."
"Přátelé jsou ti víc, než já?" jeho oči se rozzářily intenzivním svitem.
"Nenuť mne si vybírat, nemusela by se ti líbit odpověď," vydechla bolestně.
"Nechci tě nutit k ničemu. 'Ne' ale není odpověď, na kterou bych byl zvyklý, jak sama dobře víš," pustil ji a odvrátil se k odchodu na nádvoří. Na krok od ní se napřímil v zádech, jako by kolem sebe opět stavěl nějakou neviditelnou zeď. Nepřístupný magistr Silversun.
"Theraldisi...," natáhla za ním ruku, on se otočil a upřel ten planoucí pohled na ni, pak svěsil ramena, vrátil se a znovu ji skryl ve své náruči. Ta strašidelná záře v jeho očích byla pryč.
Zavrčel kletbu v thalassian, zatímco se k němu tiskla.
"Poselství pro krále Anasteriana a Synod Silvermoon dostanu zítra ráno podle toho, jak se vyvinou Terenasova jednání s ostatními, a jaké budou nové zprávy z Hinterlands. Kapitánka Alleria Windrunner s kapitánem Theronem již čekají v průsmycích na povolení se vložit do situace.
Budu se každého rána obracet k Slunci, aby orkové ušetřili Dalaran a mou paličatou kryomancerku.
Jen doufám, že do zítřejšího úsvitu si nemusíš vybírat, s kým a kde chceš být."
Naposledy upravil Eynor dne Tue Feb 24, 2015 6:08 am, celkově upraveno 1 krát
Anonymní- Anonymní
Srdce z ledu V
HEART OF ICE
- Obnova:
"Stále si myslíš, že je to nespravedlivé?" Sathera šeptala, zatímco se Kirin Tor připravovali k zahájení společného rituálu uprostřed jedné z mála nepoškozených vyvolávacích síní. Byli zde všichni lidští členové, kteří přežili boj s orky, během kterého byla samotná Citadela téměř srovnána se zemí. Tedy kromě těch, jež daleko na jihu, u samotného Temného Portálu, po tom, co ho Khadgar uzavřel, dohlíželi na stavbu Nethegarde. Byla zde také většina dalaranských elfů, krom těch, co padli v bojích.
A byl zde ten drzý zrzek, ano. Jeho přítomnost Isiel nutila skřípat neslyšně zoubky.
"Co jiného mne má napadnout? Mě za nepromyšlené ublížení vlastní magií uklidili na celá desetiletí někam za hory doly... a to má ledová nova nestála nikoho život! Jen mou starší sestru její ješitnost a Vael'thase dočasné podchlazení bez vážnějších následků. Ale ON zabil celou jednotku mágů, aby zabránil vyvolání démona! Zabil všechny své spolubojovníky a co dostal?!
Rada Šesti mu navrhne misi! Šanci prokázat své schopnosti a kariérní postup téměř okamžitě po ní! Arcimág Krasus doopravdy umí protěžovat své oblíbence-"
"No, Rhonin dostal smrtelně nebezpečnou misi do Khaz Modan, během které stačil ulovit srdce jedné ze sester Windrunner.
Tys dostala dlouholeté prázdniny v zemi, kde neexistuje zima... a samotného magistra Theraldise. Pověz mi, kde přesně to není fér?" odvětila Sathera pobaveně. "Já sama bych brala Theraldise... mimochodem, je něco pravdy na té legendě o jeho sbírce...?"
"Zrzek dostane dobrodružství a mne uklidí do- cože?! Jaká sbírka?" Isiel se zarazila, ale Sathera už honem-honem měnila téma.
"Počítej v lidských rocích, Isi. Kdyby uklidili Rhonina na tak dlouho, jako tebe, vrátil by se plešatější, než je teď Antonidas," Sathera nakrčila nosík, jak se snažila nesmát, "a nebo si vážně stěžuješ, žes na severu potkala jeho?" pihatá zrzka očima přelétla sál k místu, kde se shromáždilo několik magistrů ze Silvermoon kolem svého prince.
Byli tam Aethas Sunreaver, Rommath, Theraldis Silversun, Astalor.
Isiel upřela oči na toho, kterého milovala víc, než svůj život, ale nepřiznala by mu to, ani kdyby ji mučili.
Už tak byl Theraldis neskutečně namyšlený, nač mu ještě drbat ego za ouškem... potom by s ním už bylo naprosto k nevydržení.
Ale o jaké sbírce to Sathera mluvila?
"Jen říkám, že by bylo fér, kdyby tehdy dali šanci i mně-"
"Kdyby tehdy dali sebevražednou misi i tobě, místo léku na zmrzlé srdce?" Sathera se dotkla Isieliných plavých vlasů, opět spletených do těžké, dokonale upravené koruny kolem její hlavy. "Ale ty bys na takové misi zemřela."
Isiel trochu zčervenala, a pak sklonila zrak od skupinky elfů z Quel'Thalas ke sníženému středu vyvolávací síně podobající se svou strukturou amfiteátru, kde Ten Zrzek Rhonin a Antonidas připravovali krystal, na kterém všichni lidští mágové pracovali celý měsíc.
"Potřeboval se prokázat, stejně jako Vael'thas. I z něj je nyní úžasný mladý muž, slyšela jsem, jak proti orkům bojoval vždy v první linii a zahanboval mnohem starší válečníky, včetně vaší Narasi," Sathera šeptala dál a pozorovala přípravy tam dole také.
I přes Perenoldovu zradu, přes váhavost ze strany sobeckého starého blázna Greymana, který Lordaeronskou Alianci podporoval, jen dokud z ní měl prospěch, a rozhodl se, že Gilneas proti čemukoli obstojí sám... po tom, co se k bojům konečně připojily plné síly Quel'Thalas, karta se obrátila. Aliance dokázala zatlačit zbytky Hordy za Temný Portál, i když ztratila mnohé hrdiny, včetně samotného Lva Azerothu.
Khadgar, neobvyklý se svými předčasnými šedinami, byl slavnostně povýšen na Arcimága a vyznamenán nabídkou členství v Radě šesti za své hrdinské činy a předvídavost. Magická moc, o kterou při smrti Medivha přišel, se mu pomalu vrátila, ale o to byla silnější.
"Kéž by každý dostal podobné šance, když je na něj vržen stín hanby a viny," odvětila Isiel tiše a očima doputovala k jiným očím barvy smaragdů, které ji upřeně sledovaly přes celý sál. Theraldis prohnul rty ve zdvořilém úsměvu a drobně sklonil hlavu v dvorném pozdravu i na tu dálku.
"Poprosím, abyste se ztišily, dámy," poznamenala Modera, která kolem obou elfek prošla těsně za jejich zády, tak blízko, že ji slyšely dýchat.
Jeden se divil, že je Modera skutečně naživu, s tím zvykem vynořit se u vás jako duch, kterého neslyšíte přijít.
Antonidas kývl na lidské mágy, vznešené elfy z Quel'Thalas i na zbylé členy Kirin Tor. Bylo na čase soustředit se na společný výtvor, který měl usnadnit obnovu Fialové Citadely a být po dokončení obnovy města ukryt v Arkánní pokladnici v hlubinách Kirin Tor.
"Pohleďte," řekl Antonidas hrdě a obrátil se na všechny v sále, když byly inkantace domumlány, modlitby došeptány a kouzla seslána. Ukázal na obrovský klenot v samém středu, který se v tu chvíli rozzářil všemi dokonale vybroušenými hranami a vysílal do svého okolí fialové paprsky čiré arkány.
"Oko Dalaranu!"
- Cloudwing:
Probudil ji lehounký dotek na rameni, zavrtěla se a zahrabala hlouběji pod pokrývku, ale to šimrání nepřestalo. Vrátilo se a znovu polechtalo citlivou kůži na jejím krku a nakonec pošimralo špičku jejího ouška. Cosi nedívčího a ne-elfího zavrčela a zmizela pod polštářem.
Probral ji až tlumený smích mužského hlasu, který rozhodně v jejím pokoji v Citadele neměl co dělat.
"Trpasličtina, Isiel Snowdawn? Vidím, že bych tě neměl nechávat bez dozoru."
Vyhlédla jedním okem zpod polštáře a spatřila Theraldise, jak kolenem klečí na kraji její postele, na sobě ještě karmínový šat z ceremonie, stejný jako měl i zbytek princova doprovodu. Vyděšeně se překulila.
S něžně provokativním úsměvem jí přejížděl po odhalené pleti pírkem modré barvy.
"Sinu a'manore," zašeptal, naklonil hlavu na stranu, očima hltal její nahotu a ona se přistihla, že se na něj pitomě usmívá zpět.
Přidržela si pokrývku jednou rukou u těla a posadila se, zlaté vlasy se jí rozlily v kaskádách po ramenou a zádech. Co nejrychleji se pokusila zakrýt.
"Nebyl jsem pryč tak dlouho, abych zapomněl, jak jsi krásná. Nemáš se zač stydět," komentoval její plaché gesto a studem zarudou tvář, pak se naklonil blíž a ochutnal její rty.
"Ale řekněme, že kdyby měla ještě někdy být nějaká příští válka... rád bych se před ní pojistil, abys ji opět netrávila na druhém konci světa beze mne," položil jí ruku na tvář a ona rozšířila oči.
"Takže: staneš se mnou ženou v Dalaranu, Quel'Thalas nebo kdekoli jinde, kde si to budeš přát, ale také co nejdřív, Isiel Snowdawn?
Je mi jedno, jestli to bude podle rituálu lidí, trpaslíků, housenek, nebo co to tu v Kirin Tor uctíváte."
Dál na něj zírala široce rozevřenýma očima.
"Budeš moje?" zopakoval s něžným a paličatým úsměvem. Modré pírko pohladilo její rty a ona se zachvěla.
"Odpověď přeci znáš, Theraldisi."
"Dobrá, pak tedy... tady a teď?" rozhlédl se.
Proti své vůli se dala do smíchu.
Zarazil se v hrané dotčenosti, že ihned nesouhlasila, ale pak ji pevně objal a skryl na chvilku tvář v té bledě zlaté záplavě jejích vlasů a nadechl se jejich vůně.
"No dobrá, myslím, že by bylo neslušné budit úředníky nebo arcimága ve dvě ráno. A co teprve housenky," narovnal se a zblízka se jí díval do tváře, pak jí pírkem pohladil klíční kost a ona se zachvěla a opět se zahalila pokrývkou až ke krku. Zklamaně našpulil rty.
Přimhouřila oči a zkusila pírko chytit jednou rukou, ale včas ucuknul.
"Mám jednu otázku, než pokročíme ve tvém plánu. O jaké tvé legendární sbírce to Sathera mluvila? Chtěla jsem se optat Aethase, ale-"
Theraldis celý strnul a nakrčil čelo, pak jeho tvář jen velmi nepatrně změnila odstín.
"Veškeré informace o existenci nějaké legendární sbírky jsou empiricky nepodloženými domněnkami a sprostými pomluvami a dohady, má paní, nic víc," pronesl melodickým a vyrovnaným hlasem.
"No, teď mne to teprve začalo zajímat. Co to tajíš?" odstrčila prstem pírko od své šíje a on se rozesmál.
"Ale vzhledem k tomu, že jsi zatím nepřijala zásnubní prsten ani dar, je předčasné o čemkoli dalším spekulovat, nebo snad ne? Své snoubence pak samozřejmě ukáži všechny své tajné, temné a pohoršující sbírky."
"Ty jsi takový mizera," sykla zamilovaně, pak se rozesmála, "a jaký dar máš na mysli?"
"Dar, na který dosud nebyl čas. Byl bych velice rád, aby sis ho prohlédla, když tak pečlivě zvažuješ výhody a nevýhody mé nabídky," nečekal na souhlas, zastrčil jí modré pírko za ouško, sebral ji do náruče i s pokrývkou a vykročil na balkónek, který patřil k její komnatě v jedné z desítek obnovených věžiček Dalaranu.
Do pokrývky se okamžitě opřel chladný vítr od jezera Lordamere a ona se zachvěla a víc se k němu přitulila.
Theraldis tichounce dvakrát pískl a ze tmy proti nim přilétla okřídlená bytost jejíž peří a šupiny zářily nejnádhernějšími odstíny modré... od indiga přes kobalt až po tyrkys.
Dračí jestřáb.
"Cloudwingu," oslovil ho, zatímco zvíře mávalo křídly tak, že se drželo ve stejné výši jako oni dva hned u zábradlí, vznášelo se téměř na místě... a téměř neslyšně. Pravidelný rytmus jeho křídel tvořil závany, které jim oběma cuchaly a splétaly vlasy dohromady.
"Seznam se se svou paní."
- Vael:
Theraldis se odvrátil od výhledu do zahrad, kde mladý elf s těmi nejsvětlejšími zlatými vlasy v rodině Snowdawn týral konstrukt určený pro trénink bojovníků na blízko. Jakkoli se to zdálo neuvěřitelné, elf za použití základních ledových kouzel vyhrával i ve chvíli, kdy golem kovovým hlasem prohlásil:
"Letální mód aktivován. Vyvarujte se přiblížení ke starcům, dětem a familiárům. Vyhněte se otevřené vodní ploše. Nekuřte a nekonzumujte potraviny a nápoje. Nebezpečí nestabilního výboje. 3... 2..."
Zaslechl lehké kroky za sebou a otočil se zpět s rozzářenýma očima. Isiel mu podala misku jahod z Hillsbradu a on se usmál, pak tragicky povzdechl:
"Kde je šlehačka?"
"Na nočním stolku," odvětila, aniž by změnila svůj vyrovnaný civilní výraz a zadívala se přes jeho rameno, cože ho tak pobavilo.
Při pohledu na Vaelovo řádění s golemem uprostřed modrých hledíků zvedla jedno obočí.
"Zdá se mi to, nebo se na mne Vael'thas snaží udělat dojem?" optal se Theraldis, popadl ji volnou rukou kolem boků a přitáhl ji k sobě, pak se opřel o zábradlí a opět zadíval na mladého elfa tam dole.
"To je vysoce pravděpodobné. Na mne ho nezkoušel udělat ani jednou od chvíle, co se poprvé přišel... představit. Asi je má legenda pro něj nepřekonatelným strašákem," Isiel sledovala Vaela a v očích jí cosi zářilo.
"Dokonce přeprogramoval řečový modul arkánního trenažéru, aby vydával poplašné zprávy mimo stav ohrožení. Rozhodně má dobrý magický potenciál," políbil ji ze strany do vlasů, pak jí mezi rty vložil jednu jahodu, sobě druhou a dál pozoroval mladíka v zahradě.
Vael'thas a golem právě roztříštili alabastrové napajedlo pro ptactvo, načež se odkudsi zpod jejich balkónku ozval protivný ženský hlas, spílající mu do bezduchých trolů a obviňující Vaela z faktu, že není schopen si najít přátele, a proto se zahazuje s podřadnými konstrukty.
"Hm, Hira dnes opět vstala svou hezčí tváří nahoru?" neudržel se Theraldis komentáře a naklonil se přes zábradlí trochu víc, aby viděl do podloubí rezidence Snowdawnů, do které byli pozváni po tom, co se magistr Theraldis odvážil požádat Isielina otce o její ruku přímo v přednáškové síni a za přítomnosti obou jejích sester.
Reakce tehdy byly různé od vražedného pohledu Hiry... po Narasin nadšený potlesk... a cosi, co vypadalo jako malá srdeční příhoda pana arcimága Snowdawn.
"Ty jsi zadkem mé nejstarší sestry doopravdy posedlý, že?" Isiel si neodpustila jízlivou poznámku, zatímco Theraldis z výšky a na tu dálku zaměřil volnou rukou golema a zamumlal jakousi formuli, při které poskládal štíhlé prsty do jednoho z gest školy očarování.
Konstrukt se začal pohybovat značně rychleji a krystaly v jeho horní partii se rudě rozzářily.
"Detekce a likvidace chuligánů aktivována. Mód čisté a bezpečné ulice pro každého spuštěn! Zahajuji sekvenci...," zaznělo a vzápětí se konstrukt dal do pronásledování Vael'thase kolem jezírka s modrými lekníny.
"Nejsem jejím pozadím posedlý, jen je s ním rozumnější domluva, než s ní samotnou, jak se zdá," pronesl Theraldis pobaveně.
Mezitím modrooký mladý elf dole v zahradě utekl kombinací skoku a šplhu na altánek, do kterého se golem okamžitě zapřel vší silou.
Vael'thas z houpající se stříšky počastoval magistra gestem, které v Azerothu chápaly všechny národy a rasy stejně.
Vystrčeným prostředníčkem.
I na tu dálku se mu Theraldis dvorně poklonil, jako by naznačoval, že je kdykoli k dispozici pro měření délky přirození a podobné důležité mužské záležitosti.
Pak luskl prsty a golem se deaktivoval.
Krátkovlasý elf z altánku zklamaně protáhl obličej a svěsil ramena.
"Mluvě o rozumné domluvě," Theraldis vylovil z misky další jahodu, "kdy mne konečně vyslyší i tvá matka a dá nám své požehnání? Čekám zde na audienci déle, než kdysi v Kul Tiras a Gilneasu."
Isiel rychle odvrátila oči a zkusila zamaskovat bolest, která jimi na okamžik probleskla.
"Připravuje se na účast na Khadgarově expedici do Draenoru. Jak se obávali, Temný Portál se po jeho uzavření opět otevřel - nepřítel jím prochází jen v malých a těžko polapitelných skupinách, jejichž cíl zatím není nikomu znám. Zkusili ukrást některé artefakty a vždy zmizeli, než mohli být zastaveni. Proto se expedice pokusí jejich plány zjistit přímo v jejich domovském světě. Zabránit tak... možné další invazi a válce."
Theraldis uznale hvízdnul.
"Tvá matka raději odejde na jinou planetu, aby nemusela polknout hrdost a odpustit ti po čtyřiceti letech?! Jsem si jist, že chci být součástí téhle rodiny?" optal se, ale pak si uvědomil její skleslost a přestal žertovat, natočil ji k sobě a vnutil jí mezi rty další jahodu. Vzápětí se k ní sklonil a půlku z ní ukousl a polkl.
"Ale no tak, Sněženko, prostě si tě vezmu proti její vůli a stanu se mužem beze cti. Nebo si přeješ počkat na výsledky té expedice?
Jde o tu samou misi, kam míří i generál Turalyon a kapitánka Alleria, drsňačka Windrunner?"
Pomalu kývla a do očí se jí zase tlačily slzy, které nepřebila ani chuť jahody a jeho polibku.
"Pak tedy počkáme do jejího návratu," dotkl se něžně její tváře a trochu nuceně se pousmál.
Pak očima ještě blýskl po Vaelovi a dobře udělal.
Při pohledu na blížící se a dobře mířenou hroudu bláta, která letěla jejich směrem od jezírka s lekníny, učinil Theraldis jen minimální pohyb nutný pro to, aby ho střela minula přesně o fous, a svým pohybem tak dostal z cesty i Isiel.
Hlasité plesknutí za jejich zády je ovšem oba přimělo se ohlédnout, cože to tedy bahno zasáhlo.
Hira se patrně vykradla na terasu, aby je tajně poslouchala, jak bylo jejím zvykem. Šmírování skončilo její tváří proměněnou v blátivý koláč, což Theraldise na chvilku přimělo zapomenout na vychování a začít se nahlas smát.
"Vael'thasi!!!" zaječela Hira tak, že vyplašila i zbytek okrasného ptactva, který přestál předchozí pád alabastrového napajedla. V záblesku světla se okamžitě teleportovala k Vaelovi.
"Pojďme do tvé ložnice, dostal jsem chuť na šlehačku," pošeptal Theraldis tiše Isiel s očima upřenýma na blátivou bánší Hiru a začal pozpátku ustupovat od zábradlí.
Vytratili se přesně ve chvíli, kdy v zahradě propukla malá dalaranská válka.
Anonymní- Anonymní
SRDCE Z LEDU VI
HEART OF ICE
Konečně akce! Tímto děkuji Kristýnce Zlaté a Áronu Rožmberkovi za jejich scénu z knihy "Za Temným Portálem".
Část "Oko Dalaranu III" je jejím převyprávěním z pohledu jiných postav a část "Oko Dalaranu IV" je jen velmi volným překladem jejich textu jako doplnění pro ty, kteří nečetli, popřípadě neznají tuto část lore. Takže za poslední dva kousky jde veškerý kredit jim.
Rozděleno do spoilerů, abych se vyhnula nezměrné wall of text, enjoy.
PS. Žábě Proudmoore je tou dobou takových 8 let, jen pro upřesnění.
- Nevěsta:
"Přemýšlela jsi o tom, kde budete nakonec žít?" Sathera zvedla oči od krystalů, které pečlivě zakládala do detekčního aparátu v laboratoři, a upřela je na Isiel.
"Určitě ne v domě mých rodičů. Hiřina roztomilost je příliš i pro sebeovládání někoho takového, jako je Theraldis Silversun," Isiel odškrtla použité krystaly v inventární knize a založila ji, pak přešla ke stolku s reagenty a substancemi.
"Já myslela... sever? Nebo jih?" Sathera zacvakla bezpečnostní zámek aparátu, zatímco Isiel vzala přesně odměřené množství arkánního residua a s mumlaným divinačním kouzlem jej foukla nad krystaly.
Po chvilce společného soustředění byl další detektor černokněžnické magie dokončen a připraven k přenosu do arkánní pokladnice, kde měl setrvat pro případ další války proti Hordě, nebo než si ho vyžádá někdo ze strážců města z rezervních zásob.
"Silvermoon a Dalaran jsou spojenci přes dva tisíce let, je nějak určena nutnost si vybírat, kde se budeme zdržovat? Předpokládám, že budeme nějakou dobu zde a nějakou na severu, podle potřeby a povinností," Isiel zavolala jednoho ze svých studentů a poslala ho i s aparátem dolů do Citadely.
Sathera si sotva znatelně oddechla, pak došla k jediné části pracovny, která nebyla sterilní a uniformní a připomínala to, že patří jisté Isiel Snowdawn. Na parapetu okna byly vystavěny její sošky soviček z krystalů chladných barev, které od dětství sbírala. Sathera ji nejednou viděla na nich vysvětlovat základy očarování či transmutace studentům. Isiel tak dotekem a kouzlem kamenné sovičky přivedla k životu a přiměla i létat.
A občas... jste měli pocit, že vás ty malé věci pozorují i v době, kdy by neměly.
"Víš... bála jsem se, že si tě ten hezoun odveze na sever a už tě neuvidím. Posledně to byly desítky let," usmála se na Isiel, která svlékla z ramen pracovní fialový hábit a oblékla se do ledově modrých šatů. "Kdykoli je Theraldis v Dalaranu, jako bys zapomínala nosit úbor Kirin Tor, i proto jsem myslela, že nakonec odjedete."
Isiel se zarazila, v ruce svůj plavý cop, který chtěla opět omotat kolem temene jako korunu. Nechala ho jen přehozený přes rameno.
"Usoudilas, že složím po zkouškách a všech strastech své místo v Kirin Tor pro jeho krásné zelené oči? To neudělám, stejně tak on nepřestane být magistrem pro ty moje modré. Věděl od začátku, že za ním nepoběžím jako zamilované štěně nebo jedna z těch, co po něm vzdychají v Silvermoon."
"Vzdychá jich dost i tady. I Hira, jak jsem si všimla, možná proto je tolik zlé krve. To ti nedělá starosti?"
Isiel se kousla do dolního rtu, pak se usmála.
"Ne. Vím, jakou má pověst, ale zamilovaný je jen do mne. Nemám důvod věřit, že by mne chtěl jakkoli zranit. A ty si zbytečně přiděláváš vrásky myšlenkami na můj odchod."
"Mluvě o tom, jak se vy dva doopravdy znáte a kolik si věříte, už jsi mu řekla, že mne chceš jako družičku a svědka?" Sathera ulehčeně změnila téma.
"Ne, to se chystám udělat dnes večer. Chceš u toho být?"
"Já jen, že lidé v Dalaranu mají pravidlo, že pokud nevěsta uteče, družička musí zaujmout její místo. Možná bych ti vyhrožovala, že tě zabiju, jestli se nedostavíš k obřadu, ale Theraldis je tak hezký... Přemýšlím, že tě na tu svatbu někde zdržím. Navíc mne fakt zajímá ta jeho sbírka," Sathera zasněně zamrkala, pak vyjekla bolestí, když ji Isiel štípla do ramene.
"Ujistil mne, že není vlastníkem žádné kryptické sbírky. Bylo by od tebe milé přestat tím směrem dělat žerty. Ale ten zvyk, o kterém mluvíš, neznám. Měla bych si tedy dělat starosti, koho si jako družbu vybral on?" zamyslela se a Sathera se dala do smíchu.
"Není to jasné? S tím, jak on a Rommath obdivují Prince? Máš důvod věřit, že by se Theraldis nedostavil k obřadu a padlo by to na svědka?" Sathera se dál chichotala.
"Prince obdivuje i to Proudmoorovo štěně, které vzal Antonidas do učení. Tak moc, že mu nedávno podpálila v ruce knihu, ze které přednášel. Připomíná mi-" Isiel zčervenala až po špičky oušek.
"Nás dvě, kdysi?" Sathera otevřela dveře a obě pomalu sestoupily po schodech do knihovny v přízemí Citadely, pak vyšly na ulici zalitou svitem zapadajícího slunce.
V ulicích města i teď probíhal čirý ruch a proudily zástupy poutníků, studentů, obchodníků a zvědavců. Dalaran se vzpamatoval z ran, které utržil za Druhé války, a opět rozkvetl. Sathera s úsměvem odmítla prodejce květin a hrdě vykračovala samým středem ulice.
"To, že Theraldis obdivuje Prince, ovšem nic nenasvědčuje o tom, že by si ho dovolil oslovit, aby mu svědčil při obřadu. Můj typ na jeho volbu je Vael'thas. Theraldis a on si již nějakou dobu 'vyměřují teritoria', tedy... no víš, co myslím. Je u toho spousta rozbitého nábytku a Hiřiných proslovů," Isiel si odkašlala, a pak se dala do smíchu.
"Tvůj nevycválaný bratr? Klidně se vsadím, že Theraldis jako prvního osloví Kaela, nikoho jiného."
"Hm, tak 'Kaela', podívejme," Isiel Satheru přejela zamyšleným pohledem, ale dál to nerozebírala, "a oč se tedy sázíme?"
"Kdo prohraje... ostříhá si... ne, obarví si hlavu na černo?"
Isiel zůstala stát uprostřed kroku.
"Ty mi vážně chceš zničit svatbu a vzít si ho sama, že?"
"Ale no tak," rozesmála se Sathera, "s tím, jak otálíte, se ti ta barva do dne D vymyje a budeš zase bledule."
"Jste si nějak příliš jista vítězstvím, drahá kolegyně," zakřenila se Isiel zcela neelfsky, pak kývla k rezidenci Snowdawnů. "Dáš si s námi večeři a pravidelnou dávku Hiřina jedu s cukrkandlem?"
"Kdo by odolal, že?" Sathera vesele zamávala Vael'thasovi, který se nedaleko bavil o zbraních s několika vychrtlými studenty magie a podával jim k potěžkání svůj meč.
"Ach, málem jsem zapomněla, Karandonna ti vzkazovala, že si 'mistr' Rueben přeje, aby ses pozítří dostavila na první zkoušku šatů. Doufám, že ti k té černé hlavě půjdou," zachichotala se pak Sathera a vešla dovnitř.
- Oko Dalaranu I:
"Ale no tak, jestli se budete vrtět, skončíte se špendlíky tam, kde je vy ani váš snoubenec nechcete najít," Rueben Lauren poodstoupil od Isiel v bílé krajce, zamyšleně propletl prsty obou rukou, podepřel si jimi bradu a pozoroval ji.
"Paldesse, Karandonno! Kdo z vás špendlil tu vlečku? Chcete naši zákaznici vyděsit tak, aby přeběhla ke konkurenci z Talismanu? Vypadá to téměř na orkskou práci! To pojetí šněrovačky na zádech je prostě katakritické!"
"Nemyslím si, že to je slovo, co jste chtěl použít, nebo že znamená, co si myslíte. Tedy vlastně myslím, že to slovo neznamená vůbec nic," namítla jedna z elfek, která držela jehelníček plný špendlíčků.
Druhá, která měla v ruce krajku jemnou jako pavučinka, určenou na průhledné rukávy, se trochu zamračila.
"Slečna Snowdawn jistě nepůjde do krejčovství, které zaměstnává pouze gnómy, když náš servis je proti nim prvotřídní," namítla.
Lidský muž v bílém saku zalomil rukama před tváří, pak je rozhodil do stran.
"No ještě, že od myšlení tu nejste ani jedna, což? Jinak by vás jistě zaměstnali v Kirin Tor, jako tady slečnu nevěstu! A já nejsem krejčí, ani pan Charles Švadlenka Worth. Jsem stylulista a návrhář! A co po vás chci je, abyste byly per-funk-tní! Jinak máte pajdáka na hodinu! Dejte to sem, ukáži vám, jak se finesantně špendlí umění, vy elfí... rampefuchtle!" neurvale a hystericky vytrhl jedné špendlíčky, druhé o něco opatrněji krajku.
Elfí asistentky pohlédly prvně jedna na druhou, pak na nedaleko odstavený šálek "mistrovy" horké čokolády.
Paldesse k němu velice nenápadně přešla, zatímco Karandonna se postavila do výhledu s profesionálním úsměvem číslo tři.
Rueben s trochu psychopatickým úsměvem přistoupil až k Isiel, která podvědomě couvla a málem se tak převrátila i se stoličkou, na kterou ji předtím postavili, když špendlili sukni a vlečku.
"Ale no tak, stála klidně," pokusil se ji Rueben zastavit, pak si povzdechl a začal špendlit levý rukáv, "chtělo by to nádech stříbro-šalvějově modré... možná trochu třpytek... a bude úplná ledová princezna, že? Pak se pokochala naší nabídkou eňo-ňůňo střevíčků z aksamitu, rukaviček ze silvermoonské krajky, také podvazků a prádélka z hedvábí ze severu. Je tak pěkné, že je občas nosím sám," brebentil dál a Isiel se z jeho slovníku i pošišlávání trochu třásla hrůzou.
"Jaká bude kytice?" optal se pak, když doupravil sukni a vlečku ke své spokojenosti, a vzhlédl k ní.
"Prý bude mít barvu mých očí," řekla nepřítomně a zadívala se výlohou z barevného skla ven na ulici. Noc nad Dalaranem prosvěcovala magická světla i obyčejné lucerny... ah, už se setmělo. Ztratila tu tolik času!
"Stříbrošalvějově modrá, já to věděl! Najdu nějaký doplněk v lesklém saténu toho odstínu," zamyslel se Rueben, "stála a nehýbala."
Zoufala si. Mohla být úplně jinde a dělat úplně jiné věci...
Copak asi dělá Theraldis? Očima a tváří jí prošel něžný úsměv. Zasnila se a kousla se do rtu.
Tohle martýrium trpěla jen a jen pro něj, nikdy by nechtěla vypadat jako bělostná svíce nebo panenka z ledu, kdyby si nepředstavila, s jakým zápalem se Theraldis bude snažit tu nádheru v den svatby zničit a strhat dolů z jejího těla.
Měl moc rád krásně zabalené dárky...
V ten okamžik jí zalehly uši, jak hlasitý ostrý zvuk prořízl noční ticho i její snění, až to zabolelo uvnitř hlavy. Na chvilku přitiskla zápěstí na spánky, pak popadla dech.
Poplach!!!
Nehleděla na poděšený křik krejčího a jeho pomocnic, seskočila dolů ze stoličky a s klapáním podpatků a dalším špendlíkem zabodnutým hluboko v paži vyběhla na Eventide.
Zvuk poplachu neutichal, kolem pobíhali vyděšení civilisté a schovávali se pod stříšky před restauracemi a krámky.
Konečně zvedla hlavu k jasné obloze plné hvězd. Na okamžik jako by ji zastínila obrovská blanitá křídla.
Netopýr? Drak?!
Zvuk poplachu stále sílil, marně se snažila přijít na to, které z prastarých kouzel mělo právě tenhle signál, když jí to konečně došlo.
Její pohled spočinul na Citadele, kolem které kroužily téměř neviditelné stíny. Poplašná světla na hlavní věži vysílala paprsky do všech stran, magické obrany se spustily... uvnitř se něco dělo.
V samotném srdci Citadely, chráněném nejsilnějšími kouzly.
"Arkánní pokladnice!" vykřikla zoufale na nejbližší skupinku studentů, která právě na lavičce u fontány přerušila večeři a dívala se tam, co ona. Zvedli se a zadívali na ni, jako by čekali na povely.
Zároveň ucítila to volání... to byl Arcimág Antonidas a žádal si pomoc celé Kirin Tor!
Jeho magická moc ji táhla k němu, ale jako by ji cosi přerušilo, když otevřela portál. Dostala ránu podobnou tomu, když se rozběhnete a narazíte hlavou do zdi.
"Ne!" zaúpěla a zavrávorala.
Zvedla ruce a zamumlala slova k ovládnutí lokálního portálu co nejblíže tomu místu, kde Antonida "slyšela", a v příštím okamžiku už byla pryč.
"Ale u Světla, slečno Snowdawn!" coutier Rueben se sesunul pomalu na kolena a tragicky k sobě přitiskl druhý rukáv, zatímco obě elfky z jeho podniku nevylézaly zpod pultu, po kterém se pomalu rozlévala chladnoucí čokoláda.
- Oko Dalaranu II:
Ruka o dost větší než její vlastní ji sevřela kolem zápěstí a postavila na nohy. Poznala otce a pár dalších mágů či arcimágů za jeho zády... včetně Hiry. Nebyl tu ale nikdo z Rady Šesti. V chodbě panovala téměř absolutní tma, kterou prozařoval jen magický krystal na otcově holi.
"Tudy," ukázal arcimág Snowdawn chodbou a ostatní vyrazili tím směrem.
Za dalším rohem to už cítili všichni.
Temná magie, která jim poutala nohy a zpomalovala chůzi i gesta rukou. Jako by nějaká negativní energie tlumila jejich vlastní magické síly přímo na půdě Citadely. Na jejich vlastním teritoriu... Magie dost silná na to, aby pronikla jejich nejsilnějšími obrannými kouzly a ještě z nich vysávala sílu. Páchlo to temnotou a nenávistí... felem.
"Stín. Černokněžníci," zamumlala Isiel a seslala kolem skupiny manový štít, zatímco pospíchali dál. Všechnu sílu soustředila na jeho udržení i za pohybu.
"Jen se předváděj, uvidíme, za jak dlouho ti dojdou síly v boji," sykla na ni Hira, když ji míjela a "nedopatřením" ji u toho dloubla loktem do žeber.
Od schodiště zahlédli vybuchnout ohnivé kouzlo a ozvala se thalassijská elfština. Neznělo to ani za stříbrolístek slušně.
"Anar'alah belore!" ukončil elf své kletby o fous slušněji. Byl to Theraldisův hlas.
Isiel se přestala soustředit na štít a vyrazila napřed, předběhla otce i sestru, kteří se jí marně pokusili zadržet, ale v rukou jim zůstala jen část vlečky a utržený rukáv č.1.
Vší rychlostí tak vrazila přímo do ramene muže, který utíkal z další boční chodby za stejným hlasem, jako ona.
"Ou," stihla bolestně zaúpět, jak ji to odmrštilo proti zdi. Vzápětí ji zvedl na nohy a vyvolal sluneční orb, který ozářil ji, přibíhající členy Kirin Tor i všechny prostory kolem.
"Kurýrka Snowdawn?" optal se nevěřícně Princ Sunstrider a přejel očima její postavu a oděv. I přes vážnost situace mu tváří prolétl pobavený úsměv.
Za zády se mu objevila Sathera s vlasy černými jako uhel a také na Isiel vytřeštila oči:
"Isi?!"
"Nová bitevní róba Kirin Tor?" ujistil se Princ při pohledu na potrhané svatební šaty a vysoké podpatky.
Netrpělivě se zazmítala v jeho ruce a rozhlédla se po hlase, který ji donutil se sem tak bezhlavě vřítit.
Theraldis se s kašláním zvedl ze země a shodil ze sebe tělo páchnoucí rozkladem i spáleninou, narovnal se, našel svůj jednoruční meč a rozběhl se k nim také.
"Isiel!" popadl ji, otočil od Prince a prohlédl si ji, pak přelétl očima ostatní.
Hiru okatě ignoroval, i když se začala drát dopředu.
"Výsosti. Arcimágu Snowdawn, Sathero... Antonidas a Krasus jsou zapečetěni uvnitř se skupinou podobných bytostí, jako tahle," ukázal na mrtvolu za sebe.
Kael'thas obešel jeho i Isiel a sklonil se nad tělem zahaleným kápí, natáhl nad něj ruku a zamumlal divinační formuli.
"Uvnitř jsou artefakty největší důležitosti," pronesl arcimág Snowdawn hrobově, "stejně tak předměty, které nesmí sama Kirin Tor použít, ale ani dovolit, aby padly do nepovolaných rukou. Do jakýchkoli rukou."
Všichni pohlédli chodbou k jediným dveřím, které do Arkánní pokladnice vedly.
Tato část Citadely byla jen hrubě vytesána z živé skály dalaranského podloží, bez oken a šachet. Jak se sem mohli dostat narušitelé?
Kael'thas se ozval od těla, nad kterým se skláněl, a vypadalo jako lidské - mužské - tělo, tedy na první pohled.
"Je tu zbytková aura," řekl a zvedl zlověstný palcát, ze kterého se vysypaly rozbité temné drahokamy, "Gul'danovi rytíři smrti, mrtvoly lidských rytířů oživené jeho černokněžníky," vydechl a všichni se při těch slovech přikrčili a zachvěli, jako by jejich vůle bojovat trochu ochabla.
Hira zbledla, jako by měla v nejbližším okamžiku omdlít. Slyšeli o těch rytířích dost, ale dosud je nikdy nepotkali.
"Ale proč přišli... a jak, Kaeli?" Sathera ukázala ke dveřím do hlavního trezoru, kolem kterých se svíjela černá a nazelenalá mlha tvořící neprostupnou stěnu. "Dostali se přes magické obrany nepovoleným teleportem?"
Hira se nepohodlně ošila při tom, jak Sathera familierně oslovila Prince.
"Prolomíme jejich negující pole," Theraldis kývl ke vstupu do trezoru, "pak se můžeme teleportovat dovnitř a pomoci Antonidovi."
"Všichni soustřeďte svou moc na tu hradbu, ihned, přetížíme ji," zavelel Kael'thas.
Bez váhání ho poslechli a temnotu chodby prozářila barva jejich rozličných typů elementální i arkánní magie. Barva kouzel.
Temná hradba se rozostřila, a pak implodovala sama do sebe, tlaková vlna ale ty nejbližší z nich na pár okamžiků srazila na kolena.
- Oko Dalaranu III:
Antonidas proběhl mezi nespočetnými regály plnými krabic, zbraní, svitků i knih, které samotné mohly jakémukoli vetřelci vyhrát válku.
Ti muži, co přišli, je ale nebrali... ani se nepohnuli, aby si vzali jediný z nedocenitelných artefaktů.
Udýchaně se zastavil za nimi, Krasus po jeho boku.
Ne, nebyli to lidé, jejich oscilující černá aura je prozradila dříve, než se otočili a ze stínů kápí odhalili své rudě žhnoucí oči. Stáli v kruhu kolem bytosti v jejich středu, která cosi svírala v ruce.
Ta věc měla silnou magickou auru a Antonidas se musel zatraceně soustředit, i když mu "chuť" té aury připadala povědomá. Pak se rytíř smrti pohnul a trochu pozvedl ruku a objekt, který držel, odrazil od svých vybroušených hran fialové paprsky, které prozářily celou místnost.
Tehdy pochopil, která věc by pro rytíře smrti byla cennější, než všechny ostatní poklady trezoru.
"Má Oko Dalaranu!" vykřikl a zvedl ruce, aby pravicí seslal na rytíře ničivé kouzlo a levicí přivolal tolik členů Kirin Tor, kolik se jich jen do stísněných prostor trezoru vejde.
Mají-li bojovat proti přesile, on i Krasus brzy podlehnou ničivé únavě, která doprovázela každý magický boj.
Jeho arkánní střela srazila nejbližšího rytíře a mrštila jím k protější stěně, po které stekl dolů s kouřící dírou v hrudníku, zatímco Krasus s ohledem na okolní svitky krotil svou plamennou magii a mystickými střelami zneškodnil další dva z nich.
Jiný z rytířů zvedl své žezlo korunované drahokamy, které se ve svitu Oka Dalaranu rozehrály všemi barvami... Antonidas ucítil, jako by cosi ledového sevřelo jeho srdce a začalo ho to drtit, instinktivně přitiskl obě ruce ke své hrudi a zamumlal zbývajícím dechem formuli kouzla.
Jeho tělo se fialově rozzářilo a mráz, který ho hrozil uvěznit, se vypařil, ale cosi, co připomínalo obrovský pařát z temného dýmu, po něm zaútočilo znovu. Krasus věc odeslal zpět na jejího sesilatele protikouzlem a rozkročil se před Antonidem, který klesl k zemi, protože část ledového kouzla stále drtila jeho srdce a plíce. Marně lapal po dechu. Rytíř smrti, zasažen vlastním stínovým spárem, se začal svíjet na zemi a rozplývat v klubko stínů.
V tu chvíli temná aura kolem mísnosti implodovala a kolem se objevili další z Kirin Tor.
Antonidas bez vzduchu pomalu ztrácel vědomí, zasažen paprsky temné energie z pozvednutého palcátu dalšího z rytířů, a jen matně si uvědomoval další a další postavy, které se materializovaly kolem. Jedna z nich zářila jako jasný plamen, další jako bílé světlo. Nejblíže u něj se octla elfka s dlouhými černými vlasy, zastavila se těsně za ním, naklonila se přes něj a tišivě se na něj usmála, zatímco se štíhlou bledou rukou dotkla jeho hrudi a druhou učinila magické gesto proti rytířům smrti, kteří se začli svíjet bolestí z plamenů, které náhle olízly jejich končetiny i torza.
Zalapal po dechu, jak se jeho plíce roztáhly a jeho srdce začalo opět bít, požehnáno teplem, které jím proudilo z její malé ruky.
Sathera se opět sklonila nad jeho tváří, v modrých očích radost, že přišla včas, i starost o jeho život.
Ostatní rytíři náhle ustoupili do stínu a Antonidovy oči se rozšířily šokem, když si uvědomil, že se pokouší s Okem utéci pryč, jakmile ztratili početní výhodu. Pokřivené stíny vrhané světlem zapálených těl jako by náhle ožily, začaly se ovíjet kolem dosud nezraněných rytířů a absorbovat jejich maso, až i z nich samotných nezbylo víc, než jen stínové obrysy a dým.
Stále slabý a snažící se popadnout dech si bezmocně všiml, že se dva z hořících přízraků obrátily a napadly elfku, která ho před okamžikem zachránila před smrtí. Její tvář se zkřivila bolestí a hlava padla nazad, černé vlasy se rozlétly kolem jako rubáš, co ji zakryl, zatímco padala pomalu k zemi a z plic jí unikal vzduch pod náporem kouzla.
Zaslechl hlasité prasknutí, jak rostoucí síla rozdrtila její hrudník a zpřelámala její kosti.
"Sathero! Ne!" ozval se zoufalý výkřik Prince Kael'thase.
Antonidas se zoufale překulil na zemi a vyhnul stínovému výboji, jen aby spatřil krásné rysy elfovy tváře nezvykle zkřivené zuřivostí ze smrti jedné z jeho přátel a kolegů. Elf zvedl obě ruce a rozpřáhl je - jeden z rytířů nad Satherou zavřeštěl, jak bylo jeho tělo rozerváno Princovým kouzlem na kusy, údy vyrvané z kloubních jamek... shnilé vnitřnosti rozhozené po celé stěně... Pak začal svou magií trhat na kusy dalšího.
Ten pohled stačil, aby přišel Antonidas zpět ke smyslům.
"Kael'thasi!" zařval do hluku boje, jak se snažil zvednout.
"Kael'thasi!!!"
Až na druhé zavolání se elf otočil a uvěznil Antonida silou svého pohledu na místě. Byl posedlý pomstou a zabíjením.
"Nenech je se teleportovat!" Antonidas vykřikl a odrazil další útok vyvoláním rychlého štítu poti nekrotické střele, která ho měla dorazit.
Elfí princ se nadechl, zadíval se na podlahu, kde u mrtvé elfky klečela Isiel, pak potřásl hlavou, jako by ji chtěl vyčistit, a pomalu kývl.
Otočil pak svůj mocný pohled plný hněvu na narušitele a pozvedl ruce k seslání protikouzla.
Vůdce rytířů smrti na něj bestiálně zavrčel a řevem k sobě svolal ostatní nohsledy, Oko dál držel vysoko nad hlavou.
Ostatní nemrtví poslechli a stvořili z vlastních těl kolem něj a jeho kořisti neprostupný štít, tesáky vyceněné ven proti mágům Kirin Tor.
Jen zlomek vteřiny předtím, než Kael'thas domumlal formuli kompletace kouzla dimenzní kotvy, stíny kolem vetřelců se ještě jednou ovinuly dokola, tentokrát nabraly fialový odstín, jak je zabarvilo Oko Dalaranu zářící všemi směry... a pak se podoby rytířů rozplynuly ve tmě. Dokázali utéci v poslední možný okamžik - ale jejich teleport bylo možné vysledovat.
Kael'thas se ve své thalassian uchýlil k těm nejhorším výrazům, zatímco Antonidas vyvolal teleport a upravil ho tak, aby se rematerializoval na tom samém místě, kde rytíři.
Natáhl dlaně a Krasus a další mág se chopili jeho rukou a teleportovali se zároveň s ním, princ Sunstrider je okamžitě následoval.
Theraldis zaváhal a ohlédl se po Isiel schoulené na zemi nad mrtvou Satherou, ale pak následoval svého Prince.
"Mají s sebou draky!" zavolala za ním Isiel zoufale, ale zaslechla to jen Hira, která ji i Satheřino tělo překročila s pohrdavým úšklebkem, než se také teleportovala za ostatními.
V Satheřiných očích byl ještě zbytek záře a tepla, když Isiel vzala její hlavu do klína... i když tělo její přítelkyně se za těch pár chvil změnilo k nepoznání. Její život vyhasl dříve, než dopadla k zemi.
"Viděl tě ve svatebních šatech," zaslechla v hlavě její hlas, "víš, ty hloupá, že to nosí smůlu?"
Pohladila ji po tváři a odhrnula z ní černě obarvené vlasy, sklonila se a políbila ji na chladnoucí čelo, a pak se schoulila i s ní v náruči a přemohl ji pláč.
- Oko Dalaranu IV:
- Kamenné stěny, stopy boje, hořící stíny i Isielina zlomená podoba se mu rozmazaly před očima... do tváře se mu opřel chladný vítr a kolem se rozzářily hvězdy noční oblohy a světla Dalaranu. Jedno z nejvyšších pater Citadely... rytíři smrti stále shluknuti v jeden celek na druhé straně balkónu, jejich pyšný velitel mezi nimi svíral Oko v opancéřované rukavici vysoko nad hlavou.
Tentokrát byli připraveni.
Krasus, Kael'thas, Antonidas i ostatní, jejich kouzla již čekala na vyslovení a byla seslána. Rytíři byli obklopeni zónou proti možnému dalšímu teleportu a jejich vůdce věnoval Antonidovi záštiplný pohled.
Antonidas si dovolil posměšný úsměv:
"Tento balkón je nyní chráněn proti teleportaci. Nemáte kam utéci... Zabijte je všechny a jednoho nechte pro výslech o plánech nové Hordy!" obrátil se na ostatní z Kirin Tor.
"Nač utíkat, když můžeme letět?" řekl rytíř smrti měkce a při jeho slovech se za ním, zpod balkónu, zvedl poryv větru, který donutil všechny přítomné zavrávorat.
Jako by kus temnoty z noční oblohy padl těsně nad balkón a rozdělil se na několik zlověstných stínů vznášejících se ve vzduchu ihned za zábradlím. Jejich zlé oči žhnuly v černých lesklých hlavách a žár z nich byl už teď tak nesnesitelný, že se Antonidova holá hlava zaleskla potem.
"Bláznivý človíčku, myslel sis, že jsme přišli sami?" rozesmál se rytíř smrti a největší černý drak, jakého kdy mágové viděli, se snesl tak nízko k balkónu, až jeho ozubená brada spočinula na zábradlí.
Krasus zbledl a zašeptal něco, z čeho Antonidas zaslechl jen:
"...Deathwing."
Při zvuku svého jména se mocný drak upnul intenzivním pohledem na Krasa, ale elfí mág se ani nezachvěl. Antonidas ovšem zavrávoral, zatímco rytíř smrti vyskočil na zábradlí a pak na Deathwingův hřbet.
Deathwing? Zde?
"Mám, proč jsme zde byli. Leťme!" zvolal velitel rytířů smrti.
Antonidas se probral dost na to, aby dokázal za prchajícími temnými stíny vrhnout blesk, ale jeho kouzlo bylo odraženo jejich magickým štítem.
Kael'thas frustrovaně zakroutil hlavou.
"Nedokážeme se teleportovat k nim, pohybují se moc rychle - a kouzlení znamená risk zásahu draka, který by bez problémů a s radostí mohl zpopelnit celou Citadelu," řekl arcimág Snowdawn a jako potvrzení té hrozby se dva menší draci oddělili ze skupiny, co nesla na hřbetě ostatní rytíře a obklopovala Deathwinga.
Přilétli blíže s široce rozevřenými tlamami. Mágové sotva stačili včas zvednout štíty, když proudy žhavě rudého a zlatého magmatu vytryskly z jejich zubatých čelistí, zasáhly balkón a zapálily závěsy i svitky v místnosti za nimi.
Antonidas proklel svou neprozíravost a cítil, jak ho bodlo zoufalství přímo do srdce.
On a Kirin Tor měli bránit toto město a jeho lid, ale jeho obrany nikdy nepočítaly s tak obrovskými bytostmi. Nebo s draky.
Jak by se jim teď hodili trpaslíci z Hinterlands a jejich gryfoni...
Byl to on, kdo vždy učil, že by každý mág měl znát své meze, a dnes v noci poznal on ty své.
Zíral zdrceně na oblohu a hledal stopy po útočnících, ale byli pryč... mimo jeho dosah.
A s nimi i Oko Dalaranu, jeden z nejmocnějších artefaktů, které kdy město strážilo.
Dostali, proč si přišli. Ale nač to vlastně potřebovali?
Otočil se k ostatním - ale všichni už byli pryč, až na Krasa. Tušil, kde je najde. Sklonil hlavu a když Krasus otevřel portál do Arkánní pokladnice, vložil svou ruku do jeho a přenesl se zpět zároveň s ním.
Anonymní- Anonymní
Re: Kroniky Elrendaru
Eyny, uzdrav se. Zahanbuješ nás Ne, vážně, je to moc pěkné.
Poslední vzepření
Poslední vzepření
- část patnáctá: Počítání ztrát:
- „Nechte mě být!“ křičela Natasha hystericky, když ji dovlekli zpátky nahoru, kde se znovu seskupovaly síly odboje. Ben se ji snažil uklidnit, ale Natasha propukla v silný pláč nad Bartolovou smrtí a o jeho konejšení nestála. Jen si sedla a usedavě plakala a nevšímala si, kdo a v jakém stavu dorazil.
Zato Blake si všímal. Stál na okraji srázu a mžoural do tmy, jestli neuvidí Crowleyho, Ravenholdta nebo nějakého z jejich mužů. Phin s Dibbsem se posadili na rohož a odpočívali po náročném kouzlu. Pohled na tu scenérii byl velmi smutný. Všichni seděli nebo leželi, snažili se zotavit a hledali své přátele a rodinu nebo stejně jako Natasha truchlili pro své padlé. Někteří si svlékli zbroj a chtěli si nechat ošetřit rány, ale léčitel nebyl k nalezení. Toho si Natasha všimla.
„Kde…kde je Girkon?“ zeptala se mezi vzlyky Bena. Ten si v tu chvíli uvědomil, že vůbec neví.
„Asi tam…“ začal, ale nenechala ho domluvit.
„Ne! Ne! On ne!“ nechtěla něco takového ani slyšet. Už ztráta pěstouna pro ni byla strašná, nechtěla si připustit i ztrátu nejlepšího přítele. Ben zarmouceně kývl hlavou.
„Naposledy jsem ho viděl, jak tou svojí palicí někomu rozmlátil kebuli a pak…pak se mi ztratil z dohledu. Taková už je válka, Jedovatko,“ řekl Ben smutně. Natasha se rozplakala ještě víc.
„Hej! Rychle! Kdo není raněný nebo na smrt vyčerpaný rychle sem!“ ozval se zvučný hlas sira Blaka.
„Crowley přichází! Mají hodně raněných!“
„My tady taky,“ zabručel Ben a připojil nadávku, ale zvedl se a šel Blakovi na pomoc. Natasha byla stále zničená a odmítala se sebeméně pohnout nebo s někým mluvit.
Vzpomínala na to, jak trávila šťastné dětství v Southshoru, jak ji Bartolo vychovával jako vlastní a na všechny ty krásné chvíle, které společně strávili. A teď byl jako mávnutím kouzelného proutku pryč. A Girkon taky. A kdo ví, kdo ještě.
Crowleyho šiky se vrátily značně prořídlé a samotný lord kulhal kvůli šípu, který mu trčel z kolene. I další byli ranění a jen velmi málo jich vyvázlo bez jediného škrábnutí. Roli ošetřovatelů zaujali ti dva zabijáci, kteří zaujali Natashu cestou sem: ten pohledný a ten vousatý. Nevedli si tak dobře a šetrně jako Girkon, ale svou práci odváděli rychle.
Darius zavřel oko, zatnul tesáky a bolestně zaskučel, když mu nevybíravě vytrhli šíp z kolene. Místo k lehnutí ale odmítl, stejně jako léky na bolest, které tu zbyly po Girkonovi.
„Jeden šíp v koleni mě nezastaví a jsou tu tací, co to potřebují víc,“ zasyčel a ovázal si ránu obvazem.
Lord Ravenholdt vypadal, že se bitvy ani neúčastnil, jeho kožená zbroj nenesla sebemenší známky zápasu a samotný vůdce zabijáků nebyl vůbec zpocený. Zato Lorna byla úplně vyčerpaná. Svoji kroužkovou zbroj měla na několika místech proseknutou a ve světle těch několika pochodní, které se odvážili zapálit, bylo vidět, jak je zaprášená a zakrvácená, stejně jako její otec. Ben pomohl všem raněným a znovu si sedl ke zlomené Natashe, která se už trošku uklidnila, stále však plakala.
„Bene,“ řekla po chvíli. „Znal jsi Girkona dobře?“ Ben se poškrábal ve svém plnovousu.
„Jak se to vezme, Jedovatko. Věděl jsem o něm o něco víc, než ostatní, takže asi jo. Proč?“
„Chtěla bych vědět…Když jsme se poprvé viděli, proč mi řekl, že se jmenuje Grant?“ Ben si dal s odpovědí načas.
„Asi vím proč. Říkal ti někdy o tý svý vyvolený, co si bere jiného?“ Přikývla. „Nejspíš ses mu zalíbila, jenže on byl pevně rozhodnutej se zabít nebo aspoň zmizet někam, kde to bude mít jistý. A když znáš něčí jméno, můžeš ho najít a to on nechtěl.“
„Nechtěl, abych ho hledala, kdyby zmizel?“ Ben pokýval svou vousatou bradou.
„Jo, byl to trochu pošuk. A teď je po něm,“ praštil se do hrudi.
„Je to moje chyba, Bene. Kvůli mně umřeli a málem jsi umřel i ty.“ Jakmile to dořekla, vytřeštil Ben oči.
„Jak jsi na takovou ptákovinu přišla, Jedovatko?“ zeptal se nevěřícně a odděloval každé slovo. „Větší blbost jsem v životě neslyšel. Natáhli bačkory proto, že stáli v blbou chvíli na blbým místě a to je všechno.“ Natashu to nijak neuklidnilo a znovu schovala obličej v dlaních. Ben ji poplácal po zádech.
„Nech toho, to jim nepomůže. Radši se běž vyspat, dokud je tma a šlechtici unavení. Ráno nás poženou jako psy,“ zvedl se a šel si lehnout, nechávajíce Natashu samotnou se svým žalem.
Ještě té noci se z ležení vyplížil štíhlý stín a zamířil na východ.
Anonymní- Anonymní
Re: Kroniky Elrendaru
Je to super, ale ako pardon, monopol na poviedky mám ja s Orkeltom
Učeníčka
Učeníčka
- 4. kapitola:
- Pozametať, poumývať dlážku, vyprať oblečenie, navariť, poutierať prach, udržiavať oheň v kozube. Jej pobyt u mágov sa líšil len v tom, že to všetko vykonávala niekoľko desiatok kilometrov južnejšie. A tiež v tom, že Strahad od nej nepovažoval bonusové služby, ako otec Alfonz.
Mág ju v skutočnosti takmer úplne ignoroval, maximálne v jej prítomnosti povedal nejaké rozkazy bez toho, aby sa na ňu pozrel. Menara s ňou občas prehodila pár slov, ale väčšinu času pracovala spolu so Strahadom. Obaja často komunikovali s rôznymi osobami pomocou čiernej gule, avšak tých na druhej strane počuli len oni. Po niekoľkých týždňoch pozorovania zistila, že väčšinou hovoria s nejakou ženou, ktorá im slúžila zrejme ako pozorovateľ.
„Aký je stav v Pustinách?“ pýtal sa Strahad a potom dlho mlčal, kým tá na druhej strane hovorila.
„Západ? A čo na severe, presunuli sa ich sily do lesov?“ so záujmom sa spýtala Menara.
„Ako na to reagovali? Hmm. Hmm. Hmm. Vážne? Počkaj, počkaj, si si istá? Je mŕtvy? Hmm. Hmm. Rozumiem. Veľmi zaujímavé. Pokračuj v pozorovaní.“
„Spojenectvo? Vážne? Po tom všetkom? No, účel svätí prostriedky, predpokladám.“
„Skutočne? Jedným seknutím?“ Strahad sa zasmial, „Nuž, blázni majú šťastie.“
„Hlavne sa neprezraď, nedopadlo by to dobre. Samozrejme, viem, že ti nič také nemusím pripomínať a máš oveľa viac praxe, ale bezpečnosť nadovšetko.“
Okrem počúvania rozhovorov, z ktorých väčšinou nepochopila takmer nič a práce, sa občas vydávala do mesta, kde počúvala správy od domácich a od vojakov.
Každým dňom do Southshore prichádzali nové posily a ľudia sa o nich a s nimi rozprávali v hostincoch. Falstad Wildhammer poslal letku jazdcov na gryfoch, Magni Bronzbeard oddiel strelcov a inžinierov, Daelin Proudmoore expedičný zbor. Zo Stormwindu prišiel oddiel dobrovoľníkov, niektorí Stromgardčania sa nechali naverbovať a do mesta tiež plynulo množstvo utečencov z Tirisfalu a Silverpinu, kde Pohroma a démoni nemali tak veľkú moc ako v ostatných oblastiach severu, kde sa držalo už len pár väčších pevností v údoliach. Všetci sa usadzovali v tábore, ktorý vznikal okolo strážnej veže severne od mesta, kde si zriadil sídlo lord Garithos. K jeho pôvodnému vojsku pribúdali stovky a tisíce ďalších mužov a dokonca aj žien.
Keď o tom všetkom hovorila Strahadovi a Menare, tí sa len zasmiali a povedali, že skutočná vojna sa presunula inde a to, čo sa deje v Lordaerone ich nezaujíma.
Týždne ubiehali a ľudia v meste začínali pomaly šomrať na armádu táboriacu neďaleko ich domov. Všetko pivo v meste bolo vypité trpaslíkmi, ale tí aspoň platili, kým zásobovací dôstojníci ľudského vojska jednoducho vyberali poplatky od obyvateľov a zhabali takmer všetko obilie zo sýpok tu aj v Hillsbrade. Lord Garithos otáľal s odchodom, vraj aby sa k nemu dostalo čo najviac vojakov, s ktorými by mohol dobyť späť okolie Dalaranu a Silverpine. Jeho vojsko už teraz malo takmer štyridsaťtisíc vojakov, nerátajúc ďalších, ktorí sa starali o proviant a iné potreby vojska.
Pravdou bolo, že maršál mal pravdu, každým dňom mu prichádzali noví dobrovoľníci a oddiely z iných krajín a miest, ale všetky boli menšie, viackrát tvorené neskúsenými a zle vyzbrojenými vojakmi, ktorých následne cvičili a poriadne vyzbrojovali priamo na mieste zo zásob mesta a Druhej légie.
Jedného večera, keď už slnko zapadalo za hory na západe, vybehli Menara a Strahad von z domu. Lydia ich zmätene nasledovala. Dobehli na hlavné námestie, kde sa už prekvapene zbiehali ľudia a vojaci, ktorí sa chytali zbraní. Vo vzduchu visela fialová trhlina, ktorá sa postupne zväčšovala. Za ňou uvidela slabo viditeľné stromy so zlatými a červenými listami a obrovské množstvo hmlistých postáv. Tie sa pohli smerom k trhline a keď ňou prešli, počula hromadný nádych všetkých ľudí.
Prišli elfovia.
Anonymní- Anonymní
SRDCE Z LEDU VII
HEART OF ICE
- Zlomené aliance:
"Antonidas tvrdil, že byl o celém incidentu s Okem Dalaranu Khadgar i ostatní včas varováni... prostřednictvím snu," arcimág Snowdawn zněl skoro jako by utěšoval sám sebe a ne Narasi a Vaela, kteří společně s ním stáli ve stínu altánku uprostřed zahrady.
Isiel i Hira zde byly přítomny také, jedna se smutně skloněnou hlavou a druhá s pyšně zvednutým nosíkem, otočená tak, aby měla výhled na východ ze salónu.
Sluha odtud právě přiváděl magistra Theraldise a ukazoval mu směrem ke shromážděné rodině.
Hira si poupravila výstřih i vlasy a zářivě se hostu usmála vstříc.
Theraldis se zdál vážnější a nepřístupnější, než obvykle, oblečen tentokrát do temně karmínové a zlaté, kterou nosíval pouze jako Princův doprovod či vyslanec krále Anasteriana.
Blížil se s pohledem upřeným k zemi a pohroužen v neveselých myšlenkách.
"Jak je na tom vlastně expedice?" optala se Narasi, která neviděla, že k nim mezi záhony a trsy modrých růží a hledíků někdo kráčí.
"Určitě museli zažít mnohé boje s orky a démony," dodal Vael'thas nadšeně a povzdechl si, "kéž by mne tehdy vybrali také!"
"Jistě, ty bys byl rád na expedici, na které by tě matka peskovala před spolubojovníky i velitelem, zda sis měnil prádlo?" podivila se Narasi upřímně a Vael na ni po chvilce přemýšlení vyplázl jazyk.
"Vaše matka se neúčastní bitev po boku generála Turalyona ani kapitánky Windrunner. Z posledního vzkazu od ní bylo jasné, že arcimág Vargoth nalezl 'zemi zaslíbenou' v jakémsi Farahlon a založil tam na jednom ostrově i osadu s mágskou věží. Pojmenovali ji Kirin Var. Podle všeho se tam dál věnují výzkumu způsobů, jak zastavit Hordu a Plamennou Legii."
"V posledním vzkazu také matka jmenovitě vyřizovala pozdravy mně, Narasi, Vaelovi, a především tobě, drahý papá... a dokonce magistrovi Silversun přála upřímnou soustrast," neodpustila si jedovatě pronést Hira a zkusila zamrkat na blížícího se elfa, ten byl ale stále dost daleko a ztracen ve vlastním přemítání. Zastavil se kousek od nich a dotkl se lehce rukou jednoho z modrých květů.
"Nezmínila, že by chystala návrat? Napsala jsi jí o mé plánované svatbě?" Isiel náhle zvedla tvář, na které byly patrné stopy dlouhého pláče a probdělých nocí, jako by se vytrhla z myšlenek na jiné věci. Upřela oči na Hiru. "Mé dopisy pro ni se vrátily neotevřené," dodala tiše.
"A kdo by se tomu divil? Ne, promiň, zapomněla jsem jí napsat, že chystáš svatbu, asi jsem doopravdy zlá a hloupá, jak vykládáš všude kolem," Hira se na ni ušklíbla přes rameno, "jen jsem se zmínila, že u nás magistr Silversun bývá často hostem a že se mi líbí."
"Nevykládám o tobě nikde nic," Isiel se pomalu zvedla a oči jí zaplály chladným hněvem, "věř mi, mám důležitější témata k přemýšlení i vyprávění, než tvé dotčené ego."
"Ale no tak, dost," otec se na obě zamračil, a pak si uvědomil magistrovu přítomnost dříve, než Theraldise ohlásil sluha.
Hira vykouzlila ten nejcukrovější výraz a poklonila se tak, aby nabídla příchozímu elfovi dokonalý výhled do svého výstřihu:
"Magistře Silversun," zavrkala a podala mu jednu ručku, ale on jako by to přehlédl, s rukama za zády prošel kolem ní do stínu altánku.
Isiel pomalu klesla zpět do křesílka a podepřela si čelo rozechvělou rukou.
"Arcimágu Snowdawn," Theraldis se jako obvykle poklonil jen hlavou, "mé dámy..., Vaeli," oslovil zbytek přítomných vážným tónem.
"Vítejte, Theraldisi, čemu vděčíme dnes za tu čest?" podivil se otec a pokynul mu, aby se připojil k nim a posadil, pak trochu neklidně opět sáhl po svém šálku čaje.
Narasi a Vael'thas se oba najednou pokusili nalít hostu čaj také a převrhli u toho konvici i hrneček... div, že ne i stůl. Vzápětí se začali pohlavkovat a Hira na ně upřela ten nejvražednější pohled, který si obvykle schovávala pro studenty v době semestrálních zkoušek.
Magistr Silversun se zdál k celému mumraji v altánku netečný, jeho oči se zastavily u Isiel a jejích černých šatů, které si se stisknutými rty prohlédl, a pak se vydal k ní.
"Lásko," Theraldis se sklonil, aby jí políbil ruku, kterou zapomněla v klíně, poté zůstal stát po jejím boku.
Prostor kolem Hiry jako by zapraskal elektřinou a značně se ochladilo.
"Neposadím se, ale vy byste měli. Nesu noviny, které se tak jako tak dozvíte na další konkláve Kirin Tor, ale Antonidas soudil, že byste je - stejně jako ostatní rodiny, kterých se to týká - měli slyšet nejdříve v soukromí."
Beze slova viseli očima na jeho rtech a dokonce i Vael a Narasi se přestali prát o prázdnou konvičku od čaje.
"Oko Dalaranu bylo uloupeno za účelem soustředění magie na tvorbu dalších portálů do mnoha světů, kam chtěl Ner'zhul vyslat Hordu.
Jejich tvorbě Khadgar ani jeho expedice nedokázali zabránit a výsledná kumulace energie trhala Draenor na kusy... a skrze temný portál hrozila zničit i náš svět, aniž bychom si toho byli vědomi.
Víme jen tolik, že arcimág Khadgar uzavřel portál z draenorské strany ve chvíli, kdy se mu tamní svět již hroutil pod nohama," každé jeho slovo se jim zařezávalo do myslí jako ostrý nůž.
"Samotný Draenor byl zničen, podle všeho. O nikom z Expedice nemáme žádné zprávy, ani o jejich dalším osudu."
Jak hovořil, položil ruku Isiel na hlavu, jako by to ještě nebylo celé, nepatrně ji hladil po vlasech, zatímco si dál zakrývala dlaní čelo a oči.
Ozvalo se třísknutí, jak vzácný porcelán dopadl na zem a ze střepů otcova hrnečku se rozlil vychladlý čaj.
Arcimág Snowdawn se zadíval na své prázdné ruce, jako by patřily někomu cizímu, potom se beze slova zvedl a pomalu vykročil pryč. Narasi a Vael se zadívali jeden na druhého, pak vyrazili za otcem. I Hira vypadala, že jí pro jednou došla slova. Strnule a pomalu je následovala.
Když zůstali sami, Theraldis poklekl na jedno koleno a sevřel Isieliny chladné ruce ve svých, pak na okamžik přitiskl rty na její prsty. Odhalil tak tvář, kterou si předtím zakryla, i stopy slz. Když se mu konečně zadívala do očí, bylo to, jako by mu její bolest měla rozervat srdce na kusy. A tu nejhorší ránu měl teprve zasadit sám.
"Král Anasterian viní Alianci ze zničení elfích hvozdů a runových kamenů vinou špatného strážení průsmyků, zatímco naši lidé bojovali alianční bitvy jinde. Aliance prý potřebuje elfy více, než elfové potřebují ji. Vyvázal s okamžitou platností Quel'Thalas z Aliance a vypadá to, že dal příklad dalším, aby ji opustili. Jsem povolán zpět na Quel'Danas, stejně jako ostatní magistři."
"A Princ? Je přeci členem Rady Šesti... a tak jako arcimág Rommath je zde doma stejně jako v Silvermoon, nebo ne? Mají zde povinnosti a závazky!" vydechla zoufale.
"Oni dva ano, stejně tak jako Aethas Sunreaver," věnoval jí smutný úsměv a hrál si s jejími prsty, "zatímco mé síly a úsudek jsou prý zapotřebí na severu ve Vznešené Domovině. Koneckonců patřím ke Královým rádcům. Na elfy, kteří neposlechnou ono volání a nevrátí se do náruče naší vyvolené země, bude nahlíženo s pohrdáním, nedůvěrou a odporem, jak si zaslouží. Taková byla slova krále.
Takže, Isiel Snowdawn? V tomhle městě tě nikdy nic dobrého nepotkalo a nepotká."
"Pojedu s tebou zpět na Sever. Dočasně," řekla k jeho překvapení zcela bez váhání a rozhlédla se po zahradě rodného domu, jako by ji už neměla nikdy spatřit. Jako by se loučila.
"Pokusím se ti to 'dočasně' změnit v 'na stálo', jestli mne necháš," věnoval jí jeden z těch proklatých úsměvů, pro které byste mu nedokázali nic odříci.
Jen si povzdechla.
"Svěříš mi nějaké důležité státní tajemství a přikoveš mne za řetěz ke své posteli?" zeptala se naprosto vážně, jako by ani trochu nepochybovala, že je toho schopen.
"Lákavé. Udělám z tebe bojového mága specializovaného na boj ze sedla dragonhawka. Pohled na tebe v sedle Cloudwinga, kterak střílíš ledové střely do zadků prchajících nepřátel bude k nezaplacení," slíbil a pohladil ji po tváři.
"Miluji tě příliš na to, abych tě tu nechal truchlit, Isiel Snowdawn."
"To s dragonhawky neříkej před Vaelem, nebo pojede na Quel'Danas s námi, a už se ho nezbavíš," její výraz konečně trochu roztál, když se na něj usmála.
"A na tom by bylo něco špatně? Ještě pořád mi nenatrhl kalhoty v duelu, jak sliboval. Milerád mu k tomu dám stovky příležitostí. I když pochybuji, že bude kdy dost rychlý, aby se i jen přiblížil na dostřel," prohlásil sebevědomě.
"A tentokrát tedy konečně na vlastní oči spatřím tu tvou legendárně tajuplnou sbírku?" optala se a on se napřímil v zádech, bleskově změnil výraz a trochu se odtáhl. Jeho oči zabloudily stranou, jako by o něčem přemítal, nebo cosi kalkuloval.
"Jak jsem už řekl, žádná sbírka neexistuje," prohlásil, pohlédl opět na ni a nasadil ten nejpostelovější výraz, co uměl.
"Děláš to jen horší. Věř mi, že na to přijdu. Ty si vážně myslíš, že se ti nedá odolat, což?" zašeptala, když jí slíbal slzy z tváře.
"A to mne znáš jen pár desítek let. Počkej, až se seznámíme blíž," slíbil a zamrkal, pak se narovnal a pomohl jí vstát z křesílka. Ještě dlouhou chvíli stáli v objetí a na Dalaran se snášel indigový soumrak.
Jednou... ji konečně přiměje, aby to sama od sebe řekla také.
Ale teď je čekala cesta na sever do země, kde stáří, smrt, prohra a smutek nebo zima neexistovaly.
Anonymní- Anonymní
Re: Kroniky Elrendaru
Pojďme zavzpomínat...
- Spoiler:
S trhnutím se probudila. Prudce se zvedla, až z ní jako pavučina jemná pokrývka sklouzla a odhalila vyhublé tělo. Ihned toho zalitovala, hlava jí po tak prudkém pohybu začala třeštit tak, že měla pocit, jakoby ji nějaký nesmírně zlomyslný duch používal místo bubínku. Se zaúpěním klesla zpět na lůžko a štíhlé prsty začaly masírovat spánky.
Ozval se tichý pleskavý zvuk, jaký vydávají bosé nohy na kameni, prudký nádech a cinkavý zvuk, kterak bylo něco odloženo na dřevěný podklad.
Velice účinné mučení, pomyslela si a prsty se od spánků přesunuly k uším. Její zjitřená mysl se pomalu uklidňovala, takže se rozhodla pro splnění denní dávky statečnosti a otevřela jedno oko.
Skláněla se nad ní cizí tvář, patřící mladé trollce. Maně ji napadlo, jestli to není spíš chodící klenotnictví, tolik měla na sobě dívka zlatých kroužků. „Jste vzhůru, budou rádi.“ Mezi zlatými kroužky se objevil úsměv. „Teď si odpočiňte, brzy vás přijdou navštívit.“
V tu chvíli vyslala hlava protest a oči se pomalu zavřely. Mladá trollka po špičkách odstoupila od lůžka a s tichoučkým cinkáním vyběhla z místnosti…
Re: Kroniky Elrendaru
Poslední vzepření
- část šestnáctá: Návrat ztracené dcery:
- Svítalo, ale přes hustou mlhu v Silverpinském lese to ani nešlo poznat. Natasha klopýtla a zaklela. Nechtěná zastávka jí ale dala chvíli k přemýšlení. Svého rozhodnutí opustit Crowleyho tažení v žádném případě nelitovala. Stále si kladla za vinu Bartolovu i Girkonovu smrt a nechtěla, aby kvůli ní zemřeli i další. Ne, bude mnohem lepší, když odejde pryč od toho všeho.
S pomocí kmene stromu se znovu postavila a prohmátla si potlučené lýtko. Ucítila dvě malé jizvičky po pavoučím kousnutí. Před očima ji znovu přeběhla hrůza ze zničení Southshoru, bezmoc v Azurelodském dole i apatická krutost Bahenních polí. A pak si to uvědomila: už to dělá zas. Opět prchá z místa, kde měla zůstat a bojovat a nechává své přátele na pospas nemrtvým.
Z těžkých myšlenek ji vytrhl dusot plechových bot. Ohlédla se a rychle vyběhla opačným směrem, než odkud se ozývaly kroky. Snažila se běžet co nejtišeji, ale stejně ji museli slyšet a teď určitě běželi za ní. Najednou si všimla velmi staré a zchátralé chajdy bez dveří. Rozhodla se tam schovat a doufat, že ji tam hledat nebudou.
Uvnitř to vypadalo příšerně. Páchlo to tam hnilobou a zčernalé dřevo bylo prorostlé bílou houbou. Okenní skla někdo dávno vymlátil a na podlaze se válelo několik kostí. Natasha potlačila zvracení a zkusila se vyhoupnout na malé skladiště u stropu. Chtěla se postavit na židli a odtamtud vyšplhat nahoru, jenže když na ní vystoupila, židle zaskřípala a rozsypala se na měkké třísky. Natasha ostře zanadávala, protože jí bylo jasné, že teď ji museli slyšet a pokud se nedostane nahoru, najdou ji. Rychle vzala druhou židli, která vypadala pevněji a vytáhla se s její pomocí nahoru. Přikrčila se, čekala, až přijdou a modlila se, aby tohle dřevo vydrželo. Zatím si připravila luk.
První překvapení přišlo, když její pronásledovatelé vstoupili dovnitř. Byl totiž jenom jeden, Opuštěný. Vypadal stejně jako ti, co přepadli Southshore: fialová kroužková zbroj, kápě, zářivé žluté oči a bledá kůže. Na zádech otlučený štít se znakem Lordaeronu a křivý meč. Vztekle se rozhlížel po jednopokojovém domečku a hledal Natashu, která se nahoře dusila nadávkami. Sáhla totiž do toulce pro šíp, jen aby zjistila, že je prázdný, že všechny šípy nejspíš omylem nechala u Crowleyho armády a s sebou má jen prázdný toulec. Co nejtišeji si znovu navlékla luk a připravila sekeru. Věděla, že ten dole jen tak neodejde, takže se rozhodla ho zabít.
Ve chvíli, kdy se Opuštěný podíval nahoru, skočila a s výkřikem se na něj vrhla. Nemrtvý uhnul a bleskurychle tasil svůj meč. Byl lépe vyzbrojený i vycvičený, než Natasha, která navíc málem usínala a jen adrenalin z boje ji držel vzhůru. Sekera a meč o sebe řinčely a jejich zvuk se odrážel od stěn, stejně jako řev a hekání obou bojujících, ale ani jeden toho druhého ještě nezasáhl.
Opuštěnému se ale v nestřeženou chvíli podařilo udeřit Natashu štítem do obličeje. Rána to nebyla silná, nicméně stačila na to, aby ji z ruky vypadla sekera a sama Natasha upadla na zem. Nemrtvý se zašklebil, nohou ji přišlápl hruď k zemi a napřáhl kostnatou ruku, ve které svíral svůj křivý meč.
„Tak do toho, zmrde?“ plivla na něj odbojně Natasha, ale její přemožitel se k tomu neměl. Místo toho se na ní zkoumavě díval, jako by se rozhodoval, co z ní sní nejdříve.
„Na…Natasho?“ řekl chraplavým, ale povědomým hlasem a spustil svou paži zase dolů.
„Jak mě znáš?“ zeptala se, překvapená, avšak stále stejně ostrým tónem. Opuštěný sestoupil z její hrudi a odešel o pár kroků vedle, kde si stáhl svoji kápi.
Zpod ní vylezla bledá hlava s notně prořídlými vlasy, které snad kdysi mohly být ryšavé. Obličej měl hubený se zbytky vousů a chybějícím nosem, Natasha ale i přes jeho znetvoření měla neodbytný pocit, že ho zná.
„Ani se nedivím, že si nepamatuješ. Je to tak dávno. Kolik? Dvanáct, třináct let?“ řekl smutně. „To jsem já, Natasho, jen…mrtvý. Morris.“
Natashe spadla brada a zastudilo jí u srdce. Mohl to vážně být její dlouho ztracený otec?
„Tati…“ řekla překvapeně a zarmouceně najednou.
„Jak mi tak ještě můžeš říkat?“ zasmál se hořce, ale stejně dobře to mohlo být taky vzlyknutí.
„Tati…já…já myslela, že jsi se ztratil v bitvě s orky, že už tě nikdy neuvidím.“
„A možná by to tak bylo lepší. Po tom, co jsem tě nechal samotnou v Southshoru u Bartola…“
„Bartolo ani Southshore už nejsou,“ řekla a v žilách ji zaplál malý plamének hněvu. Morris pokýval hlavou.
„Vím… Časy se změnily. Nevím, jestli k horšímu nebo k lepšímu, ale rozhodně se změnily.“ Zastrčil meč zpátky do pochvy.
„Neboj se, já ti neublížím. Alespoň ne teď a tady. Ale pokud mi má královna poručí, budu to muset udělat, takže si ode mě možná drž odstup.“
„Královna? Sir Blake mi ale říkal, že Sylvanas je mrtvá.“
„Mrtvá? Ne. Dvakrát ji zabili, ale můžu tě ujistit, že je zpátky a dovede nás k vítězství.“ Natasha se zašklebila.
„Jak je možné, že ta samá osoba, která z lidskosti zastavila svoji zbraň před mým krkem. Teď velebí svojí královnu, které je bezmezně oddán.“ Morris se zamračil.
„Lady Sylvanas mi totiž ukázala pravdu. Ne velký král Terenas nebo všemi milovaný Uther, ale Sylvanas. A já tu pravdu můžu ukázat i tobě. Stačí jen zemřít a…“
„Cože?!“ vykřikla, ani ho nenechala domluvit. „Ty po mně chceš, abych se zabila?!“ Morris souhlasně pokýval hlavou.
„A pak bychom spolu mohli být navěky, Natasho. Nebudu tě nutit, nechám tě svobodně se rozhodnout, jako správný otec. Ale až tě nějaká čepel sprovodí ze světa, nebudeš mít na výběr a budeš stát po mém boku proti zbývajícím lidem, dokud je všechny nevyhladíme.“ Natasha nemohla uvěřit vlastním uším.
„Tohle si tedy přeješ? Abych se kvůli otci, kterého jsem neviděla víc než deset let, proměnila ve zrůdu a zabíjela své přátele? Promiň, otče, ale na tohle nepřistoupím.“ Sebrala ze země sekeru, strčila ji za opasek a prudce vykročila z chajdy.
„Kam jdeš, Natasho?“ zavolal na ni ještě Morris.
„Zpátky ke svým!“ ani se za ním neohlédla a rychle rázovala nazpět. Doufala, že Crowleyho ještě dokáže najít.
Naposledy upravil Orkelt dne Thu Feb 26, 2015 6:28 pm, celkově upraveno 2 krát (Reason for editing : zvonu není znovu)
Anonymní- Anonymní
SRDCE Z LEDU VIII
HEART OF ICE
(podhůří alterackých hor, 18 let po otevření Temného Portálu)
- Krysa:
"Opatrně kolem těch ampulí, Narasi," Isiel si přes tvář povytáhla bílý šátek a navlékla látkové rukavice, pak se opatrně přiblížila k páchnoucím bednám, ze kterých se ozýval škrábavý zvuk a šustění.
"Nejdříve neutralizujeme to, co se hýbe," když zkontrolovala zadní východ ze skladiště, kývla poručík Narasi na dva další vojáky, které dostala k ruce, "prověřte další budovy."
"Drž se zpět, sestřičko," zamumlala Isiel, seslala kolem sebe magický štít a otevřela jednu z neprodyšných beden. Nebyly na ní žádné otvory, kudy by dovnitř proudil vzduch, takže cokoli, co se tam hýbalo, bylo buď magického, mechanického nebo elementálního původu.
Odklopila víko a zadívala se dovnitř, pak rychle ustoupila o pár kroků zpět, jak ji obešla hrůza.
Narasi stála okamžitě u ní, zbraň připravenou k ráně proti čemukoli, co by z bedny zaútočilo. Pohlédla do ní, pak čepel pomalu sklonila.
"Světlo chraň... co je to? To je nechutné!"
Mluvila o hnijících ostatcích několika krys, které se neohrabaně snažily dostat ven, i když už dávno nemohly být živé. Isiel okamžitě zavřela víko a celou věc zapečetila arkánním znakem, pak ji zvedla a podala Narasi, která ovládla svůj štítivý výraz, uklidila obouruční meč na záda a inkriminovanou truhlu převzala.
"Tak je to pravda," vydechla Narasi, "ty pomluvy o něm... strach mezi vesničany na severu, kteří proklínají Kirin Tor a jejich pokusy na zvířatech."
"Modera měla dobré tušení. Nechali magickou cestou prohledat Kel'Thuzadovy komnaty a studovnu v Citadele, ale nenalezli žádný důkaz nekromancie, kterou Drenden i ona spojovali s jeho zvláštními požadavky na materiál a reagenty za poslední semestr, stejně tak s jeho pamflety, které rádoby anonymně směřoval na ubytovny studentů a kritizoval v nich bezzubost Rady," Isiel došla k alchymistickému aparátu a začala zavírat otevřené ampule, flakónky a dózy. Vše opatrně skládala do kožené brašny.
"Snad se nevrátí a nenachytá nás zde. Kdo ví, jak by reagoval," Narasi nervózně přešlápla na místě a potežkala truhlici, "a štěstí, že Vael zůstal na severu a tentokrát nepřijel s vámi. Být tu on, nemáš Hlavě Kirin Tor co donést. Rozsekal by to tu a zapálil," podmračeně se rozhlédla skladištěm.
"Hádám, že incinerace ty malé potvory čeká stejně," mumlala Isiel přes šátek a dokončila prohledávání laboratoře, "chtělo by to jeho zápisky nebo laboratorní deník. Určitě si něco takového vede," kývla na Narasi a vykročila k východu z dřevěné budovy. "A neměj obavy, jen tak se sem nevrátí, předvolala si ho Rada Šesti a zdrží ho, dokud nenajdeme jasné důkazy toho, jak hluboko klesl," vyšla i s brašnou přes rameno ven na chladný vzduch, konečně stáhla z tváře šátek a zhluboka se nadechla.
Překvapeně se zadívala na elfa v zelenozlatém rouchu, který stál kousek od jejího dragonhawka a hladil ho nad zobákem. Na dálku se lehce poklonil, pak vykročil sněhem k nim.
"Magistře Theraldisi? Co vy zde?" Narasi se srdečně usmála, vykročila k elfovi a podala mu volnou ruku v kovové rukavici.
Theraldis trochu zaváhal, jak mu elfí způsoby velely sklonit se a dámě ruku políbit, pak se ale jen usmál a železnou rukavici stiskl.
"Sinu a'manore, poručíku Narasi. Isiel."
Theraldis pustil uzdu Cloudwinga, políbil Isiel ruku a vzal brašnu z jejího ramene, pak se ohlédl za zvukem křupajícího sněhu ke druhé budově.
Ze vzdálenějšího skladiště právě vyšli zbylí dva vojáci ve fialových pláštích a blížili se s několika knihami a svitky. Snad konečně to, co hledali?
Vojáci zasalutovali elfímu magistrovi, pak předali nalezené věci automaticky mágyni ve fialové róbě Kirin Tor.
"Smím?" optal se Theraldis Isiel, a když kývla, natáhl ruku ke knize s nejohmatanějšími deskami. Podala mu ji a vojáci se po kývnutí poručíka Narasi vzdálili k jízdním zvířatům.
Theraldis stáhl koženou rukavici, otevřel knihu a prolistoval se stránkami k nejnovějším záznamům, tvář stejně vyrovnanou, jako by si četl o počasí či sklizni měsíčních bobulí.
"...další zklamání a nestabilní jedinci. V kouzle animace je při zkrácení inkantace nedokonalost, kterou pak trpí i samotné vzorky. Udrží se v chodu sotva hodinu. Stabilnější nemrtví vzniknou pouze po rituálu, který zabere několik hodin.
Orkští nekrolyté ale zajisté neměli na bojišti tolik času. Jejich kostlivci měli také jen dočasnou, minimální výdrž.
Ovšem rytíři smrti...," Theraldis zmlknul a zadíval se na Isiel, která zbledla a zavrávorala, "rytíři smrti a orkští warloci ovládají moc, proti které jsme neznali obrany a nechali se zaskočit. Je naší povinností se jejich čárům naučit, ovládnout je a zjistit, jak jim příště čelit, až Horda znovu udeří-"
"On chce stvořit nemrtvé humanoidy? Rytíře smrti? Po všem, co se stalo, když bylo tehdy ukradeno Oko? Bojovat ohněm proti ohni?" Isielina tvář měla téměř barvu okolního sněhu, když ho rozčíleně přerušila. "Je dobře, že ho nepustili do Strážcovy knihovny. Je dobře, že ho drží dál od knih po Medivhovi a svitků Meitr-" kousla se do rtu.
"Jsou to jen krysy," namítla Narasi, "krysy, které ani nepřežijí déle, než pár hodin! Jak může ty patetické nepřirozené věci chtít použít proti orkům? Armádu hnijících hlodavců? Tedy, i za předpokladu, že se kdy orkové proberou ze své letargie a dostanou z internačních táborů a nějakým způsobem se opět stanou hrozbou... i po zničení Draenoru?! Co jim asi tak udělají nemrtvé krysy?! Budou jim křupat pod nohami?"
"Tohle, stejně jako internační tábory, je další lidská záležitost, kterou není radno podceňovat," odvětil Theraldis tiše a vyrovnaně, "zastávám názor, že měli orkové být vyhlazeni, protože jejich neschopnost fungovat bez démonické magie, na které se stali závislí, odhalila, že jako národ a rasa jsou podřadní.
Smrt se mi zdá milosrdnější, než držet myslící bytost v ohradě jako dobytek. Lidské způsoby... vybudovat kolem všeho plot a klec.
Zahrávat si s magií, která přinese nakonec zkázu jim samotným," zavřel zápisník a pozvedl ho proti Narasi, aby viděla runové znaky na jeho deskách.
Poručík Narasi se zamračila nejprve na kovové runy, ve kterých se odrazilo zimní slunce a oslepilo ji, pak na něj.
Isiel k elfovi pomalu zvedla oči, pak se otočila k lidským vojákům z Narasina doprovodu, jako by se chtěla ujistit, že je neslyšeli. Oddechla si, když zjistila, že jeden močí někdě v polozákrytu za koňmi, druhý si napěchoval dýmku trpasličím tabákem a snaží se vyfouknout perfektní kroužek z dýmu.
Jistě, ti lidé, byli tak děsiví a nebezpeční.
"Pobyt na severu vás jistě nakazil názory krále Anasteriana, magistře," zamračila se Narasi na Theraldise, "zde v Dalaranu věříme na neutralitu a na to, že každé myslící bytosti má být prokázáno milosrdenství, dokud je naděje, že bude spasena."
Theraldis stiskl rty, těžko říci, zda pobavením, či hněvem. Jinak se v jeho tváři nedalo vyčíst nic, než to obvyklé sebeovládání, tak typické pro dospělé elfy i samotného Prince.
"Spasena. Světlem? Kirin Tor? Nebo housenkami? Pak jsem tedy konečně dostal odpověď, proč si Princ vybral cestovat zpět do Dalaranu. Účastní se Rady Šesti a chce zprávy o této... otřesnosti. Původně se v jeho doprovodu šuškalo o tom, že zde má zcela odlišný zájem," dodal posléze se stopou únavy v hlase, jako by ustupoval z boje i z hádky.
"Jiný zájem?" nechápala Narasi.
"Ano, od Satheřiny smrti je to poprvé, co se Princ chová marnivěji, než obvykle. Měli jsme za to, že ho zaujal někdo ze zdejších mágů či hostů, mezi studenty se šeptalo o Antonidově žákyni. O té, co se kdysi tak dokonale vnutila do jeho učení i proti jeho přání. Prý už je podle lidských měřítek dospělá," Isiel pomalu vykročila za vojáky u jízdních zvířat a přidržovala si dlouhou sukni i plášť, aby je zcela neurousala od sněhu.
"Myslíte Proudmoorovu dceru?" Narasi zvedla jedno obočí. "Ale ta má v hlavě úplně jiného prince, který je shodou náhod v Dalaranu hostem ode dne vašeho příjezdu. Prý se chce vzdělat v tom, co má jako budoucí vládce znát," zamyslela se.
Theraldis si chápavě povzdechl.
"To vysvětluje včerejší mizernou náladu Prince Sunstridera. A dnešní Rada mu ji patrně nijak nenapraví po tom, co jste našly. Pojďme, otevřu portál do Citadely, aby na výsledek vašeho pátrání nečekali zbytečně dlouho," Theraldis přidal Kel'thuzadův deník do brašny, kterou předtím vzal Isiel, a pak ve vzduchu volnou rukou načrtl runy transmutačního kouzla.
Narasi se obrátila na oba vojáky:
"Doveďte zpět naše jízdní zvířata a hlašte se u Citadely. S dračím jestřábem si nedělejte starosti, ten se vrátí sám."
S povzdechem pak vložila ruku do Theraldisovy, stejně jako Isiel, která se vrátila od koní.
Zasněžená krajina severních vrchovin se rozmazala a zmizela, pak ji nahradila světla svic v příjmacím sále Citadely.
Theraldis se ponuře usmíval a Narasi poklepávala nohou o zem jak čekali před Antonidovou pracovnou na signál. Jen Isiel se celou dobu nemohla zbavit hloupého pocitu, že se nad Dalaranem stahují stíny. A tentokrát je nerozehnala ani záře jistých zelených očí.
Anonymní- Anonymní
Strana 3 z 8 • 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8
Similar topics
» Eventy u Elrendaru
» Galerie Elrendaru
» Hřbitov Elrendaru
» Obyvatelé a Strážci Elrendaru - Profily RP postav
» Co potřebujete pro RP hraní u Elrendaru
» Galerie Elrendaru
» Hřbitov Elrendaru
» Obyvatelé a Strážci Elrendaru - Profily RP postav
» Co potřebujete pro RP hraní u Elrendaru
:: Elrendar Keep forum :: Elrendar
Strana 3 z 8
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
|
|