Kroniky Elrendaru

„Poplach! Poplach! Všechny jednotky na Exodar! Všechny jednotky na Exodar!“ zněl magicky zesílený hlas Panthelona nádhernými krystalovými chodbami největšího ze satelitů Tempest Keep. Exodaru. Maraad by si snad i vychutnal úžasnou nádheru lodi, kdyby na ní právě nebojoval o přežití svého národa. Tenhle útok byla sázka všeho na jednu kartu. Zbytky draeneiů se seskupily, aby zaútočili na Tempest Keep, který měli v držení krvaví elfové, v čele s jejich princem, a pokusili se ho získat zpět, nebo aspoň dobýt jednu z lodí, na které by odletěli pryč z toho zničeného a zkaženého světa. Na Draenoru, pokud se mu tak ještě dalo říkat, pro ně nebylo místo.
Draeneiové prchali chodbami a snažili se dostat do středu lodi, kde mělo stále být Naaru, které jim mohlo pomoci s odletem. Do té doby se ale museli vypořádat s elfskými posádkami, poslanými na Exodar. Obě strany bojovaly tvrdě a měly málo času na odpočinek.
Šaman Nobundu, jeden z velitelů útoku, se náhle zastavil a zavřel oči. Maraadovi i ostatním bylo jasné, co dělá. Hledal cestu a doufal, že ho hrstka zbylých duchů vyslyší. Prorok Velen, druhý a hlavní vůdce, napřáhl kostnatou ruku a svou velkou mocí zapůjčenou od Světla strhl jednu z chodeb. Učinil tak právě včas, neboť za jejím rohem se vynořili elfové. Ničemu to ale nepomohlo, protože i oni to tu znali a rychle vyběhli zpoza dalšího rohu. Maraad zamával svým velkým kladivem a spolu s dalšími draeneji se pustil do boje. Byli už dost unavení, protože běhali a bojovali z plných sil už několik hodin, aby se dostali na Exodar. Elfů naštěstí nebylo moc, takže se po chvilce boje a pár rozbitých hlavách stáhli, jen aby doběhli pro posily.
Nobundu otevřel oči a ukázal na cestu. Draeneiové se trochu neochotně dali zase do běhu. Šaman zamumlal nějaké zaklínadlo a všichni ucítili příliv energie.
„Poplach! Poplach!“ ozýval se mechanický hlas. Panthaleon očividně potíže s mluvením nikdy neměl a jeho hlas draeneje opravdu nepovzbuzoval, spíš je o to více stresoval. Kovová podlaha jim zvonila pod kopyty a odlesky z krystalů je oslepovaly. Příliv světla musel znamenat jedinou věc: blížili se k Naaru.
A opravdu, vpadli do velké síně, kde se před nimi rozlilo teplé světlo, které vycházelo z obrovského kruhového otvoru v podlaze, lemovaného růžovými a fialovými krystaly. Velen a draenejští inženýři se k němu rozběhli, zatímco Nobundu organizoval obranu proti elfům. Maraad na pár okamžiků poklekl ke krátké modlitbě, ale hned nato vstal, připraven bránit sál před kýmkoli, kdo by jim chtěl ublížit. Velen se snažil komunikovat se slábnoucím Naaru jménem O’ros, zatímco inženýři rychle zapojovali vše potřebné. Exodar mohl odletět, stačilo se vymanit z vlivu Kael’thase. Ten se ale své lodi nehodlal jen tak vzdát a jeho mágové dělali vše pro to, aby draeneiové neutekli.
Elfové vpadli do sálu a narazili na hradbu z draenejů, ochotných bít se za svou záchranu i za záchranu svého lidu do poslední chvíle. Maraad si vedl zdaleka nejlépe, oháněl se svým kladivem na všechny strany a posílal do prázdnoty jednoho elfa za druhým. I tak jich ale bylo příliš mnoho a Kaelovi mágové v Oku znali mocná kouzla, která činila elfy imunní vůči bolesti a únavě. Nobundu přivolal těch několik duchů, kteří ještě byli dost silní, aby přispěchali na pomoc a s jejich pomocí pálil elfy na škvarek, zpomaloval jejich reakce a mával s nimi ve vzduchu. Na podlaze z lesklého kovu se mísila elfská i draenejská krev.
O’ros s Velenovou pomocí ožil a spolu s ním i celý Exodar. Inženýři se zaradovali, když uslyšeli, jak se loď probouzí. Nová naděje dodala draenejům sílu. Draenejové se z křikem rozběhli na elfy. Ti by snad i utekli, kdyby je nehnal kupředu chladný Panthaleonův hlas. Elfské čepele a draenejské palice braly život za životem a vzduch se naplnil pachem smrti. O’ros zabral a Exodar sebou citelně trhl. Nikdo to nečekal, takže se zapotáceli. Elfové poznali, že prohrávají, protože ucítili mimo jiné i odliv síly dodávané mágy a Panthaleon také utichl. Rozutekli se po chodbách, v naději že ještě utečou a nezůstanou na lodi. Draenejové se za nimi chtěli pustit, ale Maraad s Nobundem je zastavili. Čím víc elfů uteče, tím méně potyček tu bude. Exodar sebou naposledy silně škubnul a vytrhl se ze sevření prince Kaela. Z O’rose vyletěl silný záblesk světla a Exodar odletěl pryč do Prázdnoty. Draenejové propukli v jásot. Dorazili těžce raněné elfy, kteří leželi na podlaze a postarali se o své bojovníky, pokud to ještě šlo.
Maraad se smutně rozhlédl po sálu a podíval se na strop. Tak zase utíkali, zas a znova, aby je Legie dohnala někde jinde. K čemu to všechno, stejně je nakonec najde a zničí. Jen oddalovali nevyhnutelné.
Tu myšlenku hned zahnal a usmál se. Vždyť přece vyhráli. Mají novou naději a tu jim ani elfové, ani orkové, dokonce ani samotná Legie nemůže vzít. Vydali se vstříc novému domovu a tentokrát už budou na další střet s démony připravení.

Když už byla skartovačka nakrmená a práce pro ten den hotová, Ogatix se protáhl a mocně zívl. Šestihodinová pracovní doba ho vážně zmáhala a kdyby neměl schováno dvanáct plechovek Kaja Coly, těžko by to všechno vydržel. Chtěl už odejít, ale ukázalo se, že názor, že Kaja Cola je silně močopudná, není až zas taková blbost. Na záchod by to už asi nestihl, tak se rozhlédl z okna, jestli někdo nejde a následující půl minuty strávil močením z okna na ulici. Spokojený a o půl kila lehčí zamkl svoji kancelář, klíčky hodil Pynee a odjel domů. Po tak tvrdém prvním dnu v práci si zasloužil odměnu, čili se teď hodlal jít někam pobavit.
Doma si ohřál studené makarony s kočičím masem, zapil to další plechovkou Kaja Coly a vklouzl do svého frajerského obleku. Podíval se na hodiny, které z neznámého důvodu pořád ukazovaly na za pět minut jedenáct, shledal, že z pět minut jedenáct v žádném případě není a rozzlobil se, že ten krám ještě nespravil nebo nevyhodil. Vzal klíčky od káry, před zrcadlem na dveřích si zopakoval svůj cool výraz a naskočil do svého milovaného dopravního prostředku. Roztáhl si káromapu a koukal, kam pojede. Nakonec si vybral vyhlášený bar U Perplexe, přece jen vstával zítra dopoledne do práce. Složil mapu, uklidil ji a vesele oddrandil do vybraného baru.
Očividně nebyl jediný, koho to napadlo, protože před Perplexovým barem byla už nějaká ta kára zaparkovaná, nehledě na silné stroje známého motorkářského gangu PWNED. Ogatix velmi ohleduplně zaparkoval (poškrábal jen tři káry a přejel jednu kočku) a vstoupil do baru.
U Perplexe bylo natřískáno, ale dýchat se tam ještě dalo. Koneckonců, kdo chodí pařit v pondělí? Ogatix se posadil k baru, objednal si něco k pití a rozhlédl se po lokále. Několik goblinů se už potácelo, ale speciálně jeden ho dost poděsil: jeho bratr Durex.
„Ahój, Ogatixi!“ zahulákal už značně přiopitý a šoural se k němu.
„Nazdar, Durexi. Co ty tady děláš?“ zeptal se Ogatix s předstíraným nadšením.
„Ále, však víš. Přišel jsem oslavit dědictví. Ale bacha. Po městě rázuje Mamgoblinka a hledá nás. Už ztřískala Ugutixe a Gail, takže pššš…“ přiložil si Durex prsty na rty. Pak se otočil, praštil se o barovou stoličku a zůstal ležet.
Ogatix vypil svoji skleničku a rychle se od ležícího Durexe vzdálil, než si ho s ním někdo mohl spojit. Přešel na druhou stranu baru, kde se konaly naprosto legální souboje opic na nože. Okolo ringu postávali motorkáři, povzbuzovali svoje favority a uzavírali sázky. Ogatix měl ale jiný důvod, proč se tam přesunout. Mezi motorkáři byla totiž taky Revi. Revi byla jednou z nejslavnějších goblinek v Kezanu. Proslavila se tím, že byla neuvěřitelná nymfomanka. Možná právě proto se přidala k PWNED, jistě ale Ogatix věděl jen to, že když se s ní chtěl někdo pobavit, stačilo ji jen plácnout přes zadek a říct „Pojď“. Na tuhle úroveň se ale snížit nehodlal. Tedy, na Revinu se snížil rád, nicméně dostat ji jedním slovem mu přišlo dost blbé a on měl přece na víc.
„Ahoj, jsem Ogatix,“ představil se s úsměvem Revi.
„Zdravíčko, fešáku,“ zamrkala vilně Revi a Ogatixovi bylo hned jasné, jak si ho představuje. „Jmenuju se Revi.“
„A co bys, milá Revi, řekla tomu, že bychom se spolu mohli vypařit ven a trochu si zalaškovat?“ usmál se Ogatix. Revi se zatvářila nazlobeně, ale její oči se smály a jasně souhlasily.
„Ty mě máš za nějakou lehkou ženštinu?“ zeptala se s předstíraným pobouřením. „Protože taková fakt nejsem. Já to dělám zadarmo a čistě pro mé vlastní potěšení.“ Přitočila se k němu a společně vyšli zadním vchodem ven. Ulička za Perplexovým barem byla špinavá a tmavá, ale ani Ogatix, ani Revi světlo nepotřebovali. Přitiskli se na stěnu, kterou ulička končila a rychle začali ukazovat světu víc a víc zelené kůže.
Když už jediný díl oblečení, který se neválel vedle nich, byly Ogatixovy trenky (Revi z důvodů časové úspory spodní prádlo zásadně nenosila), uslyšel najednou jejich majitel nepříjemně povědomý dusot. Odtlačil od sebe rozvášněnou Revi a podíval se na druhý konec uličky, kde se jeho nejčernější obavy potvrdily.
Stála tam Mamgoblinka, v levici držela za nohy Durexe, třepala s ním nahoru a dolů a při tom na něj děsivě řvala. Pak ale třepat přestala, zavětřila a podívala se Ogatixovým směrem. Když ho uviděla s Revi, zahodila opilého Durexe do popelnice a rozběhla se za Ogatixem, až dlažba praskala.
„Ogatixi! Stůj, ty kurevníku!“ zařvala hrozivě.
„Ani mě nehne!“ zaječel Ogatix a dost nešetrně použil Revinu hlavu jako odrazový můstek, s jehož pomocí přeskočil zídku, u které stáli. Dopadl do kontejneru na druhé straně, vyškrábal se z něj, povalil starého goblina, který mu nadával, že mu leze do rajónu, a prchal pryč. Věděl, že je pošetilé si myslet, že zídka Mamgoblinku zastaví. A opravdu, zazněla hlasitá rána, zídka i kontejner se rozsypaly na kousky a starého goblina už nikdy nikdo neviděl. S nejvyšší pravděpodobností byl zadupnut rozlícenou Mamgoblinkou. Ogatix rychle zdrhal jenom v trenkách a přemýšlel, jak tu bestii setřást. To nebylo jen tak, Mamgoblinka měla výtečný čich a jestli platí, že co se nehýbe, to nevidí, to se ještě nikdo neodvážil zkusit.
Když běželi okolo stadionu, začal Ogatixovi docházet dech, ale zato dostal spásný nápad. Vzpomněl si totiž na to jediné, o čem věděl, že se toho Mamgoblinka štítí. Na další zatáčce prudce zatočil a zamířil směrem do kopce. Vážně nechápal, jak mohlo jedenapůlmetrákové monstrum běžet tak rychle a vytrvale, když on sám pomalu litoval, že běží do kopce. Všechny ty roky prospaných dní a prochlastaných nocí se projevily.
Konečně uviděl domnělou spásu: ústředí KTC. V tu chvíli se modlil k oběma kezanským bohům (Dolaru a Mamonu), aby Galiwyx ještě neudělal nějakou změnu. Která by ho mohla teď stát život. Přelezl bránu na zahradu, Mamgoblinka ji o tři vteřiny později rozrazila, ale to už se Ogatix vrhl do čisté vody firemního bazénu. Když to Mamgoblinka uviděla, zabrzdila tak prudce, až ji od nohou odletěla ploška umělé trávy, která uvedla svou rychlostí kolemletícího ptáka do bezvědomí. Vztekle obcházela bazén, zlostně funěla, ale po pár minutách to vzdala a nasupeně oddusala pryč.
Ogatix si oddechl. Ještě chvíli se čachtal v bazénu a pak vylezl ven. V ústředí našel náhradní oblek a vydal se zpátky domů. K Perplexovi pro káru se staví až zítra, dnes bylo té srandy až až a to bylo teprve půl osmé.

Dopadl na tvrdou podlahu studené cely Alcazské věznice. Jeho šupinatí věznitelé ho ještě jednou udeřili do hlavy a rozvázali mu ruce a oči. Než se stačil zelenovlasý trol vzpamatovat a posadit, dozorci se odplazili a spustili za sebou těžkou mříž. Trol se postavil, promnul si bradu i modrající části těla a rozhlédl se po své cele. Byla tmavá a docela velká na to, že Alcaz měl být nejbezpečnější vězení pro smrtelníky na celém Azerothu. Ze stropu kapala voda a dva rohy místnosti byly úplně zatopené. V dalším rohu se válela špinavá a roztrhaná deka a na stěnách rostly slizké řasy. Podíval se na deku a otřásl se hnusem. Tady měl strávit čtrnáct let. A za co? Prý znásilnění, taková blbost.
Ty dvě orčice to přece jasně chtěly. Kdyby ne, tak proč by se u té vody svlékaly? A proč neutekly, když se k nim připlížil? A když u toho obě řvaly, tak se jim to snad muselo líbit, ne? Takže jaké znásilnění?! Zkurvené práskačky!
Začal přecházet po cele jako lev v kleci a přemýšlel, jak odsud. Z Alcazu prý ještě nikdy nikdo neutekl. Kilometry chodeb podzemního bludiště hlídali nagy a i kdyby se dostal ven, musel by přeplavat průliv mezi ostrovem a břehem. A ani to nebyl konec, čekal by ho tam několikadenní pochod bažinami. Vzhledem k tomu, že jediné, co teď měl, byly hnusné lněné kalhoty potřísněné snad všemi možnými tělními tekutinami předchozích majitelů, byl by teď útěk dost šílený. Ale to byl trol taky a pomalu začal spřádat plán útěku. Brzy ho jakžtakž měl, ale teď byl unavený, takže si našel nejsušší kus podlahy, lehl si na něj a usnul.
Když se probral, stál vedle něj džbán zkažené vody a plesnivý chleba. Jídlo ignoroval a místo toho se pustil do realizace svého plánu. Pečlivě ohledal stěny, jestli nenajde nějaký ostřejší kámen. Naštěstí předchozí obyvatel nejspíš uvažoval podobně, protože po chvíli trol objevil vystouplý kámen, který nesl stopy opracování. Usmál se, na zemi našel tvrdý žulový kamínek a pustil se do práce. Brousil kámen den co den dva měsíce, to ale samozřejmě nemohl tušit, protože v podzemí není rozpoznat den a noc.
Tvrdá práce. Fuj! Takhle naposledy dřel, když ho chytili na Kezanu. Kolik času v tom prokletém dole strávil? Den? Měsíc? Deset let? A kdo ví, jak dlouho by tam ještě byl, kdyby nevyvolal ty nepokoje. Spoustu jich tam zařvalo, ale on utekl. A to bylo to hlavní.
Když konečně obrousil kámen ve stěně tak, že s ním byl spokojený, klekl si k němu, přiložil jeden z jeho mnoha dredů a začal s ním přejíždět po hraně kamene sem a tam. Dost to táhlo a bolelo, ale nakonec dred uřezal. Získal tak krátký provaz. A ten mu pomůže v útěku.
Čekal u mříže, dokud se okolo neplazil nějaký strážný. Zahvízdal na něj a když se přiblížil, protáhl ruce s dredem skrz mříž a začal ho s jeho pomocí rdousit. Pak naoko ochabl a pustil strážného, ještě předtím mu ale stačil vytáhnout z pouzdra na opasku dýku. Naga nadzdvihl mříž a šel si to s drzým útočníkem vyřídit. Než se ale mohl rozkoukat, ze stínů vyskočil trol s dýkou a bodl nagu do zad.
Vražda. Nejoblíbenější z jeho hříchů. Miloval ten pocit, když jeho oběť lapala po dechu, zírala na něj rozšířenými zornicemi a její tep rychle slábl. Jako mnohokrát předtím viděl své první zabití. Bylo mu devět a zabil lovce, který se mu vysmíval. A kdo se smál naposled?
Vytáhl ze zad mrtvého dozorce dýku a spěšně ho prohledal. Našel svazek klíčů, mapku podzemí a křesadlo.  Vyběhl na chodbu a spustil za sebou mříž. Rozhlédl se po vlhkých tmavých chodbách pokrytých slizem. Pamatoval si, že určitě prošli zatopenou částí a nebylo to ani daleko od jeho cely. Mapka skutečně ukazovala malou chodbu, která vedla pod vodou, v realitě ale vypadala jen jako velká louže. Trol pokrčil rameny a skočil do ní. Zdání klamalo, pod kaluží se opravdu skrývala průchodná puklina a on do ní vplaval.
Voda byla studená a kalná, ale na to nedbal. Vynořil se na druhé straně a hned si všiml nagy, který tam hlídkoval. Sáhl po noži a o pár vteřin později se už dozorce držel za krk a smrtelně chroptěl na podlaze.
Trol měl mnohem víc štěstí, než si zasloužil, protože neomylně mířil k vedlejšímu východu. Ten ústil do skladiště. Nebyl hloupý, věděl, že dveřmi jít nemůže, protože ty budou hlídané. Rozhlédl se po skladu a všiml si bedny s věcmi, které sebrali vězňům. Vzal si jen kalhoty na výměnu, košili, vestu a zahnutý meč. Už už se připravoval na to, že bude venku bojovat, pak ale zaregistroval ještě něco. V zastrčeném rohu místnosti uviděl sudy s výbušninami. S námahou a tak potichu, jak to jen dokázal přestrkal jeden sud přímo před dveře a vzal z něj dva dynamity.
Ten osudný den před osmi lety. Našel toho bastarda, kvůli kterému zhynul celý jeho kmen. Teď byl čas pomsty. Ohně plály do noci a vyděšení kraváci pobíhali a hořeli a sténali v agónii, stejně jako kdysi jeho lid. Oko za oko, život za život.
Postavil se ke stěně naproti dveřím a začal rychle sekat mečem do stěny. Naštěstí pro něj byla dřevěná stavba zpráchnivělá, takže se ve stěně brzy objevil otvor dost velký na to, aby se jím protáhl. Na dveře se ozvalo bušení, jak se nagové snažili dostat dovnitř, protože slyšeli zevnitř podivné rány a hodlali zakročit. Trol spěšně křesal a po několika šťavnatých nadávkách se mu podařilo oba dynamity zapálit. Jeden hodil ke dveřím, druhý do rohu se zbytkem výbušnin, a rychle se klidil pryč.
Sluneční světlo ho oslepilo, ale to mu nezabránilo v tom, aby se vyškrábal do svahu a sklouzl na druhé straně dřív, než celé skladiště zmizelo v ohni. Trol se ani neohlédl za výbuchem, místo toho se prodíral džunglí, aby o půl hodiny později stanul na písčité pláži Alcazu. Před ním se modralo moře a v dáli bylo vidět pobřeží. Zlomyslně se usmál a řekl si sám pro sebe: „Rokentrol je zpátky ve hře.“

Malá Natasha smutně pozorovala svého otce. Dívala se, jak si chystá svoji zbroj a jak si brousí meč. Bylo jí teprve šest a už měla ztratit i druhého rodiče. Jejího otce Morrise totiž naléhavě povolali do služby, protože situace s orky začínala být neúnosná a král Terenas potřeboval každého muže. Morris jen velice nerad opouštěl Southshore i svou malou dcerku a ona stejně nerada viděla, jak odchází. Měl se o ni mezitím starat výrobce plášťů Bartolo, rodinný přítel a laskavý, i když trochu nabubřelý muž, ale pro Natashu nikdy otcem nebude.
„Tatínku,“ seskočila ze židle a objala Morrisovu oplechovanou nohu. „Já nechci, abys šel pryč.“ Morris se na ni smutně usmál.
„Já taky ne, Natasho. Já taky ne. Ale král mě potřebuje, a tak musím poslechnout.“
„Ale proč ty? Proč ne třeba Bartolo?“ naléhala dívenka a pustila jeho nohu. Morris si povzdechl a dřepl si, takže ji hleděl přímo do očí.
„Protože všichni máme moc něco zvrátit, ale málokdo ji využije. A kdyby si každý řekl, že bojovat může někdo jiný, zůstaneme nakonec bez obrany. A proto musím jít, aby naše obrana zůstala stát. Neboj se, já se ti vrátím,“ pousmál se a pohladil její hebké rezaté vlásky, spletené do copů. „Všechny tu hezky hlídej,“ řekl, narovnal se a vykročil ze dveří. Natasha se za ním dívala, do očí se jí hnaly slzy, ale potlačila je. Byla teď přece velká holka a musela všechny hlídat.

Uplynulo třináct let a z Natashy vyrostla mladá slečna. Stále žila u Bartola, protože Morris se nikdy nevrátil. Natasha se s tím smířila a učila se u svého poručníka vyrábět pláště. I když celý Lordaeron padl, vesnice Southshore nějakým zázrakem všem orkům i nemrtvým odolala. Zdálo se, že útočníky to už přestalo bavit, protože poslední nájezd na Southshore proběhl před sedmi lety a to šlo navíc jen o skupinu opilých banditů. Přesto ve své stráži neustávali a hrdě bránili svůj malý ostrůvek lidí v moři nemrtvých.
„Není to zlé, ale chce to trénovat,“ zhodnotil starý farmář Kent Natashino umění s lukem. Z deseti šípů jich šest zasáhlo terč a jeden se zabodl hned vedle. Natasha se na veterána usmála a šla posbírat šípy.
„Je dobře, že se vedle vyrábění plášťů cvičíš i v boji. Něco se blíží a pak bude každý voják dobrý,“ zamručel Kent, když se vrátila s plným toulcem.
„Ale Kente, to jsi říkal už loni a to nejhorší, co se stalo, bylo, že se Henry stal zase starostou.“
Kent se srdečně zasmál, vzal svůj luk a pětkrát vystřelil na cíl. Nikdy neminul. Natashu úspěch šedivějícího farmáře už ani nepřekvapil. Věděla dobře, že Kent je veterán z Třetí války a i potom strávil několik týdnů v divočině, kde střílel pozůstatky Arthasovy armády v Azerothu. A nic nezapomněl, pod obnošeným farmářským oděvem se stále napínaly svaly vojáka, třebaže zestárlé a ne tak pružné, jako kdysi. Byl tím nejlepším učitelem lukostřelby, jakého mohla Natasha v Southshoru najít. Bartolo tyhle hodiny viděl dost nerad, protože se bál, že by se mohla jeho svěřenkyně do silného farmáře zakoukat, ale jeho obavy byly vcelku zbytečné. Kent mohl být sebestatnější, pro Natashu však byl vždy jen dobrým přítelem.
Napnula luk a pečlivě zamířila. Tentokrát se chtěla trefit alespoň osmkrát. Věděla, že nesmí mířit moc dlouho, jinak se unaví. A věděla, že má mířit trochu nad terč, protože šíp nikdy neletí rovně. Zatajila dech, přivřela oko a pustila tětivu. Kent se podíval, kam se trefila, a začal se smát. Natasha totiž úplně minula terč, něco ale přece jen zasáhla. Z jabloně, na které visel terč, spadlo zelené jablko a z něj trčel až nepříjemně povědomý šíp. Kent se smíchy plácal do kolen, zatímco Natasha se zatvářila kysele a došla si pro spadlé jablko. Bylo probodnuté skrz naskrz, ale kromě průstřelu na něm žádná vada nebyla. Natasha vytáhla šíp z jablka, vrátila ho do toulce a ovoce donesla smějícímu se Kentovi.
Když se farmář vysmál, zadíval se na ulovené jablko a uznale pokýval hlavou.
„Kdyby to bylo oko, nemá jeho majitel šanci. Jenže podstatou střelby z luku je zasáhnout to, na co míříš.“ Natasha sklopila hlavu. „Ale na druhou stranu, svačinu si už ulovit dokážeš, třebaže spíše díky štěstěně,“ usmíval se a vrátil ji její kořist. Natasha si ovoce vzala a schovala jej do své brašničky, která visela na plotě Kentovy farmy. Znovu vzala luk a rychle vystřelila dva šípy hned za sebou. Tentokrát už neminula. Zakřenila se a vystřílela zbytek svých šípů. Neúspěch s jablkem ji nejspíš nabudil, protože se jí její cíl podařil: osm zásahů.
V tom přišel Bartolo. Věděl dobře, kde Natashu najde, protože Kent ji ve střelbě trénoval už nějakou dobu. Od chvíle, co odešel Morris, měl s tou holkou samé trápení. Ale byl to její poručník a Morris byl jeho dobrý přítel, takže ji nemohl jen tak nechat. Už aby si pro ni někdo přišel, protože Bartolo stárl a slábl, i když své vyhlášené pláště ještě šít dokázal.
„Natasho, skonči to a pojď domů,“ řekl Bartolo přísně. Natasha neochotně odložila luk a obrátila oči v sloup. Ale Bartolo, vždyť už nejsem malá…“ zkoušela oponovat, ale Bartolo ji nedal šanci.
„No právě! Nediskutuj a pojď,“ zopakoval svůj příkaz. Natasha sundala svůj toulec a vzala si místo něj brašničku s jablkem. Zamávala Kentovi a šla za Bartolem. Šedivý výrobce plášťů kulhal o holi, což Natashe šlo strašně na nervy, protože se táhli velmi pomalu. Říkala si, že kdyby Bartolo před svým odchodem postavil vodu na oheň, tak nejen že by se ta voda stihla vypařit, ale i oheň by uhasl.
Oheň ale kupodivu neuhasl, protože když vstoupili do Bartolova domu, zahřál je plamen hořící v krbu. Dokonce i králík, kterého nechal stařec na ohni, na sobě neměl jedinou spáleninu.
Po vydatné večeři si Bartolo sedl do svého křesla a usnul, Natasha však zasedla ke stavu a dala se do práce na svém plášti. Začala ho dělat už dřív, ale kvůli Kentovým hodinám měla málokdy čas. Deset minut na to už ji ale ta monotónní práce nudila. Bylo to pořád stejné: provléknout nit, sešlápnout šlapku, přirazit, provléknout nit, sešlápnout šlapku, přirazit. Jak tohle mohl děla Bartolo celý život? Začaly se jí klížit oči a o pár minut později už poklidně spala na tkalcovském stavu.

Probudil ji řev a řinčení oceli, ale Bartolo na tom měl taky svůj podíl.
„Vstávej!“ klepal jí prudce s ramenem. „Vstávej! Rychle!“ Natasha si promnula obličej, do kterého se jí přes noc otiskl vzor látky.
„Co se děje?“ zeptala se rozespale.
„Napadli Southshore!“ Tahle informace ji probudila úplně. „Schovej se nahoru, já se přidám k obraně.“
„Bartolo neblázni, vždyť tě zabijou! Nejsi žádný voják.“ Bartolo přistoupil k jedné z truhel, pohrabal se v látkách a vytáhl na denní světlo nádherně zdobený kord. Natashu to překvapilo a měla být překvapená ještě víc.
„Slyšela jsi někdy o donu Carlovi?“ zeptal se starý krejčí. Přikývla. „To byl můj mladší bratr.“ Vytasil kord a párkrát s ním cvičně zamával.
„Běž nahoru, Natasho! Slíbil jsem Morrisovi, že tě budu chránit a já svoje slovo držím,“ zopakoval rázně a vyšel ven do bitvy. Natasha ho poslechla, vyběhla po schodech do patra a zavřela se ve svém pokoji. Nechtěla ale jen tak sedět a čekat, jak to dopadne, zatímco Bartolo a určitě spousta dalších bojovali venku o budoucnost vesnice. Pohled jí sklouzl na cvičný luk, který dostala od Kenta, když začínali s výcvikem. Prohledala svou skříň a paměť ji neklamala, stále tam měla ještě schovaný toulec se šípy. Těžko říct, jestli si Kent všiml, že mu občas po tréninku nějaký šíp zmizí, teď se ale rozhodně hodily.
Otevřela okno a okamžitě ucítila nasládlý puch, který očividně vycházel z louží hnusného zeleného slizu. Ten vytékal z plechových sudů, jimiž útočníci zasypali Southshore. Zadržela dech, zamířila, ale když uviděla, s kým bojují, ruka se jí roztřásla. Nemrtví! Na Southshore útočili nemrtví! O těch zrůdách doteď jenom slýchávala a teď viděla a cítila na vlastní oči, proč se jich měli bát. Uklidnila se a znovu zamířila. Nemrtví nebyli tak snadný cíl jako Kentovy terče, protože se pohybovali, ale stejně si docela věřila. Všimla si Kenta, jak stojí na střeše své farmy a střílí jeden šíp za druhým, zatímco jeho nádeníci se zdatně oháněli farmářským náčiním. Velmi tím pomáhali oficiální obraně vesnice, ale i tak byli v nevýhodě. A všimla si také Bartola, který ji překvapoval čím dál víc, ale taky i trochu děsil. Ačkoliv si myslela, že stařík už nedokáže ani praštit pěstí do stolu, oháněl se kordem velice rychle a obratně.
Vypustila šíp a minula. Nenechala se tím rozhodit a pokračovala v palbě. Vzduchem létaly plechové sudy a bořily domy, stejně tak se rozbíjely o zem a vypouštěli víc a víc zeleného slizu. Nemrtvým výpary ze sudů pranic nevadily, ale lidem se z toho nasládlého plynu dělalo špatně a těm, co třeba jen trochu šlápli do zelenavé kaluže, naskakovaly na postižených místech puchýře. Natashe došlo, co to bylo za sliz a ostatním určitě taky.
„Zpátky! Zpátky k radnici!“ rozléhal se vsí mocný hlas starosty Maleba. Natasha si hodila toulec na záda, popadla luk a seběhla po schodech, když v tu ránu dveře vyrazili nemrtví vojáci. Vyjekla a utekla zpět do svého pokoje, kde se zamkla. Na boj nablízko si v žádném případě netroufala a navíc byli v přesile.
Rychle otevřela druhé okno, které hledělo do zahrady a spustila se z něj dřív, než mohli vojáci vyrazit i tyhle dveře. Dopadla na zem, zvedla se a rozběhla se směrem na západ, od Southshore. V tu chvíli nemyslela na to, co bude s Bartolem, Kentem a ostatními obyvateli vesnice, chtěla jen být co nejdál od té pohromy, kterou zvala kdysi domovem a která se teď topila v mracích zeleného plynu. Uběhla asi dvě stě metrů a zastavila se. Hlava jí třeštila, špatně se jí dýchalo a tak se opřela o strom. Nejspíš se nadýchala trochu moc toho těch nasládlých výparů.
Tahle zastávka jí dala chvíli k přemýšlení. Ona opouštěla vesnici, ve které se narodila, kde bylo všechno, co jí bylo drahé a ona se ani nezastyděla. Všichni bojovali o holé životy a ona zatím před tím vším utíkala, nechávajíce je nemrtvým na pospas.
Vlepila si facku. Už jsou stejně nejspíš mrtví a falešnou lítostí jim nepomůže. Teď musí přežít na vlastní pěst a neohlížet se zpátky. Vzpamatovala se a znovu se rozběhla dál na západ.

Mierny vánok zavial od mora a ovial elfa sediaceho na stoličke na pobreží. Elf si odhrnul rukou vlasy, ktoré mu spadli do očí a zahľadel sa na vlniacu sa hladinu. Prieliv medzi pobrežím a ostrovom bol pokojným miestom, kde si elf vždy rád zašiel zachytať ryby. Udica bola položená na stojane vedľa neho. Vedel, že veľa toho asi nechytí, keďže na druhej strane prielivu sa kúpali magistri a učeníci zo Západnej svätyne a pravdepodobne vyplašili všetky ryby, ktoré by sa do plytčín odvážili. Vôbec mu to ale nevadilo. Rybačka bola preňho len oddychom. Navyše, ak by niečo aj chytil, jeho manželka by určite skrivila nos nad tým, že by musela jesť nepreverené potraviny. Uškrnul sa nad predstavou Anaviel, ako sa odmietavo pozerá na lososa v košíku, ktorého by priniesol. Elarion by určite bol na jej strane a vypočítal by všetky možné choroby a ťažkosti s tráviacou sústavou, ktoré by mohli byť spôsobené skazenou rybou. Potom by pridal prednášku na tému prospešnosti magicky vyvolaného jedla a jeho stopercentnej čistoty od baktérií. Vandil by sa na druhú stranu potešil, že by mali niečo, čo nepochádza z trhov na námestí Falconwing. Potom by sa jeho synovia začali hádať, pričom prvý, ktorému by došli argumenty, by druhého nazval idiotom. Iróniou bolo, že to vždy bol Elarion.
Vlasec sa zrazu natiahol a on s prekvapením schytil udicu. Vyzeralo to, že predsa len šantenie učeníkov a učeníčok z ostrova nevyplašilo všetky ryby. Zapichol koniec udice do zeme a pomaly začal ťahať za lanko a priťahovať rybu až k sebe. Vyzeralo to, že to bude celkom veľký kúsok.
Za ním sa ozvali zvuky krokov a on sa otočil. K pobrežiu sa blížil elf oblečený v modro-bielej róbe, ktorý sa opatrne vyhýbal všetkým koreňom a nerovnostiam. Elf na pobreží sa otočil späť a znovu sa začal sústrediť na svoj úlovok.
„Pane,“ povedal príchodzí elf s úctou v hlase, „Poslala ma lady Anaviel. Vraví, že čoskoro bude večera a mali by ste sa už vrátiť.“
Na hladine niečo začalo špliechať a čoskoro sa na nej zjavil losos. Rybár sa usmial a pritiahol ho až na pobrežie. Opatrne vytiahol háčik z jeho úst a hodil ho do košíka. Potom sa otočil na čiernovlasého elfa v róbe.
„Nie je to vtipné, že hoci som oficiálne pánom ja, aj tak sa musím riadiť požiadavkami svojej manželky ohľadom doby jedla?“ povedal s úsmevom, „Vďaka za predanie správy, Sarion. Povedz jej, že čoskoro prídem. A vezmi rybu domov a daj ju kuchárovi upiecť. Dám si ju ako hlavný chod.“
„Iste, pane,“ povedal majordóm, vzal košík a odišiel smerom do vnútrozemia.
Druhý elf zložil rozkladaciu stoličku a vzal si udicu. Ešte raz sa pozrel na zvlnené vody prielivu a zhlboka sa nadýchol. Potom sa lord Temnor Silverlight otočil a zamieril do Eversongského lesa, smerom k Západostráži.

Dve slúžky v modrých róbach s bielou hviezdou vyšitou na hrudi postupne položili taniere s polievkami pred siedmich elfov. Všetci začali jesť. Ako vždy sa prvá rozhovorila Anaviel.
„Počuli ste už to, čo sa hovorí o lordovi Saltherilovi? Vraj si našiel ďalšiu milenku a tentoraz o päťsto rokov mladšiu než je sám. Teda hovorím vám, ten ešte aj keď bude starý ako kráľ bude mať so sebou nejakú päťdesiatničku.“
Temnor sa zamračil na svoju manželku.
„Je skutočne nutné aby sme sa rozprávali o ďalšom Saltherilovom výstrelku?“ spýtal sa.
„Prosím ťa, nehovor, že ťa to nezaujíma,“ povedala s úsmevom, „Čo je ale najzaujímavejšie je to, že vraj ide o nejakú učeníčku vo Východnej svätyni, ktorá chce byť čo najrýchlejšie magisterkou a myslí si, že to dosiahne cez vplyvného milenca.“
„Tak to sa jej nepodarí. Magistri medzi seba neprijímajú niekoho na základe kontaktov, ale na základe schopností,“ povedal odmerane Elarion, ich tretí syn a učeník v Severnej svätyni, „Každý, dokonca aj príbuzný lorda sa musí dostať cez všetky body výučby až kým sa vôbec začne uvažovať o tom, či vôbec bude môcť podstúpiť skúšky.“
„Alebo môže pretiahnuť nejakého lorda,“ podpichol ho s úškrnom Galdon.
Temnor sa zamračene pozrel na svojho druhého syna.
„Nehovoril som, že sa nebudeme o tomto rozprávať?“ spýtal sa.
„Prepáč, otec,“ odvetil pokorne Galdon, ale potom žmurkol smerom k mladšiemu bratovi.
„Mňa by skôr zaujímalo, čo sa to deje v Lordaerone,“ povedal Thrin.
„Čo tým myslíš?“ spýtal sa Temnor svojho najstaršieho syna, „Ide o tú nákazu?“
Thrin pokrútil hlavou.
„Počul som reči, že kráľ Terenas je mŕtvy a Lordaeron, Stratholme a Andorhal v ruinách,“ odvetil.
„S Lyanorom sme počuli niečo, keď sme boli vo Fairbreeze,“ dodal Vandil, štvrtý syn, „Farstrideri na hraniciach s Lordaeronom vraj videli nejaké príšery. Quel´Lithien posilnilo obranu a hovorí sa aj o možnosti úplne uzavrieť Thalaský priesmyk.“
„Odkiaľ vlastne máš tie informácie?“ spýtal sa Temnor.
„To kapitánka Darksun mu to povedala,“ povedal Lyanor, „Vandil sa s ňou stretáva vždy, keď ideme do dediny.“
„Vandil!“ skríkla jeho matka, „Nie je na teba príliš stará?“
„Ale prosím ťa, Anaviel, to, že sa s ňou stretáva neznamená, že spolu spávajú,“ povedal Temnor.
„To nie,“ povedal rýchlo Vandil, „Len s ňou diskutujem o Farstrideroch. Uvažujem, že by som sa k nim pridal.“
Temnor sa zatváril prekvapene.
„Pridať sa k Farstriderom? To je výborné,“ povedal s úsmevom.
„Výborné? Čo by tam robil? Veď oni sú celý čas v lesoch, ani sa nevyspia na poriadnej posteli,“ povedala zhrozene Anaviel, „Navyše je synom lorda.“
„Windrunnerovci sú tiež významný rod a všetky ich dcéry sú medzi Farstridermi. Navyše je to rovnako vhodná voľba ako byť mágom, kňazom alebo vojakom,“ povedal Vandil.
„Ale...ale...Temnor, povedz niečo!“ povedala nahnevane Anaviel.
„Ak to chce, tak je to jeho rozhodnutie. Je už dospelý, má na to právo,“ povedal pokojne Temnor, hľadiac na svoju manželku.
„Aj ja by som chcel byť Farstriderom,“ povedal natešene Lyanor, „Behal by som po lese, bol so zvieratami, zachraňoval elfky pred zlými trollmi...“
„Vidíš? Už aj Lyanora ste poblúznili. Ešte mi všetci synovia poodchádzajú dakde do stanov, kde budú spávať so zvieratami a žiť v špine a ktovie čo ešte,“ ozvala sa šokovaná Anaviel.
„Anaviel, Farstriderom vďačíme za ochranu našich hraníc a bezpečnosť vnútri našej krajiny. Ja ich nepodceňujem a nemala by si ani ty, hlavne keď sa minimálne jeden z tvojich synov plánuje stať ich členom,“ povedal Temnor, „A teraz k tomu Lordaeronu. Viete o tom ešte niečo viac?“
„Niečo sa ešte hovorilo o princovi Arthasovi, vraj mal prsty v smrti svojho otca,“ povedal Vandil, „Avšak to naozaj presne povedať neviem.“
„Prosím vás, môžeme zmeniť tému? To, čo sa deje v Lordaerone sa nás netýka,“ povedala Anaviel, „Sme chránení Studňou a to sa nezmení, aj keby všetci ľudia na tomto kontinente zomreli.“
„To máš asi pravdu, drahá,“ povedal Temnor v snahe upokojiť manželku, „Dobre, takže, Elarion, ako bolo dnes na výučbe?“
Zvyšok večere sa niesol v znamení obyčajnej konverzácie o obyčajných veciach, avšak Temnorovi v hlave stále vŕtalo to, čo sa dozvedel o situácii v Lordaerone. Dúfal len, že jeho manželka mala pravdu a boli v bezpečí.

Temnor sa pozeral na mapu na stole a spomínal na večeru, ktorú mal s rodinou pred mesiacom. Myslel len na to, že jeho manželka ako v mnohých iných veciach aj tu povedala nesprávny predpoklad.
„Podľa posledných správ sa hlavná sila Pohromy stále pohybuje na sever. Včera prešli okolo Tranquillienu, ktorý takmer bez odporu dobyli. Generálka Windrunner sa ich snaží zdržať všade, kde sa dá, ale sily, ktoré má k dispozícii, jej nestačia.“
„Vie sa niečo o veliteľovi Theronovi?“ spýtal sa lord Saltheril.
„Posledné správy, ktoré máme, hovoria, že viedol prieskumnú misiu na juhu Quel´Thalasu. Odvtedy sa o ňom nič nevie,“ odvetila kapitánka Aeira Darksun.
„Aj keby sa Pohroma dostala na ľavý breh Elrendaru, ďalej neprejdú. Ban´dinoriel ich zadrží,“ povedala magisterka Landra Dawnstrider.
„A čo ak nie?“ spýtal sa Temnor, „Čo ak Pohroma získa kryštály?“
„Ako by sa o nich dozvedeli?“ spýtala sa magisterka, „Ale keby sa to aj stalo, stále máme Studňu a najlepších mágov na svete. Len nech prídu, my si s nimi hravo poradíme.“
„Napriek uisteniam magisterky by bolo najlepšie, keby sme sa všetci pripravili na možnosť vojny,“ povedala kapitánka, „Lord Saltheril, bolo by dobré, keby ste podporili stráže v Zlatovetvom priesmyku svojimi mužmi a skontrolovali lode v Prístave slnečných plachiet. Lord Silverlight, cez vaše územie idú únikové cesty do západného Silvermoonu a na Sunstrider. Pošlite koho môžete na ich ochranu. Ak budú elfovia z Fairbreeze utekať pred Pohromou, musia utekať cez naše územie, nie cez lesy preplnené nemŕtvymi. Magisterka, vy prosím kontaktujte Silvermoon a veľkomagistra Salonara. Ja vás budem priebežne informovať o dianí a zabezpečím obranu Fairbreeze.“
„Fairbreeze nie je pevnosť, kapitánka,“ povedal Saltheril, „Je to dedina, ktorá nemá prakticky žiadnu obranu. Mali by sme sa stiahnuť do Silvermoonu čo najskôr.“
„A ponechať Piesňové lesy nemŕtvym?“ spýtal sa Temnor, „Fairbreeze je na kopci, čo ju robí veľmi dobrým miestom na obranu. Okrem toho je neďaleko Silvermoonu, čiže je možné ju odtiaľ podporovať. A ak sa k Farstriderom, vojakom a mágom z dediny pridám ja a vy, lord Saltheril, spoločne s mágmi zo Severnej a Západnej svätyne, tak máme dobrú šancu dedinu udržať. Kapitánka, máte moju podporu.“
„Celé toto je aj tak zbytočné,“ povedala magisterka, „Ban´dinoriel nás ochráni. Neexistuje žiaden spôsob, ako by Pohroma objavila všetky tri tábory.“

Posledný obranca An´darothu padol a Arthas Menethil sa s úsmevom priblížil k podstavcu, na ktorom bol položený žiariaci modrobiely kryštál. Za ním stáli dvaja nekromanti držiaci truhlicu, v ktorej už odpočívali jeho dvaja bratia.
Šampión Kráľa lichov sa usmial.

Prúd Elrendaru odnášal zvyšky zničeného mosta, ktorý za sebou Sylvanas Windrunner nechala strhnúť. Na druhej strane rieky nehybne stála armáda mŕtvych elfov, ľudí a zvierat. A bol tam aj on.
Arthas Menethil natiahol ruku s veľkým dvojručným mečom pred seba a vojsko sa zrazu pohlo. Stovky nemŕtvych vchádzali do rieky a začali sa klásť na dno. Generálka šokovane vydýchla, keď si uvedomila, čo Pohroma robí.
Nemŕtvi si stavali most. Po chvíli sa telá už neponárali do vody, ale ležali na hladine, až kým nevytvorili suchý priechod na pravý breh rieky. Jeden z nich, oblečený v plátovom brnení so znakom Lordaeronu, bol poslaný. Hneď čo vstúpil na severný breh, narazil do neviditeľnej steny. Sylvanas sa s potešením usmiala. Ban´dinoriel bol aktívny.
Vtedy dvojica ľudí v čiernych róbach doniesla veľkú drevenú truhlicu, ktorú princ otvoril. Na prekvapenie všetkých Farstriderov z nej vytiahol modrobiely kryštál. Princ ho s úsmevom pustil a kryštál zostal vo vzduchu. Potom vytiahol druhý a nakoniec aj tretí a povedal jediné slovo v thalaskej elfčine.
„Vypnúť.“
Kryštály preleteli na druhú stranu rieky, kde sa vo vzduchu sformovali do trojuholníku. Bolo počuť zašumenie. Potom len ticho.
V jednej sekunde sa na seba Farstrideri a Pohroma len nečinne pozerali. Potom vodca nemŕtvych s pokojom vysadol na svojho kostlivého koňa a vojsko sa pohlo. Všetci, vrátane obrovských obliehacích strojov, vstúpili na pravý breh Elrendaru.
„Ústup!“ skríkla generálka, „Stiahnite sa k Fairbreeze!“
Potom sa otočila na jedného z poslov a povedala: „Choď do Východnej svätyne! Musia informovať Silvermoon. Povedz im, že Ban´dinoriel zlyhal.“

Jemný vánok vial cez Zlatovetvý priesmyk a stráže vo veži sa len pokojne vyhrievali na slnečnom svetle. Lord Saltheril si zriadil na jej vrchole svoje dočasné sídlo, vraj aby podporoval morálku vojakov. Reálne všetci vedeli, že tam akurát je, pije a užíva si so svojou milenkou číslo stodvanásť. Alebo stotrinásť. Alebo stotridsať. Nikto v tomto nemal veľký prehľad.
Všetko bolo pokojné a krásne a hoci na juhu zúrila vojna, tu sa o to nikto veľmi nezaujímal. Mali svoj štít, ktorý ich ochráni a to im stačilo k spokojnosti. Kto by sa obťažoval nejakými potýčkami za Elrendarom?
Stačil jediný výkrik a pokojný deň sa zmenil na hrôzu.
„Runový kameň bol deaktivovaný!“ skríkol magister zodpovedajúci za údržbu kameňa v priľahlom lese.
„Čo?“ skríkol kapitán posádky, „Ako je to možné?“
„Neviem. Mali by sme informovať lorda Saltherila,“ odvetil mág, „Ja zatiaľ informujem Fairbreeze.“
Lord sa sotva stihol obliecť a zísť dole, keď šokovaný mág ukončil spojenie s magisterkou Dawnstrider a zhrozene sa pozrel na prítomných vojakov.
„Ban´dinoriel bol deaktivovaný. Generálka sa sťahuje k Fairbreeze. Pohroma prekročila Elrendar,“ povedal a zvalil sa do stoličky.
„Ale tu sme v bezpečí, nie?“ spýtal sa lord, „Máme tu obranné postavenie a Pohroma nás minie.“
„Ako teda vysvetlíte ten runový kameň?“ spýtal sa kapitán.
„V lese sa niečo hýbe!“ skríkol vojak na stráži, „U Slnka, sú to nemŕtvi!“
„Museli prejsť cez Goldenmist!“ zakričal kapitán, „Chopte sa zbraní, musíme udržať priesmyk!“
„Nie,“ povedal ticho bledý Saltheril.
„Čože?“ povedal prekvapený kapitán.
„Nemáme šancu. Je ich veľa. My...my...musíme ustúpiť,“ povedal a vydesene sa pozrel na kapitána, „Musíme sa dostať do prístavu a ujsť na lodiach. Eversong je stratený.“
„To nedovolím. My...“ povedal kapitán, ale koniec jeho vety prehlušil silný náraz do veže. Elfovia vybehli von, kde uvideli veľkú armádu pomaly sa blížiacu k priesmyku. Za nimi boli katapulty, ktoré z bezpečia lesa strieľali veľké sudy. Medzi stromami sa šírila zelená hmla.
„Tá hmla...musíme pred tým ujsť, kapitán,“ povedal magister, „Nie som si istý, čo to je, ale nevyzerá to dobre.“
„Nemôžeme to tu len tak opustiť a nechať Fairbreeze nekrytý chrbát!“ skríkol kapitán.
Saltheril sa naňho pozrel a potom venoval dlhý pohľad mágovi.
„Vypáľte les,“ povedal ticho.

„Evakuujte dedinu!“ skríkla generálka, „Pohroma sa blíži!“
Elfovia z Fairbreeze prekvapene pozerali na Sylvanas. Generálka sa pozrela na stráže a poslala ich za elfmi, koordinovať vyprázdňovanie dediny.
Poobzerala sa po námestí a všimla si dvoch čiernovlasých elfov, ktorí sa spolu rozprávali. Prišla k nim.
„Kapitánka Darksun,“ povedala, pričom druhá elfka jej mlčky zasalutovala, „Zabezpečte ochranu obyvateľov na ceste. Choďte k západnej bráne. Ja zatiaľ zdržím hlavnú silu pri Východnej svätyni a kúpim nejaký čas mestu.“
„Nebolo by lepšie sa stiahnuť priamo do mesta a použiť štít zo Studne?“ spýtal sa elf v červenej róbe, ktorý bol s Aeirou.
„Prešli cez Ban´dinoriel. Ktovie, čo ešte Pohroma zvládne,“ odvetila generálka, „Kapitánka, rozkazy máte. Zachráňte koho môžete. Šťastnú cestu.“
Po týchto slovách generálka odbehla k svojim Farstriderom.

Ohne spaľovali les okolo runového kameňa a posádka veže sa hnala na hawkstrideroch po ceste vedúcej cez priesmyk. Pred nimi bola v diaľke hlavná stavba Prístavu zlatých plachiet. Lord Saltheril bol na čele skupiny, hnal svoje zviera to trysku, len aby ušiel pred hrôzou, ktorá ich prenasledovala. Dúfal, že jeho sídlo bude včas vypratané a všetky jeho veci stihnú odniesť do Silvermoonu. Na chvíľu zvažoval, že pošle niekoho z vojakov so správou, ale potom si povedal, že sa budú viac hodiť na jeho ochranu.
Boli asi tristo metrov od prístavu, keď to uvideli. Pohroma sa tam dostala pred nimi.
„Ako je to možné?“ spýtal sa udivene lord.
„Museli prejsť po pobreží,“ odvetil kapitán, „Musíme im pomôcť. Za mnou, chlapi!“
Skôr, než stihol lord niečo povedať, kapitán popohnal svojho hawkstridera a väčšina vojakov šla za ním. Saltherilovi zostal len mág a jeho štyria osobní strážcovia.
„Čo rozkazujete, pane?“ spýtal sa váhavo jeden zo stážcov.
„My...my...musíme sa dostať do Silvermoonu. A Pohroma je v prístave,“ povedal lord potichu.
„Nemŕtvych tam je veľa,“ povedal bez emócií mág, „Prístav padne, hlavne ak sa k nemu dostanú tí, čo prežili požiar. Musíme ísť cez Fairbreeze.“
Lord Saltheril prikývol a pozrel sa na strážcov.
„Ideme,“ povedal a ukázal na jedného z nich, „Ty zájdeš do môjho sídla, nech vypracú všetko, čo sa dá a nech idú za nami. Musíme sa dostať do mesta.“
Rozdelili sa a lord spoločne so svojimi štyrmi spoločníkmi vyrazili tryskom po ceste smerom k dedine.

„Kapitánka!“ zakričal Farstrider bežiaci smerom z juhu, „Zvedovia spozorovali časť vojska Pohromy blížiacu sa k dedine. Oddelili sa od hlavnej sily, ktorá ide na Silvermoon. Budú tu do pol hodiny“
„Doriti!“ zakliala Aeira a pozrela sa na dedinčanov, ktorí narýchlo balili všetko potrebné. Vedela, že by sa nestihli dostať za rieku a k mestu dostatočne rýchlo. A ochrana na voľnom priestranstve bola nemožná.
„Pošlite všetkých, ktorí môžu, na sever!“ skríkla, „Nech tu zostanú len tí, ktorí musia! Zožeňte mi magisterku Dawnstrider a zhromaždite všetkých strážcov dediny! Pohroma tu bude behom chvíle! Až sa dostanete za rieku, informujte lorda Silverlighta! Musí poslať všetkých vojakov a mágov, ktorých má, na ochranu mosta! My sa ich pokúsime zdržať tak dlho, ako to len pôjde a potom prídeme za vami! Stiahnite sa do mesta, tam budete v bezpečí!“
Ak teda bude štít v poriadku, pomyslela si.

Jej žiara bola nádherná. Zlaté svetlo stúpalo zo Slnečnej studne a ožarovalo všetko navôkol. Stretla sa tu polovica Rady Silvermoonu a mágovia, ktorí boli potrební na aktiváciu štítu nad Silvermoonom, boli neďaleko. Čakalo sa len na to, kým Pohroma príde k bránam mesta.
Dar´Khan Drathir sa trochu vzdialil od Studne a pozrel sa smerom na juh. V diaľke bolo vidieť vysoké veže Silvermoonu a tiež budovy na ostrove Sunstrider. Chvíľu sa pokochal pohľadom a potom sa otočil späť k Studni.
Nastal čas.

Ponad koruny stromov videli z juhu stúpať obrovské množstvá čierneho dymu. Anaviel stála na balkóne a s utrápeným výrazom pozerala striedavo na dym a na svojho manžela, ktorého práve Sarion obliekal do modro-bieleho brnenia.
„Nemusíš to robiť,“ povedala, „Možno to je až za Elrendarom. Možno tam niekto omylom zapálil niečo v lese a toto to spôsobilo.“
„Sama vieš, že to nie je pravda. Je to príliš blízko,“ povedal zachmúrene Temnor.
„Dobre, ale prečo musia s tebou ísť aj chlapci?“ spýtala sa.
„Thrin a Galdon už dávno nie sú chlapcami. Absolvovali výcvik a sú plnohodnotnými vojakmi tak ako ja. A Elarion pôjde spoločne s ostatnými mágmi. Na toto nemám vplyv.“
Anaviel sa zamračila a založila si ruky na hrudi.
„Som tu jediná, kto sa stará o ochranu našej rodiny?“
„To určite nie. Avšak Quel´Thalas musíme brániť.“
„Môžeme sa stiahnuť do mesta, za štít.“
„A ponechať ostatných napospas osudu? Sme elfovia, nie zvieratá. Nebudeme utekať do brlohov, kým naši druhovia zomierajú na našom prahu,“ povedal nahnevane a sledoval, ako Sarion navliekol drôtenú rukavicu na jeho pravú ruku, „Na druhú stranu nie je dôvod, aby ste ty, Vandil a Lyanor zbytočne zostávali tu. A to isté platí aj pre služobníctvo. Takže ten nápad so Silvermoonom by bolo dobré zrealizovať, ale v pozmenenej podobe,“ povedal a pozrel sa na Sariona, „Sarion, zbaľ všetko cenné a zhromaždi všetkých z pevnosti. Pôjdete na Sunstrider.“
„Sunstrider?“ spýtala sa prekvapene Anaviel.
„Štít ho chráni rovnako ako mesto, ale nestojí v ceste k Studni,“ vysvetlil jej, „A teraz ma ospravedlň. Nastal čas brániť náš domov.“

Stovky nemŕtvych stúpali do kopca smerom k obranným postaveniam skupiny elfov. Morlen Coldgrip si odfrkol. Bola ich sotva stovka. Jeho vojsko nemajú šancu zastaviť. Zdvihol svoj runový meč do výšky a jeho vojaci sa rozbehli. Elfovia v diaľke stáli bez najmenšieho pohybu.
Sú odvážni, pomyslel si. O to viac si užije pohľad na ich smrť.
Keď sa prvá rada priblížila na dostrel šípov, zo zeme vyšľahol pás plameňov, ktorý ich zničil. Druhá rada do zvyškov svojich spolubojovníkov narazila a vtedy na ňu dopadli šípy vystrelené zo zadných radov.
Rytier smrti uznanlivo kývol hlavou. Prvé kolo elfovia vyhrali.
Nanešťastie pre nich to bola asi jediná výhra, ktorú si dnes užijú.

Calamir Goldhawk, veliteľ stráží Západostráže, spoločne so svojimi vojakmi pri moste sledoval južný breh rieky. Očakával, že utečeni z Fairbreeze, ktorí práve prechádzali cez most, budú nasledovaní nemŕtvymi, ale lesy vyzerali byť pokojné. V diaľke na kopci sa medzi stromami črtali budovy dediny.
Utečenci mu povedali, že kapitánka Darksun spoločne s časťou obyvateľov a všetkými vojakmi a mágmi, zostala brániť dedinu pred časťou Pohromy, ktorá sa oddelila od hlavnej sily. Hnevalo ho, že nemôže nič spraviť, ale mal len pár desiatok vojakov. Mohol len dúfať, že lord bude pohotový a príde na pomoc s druhou časťou posádky Západostráže a oni sa stihnú dostať do Fairbreeze včas, aby mohli zachrániť jej obrancov.

Dedina bola prázdna. Lord Saltheril sa na chvíľu vydesil, v predstave, že prišli neskoro a ocitli sa za bojovou líniou. Už si takmer predstavoval, že z domov zrazu vybehnú hnijúce príšery a jeho aj jeho ochrancov roztrhajú na kusy. Na svoju úľavu ale uvidel, že elfovia na kopci juhovýchodne od dediny stále držia nemŕtvych od Fairbreeze.
„Vojaci kapitánky,“ povedal magister, „Nemali by sme...“
„Nie!“ prerušil ho Saltheril, „Je to také isté ako v prístave. Nemajú šancu. Musíme sa čo najrýchlejšie dostať do mesta. Je to naša jediná nádej, pamätajte na to konečne, u Slnka!“
Magister len mlčky prikývol a Saltheril znovu popohnal svojho hawkstridera a zamieril k mostu prehraďujúcemu severnú rieku.

Zlyhávali. To bolo to jediné, na čo myslel. Ich rady boli preriedené a ich mágovia vyčerpaní. Nastal čas zničiť tých hlupákov.
Zvyšky elfov rýchlo padali pod náporom Pohromy. Od obrancov sa oddelili mágovia a zamierili do dediny. Nevadí, dostane ich neskôr. Nikto neunikne smrti.
Zostalo už len pár bojovníkov a medzi nimi aj čiernovlasá elfka v koženom brnení, zrejme ich veliteľka. Prešiel na koni do prednej rady a zosadol z neho pred veliteľkou. Zaútočila prvá, ale on bez veľkej námahy odrazil jej výpad a bodol ju do srdca. Počul jej výdych a videl, ako z jej očí unikol život.
Zvyšok vojakov zničili jeho sily počas boja s veliteľkou. Poslal ich za mágmi a kýmkoľvek, kto ešte zostal v dedine. Na bojisku po chvíli zostal sám. Pozrel sa na mŕtvolu elfky ležiacej pri jeho nohách.
Tak to ty si mi spôsobila také straty, pomyslel si. Nuž, bude len spravodlivé, keď mi ich aspoň čiastočne splatíš.
Zdvihol nad ňu svoju ruku, ktorá sa rozžiarila zeleným svetlom nekromantskej mágie.

Saltherilovi sluhovia sa dostali do dediny presne vtedy, keď ju mágovia na hawkstrideroch chceli opustiť. Obe skupiny sa na seba prekvapene pozreli. Mágovia vyvalili oči na náklad, ktorý so sebou viezli na dvoch vozoch sluhovia.
„U Slnka, nechajte to tu!“ skríkla magisterka Dawnstrider, „Pohroma sa už blíži! Nasadnite na hawkstriderov a čo najrýchlejšie choďte k mostu!“
Za nimi sa ozvalo revanie ghúlov. Sluhovia okamžite pustili všetko, čo mali, behom pár sekúnd vypriahli hawkstriderov a nasadli na nich. Zvyšných za seba vzali mágovia a všetci sa na od strachu šalejúcich zvieratách pustili dolu kopcom k mostu a územiu Silverlightov.

„Kapitán, podajte hlásenie!“ povedal veliteľským tónom Temnor, keď zastavil svojho hawkstridera pri Calamirovi.
„Obyvatelia Fairbreeze prešli na severný breh. Nebol medzi nimi ale nikto zo stráží, mágov ani Farstriderov,“ odvetil veliteľ stráže, „Obyvatelia, ktorých sme sa pýtali, hovorili, že kapitánka zostala v dedine spoločne so skupinou obrancov, aby zdržala postup Pohromy.“
Temnor sa zahľadel na cestu smerujúcu od dediny. Všimol si, že po nej ide skupinka elfov na hawstrideroch.
„Obranné postavenie!“ skríkol lord a pozorne sledoval les za uháňajúcou skupinou. Bol pokojný. Zatiaľ.
Elfovia k nim prišli a Temnor vo veliteľovi hneď spoznal lorda Saltherila. Skupina piatich elfov zastavila tesne pred nastúpenými vojakmi.
„Silverlight, nemŕtvi obsadili priesmyk aj prístav,“ povedal rýchlo druhý lord, „Moje sídlo a Fairbreeze asi už tiež padli. Musíme sa stiahnuť do mesta.“
„Videli ste, či sa v dedine bojovalo?“ spýtal sa Temnor, „Kapitánka Darksun to tam zostala brániť.“
„Áno, áno, nejakí elfovia tam držali nemŕtvych. To nie je podstatné. Musíme sa stiahnuť do mesta a zapnuť štít. Piesňový les je stratený,“ náhlivo vravel Saltheril.
Temnor sa zamyslel. Aj medzi mestom a riekou žili stovky elfov, roztrúsení po menších usadlostiach v lesoch. Keby teraz opustili svoje pozície, všetci by boli stratení. Rozhodol sa.
„Calamir, pošli poslov do lesov! Nech sa všetci elfovia okamžite evakuujú do Silvermoonu. Dawnlight, Whitehawk, choďte do Západnej a Severnej svätyne! Potrebujeme, aby sa magistri okamžite dostavili k mostu. Saltheril, vy a vaše stráže pôjdete s nami!“
Elfovia, ktorým vydal rozkazy, okamžite prikývli a rozbehli sa k svojim cieľom. Saltheril naňho udivene hľadel.
„Zošaleli ste, Silverlight?“ povedal šokovane, „Nemáte dosť síl na porazenie Pohromy. Nemá cenu bojovať. Musíme sa stiahnuť do mesta.“
„To aj spravíme, ale až potom, čo zdržíme postup nemŕtvych a zachránime kapitánku z Fairbreeze,“ povedal Temnor rozhodne.
„Kapitánka je už mŕtva, rovnako ako jej vojaci, rovnako ako elfovia v prístave a sluhovia z môjho sídla!“ skríkol nahnevane Saltheril, „Ale pokojne si choďte zomrieť, je to na vás! Ja sa ale k tomuto šialenstvu nepridám! Ideme!“
Jeho stráže chvíľu váhali, ale nakoniec sa vydali za lordom, ktorý prešiel medzi nastúpenými elfmi a vydal sa k mestu.
„Škoda,“ povedal Thrin.
„Nie som si istý, či by sme chceli mať lorda Saltherila ako veliteľa časti vojska,“ povedal s úsmevom Galdon.
„Mal som na mysli tých jeho strážcov. Vyzerali ako skúsení bojovníci.“
„Aha.“
Temor sledoval juh a všimol si ďalšiu skupinu, tentoraz omnoho väčšiu, ktorá na hawkstrideroch šla k ich pozíciam. Tentoraz lesy za nimi už pokojnými nezostali.
„Blíži sa Pohroma!“ skríkol niekto.
Boli ich stovky a tisíce. Po štyroch nohách bežiace rozkladajúce sa príšery, vojaci, ktorí by v brneniach vyzerali úplne obyčajne, keby nebolo ich čudnej chôdze, obrovské, pavúkom podobné tvory, vysoko sa týčiace beštie s tromi a viac rukami, ktoré vyzerali, ako keby ich niekto pozošíval. A nad nimi sa vznášali kamenné tvory pripomínajúce obrovské netopiere. Bol to desivý pohľad.
Zrazu sa za jeho chrbtom ozvalo pukotanie. Obzrel sa a uvidel, ako z dvoch portálov vychádzajú mágovia na hawkstrideroch.
„To bolo rýchle,“ povedal prekvapene a natešene Temnor, „Ako sa k vám moji posli dostali tak skoro?“
„Nedostali,“ povedal jeden z magistrov, „Videli sme dobytie prístavu a skontaktovali sa s magistrami na ďalších miestach. O pohybe nemŕtvych od Fairbreeze sme vedeli už odkedy vyrazili.“
„Výborne,“ povedal Temnor a kývol Elarionovi, ktorého si všimol medzi učeníkmi, „Situácia je nasledovná. Pokúsime sa ich zadržať tak dlho, ako to len pôjde a získať nejaký čas obyvateľom v lesoch. Mám k dispozícii dve stovky vojakov. Koľko je vás?“
„Tridsať vyštudovaných magistrov a osemnásť učeníkov,“ odvetil veliteľ magistrov, „Učeníkov, ktorí ešte nie sú dosť silní, sme poslali do mesta.“
Temnor prikývol a poobzeral sa po malej armáde. Videl, že všetci boli odhodlaní brániť svoje domovy aj za tú najvyššiu cenu. Mnohí z nich ju dnes aj zaplatia.
„Thrin, vezmi si na starosť pravé krídlo! Calamir, velíš ľavému. Galdon, ty ponesieš vlajku!“ povedal veliteľským tónom, „Vpred!“
Jazdci s krikom prešli cez most a na ceste na južnom brehu sa rozostúpili. Nemŕtvych od nich delil už len necelý kilometer. Obe armády túto vzdialenosť rýchlo skracovali. Skupinka elfov medzi nimi sa zatiaľ všetkými silami snažila dostať k Temnorovým vojakom.
„Rozostúpiť!“ skríkol a vojaci vytvorili v strede cesty priestor pre unikajúcich jazdcov.
Skupinka so slovami vďaky rýchlo prešla medzi vojakmi a pokračovala k mostu.
„Obnoviť formáciu! Stred dopredu!“ skríkol Temnor a jazdci behom chvíle vytvorili formáciu pripomínajúcu hrot šípu. Mágovia zostali chránení vojakmi v zadných radoch.
„Štít!“ skríkol vedúci magister a Temnor začul zvuk pripomínajúci šušťanie vetra.
Boli od seba už len asi dvesto metrov, keď mágovia nechali zo zeme pred prvou radou nemŕtvych plamene. Tie narobili v predných radách Pohromy obrovskú spúšť.
„Za Quel´Thalas!“ skríkol Temnor.
„Za Západostráž!“ skríkol Galdon a zamával kopijou, na ktorej viali vlajky s jednorožcom Quel´Thalasu a hviezdou Západostráže.
Ostatní vojaci odpovedali pokrikmi. Za Anasteriana, za Studňu, za Fairbreeze, za Silvermoon, všetky hlasy sa postupne zliali do jedného mohutného kriku.
Potom do seba obe vojská narazili.

Štít magistrov zažiaril modrým svetlom, keď pred sebou drvil ghúlov a nemŕtvych ľudí a elfov. Beštie revali a oháňali sa po elfoch v snahe dostať sa k svojim obetiam. Nič z toho nebolo platné. Kamenisté tvory sa vrhali na štít zhora, avšak boli zostreľované obrovskými kusmi ľadu, ktoré im prerážali krídla. Cez modrú žiaru pred sebou skoro nič nevidel, ale aj tak hnal vydeseného hawkstridera vpred, pričom pod sebou drvil zvyšky mŕtvych tiel služobníkov Pohromy.
Uvidel silnú zelenú žiaru a potom začul silné údery.
„Nekromanti,“ povedal pokojne Elarion, ktorý sa k nemu priblížil zozadu, „Nič sa nedeje, štít drží. Na nás nemajú.“
Temnor by rád zdieľal istotu svojho syna, ale nebol presvedčený, že tento stav bude trvať donekonečna.
„Oblúkom späť pred most!“ skríkol Temnor a celá formácia sa začala otáčať. Zatiaľ nestratili ani jediného elfa.
„Posilniť štít v zadnej časti!“ skríkol veliteľ magistrov, „Prerazte cestu späť trieštivými kryštálmi! Presunúť tok many spredu na boky!“
Znovu pred sebou uvidel rieku a skupinu nemŕtvych, ktorá sa približovala k mostu. Popohnal hawkstridera vpred. Vojsko zatiaľ vyšlo z hlavného telesa armády Pohromy a šlo oblúkom pomedzi stromy späť. Temnor zakričal a spoločne s prednou radou sa dostal mimo ochranu štítu magistrov. Hnali svoje zvieratá vpred a zrazili sa s nemŕtvymi presne vtedy, keď došli k mostu. Prvý skutočný boj medzi Pohromou a vojskom Silverlightov začal.

Nechcem tu byť, nechcem tu byť, nechcem tu byť, myslel si Delion. Nechcem tu byť, nechcem tu byť, nechcem tu byť.
Pred ním bol kapitán Calamir, ktorý sa hnal na pomoc lordovi, ktorý bojoval s nemŕtvymi pri moste.
„Za Západostráž!“ skríkol kapitán stráží a spoločne s niekoľkými ďalšími jazdcami v prvej rade sa dostal mimo štít.
Nie som vojak, nie som vojak, nie som vojak, ozývalo sa mu v hlave. Som len strážca, len strážca, len strážca.
Aj on sa dostal mimo štítu. Obzrel sa a videl, že magistri začínajú zaostávať za prednými radami.
Nesústredia sa dosť na jazdu, ale na štít, pomyslel si s hrôzou.
Musel ísť vpred, musel ísť vpred, jazdci za ním ho hnali. Bol tak vydesený.
Prvý nepriateľ bol oblečený v brnení Lordaeronu. Plátové, kvalitné. Rytier. Sekol po krku, kde bola v brnení medzera. Zasiahol ho a hlava odletela. Otočil sa a uvidel obrovskú horu mäsa s tromi rukami a veľkým nožom pripomínajúcim sekáč na mäso. Príšera sa po ňom ohnala.
V očiach ucítil slzy.
Nechcem umrieť.

Temnor vydesene sledoval, ako jedného z elfov z jeho stráže obrovský tvor presekol doslova na dve polovice. Hawkstrider pod ním zavrešťal, keď sa v ňom nôž zastavil. Zviera bolo monštrom zdvihnuté, nabodnuté na sekáči a odhodené na ďalšieho z obrancov. Táto zvrátenosť, tento hnus, sa zahľadel svojim obrovským mykajúcim sa okom na Temnora. Vec zarevala a pohla sa k nemu. Jeden z vojakov po nej strelil šíp, ale to ju ako keby len nahnevalo. Temnor pevne uchopil svoj meč a popohnal hawkstridera k tvorovi.
Veci do hlavy vrazila ohnivá guľa nasledovaná tromi ďalšími. Behom pár sekúnd bol on aj zvyšky nemŕtveho vojska rozdrvení štítom, ktorý z ich tiel narobil kašu. Elfovia sa znovu ocitli pod ochranou mágov.

Sledoval tú nádheru. Čistá mana prúdiaca vzduchom, vytvárajúca čiary, uzly, geometrické útvary, obrazce, ako keby nejaký maliar maľoval odraz svetla na vodnej hladine na oblohu. Listy, konáre, rieka, všetko sa trblietalo v kráse toho útvaru, ktorý nielen bol nádherný, ale aj nesmierne užitočný. Bola to neuveriteľná krása, harmónia estetického a funkčného hľadiska. Videl, ako desiatky jeho spoločníkov túto krásu vytvárajú, udržujú, pripájajú sa k tvoreniu tohto diela, tohto obrazu, tejto symfónie a on, on bol vedúcim maliarom, majstrom sochárom, dirigentom, ktorý toto celé organizoval. Priam božská dokonalosť bola v jeho rukách a on sa cítil ako samotní tvorcovia sveta, keď ho tvorili, kochajúci sa na dokonalosť svojho výtvoru, jeho krásu a moc, jeho potenciál a jeho zmysel.
Avšak každé dokonalé dielo má svojich nepriateľov, tých, ktorí sú nehodní jeho krásy a namiesto toho, aby obdivovali tvorcu, sa rozhodnú dielo zničiť. Zlodeji, ktorí ukradnú v noci obraz, neuspokojení hudobníci, ktorí na koncerte naschvál pokazia tón, aby sa hudba zakolísala a jej krása nevynikla v plnom svetle, mágovia, ktorí namiesto obdivného uznania sa kúzlo pokúsia spochybniť, zničiť, ukázať, že to nie je nič prevratné, že nie on, ale JA som ten lepší, ja to viem lepšie, ja mám väčšiu moc, schopnosti a znalosti. A hľa, tieto červy, títo úbožiaci, teraz udierali do jeho majstrovského diela, do krásy, do odrazu raja na tomto svete, do kupoly, nie, nie kupoly, popísať niečo také krásne takým obyčajným pomenovaním by bolo nedôstojné, do jeho majestátneho diela, v snahe zničiť ho, rozbiť tú krásu, tú dokonalosť, tú symfóniu obrazu a pocitu. Zelené svetlá, nechutné výplody podradnej mágie úbohých nekromantov, ľudí, ktorí nevideli krásu arkány, a možno videli, ale neznášali, lebo jej krása ďaleko prevyšovala to, čo oni nazývali mágiou, narážali do kupoly. Avšak toto ju nezatienilo, nezmenšilo to jej krásu, nie, ono ju to dokonca vyzdvihlo. Tak ako dobré víno medzi zlým, ako nadaný hudobník v bezvýznamnej rodine bez talentu, ako veľdielo maliarskeho umenia medzi kresbami detí, aj jeho výtvor sa len skvel na svojom výslní, ničím neohrozený, nezatienený, plniaci svoj účel a odolávajúci úbožiakom bez talentu a všetkým ostatným podradným bytostiam, ktoré ho chceli zničiť a pripraviť svet o túto krásu. Och, akí len boli úbohí a bezvýznamní. A jeho výtvor sa len skvel, skvel sa a žiaril nad všetkým navôkol.
Bolo to nádherné.

Modrý žiariaci štít nad jeho hlavou bol pod masívnym útokom mágie nekromantov, ale zatiaľ držal. Vedel, že keby mágovia mali nejaký problém, včas by ho informovali. Temnor zatiaľ mohol zhodnotiť situáciu.
Piati mŕtvi, to bola bilancia jeho smelého útoku na oddiel pri moste. Bolo to smutné, ale nutné. Nemohol dovoliť, aby sa za most dostal čo i len jediný nemŕtvy.
„Budeme brániť pozíciu tu alebo znovu zaútočíme?“ spýtal sa Galdon.
„Zatiaľ to vyzerá, že sa len snažia preraziť štít,“ povedal Temnor, „Zostáva dúfať, že sa im to ešte nejaký čas nepodarí a my sa budeme môcť stiahnuť do mesta ešte predtým, než naša ochrana zmizne.“
Dúfať a modliť sa k Svetlu, aby bola moc magistrov silnejšia ako moc nekromantov.

Morlen sa zamračene pozrel na žiariacu kupolu, ktorá obklopovala elfov. Nekromanti robili, čo mohli, ale evidentne to nestačilo. Siahol do malého koženého vrecka, ktoré mal pripevnené na opasku a vytiahol z neho malý, modro žiariaci kryštál. Dal mu ho samotný Kel´Thuzad práve pre prípad stretnutia sa s ochrannou mágiou nad jeho sily. Stisol ho v ruke a vyslovil potrebnú formulu. Videl, ako kryštál zažiaril a namieril ho smerom k štítu. Zo štítu sa pomaly začali oddeľovať pásy modrej many, ktoré zamierili ku kryštálu. V štíte sa začali vytvárať diery.

Nie! To sa nemohlo diať! Nie! Oni ho trhali na kusy!
Cítil, ako sa kúzlo rozpadá, ako sa z neho oddeľujú jeho časti, ktoré smerujú k tomu monštru, ktoré roztrhalo jeho veľdielo. Chcelo sa mu plakať.
Postupne sa štít úplne roztrhal a všetko, čo ho tvorilo, každé vlákno many, bolo vysaté. Z očí mu vyhŕkli slzy a so vzlykmi sklonil hlavu. Bolo mu jedno, čo si ostatní pomyslia, bol preč, navždy stratený a on s tým nemohol nič robiť. Bolo to hrozné.

Kryštál vysával štít a stále silnejšie žiaril. Napĺňal sa mágiou a ničil kúzlo, ktoré bránilo Pohrome dostať sa k elfom. Ale teraz, teraz jeho služobníci cítili krv, krv, ktorá bola blízko a stačilo sa pre ňu len natiahnuť.
Vydal povel.

Štít bol preč a s ním aj všetky jeho nádeje. Temnor sa pozrel na vzlykajúceho vodcu magistrov a potom na Pohromu. Nemŕtvi sa pohli.
„Nastal čas bojovať, priatelia!“ skríkol Temnor, „Nech sa naše meče sfarbia krvou našich nepriateľov! Za Quel´Thalas!“
Vojaci už nestihli odpovedať, lebo práve vtedy do nich vrazila Pohroma.

Na jeho pravý bok zaútočil ghúl. Rýchlym seknutím mu oddelil hlavu od tela a otočil hawkstridera proti ďalšiemu protivníkovi. Veľká pavúkovitá vec sa proti nemu rozbehla a vystrelila pavučinu po nohách jeho hawkstridera. Zviera stratilo rovnováhu a so spútanými nohami sa zvalilo na zem. Temnor stihol v poslednej chvíli zoskočiť a zvalil sa na zem. Pavúk vyšiel na telo metajúceho sa vtáka a zaboril svoje hryzadlá hlboko do zeleného peria. Hawkstrider znehybnel. Pavúkovitý tvor sa potom zahľadel na Temnora, ktorý sa postavil a vzal zo zeme svoj meč. Rozbehli sa proti sebe a vtom do pavúka narazila ohnivá guľa, ktorá ho zapálila. Temnor mu zabodol meč do hlavy. Beštia zaklepala hryzadlami a strnulo zostala ležať na zemi. Poobzeral sa po svojom záchrancovi a uvidel, ako mu Elarion kývol hlavou predtým, než prešiel k ďalšiemu nemŕtvemu. Temnor sa rýchlo poobzeral a prešiel ku ghúlovi, ktorý bojoval s jedným z jeho vojakov.

Cez západnú bránu prúdili stovky elfov. Stráže ich poháňali ďalej do mesta, do početných parkov tejto polovice.
„Dajte pozor na vozy!“ hovorila Anaviel sluhom, „Nech sa nám nič nestratí.“
„Spoľahnite sa, madam,“ uistil ju Sarion, „Nezmizne ani jediný kus porcelánu. Všetko bezpečne dopravíme na Sunstrider.“
Anaviel prikývla a popohnala svojich synov smerom k severozápadnej bráne.

Mrazivý smútok mal hlad. Cítil to, cítil, ako meč túži piť krv elfov a brať si ich duše.
Čoskoro, pomyslel si. Ale teraz...ona.
Sylvanas Windrunner stála pred ním, stále sa pokúšala odraziť útoky nemŕtvych. Zostala posledná z obrancov. V diaľke za ňou už videl medzi stromami hradby elfského mesta. Cestu mali voľnú.
Podišiel k elfskej generálke.

Thrin nabodol nemŕtveho vojaka na meč vo svojej ľavej ruke a tým v pravačke mu odťal hlavu. S potešením sledoval, ako jeho telo ochablo a zviezlo sa na zem. Otočil sa a s úsmevom pokračoval v presekávaní sa cez útočníkov. Bolo to ako tanec, jeden krok dopredu, ustúpiť, otočiť sa, rozsekať tomu bastardovi brucho na fašírku, krok vľavo, proste krása. Bol v strede tanca s lordaeronským vojakom, keď uvidel obrovskú horu mäsa držiacu obrovské kladivo v dvoch zo svojich troch rúk. Bola od neho ďaleko, navyše by to bola nuda, tanec, pri ktorom by tancovala len jedna zo strán. Rozhodol sa radšej ju prenechať mágom, ktorí by sa mohli potešiť možnosti surovo zničiť niečo tak veľké.
Pri troche šťastia medzi nimi bude aj Elarion a on mu nebude potom musieť dať darček na narodeniny. Pousmial sa nad svojou vynaliezavosťou, ukončil toto kolo vypichnutím oboch očí a začal tanec s novým partnerom.
Život bol krásny.

Galdon viedol skupinu troch ďalších vojakov proti tej veci.
„Uhýbajte sa tomu kladivu a dajte pozor na tretiu ruku!“ zakričal im v behu a zabodol meč do nohy beštie.
Ohavnosť nereagovala na útok a ohnala sa po jednom z jeho spoločníkov. Zasiahla ho do hrudného plátu brnenia a odhodila niekoľko metrov dozadu.
„Čo som vám pred pár sekundami povedal?“ spýtal sa znechutene a pokračoval vo svojej snahe spraviť z nohy tvora sitko.
Problémom bolo, že tentoraz si ho všimol a ohnal sa po ňom kladivom. Galdon uskočil, prekvapený rýchlosťou obludy. Zvyšní dvaja elfovia zatiaľ pokračovali v jeho práci a zabodávali svoje meče do nôh. Mohli by robiť aj niečo užitočnejšie, len keby boli schopní dosiahnuť niekam vyššie.
Znovu sa to ohnalo kladivom a Galdon uskočil. Dopadol na kameň, spadol a meč mu vyletel z ruky. Otriasol sa, pozrel sa nahor a uvidel, ako sa hnus chystá na poslednú ranu. Zúfalo schytil prvú vec, ktorú mal na dosah a v pravej ruke zdvihol starý drevený štít, asi po nejakom z nemŕtvych, pred seba. Pokúsil sa odkotúľať doľava, ale kladivo stihlo ešte dopadnúť na štít a jeho ruku.
Zakričal od bolesti.

Temnor sledoval, ako mágovia na jeho príkaz začali páliť po hnusovi s kladivom. Výtvor Pohromy sa zapotácal a s revom spadol na zem, kde ho plamene začali stravovať.
Mágovia si začali gratulovať, keď uvideli ďalších nemŕtvych prekračujúcich rieku na východe. Títo ale neboli z armády, proti ktorej bojovali. Temnor si uvedomil desivú pravdu.
„Ústup!“ skríkol, „Stiahnite sa do mesta!“
Mágovia vytvorili pás ohňa medzi hlavnou silou nemŕtvych a elfov. Zopár živých mŕtvych, ktorí zostali na ich strane, bolo rýchlo zničených.
„Vezmite zranených a tých bez zvierat na hawkstriderov! Mágovia budú kryť náš ústup,“ zakričal a vysadol na ponúkané zviera, ktoré asi stratilo svojho jazdca.
Behom chvíle boli pripravení vyraziť. Prešli cez most, ktorý za nimi mágovia odpálili. Rýchlo vyrazili do mesta a prenechali celé Piesňové lesy nemŕtvym.

Stráže mesta im otvorili bránu a vyčerpaná armáda Silverlightov a Magistrov vstúpila do bezpečia Silvermoonu. Bránu za nimi okamžite zavreli a magistri z mesta ju zapečatili kúzlom.
„Čo sa tu deje?“ spýtal sa Temnor magistrov, „Máte pripravený štít? Za nami sú už len nemŕtvi.“
„Skúšali sme to,“ povedal jeden z magistrov akonáhle uvidel znak na jeho brnení, „Studňa nereaguje. Z Quel´Danasu prichádzajú zmätené správy. Kráľ prevzal priame velenie nad tamojšími silami. Mesto má na starosti veľkomagister Salonar.“
„Takže mi chcete povedať, že celé mesto je odkázané len na vojakov a mágov?“ spýtal sa zhrozene.
„Áno,“ odvetil utrápene magister.
Vtedy začuli ten hlas.
„Občania Silvermoonu! Dal som vám dostatok možností vzdať sa, ale vy ste tvrdohlavo odmietli! Vedzte, že dnes celá vaša rasa a vaše prastaré dedičstvo skončí! Smrť sama si prišla prevziať Vznešený domov elfov!“
Potom na hradby dopadli prvé kamene.

Prastaré hradby a kúzla sa trhali pod náporom živých mŕtvych. Prúdy plameňov, kryštály ľadu a strely čírej arkány padali z hradieb a pokrývali zelenú trávu Piesňových lesov telami ľudí, elfov a výtvorov Pohromy, spálenými alebo roztrhanými na nepoznanie. Brány žiarili modrým svetlom manových štítov, ktoré ich držali v celku aj napriek nárazom baranidiel a úderom kameňov z katapultov. Povozy tiel vrhali svoje náklady cez hradby, rozbíjajúc ich o bohaté domy a vysoké veže. Okrídlené kamenné príšery sa zrážali vo vzduchu s dračími jastrabmi a padali k zemi, prepletení v ich súbojoch. Pavučiny boli vystreľované a pripájané na vrchol hradieb, kde ich zúfalí elfovia odsekávali. Po týchto lanách liezli tí najobratnejší nemŕtvi, s mečmi zaseknutými v zuboch. Obrancovia držali hradby a brány, zúfalo bojovali proti mnohonásobnej presile, stovky a tisíce elfov v zúfalej obrane hlavného mesta Vznešeného domova. Avšak nakoniec boli brány Strieborného mesiaca zničené a magistri udržujúci manové štíty vyčerpaní. Smrť vstúpila do mesta.
Elfovia utekali, muži, ženy a deti, všetci v zúfalej snahe bežali k mostu na Sunstrider alebo do prístavu. Mágovia na povel veľkomagistra Belo´vira Salonara otvárali portály na Quel´Danas a zachraňovali všetkých, ktorých mohli. Lode opúšťali prístav, naložené tými najzraniteľnejšími, v snahe dostať sa do väčšieho bezpečia než poskytovali severné ostrovy. Na mori sa na ne zniesli gargoyly.

„Thrin, zožeň Elariona a Galdona!“ skríkol Temnor, „Calamir, kry nás zozadu!“
Jeho najstarší syn a kapitán stráží prikývli a odišli splniť úlohy. Temnor zozbieral niekoľko stoviek obyvateľov mesta a hnal sa po Úsvitovej ulici smerom na sever. Jeho vojaci obklopovali postupujúci dav a sledovali okolie vyvýšenej cesty. Všade pod nimi zúril chaos. Nemŕtvi útočili na osamelé skupiny obrancov a obyvateľov, magistri otvárali portály na Quel´Danas a nasmerovávali elfov do nich. Temnor sa rozhodol zobrať koho mohol na Sunstrider, ktorý nebol cieľom Pohromy. Niekoľko mágov šlo s ním. Pôvodne sa ho snažili presvedčiť, aby tiež prešiel portálom, ale lord opakovane odmietal. Nakoniec sa rozhodli pomôcť utečencom ochrannými kúzlami.
Thrin k nemu prišiel a Temnor s potešením uvidel, že za ním sedí Elarion.
„Výborne,“ povedal s úsmevom, „Našiel si aj Galdona?“
„Našiel,“ povedal Thrin, „Podrobnosti ti poviem potom. Teraz máme iné starosti.“
Temnora sa zmocnila hrôza.
„Ćo je s ním?“ spýtal sa prísne.
„Otec, naozaj by sme...“
„Čo je s Galdonom?“
Thrin sa pomrvil a pozrel sa na Elariona. Mág prikývol.
„V bitke pri moste ho zranili. Dostal náraz do pravej ruky. Liečitelia hovoria, že s najväčšou  pravdepodobnosťou o ňu príde,“ povedal smutne Thrin.
„Ale žije?“ spýtal sa, pociťujúc úľavu. Ruka je lepšia ako smrť.
„Áno.“
„Výborne. Thrin, choď vpred, povedz strážam pri severnej bráne, že mesto padlo a potrebujeme pomôcť so zabezpečením cesty na Sunstrider! Elarion, zabezpeč komunikáciu medzi mágmi a mojimi dôstojníkmi! Potrebujeme držať okolie ulice čisté. Nemôžeme si dovoliť útok od nemŕtvych s toľkými civilistami medzi nami.“
Obaja synovia prikývli a Elarion zoskočil z hawkstridera. Thrin popohnal zviera vpred a to sa rozbehlo k bráne.
Ich postup bol pomalý, ale darilo sa im odrážať menšie útoky nemŕtvych. Behom pár minút sa konečne dostali k bránam, ktoré našli takmer nestrážené. Bol tam len Thrin, sediaci na svojom hawkstriderovi a zopár strážcov mesta.
„Čo to má znamenať? Kde sú ostatní?“ spýtal sa nahnevane Temnor.
„Odišli bojovať do mesta,“ povedal jeden z elfov v tyrkysovo-zlatej uniforme.
„Dobre. Vysvetlil vám môj syn situáciu?“
„Áno, pane. Poslali sme bežca, aby informoval stráže pri moste a Falthrienovu akadémiu. Magistri vás už očakávajú.“
Temnor prikývol a spoločne so strážcami a svojimi vojakmi previedli väčšinu obyvateľov na druhú stranu prielivu. Keď však bola väčšina elfov v bezpečí, v bráne sa zjavili prví nemŕtvi. Elfovia začali kričať a strkať sa. Dav sa hrnul na most spoločne s niektorými vojakmi. Temnor našiel pohľadom Calamira, ktorý so svojím oddielom zostával trochu ďalej od mosta.
Nie, pomyslel si lord. Nerob to, ty hlupák.
Kapitán stráží sa naňho pozrel a zasalutoval. Potom zdvihol meč a spolu so svojimi vojakmi vyrazil proti nemŕtvym.
Všetci elfovia sa dostali na druhú stranu mosta. Elarion k nemu prišiel, ťažko dýchajúc od vyčerpania.
„Čo teraz, pane?“ spýtal sa.
Temnor sa pozrel na malú skupinku elfov v bráne, bojujúcu s hordou nemŕtvych, ktorí vychádzali z brány. Už pre nich nemohol nič urobiť.
„Odpáľte most,“ povedal ticho.

Obrovský výbuch roztrhal kamenný most na kúsky, ktoré vynieslo do výšky desiatok metrov. Mágovia na Sunstrideri aktivovali magické ochrany na ostrove. Nemŕtvi však šli po inú korisť.
Zhrození obyvatelia Slnečnej veže sledovali, ako more medzi Silvermoonom a Quel´Danasom zamŕza a ako po tomto ľadovom moste prechádza Pohroma.

Všetci, ktorí sa postavili Pohrome na Quel´Danase boli porazení. Všetko, čo elfovia boli schopní nasadiť do boja, bolo ničím proti sile a počtom nemŕtvych. Nakoniec Arthas Menethil stál pri Slnečnej studni a vysypal do nej obsah urny. Zlaté vody sa zamihotali, sfialoveli a vystúpil z nich kostlivý tvor. Princ potom spolu s hlavnou silou svojej armády opustil zem elfov, ponechávajúc za sebou rozvrátenú krajinu a znečistenú Slnečnú studňu.
Vtedy utíchla pieseň v elfských lesoch a po ich zemiach začali kráčať duchovia padlých.

Temnor si pretrel oči a zahľadel sa na mapu zobrazujúcu Quel´Thalas.
Príliš veľa čiernych a príliš málo tyrkysových miest, pomyslel si.
„Čeľme tomu, páni,“ povedal Solanian, magister zo Slnečnej veže, kde sa konala porada, „Všetko za Elrendarom je stratené.“
Suncrown, Windrunner, Goldenmist, Tranquillien, všetky tieto dediny boli označené čiernymi krížikmi.
„Čo Farstriderská enkláva?“ spýtal sa Saltheril, „Máme odtiaľ nejaké správy?“
„Bojovali s Pohromou, ale museli sa stiahnuť na severný breh Elrendaru,“ povedala magisterka Erona z Falthrienskej akadémie, „Ich pevnosť na severnom brehu Elrendarského jazera je stále funkčná a dokázali sa skontaktovať s magistrom Duskwitherom. Východné pobrežie bolo ušetrené a prípadné útoky malých skupín nemŕtvych odrážajú spoločne s Farstridermi.“
„Takže magister má pravdu,“ povedal ticho Saltheril, „Všetko za Elrendarom je v rukách nemŕtvych.“
Okolo stola chvíľu panovalo ticho. Každý z elfov bol chytený vo svojich vlastných myšlienkach.
„Tak dobre,“ prerušil ticho Temnor, „Poďme sa sústrediť na sever Quel´Thalasu. Východné pobrežie je teda v poriadku?“ spýtal sa.
Solanian prikývol.
„Máme tiež informácie od magistrov, ktorí zostali v Západnej svätyni,“ povedala Erona, „Vyzerá to tak, že sa im podaril podobný trik ako tu. Nemŕtvi evidentne ostrovom na západe nevenovali veľa pozornosti. Vzhľadom na hlbšie vody nemuseli ani vytvoriť magické ochrany. Nemŕtvi ich nechali na pokoji.“
„Avšak Fairbreeze a celé okolie dediny bolo obsadené,“ povedal Solanian.
„To vieme,“ povedal Temnor, „Taktiež predpokladám, že na východe to vyzerá úplne rovnako. Silvermoon je tiež pod úplnou kontrolou Pohromy. Čo Quel´Danas?“
„Tu je situácia oveľa lepšia ako sa zdá,“ povedal Solanian, „Terasa magistrov prežila a tamojší mágovia nám boli schopní poslať správu. Vyzerá to tak, že Pohroma po dobytí Studne splnila svoj účel a ukončila postup. Dedina Dawnstar to prežila tiež. Obrancovia pre istotu pripravili flotilu v Prístave slnečného obzoru a zatiaľ s pomocou magistrov pozorujú nemŕtvych, ktorí zostali na ostrove. Nevyzerá to, že by sa hrnuli do ďalšieho útoku.“
„V skutočnosti to vyzerá, že ich tam veľa nezostalo,“ povedala s úsmevom Erona, „Magistri predpokladajú, že tam princ Arthas ponechal akurát zlomok síl, s ktorými ju dobyl a obsadil ruiny opevnení okolo Studne.“
„Rozumiem tomu správne? Quel´Danas je zaistený?“ spýtal sa prekvapene Temnor.
„Áno,“ odvetila Erona.
„Časť z neho,“ upresnil Solanian, „Nebudeme si klamať, tamojšie sily nie sú schopné dobyť pozície Pohromy a získať Studňu späť. Nie bez obrovského rizika a neprijateľných strát aj v prípade úspechu.“
„Nemôžeme ponechať Studňu v rukách tých beštií,“ povedal trochu zvýšeným hlasom Temnor.
„Navyše by to ani nebolo rozumné,“ povedal Saltheril, „Ktovie, čo s ňou spravia. A môže to pomôcť morálke, dokonca získať nám bezpečné územie, aj obsadíme celý ostrov. Ak teda je ten most preč.“
„Pozorujeme ho odtiaľto a je už isté, že sa topí,“ povedal Solanian, „Išlo zrejme len o jednorazové kúzlo a nemal slúžiť na dlhodobé užívanie.“
„To len umocňuje význam útoku na Studňu,“ povedal Temnor.
„Na Quel´Danase na to nemajú dosť síl,“ povedala Erona, „Mnohí z tamojších vycvičených elfov sú zranení, prakticky preživší z bojov v Silvermoone a pri Studni. Možno sú schopní udržať Dawnstar a Terasu pred útokom, ale napadnúť opevnenia Pohromy? Rozhodne nie. A tu nemáme dostatok postrádateľných vojakov.“
Temnor si pretrel bradu a zamračil sa na mapu.
„Nepáči sa mi, že tu budeme len tak čakať a nechať nemŕtvych prechádzať sa po Piesňových lesoch. Tam vonku môžu byť preživší, celé skupiny elfov, ktorí v lesoch bojujú o holý život. Nemôžeme ich nechať tam vonku,“ povedal.
„Rovnako nemôžeme odčerpávať ďalšie sily, ktoré sú potrebné na obranu,“ povedal Saltheril, „Čo ak na nás zaútočia, kým budeme vonku? V Zlatovetvom priesmyku sme nemali dostatok vojakov, rovnako sme ich nemali dosť v Prístave slnečných plachiet, tak isto ani vo Fairbreeze a ani v Bitke pri moste. Predpokladám, že to isté platí aj o ostatných miestach, kde nás nemŕtvi porazili. Namiesto toho, aby sme sa sústredili na mieste, ktoré by sme ubránili, sme sa snažili bojovať s nimi o každý kúsok zeme. Viete si predstaviť, ako by vyzerala bitka o Silvermoon, hoci aj bez štítu, keby na hradbách pri veľkomagistrovi Salonarovi stála generálka Windrunner?“
„Po bitke je každý generál,“ povedala Erona.
„V tomto mu musím uznať za pravdu,“ povedal Temnor, „Nielen ohľadom veliteľov, ale aj čo sa týka vojakov. Koľkých Farstriderov a strážcov dedín sme stratili v bojoch o Sčerneté lesy? Koľko magistrov namiesto toho, aby vytvorili portály do Silvermoonu alebo na Quel´Danas, namiesto toho bojovalo v márnej snahe obrániť dediny, kde bývali a zomreli? V chaose, ktorý bol na juhu, sme stratili priveľa síl. Kde je Lor´Themar Theron, kde je Halduron Brightwing?“
„Od preživších z východnej časti mesta vieme, že sa im podarilo spoločne prísť ku koncu bitky do Silvermoonu a naposledy ich videli pri Bazári, ako sa prebíjajú cez nemŕtvych s oddielmi Farstriderov a množstvom preživších,“ povedal Solanian.
„To je problém. Ku koncu bitky. Prečo tí Farstrideri z juhu neboli v meste od začiatku?“ pokračoval Saltheril, „V Zlatovetvom priesmyku sme zapálili les a nemŕtvym sme spôsobili veľké straty, nehovoriac už o spomalení danej časti armády. V Sčernetých lesoch niektorí elfovia použili tú istú taktiku a výsledky boli dobré. Prečo sme ju nevyužili plošne a namiesto toho sme sa spoliehali na generálku a jej Farstriderov, že spomalia Pohromu? Aj napriek deaktivácii Ban´dinorielu a vyradeniu Studne, ktoré je, mimochodom, stále zahalené v tajomstve, by sme ich boli schopní poraziť, ak by sme kurva boli schopní stiahnuť svoje zadky niekde, kde by sme na to mali dobrú pozíciu. A preto hovorím aj teraz: Neplytvajme svojimi možnosťami na pobiehanie po Quel´Thalase, ale sústreďme sa na zabezpečenie obranyschopnej pozície. Obsaďme Quel´Danas.“
„Nie je to zlý nápad, lord Saltheril,“ povedal opatrne Solanian, „Avšak nemôžeme sa postaviť nemŕtvym teraz, keď od dobytia Studne ubehlo len niekoľko dní. Musíme počkať, kým sa zotavíme a vyliečime zo zranení.“
„Súhlasím s magistrom,“ povedala Erona, „Nemôžeme ísť do boja. Nie teraz. Možno neskôr. Navyše, nemáme potrebnú právomoc.“
„A kto ju má?“ spýtal sa Saltheril.
„No, po prvé, je tu veľkomagister Rommath,“ povedal Solanian, „Je momentálne najvyšším predstaviteľom Quel´Thalasu, ktorý je prítomný v krajine. A vieme, že informoval princa Kael´Thasa v Dalarane. Našou úlohou je spravovať Sunstrider, kým sa nevráti princ a nerozhodne o ďalšom postupe. Zatiaľ máme čas na vyliečenie rán. Fyzických aj psychických.“
Galdon, pomyslel si Temnor a pocítil náhly smútok.
„Súhlasím s magistrom,“ povedal Temnor, „Môžeme počkať. Nemŕtvi nikam neujdú. Navyše, možno neskôr sa ich počty zmenšia. Možno ďalší odídu za hlavnou armádou do Lordaeronu.“
„Zostáva len dúfať. A modliť sa pre tých, ktorí ešte nestratili vieru,“ povedala Erona a Temnor počul jasné odfrknutie od Saltherila a Solaniana. Kto z elfov ešte vôbec veril, že by mu Svetlo po všetkom, čo sa stalo, pomohlo.
„Ďakujeme, za vaše názory, lordi,“ povedal úctivo Solanian, „O všetkom, čo sa tu povedalo, budeme informovať veľkomagistra. Nech Slnko sprevádza vaše cesty.“
Temnor odtiaľ odišiel do svojich izieb v Slnečnej veži. Vďaka nedostatku priestoru na Sunstrideri sa museli elfovia uskromniť, ale aj tak dostala jeho rodina vzhľadom na postavenie a počet niekoľko miestností. Prešiel cez vstupnú miestnosť, okolo izby, kde spali Thrin, Vandil a Lyanor. Elarion bol odvelený k mágom vo Falthrienskej akadémii, kde mal vlastnú izbu. Magistri sa snažili čo najviac urýchliť štúdium učeníkov, aby mohli doplniť svoje chýbajúce počty.
Vošiel do poslednej z miestností. V roku bola manželská posteľ, na nej pohádzané oblečenie a porozhadzované podušky a prikrývky. Anaviel sedela na stoličke pri druhom, menšom lôžku, kde bol spiaci elf.
Temnor za ňou prišiel a položil jej ruku na plece. Jeho manželka sotva dala najavo, že zaregistrovala jeho prítomnosť. Stále len tupo hľadela na posteľ, na bledé telo ležiace pod prikrývkami. Tam, kde mala byť jeho pravá ruka, spadali prikrývky na mieste lakťa späť na posteľ.
Liečitelia im pred dvoma dňami povedali, že už preňho nemôžu nič viac spraviť. Vraj je to jeho boj. Potom ich vypoklonkovali a nechali ho odniesť do komnát Silverlightov. Lôžka v miestnostiach zriadených pre zranených potrebovali pre vážnejšie prípady. Odvtedy Anaviel len sedela, pozorovala svojho syna, ktorý až na plytké dýchanie a občasné myknutie nejavil žiadne známky života. Vždy okolo obeda za ním prišiel mág, ktorý mu pomocou arkány dopravil priamo do žíl látky potrebné k životu, poklonil sa a odišiel. Temnor vedel, že je to nadštandardná starostlivosť, že magistri posielajú vždy jedného z vyšších mágov, že dbajú na to, aby syn lorda Západostráže mal všetko, čo k životu potrebuje. Mnohí elfovia na tom neboli tak dobre, nedostatok mágov a liečiteľov pre tých zranených znamenal, že niekedy sa na zranených pozabudlo a tí jeden deň nedostali “potravu“. Napriek tomu mal pocit, že to nestačí a jeho syn nejavil žiadne známky pokroku.
Anaviel mu stisla ruku, pohľad stále upretý na Galdona. Opätoval jej stisnutie a chcel ju nejako utešiť, povedať jej, že všetko bude v poriadku, že ich syn sa čoskoro zobudí a zotaví, že budú znovu kompletná rodina, že sa nemá čoho báť, že všetko zlé sa raz zmení na dobré a oni sa vrátia do Západostráže. Chcel toho povedať tak veľa, ale nevedel myšlienky a pocity preformulovať do slov.
Možno to bolo tým, že neveril, že sa to stane. A on svojej manželke nikdy nebol schopný klamať.

Všetci štyria už jedli, keď vošiel do miestnosti. Unavene im kývol a sadol si k jedlu. Znechutene sa pozrel na pečenú rybu.
„Týmto tempom vylovíme všetky ryby v okruhu sto kilometrov od Quel´Thalasu,“ poznamenal znechutene a začal jesť.
„No, Elarion, prečo nás magistri nezásobujú prvotriednym vyčarovaným jedlom?“ spýtal sa s úškrnom Vandil.
„Ako som ti už opakovane hovoril počas celého dňa, je to z bezpečnostných dôvodov,“ povedal namrzene mág.
„Vandil, nechaj brata na pokoji. Nebudeme ho predsa trápiť keď si nájde deň voľna od toho svojho štúdia a príde pozrieť rodinu,“ pripojil sa Thrin, ktorý mal na tvári rovnaký úsmev ako Vandil.
„Aká bola porada, oci?“ spýtal sa Lyanor, „Hovoril si aj s generálom Theronom?“
„Ešte raz, Lyanor, je to veliteľ, nie generál. Až kým sa nevráti princ Kael´Thas, zostáva miesto generála prázdne,“ povedal Vandil.
„Kedy sa vlastne princ vráti? Nemal tu už dávno byť, prísť portálom z Dalaranu?“ spýtal sa Thrin.
„Práve o tom bola porada. Zničenie Studne spolu so všetkými kúzlami, ktoré sme vypustili počas útoku Pohromy, spôsobili dočasnú nestabilitu alebo niečo podobné, následkom čoho je akýkoľvek presun hmoty na tak dlhú vzdialenosť veľmi nespoľahlivý,“ povedal Temnor.
„Zjednodušene povedané, princ by mohol namiesto na Terase magistrov skončiť priamo v Slnečnej studni,“ povedal Elarion, „Táto maličkosť trochu nevyhovuje našim plánom.“
„Ako sa teda dostane k nám?“ spýtal sa Thrin.
„Prenesú ho do Nového Avalonu, kde ho naberie Silvermoonska pýcha. To bol mimochodom veľký problém, Rommath chcel poslať po princa celú našu zostávajúcu flotilu spoločne s väčšinou dračích jastrabov. Lor´Themar o tom nechcel ani počuť, vraj všetky tie sily sa dajú použiť na získavanie surovín z pobrežných oblastí a dračie jastraby môžu slúžiť ako preprava surovín na Bazár a pomoc tamojším elfom. O tom zas nechcel ani počuť Saltheril, hovoril o zbytočnom plytvaní zdrojmi, s čím zas mal problém veliteľ, či vraj lord považuje tisíce preživších Silvermoončanov za postrádateľné straty a pomoc pre nich za plytvanie zdrojmi, na čo zas Rommath povedal, že by nikoho nebolo potrebné zásobovať, keby namiesto bojov a zabezpečovania pozície radšej nechali magistrov evakuovať všetkých na Quel´Danas. Bola z toho hodinová hádka medzi magistermi a Farstridermi a nie, Elarion, nech ťa ani nenapadá začať jej menšiu verziu pri našom stole. Skrátka a dobre, nakoniec sme sa dohodli na Silvermoonskej pýche ako prevoze a Quel´loren a letke dračích jastrabov ako eskorte. Takže teraz nám zostáva čakať, kým sa lode dostanú na juh a následne späť na sever. A nám tu zatiaľ zostáva úloha nakŕmiť a ubrániť tisíce elfov, pričom magistri nám v tom veľmi nepomáhajú. Čo je vlastne také problematické na vyčarovaní dostatku jedla, Elarion?“
Mág sa pomrvil na stoličke a trochu váhavo prehovoril: „No, máme menšie...problémy. Ide o to, že jedlo má občas znaky nákazy, občas sa niečo nepodarí, vyzerá čudne a tak podobne. Rozhodli sme sa radšej prerušiť dodávky a žiť zo zásob, ako keby sme mali obyvateľov nejako nakaziť.“
„Oni nakazení už sú,“ poznamenal Vandil, „Hovoril som s jedným z liečiteľov, vraj mali prípady čudného správania, podráždenosti, únavy, pričom to po chvíli prestalo a dotyční sa vrátili do normálu. Nikto nevie, o čo ide, ale všetci z toho majú obavy.“
„Začínajú sa šíriť reči, že za to môže zničenie Studne. Niektorí dokonca hovoria, že nás Svetlo potrestalo za to, že sme žili svoje životy v zbytočnom prepychu a podobné hlúposti,“ dodal Thrin.
„Sú to len reči,“ povedal Temnor a vstal od stola. Spýtavo sa pozrel na Thrina, ale ten len pokrútil hlavou. Temnor si povzdychol a prešiel do svojej izby.
Anaviel tam stále sedela, prázdnym pohľadom pozerala na Galdona. Jej smútok nahradila apatia. Celé dni len sedela na tej stoličke, odchádzala iba kvôli vykonávaniu potreby. Jedlo jej ich synovia nosili, ale sotva sa ho dotkla. Bola vychudnutá na kosť a Temnor už zvažoval, že by požiadal liečiteľov, aby ju pomocou kúziel uspali a živili tak, ako Galdona, ktorý ležal pred ňou.
Smutne sa na ňu pozrel a sadol si unavene na posteľ. Zvyčajne sa s ňou snažil komunikovať, ale dnes na to nemal energiu. Ľahol si na posteľ, ale spánok neprichádzal.
„Je ešte tak mladý,“ povedal zrazu nejaký hlas. Chvíľu mu trvalo, kým si uvedomil, že to bola Anaviel. Prudko sa posadil a prekvapene sa pozrel na svoju ženu.
„Čo si to povedala?“ spýtal sa.
„Všetci sú tak mladí. Čím si to zaslúžili?“
Prišiel k nej, zakryl jej výhľad a pozrel sa jej do tváre. Jej oči našli jeho a on už začínal dúfať, dúfal, že ho spozná a preberie sa, že bude taká, ako predtým.
Jemne ho odsunula rukou a znovu sa zahľadela na Galdona. Temnor sa znovu odobral do postele. Teraz ho už únava premohla a on zaspal.

„Pozri, otec, trafil som sa!“ skríkol natešene Lyanor a ukázal na červený stred terča, z ktorého trčal šíp.
„Výborne,“ povedal Temnor a vrátil sa späť k papierom.
„Tak, teraz si choď pozbierať šípy a ideme na druhé kolo,“ povedal s úsmevom Vandil a podišiel k otcovi.
„Stále máš problémy so zásobami?“ spýtal sa ho.
„Áno,“ odvetil Temnor a pretrel si oči rukou, „Museli sme znížiť prídely o štvrtinu, čo sa mnohým nepáči, pričom veliteľ Theron stále požaduje väčšie množstvá s tým, ako sa mu krátia zásoby.“
„Si si vedomý toho, že možno budeš musieť poslať Farstriderov do lesov?“ spýtal sa Vandil.
„Som si istý, že magistri prídu na spôsob, ako znovu obnoviť dodávku,“ povedal, „Stačí nám udržať sa do príchodu princa Kael´thasa a dalaranských elfov.“
„To ale nevyrieši problém, ktorý máme. Bol som medzi obyvateľmi a počet chorých sa zväčšuje,“ povedal Vandil.
„Nemysli si, že o tom neviem. Magistri nás uisťujú, že nájdu príčinu toho javu a vyriešia to.“
„Otázkou ale je, kedy? Čo ak dovtedy začneme zomierať?“
„To sa nestane,“ povedal chladne Temnor, „Som si istý, že mágovia nájdu riešenie. A teraz, ak dovolíš, musím nájsť spôsob, ako nakŕmiť dvanásťtisíc elfov zo zásob pre osemtisíc, žijúcich v domoch určených pre necelé dve tisícky.“
Vandil kývol hlavou a vrátil sa k Lyanorovi. Hodiny ubiehali a jeho synovia spoločne precvičili lukostreľbu, šerm a potom ho nechali samotného. Prechádzal všetky listiny, zoznamy a správy, až kým Slnko nezapadlo a Sunstrider sa nezahalil do temnoty. Keď sa už čítanie stalo nemožným, pozbieral všetky papiere a vybral sa späť do Slnečnej veže. Tam mu oznámili, že veliteľ Theron sa veľkomagistrovi Rommathovi znovu ozval s ďalšími požiadavkami, primárne s nájdením bezpečného dopravenia mágov do Bazáru z dôvodu posilnenia štítov v bránach. Rozhodol sa, že musí okamžite zistiť podrobnosti od Solaniana, ale keď už stál pred magistrovými komnatami, nedokázal sa donútiť zaklopať. Nakoniec odstúpil od dverí a vrátil sa späť do svojich izieb. Ľahol si do postele vedľa svojej ženy so znechutením zo všetkej práce, ktorú musel vykonávať a s prianím, aby bol ktokoľvek iný, ku komu by obyvatelia ostrova mohli vzhliadať a kto by mal na starosti ich životy.
Keď mu nasledujúce ráno na dvere zaklopal posol, mal chuť mu vynadať a poslať ho preč. Nakoniec sa premohol a šiel si od neho prevziať všetky dokumenty, ktoré ho dnes budú zamestnávať. Aké veľké len bolo jeho prekvapenie, keď mu podal len malý kúsok papiera, na ktorom bola jednoduchá správa:
Silvermoonska pýcha v noci zakotvila na Quel´Danase. Princ Kael´thas sa vrátil.

Nevedel toho o mágii veľa, ale chápal, že to, čo sa práve teraz dialo, vyžadovalo obrovské množstvo sústredenia a vynaloženého úsilia. Napriek tomu stačil jediný rozkaz zlatovlasého elfa, aby sa do toho magistri bez reptania pustili a zabezpečili komunikáciu medzi elfmi na štyroch miestach vzdialených desiatky kilometrov od seba spolu s obrazmi, čiže to vyzeralo, ako keby sa všetci v skutočnosti stretli osobne a rozprávali v jednej miestnosti. Napriek tomu bol Temnor, lord Saltheril a magistri Solanian a Erona v Slnečnej veži, velitelia Theron a Brightwing v budove v Bazári, magister Duskwither a poručíčka Dawnrunner v Duskwitherovej veži a veľkomagister Rommath, princ Kael´thas a lordi Dawnstar a Windrunner na Terase magistrov, každý v rozdielne vyzerajúcich miestnostiach, ktoré ale magistri nezobrazovali.
„Viem, že si možno poviete, že toto je prehnané,“ povedal Kael´thas, čím asi vyjadril myšlienky každého z elfov, ktorí sa účastnili stretnutia, „Som však zástancom osobného prístupu, ktorý sa pomocou obyčajného komunikačného kryštálu nedá dosiahnuť a vzhľadom na problémy s portálmi by bolo nerozumné použiť túto variantu. Tak teda, začnime. Najprv by som sa vám všetkým chcel poďakovať za to, že ste počas mojej neprítomnosti a po smrti celej Rady Silvermoonu udržali zvyšky našej rasy nažive. Verte mi, že na vašu snahu nezabúdam a veľmi si cením všetko, čo ste doteraz spravili a stále aj robíte.“
Všetci elfovia sklonili hlavy na znak úcty a vďačnosti za princove slová. Kael´thas ale ešte neskončil.
„Najprv by som chcel prebrať formality. Vzhľadom na smrť veľkomagistra Salonara a generálky Windrunner a potrebu zaplniť tieto posty týmto oficiálne menujem zastupujúceho veľkomagistra Rommatha na post veľkomagistra a veliteľa Therona povyšujem na generála Farstriderov. Nech vás Slnko vedie vo vašej činnosti.
Teraz k praktickým záležitostiam. Bol som informovaný, že viacerí elfovia v každej z preživších oblastí zažívajú symptómy istej malátnosti a slabosti. Veľkomagister Rommath mi oznámil, že sa môže jednať o problém so Slnečnou studňou, avšak na presnejšie zistenia budeme musieť vykonať pozorovanie Studne samotnej. To nás zároveň dostáva k ďalšiemu problému. Musíme obsadiť našu krajinu späť.
Som si istý, že vám už došlo, že som vás zvolal za prebratím tohto cieľa. Možno ste si položili otázku: Prečo?
Nuž, hoci je pravdou, že s výnimkou elfov v Bazári sú všetci na bezpečných pozíciach a aj v prípade menovanej skupiny by nemusel byť veľký problém zorganizovať organizovaný ústup z mesta smerom k bezpečnej oblasti na východnom pobreží. Áno, bolo by potrebné obsadiť Slnečnú studňu a v ideálnom prípade aj celý Quel´Danas, a tu, dáma a páni, sa určite všetci zhodneme, že nie je pochýb, že toto musí byť vykonané, ale čo zvyšok?
Áno, musím priznať, že naša zostávajúca populácia by sa po získaní Quel´Danasu bez problémov vmestila na súčasne ovládané územie, navyše po evakuácii Bazáru by sme mali všetky oblasti prepojené po mori a zásobovanie a kontakt by nebol problémom, lenže tým by sme otvorene povedali, že sme boli porazení.
Mnohí z vás určite vedia, že morálka je veľmi dôležitý faktor v boji. Avšak, neplatí to len pre boj, ale aj pre život po boji. Ak teraz priznáme, že sme boli porazení a nedobyjeme Quel´Thalas späť, zničí nás to vnútorne ako národ. Všetci budeme musieť každý deň hľadieť na rozpadajúce sa veže nášho milovaného Silvermoonu s vedomím, že tam hnijú naši mŕtvi a ešte horšie, že tam naši mŕtvi chodia, oživení pomocou nekromancie ako nechutná paródia na život. Z tohto dôvodu musíme obsadiť našu krajinu späť.“
Temnor sa poobzeral po ostatných. To, akú mal princ autoritu bolo jasné už z toho, že ho počas jeho prejavu nikto neprerušil. Teraz sa pomaly začali medzi sebou rozprávať, zo začiatku potichu a postupne hlasnejšie. Kael´thas tam len stál a pozoroval ich, nechával ich spracovať to, čo počuli.
Temnor v princípe s tým plánom súhlasil. V princípe. Čo ale bolo v stávke, boli životy elfov, už tak málo početných, sotva desatina z ich počtov pred vojnou.
„Je nás na to vôbec dostatok?“ prelomil ako prvý ticho Saltheril, „Naši občania sú slabí, hladní, potrebujú pomoc a čas na zotavenie, nie ďalšiu vojnu.“
„To je pravda,“ povedal Kael´Thas, „Avšak ak nezatlačíme nemŕtvych, nebudeme mať čas. Priatelia, táto vojna je niečo viac, než len vojna o Quel´Thalas. Keby išlo len o boj na našom území, tak by som súhlasil. Nemŕtvi na dobytých územiach nezískajú viac vojakov, ale my časom môžeme zvýšiť naše počty. Lenže tu nejde len o nás. Naše správy hovoria, že nemŕtvi sa s výnimkou Silvermoonu a pásu zničenej zeme, kadiaľ viedli inváziu, na sever od Elrendarskej rieky zdržujú vo väčších počtoch akurát vo Fairbreeze. Väčšia časť ich sily, ktorá tu zostala, je umiestnená na juhu, pričom aj to je len zlomok toho, čo Pohroma použila na naše dobytie.
Počas môjho pobytu v Tyr´s Hand zvedovia lorda Valdelmara spozorovali veľkú armádu nemŕtvych pod vedením Arthasa smerujúci po ceste na juhozápad. Je pravdepodobné, že sa nemŕtvi pokúsia získať nadvládu nad južným Lordaeronom, Dalaranom a možno aj Stromgardom a Gilneasom. Ich taktikou je čo najrýchlejšie prejsť krajinou, zničiť ju, znesvätiť a ponechať maximálne ojedinelé okrajové oblasti nedobyté. Máme informácie, že viaceré dediny v Tirisfale, Hearthglen a všetko za Tyr´s Hand zostáva pod kontrolou ľudí, ale zatiaľ sú neorganizovaní, čomu sa ani nemôžeme čudovať, keď celá vedúca vrstva Lordaeronu bola zabitá.
To ale neplatí pre nás. My stále máme mnohých schopných elfov a momentálne aj šancu udrieť na Pohromu, kým je sústredená inde. Každý nemŕtvy, ktorého zničíme, bude znamenať o jedého nemŕtveho, s ktorým sa budeme musieť vysporiadať neskôr. Ak sa nám teraz podarí obsadiť dobrú strategickú pozíciu, budeme mať výhodu proti nepriateľom.
Zostáva nám len dúfať, že ľudia zastavia nemŕtvych na línii Hillsbrad-Dalaran-Silverpine, ale tu, v Quel´Thalase, môžeme udrieť na Pohromu a prinútiť ju zaplatiť za deň, kedy prešla Thalaským priesmykom. Čo na to hovoríte? Ste so mnou?“
Všetci boli ticho a chvíľu váhali. Chceli to, Temnor to mohol vidieť na ich tvárach, nebolo nič, čo by nechceli viac. Lenže teraz boli Radou Silvermoonu oni, hoci neoficiálnou, nikdy nemenovanou a zrejme ani nikdy v histórii neuznanou. Sami sa určite tak necítili, ale ich úloha bola totožná. Mali vládnuť vznešeným elfom spoločne so Sunstriderským kráľom. Na ich rozhodnutiach záviseli osudy ich národa a osobné ambície museli ísť bokom.
Chvíľu spracovávali všetko, čo počuli, premýšľali nad tým, čo povedia, zvažovali svoje rozhodnutie, presviedčali seba samých, že to, čo povedia, nebude ovplyvnené osobnými túžbami, ale len snahou o blaho svojho ľudu. Nakoniec sa začali ozývať prvé hlasy, prví odvážlivci začali vyjadrovať svoj názor.
Všetci súhlasili. Temnor pozoroval princa, ako tam stojí v strede diania a ako prikyvuje na slová každého z prítomných elfov, aj na jeho vlastné, slová, ktoré mu sľubovali vernosť a podporu jeho idei, vízii vznešených elfov, ktorí znovu prevezmú vládu nad svojou krajinou. Všetci vkladali svoje nádeje do tohto muža, posledného z kráľovského rodu, ktorý ich národ nikdy nesklamal a ktorý ho doviedol ku sláve cez všetky ťažkosti. Všetci mu dali svoju dôveru a on ju prijal.
Potom im vyjavil svoje plány.

Nad jeho hlavou lietali tri tucty dračích jastrabov, rozdelení do troch letiek po dvanástich. Každý z nich niesol tri ohnivé bomby. Všetko bolo presne vypočítané a premyslené, so šancami na zlyhanie hraničiacimi s nulou.
Napriek tomu sa Temnor obával neúspechu.
On a tisícka ďalších elfov stáli na pobreží Sunstrideru, čakajúc na povel magistra, ktorý hľadel na komunikačný orb. Na severe videl flotilu šiestich lodí zaujímajúcich pozície. Netrpezlivo sa pozrel na magistra, ktorý zachytil jeho pohľad a pokrútil hlavou. Temnor si povzdychol a vrátil sa k pozorovaniu brány na druhej strane prielivu.

Poručíčka Dawnrunner sykla na mágov skrytých v tráve za jej Farstridermi. Znechutene sa pozrela na Duskwithera a jeho učeníkov, všetko až nechutne pohodlných elfov z jeho veže. Nechápala, ako im v boji pomôžu, ale aj napriek pochybám musela poslúchať rozkazy a tie boli jasné: Dostať mágov k východnej bráne a chrániť ich za každú cenu.
„U Slnka, čo tu robia sysle?“ skríkol jeden z učeníkov. Nasledoval zvuk plesnutia, pridusený výkrik a ticho.
Poručíčka sa usmiala pri pomyslení, že rozkazy nespomínali nič o tom, aké spôsoby na udržanie poriadku medzi nimi sú zakázané.

Boli zakrytí neviditeľnosťou, priamo pred bránou do Západného Silvermoonu. Päť magistrov, jedni z najlepších, priamo pod nosom stoviek nemŕtvych, ktorých videli na námestí Falconwing. Jeden z nich držal komunikačný orb.

„Rozoberanie barikád v hostinci je dokončené, pane,“ povedal Halduron.
„Ďakujem, veliteľ,“ odvetil Lor´themar, pričom na seba navliekal drôtenú zbroj, „Po zaznení signálu si dajte pozor na to, aby cez vás neprekĺzol žiadny nemŕtvy. Nepotrebujeme tu mŕtvych civilistov.“
Halduron prikývol, zasalutoval a opustil miestnosť.
Lor´themar si povzdychol. Ešte stále si nevedel zvyknúť na to, že mu elfovia, ktorí boli desaťročia jeho priateľmi a rovnako postavenými dôstojníkmi, zrazu salutujú. Pripevnil si pošvu meča na chrbát a po skontrolovaní všetkých častí zbroje s istotou vykročil na rušný Bazár. Prešiel k západnej bráne, kde boli odstraňované posledné zábrany. Stovky vojakov, ktorí tam boli nastúpení, mu zasalutovali. Kývol im a pozrel sa na magistra pri orbe. Ten len pokrútil hlavou a vrátil sa k sledovaniu komunikačného zariadenia.
Takže budeme čakať, pomyslel si generál.

„Dostávame tri milióny sedemstotridsaťdvatisíc štyristosedemdesiatšesť jednotiek many zo Studne a ďalších štyristotisícosemstoštyridsaťtri od magistrov,“ oznámil Pathaleon, sledujúc malú, modro žiariacu tabuľku, na ktorej sa mihali rôzne čísla a písmená, „Všetky potrebné kúzla budú odčerpávať osemdesiatdeväť percent celkového množstva, s odchýlkou plus mínus nula celá osem promile. Rezervy v kryštáloch sú na osemstoštyridsaťšesťtisíc jednotkách many a zapojené budú na váš rozkaz, vaša výsosť.“
„Skontrolujte stabilitu prenosu many zo Studne a vykonajte simuláciu manového štítu a plamenného úderu!“ prikázal Kael´thas.
Pathaleon sa začal dotýkať tabuľky a po minúte od nej zdvihol oči.
„Simulácia vykonaná, úspešnosť deväťdesiatosem percent.“
„Výborne. Rommath, vydajte signál!“
Veľkomagister sa sklonil nad komunikačný orb a ten sa rozžiaril.
„Úbytok sedemnášt jednotiek many,“ poznamenal Pathaleon.

Päť magistrov, jeden na Sunstrideri, jeden na palube Quel´loren, dvaja v Bazári a jeden pred Silvermoonom, obdržali správu cez ich komunikačné orby. Dračí jastrabi na Sunstrideri vyleteli smerom k Silvermoonu, nasledovaní peším vojskom z ostrova, lode vystrelili na zadnú bránu Silvermoonu, generál Theron a jeho vojaci prešli cez bránu na územie Mŕtvej jazvy, pretínajúce mesto, veliteľ Brightwing sa vyrútil so svojím oddielom na Chodník starších a poručíčka Dawnrunner sa so svojimi Farstridermi a Duskwitherovými mágmi rozbehla k bráne a magistri pri západnej bráne zo seba zhodili neviditeľnosť. Útok na Slnečnú studňu a Silvermoon začal.

Boli jednotnou masou, ktorá bola obklopená šialenstvom. Po príchode do mesta sa vojsko zo Sunstrideru zastavilo a zaujalo pozície na vyvýšenom kuse zeme hneď za bránou. Nemŕtvi sa k nim rýchlo blížili, ale takmer všetci boli trhaní na kusy a spaľovaní magickými bombami, ktoré na nich hádzali elfovia na dračích jastraboch. Tí, ktorí sa dostali k vojakom, boli behom chvíle rozsekaní na kusy.
Temnor si zobral na starosť pravé krídlo, kým Saltheril velil ľavému. Stred dostal na starosť nejaký Farstrider, ktorému boli predstavení ráno pred útokom a oslovovali ho jednoducho Kapitán, podľa hodnosti, ktorú mal. Temnor videl, ako je Saltheril celý čas bledý, ale aj tak vydával rozkazy a presúval vojakov na miesta, kde preniklo viac nemŕtvych. Popritom jazdci na lietajúcich zvieratách stále zhadzovali nadol bomby a ničili stovky nemŕtvych.
Bol to hrozný pohľad, ale musel uznať, že to bola efektívna metóda. Prakticky celý Západný Silvermoon sa sťahoval k nim, kde nemŕtvych čakala smrteľná pasca. Vedel však, že bomby nevydržia naveky a neskôr dôjde k skutočnej bitke. Dúfal, že v tom čase už bude boj v ostatných častiach vybavený a ostatní bojovníci im prídu na pomoc.

Rozťal jedného ghúla na polovicu a okamžite prešiel k druhému. Lor´themarova armáda sa ocitla v boji proti presile, keď sa všetci nemŕtvi zhromaždili pri bráne do Bazára a ponechali prakticky celú Mŕtvu jazvu severne od hlavnej brány prázdnu. Elfovia sa sotva držali a každou minútou boli zatláčaní k bráne. Ktokoľvek, kto velil nemŕtvym, to musel vidieť tiež a preto hnal svojich vojakov ešte viac do boja. Nedokázali prelomiť brány do Bazáru, lenže teraz boli otvorené a oni mali možnosť poraziť hlúpych elfov, ktorí sa rozhodli zaútočiť na nich, keď nemali prostriedky na ich porážku.
Niekedy mal naozaj pocit, že jeho nepriatelia majú sklon k naivite.

More medzi flotilou a zničenou severnou bránou bolo zaplnené elfskými vojakmi, ktorí kráčali po zmrazenej hladine. Stovky vojakov, Farstriderov a magistrov opatrne kráčali k pobrežiu a severnému koncu Mŕtvej jazvy. Tí vpredu už počuli zvuky bitky, ktorú zvádzala ich návnada s nemŕtvymi.
Po príchode na pevninu sa nevyhrnuli do mesta, ale sformovali rady a čakali, kým prejdú všetci. Až sa tak stalo, vykročili po povrchu Jazvy medzi hradby mesta.

Nesnažili sa postupovať tajne. Trúbili na trúbky, robili najväčší hluk, aký mohli, oznamovali nemŕtvym, že sú tu, odvážny oddiel elfov, ktorý sa vo svojej naivite a predstave o svojej sile, snaží obsadiť ďalšiu štvrť mesta. Samozrejme, že sa nemŕtvi pokúsili napadnúť ich. Samozrejme, že boli rozstrieľaní zápalnými šípmi, ktoré po nich pálili lukostrelci zo všetkých okien budov na východnej strane Chodníka starších.
Halduron sa usmieval. Ich odhady boli správne. Nemŕtvi skočili po návnade, po všetkých, ktoré im v meste nastražili. Lor´themar, jeho oddiel, elfovia zo Sunstrideru, na všetkých sa vyhrnula plná moc Pohromy, ktorá predpokladala, že elfovia boli porazení, že ide o zlomený národ, ktorý, ak vôbec, sa pokúsi akurát o slabé zúfalé pokusy obsadiť svoje mesto. Nečakali, že elfská rasa ako celok zaútočí v jednom momente a každý z veliteľov si myslel, že útočníci v jeho oblasti sú len ojedinelý incident.
Taktiež nečakali, že dva oddiely magistrov zavalia dve z troch južných brán, ani to, že z Bazáru vyletí letka jazdcov na dračích jastraboch, ktorí pomocou bômb spôsobia kolaps klenby tretej.
Bolo toho skutočne veľa, čo nekromanti Pohromy nečakali.

Mentálne spojenie nadviazané. Pathaleon prítomný. Astalor prítomný. Rommath prítomný. Jaronis prítomný. Kaendris prítomný. Nizara prítomná. Sylastor prítomný. Sundown prítomný. Kael´thas prítomný. Potvrďte spojenie s tímami! Falconwing potvrdený. Fairbreeze potvrdený. Silvermoon potvrdený. Suncrown povrdený. Tranquillien potvrdený. Výborne, ideme na to.
Kael´thas sa pozrel na Pathaleona a Astalora, stojacich pri magickom kryštáli, ktorý im slúžil na prerozdeľovanie a meranie many používanej na kúzla. Obaja magistri prikývli. Kael´thas sa otočil smerom k vežiam opevnení okolo Studne. Znovu sa začal sústrediť na spojenie s ostatnými mágmi.
Vytváranie manového štítu za tri, dva, jeden. Manový štít úspešne vytvorený. Úprava tvaru. Odoberaná mana je na štyridsaťdva percentách kapacity. Štyridsaťtri. Štyridsaťštyri. Štít vo finálnom tvare. Stojíme na štyridsaťštyri percentách. Posúvanie štítu vpred. Zaznamenaný pohyb pri severnej veži. Ovládnutie zbraní za tri, dva, jeden. Odber many na päťdesiatšesť percent. Päťdesiatsedem. Zbrane ovládnuté. Posúvam vpred. Astalor, preber meče sedemdesiatšesť až stotridsaťdva. Pripravený na prevzatie. Uvoľňujem kontrolu. Nemŕtvi spozorovaní pri severnej veži. Potvrdení ghúlovia, nerubiani, hnusovia a letka gargoylov. Máme odhadované počty? Neznáme. Tím Silvermoon, začnite s plošným bombardovaním nemŕtvych. Tranquillien, vezmite si na starosť gargoylov.
Kael´thas mal problém rozlíšiť jednotlivých magistrov len na základe ich myšlienok, ale rozhodne šlo o najlepší spôsob, ako komunikovať s dvomi stovkami magistrov, ktorých si vybral pre útok na Slnečnú studňu. Našťastie so sebou nemali vojakov ani Farstriderov, ktorí by vyžadovali vyslovované rozkazy. Cez modrú žiaru manového štítu videl na opevnenia a všimol si, že medzi vežami sa hýbu nemŕtvi.
V centrálnej časti nemŕtvi. Rommath, plamenný úder na ich pozíciu. Musíme ich vylákať. Tranqullien, ako ste na tom s gargoylami? Vyradení. Silvermoon, čo pešie vojsko? Väčšina zničená, zvyšok uteká späť ku Studni. Studňa znížila aktivitu o dve percentá. Čože? Nejaké podrobnejšie informácie? Neznáme. Aká je tvoja interpretácia, Pathaleon? Snaha o blokovanie Studne, očakával by som prítomnosť nekromantov. Plamenný úder za tri, dva, jeden. Úspešný. Sme na sedemdesiatich percentách. Koľko to chceš držať, Rommath? Aspoň tridsať sekúnd. Navrhujem zníženie výkonu štítu o osemnásť percent v južnej oblasti. Súhlasím. Znižujem výkon. Sme na šesťdesiatsedem percentách.
Pomaly sa približovali k vežiam, medzi ktorými teraz zúrili plamene. Najdesivejšie na tom bolo, že nepočuli žiadne výkriky bolesti, ktoré by sa od každého normálneho vojska ozývali. Len tradičné zvuky nemŕtvych, ktorí necítili žiadnu bolesť a hoci boli plameňmi ničení, ich reakcia bola nulová.
Videl, ako po presne tridsiatich sekundách plamene zmizli. Boli už neďaleko veží, keď sa na nich vyrútili nemŕtvi.
Posilňujem štít do pôvodnej hodnoty. Falconwing, Fairbreeze, plamenné údery na juhu, Tranquillien, Silvermoon, sever, Rommath a Suncrown, máte stred. Držte sa na uzde, nesmieme prekročiť osemdesiatpäť percent. Toto vyzerá byť ako hlavná sila, navrhujem povoliť aj použitie vlastných síl, prípadne rezerv. Neboli sme pred chvíľou pri simuláciách na osemdesiatdeväť percentách pre všetky kúzla? Áno, všetky, ktoré máme v repertoári, to neznamená, že tú hodnotu musíme dosiahnuť používaním vlastných zásob alebo kryštálov. A ako inak ju chceš dosiahnuť? Nemusíme ju dosiahnuť vôbec, ak obmedzíme kúzla, ktoré použijeme. Prečo by sme to robili? Osemdesiatdeväť percent mi znie celkom dobre, máme koniec koncov ešte ďalších jedenásť percent v zálohe, plus kryštály. A čo ak sa niečo pokazí a prídeme o jeden zo zdrojov, prípadne aj Studňu? Prosím ťa, čo by sa mohlo pokaziť? Všetko je vypočítané, či nie, Pathaleon? Túto iróniu si vyprosím! Moment, moment, ty vieš rozoznať iróniu v mentálnej komunikácii? Ja mám problémy rozoznávať, kto z vás hovorí. Jeden zlý výpočet! Jeden! Za tri storočia kariéry! Nehovor mi, že ty si nikdy nespravil chybu! Spravil, ale nebolo to v dizertačnej práci a nevyvrátil mi ju ľudský mág s desiatimi rokmi praxe. Upravil som výsledky a následne ju obhájil znovu! To nepoprieš! Ale áno, popriem, Antonidas na poslednej konferencii vyjadril pochyby o tvojich prepočtoch ohľadom zisťovania cieľovej destinácie portálov. A ty ho berieš vážne? Koľko rokov má ten chlap? Päťdesiat? Veď to je u ľudí už pomaly chodiaca mŕtvola! Nech si pekne sedí v kresle a drží hubu a krok! Ja... Tu Tranquillien, útočia na nás nekromanti. ...od nejakého...čože? Zopakujte to! Nekromantská mágia. Ako je na tom štít? To nie je možné! Sme na osemdesiatšesť percentách. Osemdesiatšesť? Koľko plamenných úderov máme tam vonku? Štyri. Nemali by brať toľko, ak si teda niekto nevyhodil z kopýtka. Nie, všetko v poriadku. Presuniem energiu z ostatných častí. Tu v strede sme na tom v poriadku. Juh, ako ste na tom? Žiadne známky magického útoku, len nemŕtvi sekaní mečmi a spaľovaní mágiou. Dobre, Presúvanie z juhu a stredu na sever, znižovanie výkonu o tridsať percent. Dobre, sme na osemdesiatich percentách. Pathaleon, mám menšie problémy so správaním sa štítu, prever to. Zaznamenal som niečo podobné pri používaní plamenného úderu, ako keby mala mana vlastnú vôľu a snažila sa vytvoriť si inú podobu, než akú som jej chcel dať. Môj oddiel mal rovnaké problémy, niektoré ľadové strely boli slabšie. A nehlásil si to? Menšie odchýlky, nepodstatné v celkovom pohľade na situáciu. No to rozhodne menšie odchýlky nie sú. Ehm, nechcem odbáčať od témy, ale nezhodli sme sa na tom, že sme rozdelení do tímov a nie oddielov? Mali by sme používať všeobecne prijatú terminológiu, nie niečo, čo si vymyslíme za pochodu. Nie je teraz trochu zlý čas na debatu na túto tému? Na túto tému nie je nikdy zlý čas. To bolo neočakávane poetické. Vizuálny kontakt s nekromantmi. Je ich desať, strieľajú po nás. Len desať? Tí vám spôsobili také problémy? Musí ich byť viac, čísla hovoria jasne, štít dostal poriadne zabrať. Astalor, prenechaj mi zbrane a vysporiadaj sa s nimi. Prenechávam kontrolu zbraní za tri, dva, jeden. Dobre, Pathaleon, koľko si môžem vziať? Neodporúčal by som žiadne ďalšie odoberanie mágie zo Studne. Potrebujeme rezervu pre prípad posilneného útoku nekromantov. Výborne, a odkiaľ si mám vziať manu? Koľko potrebuješ? Odhadom štyristotisíc jednotiek. Štyristotisíc? U Slnka, ideš bojovať proti nekromantom alebo vtancovať do Zul´Amanu na kilometrovom arkánnom golemovi s roľníčkami? Tak trochu kombinácia činnosti z prvej možnosti s rozmerom druhej. Tak dostanem tú manu? Pane, aký je váš názor? Polovica zo Studne, polovica z kryštálov. Dobre, idem na to. Protinekromantské kúzlo za tri, dva, jeden.
Zem na severnej strane vojska mágov vybuchla. Necelú sekundu po výbuchu sa medzi kusmi hliny, ktoré sa rozlietavali na všetky strany, zablyslo a zažiarilo tam silné fialové svetlo.
Útok na štít prestal. Čo to bolo? Štyristotisíc jednotiek many. Obnovujem rovnomerné rozdelenie many v štíte. Sme na sedemdesiatich percentách. Sme už medzi vežami, nepredbiehame vás ostatných? Nie, všetci stíhame. Takže, páni a dámy, aký je stav nepriateľských jednotiek? Sever čistý. Juh čistý. Stred čistý. Výborne. Máme výhľad na Studňu? Ešte nie. Nie. Nie. Án...kurva. Čo sa deje? Je zelená. Čože? Zelená? Zelená, ako skutočne zelená alebo len metaforický obraz ihličnatých stromov v našich záhradách? Zelená, je zelená a tým myslím kurva zelená! No pekne. Už ju vidím aj ja! Čo to u Slnka porobili? Za toto bude Menethil pykať! Cítim z toho nekromanciu!
Kael´thas sa otriasol pri pohľade na kedysi zlaté vody Slnečnej studne a pozrel sa na Rommatha, Astalora a Pathaleona.
„Kontaktujte magistrov s generálom Theronom a veliteľom Brightwingom. Nech čo najrýchlejšie prídu. Budeme tu potrebovať ich jednotky,“ povedal.

Ustúpil o dva kroky, vykryl čepeľ nemŕtveho v zvyškoch lordaeronského brnenia, nechal jeho čepeľ skĺznuť po svojej, zachytil ju záštitou, vrazil nemŕtvemu päsť v drôtenej rukavici do úst a potom mu mečom odťal hlavu. Vedľa neho vojak zo silvermoonskej stráže odhodil štítom ghúla na dvoch približujúcich sa nemŕtvych a s krikom sa do nich pustil mečom. Nejaký mág práve spaľoval pavúčieho tvora na popol, čo sprevádzal vreskot monštra. Do zvyškov nemŕtveho vojska občas zlietali jazdci na dračích jastraboch a odsekávali hlavy nemŕtvych po desiatkách.
Zrazu, ako keby nejaká myseľ vyslala rozkaz naraz do myslí všetkých nemŕtvych sa celá útočiaca armáda otočila a začala ustupovať pred elfskými útočníkmi. Pomalší jedinci boli zabíjaní elfmi, ktorí sa s krikom po nich rozbehli. Temnor a zvyšní dvaja velitelia robili všetko pre to, aby svojich vojakov udržali v organizovanej formácii. Keď sa im to podarilo, rozdelili vojsko na tri časti a vydali sa čistiť západnú polovicu mesta.

Jazva bola vyčistená a Halduron mu práve cez posla oznámil, že sa nemŕtvi sťahujú smerom k hradu. Jeho vojaci ich prenasledovali a zatiaľ to vyzeralo, že Silvermoon bude obsadený s minimálnymi stratami. Prikázal vojakom rozdeliť sa a presunúť do oboch častí mesta.
„Generál,“ ozval sa za ním nejaký hlas. Otočil sa a uvidel magistra, ktorý mal na starosti komunikačný orb.
„Čo sa deje?“
„Práve sa mi ozvali magistri z Quel´Danasu. Princ okamžite požaduje vašu prítomnosť, spolu s toľkými vojakmi, ktorých môžete uvoľniť z bojov v meste. Taktiež informoval veliteľa Brightwinga,“ oznámil mu mág.
„Povedali, prečo?“ spýtal sa prekvapene. Plán predsa bol, že Quel´Danas si vezmú na starosť magistri pod princovým osobným velením.
Mág len pokrútil hlavou. Lor´themar zamračene vydal príkazy a behom niekoľkých minút už letel na dračích jastraboch s oddielom päťdesiatich Farstriderov na sever.

Musíme k tomuto problému pristúpiť racionálne a vedecky. Je zelená! Ďakujem za zopakovanie známeho faktu. Ešte nejaké zbytočné príspevky do diskusie alebo sa budeme sústrediť na to, ako vyriešime túto situáciu?
Kael´thas hľadel do znečistených vôd Slnečnej studne, vediac, čo musí spraviť. Dúfal, že k tomu nebude musieť dôjsť, ale už odkedy prebral s Rommathom všetky príznaky, ktoré sa na elfoch a ich krajine prejavili a z toho vyvodili závery, vedel, že možno nebude mať iné riešenie. Zhlboka sa nadýchol a zapojil sa do mentálnej komunikácie.
Stav Studne je jasný. Oživenie toho kostlivého tvora a čokoľvek, čo v nej nemŕtvi ešte robili, spôsobilo nenávratné znečistenie jej mágie. S veľkomagistrom Rommathom sme brali do úvahy aj túto možnosť a riešenie je jediné. Musíme zničiť Studňu. Čože? To nesmieme! Čo bez nej budeme robiť? Ako si to vôbec dovoľujete povedať? Je vôbec niečo také možné? U Slnka, následky by mohli byť katastrofálne!
Chvíľu počkal, kým sa magistri ukľudnia a potom pokračoval.
Nestabilita kúziel, zdravotné problémy mnohých elfov, ktoré nie sú spojené so zraneniami počas útoku Pohromy, nakazené potraviny vytvorené pomocou mágie Studne, znaky nákazy, ktoré začínajú byť viditeľné na niektorých oblastiach našej krajiny, to všetko pochádza zo Studne. Mohli by sme ju študovať a po rokoch by sa nám možno podarilo nájsť spôsob, ako ju očistiť, ale dovtedy by možno z našej rasy zostal len tieň jej súčasného stavu. Existencia Slnečnej studne je hrozbou pre náš národ a ako jeho vodca na seba beriem zodpovednosť za jeho bezpečie. Studňa musí byť zničená. A ako budeme pokračovať v kúzlení? Vytváranie jedla, zmena podnebia Quel´Thalasu, naše ochrany, všetko bude zbytočné. Bez Studne neprežijeme! Súhlasím s princom, nemáme iné riešenie. Dobre, dobre, ukľudnime sa. Problémy, ktoré sa objavia, budeme schopní prekonať. Mágia sa dá získať aj z iných zdrojov. Všetci predsa vieme čerpať z magických línií rovnako dobre ako zo Studne. Schválne, kedy si naposledy bral z Quel´Danaského prúdu, Astalor, že si si taký istý jeho potenciálom? Pred rokom, ak ťa to tak zaujíma a nemal som s tým žiadne problémy. Páni a dáma, myslím, že by sme sa mali skôr zaoberať tým, čo spravíme po zničení Studne? Štít potrebuje oveľa viac many, než sme schopní cez seba premiestniť, nehovoriac o tom, že také kúzlenie nás bude vyčerpávať. To je dobrá otázka. Pathaleon, koľko toho budeme potrebovať? Štít v tomto momente potrebuje dva milióny osemdesiattisíc tristosedemnásť jednotiek many. To, aby som to zaokrúhlil, štvornásobne prevyšuje náš potenciál, ak nerátam kryštály, v ktorých máme ešte šesťstotisíc jednotiek, tu ale ide o jednorazový vklad. No, to je problém. Čo spravíme? Nemŕtvych máme už len na južnom okraji, ak vôbec. Postačí nám udržať štít tam. Alebo sa môžeme dostať do dostatočnej vzdialenosti a odpáliť Studňu z bezpečia Dawnstaru. Tak či tak ju nebudeme potrebovať. O ochranu sa netreba obávať. Generál Theron a veliteľ Brightwing sem už letia, aby sa postarali o nemŕtvych v Mŕtvej jazve. My sa musíme sústrediť na zničenie Studne. No, ako odpálime bezpečne niečo, čo má v sebe nekonečný magický potenciál? Navrhujem explóziu, pričom epicentrum výbuchu bude tesne nad hladinou. Okrem toho štít presunúť len nad Studňu a upraviť ho, aby chránil okolie pred výbuchom zvnútra. Nebude ale štít napájaný Studňou a nezmizne po výbuchu? No, to je problém, budeme ho musieť po zničení udržať ešte chvíľu, kým sa to tam neupokojí. Predpokladám, že na to potrebujeme Farstriderov, všakže? Aby nás ochránili a preniesli od Studne, keď budeme polomŕtvi od vyčerpania. Áno, dalo by sa to tak povedať. Tak sa do toho teda pustime.

Lor´themar sa stretol s Halduronom pri južnom okraji ostrova a rýchlo leteli nad Mŕtvou jazvou k Studni. Pod sebou videli zvyšky nemŕtvych, ktorí ustupovali k juhu. Po niekoľkých minútach letu uvideli Slnečnú studňu. S otvorenými ústami na ňu zízali a v kruhoch zleteli k červeno oblečenému zlatovlasému elfovi.
„Čo sa to stalo?“ spýtal sa Lor´themar bez pozdravu.
„Nekromancia. Musíme ju zničiť,“ odvetil smutne Kael´thas, „Generál, veliteľ, potrebujeme vašich Farstriderov aby zaujali pozície na juhu opevnení, v dostatočnej vzdialenosti od Studne. My zatiaľ vytvoríme kúzlo, ktorým to vykonáme. Je možné, že po ňom budeme vysilení a zrejme neschopní bojovať. Budeme potrebovať vašu ochranu. Žiaden nemŕtvy sa nesmie dostať za vás.“
„Pane, nemŕtvi ustupujú na juh,“ povedal Halduron, „Nebudú predstavovať hrozbu.“
„To rád počujem, ale nesmieme nič nechať na náhodu. Máte na starosti život elity magistrov. Spoliehame sa na vás.“
Obaja Farstrideri prikývli a spolu s vojakmi sa odobrali na pozície.

Farstrideri sú na svojich pozíciach. Presúvam štít nad Studňu a zmenšujem. Pathaleon, na koľkých percentách sme? Tridsaťdva. Dobre, to by malo stačiť. Rommath, vezmi si na starosti presun dostupnej many zo Studne. My ostatní budeme držať všetky presunuté energie na mieste. Ste si istý, že to vybuchne? Áno, ak všetku energiu dostaneme na jedno miesto a vyvoláme impulz na reakciu. To si vezmem na starosť ja.
Zelenú žiaru Slnečnej studne a modrú žiaru manového štítu pomaly začala prekrývať nová, fialová žiara čistej many, ktorú magistri presúvali nad Studňu a koncentrovali do malej gule veľkej ako jablko. Kael´thas cítil, ako je čoraz ťažšie pridávať ďalšiu manu do gule a ako všetci magistri vynakladajú všetku svoju silu na udržanie energií na mieste. Celé to trvalo desať minút, kým dosiahli potrebné množstvo.
Dobre, Rommath, ukonči presun many! Pathaleon, všetku manu, ktorú máme zo Studne, presuň do štítu! Na môj povel všetci prestanú udržiavať manu na mieste a posilnia štít manou z magických línií! Tri. Dva. Jeden. Štít je váš.
Cítil, ako bola mana, ktorú nazbierali nad Studňou, uvoľnená. Mal len pár sekúnd, kým sa nezačne rozpínať a efektivita výbuchu sa nezmenší. Rýchlo spôsobil malú iskru v strede gule a presunul svoju pozornosť na štít.
Silné fialové svetlo ho nakrátko oslepilo a on musel odvrátiť tvár. Počul silný hukot a praskanie kameňa, ktorý obklopoval Studňu. Štít sa napínal a každú chvíľu vyzeralo, že bude zničený.
Vtedy sa stalo niekoľko vecí. Počul druhý, ešte silnejší výbuch, fialové svetlo zmizlo v silnejšom, zeleno-zlatom a tlak na štít zrazu prestal.
Čo sa stalo? Nemali sme mať problém s udržiavaním štítu po výbuchu? Počkajte, ešte len zisťujem, čo sa stalo. Netreba nič zisťovať, všetci sme to videli. Studňa implodovala. To nám ušetrilo dosť práce. Áno, implózia. Nič tam nezostalo. Môžeme zrušiť štít.
Slabá modrá žiara zmizla a dve stovky magistrov podišli ku spálenisku, kde kedysi bývala Studňa. Vo vzduchu sa vznášali malé fialové čiastočky zvyškovej many a v strede Studne boli popraskané čierne kamene v priehlbenine, ktorú vytvoril výbuch. Slnečná studňa bola zničená.
A Kael´thas si uvedomil, že v hrudi cíti čudnú prázdnotu.

Po celom Quel´Thalase sa začali prebúdzať chorí, stav mnohých sa zlepšil, ale mnohí elfovia prišli za liečiteľmi s čudným pocitom v hrudi, ktorý nevedeli poriadne opísať. Liečitelia im nevedeli ponúknuť žiadnu pomoc. Sami pociťovali to isté a nemali pre to vysvetlenie. Mágovia s prekvapením zistili, že na pokusy napojiť sa na Studňu nedostávajú odozvu a mnohí sa pokúsili kontaktovať svojich známych na Quel´Danase. Nikto z elfov v Dawnstare a na Terase magistrov im ale nevedel povedať nič viac ako to, že videli dva silné záblesky od Studne. Kael´thasovi mágovia neodpovedali a mnohí sa začali obávať najhoršieho.
A v Slnečnej veži sa z kómy prebudil Galdon Silverlight a prvé, čo uvidel, bola tvár jeho matky, ktorá vyzerala, ako keby sa tiež práve zobudila z dlhého spánku.

Hnal sa po ceste na Sunstrider a jediné, na čo myslel, bola správa, ktorú mu odovzdal posol.
„Galdon sa prebudil. Čo najrýchlejšie príď. S láskou, Anaviel.“

Sedeli v kreslách rôznych tvarov a farieb, pozbieraných z celého paláca a privezených do jednej z mála častí, ktoré zostali v dobrom stave. Sedeli ticho, spracúvavajúc to, čo si práve vypočuli.
„Celá Tretia légia?“ spýtal sa ticho generál Theron.
„Takmer,“ odvetil ticho Voren´thal, „Zvyšky kryjú ústup mágov. Je to v prepise správy. Čítal som to.“
„Koľko ich bolo?“ spýtal sa Halduron, „Aké počty mala Tretia?“
„Dve tisícky rytierov. Štyri tisícky pešiakov. Tisícku kopijníkov. Dvetisíc lukostrelcov,“ odvetil prázdnym hlasom Pathaleon.
„A mágovia?“ spýtal sa Rommath, „Koľko ich prežilo?“
„Nevedia,“ odvetil Voren´thal, „Nemajú poňatia, koľkí zomreli alebo boli ponechaní pod sutinami.“
„Piče,“ vyjadril dojmy zo situácie Lor´themar.
„Vskutku, piče,“ pritakal Rommath.

Dobehol k orbu, dotkol sa ho a po prenose sa rozbehol do svojich komnát. Rozrazil dvere a ocitol sa pred svojou manželkou, opierajúcou sa o stôl.
„Anaviel,“ zašepkal.
„Temnor,“ odvetila.
Bez ďalších slov ju objal.

„Garithos má dve tretiny Druhej v Southshore,“ povedal Kael´thas, „Prešiel nimi Silverpine po porážke pri Tirisfale. Keď som odchádzal, práve tam prišli, dobití, zdecimovaní, ale žili. Hovorili niečo o ich stave?“
„Chce bojovať,“ povedal Voren´thal, „Má ale plné ruky práce s organizovaním utečencov z Hillsbradu. Videli, keď sa to... Keď... Pardon. Ospravedlňujem sa. Je to ťažké.“
„Nemusíš to hovoriť, Voren´thal. Všetci to chápeme. Mnohí z nás tam mali kolegov a niektorí aj priateľov,“ povedal chápavo Kael´thas.
„Prvá zničená v Northrende, Druhá oslabená, Tretia takmer vyhladená, Štvrtá zmizla, Piata a Šiesta v Kul Tirase, Siedma v Stormwinde. Žiadne z vojsk Aliancie tam nepomôže,“ povedal Lor´Themar.
„Čo sa vlastne stalo so Štvrtou?“ spýtal sa Astalor.
„Pred pádom Lordaeronu bola nasadená na udržanie oblasti v okolí Stratholme,“ povedal Halduron, „Mali kontrolovať ruiny mesta. Všetko naznačuje tomu, že tam boli, keď Pohroma prišla znovu.“
„Piče?“
„Piče.“

Odtrhol sa od nej a spýtavo sa na ňu pozrel.
„Kde je?“
„Leží na posteli. Mal by si sa s ním porozprávať. Vysvetliť mu, čo sa stalo.“
„A ty si v poriadku?“
„Dalo by sa to tak povedať. Galdon je teraz podstatnejší.“
Temnor prikývol a prešiel do vedľajšej miestnosti.

„Stromgarde sa bude držať za múrom. Nepôjdu proti nemŕtvym. Trollbane bude veriť, že Thoradinov múr ich zastaví,“ povedal Kael´thas, „Kul Tiras a Stormwind sú ďaleko, Gilneas bude pokračovať v kolektívnej hre na mŕtveho chrobáka, Wildhammerov je málo a aj tak na nich všetci zabudnú a Khaz Modan je na tom asi ako Kul Tiras. Je to na Garithosovi.“
„Nemŕtvych nepodporujú démoni,“ povedal Voren´thal, „Modera hlásila, že stretli jedine nemŕtvych.“
„Tak sú dakde inde,“ povedal Halduron, „Vojna sa vedie na viacerých frontoch.“
„Áno,“ povedal Kael´thas, „A každý v tejto miestnosti vie, kde je front, ktorý chcú démoni otvoriť. Napadnú Kalimdor a pokúsia sa dostať k Studni večnosti. Zatiaľ ponechajú nemŕtvych na dokončenie skazy Lordaeronu, kým oni zničia najväčšiu hrozbu, ktorá pre nich na tomto svete existuje.“
„Dnes sa zrejme budeme veľmi často opakovať.“
„Aj ja to tak vidím.“

Stisol svojmu synovi rameno a odišiel späť do prednej miestnosti.
„Ako to išlo?“ spýtala sa.
„Novinky vzal dobre. Svoj stav už tak dobre nie. Verím ale, že sa to časom zlepší. Všetci si teraz budeme musieť zvykať na zmeny, ale som si istý, že sa cez to spoločne dostaneme.“

„Takže je rozhodnuté?“ spýtal sa Rommath.
„Nemôžeme ich nechať padnúť. A vzhľadom na upokojenie situácie po zničení Studne si môžeme trúfnuť na portál do Southshore,“ povedal Astalor.
„Nebolo by lepšie ísť do Kalimdoru? Pomôcť v podstatnej bitke?“ spýtal sa Pathaleon.
„Je nás príliš málo. Veľa by sme nezmenili. Ako podpora pre ľudí budeme omnoho užitočnejší. Naša bitka je v Lordaerone,“ povedal Kael´thas, „Podrobnosti preberieme potom. Ja si teraz musím ísť pripraviť prejav pre náš ľud.“
Vstal, kývol všetkým na pozdrav a odobral sa do komnát, ktoré mu v zvyškoch paláca vyčlenili. Rommath ho ale dobehol na polceste.
„Kael?“ spýtal sa.
„Áno?“
„Vieš, že to, čo sa chystáš spraviť, bude znamenať spomalenie, možno dokonca zastavenie znovuobsadzovania Quel´Thalasu?“
„Áno. Preto si budem musieť pripraviť naozaj poriadny prejav.“

„Nie, nie, nie, nie!“ kričala. On tam len stál, nechal ju vybúriť sa, vypustiť svoju zlosť, hoci dobre vedel, že jediné, z čoho ho mohla viniť bolo to, že tomu nezabránil. A taktiež, že tomu ani zabrániť nechcel.
„Je to ich rozhodnutie. Sú dospelí, Anaviel. Nemôžem za nich rozhodovať, ani keby som chcel,“ povedal s pokojom Temnor.
„Si ich otec! Môžeš to spraviť a aj to spravíš!“ kričala, „Čo na tom, že sú dospelí? Sú mladí, plní ideálov a zároveň aj hlúposti!“
„Ísť pomáhať ľuďom v boji proti nemŕtvym nie je hlúpe. Je to ušľachtilé poslanie a som na nich hrdý, že sa toho chcú zúčastniť.“
„Sú to moji chlapci! Sú mladí, neuvedomujú si svoje možnosti a obmedzenia, presne ako ten princ!“
„Ten princ je vládcom Quel´Thalasu a arcimágom Kirin Tor. A Thrin je môj dedič, schopný vojak a Elarion magister.“
„Čerstvo menovaný magister, v urýchlenom procese, rovnako ako desiatky ďalších učeníkov, ktorých Sunstrider potrebuje na zachraňovanie ľudských zadkov! Kde boli ľudia, keď sa Quel´Thalasom hnala Pohroma? Kde bol Dalaran, keď padol Silvermoon?“
„Zmietali sa v chaose a dezinformáciach. Nemohli poslať pomoc. Ale teraz majú nádej. Othmar Garithos...“
„Mňa nezaujíma nejaký chuj z Northdalu!“ kričala, „Áno, predstav si, aj ja viem niečo o našich bývalých susedoch! A moji synovia rozhodne nepôjdu riskovať život za záchranu nejakých farmárov v Hillsbrade!“
„Upokoj sa, Anaviel. Sú to aj moji synovia a na ich bezpečí mi záleží rovnako, ako tebe. Lenže...“
„Keby ti záležalo na ich bezpečí, tak by si im nedovolil odísť!“ prerušila ho.
„Lenže,“ zvýšil hlas Temnor, „naši synovia sú už dospelí. Thrin aj Elarion sa rozhodujú sami za seba, rovnako ako Vandil.“
„Áno! To je ďalšia vec! Ako ťa u Slnka mohlo napadnúť dovoliť mu dať sa k Farstriderom? Počula som tie reči! Vraj sa idú vybrať do Zemí duchov obsadiť svoju základňu pri Elrendare! To mi chceš povedať, že aj Vandil, ktorý zostáva, bude účastníkom vojny na mieste obsadenom nemŕtvymi?“
„Je povinnosťou každého z nás dať svoje všetko pre Quel´Thalas. Sme krvaví elfovia. Je to naša povinnosť voči tým z nás, ktorí prežili a tiež tým, ktorí padli pri boji za našu krajinu.“
„Och, prestaň s tými hlúposťami! Sme vznešení elfovia! Neviem, čo to toho princa napadlo, zmeniť názov rasy a vydať sa v spasiteľskom nadšení pomáhať ľuďom! Ale fajn, nech si ide, ale mojich synov mi nevezme! Stratila som už kvôli tejto vojne dosť! Náš rod stratil voči tejto vojne dosť!“
„Nepoučuj ma o stratách! Galdon je aj môj syn, rovnako ako ostatní a na Západostráži mi záleží viac, než si vôbec dokážeš predstaviť, rovnako ako na našom rode!“
„Áno, záleží ti na rode SIlverlightov, záleží ti na osude Quel´Thalasu, až tak veľmi, že si preň ochotný obetovať svoje deti! Pozri, čo sa stalo Galdonovi! To, čo sa mu stalo, ho zničilo! A stane sa to aj ostatným! Thrinovi, Elarionovi, Vandilovi! A neskôr aj Lyanorovi, lebo ho určite pošleš do boja za správnu vec bez ohľadu na to, aký to naňho bude mať dopad!“
„A čo ak?“ skríkol, „Čo ak to aj spravím? Všetko si prekrucuješ! To, čo sa stalo Galdonovi bola nešťastná udalosť, lenže tak ako bol on zranený, sme ja, Thrin a Elarion prežili bez zranení! Navyše sa jeho stav zlepšuje. Je u liečiteľov a tí mi oznámili, že každým dňom silnie. Strachuješ sa tu o to, že sa im niečo môže stať! Áno, môže, rovnako ako sa to môže stať každému! Lenže my nemôžeme kvôli strachu ujsť z boja o našu zem, o náš svet! Neurobili sme to počas Vojny prastarých, neurobíme to ani teraz! Anu belore dela´na!“
„A čo ty? Čo bude robiť veľký lord Temnor Silverlight, kým jeho synovia budú umierať v ďalekých krajinách?“
„Bude spravovať svoje územie tak, ako o to bol požiadaný princom a lordom regentom Quel´Thalasu. Pretože on vie, že niekedy je potrebné spraviť obete, dokonca aj také, ktoré ho dajú na bezpečnú pozíciu. Pretože vie, že niekedy je obetou to, že nemôže byť v prvých líniách a bojovať za správnu vec. Hoci závidí svojim synom to, že sa môžu ísť pomstiť za Quel´Thalas, za Západostráž a za svojho brata. Pretože chápe, že túžba jednotlivca ustupuje potrebe spoločnosti, v ktorej žije.“
„Áno, to si určite nahováraš a budeš si to nahovárať aj keď budeš sedieť vo svojej sieni, v bezpečí, teple a pohodlí!“
„Nemusím si to nahovárať, pretože je to pravda! Môžeš to spochybňovať, ale je to tak! Každý z nás má svoj osud a kým môj je v Západostráži, moji synovia majú evidentne ten svoj niekde inde!“
„Neurobíš to,“ povedala chladne, „Nevezmeš mi moje deti. Ani ty, ani Kael´thas Sunstrider, ani nikto iný.“
„Toto je mimo tvojich síl, Anaviel,“ odvetil pokojne, „Thrin a Elarion odchádzajú po pohrebe kráľa Anasteriana spolu s princovými silami. A Vandil sa stane Farstriderom a pôjde do Zemí duchov, ak si to tak bude želať. A ja budem držať svoju stráž v našom sídle, spolu s Galdonom a Lyanorom. A s tebou, ak to budeš chcieť.“
„Povedala som, že mi nevezmeš moje deti!“ skríkla a vrhla sa naňho. Sotva stihol uhnúť a už ho nôž, ktorý sa zrazu zjavil v jej ruke porezal pod pravým okom. Schytil ju za zápästie, vykrútil jej nôž a vrazil jej päsťou do tváre. Spadla na zem.
Temnor vytiahol vreckovku a utrel si ňou krv, ktorá mu stekala po tvári. Nahnevane sa pozrel na Anaviel, ktorá vzlykajúc ležala na zemi, držiac sa za tvár.
„Máš zatemnenú myseľ strachom, smútkom a hnevom,“ povedal bez náznaku emócií, „Pre dobro nás oboch, rovnako ako našich detí, som ochotný ti toto odpustiť, ale iba ak sa teraz pozviechaš a začneš sa správať normálne! Mala by si na našich synov byť pyšná, nie šalieť od strachu, čo sa im stane a viniť svojho manžela z ich rozhodnutí! Takže teraz vstaň a nech už nič takéto od teba nikdy nevidím!“
„Nevezmeš mi moje deti,“ zavzlykala, stále ležiac na zemi, „Nevezmeš. Nevezmeš.“
Temnor sa od nej znechutene odvrátil, hodil nôž na zem a odišiel z ich komnát. Mal toho na dnešok dosť. Poznal jej premenlivé nálady a ustráchanú osobnosť, hoci toto bolo už naozaj príliš. Vedel, že ak jej dá čas porozmýšľať o tom cez noc a príde zajtra, bude všetko lepšie a budú sa môcť normálne porozprávať.
Ďalší deň našli pod Slnečnou vežou ležať chladné dolámané telo lady Anaviel Silverlight.

Obloha mala oranžový nádych. Slnko bolo na obzore na západe. Okolo čierneho podstavca na západnom pobreží Sunstrideru sa zhromaždil hlúčik elfov. Všetci boli oblečení v čiernej a sivej. Na podstavci bolo položené telo zabalené v zlatej látke. Vysoký elf vystúpil z kruhu a postavil sa k hlave mŕtvej, hľadiac smerom na západ.
„Slnko nás vedie. Počas našich životov, v našej radosti, v našich trápeniach. Či sme zdraví alebo chorí, keď zažívame chvíle krásne alebo chvíle zúfalstva, je tu stále nad našimi hlavami, hľadí na nás z oblohy a sprevádza nás našimi životmi. A rovnako ako Slnko na konci dňa končí svoju púť po oblohe a nastáva noc, tak aj naše životy raz skončia a príde smrť. Vtedy sa vrátime k Slnku, ktoré počas noci putuje neznámymi končinami. Budeme putovať so Slnkom, budeme s ním počas jeho púte, ožiarení jeho svetlom, silnejšie, než za života.“
Áno, len keby nebola noc a deň následkom planetárnej rotácie Azerothu, pomyslel si Elarion. Ale ako symbol je to pekné.
„Dnes na túto púť posielame Anaviel Silverlight. Hoci jej život skončil predčasne, znamená to len, že sa bude môcť vydať na túto cestu oveľa skôr a vyhrievať sa na svetle veľkého Slnka.“
Je mŕtva, pomyslel si Thrin. Tvoje reči ani plané útechy na tom nič nezmenia.
„Budeme na ňu spomínať a každý západ Slnka nám ju pripomenie.“
Mami, pomyslel si Lyanor.
„Pozdvihnime teraz naše ruky a vypravme ju na jej poslednú cestu,“ dokončil svoju reč elf. Všetci prítomní zdvihli obe svoje ruky dopredu, smerom k západu, kde už väčšina Slnka zmizla za obzorom.
Kedysi by to u každého bolo viac, než gesto, pomyslel si Temnor. Kedysi by sme všetci pomohli. Lenže teraz len zopár z nás má tú moc.
Chvíľu trvalo, kým spoločná sila všetkých, ktorí ešte mali dosť sily na kúzlo, zdvihla zabalené telo. Zlatým plátnom ovinuté telo sa zdvihlo z podstavca a vznášajúc sa zamierilo smerom k moru a Slnku. Nohy sa pohli smerom nadol, trup a hlava nahor a telo sa ďalej vznášalo k Slnku vo vzpriamenej polohe. Smerovalo ďalej od elfov. Keď sa dostalo nad more, vzplanulo. Oheň rýchlo stravoval látku, mäso a aj kosti. A potom, keď posledný kúsok Slnka zmizol za obzorom, zmizol posledný plamienok a po zabalenom tele nezostalo ani stopy.
„Lúčime sa s tebou, Anaviel...“

„...Sunstrider. Nech ťa Slnko vedie,“ povedal Kael´thas a sklonil ruky. Desaťtisíce elfov za ním sklonili ruky a zostali stáť v tichosti, kým sa posledné zvyšky svetla pomaly vytrácali z oblohy.
Kael´thas sa po chvíli otočil k Rommathovi a Pathaleonovi. Kývol im a obaja magistri odišli za ostatnými, pripravovať portál.
Nech Slnko vedie nás všetkých, pomyslel si.

Stál tam dlho. Posledné zvyšky slnečného svetla sa už dávno vytratili a na oblohe sa zjavili tisíce hviezd. Dlho do noci tam hľadel, na more, na západ. Dlho tam hľadel.
„Shorel´aran.“

Důl Azurelode ležel sotva míli směrem na západ. Natasha doufala, že jí tam někdo pomůže nebo aspoň řekne, co se stalo. V dole ale panovalo podivné ticho. Nikde ani živáčka, ani mrtváčka. Pro všechny případy založila šíp do tětivy a připravila se ke střelbě. Pomalu postupovala do dolu a ohlížela se za každým stínem, jakkoli byl nepatrný. S každým dalším krokem tma houstla a Natasha šla stále pomaleji a obezřetněji. Nakonec tma zčernala natolik, že si střílet netroufla a tak se rozhodla vrátit na povrch.
Otočila se a zaječela odporem. Hned za ní se plížil pavouk velký jako vzrostlý beran. Namodrale světélkoval, ale toho si Natasha nevšimla. Nakopla členovce a prchala od něj. V tu chvíli vůbec nemyslela na to, že se řítí hloub do tmy, strach z té obludy přebil všechno ostatní.
Zakopla a tvrdě dopadla na zem. Posadila se a chytila za potlučené koleno. Necítila krev, ale stejně ji pád dost bolel. Seděla ve tmě a držela si bolavé koleno, když tu si konečně uvědomila, že vůbec neví, kde je a jak vyjde ven. Z toho zoufalství a strachu začala brečet. Zase si připadala jako malá holčička, která neví, kudy z hustého lesa. Všude kolem ní byla tma, chlad a ty osminohé potvory. A její jediná obrana? Luk, ve tmě nepoužitelný.
Najednou zaslechla zlověstné syčení a klapání článkovaných nohou. Rázem stála pevně na nohou a v záchvatu paniky vystřelila naslepo za zvukem. Ozvalo se ostré zasyčení, ale než si Natasha mohla oddechnout, okolo lýtek se jí omotalo něco pevného a lepivého a strhlo jí to na zem. Klapání se přiblížilo a Natasha se zoufale snažila osvobodit a utéct z pavoučího dosahu. Luk hodila směrem, kde si myslela, že pavouk je v marné naději, že ho to alespoň zpomalí. Na rychlosti obludy se zásah lukem nijak neprojevil, spíše ho rozlítil a Natasha ucítila ostrou, bodavou bolest na levém lýtku. Už si myslela, že je konec, že zemře v tomhle zatuchlém dole na pavoučí kousnutí a ta obrovská monstra ji sežerou, ale osud tomu chtěl jinak.
V dálce uviděla tlumené světlo a uslyšela hlasy. Zpoza rohu vyšly dvě postavy, jedna držela v ruce lucernu a druhá bič. Jenže když si je Natasha pozorněji prohlédla, krev jí ztuhla mnohem rychleji, než by to zvládl jed. Ti dva byli nemrtví. Ten s lucernou každou chvíli schytla ránu od toho s bičem, ale Natashe došlo, že kdyby ji viděli, ihned by zapomněli na svou hádku a pustili se do ní. Světlo z lucerny zaplašilo pavouka zpátky do tmy a dopadlo i na Natashu, která se rozhodla předstírat smrt. Jakmile ji uviděli, začali se dohadovat podivnou syčivou řečí. Nakonec kývli, vzali si bezvládné tělo na ramena a nesli ji ven. Natasha měla co dělat, aby se ze zápachu jejich těl nepozvracela a z chladu šířícího se od pavoučího kousnutí neomdlela.
Nemrtví se v dole vyznali, protože po pár minutách ucítila na své kůži hřejivé paprsky denního světla, a i když listopadové slunce bylo chladné a pod mrakem, po vší té tmě a zimě v dolech jí to přišlo, jako by vešli do hezky vyhřátého pokoje. Byla ráda, že se ovládla a neotevřela oči, což by ji zaprvé prozradilo a zadruhé nejspíš i oslepilo. Nemrtví ji odnesli k povozu plnému lidských těl, z nichž některá na sobě měla taktéž stopy po kousnutí a pavučiny. Hodili ji na vůz, sami se na něj vyhoupli, třetí nemrtvý popohnal kostěné koně a celý ten smutný povoz se dal do pohybu. Natasha si byla celkem jistá, že zas takový pozor na ně nedávají a tak otevřela jedno oko. Uviděla přesně to, co čekala: hromadu mrtvol. Ale některá těla se hýbala víc, než se dalo vysvětlit pouhým kodrcáním vozu. Dýchali. Někdo byl ještě naživu. Přemýšlela o útěku, ale jed pomalu postupující žilami ji přesvědčil, že by to v žádném případě nemohl být úspěšný pokus. Rozhodla se tedy čekat, kam je všechny odvezou.

Vůz zastavil před vysokou černou hradbou, nahoře osázenou dlouhými ostny a drátem. Kočí zahalekal něco na stráže a Natashe to nepříjemně znělo jako: „Vezu žrádlo ghůlům!“ Natasha se nekontrolovatelně otřásla, ale naštěstí si toho nikdo nevšiml. Stráže otevřely bránu a vůz vjel dovnitř.
Za hradbou to vypadalo jako v pekle. Odporně to tam páchlo smrtí, hnilobou a krví. Vůz se brodil lepivým bahnem, useknutými částmi těl, vrstvami čerstvé i zaschlé krve a hnisu. Všude okolo postávali hubení a špinaví lidé, tupě zírali před sebe nebo seděli zhroucení v bahně. Volně se mezi nimi pohybovali ghůlové a když na někoho zaútočili, nikdo tomu nevěnoval pozornost, natož aby se ho pokusil zachránit. Vedle ruin bývalých farmářských domů stály vysoké černé stavby a na místě Hillsbradské radnice stála největší budova. Ozývaly se odtamtud bolestné výkřiky a velké koule z podivného kovu po stranách budovy jiskřily. Celé peklo bylo ohraničené vysokou černou stěnou s věžemi na strategických místech. Tohle se stalo s Hillsbradem, proměnil se v nejděsivější místo, jaké kdy Natasha viděla nebo o jakém kdy věděla.
Vůz zajel do jednoho z rohů, kde jej Opuštění zastavili, otevřeli, vyházeli těla ven a už se o ně nestarali. Natashe bylo jasné, že si asi všimli toho, že někdo přežil, ale svůj úkol splnili, žrádlo pro ghůly přivezli a už jim mohlo být jedno, jestli je to žrádlo živé nebo ne. Umřou tak jako tak, čili si nemuseli vůbec lámat hlavu s tím, jestli přivezli regulérní mrtvoly. Natasha počkala, až budou z dohledu a pak se i přes ostrou bolest v lýtku postavila. Spolu s ní se zvedli ještě čtyři další přeživší: dva muži, žena a stařec. Natasha roztrhala pavučiny na svých nohou a rozhlédla se. Skupinka se rozutekla, ale to jí neměla za zlé. Blížil se k nim totiž ghůl a vypadal hladově.
Skočila za rozbořený dům a pokoušela se schovat, ale ghůl zavětřil a během několika sekund ji našel. Natasha se držela, aby nekřičela, ale po té hrůze v dole ji to nečinilo zas takové potíže. Přesto se nehodlala nechat sežrat nemrtvým monstrem. Ghůl se rychle přibližoval a Natasha zoufale hledala něco, čím by se mohla bránit. Našla lopatu zaraženou v zemi, rychle ji vytáhla a vší silou udeřila ghůla do hlavy. Shnilé tělo zapraskalo a ghůl padl na zem s roztříštěnou lebkou. Natasha stála s lopatou v ruce, s rozšířenými zornicemi, rychlým dechem a hleděla na mrtvou obludu před sebou, když se jed opět ozval a kdyby nedržela v ruce lopatu, určitě by spadla do toho nechutného bahna. Takhle se o ní stačila opřít dřív, než jí jed stáhl k zemi. Věděla, že jí dochází čas a v duchu děkovala Bartolovi, že jí strkal do jídla čas od času nějaký jed, aby si zvykla. Jen díky tomu se pořád držela na nohou.
„Poplach! Poplach! Prolomení bezpečnosti v sektoru 5! Prolomení bezpečnosti v sektoru 5! Únik experimentu C204! Únik experimentu C204!“ prořízla náhle vzduch strojový hlas vycházející z kovových trychtýřů na černých zdech. Natasha sice chtěla především utéct, ale nakonec ji zvědavost přemohla. Napojila se na jednotky Opuštěných, které spěchaly do sektoru 5. V žádném případě si jí nevšímali, experiment C204 byl teď priorita. Když však Natasha experiment C204 spatřila, málem s výkřikem utekla.
Experiment C204 byla fakticky beztvará oživlá hromada hnijícího masa, která se kupodivu nějak držela na křivých, prohnilých nohou. Měřila aspoň čtyři metry a hmotnost se odhadnout nedala, protože z nestvůry každou chvíli něco upadlo. Opuštění se experiment snažili dostat pod kontrolu, ale i přes pokročilý rozklad měla obluda velkou sílu. Kdyby mohl, řval by, ale zdeformované hlasivky mu dovolily jenom pištět. Pištění ale přilákalo ghůly a ti se vrhli experimentu na pomoc proti Opuštěným.
Ale ani strážci pekla si nevedli zle. Docela se jim dařilo narušovat stabilitu hnijícího monstra. Experiment se potácel a občas narazil do černé zdi, která se s každým zásahem trochu pobořila. Natasha ucítila šanci a s pomocí lopaty se rychle dobelhala k zbořenému místu zdi. Už byla skoro u něj, jen pár kroků od svobody, když ji chytil jeden z nemrtvých.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zaskřehotal. Natasha ale nechtěla skončit tady. Pozdvihla lopatu a vší silou, která jí ještě zbyla, ji zasekla hranou nemrtvému do hlavy. Lopatu nechala v bezvládném těle a rychle proběhla otvorem ven.
Neohlížela se, nedbala ostré bolesti v lýtku, jen běžela. Nezajímalo ji kam, prostě běžela. Zpoza černých hradeb se ozývaly zvuky boje, jak se Opuštění snažili zvládnout experiment C204. Strach Natashu udržel v běhu dobrou hodinu, po které stanula na březích Lordamerského jezera s vršky Alterackých hor za zády. Vyčerpaně pohlédla na hladinu jezera. Jeho vody měly barvu ocelové šedi a čišel z nich chlad. Bolest z pokousaného lýtka se stávala pomalu nesnesitelnou, najednou z ničeho nic ale ustala a po celém těle se místo ní rozlil pocit chladu. Už bylo moc pozdě na záchranu. Už ji nebylo pomoci. Zavřela oči a přivítala milosrdnou smrt. Kolena se jí podlomila, spadla na zem a přestala dýchat.

The End.......or not?

Otevřela oči. Všude okolo ní bylo chladné bílé světlo, ale zima jí nebyla. Nic ji už nebolelo a noha se jako zázrakem zhojila. Svět jako by se zrychlil, už nevnímala jeho pohyby, zdálo se jí, že plyne okolo ní. A najednou se zastavil a zůstal stát.
Její špinavé a potrhané oblečení bylo pryč, místo něj na sobě měla nádherné dlouhé stříbrné šaty, stejně bílé jako světlo, které ji obklopovalo. Stála teď bosa na břehu řeky. Nebyla tam však sama. Vedle ní stál mladík, sotva o pár let starší než Natasha. Jeho oblečení bylo také bílé, ale nebyly to šaty, nýbrž šlechtický oděv a také měl na nohou na rozdíl od Natashy boty. Obrátil se na ni a usmál se. Jeho tvář vypadala poklidně a mírně. Blonďaté vlasy měl stažené do culíku a na tváři bradku.
Natasha mu úsměv opětovala, i když nevěděla, proč to vlastně dělá. Mladík přistoupil blíže, uklonil se a postavil se vedle ní. Oba hleděli na smutné vody řeky, jako by na něco čekali.
Do ticha se ozvalo šplíchnutí o vodní hladinu. A za ním další a další. Po řece připlouval dlouhý člun a na něm pozoruhodná osoba oděná v bílé říze, s kápí a s bílými ptačími křídly vystupujícími ze zad. Veslovala směrem k nim. Natasha ani mladík z ní neměli nejmenší strach, spíše naopak, nějak tušili, že jim nejen neublíží, ale i pomůže.
Člun přirazil ke břehu a mladík do něj nastoupil. Potom nastavil Natashe galantně ruku a pomohl jí s naloděním. Plavidlo se ani trochu nezahoupalo. Bytost odrazila od břehu a začala veslovat. Natasha až doteď mlčela a nepřišlo jí to divné, ale musela se zeptat.
„Kdo jsi?“ optala se mladíka. Ten se na ni jen podíval a mile se usmál.
„Copak na tom teď záleží? Tam, kam plujeme, nejsou žádná jména, jen duše. Ale za života mi říkali Liam.“
„Za života? My jsme zemřeli?“ Liam se zasmál a znělo to jako zvonění malých zvonků.
„Očividně ano, jsme mrtví. Ale je to opravdu tak zlé? Bolí tě něco nebo tě teď něco trápí?“ Natasha neodpověděla, protože jí bylo jasné, že Liam odpověď zná.
„A víš, kam teď plujeme?“ Liam zavrtěl hlavou, až mu kolem ní létal culík.
„Nevím. Ale tuším. A z toho, co mi vyprávěl mistr Aranas, se toho nemusím bát, protože to místo je překrásné. A jednou se tam se všemi, které jsem nechal za sebou, shledám. I na tebe tam dozajista někdo čeká.“
„Morris…“ šeptla jen Natasha.
„Co prosím?“ zeptal se Liam.
„Nic nic, Morris byl můj otec, který ode mě odešel, když mi bylo šest. Slíbil mi, že se vrátí. Nikdy se nevrátil…“ dala by se Natasha do pláče, ale nemohla. Nemohla být ani smutná, ani naštvaná, to místo jí to nedovolilo.
„Tak třeba se s ním teď setkáš,“ řekl Liam a oba se odmlčeli. Slyšet bylo jen lehké pleskání pádla o hladinu. Najednou se ale ozvalo i něco jiného. Byl to ptačí zpěv. Jemné cvrlikání kdesi v dáli.
„Tam,“ ukázal Liam před člun, kde se rýsoval druhý břeh. Vystoupil z mlh jako zapomenuté místo. Brzy se už dalo i rozeznat, co je tam čeká. Druhý břeh byl zelený a travnatý a vedla po něm cesta až do velkého města bez hradeb s vysokými bílými věžemi. Potulovali se tam další lidé, oblečení v bílém a povídali si, žertovali a smáli. Natasha se do toho místa téměř okamžitě zamilovala. Liam uviděl její pohled a usmál se.
„Není to tak zlé, že ne?“
„Ne,“ přisvědčila Natasha. „Není to vůbec zlé. Je to překrásné.“ Člun připlul ke břehu a Liam z něj vystoupil jako první. Podal Natashe ruku, ta se ale na moment zastavila.
„Děje se něco?“ zeptal se.
„Promiň, Liame. Já tam s tebou nemůžu. Něco mi říká, že ještě není čas. Že ještě mám nějaký úděl ve světe, který jsem nechala za sebou. Promiň. Až přijde čas, vrátím se a pak už tu zůstanu navždy.“ Otočila se k Liamovi zády, strhla ze sebe bílé šaty a skočila do řeky. Rychle plavala nedbajíce studené vody ani silného proudu. Liam zůstal stát na břehu a díval se za ní, jak odplouvá pryč, zpátky na zem, kde jí ještě bylo třeba.

„Svetlo, ďakujeme ti za toto jedlo, ktoré si nám dalo,“ hovoril otec Alfonz.
Ktoré som ja uvarila, pomyslela si Lydia.
„Tiež ti ďakujeme za tento deň, ktorý sme mohli v tvojej milosti prežiť.“
Ak je upratovanie a varenie milosťou, tak to pekne ďakujem.
„Tiež ťa prosíme, aby si nás ochraňovalo pred zlom a nečistotou tohto sveta.“
S výnimkou sexu pred večerou, pochopiteľne.
„Dodávaj nám silu, aby sme boli pre teba potešením.“
Choď s tým už do riti, ja chcem jesť.
„Nech je Svetlu sláva.“
No konečne.
Pustili sa do jedla, otec Alfonz do svojej porcie hodnej štyroch ľudí a ďalší štyria ľudia do svojich porcií, dokopy hodných štyroch ľudí. Ako hovoril otec Alfonz, osem je sväté číslo. Je pravda, že to isté hovoril aj o sedmičke predtým, než mu bolo zjavené, aby žral ešte viac.
„Otče, počuli ste reči o tom, že nemŕtvi sa pohybujú po okraji hôr k Dalaranu?“ spýtala sa Missy, ďalšia zo slúžok, ktorá ale na rozdiel od Lydie, bola hlboko veriaca a čo povedal otec Alfonz, to pre ňu bolo sväté.
Missy bola krava.
„Nemali by sme sa zaoberať klebetami sedliakov, moje dieťa,“ odvetil kňaz. Teda, asi to bolo to, čo povedal, počas hovorenia do seba pchal kus slaniny kombinovanej s kusom chleba a papriky.
„Ospravedlňujem sa, otče,“ povedala Missy a zvesila hlavu.
„Niet sa za čo ospravedlňovať, drahé dieťa. Si ešte mladá a náchylná veciam tohto sveta,“ povedal otec Alfonz a na zdôraznenie myšlienky si grgol a prdol v neočakávane poetickej zhode zvukov.
„Navyše,“ povedal, pričom do seba pchal ďalšiu slaninu, „Keby aj šli proti tomu nesvätému mestu, rozhodne to nebude žiadna škoda. Mágovia sú rovnako zlí a nečistí ako nemŕtvi a bude len dobré, keď sa tieto dve sily zla zničia navzájom.“
Missy naňho obdivne pozerala a prikyvovala. Lydii z toho prišlo zle.
„Ospravedlňujem sa, otče, ale asi mi vzduch nerobí dobre. Na chvíľu sa pôjdem prejsť von,“ povedala Lydia úctivo s a úsmevom.
„Iste, dieťa. Nech ťa Svetlo ochraňuje,“ odvetil a rukou naznačil znak požehnania.
Idem len na dvor, ty tlstý vôl.
Vstala od stola a vyšla von z domu, kde býval kňaz a jeho služobníctvo. Zhlboka sa nadýchla jesenného vzduchu. Zrazu začula nejaké zvuky. Otočila sa vľavo a uvidela hnedovlasú ženu, ktorá vešala bylinky na záhrade svojho domu.
„Nech ťa Svetlo sprevádza, drahá,“ povedala žena smerom k Lydii.
„Prasa do seba tlačí vnútri, Menara. Nemusíš sa pretvarovať,“ povedala s úškrnom Lydia.
„Och, výborne. Tak teda, ako sa darí? Stále obklopená blbcami a fanatikmi?“ spýtala sa Menara.
„Presne tak. Hrozná nuda. A čo robíš ty so všetkými tými rastlinami?“
„Suším poslednú várku pred odchodom.“
„Čože? Prečo chceš odísť? A kam pôjdeš?“ spýtala sa šokovane Lydia.
„Ideálne čo najďalej od Dalaranu, ale stále čo najbližšie k civilizácii,“ odvetila bylinkárka.
„Čo je s Dalaranom? Teda, počula som nejaké reči, ale neviem, čo z toho je pravda.“
„Všetko. Nemŕtvi boli videní v Alterackých horách a jeden môj priateľ v meste mágov mi povedal, že arcimág Antonidas už pripravuje obranu.“
„Tak prečo plánuješ odchod? Mágovia ich určite dokážu poraziť. Sú to predsa mágovia.“
„No, som si istá, že tento pocit bezpečia mali aj v Lordaerone a Silvermoone. Ver mi, viem, kedy je dobrý čas byť pripravená a ujsť. Čokoľvek, čo mágovia postavia proti nemŕtvym ich len zdrží, nezastaví ich to. Keď sa k nám dostanú správy o páde mesta, chcem byť pripravená a odísť medzi prvými. Na tvojom mieste by som spravila to isté.“
Lydia prikývla, hoci vnútri vedela, že Menara je len príliš paranoidná. Hlavné mesto a elfovia pripravení neboli, ale mágovia, tí určite zastavia vojsko nemŕtvych. Bola si tým istá.

Probrala se, ale oči nechávala zavřené. Cítila studený vzduch a bodání jemných jehliček. Pomyslela si, že stále leží u břehu jezera, ale neslyšela žádné šplouchání. Zamrkala a podívala se okolo. Neležela u žádného jezera, nýbrž v potemnělé kamenné místnosti osvětlené jen jedním oknem a dvěma olejovými lampami. Ležela na hromadě jedlového jehličí, stejně jako spousta dalších okolo ní. U jednoho maroda klečel muž, kterému mohlo být nejvíc třicet, a prohlížel ho. Pak si všiml Natashy, zamával na ni a dokončil prohlídku. Pak se k ní přesunul a dřepl si vedle její „postele“.
„Jsi vzhůru. Skvěle!“ nezastíral radost. „Už jsem se bál, že tě ten jed skolil a není ti pomoci.“ Natasha si uvědomila, že její oblečení je fuč a že je oblečená jen v nějakých hadrech a tak se instinktivně snažila před mužským pohledem schovat pod deku, ale sama si ho prohlížela. Nevypadal, že by jí chtěl ublížit, spíš naopak. Oblečený v kožené vestě, bílé košili, lněných kalhotách a vysokých botách vypadal spíš jako nějaký neškodný farmář. Měl dlouhé hnědé vlasy a trochu neupravené vousy, ale Natashu zaujaly jeho oči. Jasně modré, ale velmi smutné oči. Vyndal ze své brašny lahvičku s čímsi namodralým a podal ji Natashe.
„Vypij to. Je to protijed na to pavoučí kousnutí,“ dodal, když uviděl její obličej. „Dokud jsi byla v limbu, mohl jsem ten jed jenom vysávat a mazat ránu, teď tě ale můžu zbavit i toho zbytku, co v tobě zůstal.“
„Co jsi zač?“ zeptala se a vypila lahvičku. Chutnalo to odporně, ale skoro hned ucítila, jak zbytky chladu v jejích žilách mizí.
„Jmenuju se Gir…“ zarazil se uprostřed jména. „Grant,“ řekl rychle „Lékárník a ranhojič, alespoň to tu dělám.“
„Těší mě, Grante. Jsem Natasha.“ Chvíli přemýšlela a pak položila další otázku. „Kde to jsem?“
„Na ošetřovně hradu Fenris na Lordamerském jezeře. Našli tě na břehu skoro mrtvou a poslední dva dny tě vracím mezi živé.“
„Dva dny? Takže dnes je…?“
„Středa čtrnáctého listopadu,“ přikývl Grant. „Ale jeden by nevěřil, jak se za tu chvíli ochladilo. Sníh žádný, naštěstí, to je totiž vážně to poslední, co potřebujeme, aby Fenris ležel pod závějemi.“
„Můžu se podívat ven?“ zaprosila Natasha. Grant se pousmál.
„Než se toho jedu úplně zbavíš, aspoň den to potrvá. Ale řekl bych, že malá vycházka k oknu tě nezabije.“ Pomohl jí vstát a dobelhat se k malému okénku na druhé straně ošetřovny. Natasha se opřela o stěnu a podívala se ven. Uviděla nádvoří o patro níž. Bylo rozbité a bahnité, ale stálo tam několik lehce ozbrojených mužů ve třech řadách, na které hovořil vysoký černovlasý muž v tmavé zbroji. Venku byla vážně zima a dovnitř táhlo, takže se Natasha rozklepala. Grant jí pomohl vrátit se na jehličnaté lůžko.
„Promiň mi to jehličí,“ řekl omluvně, „ale všechny matrace jsou vyhrazeny pro ty bojeschopné, takže musím improvizovat.“
„Nic se neděje,“ usmála se Natasha, zatímco jí z lýtka odvazoval obvaz a kontroloval ránu.
„Grante, kdo byl ten dlouhán v brnění tam venku?“
„Lord Hiram Creed, pán z Fenrisu. Je dost pyšný, ale také vděčný, takže když si ho teď budeš předcházet, může se ti to v budoucnu vyplatit. Tohle nechápu,“ změnil náhle téma. „Když si vezmu, že v tobě ten jed koloval tak dlouho, jaktože jsi ještě naživu a dokonce se hojíš?“
„Mám dobrého léčitele,“ zasmála se a hned posmutněla. „To Bartolo, můj pěstoun. Byl trochu paranoidní a tak ve mě pěstoval odolnost proti jedům. Velká škoda, že už mu nikdy nepoděkuju…“ dala se málem do pláče. Grant vzal její ruku do dlaní a konejšivě ji hladil.
„Neboj se, pokud je naživu, určitě mu brzo poděkuješ sama. A pokud není, řekl bych, že tě i tak slyší a má radost, že sis na něj vzpomněla. Mimochodem, to kousnutí se hojí víc než dobře, takže bych tě zítra mohl propustit.“
Jeden z marodů zívl a protáhl se. Grant i Natasha se za ním ohlédli. Grant ještě rychle namazal Natashinu ránu a ovázal obvyzem.
„No, povídalo se mi s tebou hezky, ale nemám tu jen tebe,“ řekl omluvně a vyrazil za hlučným raněným.
Natasha si přikryla ovázané lýtko nohavicí, zachumlala se do plstěné deky a snažila se najít na jehličí tu nejpohodlnější polohu. Zavřela oči, ale na spánek neměla ani pomyšlení. Místo toho začala přemýšlet. Dumala o tom, co se stalo s obyvateli Southshoru, co ji čeká ve Fenrisu a jak se naučí pořádně bojovat a kolik nemrtvých pošle zpátky do hrobu. Ze všeho nejvíc ale myslela na Liama a druhý břeh. Teď už se smrti nebála, ale ti, co už zemřeli, se budou brzy bát jí.

Grant nelhal, druhý den už ji nic nebolelo. Vstala a zkusila udělat pár kroků. Nečekala zázraky, ale tentokrát těžko věřila tomu, že za tímhle žádný zázrak není. Několik prvních krůčků sice nebylo úplně jistých, nicméně po chvíli už mohla bez větších potíží chodit.
„No vida,“ uslyšela známý hlas. „A já jsem si myslel, že jsem doufal v příliš, ale kdepak, ty už vážně chodíš,“ usmíval se Grant a v náručí nesl nějaké oblečení.
„Nejenom že chodím, mohla bych i běhat.“
„To by asi bylo ještě příliš, prozatím se můžeme radovat z chůze. Sehnal jsem ti něco k oblečení. Nevím, jestli ti úplně padne, ale pořád lepší, než tyhle hadry,“ podal Natashe oblečení a gentlemansky se k ní otočil zády.
Natasha ze sebe sházela hadry a rychle se navlékla do doneseného oděvu. Grant ji nejspíš měřil ve spaní, protože až trochu velké kalhoty všechno odhadl dobře. Přinesl jí kožešinové sáčko, kalhoty, které končily u kolen a bylo nutné si je přivázat k nohám, teplou košili a nízké boty, omotávané onucemi, takže ve výsledku sahaly do poloviny lýtek a hezky kryly malé jizvičky po pavoučím kousnutí. Prohrábla si rukou rezavé vlasy, aby nebyly tak rozcuchané a plné jehličí a dala vědět Grantovi, že už se může otočit.
„Docela jsem to trefil,“ zhodnotil Grant odhad velikosti.
„Tak pojď, určitě musíš mít hlad. Zavedu tě do jídelny.“ Natasha přikývla a následovala ho. Za ty tři dny se ochladilo a i na chodbách ledově táhlo, ale jakmile vstoupili do jídelny, ucítila Natasha příjemné teplo vycházející z hořícího krbu.
„Bene!“ zavolal Grant na kuchaře. „Tohle je ta, co jsem vám o ní vyprávěl. Postarej se o ní, ztratila hodně sil,“ informoval Bena a vrátil se na ošetřovnu. Ben jen zamručel. Byl to statný obtloustlý chlapík s řídnoucími vlasy, který svým zjevem připomínal trpaslíka, na to ale neměl velikost. Změřil si Natashu a prohrábl si plnovous.
„Tak to ty seš Jedovatka? Představoval jsem si teda pořádnou ženskou a ne takový tintítko.“ Ukrojil kus chleba a spolu s miskou husté polévky ho podal Natashe.
„Jinak, já jsem Ben, jak už jsi asi slyšela.“
„Natasha,“ řekla své jméno, ale Ben jen mávl rukou.
„Já si na jména nehraju. Pro mě jsi prostě Jedovatka.“ Natasha pokrčila rameny a šla si sednout k dlouhému stolu na stranu, která byla prázdná. Pustila se do polévky. Chutnala úplně jinak, než jakou vařil Bartolo, ale měla velký hlad, takže jí Benova polévka ze žaludů nebo co to bylo, musela stačit. Ben ji pořád pozoroval, čili nemohla jinak a všechno nakonec snědla. Vrátila kuchaři misku a odešla z jídelny.
Chvíli bloudila chodbami, než našla cestu ven. Na nádvoří bylo větrno, ale ani silný vichr nezastavil těch několik horlivců, kteří trénovali u panáků nebo mezi sebou. Koneckonců, je to jen vítr. Dohlížel na ně vysoký černovlasý muž v tmavé zbroji. Každou chvíli na někoho zařval nebo ho opravil ve stylu boje. Natasha ho okamžitě poznala, on si jí ale nijak nevšímal. Zato jeho svěřenci ji zaregistrovali prakticky ihned.
„Hele, to je ta Girkonova Jedovatka!“ zvolal jeden z nich a všichni hned přestali bojovat, jen aby se shlukli okolo ní. Dokonce ani lord Creed neprotestoval. Natasha se zatvářila trochu dotčeně, především proto, že o ní všichni věděli, ale ona neměla nejmenší tušení o tom, kdo je Girkon.
„Nejsem ničí Jedovatka!“ dupla si rázně. „Jmenuju se Natasha. A kdo je sakra Girkon?“ Lord Creed rozehnal všechny čumily a napřáhl k Natashe ruku.
„Těší mě, Natasho. Jsem lord Hiram Creed, pán z Fenrisu. Doufám, že se ti tu bude líbit a taky doufám, že se přidáš k našemu malému odboji,“ usmíval se na ni. Natasha mu rukou potřásla, úsměv mu ale nevrátila. Dokonce i Ben jí byl sympatičtější.
„Kdo je Girkon?“ zopakovala svou otázku.
„Girkon? Ty to nevíš? Vždyť se o tebe staral, co tě sem přivezli.“
„To je Grant. Žádný Girkon.“ Hiram se dal do smíchu.
„Tohle ti napovídal? Kdepak, vážně jmenuje se Girkon a i když tu je teprve chvíli, zvládá to líp, než ten minulý felčar. Jeden by skoro řekl, že jak moc chce umřít, tak moc drží lidi naživu.“
„Proč by chtěl umřít?“
„Dlouhý příběh,“ mávl rukou Creed. „A já ho stejně neznám celý. Ale jak už jsem řekl, doufám, že se k našemu odboji přidáš.“
„Velmi ráda,“ řekla se sebezapřením a rychle stáhla zpátky ruku, kterou si s ním až do teď nevědomky třásla. „Kde dostanu nějakou zbraň?“
„Rovnou do akce, co? Tak se mi to líbí,“ zasmál se lord. „Ale i přes tvé odhodlání ti nemůžu jen tak dát zbraň do ruky, když s ní neumíš. Na to jich máme žalostně málo. Do začátku ti dáme jen něco podobného zbrani,“ vytáhl ze špalku dřevorubeckou sekeru a podal ji Natashe. Zašklebila se, ale bylo to aspoň něco, takže sekeru vzala do ruky a přistoupila k jednomu z cvičných panáků. Creed stál hned za ní.
„Představ si to, co nenávidíš nejvíc na světě a sekni do toho,“ šeptal ji lord do ucha a poodešel. V tu chvíli měla sto chutí představit si velikého lorda Creeda, ale ovládla se a z panáka se před jejíma očima stával ghůl z Bahnitých polí.
Zrychlil se jí dech, zamračila se a vši silou sekla imaginárního ghůla do hlavy. Z panáka se odštípla velká tříska a sekera odskočila. Natashinu trpělivost sice dlouhá léta trénoval Kent, ale stejně ji to naštvalo.
Následovalo šest prudkých a zuřivých úderů, nicméně kdyby před ní stál skutečný ghůl, ze všech ran by se časem dostal. Creed ji podporoval, což jí rozvzteklilo ještě víc.
„Někdo přichází! Nějaký průvod!“ zavolal náhle lučištník od brány. Natasha si oddechla, protože teď měla záminku odejít. Zasekla sekeru pevně do panáka a šla se podívat na hradbu. Když uviděla, kdo přišel, srdce se jí málem rozskočilo radostí.

Na první pohled se zdálo, že v průvodu jdou jen otrhaní chudáci s několika raněnými na chatrných nosítkách a vedení dvěma muži. Jeden v bílé róbě s pláštěm a špičatým kloboukem. Druhý byl šedivějící vysloužilec s lukem, mečem a zeleným pláštěm s kápí. Natasha je okamžitě poznala. Creed na ně hleděl podezřívavě a bylo na něm vidět, že váhá, zda je vpustit dovnitř nebo ne.
„Pusťte je do hradu,“ naléhala na lorda Natasha. „To jsou vesničané ze Southshoru. Znám je. Musíme jim pomoct.“ Creed trochu neochotně mávl rukou a brána se otevřela. Dovnitř vešlo sotva třicet uprchlíků.
Natasha se k nim vrhla a objala unaveného Kenta, který je vedl.
„Kente!“ neskrývala radost z toho, že je všechny vidí. „Myslela jsem, že jste…že vás tam…“
„My taky, Natasho,“ šeptal jí Kent, dojatý skoro až k slzám. „Málokdo to přežil. Byl to masakr. Henryho a Raleigha zajali, Kellyho nám roztrhali před očima, Jessena a bratry Yance taky…“ pokračoval ve smutném výčtu. „Ale hlavní je, že jsme konečně tady. Máte tu někoho, kdo umí léčit? Neseme s sebou dost zraněných.“
Natasha se zastyděla, že je takhle zdržuje a chtěla jim ukázat cestu na ošetřovnu, to ale nakonec nebylo vůbec potřeba. Girkon vyběhl z vnitřní tvrze a hned se vrhl k raněným na nosítkách. Někoho ošetřil přímo na místě, ale všechny okamžitě poslal do svého království. Největší starosti mu dělal stařec ležící v bezvědomí, což vzhledem k jeho stavu bylo velmi milosrdné. Jeho pravá noha končila u kolene a krvácela. Kdyby ji někdo nezaškrtil kusem látky ještě předtím, než dorazili do Fenrisu, byl by stařec dávno vykrvácel.
Když ho Natasha spatřila, píchlo ji v hrudi a ona vykřikla zděšením. Na nosítkách bojoval o život muž, kterého znala nejlépe: její starý poručník Bartolo. Svůj zdobný kord měl položený vedle sebe, potřísněný zaschlou zelenou i červenou krví. Girkon rychle nechal všechny odnést a odběhl za nimi na ošetřovnu. Natasha uslzenýma očima pohlédla na Kenta.
„Co se tam stalo, Kente?“ zeptala se.
„Promiň Natasho, ale poslední tři dny jsme se nezastavili ani si neodpočali. Potřebujeme se najíst a vyspat a já asi nejvíc,“ odpověděl unaveně Kent.
„To už je zařízeno,“ vstoupil do hovoru lord Creed, který se až do teď bavil s mužem v bílém. „Doufám, pane Kente, že vás budeme moci postavit zpět na nohy a stanete se oporou naší posádky. Obyvatelé Southshoru jsou zde vítáni.“
„Promiňte, známe se?“ zeptal se trochu nevychovaně Kent.
„Ó ano, kde je mé chování šlechtice. Jsem lord Hiram Creed z Fenrisu,“ uklonil se lehce Creed. „Vaše jméno samozřejmě znám. Pojďte, zavedu vás ostatní osobně do jídelny.“ Lord, Kent a uprchlíci odešli, na místě zůstala jen Natasha a muž v bílém.
„Nesmíš se na ně zlobit. Prošli si peklem,“ řekl po chvíli.
„Já taky. Ale nezlobím se na ně, jen na sebe. Neměla jsem utíkat. Měla jsem tam zůstat a bojovat s ostatními,“ odpověděla Natasha a podívala se na něj. „A kdo vůbec jste? V Southshoru jsem vás nikdy neviděla.“
„Uznávám, že jsem asi mohl být trochu společenštější,“ zasmál se. „Jmenuju se Phin Odelic a v Southshoru jsem žil skoro dvacet let v jednom z pokojů Kellyho hostince. Pracoval jsem tam pro Kirin Tor. A ty musíš být Natasha. Bartolo tvoje jméno vykřikoval ze spaní.“ Natasha přikývla.
„Co se stalo v Southshoru?“ zeptala se znovu.
„Přepadli ho nemrtví, to víš. Někteří z nás utekli kdovíkam, my jsme se však zabarikádovali v radnici a čekali na smrt. Jenže ta nepřišla. Nějak jsme se dokázali probojovat ven a od té doby bloudíme po kopcích a lesích. Někdo umřel přímo tam, další cestou, ale pořád nás přežilo docela dost.“ Phinovi zakručelo v břiše a mág se usmál. „Vyčarované jídlo je možná dobré a nekazí se, ale donekonečna se jíst nedá. Pokud mě omluvíš, půjdu se najíst jako ostatní.“ Natasha mu ustoupila z cesty a šla s ním. V jídelně bylo tak plno, že Ben málem nestačil vydávat polévky.
Natasha se jen opřela o rám dveří a zírala do stropu, zatímco uprchlíci zaháněli hlad. Najednou do jídelny vpadl jako velká voda Girkon v zakrvácené zástěře.
„Prosím tě, Bene, nemáš tu někde náhodou vejce?“ vychrlil naléhavě na kuchaře. Ben hmátl někam pod pult a vytáhl ošatku s vejci. Girkon si vzal tři a chtěl odběhnout, ale Natasha ho zastavila.
„Nějaká potíž?“ zeptala se ho.
„Potřebuju vejce, aby se mohla ta těžká zranění lépe zhojit. Ostatně, pojď se mnou, můžeš se hodit.“
Společně se tedy vrátili na ošetřovnu, kde Girkon rozklepl vejce a vylil žloutky do mísy, do které pak přidal i růžový olej a terpentýn a všechno pečlivě zamíchal. Jednu misku se směsí podal Natashe spolu s několika obvazy a poučil jí.
„Namočíš do toho ty obvazy a převážeš s nimi rány raněným. Urychlí to hojení a zabrání nákaze.“ Natasha poslechla a dala se do práce, zatímco Girkon se sklonil nad Bartolem a starostlivě ošetřoval jeho ránu. Natasha byla rychle hotová, ale trochu obvazů jí ještě zbylo, tak ovázala ty nejhorší rány znovu. Když ale pohlédla na bledého Bartola, podlomila se jí kolena.
„Přežije to?“ zeptala se slabým hlasem Girkona.
„Nevím,“ řekl pochmurně. „Nevím.“

Natasha celý týden pod vedením lorda Creeda pilně trénovala. Už byla silnější a dokázala zasadit tvrdší rány. Kupředu ji poháněl spravedlivý hněv. Pokud by totiž Bartolo vážně zemřel, chtěla ho pomstít. Girkon sice dělal, co mohl, ale se starým kabátníkem to vypadalo zle.
Po tom týdnu dostala Natasha od Creeda dárek v podobě odlehčené válečné sekery. Konečně měla opravdovou zbraň na kosení nemrtvých. Když ji vzala do ruky, naskočila ji husí kůže. Už si představovala, kolik Opuštěných s ní zabije. Měla s ní mnohem snazší práci s proměnou panáků na třísky. Dřevorubeckou sekeru zasekla zpátky do špalku a neměla v úmyslu po ní kdy sáhnout.
Během následujících dvou měsíců se toho moc neudálo. Natasha pokračovala ve výcviku, Girkon v léčení a lord Creed v seřvávání líných poskoků. Také se Natashe očividně dvořil, ona ho ale ignorovala. Zima přešla, alespoň ve smyslu počasí. Sníh slezl brzy a počasí se ohřálo, těžko uvěřit tomu, že byl únor. To také znamenalo, že se Benovo jídlo zlepšovalo, získávalo na chuti a páchlo až o polovinu méně.
Natasha byla velmi ráda, že se vrátil kromě ostatních i Kent, protože ji nemusel trénovat jen Creed. Kentovy hodiny lukostřelby střídaly ty Creedovy, čili ho nemusela mít pořád na očích. Také z Girkona se vyklubal celkem příjemný společník a postupně se s Natashou spřátelil. O Bartolově stavu jí ale neřekl ani slovo, snad aby se zbytečně nestrachovala, ale několikrát ho přistihla, jak ze dřeva vyřezává cosi, co vzdáleně připomínalo lahev. Nevěděla, co si o tom má myslet, ale i když se snažila z Girkona něco vylomit, nikdy jí nic neřekl. Ale aspoň se už nesnažil skrývat pod falešným jménem.
Na ostrov přišel čas od času nějaký utečenec a v hradu začínalo být těsno. Creed v žádném případě neměl dost prostředků, zbraní ani místa pro všechny. Kdo ví, jak dlouho tahle nepatrná výspa lidí mohla vydržet.

Nad Fenrisem zaznělo troubení rohu. Lord Creed vztekle vydupal na nádvoří. Už ho všichni ti uprchlíci začínali pěkně štvát. To nemohla Pohromě odolati nějaká jiná pevnost? Natasha zrovna na dvoře pod Kentovým vedením střílela do terče a tak všechno viděla. Brána se otevřela, ale tentokrát za ní nestála nějaká banda žebráků. Právě naopak, do hradu vjeli tři jezdci a asi padesát plně vyzbrojených vojáků.
První jezdec jel na hnědém koni, měl na sobě mohutnou plátovou zbroj a přes pravé oko pásku. U pasu se mu kývaly dvě podivné zbraně, připomínající orlí spáry a přes hruď se mu táhl varkoč s erbem, který už Natasha jednou viděla v knize. S erbem Gilneaského království. Co bylo ale nejdivnější, ač očividně velitel, nebyl to člověk, připomínal spíš stvoření, které Natasha znala ze starých pohádek: worgen.
Druhá byla mladá žena s dlouhými vlnitými a černými vlasy, oděná v tom samém varkoči a kroužkovém brnění. Její tvář poukazovala na to, že si prošla velkým utrpením, třebaže nemohla být o moc starší než Natasha. Na zádech měla velký štít se znakem Lordaeronu a u pasu krátký meč.
A třetí nevypadal jako voják, spíš jako nějaký obchodník nebo myslivec. Dlouhý hnědý kabát se symbolem růže, ošoupaný hnědý cylindr, vysoké boty, na zádech mohutnou pušku a meč s dalším růžovým vzorem. Na tváři mu rostly hnědé licousy. Podobný kabát jako on nosilo i šest dalších vojáků, ti pod ním ale určitě skrývali nějakou zbroj.
Celá miniarmáda měla kroužkové brnění, povětšinou meče ale žádné štíty. Všichni také nosili šedé varkoče. Málokdo ale byl prokazatelně člověk, většinu vojáků pokrývala hustá srst a připomínali svého vůdce.
Creed se na ně chvíli udiveně díval, ale pak se jeho tvář rozjasnila a vyšel naproti vůdci, který právě slezl ze svého koně.
„Crowley? Lord Darius Crowley?“ zeptal se nejistě.
„A lord Hiram Creed,“ promluvil worgen. Jeho hlas zněl velmi tvrdě a hluboce, přesto v něm byl náznak pobavení. „Jsi stále stejně prozíravý, když jsi mě takhle poznal. Asi jsi nás nečekal, že?“ Hiram se zasmál a potřásl Crowleymu prackou.
„Crowley, ty starej šmejde. Od postavení zdi jsem tě neviděl. Co se to s vámi se všemi stalo? To jsi nakonec svrhl Greymana nebo ho roztrhal na kusy?“
„Hodně se toho stalo, starý příteli, ale jsem rád, že si mě ještě pamatuješ.  Tohle však nejsou věci, které bych chtěl projednávat na nádvoří.“
„No ovšem, pojď dovnitř. Ty i tady Lorna, jestli se nepletu…“ černovláska se zdvořile poklonila, „a tady…“ luskal prsty na muže v kabátu.
„Sir Francis Blake,“ představil se. „Zastupuji zde Královskou hlídku z rozkazu krále Greymana.“
„Á tak Hlídka stále existuje. A docela se jí daří, jak koukám,“ přejel Creed pohledem Blakeovy Hlídače. „Nu dobrá, pojďte se mnou dovnitř. Smithersi!“ zavolal na plešatého stájníka. „Odveď koně tady pánů a dámy do stájí a najdi jejich vojákům nějaké ubytování.“ Smithers zabručel a dal se do práce.
Creed, Crowley, Lorna a Blake zmizeli ve vnitřním hradu. Natashinu pozornost ale upoutali muži v hnědých kabátech s růží. Všech šest vypadalo, že už si nějakou tou bitvou prošli. Jednomu se dokonce táhla přes obličej tenká bílá jizva. Jenže pak si všimla něčeho ještě divnějšího. Od hlavního voje se oddělili tři muži. Dva měli přes obličej uvázané černé šátky a třetí skrýval tvář pod azurově modrou kápí. Tím se dost lišili od ostatních, třebaže měli tu samou zbroj, varkoč i zbraně.
Ti tři vykročili za odcházejícími šlechtici, ale i přes podezřelý zjev jako by je viděla jenom ona, nikdo je nezastavil. Vyběhla za nimi, v chodbách tvrze se jí rychle ztratili. Zato za jedním rohem vrazila do Phina, začteného do nějaké tlusté knihy. Oba málem upadli, naštěstí se ale Phin i Natasha dokázali udržet na nohou.
„Ale ale, co ten spěch?“ zeptal se překvapeně mág.
„Phine, jsou tu nějací…já nevím, co jsou zač, ale vypadá to, že chtějí zabít lordy!“
„Zavraždit lordy?“ Phin sklapl knihu. „Tak to rychle pospěš, musíme je varovat.“
Společně stanuli před dveřmi do poradního sálu ani ne za minutu. Vpadli dovnitř a na udivené pohledy všech přítomných Natasha ihned zareagovala.
„Lorde Creede, jsou tu vrazi!“
Creed se ale jen zasmál. Natasha si až teď všimla, že vrazi jsou už v sále. Ten v modrém plášti měl staženou kápi, pod kterou schovával dlouhé stříbrné vlasy a pěstěný knír.
„Ovšemže tu jsou vrazi. Milá Natasho, dovol mi představit ti lorda Joracha Ravenholdta, vůdce Ravenholdtských zabijáků známých také jako Liga asasínů. Je to další podpora pro náš malý hrad,“ řekl s úsměvem lord Creed.

Pršelo. Jako by už tak ten den nebyl smutný a pošmourný. Na břehu moře stál muž v železné zbroji, jeho malý syn a vysoký elf. Ve člunu přiraženému ke břehu seděla elfova manželka, malinká dcera a starý pašerák, který je měl převést do nového domova. Elf i muž mezi sebou živě hovořili. Elfská holčička se snažila podívat přes okraj člunu na svoji dětskou lásku. Už se nikdy neměli vidět, proto oba velmi smutnili. Ale na pevnině už nebylo pro elfy bezpečno a tak jim muž v brnění zajistil přesun na jih a pak dál na Kalimdor.
Elf naposledy poděkoval svému zachránci a nastoupil do člunu, který ihned odrazil od břehu. Kapky vody padaly na hladinu moře, na promočenou zem i na smutné účastníky té scény. Elfí dívenka i malý hošík se na sebe ještě dlouho dívali, až se sami sobě navzájem ztratili z dohledu. Jejich rodiče je tišili, ale stejně cítili velký žal z odloučení.

Minula léta. Z elfské rodiny zůstala jen matka a dcera, která se jmenovala Lex. Obě žily v poušti, ale zvládaly to celkem dobře i bez otce. Jediné, co je trápilo, byly divoké kentaurské kmeny, těm se jim však dařilo celkem vyhýbat. Třebaže v poušti Desolace, žilo se jim relativně dobře.
Jednoho dne se Lex vydala pro vodu. Cesta ji uběhla rychle a snadno, znala ji nazpaměť. Jenže když se vrátila zpátky, hrůzou upustila džbán. Kentauři prohledávali jejich obydlí a mezi nimi leželo bezvládné tělo Lexiny matky. Rychle se schovala za rozbořenou zdí, ale málo platno, kentauři uslyšeli ránu z rozbitého džbánu. Pustili se za ní a Lex nezbylo nic jiného, než utíkat.
Kentauři ji ale rychle doháněli. Párkrát se jí zdálo, že je uslyšela bolestně zařvat, ale neměla odvahu se otočit. Najednou ucítila bolestivé kopnutí kopytem do zad a zhroutila se na zem. V zádech ošklivě zapraštělo. Bolest byla tak silná, že na místě omdlela. Na chvíli ucítila podivný žár, ten už ale nevnímala, stejně jako ohnivé paprsky, které nad ní létaly.
Na chvíli nabrala vědomí. Zaregistrovala pohupování jako by seděla na koni a kromě pouště okolo ní si všimla mužské vousaté tváře. Hned ale zase upadla do mdlob. V dalším chvilkovém návratu vědomí uviděla planoucí ohniště a cítila něco chladivého na místě, kam ji kopl kentaur.
Nevěděla, jak dlouho ležela v bezvědomí, ale když se probrala do noci, první, co uslyšela, byl hluboký konejšivý hlas.
„Neboj se, už jsi v bezpečí. Já tě spravím…“ Měla matný pocit, že ten hlas už někde slyšela. Otevřela oči a podívala se na svého zachránce. Byl to postarší plešatý muž se zastřiženým vousem, zaprášený prachem cest. Usmíval se a podával jí měch s vodou. Lex se opřela a vděčně měch přijala.
„Kdo jsi?“ zeptala se. Hleděla na něj velmi překvapeně.
„Jmenuju se Cranius,“ řekl s úsměvem muž. „Našel jsem tě právě včas, jinak by tě kentauři ukopali. Naštěstí jsem je zvládl. Už nikomu neublíží. Jak se cítíš?“ zeptal se starostlivě. Lex si ohmatala kopanec. Neměla pocit, že by z něj měla zase omdlít. Cranius svoji práci odvedl víc než dobře.
„Je mi lépe. Děkuju ti za záchranu, Cranie. Jsem Lex.“
„Těší mě, Lex. Jestli ti už je lépe, budu tě moct po rozednění odvést k trolům.“ Lex si teprve teď všimla bílého koně, uvázaného za zaprášeným cestovatelem. Ještě se trochu napila a snědla až podezřele čerstvý meloun, který ji Cranius nabídl. Cítila se po něm ospalá a brzy na to usnula. Cranius ji i svůj malý tábor hlídal celý zbytek noci, jako by neznal únavu.
Když se Lex ráno probudila, ležela před ní snídaně. Cranius sedlal koně a balil tábor. Nasnídala se a Cranius ji pomohl do sedla. Nasadil si široký tmavý klobouk a vyhoupl se hned za ní. Lex trochu pochybovala, že je kůň oba unese, ale běžel s nimi tryskem bez nejmenších potíží.
Zanedlouho se zastavili před Shadowprey, vesnicí Desolacských trolů.
„Tam už já nemůžu,“ řekl Cranius. Slezl z koně a pomohl dolů i Lex. „Tam už musíš sama.“
„Ještě jednou ti děkuju, Cranie. Bez tebe bych už byla mrtvá.“ Cranius se jen usmál, zamával jí a odjel pryč. Lex ve vsi přivítali vřele. Pořádně ji nakrmili a dali jí i lepší oblečení. Po celý zbytek dne netrpěla žádným nedostatkem, trolové byli velmi přátelští. Poprvé po mnoha letech se také mohla vyspat v opravdové posteli a ne na rohožích na prašné podlaze. Ale nespala klidně, trápily ji sny.
Opakovaně se v nich zjevoval Cranius. To jméno, ten hlas, ten talent na magii. Kde to už jen viděla? A najednou jí to došlo. Ten malý kluk, kterého znala předtím, než odpluli. Ale mohla to být pravda?
Hned jak se vzbudila, zabalila si vše důležité a vyrazila na dlouhou cestu na východ. Pokud si dobře pamatovala, bydlel malý Cranius v Goldshiru. To sice bylo hluboko na území Aliance a jejích zapřisáhlých nepřátel, ale na to teď nemyslela.
Cestovala dlouho a daleko na východ, do Východních království. Trvalo to několik týdnů, ale myšlenka na Crania ji poháněla vpřed.
A po těch týdnech před sebou konečně uviděla Goldshire. Opatrně se k němu blížila, protože jí bylo jasné, že kdyby ji někdo uviděl, na místě by ji zabili. Sunula se podél stěny hostince a před budovou spatřila známého bílého koně. To ji tak rozrušilo, že si nevšimla strážného, který procházel okolo. Okamžitě se za ní pustil a ona mu jen tak tak zmizela v lese. Schovala se za stromem a strážný proběhl okolo ní, aniž by si jí všiml.
Než si stačila oddechnout, mohutná ruka v rukavici ji uchopila za rameno. Málem vykřikla, ale známý hluboký hlas ji uklidnil.
„Ani se nehni, Lex, nebo tě uvidí.“ Poslechla, a když byl strážný z dosahu, otočila se na Crania.
„To bylo o fous,“ zašeptal. „Pojď se mnou, zavedu tě do bezpečí.“ Následovala ho až do jeho domku, který byl ukrytý v lese. Otevřel dveře a galantně ji nechal vejít první.
Uvnitř přešel ke skříni a vytáhl z ní velkou červenou knihu. Zamumlal kouzlo a kniha se sama otevřela. Lex se do ní podívala a nemohla uvěřit vlastním očím. Stránky byly pokryty výjevy z jejich společného života před desítkami let. A přitom se hýbaly jako živé. Podívala se na Crania a objala ho. Nemohla věřit tomu, že našla svoji dlouho ztracenou lásku. Plakala štěstím a i na Craniovi bylo vidět, že má co dělat, aby se udržel a nezačal taky plakat jako želva. Po objetí, které oběma připadalo jako celá věčnost, Cranius promluvil.
„Tady nemůžeme zůstat, Lex. Kdyby přišli na to, že tě tu ukrývám, zlynčují nás oba.“
„Ale co budeme dělat. Nechci o tebe podruhé přijít,“ řekla rozhodně Lex. Cranius se poškrábal na holé hlavě a pak luskl.
„Mám nápad.“ Vytáhl z kapsy zářivou runu a položil na ni ruku. Runa se rozzářila ještě víc a před Lex se objevil kruhový obraz města s vysokými věžemi a fialovými střechami vznášejícího se ve vzduchu. Cranius runu opět schoval.
„Tam můžeme spolu nerušeně žít. To je Dalaran, tam nás nikdo neodloučí.“ Lex se usmála, lehce políbila Crania na rty, vstoupila do toho obrazu a zmizela. Cranius se zhluboka nadechl a vstoupil za ní, vstříc novému životu s Lex.

Natasha koukala velmi překvapeně., v tu chvíli by se nejraději hanbou propadla. Její lehce opálené tváře ihned zrudly jako ředkev. Phin se taky netvářil zrovna nejveseleji, ale aspoň se tak neznemožnil. Ravenholdt se však netvářil vůbec dotčeně, naopak se usmíval.
„Asi vycházím ze cviku, když se necháváme tak snadno odhalit,“ uklonil se zdvořile vůdce zabijáků. Creed se zadíval na příchozí a všiml si Phina.
„Á, Phine, ty tu zůstaň, tebe budeme taky potřebovat,“ řekl mu. „Ale ty Natasho, ty můžeš odejít. Řekl bych, že žvásty o strategii a válce poslouchat nemusíš a ani nechceš.“
Natasha se uklonila a vypotácela se ven. Takhle trapně si ještě nikdy nepřišla. Opřela se o stěnu a čekala, až jí krev zmizí z tváří.
Najednou se na druhém konci chodby objevil Girkon. Zamával na ni a radostně se rozběhl jejím směrem.
„Nesu skvělé zprávy, Natasho. Pojď rychle se mnou.“ Natasha sice netušila, o čem to mluví, ale následovala ho až na ošetřovnu. Když uviděla, co jí chtěl Girkon ukázat, nemohla jinak než jásat radostí.
Bartolo nejen že přežil, ale teď už s pomocí berle a dřevěné nohy mohl stát a zkoušel i chodit. Pilně obcházet své lůžko z jedlového chvojí. Natasha se mu vrhla okolo krku, až stařec málem upadl a samým štěstím se rozplakala.
„Bartolo! Myslela jsem už, že tě budu pohřbít,“ volala nadšeně. Bartolo se začínal trochu dusit a tak ho pustila.
„To tak! Na můj pohřeb si budeš muset ještě počkat,“ zachechtal se, když nabral dech a rovnováhu. Natasha tentokrát objala Girkona.
„Děkuju, žes ho zachránil,“ vzlykala štěstím a políbila ho na tvář. Girkon zrudl a jemně ji odstrčil.
„Dělal jsem, co jsem uměl. Od toho jsem přece tady,“ řekl skromně.
„Ale nohu jsi mi vrátit neuměl, co?“ zakřenil se Bartolo a vděčně kulhal na dřevěné noze, kterou mu Girkon vyřezal.
„Něco bych snědl. Kde tu je kuchyň?“ Natasha i Girkon se tomu pousmáli a všichni tři společně odešli k Benovi. Cestou tam si Natasha utřela všechny slzy, protože se snažila hrát tvrdou a rozhodně si to nehodlala teď kazit.
„To mě podrž!“ zařval Ben na celou jídelnu, když je uviděl. „Tebe znát před čtyřmi lety, tak je moje máma ještě naživu,“ řekl, když uviděl výsledky Girkonova léčení. „Co si dáte? Máme polívku, polívku anebo polívku.“
„Dej mi tolik polívky, kolik můžeš,“ poručil si mocně Bartolo. „To, že jsem přišel o kus těla, neznamená, že budu podle toho jíst.“ Ben si odfrkl, zasmál se a nalil Bartolovi dvě sběračky. Girkonovi a Natashe naložil po jedné a přisedl si k nim ke stolu. Dost se zajímal o průběh Bartolova léčení a Girkon vyprávěl, zatímco Natasha je poslouchala a Bartolo se cpal. Girkon byl jasně muž z lidu, protože Bena nemořil žádnými složitými názvy a procedurami, ale prostě a rychle mu všechno vysvětlil. Ben očividně léčení taky trochu rozuměl nebo to aspoň velmi dobře hrál. Bartolo dojedl svou porci a poručil si další.
„Je mi líto, mistře Ginsetti, ale jedeme na příděly. Popravdě jste zblajznul celodenní příděl.“
„To je to vážně tak těžké?“ zeptala se Natasha.
„Jídlo neroste na stromech, Jedovatko. Teda, nějaký jídlo jo, ale ne teď,“ poškrábal se za uchem Ben.
„A z čeho teda vaříš?“ nedávala pokoj.
„Nouze tě naučí myslet. Krysy jsem už vybil, hmyz přes zimu pochcípal a jít do lesa prát se s čuňaty pro těch pár žaludů, co tam možná ani nejsou, mi nepřijde moc chytré. Zatím přežíváme na tuřínu.“
„Kolik ho ještě máme?“ vyzvídal Bartolo.
„Dost, ale jestli brzy někam nevytáhneme na nějaký nájezd či co, dojde nám i tuřín.“
Najednou se ozvaly kroky a ze schodů sestoupil mág Phin, sir Blake, lord Creed a lord Ravenholdt se svým doprovodem. Všichni byli zamyšlení a Ravenholdt něco povídal svým kumpánům, kteří se hned rozutekli z jídelny.
„Nějaké potíže, pane Creede?“ zeptal se nevybíravě Ben. Hirama to vytrhlo ze zadumání.
„Crowley nám může jistým způsobem dát hodně velkou výhodu vůči nemrtvým, ale bude to velmi draze zaplacené.“
„Jakou výhodu?“ otázal se Bartolo. Creed mlčel a tak místo něj promluvil Blake.
„Existuje rituál, díky kterému z vás může lord Darius udělat worgeny jako je on. Budete silnější, rychlejší, a pokud padnete, pak kdokoli kdo teď velí nemrtvým, vás nebude moci vzkřísit a použít proti ostatním. Ale je to nevratné. Už tak vybavil velkou část Fronty za osvobození Gilneasu, která na nás čeká na jihu, u Greymanovy zdi.“
„Je to vlastně volba mezi tím, co je snadné a co je správné,“ řekl Phin.
„Buď jak buď, rituál uspořádáme a Crowley dá všem na výběr,“ řekl chmurně Creed. Tohle se mu očividně ani trochu nezamlouvalo. Pánové odešli z jídelny a nechali ty čtyři, aby se rozhodli. Natasha se rozhlížela po ostatních a na všech bylo vidět, že zvažují všechna pro a proti stejně jako ona. Jeden stolovník se však už definitivně rozhodl.

Večer se všichni obyvatelé hradu shromáždili na nádvoří. Uprostřed dvora stál velký kotel, u nějž stál Ben, Phin a lord Crowley a cosi v něm vařili. Tedy vařil jenom Ben, Phin a lord se dohadovali. Okolo kotle postávala Fenriská milice, Crowleyho vojáci, Ravenholdtovi zabijáci i uprchlíci z Hillsbradu a Southshoru. Natasha stála mezi ostatními a pozorovala Crowleyho.
Vyzařovala z něj silná autorita a vůdcovský duch. Ve světle plamenů pod kotlem působil jako nějaký vojevůdce ze starých časů, jako zapomenutý, nikdy neporažený generál. Třebaže worgen a pro lidi jako Natasha divoká bestie, následovala by ho třeba až do pekla.
„Jsme ve válce,“ začal svým hlubokým zvučným hlasem. „Ve válce s těmi, kteří před dvaceti lety mohli být našimi otci, bratry a sestrami, našimi rodinami. Ale už nejsou! Jsou to naši nepřátelé a to velmi silní! Čím více nás zabijí, tím víc jich bude! Tak tomu doposud bylo. My jsme ale našli způsob, jak jim tohle zarazit a dát vašim tělům po smrti klid. Můžou vás zabít, ale ne zotročit. Cena však bude vysoká. Budete se muset stát tím, čím jsem já: worgenem. Uděláte, co je správné, budete silnější, rychlejší a nebezpečnější, ale pokud existuje nějaký ráj, bude vám navždy uzavřen a ti na jihu se na vás budou dívat jako na zvířata, nikdy vás pořádně nepřijmou mezi sebe, i kdyby jste zachránili vše, co je jim drahé. Rozhodnutí je na vás, nikoho nenutím a nikdo za své rozhodnutí nebude postižen.“
Vzal do pravé tlapy dlouhý ostrý nůž, řízl se jím do předloktí a nechal několik kapek své krve dopadnout do směsi v kotli. Zasyčelo to, Phin zamumlal nějaké kouzlo a Ben pořádně zamíchal. Nastalo mrtvé ticho, do kterého se ozývalo jen praskání plamenů. Všichni přemýšleli a zvažovali všechna pro a proti svého rozhodnutí.
Natasha se rozhlížela, jestli někdo nepůjde, sama však pamatovala na slib, který dala Liamovi a byla pevně rozhodnutá ho dodržet. Nakonec se dav rozestoupil a do ticha se ozvalo klapání dřevěné nohy o kámen a Natasha sklonila hlavu. Tohle vidět nechtěla. Nechtěla ho vidět, jak se mění v takovou stvůru jen pro záchranu svého lidu.
Bartolo přistoupil ke kotli, vzal si od Bena velkou lžíci, pofoukal lektvar na ní a nalil si ho přímo do popraskaných úst.
„Ti hajzlové mi už vzali nohu. Zbytek ale nedostanou!“ řekl hrdě. To nabudilo i ostatní. Natasha je pozorovala a vyhlížela všechny, které znala. Mezi zástupy pijících viděla Phina, stájníka Smitherse, jednoho člena Ravenholdtovy stráže, která ho doprovázela do poradního sálu a někoho, koho neviděla od dob, co byla malé dítě. Starý vypravěč Dibbs. Ten Dibbs, který jí vyprávěl jako malé pohádky. A když uviděla, jak pije i Kent, zrak se jí zamlžil.
„Ty to neuděláš, co?“ ozval se za ní známý hlas. Utřela si oči, obrátila se a zamračila se na něj. Proč musel Girkon chodit tak potichu?
„Ne. Já se ráje vzdát nehodlám, i kdybych měla předtím stokrát trpět jako nemrtvá. A co ty?“ Girkon místo odpovědi na moment zavřel oči a když je otevřel, dívaly se na Natashu zářivé zelenožluté oči bez zorniček. Znovu je zavřel a oči se změnily zase na ty jasně modré a smutné, které znala.
„Ty už jsi jeden z nich?“ zeptala se trochu poděšeně.
„Ne tak docela. Nic mě nepokousalo ani jsem nemusel podstoupit kdejaký rituál.“
„Tak jak se to tedy stalo.“
„Nějaký čas jsem dělal v Gilneasu lékárníka a tohle je výsledek jednoho z pokusů o výrobu léku proti souchotinám.“
„A co mají souchotiny společného s worgeny?“ podivila se Natasha.
„Alchymie je úžasná věda,“ usmál se Girkon. „Ale nestěžuju si, mohl jsem skončit mnohem hůř.“
Rituál se blížil ke konci a čerství worgeni testovali svoje nově nabyté síly. Darius si ovázal ranku a začal znovu řečnit.
„Vybrali jste si. A já vám teď musím sdělit pravdu. Čas odpočinku je pryč. Zítra vytáhneme z hradu směrem na západ, do boje proti Opuštěným. Jejich vůdkyně Sylvanas je konečně mrtvá a pokud máme mít nějakou šanci, je to teď. Na západní pobřeží mají připlout orkové a podpořit je. Ukážeme jim všem, že tohle je stále země Gilneasu, že zde nejsou vítaní a že tu stále ještě zbyli tací, co jsou ochotni za svoji svobodu i bojovat!“
Bojovníci pozvedli ruce a radostně zařvali. Z davu se potichu vytratily tři nenápadné postavy: Natasha, Girkon a lord Creed.

Mohutný roh zatroubil nad Fenrisem budíček a všechny probudil. Natasha zívla a pomalu se zvedla ze své slamněné matrace. Promnula si zalepené oči, zívla znovu a oblékla se do svého kožešinového kabátku. Spala oblečená, ale i strávit noc pod dekou a zabalená v kožešinách není nic příjemného. V kuchyni dostala od Bena tenký krajíc chleba s plátkem sušeného masa. Když spořádala svoji snídani, stavila se ve zbrojnici pro svoji sekeru, luk a přibalila i zelený plášť, když se nikdo nedíval.
Na dvoře už stáli skoro všichni Crowleyho vojáci a Ravenholdtovi zabijáci byli dokonce v plném počtu, jako by ani nespali. Z Creedovi milice, sestávající z jeho stráží a uprchlíků, ale dorazila Natasha mezi prvními. Darius a Ravenholdt promlouvali ke svým mužům, zatímco Creed netrpělivě podupával. Nejen že jeho milici trvalo dlouho, než se vůbec sešli, ale oproti perfektně disciplinovaným a vyzbrojeným válečníkům obou lordů vypadala jako nějaká tlupa banditů a kriplů. Lorna se ale o ty chudáky velice zajímala. Chodila mezi nimi a prohlížela si je. Natasha předstírala, že si kontroluje tětivu, aby se na ni Lorna nepokoušela promluvit.
„Kdo jsi?“ zeptala se a Natasha v duchu zaklela.
„Natasha. Ze Southshoru.“ Lorna si povzdechla.
„Takže vás potkalo to samé, co nás,“ řekla smutně. „Umíš bojovat?“
„Mám dost natrénováno,“ řekla Natasha rozhodně. Lorna pokývala hlavou.
„Snad to bude stačit.“
Milice se už shromáždila, takže Lorna nechala Natashu na pokoji a vrátila se ke svým. Jako poslední dorazil worgen Bartolo, kuchař Ben se sekerou na čtvrcení prasat a Girkon s batohem plným léčiv a starou rezatou palicí. Zařadili se do šiku a Crowley vydal rozkaz. Všichni vyrazili, opěšalí a krom několika vojáků a zabijáků nikdo bojeschopný na Fenrisu nezůstal.
Během půl hodiny dorazila armáda ke břehům ostrova. Žádný z lordů neoznámil, jaký mají přesně plán útoku a tak se často ozývaly nejisté hlasy. Na březích ještě zesílily, ale jakmile naskákalo vojsko do člunů poschovávaných v keřích, pochybovači zmlkli, aby šetřili síly na pádlování. Trvalo tři hodiny, než se jejich malá flotila dostala na západní břeh Lordameru, kde si mohli na chvíli odpočinout a pak pokračovat v pochodu směrem do Silverpineského lesa. Nemohli si být jistí, zda je nemrtví nesledují, proto si mezi stromy už jen šeptali, plížili se ve stínech stromů a ohlíželi se za každým šramotem. Natasha se snažila přijít na jiné myšlenky, než které ji tížily teď, a tak se rozhlížela po ostatních partyzánech. Samí muži, ženy a worgeni, to ostatně čekala. Ale když se zahleděla do řad lorda Ravenholdta, spatřila dvě postavy, které ji zaujaly.
Jedna vysoká, štíhlá, se světlými vlasy načesanými dozadu, svítivýma zelenýma očima a dlouhýma ušima. Druhý byl o poznání menší, sotva poloviční, ale podsaditý, s mocným plnovousem a ostrým pohledem. Na zádech nesl batoh, ze kterého byla Natasha unavená jen ho viděla, prckovi ale očividně nečinil nejmenší potíže.
Raději se od těch dvou odvrátila a zaměřila se na Girkona, který šel vedle ní.
„Slyšela jsem, že se prý chceš zabít.“ Girkon se na ní překvapeně podíval.
„Kdo ti tohle řekl? Ben?“ Zavrtěla hlavou.
„Lord Creed,“ řekla popravdě.
„To bych si nikdy nepomyslel, že by o mě řekl zrovna on. Ale něco pravdy na to je.“
„Ale proč?“ zeptala se Natasha poděšeně. Girkon si povzdechl.
„Byla jsi někdy zamilovaná?“ Natasha neuměla odpovědět. Jistě, ráda se bavila a laškovala s chlapci ze Southshoru, když byly dny ještě světlé, ale že by to byla láska, to se říct nedalo.
„Vidíš. Prostě všechno, co potřebuješ vědět, je to, že moje vyvolená se teď nejspíš někde vdává, pokud mu rovnou nerodí dítě,“ řekl zlomeným hlasem a naznačil, že se o tom nechce bavit. Natasha chápavě přikývla a už se neptala. Následovalo dlouhé ticho, do kterého se ozýval jen dusot malé armády, občasné zakašlání a křupání větviček.
„Co myslíš, měl Smithers pravdu, když říkal, že jsme jen vějíčka, kterou nemrtví spolknou jako malinu, jen aby měli sami lordi dost času zmizet?“ prolomil Girkon mrtvé ticho. Natasha se při té představě otřásla.
„Tohle by snad neudělali,“ pokrčila rameny.
„Nevím, už jsem zažil ze strany šlechty horší zrady.“
„A já zase myslím, že co je Smithers v jiné kůži, je pěkný škarohlíd,“ snažila se znít přesvědčivě, ale sama nevěděla, co si má myslet. Co když si Smithers vážně nevymýšlel? Co když jdou všichni na smrt? A pokud jdou, tak co? Stejně s tím nic neudělá a smrti se nebojí, protože pak zase uvidí Liama a půjde na to krásné místo, které už jednou odmítla. Tentokrát to neudělá.
V každém případě to mělo už velmi brzy začít.

Sivé mraky občas osvetlil záblesk zeleného svetla. Krátko nato na zem dopadli obrovské kamene, ktoré v kráteroch sformovali obrovské monštrá horiace zelenými plameňmi. Po zemi pobehovali malé sivé tvory horiace rovnakými plameňmi a tiež červené veci pripomínajúce obrovské nechutné psy. Na oblohe lietali okrídlené bytosti podobné krásnym ženám a iné, omnoho väčšie, oranžové a obrovské. Za pobehujúcimi beštiami a dopadajúcimi kameňmi sa organizovaným krokom pohybovali légie sivých, oranžových a modrých vysokých svalnatých tvorov s obrovskými sekerami, čiastočne chránenými plátmi brnenia. A za nimi šiel veliteľ, obludné monštrum so štyrmi nohami, sivozelenou pokožkou, obrovskými koženými krídlami a zelenými plameňmi na vrchole hlavy. V ruke mal obrovský meč s dvomi čepeľami. Celá táto masa sa blížila k mestečku, kde panicky pobehovali obyvatelia a tých pár stráží, ktoré ešte neušli.
Bolo to nádherné.
„Kurvapičeusvetlajebaťtovšetkokdejetákravaskalichmi?“ nadával otec Alfonz, stojaci pri voze, na ktorý slúžky nakladali všetky jeho svetské majetky, ktoré v tak krátkom čase stihli pozbierať.
Lydia ho ignorovala, zhypnotizovane pozerala na masu lejúcu sa z Alterackých hôr k Tarren Millu. Pustila kalichy, ktoré držala v rukách a pomaly začala kráčať smerom k približujúcej sa armáde. Niekde vnútri vedela, že jej hrozí smrteľné nebezpečenstvo, ale ich krása ju úplne opantala.
„Čo to robíš? Nasadni kurva do voza! Odchádzame z tohto pojebaného mesta!“ skríkol Alfonz, zahadzujúc všetku pretvárku na rozumného a slušného kňaza za hlavu.
Nepočúvala ho. Nebolo úniku, to vedela. Tieto bytosti chytia každého, kto sa bude snažiť utekať.
Z druhého priesmyku, ktorý bol viac na východe, začali zostupovať nemŕtvi Pohromy a medzi nimi ďalší z tých tvorov, veľkí muži s rohmi a krídlami.
Malé pobehujúce tvory sa dostali k ľuďom a začali po nich strieľať oheň. Obrovské psy pobehávali medzi nimi a skákali po ľuďoch, zvaľovali ich na zem a pritláčali na nich chápadlá vyrastajúce z chrbta. Tí začali kričať v agónii a rýchlo sa začali scvrkávať, ako keby z nich niekto vysával mäso a ponechával len kosti a kožu.
Vtedy konečne prišla k sebe a uvedomila si, že ak niečo nespraví, je po nej. Vtedy sa ale na ňu vrhol jeden z tých psov a zhodil ju na kamenistú dlážku. Slintajúca tlama bola od jej tváre vzdialená len pár centimetrov. Videla, ako sa k nej blížili prísavky na koncoch chápadiel.
Vtedy sa okolo tvora omotali žiariace fialové vlákna. Beštia vypúlila oči a zrazu bola stiahnutá ponad Lydiinu hlavu preč. Rýchlo sa otočila, aby videla, čo sa mu stalo. Spravila to práve včas, aby uvidela, ako spadol k Menariným nohám. Bylinkárka sa nad neho sklonila, pritlačila mu ruky na bok a pes začal vrešťať od bolesti. Behom pár sekúnd dopadol tak, ako ľudia, ktorí padli za obeť jeho spoločníkom. Menara vstala. Lydia si všimla, že jej oči žiaria zeleným plameňom, rovnakým ako mnohé z útočiacich tvorov. Otočila sa smerom k jednej zo ženských lietajúcich postáv a z jej rúk vystrelili zelené plamene, ktoré spravili dieru do jej hrude. Tvor prekvapene zhíkol a spadol na zem. Menara sa pohla smerom k Lydii, jej oči teraz už v pôvodnej farbe. Cestou z rúk vystrelila ďalší prúd fialovej mágie, ktorá pred ňou vytvorila stenu. Tá sa rýchlo pohla smerom k Lydii, prešla cez ňu a zrazila tri malé horiace bytosti, ktoré k nej bežali.
Bylinkárka, ktorá zrejme bola niečím viac ako bylinkárkou, pomohla Lydii vstať.
„Čo to robíš? Mohla si zomrieť!“ skríkla Menara.
Lydia na ňu len prekvapene pozerala. Bylinkárka si odfrkla a otočila sa smerom k juhu, kam utekali ľudia. Najviac sa medzi nimi vynímal voz ťahaný dvomi koňmi, na ktorom sedel obézny kňaz.
„Cesta je voľná. Bež, kým môžeš!“ skríkla a sotila ju smerom k poliam, „Choď!“
Vtedy sa na oblohe znovu zablyslo a na voz spadol obrovský horiaci kameň. Otec Alfonz bol spolu s koňmi v sekunde mŕtvy. Z jamy sa zdvihol horiaci kamenný tvor a zareval.
„Tak toto bolo prehnané,“ poznamenala znechutene Menara. Lydia sa na ňu prekvapene pozrela.
„Naozaj. Toho infernala tam vôbec nemuseli hádzať. Sukkuby by ich bez problémov dohnali až to tu skončia.“
Lydia sa stále len pozerala, neschopná slova. Menara nahnevane odfrkla a poobzerala sa.
„Tak dobre, pôjdeš so mnou,“ povedala nakoniec a vyčarovala v rukách fialové svetlo. Následne pohla rukami smerom nahor a vytvorila nad nimi žiariacu kupolu. Potom vo vzduchu pomocou toho čudného svetla nakreslila nejaký znak a pohla pravou rukou. Znak sa rozplynul a pred ňou sa zjavili dve čierno-fialové ruky. Chytili vzduch medzi sebou a potiahli. Zjavila sa tam trhlina, v ktorej ale Lydia videla len prázdnotu. Menara ju chytila za plece a sotila do trhliny. Lydia sa zapotácala a spadla priamo do temnoty.

Blížili se ke kopcům na sever od Pohřebišť. Šlapali vzhůru, plížili se křovím a nemohli ani jít po pořádné cestě. Když pak dorazili k těm vrchům, stoupali rychle a bez odpočinku. Darius nechtěl ponechat nic náhodě a už rozhodně nechtěl, aby se nemrtví dozvěděli o jeho plánu.
Na jednom plácku položeném vysoko nad zemí zvedl najednou Crowley tlapu. Všichni se zastavili a někteří slabší jedinci si ihned sedli. Lord se k nim otočil.
„Tady zůstaneme. Vyrobte si něco jako ležení, ale nic velkého. Tohle není tábor. Žádné stany, žádné ohně, žádné prapory. Bojím se, že se tu dlouho nezdržíme. Snažte se dělat co nejméně hluku.“
Natasha přistoupila k okraji svahu, podívala se dolů a hned pochopila zákaz hluku a ohně. Na úpatí kopců, u břehu moře, se činili nemrtví. Ale nebyli sami. Nedaleko pobřeží kotvily dvě lodě s červenými plachtami a ocelovými ostny na celém trupu. Na plachtoví nesly černý symbol, připomínající obrácenou trnitou podkovu. Ze člunů přirážejících ke břehům skákali mohutní zelení tvorové s šavlemi a červenými košilemi, až na jednoho, jehož kůže byla hnědá. Ten měl masivní černou zbroj a velkou sekeru.
„Natasho!“ vytrhl ji z úžasu Bartolův hlas. „Pojď si dát trochu sýra.“ Natasha protočila oči a šla se k pěstounovi najíst. Nemohla si na něj pořádně zvyknout, očividně si worgení formu oblíbil a zůstával v ní většinu času. Ben vyndal ze svého batohu malý bochník sýra, který si schovával na zvláštní příležitost a Bartolo se ho pokusil nakrájet. S jeho prsty mu to ale příliš nešlo. Vymluvil se na tupý nůž a když to postupně zkusil Ben a Kent, ukázalo se, že nůž je vážně tupý. Kent se ponořil do hlubin svého batohu a hledal brousek, nakonec ale řešení přišlo samo v podobě lorda v černé zbroji.
„Prosím,“ řekl se zářivým úsměvem lord Creed a podal jim svůj nůž, ostrý jako břitva. „Doufám, že za tuhle laskavost dostanu podíl.“ Bartolo vzal jeho nůž do spárů a nějak se mu povedlo s ním upižlat kus. Ben mu nůž vytrhl a radši nakrájel celý sýr sám. Rozdělil každému jeho díl. Nebylo toho moc, ale po týdnech tuřínové polévky to byla příjemná změna.
Natashe bylo jasné, že kdyby s těmi třemi nebyla ona, Hiram si jich ani nevšimne. Ale nechtěla kazit ostatním radost ze sýra ani si zbytečně pohněvat lorda, a tak mlčela. To jeho dvoření jí pomalu začínalo lézt na nervy. Což o to, Hiram nebyl ošklivý ani hloupý, ale něco v něm ji prostě odpuzovalo. Když dojedla svůj sýr, vděčně se na něj usmála, zvedla se a odešla.
Vrátila se zpátky ke srázu, kde už stál sir Blake a díval se upřeně dolů, jako kdyby mohl z té výšky něco rozeznat.
„Sire Blaku,“ začala. Muž v hnědém kabátu zabručel, jako že poslouchá. „Směla bych vědět, co vlastně máte v plánu?“ Blake zvedl zrak a podíval se na ni.
„Chceme je v noci přepadnout a spálit jim lodě. Proto ten zákaz ohně a hluku, nechceme, aby o nás věděli.“
„A potom se vrátíme na Fenris?“ Zavrtěl hlavou.
„Ne. V plánu je vyrazit na jih, k Pyrewoodu a Greymanově zdi, kde táboří Ivar Bloodfang a Sedmá legie. Nemrtví si myslí, že jsme pořád tam, o našem malém ležení nemají ani potuchy.“
„A ty zelené věci tam, to jsou…?“
„Orkové,“ přikývl Blake. „A podle toho, co zjistil Ravenholdt, ten velký hnědý je generál Cromush nebo tak nějak. Pak tam má být ještě nějaká admirálka Hatchetová. O tom, kdo vede nemrtvé, nevíme nic, ale musí to být někdo silný, že takhle dobře zastoupil Sylvanas.“
„Sylvanas? Ta vůdkyně Opuštěných? Je mrtvá?“
„Ještě že tak. Na vlastní oči jsem viděl, jak ji můj král téměř rozetnul vedví.“
„Tak tedy nemrtví a orkové. To bude boj, jaký jsem ještě nezažila.“ Blake se zasmál.
„Pochybuju, že jsi kdy zažila vůbec nějaký boj.“ Natasha se zašklebila. Tenhle šlechtic se jí docela zamlouval.
„A smím ještě jednu otázku?“ Blake pokrčil rameny. „Kdo jsou ti muži, co mají ten samý kabát jako vy?“
„To jsou členové Královské hlídky. Tajný řád původem z Gilneasu. Slíbili jsme bránit ty, co utekli z města a jednoho dne se tam vrátíme jako jeho pánové.“ Natasha se usmála jeho optimismu. „Já jsem jeden ze dvou vůdčích Hlídačů. Ten druhý, seržant Cleese, zůstal v Darnassu a rozšiřuje řád. Ještě před měsícem jsme byli jen tři, a teď? Desítky.“ Blake se trochu rozohnil nad svým cílem, ale když si všiml Natashina výrazu, přerušil svůj monolog.
„Víš co? Radši pojď. Mám pocit, že lord Crowley bude brzo vysvětlovat svůj plán i ostatním.“