Kroniky Elrendaru

Mohutný roh zatroubil nad Fenrisem budíček a všechny probudil. Natasha zívla a pomalu se zvedla ze své slamněné matrace. Promnula si zalepené oči, zívla znovu a oblékla se do svého kožešinového kabátku. Spala oblečená, ale i strávit noc pod dekou a zabalená v kožešinách není nic příjemného. V kuchyni dostala od Bena tenký krajíc chleba s plátkem sušeného masa. Když spořádala svoji snídani, stavila se ve zbrojnici pro svoji sekeru, luk a přibalila i zelený plášť, když se nikdo nedíval.
Na dvoře už stáli skoro všichni Crowleyho vojáci a Ravenholdtovi zabijáci byli dokonce v plném počtu, jako by ani nespali. Z Creedovi milice, sestávající z jeho stráží a uprchlíků, ale dorazila Natasha mezi prvními. Darius a Ravenholdt promlouvali ke svým mužům, zatímco Creed netrpělivě podupával. Nejen že jeho milici trvalo dlouho, než se vůbec sešli, ale oproti perfektně disciplinovaným a vyzbrojeným válečníkům obou lordů vypadala jako nějaká tlupa banditů a kriplů. Lorna se ale o ty chudáky velice zajímala. Chodila mezi nimi a prohlížela si je. Natasha předstírala, že si kontroluje tětivu, aby se na ni Lorna nepokoušela promluvit.
„Kdo jsi?“ zeptala se a Natasha v duchu zaklela.
„Natasha. Ze Southshoru.“ Lorna si povzdechla.
„Takže vás potkalo to samé, co nás,“ řekla smutně. „Umíš bojovat?“
„Mám dost natrénováno,“ řekla Natasha rozhodně. Lorna pokývala hlavou.
„Snad to bude stačit.“
Milice se už shromáždila, takže Lorna nechala Natashu na pokoji a vrátila se ke svým. Jako poslední dorazil worgen Bartolo, kuchař Ben se sekerou na čtvrcení prasat a Girkon s batohem plným léčiv a starou rezatou palicí. Zařadili se do šiku a Crowley vydal rozkaz. Všichni vyrazili, opěšalí a krom několika vojáků a zabijáků nikdo bojeschopný na Fenrisu nezůstal.
Během půl hodiny dorazila armáda ke břehům ostrova. Žádný z lordů neoznámil, jaký mají přesně plán útoku a tak se často ozývaly nejisté hlasy. Na březích ještě zesílily, ale jakmile naskákalo vojsko do člunů poschovávaných v keřích, pochybovači zmlkli, aby šetřili síly na pádlování. Trvalo tři hodiny, než se jejich malá flotila dostala na západní břeh Lordameru, kde si mohli na chvíli odpočinout a pak pokračovat v pochodu směrem do Silverpineského lesa. Nemohli si být jistí, zda je nemrtví nesledují, proto si mezi stromy už jen šeptali, plížili se ve stínech stromů a ohlíželi se za každým šramotem. Natasha se snažila přijít na jiné myšlenky, než které ji tížily teď, a tak se rozhlížela po ostatních partyzánech. Samí muži, ženy a worgeni, to ostatně čekala. Ale když se zahleděla do řad lorda Ravenholdta, spatřila dvě postavy, které ji zaujaly.
Jedna vysoká, štíhlá, se světlými vlasy načesanými dozadu, svítivýma zelenýma očima a dlouhýma ušima. Druhý byl o poznání menší, sotva poloviční, ale podsaditý, s mocným plnovousem a ostrým pohledem. Na zádech nesl batoh, ze kterého byla Natasha unavená jen ho viděla, prckovi ale očividně nečinil nejmenší potíže.
Raději se od těch dvou odvrátila a zaměřila se na Girkona, který šel vedle ní.
„Slyšela jsem, že se prý chceš zabít.“ Girkon se na ní překvapeně podíval.
„Kdo ti tohle řekl? Ben?“ Zavrtěla hlavou.
„Lord Creed,“ řekla popravdě.
„To bych si nikdy nepomyslel, že by o mě řekl zrovna on. Ale něco pravdy na to je.“
„Ale proč?“ zeptala se Natasha poděšeně. Girkon si povzdechl.
„Byla jsi někdy zamilovaná?“ Natasha neuměla odpovědět. Jistě, ráda se bavila a laškovala s chlapci ze Southshoru, když byly dny ještě světlé, ale že by to byla láska, to se říct nedalo.
„Vidíš. Prostě všechno, co potřebuješ vědět, je to, že moje vyvolená se teď nejspíš někde vdává, pokud mu rovnou nerodí dítě,“ řekl zlomeným hlasem a naznačil, že se o tom nechce bavit. Natasha chápavě přikývla a už se neptala. Následovalo dlouhé ticho, do kterého se ozýval jen dusot malé armády, občasné zakašlání a křupání větviček.
„Co myslíš, měl Smithers pravdu, když říkal, že jsme jen vějíčka, kterou nemrtví spolknou jako malinu, jen aby měli sami lordi dost času zmizet?“ prolomil Girkon mrtvé ticho. Natasha se při té představě otřásla.
„Tohle by snad neudělali,“ pokrčila rameny.
„Nevím, už jsem zažil ze strany šlechty horší zrady.“
„A já zase myslím, že co je Smithers v jiné kůži, je pěkný škarohlíd,“ snažila se znít přesvědčivě, ale sama nevěděla, co si má myslet. Co když si Smithers vážně nevymýšlel? Co když jdou všichni na smrt? A pokud jdou, tak co? Stejně s tím nic neudělá a smrti se nebojí, protože pak zase uvidí Liama a půjde na to krásné místo, které už jednou odmítla. Tentokrát to neudělá.
V každém případě to mělo už velmi brzy začít.

Sivé mraky občas osvetlil záblesk zeleného svetla. Krátko nato na zem dopadli obrovské kamene, ktoré v kráteroch sformovali obrovské monštrá horiace zelenými plameňmi. Po zemi pobehovali malé sivé tvory horiace rovnakými plameňmi a tiež červené veci pripomínajúce obrovské nechutné psy. Na oblohe lietali okrídlené bytosti podobné krásnym ženám a iné, omnoho väčšie, oranžové a obrovské. Za pobehujúcimi beštiami a dopadajúcimi kameňmi sa organizovaným krokom pohybovali légie sivých, oranžových a modrých vysokých svalnatých tvorov s obrovskými sekerami, čiastočne chránenými plátmi brnenia. A za nimi šiel veliteľ, obludné monštrum so štyrmi nohami, sivozelenou pokožkou, obrovskými koženými krídlami a zelenými plameňmi na vrchole hlavy. V ruke mal obrovský meč s dvomi čepeľami. Celá táto masa sa blížila k mestečku, kde panicky pobehovali obyvatelia a tých pár stráží, ktoré ešte neušli.
Bolo to nádherné.
„Kurvapičeusvetlajebaťtovšetkokdejetákravaskalichmi?“ nadával otec Alfonz, stojaci pri voze, na ktorý slúžky nakladali všetky jeho svetské majetky, ktoré v tak krátkom čase stihli pozbierať.
Lydia ho ignorovala, zhypnotizovane pozerala na masu lejúcu sa z Alterackých hôr k Tarren Millu. Pustila kalichy, ktoré držala v rukách a pomaly začala kráčať smerom k približujúcej sa armáde. Niekde vnútri vedela, že jej hrozí smrteľné nebezpečenstvo, ale ich krása ju úplne opantala.
„Čo to robíš? Nasadni kurva do voza! Odchádzame z tohto pojebaného mesta!“ skríkol Alfonz, zahadzujúc všetku pretvárku na rozumného a slušného kňaza za hlavu.
Nepočúvala ho. Nebolo úniku, to vedela. Tieto bytosti chytia každého, kto sa bude snažiť utekať.
Z druhého priesmyku, ktorý bol viac na východe, začali zostupovať nemŕtvi Pohromy a medzi nimi ďalší z tých tvorov, veľkí muži s rohmi a krídlami.
Malé pobehujúce tvory sa dostali k ľuďom a začali po nich strieľať oheň. Obrovské psy pobehávali medzi nimi a skákali po ľuďoch, zvaľovali ich na zem a pritláčali na nich chápadlá vyrastajúce z chrbta. Tí začali kričať v agónii a rýchlo sa začali scvrkávať, ako keby z nich niekto vysával mäso a ponechával len kosti a kožu.
Vtedy konečne prišla k sebe a uvedomila si, že ak niečo nespraví, je po nej. Vtedy sa ale na ňu vrhol jeden z tých psov a zhodil ju na kamenistú dlážku. Slintajúca tlama bola od jej tváre vzdialená len pár centimetrov. Videla, ako sa k nej blížili prísavky na koncoch chápadiel.
Vtedy sa okolo tvora omotali žiariace fialové vlákna. Beštia vypúlila oči a zrazu bola stiahnutá ponad Lydiinu hlavu preč. Rýchlo sa otočila, aby videla, čo sa mu stalo. Spravila to práve včas, aby uvidela, ako spadol k Menariným nohám. Bylinkárka sa nad neho sklonila, pritlačila mu ruky na bok a pes začal vrešťať od bolesti. Behom pár sekúnd dopadol tak, ako ľudia, ktorí padli za obeť jeho spoločníkom. Menara vstala. Lydia si všimla, že jej oči žiaria zeleným plameňom, rovnakým ako mnohé z útočiacich tvorov. Otočila sa smerom k jednej zo ženských lietajúcich postáv a z jej rúk vystrelili zelené plamene, ktoré spravili dieru do jej hrude. Tvor prekvapene zhíkol a spadol na zem. Menara sa pohla smerom k Lydii, jej oči teraz už v pôvodnej farbe. Cestou z rúk vystrelila ďalší prúd fialovej mágie, ktorá pred ňou vytvorila stenu. Tá sa rýchlo pohla smerom k Lydii, prešla cez ňu a zrazila tri malé horiace bytosti, ktoré k nej bežali.
Bylinkárka, ktorá zrejme bola niečím viac ako bylinkárkou, pomohla Lydii vstať.
„Čo to robíš? Mohla si zomrieť!“ skríkla Menara.
Lydia na ňu len prekvapene pozerala. Bylinkárka si odfrkla a otočila sa smerom k juhu, kam utekali ľudia. Najviac sa medzi nimi vynímal voz ťahaný dvomi koňmi, na ktorom sedel obézny kňaz.
„Cesta je voľná. Bež, kým môžeš!“ skríkla a sotila ju smerom k poliam, „Choď!“
Vtedy sa na oblohe znovu zablyslo a na voz spadol obrovský horiaci kameň. Otec Alfonz bol spolu s koňmi v sekunde mŕtvy. Z jamy sa zdvihol horiaci kamenný tvor a zareval.
„Tak toto bolo prehnané,“ poznamenala znechutene Menara. Lydia sa na ňu prekvapene pozrela.
„Naozaj. Toho infernala tam vôbec nemuseli hádzať. Sukkuby by ich bez problémov dohnali až to tu skončia.“
Lydia sa stále len pozerala, neschopná slova. Menara nahnevane odfrkla a poobzerala sa.
„Tak dobre, pôjdeš so mnou,“ povedala nakoniec a vyčarovala v rukách fialové svetlo. Následne pohla rukami smerom nahor a vytvorila nad nimi žiariacu kupolu. Potom vo vzduchu pomocou toho čudného svetla nakreslila nejaký znak a pohla pravou rukou. Znak sa rozplynul a pred ňou sa zjavili dve čierno-fialové ruky. Chytili vzduch medzi sebou a potiahli. Zjavila sa tam trhlina, v ktorej ale Lydia videla len prázdnotu. Menara ju chytila za plece a sotila do trhliny. Lydia sa zapotácala a spadla priamo do temnoty.

Blížili se ke kopcům na sever od Pohřebišť. Šlapali vzhůru, plížili se křovím a nemohli ani jít po pořádné cestě. Když pak dorazili k těm vrchům, stoupali rychle a bez odpočinku. Darius nechtěl ponechat nic náhodě a už rozhodně nechtěl, aby se nemrtví dozvěděli o jeho plánu.
Na jednom plácku položeném vysoko nad zemí zvedl najednou Crowley tlapu. Všichni se zastavili a někteří slabší jedinci si ihned sedli. Lord se k nim otočil.
„Tady zůstaneme. Vyrobte si něco jako ležení, ale nic velkého. Tohle není tábor. Žádné stany, žádné ohně, žádné prapory. Bojím se, že se tu dlouho nezdržíme. Snažte se dělat co nejméně hluku.“
Natasha přistoupila k okraji svahu, podívala se dolů a hned pochopila zákaz hluku a ohně. Na úpatí kopců, u břehu moře, se činili nemrtví. Ale nebyli sami. Nedaleko pobřeží kotvily dvě lodě s červenými plachtami a ocelovými ostny na celém trupu. Na plachtoví nesly černý symbol, připomínající obrácenou trnitou podkovu. Ze člunů přirážejících ke břehům skákali mohutní zelení tvorové s šavlemi a červenými košilemi, až na jednoho, jehož kůže byla hnědá. Ten měl masivní černou zbroj a velkou sekeru.
„Natasho!“ vytrhl ji z úžasu Bartolův hlas. „Pojď si dát trochu sýra.“ Natasha protočila oči a šla se k pěstounovi najíst. Nemohla si na něj pořádně zvyknout, očividně si worgení formu oblíbil a zůstával v ní většinu času. Ben vyndal ze svého batohu malý bochník sýra, který si schovával na zvláštní příležitost a Bartolo se ho pokusil nakrájet. S jeho prsty mu to ale příliš nešlo. Vymluvil se na tupý nůž a když to postupně zkusil Ben a Kent, ukázalo se, že nůž je vážně tupý. Kent se ponořil do hlubin svého batohu a hledal brousek, nakonec ale řešení přišlo samo v podobě lorda v černé zbroji.
„Prosím,“ řekl se zářivým úsměvem lord Creed a podal jim svůj nůž, ostrý jako břitva. „Doufám, že za tuhle laskavost dostanu podíl.“ Bartolo vzal jeho nůž do spárů a nějak se mu povedlo s ním upižlat kus. Ben mu nůž vytrhl a radši nakrájel celý sýr sám. Rozdělil každému jeho díl. Nebylo toho moc, ale po týdnech tuřínové polévky to byla příjemná změna.
Natashe bylo jasné, že kdyby s těmi třemi nebyla ona, Hiram si jich ani nevšimne. Ale nechtěla kazit ostatním radost ze sýra ani si zbytečně pohněvat lorda, a tak mlčela. To jeho dvoření jí pomalu začínalo lézt na nervy. Což o to, Hiram nebyl ošklivý ani hloupý, ale něco v něm ji prostě odpuzovalo. Když dojedla svůj sýr, vděčně se na něj usmála, zvedla se a odešla.
Vrátila se zpátky ke srázu, kde už stál sir Blake a díval se upřeně dolů, jako kdyby mohl z té výšky něco rozeznat.
„Sire Blaku,“ začala. Muž v hnědém kabátu zabručel, jako že poslouchá. „Směla bych vědět, co vlastně máte v plánu?“ Blake zvedl zrak a podíval se na ni.
„Chceme je v noci přepadnout a spálit jim lodě. Proto ten zákaz ohně a hluku, nechceme, aby o nás věděli.“
„A potom se vrátíme na Fenris?“ Zavrtěl hlavou.
„Ne. V plánu je vyrazit na jih, k Pyrewoodu a Greymanově zdi, kde táboří Ivar Bloodfang a Sedmá legie. Nemrtví si myslí, že jsme pořád tam, o našem malém ležení nemají ani potuchy.“
„A ty zelené věci tam, to jsou…?“
„Orkové,“ přikývl Blake. „A podle toho, co zjistil Ravenholdt, ten velký hnědý je generál Cromush nebo tak nějak. Pak tam má být ještě nějaká admirálka Hatchetová. O tom, kdo vede nemrtvé, nevíme nic, ale musí to být někdo silný, že takhle dobře zastoupil Sylvanas.“
„Sylvanas? Ta vůdkyně Opuštěných? Je mrtvá?“
„Ještě že tak. Na vlastní oči jsem viděl, jak ji můj král téměř rozetnul vedví.“
„Tak tedy nemrtví a orkové. To bude boj, jaký jsem ještě nezažila.“ Blake se zasmál.
„Pochybuju, že jsi kdy zažila vůbec nějaký boj.“ Natasha se zašklebila. Tenhle šlechtic se jí docela zamlouval.
„A smím ještě jednu otázku?“ Blake pokrčil rameny. „Kdo jsou ti muži, co mají ten samý kabát jako vy?“
„To jsou členové Královské hlídky. Tajný řád původem z Gilneasu. Slíbili jsme bránit ty, co utekli z města a jednoho dne se tam vrátíme jako jeho pánové.“ Natasha se usmála jeho optimismu. „Já jsem jeden ze dvou vůdčích Hlídačů. Ten druhý, seržant Cleese, zůstal v Darnassu a rozšiřuje řád. Ještě před měsícem jsme byli jen tři, a teď? Desítky.“ Blake se trochu rozohnil nad svým cílem, ale když si všiml Natashina výrazu, přerušil svůj monolog.
„Víš co? Radši pojď. Mám pocit, že lord Crowley bude brzo vysvětlovat svůj plán i ostatním.“

"Myslíš, že pochopí, co to znamená?" Sathera nakrčila pihatý nosík a zadívala se na propracovanou záložku do knihy, kterou Isiel právě dozdobila posledním srdíčkem a králíčkem a vložila ji mezi stránky pojednávající o šokovém štítu, variantě na manový štít, kterou v Dalaranu dosud žádný lidský mág nedokázal překonat. Autor toho kouzla byl přeci, prostě a jednoduše, úúúúžasný...
"Povídají, že umí číst myšlenky, nebo ne?" plavovláska s ledově modrýma očima zvedla pohled od knihy, zavřela ji a skryla do sloupku dalších připravených na stole. Pak se rozmyslela a dala ji ještě o dva svazky níž.
"Jistě, určitě ho bude zajímat pubertální elfka, která během jeho přednášek okopává křesla nudou," Sathera zakroutila hlavou a její nazrzlé kadeře se rozlétly kolem jako svatozář.
Isiel přejela rukou své pečlivě spletené vlasy a chvilku ji pozorovala.

Sebekázeň. Sebekontrola. Disciplína. Píle. Řehole.
Tisíce našprtaných magických formulí, které byly ničím ve chvíli, kdy její led neodolal Satheřinu ohni a přirozenému daru sesílat evokační kouzla.
"To nebylo na jeho přednášce. Nudil mne Aethas Sunreaver. A Modera," řekla dotčeně a založila si ruce na prsou.
"Tak Aethas je nudný? A Modera? Není to spíš tím, že ti na hlavní předmět určili tvou roztomilou starší sestřičku?" Sathera vyplázla jazyk, a pak přejela prstíky po hřbetech všech tlustých knih v tom sloupci.
"Někteří to mají za protekci a pomlouvají tě," dodala a zkusila všechny knihy naráz zvednout. Sloupec byl tak vysoký, že za ním z malé Sathery nebylo vidět nic, jen dva narezlé culíky po stranách.
Elfí děvče se rozesmálo a položilo knihy zpět na stůl.
Isiel se nesmála ani trochu, její výraz ztvrdl a oči se podobaly ledu z horských jezer.
"Hira. Nikdy mi neodpustila, že jsem lepší v ledové magii. A v hodinách, které vede ona sama, ji nemohu ponížit, jinak by mi zařídila vyhazov z Citadely. Nemohu... u Sluneční Studny... ani to, co si tam může dovolit ten dvanáctiletý lidský zázrak!"
"Máš na mysli Antonidase? Je moc milý a jak se umí usmívat," Sathera vykoukla po jedné straně sloupce knih a zamrkala na Isiel.
"Prý dostal za svou první semestrálku řád Nadprůměrné Bystrosti a vlastní místo v Sekci Pokročilého Výzkumu a Osvícení."
"Jistě, i on je naší veledospělé Hiře trnem v oku. I přesto má v jejích hodinách alespoň právo klást otázky. Já se nesmím ani hlasitěji nadechnout. Protekce, jásně," Isiel zkřivila tvářičku, "já bych to nazvala šikana."
"Hmm nebýt tak chvíli v Kirin Tor a moci ji srovnat tak, jak to dělala Magna Aegwynn, když jí někdo stál v cestě," Sathera si opřela lokty o kraj stolu a zabořila bradičku do dlaní. Její oči zasněně utekly k oknům na sever, kde se za hladinou Lordamere rozkládal Tirisfal.
"No, Aegwynn určitě netrávila celé měsíce nad Aethasovou úpravou Antonidovy definice kontinua a převrácených možností cestování časem. Kdyby to tak bylo, Magna by těžko stihla všechno ostatní," protáhla Isiel a povzdechla si, "cítit moc, jakou měla ona... čelit sama nejhorším nepřátelům, zažít to cestování a dobrodružství!"
"Co je nudného na vyjmenování šedesáti sedmi rostlin využitelných v alchymistické transmutaci, inskripci a léčení... včetně jejich roztodivných účinků na živé organismy, nemluvě o možných kulinářských aplikacích mageroyal a jejího vlivu na vrásky?" Sathera tak dokonale napodobila tón arcimágyně Modery, že se Isiel dala nahlas do smíchu.

Utichla ve chvíli, kdy jí došlo, že nejsou v místnosti samotné, a že to, co slyšela, byly důrazně zavírané dveře.
Vychrtlý černovlasý elf s tváří napůl zakrytou vysokým límcem je obě sledoval zpod nakrčeného obočí. Isiel varovně pohlédla za záda vysmáté Sathery, pak do její tváře a zrzka se vylekaně otočila a zvedla se od stolu.
"Arcimágu Rommathe!" vyjekla a vysekla trochu nevyvážené pukrle, divže mu nepadla k nohám.
"Knihy a asistent pro prince Sunstridera?" odvětil elf nezaujatým chladným tónem.
Isiel vystřelila jako kašpárek na pružince a popadla celou hromadu, která byla vyšší, než ona sama.
Elf provrátil oči, sklonil se k ní a sebral z horní části sloupku právě tolik knih, aby dívka viděla na cestu, pak jí otevřel volnou rukou dveře a kývl bradou. Jasné gesto, aby nadále nepokoušela jeho trpělivost.

Sathera se kousla do rtu, když si všimla, že Isiel zůstala na vrchu hromádky právě ta kniha se srdčíkovou a králíčkovou záložkou.
Plavovláska si sloupec knih přidržela bradičkou a s tvářemi zbarvenými do nachova prošla kolem Rommatha na chodbu krokem hodným královny... no a nebo hawkstridera brodícího se močálem.

Sathera setrvala v předkloně, dokud se dveře studovny nezavřely, pak vydala cosi mezi oddechnutím, uchichtnutím a škytnutím a rychle přitiskla ucho ke klíčové dírce.
Ze vzdáleného konce chodby se až sem linul Rommathův cynický hlas.
"Snowdawn. Měla byste se učit rozvážnosti u svých starších sester. Pochybuji, že princ bude brát vážně jakýkoli vzkaz, dokud bude obsahovat králíčky."

"Matka s tebou již nikdy nechce mluvit," stříbrovlasý elf stál zády k ní s rukama založenýma za zády. Ani se nenamáhal otočit.
Jeho slova kousala víc, než chladný vítr, který zde na vrcholu nejvyšší věže Citadely dnešního večera vanul.
Objala si tělo rukama, protože vystoupila ven na ochoz jen v mágském rouchu... ale byl to obsah jeho vět, co ji mrazil až u srdce, ne dalaranské počasí.
"Hira má za to, že by se celý incident měl hlásit Radě Šesti jako důkaz tvé nekompetentnosti a selhání tvého úsudku. Jako podklad pro tvé vyloučení ze studia i budoucí praxe."

Z Fialového salónku za nimi se linula veselá taneční hudba, znělo šumění perlivého vína v magické fontánce, cinkot skla a hovor mnoha hlasů.
Nadechla se, aby se hájila, ale nedal jí čas promluvit.
"Na druhou stranu je tu tvá píle a studijní úspěchy, chválihodné odříkání frivolního společenského života, aktivní členství v prestižních univerzitních klubech a radách, které ti závidí i starší mágové, tvá blížící se závěrečná zkouška, tvá vychvalovaná účast na vědeckých expedicích a doporučení všech tvých profesorů... s vyjímkou Hiry."
Zachvěla se a schoulila se sama do sebe, hlavu sklonila níž.
Vítr se trochu více opřel do jeho vlasů a fialového pláště se symbolem vidoucího oka, když pomalu rozpletl spojené ruce a opřel se jimi o chladné kamenné zábradlí.

"Neměla jsem. Nechtěla jsem to," zazněl její tichý zlomený hlas a účinkovalo to na něj jako rána bičem, po které se napřímil a odvrátil od pohledu na Alteracké ledovce barvící se západem slunce.
Upřel ledově modré oči do jejích.  
"Sám Rommath mi tvrdil, že bez tvé asistence a aplikací poznatků tvých experimentů s vodními a ledovými elementály by jeho projekt Arcanis Mechanica byl ochuzen o zajímavou variantu, která jemu jako pyromágovi ani nevytanula na mysli," řekl, jako by oddaloval vyslovení rozsudku, na který téměř bez dechu čekala.

Jistě, Hira pokládala tvorbu golemů a arkánních strážců za mrhání magií. Nač investovat magii do něčeho, co pak disponuje pouhou obrovskou silou, od čeho by pak byly nižší rasy, se kterými se elfové spojili?
Manuální práce prostě byla pro lidi a trpaslíky.
"Po tom, co Narasi neuspěla u zkoušky a byla převelena k štítonošům a arkánním bojovníkům města, vkládali jsme do tebe s matkou naděje," jeho tichá výčitka byla jako rána pěstí do žaludku. Nedokázala se mu podívat do tváře, jen studovala znaky Kirin Tor na jeho róbě a choulila se čím dál víc.
"Tvůj talent je silnější, než Hiřin. Stále věřím tomu, že se staneš všestranně vzdělaným a kultivovaným  mágem a učitelem dalších generací Kirin Tor. Jedním z těch, co dosáhnou na titul arcimága a budou uznáváni i na severu ve Vznešené Domovině."
Pomalu zvedla oči a doputovala pohledem po zlatém lemu jeho roucha až k límci a k jeho tváři.
Neusmíval se. Nemračil se.
V jeho očích se zračila bolest a to ji zasáhlo.
"Ale do odvolání ti zakazuji vstup do našeho domu a kouzlení na půdě Dalaranu, dokud není v ohrožení život, který bys tak zachránila.
Vael'thase uvidíš až tehdy, kdy si to bude on sám přát.
Matka a Hira si nepřejí tě vídat.
Krasus navrhl vyslat tě na dlouhodobou stáž, dokud se věci neuklidní."
"Dostanu někdy šanci říci Vaelovi pravdu, až bude dost velký, aby ji pochopil? Nebo vyroste s tím, co mu bude vykládat Hira?" optala se bez jediné stopy citu ve tváři.
"Tu šanci dostaneš, pokud si on sám jednou bude přát tě poznat," odvětil vyrovnaně a přísně, pak se opět zadíval kolem ní do bujarého veselí salónku, kde probíhala oslava povýšení dalšího lidského muže, o tolik mladšího, než byla Isiel, do hodnosti arcimága. Jako by to bylo včera, co ho vítal do řad Kirin Tor.
"Musím zpět ke svým povinnostem. Měla bys Antonidovi přijít popřát, předběhl svým talentem mnohé z nás," vykročil do salónku a zastavila ho její tichá slova.
"Otče? Odpustíš mi někdy?"
Ohlédl se přes rameno a věnoval jí zamyšlený pohled.
"To se dávno stalo, jinak bys už vyklízela svou studovnu."

Když jeho vysoká postava zmizela v reji jiných fialových rób uvnitř, ze rtů se jí vydralo zaskučení a zaklonila hlavu, až se korunou pečlivě spletených platinově blond vlasů dotkla chladné omítky.
Byla idiot a patřil jí trest, ne slitování. Zasloužila si konec a vyhazov.
Pomalu se podél zdi sesunula k zemi, přitáhla si kolena pod bradu a schoulila se tak, že byste si jí všimli až ve chvíli, kdy byste o ni zakopli.
Do očí se jí draly slzy.


"Isi?" Sathera se bez zábran posadila na chladnou dlažbu ochozu přímo proti ní, v rukou bílý kožešinový plášť, který jí donesla.
Isiel jen zakňourala a zvedla k ní bledou tvář. Sathera kolem ní začala aranžovat kožešinu a na nic se neptala.
"Nemusíš mi nic říkat. Dobře vím, že tě Hira vyprovokovala. Magické duely v místnostech mimo laboratoře a učebny jsou vždy zrádné, pokud nevíš, kdo vše je v dosahu ledové novy a blizardu, že? A ty jsi vždy byla silnější, než ta slepice."
Isiel jen pevně stiskla víčka, ale z očí jí i tak vyhrkly slzy.
"Měla bych skončit s magií, Sathero-"
"Ty? Nesmysl! Ptala jsem se Narasi. Miminko Vael'thas je vpořádku, doteď nikdo netuší, jestli ho zachránila pozice kolébky, nebo jestli má sám nějakou vrozenou odolnost vůči ledu. Pověz mi ale jedno," Sathera ji celou zabalila do bílého pláště a pohladila po vlasech, pak ji vzala za bradu a přiměla ji zvednou tvář a zadívat se na ni.
"Doufám, že jsi té náně Hiře umrazila zadek tak, aby si pár neděl nesedla?" řekla smrtelně vážně.
Isiel se i přes slzy musela začít smát.

Sathera spokojeně oplatila úsměv a očima zabloudila k salónku, odkud právě zazářila světla iluzorních kouzel seslaných pro pobavení kolegů i hostů oslavence.
"Tohle je Antonidův večer. A on si přál, aby dnes nebyl nikdo smutný. Věř mi, jednou to dotáhne daleko a budeme to my, kdo se bude učit od něj," zavěštila si a pak jako by se na něco rozpoměla, pleskla se po čele a zalovila v širokém rukávu.
"Tohle mi pro tebe dal, prý to máš dostat právě dnes, až s tebou skončí tvůj otec.
A princ Sunstrider se s tebou chtěl sejít v knihovně Citadely. Táák. Vzkazy předány," mrkla na ni.
"Princ?" Isiel si otřela nártem ruky tváře od slz a Sathera ji popadla za ruku a vtiskla jí do ní kulatý kovový předmět, pak se usmála.
"Patrně myslel ještě dnes. Není dobré nechat ho čekat. Ty tajnůstkářko," zavrkala, zvedla se a s energií vichřice, jak u ní bylo zvykem, odběhla do salónku.
Isiel rozevřela dlaň a zadívala se do ní.
Byla to stříbrná mince se symbolem dalaranského oka a jménem Antonidas, taková, jaké studenti i učitelé od pradávna házeli do hlavní fontány v naději, že se jim splní přání, které na ni vyryjí.
Otočila ji a chvilku četla nápis na její druhé straně.

"Dej mi sílu přijmout věci, které nedokážu změnit. Odvahu změnit věci, které mohu. A moudrost, abych poznal rozdíl."

Stiskla minci pevně v ruce a na okamžik se zadívala k horám, jejichž štíty už halil soumrak.
Ta dokonalost, ticho a chlad hor bez chaosu, jaký vládl zde v tom extravagantním městě mágů se vším jeho komfortem, pletkami, rozmařilostí a dekadencí. To jí zde chybělo.
Uvnitř ní byl ale naprostý klid a řád, který už nemělo nikdy nic rozbouřit, jak si slíbila.
Bude jako ty vzdálené a nepřístupné vrcholky hor. Už se nenechá nikdy vyprovokovat.
Hrdě se napřímila a urovnala svůj kožešinový plášť, pak pronesla formuli a teleportovala se přímo do středu knihovny.

Její nově nalezená hrdost a sebedůvěra vzaly téměř okamžitě za své.
Již dlouho s ním nejednala tváří v tvář a nevídala ho jinak, než v přednáškových sálech z dálky, či na obřadech a rituálech, na které se sem pravidelně vracel z Quel'Thalas, kvůli své pozici v Kirin Tor, která byla u některých v Domovině takovým zdrojem pobavených drbů.
Zapomněla, jak zatraceně je vysoký a kolik mu na výšce dodával slavnostní háv se zástavou jednorožce ze Silvermoon. Sebrala dost odvahy jen na to, aby si prohlédla zlatý řetěz držící mu plášť na širokých ramenou, vzápětí se poklonila a už zůstala skloněná.
"Výsosti," oslovila jeho levou botu.
Jak směšně se dokázala soustředit na detaily ve chvílích nevyššího stresu... uvědomila si, že i na špičce jeho střevíce byla dokonalá elfí výšivka zpodobňující znak Quel'Thalas.

"Aspirující arcimágyně Snowdawn, třetí ze tří?" jeho zvučný hlas zněl vlídně, možná trochu pobaveně.
Netušila, jak může mít princ v povědomí jakoukoli rodinu elfů, co už generace nežila na území Quel'Thalas, ale tím více byl hoden obdivu.
"To první by ode mne bylo velmi troufalé a ambiciózní tvrdit, můj princi. Ale nosím ono příjmení jako třetí ze tří dcer, takže to druhé... ano," dostala ze sebe nakonec.
"Víte, tvrdím Krasovi, že jestli je můj národ něčím typický, je to jeho rovná páteř. Začínám si dělat starost o tu vaši," levá bota zmizela pod zlatem vyšitou róbou, jak se princ Sunstrider otočil a přešel k jednomu z čtecích pultíků.
Pochopila a narovnala se, trochu úlevně si oddechla, když se vzdálil a konečně ji propustil z pohledu těch pronikavých modrých očí.
Promluvil a jeho hlas se na nic neptal, prostě jí oznamoval její budoucnost, zatímco pozorovala jeho vlasy, tak podobné tkanému hedvábí zlaté barvy.
Možná byste ho někdy dokázali obléci do prostého šatu, ale i tak by se jeho krev nezapřela. Prostě byl zvyklý ostatní převyšovat... ale v jeho tónu nebyla stopa po aroganci, jen vřelá starost a tajený úsměv.
"Byl bych rád, abyste doručila na sever mé poselství adresované Belo'viru Salonar. Jedná se o výsledky mé zdejší práce, které budou prospěšné i Vznešenému lidu, a nehodlám jejich doručení svěřit jen tak nějakému poslovi. Samozřejmě dostanete doprovod i mé povolení zapsat se do kurzů a přednášek ve Falthrienově Akademii, pokud vás osloví tamější prostředí a kolektiv... nebo najdete novou inspiraci, tak jako já ji nacházím naopak zde.
Třeba pak, až se opět vrátíte do Dalaranu, budete prospěšnější i Kirin Tor.
Magie je v Quel'Thalas ještě běžnější, než zde, téměř vám bude připadat, že s ní plýtváme," zlatovlasý elf zavřel malou knihu vázanou v rudé kůži a přejel elegantní rukou s mnoha prsteny po jejích deskách. Po okraji stránek i vazby se rozlila fialová záře arkány a uzamkla tak zápisník proti neoprávněnému čtení. Pousmál se a ohlédl přes rameno na ni.
Stála tam jako socha a stále nemohla uvěřit svým uším.
Studium. Falthrienova akademie. Quel'Thalas.
Daleko od Hiry a od té hanby. Blíž... Sluneční studni?
Před chvílí uvažovala, že už nikdy na magii nepomyslí...


Díval se na ni, jako by viděl dítě, kterému místo výprasku podal ruku plnou cukrátek.
"Každý má nárok poučit se z vlastních chyb, kurýrko Snowdawn. Nejprve ty chyby ale musí učinit," přistoupil i s knížkou k ní a ona klesla na kolena. Zarazil se, jako by si na něco vzpomněl.
Pobaveně stiskl rty, pak se vrátil zpět k pultíku, jako by na něm cosi hledal.
"I když budete cestovat na sever, ten plášť tu nechte. Věřte mi, že v Eversong je mnohem vlídnější podnebí, než zde. A nezapomeňte si nechat ukázat město, Elrendarské vodopády a Terasu Magistrů na Quel'Danas. Právě tam Belo'vira nejpravděpodobněji zastihnete."
Zvedla tvář, když zjistila, že se k ní sklání, až mu zlaté prameny vlasů padly dopředu přes ramena. Podával jí knihu a cosi dalšího a stále se tak vlídně usmíval.
"Al diel shala, kurýrko," počkal, až od něj přijme zapečetěný svazek a pak se teleportoval nahoru do Fialového salónku za ostatními.

Isiel zmateně sklonila oči k princovu zápisníku. Tolik důvěry, když si ji zasloužila ze všech nejmé-
Neudržela se a překvapením nahlas škytla.
Ta druhá věc, kterou jí podal zároveň s knihou, byla prastará záložka do knihy zdobená srdíčky a králíčky.

Zdálo se to tak jednoduché a přitom tak šílené. Když ale seděla skrčená v křoví a pozorovala tábor orků na pobřeží, přišel jí ten plán ještě šílenější, než ve dne. Nemrtví měli ležení o něco dál, o ně se starat nemuseli a orkové byli už tak dost velká hrozba. Kdyby aspoň všichni útočníci byli zdraví, silní a vycvičení, jenže Crowley musel poslat všechny a týkalo se to i nedospělých, starých nebo prakticky invalidů. V noční tmě měli jednu jedinou výhodu: moment překvapení. A tuhle výhodu chtěl jednooký worgen využít beze zbytku. Poslal všechny milicionáře několika tajnými cestami dolů na pobřeží a přikázal jim co nejlépe se skrýt. Většina jeho vojáků a zabijáci měli mezitím vyvolat poplach přímým útokem, čehož měla milice využít a s pomocí mágů Phina a Dibbse zapálit orkské lodě. Teoreticky. Všechno se ale mohlo zvrtnout během okamžiku.
Pohladila si sekeru u pasu, založila šíp do tětivy a zkusila ho cvičně natáhnout. Čekala už jen na signál. Z vedlejších křovisek se občas ozvalo zakašlání nebo rupnutí větvičky. To jí pokaždé připomnělo, že tu není sama, že s ní je spousta odhodlaných a statečných mužů: Bartolo, Kent, Ben, Girkon, sir Blake i lord Creed a spousta dalších.
Zničehonic noční ticho prořízlo ostré zavytí. To byl signál. Lehce jako srnka vyskočila z křoví a slyšela za sebou i dusot a oddechování ostatních. Zdálky se ozýval mocný bojový řev orků i rachot bojových strojů nemrtvých, stejně jako vytí worgenů. Velká část orků ale zůstavala právě zde a to byl Natashin úkol: Dostat se spolu s dalšími tam, zaměstnat orky a ochránit Phina s Dibbsem na dost dlouhou dobu, aby stihli zapálit svými kouzly lodě.
Zamířila a vystřelila. Šíp ale nenarazil přímo a sklouzl po brnění zasaženého orka. Kent byl úspěšnější, zabil orka jedinou ranou, ale stejně to moc smyslu nemělo, poplach byl už spuštěn.
Orkové zařvali do zvonění lodního zvonu a vrhli se na vetřelce. Blake rychle poslal pěšáky a Hlídače napřed, aby mohli střelci a lučištníci z relativního bezpečí střílet na obránce lodí. Natasha si navlékla luk na tělo a vytáhla sekeru, protože s ní si přišla o něco jistější. Brzy ji však bylo jasné, že ork není člověk a boj s ním je mnohem těžší. Několikrát přežila jen díky tomu, že Creed, Bartolo nebo Kent dobře mířenou ranou zasáhli orka, který se už už napřahoval ke smrtícímu úderu.
Bitva byla krvavá, po zemi se váleli mrtví z obou stran i jejich končetiny, bez rozdílu. Ve vzduchu čpěl pach krve, potu a špíny. Natasha se dělalo trochu zle, ale udržela se a rozsekla hlavu orkovi, který se sápal po Girkonovi. Bojový řev zelenáčů ale neustával, spíše sílil s každým dalším mrtvým. Občas proletěla okolo ohnivá koule, pozdrav od Phina nebo Dibbse. Ti dva pobíhali ve svých potrhaných róbách za linií a hledali co nejlepší místo, odkud by mohli zapálit plachty lodí. Několik pěšáků je vždycky krylo nebo jim čistilo přístup.
Najednou se na scéně objevila velká orčice s rudým admirálským kloboukem a dvěma sekerami, v každé ruce jednu. Její pokřik byl ještě děsivější a krvelačnější, než řev jakéhokoli z mariňáků. Když ji mágové uviděli, poznali, že jim dochází čas a tak se rozhodli vsadit vše na jednu kartu. Zastavili se na pahorku a začali společně čarovat ohromnou ohnivou kouli. Orkové si toho samozřejmě všimli a nebýt Blakových Hlídačů, kteří včas zasáhli, milice by vůbec nestihla zareagovat.
Tehdy si Natasha všimla další Creedovy kvality. Byl úžasný šermíř. I když ho orkové několikrát obklopili, jeho černá šavle si vždy našla cestu. Jeho nepřátelé se ho sotva dotkli. Natasha sama si ale také nepočínala nejhůř. Na bojišti se pohybovala velmi obratně a její sekera se už notně napila orkské krve. Jenže tohle byli rození válečníci. Lidé pomalu ale jistě ustupovali. Phin s Dibbsem dokončili kouzlo a vrhli plamennou kouli velkou jako vrata od stodoly na lodě, které ihned vzplály jako sláma.
„Ústup! Ústup!“ zavelel ostře Creed a Blake jeho slova ještě umocnil výstřelem do vzduchu. Kdo mohl, poslechl. Jeden bojovník však ne.
„Bartolo!“ zařvala Natasha, když uviděla jednonohého worgena s krásným kordem, jak se neúnavně prosekává lesem zelených těl. Chtěla mu běžet na pomoc, ale silná Benova ruka ji zadržela. Snažila se mu vysmeknout, mohla se už však jen bezmocně dívat.
Bartolo se odrazil zdravou nohou a skočil přímo na orčí admirálku. Ve chvíli, kdy jí zabodl kord do ramene, zaplanula v Natashe malá jiskřička naděje, že by to mohl zvládnout. Ta jiskřička ale velmi rychle zhasla.
Orčice v návalu vzteku chytila worgena zdravou rukou pod krkem. Natasha vykřikla a Ben ji rychle táhl pryč, ať se bránila sebevíc. Bartolo zavyl a snažil se osvobodit, ale bylo to marné. Orčice zvedla ze země svoji sekeru a s krvežíznivým a triumfálním řevem ji zasekla Bartolovi hluboko do krku.
Kdyby Benovi nepomohl Creed, Natasha by se v tu chvíli vrhla zpátky do víru bitvy. Takhle ji dokázali odtáhnout zpátky do bezpečí spolu s ostatními. Orkové je nepronásledovali, místo toho zůstali na bojišti a doráželi raněné.
Cíl byl splněn, lodě hořely jako by byly z papíru, ale za tohle vítězství zaplatili až přemrštěnou cenu.

Vše zde se zdálo ze zlata. Snad i koruny stromů a listy vesel Morn'danel, jejíž štíhlá příď se blížila k doku.
Nebylo, kde by si oko odpočinulo.
Zlaté a rudé dláždění a mramorové balustrády, nesčetné terasy, a promenády...
Pokud byl Dalaran stavěn do závratné výše, tohle místo snad byl nikde nekončící labyrint rozmařilosti pokrývající celý horizont ostrova.
Palác, ze kterého přecházely oči.
Nepoznali jste, kde končily sloupové síně a začíná zahrada a kde zahrada přechází ve skleník.
A tím vším proudily davy poutníků směřujících k Sluneční Studni... a procházely konstrukty, na jakém viděla pracovat Rommatha pro Kirin Tor.
Kolem se vznášely předměty denní potřeby, jako by nebyla potřeba žádná manuální práce, protože jste byli obslouženi, napojeni a oprášeni neviditelnými magickými služebníky, sotva jste na to pomysleli. Přestože slunce na jižní obloze ukazovalo, že se sotva blíží poledne, vzduchem bzučely rozsvícené magické lucerny.

Vystoupila na břeh a nohy se jí po plavbě ze Silvermoon ještě chvěly a svět se nepřestával houpat.
Oděná do barev Kirin Tor si zde připadala nápadně a nemístně.
Nikdo jí ale nevěnoval pozornost, tedy až na farstridery z jejího doprovodu, z nichž jeden kývl ke stezce sypané zářivým jemným pískem, která se od přístaviště zvedala do svahu na severozápad.
"Váš cíl je Terasa Magistrů, kurýre Snowdawn," pokývl špičatou bradou tím směrem, "půjčíme si hawkstridery."
"Půjčíme si co?" zalapala po dechu, a pak vyděšeně sledovala obřího krocano-pštrosa ve zlatém postroji, kterého jí dovedli.
Jeho peří bylo zelené a rudé a zobák vypadal, že by jí bez problémů zlomil předloktí.
Oči mu děsivě oranžově zazářily, když ucítil její nejistotu.
"Není to daleko, nemohli bychom se po té plavbě... raději projít?" optala se po tom, co hlasitě polkla.
Hraničář se srdečně rozesmál, pak ji zvedl před sebe do sedla a kývl na zbytek doprovodu.
"Kurýrova zavazadla!" zavolal a zbylí dva elfové z její ochranky na něj nenápadně učinili sprostá gesta, pak vzali její věci, vyhoupli se do sedel a následovali je do svahu k Terase Magistrů.

"Je to lidská hra," vysvětloval Belo'vir nad šachovnicí.
"Prý daleko na jihu existuje celá síň zasvěcená téhle hře jako chrám. V magické věži na dně smrtící rokle."
"Lidé jsou zajisté... zvláštní, stejně jako tyhle jejich zvyky, které sem Princ neustále zavléká ze svých cest," velekněz Vandellor se zatahal za pěstěnou bradku prokvetlou stříbrem a studoval figurky, které před něj Magistr položil.
"Jakkoli jejich víra ve Světlo tě neodrazuje, spíš naopak?" Belo'vir se široce usmál na svého starého přítele a gestem ruky ho pozval, aby přisedl k hernímu stolku.
"Dovol mi, abych tě seznámil s pravidly této hry," natáhl se k figurce jezdce, ale přerušilo jej zakašlání za jedním z hedvábných závěsů, které je chránily před poledním sluncem a zároveň oddělovaly od ruchu terasy.
"Čerstvý tabák do vodní dýmky?" zaradoval se Vandellor na stín črtající se na závěsu proti slunečnímu svitu a okamžitě přestal vnímat šachovnici.
"Nemyslím..."
Belo'vir jen nakrčil čelo, jako by o něčem přemýšlel, pak nahlas dodal:
"Jen vstupte, magistře Theraldisi."
Elf se zlatě plavými vlasy, mladší, než oba přítomní, zvedl rukou závěs, prošel dovnitř a lehce sklonil hlavu k pozdravu - učinil tak dvakrát, jako by každého z nich zdravil pečlivou a jinak odměřenou kapkou úcty.
"Magistře Salonar... veleknězi Vandellore."

Patrně jako jediný na Quel'Danas oblékal zelenou a zlatou, která obvykle příslušela farstriderským uniformám a ne mágům, ale magistr Theraldis byl proslulý svou ješitností. Stejně tak tím, že nákladnými rouchy a šperky jen podtrhával krásu svých smaragdově zelených očí, jimž podobnými se prý honosila jen Alleria Windrunner... a že to byl zatracený lamač srdcí všech, co s ním kdy přišli do styku.
Povídalo se o něm ale i to, že on sám má místo srdce diamant... nebo smaragd. Protože on by jiný kámen nenosil.
"Přicházíte mi říci, že dorazil posel z Dalaranu, na kterého nás upozornil Princ při poslední dálkové projekci?" optal se neutrálně Belo'vir jako by stejně znal všechny odpovědi předem.
Vandellor jen zvedl zaujatě obočí, pak se opět smutně zadíval na vodní dýmku a mlaskl jazykem o patro.
"Takže ne čerstvé byliny do dýmky, ale svěží vítr z Alterackých hor," povzdechl si kněz a opět upřel oči na mladého magistra.
Theraldis se narovnal v celé své výši a vypnul hrudník až tolik, že Vandellora z pohledu na něj rozbolelo v zádech. Kněz si raději procvičil ramena a krk a zaujatě elfa dál studoval.
"Ano, magistře. Prý se jedná o elfku přinášející Princovy zápisky týkající se posílení sekundárních obran Ban'dinorielu. Smím ji uvést?"

Belo'vir se od Theraldise místo odpovědi jen odvrátil a zády k němu se široce a škodolibě usmál, tak, aby to viděl jen Vandellor.
Pak si odkašlal.
"Právě zde řešíme záležitosti, které nesnesou odkladu, magistře. Posla z Dalaranu přijmeme zítra, beztak bude unaven cestou a patrně se nějakou dobu zdrží. Prozatím vám svěřuji dohled nad jeho pohodlím a zábavou," pronesl nakonec, vrátil se ke stolku a usedl, stále zády k Theraldisovi, a blahosklonně ho odmávl gestem ruky přes rameno.
Mladý elf nakrčil nechápavě jedno obočí a zadíval se na ony neodkladné záležitosti sestávající se z ebenovo-slonovinové herní desky a dvou řad figurek.
"A nechte nám donést nové byliny do dýmky. Nejlépe Sluneční šípy s medem," dodal velekněz Vandellor a srdečně se na elfa usmál.
"Zajisté. Magistře... veleknězi, dovolte mi se vzdálit," Theraldis trochu prkenně sklonil zlatou hlavu a Belo'vir se zády k němu snažil nerozesmát nahlas.


Theraldisovy tiché kroky odezněly podloubím a Vandellor se opět otočil na Belo'vira.
"Tak nevím, koho mám více litovat. Odkdy si hraješ na dohazovače, starý příteli?"
"Ríká ten, co se při každé vojenské ceremonii či synodu královsky baví nad Liadrininými pokusy ochočit poručíka Therona? Ale no tak, nesmím si také zahrát na osud? A to jsem si myslel, že jednám diskrétně," Belo'vir si povzdechl hranou frustrací a natáhl se pro karafu zlatavého vína a dva poháry.
Vandellor přísně stiskl rty.
"Hlídám ty dva i z jiného důvodu. Poslední dobou se kolem ní motá magistr Drathir a u Světla Slunce, Liadrin je jako vlastní dítě, nenechám ji zahodit se s někým jeho morálky a ambicí. Naštěstí Gallel je jí poblázněný a úkol dohlédnout na ni vzal s důkladností sobě vlastní. Ale i ty by sis měl hlídat záda, drahý příteli. Minimálně do Synodu, kdy se bude volit nový Nejvyšší Magistr. Drathirovi jsi drátem v oku, jak se povídá na předměstí... jsi jeho největší konkurencí. I když silně pochybuji, že by proti tobě měl i jen náznak nadějí."
"Hlídat? Zatím mi je hlídají jiní, nebo ne? Mám doopravdy důležitější záležitosti, než zahořklého agresivního zoufalce," Belo'vir se zářivě pousmál a podal mu plný pohár.
"Tak na svěží vítr z Dalaranu."

"Nechápu to, nic... nevidím?" Isiel se rozhlédla kolem dokola po nenápadném palouku uprostřed zlatavého hvozdu, kam ji magistr Silversun vzal na slibovanou prohlídku magických obran Quel'Thalas.
Byli daleko na jihu Vznešené Domoviny a pomalu ztrácela přehled o ubíhajícím čase... bylo ráno, nebo večer? Noci se zde téměř nedaly rozlišit ode dne, tolik bylo všude záře. A blízkost Sluneční Studny se zdála být doslova opojná, její smysly byly zostřené a sesílání kouzel neuvěřitelně snadné.
Nedokázala by spočítat, kolik měsíců a let uběhlo od jejího příjezdu na Quel'Danas, ani co vše se dokázala naučit a na co vše prozměnu zapomenout... a stále zde byly věci, které ji uváděly v téměř dětský úžas.
Nesetkala se s neurvalým chováním, jaké pamatovala z Dalaranu, hlavně stran Hiry...  elfové brali spory jinak než lidé, však také jeden s druhým obvykle museli vydržet celá staletí.
Na používání magie nekladli taková omezení, jaká jí byla vtloukána do hlavy v Kirin Tor. Jejich země doopravdy oplývala a překypovala vším.
Zamilovala si Quel'Thalas, i když se jí stýskalo po přátelích. Mohla by tu zapomenout na vše a být dokonale šťastná a prospěšná, v té krajině bez bouří a bez mraků.
Tedy až na ten jeden mrak.
Theraldis Silversun, ten neuvěřitelně přitažlivý elf a její občasný průvodce, nevypadal nikdy zrovna nadšeně svým "posláním", kdykoli ho Belo'vir požádal, aby jí dělal společnost.
Jako by ho rozčilovala, i když se snažila vyvarovat hloupých otázek a nijak mu jeho úděl nestěžovat.
Poslouchala ho na slovo, nerušila jeho výklad, snažila se moc si ho neprohlížet, aby se necítil nepohodlně... a že byl zatraceně pěkný a musel o tom vědět. Za celou dobu ho ani jednou nenačapala v póze, která by mu neslušela, nebo nebyla důstojná a ladná.
Vlastně se k ní ze všech zdejších elfů choval s největším odstupem právě on... a ani dnes to nebylo jiné. Jako by ji chtěl podrobit nějaké tajné zkoušce inteligence nebo odolnosti.
Postavil ji doprostřed prázdného paloučku a dělal z ní idiota, jasně.

Pozoroval ji a bezděky se usmíval, ale když se otočila zpět a pohlédla na něj, jeho výraz zpřísněl.
"Nevidíte nic? Pak je vše v největším pořádku," odvětil lakonicky a pokynul jí, aby se vrátila k němu do svahu. Poslechla ho a on jí položil ruce na ramena a otočil ji zpět k palouku. Zůstal jí stát za zády.
"Zavřete oči," přikázal jí a ona bez váhání poslechla.
Učinil mystické gesto, a šeptl formuli, při pohledu na ni pak trochu zakroutil hlavou, naklonil se, jako by se nadechoval vůně jejích vlasů, a pak se rty dotkl jejího ouška.
Téměř nadskočila, celá jako na jehlách, ale jen sebou zazmítala v jeho rukách.
"Můžete se podívat," zašeptal a pobaveně ji přidržel na místě.
Se zčervenalými tvářemi se zadívala na... magický krystal uprostřed palouku obklopený družinou hraničářů a několika runovými kruhy. Měl temně fialovou barvu a pulzoval světlem a proudící arkánou, vydával neustálý tichý zvuk podobný bzučení čmeláka.
Farstrideři jí pokynuli na pozdrav a dál se starali o své.
"Koltiro," Theraldis pokynul tomu, který elfy patrně vedl, s nepatrně větší dávkou úcty a odpovědí mu bylo krátké zasalutování, po kterém se elf vrátil k cvičnému duelu s dalším, mladším elfem, který se mu v něčem dost podobal.

Doopravdy přehlédla tak silnou magickou věc a celý oddíl elfů? Tak to tím testem inteligence patrně neprošla.
Povzdechla si a svěsila hlavu.
"An'owyn. Ametystové srdce Hannalee, otevírá Srdce Strážce Brány," Theraldis pokračoval v šepotu do jejího ouška, "existují ještě Smaragdové oko Jennaly, na sever od nás, otevírající jeho Mysl a Safírové tělo Enulaiy na severozápadu, které stráží jeho Duši. Bez vyslovení správného hesla a inkantace je nikdo nespatří.
Bližší pozice a heslo se nedozvíte, protože bych riskoval popravu za velezradu," pozvedl ruku, jako by se se strážci krystalu loučil, cosi zamumlal a obraz tábora kolem krystalu se v tu chvíli opět ztratil.

Ohromeně se otočila a zadívala se mu z té blízkosti do tváře.
"Strážce brány je nějaká bytost nebo konstrukt?"
Prohnul rty v rezervovaném úsměvu.
"Je to Ban'dinoriel, neprostupný štít kolem Silvermoon, jehož se týkalo poselství, které jste prvotně donesla Belo'viru Salonar... i když se obávám, že účelem Princova vzkazu bylo doručit vás, a ne jeho zápisky, že? Pojďte, vrátíme se na cestu," pokynul do svahu a vykročil napřed.
"Jistě jste si všimla, že krystal stojí na místě, kde se kříží magické proudy v zemi do podob uzlů, kterým říkáme nexy, z nichž jedním nejsilnějším na světě - a rozhodně nejsilnějším na tomto kontinentu - je právě Sluneční studna.
Od dávných dob využíváme tyto nexy a jejich magické propojení k obraně Měsíčních bran a lesů, které patří Vznešenému lidu.
Krystaly An'owyn, An'telas a An'daroth se dají zkombinovat za účelem stvoření Klíče Tří měsíců, který otevře většinu starých elfích bran... ovšem dokud jsou rozděleny a jednotlivě umístěny na nexech, jsou využívány právě k udržení stabilního proudu arkány pro Ban'dinoriel.
Krystaly nejsou zapotřebí, protože mágové štít udrží za pomoci Sluneční studny i bez nich, ale... je to pohodlné, takhle se na něj nemusí soustředit. A mohou vymýšlet stupidní úkoly pro mladší magistry, jako například stavět je do role průvodce a chůvy," zamumlal tišeji sám po sebe.
"Mluvíte o štítu, který trolové nikdy nedokázali prorazit, i když se o to opakovaně pokoušeli?" optala se a přijala jeho ruku, jak jí pomohl vystoupit po strmější skále zpět na cestu, kde nechali jízdní zvířata.
"Ano, mimo jeho další účinky. Například ten, že pokud je aktivní, v jeho dosahu nedokáže kouzlit nikdo vyjma Quel'dorei. Jsou to všechny otázky, které jste měla v tomto směru? Jestli ano, můžeme zamířit na Caer Darro-"  

Zamračil se, když u hawkstriderů spatřil dva cizí elfy, jednoho v hraničářské uniformě a otrhaném plášti, s dlouhými rozpuštěnými vlasy barvy bílého zlata... druhého ve šviháckém tmavém klobouku.
"Inspekce, poručíku Therone?" optal se pobaveně a odměřeně, ale hraničář, ač předtím otočený zády, si je už chvíli měřil přísným pohledem. Nevypadal, že by byl v náladě na žerty.
"Je to "kapitáne" Therone," opravil Theraldise ten druhý elf v klobouku povýšeně a založil si ruce na prsou.
"Magistře Theraldisi," zlatovlasý ho pozdravil po vojensku, a poté, co si ji důkladně prohlédl, se poklonil i elfce po jeho boku, "vy a Salonarova chráněnka sami zde na jihu? Neslyšeli jste o Zul'jinových posledních akcích?"
"Belo'vir si přál, abych jí ukázal runové kameny a jeden z krystalů. Polovinu mise jsem právě splnil," odvětil Theraldis odměřeně, "jakkoli záležitosti magistrů nespadají pod starosti, kterými je třeba tížit hraničářské hlavy, nerad bych zde přidělal potíže," dodal a jeho úsměv byl čím dál víc jen prázdnou maskou, "takže smím gratulovat k povýšení, kapitáne?"
"Gratulace nejsou třeba, magistře, ale co jsem řekl, myslím vážně. Ještě se zotavuji z posledního střetu s troly, během kterého magistr Dar'khan zachránil život nejen mně, ale i dvěma kněžím."
"Protože kněží mají sedět v chrámu a ne velet misím do divočiny," poznamenal elf v klobouku suše.
Theraldis se při každém jeho slově snažil silněji ovládnout touhu mrštit jeho směrem pyroblast, ale dovedl to k dokonalosti. Pousmál se a s lehkou úklonou před sebe postrčil elfku jako návnadu nebo štít.
"Dovolte, abych vám představil mágyni Isiel Snowdawn z Kirin Tor. Kapitáne, mohu na slovíčko?"
Hraničář stroze kývl a odešel s ním stranou, zatímco ten, kterého nazvali Dar'khanem, smekl klobouk a dvorně Isiel políbil ruku.

"Kirin Tor," řekl tak, aby to znělo zaujatě, ale cítila v jeho slovech podobné skryté pohrdání, jaké ještě před chvilkou čišelo z Theraldise.
"Zachránil jste kapitána před troly?" raději okamžitě změnila téma a on se sladce usmál, pustil její ruku a jako by se snad pošpinil, přeleštil si o klopu svého pláště své dokonale pěstěné nehty. Vzápětí si opět nasadil klobouk.
"Ach, ano, trolové začali mít pocit, že za veškerou nedobytnost Quel'Thalas mohou runové kameny. Opakovaně je zkoušeli poškodit, ale bez úspěchu, tak se tedy rozhodli začít unášet mágy a elfy, kteří vypadají, že jsou ve velení, aby z nich mučením dostali informace o tom, jak je poškodit."
"Mučili vás?" optala se a široce rozevřela oči.
"Ano, velice. A přesto, že jsem je všechny nakonec zachránil já, jsem jediný, kdo dosud čeká na uznání a nebyl povýšen. Taková je už spravedlnost ve městě," zasyčel nenávistně.
"Ale kapitán vypadá, že vás chová ve velké úctě a důvěře," pokusila se na něj usmát, ale jako by jí u toho tuhly rty, "i přesto, že se o hraničářích říká, že jim cesty mágů jsou cizí."
"Pravda," vypnul trochu hrudník a smetl z klopy pomyslné smítko, "procházíme spolu magické obrany, abych mu poradil, kde jsou jejich slabiny, a co je třeba vylepšit. Vidím věci, které on ne... a naopak. Myslím, že z bližší spolupráce hraničářů a magistrů nakonec vzejde jen dobro pro celý národ," pochválil sám sebe.
Sebeovládání, kterému ji naučil život s nejstarší sestrou, ji přimělo mu s úsměvem přitakat a neskřípat zuby nahlas. Snad čekal i nadšený potlesk.
"A vaším snem je stát se tedy arcimágem? Uh... tedy... velitelem mágů?" optala se nevinně a jeho tvář prošla drastickou změnou výrazů. Zbledl, zrudl, pak se opět ovládl a řekl:
"Jistě, kdo by nestál o pozici Grand Magistra? Stejně rád by po ní jistě skočil i váš průvodce, jenže slabinou magistra Silversun jsou ty zástupy žen, co ho odvádějí od skutečně přínosné práce," zhodnotil její výstřih a významně kývl. "Pokud bude trávit čas jen romantickým poletováním po lese, těžko se kdy stane Grand Magistrem."
Trochu sebou trhla, když se kousek za jejími zády ozval hlas právě pomluveného magistra a ledově pronesl:
"Děkuji pěkně, že čtete v mé budoucnosti, magistře Drathire, ale ani za nic neaspiruji na pozici přímého velitele generálky Windrunner, Slunce mne chraň."
Elfí hraničář, který se spolu s ním vrátil od krystalu, se při jeho slovech celý napřímil. Jeho hlas zněl káravě.
"Magistře Silversun."
"Omlouvám se, kapitáne Therone," Theraldis se mu poklonil a došel až po bok Isiel, která se v tu chvíli zcela neuváženě optala magistra Dark'hana:
"Jaké zástupy žen? Nevšimla jsem si ničeho nepřístojného, nebo nad míru-"
"Vy jste nepochopila, že to on je zvyklý být dobýván? Pak chápu jeho mizernou náladu a nedostatek taktu tohoto krásného odpoledne," Dar'khan se jedovatě rozesmál a vykročil k hraničáři, který celou situaci mezi mágy sledoval s chladnoucím výrazem, naznačujícím, co si patrně o všech magistrech a jejich starostech myslí.
"Pokud máte náladu na osobní urážky, drahý magistře, jsem vám k dispozici na Quel'Danas, jako vždy. Ale nebudeme tím zatěžovat našeho hosta a rušit kapitána při práci," zasyčel Theraldis, vzal elfku za ruku a téměř ochranitelsky ji stáhl za sebe.
"Dar'khane," zavelel zvučně kapitán Theron a zarazil tak elfa v půlce věty.
"Samozřejmě, kapitáne, omlouvám se za zdržení," Dar'khan Drathir se podlézavě hraničáři uklonil a už se za zbylými dvěma neohlédl. Jen přes rameno - patrně na Theraldise - vesele zavolal:
"Belono sil'aru, belore'dorei!"


Theraldis ji pustil v okamžiku, kdy se hraničář a magistr v klobouku vzdálili, utrousil tichou kletbu v jazyce, kterému nerozuměla, pak přešel k hawkstriderům a čekal na ni.
"Nes své břímě statečně, dítě slunce?" podivila se. "To bylo na mne, nebo na vás?"
Theraldis zády k ní zaskřípal zuby a zatnul pěsti, pak se ale celý uvolnil, mile se usmál a obrátil se:
"Byla to jen a pouze provokace, Isiel. Nenechte si jím kazit dnešní den, jakkoli měla Liadrin pravdu v tom, že je to had a omotal se kolem Lora. Svěřit bezpečí Quel'Thalas právě jeho expertíze se mi zdá velice ukvapené a nedomyšlené."
"Omlouvám se za svou vlezlost i v té... druhé věci," řekla ještě a on nevybuchl, jak čekala, místo toho se dal do smíchu.
"Není třeba se omlouvat, Dar'khan zcela správně odhadl, že jsem z vás nervózní, protože jsem dosud nepotkal nikoho, kdo by byl tak imunní na všechny mé pokusy, náznaky a nástrahy. Nechme toho, tohle téma by asi nebylo příjemné ani jednomu z nás."
Zůstala na něj zírat, pak sklopila dlouhé řasy:
"Vychovala mne společnost sestávající se z elfů a lidí. Nepopírám, že jste nejpřitažlivější muž, jakého jsem kdy potkala, i v porovnání se samotným Princem. Ale v Kirin Tor se učí, jak odolat věcem, které odvádí od úkolu, studia či poslání.
Jestli jsem... porušila nějakou tradici nebo zvyklost, přijměte mou upřímnou omluvu, magistře. Nechtěla jsem vás zostudit nebo urazit vaše city."
Otevřel ústa, aby něco řekl, ale místo slov ze sebe dostal jen zaúpění.
"City?" podivil se upřímně po chvilce, pak si odkašlal a ztěžka vydechl. "Vy. Se ovládáte. Ty roky, kdy jsem nepřišel na způsob, jak vás dostat do postele," řekl, nevěřícně zakroutil hlavou, a pak se dal do smíchu.
"A to jsem myslel, že za většího idiota dnes už nebudu. Inu, pojeďme," jeho tvář, která náhle vypadala, jako by z ní zmizel všechen chlad a napětí, byla k nepoznání. Jen ona od té chvíle měla problémy se soustředit na věci kolem víc, než na něj.

Pomohl jí do sedla a ukázal ještě za sebe k palouku, kde se pod neviditelnou hradbou ukrýval ametystový kámen Hannalee.
"Pokud by se našel někdo dost silný na to, aby překonal iluzi i obrany našich hraničářů a sebral krystaly klíče Tří Měsíců v naději, že tak zničí Ban'dinoriel, byl by zklamán.
Strážce brány by mohl být zničen snad leda přetížením, ale na to by byl zapotřebí extrémně silný zdroj magie, který trolové rozhodně nemají k dispozici. Navíc, jak se zdá, jsou teprve ve fázi, kdy se snaží pochopit funkci runových kamenů a jejich vlivu na obranyschopnost Quel'Thalas."
Vyhoupl se na druhého hawkstridera, urovnal si plášť a zadíval se k jihu, pak zvíře pomalu otočil zpět na sever.

"Dobře tedy, nebudu brát na lehkou váhu, co mi řekl kapitán Theron.  Trolové se snaží oslabit runové kameny a unést osoby, které se kolem nich pohybují.
Udeřili dokonce překvapivě několikrát i v samotném srdci Eversong, zabili a zajali, koho mohli, a ztratili se, než hraničáři stačili zorganizovat protiúder.
Chtěl jsem vás vzít na ostrov Caer Darrow, v Darrowmere, kde je nejjižnější runový kámen.
Na samém úsvitu Quel'Thalas vztyčili druidé, kteří tehdy přišli s Dath'Remarem Sunstriderem, runové kameny - a každý z nich pro ně býval posvátným místem... a zároveň mezním kamenem elfího králvství," během své řeči pobídl hawkstridera na opačnou stranu, než kam původně mířili, a její hloupé jízdní zvíře, patrně věrno instinktu hejna, ho bez váhání následovalo.
Alespoň se nemusela snažit předstírat, že po těch letech ví, jak se ta dvounohá věc řídí a ovládá.

Theraldis briskně zvýšil tempo, takže zanedlouho bez zastavení projeli městečkem zvaným Tranquillien, aniž by si z něj něco stačila prohlédnout.
Za cesty pokračoval a polovinu jeho slov odvál vítr, i přesto se snažila mu stačit, jak v sedle, tak pozorností.
"...jenže od počátku Sluneční studny potřeba posvátných míst a runových kamenů upadla. I potřeba jejich obnovující a léčivé magie.
Runové kameny na počátku tvořily bariéru, která držela divoké troly v uctivé vzdálenosti od elfích lesů... a jejich pozdější využití souviselo s tím, čeho jsme si již od Války Prastarých vědomi: Plamennou legii by Sluneční studna přilákala dříve či později, tak jako kdysi Studna věčnosti.
Proto byly runové kameny doplněny o auru, která zabránila, aby byla arkána z území Vznešeného lidu vycítěna kdekoli mimo hranice jejich říše.
Bariéru proti nepříteli jsme od trolích válek nepoužili, ale jejich "tlumící pole" dál chrání elfy od nežádoucí pozornosti po celá milénia.
I proto je znepokojivé, že o ty kameny Zul'jin a jeho sebranka začali projevovat zájem. Proč právě nyní?"
Konečně zastavili.

Isiel bolestně zavřela oči a sáhla si na pozadí, pak ji probralo Theraldisovo odkašlání, jak seskočil a zastavil se u jejího hawkstridera.
"Pojďme, pokud se runový kámen z Caer Darrow zdál kapitánovi příliš riskantní, zde u Shan'dor nic nezkazíme. V klidu jej prozkoumejte, jsme sotva hodinu cesty od města," usmál se na ni a zvedl ruce, aby jí pomohl ze sedla.


Dvorně ji dovedl k runovému kameni, a když si monolit začala prohlížet, náhle zbystřil. Jako by tamhle mezi stromy... Slunce...
"Za okamžik jsem zpět," zašeptal a vydal se zdánlivě na druhou stranu, než na které spatřil onen záblesk.
Mezi stromy na sebe seslal neviditelnost a teleportoval se na místo, o kterém ho varovaly jeho smysly, octl se tak přímo za zády dvou trolů s luky připravenými ke střelbě.
Nemusel na ně mrhat téměř žádnou energií, v okamžiku je proměnil v živé pochodně a přenesl se opět z dosahu, protože tušil, že jejich křik donutí ostatní, aby se odhalili.

Takže je to vskutku tak, že si dovolí udeřit na dohled od hradeb Silvermoon! Anar'alah belore...
Rozlehl se křik, jak se ho pokusili ulovit.
S chladnou hlavou se pak za pomoci teleportace, neviditelnosti a ohnivé magie ve chvilce zbavil zbytku úderné skupiny stínových lovců.
Když skončil, ohlédl se k runovému kameni po své svěřenkyni... Snad měla dost rozumu, aby na sebe okamžitě seslala iluzi a ztratila se jim, než je vyřídil.
Jenže Isiel u runového kamene nebyla. Nikde ji neviděl!
"Isiel?!"

Rozběhl se zpět a prohledal okolí runového kamene. Našel ji u jeho paty se dvěma mrtvými troly a zlomeným šípem v rameni, který se zbytkem sil snažila vytáhnout. Bylo nad slunce jasnější, že je otrávený, vzhledem k jejím chabnoucním pohybům a zčernalým rtům.
"Dnešní den buď stokrát proklet," zašeptal, zvedl ji do náruče a ponechaje na místě hawkstridery, mrtvé troly i vše ostatní, přenesl se i s ní okamžitě na Quel'Danas.

"Bylo by snadné nenechat tě odejít zpět, mám krále na své straně, i většinu starších magistrů," Theraldis se otočil od výhledu na kvetoucí zahrady, klenbu planetária a kopuli klenoucí se nad Studnou. Slunce mu zlatě prozářilo vlasy. Nikterak se nerozpakoval vystavovat se na terase oblečen jen od pasu dolů do hedvábného prostěradla. Byl přeci na pohled dokonalý, na tom se shodli mnozí.
"A odkdy král Anasterian prodlužuje bezvýznamným studentům opakované stáže na Quel'Danas?" odvětila kráska z jeho postele, která se teď zdála vše, jen ne ledově nepřístupná. Vlastně vypadala velice bezmocně a křehce.
Přitáhla si k bílé pleti tenkou hedvábnou pokrývku, která ji sotva uchránila před jeho pohledem.
Opřel se o zlacené zábradlí, založil si ruce na prsou a s úsměvem ji sledoval.
"Od té doby, co o ně jeví zájem jeden z mnoha jeho rádců? Nebo by stačilo zmínit, že znáš tajemství Ban'dinorielu a věř mi, že pak už se za hranice Quel'Thalas nedostaneš," jeho smaragdové oči se neochotně odtrhly od její tak lákavé nahé podoby a přelétly k jeho pracovnímu stolu, nad kterým se skvěly odznaky jeho nejnovějšího úřadu.
"Král Sunstrider by jistě nemarnil čas-"
"Král Sunstrider tu je už pár set let a ještě dlouhých pár století tu bude. Chceš se se mnou vsadit, do čeho se rozhodne investovat svůj čas?" prohnul rty v úsměvu, načež se odlepil od zábradlí terasy a pomalu vstoupil za ní do ložnice, pak za sebou zatáhl závěsy.
Kéž by tehdy alespoň jeden z nich tušil, jak moc špatný je Theraldis prorok.

Vypadla z trhliny a hneď zacítila bolesť v bruchu. Zvalila sa pod stôl, do ktorého narazila. S bolesťou vstala a znehybnela. Niekoľko centimetrov od jej tváre bol koniec meča.
„Kto si?“ spýtal sa nahnevaný mužský hlas.
„Ja...ja..“
„Je tu so mnou, Strahad,“ ozvala sa Menara.
Lydia sa otočila a uvidela bylinkárku vystupovať z trhliny, ktorá sa za ňou okamžite zavrela.
„Čo ťa to napadlo? Priviesť sem nejakú ženskú z tej diery, ktorú nazývaš domovom? Sem?“ kričal muž, stále mieriac mečom na Lydiu.
„Tarren Mill zničili démoni,“ odvetila pokojne Menara.
„Samozrejme, že ho zničili. Čo si čakala, že spravia po privolaní na tento svet? Budú spievať piesne a trhať kvetinky?“
„Nemaj ma za hlupáčku! Samozrejme, že som to očakávala, ale nemyslela som si, že sa po ňom vrhne celá Légia,“ povedala.
„Celá? Bol tam aj Znesvätiteľ?“ spýtal sa muž nadšene a zasunul meč do pošvy.
„Žiaľ, nie. Ale mala som tú česť vidieť Ničiteľa,“ odvetila Menara s radosťou v očiach, „Vidieť skutočného annihilana a dokonca ešte ich pána bolo úžasné.“
„Závidím ti. Ale stále nechápem, prečo si musela doviezť túto?“ spýtal sa.
„Krátkodobá slabosť,“ povedala a otočila sa k Lydii, „Dvere sú na opačnej strane miestnosti. Vyjdi po schodoch a potom vyjdi prvými dverami vľavo. Prajem pekný deň.“
„Čo boli tie tvory?“ spýtala sa rýchlo Lydia.
Obaja ľudia sa na seba prekvapene pozreli.
„Démoni,“ odvetil muž. Strahad, pomyslela si Lydia. Menara ho oslovila Strahad.
„Ale démoni sú predsa len výmyslom, príšerami z príbehov, ktoré rozprávajú matky svojim deťom. Ak nebudú poslúchať, démoni si ich odnesú v noci,“ povedala a hneď si uvedomila, ako hlúpo to znie.
„No, práve si sa v takom príbehu ocitla. Dosť o ničom, ale čo sa dá robiť,“ povedal Strahad.
„Ale Menara proti nim vedela bojovať,“ povedala a otočila sa na bylinkárku, „Ako si to dokázala? Si mág?“
„To ťa nemusí zaujímať,“ odvetila podráždene Menara, schytila ju za plece a začala ju tlačiť ku dverám.
„Mohli by ste ma to naučiť? Chcela by som vládnuť takou mocou,“ povedala rýchlo.
Strahad sa začal smiať. Menara sa naňho prekvapene pozrela.
„Priviedla si si riadne šialenú spoločnosť, moja milá,“ povedal medzi výbuchmi smiechu, „Naozaj, aká je šanca, že nejaké sprosté sedliacke dievča namiesto smrteľného strachu z tieňovej mágie bude pociťovať túžbu naučiť sa ju? Hlavne keď jej určite nejaký svätuškár vymyl mozog kecaním o Svetle a zlej mágii.“
Menara stále udržiavala na tvári prekvapený výraz. Strahad prešiel k malej skrinke, vytiahol odtiaľ fľašku plnú zelenej tekutiny a na jedno prehltnutie ju vypil. Zamľaskal a pozrel sa na Lydiu.
„Dobre, prečo nie? Teda, rozhodne ťa nebudem učiť teraz a zrejme aj nejaký čas nie a vlastne je šanca, že vôbec, ale zišla by sa nám tu výpomoc. Výpomocou myslím úplne prebratie upratovania, varenia a všetkej podradnej práce v tomto dome, kým sa my budeme venovať niečomu podstatnému. Ale vo voľnom čase nás môžeš pozorovať a niečomu sa priučiť a možno sa ukážeš ako sľubná osoba,“ povedal a obliekol si cestovný plášť, ktorý visel na stene, „Teraz ale mám istú prácu, takže, dámy, prajem pekný deň.“
Cestou von si nasadil na hlavu klobúk a vyšiel dvermi. Menara sa zhlboka nadýchla a otočila sa k Lydii s hnevom v očiach.
„Čo si to predstavuješ? Uvedomuješ si vôbec, že ťa mohol zabiť? Väčšiu kravu ako si ty som ešte nevidela!“
„Ale nevyzeral nahnevaný,“ odvetila vyplašene Lydia.
„Nie, pretože tvoja reakcia ho pobavila oveľa viac, než ho dokázala nahnevať. To ale stále neznamená, že sa možno zajtra nerozhodne z nudy ťa zabiť. Nevieš vôbec, do čoho si sa to dostala. Urobila by si lepšie, keby si ma poslúchla a vypadla odtiaľto. Ale prečo sa nezapliesť do vecí, ktorým nerozumieš a ktoré ťa môžu stáť život, však?“
„Tak mi teda vysvetli, o čo ide. Ja viem len to, že si dokázala poraziť démonov, a že to chcem dokázať tiež,“ povedala nahnevane.
„Ďakujem, nemám záujem. Skús sa na to spýtať Strahada. Ja sa idem vyspať. Och, a odporúčam ti začať s upratovaním hore na prízemí. Určite je tam poriadny svinčík. Prajem dobrú noc,“ odvetila a pri odchode z miestnosti tresla dvermi.
Lydia zostala sama v tmavej pivnici, premýšľajúc, do čoho sa to dostala.

"Mračíš se, lásko? Nedovolím Hiře, aby tě urazila. Nebo sváděla, neboj se. I když netuším, co z toho je horší, většina mužů z Dalaranu se jí bojí. A Vael... snad ho konečně sama poznám, už jsou to desítky let, co jsem-" Isiel si uvědomila, že ji patrně neposlouchá, tak pomalu vstala z provizorního lože z kožešin, přehodila přes ramena jednu z hebkých pokrývek a vydala se k elfovi, který zůstal stát zády k jejich zdobnému stanu, tvář obrácenou k jihu a pěsti zatnuté.
"Poznáš, že se mračím, když jsem zády?" odvětil tiše, aniž by se ohlédl a ona mu položila ruku na rameno. I tam měl svaly docela napnuté.

Druhá noc v průsmycích Alterackých hor po týdnu cesty, který to trvalo Lordaeronem od elfích bran až sem. Bylo chladno a tma, kolem se ozývali vlci a hraničáři z jejich doprovodu tábořili v diskrétní vzdálenosti o kousek níž. Jasnou a promrzlou nocí jiskřily odrazy hvězd a obou měsíců na sněhu kolem.
Byli v závětří, skryti před nápory severáku pod útesem skály... na jih se otevírala krajina Hillsbradu a ještě dále se třpytilo Velké moře, zastíněné Gilneaským poloostrovem. Noc se zdála klidná, nebyl důvod pro noční můry. Slyšeli cosi o nepokojích a bojích, ale to bylo daleko na jihu a netýkalo se to Quel'Thalas ani Dalaranu, kam měli namířeno, aby konečně postavili její rodinu před hotovou věc.
Návrat po tolika letech... marně si lámala hlavu, co bylo tou nejděsivější částí. Setkání s rodinou? Opuštění říše věčného jara? Nebo tohle jeho nevysvětlitelné chování?

"Lodě," odvětil šeptem, "celá flotila lodí," upíral zrak do tmy kamsi k oceánu, ale když se dívala stejným směrem jako on, neviděla zhola nic.
"Vidíš lodě?" objala ho zezadu a on se náhle otočil a stiskl ji prudce v náruči.
Upřeně jí pohlédl do očí, pak jeho výraz změkl a políbil ji.
"Lidské lodě," zašeptal ustaraně a propletl prsty jejími plavými vlasy, že ji to skoro zabolelo.
"Snad to nic neznamená," dodal pak hlasitěji a zdánlivě bezstarostně, jako by uklidňoval víc sebe, než ji.

Dva dny na to se v Dalaranu dozvěděli, že Stormwind padl a Lord Lothar, Lev Azerothu, se plavil na sever s těmi, co přežili masakr na jihu.
Na jedné z palub byl i mladík Khadgar, nyní nosící tvář starce.

"Není to legrační?" šeptla Sathera a její hlas se klenutými chodbami Lordaeronu nesl téměř nemístně. Isiel na ni upřela varovný a vyděšený pohled, položila si štíhlý prst přísně na rty a kývla za fialovými plášti zbytku doprovodu, jehož součástí byly i ony dvě.
Antonidas, nyní již stárnoucí muž, přijel hovořit do Lordaeronu jménem Rady Šesti.
"Ten trpaslík měl Antonida za krále!" neudržela se Sathera dokončení své myšlenky a vyprskla, vzápětí ji stihl vražedný pohled arcimágyně Modery, která důstojně kráčela procesím do jednací síně před nimi.
Isiel cukly koutky a sklonila plavou hlavu, aby zachovala alespoň zdání důstojnosti.
I když uplynuly desítky let od jejího "vyhnanství" z Dalaranu, let strávených ve Falthrien a na Quel'Danas v místech, která měla tak daleko do jejího milovaného řádu ledových plání, desítky dobrých let naplněných jejími sázkami a škádlením se s Theraldisem a společnými magickými projekty... přišlo jí, že zatímco sama tam na severu dospěla, Sathera jako by se nezměnila ani o vlásek a nezestárla o jediný den.
Bylo to Satheřino neustálé provokování, co ji dokázalo rozesmát i v době, kdy museli s Theraldisem odložit zasnoubení kvůli válce, která smetla Stormwind a království Azeroth.
Okamžitě po tom, co ji doprovodil k bráně Citadely, obrátil se na Kael'thasův povel zpět na cestu do Quel'Thalas se zprávami pro krále Anasteriana.

Vyhnanci tam na severu, stejně jako ti, co jim poskytli azyl, cítili potřebu spojit se proti tomu neznámému a zdánlivě neporazitelnému nepříteli z druhé strany Temného Portálu.
Jen sám král vznešených elfů jako by váhal se připojit, i přes Princovo naléhání, o kterém ti z Dalaranu dobře věděli.
Až konečně nadešel den rokování v Lordaeronu, kdy se některým dostalo cti doprovodit Hlavu Kirin Tor, arcimága Antonida.

Sathera se po jejím boku stále tetelila smíchy a Isiel opět nasadila vážnou a vyrovnanou tvář.
Vzhlédla dopředu právě ve chvíli, kdy se na chodbě proti ní objevil vysoký elf v zelenozlatém rouchu, beze slova ji vzal za ruku a otočil pryč od procesí.
Sathera rozšířila oči a ohlédla se za Isiel s jasnou artikulací bezhlesých slov, za kterých ukazovala na zlatovlasého elfa, který její přítelkyni odváděl na druhou stranu od jednací síně.
Říkala něco jako "to je ON?! To si děláš p..."
Isiel překvapeně pohlédla na svou ruku, za kterou ji cizinec vláčel pryč, pak vzhlédla do Theraldisovy tváře a vzápětí ji přemohla radost ze setkání po tolika měsících. Posunkující Satheru mezitím odstrkal zástup dál chodbou k slavnostní síni.
Obrovské tepané dveře se zavřely a v chodbě nastalo ticho.

"Ty zde?" zašeptala, když ji přitiskl do výklenku chodby a uvěznil rukama u stěny, aby ji mohl políbit.
"Myslíš, že bych promarnil šanci tě tu potkat? Malá a zvědavá Isiel Snowdawn je přece vždy tam, kde se děje něco s fialovými plášti," zašeptal po chvíli, kdy jí dovolil popadnout dech, a rozhlédl se chodbou.
"I přesto... přijíždím jen jako posel, který se vzápětí vrátí na sever. Král Anasterian zatím nevidí důvod posílat elfí jednotky na pomoc. Terenas Menethil mu na oplátku chce připomenout starý dluh z dob trolích válek," dodal smutně šeptem.
"A ten trpaslík?" zkusila se zadívat do chodby za jeho záda k rokovací síni, ale položil jí prsty pod bradu a přiměl ji dívat se mu přímo do očí.
"Wildhammeři byli napadeni v Hinterlands, mezitím, co zde tihle již týdny rokují a hledají  další koalice  tam, kam by se raději neměli obracet. Trpaslíci zatím mají spojence jen od Pána z Quel'Danil a orkové jsou jen pár kroků od Hillsbrad. Mají draky, hory pro ně nejsou překážkou. Jsou doslova jen... den, dva od Dalaranu."
Trochu rozšířila oči při jeho slovech a on důrazně řekl:
"Vrať se se mnou do Quel'Thalas a pomož mi přesvědčit Shromáždění a Anasteriana. Budu klidnější, když uvidím, že jsi v relativním bezpečí, které skýtá cestování se mnou a posléze říše mého krále."
"Neopustím teď Dalaran, Theraldisi, mám tam-"
"Rodinu, která se tě zřekla pro jednu chybu? A dál?"
"Přátele."
"Přátelé jsou ti víc, než já?" jeho oči se rozzářily intenzivním svitem.
"Nenuť mne si vybírat, nemusela by se ti líbit odpověď," vydechla bolestně.
"Nechci tě nutit k ničemu. 'Ne' ale není odpověď, na kterou bych byl zvyklý, jak sama dobře víš," pustil ji a odvrátil se k odchodu na nádvoří. Na krok od ní se napřímil v zádech, jako by kolem sebe opět stavěl nějakou neviditelnou zeď. Nepřístupný magistr Silversun.
"Theraldisi...," natáhla za ním ruku, on se otočil a upřel ten planoucí pohled na ni, pak svěsil ramena, vrátil se a znovu ji skryl ve své náruči. Ta strašidelná záře v jeho očích byla pryč.
Zavrčel kletbu v thalassian, zatímco se k němu tiskla.
"Poselství pro krále Anasteriana a Synod Silvermoon dostanu zítra ráno podle toho, jak se vyvinou Terenasova jednání s ostatními, a jaké budou nové zprávy z Hinterlands. Kapitánka Alleria Windrunner s kapitánem Theronem již čekají v průsmycích na povolení se vložit do situace.
Budu se každého rána obracet k Slunci, aby orkové ušetřili Dalaran a mou paličatou kryomancerku.
Jen doufám, že do zítřejšího úsvitu si nemusíš vybírat, s kým a kde chceš být."

"Stále si myslíš, že je to nespravedlivé?" Sathera šeptala, zatímco se Kirin Tor připravovali k zahájení společného rituálu uprostřed jedné z mála nepoškozených vyvolávacích síní. Byli zde všichni lidští členové, kteří přežili boj s orky, během kterého byla samotná Citadela téměř srovnána se zemí. Tedy kromě těch, jež daleko na jihu, u samotného Temného Portálu, po tom, co ho Khadgar uzavřel, dohlíželi na stavbu Nethegarde. Byla zde také většina dalaranských elfů, krom těch, co padli v bojích.
A byl zde ten drzý zrzek, ano. Jeho přítomnost Isiel nutila skřípat neslyšně zoubky.
"Co jiného mne má napadnout? Mě za nepromyšlené ublížení vlastní magií uklidili na celá desetiletí někam za hory doly... a to má ledová nova nestála nikoho život! Jen mou starší sestru její ješitnost a Vael'thase dočasné podchlazení bez vážnějších následků. Ale ON zabil celou jednotku mágů, aby zabránil vyvolání démona! Zabil všechny své spolubojovníky a co dostal?!
Rada Šesti mu navrhne misi! Šanci prokázat své schopnosti a kariérní postup téměř okamžitě po ní! Arcimág Krasus doopravdy umí protěžovat své oblíbence-"
"No, Rhonin dostal smrtelně nebezpečnou misi do Khaz Modan, během které stačil ulovit srdce jedné ze sester Windrunner.
Tys dostala dlouholeté  prázdniny v zemi, kde neexistuje zima... a samotného magistra Theraldise. Pověz mi, kde přesně to není fér?" odvětila Sathera pobaveně. "Já sama bych brala Theraldise... mimochodem, je něco pravdy na té legendě o jeho sbírce...?"
"Zrzek dostane dobrodružství a mne uklidí do- cože?! Jaká sbírka?" Isiel se zarazila, ale Sathera už honem-honem měnila téma.
"Počítej v lidských rocích, Isi. Kdyby uklidili Rhonina na tak dlouho, jako tebe, vrátil by se plešatější, než je teď Antonidas," Sathera nakrčila nosík, jak se snažila nesmát, "a nebo si vážně stěžuješ, žes na severu potkala jeho?" pihatá zrzka očima přelétla sál k místu, kde se shromáždilo několik magistrů ze Silvermoon kolem svého prince.
Byli tam Aethas Sunreaver, Rommath, Theraldis Silversun, Astalor.

Isiel upřela oči na toho, kterého milovala víc, než svůj život, ale nepřiznala by mu to, ani kdyby ji mučili.
Už tak byl Theraldis neskutečně namyšlený, nač mu ještě drbat ego za ouškem... potom by s ním už bylo naprosto k nevydržení.
Ale o jaké sbírce to Sathera mluvila?

"Jen říkám, že by bylo fér, kdyby tehdy dali šanci i mně-"
"Kdyby tehdy dali sebevražednou misi i tobě, místo léku na zmrzlé srdce?" Sathera se dotkla Isieliných plavých vlasů, opět spletených do těžké, dokonale upravené koruny kolem její hlavy. "Ale ty bys na takové misi zemřela."
Isiel trochu zčervenala, a pak sklonila zrak od skupinky elfů z Quel'Thalas ke sníženému středu vyvolávací síně podobající se svou strukturou amfiteátru, kde Ten Zrzek Rhonin a Antonidas připravovali krystal, na kterém všichni lidští mágové pracovali celý měsíc.
"Potřeboval se prokázat, stejně jako Vael'thas. I z něj je nyní úžasný mladý muž, slyšela jsem, jak proti orkům bojoval vždy v první linii a zahanboval mnohem starší válečníky, včetně vaší Narasi," Sathera šeptala dál a pozorovala přípravy tam dole také.

I přes Perenoldovu zradu, přes váhavost ze strany sobeckého starého blázna Greymana, který Lordaeronskou Alianci podporoval, jen dokud z ní měl prospěch, a rozhodl se, že Gilneas proti čemukoli obstojí sám... po tom, co se k bojům konečně připojily plné síly Quel'Thalas, karta se obrátila. Aliance dokázala zatlačit zbytky Hordy za Temný Portál, i když ztratila mnohé hrdiny, včetně samotného Lva Azerothu.
Khadgar, neobvyklý se svými předčasnými šedinami, byl slavnostně povýšen na Arcimága a vyznamenán nabídkou členství v Radě šesti za své hrdinské činy a předvídavost. Magická moc, o kterou při smrti Medivha přišel, se mu pomalu vrátila, ale o to byla silnější.

"Kéž by každý dostal podobné šance, když je na něj vržen stín hanby a viny," odvětila Isiel tiše a očima doputovala k jiným očím barvy smaragdů, které ji upřeně sledovaly přes celý sál. Theraldis prohnul rty ve zdvořilém úsměvu a drobně sklonil hlavu v dvorném pozdravu i na tu dálku.

"Poprosím, abyste se ztišily, dámy," poznamenala Modera, která kolem obou elfek prošla těsně za jejich zády, tak blízko, že ji slyšely dýchat.
Jeden se divil, že je Modera skutečně naživu, s tím zvykem vynořit se u vás jako duch, kterého neslyšíte přijít.
Antonidas kývl na lidské mágy, vznešené elfy z Quel'Thalas i na zbylé členy Kirin Tor. Bylo na čase soustředit se na společný výtvor, který měl usnadnit obnovu Fialové Citadely a být po dokončení obnovy města ukryt v Arkánní pokladnici v hlubinách Kirin Tor.
"Pohleďte," řekl Antonidas hrdě a obrátil se na všechny v sále, když byly inkantace domumlány,  modlitby došeptány a kouzla seslána. Ukázal na obrovský klenot v samém středu, který se v tu chvíli rozzářil všemi dokonale vybroušenými hranami a vysílal do svého okolí fialové paprsky čiré arkány.

"Oko Dalaranu!"

Probudil ji lehounký dotek na rameni, zavrtěla se a zahrabala hlouběji pod pokrývku, ale to šimrání nepřestalo. Vrátilo se a znovu polechtalo citlivou kůži na jejím krku a nakonec pošimralo špičku jejího ouška. Cosi nedívčího a ne-elfího zavrčela a zmizela pod polštářem.
Probral ji až tlumený smích mužského hlasu, který rozhodně v jejím pokoji v Citadele neměl co dělat.
"Trpasličtina, Isiel Snowdawn? Vidím, že bych tě neměl nechávat bez dozoru."
Vyhlédla jedním okem zpod polštáře a spatřila Theraldise, jak kolenem klečí na kraji její postele, na sobě ještě karmínový šat z ceremonie, stejný jako měl i zbytek princova doprovodu. Vyděšeně se překulila.
S něžně provokativním úsměvem jí přejížděl po odhalené pleti pírkem modré barvy.
"Sinu a'manore," zašeptal, naklonil hlavu na stranu, očima hltal její nahotu a ona se přistihla, že se na něj pitomě usmívá zpět.
Přidržela si pokrývku jednou rukou u těla a posadila se, zlaté vlasy se jí rozlily v kaskádách po ramenou a zádech. Co nejrychleji se pokusila zakrýt.
"Nebyl jsem pryč tak dlouho, abych zapomněl, jak jsi krásná. Nemáš se zač stydět," komentoval její plaché gesto a studem zarudou tvář, pak se naklonil blíž a ochutnal její rty.
"Ale řekněme, že kdyby měla ještě někdy být nějaká příští válka... rád bych se před ní pojistil, abys ji opět netrávila na druhém konci světa beze mne," položil jí ruku na tvář a ona rozšířila oči.
"Takže: staneš se mnou ženou v Dalaranu, Quel'Thalas nebo kdekoli jinde, kde si to budeš přát, ale také co nejdřív, Isiel Snowdawn?
Je mi jedno, jestli to bude podle rituálu lidí, trpaslíků, housenek, nebo co to tu v Kirin Tor uctíváte."
Dál na něj zírala široce rozevřenýma očima.
"Budeš moje?" zopakoval s něžným a paličatým úsměvem. Modré pírko pohladilo její rty a ona se zachvěla.
"Odpověď přeci znáš, Theraldisi."
"Dobrá, pak tedy... tady a teď?" rozhlédl se.
Proti své vůli se dala do smíchu.

Zarazil se v hrané dotčenosti, že ihned nesouhlasila, ale pak ji pevně objal a skryl na chvilku tvář v té bledě zlaté záplavě jejích vlasů a nadechl se jejich vůně.
"No dobrá, myslím, že by bylo neslušné budit úředníky nebo arcimága ve dvě ráno. A co teprve housenky," narovnal se a zblízka se jí díval do tváře, pak jí pírkem pohladil klíční kost a ona se zachvěla a opět se zahalila pokrývkou až ke krku. Zklamaně našpulil rty.
Přimhouřila oči a zkusila pírko chytit jednou rukou, ale včas ucuknul.
"Mám jednu otázku, než pokročíme ve tvém plánu. O jaké tvé legendární sbírce to Sathera mluvila? Chtěla jsem se optat Aethase, ale-"
Theraldis celý strnul a nakrčil čelo, pak jeho tvář jen velmi nepatrně změnila odstín.
"Veškeré informace o existenci nějaké legendární sbírky jsou empiricky nepodloženými domněnkami a sprostými pomluvami a dohady, má paní, nic víc," pronesl melodickým a vyrovnaným hlasem.
"No, teď mne to teprve začalo zajímat. Co to tajíš?" odstrčila prstem pírko od své šíje a on se rozesmál.
"Ale vzhledem k tomu, že jsi zatím nepřijala zásnubní prsten ani dar, je předčasné o čemkoli dalším spekulovat, nebo snad ne? Své snoubence pak samozřejmě ukáži všechny své tajné, temné a pohoršující sbírky."
"Ty jsi takový mizera," sykla zamilovaně, pak se rozesmála, "a jaký dar máš na mysli?"
"Dar, na který dosud nebyl čas. Byl bych velice rád, aby sis ho prohlédla, když tak pečlivě zvažuješ výhody a nevýhody mé nabídky," nečekal na souhlas, zastrčil jí modré pírko za ouško, sebral ji do náruče i s pokrývkou a vykročil na balkónek, který patřil k její komnatě v jedné z desítek obnovených věžiček Dalaranu.

Do pokrývky se okamžitě opřel chladný vítr od jezera Lordamere a ona se zachvěla a víc se k němu přitulila.
Theraldis tichounce dvakrát pískl a ze tmy proti nim přilétla okřídlená bytost jejíž peří a šupiny zářily nejnádhernějšími odstíny modré... od indiga přes kobalt až po tyrkys.
Dračí jestřáb.
"Cloudwingu," oslovil ho, zatímco zvíře mávalo křídly tak, že se drželo ve stejné výši jako oni dva hned u zábradlí, vznášelo se téměř na místě... a téměř neslyšně. Pravidelný rytmus jeho křídel tvořil závany, které jim oběma cuchaly a splétaly vlasy dohromady.
"Seznam se se svou paní."

Theraldis se odvrátil od výhledu do zahrad, kde mladý elf s těmi nejsvětlejšími zlatými vlasy v rodině Snowdawn týral konstrukt určený pro trénink bojovníků na blízko. Jakkoli se to zdálo neuvěřitelné, elf za použití základních ledových kouzel vyhrával i ve chvíli, kdy golem kovovým hlasem prohlásil:
"Letální mód aktivován. Vyvarujte se přiblížení ke starcům, dětem a familiárům. Vyhněte se otevřené vodní ploše. Nekuřte a nekonzumujte potraviny a nápoje. Nebezpečí nestabilního výboje. 3... 2..."

Zaslechl lehké kroky za sebou a otočil se zpět s rozzářenýma očima. Isiel mu podala misku jahod z Hillsbradu a on se usmál, pak tragicky povzdechl:
"Kde je šlehačka?"
"Na nočním stolku," odvětila, aniž by změnila svůj vyrovnaný civilní výraz a zadívala se přes jeho rameno, cože ho tak pobavilo.
Při pohledu na Vaelovo řádění s golemem uprostřed modrých hledíků zvedla jedno obočí.
"Zdá se mi to, nebo se na mne Vael'thas snaží udělat dojem?" optal se Theraldis, popadl ji volnou rukou kolem boků a přitáhl ji k sobě, pak se opřel o zábradlí a opět zadíval na mladého elfa tam dole.
"To je vysoce pravděpodobné. Na mne ho nezkoušel udělat ani jednou od chvíle, co se poprvé přišel... představit. Asi je má legenda pro něj nepřekonatelným strašákem," Isiel sledovala Vaela a v očích jí cosi zářilo.
"Dokonce přeprogramoval řečový modul arkánního trenažéru, aby vydával poplašné zprávy mimo stav ohrožení. Rozhodně má dobrý magický potenciál," políbil ji ze strany do vlasů, pak jí mezi rty vložil jednu jahodu, sobě druhou a dál pozoroval mladíka v zahradě.
Vael'thas a golem právě roztříštili alabastrové napajedlo pro ptactvo, načež se odkudsi zpod jejich balkónku ozval protivný ženský hlas, spílající mu do bezduchých trolů a obviňující Vaela z faktu, že není schopen si najít přátele, a proto se zahazuje s podřadnými konstrukty.

"Hm, Hira dnes opět vstala svou hezčí tváří nahoru?" neudržel se Theraldis komentáře a naklonil se přes zábradlí trochu víc, aby viděl do podloubí rezidence Snowdawnů, do které byli pozváni po tom, co se magistr Theraldis odvážil požádat Isielina otce o její ruku přímo v přednáškové síni a za přítomnosti obou jejích sester.
Reakce tehdy byly různé od vražedného pohledu Hiry... po Narasin nadšený potlesk... a cosi, co vypadalo jako malá srdeční příhoda pana arcimága Snowdawn.
"Ty jsi zadkem mé nejstarší sestry doopravdy posedlý, že?" Isiel si neodpustila jízlivou poznámku, zatímco Theraldis z výšky a na tu dálku zaměřil volnou rukou golema a zamumlal jakousi formuli, při které poskládal štíhlé prsty do jednoho z gest školy očarování.
Konstrukt se začal pohybovat značně rychleji a krystaly v jeho horní partii se rudě rozzářily.
"Detekce a likvidace chuligánů aktivována. Mód čisté a bezpečné ulice pro každého spuštěn! Zahajuji sekvenci...," zaznělo a vzápětí se konstrukt dal do pronásledování Vael'thase kolem jezírka s modrými lekníny.


"Nejsem jejím pozadím posedlý, jen je s ním rozumnější domluva, než s ní samotnou, jak se zdá," pronesl Theraldis pobaveně.
Mezitím modrooký mladý elf dole v zahradě utekl kombinací skoku a šplhu na altánek, do kterého se golem okamžitě zapřel vší silou.
Vael'thas z houpající se stříšky počastoval magistra gestem, které v Azerothu chápaly všechny národy a rasy stejně.
Vystrčeným prostředníčkem.
I na tu dálku se mu Theraldis dvorně poklonil, jako by naznačoval, že je kdykoli k dispozici pro měření délky přirození a podobné důležité mužské záležitosti.
Pak luskl prsty a golem se deaktivoval.
Krátkovlasý elf z altánku zklamaně protáhl obličej a svěsil ramena.

"Mluvě o rozumné domluvě," Theraldis vylovil z misky další jahodu, "kdy mne konečně vyslyší i tvá matka a dá nám své požehnání? Čekám zde na audienci déle, než kdysi v Kul Tiras a Gilneasu."
Isiel rychle odvrátila oči a zkusila zamaskovat bolest, která jimi na okamžik probleskla.
"Připravuje se na účast na Khadgarově expedici do Draenoru. Jak se obávali, Temný Portál se po jeho uzavření opět otevřel - nepřítel jím prochází jen v malých a těžko polapitelných skupinách, jejichž cíl zatím není nikomu znám. Zkusili ukrást některé artefakty a vždy zmizeli, než mohli být zastaveni. Proto se expedice pokusí jejich plány zjistit přímo v jejich domovském světě. Zabránit tak... možné další invazi a válce."

Theraldis uznale hvízdnul.
"Tvá matka raději odejde na jinou planetu, aby nemusela polknout hrdost a odpustit ti po čtyřiceti letech?! Jsem si jist, že chci být součástí téhle rodiny?" optal se, ale pak si uvědomil její skleslost a přestal žertovat, natočil ji k sobě a vnutil jí mezi rty další jahodu. Vzápětí se k ní sklonil a půlku z ní ukousl a polkl.
"Ale no tak, Sněženko, prostě si tě vezmu proti její vůli a stanu se mužem beze cti. Nebo si přeješ počkat na výsledky té expedice?
Jde o tu samou misi, kam míří i generál Turalyon a kapitánka Alleria, drsňačka Windrunner?"
Pomalu kývla a do očí se jí zase tlačily slzy, které nepřebila ani chuť jahody a jeho polibku.
"Pak tedy počkáme do jejího návratu," dotkl se něžně její tváře a trochu nuceně se pousmál.
Pak očima ještě blýskl po Vaelovi a dobře udělal.
Při pohledu na blížící se a dobře mířenou hroudu bláta, která letěla jejich směrem od jezírka s lekníny, učinil Theraldis jen minimální pohyb nutný pro to, aby ho střela minula přesně o fous, a svým pohybem tak dostal z cesty i Isiel.
Hlasité plesknutí za jejich zády je ovšem oba přimělo se ohlédnout, cože to tedy bahno zasáhlo.
Hira se patrně vykradla na terasu, aby je tajně poslouchala, jak bylo jejím zvykem. Šmírování skončilo její tváří proměněnou v blátivý koláč, což Theraldise na chvilku přimělo zapomenout na vychování a začít se nahlas smát.

"Vael'thasi!!!" zaječela Hira tak, že vyplašila i zbytek okrasného ptactva, který přestál předchozí pád alabastrového napajedla. V záblesku světla se okamžitě teleportovala k Vaelovi.
"Pojďme do tvé ložnice, dostal jsem chuť na šlehačku," pošeptal Theraldis tiše Isiel s očima upřenýma na blátivou bánší Hiru a začal pozpátku ustupovat od zábradlí.
Vytratili se přesně ve chvíli, kdy v zahradě propukla malá dalaranská válka.

"Přemýšlela jsi o tom, kde budete nakonec žít?" Sathera zvedla oči od krystalů, které pečlivě zakládala do detekčního aparátu v laboratoři, a upřela je na Isiel.
"Určitě ne v domě mých rodičů. Hiřina roztomilost je příliš i pro sebeovládání někoho takového, jako je Theraldis Silversun," Isiel odškrtla použité krystaly v inventární knize a založila ji, pak přešla ke stolku s reagenty a substancemi.
"Já myslela... sever? Nebo jih?" Sathera zacvakla bezpečnostní zámek aparátu, zatímco Isiel vzala přesně odměřené množství arkánního residua a s mumlaným divinačním kouzlem jej foukla nad krystaly.
Po chvilce společného soustředění byl další detektor černokněžnické magie dokončen a připraven k přenosu do arkánní pokladnice, kde měl setrvat pro případ další války proti Hordě, nebo než si ho vyžádá někdo ze strážců města z rezervních zásob.
"Silvermoon a Dalaran jsou spojenci přes dva tisíce let, je nějak určena nutnost si vybírat, kde se budeme zdržovat? Předpokládám, že budeme nějakou dobu zde a nějakou na severu, podle potřeby a povinností," Isiel zavolala jednoho ze svých studentů a poslala ho i s aparátem dolů do Citadely.
Sathera si sotva znatelně oddechla, pak došla k jediné části pracovny, která nebyla sterilní a uniformní a připomínala to, že patří jisté Isiel Snowdawn. Na parapetu okna byly vystavěny její sošky soviček z krystalů chladných barev, které od dětství sbírala. Sathera ji nejednou viděla na nich vysvětlovat základy očarování či transmutace studentům. Isiel tak dotekem a kouzlem kamenné sovičky přivedla k životu a přiměla i létat.
A občas... jste měli pocit, že vás ty malé věci pozorují i v době, kdy by neměly.
"Víš... bála jsem se, že si tě ten hezoun odveze na sever a už tě neuvidím. Posledně to byly desítky let," usmála se na Isiel, která svlékla z ramen pracovní fialový hábit a oblékla se do ledově modrých šatů. "Kdykoli je Theraldis v Dalaranu, jako bys zapomínala nosit úbor Kirin Tor, i proto jsem myslela, že nakonec odjedete."
Isiel se zarazila, v ruce svůj plavý cop, který chtěla opět omotat kolem temene jako korunu. Nechala ho jen přehozený přes rameno.
"Usoudilas, že složím po zkouškách a všech strastech své místo v Kirin Tor pro jeho krásné zelené oči? To neudělám, stejně tak on nepřestane být magistrem pro ty moje modré. Věděl od začátku, že za ním nepoběžím jako zamilované štěně nebo jedna z těch, co po něm vzdychají v Silvermoon."
"Vzdychá jich dost i tady. I Hira, jak jsem si všimla, možná proto je tolik zlé krve. To ti nedělá starosti?"
Isiel se kousla do dolního rtu, pak se usmála.
"Ne. Vím, jakou má pověst, ale zamilovaný je jen do mne. Nemám důvod věřit, že by mne chtěl jakkoli zranit. A ty si zbytečně přiděláváš vrásky myšlenkami na můj odchod."
"Mluvě o tom, jak se vy dva doopravdy znáte a kolik si věříte, už jsi mu řekla, že mne chceš jako družičku a svědka?" Sathera ulehčeně změnila téma.
"Ne, to se chystám udělat dnes večer. Chceš u toho být?"
"Já jen, že lidé v Dalaranu mají pravidlo, že pokud nevěsta uteče, družička musí zaujmout její místo. Možná bych ti vyhrožovala, že tě zabiju, jestli se nedostavíš k obřadu, ale Theraldis je tak hezký... Přemýšlím, že tě na tu svatbu někde zdržím. Navíc mne fakt zajímá ta jeho sbírka," Sathera zasněně zamrkala, pak vyjekla bolestí, když ji Isiel štípla do ramene.
"Ujistil mne, že není vlastníkem žádné kryptické sbírky. Bylo by od tebe milé přestat tím směrem dělat žerty. Ale ten zvyk, o kterém mluvíš, neznám. Měla bych si tedy dělat starosti, koho si jako družbu vybral on?" zamyslela se a Sathera se dala do smíchu.
"Není to jasné? S tím, jak on a Rommath obdivují Prince? Máš důvod věřit, že by se Theraldis nedostavil k obřadu a padlo by to na svědka?" Sathera se dál chichotala.
"Prince obdivuje i to Proudmoorovo štěně, které vzal Antonidas do učení. Tak moc, že mu nedávno podpálila v ruce knihu, ze které přednášel. Připomíná mi-" Isiel zčervenala až po špičky oušek.
"Nás dvě, kdysi?" Sathera otevřela dveře a obě pomalu sestoupily po schodech do knihovny v přízemí Citadely, pak vyšly na ulici zalitou svitem zapadajícího slunce.

V ulicích města i teď probíhal čirý ruch a proudily zástupy poutníků, studentů, obchodníků a zvědavců. Dalaran se vzpamatoval z ran, které utržil za Druhé války, a opět rozkvetl. Sathera s úsměvem odmítla prodejce květin a hrdě vykračovala samým středem ulice.
"To, že Theraldis obdivuje Prince, ovšem nic nenasvědčuje o tom, že by si ho dovolil oslovit, aby mu svědčil při obřadu. Můj typ na jeho volbu je Vael'thas. Theraldis a on si již nějakou dobu 'vyměřují teritoria', tedy... no víš, co myslím. Je u toho spousta rozbitého nábytku a Hiřiných proslovů," Isiel si odkašlala, a pak se dala do smíchu.
"Tvůj nevycválaný bratr? Klidně se vsadím, že Theraldis jako prvního osloví Kaela, nikoho jiného."
"Hm, tak 'Kaela', podívejme," Isiel Satheru přejela zamyšleným pohledem, ale dál to nerozebírala, "a oč se tedy sázíme?"
"Kdo prohraje... ostříhá si... ne, obarví si hlavu na černo?"
Isiel zůstala stát uprostřed kroku.
"Ty mi vážně chceš zničit svatbu a vzít si ho sama, že?"
"Ale no tak," rozesmála se Sathera, "s tím, jak otálíte, se ti ta barva do dne D vymyje a budeš zase bledule."
"Jste si nějak příliš jista vítězstvím, drahá kolegyně," zakřenila se Isiel zcela neelfsky, pak kývla k rezidenci Snowdawnů. "Dáš si s námi večeři a pravidelnou dávku Hiřina jedu s cukrkandlem?"
"Kdo by odolal, že?" Sathera vesele zamávala Vael'thasovi, který se nedaleko bavil o zbraních s několika vychrtlými studenty magie a podával jim k potěžkání svůj meč.
"Ach, málem jsem zapomněla, Karandonna ti vzkazovala, že si 'mistr' Rueben přeje, aby ses pozítří dostavila na první zkoušku šatů. Doufám, že ti k té černé hlavě půjdou," zachichotala se pak Sathera a vešla dovnitř.

"Ale no tak, jestli se budete vrtět, skončíte se špendlíky tam, kde je vy ani váš snoubenec nechcete najít," Rueben Lauren poodstoupil od Isiel v bílé krajce, zamyšleně propletl prsty obou rukou, podepřel si jimi bradu a pozoroval ji.
"Paldesse, Karandonno! Kdo z vás špendlil tu vlečku? Chcete naši zákaznici vyděsit tak, aby přeběhla ke konkurenci z Talismanu? Vypadá to téměř na orkskou práci! To pojetí šněrovačky na zádech je prostě katakritické!"
"Nemyslím si, že to je slovo, co jste chtěl použít, nebo že znamená, co si myslíte. Tedy vlastně myslím, že to slovo neznamená vůbec nic," namítla jedna z elfek, která držela jehelníček plný špendlíčků.
Druhá, která měla v ruce krajku jemnou jako pavučinka, určenou na průhledné rukávy, se trochu zamračila.
"Slečna Snowdawn jistě nepůjde do krejčovství, které zaměstnává pouze gnómy, když náš servis je proti nim prvotřídní," namítla.
Lidský muž v bílém saku zalomil rukama před tváří, pak je rozhodil do stran.
"No ještě, že od myšlení tu nejste ani jedna, což? Jinak by vás jistě zaměstnali v Kirin Tor, jako tady slečnu nevěstu! A já nejsem krejčí, ani pan Charles Švadlenka Worth. Jsem stylulista a návrhář! A co po vás chci je, abyste byly per-funk-tní! Jinak máte pajdáka na hodinu! Dejte to sem, ukáži vám, jak se finesantně špendlí umění, vy elfí... rampefuchtle!" neurvale a hystericky vytrhl jedné špendlíčky, druhé o něco opatrněji krajku.
Elfí asistentky pohlédly prvně jedna na druhou, pak na nedaleko odstavený šálek "mistrovy" horké čokolády.
Paldesse k němu velice nenápadně přešla, zatímco Karandonna se postavila do výhledu s profesionálním úsměvem číslo tři.
Rueben s trochu psychopatickým úsměvem přistoupil až k Isiel, která podvědomě couvla a málem se tak převrátila i se stoličkou, na kterou ji předtím postavili, když špendlili sukni a vlečku.
"Ale no tak, stála klidně," pokusil se ji Rueben zastavit, pak si povzdechl a začal špendlit levý rukáv, "chtělo by to nádech stříbro-šalvějově modré... možná trochu třpytek... a bude úplná ledová princezna, že? Pak se pokochala naší nabídkou eňo-ňůňo střevíčků z aksamitu, rukaviček ze silvermoonské krajky, také podvazků a prádélka z hedvábí ze severu. Je tak pěkné, že je občas nosím sám," brebentil dál a Isiel se z jeho slovníku i pošišlávání trochu třásla hrůzou.
"Jaká bude kytice?" optal se pak, když doupravil sukni a vlečku ke své spokojenosti, a vzhlédl k ní.
"Prý bude mít barvu mých očí," řekla nepřítomně a zadívala se výlohou z barevného skla ven na ulici. Noc nad Dalaranem prosvěcovala magická světla i obyčejné lucerny... ah, už se setmělo. Ztratila tu tolik času!
"Stříbrošalvějově modrá, já to věděl! Najdu nějaký doplněk v lesklém saténu toho odstínu," zamyslel se Rueben, "stála a nehýbala."
Zoufala si. Mohla být úplně jinde a dělat úplně jiné věci...
Copak asi dělá Theraldis? Očima a tváří jí prošel něžný úsměv. Zasnila se a kousla se do rtu.
Tohle martýrium trpěla jen a jen pro něj, nikdy by nechtěla vypadat jako bělostná svíce nebo panenka z ledu, kdyby si nepředstavila, s jakým zápalem se Theraldis bude snažit tu nádheru v den svatby zničit a strhat dolů z jejího těla.
Měl moc rád krásně zabalené dárky...
V ten okamžik jí zalehly uši, jak hlasitý ostrý zvuk prořízl noční ticho i její snění, až to zabolelo uvnitř hlavy. Na chvilku přitiskla zápěstí na spánky, pak popadla dech.
Poplach!!!

Nehleděla na poděšený křik krejčího a jeho pomocnic, seskočila dolů ze stoličky a s klapáním podpatků a dalším špendlíkem zabodnutým hluboko v paži vyběhla na Eventide.
Zvuk poplachu neutichal, kolem pobíhali vyděšení civilisté a schovávali se pod stříšky před restauracemi a krámky.
Konečně zvedla hlavu k jasné obloze plné hvězd. Na okamžik jako by ji zastínila obrovská blanitá křídla.
Netopýr? Drak?!
Zvuk poplachu stále sílil, marně se snažila přijít na to, které z prastarých kouzel mělo právě tenhle signál, když jí to konečně došlo.

Její pohled spočinul na Citadele, kolem které kroužily téměř neviditelné stíny. Poplašná světla na hlavní věži vysílala paprsky do všech stran, magické obrany se spustily... uvnitř se něco dělo.
V samotném srdci Citadely, chráněném nejsilnějšími kouzly.
"Arkánní pokladnice!" vykřikla zoufale na nejbližší skupinku studentů, která právě na lavičce u fontány přerušila večeři a dívala se tam, co ona. Zvedli se a zadívali na ni, jako by čekali na povely.
Zároveň ucítila to volání... to byl Arcimág Antonidas a žádal si pomoc celé Kirin Tor!
Jeho magická moc ji táhla k němu, ale jako by ji cosi přerušilo, když otevřela portál. Dostala ránu podobnou tomu, když se rozběhnete a narazíte hlavou do zdi.
"Ne!" zaúpěla a zavrávorala.

Zvedla ruce a zamumlala slova k ovládnutí lokálního portálu co nejblíže tomu místu, kde Antonida "slyšela", a v příštím okamžiku už byla pryč.
"Ale u Světla, slečno Snowdawn!" coutier Rueben se sesunul pomalu na kolena a tragicky k sobě přitiskl druhý rukáv, zatímco obě elfky z jeho podniku nevylézaly zpod pultu, po kterém se pomalu rozlévala chladnoucí čokoláda.

Ruka o dost větší než její vlastní ji sevřela kolem zápěstí a postavila na nohy. Poznala otce a pár dalších mágů či arcimágů za jeho zády... včetně Hiry. Nebyl tu ale nikdo z Rady Šesti. V chodbě panovala téměř absolutní tma, kterou prozařoval jen magický krystal na otcově holi.
"Tudy," ukázal arcimág Snowdawn chodbou a ostatní vyrazili tím směrem.

Za dalším rohem to už cítili všichni.
Temná magie, která jim poutala nohy a zpomalovala chůzi i gesta rukou. Jako by nějaká negativní energie  tlumila jejich vlastní magické síly přímo na půdě Citadely. Na jejich vlastním teritoriu... Magie dost silná na to, aby pronikla jejich nejsilnějšími obrannými kouzly a ještě z nich vysávala sílu. Páchlo to temnotou a nenávistí... felem.
"Stín. Černokněžníci," zamumlala Isiel a seslala kolem skupiny manový štít, zatímco pospíchali dál. Všechnu sílu soustředila na jeho udržení i za pohybu.
"Jen se předváděj, uvidíme, za jak dlouho ti dojdou síly v boji," sykla na ni Hira, když ji míjela a "nedopatřením" ji u toho dloubla loktem do žeber.
Od schodiště zahlédli vybuchnout ohnivé kouzlo a ozvala se thalassijská elfština. Neznělo to ani za stříbrolístek slušně.
"Anar'alah belore!" ukončil elf své kletby o fous slušněji. Byl to Theraldisův hlas.
Isiel se přestala soustředit na štít a vyrazila napřed, předběhla otce i sestru, kteří se jí marně pokusili zadržet, ale v rukou jim zůstala jen část vlečky a utržený rukáv č.1.
Vší rychlostí tak vrazila přímo do ramene muže, který utíkal z další boční chodby za stejným hlasem, jako ona.

"Ou," stihla bolestně zaúpět, jak ji to odmrštilo proti zdi. Vzápětí ji zvedl na nohy a vyvolal sluneční orb, který ozářil ji, přibíhající členy Kirin Tor i všechny prostory kolem.
"Kurýrka Snowdawn?" optal se nevěřícně Princ Sunstrider a přejel očima její postavu a oděv. I přes vážnost situace mu tváří prolétl pobavený úsměv.
Za zády se mu objevila Sathera s vlasy černými jako uhel a také na Isiel vytřeštila oči:
"Isi?!"
"Nová bitevní róba Kirin Tor?" ujistil se Princ při pohledu na potrhané svatební šaty a vysoké podpatky.
Netrpělivě se zazmítala v jeho ruce a rozhlédla se po hlase, který ji donutil se sem tak bezhlavě vřítit.
Theraldis se s kašláním zvedl ze země a shodil ze sebe tělo páchnoucí rozkladem i spáleninou, narovnal se, našel svůj jednoruční meč a rozběhl se k nim také.
"Isiel!" popadl ji, otočil od Prince a prohlédl si ji, pak přelétl očima ostatní.
Hiru okatě ignoroval, i když se začala drát dopředu.
"Výsosti. Arcimágu Snowdawn, Sathero... Antonidas a Krasus jsou zapečetěni uvnitř se skupinou podobných bytostí, jako tahle," ukázal na mrtvolu za sebe.
Kael'thas obešel jeho i Isiel a sklonil se nad tělem zahaleným kápí, natáhl nad něj ruku a zamumlal divinační formuli.

"Uvnitř jsou artefakty největší důležitosti," pronesl arcimág Snowdawn hrobově, "stejně tak předměty, které nesmí sama Kirin Tor použít, ale ani dovolit, aby padly do nepovolaných rukou. Do jakýchkoli rukou."
Všichni pohlédli chodbou k jediným dveřím, které do Arkánní pokladnice vedly.
Tato část Citadely byla jen hrubě vytesána z živé skály dalaranského podloží, bez oken a šachet. Jak se sem mohli dostat narušitelé?
Kael'thas se ozval od těla, nad kterým se skláněl, a vypadalo jako lidské - mužské - tělo, tedy na první pohled.
"Je tu zbytková aura," řekl a zvedl zlověstný palcát, ze kterého se vysypaly rozbité temné drahokamy, "Gul'danovi rytíři smrti, mrtvoly lidských rytířů oživené jeho černokněžníky," vydechl a všichni se při těch slovech přikrčili a zachvěli, jako by jejich vůle bojovat trochu ochabla.
Hira zbledla, jako by měla v nejbližším okamžiku omdlít. Slyšeli o těch rytířích dost, ale dosud je nikdy nepotkali.
"Ale proč přišli... a jak, Kaeli?" Sathera ukázala ke dveřím do hlavního trezoru, kolem kterých se svíjela černá a nazelenalá mlha tvořící neprostupnou stěnu. "Dostali se přes magické obrany nepovoleným teleportem?"
Hira se nepohodlně ošila při tom, jak Sathera familierně oslovila Prince.
"Prolomíme jejich negující pole," Theraldis kývl ke vstupu do trezoru, "pak se můžeme teleportovat dovnitř a pomoci Antonidovi."
"Všichni soustřeďte svou moc na tu hradbu, ihned, přetížíme ji," zavelel Kael'thas.
Bez váhání ho poslechli a temnotu chodby prozářila barva jejich rozličných typů elementální i arkánní magie. Barva kouzel.
Temná hradba se rozostřila, a pak implodovala sama do sebe, tlaková vlna ale ty nejbližší z nich na pár okamžiků srazila na kolena.

Antonidas proběhl mezi nespočetnými regály plnými krabic, zbraní, svitků i knih, které samotné mohly jakémukoli vetřelci vyhrát válku.
Ti muži, co přišli, je ale nebrali... ani se nepohnuli, aby si vzali jediný z nedocenitelných artefaktů.
Udýchaně se zastavil za nimi, Krasus po jeho boku.
Ne, nebyli to lidé, jejich oscilující černá aura je prozradila dříve, než se otočili a ze stínů kápí odhalili své rudě žhnoucí oči. Stáli v kruhu kolem bytosti v jejich středu, která cosi svírala v ruce.
Ta věc měla silnou magickou auru a Antonidas se musel zatraceně soustředit, i když mu "chuť" té aury připadala povědomá. Pak se rytíř smrti pohnul a trochu pozvedl ruku a objekt, který držel, odrazil od svých vybroušených hran fialové paprsky, které prozářily celou místnost.
Tehdy pochopil, která věc by pro rytíře smrti byla cennější, než všechny ostatní poklady trezoru.
"Má Oko Dalaranu!" vykřikl a zvedl ruce, aby pravicí seslal na rytíře ničivé kouzlo a levicí přivolal tolik členů Kirin Tor, kolik se jich jen do stísněných prostor trezoru vejde.
Mají-li bojovat proti přesile, on i Krasus brzy podlehnou ničivé únavě, která doprovázela každý magický boj.

Jeho arkánní střela srazila nejbližšího rytíře a mrštila jím k protější stěně, po které stekl dolů s kouřící dírou v hrudníku, zatímco Krasus s ohledem na okolní svitky krotil svou plamennou magii a mystickými střelami zneškodnil další dva z nich.
Jiný z rytířů zvedl své žezlo korunované drahokamy, které se ve svitu Oka Dalaranu rozehrály všemi barvami... Antonidas ucítil, jako by cosi ledového sevřelo jeho srdce a začalo ho to drtit, instinktivně přitiskl obě ruce ke své hrudi a zamumlal zbývajícím dechem formuli kouzla.
Jeho tělo se fialově rozzářilo a mráz, který ho hrozil uvěznit, se vypařil, ale cosi, co připomínalo obrovský pařát z temného dýmu, po něm zaútočilo znovu. Krasus věc odeslal zpět na jejího sesilatele protikouzlem a rozkročil se před Antonidem, který klesl k zemi, protože část ledového kouzla stále drtila jeho srdce a plíce. Marně lapal po dechu. Rytíř smrti, zasažen vlastním stínovým spárem, se začal svíjet na zemi a rozplývat v klubko stínů.

V tu chvíli temná aura kolem mísnosti implodovala a kolem se objevili další z Kirin Tor.
Antonidas bez vzduchu pomalu ztrácel vědomí, zasažen paprsky temné energie z pozvednutého palcátu dalšího z rytířů, a jen matně si uvědomoval další a další postavy, které se materializovaly kolem. Jedna z nich zářila jako jasný plamen, další jako bílé světlo. Nejblíže u něj se octla elfka s dlouhými černými vlasy, zastavila se těsně za ním, naklonila se přes něj a tišivě se na něj usmála, zatímco se štíhlou bledou rukou dotkla jeho hrudi a druhou učinila magické gesto proti rytířům smrti, kteří se začli svíjet bolestí z plamenů, které náhle olízly jejich končetiny i torza.
Zalapal po dechu, jak se jeho plíce roztáhly a jeho srdce začalo opět bít, požehnáno teplem, které jím proudilo z její malé ruky.
Sathera se opět sklonila nad jeho tváří, v modrých očích radost, že přišla včas, i starost o jeho život.


Ostatní rytíři náhle ustoupili do stínu a Antonidovy oči se rozšířily šokem, když si uvědomil, že se pokouší s Okem utéci pryč, jakmile ztratili početní výhodu. Pokřivené stíny vrhané světlem zapálených těl jako by náhle ožily, začaly se ovíjet kolem dosud nezraněných rytířů a absorbovat jejich maso, až i z nich samotných nezbylo víc, než jen stínové obrysy a dým.
Stále slabý a snažící se popadnout dech si bezmocně všiml, že se dva z hořících přízraků obrátily a napadly elfku, která ho před okamžikem zachránila před smrtí. Její tvář se zkřivila bolestí a hlava padla nazad, černé vlasy se rozlétly kolem jako rubáš, co ji zakryl, zatímco padala pomalu k zemi a z plic jí unikal vzduch pod náporem kouzla.
Zaslechl hlasité prasknutí, jak rostoucí síla rozdrtila její hrudník a zpřelámala její kosti.
"Sathero! Ne!" ozval se zoufalý výkřik Prince Kael'thase.

Antonidas se zoufale překulil na zemi a vyhnul stínovému výboji, jen aby spatřil krásné rysy elfovy tváře nezvykle zkřivené zuřivostí ze smrti jedné z jeho přátel a kolegů. Elf zvedl obě ruce a rozpřáhl je - jeden z rytířů nad Satherou zavřeštěl, jak bylo jeho tělo rozerváno Princovým kouzlem na kusy, údy vyrvané z kloubních jamek... shnilé vnitřnosti rozhozené po celé stěně... Pak začal svou magií trhat na kusy dalšího.
Ten pohled stačil, aby přišel Antonidas zpět ke smyslům.
"Kael'thasi!" zařval do hluku boje, jak se snažil zvednout.
"Kael'thasi!!!"

Až na druhé zavolání se elf otočil a uvěznil Antonida silou svého pohledu na místě. Byl posedlý pomstou a zabíjením.
"Nenech je se teleportovat!" Antonidas vykřikl a odrazil další útok vyvoláním rychlého štítu poti nekrotické střele, která ho měla dorazit.
Elfí princ se nadechl, zadíval se na podlahu, kde u mrtvé elfky klečela Isiel, pak potřásl hlavou, jako by ji chtěl vyčistit, a pomalu kývl.
Otočil pak svůj mocný pohled plný hněvu na narušitele a pozvedl ruce k seslání protikouzla.
Vůdce rytířů smrti na něj bestiálně zavrčel a řevem k sobě svolal ostatní nohsledy, Oko dál držel vysoko nad hlavou.
Ostatní nemrtví poslechli a stvořili z vlastních těl kolem něj a jeho kořisti neprostupný štít, tesáky vyceněné ven proti mágům Kirin Tor.

Jen zlomek vteřiny předtím, než Kael'thas domumlal formuli kompletace kouzla dimenzní kotvy, stíny kolem vetřelců se ještě jednou ovinuly dokola, tentokrát nabraly fialový odstín, jak je zabarvilo Oko Dalaranu zářící všemi směry... a pak se podoby rytířů rozplynuly ve tmě. Dokázali utéci v poslední možný okamžik - ale jejich teleport bylo možné vysledovat.

Kael'thas se ve své thalassian uchýlil k těm nejhorším výrazům, zatímco Antonidas vyvolal teleport a upravil ho tak, aby se rematerializoval na tom samém místě, kde rytíři.
Natáhl dlaně a Krasus a další mág se chopili jeho rukou a teleportovali se zároveň s ním, princ Sunstrider je okamžitě následoval.
Theraldis zaváhal a ohlédl se po Isiel schoulené na zemi nad mrtvou Satherou, ale pak následoval svého Prince.
"Mají s sebou draky!" zavolala za ním Isiel zoufale, ale zaslechla to jen Hira, která ji i Satheřino tělo překročila s pohrdavým úšklebkem, než se také teleportovala za ostatními.

V Satheřiných očích byl ještě zbytek záře a tepla, když Isiel vzala její hlavu do klína... i když tělo její přítelkyně se za těch pár chvil změnilo k nepoznání. Její život vyhasl dříve, než dopadla k zemi.
"Viděl tě ve svatebních šatech," zaslechla v hlavě její hlas, "víš, ty hloupá, že to nosí smůlu?"
Pohladila ji po tváři a odhrnula z ní černě obarvené vlasy, sklonila se a políbila ji na chladnoucí čelo, a pak se schoulila i s ní v náruči a přemohl ji pláč.

Kamenné stěny, stopy boje, hořící stíny i Isielina zlomená podoba se mu rozmazaly před očima... do tváře se mu opřel chladný vítr a kolem se rozzářily hvězdy noční oblohy a světla Dalaranu. Jedno z nejvyšších pater Citadely... rytíři smrti stále shluknuti v jeden celek na druhé straně balkónu, jejich pyšný velitel mezi nimi svíral Oko v opancéřované rukavici vysoko nad hlavou.

Tentokrát byli připraveni.
Krasus, Kael'thas, Antonidas i ostatní, jejich kouzla již čekala na vyslovení a byla seslána. Rytíři byli obklopeni zónou proti možnému dalšímu teleportu a jejich vůdce věnoval Antonidovi záštiplný pohled.
Antonidas si dovolil posměšný úsměv:
"Tento balkón je nyní chráněn proti teleportaci. Nemáte kam utéci... Zabijte je všechny a jednoho nechte pro výslech o plánech nové Hordy!" obrátil se na ostatní z Kirin Tor.
"Nač utíkat, když můžeme letět?" řekl rytíř smrti měkce a při jeho slovech se za ním, zpod balkónu, zvedl poryv větru, který donutil všechny přítomné zavrávorat.
Jako by kus temnoty z noční oblohy padl těsně nad balkón a rozdělil se na několik zlověstných stínů vznášejících se ve vzduchu ihned za zábradlím. Jejich zlé oči žhnuly v černých lesklých hlavách a žár z nich byl už teď tak nesnesitelný, že se Antonidova holá hlava zaleskla potem.
"Bláznivý človíčku, myslel sis, že jsme přišli sami?" rozesmál se rytíř smrti a největší černý drak, jakého kdy mágové viděli, se snesl tak nízko k balkónu, až jeho ozubená brada spočinula na zábradlí.
Krasus zbledl a zašeptal něco, z čeho Antonidas zaslechl jen:
"...Deathwing."
Při zvuku svého jména se mocný drak upnul intenzivním pohledem na Krasa, ale elfí mág se ani nezachvěl. Antonidas ovšem zavrávoral, zatímco rytíř smrti vyskočil na zábradlí a pak na Deathwingův hřbet.
Deathwing? Zde?
"Mám, proč jsme zde byli. Leťme!" zvolal velitel rytířů smrti.

Antonidas se probral dost na to, aby dokázal za prchajícími temnými stíny vrhnout blesk, ale jeho kouzlo bylo odraženo jejich magickým štítem.
Kael'thas frustrovaně zakroutil hlavou.
"Nedokážeme se teleportovat k nim, pohybují se moc rychle - a kouzlení znamená risk zásahu draka, který by bez problémů a s radostí mohl zpopelnit celou Citadelu," řekl arcimág Snowdawn a jako potvrzení té hrozby se dva menší draci oddělili ze skupiny, co nesla na hřbetě ostatní rytíře a obklopovala Deathwinga.
Přilétli blíže s široce rozevřenými tlamami. Mágové sotva stačili včas zvednout štíty, když proudy žhavě rudého a zlatého magmatu vytryskly z jejich zubatých čelistí, zasáhly balkón a zapálily závěsy i svitky v místnosti za nimi.

Antonidas proklel svou neprozíravost a cítil, jak ho bodlo zoufalství přímo do srdce.
On a Kirin Tor měli bránit toto město a jeho lid, ale jeho obrany nikdy nepočítaly s tak obrovskými bytostmi. Nebo s draky.
Jak by se jim teď hodili trpaslíci z Hinterlands a jejich gryfoni...
Byl to on, kdo vždy učil, že by každý mág měl znát své meze, a dnes v noci poznal on ty své.
Zíral zdrceně na oblohu a hledal stopy po útočnících, ale byli pryč... mimo jeho dosah.
A s nimi i Oko Dalaranu, jeden z nejmocnějších artefaktů, které kdy město strážilo.
Dostali, proč si přišli. Ale nač to vlastně potřebovali?

Otočil se k ostatním - ale všichni už byli pryč, až na Krasa. Tušil, kde je najde. Sklonil hlavu a když Krasus otevřel portál do Arkánní pokladnice, vložil svou ruku do jeho a přenesl se zpět zároveň s ním.

„Nechte mě být!“ křičela Natasha hystericky, když ji dovlekli zpátky nahoru, kde se znovu seskupovaly síly odboje. Ben se ji snažil uklidnit, ale Natasha propukla v silný pláč nad Bartolovou smrtí a o jeho konejšení nestála. Jen si sedla a usedavě plakala a nevšímala si, kdo a v jakém stavu dorazil.
Zato Blake si všímal. Stál na okraji srázu a mžoural do tmy, jestli neuvidí Crowleyho, Ravenholdta nebo nějakého z jejich mužů. Phin s Dibbsem se posadili na rohož a odpočívali po náročném kouzlu. Pohled na tu scenérii byl velmi smutný. Všichni seděli nebo leželi, snažili se zotavit a hledali své přátele a rodinu nebo stejně jako Natasha truchlili pro své padlé. Někteří si svlékli zbroj a chtěli si nechat ošetřit rány, ale léčitel nebyl k nalezení. Toho si Natasha všimla.
„Kde…kde je Girkon?“ zeptala se mezi vzlyky Bena. Ten si v tu chvíli uvědomil, že vůbec neví.
„Asi tam…“ začal, ale nenechala ho domluvit.
„Ne! Ne! On ne!“ nechtěla něco takového ani slyšet. Už ztráta pěstouna pro ni byla strašná, nechtěla si připustit i ztrátu nejlepšího přítele. Ben zarmouceně kývl hlavou.
„Naposledy jsem ho viděl, jak tou svojí palicí někomu rozmlátil kebuli a pak…pak se mi ztratil z dohledu. Taková už je válka, Jedovatko,“ řekl Ben smutně. Natasha se rozplakala ještě víc.
„Hej! Rychle! Kdo není raněný nebo na smrt vyčerpaný rychle sem!“ ozval se zvučný hlas sira Blaka.
„Crowley přichází! Mají hodně raněných!“
„My tady taky,“ zabručel Ben a připojil nadávku, ale zvedl se a šel Blakovi na pomoc. Natasha byla stále zničená a odmítala se sebeméně pohnout nebo s někým mluvit.
Vzpomínala na to, jak trávila šťastné dětství v Southshoru, jak ji Bartolo vychovával jako vlastní a na všechny ty krásné chvíle, které společně strávili. A teď byl jako mávnutím kouzelného proutku pryč. A Girkon taky. A kdo ví, kdo ještě.
Crowleyho šiky se vrátily značně prořídlé a samotný lord kulhal kvůli šípu, který mu trčel z kolene. I další byli ranění a jen velmi málo jich vyvázlo bez jediného škrábnutí. Roli ošetřovatelů zaujali ti dva zabijáci, kteří zaujali Natashu cestou sem: ten pohledný a ten vousatý. Nevedli si tak dobře a šetrně jako Girkon, ale svou práci odváděli rychle.
Darius zavřel oko, zatnul tesáky a bolestně zaskučel, když mu nevybíravě vytrhli šíp z kolene. Místo k lehnutí ale odmítl, stejně jako léky na bolest, které tu zbyly po Girkonovi.
„Jeden šíp v koleni mě nezastaví a jsou tu tací, co to potřebují víc,“ zasyčel a ovázal si ránu obvazem.
Lord Ravenholdt vypadal, že se bitvy ani neúčastnil, jeho kožená zbroj nenesla sebemenší známky zápasu a samotný vůdce zabijáků nebyl vůbec zpocený. Zato Lorna byla úplně vyčerpaná. Svoji kroužkovou zbroj měla na několika místech proseknutou a ve světle těch několika pochodní, které se odvážili zapálit, bylo vidět, jak je zaprášená a zakrvácená, stejně jako její otec. Ben pomohl všem raněným a znovu si sedl ke zlomené Natashe, která se už trošku uklidnila, stále však plakala.
„Bene,“ řekla po chvíli. „Znal jsi Girkona dobře?“ Ben se poškrábal ve svém plnovousu.
„Jak se to vezme, Jedovatko. Věděl jsem o něm o něco víc, než ostatní, takže asi jo. Proč?“
„Chtěla bych vědět…Když jsme se poprvé viděli, proč mi řekl, že se jmenuje Grant?“ Ben si dal s odpovědí načas.
„Asi vím proč. Říkal ti někdy o tý svý vyvolený, co si bere jiného?“ Přikývla. „Nejspíš ses mu zalíbila, jenže on byl pevně rozhodnutej se zabít nebo aspoň zmizet někam, kde to bude mít jistý. A když znáš něčí jméno, můžeš ho najít a to on nechtěl.“
„Nechtěl, abych ho hledala, kdyby zmizel?“ Ben pokýval svou vousatou bradou.
„Jo, byl to trochu pošuk. A teď je po něm,“ praštil se do hrudi.
„Je to moje chyba, Bene. Kvůli mně umřeli a málem jsi umřel i ty.“ Jakmile to dořekla, vytřeštil Ben oči.
„Jak jsi na takovou ptákovinu přišla, Jedovatko?“ zeptal se nevěřícně a odděloval každé slovo. „Větší blbost jsem v životě neslyšel. Natáhli bačkory proto, že stáli v blbou chvíli na blbým místě a to je všechno.“ Natashu to nijak neuklidnilo a znovu schovala obličej v dlaních. Ben ji poplácal po zádech.
„Nech toho, to jim nepomůže. Radši se běž vyspat, dokud je tma a šlechtici unavení. Ráno nás poženou jako psy,“ zvedl se a šel si lehnout, nechávajíce Natashu samotnou se svým žalem.
Ještě té noci se z ležení vyplížil štíhlý stín a zamířil na východ.

Pozametať, poumývať dlážku, vyprať oblečenie, navariť, poutierať prach, udržiavať oheň v kozube. Jej pobyt u mágov sa líšil len v tom, že to všetko vykonávala niekoľko desiatok kilometrov južnejšie. A tiež v tom, že Strahad od nej nepovažoval bonusové služby, ako otec Alfonz.
Mág ju v skutočnosti takmer úplne ignoroval, maximálne v jej prítomnosti povedal nejaké rozkazy bez toho, aby sa na ňu pozrel. Menara s ňou občas prehodila pár slov, ale väčšinu času pracovala spolu so Strahadom. Obaja často komunikovali s rôznymi osobami pomocou čiernej gule, avšak tých na druhej strane počuli len oni. Po niekoľkých týždňoch pozorovania zistila, že väčšinou hovoria s nejakou ženou, ktorá im slúžila zrejme ako pozorovateľ.
„Aký je stav v Pustinách?“ pýtal sa Strahad a potom dlho mlčal, kým tá na druhej strane hovorila.
„Západ? A čo na severe, presunuli sa ich sily do lesov?“ so záujmom sa spýtala Menara.
„Ako na to reagovali? Hmm. Hmm. Hmm. Vážne? Počkaj, počkaj, si si istá? Je mŕtvy? Hmm. Hmm. Rozumiem. Veľmi zaujímavé. Pokračuj v pozorovaní.“
„Spojenectvo? Vážne? Po tom všetkom? No, účel svätí prostriedky, predpokladám.“
„Skutočne? Jedným seknutím?“ Strahad sa zasmial, „Nuž, blázni majú šťastie.“
„Hlavne sa neprezraď, nedopadlo by to dobre. Samozrejme, viem, že ti nič také nemusím pripomínať a máš oveľa viac praxe, ale bezpečnosť nadovšetko.“
Okrem počúvania rozhovorov, z ktorých väčšinou nepochopila takmer nič a práce, sa občas vydávala do mesta, kde počúvala správy od domácich a od vojakov.
Každým dňom do Southshore prichádzali nové posily a ľudia sa o nich a s nimi rozprávali v hostincoch. Falstad Wildhammer poslal letku jazdcov na gryfoch, Magni Bronzbeard oddiel strelcov a inžinierov, Daelin Proudmoore expedičný zbor. Zo Stormwindu prišiel oddiel dobrovoľníkov, niektorí Stromgardčania sa nechali naverbovať a do mesta tiež plynulo množstvo utečencov z Tirisfalu a Silverpinu, kde Pohroma a démoni nemali tak veľkú moc ako v ostatných oblastiach severu, kde sa držalo už len pár väčších pevností v údoliach. Všetci sa usadzovali v tábore, ktorý vznikal okolo strážnej veže severne od mesta, kde si zriadil sídlo lord Garithos. K jeho pôvodnému vojsku pribúdali stovky a tisíce ďalších mužov a dokonca aj žien.
Keď o tom všetkom hovorila Strahadovi a Menare, tí sa len zasmiali a povedali, že skutočná vojna sa presunula inde a to, čo sa deje v Lordaerone ich nezaujíma.
Týždne ubiehali a ľudia v meste začínali pomaly šomrať na armádu táboriacu neďaleko ich domov. Všetko pivo v meste bolo vypité trpaslíkmi, ale tí aspoň platili, kým zásobovací dôstojníci ľudského vojska jednoducho vyberali poplatky od obyvateľov a zhabali takmer všetko obilie zo sýpok tu aj v Hillsbrade. Lord Garithos otáľal s odchodom, vraj aby sa k nemu dostalo čo najviac vojakov, s ktorými by mohol dobyť späť okolie Dalaranu a Silverpine. Jeho vojsko už teraz malo takmer štyridsaťtisíc vojakov, nerátajúc ďalších, ktorí sa starali o proviant a iné potreby vojska.
Pravdou bolo, že maršál mal pravdu, každým dňom mu prichádzali noví dobrovoľníci a oddiely z iných krajín a miest, ale všetky boli menšie, viackrát tvorené neskúsenými a zle vyzbrojenými vojakmi, ktorých následne cvičili a poriadne vyzbrojovali priamo na mieste zo zásob mesta a Druhej légie.
Jedného večera, keď už slnko zapadalo za hory na západe, vybehli Menara a Strahad von z domu. Lydia ich zmätene nasledovala. Dobehli na hlavné námestie, kde sa už prekvapene zbiehali ľudia a vojaci, ktorí sa chytali zbraní. Vo vzduchu visela fialová trhlina, ktorá sa postupne zväčšovala. Za ňou uvidela slabo viditeľné stromy so zlatými a červenými listami a obrovské množstvo hmlistých postáv. Tie sa pohli smerom k trhline a keď ňou prešli, počula hromadný nádych všetkých ľudí.
Prišli elfovia.

"Antonidas tvrdil, že byl o celém incidentu s Okem Dalaranu Khadgar i ostatní včas varováni... prostřednictvím snu," arcimág Snowdawn zněl skoro jako by utěšoval sám sebe a ne Narasi a Vaela, kteří společně s ním stáli ve stínu altánku uprostřed zahrady.
Isiel i Hira zde byly přítomny také, jedna se smutně skloněnou hlavou a druhá s pyšně zvednutým nosíkem, otočená tak, aby měla výhled na východ ze salónu.
Sluha odtud právě přiváděl magistra Theraldise a ukazoval mu směrem ke shromážděné rodině.
Hira si poupravila výstřih i vlasy a zářivě se hostu usmála vstříc.
Theraldis se zdál vážnější a nepřístupnější, než obvykle, oblečen tentokrát do temně karmínové a zlaté, kterou nosíval pouze jako Princův doprovod či vyslanec krále Anasteriana.
Blížil se s pohledem upřeným k zemi a pohroužen v neveselých myšlenkách.

"Jak je na tom vlastně expedice?" optala se Narasi, která neviděla, že k nim mezi záhony a trsy modrých růží a hledíků někdo kráčí.
"Určitě museli zažít mnohé boje s orky a démony," dodal Vael'thas nadšeně a povzdechl si, "kéž by mne tehdy vybrali také!"
"Jistě, ty bys byl rád na expedici, na které by tě matka peskovala před spolubojovníky i velitelem, zda sis měnil prádlo?" podivila se Narasi upřímně a Vael na ni po chvilce přemýšlení vyplázl jazyk.
"Vaše matka se neúčastní bitev po boku generála Turalyona ani kapitánky Windrunner. Z posledního vzkazu od ní bylo jasné, že arcimág Vargoth nalezl 'zemi zaslíbenou' v jakémsi Farahlon a založil tam na jednom ostrově i osadu s mágskou věží. Pojmenovali ji Kirin Var. Podle všeho se tam dál věnují výzkumu způsobů, jak zastavit Hordu a Plamennou Legii."
"V posledním vzkazu také matka jmenovitě vyřizovala pozdravy mně, Narasi, Vaelovi, a především tobě, drahý papá... a dokonce magistrovi Silversun přála upřímnou soustrast," neodpustila si jedovatě pronést Hira a zkusila zamrkat na blížícího se elfa, ten byl ale stále dost daleko a ztracen ve vlastním přemítání. Zastavil se kousek od nich a dotkl se lehce rukou jednoho z modrých květů.
"Nezmínila, že by chystala návrat? Napsala jsi jí o mé plánované svatbě?" Isiel náhle zvedla tvář, na které byly patrné stopy dlouhého pláče a probdělých nocí, jako by se vytrhla z myšlenek na jiné věci. Upřela oči na Hiru. "Mé dopisy pro ni se vrátily neotevřené," dodala tiše.
"A kdo by se tomu divil? Ne, promiň, zapomněla jsem jí napsat, že chystáš svatbu, asi jsem doopravdy zlá a hloupá, jak vykládáš všude kolem," Hira se na ni ušklíbla přes rameno, "jen jsem se zmínila, že u nás magistr Silversun bývá často hostem a že se mi líbí."
"Nevykládám o tobě nikde nic," Isiel se pomalu zvedla a oči jí zaplály chladným hněvem, "věř mi, mám důležitější témata k přemýšlení i vyprávění, než tvé dotčené ego."
"Ale no tak, dost," otec se na obě zamračil, a pak si uvědomil magistrovu přítomnost dříve, než Theraldise ohlásil sluha.
Hira vykouzlila ten nejcukrovější výraz a poklonila se tak, aby nabídla příchozímu elfovi dokonalý výhled do svého výstřihu:
"Magistře Silversun," zavrkala a podala mu jednu ručku, ale on jako by to přehlédl, s rukama za zády prošel kolem ní do stínu altánku.
Isiel pomalu klesla zpět do křesílka a podepřela si čelo rozechvělou rukou.
"Arcimágu Snowdawn," Theraldis se jako obvykle poklonil jen hlavou, "mé dámy..., Vaeli," oslovil zbytek přítomných vážným tónem.
"Vítejte, Theraldisi, čemu vděčíme dnes za tu čest?" podivil se otec a pokynul mu, aby se připojil k nim a posadil, pak trochu neklidně opět sáhl po svém šálku čaje.
Narasi a Vael'thas se oba najednou pokusili nalít hostu čaj také a převrhli u toho konvici i hrneček... div, že ne i stůl. Vzápětí se začali pohlavkovat a Hira na ně upřela ten nejvražednější pohled, který si obvykle schovávala pro studenty v době semestrálních zkoušek.
Magistr Silversun se zdál k celému mumraji v altánku netečný, jeho oči se zastavily u Isiel a jejích černých šatů, které si se stisknutými rty prohlédl, a pak se vydal k ní.
"Lásko," Theraldis se sklonil, aby jí políbil ruku, kterou zapomněla v klíně, poté zůstal stát po jejím boku.
Prostor kolem Hiry jako by zapraskal elektřinou a značně se ochladilo.
"Neposadím se, ale vy byste měli. Nesu noviny, které se tak jako tak dozvíte na další konkláve Kirin Tor, ale Antonidas soudil, že byste je - stejně jako ostatní rodiny, kterých se to týká - měli slyšet nejdříve v soukromí."
Beze slova viseli očima na jeho rtech a dokonce i Vael a Narasi se přestali prát o prázdnou konvičku od čaje.

"Oko Dalaranu bylo uloupeno za účelem soustředění magie na tvorbu dalších portálů do mnoha světů, kam chtěl Ner'zhul vyslat Hordu.
Jejich tvorbě Khadgar ani jeho expedice nedokázali zabránit a výsledná kumulace energie trhala Draenor na kusy... a skrze temný portál hrozila zničit i náš svět, aniž bychom si toho byli vědomi.
Víme jen tolik, že arcimág Khadgar uzavřel portál z draenorské strany ve chvíli, kdy se mu tamní svět již hroutil pod nohama," každé jeho slovo se jim zařezávalo do myslí jako ostrý nůž.
"Samotný Draenor byl zničen, podle všeho. O nikom z Expedice nemáme žádné zprávy, ani o jejich dalším osudu."
Jak hovořil, položil ruku Isiel na hlavu, jako by to ještě nebylo celé, nepatrně ji hladil po vlasech, zatímco si dál zakrývala dlaní čelo a oči.

Ozvalo se třísknutí, jak vzácný porcelán dopadl na zem a ze střepů otcova hrnečku se rozlil vychladlý čaj.
Arcimág Snowdawn se zadíval na své prázdné ruce, jako by patřily někomu cizímu, potom se beze slova zvedl a pomalu vykročil pryč. Narasi a Vael se zadívali jeden na druhého, pak vyrazili za otcem. I Hira vypadala, že jí pro jednou došla slova. Strnule a pomalu je následovala.
Když zůstali sami, Theraldis poklekl na jedno koleno a sevřel Isieliny chladné ruce ve svých, pak na okamžik přitiskl rty na její prsty. Odhalil tak tvář, kterou si předtím zakryla, i stopy slz. Když se mu konečně zadívala do očí, bylo to, jako by mu její bolest měla rozervat srdce na kusy. A tu nejhorší ránu měl teprve zasadit sám.


"Král Anasterian viní Alianci ze zničení elfích hvozdů a runových kamenů vinou špatného strážení průsmyků, zatímco naši lidé bojovali alianční bitvy jinde. Aliance prý potřebuje elfy více, než elfové potřebují ji. Vyvázal s okamžitou platností Quel'Thalas z Aliance a vypadá to, že dal příklad dalším, aby ji opustili. Jsem povolán zpět na Quel'Danas, stejně jako ostatní magistři."
"A Princ? Je přeci členem Rady Šesti... a tak jako arcimág Rommath je zde doma stejně jako v Silvermoon, nebo ne? Mají zde povinnosti a závazky!" vydechla zoufale.
"Oni dva ano, stejně tak jako Aethas Sunreaver," věnoval jí smutný úsměv a hrál si s jejími prsty, "zatímco mé síly a úsudek jsou prý zapotřebí na severu ve Vznešené Domovině. Koneckonců patřím ke Královým rádcům. Na elfy, kteří neposlechnou ono volání a nevrátí se do náruče naší vyvolené země, bude nahlíženo s pohrdáním, nedůvěrou a odporem, jak si zaslouží. Taková byla slova krále.
Takže, Isiel Snowdawn? V tomhle městě tě nikdy nic dobrého nepotkalo a nepotká."
"Pojedu s tebou zpět na Sever. Dočasně," řekla k jeho překvapení zcela bez váhání a rozhlédla se po zahradě rodného domu, jako by ji už neměla nikdy spatřit. Jako by se loučila.
"Pokusím se ti to 'dočasně' změnit v 'na stálo', jestli mne necháš," věnoval jí jeden z těch proklatých úsměvů, pro které byste mu nedokázali nic odříci.
Jen si povzdechla.
"Svěříš mi nějaké důležité státní tajemství a přikoveš mne za řetěz ke své posteli?" zeptala se naprosto vážně, jako by ani trochu nepochybovala, že je toho schopen.
"Lákavé. Udělám z tebe bojového mága specializovaného na boj ze sedla dragonhawka. Pohled na tebe v sedle Cloudwinga, kterak střílíš ledové střely do zadků prchajících nepřátel bude k nezaplacení," slíbil a pohladil ji po tváři.
"Miluji tě příliš na to, abych tě tu nechal truchlit, Isiel Snowdawn."
"To s dragonhawky neříkej před Vaelem, nebo pojede na Quel'Danas s námi, a už se ho nezbavíš," její výraz konečně trochu roztál, když se na něj usmála.
"A na tom by bylo něco špatně? Ještě pořád mi nenatrhl kalhoty v duelu, jak sliboval. Milerád mu k tomu dám stovky příležitostí. I když pochybuji, že bude kdy dost rychlý, aby se i jen přiblížil na dostřel," prohlásil sebevědomě.
"A tentokrát tedy konečně na vlastní oči spatřím tu tvou legendárně tajuplnou sbírku?" optala se a on se napřímil v zádech, bleskově změnil výraz a trochu se odtáhl. Jeho oči zabloudily stranou, jako by o něčem přemítal, nebo cosi kalkuloval.
"Jak jsem už řekl, žádná sbírka neexistuje," prohlásil, pohlédl opět na ni a nasadil ten nejpostelovější výraz, co uměl.
"Děláš to jen horší. Věř mi, že na to přijdu. Ty si vážně myslíš, že se ti nedá odolat, což?" zašeptala, když jí slíbal slzy z tváře.
"A to mne znáš jen pár desítek let. Počkej, až se seznámíme blíž," slíbil a zamrkal, pak se narovnal a pomohl jí vstát z křesílka. Ještě dlouhou chvíli stáli v objetí a na Dalaran se snášel indigový soumrak.
Jednou... ji konečně přiměje, aby to sama od sebe řekla také.
Ale teď je čekala cesta na sever do země, kde stáří, smrt, prohra a smutek nebo zima neexistovaly.

S trhnutím se probudila. Prudce se zvedla, až z ní jako pavučina jemná pokrývka sklouzla a odhalila vyhublé tělo. Ihned toho zalitovala, hlava jí po tak prudkém pohybu začala třeštit tak, že měla pocit, jakoby ji nějaký nesmírně zlomyslný duch používal místo bubínku. Se zaúpěním klesla zpět na lůžko a štíhlé prsty začaly masírovat spánky.
Ozval se tichý pleskavý zvuk, jaký vydávají bosé nohy na kameni, prudký nádech a cinkavý zvuk, kterak bylo něco odloženo na dřevěný podklad.
Velice účinné mučení, pomyslela si a prsty se od spánků přesunuly k uším. Její zjitřená mysl se pomalu uklidňovala, takže se rozhodla pro splnění denní dávky statečnosti a otevřela jedno oko.
Skláněla se nad ní cizí tvář, patřící mladé trollce. Maně ji napadlo, jestli to není spíš chodící klenotnictví, tolik měla na sobě dívka zlatých kroužků. „Jste vzhůru, budou rádi.“ Mezi zlatými kroužky se objevil úsměv. „Teď si odpočiňte, brzy vás přijdou navštívit.“
V tu chvíli vyslala hlava protest a oči se pomalu zavřely. Mladá trollka po špičkách odstoupila od lůžka a s tichoučkým cinkáním vyběhla z místnosti…

Svítalo, ale přes hustou mlhu v Silverpinském lese to ani nešlo poznat. Natasha klopýtla a zaklela. Nechtěná zastávka jí ale dala chvíli k přemýšlení. Svého rozhodnutí opustit Crowleyho tažení v žádném případě nelitovala. Stále si kladla za vinu Bartolovu i Girkonovu smrt a nechtěla, aby kvůli ní zemřeli i další. Ne, bude mnohem lepší, když odejde pryč od toho všeho.
S pomocí kmene stromu se znovu postavila a prohmátla si potlučené lýtko. Ucítila dvě malé jizvičky po pavoučím kousnutí. Před očima ji znovu přeběhla hrůza ze zničení Southshoru, bezmoc v Azurelodském dole i apatická krutost Bahenních polí. A pak si to uvědomila: už to dělá zas. Opět prchá z místa, kde měla zůstat a bojovat a nechává své přátele na pospas nemrtvým.
Z těžkých myšlenek ji vytrhl dusot plechových bot. Ohlédla se a rychle vyběhla opačným směrem, než odkud se ozývaly kroky. Snažila se běžet co nejtišeji, ale stejně ji museli slyšet a teď určitě běželi za ní. Najednou si všimla velmi staré a zchátralé chajdy bez dveří. Rozhodla se tam schovat a doufat, že ji tam hledat nebudou.
Uvnitř to vypadalo příšerně. Páchlo to tam hnilobou a zčernalé dřevo bylo prorostlé bílou houbou. Okenní skla někdo dávno vymlátil a na podlaze se válelo několik kostí. Natasha potlačila zvracení a zkusila se vyhoupnout na malé skladiště u stropu. Chtěla se postavit na židli a odtamtud vyšplhat nahoru, jenže když na ní vystoupila, židle zaskřípala a rozsypala se na měkké třísky. Natasha ostře zanadávala, protože jí bylo jasné, že teď ji museli slyšet a pokud se nedostane nahoru, najdou ji. Rychle vzala druhou židli, která vypadala pevněji a vytáhla se s její pomocí nahoru. Přikrčila se, čekala, až přijdou a modlila se, aby tohle dřevo vydrželo. Zatím si připravila luk.
První překvapení přišlo, když její pronásledovatelé vstoupili dovnitř. Byl totiž jenom jeden, Opuštěný. Vypadal stejně jako ti, co přepadli Southshore: fialová kroužková zbroj, kápě, zářivé žluté oči a bledá kůže. Na zádech otlučený štít se znakem Lordaeronu a křivý meč. Vztekle se rozhlížel po jednopokojovém domečku a hledal Natashu, která se nahoře dusila nadávkami. Sáhla totiž do toulce pro šíp, jen aby zjistila, že je prázdný, že všechny šípy nejspíš omylem nechala u Crowleyho armády a s sebou má jen prázdný toulec. Co nejtišeji si znovu navlékla luk a připravila sekeru. Věděla, že ten dole jen tak neodejde, takže se rozhodla ho zabít.
Ve chvíli, kdy se Opuštěný podíval nahoru, skočila a s výkřikem se na něj vrhla. Nemrtvý uhnul a bleskurychle tasil svůj meč. Byl lépe vyzbrojený i vycvičený, než Natasha, která navíc málem usínala a jen adrenalin z boje ji držel vzhůru. Sekera a meč o sebe řinčely a jejich zvuk se odrážel od stěn, stejně jako řev a hekání obou bojujících, ale ani jeden toho druhého ještě nezasáhl.
Opuštěnému se ale v nestřeženou chvíli podařilo udeřit Natashu štítem do obličeje. Rána to nebyla silná, nicméně stačila na to, aby ji z ruky vypadla sekera a sama Natasha upadla na zem. Nemrtvý se zašklebil, nohou ji přišlápl hruď k zemi a napřáhl kostnatou ruku, ve které svíral svůj křivý meč.
„Tak do toho, zmrde?“ plivla na něj odbojně Natasha, ale její přemožitel se k tomu neměl. Místo toho se na ní zkoumavě díval, jako by se rozhodoval, co z ní sní nejdříve.
„Na…Natasho?“ řekl chraplavým, ale povědomým hlasem a spustil svou paži zase dolů.
„Jak mě znáš?“ zeptala se, překvapená, avšak stále stejně ostrým tónem. Opuštěný sestoupil z její hrudi a odešel o pár kroků vedle, kde si stáhl svoji kápi.
Zpod ní vylezla bledá hlava s notně prořídlými vlasy, které snad kdysi mohly být ryšavé. Obličej měl hubený se zbytky vousů a chybějícím nosem, Natasha ale i přes jeho znetvoření měla neodbytný pocit, že ho zná.
„Ani se nedivím, že si nepamatuješ. Je to tak dávno. Kolik? Dvanáct, třináct let?“ řekl smutně. „To jsem já, Natasho, jen…mrtvý. Morris.“
Natashe spadla brada a zastudilo jí u srdce. Mohl to vážně být její dlouho ztracený otec?
„Tati…“ řekla překvapeně a zarmouceně najednou.
„Jak mi tak ještě můžeš říkat?“ zasmál se hořce, ale stejně dobře to mohlo být taky vzlyknutí.
„Tati…já…já myslela, že jsi se ztratil v bitvě s orky, že už tě nikdy neuvidím.“
„A možná by to tak bylo lepší. Po tom, co jsem tě nechal samotnou v Southshoru u Bartola…“
„Bartolo ani Southshore už nejsou,“ řekla a v žilách ji zaplál malý plamének hněvu. Morris pokýval hlavou.
„Vím… Časy se změnily. Nevím, jestli k horšímu nebo k lepšímu, ale rozhodně se změnily.“ Zastrčil meč zpátky do pochvy.
„Neboj se, já ti neublížím. Alespoň ne teď a tady. Ale pokud mi má královna poručí, budu to muset udělat, takže si ode mě možná drž odstup.“
„Královna? Sir Blake mi ale říkal, že Sylvanas je mrtvá.“
„Mrtvá? Ne. Dvakrát ji zabili, ale můžu tě ujistit, že je zpátky a dovede nás k vítězství.“ Natasha se zašklebila.
„Jak je možné, že ta samá osoba, která z lidskosti zastavila svoji zbraň před mým krkem. Teď velebí svojí královnu, které je bezmezně oddán.“ Morris se zamračil.
„Lady Sylvanas mi totiž ukázala pravdu. Ne velký král Terenas nebo všemi milovaný Uther, ale Sylvanas. A já tu pravdu můžu ukázat i tobě. Stačí jen zemřít a…“
„Cože?!“ vykřikla, ani ho nenechala domluvit. „Ty po mně chceš, abych se zabila?!“ Morris souhlasně pokýval hlavou.
„A pak bychom spolu mohli být navěky, Natasho. Nebudu tě nutit, nechám tě svobodně se rozhodnout, jako správný otec. Ale až tě nějaká čepel sprovodí ze světa, nebudeš mít na výběr a budeš stát po mém boku proti zbývajícím lidem, dokud je všechny nevyhladíme.“ Natasha nemohla uvěřit vlastním uším.
„Tohle si tedy přeješ? Abych se kvůli otci, kterého jsem neviděla víc než deset let, proměnila ve zrůdu a zabíjela své přátele? Promiň, otče, ale na tohle nepřistoupím.“ Sebrala ze země sekeru, strčila ji za opasek a prudce vykročila z chajdy.
„Kam jdeš, Natasho?“ zavolal na ni ještě Morris.
„Zpátky ke svým!“ ani se za ním neohlédla a rychle rázovala nazpět. Doufala, že Crowleyho ještě dokáže najít.

"Opatrně kolem těch ampulí, Narasi," Isiel si přes tvář povytáhla bílý šátek a navlékla látkové rukavice, pak se opatrně přiblížila k páchnoucím bednám, ze kterých se ozýval škrábavý zvuk a šustění.
"Nejdříve neutralizujeme to, co se hýbe," když zkontrolovala zadní východ ze skladiště, kývla poručík Narasi na dva další vojáky, které dostala k ruce, "prověřte další budovy."
"Drž se zpět, sestřičko," zamumlala Isiel, seslala kolem sebe magický štít a otevřela jednu z neprodyšných beden. Nebyly na ní žádné otvory, kudy by dovnitř proudil vzduch, takže cokoli, co se tam hýbalo, bylo buď magického, mechanického nebo elementálního původu.
Odklopila víko a zadívala se dovnitř, pak rychle ustoupila o pár kroků zpět, jak ji obešla hrůza.
Narasi stála okamžitě u ní, zbraň připravenou k ráně proti čemukoli, co by z bedny zaútočilo. Pohlédla do ní, pak čepel pomalu sklonila.
"Světlo chraň... co je to? To je nechutné!"

Mluvila o hnijících ostatcích několika krys, které se neohrabaně snažily dostat ven, i když už dávno nemohly být živé. Isiel okamžitě zavřela víko a celou věc zapečetila arkánním znakem, pak ji zvedla a podala Narasi, která ovládla svůj štítivý výraz, uklidila obouruční meč na záda a inkriminovanou truhlu převzala.
"Tak je to pravda," vydechla Narasi, "ty pomluvy o něm... strach mezi vesničany na severu, kteří proklínají Kirin Tor a jejich pokusy na zvířatech."
"Modera měla dobré tušení. Nechali magickou cestou prohledat Kel'Thuzadovy komnaty a studovnu v Citadele, ale nenalezli žádný důkaz nekromancie, kterou Drenden i ona spojovali s jeho zvláštními požadavky na materiál a reagenty za poslední semestr, stejně tak s jeho pamflety, které rádoby anonymně směřoval na ubytovny studentů a kritizoval v nich bezzubost Rady," Isiel došla k alchymistickému aparátu a začala zavírat otevřené ampule, flakónky a dózy. Vše opatrně skládala do kožené brašny.
"Snad se nevrátí a nenachytá nás zde. Kdo ví, jak by reagoval," Narasi nervózně přešlápla na místě a potežkala truhlici, "a štěstí, že Vael zůstal na severu a tentokrát nepřijel s vámi. Být tu on, nemáš Hlavě Kirin Tor co donést. Rozsekal by to tu a zapálil," podmračeně se rozhlédla skladištěm.
"Hádám, že incinerace ty malé potvory čeká stejně," mumlala Isiel přes šátek a dokončila prohledávání laboratoře, "chtělo by to jeho zápisky nebo laboratorní deník. Určitě si něco takového vede," kývla na Narasi a vykročila k východu z dřevěné budovy. "A neměj obavy, jen tak se sem nevrátí, předvolala si ho Rada Šesti a zdrží ho, dokud nenajdeme jasné důkazy toho, jak hluboko klesl," vyšla i s brašnou přes rameno ven na chladný vzduch, konečně stáhla z tváře šátek a zhluboka se nadechla.
Překvapeně se zadívala na elfa v zelenozlatém rouchu, který stál kousek od jejího dragonhawka a hladil ho nad zobákem. Na dálku se lehce poklonil, pak vykročil sněhem k nim.

"Magistře Theraldisi? Co vy zde?" Narasi se srdečně usmála, vykročila k elfovi a podala mu volnou ruku v kovové rukavici.
Theraldis trochu zaváhal, jak mu elfí způsoby velely sklonit se a dámě ruku políbit, pak se ale jen usmál a železnou rukavici stiskl.
"Sinu a'manore, poručíku Narasi. Isiel."
Theraldis pustil uzdu Cloudwinga, políbil Isiel ruku a vzal brašnu z jejího ramene, pak se ohlédl za zvukem křupajícího sněhu ke druhé budově.

Ze vzdálenějšího skladiště právě vyšli zbylí dva vojáci ve fialových pláštích a blížili se s několika knihami a svitky. Snad konečně to, co hledali?
Vojáci zasalutovali elfímu magistrovi, pak předali nalezené věci automaticky mágyni ve fialové róbě Kirin Tor.
"Smím?" optal se Theraldis Isiel, a když kývla, natáhl ruku ke knize s nejohmatanějšími deskami. Podala mu ji a vojáci se po kývnutí poručíka Narasi vzdálili k jízdním zvířatům.


Theraldis stáhl koženou rukavici, otevřel knihu a prolistoval se stránkami k nejnovějším záznamům, tvář stejně vyrovnanou, jako by si četl o počasí či sklizni měsíčních bobulí.
"...další zklamání a nestabilní jedinci. V kouzle animace je při zkrácení inkantace nedokonalost, kterou pak trpí i samotné vzorky. Udrží se v chodu sotva hodinu. Stabilnější nemrtví vzniknou pouze po rituálu, který zabere několik hodin.
Orkští nekrolyté ale zajisté neměli na bojišti tolik času. Jejich kostlivci měli také jen dočasnou, minimální výdrž.
Ovšem rytíři smrti...," Theraldis zmlknul a zadíval se na Isiel, která zbledla a zavrávorala, "rytíři smrti a orkští warloci ovládají moc, proti které jsme neznali obrany a nechali se zaskočit. Je naší povinností se jejich čárům naučit, ovládnout je a zjistit, jak jim příště čelit, až Horda znovu udeří-"
"On chce stvořit nemrtvé humanoidy? Rytíře smrti? Po všem, co se stalo, když bylo tehdy ukradeno Oko? Bojovat ohněm proti ohni?" Isielina tvář měla téměř barvu okolního sněhu, když ho rozčíleně přerušila. "Je dobře, že ho nepustili do Strážcovy knihovny. Je dobře, že ho drží dál od knih po Medivhovi a svitků Meitr-" kousla se do rtu.
"Jsou to jen krysy," namítla Narasi, "krysy, které ani nepřežijí déle, než pár hodin! Jak může ty patetické nepřirozené věci chtít použít proti orkům? Armádu hnijících hlodavců? Tedy, i za předpokladu, že se kdy orkové proberou ze své letargie a dostanou z internačních táborů a nějakým způsobem se opět stanou hrozbou... i po zničení Draenoru?! Co jim asi tak udělají nemrtvé krysy?! Budou jim křupat pod nohami?"

"Tohle, stejně jako internační tábory, je další lidská záležitost, kterou není radno podceňovat," odvětil Theraldis tiše a vyrovnaně, "zastávám názor, že měli orkové být vyhlazeni, protože jejich neschopnost fungovat bez démonické magie, na které se stali závislí, odhalila, že jako národ a rasa jsou podřadní.
Smrt se mi zdá milosrdnější, než držet myslící bytost v ohradě jako dobytek. Lidské způsoby... vybudovat kolem všeho plot a klec.
Zahrávat si s magií, která přinese nakonec zkázu jim samotným," zavřel zápisník a pozvedl ho proti Narasi, aby viděla runové znaky na jeho deskách.
Poručík Narasi se zamračila nejprve na kovové runy, ve kterých se odrazilo zimní slunce a oslepilo ji, pak na něj.
Isiel k elfovi pomalu zvedla oči, pak se otočila k lidským vojákům z Narasina doprovodu, jako by se chtěla ujistit, že je neslyšeli. Oddechla si, když zjistila, že jeden močí někdě v polozákrytu za koňmi, druhý si napěchoval dýmku trpasličím tabákem a snaží se vyfouknout perfektní kroužek z dýmu.
Jistě, ti lidé, byli tak děsiví a nebezpeční.
"Pobyt na severu vás jistě nakazil názory krále Anasteriana, magistře," zamračila se Narasi na Theraldise, "zde v Dalaranu věříme na neutralitu a na to, že každé myslící bytosti má být prokázáno milosrdenství, dokud je naděje, že bude spasena."
Theraldis stiskl rty, těžko říci, zda pobavením, či hněvem. Jinak se v jeho tváři nedalo vyčíst nic, než to obvyklé sebeovládání, tak typické pro dospělé elfy i samotného Prince.
"Spasena. Světlem? Kirin Tor? Nebo housenkami? Pak jsem tedy konečně dostal odpověď, proč si Princ vybral cestovat zpět do Dalaranu. Účastní se Rady Šesti a chce zprávy o této... otřesnosti. Původně se v jeho doprovodu šuškalo o tom, že zde má zcela odlišný zájem," dodal posléze se stopou únavy v hlase, jako by ustupoval z boje i z hádky.
"Jiný zájem?" nechápala Narasi.
"Ano, od Satheřiny smrti je to poprvé, co se Princ chová marnivěji, než obvykle. Měli jsme za to, že ho zaujal někdo ze zdejších mágů či hostů, mezi studenty se šeptalo o Antonidově žákyni. O té, co se kdysi tak dokonale vnutila do jeho učení i proti jeho přání. Prý už je podle lidských měřítek dospělá," Isiel pomalu vykročila za vojáky u jízdních zvířat a přidržovala si dlouhou sukni i plášť, aby je zcela neurousala od sněhu.
"Myslíte Proudmoorovu dceru?" Narasi zvedla jedno obočí. "Ale ta má v hlavě úplně jiného prince, který je shodou náhod v Dalaranu hostem ode dne vašeho příjezdu. Prý se chce vzdělat v tom, co má jako budoucí vládce znát," zamyslela se.
Theraldis si chápavě povzdechl.
"To vysvětluje včerejší mizernou náladu Prince Sunstridera. A dnešní Rada mu ji patrně nijak nenapraví po tom, co jste našly. Pojďme, otevřu portál do Citadely, aby na výsledek vašeho pátrání nečekali zbytečně dlouho," Theraldis přidal Kel'thuzadův deník do brašny, kterou předtím vzal Isiel, a pak ve vzduchu volnou rukou načrtl runy transmutačního kouzla.
Narasi se obrátila na oba vojáky:
"Doveďte zpět naše jízdní zvířata a hlašte se u Citadely. S dračím jestřábem si nedělejte starosti, ten se vrátí sám."
S povzdechem pak vložila ruku do Theraldisovy, stejně jako Isiel, která se vrátila od koní.
Zasněžená krajina severních vrchovin se rozmazala a zmizela, pak ji nahradila světla svic v příjmacím sále Citadely.
Theraldis se ponuře usmíval a Narasi poklepávala nohou o zem jak čekali před Antonidovou pracovnou na signál. Jen Isiel se celou dobu nemohla zbavit hloupého pocitu, že se nad Dalaranem stahují stíny. A tentokrát je nerozehnala ani záře jistých zelených očí.

Vstoupil potichu do její studovny, ale nemusel se namáhat skrývat svou přítomnost. Patrně by si ho tak jako tak nevšimla, skloněná nad výzkumem, bledá a s očima rudýma od nevyspání. Zlatěplavé vlasy jí unikly z přísného uzlu a jejich prameny se kroutily kolem té krásné bílé tváře. Její výraz ale zdaleka nebyl ten, na který byl zvyklý: ledová princezna z Dalaranu, která se za každou cenu hlavně ovládala, byla pryč.
V jejích modrých očích bylo soustředění, intenzita, emoce. Nepoznával ji.
Zavřel za sebou bez jediného zvuku dveře, opřel se o ně zády a založil ruce na prsou.
Chvilku ji sledoval, jak se pokouší propojit několik komplikovaných kouzel s čirým krystalem, který levitoval nad magickými runami jejího pracovního stolku.
Krystal zářil stále víc, jak postupně přidávala další a další formule a inkantace... jako by zešílela a rozhodla se ho přetížit.
Věděl, k čemu takové věci vždy vedly, a byl o dost starší, ale i ona měla poznat, kdy překročila bezpečnou mez. Nestalo se to. Jako by byla posedlá, jako by nereflektovala na to, že si zahrává se smrtí. Nevšimla si, nebo testovala limity úmyslně?
"Isiel!" vrhl se blíž k ní a stolu, jednou rukou seslal na krystal zpomalující kouzlo a zónový štít, druhou ji popadl a strhl s sebou na zem.
Vydechla tiše jeho jméno a vzápětí jim oběma zalehly uši, jak výbuch krystalu zpopelnil většinu laboratoře a zbytek poslal ven oknem.
"Theraldisi..."


Ještě chvíli bylo slyšet, že se sype roztříštěné sklo a vybuchují druhotné zdroje energie, jak šoková vlna magie a ohně zasáhla její staré experimenty a některé mocnější svitky.
Kryl ji svým tělem před střepy i plameny a pohnul se až ve chvíli, kdy vše téměř utichlo.
Vzápětí se spustil laboratorní alarm. Jako jediný přežil zkázu celé místnosti, kromě nich dvou, schovaných pod stolem, nad kterým k explozi došlo.
Dívala se na něj a mlčela, on jí odhrnul vlasy z obličeje a starostlivě si ji prohlédl, pak se s povzdechem zvedl a alarm vypnul.
Očima zabloudil k oknu, na kterém bývala její sbírka soviček. No... teď nebylo stopy ani po parapetu, místo něj zela ve zdi díra, kterou by bez problémů prošel zlobr.
"Přijít to muselo, dřív nebo později, jen jsem měl za to, že obvykle nehoda, která pokřtí mistrovskou laboratoř, zanechá ve svých stopách alespoň část původního výzkumu," poznamenal, sklonil se a pomohl jí na nohy.
Mlčela a jen střídavě zavírala a otvírala oči, jako by tomu nemohla uvěřit.
"Nedělal bych z toho tragédii, stejně jsou všichni na banketu, který Antonidas pořádá na počest příjezdu dvou Princů naráz. Hádám přes Rhoninův ohňostroj ani nezaznamenali zvuk alarmu. Ráno to ale patrně budeš muset vysvětlit vedení školy," setřásl ze svého ohořelého pláště střepy.
"I když chápu tvé rozhodnutí se banketu nezúčastnit... nechápu tohle. Ode dne, co ex-arcimág Kel'Thuzad odešel a vzal s sebou jen svou kočku, jsi nespala. Rozhodla ses Dalaran zničit sama?" dotkl se rukou její tváře a ona jako by se konečně probrala ze sna, prudce ho objala a schovala tvář na jeho rameni.
"Oč ses pokoušela? Viděl jsem tam kouzlo dimenzní kotvy, arkánní pouta, zpomalení, štíty... včetně Princovy varianty šokového štítu... a oheň? Opožděný pyroblast? Odkdy si ty zahráváš s ohněm?"
"Tehdy v arkánní pokladnici se ukázalo, že oheň... byl to hlavní, co je zranilo, silněji, než arkána," zamumlala a zvedla tvář, aby se mohla zadívat do té jeho.
Stiskl ji pevněji v náruči.
"Ty vymýšlíš magickou past na rytíře smrti?" díval se jí intenzivně do očí, a když kývla, zavrtěl hlavou.
"Na to nikdy nemůžeš stačit sama, protože ani oni nejsou nikdy sami. Pokud dovolíš, pomohu ti. Může to být první projekt, který dokončíme spolu ku prospěchu obou našich domovů," usmál se na ni, pak se dotkl špičky jejího nosu prstem.
"Ty bys mi pomohl s takovou věcí? Ale máš povinnosti... král-"
"Myslím, že i můj král by uvítal takovou zbraň proti silnějším nemrtvým či orkským černokněžníkům. Neodpustil jim zničení runového kamene v Caer Darrow.
Rád ti pomohu, ale za jedné podmínky."
"Mluv," vymanila se z jeho rukou a trochu ustoupila.
Poslední svitek dohořel a v studovně nastala náhle tma. Roztříštěnými okny, u kterých doutnal zbytek závěsů, sem proudil chladný vzduch z hor.
"Má podmínka? Odnesu tě do postele a dnes o té věci už nepromluvíš ani slovo," pousmál se, pak ji zvedl do náruče právě ve chvíli, kdy do místnosti dorazili první z noční hlídky fialových stráží.
"Vážně se ti nedá nic odepřít, že?" zašeptala a objala ho kolem krku, zatímco stráže vpadly do laboratoře, aby zažehnaly případné nebezpečí, zastavily vetřelce či zatkly žháře.
"Nehoda vzniklá vadou na materiálu," oznámil jim Theraldis s přísným výrazem a prošel kolem nich s Isiel v náruči.
Narasi, která přiběhla chodbou hned za svými lidmi, se za ním zamračeně dívala a kroutila hlavou, dokud nezmizeli v portálu do soukromých komnat, který se ihned za nimi zavřel.
Zakašlání za jejími zády ji přimělo zakroutit očima a pomalu se otočit.
Ah jistě, Hira v slavnostní róbě Kirin Tor, v ruce ještě talířek s jednohubkami a v druhé nedopitou sklenku.
"U toho hlášení moc ráda budu, stejně jako u soupisu škod," pronesla škodolibě.

Měla štěstí, dokázala odboj najít ještě před polednem. Tedy spíše, oni našli ji. Když totiž zkoumala polorozpadlý statek kvůli zásobám, všiml si jí dlouhouchý zabiják z Ravenholdtu, který nejspíš dělal totéž. Byla docela ráda, že ji našel, ale trochu ji mrzelo, že se nechala tak snadno nalézt. Hned první věc, kterou řekl, když ji odvedl k ostatním vojákům, odpočívajícím a pojídajícím lehký oběd, Natashe jasně osvětlila, jak moc se o ní všichni báli.
„Je tu Jedovatka. Zaplať, Šmouho!“ zavolal. Jeho vousatý kumpán zamručel, vytáhl z vousů malý pytlíček a hodil ho Natashine průvodci.
Jakmile Natashu uviděl Kent, rozběhl se k ní a objal ji.
„Natasho,“ řekl radostně, když ji pustil. „Tohle nám už nedělej. Já i Phin jsme se o tebe strašně báli, nemluvě o Benovi.“
„Jsem v pořádku, Kente. Nemusíš se strachovat.“
„Ale ty bys měla. To, co jsi udělala, je dezerce.“ Zbledla. Znala moc dobře trest za zběhnutí, i když jen z doslechu.
„Vsadím se, že Creed udělá, co bude moct,“ pohladil ji Kent po tváři. „Ale Crowley chce mít v armádě disciplínu a rozhodně tě potrestá.“
„Já to chápu,“ řekla Natasha, ale v hlase jí zněla zlost. Nezlobila se však na lordy, nýbrž na sebe. Jak ji mohlo napadnout, že vyvázne bez trestu?
„Nemysli na to. Pojď, Ben tě taky rád uvidí, tak se mu běž ukázat, dokud máš možnost.“
Kent nelhal, Ben měl z Natashy skoro větší radost, než sám veterán.
„Jedovatko! Jak já t rád vidím! Takže Šmouha očividně prohrál sázku,“ zasmál se srdečně a nabídl ji kus sušeného masa. S úsměvem ho přijala. Předtím si ani neuvědomovala, jaký má vlastně hlad, dokud jí Ben nestrčil pod nos něco k jídlu. Zakousla se do masa a posadila se s ostatními na zem. Během přestávky, kterou si armáda udělala na oběd, se Natasha dozvěděla spoustu věcí a zbytek jí řekli, když znovu vyrazili směrem na jih. Tak například zjistila, že Crowley musel změnit plánovanou trasu, že sice pořád táhnou ke Greymanově zdi, ale přes městečko Ambermill a že Sylvanas je opravdu živá a Morris si nevymýšlel.
Kent i Ben si s ní stále povídali a úplně rozptýlili její myšlenky na trest i na setkání z Morrisem. O něm jim ostatně neřekla ani slovo. Nechtěla, aby se jí zbytečně vyptávali, když sama nevěděla skoro nic. Stejně tak se nebavili ani o Bartolovi. Pomalu se z nich začínali stávat otrlí válečníci, kteří truchlí pro padlé maximálně půl hodinu a pak se hnou dál, jako by se nic nestalo. Bartolo zemřel statečně v boji a s tím nemohli nic dělat.
Cesta utíkala rychle a bez zbytečných potíží nebo průtahů. Jen v jednom bodě se starý stájník Smithers rozloučil s ostatními a s malou truhličkou odkráčel směrem na západ.
„Kam to jde?“ zeptala se Natasha Kenta a ten posmutněl.
„Jeho vlastní nápad. Zavede Opuštěné na falešnou stopu, do starého dolu na stříbro, kde je s pomocí výbušnin zavalí. A on tam zahyne s nimi.“
„Ale to je hrozné. To si vymyslel sám?“ Kent pokýval hlavou a trochu se pousmál.
„Prý radši zemře, než aby strávil další den jako stájník. Snad jich s sebou vezme co nejvíc.“
K večeru se utábořili na úpatí kopců, za jejichž hřebeny kdysi stával velký Dalaran, hned u Lordamerského jezera. Phin se dokonce vypařil z tábora a vylezl do kopce, aby se mohl podívat na místo, kde zel obrovský kráter, jediná památka na jeho bývalý domov.
K Natashinu stanu přišel sir Blake.
„Natasha Morrisová?“ zeptal se jí zdvořile.
„Jen Natasha,“ odsekla, ale hned si uvědomila, že s Blakem takhle mluvit nemusí a hned se mu omluvila. Blake si povzdechl a bylo jasné, že se mu to neříká snadno.
„Lord Crowley už rozhodl o tvém trestu za opuštění odboje. Máš víc štěstí než rozumu, Crowley by tě nechal popravit, ale lord Creed tě hájil do krve, takže místo popravy tě čeká jen pětadvacet ran holí.“ Natashe se trochu ulevilo, ale stejně se jí představa hole, která ji mlátí do zad, nijak nezamlouvala.
„A kdy mě…?“ nedokončila otázku.
„Vlastně proto jsem tu. Mám tě odvést rovnou k exekuci. Udělá to Marcus, jeden z mých nejlepších Hlídačů. Odpusť mu, nepřihlásil se o to a nedělá to rád. Tak pojď.“ Natasha chápavě přikývla a šla za Blakem. Měla pocit, že si trest zaslouží a v duchu děkovala Creedovi, že se za ní postavil.
„Natasho Morrisová,“ začal lord Crowley improvizovaný soud, u kterého byli kromě něj ještě lord Creed, Ravenholdt, Lorna a Dibbs.
„Shledávám tě vinnou zběhnutím.“ Mluvil velmi tvrdě a strojeně a v jeho obličeji nebyl sebemenší náznak lítosti nebo milosrdenství.
„Trest za dezerci určitě znáš: smrt. Nicméně, lord Creed poukázal na tvůj um v boji a tvé přílišné mládí, což jsem vzal v potaz a zmírnil tvůj trest na pouhých pětadvacet ran holí.“
Natasha se rozhlédla po ostatních soudcích. Ravenholdt se tvářil podobně jako Crowley, zatímco Lorna byla bledá jako stěna, Creed si málem rozhryzal ret a Dibbsův výraz říkal: „Vydrž!“
„Svlékni si halenu,“ požádal Natashu bělovlasý Hlídač, který ji měl zmrskat. Neměl z toho pražádnou radost, ostatně jak říkal Blake. Natasha poslechla a do půl těla nahá si lehla na břicho na exekuční stolek. Marcus jí odhrnul vlasy ze světlých zad, vzal hůl a napřáhl se. Natasha zatnula zuby i pěsti. Ve chvíli, kdy dopadla první rána, neudržela se a vykřikla. Cítila, jak jí na zádech vzniká velká modřina a celá ji pálila. Lorna odvrátila zrak.

Theraldis sklouzl ze sedla Cloudwinga, pak vzal Isiel v pase a pomohl jí dolů, dál ji ale ochranitelsky držel jednou rukou, zatímco pomalu sestupovali podél skalnímho vodopádu na travnatou vyvýšeninu. Jeho křišťálově čistá a ledová voda mizela v hlubinách pod nimi, aby se jako stříbrná říčka objevila daleko v zelených pláních a konečně spynula s vodami Lordamere poblíž Dalaranu.
Desítky štíhlých věží města mágů se zdály tak daleko, a přeci šla mezi vším i teď rozlišit Fialová Citadela i budova věznice a její kopule.
"Proč tohle místo?" optala se po tom, co chvíli nedokázala odtrhnout oči od siluety města proti ranní obloze.
"Je dost daleko i dost blízko. Navíc zde uvidíme kohokoli, kdo by se chtěl přiblížit a naslouchat. Stejně tak hukot vodopádu přehluší slova, která by vítr náhodou odnesl dále."
"Budeme se bavit o něčem, co nesmí být vysloveno v Dalaranu?" sklonila zrak a zadívala se do hlubin pod jejich nohy, na hladinu tůně, kterou čeřila padající voda.
"Zdá se, že je tam jeskyně," poznamenala tiše a víc se naklonila, Theraldis ji ale okamžitě přitáhl zpět k sobě.
"Jistě, je tam jeskyně a lidé z Hillsbradu a Silverpine o ní vypráví, že ji obývá starý rudý drak. I proto se jí vyhýbají," vyslovil to se stopou smíchu v hlase, "pochybuji, že by přítomnost takového tvora unikla mágům a hraničářům, takže bych to označil za babské historky. A podle Rhonina rudá letka nepomáhala orkům dobrovolně, takže se stejně není čeho bát ne?"
Jeho tvář vzápětí opět zpřísněla, pak ji odvedl kousek od kraje, rozprostřel svůj plášť na jeden ze suchých kamenů a vyzval ji, aby se posadila, zatímco kolem nich seslal ochrannou zónu proti odposlechu a divinaci. Posadila se a dívala se chvíli k vodopádu, pak se zahleděla na Theraldise. Ruce si složila v klíně a přitáhla si k tělu svůj kožešinový plášť, když ji rozechvěla zima. Chlad jí donedávna nevadil, milovala ho. Od posledního návratu ze severu ale jako by se nemohla přestat třást mrazem, který pramenil z jejího nitra.


"Dobře tedy, tvůj projekt a posedlost jím. Souvisí to s tím, co jste našli v Kel'Thuzadových skladištích na severu, že? S tím, co se stalo tehdy v Arkánní pokladnici.
Sathera, kterou tu měl každý tolik rád.
Jsou to celé roky...," začal hovořit vemlouvavě a tiše, ale ona ho rázně přerušila.
"Jako by roky něco znamenaly pro elfa! Nedovolím, aby se něco takového zopakovalo... aby nekromancie stála život dalšího z mých přátel nebo rodiny!"
Vášeň a nenávist v jejích slovech ho trochu zarazila, napřímil se a založil si ruce za zády, pak přešel kolem ní, zatímco pokračovala ve svém proslovu plném emocí.
"Neměli ho nechat jít! Pouhé vyhnanství, zbavení titulu a majetku, když neupustí od svého výzkumu, to měla být hrozba, co ho od toho odradí? Jako by dávno netušili, jaká kouzla praktikuje a zkouší potají a snaží se k nim navádět studenty! Jako by kdy kohokoli dokázala odradit pouhá slova. Měli ho popravit!" zatnula ruce v pěsti a zvedla tvář.

Její pohled mu připomněl jiný, se kterým se setkal nedávno. Ten druh neústupného fanatismu, když jednal s baronem Garithosem mladším o finanční kompenzaci za to, z čeho vinil Quel'Thalas. Jednání tehdy nedopadlo ke spokojenosti ani jedné strany. Theraldis byl sice diplomatem a vyslancem svého krále, ale odmítal se nechat urážet a ponižovat někým, kdo pustil orky do elfích lesů.
Gartihos to viděl jinak: zatímco on jako člen Aliance bránil elfí lesy, skupina orků, která se oddělila od hlavního voje, vyhladila a vypálila jeho rodný Blackwood a povraždila jeho rodinu.
Vinil krále Terenase z toho, že rozdělil síly na obranu nevděčných elfů, místo toho, aby se soustředil na ochranu vlastních lidí.
Vinil krále Anasteriana, že neposlal své jednotky dříve. Chtěl zaplatit každou kapku krve zlatem a měl pocit, že se toho domůže, když fyzicky napadne elfího ambasadora.
Theraldis se zachmuřil a při vzpomínce na setkání podvědomě sáhl na jednu tvář.
Isielin výraz teď připomínal Garithose. Na malý okamžik jako by místo ní spatřil oheň, plamen a meč šarlatové barvy, jak hoří v temnotách proti něčemu shnilému a nezřetelnému, ale než se na tu vizi dokázal soustředit, byla pryč.
Jako by ho předtucha na chvilku chytla pod krkem a stiskla mu hrdlo, ale nedal na sobě nic znát, se svým obvyklým klidem ji opět oslovil.


"Nikdy jsem tě neslyšel projevit tolik vášně několika slovy, navíc adresovanými jednomu z tvých vlastních... z Kirin Tor. Ani chybující studenti tě nikdy tolik nerozčílili, ani Hira, ani ten, kterému říkáš Zrzek, když si vzal Vereesu Windrunner i proti všeobecnému nesouhlasu obou národů.
Dávám ti za pravdu v tom, že Kel'Thuzada neměli nechat jít. Měli ho držet pod zámkem, pod dohledem a dozvědět se od něj co nejvíce.
Smrt takového talentu? Plýtvání," odvrátil se od ní, když na její tváři spatřil nesouhlas.

Zadíval se k Dalaranu a na chvíli se odmlčel. Pak tišším hlasem pokračoval.
"Chápu rozhodnutí Rady Šesti - snažili se co nejvíce utišit skandál a možnost, že by se našli v řadách studentů tací, co by jej následovali či podpořili, kdyby byl veřejně zostuzen a persekuován. Také bylo v sázce jméno celé Kirin Tor."
"Kvůli politice a strachu z něj udělat mučedníka ho raději nechají na svobodě a bez dozoru? Teď má tedy volnou ruku pokračovat v čemkoli a vyškolit si tolik následovníků, kolik jen bude chtít!" máchla rukou někam k Lordamere a on se otočil a zadíval se jí do očí, za zády vodopád i propast.
"Bude tak ale muset činit bez výhod, které měl zde. Bez podpory a největší knihovny lidských říší, bez drahých a nedostupných reagentů a substancí, bez vybavených laboratoří. Vím, vystačil si s několika kůlnami, které si na ně přetvořil. Ale pochybuji, že mu elfové poskytnou pomoc... a sedláci v místě, kde by se zkusil usadit, dříve či později vezmou vidle a uspořádají hon na čarodějnice.

O čem jsem s tebou ale chtěl mluvit, souviselo právě s jeho výzkumem. On... měl v tom svém deníku pravdu, rozčiluj se, jak chceš.
Pokud chceš bojovat s tímto druhem magie, musíš znát a studovat její základy a principy. Abys dokázala zlomit komplikovanou kletbu, musíš ji prvně poznat, pochopit a odhalit způsoby jejího seslání i úpravy základních formulí, které její sesilatel provedl.
Pokud ses rozhodla stvořit artefakt, který neutralizuje rytíře smrti, musíš nejdříve chápat podstatu magie, která stvořila toho rytíře. Hovořím jasně?" pohled jeho zelených očí byl tak intenzivní, že ho neunesla. Sklopila řasy a nešťastně zachmuřila čelo.
"Říkáš, že mám začít studovat nekromancii a černokněžnictví, jako on?" oslovila jeho boty a on se u ní zastavil, pohladil ji po tváři a mírným tlakem na bradu ji přiměl se na něj opět zadívat.
Zvedla oči, jako by hledala radu, ale Theraldisova tvář byla jako kámen. Neusmívala se a nenabízela odpovědi. Jako by ji posuzoval.
"A byla bys toho schopná?" optal se neutrálním tónem.
"Hledat záznamy o těch variantách magie v knihovně či jeho deníku? Ano. Praktikovat ji sama? Ne, myslím, že ne, na to je příliš nechutná a já jsem příliš zaujatá," řekla nakonec a Theraldis si proti ní pomalu klekl.


"Měla bys vědět, že cokoli, co chceš vytvořit, bude jen tak silné, kolik toho při tvorbě sama obětuješ. Myslím, že by ses měla svěřit pod Antonidovo mentorství a přiznat mu, oč se snažíš," vzal její ruce do svých - a přestože neměl plášť, jeho dlaně sálaly teplem, které jí samotné jako by scházelo.
"Jsem ochoten ti pomoci znalostí jiných mocných artefaktů, které Quel'dorei uchovávají v prostorách Terasy Magistrů. Belo'vir kdysi během trolích válek stvořil tři kameny naplněné mocí Sluneční Studny.
Možná, pokud ve svém výzkumu dost pokročíš, mohl bych pro tebe vyprosit možnost pracovat a pokračovat ve výzkumu na Quel'Danas pod jeho vedením.
Ale chystá se Synod, který má zvolit nového Grand Magistra. Belo'vir i já jsme členy jednoho z poradních kruhů a budeme vytíženi - obávám se, že opět budu nucen cestovat a nebudu ti moci být podporou po celou dobu."
Povzdechla si a opřela se čelem o jeho, pak mu vklouzla prsty do vlasů.
"Necháš mne tedy zde a budeš se za mnou vracet z Quel'Danas?" optala se a on trochu zaskučel.
"Jak jinak? Už tak mi Aethas a Rommath dali přezdívku 'pendlující magistr'... slyšelas? Hm... to byl teleport?" Theraldis se náhle zachmuřil, jak mu nedaleko nich použitá arkána zježila vlasy vzadu na krku, a zadíval se nahoru nad vodopád.
Okamžitě byl celý ve střehu, jednu ruku na meči, druhou připravenou k seslání vlastního kouzla.
Někdo je sledoval a narazil na jeho anti-divinační zónu, tak se rozhodl přiblížit fyzicky místo šmírování magií?
Vyskočil a vyběhl po skále výš, a tak se v půlce cesty na místo, kde nechali dragonhawka, setkal s tím, koho tu čekal ze všech nejméně. Proti němu dolů sestupoval enigmatický elf Krasus, arcimág a jeden z Rady Šesti. Dnes měl své stříbrné vlasy, ve kterých se na slunci leskly rudé a černé pramínky, neuspořádaně rozpuštěné.
"Arcimágu," Theraldis se nepatrně poklonil se stopou překvapení v hlase, zatímco Isiel vystoupila svahem za ním a přehodila mu zpět přes záda jeho smaragdový plášť.
Theraldis jí pokývnul přes rameno na znak díků, pak ji pohledem upozornil na druhého elfa.
Krasus si je pečlivě prohlédl svýma černýma očima, pak kývl na pozdrav a oběma rukama před tělem sevřel knihu, kterou si nesl.
"Vidím, že místo, které jsem si oblíbil na ranní meditování, je prozrazeno a žije čilým ruchem," pronesl pobaveně.
"Buďte bez obav, jsme na odchodu. Ale dávejte si pozor... v té jeskyni dole prý žije rudý drak," Theraldis se lehce poklonil a vedl Isiel za ruku kolem Krasa ke Cloudwingovi, pak ji vysadil do sedla s naprosto neurčitým výrazem v očích.
"Skončili jsme právě včas," brblal si pro sebe, zatímco se vyhoupl za ni a pobídl modrého dragonhawka zpět k Dalaranu.
"Vskutku, drak," zamumlal Krasus, pak si odkašlal, pokrčil rameny a sestoupil níž podél vodopádu.

"Nebudu tvrdit, že to je pole magie, které mne nezajímá, profesorko Isiel, je to právě naopak. Strávil jsem roky studiem letargie orků a tohle mi téměř uniklo pod nosem," Antonidas kývl k věcem, které zabavili před časem vyhnanému arcimágovi Kel'Thuzadovi. Jakkoli všechny vzorky nemrtvých zvířat i alchymistické substance byly zpopelněny, neutralizovány a zničeny, stále tu zůstávaly jeho zápisky, deníky, svitky s inkantacemi a temnými runami.
"Váš požadavek jsem samozřejmě přednesl Radě Šesti a dostala jste  povolení prostudovat Kel'Thuzadovy laboratorní poznámky, stejně tak Khadgarova skripta týkající se věcí, kterých byl svědkem v Karazhan, Strážcově knihovně a u orků. Jste dost rozumná na to, abych vám nemusel připomínat, co vše hrozí tomu, kdo se vydá cestou získání snadné moci. Koneckonců, s tím už se kdysi ve svých začátcích potýkali  i někteří z Rady Šesti.
Vaši motivaci schválili Krasus a Kael'thas bez váhání. Modera, Ansirem a Drenden se vyslovili zdráhavě, souhlasili jen proto, že jste sama umožnila sledovat průběh své práce a podávat pravidelná hlášení. Je to vše, nebo jste měla další otázky?"
"Otázky nepřestanu mít, dokud dýchám, arcimágu," Isiel se přiblížila ke stolu, na kterém ležely Kel'Thuzadovy poznámky, opatřené pečetí Kirin Tor a archivačními čísly. Museli je kvůli ní vynést z Arkánní pokladnice, kde skončilo vše, co nepatřilo do rukou studentů či samotných mágů.
Antonidas ji sledoval se starostlivým a trochu podmračeným výrazem, když u stolu zůstala stát a nevzala si, proč přišla.


"Moji nejnovější žáci mají otázky, na které sama hledám odpovědi.
Proč zde existuje tolik limitů a omezení, tolik zákonů a pravidel pro tradiční arkanickou magii a její sesílání?
Proč nevzdělaný ork dokáže stvořit portál, který je dvakrát tak velký jako ten tradiční... a vydrží téměř desetkrát déle?
Proč mág Kirin Tor tráví téměř desítky let zdokonalováním svého umění a studiem všeho, co se NESMÍ, zatímco k používání felové a elementální magie stačí minimální akademické předpoklady, nulová omezení... a výsledky jsou tak děsivě účinné a mocné?"
Antonidas sejmul z hlavy fialovou čapku, kterou v chladnějších prostorách školy obvykle zakrýval svou pleš, pomalu usedl do křesla a ještě nějakou dobu pozoroval listiny a knihy na stole, pak zvedl tvář, která se v tu chvíli zdála ještě starší, a zadíval se na ni.
"Mluvíš o potenciálu těchto vrtkavých 'škol' magie, pokud je tak mohu nazvat a o budoucnosti naší školy, že?" přešel k familiernějšímu tykání a vypadal velice unaveně.
"Pak hovoříš o jedné z nejhorších obav, které mám, Isiel. Jaká bude budoucnost tradičního pojetí magie, pokud existuje tolik divokých variací arkány, které hrozí tím, že snadno zastíní, co dosud bylo pečlivě kultivováno a hlídáno, aby se to nevymklo kontrole? Většina z těch zdánlivě snadnějších, mocnějších škol se ale nakonec soustředí jen na destrukci, nikoli na tvoření.
Samozřejmě děláme, co můžeme, abychom zde v samém počátku zdusili veškeré pokusy a studia týkající se felové magie a nekromancie, i přesto se jeden neubrání tomu, aby nebyl facsinován - a zároveň zneklidněn - jejich potenciálem. Kel'Thuzad byl jen na samém počátku... a byl přesvědčen, že jedná v dobrém zájmu všech, zatímco my jsme zpátečníci. I přesto dosáhl v krátké době relativně děsivě rychlého postupu."
Isiel sledovala starce v jeho tak ladně neuspořádané pracovně plné prastarých knih. Pozorovala tančící odlesky plamínků svíček na jeho holé hlavě i tváři.
"Kdo ale stanoví limity a pravidla pro tyhle nebezpečné školy, arcimágu? Zevrubné zkoumání felové magie během druhé války a po ní - i vaše práce v internačních táborech, zkoumající stav orků po tom, co byli od své zkorumpované magie odděleni - to vše ukázalo, že felová magie je nebezpečná, návyková, mění své uživatele, aniž by nad tím oni sami měli kontrolu.
Možná se něco takového prokáže i o nekromancii. Ale není divu, že divoká magie je vítězná na bitevním poli, pokud je snadněji dostupná nevzdělaným.
Theraldis mluvil o zprávách z bojů v Draenoru, kdy se orkští šamani a černokněžníci nedokázali vyrovnat mágovi Kirin Tor či elfím mágům... pokud nepřišli v celých skupinách se svými akolyty. Pak byli nezastavitelní.
Bojím se, aby nás jednou naše vlastní pravidla a limity nestála to nejdůležitější, to je celé," položila štíhlou bílou ruku na jednu z knih popsaných temnými runami a Antonidas si povzdechl.
"Jistě, felová magie i nekromancie jsou efektivní. Přebije takhle efektivita obvyklou kritiku rozumného člověka či elfa, že jsou tyto školy nestabilní, nebezpečné a zlé? Bude efektivita to, co rozhodne, že právě tyto školy jsou směr, kterým se má do budoucna odvíjet pokrok na poli magie?
Vkrádá se to do mysli, že? Když pohlédneme na obrovského infernála či legie koster... na to, jak se změnil Černý Mokřad při destrukci, která trhala Draenor na kusy... nelze to zaplašit, tu myšlenku, že tenhle druh magie je ohromující, facinující... dodává skutečný pocit moci nad utváření všeho kolem."


Na chvilku vypadala, že chtěla něco říci, ale pak se kousla do rtu a mlčela. Elfí magistři také měli moc, která by se mnohým v Dalaranu zdála nezměrná a ohromující. Jen a pouze svou magií přetvářeli zemi, stavěli budovy, měnili podnebí. Se stejnou lehkostí jako orkové tvořili své "zázraky" na bázi felu. Jenže ve chvíli, kdy byli orkové odříznuti od svých démonických zdrojů...
"Jaká tedy bude budoucnost? Ale jsme to my sami, kdo ji tvoříme. Zatím našim studentům kážeme metody, které nám samotným stanovují meze toho, co je praktické, co je proveditelné a co je správné s ohledem na většinu, na civilizaci, ke které patříme.
A přesto takovým, jako je Kel'Thuzad... a kýmkoli, kdo ho bude následovat... patrně zníme jako banda zapšklých dogmatiků, kteří se bojí své vlastní moci. Bojí se pokroku."
"Vy víte, jak vyslovit pravdu tak, aby se i elf cítil starý," pousmála se, ale její slova zněla smutně. Možná i trochu polekaně.
Antonidas se pomalu zvedl a protřel si vnitřní koutky očí dvěma prsty ruky, pak si na okamžik stiskl kořen nosu.
"Také už toho bez brýlí nebo magické čočky v té tmě moc nepřečtu, děvče, ale mysl zůstává svěží. I přesto mám své pochybnosti.
Na několika místech Citadely se objevila záhadná postava, představující se jen a pouze jako Prorok. Snaží se strkat prsty do věcí, o kterých nemá mimo Kirin Tor mít nikdo ponětí. Oslovil dokonce i mou učednici. Nepotkala jsi ho náhodou také?"
Isiel zbystřila a narovnala se, pak ze stolu posbírala zapůjčené texty. Zakroutila hlavou.
"Prorok? Nikoho takového jsem neviděla. Smím vědět, čeho se týkají jeho věštby? Jedná se o elfa?"
"Ne, nejde o elfa. Prozatím stačí vědět, že jeho řečem nepřikládám žádnou váhu. Mnohem větší starost mi dělá to, že se stav orků v internačních táborech začíná měnit," gestem ruky ji propustil a ona zvedla udiveně obočí, pak se půvabně poklonila a v záblesku světla se teleportovala pryč.
Antonidas se ještě chvíli díval na místo, kde zmizela, pak si povzdechl, znovu si nasadil čapku a vylovil z rukávu dopis s pečetí Lordaeronu.
Po chvíli ji zlomil a dopis otevřel, pak gestem zesílil světlo svíce, nasadil si na nos skřipec s tlustými skly a začal číst.

„Musím vám poděkovat, lorde Creede,“ řekla Natasha v krátké pauze mezi syčením bolestí. Černovlasý lord se usmál, rozžhnul olejovou lampu trochu víc, čímž osvítil stěny stanu a sáhl po další dávce masti.
„Jsem Hiram, Natasho,“ usmál se na ni. Mast si nabral do dlaní a znovu ji začal vtírat do jejích zmrskaných a zfialovělých zad. „A nemluv o tom, udělal jsem to pro tebe rád. Jen mě mrzí, že jsem nedokázal trest zrušit úplně.“ Natasha opět zasyčela, ale mast, co tu zbyla po Girkonovi, ji chladila a účinně mírnila bolest.
„Vždyť jste mi zachránil život, lor…Hirame. To není nic zanedbatelného,“ otočila na něj přes rameno hlavu.
„A udělal bych to zas. Naštěstí Crowley nemá dobrých vojáků nazbyt, alespoň ne, dokud nedojdeme ke Zdi a rozhodně nepotřebuje si je sám zabíjet.“
„Stejně mi nepřijde správné, že se nechávám jen tak zachraňovat. Měla bych se nějak odvděčit.“ Každá další Natashina odpověď vykouzlila Hiramovi na tváři přívětivý a vřelý úsměv.
„Jak si se mohla narodit na venkově, když jsi takhle poctivá a šlechetná?“ Pokrčila pobaveně rameny. Hiram jí rozetřel po zádech poslední zbytek masti, otřel si ruce do hadru a podal Natashe košili. Natasha se nezvedla, ale převrátila se na bok, ke Creedovi zády a vleže se oblékla.
„Bolí to ještě?“ zeptal se trochu starostlivě. Natasha se posadila a zasmála.
„Ani ne před hodinou mě ztřískali dřevěnou holí. Myslíš, že to přestane bolet jen tak?“ Hiram zavrtěl hlavou. „Ale ulevilo mi to,“ usmívala se na starostlivého šlechtice. Už se jí nijak nehnusil, rozhodně ne po tom, co pro ni udělal.
Hiram otevřel dveře stanu, čímž dovnitř vpustil trochu chladného nočního vzduchu.
„Víš, Natasho,“ začal a zněl jinak, než kdykoliv předtím. Kdyby ho neznala, řekla by, že se ostýchá. „Asi bys měla vědět, proč jsem tě tak hájil. Je totiž…ono já…“ nemohl najít ta správná slova. Natasha nevěděla, jestli ho má pobídnout nebo se naopak děsit.
„Jak bych to řekl…“
„Rychle,“ mrkla na něj povzbudivě.
„Víš, už když jsi přišla na to cvičiště po tom, co jsi se probrala, tak ses mi zalíbila. Tvé vystupování, tvůj zápal, tvoje krása,“ odmlčel se na moment. Tohle Natasha už vytušila, ale neříkala na to nic. Docela se divila, že takový hrdý a sebevědomý muž se před ní stydí.
„No a když jsem viděl, kolikrát ses dostala v té bitvě tam na pobřeží do nebezpečí, uvědomil jsem si, že tě nechci ztratit. Že tě mám rád, Natasho.“ Poslední věta zněla, jako by jen chtěl využít všechen dech, který mu zbyl z té předchozí.
„Hirame, tohle…tohle jsem netušila,“ řekla trochu zaraženě. Lord se nesměle zasmál.
„Ne? A to jsem si myslel, kdovíjak jsem nápadný.“ Jemně ho chytila za paži skrytou pod černou ocelí. Tohle přiznání v ní něco zlomilo, spolu s tím, že jí několikrát zachránil život a ulevil od bolesti. Najednou viděla Creeda v úplně jiném světle. Hiram sklouzl pohledem na ruku, která ho držela.
„Hlavně jsem nečekala, že by ses někdy tak hrozně styděl,“ mile se na něj usmála. Hiram pokrčil beznadějně rameny.
„No…styděl. Před krásnými a statečnými ženami jsem vždy nervózní. Ale teď jsem to řekl a…“
Nečekala, až domluví, místo toho se postavila na špičky a dlouze ho políbila. Když se odtrhla, oba byli trochu překvapení z toho, co se právě stalo. Natasha byla rudá až za ušima. Nemohla popřít, že Hiram líbat vážně umí.
„Tohle bude naše malé tajemství, Hirame,“ usmála se na něj a přišla si hrozně hloupě. Hiram pokýval hlavou a i na něm bylo vidět, jak pod vousy červená.
„Bude, Natasho.“ Pak se na chvilku zadíval do noční tmy. „Už je pozdě, měla by ses jít vyspat do svého stanu.“ Zašklebila se na něj, ale přikývla a nechala se doprovodit ke stanu, kde už zařezávali Ben s Kentem. Cestou k nočnímu příbytku nemluvili, ale Hiram ji chytil za ruku. Slova stejně nebyla potřeba.
U vchodu do stanu jí ale ještě jednou políbil, krátce, ale příjemně.
„Dobrou noc, Natasho.“
„I tobě, Creede,“ usmála se a vlezla do stanu. Pohybovala se opatrně, aby nevzbudila Bena a Kenta a zvenčí slyšela, jak Hiram odchází a má opět svůj jistý a pevný krok. Lehla si na bok, ale bylo jí jasné, že dneska se příliš nevyspí. Zaprvé kvůli zbídačeným zádům, ale hlavně kvůli tomu, že pořád musela myslet na to, co se to tam vlastně stalo.

Isiel se zastavila kousek od své pracovny, pak si ustaraně povzdechla. Sáhla po klice a zarazila se... houpala se na ní malá zelená hadrová loutka s červenými knoflíky místo očí a kly vyšitými křížkovým stehem. Vztáhla volnou ruku a vzala ji, prohlédla si ji a vytřeštěnýma očima se rozhlédla.
Smích z druhé strany chodby ji ujistil, že původce odhadla správně.
"Narasi? Co to má znamenat?"
Sledovala svou starší sestru, jak se blíží chodbou v celé své plavé nádheře, na zádech obouruční meč a na sobě zbroj a tabard Fialové stráže.
"Jen politování, žes nepřijala mé pozvání na Hordopád, a suvenýr pro tebe," Narasi naklonila hlavu, "co jsou Theraldis a Vael'thas pryč, jsi jen samá práce, povinnosti, přednášky a výzkum. Nechodíš se ani trochu bavit. To by ti ani jeden z nich neschválil."
"Hordopád? Mám se vůbec... ptát?" Isiel natáhla ruku s hadrovou figurkou orka k sestře, ale ta skryla obě ruce za zády a zasmála se.
"Je tvůj, jen si ho nech. A jistě, je to lidská tradice. Lidé jsou dost... přímočaří. V Southshore a Kul Tiras se touhle dobou slaví konec Druhé války. Tančí se, zpívá, hoduje, pálí hadroví orci..."
"Ale ne, ta slavnost v Southshore, na kterou jsi mne zvala, už byla... promiň, Narasi, prostě jsem to pustila z hlavy," povzdechla si a ruka s hadrovým orkem klesla níž.

Narasi naklonila hlavu na stranu a opět se pousmála.
"Já vím, to bys ani nebyla ty, aby to bylo jinak. Jsi něčím posedlá a patrně to bude důležité pro celou Kirin Tor, i když s tím děláš tajnosti. Antonidas ale trval na tom, že ti mají všichni vyjít vstříc. Přišla jsem tě jen pozdravit a optat se… na cosi, co se v Southshore šeptalo."
"Lidská šeptanda? Pochybuji, že ti budu moci posloužit nějakou expertízou v této oblasti, Narasi. Jak jsi sama řekla, jsem zalezlá jako poustevník."
"Mluvili o osadách daleko na severu, v Lordaeron. Brill, Andorhal. Šeptali něco o moru. Je to dost blízko k Thalassijským průsmykům, aby mne napadlo optat se tě, zda Theraldis něco nezaslechl. Tedy... až se opět vrátí, optáš se ho? Jezdívá kolem dost často, nepletu se?
V Legerdemaine už na jeho adresu vznikly desítky vtipů a většina souvisí s tím, že jste se ještě stále nevzali."
"Mor?" Isiel přešla její poslední poznámku a otřásla se. "Dobře, optám se ho. Většina chorob, které tíží lidi, se naštěstí elfům vyhýbá. Pokud je to tak, král Anasterian patrně nařídí uzavření hranic a omezí cestování jinak, než za pomoci teleportace. Budu ale i tak doufat, že ať je to cokoli, udrží od toho Theraldis své hezké ruce i zadek co nejdál."
Narasi se na ni zašklebila, pak zvedla ruku k vojenskému salute a otočila se chodbou pryč. Přes rameno ale ještě zavolala:
"Nezapomeňte na večerku o půlnoci, profesorko! Od posledního incidentu ve vaší laboratoři máme od Prince přikázáno dohlížet na to, abyste se nepřepínala a nepracovala v pozdních nočních hodinách."

Vstal tak, aby ji neprobudil, svit měsíce na chvilku postříbřil jeho postavu a dlouhé zlaté vlasy, když se zastavil u okna a zadíval ven na hladinu Lordamere tam dole pod hradbami. Myriády hvězd, Bílá paní i Modré dítě se odrážely v jeho temných vodách, které tu noc výjimečně nečeřil vítr z alterackých hor.
Zatajil dech nad krásou toho výhledu, ale pak se otočil zpět a odhrnul závěsy u okna, aby si mohl prohlédnout jiný výhled, který mu tak dlouho scházel… a pro něj byl rozhodně lákavější. Světlo hvězdné noci doputovalo po podlaze k posteli s nebesy a pohladilo její světlou pleť a závoj bledě zlatých vlasů.
Její spící nahá podoba. Výhled pro bohy.
Pousmál se sám pro sebe, přivázal závěs ke sloupku okna, a pak se tichounce vrátil do postele a ulehl vedle ní.
Podepřel si hlavu a dlouho ji sledoval. Ovládal se, aby ji neprobudil, pak ale neodolal a lehce prsty pohladil ty lákavé křivky. Její hebká kůže vydávala teplo, i když nebyla přikrytá. Trochu se nad tím podivil, protože poslední dobou se mu zdálo, jako by se Isiel měnila v jeden z těch dokonalých ledových krystalů, které tak ráda pozorovala vysoko v horách nebo vykouzlila na hodině ledového zaklínání, evokace a transmutace.

Cosi pod zlatými vlasy zakňouralo o milost a on se kousl do rtu, aby se nerozesmál nahlas. Naklonil se blíž a nadechl se její vůně.
"Profesorka Snowdawn, postrach všech lemplů a flákačů. Nemilosrdná, kdykoli dojde na odevzdávání semestrálních prací, prezentace projektů a hodnocení testů. Škemrá o milost, pohleďte," zašeptal jí do ouška a ona s dalším kňouravým zvukem marně sáhla po pokrývce, kterou jí svižně uklidil z dosahu.
Natáhl se a jedním pramenem jejích dlouhých vlasů přejel tam, kudy předtím putovaly jeho drzé prsty.
"Ty doopravdy vždy dostaneš, co chceš, že?" vydechla a tmou zazářilo modré světlo jejích očí, když je neochotně otevřela a upřela na něj.
"Přivezl jsem ti dary, má paní, ani ses na ně nepodívala a zatáhla mne do postele. To čekáš, že se spokojím s předkrmem?“ přetočil se a uvěznil ji pod sebou a další výmluvy umlčel polibkem.

O hodných pár "chvil" později, kdy jedním z oken dovnitř pronikly první ranní paprsky slunce, ji konečně propustil. S rukama založenýma za hlavou a napůl vsedě pozoroval, jak se začala věnovat truhličce, kterou jí dovezl. Byla zdobená stříbrným znakem slunce, uvnitř kterého byla vyrytá sněhová vločka. Hedvábný župánek jí klouzal z ramen a tváře měla červenější, než obvykle, jak ji obracela z jedné strany na druhou a prohlížela.
"Nechtěla bys od toho klíček, lásko? Zasloužila sis ho," řekl pobaveně po chvilce pozorování její marné snahy o otevření truhličky či nalezení mechanismu.
"Není tam klíčová dírka," poznamenala trochu rozdurděně a otočila se k němu, pak si odhrnula dlouhé vlasy za ouško.
"Iluze?" dodala vzápětí, jako by se styděla sama za sebe, a on se jen pousmál, pak se převalil a sáhl po svém opasku, který nechal na nočním stolku.
"Přeci bys nechtěla, aby ji dokázal otevřít jen tak někdo," usmíval se provokativně dál, když zvedl stříbrný řetízek, na kterém se houpaly dva stejné klíčky.
Kamenná podlaha ji zastudila do bosých nohou, jak k němu opatrně vykročila.

Když se natáhla po klíčku, ucukl, přesně jak čekala.
Jako by byla kotě a on pán střapce na provázku, ze kterého i proti vaší vůli udělá střed vašeho zájmu a vašeho vesmíru.
Znovu se natáhla a on opět ucukl, tentokrát ji strhl na sebe.
"Jsi příšerný," poznamenala pragmaticky a on jí vložil klíček do dlaně.
"Ne, jsem hladový," opravil ji.
"Aha a to je pro mága takový problém? Pro elfího magistra? Ts, ts."
"Nemyslím na konjuraci, ani na elfí jídlo. Mám po krk elfího jídla s jeho rafinovaností a pocitem, že bys po hostině nejraději snědla něco, co se před ulovením bránilo."
"Hlad na něco? Neříká se tomu chuť?" podivila se a zůstala mu ležet v náruči, odhalila malou divinací onu iluzi ukrývající klíčovou dírku, a pak odemkla truhličku.
"Na co ty hned nemyslíš," řekl káravě, "prostě mám hlad. Chci pořádné jídlo. Zasloužím si ho, dala jsi mi v noci pořádně zabrat."
Chvíli na něj zůstala šokovaně zírat a nebyla schopna slova.
"Ty jsi vážně příšerný!"
Spokojeně se usmál.
"A proto mne tolik miluješ. Vím to, i když jsi to ještě nikdy neřekla," přimhouřil oči a věnoval jí zvláštní pohled, zatímco ona sklonila zrak do truhličky, kterou právě otevřela.
Jak mistrně dokázala měnit téma i beze slov.
"Šperky?" zněla překvapeně a on jen pobaveně stiskl rty.
"Ano, jsou tam šperky a dárky pro mou tak náročnou lásku, pár kamenných soviček do nové sbírky… a je tam něco navíc, na to se ale musíš podívat nejen očima."
Soustředila se, a pak si v tmavém sametu mezi zářivými klenoty a drahokamy všimla miniaturní kovové krabičky, která... ah, jak to mohla necítit? Ta věc měla magickou auru silnou natolik, že truhličku málem leknutím upustila.
Theraldis ji zadržel na místě, krabičku vzal a nechal na své dlani.
"Ah, nedivím se, že jsi nepozorná, po tak skvělém celonočním milo-"
Upřela na něj prosebný pohled, tak si ji přestal konečně dobírat, políbil ji na spánek a krabičku otevřel.
Uvnitř se třpytil střípek průhledného kamene, sotva velký jako nehet na jejím malíčku, snad kdysi míval modrou barvu, ale bylo ho příliš málo, aby šla původní barva či tvar určit. Linula se z něj záře, která dokázala přebít i vycházející slunce.
Rozšířenýma očima tu věc sledovala, jak v ní jiskřily záblesky arkány.
"S Belo'virovým svolením jsem směl vzít jeden ze střepů jeho starého díla, které přechovává na Terase Magistrů. Možná měl tak benevolentní náladu právě proto, že ho jmenovali novým Grand Magistrem během posledního synodu," usmíval se na ni a urovnával jí rozcuchané vlasy kolem tváře.
"Jedná se o jeden ze tří kamenů, o kterých jsem ti již říkal. Během trolích válek vytvořil tři, Kámen Plamene, Kámen Světla, Kámen Jiskry. První dva přežily celá tisíciletí a sloužily kromě runových kamenů k obraně Domoviny před troly, než byl poprvé spuštěn Ban'dinoriel.
Třetí byl roztříštěn, avšak Belo'vir uchoval jeho pozůstatky na Quel'Danas ve své studovně. Toto je jeden z mnoha jeho úlomků, ten nejmenší. Nepředstavitelně věří mně i tobě, když ti ho poslal."
"Chuť té aury... to je Sluneční Studna, že? Její energie...," vydechla očarovaně a on pomalu kývl.
"Belo'vir má za to, že pokud budeš chtít stvořit zbraň, která přeruší stínové a éterické propojení, jež má rytíř smrti se svou zbraní a duší, kterou obsahuje, budeš potřebovat právě energie Studny... nebo moc Světla, jak navrhnul velekněz Vandellor. Vzhledem k tomu, že jsem tě neviděl ctít a následovat způsoby lidí a některých našich bratří, předpokládám, že tě tvá práce dříve či později přivede zpět na Quel'Danas. A ke mně," zavřel prázdnou krabičku a nechal ji sledovat zářící úlomek, pak odložil truhličku se šperky stranou.
„Pro práci přímo na Plošině či v Slunečním Háji máme svá omezení, pravidla a zákony. Pravděpodobně to bude znamenat, že budeš muset podstoupit testy, které prokáží tvou důvěryhodnost. Pokud bys tou dobou patřila do mé rodiny, patrně by se to pro tebe celé značně usnadnilo,“ pozoroval ji přimhouřenýma očima, ale neřekla nic.
Vyklouzla z jeho náruče, zvedla se a zůstala sedět na kraji lože s pohledem upřeným do své dlaně.
"Belo'vir měl ovšem podmínku, kterou patrně čekáš," posadil se vedle ní a spustil nohy z postele.
Zadívala se na něj.
"Slíbila jsem dělit výsledky své práce spravedlivě mezi Kirin Tor a Silvermoon, sám Princ proto podpořil mou snahu v Radě Šesti."
"Ano, o to šlo. Přál si, abys jakýkoli prototyp vytvořila ve dvojím provedení a jedno poslala k zhodnocení jemu. Jako posla určil mne, jak nečekané," pohladil ji po vlasech, pak se zvedl a začal oblékat.


"Tak jako tak musím králi pravidelně podávat zprávy o Princi i magistrech, kteří zde s ním dlí, Rommath, Aethas. Připadám si jako donašeč, jako by nestačily zprávy, které Kael'thas posílá sám," zašklebil se, když si natáhl kalhoty a sáhl po košili.
"Hádám, že si Anasterian musí dělat starosti s tím zájmem, který zde princ projevil o tu lidskou studentku."
Theraldis provrátil oči.
"Jeho vkus jde zcela mimo mne. Očividně je proti srsti i králi. Jako by nestačilo, že ho pokouší postupně sestry Windrunnerovy, nejdřív Turalyon, pak Rhonin. Pak generálka jmenuje farmáře Marrise alar’annalas pro oblast Lordaeronu a odmítne výtku samotného prince a přímý rozkaz vyhodit ho z hraničářských jednotek. Ale ano, i o tom se na Quel'Danas rokovalo.“
„Třeba se rozhodla všem dokázat, že když mohou s lidským mužem být její sestry, ona může také? Princ a král ale mají pravdu, lidé především nikdy neměli být vystaveni magii. Nedošlo by k věcem…,“ zarazila se, pak sklonila hlavu.
„Neexistoval by nějaký Kel’thuzad… a neexistoval by Dalaran?“ zastavil se proti ní a zapnul si rukávy, pak zavázal šněrování košile. „Na takové věci je, zdá se, pozdě myslet. Stejně tak je hloupé před lidmi zavírat brány a tvářit se, že svět tam za nimi neexistuje. Král svému synovi jeho rozpolcenost mezi dvěma světy vyčítá už řadu let, to není žádná novinka. Od konce Aliance se k jeho kritice přidaly mnohé další hlasy... nejraději by Kael'thase zavřeli na Quel'Danas do zlaté klece. Ovšem představa, že by si Princ jim navzdory jednou dovedl...,“ Theraldis si odkašlal v marné snaze ututlat nevychovaný smích, „ale přísahám Slunci, že Vandellor a Belo'vir tím celým byli zatraceně pobaveni."
"Ti dva se občas chovají, jako by sami byli staří manželé," poznamenala a zavřela dlaň se střípkem Kamene Jiskry.
"Ah jistě, to tvrdí i Liadrin. Mluvě o těch dvou staroušcích, uzavřeli sázku týkající se nás dvou."
Zamračila se, pak sáhla po truhličce, ukryla do ní úlomek, zamkla ji a obnovila iluzi, než k němu zvedla pohled.
"Vandellor si vsadil na datum naší svatby, kterou plánujeme už od dob... První války, že?" zadíval se na ni a ona uhnula očima stranou.
"No, Belo'vir tvrdí, že my dva se vezmeme rok a den po tom, co Liadrin konečně ochočí Alar'annalas Lor'themara a měsíc po tom, co se vdá zmíněná generálka Windrunner.“
"Och. Takové drby!" sykla absolutně znechuceně. "A to že je nový Grand Magistr a jeho starosti a povinnosti?"
"Ale no tak, nebuď tak přísná," zapl si přezku opasku a došel k ní, "něčím se ti dva pobavit musí. Mají hlavně jeden druhého, však jsi je viděla. A na Vandellorův humor by sis měla zvyknout, pokud chceš svůj projekt dokončit na Quel’Danas."
Povzdechla si, vstala a odešla za zástěnu, aby se oblékla také.
"Doopravdy chceš čekat, až se dozvíme osud tvé matky a celé Khadgarovy expedice?" optal se, pak usedl na kraj postele a začal se obouvat.

Odpovědí mu bylo jen ticho a zvuk vody nalévané z karafy do umyvadla.
Sáhl po vznosné róbě v barvách Silvermoon a přehodil si ji přes ramena, pak se začal zabývat komplikovaným zapínáním a vykročil k zástěně také.
"Co kdyby přišlo... dítě, Isiel, o tom jsi nepřemýšlela? Čí jméno by nosilo? A kde by vyrůstalo?" zadíval se na dekor zástěny a marně čekal na odpověď.
Konečně vyšla ven a byla to opět ona nepřístupná ledová princezna s vlasy pečlivě spletenými kolem hlavy a v profesorském rouchu Kirin Tor.
"Myslím, že kdyby nám něco takového bylo souzeno, už by se to stalo za ty desítky let, co spolu spíme," odvětila bez náznaku citu.
Povzdechl si a natáhl ruku, aby se dotkl její tváře, pak ji spustil.
Ano, pochopil to, byl čas změnit téma.
"Mám chuť na něco jako ostrý dalaranský sýr, plátek šunky a zralé jablko. Pojď se se mnou nasnídat do Legerdemaine, a zkus ještě chvíli dopřát trochu radosti i sama sobě, hm?
Ale neraduj se příliš, tentokrát nebudu odjíždět brzy. Mám počkat na výsledky Antonidovy zprávy ohledně družiny, kterou poslal do Brillu, a na první výsledek tvého projektu," zamrkal a nabídl jí rámě.
"Promiň mi to," řekla nakonec, usmála se a zavěsila se do něj.
"Hmmmmm.... možná budou mít to placaté jídlo z vajec a mouky, co se polévá sirupem a medem, jak tomu-"
"Palačinky, Theraldisi," povzdechla si.

Strašně rád totiž schovávám do svých povídek odkazy na něco, takové easter eggy. Ten poslední na Skyrim vám možná unikl, nevadí. Ale doufám, že tenhle už objevíte.

Ráno Natashu probudila tlumená rána, následovaná slabým zemětřesením. Rychle se zvedla, což nebylo to nejchytřejší rozhodnutí, protože záda ji stále ještě bolela. Kenta s Benem to také probralo, vlastně celý tábor, takže ani nebylo třeba zvonit budíček. Ben zívl a podíval se do svých zásob pro něco k jídlu. Snídaně byla krátká a hned po ní nařídil Crowley rychle sbalit stany a pokračovat v pochodu. Ambermill už nebyl daleko a jednooký lord vážně doufal, že se mu podaří přesvědčit ty zbytky Kirin Toru, které tam zbyly a především arcimága Ataerica.
Po tříhodinovém pochodu se najednou před vojem zhmotnila fialová stěna, která vypadala, že je stvořená jen z barevné pěny. Většina pěšáků nikdy nic takového neviděla a hned, jak se před nimi zeď zhmotnila, ustoupili vyděšeně o pár kroků zpět. Jen vypravěč Dibbs ke stěně přistoupil, přiložil na ní dlaň a zamumlal nějakou formuli. Z jeho ruky vyšla namodralá záře, která způsobila, že se stěna stáhla a vytvořila v sobě otvor dost velký na to, aby jím prošli čtyři muži vedle sebe a nemačkali se.
Dibbs pokynul ostatním a Crowley vydal rozkaz k tomu, aby prošli. Během celé pouti po sobě Natasha i Hiram navzájem pokukovali a líbezně a tajemně se na sebe usmívali. Těžko říct, co by na tohle řekli ostatní a stejně do jejich tajemství nikomu nic nebylo.
V Ambermillu na všechny čekalo nemilé překvapení. Městečko mágů bylo tiché a prázdné, bez známek života. Vypadalo to, že jeho obyvatelé ho opustili už před měsíci. Crowley se na svou bývalou vesnici mračil, rozhlížel se svým okem a nakonec nařídil rojnici. Vojáci začali zalézat do domků, stodol a sýpek a hledali tam sebemenší náznak toho, co se stalo s občany Ambermillu.
Natasha, Kent a Phin zamířili rovnou k radnici. Ta ale byla ohrazená vysokou kamennou zdí a na železné brance rezivěl visací zámek pověšený na řetězu, který ji držel zavřenou. Kent se na zámek zkoumavě podíval, pak tasil meč a jednou řinčivou ranou ho usekl. Rez zámkem očividně prorůstala už nějakou dobu, protože Kent nemusel ani udeřit příliš silně a na meč nezůstalo sebemenší škrábnutí. Branku se skřípěním otevřel, meč však neschovával. Dveře do radnice byly otevřené dokořán a vysklená okna zatlučená prkny.
Vstoupili do předsíně, plné třísek z roztlučeného nábytku a rozházených knih. Na stěnách křivě visely portréty a krajinky, na které dopadalo světlo zvenčí, prosvítající mezerami mezi prkny v zatlučených oknech. Většina obrazů byla potrhaná, ale jeden Natashu zaujal.
Portrét elfky. Poznala, že je to elfka, i když nikdy žádnou neviděla. Vypadala totiž přesně tak, jak je líčil Dibbs ve svých pohádkách. Elfka na obraze působila vznešeně, vůbec ne jako ten Ravenholdtův asasín. Oblečená ve fialové róbě se znakem připomínajícím zlaté oko, se zářivýma modrýma očima, bělostnou pletí a pečlivě česanými plavými vlasy. Natasha z ní nemohla odtrhnout oči.
„Líbí?“ zeptal se pobaveně Phin. Natasha se oklepala.
„Víš, kdo to je, Phine?“ Čaroděj pokrčil rameny.
„Možná ano, možná ne. Elfí mágové mi přišli všichni stejní. Můžu ti jen říct, že žila v Dalaranu a nejspíš se zabývala ledem. To je tak jediné, co poznám.“
„Haló? Myslím, že tu nejsme, abychom diskutovali o umění,“ vytrhl je z úžasu Kent.
„Promiň Kente,“ řekli oba najednou jako děti pokárané knězem za lhaní. Veterán kývl a s taseným mečem vyrazil hlouběji do radnice.
Prošli dvěma menšími místnostmi a pak se ocitli před zavřenými dveřmi do hlavního sálu. Kent je mečem vypáčil a vkročil dovnitř. Jakmile to udělal, zmizel okamžitě v záplavě ohně. Nestačil ani vykřiknout překvapením, zato Natasha vyděšeně zaječela a Phin jen bezmocně vztáhl ruku.
Natashin výkřik nezůstal bez odezvy, na místo ihned přiběhli bojovníci na pomoc, mezi prvními Crowley, Hiram a Ben.
„Užžž dossst,“ ozval se syčivý hlas v hučení plamenů. „Užžž musssí být po něm.“
Plameny zmizely a Natasha odvrátila zrak. Nechtěla vidět Kenta spáleného na popel. Phin ruku opět stáhl a opřel se o stěnu.
„Ccco? Jak je to možžžné?!“ ozval se překvapený hlas. Natasha vzhlédla a viděla, že Kent je úplně v pořádku, jen trochu očouzený. To ji nabudilo a vběhla za ním. Darius ji zkusil zadržet, ale když prohmátl, běžel za ní. Takhle je následovali všichni.
Na druhém konci sálu, za převrácenými lavicemi, stoly a knihovnami, stáli čtyři nemrtví. Tři oblečení v potrhaných a špinavých róbách Kirin Toru, čtvrtý pak, očividně jejich vůdce, měl na sobě zdobený purpurový oděv a v kostnatých prstech držel červeně zářící hůl.
„Lord Dariusss Crowley,“ zasyčel s odporem, když uviděl worgena. „Má paní mi říkala, žžže budeššš chtít Ambermill zzzpět. Ale užžž ti nepatří! Je náššš! Vesssniccce Opuššštěných!“
„Ataericu?“ zeptal se překvapeně a zároveň bojovně Crowley. Arcimág se zasmál.
„Ano, jsssem to já. Lepššší já, ve služžžbě Královny Banššší.“
„Ataericu! Ty zrádče! Cos to provedl?“ zařval Darius. Ataeric ale neodpověděl. Nezdálo se ani, že lorda už více vnímá. Místo toho se zaposlouchal do neexistujícího hlasu?
„Dobře, má paní,“ řekl nakonec a otočil se ke svým nohsledům. „Odcházzzím. Vyřiďte je.“ S těmi slovy udělal několik gest a zmizel ze sálu. Nemrtví mágové přikývli a začali si chystat druhou vlnu ohně. Crowley ale nečekal, až kouzlo dokončí a zavelel k útoku. Sám klesl na všechny čtyři a rychle přeskakoval zátarasy. Ben divoce zařval a se svoji řeznickou sekerou se na nemrtvé vrhl. Kent se pohyboval mnohem ladněji, než ostatní, ale všichni běželi s bojovým zápalem, připraveni rozsekat nemrtvé na kusy.
Nebylo jim to však dáno, protože zničehonic ze zpráchnivělých trámu skočili na mágy tři postavy: člověk, elf a trpaslík. Jednou dobře mířenou ranou je vrátili zpět mezi mrtvé.
„Heeeej,“ řekl otráveně Ben, když uviděl, co ti tři provedli.
„To se nám povedlo, co, Myrokosi?“ zazubil se trpaslík na svého vyššího kolegu a pak na lorda Ravenholdta.
„To tedy jo,“ přikývl elf, zatímco lord neříkal nic, ostatně jak měl ve zvyku.
„Alespoň tu máme o tři nepřátele méně,“ řekl vděčně Darius, i když byl trochu naštvaný, že mu takhle vyfoukli kořist. „Jak jste se sem dostali?“
„Tudy,“ řekl Myrokos a ukázal na otvor ve střeše, kterým dovnitř prosvítalo světlo a kterým se mohl v jednu chvíli protáhnout jen jeden.
Nebyl ale čas oslavovat malé vítězství. Zvenčí se ozvaly zvuky boje.

"Zajímavá teorie, drahý kolego, to přinejmenším, o vlastnostech dimenzních kapes byla sepsána řada debat i esejí, ovšem rozebírat jejich povahu v rámci toho, zda v nich lze dlouhodobě přežít a jak v nich plyne čas vzhledem k původní dimenzi, ze které byly otevřeny... inu, hmm... interesantní," arcimág Ataeric si promnul pěstěnou černou bradku a upřel oči na svého kolegu, který se trochu zimomřivě halil do tmavého pláště. Arugal ze stínu místního magistrátu pozoroval přimhouřenýma očima skupinku čtyř zlatovlasých elfů, jež na návsi Ambermill budila již nějakou chvíli pozornost i přes všeobecné veselí spojené s vystoupením kejklířů.
"Sám vím, že se dimenzní kapsy používají k uložení potencionálně nebezpečných či naopak velice cenných artefaktů. Stvořit je zvládnou jen ti nejnadanější a nejvzdělanější, za vyvinutí patřičného úsilí, které lze umenšit použitím magických krystalů či využitím lokálních siločar magie... sám na tomto poli teprve začínám experimentovat. Velikost takové dimenzní kapsy pak samozřejmě závisí na moci a znalostech jejího tvůrce. Také je pravdou, že magické předměty v dimenzních kapsách nelze vycítit - jejich aura v naší realitě totiž od chvíle jejich extradimenzního uložení neexistuje. A najít vchod do dimenzní kapsy bez vědomí jejího sesilatele je téměř nemožné," sledoval Arugalův pohled, který se neustále vracel ke skupince cizinců.
Ah jistě, inspekce, také je z duše nenáviděl.

On se ale neměl čeho bát a co skrývat, terénní studia latentního nexu pod Ambermill, o který jevily zájem špičky Kirin Tor, zdárně pokračovala, průzkum prehistorické epidemie založený na nálezech z podloží Lordamere, který zapisovali jeho tři studenti, přinesl nečekané důkazy o silné jednorázové kontaminaci jezera před dávnými věky, která měla fatální vliv na jeho faunu, flóru i zabarvení vod. Nepřisuzoval to zbytku kráteru, který byl i nyní pod hladinou patrný... zdálo se to spíše infekčního původu. Znaky podobné tomu, co nalezli na fosíliích, dokonce našli na mechu, kterým obrůstali murloci obývající okolí jezera, stejně tak v nádorech gnollů, kteří s nimi občas válčili o území a potravu... i přesto se tyto rasy vůči tomu "moru" zdály imunní, narozdíl od všeho, co studenti vylovili z jezera.
Měl dost materiálů, aby na konci semestru mohl ohromit kolegy i představené svou prezentací i pokroky svých studentů. A zatím žádné smrtelné nehody ani přenosné choroby!
Poplácal by se po rameni, ale byl tu ten Arugalův tragický výraz.
Protáhnout tvář ještě víc, podobal by se jeho kolega koni.

Ó ano, Ataeric byl v bezpečí a klidu... ale Arugal se zdál poslední dobou nespokojen s postupy vlastního bádání. Mezi jeho obočím se objevovala kolmá vráska, kterou tam dříve nepamatoval.
"A nyní, drahý kolego, považte: co kdyby se taková dimenzní kapsa použila k ochraně celé zóny! Myslím cosi jako transdimenzní štít.
Dovedete si představit, že bychom něco takového zvedli kolem Dalaranu...? Hmmm, to si musím poznamenat, tohle Antonida jistě zaujme," Ataeric začal u opasku lovit zápisník a tužku, zatímco Arugal dál pozoroval elfy.

Druhý mág konečně také promluvil:
"Ano, mám za to, že v podobné kapse může dlouhodobě existovat život a bylo by možné ji použít jako druh vězení či skrýše. Dokonce věřím, že v nich čas plyne nesrovnatelně pomaleji, než v původní dimenzi, což by však hovořilo proti jejich použití k obraně aliančních měst. Provedl jsem nějaké experimenty zahrnující můj ranní šálek horkého čaje a i po třech dnech se dalo říci, že bych se jím opařil," Arugal se kupodivu usmál, jako by si tropil legraci sám ze sebe, jakkoli jeho pověst vynikajícího mága i autora nesčetných skript pro studenty by nasvědčovala tomu, že by se měl chovat poněkud více namyšleně.

Tři z elfů se vydali k nim, zatímco ta poslední a "nejdůležitější" vykročila ke skupině mládeže ve fialových róbách s varovně zvednutým ukazováčkem.
"Dokonce jsou zde možnosti, jak s bytostmi z takových 'mikrosfér', či kapes, komunikovat. Dle mých informací tak lze činit za pomoci divinačních krystalů, jejichž původ spadá do dob dávno minulých, jeden z nich ale měli mít v Alteracu před jeho pádem. Vyslal jsem tím směrem své nejnadanější studenty, ale zatím se žádný nevrátil."
"Mluvíte o hvězdě Xil'yeh? Prý se její pomocí kdysi domluvili i s výsadky v Draenoru. Ale měl jsem za to, že ta byla zničena," Ataeric pokyvoval a dál si cosi zapisoval do notesu, zatímco se skupina elfů v úborech Kirin Tor zastavila před nimi.

"Arcimágu Ataericu, arcimágu Arugale," elfka s plavými vlasy pečlivě sčesanými do copu obtočeného kolem hlavy oběma pokývla na pozdrav a oni se poklonili s dvorností, která tou dobou bývala ještě lidem vlastní. Ataeric rychle skryl svůj poznámkový notes.
"Profesorka a poručík Snowdawn obě najednou v Ambermill, rozhodly jste se rozjasnit naše chmurné dny?" Arugal se usmál, pak trochu zaváhal při pohledu na elfa, který elfky doprovázel, "magistr Theraldis?"
Elf na něj upřel zneklidňující pohled a jeho smaragdové oči se na chvilku rozzářily, pak jen chladně opětoval pozdrav lehkým úklonem hlavy a opět se rozhlédl po okolí.
"Na osadu živící se těžbou dřeva a obchodem s pevností Fenris je zde dnes nezvykle rušno," Narasi se na oba mágy usmála a potřásla jim pravicemi, až v nich kostičky zapraštěly. Ataeric pak se zkřivenou tváří chvilku procvičoval ruku.
Arugal se otočil k návsi, kde kromě studentů Kirin Tor postávala kolem skupinky kejklířů téměř celá osada, pak kývl.
"To zajisté, minstrelové zde nebývají tak častým zjevem. Ale jak řekli, jen projíždí a mají před sebou dlouhou cestu. I tak přinesli dost radosti - a proč ji nedopřát studentům i kolegům, kteří zde přechodně pobývají. Starý Dalar Dawnweaver snad dokonce zkouší žonglovat," ukázal na plešatějícího muže ve fialové róbě obklopeného skupinkou tleskajících mladíků v podobných hábitech.
Narasi se ohlédla a cuknul jí jeden koutek úst, pak se nenápadně vytratila zpět k žonglérovi a flétnistovi, kteří bavili celý Ambermill.
Isiel se tvářila o dost méně pobaveně, když Ataericovi předávala zapečetěnou truhličku se zlatým znakem oka.
"Arcimágu, zde jsou pokyny od Kirin Tor a požadované reagenty. Ale nejsem zde jen jako doručitel, vlastně hledám pomoc někoho z paladinů či kněží z Lordaeron. Jedná se o participaci na mém projektu, který je nyní zaštítěn samotnou Radou Šesti. Ale potřebuji schopného znalce a uživatele Světla, tedy specializaci, která se v Dalaranu jen těžko hledá... už i proto, že v naší drahé alma mater neexistuje chrám ani kaple."
Arcimág nadšeně převzal truhličku, potěžkal ji, pak pokýval hlavou.
"Inu, nejbližší svatostánek Světla je až v Pyrewoodu. Ale máte štěstí, protože s sebou ti minstrelové mají ochránce, který je má dovést až do Stratholme, kam míří na pozvání barona Rivendare. Je to ten starší muž v těžké zbroji, ten s řídnoucími vlasy, vikář Hieronymus."
Isiel se po jeho gestu otočila a zadívala, kam to ukazuje v davu shromážděném na návsi, ale Arugal sevřel její ruku těsně nad loktem, jako by ji chtěl zastavit.
"A má apelace na Kirin Tor, profesorko?" zeptal se tiše a Isiel se otřásla a obrátila zpět, zadívala se nejdříve na jeho prsty zatnuté do své paže, pak na něj.
Theraldis stáhl zlaté obočí a přistoupil blíž, jako by ji hodlal bránit.


"Myslíte žádost o kopii Urovy knihy? Antonidas ji zamítl... nahlédla jsem do té knihy a musím mu dát za pravdu.
Nehledě na to, že Ur sám byl schopný mág a uznávaný učenec, studoval oblast, která nám je naprosto cizí. Vzhledem ke všemu, co jsem se dozvěděla za dob pobytu v Quel'Thalas mohu jen říci, že jeho poznatky týkající se bytostí, které nazval 'worgeny' jsou amatérskými dohady z oblasti přírodní magie, kterou elfové dávno opustili a lidem byla vždy cizí. Tudíž i jeho expertízy a názory se nedají nazvat objektivními či správnými.
Hovoří o rase nemyslících zvířecích bestií připravených zničit náš svět a vše, co je nám drahé, před kterou varuje průzkumníky dimenzních kapes. O bytostech, kterými se straší děti farmářů, aby nevycházely ven po setmění, a které, podle něj, nejsou z našeho světa, ale ze světa nočních můr, odkud je naše magie může přivolat.
Na jednu stranu upozorňuje, že oni netouží po ničem jiném, než rozsévat smrt a běsnit... a na druhou dodá, že i když někteří z nich mají magii, která jim umožní kdykoli vstoupit do Azerothu, zdají se ve své dimenzi 'spokojení' a mírumilovní.
To je příliš mnoho rozporuplných tvrzení v jednom. Svou divinací také označil jejich magii za jedovatou, temnou a nebezpečnou pro kohokoli z živých. Zároveň varoval, že nikdo z dalaranských mágů se nemá nikdy pokoušet do jejich světa proniknout, ani jim poskytovat informace o tom našem, ani je dále studovat.
Antonidas jeho knihu pokládá za matoucí a nebezpečnou. Proto vaši žádost zamítl."
"Noční můra? Jak poetický název pro říši, ve které existují všichni druidé, kteří sní," zamumlal Theraldis bokem a opět se vzdálil, když Arugal pomalu a frustrovaně pustil Isielinu paži.
"Je mi to líto, sama o sobě bych díla kolegů nezakazovala, i kdyby byla sebe-zmatenější a zcestná... i z nich se dá o mnohém poučit. Na druhou stranu ho chápu, jste tu v přímém kontaktu s mnoha mladými a nezodpovědnými mágy. Patrně se bál, že by kniha nebyla dostatečně bezpečně uložena," dodala Isiel smířlivým tónem.
Arugal pokýval zlomeně hlavou a ztěžka si povzdechl.
"Jen jsem doufal učinit průlom v chápání dimenzí a dimenzních kapes. Ať už Ur viděl ty bytosti jakkoli, rozhodně jsou velmi mocné a fascinující, to jistě chápete," pokračoval smutným tónem, ale byl přerušen ledovým hlasem, který ho přiměl se otřást a vzápětí narovnat.
Ataeric při jeho zvuku vší silou ovládl obličej do slušné grimasy.
Theraldis se napřímil, jak se mu náhle v záblesku světla objevila přímo za zády Hira, jeho výraz v tu chvíli byl cokoli, jen ne elfsky vyrovnaný a kontrolovaný. Ovládl se a ustoupil stranou, aby mohla projít k arcimágům.

"Chápu vaše strasti, ano! Toto ovšem nechápu, hodlá mi to někdo z přítomných arcimágů vysvětlit?! Jak přesně je prováděn dozor nad studenty? A v nočních hodinách?!" Hiřin hlas už nemohl znít jízlivěji.
Hira podala Ataericovi cosi, co na první pohled vypadalo jako copánek spletený ze tří pramenů, dlouhý asi jednu stopu. Při bližším zkoumání vám došlo, že se díváte na tři dokonale propletené magické hůlky opatřené na konci zlatým znakem Oka Kirin Tor.
"Působivé," poznamenala Isiel při pohledu na zkroucené ebenové dřevo.
"Já je přetrhnu," zašeptal Ataeric, když věc převzal.
Theraldis se s kamenným výrazem odvrátil a zadíval kamsi k hlavní silnici směřující do Lordaeronu, jen jemný záškub jeho ramen prozradil, že se dusí smíchy.
Isiel se k němu otočila, cosi šeptla a vykročila ke skupině bavící se na návsi, Theraldis ji po chvilce beze slova následoval.

"Toto. Jsou. Učednické! Hůlky!!" Hira nezněla ani trochu pobaveně a očima střídavě zabíjela oba místní arcimágy.
"Snad 'byly' učednické hůlky," poopravil ji Arugal a vysloužil si za to pohled jedovatější než trolí šípy.
"Havraspár, Zmrzlostřep, Arcanus," Ataeric si prohlížel propletené hůlky a kroutil hlavou, "samozřejmě je po zásluze potrestám. Jejich poslední prohřešek zahrnoval nějakou Temnopárty na hřbitově u hlavní silnice. Namluvili tomu mudlovi Alaricovi, že když stráví noc zakopán v hrobě, stane se z něj také mág a vezmou ho do klubu.
Trochu se tu potýkáme se šikanou, jak jistě chápete," odkašlal si a nechal trojitou hůlku zmizet v rukávu své róby.
Hira nakrčila čelo, pak chladně kývla.
Arugal přimhouřil oči, dlouze ji pozoroval, a pak se lišácky usmál.
"Hmm, možná byste nám mohla pomoci s výzkumem nejvyšší důležitosti, u kterého se nám nevyplatilo obrátit se na... vaši mladší sestru?"
Ataeric na něj upřel nevěřícný pohled, pak ale jen stiskl rty a mlčel. Hira se zatvářila předůležitě.
"Ah, Isiel byla opět nekompetentní? Čeho se týká ten váš výzkum? Samozřejmě vám ráda pomohu."
"Sháníme kopii starých esejí dalaranského mága jménem Ur... dáte si kapku stříbrolístkového čaje?" Arugal nasadil charismatický úsměv a kývl směrem k budově magistrátu.
Hira po chvilce hraného váhání kývla a vydala se po schodech dovnitř, zatímco Ataeric učnil gesto, jakým se kněží z řad aliance žehnali proti démonům.
Pak si povzdechl a následoval je.

Isiel, očima hledající onoho vikáře - kněze či paladina, o kterém hovořil Ataeric, nakonec pohledem spočinula na Theraldisovi, který od rozhovoru s oběma arcimágy neřekl ani slova. Zdál se bledý... po chvilce, kdy se na něj upřeně dívala, odtrhl zrak od mladíka žonglujícího do rytmu veselé písničky, kterou druhý mládenec hrál na píšťalku, a zadíval se na ni.
"Přála sis?" pousmál se a jeho zelené oči se zase rozeběhly po okolí, jako by něco hledal.
Zastavily se na jednom muži v zástupu lidí naproti, muži vysoké postavy, jehož tvář halila kápě.
"Málokdy ti někdo vadí na první pohled. nebo se s Arugalem znáte?" zašeptala.
"Ne. Viděl jsem ho dnes poprvé, jakkoli on patrně zná mne," odvětil tiše a pozoroval, jak se kousek od nich baví Narasi s dalším z Kirin Tor a muž v kápi nenápadně prochází davem kolem minstrelů i učedníků.
Pomalinku nechal levou ruku spočinout na jílci jednoručního meče u svého pasu, pravou si chystal do gesta pro arkánní zpomalení, ale ve tváři se jeho výraz nezměnil ani o vlásek.
Jeden špatný pohyb... a ten v kápi je jeho. Maximálně se soustředil, aby zkusil odhadnout auru toho muže a-

"Tohle ale není tvá obvyklá reakce na 'nové' a 'poprvé', nebo se pletu?" Isiel natáhla ruku a našla Theraldisovu, kterou si už-už připravoval ke kouzlení.
Ostře zasykl, jak polkl chuť seslat ohnivou novu, a napětí z něj se částečně odplavilo. Pousmál se a propletl prsty s jejími.
Jeho oči ale dál cestovaly za tím v kápi a hlídaly každý jeho krok, mezitím k ní konejšivě promluvil:
"Vídám různé nepravděpodobné vize a netuším, odkud se berou. Možná jde jen o halucinace z časté změny prostředí a únavu z používání arkány.
Viděl jsem například tebe s černými vlasy, jak ses stala ženou jiného muže, snad paladina," stiskl na okamžik čelisti a zaskřípal zuby, pak pokračoval, "Hiru, jak sedlá Cloudwinga, který by ji přeci ukloval k smrti; Lor'themara proměněného v živou pochodeň a umírajícího v plamenech; Vael'thase proklátého bodcem tvora, který vypadal jako jeden z vyhynulých aqir z dávných legend.
A teď, před chvilkou, toho tvého Arugala, jak je bez hlavy zakopán u cesty pod Silverlaine Keep jako poslední prašivý pes," povzdechl si.
"To zdaleka není vše... vídám ty 'věci' poslední dobou častěji. Ale nedělej si starosti, ano? Myslím, že to je jen nedostatkem času na meditace," uklidnil ji a vzápětí se svým obvyklým rošťáckým úsměvem dodal, "nebo nedostatkem sexu."
Pevně stiskl rty, když ho pěstičkou udeřila do žeber. Vydržel se nesmát a vzhlédl, aby zjistil, že muže v kápi mezitím ztratil z dohledu.
Tiše si sám pro sebe zasakroval.


"Takže jsem neunikl pozornosti magistra Silversun," muž v kápi vystoupil ze stínu taverny a v jeho hlase zněl úsměv a pobavení, nikoli hrozba. Theraldis se konečně uvolnil, pustil jílec meče, na kterém dosud spočívala jeho ruka, ohlédl se k budově, do které doprovodil Isiel a onoho služebníka světla, pak se opět zadíval na muže v kápi.
"Chodíte osadou jako zvědavý stín, stále v patách, všude a nikde. Kapsář nejste a nejste ani jediný, kdo zde má kápi. Když jste si ale vybral sledovat mou snoubenku, udělal jste chybu."
"Tak snoubenka? Čas je jistě k elfům milosrdnější, než k lidem. Ale tehdy, v Lordaeronu, jste každý patřili do jiného tábora," hlas zněl vlídně, i když trochu zesmutněl.
Theraldis porovnal jeho tón se stovkami a tisíci dalších ze svých vzpomínek, pak se slabě pousmál také.
"Lord Darius Crowley? Tehdy jste mluvil tak, že jste zahanbil mne i svého krále. A pospíchal jste domů za novorozenou dcerkou," řekl tiše a muž v kápi jen kývl stranou.
Oba zašli mezi budovy a ten, kterého oslovil jako Daria, shrnul kápi na ramena a odhalil tak ryšavé vlasy a bradku.
"Roky ke mně nebyly úplně milostivé, ale Lorna je stále to nejlepší, co mi osud přinesl," poznamenal a natáhl pravici.
Theraldis na ni chvilku zíral, pak mrkl, aby zaplašil halucinaci, která mu opět přešla před očima: Crowleyho ruka jako zvířecí spár opatřený ostrými drápy a srstí.
Poklonil se svým rezervovaným elfím způsobem a přijal jeho ruku v lovecké rukavici, snad ji stiskl až příliš pevně. Crowley zamračil čelo, ale pak se opět usmál a oplatil stisk, až elf zbledl.
"A to povídají, že jste na severní léna zapomněl od chvíle, kdy se váš král schoval za zdí, nečekal bych vás tu," poznamenal Theraldis a pustil jeho ruku.
"Můj král nebyl v rozbíjení spojenectví první, že? Anasterianovo jednání ale Gennovi poskytlo vynikající alibi pro jeho zradu. A jeho rozčarování, že Aliance nevyslyšela jeho nároky na dědictví po zrádném Perenoldovi."
"Rozhodnutí mého krále zranilo obě strany," elf pomalu kývl, "ale i tak nepostavil neprostupnou zeď skrze vlastní državy."
Trefil se do živého, Crowleyho pohledná tvář se na chvilku změnila v kámen.


"Ach ano, můj král se rozhodl schovat před světem a jeho ohrádka falešného bezpečí shodou náhod vede samým středem mého domova," mávl rukou kamsi k jihovýchodu, "postavil mne před jasnou volbu: přestěhuj se na jih a staň se bezzemkem v bezpečí za zdí... nebo si zde zůstaň sám, jako baron Silverlaine.
Má žena zemřela při porodu a Lorna je vše, co mám. Nebýt jí, patrně bych riskoval mnohem víc. Ale i tihle, co zůstali za zdí, jsou jako mé děti a nemohu je nechat jen tak."
"Takže se chodíte v utajení přesvědčit, že vaši vazalové mají, co potřebují?" Theraldis si přeměřil jeho zdánlivě omšelou zbroj a plášť s kápí, pak se zadíval zpět k návsi, kde se nenápadně pohybovala celá skupina podobně oděných osob.
"Zařídili se. Tolik musím každému z Gilneas přiznat: nevzdáváme se snadno.
Občas vypadáme, že utíkáme, ale je to jen proto, abychom se ostatním dostali za záda a ke krku. Oni se nevzdali, neskončili za zdí a nepřesídlili do Lordaeronu," zadíval se stejným směrem jako Theraldis, ale jeho oči utkvěly na farmářích a rybářích. Jeho výraz změkl.
"Z Ambermill se sice stala nepodstatná vesnice, o kterou jeví eminentní zájem Dalaran, a Pyrewood prosperuje jen díky Silverlainovi, který ctí slib věrné služby, jenž mi kdysi dal. Ale jsou tu dál.
Proč jsem vás sledoval je právě ta otázka, co se vkrádá do mysli.
Proč, zatraceně, strkají fialové pláště nos do Ambermill? Není tu NIC! Jen bída, starý strašidelný důl... a to, co mají z obchodu s Fenrisem.
I tak jsem rád, že tu mají alespoň zdání nějaké podpory a obrany od mágů. A špetku vzrušení z mladé krve," zadíval se na Theraldise, a pak mezi budovami zpět na náves.
"Na otázku o jejich zájmu bych odpověď znal, není tajná nikomu, kdo je obeznámen s uměním arkány," odvětil Theraldis a sklonil zelené oči k zemi, "Ambermill byl shodou náhod - či úmyslně - založen na latentní, dřímající ley-line. Její energie by se daly aktivovat, pokud by bylo třeba osadu ochránit, popřípadě ji vybudovat lépe za pomoci magie.
Není to prioritou Kirin Tor, jak jsem pochopil, ale několik mágů v tomto ohledu vede výzkum, který nakonec bude pro obyvatele jen prospěšný. Mimo jiné se jim tak skýtá další možnost obchodu a nabízení služeb."
"Latentní siločára, heh," Crowley trochu zkřivil tvář, "měl jsem za to, že jestli je v okolí něco takového, bude to pod Silverlainovou tvrzí. Jeho kovář se zapřísahal, že tam straší."
"Straší," elf pobaveně zvedl jedno obočí, pak chvilku studoval mužovu unavenou tvář. Crowley se zdál pohněván a znechucen něčím, co zatím nevyslovil... tehdy poprvé si Theraldis všiml pár šedých vlasů v jeho ryšavé hřívě.

"Jak vlastně... obcházíte tu zeď ke zbytku držav? Není v ní brána, nejsou na ní hlídky," optal se ho tiše a pomalu vykročil zpět k návsi.
Crowley si přes hlavu natáhl opět kápi a pokrčil širokými rameny.
"Znáte Zátoku Jižního Přílivu? Oblíbené koupaliště lidí z Pyrewood i Gilneas. Tak tam teď kotvím. Jak se vlastně má Antonidas?"
"Tíží ho starosti a hádám, že ty samé, o kterých jste vy sám zatím neřekl ani slovo," Theraldis se zastavil na pokraji stínu mezi budovami, pak se ramenem opřel o roh jedné z nich a studoval scénku na návsi, která se poněkud změnila.
Kejklíř sice dál žongloval a minstrel hrál na miniaturní flétnu, ale kousek stranou od nich se zvědavci shlukli kolem malířského stojanu.
Brunetka s vlasy smotanými do uzlu a havranem na rameni si vybírala v zástupu model pro portrét a učedníci i arcimágové Kirin Tor se chovali jako klasická skupina knihomolů bez špetky sebevědomí. Postrkovali se, poukazovali na své pleše, pupínky a róby flekaté po posledních experimentech.
Jeden ze sedláků vedl svých sedm ratolestí a začal je před malířku stavět do skupinky, žena polkla, jako by si ukousla příliš velké sousto.

"Mluvíte o moru tam na severovýchodě," zašeptal Crowley, když se zastavil těsně za Theraldisem, "jeden by řekl, že je to příliš daleko, abychom si s tím lámali hlavu..."
Theraldis kývl, ale nebyl v tom souhlas, jen cosi jako varování.
"Antonidas tomu věnuje značné úsilí, je v kontaktu s Lordaeronskými autoritami... doporučil bych vám se zdržet, než učiní závěry svého bádání a než se vrátí výzvědné skupiny, které poslal udělat testy v terénu. Nebo ho navštivte v Dalaranu, nikdy nikomu neodmítl pomoc a radu, pokud je mi známo."
Theraldis hovořil tiše, aniž by se otočil.
Všiml si, jak Narasi flirtuje s tím minstrelem a tváří mu na okamžik probliklo hřejivé světlo... to zmizelo v okamžiku, kdy se zadíval na Hiru, kterak odstrčila všech sedm farmářských dětí a postavila se před stojan s plátnem ve svůdné póze.
Havran na rameni malířky naklonil hlavu na stranu, jako by si elfku potřeboval pořádně prohlédnout, pak vydal nespokojené zakrákání.

"Jak jsem řekla, mohu vám vaše úsilí a pomoc nahradit mnoha způsoby. Pokud je vám zatěžko přijmout zlato... snad by ho ocenila vaše farnost?
Či snad nějakou jinou protihodnotu jako reagenty, svitky, léky, elixíry, očarovaný předmět?" Isiel vyšla z jednoho z domků a obrátila se ke stárnoucímu muži, který se na ni zadíval velice káravě, zatímco jí podal svou hůl, aby do torny mohl uklidit knihu se symbolem Církve Světla na vazbě.
"S dary se neobchoduje, dítě. Dary se dávají a přijímají. I když se jedná o dary, na které si nelze sáhnout, dary ducha a Světla. Budu raději spoléhat na to, že jednou i ty prokážeš druhým laskavost, tak jako ji já dnes prokázal tobě, protože byla v mých silách. A že pokud přijdou temné časy, nebudeš všechny lidi házet do jednoho pytle," dodal, zatímco si připínal cestovní plášť.
"Prozatím bych nejvíce uvítal doprovod pro sebe a své svěřence na severovýchod. Slyšeli jsme, že cesta Lordaeronem se poněkud zkomplikovala."
"Svěřence? Cesta? Mohla bych vám otevřít portál přímo do Lordaeronu, ale jak se zkomplikovala?" zaváhala a podala mu zpět hůl, když si zapnul přezku popruhu od torny.
"Naše cesta vede až do Stratholme... baron Rivendare pozval vybrané umělce u příležitosti chystaných zásnub jeho jediného syna, Auria.
Camerick, Forresten i Renfray, které vidíš vystupovat na návsi, přijali jeho pozvání a shodou okolností cestovali z jihu stejnou lodí do Southshore, jako já, dítě. Není, proč bych jim neposkytl na cestu svou radu i doprovod, beztak mířím zpět do Alonsovy kaple, kde je má služba i poslání."
"Pak bych vás mohla dostat za pomocí magie ke Quel'Lithien, sice je to elfí základna, ale není tak daleko od Stratholme. Jaké komplikace jste měl na mysli?"
"Mor, je to na rtech všech, co cestovali severním královstvím. Jistě jste o něm slyšela? Také zlá magie, kvůli které se nedoporučuje zdržovat se na cestě v malých skupinách."
"O moru jsem slyšela. Pak snad přijmete na oplátku mou pomoc? Usnadním vám cestu, když dovolíte," otočila se zpět k návsi, kde lidská žena malovala Hiřin portrét a vesničané i studenti kolem se neudrželi uštěpačných poznámek.
Narasi se bavila tím, že se od lidského mladíka snažila naučit žonglovat, a Theraldis... kam se zase ztratil ten proklatý hezký...
Našla ho až po chvilce hledání, jak se blížil od taverny s nějakým cizincem. Ustaraně mu vykročila vstříc, když viděla, jak je jeho tvář bledá, on se ale při pohledu na ni neubránil úsměvu.
Ovinul jí ruku kolem pasu a pozdravil vikáře krátkým pokývnutím, zatímco mu šeptem vysvětlila starcovu situaci a prosbu.

Jeho ramenatý společník v kápi se rozesmál, když došel k pracující malířce.
"Renfray, ty sis nikdy neuměla vybírat modely, že ano? Proč se raději neotočíš, tam za tebou je pravý elfí kvítek," položil jí ruku na rameno a havran z toho druhého se natáhl, aby ho zkusil klovnout. Nastavil mu klouby ruky sevřené v pěst a havran je začal zaraženě oždibovat, zklamaný, že se ho nebojí.
Malířka zvedla pohled do stínu kápě, pak překvapeně zamrkala a rozšířila oči.
"Darie?"
Muž si položil prst na rty a usmál se.
Renfray se rozzářila, pak sledovala jeho pohled a zadívala se na Isiel, kterou její upřená pozornost po chvilce přiměla přestat si špitat s Theraldisem a věnovat jí pozornost.
V příštím okamžiku už se milá elfka octla na stoličce naproti Renfray, která jí natočila hlavu na jednu stranu, pak na druhou, pokývala a cosi si zabrumlala, pak vyměnila nedokončené plátno s Hiřinou podobiznou a začala malovat Isiel.
Hira chvilku stála jako opařená na místě, pak zadupala:
"Tak tohle byla poslední urážka, která ti prošla bez trestu, sestřičko," sykla, zablesklo se a nebylo po ní ani vidu ani slechu.
Narasi chytila obratně míček, který jí hodil mladý žonglér, a jen tiše poznamenala:
"Cítím ve vzduchu průůůůs... -švih."
"Snad tenhle obraz nebudeš muset přemalovávat, jako ten Tirionův, Renfray," poznamenal ryšavý v kápi, "ale rád ti za něj zaplatím dvojnásob, abych později mohl vydírat jednoho elfího magistra," dodal a zadíval se malířce přes rameno, poškrábal při tom havrana nad zobákem budícím respekt.
Havran frustrovaně vzdal pokusy uklovnout mu alespoň kousek rukavice a načepýřil se, aby byl co největší.
Isiel se stále snažila vzpamatovat a pochopit situaci, pohlédla z jednoho na druhého a vzápětí ji stihlo malířčino varovné zavrčení:
"Nehýbat."

Konečně k nim došel i vikář Hieronymus a unaveně se rozhlédl:
"Vy tři ještě stále nejste připravení? Ti mágové nabídli, že nás dostanou ke Quel'Lithien. Forrestene? Camericku? Renfray?"
"Inu, pokud nám zkrátí cestu, snad nevadí se zdržet, než Renfray dokončí obraz," pousmál se tmavovlasý minstrel Forresten.
"Já nevím, zda se přidám. Ty řeči o nemocech na severu mne dost odradily," připustil žonglér Camerick a zachmuřil se.
"Inu a já to z Quel'Lithien budu mít blíže k Barovům. Na jihu šly zvěsti, že začali ve své tvrzi vyučovat nevídané druhy magie, umožňující rozumět i řeči zvířat, číst budoucnost z hvězd a zaklít magii do vlastního obrazu," usmála se Renfray, zatímco její štětec poletoval po plátně, jako by múzy samotné malovaly za ni.
Theraldis se jí zastavil za zády a díval se na Isiel, pak na plátno.
Kéž by se jen jeho ledová princezna občas usmála. Ale nepotřeboval Crowleyho obraz, měl ji živou jen pro sebe... a ve vzpomínkách stovky chvil, kdy byla ještě krásnější, než jak ji viděla Renfray.
"Vezmu vás do Lithien všechny sám. Isiel má na práci důležitý projekt," řekl pak a mrkl na ni.
Jen si zoufale povzdechla, jako by doufala, že ji vysvobodí z toho, co tak nenáviděla: být středem pozornosti. Díval se na ten obraz a před očima se mu na okamžik rozlily barvy úplně jiné scény, tak strašlivé, že bezděky o krok ustoupil a narazil do Crowleyho. Vzpamatoval se a zatřepal hlavou.
Havran na malířčině rameni natočil zobák tak, aby viděl na elfího magistra.
Theraldis se podvědomě zachvěl a musel se ovládnout, aby zvíře nezahnal nebo nezpopelnil.
"Počkám na vás... u brány," řekl rezervovaně, všem přítomným se poklonil a odešel pryč.

"Tak nevím, jestli je to štěstí nebo neštěstí, že na Hiřiny stížnosti nemá nikdo čas," Narasi zvědavě pozorovala Isiel, která ze svého pracovního stolu vzala dva poloprůhledné, mléčně zbarvené orby velké sotva jako její dlaň, a každý zvlášť umístila do malé zdobené truhličky.
"To, že ji nikdo nevyslechne, neznamená, že by jí konečně měl plné zuby i profesorský senát a Rada, ale že řeší něco závažnějšího. Kdyby řešili ji, bojím se o tebe.
Takhle se bojím o celý Dalaran," poručík Snowdawn se rozhlédla po obnovené pracovně své sestry, pak stáhla kovovou rukavici a prstem šťouchla do křišťálové sovičky na parapetu. Trochu polekaně nakrčila obočí k sobě, když jí sovička šťouchnutí oplatila.
Isiel ji nepeskovala jako obvykle, když sahala, kam neměla. Soustředila se na zaklínadlo, které pronášela nad oběma truhličkami.
"Dokonce i Theraldis byl předvolán Radou Šesti, sotva se vrátil," dodala Narasi.
Isieliny ruce se trochu zachvěly, když ji poslouchala, zatímco do obou truhliček vložila dva stejné notýsky opatřené pečetí Kirin Tor.
"Theraldis je konečně zpět ze Stratholme?" už jen zmínka jeho jména jako by rozjasnila tento večer.
Jenže ten tísnivý pocit, kdy se vám svíral žaludek, ačkoli nebyl žádný důvod, přetrvával.
"No ano, nestačil se ani oprášit nebo najíst a Rommath mu na chodbě podal silvermoonský magisterský plášť, že jsou oba očekáváni ve Vzdušné Komnatě.
Mimochodem, Theraldis by ti snesl modré z nebe, kdyby to šlo. Můžeš mi nějak vysvětlit, proč ho stále tak trápíš?" zvědavě se otočila a zadívala se na Isiel, která zavřela obě truhličky a každou uzamkla magickým kouzlem za pomoci prstene s pečetí Oka.
"Stěžoval si na mne?" zadívala se na Narasi překvapeně.
"On? Ne, světlo chraň! Stačilo mi, co jsem viděla včera v Ambermill. Občas na tebe hledí, jako by nevěděl, na čem je, a co má čekat příště."
Isiel se k ní prudce otočila.
"Miluji ho víc, než cokoli, víc než vlastní život, Narasi. Ale Slunce mne chraň, abych mu to jednoho dne přiznala."
"Nechápu?" její starší sestra od ní ustoupila a nakrčila čelo.
"To je to, co slýchal od každé, kterou získal v Quel'Thalas nebo kdekoli jinde. Od každé té své trofeje. Možná jen kvůli tomu, že jsem to nikdy neřekla, je to mezi námi jinak. Bojím se, že kdybych to jednou doopravdy vyslovila, ztratím ho."
"Na to, kolik ti je let, jsi doopravdy pitomá," Narasi s vojenskou rázností otevřela dveře Isieliny pracovny a kývla ven, zatímco její sestra vzala obě truhličky a vykročila za ní.

Nemělo smysl otálet... zdržovat dokončení projektu. I když to znamenalo, že se Theraldisův pobyt v Dalaranu chýlí opět ke konci. A  kdo ví, co jemu a Rommathovi chtěla samotná Rada Šesti.
Theraldise nemuseli hledat dlouho, s vážnou tváří se blížil k chodbou k laboratořím, oblečený do tradičních karmínových barev Vznešeného lidu, stejně jako magistr Rommath, který při pohledu na elfky lehce kývl na rozloučenou magistrovi, pozdravil je obě trochu prkennou poklonou a beze slova se otočil na cestu ke svým komnatám.
"Stalo se něco, Theraldisi?" zašeptala Isiel, když si ji prohlédl od hlavy k patě, jako by se ujišťoval, že je to ona a že je celá, a pak se poklonil Narasi.
"Magistře," oplatila mu Narasi poklonu a on vzal Isiel jednu z truhliček, aby jí mohl vtisknout horký polibek na hřbet ruky.
"Dokončila jsi to?" Theraldis se zadíval na truhličku, pak na Narasi, která pochopila jeho pohled a nechala je o samotě.
"Ano. Ale zaslechla jsem nějaké zvěsti o Radě a... jsi v pořádku?" starostlivě si ho prohlédla.

"Neměli ho nechat odejít," odpověděl na to druhé, nač se ani nestihla optat nahlas, "jak ses kdysi obávala, náš zbloudilý arcimág Kel'Thuzad byl za oním morem na severu. To lidské princátko sice ukončilo jeho život, ale něco.... takového rozměru.... Pan Nekromant dávno nemohl připravovat sám.
Navíc zde byl náznak, že za Kel'Thuzadem stál i nějaký další rádce, který ho celou dobu vedl. Modera přísahala, že ho už v Citadele občas slyšela, jako by si povídal sám se sebou. To zavání šílenstvím, kletbou... nebo démony.
Lordaeron na Antonidovu výzvu ke spolupráci a karanténě vyslal jen strohé oficiální oznámení, že jejich Vyvolený Princ je celé věci na stopě.
Antonidas dostal sice vzorky zrna nakaženého tím morem, ale také jasné varování, že se Dalaran nemá plést do věcí lordaeronské samosprávy. Prý odhalí příčinu moru a zastaví to celé sami," jeho hlas zněl zvučně a vyrovnaně, jako vždy, ale nyní se v něm pomalu objevoval ostřejší tón.
Ohlédl se chodbou, kterou odešel Rommath, pak unaveně na chvilku zavřel oči.
"Jdi a seznam Antonida s výsledky své práce. Patrně k pokračování dostaneš mnohem více podpory, než jsi měla doposud. Já a Rommath se vracíme do Quel'Thalas. Mimo jiné se chystá další synod, který má řešit nedávný útok trolů na runové kameny a pokus o jejich opětovné vyřazení z provozu. Belo'vir si u synodu jmenovitě přál přítomnost nás obou," přešel si volnou rukou po čele, pak se probral a zadíval na ni.
"Svěřím mu tedy i výsledek tvé dlouhé práce... smím se podívat dovnitř?" odtrhl oči od její bledé tváře a pohlédl na truhličku ve své ruce.
"Samozřejmě," zašeptala, "je tak stabilní, jak jen jsem dokázala, což znamená jistý risk při přepravě, proto je truhlička zapečetěná kouzlem. K aktivaci je zapotřebí umístit orb nejdále třicet kroků od cíle a použít jednoduchou inkantaci. Na dně truhličky je kopie mých laboratorních záznamů včetně oné inkantace, Belo'vir pro ně jistě najde uplatnění. Minimálně jako podpal v koši na oheň," dodala suše.
"Nepodceňuj se," stáhl jí pečetní prsten a otevřel jím arkánní zámek. Zadíval se na okamžik dovnitř, pak se něžně usmál, políbil ji na čelo a truhličku opět zavřel a zapečetil svým vlastním kouzlem.
"Obávám se reakce krále na celou věc s tou nákazou. Již při prvních zvěstech nechal uzavřít všechny elfí brány a posílit obranu jižní hranice. Mor lidí se nás, elfů, přeci netýká. Ale prosím, Antonidas tě jistě očekává. A pak tě budu čekat já, abych se rozloučil," usmál se, vrátil jí pečetní prsten a teleportoval se pryč.
Probudil ji dotek něčeho hebkého na citlivém místě na šíji, potlačila zachichotání a otevřela oči. Přímo před nimi se ve vycházejících paprscích slunce chvěla fialovomodrá lilie, její okvětní plátky křehké a sametové. Chvilku je zkusila zabíjet pohledem, ale když to nepomohlo, začala s obhajobou.
"Usnula jsem! Slibovala jsem si, že tuhle noc neusnu," pomalu se posadila a zadívala na Theraldise v jeho smaragdově zeleném hávu, jak sedí na kraji postele s květinou v ruce.
Byl připravený na cestu, jak si nešťastně uvědomila. Díval se na ni s něhou v očích, pak jimi jen upozornil na květinu.
"Co je to?"
"Je ze Stratholme. Když se Renfray odpojila na cestu na Caer Darrow, Forresten si stěžoval, že tu malířku jako jedinou nikdy nedokázal roztančit a rozezpívat. Očaroval jsem mu tu jeho píšťalku duchem letního ohně a slunce, aby mu příště neodolala. Proto jsem se tam trochu zdržel," vysvětloval, zatímco vzala tenký stonek lilie do prstů a přivoněla ke květu.
"Stratholme je špinavé, jako většina lidských měst, a baron Rivendare je ještě větší protiva a suchar, než jak si pamatuji jeho praotce... vyhlásil ve městě nábor studentů do té jejich nové školy v Caer Darrow. Tak nevím, zda si myslí, že budou někdy pro Dalaran konkurencí...?
No a Vikář Hieronymus se hned u kaple pustil do nějakého nešťastného rytíře v rozpuku puberty... jménem Timmison, představ si. Samý sval... a samý pupínek."
"To je strašlivé jméno, jeho rodiče ho museli doopravdy milovat," nechala se nakazit jeho úsměvem a na chvilinku jí z očí zmizel smutek.
"Tak tenhle Timmison donášel na nějakou elfku, která včera zapomněla na své povinnosti a nepřišla do služby. Ani jsem netušil, že ve Stratholme žijí nějací elfové... inu, vikář Hieronymus ho několikrát přetáhl přesně tou holí, kterou v Ambermill vydával za stařeckou pomůcku, bez které se neobejde při chůzi," Theraldis se tiše dal do smíchu, "prý: donášet se nemá! Ten člověk měl vychovávat tvou starší sestru!"
Isiel vydala bezmocné zachrčení, ale pak se dala do smíchu také, Theraldis však trochu zvážněl.
"Pár lidí ve městě vypadalo dost nemocně a celou dobu jsem měl pocit, že mám cizí pohled v zádech.
Nemeškal jsem, zdržel jsem se jen kvůli očarování Forrestenovy píšťalky, popřál jim štěstí a vyšel před bránu, abych seslal teleport zpět za tebou odtud... a nemusel se hádat s místními byrokraty o nepovolené transdimenzní manipulaci arkány.
Tak jako tak si u brány četli moje glejty při odchodu snad třikrát, než mne pustili.
Za mostem venku jsem pak zahlédl celou jednotku pod korouhvemi Lordaeronu a podle zástavy s nimi možná byl i... princ."
"Princ Arthas? Neměl podle Antonida doprovázet jeho učednici při zkoumání pravdy o Brillu a Andorhal?"
"Byli daleko, viděl jsem jen zástavy. Ale něco jako ledová ruka mi sevřelo srdce. Stál jsem u brány a díval se na tu lilii a věděl, že ji tam nemohu nechat. Je tvoje."
Dlouhou dobu mlčela a jako by sama cítila, že se ve stínech úsvitu skrývá něco ledového a hrozivého. Ten druh ledu, který dokázal děsit i ji samotnou, a to už bylo něco.
"Zase jsi měl noční můru za bílého dne?" zašeptala a její smích byl pryč.
Kývl, a pak se sklonil, aby měl oči přímo proti jejím. Upřeně se jí díval do tváře, když zašeptal:
"Isiel, slib mi jednu věc. Kdyby se ta nemoc nebo cokoli podobného zastavilo na dohled Dalaranu, popadni rodinu a teleportuj se s nimi pryč. Nepleť se do lidských záležitostí.
Kdyby ostatní Snodawnovi nechtěli jít s tebou, vezmi Cloudwinga a přileť na sever za mnou. V jeho sedle je to sotva čtyři dny cesty a vyhneš se tak čemukoli, co by hrozilo v horských průsmycích či v Lordaeronu. Slibuješ? Ano?"
Zatvářila se paličatě, ale sevřel její ruku tak pevně, že nakonec kývla.
"Au! Ano, slibuji. Ale Dalaran má lepší obrany, než měl během druhé války, už nás nějaký ork nebo rytíř smrti nezaskočí!" prohlásila sebejistě.
"Tak jako tak budeš bezpečnější na Quel'Danas, než zde. Hádám, že jen co předáme králi Anasterianovi poselství a novinky, povolá Kael'thase také zpět.
A já budu prosit, aby s sebou Princ vzal i tebe."
"Princ má svou vlastní hlavu, čímž rozčiluje mmohé Quel'dorei, pochybuji, že se přiběhne schovat před lidskou nemocí," namítla pobaveně.
"Ano, je paličatý, tak jako ty. Nezlob mne, Isiel, nepokoušej, nebo to dopadne tak, že si nebudeš moci vybrat. Mám něco vyřídit Vael'thasovi?" sevřel její ruku ve svých dlaních, políbil ji, a pak se zvedl a sáhl po sametovém cestovním plášti.
"Hmm, ano. Že mu Hira nechala vyklidit pokoj a používá ho jako svou šatnu. Z mého je nyní její botník."
Theraldis se nevěřícně zasmál.
"To mu řeknu a máš ho tu do týdne zpět. Mimochodem, přejmenoval svého dragonhawka a už se těší, až ho seznámí s Cloudwingem."
"Ještě bude muset nějaký čas počkat. Al diel shala, Theraldisi," nahá se zvedla z postele, aby ho políbila na rozloučenou a Theraldis zaskučel, jako by ho mučila.
"Příště tě raději neprobudím, odchod tak bude snadnější," zamumlal pak, když za sebou zavíral dveře.
Isiel pokrčila rameny a oděná jen do svých plavých vlasů se zadívala na květ ve své ruce.
Chyběl jí a to ještě ani neopustil Dalaran.
Lilie ze Stratholme.
Beztak utržené květy vadly do pár dní. Bylo na ní ale něco, co vám trhalo duši na cáry smutkem... a přitom nebylo, proč.
Vrátila se ke knize starých kouzel a vzpomínek a položila křehkou květinu na ni.

Na okraj: netuším, kdy Darius přišel o oko. Můj neodborný odhad je, že při rebelii Northgate po tom, co Jaině dodal na cestu do Kalimdoru jednotku gilneaských, což bylo kvalifikováno jako jeden z jeho prohřešků v celkovém obvinění vlastizrady. Myslím ale, že až do těch dob nebojoval o život, proto je v mé povídce ještě stále dvouoký. I kdyby nebyl... on je worgení Chuck Norris. On by si to pofoukal a ani byste si nevšimli =)
Za jiné nesrovnalosti se omlouvám, jedná se o lore, které jsem si musela pracně zjišťovat.
Jediné easter egg je slovo mudla, vážně xD