Kroniky Elrendaru

Klečel na zemi a rukama si objímal hruď, pod prsty mu stékala krev, která na zemi začala tvořit louži. Zasténal a upřel pohled na postavu, která stála ve stínu nedaleké budovy. Přimhouřil oči, ale ani pak nedokázal rozeznat moc detailů. Ta postava mu byla známá a zároveň cizí.
„Takhle to končí?“ zeptal se chraptivým hlasem a upřel oči na tu temnou postavu. Nedočkal se odpovědi. „Víš…jsem rád, že jsi to ty,“ pokračoval a oči mu zazářily. „Vzpomínám…na dobu, kdy jsme se poprvé potkali. Jak je to dlouho? Osm let? Myslím, že tak nějak.“ Odmlčel se a znovu se podíval na vysokou postavu skrytou ve stínu budovy. Ani tentokrát neodpověděla. Mimické svaly ve tváři se mu stáhly bolestí. „Chceš slyšet, jaký jsem z toho měl pocit? Mám ti vyprávět, jak jsem to viděl já? Dobře. Povím ti to. Poslouchej pozorně, protože už asi nebudu mít sílu to zopakovat.“

[align=center]* * *[/align]

„Otče, ale já se opravdu nechci přidat k městské stráži, to není nic pro mne.“ Asi patnáctiletý chlapec s modrýma očima a slámovými vlasy se vyčítavě podíval na svého otce. Ten však zavrtěl hlavou. „Musíš se naučit disciplíně, Auriusi. Věř mi, tohle je pro tebe to nejlepší.“ Chlapec nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Ty se mě chceš zbavit, viď?“
„Ne synku, mám tě rád, jako nikoho jiného. Ale stejně jako mne můj otec dal k městské stráži, když jsem byl v tvém věku, tak dělám teď i já s tebou. Je to to nejlepší, co mi můj otec mohl dát. A ty si na mne za pár let vzpomeneš a dáš mi za pravdu.“ Otec, vysoký ramenatý muž s pěstěným knírem a po ramena dlouhými hnědými vlasy, poplácal svého syna povzbudivě po rameni. „Uvidíš, bude to príma,“ mrkl na něj. Aurius pokrčil rameny a ztěžka si povzdechl. Pak následoval svého otce do kasáren.
„Takže to bychom měli, mladej pane,“ zaskřehotal desátník a podával Auriusovi složenou uniformu a pár bot. „A teď ještě zaskočte za poručíkem, on vám sdělí co a jak. Jo a pozdravujte pana otce.“ Aurius se s těžkým srdcem vydal znovu po schodech nahoru do poručíkovy kanceláře. Našel tam svého otce, jak naslouchá poutavému vyprávění o jakémsi přepadení, které se událo před nějakou dobou. Poručík se odmlčel, když Aurius zaklepal a vstoupil dovnitř. Na důstojníkově tváři se objevil žoviální úsměv. Pak několika větami zasvětil mladíka do života v kasárnách. Aurius ho stejně poslouchal jen na půl ucha. Stále nemohl uvěřit tomu, že ho tu otec chce nechat. Čekal, že otec každou chvíli řekne, že se jedná o vtip a pak spolu pojedou domů. Najednou si uvědomil, že na něj poručík nedočkavě civí. Sakra, asi se na něco ptal. „A-ano pane,“ vypravil ze sebe a po poručíkově široké tváři se rozlil spokojený úsměv. „Ten chlapec to dotáhne daleko, nemusíte si o něj dělat starosti, pane barone.“

[align=center]* * *[/align]

„Víš, jak nad tím tak přemýšlím, kdyby mne tenkrát otec nedal k městské stráži, asi by se tohle všechno nestalo, já bych tu neklečel v kaluži krve a ty bys mi odpovídal. A nebo bychom se vůbec nepotkali…Osud je zvláštní, ale tobě to vlastně vykládat nemusím, že? Kdyby…kdybych tenkrát neodešel, asi bych znal odpovědi viď? Nevadí, že mluvím? Já…prostě cítím, že už je to naposledy. Ty jsi nikdy neminul. Je to zvláštní, že mi ještě zbývá síla na to, abych mohl mluvit. Další z tvých kouzel? Vlastně…na tom nezáleží.“


[align=center]* * *[/align]
Další úder přišel zcela nečekaně. Aurius se zlomil v pase a jen ruce, které jej pevně uchopily, mu zabránily v pádu na zem. Vyplivl zkrvavenou slinu a sledoval, jak dopadla těsně vedle páru okovaných bot. „Tak co pane barone? Jak se vám líbí todlecto? Kdo by to řekl, že krev urozenejch lidí bude stejná jako ta naše.“ To promluvil holohlavý hromotluk v nedbale oblečené uniformě, zasadil Auriusovi další ránu, tentokrát do břicha, a sledoval, jak se dotyčný svíjí bolestí. „Jedno se musí uznat,“ zabručel hromotluk, „ten zobák má odvahu. Pro dnešek to stačí chlapi.“ Aurius cítil, jak sevření povoluje a on se zničeně zhroutil na zem. „Tak zase zítra, pane barone,“ zasyčel mu do ucha nenávistný hlas. Podvědomě vnímal dusot několika párů okovaných škorní, a pak ztratil vědomí. Když přišel k sobě, ležel na své pryčně v kasárnách. Celé tělo jej bolelo a on si ze všeho nejvíc přál, aby tohle všechno byla jen noční můra, ze které se může probudit.

[align=center]* * *[/align]

„Byly to pro mne měsíce utrpení, ale přečkal jsem to a nakonec se stal dokonce strážmistrem u městské stráže. Nejvyšší šarže, které jsem sám dosáhl. Byl jsem na to dost pyšný. A pak přišel ten rozkaz. Vlastně to mělo být jednoduché. Doprovod kočáru pana radního. Byla to spíš jen taková oddychovka. Ale něco se zvrtlo. Pan radní asi ležel v žaludku pár lidem a my měli tu smůlu, že jsme byli v blbý čas na blbým místě.“

[align=center]* * *[/align]

„Kde jsou, vidíš je? Kolik jich je?“ Bob křečovitě svíral meč a kryl se za vozem. Kůň zasažený šípem do krku ležel na zemi, chrčel a křečovitě hrabal kopyty. Ve vzduchu se vznášel pach smrti. Aurius zavrtěl hlavou a odvrátil pohled od vyhaslých očí pana radního. Ať je k vám Světlo milosrdné.
„Hej! Posloucháš mě vůbec?“ Bobův hlas se třásl strachem. „Musíme pryč, jinak nás postřílí jako králíky.“
„Bob má pravdu,“ přidal se dlouhý a hubený Jerg. „Na nás jim nezáleží, nechaj nás jít.“
„Jasně. Po tom, co jsme viděli,“ ušklíbl se Aurius. „Ale je pravda, že se odsud musíme dostat pryč. Takže navrhuju, abychom vyrazili, každý jiným směrem, nebudou vědět, za kým se pustit.“
Bob se zatvářil pochybovačně, ale nic lepšího ho nenapadlo a tak přikývl. Jerg si posunul helmu z čela a zamžoural do temnoty lesa. „Hodně štěstí chlapci.“ Pak vyrazili. Každý jinam, jak navrhl Aurius. Zadrnčely tětivy luků. Šípy kolem něj svištěly tak blízko, že cítil, jak se o něj otírají opeřením. Kousek vlevo zaslechl tiché vyjeknutí a pak pád těžkého těla. Zaťal zuby a kličkoval, aby svým nepřátelům neposkytl tak snadný cíl. Štěstí mu však ten den nepřálo, ucítil náraz a pak klopýtl. Spadl na zem, levé rameno bolelo. Trčel mu z něj šíp. Takže takhle to končí? Prolétlo mu hlavou. Za sebou uslyšel lehké kroky. Přišli ho dorazit. Kdyby tak aspoň mohl vstát a zemřít v boji a ne na zemi, zastřelený jako králík a potom doražený ranou z milosti. Zatmívalo se mu před očima. Ten šíp byl asi otrávený, uvědomil si. Aspoň už nic necítím. Dopadl na něj stín a jakýsi hrubý hlas se zasmál. „Hele tendle ještě dejchá.“ Chopily se ho silné ruce a převrátily ho na záda. Spatřil tři po zuby ozbrojené muže. Nejbližší z nich, chlap jako hora s několikadenním strništěm si jej posměšně prohlížel. „Jak jde život…strážmistře?“ dodal s pohledem na Auriusovu uniformu. „Ach, jak neomalené, ono vám vlastně moc života nezbývá.“ Muž se zasmál drsným smíchem a opřel se o obouruční meč. „Nějaké poslední přání?“
„Abys chcíp, parchante,“ zachrčel Aurius, tělo se mu roztřáslo křečí.
„Dělej Kerine, doraž ho,“ smáli se zbylí dva. Muž, který byl nazván Kerinem však zavrtěl hlavou a vycenil v úsměvu své žluté zuby. „Počkáme si, vždycky se mi líbilo, s jakou hrdostí umírají královští vojáci,“ dodal posměšně.

[align=center]* * *[/align]

„A pak jsi přišel ty. Dodnes nevím, jestli to byla náhoda, že jsi tam tehdy procházel nebo řízení osudu. Vlastně…ty na náhody nevěříš.“

[align=center]* * *[/align]

„Imenu nere. Mener ta aeho. Va teres!“ Ten hlas pronikl hluboko do Auriusovi mysli nutil ho, aby dál bojoval. Nerozuměl slovům, ale rozuměl jejich významu. Otevřel oči, víčka měl ztěžklá, jed už jej skoro celého ochromil. Otočil hlavu doleva a spatřil mluvčího. Byl jím vysoký elf se zlatými vlasy a zářivýma zelenýma očima. Oblečen byl v lehkém brnění z tmavé kůže, za opaskem měl dýku se zdobeným ostřím a v ruce svíral dlouhý luk. „Řekl jsem, abyste odešli,“ zopakoval elf, tentokrát obecnou řečí. Kerin mrkl na své druhy, kteří obešli elfa obloukem, a nyní stáli několik kroků za ním. „Myslím, že bys měl odejít ty, nebo tady zdechneš, elfe,“ zavrčel hromotluk a zvedl svůj meč. Elf pokrčil rameny a sáhl pro dýku. Kerin přimhouřil oči, nechtěl ho podcenit, moc dobře znal historky o elfích hraničářích, kteří se toulali divočinou. Ale přece jen…byli tři, navíc elf měl jen krátkou dýku. Lapka zvedl meč a kývl na své kumpány, zábava začala.
Skončilo to rychle, Kerin si ani neuvědomil, že se elf pohnul. Došlo mu to teprve ve chvíli, kdy ucítil pronikavou bolest, šířící se jeho tělem. Pak přišla smrt. Aurius nechápavě hleděl na tři ležící těla. Pak i on cítil, jak jej ledovými pařáty uchopila smrt, svět se rozplýval před očima. Poslední, co uviděl, byl pár kožených bot, který se zastavil před ním.

Viděl sám sebe ležet na lůžku obklopeném svícemi. Tvář měl mrtvolně bledou a u nohou postele stála vysoká postava zahalená v černém. Smrt. Alespoň jemu to tak připadalo. Pak ucítil bolest a vidění zmizelo.

Když se probral, zjistil, že sen byl z části skutečností, ležel na lůžku, zbytek však byl patrně jen výplodem jeho fantazie. U nohou postele totiž nestála smrt ale starostlivě se tvářící elf se zlatými vlasy staženými koženou čelenkou. Pokusil se posadit, ale tělo jej skoro neposlouchalo, rameno se ozvalo tupou bolestí. Elf nesouhlasně zavrtěl hlavou a Auriusovou myslí prolétl tichý šepot, který jej ukolébal. Naslouchal tomu zvláštnímu hlasu a dovolil mu, aby jej uspal. Ne, že by měl sílu mu vzdorovat.

[align=center]* * *[/align]

„Nikdy jsi mi neřekl, jak dlouho jsem tenkrát zůstal připoután na lůžku, pro mne to byly pouze hodiny, tak účinná jsou tvá kouzla, ale pravděpodobně to byly týdny ne-li měsíce. Ten jed, který mne ochromil, byl skutečné veledílo mistra alchymisty. Později jsem ho našel a vyřídil mu své díky.“ Chraplavě se rozesmál, ale pak se křečovitě rozkašlal a z koutku úst mu vytryskla krev. „Ale asi bych měl pokračovat, viď?“

[align=center]* * *[/align]

Uslyšel měkký příjemný hlas, jak volá jeho jméno. Téměř násilím se vytrhl z dřímoty, která jej až do teď spoutávala. Hlas mu byl vodítkem a jako tonoucí se chytá stébla, tak se i on upnul veškerou silou své vůle k tomu hlasu, který jej spojoval se světem. Pak se probudil a pohlédl přímo do usměvavé tváře elfa, který jej zachránil. Cítil se překvapivě dobře. Jako by se právě probudil po hlubokém osvěžujícím spánku a ne se vrátil z náruče smrti. Zkusil se na posteli posadit. Povedlo se mu to, takže se mohl konečně pořádně rozhlédnout kolem sebe. Byl v místnosti zařízené v elfském stylu. Místnost měla vysoký strop a bíle omítnuté stěny tu a tam zdobené obrazem. Napravo od postele stála malá knihovna, která byla doslova přecpaná svazky. Přímo před postelí pak bylo okno, kterým dovnitř proudil čerstvý vzduch. Teprve po chvíli si uvědomil, že slyší temný hukot. Elf s úsměvem odhrnul z okna záclonu a Auriusovi se otevřel výhled na nádherný vodopád. Otevřel ústa překvapením.
„To ještě nic není, počkej při západu slunce,“ ozval se elf a Aurius pochopil, že hlas, který jej přivedl zpátky, patřil jemu.
„Kde…kde to jsme?“ vypravil ze sebe.
„Tomuhle místu říkají moje bratři Quel’danil, ale ve vaší řeči se mu říká Orlí vrch,“ elf se usmál. „Jak se cítíš?“
„Dobře…ne, výborně, Díky tobě…nepoděkoval jsem ti, činím tak teď. Děkuji za záchranu života…pane?“
„Nejsem pán ničeho,“ elf se usmál, „říkají mi Ceroth. Ceroth Sunhand. Tohle je můj dům, kde je vítán každý, kdo přichází s dobrými úmysly, každý se tu dočká pomoci a ochrany, pokud ji potřebuje.“
Aurius zvědavě naslouchal a pak si vzpomněl na své druhy. Otevřel ústa aby se zeptal.
„Je mi líto,“ Cerothova tvář posmutněla. „Přišel jsem pozdě, jediné, co jsem pro ně mohl udělat je zajistit jim náležitý pohřeb.“
Aurius smutně hleděl z okna a vzpomínal na své druhy, věčně rozmrzelého Boba, dlouhého Jerga s jeho směšnou čapkou stále se usmívajícího Erana a modrookého Tima.
„Čas zahojí všechny rány,“ ozval se tiše Ceroth. Pak se otočil a zamířil ke dveřím. „Měl bys ještě odpočívat,“ prohodil přes rameno.
Aurius namítl, že se cítí zcela zdráv a odpočatý, ale náhle jej přepadla slabost a únava, zamumlal několik slov, svalil se na polštář a usnul. Elf naklonil hlavu ke straně a usmál se.

Auriuse probudil hlad. Otevřel oči a zjistil, že je už večer. Po chvíli jeho pohled upoutalo čisté oblečení, vyrovnané na malém stolku po jeho levici. Vstal a oblékl se. Ani se nepodivil, že mu oblečení dokonale padlo. Slíbil si, že se nebude divit ničemu. Vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Ocitl se na chodbě, nerozhodně se zastavil, pak se však vydal doleva a po pár krocích vešel do dlouhé síně, které vévodil nádherný vyřezávaný stůl z bílého dřeva obklopený židlemi s vysokými opěrkami. Stůl se doslova prohýbal pod množstvím jídla a pití.
„Posluž si, čeho chceš.“ Ceroth vyšel ze dveří na opačné straně místnosti, v náručí držel několik svítků pergamenu.
Aurius nečekal na další pobízení, posadil se a pustil do jídla. Elf přešel ke stolu a opatrně položil kupičku pergamenů na volnou židli a sám se posadil naproti Auriusovi.

[align=center]* * *[/align]

„Vzpomínám si na to, jako by to bylo dnes…seděli jme tam mlčky a ticho rušilo jen cinkání příborů a temný hukot vodopádu. A právě k němu jsi mne potom přivedl.“ Chraptivě se nadechl a na jeho bolestí zkroucené tváři se na okamžik objevil úsměv. „Nikdy jsem nepochopil, jestli to bylo tebou, nebo magií toho místa. Ale to, co jsem uviděl, navždy zůstalo vypálené v mém srdci. Proud roztaveného stříbra, který se řítil z výšky třiceti stop a tříštil se o kameny, takže kapky vody vypadaly jako třpytivé diamanty. A pod vodopádem jezírko, tak čisté a hluboké jako je duše dobrého člověka. Nikdy dřív ani potom jsem už nic tak krásného neviděl. A asi to způsobilo to místo, že jsem tě požádal, abych s tebou mohl zůstat. Proč jsi tehdy souhlasil? Cožpak jsi nevěděl, co ze mne nakonec bude?“

[align=center]* * *[/align]

„Drž ruku vzpříma, natáhni tětivu jediným plynulým pohybem. Tak. Tvé prsty se musí dotýkat tváře vždy na stejném místě.“
Aurius znovu natáhl tětivu a snažil se dodržet vše, co mu jeho učitel řekl. Zdálo se mu, že je hrozně neohrabaný. Přimhouřil oči a zamířil mírně výš, než byl střed terče, zadržel dech a pak pustil tětivu.
„Dobrá rána.“ Ceroth se povzbudivě usmál a Aurius mu úsměv oplatil. Už nepočítal dny, které na Orlím vrchu strávil. Zdálo se, jakoby tu čas nebyl podstatný. Žil nyní jen pro výcvik, který mu Ceroth dával. Výcvik hraničáře. Celé hodiny spolu procházeli lesem a četli stopy. Ceroth dále trénoval Auriuse v boji s mečem a lukem. Mladík si myslel, že je výborný šermíř a v městské stráži neměl soupeře, ale proti elfovi neměl šanci. Ať už zkoušel jakékoliv triky, které se naučil, nikdy svého mentora nedokázal cvičným mečem odzbrojit, natož zasáhnout. Slíbil si, že bude trpělivý a po večerech ještě cvičil šermířské postoje a výpady a den za dnem se lepšil.

[align=center]* * *[/align]

„To byly ty nejhezčí chvíle v mém životě.“ Pohlédl znovu na mlčící postavu a téměř neznatelně se usmál. „Přál…přál jsem si, aby to nikdy neskončilo…ale sám dobře víš, jak končí lidská přání…“

[align=center]* * *[/align]

Toho dne byla obloha pokrytý těžkými ocelově šedými mraky, které každou chvíli hrozili deštěm. Aurius tu takové počasí nikdy neviděl…ne na Orlím vrchu. Hlavou se mu honily otázky a Ceroth nikde nebyl, aby poskytl odpovědi. Aurius zašel do stájí a obstaral koně, kterého dostal od elfa darem. Nádherného vraníka s jiskrnýma očima a hbitýma nohama. Kůň při jeho příchodu radostně zaržál. Aurius se usmál a podrbal koně. Přejížděl rukama po jeho nádherném klenutém krku a v duchu znovu žasl nad dokonalostí toho zvířete. Po chvíli uslyšel dusot kopyt. Vyběhl ze stáje a rozeběhl se k domu. Cestou minul elfovo zvíře, které samo mířilo do stáje. S Cerothem se setkal ve dveřích domu a okamžitě poznal, že se něco stalo. Elfova tvář byla zbrázděna vráskami, vyhlížel vyčerpaně, ztěžka se opíral o vyřezávanou černou hůl, kterou u něj Aurius do té doby neviděl.
„Co se stalo?“
Elf na něj pohlédl a dlouho chvíli mlčel. „Stratholme bylo vypáleno…všichni povražděni. Jel jsem dnem i nocí, ale přijel pozdě.“
Aurius zůstal stát, jako opařený. Sotva vnímal, co elf říká dál. Jeho myšlenky se upínaly jen k jediné věci. Jeho rodině. Otočil se na patě a rozeběhl se ke stáji. Ignoroval Cerothovo volání. Bleskurychle osedlal koně a vyrazil ze stáje.

[align=center]* * *[/align]

„Jel jsem celý den a noc, nezastavil se ani na chvíli, odmítal jsem si přiznat, že jedu pozdě. Vše, co jsi mne kdy učil, zmizelo, zbyla jen zoufalá naděje, že někdo přežil. Musel…k tomu jsem upnul všechny své myšlenky. Za úsvitu druhého dne jsem dorazil k městu…bylo to strašné.“

[align=center]* * *[/align]

Aurius vyděšeně zalapal po dechu, k temnému nebi šlehaly plameny, které jakoby nikdy nechtěli uhasnout. Ovzduším se šířil příšerný zápach spáleniště a smrti. Vzduchem vířil jemný popel, který vlétal mladíkovi do očí a do nosu. Ovázal si kolem úst a nosu šátek a pomalu vjel do města. To, co tam spatřil, jej málem donutilo obrátit koně a hnát ho pryč. Hromady zmasakrovaných těl, mrtvol spálených na prach. Jel pomalu hlavní ulicí a s odporem se vyhýbal ležícím tělům a hořícím překážkám. Dorazil k domu, ve kterém bydlel jeho strýc a všechna naděje v něm pohasla. Dveře byly vypáčené a pouhý pohled dovnitř jej donutil couvnout. Se slzami v očích vytáhl z pod hromady trosek malou hadrovou panenku, která patřila jeho sestře. Vyběhl ven na ulici a klesl na kolena, z hrdla mu unikl strašlivý výkřik bolesti, který se mu ozvěnou vrátil od střech hořících domů. Na druhé straně ulice mezi domy se něco pohnulo. Zvedl oči a hřbetem ruky si setřel slzy. Zadíval se pozorně do stínu mezi domy a náhle bleskurychle tasil meč. Ze stínů se vypotácelo stvoření, které kdysi bylo jeho otcem. V bledé tváři zářily dvě žluté oči, které se hladově upíraly na Auriuse. Stvoření natáhlo k mladíkovi ruce, zakončené kostlivými pařáty a z hrdla se mu vydral chrčivý zvuk. Aurius otevřel ústa a začal pomalu ustupovat, po chvíli zády narazil do stěny domu. Stvoření se rozběhlo kolébavým krokem směrem k němu, z otevřených úst čněly dlouhé tesáky a kapaly sliny. V Auriusovi se náhle zvedla vlna odporu, skočil kupředu a uťal stvoření hlavu.

[align=center]* * *[/align]

„Víš jaký je to pocit zabít někoho, koho jsi miloval? V tu chvíli se ve mne něco zlomilo…proklel jsem tebe, tvůj výcvik. Vinil jsem z toho tebe, kdybys mě byl neodvedl pryč, mohl jsem zůstat ve Stratholme a bránit jej. Když jsem jednou začal nemohl jsem skončit…mým posláním se stalo projíždět krajinou, která kdysi byla mým domovem a zabíjet služebníky smrti. Byla to cesta do zkázy, ale to jsem tehdy ještě nevěděl.“

[align=center]* * *[/align]

Ghoulové proti němu neměli žádnou šanci, ta hloupá a pomalá stvoření byla přesně to, co potřeboval, aby si vybil vztek. Stačilo jen pár úderů. Jak snadné. Po chvíli zadýchaně stál nad zbytky těl nemrtvých. Zastrčil meč do pochvy a otřel si ruce do potrhané vlajky Lordaeornského království, kterou měl pověšenou u sedla svého koně. Nedokázal se toho předmětu zbavit, i když jej neustále proklínal. Náhle ho z přemýšlení vytrhl dusot kopyt. Zněl povědomě. Na tváři se mu na kratičkou chvíli mihl úsměv. Obešel koně, aby přivítal elfa, o kterém si myslel, že jej už navždy zavrhl. Chtěl mu vše vysvětlit. Věděl, že Ceroth by jej pochopil. Náhle zůstal stát. Ten jezdec se ani na malou chvíli nepodobal elfovi. Oblečen v těžkém černém brnění zdobeném lebkami, na strašlivě vypadajícím koni, ten jezdec vypadal, jakoby přijel ze samotného pekla. Stál před Auriusem bez pohnutí, jako dravec, který čeká na svou oběť. Temný a strašlivý. Mladík po chvíli překonal strach. Vytasil meč a zaujal šermířský postoj. Černý rytíř na svou váhu překvapivě lehce seskočil a vytáhl vlastní zbraň. Dlouhý meč, na jehož ostří bledě zářilo několik run. Pak beze slova zaútočil. Brutálně a tvrdě. Aurius jeho ránu odrazil, půlobratem se vyhnul další ráně a doslova obtančil černě odděného rytíře, pečlivě hledaje jeho slabé místo. Rytíř se hbitě otočil a sekl zeširoka. Aurius zachytil jeho čepel a svedl ji stranou, udělal rychlý krok směrem k rytíři a jeho meč zajel mezi pláty rytířova pancíře. Temný zachrčel, ale zůstal stát, dokonce znovu sekl po Auriusovi, ten se jeho ráně jen tak tak vyhnul. Mladík se zamračil a začal rytíře obcházet v kruhu. Temný se za ním otáčel s připraveným mečem. Auriusovi došla trpělivost, divoce zařval a skočil vpřed. Na poslední chvíli se skrčil, podklouzl pod rytířovým mečem a sekl ho napříč přes stehno. Temný zavrávoral a dopadl na jedno koleno, ztěžka se opřel mečem o zem a zkusil vstát. Aurius mu to však nehodlal dovolit, uchopil meč obouruč a jednou ranou uťal temnému hlavu. Pak sledoval, jak tělo mrtvého přepadlo kupředu, přešel k němu, aby si ho prohlédl. Vzduch náhle zaplnil strašlivý zvuk. Aurius uskočil a s připraveným mečem hledal původ toho zvuku. Ke svému úžasu zjistil, že vychází z useknuté hlavy. Přišel k ní blíž a tentokrát rozpoznal ten zvuk.  Smích. Krutý smích, který bodal jako ledové ostří.
Auriusovo srdce náhle sevřel smrtící chlad. Upustil meč, před očima se mu zatmělo. Jakoby z dálky slyšel hlas. „Teď jsi můj…“

[align=center]* * *[/align]

Mezi lidem se vyprávělo, že v Mrtvém městě se objevil nový přízrak. Rytíř smrti, který projíždí uličkami města na svém strašlivém oři a vyzývá na souboj každého, koho potká. Tento agent Pohromy se stal noční můrou těch, co se snažili vyhnat nemrtvé z této části země. Marně na něj posílali své nejlepší rytíře, žádný se nikdy nevrátil. Až pak jednou přijel ke kapli jezdec zahalený v černém plášti s kápí. Jel na podivném zvířeti s bělostnou srstí a dlouhými rohy. Začalo se šeptat, že cizinec přijal úkol na zabití Rytíře smrti. Následujícího rána byl pryč a nikdo už o něm nikdy neslyšel.

[align=center]* * *[/align]

„Vím, že tu jsi Auriusi.“ Ten hlas znal, kdysi dávno si myslel, že patří příteli. Nyní však věděl, že je to nepřítel ze všech nejzavilejší. Pomalu vyjel na ulici, kopyta jeho koně rytmicky klapala na dlažbě. V mysli se mu náhle objevil obraz místa, které poznával, přesto mu ale bylo jaksi cizí. Rozzlobeně představu zapudil a zlostně vykřikl. Plameny, které stále stravovaly město, se rozhořely prudčeji a ozářily tak postavu, která stála jen několik kroků před ním.
„Tvá kouzla už na mě neplatí,“ zachraplal Aurius hlasem, zastřeným nenávistí. „A nejmenuji se Aurius, teď jsem baron Rivendare, největší z Rytířů Smrti liche Kel’thuzada. Čekal jsem na tento den, kdy sem přijdeš a pokusíš se mne zastavit. Připravoval jsem se a nyní jsou naše síly rovny. Na tento souboj nikdo nikdy nezapomene, zvlášť poté, co nabodnou tvou hlavu na kůl a vystavím ji na hradbách města. Konec Cerotha Sunhanda, elfského čaroděje, který se stále snaží bojovat za „dobrou“ věc.“ Aurius si odplivl a zasmál se hrubým smíchem. „Tak pojď, nemohu se dočkat.“

[align=center]* * *[/align]

„Jak jsi to udělal? Jak…vše bylo připravené, naplánované. Odsud jsi neměl odejít živý. Co se stalo?“ Pohlédl na postavu, které bez hnutí stála ve stínu budovy. „Tohle…jsem si udělal sám? Jak…já přece nemohu. Pomoz mi... prosím.“ Svět se s ním roztočil, před očima měl tmu, která však náhle ustoupila. „Chtěl bys, abych ti vyprávěl, co se stalo? Já vím…poslouchej prosím…“

[align=center]* * *[/align]

Muž, jenž byl kdysi Auriusem, poté baronem Rivendarem skončil vyprávění a roztřásl se. „Proč mlčíš?“ otázal se slabým hlasem. „Neřekl jsem snad všechno? Zklamal jsem tě, já vím. Nežádám odpuštění…nezasloužím si ho, ne po tom, co jsem dělal. Jen…teď se modlím, aby někdy někdo dokázal napravit hříchy, co jsem spáchal, protože mně už na to čas nebývá. Lituji toho. Věříš mi?“
Temná postava, doposud bez pohnutí stojící ve stínu přešla k Auriusovi a poklekla vedle něj. Zvedl oči, aby pohlédl do té tváře, kterou znal a která mu přesto byla cizí. Spatřil oči, dva hluboké smaragdy, plné porozumění a usmál se. „Děkuji…“ zašeptal a zhroutil se do kaluže své vlastní krve.

* * *

Ceroth dlouho hleděl na tělo svého bývalého přítele. Pak z jeho ruky stáhl obyčejný železný prsten a nasadil si jej na prst. „Takhle to končí Auriusi, ano. Tvou smrtí, neboť ta kráčí v mých stopách, nedokáže mne dohonit, a proto si bere ty, které cestou míjím…“
Elf se zvedl a naposledy se podíval na tělo svého přítele. „Jednou se zase setkáme Auriusi…až nastane čas...“

Konec

Za jasné noci kdy měsíc nebyl vidět a jediné světlo, které  svítilo aby osvětlilo cestu bylo od loučí se sešlo spousta dobrodruhů, lovců odměn, prostých elfů, kteří potřebovali si vydělat nějaké peníze, aby uživili rodinu a měli dostatek odvahy v hostinci v Brillu. Toto místo bylo pro ně velice děsivé a nejspíše, proto že se v něm procházeli samí nemrtvý a nikdo nevěděl co se dá od nich očekávat. Hostinec byl až na ně a hostinského, který páchl hnilobou snad ještě víc než samotný hostinec úplně prázdno. Všichni netrpělivě čekali co se bude dít už hodnou chvíli. Někteří se odvážily nakonec si i objednat něco  k pití, jiní se seznamovali, ale jen jediný z nich seděl úplně v zákoutí zahalen svým černým pláštěm, který mu zakrýval jeho tělo a kápě od něj jeho obličej. Nikdo si ho nijak nevšímal, za to on vše dobře sledoval a poslouchal. Po další hodině čekání to jeden z dobrodruhů, který byl velice urostlý a v honosné zbroji s velkou obouruční sekyrou, už nevydržel a zvolal:

„ Mám toho už dost!!“
„Kdo si myslí, že je aby nás tu nechával takhle pořád čekat.“
„Mějte se tu všichni dobře a neumřete tím čekáním“.

S velice naštvaným obličejem začal odcházet a ostatní na něj hleděli upřeně. V tom se, ale nad schody, které vedli směrem k východu za pomoci malého výbuchu a spousty kouře zjevila postava. Všichni se zalekli a vytáhli zbraně nebo něco čím by se mohli bránit a poodstoupili si. Jen postava, která seděla v zákoutí si odfrkla jakoby tím pohrdala. Když se kouř trošku rozplynul a lehce vyvoněl hostinec si přítomní všimli, že postava, která se objevila byl nemrtvý. Ale nebyl jako ostatní nemrtvý, které přítomní viděli venku v Brillu. Stál tam v černé róbě, která byla pošitá stříbrnou nití aby dodala trochu strašidelný efekt, s velkou kostěnou holí a lebkou na jejím vrchu. Všichni stáli jak opaření a hleděli na něj.

„Já vím, že mi to dnes opravdu sluší a díky za to, ale už by jste s tím vejráním  na mě mohli přestat.“. Pravil nemrtvý.

„A ty seš sakra jako kdo?“ vymáčkl ze sebe elf, který chtěl před chvílí ještě odejít.

„Jsem ten co si o sobě myslí sakra moc a proto vás tu nechává takovou dobu čekat.“odvětil mu nemrtvý a lehce si ho očima přeměřila.
„A ty si?“.

„Já jsem Bjorn Kamirien a jsem lovec odměn“ řekl a elf a dost pyšně se vzpřímil.
Nemrtvý vyvalil oči a hrozně moc se rozesmál.
„Čemu se jako směješ! Jestli nechceš dostat přes hubu tak ji raději zavři nebo přijdeš o další kus svého těla jasné?“ na něj z plných plic zařval elf.

„Hm mě už nějaká ta chybějící část vadit nebude, ale co tobě? Hm?“ mu s ďábelským úsměvem dodal nemrtvý.

Elf zrudl jak jen mohl a rozkřičel se:

„Tak teď si o to ale řekl, ze mě nikdo blbce dělat nebude!“ a jen co dokřičel hned se proti nemrtvému s vražedným výrazem a rozmáchnutou sekyrou rozběhl.

Nemrtvý pozvedl svoji hůl a něco začal mumlat. Když už byl elf na metr od něj a začínal se rozmachovat sekyrou proti němu, nemrtvý se pousmál ještě víc, prudce natáhl ruku před sebe. Elf se vzápětí zastavil jakoby na místě zkameněl.

„Tak o kterou část těla by si chtěl přijít hm?“ vyslovil nemrtvý.

Elf se nemohl hnout ani mluvit.

„Tak co nohu nebo ouško? Jen si řekni mile rád ti vyhovím“.

Elf se díval do očí nemrtvého s vystrašeným pohledem.

„Tak jo ještě se mi snad budeš hodit takže už nezlob nebo ti něco z tvého těla seberu jasné?“ mu velice vážně dodal nemrtvý a poté ho zpustil na zem.

Elf jen nevěřícně seděl na zemi a oddychoval.

„Takže řekněme, že jsem Redgil Kelchen. Jméno snad není důležité, ale to proč jste tu všichni. Nabízím tomu kdo mi přinese jednu určitou věc velký obnos zlatých.“rozpovídal se nemrtvý.

„A co by to mělo být?“ se ozvalo z pozákoutí hostince kde seděla zahalená postava.

Všichni se za hlasem otočili. Nemrtvý se opět pousmál.

„Správná otázka. Jde mi o jednu hůl. Měla by se nacházet někde v oblasti Felwood. Nejspíše ji tam mají někde v podzemí okultisté.“ Pokračoval nemrtvý.

Postava ze zákoutí vystoupila, ale do tváře jí stále vidět nebylo. Ušla pár kroků blíž k nemrtvému a povídala.

„Pokud ji mají v rukou kultisté tak ji asi nemají pro nic za nic takže co to je za hůl?“.

Nemrtvý se lehce zamračil, ale během chvíle opět změnil výraz.

„Tak dychtivý po informacích. Nu dobrá, tato hůl má jistou moc, a já tu moc chci. Její moc majiteli dá moc ničit, zabíjet a spousty dalších krásných věcí, které se dají s ní provádět. Ale tuto moc nemůže ovládnout ani jeden z vás, ale technicky vzato ti co jí získat můžou, nemůžou získat tu hůl.“.

„A to jako proč?“ skočila do řeči zahalená postava.

„Tak a dost nebudu už na nic odpovídat kdo mi ji přinese tak si vydělá, takže nečekejte a utíkejte.“.

Po těchto slovech pár z přítomných nečekalo a vyrazily vpřed jiní nad tím mávli rukou a jen pomalu vycházeli ven se slovy, že se kvůli tomu nedají jen tak zabít. Postava stáhla kápi a z pod ní se vykoukl elf. Pousmál se a velice pomalu vykračoval ven. Nemrtvý se za ním jen otočil a jak přišel tak i odešel. Když elf vyšel ven nebyl tam už nikdo z těch co byli v hostinci a tak nasedl na svého černého valach, pobídl ho k cvalu a ujížděl. Namířil si to hned na kopec k velmi vysokému, polorozpadlému domu ze dřeva a kamení odkud odlétávali gnómí  vzducholodě přímo k Ogrimmaru. Seskočil z koně, vzal si brašnu se svými věcmi, dva jednoruční meče si dal do pochev u pasu, na záda si dal toulec s šípy a dlouhý luk. Koně poplácal na jeho svalnatém krku, z brašny vytáhl jablko a dal mu jej. Kůň spokojeně odfrkl a snědl jablko jako malinu. V tom elf uslyšel z vršku křik gnóma, který křičel že loď odlítající do Ogrimmaru odlétá za minutu. Rychle vyběhl, ji stihl, protože další by jela až za měsíc a kdo ví jestli. Výběh na horu byl velice namáhavý a elf běžel seč mu síly stačily. Když celý zadýchaný doběhl na vršek budovy, viděl už nastartované motory, které poháněli vzducholoď kupředu a ta už byla malý kousek od stanoviště. Elf neváhal ani vteřinu, rozběhl se a skočil jak jen mohl a doufal, že jeho skok bude dost dlouhý, aby se chytil lodi jinak by pádem zemřel. Natáhl ruce před sebe a snažil se chytit sítě na vzducholodi, která byla na boku lodi a měl velké štěstí, že se dokázal se jen tak, tak zachytit a nespadnout dolů na zem. Gnómové, kteří byli na palubě aby obsluhovali loď se mu pokoušeli něco podat aby ho mohli vytáhnout. Nastala u nich menší panika. Elf se držel velmi pevně, ale vysílen během na vrch domu se nemohl řádně přitáhnout.

„Chyť se toho lana!“ uslyšel.

Podíval se nahoru a tam mu podával velký ork ruku aby ho vytáhl. Elf švihl rukou a uchopil velmi svalnatou ruku za zápěstí a ta zas za jeho. Když už se drželi vytáhl ho muž na palubu lodi. Elf celý zadýchaný si sedl na zem a oddychoval.

„Co tě to napadlo ty blázne? To tak pospícháš umřít, že skáčeš na rozjetou vzducholoď?“ pravil ork velmi silným a hlubokým hlasem.

Elf se zadíval nahoru na orka, ale nic z něj nevypadlo jen na něj hleděl.

„To si z toho i přestal mluvit nebo co?!“ zvýšil hlas ork.

„Ne, jen jsem musel tu loď doopravdy nutně stihnout.“odpověděl na to elf.

„A co je tak důležitýho na týhle lodi, že elfisko jako ty na ni skáče? Tě někdo loví nebo co?“ pokračoval ork v debatě.

„Ne jen mám práci a musím být v Ogrimmaru co nejdřív.“řekl elf, prohlédl si řádně orka, který nad ním stál a dodal:

„Díky za záchranu, mé jméno je Kermiel Kel’kalem“.

„No nazdar Kemieli“. Řekl ork a lechce zkřivil svůj obličej do grimasu, který vypadal jakoby chtěl elfa spíše zabít než ho pozdravit.

„A to si piš, že si ještě vyberu odměnu za tvoji záchranu. A jinak jas u Korg.“ dodal Korg.

„Dobře Korgu, řekni si o co chceš a pokud to bude možné tak to udělám“.

„Hm tak víš co Kermiel? Když už ses tadyhle zmínil vo tom, že kvůli práci tak mi řekni jaký práci“.

„No víš, já jsem něco jako lovec odměn. Nechce se mi normálně pracovat, raději cestuju a boje mám taky rád. A proto abych se najedl, napil nebo uspokojil své potřeby, musím mít něco čím to vše zaplatím a proto beru takové práce“.

„No a vo co v téhle fušce má jako jít? Zabít někoho nebo něco šlohnout nebo bránit za cenu života?“ zeptal se náhle Korg.

„No s tím šlohnutím máš vesměs pravdu.“.

„Víš co poď se mnou dolů, mám tam nějakou orkskou medovinu tak si dáme jednoho povzbuzováka a ty mi řekneš vo co de“. Pousmál se Korg a pomohl elfovi na nohy.
Poté šly dolů do podpalubí kde si sedly na pár beden a lili do sebe medovinu zatímco Kermiel vykládal Korgovi o co jde. Asi po desátém panáku orkské pálenky Kermiel usl. Korg se jen usmál a pokračoval v pití sám.


Po dlouhé době cestování se začali naši dva přátelé Kermiel a Korg přibližovat k Ogrimmaru a začínali se pomalu lučit.

„Budeš mi chybět Korgu. Krásně se mi s tebou cestovalo, i když si z toho moc nepamatuju díky tvé orkské pálence.“

„Na ni si zvykneš a pak i mě přepiješ.“

„Tebe nikdy můj příteli, ale věř, že se o to pokusím.“

„Určitě to zvládneš ušáku.“

Loď přistavovala a oba dva si podali ruce na rozloučenou. Korg se vydal kamsi pěšky dál do vnitrozemí Durotaru, ale Kermiel si to razil do Ogrimmaru. V Ogrimmaru si chtěl pořídit vlka, ale na něj neměl dostatek  peněz. Otočil se tedy na patě a chtěl do Felwoodu vyrazit pěšky, když v tom na náměstí v Ogrimmaru spatřil Korga. Přišel k němu a s velkým úsměvem ve tváři pravil.

„Korgu! Já myslel, že jsi už dávno za humny a, že už se jen tak neuvidíme.“

„Kdepak Kermieli, mě se jen tak nezbavíš.“odpověděl mu Korg.

„To je, ale dobře příteli.“

„Víš Kermieli, chci se zeptat jestli ti nebude vadit, že bych s tebou šel na tu tvou výpravičku.“

„Máš namířeno do Felwoodu?“

„Ano a na stejné místo jako ty.“

„Jak na stejné místo jako ty?“

„Mířím ke kultistům. Mám tam někoho připravit o život. No a náhodou jsem dobře o tom informován a ten po kom jdu je i vlastníkem té tvé hole.“

Kermiel se usmál jak jen mohl. Chytil orka za ramena, lehce s ním zacloumal a zakřičel:

„Ale to je skvělá zpráva! Já už si myslel jak ji budu hledat a probíjet se hordami kultistů, abych ji získal a ty víš kde je. Dal bych ti nejradši za to pusu.“

„To si zkus a budeš bez zubů. Na něco takovýho si sežeň ušatou jako ty a ji pusinkuj.“ Odvětil mu rozzlobeně Korg.

„Dobře, promiň , já jen jsem šťastnej, že nepudu tam sám a navíc s někým koho znám.“

„Jo dobře tak si dem pronajmout wywernu a dolétíme tam.“

Kermiel přikývl a vyrazili. Pronajali si wywerny, na které měli nakonec jen díky Korgovi, ale letěli. Letěli velmi dlouho až nakonec spatřili hranice Felwood. Dolétly do malé osady na okraji hranic Felwood. Protáhli se po dlouhé cestě na nepohodlném hřbetu wyverny a vydali k prvnímu koho uviděli.

„Hej ty!“velice hlubokým a lehce děsivým hlasem zvolal Korg na elfa.

„Hm?“ odvětil mu elf.

„Neval něco k jídlu a pití a ať to lítá?“

„Ušáku? Pokud něco chceš tak si o to hezky řekni nebo tě tu zmydlím jak malého fakana“řekl elf a dost se na orka zamračil.

„Prosím mohl by si nám dát něco k jídlu a pítí? Tedy pokud prodáváš.“ vložil se do debaty Kermiel.

„Mohl, ale ať si o to řekne tady zelená kůže“. Usmál se elf na Korga a Kermiela.

„Já se hergot nebudu doprošovat nějakýho špičoušatce ne?!“

„To budeš muset jinak si najdi někoho jinýho.“

„Dem Kermieli s takovým hovadem se bavit nehodlám.“

Korg se rozešel pryč a Kermiel přišel k elfovi a šeptl mu.

„Omlouvám se za něj, ale s elfy moc nevychází.“

„Ale s vámi asi ano že?“

„Ano to ano, ale proč to vážně nevím.“

Elf podal Kermielovi brašnu,která byla nacpaná jídlem a měchem s vodou.

„Dva zlaté a běžte.“

Kermiel se usmál a dal elfovi místo dvou zlatých pět za jeho laskavost.
Poté se rozběhl hned za Korgem a rozešli se vstříc jejich výpravě.


      Pár dní Kermiel s Korgem šli cestou dál do vnitrozemí Felwood za jejich výpravou. Potkali spoustu věcí, kterým jim byli neznámé, nějaké ty trampoty se taky našli, ale vždy ze všeho lehce vyvázli. Jak cestou putovali dál došli k rozcestí.

„Tudy!“řekl Krog a ukázal na cestu vpravo.

„Počkej já nevím kudy máme jít, ale myslím si, že máme jít spíš rovně dál.“ Odvětil mu na to Kermiel

„Hele já vím kudy a říkám tudy!“

„Dobře, ale jestli pujdem špatně tak mě zpátky neseš na zádech“

„Cs, klidně. Seš jak pírko to pujde.“

„Tak dem.“
I vydali se cestou vlevo, která se klikatila mezi stromy a vedla na spoustou prohlubin. Po chvíli se cesta pomale vytrácela, Korg si cestu šlapal jakoby po ní chodil denně.

„Fakt dem dobře?“ optal se Kermiel.

„Jasně veřmi!“ z vesela odpověděl Korg.
„Tady pudem ještě kus a jsme tam co by dup.“

„Já jen, že už mě fakt bolej nohy.“

„Nebuď taká srágora Kermi, pěkně šlapej.“

Šli ještě tak dvě stě metrů když uviděli vchod do podzemí, který střežili dva orkové v temných hábitech a démonskými psy u nohy.

„Co teď?“ zeptal se kermiel

„Probijem se“ s velkým úsměvem odvětil Korg jakoby se na to těšil

„Počkej nemůžem….“ Chtěl doříct Kermiel ale Korg se už rozbíhal se sekerou v ruce proti kultistům.

„Tak asi můžem na ně naběhnout.“ Řekl Kermiel a začal tasit luk a nabíjet ho šípem.

Korg mezitím už srazil k zemi oba dva psy a na obličejích orků bylo vidět zděšení a chtěli utéct. Ale Kermiel je nenechal, na tětivu dal dva šípy a vystřelil na ně. Šípy jim prolétli hlavou jako kdyby párátko prošlo papírem.

„Hezká trefa.“ Uznale řekl Korg.

„Díky, ale už jsem myslel, že nestihnu vystřelit.“ Dodal Kermiel

„Kdyby si to nestihl tak to zvládnu já, a teď dem si pro tu tvou hůlku a můj cíl.“

Rozešli se směrem dolů a za každým rohem měli připravené zbraně a čekali kdy, kdo na ně vybafne. Ale nikde nikdo Korg chodil jak kdyby měl být nezranitelný a pořád se usmíval, ale Kermiel měl v obličeji vážný výraz.

„Ty hele není divný, že nikde nikdo?“ zeptal se Kermiel

„Dívný ne. Ale líto mi toho je, takhle si nezabiju dost šmejdů.“ Zlostně mu odpověděl Korg

„Ty by si se taky pořád jen mlátil co?“

„Jasně! Jak jinak? To je ta nejlepší zábava co mže bejt ne?“

„No jak myslíš. Ale pospěšme si ať jsme co nejdříve odtud, nelíbí se mi to tady.“

Korg jen přikývl a rozběhl se dopředu. Kermiel se rozběhl taky, asi protože mu nezbylo nic jiného. Co kdyby něco Korg vyvedl a byl by v problému. Po nějaké době doběhli na velký plac kde byl rozsypaný prach do jakéhosi znamení a hned na druhé straně byla na kamenném podstavci položená hůl.

„To je beztak ona.“ Zvolal Kermiel

„Tak si pro ni di ať už jsme odtud pryč.“

Kermiel se rozešel přímo skrz kruh, když se kruh náhle rozzářil do fialové barvy a Kermiel se nemohl ani pohnout z místa. Mohl se otáčet a snažil se dívat co se děje.
V tom uslyšel dopad něčeho na zem a hned se za tím otočil. Uviděl ležet Korgovu sekyru na zemi a Korga jak se usmívá a hledí na něj. Snažil se něco vyslovit, ale nic z něj nevyšlo. Korg se začal hrozitánsky smát. Kermiel jen na něj hleděl a nechápal proč se tak směje. V tom se za Korgem začali objevovat spousty kultistů a šlapali si to kolem kruhu a rozmisťovali se okolo něj. Jen jeden došel za Korgem a pravil.

„Mistře to je on?“

Kermiel v tu chvíli udělal obličej jako by mu někdo bodl kudlu do zad.

„Jo to je on. Díky němu náš pán povstane a ztrestá všechny co sešli z cesty.“ Řekl Korg a rozešel se kolem kruhu směrem k holi. Tam ze sebe shodil věci co měl na sobě a oblékl se do černo-fialové róby a uchopil hůl. Kermiel jen přihlížel tomu co se děje a naštvaně sledoval Korga.

„Asi by sis zasloužil vědět proč. Ale lepší ti to bude ukázat.“ Zvolal Korg a ozvěna to zopakovala ještě několikrát. V tu chvíli začali kultisti co si odříkávat dost nahlas a Korg s nimi. Začal mávat s holí. Kermiel si prohlédl hůl. Byla celá ze dřeva jakoby dva kořeny stromu byli do sebe spleteny a na vrchu byl usazen černý krystal. Ten za chvíli začal fialově svítit a kolem něj začala poletovat fialové proudy světla.

„Kerava nu ho agaro Fis‘degor!“ Zařval Korg.

Namířil holí na elfa a z ní vylétl obrovský proud fialového světla, který zasáhl Kermiela. V tu chvíli všichni okultisté vzali dýky co měli u pasu a všichni se probodli a padli na zem mrtví. Kermiel se skácel na kolena k zemi a chytl se rukama za hlavu. Cítil obrovskou bolest a celý se začal klepat. Korg stáhl hůl a světlo zmizelo stejně jako světlo u kruhu. Kermiel se rozeřval bolestí.

„Ach ano.  Už přichází. Už nastal ten čas kdy všichni pochopí, že se mu neměli vzepřít.“ S ďábelským úsměvem řekl Korg.

Kermiel se rukama dotkl země  a klepal se jak kdyby ho někdo ovládal. Začalo být slyšet praskání kostí a jeho řev. Ze zad mu náhle vyrostly velká, černá křídla jež lehce zamávali, celé jeho ošacení se roztrhlo a spadlo na zem. Nohy mu začali chlupatět a chodidla se změnila do velkých kopit. Místo nehtů mu narostly velké drápy a celý byl pokryt černými chlupy.

„Proč Korgu.“ Ozvalo se od Kermiela hlubokým, strašidelně znějícím, démonským hlasem.

Korg jen mlčel sledoval dění. Kermielovi na hlavě začali růst rohy, které se vytáhli do obrovské velikosti. Jeho samotné tělo se také zvětšilo. Ještě chvíli po tom trval řev, ale pak náhle ustál. Kermiel v podobě velkého a černého démona se postavil. Měl zavřené oči a zhluboka se nadechl. Když vydechl otevřel oči a místo jeho typicky zelených očí jež měl. Měl žlutě zbarvené. Pohlédl na Korga, který před ním poklekl.

„Můj pane“

„Hm?“ ozvalo se hlubokym hlasem od démona.

„Jsem rád, že jste zpět. Omlouvám se, za tok….“ Než to stačil Kork doříct démon ho čapl před pod krkem a pevně ho sevřel.

„Vím proč si mě přivolal. Vím kdo si a jsem ti za tohle vděčný a proto ti dopřeji rychlou smrt.“ Démon se usmál a nejsilněji jak mohl zmáčkl orkovi krk až v něm praskli všechny kosti, které mohli. Poté démon sebral hůl a vyšel z podzemí ven. Pomocí síly hole uzavřel vchod tím, že ho zasypal a zmizel.

Můj příběh se neodehrál tak dávno... spíše by se mohlo stát, že jeho hrdiny dosud potkáte nedaleko... blíže, než byste kamenem dohodili.

Prý za vlády královny Alterie žil ve Stříbrolunní rytíř pověstný svou záletností. Hrál si se vším, co se mu nabídlo, či neuteklo, a nechával za sebou zlomená dívčí srdce. Dokonce sliboval věčnou lásku, ale svůj slib nikdy nemyslel vážně.
Jeho nenasytnost a prostopášnost došla tak daleko, že se ho jedna z jeho posledních obětí, mladá studentka z Kruhu mágů, rozhodla udat za... znásilnění.


Královna Alteria nešla daleko pro pádné řešení, pokud šlo o osud a čest křehké a půvabné elfky, rozhodla tedy, že má být rytíř okamžitě popraven. Prý ale její komorná tehdy laskavě shlédla na rytíře... patrně i proto, že měl prý velmi pěkně stavěné tělo a pevné pozadí... a poprosila královnu, aby rytíři dala šanci prokázat svou skutečnou hodnotu.
Tak se stalo. Rytíř dostal rok a den na to, aby se mohl svobodně pohybovat po Azerothu a vrátit s odpovědí na otázku, která královně i jejímu harému přišla nejobtížnější:
Po čem ženy nejvíce touží?


Krvavý rytíř procestoval Kalimdor i Východní říše a kdekoli se ptal, dostal jinou odpověď. Jednou to bylo bohatství, podruhé láska, pak šaty a boty. Hry. Šperky. Knihy. Milostné radovánky. Lichotky. Svoboda.
A rok se s rokem sešel a on se musel vrátit ke dvoru ve Stříbrolunní a stále neměl svou odpověď, žádnou, která by ho těšila. Vracel se do Věčně zpívajícího lesa s představou strašlivé smrti ve spárech a hlodácích veverky, kterou královna prý chovala v tajné cele pod městem, trest pro ty, co propadli hrdlem.

Cestou zpět se zastavil právě tady, u jezírka Stillwhisper, kde se koupaly nahé krásky od královnina dvora, naprosto zničený už ani nevnímal jejich vnady, jen položil svou otázku, tu samou, kterou za ten rok vyslovil tisíckrát...
Dívky se s křikem rozutekly, protože byl po cestě špinavý a zarostlý a vypadal jako medvěd více než jako elf. Na místě zůstala jen jedna opravdu ohyzdná stařena, snad služebná nebo trhovkyně, která... soudě podle kostí  a kloubů trčících jí z šatů... už dávno nemohla být docela živá.

Rytíř se tvářil tak strhaně, že si stařena poslechla, co ho trápí...  a slíbila mu, že mu poradí správnou odpověď výměnou za protislužbu. Jednu jakoukoli protislužbu, kterou jí splní, až si o ni řekne. Inu, krvavý rytíř neměl moc na vybranou, tak souhlasil.

O pár okamžiků později předstoupil před královnu krvavých elfů a prohlásil, že vše, co si ženy přejí, je suverénní moc nad jejich muži.
Královna i její osobní strážkyně a dvorní dámy překvapeně odsouhlasily jeho odpověď, když se audience přede dvorem domohla i nemrtvá stařenka a všem pověděla o své dohodě s Rytířem.
Pak veřejně požádala o jeho ruku.

A opět neměl rytíř na vybranou, i když se cukal. Během svatební noci se stařena cítila dotčená tím, že rytíře její vzhled, věk i chudoba odpuzují... mládí a bohatství a krása jsou přeci vlastnosti, které si nikdo z nás ničím nezasloužil a obvykle ho o ně připraví čas. Rytíř se tehdy před svou děsivou rozpadající se nevěstou zastyděl a optal se jí, co by si tedy přála.

Stařena mu řekla, že ho nechá vybrat. Buď se pro něj stane krásnou ženou, kterou mu budou ostatní závidět a neustále pokoušet... nebo bude hodnou, pokornou a věrnou ošklivou manželkou, stejnou, jaká je teď.

Co byste si vybrali vy? Ženu, která je krásná v noci, když je s vámi, nebo ve dne, když jste s ostatními?

Rytíř se vzdal a položil hlavu do jejího klína: "Víš co? Rozhodni to ty, má paní."
A tehdy ho babizna požádala, aby ji políbil, protože proto, že jí svěřil moc nad svým osudem, bude pro něj krásná i věrná navždy. Splnil jí tak to, po čem každá žena nejvíc touží.
A tak se na ni rytíř znovu podíval a zjistil, že to je ta nejkrásnější elfka, kterou kdy viděl... a že mu děkuje za své vysvobození z kletby, do které ji uvrhla vlastní marnivost.

Moc bych chtěla říci, že spolu žili šťastně až do smrti... ale, víte... tohle celé se stalo ve Stříbrolunní. Rozvody tu jsou častější, než křtiny a pohřby. Ale rytíře i jeho krásnou bývalou ženu prý bylo donedávna možné potkat v ulicích města.
***

(příběh je parafrází středověké rytířské romance z 15.století, původním hrdinou je Sir Gawain, nejmladší od Artušova Kulatého stolu)

Tři elfové, pověstní hýřilové, prostopášníci a opilci, jednoho dne marně čekali v Nočním baru ve Stříbrolunní na svého čtvrtého kumpána ke kartám. Poté, co strávili pár chvil dohadami o tom, jestli má jejich nepřítomný přítel novou milenku, nebo ho z domu nepustila žena, či snad změnil lokál, nebo se zapomněl u felu, rozhodli se optat samotného barmanky Atoina. Antoine si poupravil krajkovou zástěrku a suše jim popřál upřímnou soustrast: pro jejich kamaráda Leorinara si prý došla Smrt, když se vracel z poslední společné pitky a na Slunečním nádvoří padl tváří do fontány, ze které ho vylovily předevčírem ráno stráže.

    Ti tři osiřelí chvíli popíjeli na žal. Pak ale dostali nápad a začali popíjet na kuráž. Vymysleli dokonalý plán: vydají se hledat samotnou Smrt a zabijí ji za to, co udělala jejich kamarádovi i za všechny živé, co si vzala předtím. Přesně to udělají! Zastaví ji a nikdo si už nikdy nebude muset kazit večírek pauzou na kamarádův pohřeb a nebo se bát, že i jeho radovánky a užívání jednoho dne skončí jen proto, aby mohl tlít v hrobě.

    Vyrazili nejdříve na náměstí Falconwing, protože je tam také hospoda a co kdyby jim cestou vyprahlo. Ale Smrt to místo navšívila naposledy během Pohromy a od té doby se mu vyhýbala. Jednoho z nich po pár dalších korbelech napadlo, že zaskočí do Fairbreeze, protože tam je také taverna. Jenže stájník na Falconwing jim odmítl půjčit hawkstridery, vzhledem k jejich opilosti, takže se museli vydat na cestu pěšky. Motali se, zpívali si, chvílemi si ulevovali do příkopu u cesty... trhali pírka dragonhawkům a sázeli se, kdo domočí nejdále.

    Na mostě pod Fairbreeze potkali nádhernou uplakanou elfku, nejdříve ji chtěli tak trochu pocuchat, ale pak se na ni jen obořili, jestli náhodou netuší, kde by našli Smrt. Elfka k nim otočila krásnou tvář se stopami slz a řekla jim, že se Smrtí mluvila a prosila ji, aby si ji vzala, protože ji už její milý nechce. Ale že prý ji Smrt odmítla.
    Hulvátsky do elfky začali strkat a chtěli vědět, kudy se tedy jde přímo za Smrtí, a dívka jim řekla, že to je přeci jasné, že Smrt najdou pod tím krásným velkým stromem kousek od věže spanilé paní Starriderové na Mírném pobřeží.

    A tak tři kumpáni s hlasitým řevem tasili zbraně a rozeběhli se kolem Kotviště Slunečních plachet až ke Sluneční věži, vzali kopec ztečí a cestou posekali všechny murloky i muchomůrky a podupali pár králíčků. Dofuněli až na svah, na kterém rostl ten nádherný a mohutný strom se zlatavou korunou, připraveni Smrt zabít, jen co se ta mrcha ukáže.
    Když se přiřítili blíž, zjistili, že se mezi kořeny stromu něco třpytí... stmívalo se a byli opilí, ale i tak poznali, že se jedná o značné množství zlata. Odhodili zbraně a začali ho hledat v trávě; válely se tam mince, drahokamy a šperky... docela zapomněli na svůj velký plán Smrt zabít i na houstnoucí tmu.

    Nakonec se rozhodli počkat na úsvit a na dobu, kdy vystřízliví, aby poklad mohli posbírat opravdu celý. Jenže jim byla zima a dostali hlad, takže losovali stébla trávy, který z nich poběží do hospody pro jídlo a deky. Ten nejmladší si vytáhl nejkratší stéblo, s brbláním se tedy sebral a pelášil zpět do Fairbreeze, kde byla nejbližší taverna.

    Jen co mládenec zmizel za zátokou Slunečních plachet, ti zbylí dva se na sebe podívali a oba věděli, že se poklad lépe dělí na poloviny, než na třetiny. Vymysleli, jak chlapce podřežou, jen co se vrátí, dokud bude mít plné ruce a nebude se moci bránit.
    Nejmladší "kamarád" si mezitím v hospodě řekl, že si stejně dobře může poklad nechat celý sám, když je jim dobrý tak akorát jako poskok. Ne nadarmo se učil počítat a obchodovat ve Stříbrolunní. Koupil pár pokrývek, šunku, pečivo... a víno, do kterého kousek za vsí přidal jed na krysy.


    Blížil se krátce po půlnoci ke stromu, u kterého kumpáni založili útulný ohýnek, a už z dálky jim kynul šunkou a demižonem vína, pokrývky složené pod paží. Sotva se sklonil, aby naservíroval jídlo a víno, pocítil jeden z nožů svých přátel v zádech... a druhý mu nelítostivě přejel přes ohryzek. S chroptěním a zalitý krví zemřel...  hasnoucí pohled stále upřený na své kamarády, kteří si připili na své nové bohatství vínem, jež jim "okořenil".
    Za úsvitu dodýchal s pěnou u úst i poslední z nich po strašlivém a bolestivém umírání na otravu. Pod tím stromem všichni tři opravdu našli, co tak nutně hledali.
    Smrt.


________________
Příběh má kořeny ve středověké báchorce ze staré dobré Anglie.

Žil, byl jeden švarný rusovlasý kapitán hraničářů z Věčnězpívajícího lesa, často lovíval nedaleko livreje Thuronových a základny Farstriderů a ještě častěji lovil lelky a bronz na Zlaté pláži. Prý byl vyrovnaný, spravedlivý a oblíbený, nezkazil žádnou zábavu, ale nade vše si užíval toulání a osamělá dobrodružství, více, než společenské vrkání v útočišti lorda Saltherila či na promenádě Starších. I přesto ho milovalo mnoho elfů ve Stříbrolunní, zvláště ti, kterým pak večer u čůča vyprávěl své historky o dobrodružstvích, která prý zažil v divokých lesích za branou, spolu se svým milovaným čtyřnohým společníkem... tmavým panterem Amber, zvaným těmi, kterým sežral členy rodiny, slípky a jiný dobytek, Jantar Strašlivý.

Kapitánův zvyk vyhýbat se všem těm strašně důležitým společenským úkolům a nablýskané zábavě ve městě nebo se účastnit plesů a hostin, a stát se výraznou či dokonce politicky aktivní vůdčí osobností, mu časem vynesl nemalé potíže u jeho náročné ženy. Nakonec se s ním jeho paní natolik nepohodla, že se jednoho rána tento nadějný mladičký kapitán, posilněn nejnovější várkou jahodového čůča z Mulgore, rozhodl odejít trucovat do opravdové divočiny... prošel tedy městským parkem a zahradami před branou, došel až za jezírko Stillwhisper a zaposlouchal se do šepotu vodopádu, který do něj padá... a tehdy zaslechl to volání.

Prý ho oslovila sama Dálka Toulavá, a pokaždé, když už ji měl na dosah, schovala se za dalším kopcem a lákavě na něj dál mrkala a povykovala... nebo to možná bylo volání samotné divočiny.
Krev se mu rozproudila rychleji, cítil se konečně jako pravý lovec, srdce mu bušilo tak hlasitě, že ho slyšel více, než vlastní kroky... běžel dál a výš do kopců, jako šelma za kořistí, pronásledoval to volání, když -  


Dorazil na palouček, na kterém ho nečekala ta mrcha Dálka, ani trolí přepadové komando nebo hladový rys.
Stanul uprostřed scénky, kterou by čekal spíše ve městě: narazil na skupinku zdobně oděných elfů, kteří hráli kuželky, popíjeli růžové víno z pohárů a žertovali. Nikdo z nich ho neoslovil, ani se ho na nic neptal, ale jeden z nich, celý v bílé, přistoupil s očima jiskřícíma za bělostnou maskou a podal mu křišťálový pohár toho, co sami popíjeli. Jen co kapitán smočil rty a olízl je, pochopil, že jde o to nejlepší čůčo, co kdy pil. Všiml si, že i oni usrkávají, a čím více pijí, tím lépe jim jde hra, navíc se po každém loku svět kolem zdál zářivější.

Bez otázek do sebe obrátil hned několik (čti tucet) pohárů a věřil, že nalezl zemi zaslíbenou. Zapojil se do hry a měl pocit, že má díky tomu zázračnému moku nejlepší mušku a nejgraciéznější postoj ze všech přítomných, ani si nevšiml divného světla v jejich očích, jak ho sledovali, kdykoli byl na řadě on. Jeho panteří společník na něj chvíli nesouhlasně mručel, ale pak se jeho hlas ztratil v kouzelné mlze, která začínala houstnout kolem paloučku, protože se blížila noc. Kapitán se dál zapáleně věnoval hře, aniž by tušil, oč se vlastně hraje... co je výhrou a co vše by mohl prohrát.


A pak se s chrchlavým kašlem probral, bylo hnusné, kalné ráno a on byl zmáčený rosou, měl bolehlav a pomačkané šaty. Jeho hraničářský tabard byl pryč, postrádal dokonce i boty... a co hůře, zjistil, že jeho bradka vyrostla o dobrou stopu, že tětiva jeho luku do rána ztrouchnivěla a jeho nehty jsou dlouhé tak, že by si ho mohli vojáci splést s wretchedem.
A Jantar nikde!


Vydal se do svého domku ve Fairbreeze, cesta bosky to byla ukrutná, navíc nemohl ani tasit svůj obouručák, který mu z neznámého důvodu zarezl. Políbil zem před Fairbreeze a se slzami v očích vstoupil mezi domky, ale nikdo ho tam nepoznal, naopak byl vyhnán hysterickou krčmářkou, která ho na návsi prohlásila za worgena. Od hraničáře, kterého tam nikdy dříve neviděl, zjistil, že jeho dům je prázdný a pronajímán turistům a bezdomovcům.
Utíkal tedy, seč mohl, zpět k základně hraničářů, aby mu alespoň tam někdo vysvětlil, co se stalo, cestou se pokusil alespoň trochu upravit... manikůra a holení se za pomoci zubů a mačety dělají dost nepohodlně, to uznejte.

Minul jezírko Stillwhisper a místo do kopce se otočil k bráně města, lákalo ho zjistit, co se stalo, proč ho nikdo nepoznává, nebo nechce znát. Viděl v tom nějaký trest od ženy, které utekl... ale takový trest se mu zdál až příliš přísný. Možná její kouzlo, nebo ho  nechala hledat... nebo...?
Dostal se do potíží už ve chvíli, kdy u brány vykřikl:
"Dlouhý život a vojenské úspěchy princi Sunstriderovi!"

Po výslechu, chvilkovém pobytu v lazaretu, kde mu byly odstraněny následky uklouznutí v koupelně, po hodinách ve vězení, a nakonec v sanatoriu pro duševně choré, mu konečně vše došlo. Nestrávil v divočině jednu noc, jak myslel, uplynulo dokonce několik let. Princ Sunstrider se patrně rozhodl nechat si studnu pro sebe a byl za to odpraven, aby si nyní studnu pro sebe mohli nechat mágové; kapitánova žena měla jiného; po městě pobíhal usmrkaný chlapec se všivými dotazy, o kterém mu řekli, že je jeho syn; a nakonec se našel i bídák panter Jantar - ležel tlustý a s mašlí na krku na pohovce v nočním baru a nechával se mazlit za pamlsky.

Kapitán se zamračil a konečně vzal věci doopravdy do svých rukou.
Povídají, že se po svém záhadném dobrodružství změnil - hraničáři ani jejich zvířecí společníci pod jeho velením nemají chvilku oddechu a tím, kdo při trénincích dostává nejvíce do těla, je právě Jantar.
Prý se kapitán nemile dívá na jakoukoli bláhovost nebo neuposlechnutí povinností a pohodlnost. Dokonce prý povýšil.

Jenže za dobu, co se tento příběh vypráví, mu začalo ve Stříbrolunní závidět mnoho ženatých a utiskovaných mužů jeho štěstí. Kdo z nich by si nepřál prospat nejen válku, ale i domácí hádky, a vrátit se jako hrdina a generál?

Povím vám příběh z dob, kdy Krvaví rytíři byli bojovým řádem vyvolených šampionů, které si vybral sám princ Kael'Thas pro obranu Quel'Thalasu jako elitu mezi válečníky, příběh, který se odehrál krátce po té, co se zemí elfů prohnal princ Menethil a Pohroma... po té, co byla studna poškozena jeho nečistou magií a elfové se museli obracet jen na svou vlastní sílu a věřili, že zůstali zrazeni a opuštěni všemi spojenci, i přesto se však neoctli na kolenou.
Rytíři tehdy nosili rudou barvu, aby ctili ztrátu a zradu své krve v bojích s pohromou. A protože v nich ještě stále doznívaly vzpomínky na doby vznešených elfů, hlásili se k jejich bílé a zlaté barvě, k barvám slunce, jakkoli od toho zvyku postupně upouštěli.

Můj příběh začíná o svátcích zimního slunovratu, kdy rytíři slavili výjimečnou chvilku klidu po bojích a popíjeli na obnovu svého národa... na budoucnost a naději... na fénixe, který se znovu zrodí z popela... i na slunce, které začíná opět zářit silněji po období dlouhých chladných nocí.

Byli uprostřed nejlepší zábavy, když do jejich hodovní síně dorazil jezdec, který se ani neobtěžoval sesednout ze svého bílého oře, celý zalitý světlem a s tváří ukrytou pod bělostnou kápí, kopyta jeho zvířete přistála mezi talíři a poháry hostiny. Jezdec zůstal na stole, který kupodivu unesl váhu jeho zvířete i zbroje, a pozvedl tasenou zbraň... nikdo se mu nedokázal postavit na odpor, zazněly výkřiky strachu ze zjevení a toho, co by mohlo znamenat, nikdo ho totiž nepokládal za bytost, co by patřila do světa smrtelných.

Bílý jezdec držel svého oře dál na místě a pomalu otáčel hlavou po každém jednom z rytířů, co kolem něj seděli, a každý uhnul pohledem a sklonil tvář před očima zářícíma ze stínu kápě. Nikdo nezareagoval na jeho provokaci, jen činili gesta obranné magie, jako by věřili, že jde o démona.
Až po chvíli se zvedl mladinký rytíř a tasil svou sin'doreiskou čepel.
Adept Vranesh byl ze všech jediný, kdo proti bílému přízraku pozvedl meč, bílá kápě se k němu v ten okamžik sklonila a jezdec pobaveně řekl:
"Dobrá, chlapče, přijímám tvou výzvu a snesu od tebe jakoukoli ránu, pokud ty mi slíbíš, že do roka a do dne strpíš stejnou ránu ode mne bez zachvění a bez mrknutí oka."

Vranesh krátce přitakal a rozmáchl se, vyskočil vysoko a ťal proti bílému jezdci, srazil mu svou mocnou ranou hlavu, až krev vystříkla a potřísnila boky bílého hřebce, slavnostní ubrus na stole a většinu zaražených hostů.
Bílý přízrak ale nezemřel... naopak, sklonil se v sedle, sebral svou hlavu a pozvedl ji v kápi prosáklé krví proti Vraneshovi, zakrvácenými rty ho upozornil na to, že by měl Vranesh do roka a do dne dostát svému slovu a určil i místo:
Měli se sejít na Ostrově zkoušek v jezeře na hranici Zpívajícího lesa, v jeskyni, co se na něm nachází.


Jezdec pak odcválal tak, jak přijel, nezastaven nikým, jen všem kynul na pozdrav vlastní krvácející hlavou, která se hlasitě smála... rytíři to celé sledovali s němou hrůzou a pak začali okamžitě litovat Vraneshe.
"Tohle nemůžeš přežít, v tom jsou nějaká démonická kouzla!" tvrdili mu a dlouho o té novoroční události rozprávěli... pak o ní i žertovali... a nakonec na ni zapomněli.

Rok se s rokem sešel a přiblížil se čas, kdy musel Vranesh dostát svému slovu a své cti, do zimního slunovratu již zbývaly sotva tři dny, adept se tedy s těžkým srdcem se připravil na cestu na ostrov Zkoušek, vyzbrojen dary od přátel, které mu snad podle nich měly pomoci: podezřelé výbušniny, prudký jed, a silný alkohol.
Vranesh si uspořádal své věci, protože byl přesvědčen, že se do města již živý nevrátí, utratil zbytek svého žoldu a pobídl svého koníka k hranicím Věčně zpívajícího lesa, zabloudil však, sotva po mostě překročil vody řeky Elrendar. Věděl, že má cestovat proti proudu, ale ztratil směr i cestu ve stínech a mlze Země duchů... nakonec opravdu dorazil k nějakému jezeru, ale neviděl na něm ostrov ani jeskyni... jen se na jeho břehu z mlhy vynořily zdi bílého hradu, o kterém nikdy dříve neslyšel.

Hladový a znavený zaklepal Vranesh na bránu a Stráže mu neodpověděly ani jedním slovem, jen ho mlčky dovedly před pána hradu, elfa s nejlaskavějším úsměvem pod sluncem, který rytíři nabídl, že se může stát jeho hostem. U večeře pak Vranesh potkal i lordovu krásnou paní - tak jako on byl oděn v bílé, ona nosila jen černou, jako by snad byli den a noc.
Vranesh jim vyprávěl o své osudové schůzce na Ostrově Zkoušek a o tom, že už mu zbývá jen pár dní života, protože nikdo nemůže přežít useknutí hlavy... a prosil je, aby mu na to místo ukázali cestu, že se ztratil.
Pán mu tehdy sám navrhl, ať jen odpočívá až do dne své schůzky, že mu na cestu pak dá doprovod, se kterým se neztratí, adept Vranesh souhlasil, vděčný, smutný a vystrašený.

Pán hradu míval ve zvyku jezdit každý den na lov, než tedy i dalšího dne ráno vyrazil, nabídl Vraneshovi hravou dohodu:
Dá Vraneshovi cokoli, co ten den uloví, výměnou za cokoli, co sám Vranesh získá během dne. Vranesh souhlasil a lord odjel i se svou smečkou na lov...
...a jen co zmizel ve stínu hvozdu, lordova krásná žena vstoupila do Vraneshovy komnaty a začala ho svádět.
Ale i když Vranesh nikdy nepotkal krásnější elfku, odolal a ustoupil jí jen o jediný polibek, který si nechal dát, aby ji  neurazil. Možná byl moc vyděšený. Možná...se mu víc líbil pán. Kdo ví. A možná byl jen velice čestný.
Když se večer pán vrátil z lovu, předal Vraneshovi uloveného jelena a na oplátku dostal polibek, aniž by mu bylo prozrazeno, odkud jej Vranesh získal.

Druhého dne přišla paní opět, Vranesh opět dvorně mařil její svůdné úsilí a proklínal své rozhodnutí trávit čas do schůzky v pevnosti, místo v lese...
...a večer dostal od hradního pána pořádného kance, za kterého pánovi předal dva polibky, aniž by řekl, odkud je má.

Třetího rána paní opět přišla a tentokrát mu nabídla prsten jako zástavu své náklonnosti.
Vranesh jemně, ale vytrvale odmítal, tak ho tedy alespoň prosila, aby si vzal její pás, černé hedvábí, o kterém tvrdila, že je očarované a ochrání svého nositele od jakékoli tělesné újmy... že ten, který má pás u sebe, nezemře žádnou ranou, ani kdyby měla být smrtelná.
Vranesh byl ve velkém pokušení, věřil, že druhého dne zemře v jeskyni na Ostrově Zkoušek... nakonec opasek přijal a vyměnil si s krásnou elfkou vroucí polibek... druhý a třetí... jeho ruce se zastavily na černém šněrování jejího korzetu a právě v tu chvíli zazněl z nádvoří hradu roh ohlašující pánův návrat z lovu.
Udýchaný a zčervenalý Vranesh skryl opasek pod svými šaty, a pak se dostavil do hodovního sálu, kde mu pán hradu se svým obvyklým úsměvem předal uloveného ryse... a za něj dostal od rytíře tři polibky a nic víc. Vranesh o hedvábném opasku pomlčel a během celého večera jen hleděl na své jídlo a nebyl schopen ho pozřít.

Dalšího dne ráno Vranesh vyrazil i s jedním z lovců, které s ním pán bílého hradu poslal, přes jezero v bílém člunu.
Opasek si  několikráte omotal kolem paže, na které obvykle nosil štít. Vystoupil z loďky a vydal se k jeskyni na ostrově... už zdálky slyšel jak brousek přejíždí po čepeli a otřásl se.
Našel onoho vyzyvatele z hostiny v bělostné zbroji a s kápí na hlavě, jak brousí těžký meč, stačil si všimnout, že pod kápí má tentokrát jeho vyzyvatel masku smrti. Bílý rytíř mu ukázal na kamenný oltář ozářený světlem ohně, který v jeskyni hořel a Vranesh u kamene poklekl, odhalil šíji a sklonil na něj hlavu.
Když ucítil závan vzduchu a uslyšel zasvištění čepele, zachvěl se a ucukl... a rytíř zadržel svou ránu.

Zahanben sám sebou, Vranesh při příští ráně neucuknul, ale opět, rána plnou silou nedopadla, čepel se zastavila vlas od jeho šíje a bílý rytíř jen lakonicky vysvětlil, že testuje Vraneshovy nervy.
Vranesh se rozčílil a hněvivě rytíři řekl, aby ho laskavě konečně udeřil podle jejich dohody, a tak ho rytíř poslechl, ale místo toho, aby mu srazil hlavu, jen se ho lehounce dotkl na šíji a jejich sázka tím skončila.
Vranesh se od tohoto okamžiku mohl bránit jakékoli další ráně po té první, kterou slíbil bez zachvění přijmout a vydržet. Popadl tedy svou helmu, meč a štít a chystal se k boji, ale bílý rytíř se začal jen tiše smát, a pak shrnul z hlavy svou bělostnou kápi i masku a odhalil tak Vraneshovi svou tvář.

Nešlo o nikoho jiného, než o hostitele, jehož dům teď Vranesh po několik nocí sdílel a se kterým si vyměňoval každodenní úlovek... a jehož ženě málem posledního dne podlehl.
Vranesh se zastyděl sám za sebe, za svou zbabělost a podvod a ukázal pánu hradu domnělý kouzelný opasek z černého hedvábí, který měl zadržet každou ránu.
Pán se jen dál smál, lehce se dotkl hedvábí a řekl:
"A to jsem myslel, že se jí nedá odolat. Víte, co si teď doma poslechnu?"
Odmítl Vraneshův pokus opasek vrátit, jen odstoupil a poznamenal, že opasek možná kouzelný je... a možná není. Je to ale kořist, kterou si Vranesh podržel i přes jejich dohodu, a patří tedy jemu se vším, co s sebou nese.

Ti dva se nakonec rozešli jako přátelé, pán odplul loďkou přes jezero do bílého hradu a Vranesh, na kterého před jeskyní čekal jeho koník, se vydal zpět do Stříbrolunní. Když se otočil, aby si hrad ještě jednou prohlédl, zjistil, že na břehu jezera po bělostné stavbě není ani památky. Ale možná ho jen šálil zrak.

Vranesh se tedy vrátil do chrámu rytířů ve Stříbrolunní s černým opaskem hrdě na ruce jako zástavou své hanby a upomínkou na to, že nedokázal dodržet pravidla hry a nepodvádět.
Očekával výsměch a zostuzení od ostatních rytířů, ale byl pochválen za to, že dokázal přežít i v takové situaci a konat nejlépe, jak mohl, aby ze všeho vyzískal co nejvíc... a poučil se pro příště.
Na počest jeho dobrodružství pak i ostatní rytíři začali nosit černé zástavy a nakonec přidali černou ke své erbovní rudé... jen Vranesh, ze kterého se časem stal jeden ze šampiónů řádu, velice nerad uzavírá jakékoli další dohody a prý nikdy nevyjíždí mimo město.

Tak se to tedy povídá o černé a rudé... a nebo je to jednoduše tak, že jsou rudá a černá dohromady sexy.

Byli jste někdy v Ashenvale? Mezi stromy Ashenvale zní píseň, kterou  slyší málokterý a o které se neví, kdo ji zpívá... povídají, že je to píseň samotné Elune, ale já slyšela o jejím původu trochu jiný příběh. Ten příběh mi vyprávěla má přítelkyně Shael'dryn, strážkyně místa, o kterém se v něm mluví. Tehdy se její měsíční studnici říkávalo Bílý pramen.
***
Prý před několika věky krásná a krutá královna elfů vedla válku, během které nakonec vyhubila dobrou polovinu vlastního národa... dokonce začala cítit jako soupeře samotnou měsíční bohyni, kterou její lid vzýval pro stejné vlastnosti, které ctili i u ní samotné: krásu, moc, bohatství a dokonalost.
Vykázala kněžky bohyně ze svého města a jmenovala si kněžku svou, která vedla rituály spíše k její vlastní oslavě, měsíční chrámy zasvětila sama sobě. Nakonec odepřela vlastním lidem kromě hrstky svých vyvolených přístup ke studnici, ultimátnímu zdroji magie. Toho dne vše magické najednou ustalo a elfové byli nuceni hledat zdroje jiné a našli je v přírodě kolem sebe a ve smaragdovém snu.
Kněžky pradávné bohyně se nevzdaly a dál elfům pomáhaly a vedly je v boji proti královně, která se tedy rozhodla provést jedné ze vysokých kněžek...něco, na co neměla nikdy zapomenout. Něco, co ji mělo zesměšnit v očích jejích nejbližších i následovníků.

Poslala svého kapitána Varothena v podobě milence oné kněžky za ní a ona podlehla iluzi a přivítala ho jako svého drahého... příliš pozdě poznala, že byla oklamána, v tu chvíli už na ni podvodník uvrhl kletbu, vzal si, co chtěl, i důkaz svého činu - její kněžskou čelenku - a utekl zpět ke své královně. Z toho nesvatého spojení se narodilo dítě právě v Bílém prameni, v měsíční studnici, u které se tehdy kněžka zdržovala, aby zakryla svou hanbu.
Plna bolesti a hněvu nad tím, že dítě nedokázala zabít již ve svém lůně, vyřkla nad novorozeným děvčátkem kletbu: mělo na věky věků zůstat ve studnici, nesmělo nikdy pohlédnout na muže vlastníma očima a nesmělo nikdy promluvit se smrtelníkem. Dala si záležet, aby se o narození toho nebožátka nikdo nedozvěděl.
Královna byla ztracena při roztříštění světa po zničení studnice, její kapitán zemřel ve válce a každý, kdo by znal totožnost děcka, byl umlčen navždy. Hlavně její milovaný se o dítěti nikdy nesměl dozvědět.

Dívka strávila celé věky zakletá v prameni a společníky jí byly jen měsíc a divoká zvěř, dryády, co se občas u pramene zastavily a hovořily na ni, ale nesměla jim odpovídat... a místo mluvy nakonec začala zpívat písně samoty v dávném nářečí. Každý ten nádherný hlas v Ashenvale slyšel a nikdy nikdo nevěděl, odkud píseň jde a o čem se v ní zpívá.
Bezejmenná a opuštěná hleděla na svět přes odrazy na hladině... přes zrcátko, které tam kdysi její krásná marnivá matka zapomněla... na svět, který prošel od dob jejího zrození velikou proměnou... a tisíciletí plynula stejně jako nám plynou dny.

Až jedné noci se v prameni vykoupal půlelfí mladík, tak krásný a ztepilý, že pro jeho obraz na hladině okamžitě zahořelo její srdce a od té doby ho vždy čekala a vyhlížela ve svém zrcátku. Jednoho dne, když ho opět tajně sledovala na odlescích vody pramene, zjistila, že o ní ví, že se na ni usmívá, natáhl se a dotkl se jí... strachy před svou kletbou zavřela oči, upustila zrcátko a nechala se docela omámit jeho doteky. Poprvé za celé věky, které existovala, se cítila živá.
Míšenec nakonec musel odejít, protože pramen byl vinou její kletby jen částečně z jeho světa a čas u něj plynul jinak... na rozdíl od ní cítil hlad a touhu po cestách... po svých přátelích...  
A bezejmenná na něj čekala jako na spásu a věděla, že se za ním přesto nesmí ohlédnout a strašně si přála jít za ním do jeho světa, kam odešlo její srdce.
Časem k prameni opět našel cestu, zabloudil opět do její náruče a znovu si s ní nevyměnil jediný pohled, jen něžné doteky, jen jí šeptal slova v řeči elfů, kterou poznávala i nepoznávala. Zůstal déle... ale jako posledně, musel opět odejít. Když od ní odcházel tentokrát, ona se neudržela a otočila za ním, oslovila ho:
"Dalah'surfal..."

V tu chvíli ucítila strašlivou bolest u srdce a jako by jí neviditelná ruka stiskla hrdlo, pak zaslechla, jak zrcátko na kraji pramene prasklo, učinila krok a vystoupila poprvé za svůj život z jeho vod a začala pomalinku ztrácet sílu. Každý krok bolel, jako by došlápla na ostří nože, každý nádech bodal, jako by vdechovala střípky ledu. Umírala a v pláči pak klesla na kolena a prosila paní měsíce a paní snů, aby jí dovolily milého ještě jedinkrát spatřit.
Paní měsíce nad dívkou jen zaplakala a nezakročila proti kletbě její matky, její slzy dopadly do nedalekého jezera obklopeného kosatci... a prý se tam dodnes dají najít jako lék proti čemukoli. Odvrátila svou tvář od Ashenvale.
Zato paní snů, která moc dobře znala i sny toho míšence, politovala prokleté děvče a napadlo ji, že by dívku snad zachránilo, kdyby poznala pravdu o přelétavosti smrtelníků. I uzavřela s ní dohodu:
"Pokud svého vyvoleného najdeš a do tří dnů získáš jeho lásku v podobě, kterou ti dám, propustím tě ze tvé kletby. Pokud to nedokážeš, staneš se navěky součástí smaragdového snu jako jeho ochránce."
Dívka překotně souhlasila, hlavu plnou jeho doteků a sladkého šepotu, myslela na jeho vůni a černé rozcuchané vlasy, na jeho úsměv, který byl tak vzácný jako jsou dnes slzy měsíční bohyně... a tak vykročila do lesů Ashenvale v podobě srnky, sotva odrostlého kolouška, ve formě, kterou jí paní snu určila... a její píseň nad Ashenvale tehdy na čas umlkla.

Hledala ho dlouho, protože se uměl pohybovat obratně ve stínech, jako by byl jedním z nich, a nikdy nepobyl dlouho na jednom místě, jako by byl dítětem větru a ne elfů ze dvou znepřátelených ras.
Viděla ho, jak loví s jinými dívkami, jak se s nimi směje a objímá, viděla ho, jak se dostane na místa, kam se žádný jiný elf nedostal, viděla ho i osamělého a smutného... a pak její malá kopýtka zabloudila na práh lesního domu, který sdílel s krásnou rusovlasou elfkou patřící k dětem krve.
Srnka sklonila hlavu a hořce zaplakala nad svou bláhovostí, ale příliš ho milovala a přála mu štěstí, proto utekla zpět do srdce
Ashenvale a cestou ji zranil stínový panter, který, jak si pamatovala, chodil ve stopách jejího milého, protože vždy byl všude tam, kde on.
Z posledních sil se vrátila ke svému prameni a paní snů se nad ní objevila, jediným dotekem vyléčila její rány a vrátila jí její stříbrovlasou elfí podobu.
"Je tu ještě jedna možnost, jak zůstat naživu v Azerothu a mimo moc té kletby. Pokud odstraníš toho, kvůli komu jsi svůj osudový zákaz porušila," tak řekla aniž by otevřela své oči a podala dívce dýku vyřezanou z dokonalého a obrovského kusu smaragdu.
"Pokud s ní do úsvitu probodneš jeho srdce i srdce jeho milé, smíš zaujmout jejich místo mezi smrtelníky."

Dlouho přemýšlela o jejím daru a o těch slovech, dlouho po tom, co paní snů zmizela. Nikdy ji neslyšela mluvit tak zle, možná se stalo něco víc, že si i ona přála švarného půlelfa mrtvého. Nakonec zvedla zbraň a vykročila zpět k jeho domu.
Tichounce jako duch a obratně jako kočka prošla po dřevěném ochozu až nahoru do jejich ložnice... zastavila se nad nimi a dívala se, jak se ve spánku objímají a do očí se jí vkrádaly slzy.
Představila si Azeroth, ve kterém by už on nebyl, sklonila se nad ním a spícího ho políbila na čelo. Slza z jejích řas při tom dopadla na jeho tvář a on se v tu chvilku probral, jen aby zahlédl na okamžik dívku, kterou měl vždy jen za krásný sen a měsíční kouzlo Bílého pramene, jak před ním ustupuje do stínu.

Vyskočil a běžel za ní, ale nalezl jen na zábradlí terasy jen zářící dýku vyřezanou z obrovského čirého smaragdu, která se v jeho prstech rozplynula jako kousek ledu. Jeho rusovlasá elfí milá ho objala, když zamračeně vyhlížel do stínů Ashenvale z terasy, jako by ho snad někdo smutně volal, a odvedla zpět na lože.

Dívku z pramene už nikdy nikdo neviděl.
***
Ale říká se, že Ysera jen zkoušela opravdovost její lásky a její nesobeckost. Je možné, že se stala jedním z duchů, kteří stráží smaragdový sen.
Podle Shael'dryn prý je to celé trochu jinak... pokud u měsíční studnice vyslovíte to správné slovo, dívka se objeví... protože její píseň nad Ashenvale zní stále.
Jen ji slyší málokterý a je prý mnohem smutnější.

(https://www.youtube.com/watch?v=Jv1j1GzGO2w)

Události, které jsou zde zapsané jsou tak, jak se odehrály během eventů, nebo samostatných RP. Spousta z textů je vlastně takovým spoilerem, takže pokud u nás erpíte, nepoužívejte prosím tyhle OOC informace IC. Nerada bych, aby vaše postavy věděly příliš. Chovejte se normálně. Zahrát nevědomost dá sice práci, protože si musíte hlídat, co říkáte, ale je to jenom o zvyku.
Teď ještě k samotné povídce: Většina textů bude pravděpodobně z pohledu Avelion, protože přece jenom za ostatní postavy hrajete vy, tudíž nejsou z mojí hlavy a nemůžu je nikdy tak dobře vystihnout. Proto bych vás chtěla poprosit, jestli by jste (pokud by se vám to líbilo) nepřidávali občas kousky textu i z vašeho pohledu (respektive vaší postavy). A jak by to vypadalo? No, já osobně si screenuju každý RP. Ze začátku mi tam chyběly části textu, takže si asi budu trochu vymýšlet a první kapitola je vymyšlená úplně. Pokud by jste chtěli něco přidat, tak dialogy nechám úplně stejné, jak proběhly v RP a případně vám můžu poskytnout i screeny k jednotlivým událostem, pokud bych tam nepopsala nějaký rozhovor, co se třeba děl deset metrů od mě a skoro šeptem, ale díky /s by byl vidět na chatu.
Po každé kapitole nechám alespoň týden do další kapitoly (klidně i déle, když nebudu mít inspiraci) a během té doby můžete přidávat text dané kapitoly z pohledu vaší postavy. Pokud by jste chtěli něco přidat a neměli čas během týdne, stačí mi říct a já s další kapitolou počkám. Případně kdyby jste zapomněli i napsat, stačí mi pak váš text poslat a já editnu svůj text, vložím to tam a napíšu vás jako autora.
Mimochodem, klidně napište i něco, co se dělo s vaší postavou během dané doby, kdy se kapitola odehrává. Každý nejsme pořád v pevnosti, a pokud jste třeba cestovali, nebo od někud přišli, tak to klidně popište taky.
Hlavně ale případné přídavky textu označte názvem povídky, aby se nám to tu nemíchalo s ostatními povídkami.

Muselo se to stát. Musela se zachránit, zapomenout na to všechno. Ale na co vlastně? Na co jen měla zapomenout. A proč vlastně?
Elfka se zmateně rozhlížela kolem sebe. Všechno se pohybovalo tak rychle a pomalu zároveň. Okolí bylo rozmazané a přece tak ostré pro její oči. Jasně slyšela křik. Mužský hlas. Křičel jméno s takovou nenávistí, až tomu nemohla uvěřit.
Omámeně pootočila hlavu směrem k malému ohništi a zahleděla se do třepotajících se plamenů, když jí čísi ruka hrubě obrátila tvář. Muž na ni cosi křičel, ale nedokázala rozlišit, co přesně. V očích měl slzy smutku, ale i vztek a neuvěřitenou nenávist. Dívala se na něj a nechápala. Oči se jí zavíraly na čím dál delší dobu i přes fakt, že s ní ten muž stále třepal. Když je otevřela znova, křik utichal. V očích již nebyl smutek ale čistá nenávist. Uviděla odlesk plamene na něčem co držel v ruce.
Oči se jí znova zavřely a vnímala jen další hluk. Byl tu někdo další. Ten zvuk. Byl to... boj? Ucítila tvrdý náraz na zem a uslyšela téměř smrtelný výkřik.
Zvedly ji něčí ruce a odhrnuly jí rozcuchané vlasy. Pomalu otevřela oči a spatřila nad sebou tvář elfa. Snažil se na ni mluvit, vypadalo to, že se jí ptá na něco důležitého. Řekla jenom jedno slovo. Pak se usmála a její svět se ponořil do tmy.

Falanthir zvedl hlavu k nebi a rozhlédl se po korunách. Pak se natáhl a uchopil jeden plod z blízkého stromu. S cuknutím jej vytrhl a hleděl na odporně vyhlížející ovoce, na kterém si uvnitř jistě již pochutnávali obrovští červi. Kdysi bývaly tyto lesy plné barev a života, ale už několik let dělaly Ghostlandské lesy čest svému jménu. Falanthir znechuceně odhodil to, co by se jen stěží dalo nazvat ovocem ke kmeni stromu, kde se tato nechutnost rozplácla a ukázala svůj stejně nahnilý vnitřek.
Kapitán se znechuceně odvrátil a vyhoupl se do sedla. Jeho pozornost ovšem upoutalo něco jiného. Pach. Pach kouře, který nemohlo vydávat žádné normální dřevo. Ne. Tenhle byl nasládlý a tak nějak zvláštní. Rituální oheň? Že by trollové prováděli něco takhle blízko pevnosti? Zatřepal hlavou, aby zahnal další myšlenky a pokračoval pomalu v jízdě. Vzduch kolem byl stále cítit kouřem, ale bylo to lepší než pach zatuchliny, který se zde permanentně rozprostíral.
Náhle se k jeho uším donesl zvuk. Byl to výkřik. Krátký, a rozhodně ženský. Výkřik plný bolesti. Falanthir prudce zastavil a snažil se zjistit, z kterého směru se zvuk nesl. Mohl být jen pár stovek metrů dál, nebo ho mohl vítr nést celé míle. Rozhodl se jít směrem, odkud cítil kouř. Když už to vypadalo, že se cíl někde ztratil, uslyšel další křik, tentokrát mužský. Křičel v elfštině, ale bylo jisté, že dotyčný tímto jazykem zas tak často nemluví. Důležitější byl ovšem obsah těch slov. Vyhrůžky, sliby, prosby a věčné proklínání.
Falanthir popohnal koně a po chvíli se mezi stromy objevila slabá záře osvětlující zbytky rodinného domu a … dvě osoby. Sesedl z koně a obezřetně se blížil mezi stromy. Teď již je viděl jasně. Člověk držel v náručí elfku. Lidé nemají na území Quel'Thalasu co pohledávat, pomyslel si, ale pak si všiml mužova oblečení. Od krku až po nohy byl zahalen v černé róbě s vyšitými obrazci a runami. Falanthir nedokázal určit, ke kterému kultu by mohl patřit, ale to bylo momentálně jedno. Člověk přestal křičet a z jeho tváře se dala vyčíst čistá nenávist. Pak se v jeho ruce zaleskla dlouhá dýka. Podíval se na místo, kde by přibližně mělo být elfčino srdce a napřáhl se.
,,Dokonči ten pohyb a já ti slibuji, že na místě zemřeš." vystoupil do světla ohně a tasil meč.
,,Vůbec nevíš, o co se jedná. Tohle se tě netýká, elfe. Raději odsud zmiz." vyštěkl člověk. Na chvíli se zastavil, jako kdyby zaváhal a pak bodnul. Falanthir hbitě přiskočil a odrazil čepel jen pár centimetrů před elfčiným srdcem. Dýka dopadla o několik metrů dál. Člověk vstal a nechal elfku dopadnout na zem. Pak natáhl ruku směrem k dýce. Ta sebou několikrát zakývala a pak mu vletěla přímo do rukou. ,,Neměl jsi se do toho vůbec míchat, elfe!"procedil mezi zuby. Poté vyslovil temně znějící slova a dýka se prodloužila v meč pokrytý několika temně fialovými runami, stejnými jako na róbě.
Falanthir se ohlédl po bezvládném těle elfky a připravil se na souboj. Ten skončil stejně rychle, jako začal.
Člověk možná zručně ovládal magii, ale s mečem by jej porazil jakýkoliv hraničář se základním výcvikem. Jeho začáteční útok kapitán bez problému vykryl. Po chvíli se ukázalo, jak moc cizinec elfa podcenil. Ostrá elfská čepel lehce projela člověku bokem. Zařval bolestí a upustil meč, což se ukázalo jako chyba. Další rána zasáhla ruku a třetí rána málem i krk. Člověk sledoval potok krve na rameni a celý vodopád, který mu prýštil z boku. Zvedl zdravou ruku a vyřknul slova. Okamžitě se kolem něj zhmotnila temnota, která utvořila neproniknutelný štít. I přes štít byl vidět pohled, který upřel na elfku.
Falanthir se postavil mezi člověka a jeho oběť. Byl si jistý, že člověk nemůže se svými zraněními dlouho přežít, přesto však nepolevoval v obezřetnosti. Člověk upřel na oba nenávistný pohled a u rtů se mu objevila krvavá pěna. Pak se nejistými kroky ztratil ve tmě okolních lesů. Elfův pohled upoutalo bezvládné tělo na zemi. Rychle se sklonil, aby zjistil, jak na tom elfka je. Na šatech byla jasně zřetelná zaschlá krev a bylo jisté, že je již nějakou dobu na cestách. Neměla u sebe žádnou zbraň a jen pár mincí, ale zranění naštěstí žádná. Elfce zakrývaly většinu obličeje vlasy, které měly v slabém světle stejnou barvu jako oheň, který je osvětloval, a nebylo pochyb, že na slunci musí být ještě zářivější. Falanthir je odhrnul na stranu a uviděl tvář oběti. Tvář, která ještě znatelně nesla některé dětské rysy. Ghostlands je nebezpečné místo i pro některé zkušené hraničáře. Co tu asi tak mohla pohledávat ona? Na Falanthira se prázdným a zároveň zkoumavým pohledem díval pár modrozelených očí.
,,Jste v pořádku slečno?" zeptal se elfky, jako kdyby v jejím stavu čekal nějakou odpověď. ,,Jak se jmenujete? Jak jste se sem dostala? Je tu s vámi ještě někdo? Co se tu stalo?" elfka se tvářila, jako kdyby většinu otázek vůbec neslyšela. Pak otevřela ústa. ,,Avelion…“ šeptla. Usmála se na kapitána a pak se její oči zavřely. Kapitán se lekl, že má možná nějaké těžké zranění, které neviděl, ale pak si všiml, že elfka pravidelně oddychuje. Prostě usnula.
Falanthir se zamračil a zvedl její tělo ze země. Zavolal svého koně a bezvládné tělo na něj vysadil. Pak se sám vyhoupl do sedla a popohnal koně směrem k Elrendarské pevnosti. Jen po několika minutách jízdy se na obzoru objevily vysoké věže. Strážní kapitánova koně viděli již z dálky a otevřeli bránu. V jejich očích se ale objevilo překvapení a zvědavost, když kapitán jednou rukou přidržoval tělo elfky na koni. Oběma strážným věnoval přísný pohled a ti hned přestali zírat. Dojel až k stájím a opatrně sundal spící elfku. Ignoroval zvědavé pohledy, když ji nesl do pokoje pro hosty. Pokusil se ji probudit, ale marně. Elfka sebou jen několikrát trhla jako při zlém snu a spala dál.
,,Teď by se mi tu hodila Esperanta."povzdechl si. Falanthir přikryl elfku, která se okamžitě do deky zamotala jako malé dítě a na její tváři se rozprostřel úsměv. Kapitán se usmál a zamířil směrem ven. U dveří se zastavil a ještě jednou na elfku pohlédl.
,,Snad mi toho o sobě brzy řekneš víc, Avelion..."

Kolem bylo ticho. Takové, až ji to znepokojovalo. Na druhou stranu za ně byla vděčná. Její hlava bolela tak jako už dlouho ne. To ticho náhle přerušil zvuk. Podivné škrábání a hlas ptáka, který byl k jejím uším stejně milý jako rána kladivem. Neochotně otevřela oči, aby viděla, kde pták je a mohla ho zahnat. Podivná vrána seděla na parapetu zavřeného okna, a přestože bylo zavřené, zřetelně slyšela zvuk, který se dral vráně z hrdla. Rychle se posadila a už ten pohyb ptáka na okně vyplašil. Spokojeně se usmála, opět položila hlavu na polštář a zavřela oči, ale… elfka prudce otevřela oči a rozhlédla se kolem. Tohle nebyl les, který si pamatovala ze včerejška. Světlo nevydával oheň, ale malý zářící krystal u dveří. Nebyly tu stromy, ale vkusně uspořádaný nábytek. Stěny nebyly rozbořené, ale hezky ozdobené závěsy. Elfka se zmateně rozhlédla po pokoji. Co jsem to jen včera… prudce se chytla za hlavu, když na ni udeřila další vlna bolesti. Zůstala ochromeně sedět na posteli a snažila se ignorovat okolí. Něco se včera stalo, ale co? Proč si nemohu vzpomenout? A kde to…
Jako odpověď na její otázky se pomalu otevřely dveře. I ten jednoduchý zvuk jí trhal uši, ale cítila se příliš slabá na to, aby ještě nějak reagovala. Ve dveřích se objevila mužská tvář, kterou již někde viděla. Ano, jistě jej viděla. Tam lese. Elf se zastavil a upřel na ni pohled. Elfka se mu chtěla podívat do očí, ale viděla jen jedno. Postava se poté přesunula k její posteli. Prohlížel si ji se skrytou zvědavostí a poté jí podal ruku. Elfka nevěděla co říct a tak se jí chytla. Cizinec jí pomohl vstát, jako kdyby se bál, že po každém kroku spadne na zem. Dovedl ji až ke psacímu stolu u okna a opatrně ji usadil. Elfka celou dobu sledovala každý kousek pokoje. Kudy by se dalo utéct, kde se nejlépe schovat, nebo čím se bránit...
Z myšlenek ji vyrušilo zakašlání. Elf se usmál a předložil před ni misku s polévkou. Teprve až teď cítila, jaký má vlastně hlad. Musela být mimo víc než jen pár hodin. Měla chuť se na jídlo vrhnout, ale ruce se jí sotva zvedly. S námahou vzala lžíci a nabrala trochu polévky. Ruce se jí třásly slabostí, ale hlad byl silnější. Polévka byla ještě horká a voněla po nějaké bylině, kterou neznala, ale i tak do sebe běhen chvíle obrátila celý obsah misky. Celou dobu cítila elfův pohled v zádech, ale bylo jí to jedno. Mohla se mu věnovat, nebo se mohla najíst. Zvolila to druhé.
Když konečně naplnila prázdný žaludek, elf okamžitě sebral ze stolu misku a vložil ji do koše, kde bylo ještě nějaké jídlo. Neusmíval se, ale ani nemračil. Elfka se zamyslela nad vším, co se zatím stalo, když elf posunul její židli a natočil ji na sebe. Pak se sklonil a vzal elfčinu hlavu do rukou. Pozorně se jí díval do očí a ona nevěděla, co si o tom myslet. Pak hlavu sklonil a vzal ji za ruce. Prohlížel dlouhé škrábance, které na nich měla. Nakonec je pustil. ,,Měla by jste být v pořádku.“ Prohlásil a usmál se. Elfka vypadala, jako by nevnímala, ale prostě jenom neměla sílu zvednout hlavu. Ten elf musel být nějaký léčitel, nebo něco podobného. Jeho hlas ovšem pro její hlavu momentálně zrovna moc lékem nebyl. Chtěla si jen lehnout a spát dál. Ale světlo bylo příliš silné. Musela přivírat oči, když se podívala do okna. Jako kdyby četl její myšlenky, natáhl se elf kolem ní a zatáhnul závěsy. Místnost teď osvětlovala jenom slabá záře krystalu u vchodu. Z tváře elfa se vytratil úsměv a tvářil se starostlivě. Trochu se zamračil, když elfka nereagovala.
Elfka toužila jen po jednom. Konečně se vrátit do postele a ukončit tenhle zlý sen. Možná v té polévce bylo něco na spaní. Jak jinak by mohla být takhle unavená? Její oči se zavíraly až nakonec málem spadla hlavou na stůl. Zachytily ji dvě ruce, které ji přenesly a položily na postel.
,,Vyspěte se. Potřebujete trochu energie.“ Zamračil se starostlivě elf a přikryl ji dekou. ,,Nejste tu vězněm, ale hostem. Dveře pokoje nechám odemčené, ale nechoďte ven, dokud se nebudete cítit lépe. Je to pořádná výška. Zítra se tu zastavím.“ Elf mluvil strohým vojenským hlasem, ale stejně z něj cítila zvědavost. Na chvíli otevřela oči a sledovala cizince, jak kráčí ke dveřím. Cestou vzal košík a něco z něj vytáhl. Položil ty věci na stůl a zavřel dveře. Láhev s vodou rozpoznala zcela jistě. Ty další věci už ne.
Hlava jí zapadla do polštáře. V té polévce opravdu muselo něco být, ale neměla sílu zjišťovat co. Ten elf se jí zdál divný. Nemohla se rozhodnout, jestli je to voják, nebo spíše léčitel.
Zvedla ruce před sebe a pozorně si je prohlédla. Na obou dvou byly celkem čerstvé škrábance a celé tělo ji bolelo, jako kdyby se s někým poprala. Třeba tomu tak bylo.
Ruce jí klesly na deku a zavřela oči. Neznala tohle místo, ale z nějakého důvodu se tu cítila v bezpečí. Jako by věděla, že jí od nikoho nic nehrozí. Neznala je, ale ten pocit zůstával. Jako kdyby byla doma. Možná tohle místo opravdu bylo jejím domovem.
Spánek se jí nenápadně vkradl pod víčka, odnesl s sebou i myšlenky a ona usnula spánkem beze snů.

Pamela vykoukla z okna, nebe bylo zářivě modré a tu a tam po něm proplouvaly bílé nadýchané beránky.  Byla to zvláštní, většinou bylo celý den zamračeno, těžké ocelově zbarvené mraky každou chvíli hrozily deštěm. Pam zavzpomínala, kdy tu naposled svítilo slunce. Nevzpomněla si, možná to bylo v době, kdy tu bydlela s tatínkem a se sestrou. Při vzpomínce na ně se jí oči zalily slzami. Chtěla, aby tu byli s ní. Bylo to dlouho, co je viděla naposledy, pamatovala si ten den, jakoby to bylo včera. Teta Marlene přiběhla a řekla jí, ať se schová, pak zas odběhla. Pamela rychle vklouzla do své tajné skrýše ve skříni, sem se vždycky schovávala před bubáky, kteří jí rušili spánek. Čekala dlouho, tak dlouho, že se jí zdálo jako by ve skříni byla zavřená celé roky. Už to nemohla vydržet, cítila, jak se kolem ní stěny svírají, jakoby ji chtěly rozmáčknout, nedostávalo se jí vzduchu. Musím pryč, ven pryč odsud. To byla jediná myšlenka, která jí bleskla hlavou. Nesmírně potichu otevřela dveře skříně a opatrně vykoukla. Chvíli mžourala do světla, které ji po tmě ve skříni přišlo oslepující. Nakonec celá vyklouzla ze skříně a pomaloučku se podél zdi plížila ke dveřím. Našlapovala tiše jako myška. Nevěděla, co přesně venku čeká, ale chtěla se podívat, jestli tam někde není tatínek…nebo Jessica. U dveří se na okamžik zastavila a zatajila dech. Přestože špicovala uši, neslyšela nic. A to jí nahánělo hrůzu. Vesnice byla vždy plná hlasů kupců, kteří prodávali své zboží na trhu, žen farmářů, hlasitě vychvalujících své výrobky, nebo zpěvu pasáčků, kteří vyháněli dobytek na pastvu. Vždycky bylo slyšet alespoň šumění stromů, nebo hvízdání větru. Pamela si uvědomila, že neslyší ani zpěv ptáků, kteří hnízdili v sadu za domem, a kteří ji vždy probudili časně ráno. Roztřeseně natáhla ruku a dotkla se kliky dveří. A ty se náhle prudce otevřely. Vytřeštila oči na postavu zahalenou v černém plášti. Chtěla křičet, ale krk jako by jí sevřela ledová ruka. Poslední, na co si vzpomněla, byla pronikavá bolest, která naštěstí trvala jen krátce. Pak upadla do bezvědomí. Když se probudila, byla noc, po postavě v černém plášti nebylo ani stopy. Pamela se odplazila zpátky do bezpečí skříně a zůstala tam až do rána. Nespala, celou dobu vyděšeně naslouchala, zda neuslyší vracející se kroky postavy v černém, která ji přišla dorazit. Nikdo však nepřišel ani ten den, ani následující. Pak se odvážila poprvé vyjít z domu. Pomaličku a opatrně se vyplížila ven, připadal si jako zvěd v nepřátelském území. Vesnice byla opuštěná. Mnoho domů bylo zbořených, další vypálené. Plížila se podél stěn a opatrně vždy nakoukla za roh, zda tam nikdo nečeká. Nakonec si dodala odvahy a přeběhla na náměstíčko. Nikde nikdo. Ušla pár kroků a najednou uskočila jako uštknutá hadem. U studny napůl seděla, napůl ležela lidská kostra. Pam se otočilo jako na obrtlíku a rozeběhla se, seč jí síly stačily zpátky domů. Před očima stále viděla ten bezvládný pozůstatek člověka, s prázdnými očními důlky a pootevřenými čelistmi. Doběhla zpátky do domu a práskla za sebou dveřmi. Prudce oddychovala a křečovitě se třásla. Do očí jí vstoupily slzy. Snad nebyla sama v celé vesnici. Kde je tatínek a Jessica? Kde je teta Marlene? Kde je soused pan Jones a paní Moryová, co jí vždycky dala bonbon? Pam se schoulila do klubíčka na podlaze. Zůstala sama. Ale teta Marlene řekla, že pro ni přijdou, řekla jí, že tu musí počkat a Pam tu zůstane. Počká na tatínka, a pak s ním odsud odejde a budou zas žít jako vždycky. S tím zavřela oči a usnula.

Pam zatřepala hlavou, aby zahnala vzpomínky. Zrovna teď je nepotřebovala. Musí se vydat do vesnice, aby zmapovala další část území. Tak říkala svým cestám po vesnici, při kterých se snažila najít stopy po někom, koho znala. Na průzkum se vydávala vždy přes den. V noci ji vesnice připadal strašidelná, v rozbořených troskách domů byla tmavá místa, ze kterých měla hrůzu, občas měsíční světlo zalilo náměstí a ona viděla stíny, které procházely vesnicí. Občas v noci slyšela neurčité hlasy a někdy také tichý pláč, který jakoby stoupal odevšad. Zavzpomínala, jak dlouho už čeká na tatínka, až si pro ni přijde. Byla tu už tak dlouho sama. Někdy sem zabloudil nějaký poutník, když Pam poprvé někoho takového spatřila, schovala se co nehlouběji do skříně a neodvážila se vystrčit ani špičku nosu. Později zjistila, že ji tito poutníci nevidí. Úplně ji ignorovali, jakoby neexistovala. A další zvláštní věc byla, že vůbec nepotřebovala jíst. Nejdřív jí to připadalo divné, ale nakonec si zvykla, sice jí občas chyběl borůvkový koláč, který vždycky teta Marlene pekla, ale zas na druhou stranu se jí ani trochu nestýskalo po koprové omáčce. Nikdy nedokázala pochopit tatínka, který si ji při obědě přidával. Brr. Zahnala vzpomínku na koprovou omáčku a soustředila se na dnešek a její dnešní průzkum. Chtěla se vydat na usedlost pana Tarota, kousek za vesnicí. Vykoukla znovu z okna, bylo skutečně hezky, Pam se dokonce přistihla, jak se usmívá. No tak holka, nenech se rozrušit, dneska tě čeká spousta objevování, napomenula se. Protáhla se a vydala se ke dveřím. Užuž sahala po klice, když najednou zaslechla dusot kopyt. Instinktivně se přikrčila a pak se skokem vrhla za jednu z beden postavených u dveří. Po chvíli si vynadala, že je jak malé ustrašené dítě, ať je to kdokoliv, stejně ji zas neuvidí, jako ti ostatní. Přesto se znovu přikrčila, když se ozvaly kroky, směřující ke dveřím domu. Pam zatajila dech, když se pohnula klika a pak se dveře tiše otevřely. Dovnitř vstoupila postava zahalená do černého pláště se staženou kápí. Pam si přitiskla ruku na pusu, aby nevykřikla. Strachy se rozklepala. A pak náhle postava zvedla ruce a sňala si kápi, Pam překvapeně zamrkala. Příchozí byl elf. Pamele se elfové líbili, byly vysocí, hezcí a usměvaví. Měla je moc ráda, a když náhodou některý z nich zavítal do vesnice, trávila v jejich společnosti dlouhé hodiny a s otevřenou pusou naslouchala příběhům, které vypravovali. Strach z ní opadl a převládla zvědavost. Prohlédla si pozorně toho, kdo vstoupil do domu. Byl vysoký, ale ne hřmotný, v jeho pohybech byla elegance, nebyl nijak svalnatý, ale Pam přesto tušila, že by dokázal přeprat všechny muže ve vesnici. Uchvátili ji jeho zlaté vlasy, stažené ozdobnou čelenkou, vždycky si taky přála takové (s povzdechem pohlédla na svoje ebenově černé). Pak se znovu podívala na elfa. Nejvíc se jí líbily jeho oči. Zářící zelené smaragdy, ve kterých hořely dvě nezbedné jiskřičky. Z ušlechtilé tváře na ni hleděly dvě oči plné dobroty a porozumění. Sama se usmála nad tím, jak krásně by to bylo napsané v knížkách, a pak jí náhle úsměv ztuhnul na tváři. Ty oči skutečně hleděly na ni. Nehleděly skrz ani nikam jinam, upíraly se přímo na ni. Na sucho polkla. Myslela si, že jí šálí zrak, pro jistotu se štípla a zatřepala hlavou, ale on tam byl stále a stále na ni hleděl. Pam si všimla, že kolem úst má drobné vrásky, jakoby od úsměvu. Díval se na ni a ona na něj. Nevěděla, jak dlouho tam stáli a koukali na sebe, snad to trvalo jen pár vteřin, snad několik minut. A pak náhle promluvil.
„Ahoj,“ řekl měkkým, melodickým hlasem a nespouštěl ji z očí.
„Ahoj,“ odpověděla.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Pamela, ale říkají mi Pam, tatínek mi tak říká, tedy…říkal.“
„To je pěkné jméno,“ pravil, „Copak tu děláš Pam? Naklonil hlavu na stranu a usmál se na ni. Teď už najisto věděla, že ty vrásky kolem úst má od úsměvu.
„Já…teta mi řekla, abych se schovala, když do vesnice přišli bubáci. Tatínek s nimi šel bojovat. Teta mi řekla, že tu mám zůstat, že pro mne přijdou, až bude po všem. Tak jsem tady.“ Pam na něj pohlédla, nějak cítila, že mu může věřit. Netušila proč, ale nějakým způsobem věděla, že jí neublíží.
„Hm, to tu jsi sama? Celou dobu sama?“ podivil se a nadzvedl obočí.
„Teta Marlene říkala, že pro mě s tatínkem a Jessicou přijde,“ vystrčila bradu a stoupla si na špičky. „Nebojím se sama. Navíc je tu se mnou Molly.“
„Molly?“ zeptal se.
„Jo,“ řekla, „Je tu se mnou Molly, jestli chceš, ukážu ti jí.“
Přikývl. Pam se otočila a odběhla ke skříni. Odtamtud vytáhla hadrovou panenku, oblečenou v bílé šaty a slámou namísto vlasů. Byla to její nejoblíbenější hračka a vlastně i nejlepší kamarádka, se kterou trávila nejvíc času. Přiklusala zpátky a ukázala cizinci panenku. Ten se znovu usmál, natáhl se a potřásl panence rukou.
„Moc mě těší Molly,“ řekl vážným hlasem a důležitě si potřásal rukou s panenkou. Pam se zasmála, připadal ji legrační. Trošku jí připomínal tatínka.
„A jakpak se jmenuješ ty?“ zeptala se.
Dlouze se na ni zadíval. Znovu ji uchvátily jeho oči. Viděla v nich moudrost a zkušenosti a za chvíli se v nich zas objevily nezbedné jiskřičky, jaké vždy vídala u Jessicy, když chtěla provést nějakou lumpárnu. Je to zvláštní pomyslela si, připomíná mi téměř celou moji rodinu. Ještě aby tak měl nalakované nehty na nohou, jako teta Marlene nebo paruku, jako strýc Carlin.
„Ujišťuji tě, že ani jedno z toho nemám,“ pravil se smíchem a jí spadla čelist.
„Mimochodem říkají mi Ceroth.“ Podal jí ruku a ona mu s ní potřásla přinejmenším tak důležitě, jako si on potřásal rukou s panenkou. Na rtech se jí objevil úsměv.
„Nemáš hlad?“ zeptal se. Chtěla namítnout, že hlad už dlouhou dobu nemá, když v tom jí nesmírně hlasitě zakručelo v břiše. Překvapeně vykulila oči.
Ceroth se usmál.
„Beru to jako ano. Pojď, dáme si malé pohoštění.“ Otočil se a vyšel ze dveří. Pam chvíli otálela, najednou jí to připadalo divné, nejdřív jak věděl, na co myslí, teď najednou jí kručí v břiše, zatímco si myslela, že hlad už nikdy nepocítí. Bylo to stejně zvláštní, jako to nádherné počasí, které dnes panovalo. Zatřásla hlavou. Uvažuješ jako malá ustrašená holka, vynadala si. Hrdinky ve velkých příbězích se nebojí bojovat s draky a ona by se snad měla bát vyjít ze dveří? To ne. Bojovně vystrčila bradu a vykročila ven. Ceroth na ní s úsměvem čekal. Pokynul jí rukou, aby jej následovala. Šel po ulici, jakoby se nechumelilo. Pam nejdříve chvíli váhala, ale pak se vydala za ním. Při jakémkoliv náznaku nebezpečí by bleskurychle zmizela.
Došli na náměstíčko se studnou. Pam úkosem pohlédla na Jimmyho. Tak říkávala kostlivci, který tam poloseděl-pololežel, opřený o studnu. Když mu dala to jméno, přestala se ho tolik bát. Lidé se vždycky bojí neznámého.
Otřásla se, přece jen se strachu z něj nezbavila úplně. Bála se, že by tu Ceroth mohl zastavit a uspořádat tu občerstvení, ale elf pokračoval dál. Ulehčeně si oddechla a přidala do kroku, takže mu za chvíli šla po boku.
„Už jen kousek,“ povzbudivě se na ni usmál.
A skutečně, za chvíli spatřila, něco tak zvláštního, že zůstala stát s otevřenou pusou. Před ní stálo vysoké bílé zvíře. Nejdřív si myslela, že je to kůň, ale na koně to mělo moc dlouhé nohy a hlavně z hlavy tomu trčely dva velké dozadu zahnuté rohy. Při bližším pohledu si všimla, že další dva páry rohů mu vyrůstají z hřívy. Na bradě to mělo téměř kozlí vous a ocas nebyl tvořen žíněmi, ale vypadal trošku jako psí. Hřbet to mělo žíhané černými pruhy.
Ceroth si všiml jejího výrazu a rozesmál se upřímným smíchem.
„Měla by ses vidět,“ vypravil ze sebe. „Vypadáš, jako bys viděla přinejmenším fénixe.“
„Co je to?“ zeptala se.
„Tohle je nagrandský talbuk. Jmenuje se Tar’apan.“
„Páni,“ vydechla, „Můžu si ho pohladit?“
„Jistě,“ odpověděl s úsměvem, „Ale nejdřív ho nechej, ať si tě očichá.“
Pam pomaličku přistoupila ke zvířeti a natáhla ruku. Talbuk se na ní podíval zářivě modrýma očima a naklonil hlavu na stranu. Pak s ní potřásl, až mu pramen hřívy spadl na čelo. Pam se nerozhodně zastavila. Pak talbuk udělal krok a očichal jí ruku. Měkkým čenichem jí šťouchnul do ruky a nakonec přiklusal až k ní a nechal se hladit. Pam zářila. Vždycky milovala zvířata a hlavně koně, ale od teď už věděla, jaké je její nejoblíbenější zvíře. Bílý talbuk na ní hleděl a pak tiše zaržál. Pam od něj odtrhla oči a podívala se na Cerotha, ten jí s úsměvem pozoroval. Pak natáhl ruku a podal jí několik kostek cukru. Talbuk napřímil uši a zafrkal. Ceroth na ni povzbudivě kývl a Pam nastavila dlaň, aby si talbuk mohl vzít pamlsky.
„Tak, teď když jste se seznámili, myslím, že bychom se měli najíst i my,“ poznamenal elf. Pam naposled pohladila talbuka a pak se připojila k Cerothovi, který z brašen začal vyndávat jídlo. Nejprve vytáhl deku, kterou rozprostřel tak, aby si na ní Pam mohla sednout. Pak začal prostírat. Pam si teprve teď uvědomila, jak velký hlad má.
Takovou hostinu snad ještě neviděla, spousty křupavého opečeného kuřete s vynikajícím domácím chlebem. Čerstvá zelenina, ovoce, chladivá voda a nakonec velký kus borůvkového koláče, který snad chutnal ještě líp, než koláče tety Marlene. Po jídle se spokojeně rozvalila na deku, ruce si složila za hlavu a zírala na oblohu, na nadýchané bílé obláčky. Ceroth sklidil zbytky jídla (velice málo), zpět do brašen a taky se natáhl na deku. Pam zasněně hleděla na mráčky a hádala, čemu se podobají. Jeden vypadal jako poník, druhý jako strašák, kterého měl na poli pan Jones, další jako ptáčci na hnízdě. Najednou jí do očí vstoupily slzy. Rozplakala se.
„Ale no tak,“ ozval se vedle ní konejšivý hlas. „Všechno bude dobré, neboj.“
Otočila hlavu na stranu a spatřila Cerotha, jak na ni hledí. Měl ve tváři stejný výraz, jaký měl její tatínek, když jí konejšil tenkrát, když spadla ze stromu.
Popotáhla nosem a utřela si slzy do rukávu.
„Promiň,“ špitla, „Já si jen vzpomněla na tatínka a na ostatní. Myslíš, že je ještě někdy uvidím?“
„Uvidíš, slibuju,“ řekl a jeho oči se na malou chvíli smutně zaleskly, pak se však opět rozzářily. „Pojď, někoho ti představím.“ Zvedl se s nebývalou rychlostí, na někoho kdo spořádal tolik jídla. Pamele trvalo vstávání trošku déle.
Ceroth do ní rošťácky šťouchnul.
„Když budeš takhle jíst, brzy neprojdeš dveřmi.“ Pam se zasmála a plácla ho. Chvíli se pošťuchovali a Pam se divila, kde se v to dospělém člověku (teda elfovi, opravila se) bere.
Připadal jí spíš jako starší bratr.
Chvíli šli po ulici a pak zahnuli na polní cestu, která vedla k farmě pana Tarota. Přesně sem, dnes chtěla jít Pam na výzkum. Ušli pár desítek kroků a pak se zastavili na kraji malého remízku.
„Slib mi, že se nebudeš bát,“ pravil s vážnou tváří Ceroth, ale v očích mu blýskaly veselé jiskřičky.
„Slibuju,“ odvětila se stejně vážnou tváří Pam. Byla zvědavá, s kým ji chce seznámit.
Ceroth pískl a mrkl na ni. Po chvíli mu ozvěna vrátila písknutí. Pam nakrčila obočí a tázavě na něj pohlédla. Nic se nedělo. Otevřela pusu a…vyděšeně sebou cukla. Přímo před ní seděl bílý lev. Byl tak velký, že i když seděl, musela zvednout hlavu, aby mu mohla pohlédnout do očí. Lev pootevřel tlamu a odhalil předlouhé špičáky. Pam nasucho polkla, chtěla utéct, ale strach ji přikoval na místě. Lev k ní natáhl hlavu a očichal ji. Pak naklonil hlavu na stranu a Pam mu pohlédla zpříma do očí. Byly azurově modré, stejně jako obloha. A najednou se nebála. Věděla, že stejně jako Ceroth, ani lev jí neublíží. Usmála se a natáhla ruku. Lev se nechal podrbat na hlavě a pak jí olízl obličej. Trošku sebou cukla, jeho jazyk nebyl úplně nejjemnější. Trošku jako by jí obličej přetřel smetáčkem. Usmála se při pomyšlení, že by měl lev místo jazyka smetáček, kterým by si kartáčoval srst, nebo by s ním uklízel doma. Lev smetáčkový do každé rodiny, vyčistí všechny povrchy, šetrný, nenáročný. Zasmála se a lev začal příst.
„To je Theoryn,“ vrátil ji do reality Cerothův hlas, „Věděl jsem, že si padnete do oka.“  Otočila se na něj a usmála se. Byl tak zvláštní a zajímavý a ukázal jí tolik věcí. Přála si ho představit tatínkovi a sestře Jessice, a tetě Marlene (třeba by jí dal recept na ten úžasný koláč) a strýci Carlinovi (třeba by mu prozradil, jak mít takové krásné vlasy). Byla šťastná, nejšťastnější od té doby, co přišli ti bubáci do vesnice, a kdy se schovala ve skříni.
„Tak pojďte vy dva, ještě spousta věcí nás dneska čeká,“ Ceroth zatahal lva za ocas a rozesmál se, když sebou kočka trhla. Pam se zasmála také a zabořila obličej do měkké hřívy. Pak se vydala spolu s Cerothem zpátky do vesnice. Cestou hádali jména ptáků, jejichž zpěv se ozýval z korun stromů. Když přišli zpět k místu, kde obědvali, přivítal je Tar’apan. Pam dychtivě hleděla na velké zvíře. Moc si přála se na něm svézt. Ceroth, jako by jí četl myšlenky, zavolal talbuka a zvedl ji do sedla.
„Už jsi někdy jela na koni?“ zeptal se.
„Několikrát,“ špitla a trošku bojácně hleděla z výšky talbukovi hřbetu.
„Tohle je hodně podobné, jen bezpečnější, Tar’apan nenechá spadnout nikoho, koho mu přikážu nést. A navíc, tebe by nenechal spadnout za žádnou cenu,“ dodal s úsměvem.
„Tak, trošku ho pobídni patami, uzdou ho řiď, kdyby jel moc rychle, zavolej na něj.“
Pam kývala hlavou ale poslouchala jen napůl ucha. Talbuk ji doslova uchvátil. Hladila jeho klenutý krk a hustou bílou hřívu. Cítila mohutné svaly zvířete pod sebou.
„Tak jeďte,“ plácl Ceroth talbuka.
Zvíře zaržálo a vyrazilo klusem podél náměstí. Pam malou chvíli trvalo, než se sžila s pohyby talbuka. Ale s každým dalším krokem získávala jistotu. Začala si jízdu užívat. Pobídla Tar’apana do cvalu. Zvíře prodloužilo krok. Pam se pyšně podívala na Cerotha, který ji s úsměvem pozoroval. Zamávala mu. A pak znovu pobídla talbuka. Zvíře si spokojeně odfrklo a zrychlilo. Opustilo náměstí a vydalo se dlouhou ulicí na sever, Cerotha s Theorynem nechali na náměstíčku. Pam chtěla vyzkoušet talbukovi rychlost, chtěla cítit vítr ve vlasech a pohyb mohutných svalů pod sebou. A Tar’apan zrychlil. Zatajila dech. Domy po stranách ulice se slily do jednolité čáry. Talbuk se hnal rychlostí bouře, ale Pam tušila, že by dokázal běžet ještě rychleji, mnohem rychleji, kdyby chtěl. Radostně zavýskla a talbuk ji odpověděl zaržáním. Po chvíli zpomalila a pak otočila Tar’apana a vrátila se s ním zpátky. Ceroth už na ni čekal, když Pam sesedla z talbuka, podal jí pár kostek cukru, aby zvíře odměnila. Tar’apan s chutí spolykal nabízený pamlsek a pak jí opřel hlavu o rameno a dlouze se jí zadíval do očí.
Pak poodstoupil, zafrkal a rozeběhl se napást. Pamela málem vylétla do oblak, jak jí naplnilo štěstí.
„Co takhle malá svačinka?“ zeptal se Ceroth a odněkud vytáhl konvici s čajem.
Pam radostně zavýskla a roztančila se. Dnešek byl prostě báječný. Nepřekonatelný den. Ceroth se vesele smál s ní. Pak spolu jedli borůvkový koláč a zapíjeli ho vynikajícím čajem, leželi na dece a hádali, čemu se podobají mraky nebo pošťuchovali Theoryna. Bylo to nádherně strávené odpoledne, Pam si nemohla přát lepší. Jak se chýlil večer Ceroth přinesl dříví a zapálil oheň. Pak vytáhl druhou deku a Pam pečlivě zabalil, aby jí nebyla zima. Seděli spolu u ohně a sledovali vycházející hvězdy. Pam se stulila k Theorynovi a po očku sledovala Cerotha. Bylo to zvláštní, že přijel dnes, vlastně o něm skoro nic nevěděla. Znala jen jeho jméno, ale nevěděla, co ho sem přivedlo, co dělá a kde žije. Jestli má rodinu, přátele. Pohlédla na něj. Elf zíral do ohně a pobrukoval si nějakou písničku. Když na sobě ucítil její pohled, zvedl oči a usmál se.
„Pokud se chceš na něco zeptat, klidně můžeš,“ řekl laskavým hlasem.
Pam se nadechla. Najednou nevěděla kde začít, chtěla se zeptat na tolik věcí. Odkašlala si.
„Proč, proč jsi sem přijel?“
„Přijel jsem za tebou pochopitelně. Odvedu tě odtud,“ řekl a pohlédl jí do očí.
„Odvedeš mě? Kam?“ zeptala se vyděšeně.
„Nemusíš se bát, odvedu tě k tvému tatínkovi. Stýská se mu po tobě.“
Pam vytřeštila oči. „Tatínek tě poslal?“
„Ne tak docela,“ zavrtěl hlavou. „Je to trošku složitější, ale zavedu tě k němu.“ Usmál se a ona pocítila naději. Uvidí tatínka, už brzo.
„Ale určitě máš ještě další otázky, ne?“
„Jistě,“ přikývla horlivě hlavou, „Odkud jsi? Máš rodinu? Kde jsi potkal Theoryna a Tar’apana?
„To je hodně otázek najednou,“ zasmál se, „Ale dobře, pokusím se na každou odpovědět. Tak, jsem z Quel’Thalasu, elfího království, o tom jsi už slyšela viď?“ Pam přikývla.
„Rodinu nemám,“ řekl Ceroth a v očích se mu podivně smutně zalesklo, „ale zato mám spoustu přátel,“ dodal s úsměvem.
„A kde jsi potkal Theoryna a Tar’apana?“ nedala se odradit Pam.
„Na dítě jsi nějaká hodně zvědavá, mladá dámo,“ pravil se smíchem, „Tar’apana mám ze vzdálených krajů, ze země, která se jmenovala Draenor. A tady kočičáka,“ šťouchnul do Theoryna, „Jsem potkal v údolí Winterspring v Kalimdoru.“
„Kalimdor, Draenor, to zní tajemně,“ zasnila se Pamela. „Moc ráda bych se tam podívala.“
Ceroth se usmál. „Třeba se tam někdy podíváš. Zítra vyrazíme na cestu za tvým tatínkem. Je to hodně daleko. Měla bys už jít spát.“
Pam si najednou uvědomila, že je hrozně ospalá. Zavrtala se ještě víc do deky.
„Dobrou noc,“ špitla a usnula.
Ceroth si povzdechl a pohladil ji po vlasech.
Pak vstal a začal se procházet po náměstí. Jako elf spánek nepotřeboval. A navíc, měl mnoho věcí k přemýšlení. Pohlédl na oblohu posetou hvězdami a začal zpívat. Tiše a konejšivě, jako když vánek hladí listy stromů. Zpíval o minulosti o černém stínu, který přišel a roztáhl perutě smrti nad zemí jeho lidu. Zpíval o ztracených snech a přáních, zpíval o naději, která vzešla a padla a zpíval o touze, kterou jeho lid cítí.
Pam se uprostřed noci probudila a rozespalýma očima pátrala po Cerothovi. Našla ho, jak bloudí mezi ruinami domů a zpívá tichou píseň beze slov. Připadala jí krásná ale smutná. Chtěla vstát a zeptat se ho, o čem zpívá, ale spánek ji znovu přemohl a ona usnula.

Probudilo ji slunce, které jí svými paprsky hladilo tvář. Otevřela oči, pak se posadila a protáhla se. A pak zatahala Theoryna za hřívu. Mohutný lev, ji udělil štulec, po kterém se odkutálela několik kroků. Se smíchem se postavila a zaujala obrannou pozici, s výhružně vystrčenou bradou a zaťatými pěstmi. Lev na ní spočinul pohledem a zamručel. Pam se na něj vrhla a jala se ho lechtat. Theoryn ji lehce povalil na zem a jazykem jí olízl tvář.
„Dooost,“ prosila se smíchem Pam.
Lev odskočil a pak si znovu lehl na zem, hlavu si položil na přední tlapy a mžoural na ni. Pam ho podrbala mezi ušima, a pak se rozhlédla po Cerothovi.
„Tady jsem,“ ozval se měkký, melodický hlas a elf vystoupil zpoza jednoho z domů. V ruce držel kouřící konvici s čajem. „Máš hlad?“ zeptal se s úsměvem.
„Jako lev,“ odpověděla Pam.
„Dobře, dobře, tak pokud chvíli počkáš, dodělám topinky, čaj je hotový.“
Za pár minut už Pam spokojeně chroupala čtvrtou topinku. A se zájmem sledoval Theoryna, který žvýkal kus masa. Přitom přemýšlela o tom, co jí Ceroth večer řekl. Že ji vezme k tatínkovi. Moc se těšila, až ho uvidí. A Jessicu a tetu Marlene.
Po snídani začal Ceroth připravovat talbuka na cestu. Pam naposled doběhla do domu. Rozhlédla se po známých místnostech, ve kterých zatím prožila svůj život, a trošku ji zabolelo u srdce, nevěděla kdy a jestli vůbec se sem vrátí. Nakonec si došla do skříně pro Molly. Pevně panenku stiskla v rukou, a pak rázně vykročila ze dveří. Ceroth na ni čekal, Theoryn seděl vedle něj, tlamu pootevřenou jakoby v úsměvu. To by mě zajímalo, jestli se lev dokáže smát, zamyslela se Pam. Budu nad tím uvažovat, slíbila si. Ceroth ji pak s úsměvem vysadil do sedla a sám se vyhoupl za ní. Pam se chytila páru menších rohů, které talbukovi vyrůstaly z krku a zahleděla se kupředu. Elf mlaskl na zvíře a to se ladně rozeběhlo.

Dopoledne ujeli několik mil, Pam se cestou rozhlížela po okolní krajině. Zdálo se, jakoby na všem ležel šedý opar, který halil detaily. Jediné, co si vybavovala přesně, byla cesta, po které jeli. Zeptala se Cerotha, proč krajina vypadá tak smutně. Když tudy občas projížděla s tatínkem, byly všude kolem louky pokryté tisíci květin. Elf si povzdechl a pak pravil hlasem, ve kterém zněl smutek: „V této zemi vypukla strašná nákaza, ze které se zrodily ty nejhorší stvůry, jaké si dovedeš představit. Samotná země byla poskvrněna touto nákazou a potrvá mnoho let, než to zde bude vypadat tak, jako dřív.“ Pam nad tím přemýšlela. Najednou jí zamrazilo. Otřásla se odporem a radši se kolem sebe už moc nerozhlížela. V poledne se zastavili na oběd. Po jídle chvíli odpočívali a sledovali Theoryna, který kdoví kde vyslídil malou myš. Zvířátko pobíhalo lvovi po hřbetě bez známky strachu a v jednu chvíli se statečně vydalo na průzkum lvovy tlamy. Pam ji radši vzala k sobě. Myška jí svým pištivým zvířecím hlasem podala obsáhlé hlášení o průzkumu, načež začala šmejdit kolem Pamely a pojídat drobky borůvkového koláče. Pam se začala smát a pohlédla na Cerotha. Najednou zvážněla, v jeho očích znovu spatřila podivný smutek. Pak elf zamrkal a po smutku nebyl ani stopy. Z kousku papíru zmuchlal kouli, kterou hodil po Pamele. Ta si to nedala líbit a pochvíli se rozpoutala hotová bitva. Theoryn se netvářil moc nadšeně, když si z něj Pam udělala živý štít a zpoza něj pálila na Cerotha. Lev se důstojně zvedl a na vážnosti mu neubralo ani to, že ho elf zrovna trefil papírovou koulí do čenichu. Potřásl hlavou nad takovým dětinstvím a pomalu kráčel pryč. Ceroth mrkl na Pam a oba se rozesmáli. Pak zvážněli a začali se znovu připravovat na cestu. Po pár minutách už byli znovu v sedle a Tar’apan je unášel dál. Po třech hodinách Ceroth zpomalil a nakonec zastavil na kraji malého lesíka a seskočil z talbuka. Pam na něj udiveně pohlédla.
„Kousek odtud je Light’s Hope Chapel. Potřebuji nakoupit pár věcí, bude to trvat jen chvilku. Můžu tě poprosit, abys počkala tady?“
Přikývla. Nevěděla proč, jakoby nechtěl, aby šla s ním. Cítila však, že pro to má nějaký důvod.
Usmál se na ni, pak kývl na lva a oba se vydali na cestu. Pam v sedle talbuka osaměla, ale nijak jí to nevadilo, byla přece s Tar’apanem. Sesedla a lehla si do trávy. Přemýšlela, kdy se asi uvidí s tatínkem. Doufala, že už večer. Z přemýšlení jí náhle vytrhl zvuk kroků. S úsměvem se zvedla a vykročila elfovi vstříc. A náhle zůstala stát jako přimražená. Před ní stáli dva muži, oblečení v brnění s podivným rudým symbolem na prsou. Oba na ni koukali jako na zjevení. Stáli tak asi půl minuty a pak se jeden z mužů pohnul. Přešlápl a zamrkal.
„Vidíš to co já, Frede?“ promluvil.
„To si piš, že jo. Duch malý holky,“ řekl druhý muž a podrbal se na hlavě. „Co tady děláš?“ zeptal se.
Pam vyschlo v puse. On řekl duch. Duch malý holky. Copak myslel ji?
„No tak, co tu děláš?“ řekl opět ten, který se jmenoval Fred, netrpělivě.
„Já…já jsem přijela,“ řekla Pam nesouvisle a zalétla pohledem k talbukovi.
„Hmm,“ pravil první z mužů, a na tváři se mu objevil nehezký úsměv, „Duchové nemaj v tomdle světě co dělat. Měla bys jít zpátky do říše mrtvých.“
Pam se ani jeden z nich nelíbil. Zatoužila po tom, aby se Ceroth vrátil.
„Pokud nepůjdeš sama, pomůžeme ti,“ řekl Fred výhružně a udělal krok k ní.
Na víc Pam nečekala, obrátila se jako na obrtlíku a skokem se ocitla u talbuka. Vyšvihla se do sedla a pobídla ho patami. Zvíře vyrazilo jako blesk a Pam se už domnívala, že utekla. Vtom jí nějaká síla shodila ze sedla. Dopadla na zem, ale jako zázrakem se jí nic nestalo. Vyskočila na nohy, ale kolem ní se ze vzduchu zhmotnila jakási ohnivá síť, která jí zabránila v útěku.
„Asi to budem muset udělat postaru, Frede,“ řekl první z mužů a zamyšleně hleděl na Pam, která se zmítala v magické síti.
„Jo, jo. Uhni trošku, pošlu ji tam, odkud sem přišla,“ odpověděl Fred a natáhl ruku. Pam zasáhla omračující bolest, jakoby jí tělo probodávaly stovky rozžhavených jehel. Oči se jí zalily slzami. Slyšela křik, a pak si uvědomila, že to ona křičí bolestí.
„To by stačilo!“ Ozval se rozzlobený hlas a bolest, která Pam svírala, ustala. Ležela na zemi a třásla se, přesto však cítila, že teď už se jí nic nestane. Poznala ten hlas, i když hněv, který v něm cítila, v ní vyvolával hrůzu.
„Nepleť se do toho, nebo ti uříznu ty tvoje elfský uši,“ zavrčel Fred. Pam pootevřela oči. Viděla Cerotha, který stál několik kroků od mužů, kteří ji přepadli. Když mu pohlédla do tváře, zalapala po dechu. Kdyby byla na místě obou mužů, hned by utekla. Oni jakoby si nevšimli hněvu, který elfovi plál v očích.
„Říkal sem ti, aby tu nezacláněl elfáku,“ Fred rozčileně postoupil vpřed a ruka mu sjela k meči.
„Ta mladá dáma je tu se mnou, doporučuji vám, abyste hned zmizeli, nebo toho budete litovat,“ pravil Ceroth a v očích se mu zablýsklo.
„Slyšels’ to Frede? On nám vyhrožuje! Na něj!“ zařval první z mužů, vytasil meč a vrhnul se na elfa. Pam spatřila rudou šmouhu, a pak uslyšela výkřik. Zamrkala, první z mužů klečel na zemi, na krku mu spočívala špička Cerothova meče. Mužova ruka ležela na zemi, stále svírala zbraň. Fred s výkřikem tasil svůj meč. Ceroth k němu přiskočil a dvěma ranami jej odzbrojil. Fred s nechápavým výrazem hleděl na ruku, ve které před chvílí svíral meč.
„Seber svého kumpána a zmiz,“ zasyčel elf. Fred poslechl jeho příkazu, pomohl vstát svému druhovi a bleskurychle se oba ztratili v lese. Ceroth vrátil meč do pochvy a starostlivě se obrátil k Pam. Děvče vstalo, z očí se jí stále ještě řinuly slzy.
„Už je dobře,“ řekl Ceroth a objal ji. Pam se třásla, když se jí zeptal, jestli jí něco neudělali, zavrtěla hlavou. Skoro neposlouchala, co říká. Stále slyšela Freda, jak říká: „Je to duch malý holky.“
„Já…,“ vymáčkla ze sebe, „Já jsem mrtvá?“ Stálo jí hodně přemáhání, aby tu větu ze sebe dostala. Pohlédla na Cerotha. V očích se mu usadil ten dobře známý smutek, ale teď už ho neskrýval. Přikývl. Pam se znovu rozplakala. Teď už chápala, proč ji poutníci, kteří přišli do města, neviděli, proč neměla hlad. Tolik věcí najednou dávalo smysl. Náhle jí bylo všechno jedno. Vždyť byla mrtvá. To, co považovala za sebe samu, byla jen vzpomínka na ni. „Takhle neuvažuj,“ uslyšela dobře známý tichý hlas. Pohlédla na Cerotha přes závoj slz.
„Tys…tys mi lhal? Nedovedeš mě za tatínkem, že ne?“
„Nelhal jsem, skutečně tě za ním dovedu. Tvůj tatínek…zemřel. Bojoval, aby tě ochránil před těmi, kteří ti chtěli ublížit, ale ani jeho odvaha se nemohla měřit se zlou vůlí, která je ovládala, a on padl. Tebe objevili v domě a…“ Hlas se mu zlomil. Několik vteřin mlčel a hleděl do země. „Byli jste od sebe dlouho odloučeni, Pam. Přišel jsem, abych tě odvedl za ním. Věř mi.“
Přikývla. Slzy jí dál stékaly po tváři, ale uvědomila si, že on bude stát vždycky při ní. Ať se stane cokoliv.
Ceroth zvedl ze země panenku a pohlédl na ni. „Musíme vyrazit,“ řekl spíš pro sebe. „Ještě nás čeká kus cesty.“ Otočil se a písknutím přivolala Theoryna a Tar’apana. Pak zvedl Pam do sedla. Vzal talbuka za uzdu a vedl jej dál po cestě. Minul odbočku k Light’s Hope Chapel a pokračoval dál na sever. Pam se mlčky rozhlížela. Na severu jí upoutal zlatavý záblesk. Podívala se pozorně tím směrem a spatřila střechu jakési budovy. Po pár minutách uviděla dům na kopci, postavený podle elfského slohu. Byla to nízká budova, s doširoka se rozebíhajícími křídly, postavená ze dřeva. Uviděla široký zdobený štít se zlatými ornamenty. Od nich se odrážela sluneční záře, která jí dříve upoutala. Ceroth pod kopcem uhnul trošku doleva, před nimi se objevila pěšina, která stoupala vzhůru k domu. Vydali se nahoru a po chvíli stanuli před domem. Pam ucítila vůni pečeného masa. Uvědomila si, jaký má hlad. Dokonce zapomněla na nepříjemné odpolední setkání a usmála se na elfa. Ten její úsměv oplatil a pomohl jí sesednout.
„Tak tady bydlíš?“ zeptala se Pam a se zájmem si prohlížela dům. Vypadal útulně.
„Kdepak,“ zavrtěl hlavou Ceroth, „Ale občas se sem zajedu podívat. Kdysi se zde rozléhal smích a zpěv. Dnes však je toto místo opuštěné zůstaly jen vzpomínky.“
Pam na něj pohlédla. Tohle nebyl ten Ceroth, který se s ní vesele smál, nebo pošťuchoval Theoryna. S nadcházejícím večerem byl elf stále smutnější a smutnější. Pam tušila proč.
„Pojď, jistě máš hlad,“ vytrhl ji z přemýšlení jeho hlas. Vešla do domu. Před sebou uviděla dlouhý stůl, který se doslova prohýbal pod jídlem, které na něm leželo. Zasmála se a dokonce i na Cerothově tváři se objevil úsměv. Přistrčil ji židli a sám se také usadil. Tak výborné jídlo Pam ještě nejedla. Bylo tam všechno, co měla ráda a jakoby toho ani neubývalo. Jakoby se čas vrátil zpátky, oba se spolu vesele smáli a povídali si. Pam si přála, aby to nikdy neskončilo, přesto věděla, že to není možné. Nakonec už nemohla sníst ani sousto, a tak se jen pohodlně rozvalila na židli a drbala Theoryna mezi ušima. Ceroth se zvedl a pokynul jí, aby ho následovala. Sklouzla ze židle a šla za ním. Vyšli na verandu, která se topila v záři zapadajícího slunce. Pam přivřela oči. Ta záře byla tak oslepující. Podívala se na Cerotha. Ten stál vedle ní bez hnutí, oči měl zavřené, zdálo se, jakoby naslouchal něčemu, co mohl slyšet jen on. Pak začal zpívat. Pam překvapeně zamrkala, neboť mu rozuměla, přestože zpíval elfsky. Tak krásnou píseň ještě neslyšela. A přestože jakmile zmlkl, a ona si zkusila zanotovat, na slova si nevzpomněla.
„To byla krása,“ zašeptala. „Děkuju, děkuju za všechno.“
Pohlédl na ni. Ty smaragdové oči, ji doslova pohltily. „Není zač,“ řekl tiše.
Pak zvedl oči a zahleděl se na zapadající slunce.
„Už je čas,“ pravil smutně.
„Bude…,“ Pam si odkašlala, „ Bude to bolet?“
„Ne, nebude,“ pravil laskavým hlasem a položil jí ruku na rameno.
Pohlédla do jeho smaragdových očí a věděla, že mu může věřit. On by nikdy nedopustil, aby se jí něco stalo. Poodstoupil několik kroků, natáhl ruku a opsal ji ve vzduchu kruh. Ten se neustále zvětšoval, až byl tak velký, jako elf. Pam pohlédla doprostřed kruhu a spatřila písčitou cestu, která se jako had kroutila mezi loukami, které byly poseté tisíci květinami. Na pěšině stál muž. Jakmile ho Pam uviděla, rozbušilo se jí srdce. Byl to její tatínek. Usmíval se na ni. Zvedla ruku, aby mu zamávala. Naznačil jí, aby šla k němu. Pam nedočkavě vyrazila. Ale po pár krocích se ohlédla. Ceroth stál na místě a usmíval se. V očích však měl smutek. Vrátila se těch pár kroků zpátky a objala ho. Vytryskly jí slzy. Nevěděla, co má dělat. Věděla, že by měla jít za tatínkem, ale přece nechtěla svého kamaráda opustit. Ceroth se jemně vymanil z jejího sevření a klekl si k ní. Otřel jí slzy a usmál se na ni.
„Tatínek na tebe čeká. Měla bys jít za ním,“ pravil měkce.
Pak vytáhl panenku a podal jí Pam. Ta však zavrtěla hlavou: „Nech si ji. Aspoň na mě budeš mít památku.“
Usmál se a pohladil ji po vlasech. „Sbohem Pam, moc rád jsem tě poznal.“
„Sbohem,“ řekla Pam a do očí jí znovu vstoupily slzy. Otočila se a vydala se k tatínkovi.
Ceroth tam stál ještě dlouho potom, co zmizela. V ruce svíral panenku, kterou mu věnovala. Po chvíli se k němu přidal Theoryn. Oba pak sledovali slunce, dokud nezapadlo. Pak se elf otočil a vyšel z domu, nasedl na Tar’apana a vydal se na cestu. Lev ho následoval. Po několika chvílích oba zmizeli za zatáčkou.


Konec

tak původní plán dávat jednu kapitolu cca každý týden nějak nevyšel- buďto bylo večer RP, takže jsem nepsala, nebo mě prostě pak už nějak nechytala psací nálada. Nu, bude to zajímavé zase se snažit nějak rozepsat a chytit trochu té spisovatelské nálady. Snad bude tenhle kousek zatím stačit. Je to kratší a má otevřený konec, ale než bych dopsala zbytek, tak by to zase mohlo trvat pěkně dlouhou dobu. Na druhou stranu od asi poloviny třetí kapitoly už mám screeny, takže pak už se to bude přece jenom popisovat snadněji  

Byla vzhůru. Věděla, že je, ale zoufale se snažila zase usnout. Nechtěla otevřít oči. Chtěla, aby to byl všechno jenom sen. Když jí spánek tak dlouhou dobu unikal, uznala svoji porážku a opatrně otevřela oči. Neprobudilo ji světlo. Jakkoliv se jí včera zdály všechny věci kolem ostré, teď to bylo pryč. Kolem bylo opět ticho. Těžké závěsy zůstávaly zatažené tak, že přes ně neprosvítal ani jediný paprsek světla. Vše v pokoji osvětlovala jen slabá záře malého krystalu u vchodu.
Lehce zamrkala a protřela si oči. Uvnitř pokoje byla vážně tma, ale neodvažovala se odstranit závěs. Slunce by bylo pro její oči ještě příliš. Elfka se rozhlédla po pokoji. První na čem spočinul její zrak byla velká láhev s vodou, kterou tu včera nechal ten cizinec. Zhluboka se nadechla a cítila sucho v ústech. Jako kdyby nepila celá staletí.
Odhrnula teplou přikrývku a opatrně došlápla bosýma nohama na podlahu. Až teď jí došlo, že je skoro nahá. Přitom včera na sobě zajisté nějaké oblečení měla. Ohlédla se na postel a uviděla svoji róbu, tedy pokud se to dalo vůbec róbou ještě nazvat. Šedá látka byla vybledlá a trčely z nitě. Kdysi jistě nádherné vyšívání bylo rozedrané, a i když se ji pravděpodobně někdo pokoušel vyprat, stále viděla stopy po krvavých skvrnách. Vyjít v takovýchhle šatech do města, tak se i ten nejhamižnější elf zastaví a dá vám zlaťák, jen aby jste v tom nechodili.
Vedle róby ležely staré kalhoty a boty. Všechny ty věci byly její. Nevěděla jak, ale nějak je prostě poznala. Teď jí však šlo jen o jednu věc.
Opatrně se postavila a udělala několik kroků ke stolu. Rozhodně se cítila mnohem silnější, když zvedla velkou láhev a naráz vypila víc než polovinu jejího obsahu. Pak její pozornost upoutalo něco jiného. Vedle láhve leželo několik kousků chleba. Když z jednoho zkusila ukousnout, zarazila se. Pokud je tu ten muž nechával, když ho naposledy viděla, určitě nepočítal s tím, že by mohla spát tak dlouho. Stěží do sebe dostala jeden kousek a cítila, jak jí oschlá kůrka řeže do patra, ale hlad byl silnější. Vedle chleba ležel kousek nějaké zeleniny. Odložila zbytek chleba a pokusila se sníst cosi, co vypadalo jako kořen. Rozhodně se ale dal pokousat lépe, než předchozí jídlo.
Elfka se rozhlédla po pokoji a vydala se k oblečení. Málem cestou zakopla o mísu s vodou. Vedle ní ležel ručník a malé zrcátko. Opatrně je zvedla a spatřila svoji tvář. Musela ji vidět nejmíň tisíckrát, ale zdála se jí tak nějak nová. Z odrazu na elfku koukal pár modrozelených očí. Vlasy měla rozpuštěné a spadaly jí do tváře. Když je odhrnula, konečně uviděla, co ten muž tak sledoval na její tváři- po celé délce, od očí až ke rtům měla elfka škrábance. Né moc dlouhé ani hluboké, ale byly tam. Viděla je jen díky tomu, že si někdo dal práci a umyl jí obličej. Dokonce viděla i zbytky masti, kterou byly škrábance potřené. Co se ovšem týlako vlasů, v těch měla stále ještě kousky zaschlého bláta. Okamžitě sáhla po kartáči a začala si je odstraňovat. Na zem padaly drobounké kousky směsi hlíny a popela. Česala si je několik minut, dokud si nebyla jistá, že je všechny špína pryč. Pak se obrátila k vodě a rychle se opláchla. Ať už byl jejím hostitelem kdokoliv, nehodlala se mu ukázat špinavá.
Vzala všechno, co našla na posteli a oblékla se. Nebyla jí zima, ale nechtěla, aby ji kdokoliv viděl. Pak vykročila směrem ke dveřím. Přivřela oči, aby ji neoslňovalo slunce a pomalu otevřela dveře. Pak otevřela i oči. Nemusela se bát, že by bylo slunce pro její oči moc zářivé. Vůbec je neviděla. Celou oblohu pokrývala vrstva mraků tak tlustá, že sotva šlo poznat, jestli je poledne nebo už večer. Mraky měly stejnou barvu jako její róba a jako by se nemohly rozhodnout, jestli by z nich mělo začít pršet, nebo ne.
Elfka se rozhlédla, jestli kolem nejsou stráže. Už při otevření dveří slyšela nějaké hlasy, ale kolem nikdo nebyl. Udělala několik kroků dopředu, jen aby se okamžitě vyděšeně natiskla na stěnu budovy. Její srdce bilo jako o život, ale nakonec sebrala všechnu odvahu a přešla až k zábradlí a nahlédla přes. Dolů to muselo být nejméně patnáct metrů. Prsty se jí křečovitě sevřely kolem tenkého zábradlí. Zajisté nebyla ve městě. Viděla jen několik budov a několik cvičících elfů přímo pod věží. Celé jí to připadalo spíše jako vojenská pevnost.
V její mysli spolu soupeřila bázlivost a zvědavost. Nakonec zvítězila zvědavost a elfka zamířila po schodech dolů. Celou dobu se držela u stěny, aby ji z okolí vidělo co nejméně očí. Došla až na balkón, ze kterého vedla jen jedna cesta-přímo přes velký sál, na její vkus až příliš zaplněný cizinci, kteří tu očividně byli doma. Pár pravděpodobně vojáků sedělo u stolu a hráli karty, další malá skupinka se něčemu hlasitě smála, když jeden z nich pantomimou něco naznačoval. Elfka polkla a váhavě vkročila do místnosti. Byla ráda, že její šaty nemají žádnou výraznou barvu, ale stejně cítila, jak se na ni upřely jejich pohledy. Museli být zvědaví. I přes vojenskou disciplínu nedokázali odolat zvědavosti.
Rychle přešla kolem stolů, protáhla se mezi lehkými závěsy a vyšla ven, kde bylo přece jenom méně osob. Elfové, kteří zde cvičili, pravděpodobně viděli takovéhle návštěvy každou chvíli, nebo prostě neměli čas ani nutkání ji sledovat. Vedle velkého sálu stálo několik budov. Některé vypadaly nově, jiné zase už rozhodně zažily lepší časy a kolem celého místa někdo vztyčil hradby.  Uprostřed toho všeho se tyčila velká socha elfa s lukem. Elfka došla až k ní a pokusila se přečíst nápis na destičce, který byl téměř zarostlý mechem.
,,Elr..Elrend...“ elfka opatrně odtrhávala zbytky mechu a doufala, že tam nebyly schválně. Pak uslyšela někde za svými zády uchichtnutí. Nevěnovala tomu pozornost a dál se snažila přečíst jméno na desce. Ulámanými nehty se zkoušela strhnout zbytek mechu, ale nepodařilo se jí to. Upustila od svého snažení a rozhlédla se. Kolem nikdo nebyl, jen v dálce u velkého sálu cvičili vojáci. Elfka se zamračila a opatrně přešla ke zdi. Vzduch všude kolem byl cítit něčím, co neznala a v róbě jí i přes absenci slunce bylo skoro až horko. Procházela kolem zdi jen pár metrů, než narazila na původce uchichtnutí. Za stromem, který se tyčil u kamenné zdi, seděla postava elfa. Něco na něm bylo zvláštní, ale nevěděla co. Viděla jej jen zezadu, ale měla z něj zvláštní pocit. Jiný. Neznámý. Nový. A přesto nějak zvláštně uklidňující. Jako by dotyčného znala celé roky.
Přitiskla se ke kmeni stromu a potichu našlapovala, aby elfa obešla konečně mu viděla do tváře. Doufala, že ji při tom neuvidí a trochu se ulekla, když se její přání okamžitě splnilo. Elf měl přes oči zavázaný černý pruh látky. Elfka udělala dalších pár kroků a tiše se před něj postavila, aby si ho mohla prohlédnout a snažila se ani nedutat. Byl starší. Rozhodně vypadal o dost starší než ona, ale na druhou stranu mladší, než elf, který ji ošetřoval. Dlouhé modré vlasy měl svázané nahoru a bylo poznat, že si neliboval v jejich česání. Všechny rysy ve tváři byly ostře řezané, ale z nějakého důvodu vypadal strhaně a podvyživeně. Ve tvář měl neutrální výraz. Možná ji neslyšel. Třeba byla opravdu tak tichá, jak doufala. Něco se jí na něm nezdálo. Měla z něj divný pocit, ale zároveň se u něj cítila podivně v klidu.
Pozorně si prohlížela všechny rysy jeho tváře, když se elfův výraz změnil. Usmál se.
,,Věru, netušil jsem, že je toho na mě tolik ke zkoumání.“ Elfka při tom zvuku skoro nadskočila leknutím. Nebyla dost potichu? Nebo ji elf přes pásku přece jenom viděl? Srdce se jí rozbušilo jako o závod a bylo těžké se rozhodnout, jestli zůstat na místě, nebo okamžitě utéct zpátky do pokoje. Elf jako by se díval přímo na ni. Možná tam meditoval, nebo jen nechtěl, aby mu svítilo světlo do očí. Tak jako tak pásku z očí nesundal, i když se na ni očividně díval.
Nohy se nakonec rozhodly zůstat na místě a na útěk bylo tedy jak se zdá pozdě. ,,Je tu volno?“ ukázala na zem vedle elfa.  Hlas se jí třásl, ale spíše nervozitou než strachem. Elf kývnul a dál se usmíval. Elfka se posadila vedle něj a přemýšlela, co tam vlastně dělá. Přitom ho ovšem stále sledovala a snažila se prozkoumat každý kousíček jeho tváře. ,,Opravdu jsem až tak zajímavý?“ rozetnul ticho.
,,Já... j-já... já jsem...“ začala okamžitě koktat. ,,Vy jste tu nová...“ dokončil větu za ni. Elfka jen rychle kývla a doufal, že přes pásku nejde nic vidět. Už tak byla celá rudá a nervózně trhala nitky z rukávu róby. ,,Hodila by se mi hlasitější odpověď. A nemusíte se mě bát. Já, teda většinou, nekoušu“ vycenil zuby. V tu chvíli se už elfka neubránila smíchu.
,,Promiňte, že se tak ptám, ale... kde to vlastně jsme?“
,,V Elrendarské pevnosti. To nevíte? Moc poutníků sem zrovna nezavítá, ale ti co ano, tak většinou ví, kde jsou.“ Otočil se k ní a i přes zakryté oči by klidně odpřisáhla, že si ji prohlížel. Alespoň tedy měla takový pocit. ,,Já, vlastně ani nevím, jak jsme se sem dostala. Ale za všechno vám děkuji pane.“ Elf se při tom označení neubránil dalšímu uchichtnutí. ,,Tak pane mi vážně už dlouho nikdo neřekl. A tahle pevnosti mi tak taky rozhodně neříká. Jsem Altash a nemusíte se bát. Jsem tu host stejně jako vy.“

Obrovské Slunce se pomalu koulelo za horizont. Přicházela noc a s ní odlehčení od pálivé záře, která sežehla krajinu vhodnou akorát tak pro piráty.  Žár slunce přes den byl nesnesitelný, jako kdyby vysával všechnu vůli k bytí. Horký bílý písek násobil teplo a měnil každý závan větru v boj o holý život. Malá elfka pomalu zkoušela konečky prstů, jestli mříže klece vystydly natolik, aby se o ně mohla opřít a konečně se alespoň trochu uvolnit. Jediné co jí z pod jednoduché látky, ve které byla zabalená, vykukovalo, byly dlouhé uši a smaragdově zelené oči. Jestli správně počítala, byl to třetí den po měsíční plavbě, co dorazili do Tanaris. Malá elfka se opřela o horoucí mříže. Ostatní děti v její kleci udělali totéž, byl to totiž jediný způsob jak přežít noční mrazy. Na začátku jich bylo víc než dvacet, teď jich kvůli dlouhé plavbě v hrozných podmínkách a pak teplu přes den a nočním mrazům zůstalo jen jedenáct. Nikdy nezapomene na ten pocit, když uviděla tvář jednoho z dětí, co znala od malička a věděla, že ono se už neprobudí. Jejich nehybná tělíčka ležela v kleci s ostatními dětmi i několik dní než to piráti zjistili a bez jakéhokoli soucitu hodili přes palubu. Její hlas utichl po prvním týdnu a slzy vyschly v druhém. Ve svém nitru cítila prázdnotu. Spánek byl takřka nemožný, jednak kvůli nepohodlí a chladu, nejhorší však byly smrtelné výkřiky, které se ozývaly v její hlavě, když se její oči třeba jen na chvilku zavřeli. Nikdy by ani jen nepomyslela na to, že ten osudný den skončí jako sirota. Slunce zapadlo a ohně pirátu se rozzářily. Alkohol, zpívání a bitky až do východu slunce byly na nočním pořádku. Malá elfka se třásla, ale ne zimou, už několikrát viděla, jak si opilí piráti vypůjčili jednu z holek, aby si s ní "pohráli".  
Její uši sebou škubly, jakmile k nim dolehnul zvuk kroků. Malá elfka se stáhla do klubíčka, očekávajíc že bude na řadě s "hraním" si s piráty. Zvuk co uslyšela, nebylo skřípaní dveří klece, ale kloktání. Její zrak zabloudil k strážci, co den co den stál při kleci. Elfkyne zelené oči se roztáhly doširoka, když spatřila člověka, co je strážil, dusit se vlastní krví. Začala se rychle ohlížet, aby spatřila toho, kdo to udělal. Jediné co však viděla, či už to bylo kvůli tmě, nebo únavě, byli ostatní spící děti a ohně pirátů a jejich divoké stíny. Hlasité vytí náhle přetnulo zvuk oslav. Mladé elfce proběhl mráz po zádech, co ji však samou udivilo, vytí jí přidalo na odvaze. Pomalu se zvedla a těžkými krůčky kráčela k mřížím. Její špičatá uška sebou znovu škubla, když zachytili zvuk tlumených pádů. Ohně poutaly pozornost jejích očí a plnili tak okolí ještě vetší temnotou. Její zrak znovu zabloudil k teď už nehybnému strážci. Okamžitě spatřila dýku, kterou měl strážce u opasku. V ten moment věděla, co chce. Mezery mezi mřížemi by normálně nestačili, aby jimi prostrčila co jen zápěstí, ale týdny hladu způsobili, že dokázala prostrčit ruku až po rameno.  Co si ale za okamžik uvědomila, bylo, že na dýku stále nedosáhne. Shodila látku, co ji zakrývala a odhalila svoje zlaté vlasy sahající jí až po pás. Znovu se natáhla za dýkou. I když získala par cenných milimetrů, stále to nestačilo, aby se jí co jen dotkla. Díky svému počínání si vůbec nevšimla, že v táboře mezi tím vypuknul poplach. Piráti zmateně pobíhali kolem a snažili se najít toho, kdo zabil jejich společníky. K elfčině smůle si jeden z pirátů všimnul jejího chování. Uvědomila si to až po tom co ucítila ostrou bolest na ruce. Chtěla ruku rychle stáhnout, ale už bylo pozdě. Veliká bota piráta její ruku vtlačila do horkého písku. Malá elfka zapištěla, když ji horký písek popálil na ruce. Najednou však tlak na její ruce pominul. Elfka zdvihla zrak a spatřila černý úsměv na zarostlé mužské tváři. Pirát, oblečený v těžkém koženém oděvu hnědé barvy s pistolí u boku tiskl v ruce šavli a šklebil se na ni s polovinou zubů a více chlupy na bradě než na hlavě. V jediné sekundě se jeho šílený usměv změnil ve výraz plný bolesti. Něco za ním ho zvedlo se zemně a jeho tělo se začalo divně cukat. Elfka párkrát zamrkala, po chvilce se její oči přizpůsobily tmě a ona spatřila za Pirátem něco velikého a bílého. Ozvalo se hlasité prasknutí a údy piráta ochably a on se sesunul k zemi.  Zpoza něj se vynořil sněhově bílý vlk velký jako kůň.  Elfku zalil studený pot, když vlk udělal krok směrem ke kleci. Jeho obrovské drápy bez problémů pronikly těžkým koženým brněním piráta, kdys si na něj stoupnul. Několik silných prasknutí naznačovalo, že vlk měl taky správnou váhu k poměru svého těla. Bíla bestie sklonila hlavu a svůj čumák zarazila mezi mříže. Několik krát nasála vzduch přes nozdry tak silně ze se elfce dostal do očí písek zpod klece.  Ozvalo se hlasité písknutí. Vlk sebou trhnul směrem, odkud přišlo, zastříhal ušima a třemi skoky zmizel tiše ve tmě. Elfka se rozhlédla a spatřila, že pirátské ohně pohasly a nastalo děsivé ticho. Ještě uslyšela dva tlumené výkřiky, než se opět vše ponořilo do ticha. Elka pocítila vedle sebe ostatní děti, které s ní hleděly to temnoty. Jediné co teď šlo slyšet, byl tichý příboj vln. Trvalo dobrou chvíli, než zase uslyšela něco jiného než moře. Silné odfouknutí prolomilo ticho. Z temnoty se znovu vynořil bílý vlk, na sobě měl naloženo plno věci, pres zbraně jako pušky, šavle, dýky, až po měšce pravděpodobně plné mincí. Nečekaně se zpoza vlka vynořila mužská postava v kožené róbě s kápí přes hlavu. Elfka pečlivě sledovala počínání postavy. Muž utáhnul popruhy na vlkovi a pak ho pohladil po hlavě, následně přeložil hlavu ze strany na stranu a sundal z vlka deset dýk, deset velkých vaků s vodou a pět měšců s mincemi. Postava se pak otočila směrem ke kleci. Tichými kroky prošla vzdálenost, která je dělila, a zůstala stát před zamknutými dveřmi.  Všechny děti se natlačily na opačnou stranu kromě malé elfky, která ani na jeden okamžik nespustila oči z cizince. Když muž přistoupil k zámku a vyndal pomalým pohybem opásanou dýku, aby zámek vypáčil, malá elfka mu nakoukla pod kápi. Detaily tváře byly zahaleny tmou, ale všimla si, že muž měl oči převázané páskou. Muž zarazil dýku mezi mříž a zámek a rychlým pohybem zápěstí zámek odlomil. Za doprovodu skřípání dveře pomalu otevřel. Postava chvíli stála na místě, pak nasála vzduch přes nozdry, jak to udělal předtím vlk.
„Jeďte na sever, podél moře, před svítáním dorazíte ke skalám, tam se na den schovejte. Vyrašte znovu po západu slunce, první vesnice je pak ještě půl noci cesty,“ zazněl mužův hlas. Nedalo se z něho vyčíst takřka nic. Muž se pak otočil a odkráčel směrem k vlkovi, toho pohladil a spolu se vydali na jih. Malá elfka vyskočila z klece, ostatní děti ji následovaly. Každému přidělila dýku a vodu, pěti chlapcům dala měšce s mincemi, byla překvapená, když viděla, že vyšlo na každého. Její pohled zabloudil zpátky ke kleci, v níž leželo nehybně jedenácté dítě. Zatřásla hlavou, jako kdyby z ní ten obraz chtěla dostat ven. Ostatní děti tomu nevěnovaly žádnou pozornost a pomalu začaly kráčet směrem na sever. Elfka však zůstala stát na místě a její pohled skákal z dětí do temnoty, kam zmizel muž s vlkem. Ostatní děti se zastavily a začaly ji volat, aby šla s nimi, malá elfka se jen usmála, opásala se dýkou, přehodila čutoru s vodou přes rameno a rozběhla do tmy, kam zmizel muž s vlkem.

Od téhle kapitoly se už povídka řídí hlavně texty z RP. Občas tam hodím třeba i něco z pohledu Ave, co nebylo zaerpený, ale hodí se to k pochopení jejího chování(přece jenom ořezat příběh jen na zaerpené části by byla škoda, ne?). Možná se tam jednou objeví něco, co někoho chytne a začne se o danou věc zajímat hlouběji. A třeba to určitou osobu nakonec naláká, aby se vrátila zpátky mezi nás.  

Seděli mlčky. Ani nevěděla, jestli to byly pouhé vteřiny, nebo minuty, když elf vedle ní zvedl hlavu a zavětřil jako pes. Pak se usmál.,,Prší." Avelion zvedla hlavu. Obloha byla pořád stejně zatažená, ale nezdálo se jí, že by z ní něco padalo. Jen šedivé mraky a trochu studený vítr. Nechápavě otočila hlavu k elfovi, když náhle na zem před stromem dopadly první kapky vody. Úsměv na elfově tváři se rozšířil tím víc, čím prudčeji se rozpršelo. Už ani mohutná koruna stromu nedokázala zadržet příval vody, ale zdálo se, že to ani jednomu nevadí.
,,Měla by jste jít dovnitř, do sucha." otočil se k ní. Avelion natáhla ruku a s mírným úsměvem se zadívala na kapky, které na ni dopadaly. ,,Já mám ráda déšť. Je uklidňující."odpověděla. Altash si povzdechl a přejel si rukou po oblečení.,,Ale promoklé oblečení rozhodně není nic zdravého, nemyslíte? Já stejně už půjdu dovnitř, tak pojďte taky." Zvedl se a natáhl k ní ruku. Trochu ji to gesto zarazilo. Jak jen mohl vědět, že se už nezvedla? Nebo opravdu vidí? Jenom to na ni hraje? Podívala se na svoje šaty. Měla na sobě dost oblečení, ale opravdu začínalo být docela promoklé. Nakonec se rezignovaně zvedla a zamířili k velkému sálu. Tam ale Altash odbočil a vešel do mnohem menší budovy. Vedle stála ještě jedna a pak také věž, ale ona neměla odvahu se ptát co tam je. Prošla gentelmansky přidrženýma dveřima a rozhlédla se uvnitř. Celá místnost byla plná postelí menších než ta ve které spala ona, trochu stroze, ale zato účelně zařízená. Pokud byla ve vojenské pevnosti, tohle musely být zajisté kasárny. Altash nelenil, zamířil sebejistě k jedné z postelí a začal se přehrabovat v batohu. Pak vytáhl hnědou košili a bez nějakého ostychu se okamžitě začal převlékat. Okamžitě zrudla a snažila se sledovat něco jiného. Altash zatřepal hlavou jako pes když má mokrou srst a natáhl košili na sebe. Pak sáhl na kalhoty. Ty byly, naštěstí pro ni, dost suché. ,,Nechcete se také převléct do něčeho suchého?" otočil se k ní. Avelion lehce přejela rukou po svých šatech. Látka rychle sála vodu a začala studit na kůži. ,,Ne, děkuji. Trocha vody mi neublíží a stejně tu nemám žádné jiné oblečení. Jen to, ve kterém mě našli." usmála se. Altash při poslední větě zvedl zvědavě obočí, pak se otočil zpátky k tašce a začal se v ní prohrabávat. Avelion udělala jeden krok k němu a zvědavě mu koukala pod ruky. Vytáhl bílou košili. Jako pro panenku. Jemu by byla určitě malá, ale na ni se hodila perfektně. Podal košili elfce za sebou.,,Tady. Je suchá a čistá. Klidně si ji vezměte. Není zdravé zůstávat v mokrém oblečení." Avelion si už málem začala rozepínat šaty, když se rychle zastavila. Co to do háje dělá? Převlékat se tady?
,,Jen se klidně převlečte, nebojte se. Moje indispozice mi znemožňuje vás špehovat. Takže nemusíte mít zábrany." pokusil se o úsměv, ale elfka v něm viděla stopu smutku. Chvíli přejížděla pohledem mezi košilí a elfem. Něco se jí na tom nezdálo. Měla pocit, jako by ji i přes pásku na očích stále sledoval. Opatrně natáhla ruku a zamávala s ní elfovi před očima.
,,To že vás nevidím neznamená, že nevím, co děláte."zasmál se. Okamžitě stáhla ruku a zrudla ještě víc, než je snad u kteréhokoliv elfa možné.
,,Eh... promiňte. Já... jen, chtěla jsem mít jistotu, že... no, že mě opravdu nevidíte." zarazila se ,,Teda, že mě nebudete sledovat. Nechtěla jsem vás nějak urazit, promiňte. Já jen... vy... jste opravdu slepý?" Altash si povzdechl a jen slabě kývnul. ,,Va-vadilo by vám, kdybych..." nevěděla, jak dokončit větu. Nechtěla ho nějak urazit nebo ranit, ale zároveň chtěla mít jistotu, že na ni slepce jen nehraje.
,,Opravdu to není hezký pohled. Mohlo by vás to vyděsit." zvážněl.
,,Já se jen tak něčeho neleknu."
Altashovi zacukaly koutky, pak ale zvážněl. Pomalu zvedl ruce, rozvázal kus látky a odhalil své oči elfce. Přestože říkala pravý opak, pohled na ty oči ji skoro až vyděsil. Čekala jizvy, skleněné kuličky místo očí, dokonce i absolutně žádné oči. Trochu sebou trhla. Tohle nemohlo způsobit normální zranění. Díval se na ni absolutně bílýma očima. Žádná záře, ani stopa po jiné barvě. Jen prázdné bílé oči. Avelion nasucho polkla a sklonila provinile hlavu. ,,Stačí na jistotu?" Altash si okamžitě zase zavázal oči zpátky.,,Jak říkám. Přede mnou se klidně můžete převléct. Já vás opravdu špehovat nebudu... vyděsilo vás to moc?" zeptal se starostlivě. Avelion zakroutila hlavou. ,,To... není od obyčejného zranění, že ne?" Altash zakroutil hlavou a v jeho tváři se náhle dal vyčíst smutek. ,,Něco s magií? "
,,Dá se to tak říct."posmutněl.
,,Promiňte, neměla bych tak vyzvídat."
Avelion si povzdechla a začala se převlékat. Zvláštní, že sebou elf jako on nosil oblečení, které jí přesně padlo, pomyslela si. Košile rozhodně se svým výstřihem nezakrývala všechno, ale byla suchá a bylo v ní teplo.
,,To je dobrý. Ah, kalhoty jsem asi někde ztratil. Mám další dvě košile a ani jedny normální kalhoty." zasmál se a odkráčel tiše ke stolu. ,,To je v pořádku, mám na sobě ještě jedny a ty nestačily zmoknout. Měla jsem je přibalené navíc. Možná jsem cestovala." nepřirozeně zmlkla. Až teď si uvědomila, jak málo toho o sobě ví. Co vlastně ví, kromě jména. Kdo vlastně byla? Snažila se hledat ve své paměti, ale jako by před ní stála neproniknutelná zeď. Otázky jí vířily v hlavě, ale odpovědi nebyly žádné. Zatřepala hlavou, jako kdyby je tím mohla odstranit a přisedla si k elfovi. Po chvilce mlčení se konečně osmělila. ,,Mohla bych vědět, kolik je vám let?" Altashovi několikrát zacukaly koutky, pak se rozesmál na celou místnost. Řekla snad něco špatně? ,,Víte, myslím, že mám celkem mladou tvář, ale nepamatuji si, kolik mi je, tak abych měla nějaké porovnání, víte?" začervenala se. Chvíli trvalo, než se přestal smát. Páska na očích mu trochu navlhla, ale smutně rozhodně nevypadal.
,,Přesný věk už si nepamatuju, ale jsem rozhodně mladší než pán Elrendaru." usmál se. Avelion nevěděla, jak na to reagovat, tak se jen usmála také a byla ráda, že ji nemůže vidět. Na chvíli se na ni natočil, jako kdyby se rozhodl zjišťovat věk její tváře po hmatu. ,,Hmm, to ale asi není to, co jste chtěla vědět, že? Asi tak... kdyby jste sečetli věk všech obyvatel Elrendaru... kromě pana Sunhanda samozřejmě, nedostali by jste se k polovině mého věku."
,,Ale... vypadáte mladě. Teda podle toho co můžu soudit... což moc nemůžu."
,,Čas na mě nějak zapomněl."
Chvíli přemýšlela, jak se zeptat tak, aby elfa ještě víc neranila. ,,Má to co dočinění s očima?" Altash na chvíli ztuhl. Vypadal, jako by projížděl všechny své vzpomínky. ,,Asi ne, ale nejsem si tím jistý." Náhle prudce pohlédl ke dveřím. O chvíli později vstoupil do kasáren někdo další. ,,Myslím, že jsem říkal, že máte ležet." ozvalo se za ní. Ten hlas znala. Patřil první osobě, kterou si kdy pořádně pamatovala. Asi proto automaticky brala, že jeho slova jsou mířená na ni a stáhla se hlouběji do židle, aby ji bylo co nejméně vidět. Elf došel až k ním a zahleděl se na Altashe. Ve tváři měl přísný výraz.
,,Ehm... no..." Altash vycenil zuby v jakési téměř parodii úsměvu věnovaného elfovi, zvedl se a pomalu si přešel sednout na postel. Elf se poté vrátil pohledem k Avelion.
,,Když jsem vás našel, byla jste dost dezorientovaná. Nedostal jsem z vás ani jméno." Na chvilku se zarazila. Jak se vlastně jmenovala? Tam v lese slyšela jen jedno slovo pořád dokola, ale bylo to její jméno? Muselo být. Ten člověk se díval na ni, když to křičel.
,,Avelion. Myslím, že jsem Avelion." pokusila se o mírnou poklonu. Elf ji vzal za bradu a začal si ji prohlížet.,,Nu, vypadá to, že jizvy nebudete mít trvale. Měla jste štěstí." prohlásil a dále elfku sledoval. Náhle se mu do tváře vloudil lehce přátelštější výraz. ,,Omlouvám se, občas se zapomenu. To víte, když někod velí vojenské jednotce..." elf se postavil do pozoru a zasalutoval ,,Kapitán Falanthir Brightspear. Dodatečně vás vítám v Elrendarské pevnosti."
,,D-děkuji." vykoktala ze sebe elfka
,,Jak se cítíte?" řekl opět s citlivostí léčitele.
,,Už lépe, jenom hlava stále trochu bolí." pokusila se usmát na elfa. Altash při těch slovech jenom zastříhla ušima a dál poslouchal.
,,Hmm, nechám vám na to uvařit jeden lektvar. Trošku bolest utlumí, ale nesmí se to ním přehánět a... ah, omluvíte mě na chvíli?" Kapitán ráznými kroky vyrazil k Altashově posteli. ,,Vyhrnout košili." zavelel. Altash poslušně odhodil téměř všechno oblečení z hodní poloviny těla. Až teď si Avelion všimla, že téměř celý elfův hrudník je obvázaný. Znova si sedla a snažila se nenápadně poslouchat... a také sledovat oba elfy. Kapitán opatrně přejel prsty po obvaze a pak zatlačil. ,,Bolí to?"
,,No lechtat to nebude." Altashovi se do tváře vloudil bolestivý výraz, ale zmizel hned jak elf přestal tlačit na žebra.
,,Fajn, ještě to párkrát pomažeme a ty se pořádně šetři. Žádné dlouhé chození, maximálně na hradby a zpátky.." kapitán odstoupil od elfa a tvářil se, jako kdyby měl na starosti nejméně deset řvoucích dětí.,, U slunce, tohle fakt nezvládám. Chce to skutečnou léčitelku." unaveně dosedl na židli. Avelion v tu chvíli zavzpomínala. Něco... něco bylo v její hlavě. Nějak si to pamatovala, ale jak, to ani ona sama nevěděla. ,,Pár kouzel, která by se dala použít k léčení znám. Je to asi to jediné, co si pamatuji. Ale jsou slabá. Nemohu se však zaručit za výsledek, ani nevím, jestli jsou vzpomínky na ta kouzla správná." skoro zašeptala. Kapitán se zaměřil pohledem zase na ni.
,,Pořád lepší něco než nic." prohlásil ,,Od té doby, co Esperanta... ehm, to je jedno. Rozhodně by se vaše pomoc hodila."
,,Takže jako za starých časů. Stále je někdo domlácenej." zasmál se Altash. ,,Zatím se nikam nechystám." Elfka se na oba usmála.
,,Už to tak vypadá" dodá k elfce,,Bylo by to báječné. A třeba by se nám povedlo vrátit vám paměť."
,,Irithol s tím má zkušenosti. S pamětí." ozval se Altash a věnoval oběma elfům téměř rošťácký úsměv. Avelion mu úsměv opětovala, přestože jej nemohl vidět a znova se otočila ke staršímu z elfů.
,,Nu, nebojte se. Máme spoustu knih, které Esperanta sepsala ještě v Outlandu." snažil se ji uklidnit kapitán.
,,Jo, její knihy byly fajn. Taky jsem se z nich něco přiučil, než se mi moje pomůcka rozpadla." ozval se opět Altash. Kapitán se na chvíli otočil k elfovi a když se vrátil, tak se v jeho obličeji dala vyčíst jen jedna otázka. U světla, za co tenhle trest?!
,,Kdyby jste chtěla být užitečná hned, možná by jste mohla támhle Altashovi namazat ta žebra mastí." Elf se na posteli okamžitě rozkašlal a snažil se vypadat, že se jen zakuckal. ,,To bych snad neměla zkazit. Kde najdu tu mast?"
,,Tam na stolku u druhé postele. Jen nanést, nevmasírovat. Nemusí to být žádná velká vrstva." Kapitán ukázal na malou nádobku na stolku a přesunul se k posteli. Celou dobu nespustil oko z elfky, jako by kontroloval každý krok jejího počínání. Avelion vzala malou nádobku a otevřela ji. Nevoněla zrovna nejlépe, ale znala i horší. Sedla si před Altashe, položila mast vedle sebe a opatrně začala odstraňovat staré obvazy. Jedna vrstva za druhou pomalu odpadávaly a elfce se konečně naskytl pohled na elfova zranění. Na pravé straně přímo svítila obří modřina, co ji ovšem zaujalo více byla velká černá skvrna uprostřed hrudi. ,,Kdybych nějak moc zatlačila, tak řekněte." nabrala trochu masti a začala ji natírat na bok co nejopatrněji to šlo. Altash se celou dobu pouze lišácky usmíval, dokonce i když do místnosti vkročil kapitán s novými obvazy. Avelion otřela poslední zbytky masti, pak vzala od elfa obvazy a v tichosti začala obvazovat hrudník s takovým citem, jako by se starala o malé ptáče. Kapitán celou dobu jen stál opodál, pokyvoval hlavou a dál sledoval elfčinu práci.,,Nebolelo?" zeptala se tiše.
,,Výborně, sám bych to nezvládl lépe." Kapitán přistoupil o něco blíž, trošku nešetrně přejel elfovi po žebrech a něco si pro sebe bručel.
,,Až teď. Ale nějak se vám zvětšily ruce a zhrubla na nich kůže." usmál se na elfku před sebou
,,Příště přitlačím." zabručel kapitán a otočil se zpátky k Avelion, která zatím trochu neúspěšně zadržovala smích. ,,Avelion, mohu vás poprosit, aby jste mě následovala? Ukážu vám, kde najdete masti, obvazy a další potřebné věci. A ty lež." přikázal vojenským hlasem. ,,Zase tě přijdu zkontrolovat."
,,Zvládnete to tu sám Altashi? Snad se brzy vrátím." podívala se starostlivě na elfa před sebou a zvedla se z postele.
,,Bude muset." prohlásil strohým vojenským hlasem, kterému nebylo radno odporovat.
,,Budu muset." smutně konstatoval.
Avelion odložila mast na stolek a rychle cupitala za starším elfem. Po dešti už nebylo ani památky, jen obloha již změnila svoji barvu z šedivé na téměř černou. Na chvíli se na ni zadívala, jako by čekala, že někde mezi těžkými temnými mraky přece jenom vykouknou hvězdy. Kapitán šel ještě několik metrů dál. Teprve pak si všiml elfky zasněně hledící na oblohu. Trochu potřásl hlavou, protočil oko, kousek se vrátil a odkašlal si. Avelion se okamžitě probudila ze svého transu a rychle následovala kapitána do vysoké věže. V jedné z místností seděl mezi spoustou krabic blonďatý elf. Vypadalo to, že právě kontroluje nějaké účty. Na stole měl seznamy věcí a pořádný nepořádek v papírech. Když oba vstoupili dovnitř, zvedl hlavu od stolu a zvědavě se na oba a zadíval.
,,Halisi, tohle je Avelion. Avelion... Halis Dawnstrider. Halis má na starosti sklady."
,,Těší mě." lehce se uklonila. Elf jí jenom kývl na pozdrav a dál se věnoval kapitánovi.
,,A tady Avelion bude prozatím vykonávat funkci léčitelky."usmál se na elfku.,,Tedy pokud bude chtít."
,,Alespoň budu užitečná." Kapitán pak vzal jedu z těžce vypadajících beden a položil ji na zem.,,Obvazy..." přesunul se o kousek dál,,... masti a různé lektvary a tamhle jsou různé věci potřebné k operaci." poukázal k další bedně. Avelion zatím téměř fascinovaně sledovala sbírku všemožných lahviček. Kapitán vzal prázdnou bednu a položil ji ke stěně.,,Kdyby se něčeho nedostávalo, řekněte Halisovi a on to objedná." Následně se otočil k jedné z beden. Chvíli v ní něco hledal, pak vítězoslavně vytáhl kus bílozlaté látky a podal jí elfce.
,,Pro mne?" podivila se. Na látce byl zlatou nití vyšitý štít a přes něj meč. Pravděpodobně znaky pevnosti.
,,Ano, teď už patříte oficiálně k nám. Nemusíte jej nosit stále. Jen na výcvicích a při zvláštních událostech, ano?" Avelion kývla a zakručelo jí v žaludku. ,,Nu, možná ještě něco k organizaci. Hlavní slovo tu má pan Ceroth a paní Eynor. Ti tu momentálně nejsou a... jak se zdá, je čas na večeři. Bude lepší když budeme pokračovat po jídle." vlídně se usmál ,,Skočte pro toho maroda a odveďte ho do sálu. Nechám pro vás něco připravit."
,,Hned pro něj doběhnu." potvrdila a rozeběhla se ven z věže. Tam se musela zastavit a trochu zavzpomínat, která z budov vlastně sloužila jako kasárny. Vypadaly všechny skoro stejně, lišily se jenom svojí velikostí a stářím. Když vešla dovnitř, Altash zrovna klečel a skláněl se zase nad svojí taškou. ,,Ah, ještě nespíte. To je dobře. Podává se večeře." prohlásila směrem k elfovi. Zdálo se, jako by ji vůbec neslyšel. Dál se prohrabával spoustou oblečení a podivných věcí.
,,HA! Tak přece." vykřikl vítězoslavně a vytáhl kus čehosi fialového a zmuchlaného. Avelion si zatím sundala tabart a položila ho na svoji starou róbu, teď již pečlivě složenou a ležící na stole. Altash k ní došel a podal jí tak dlouho hledanou věc. Malou, fialovou róbu se zlatým vyšíváním. ,,Pro mě?" udiveně se podívala na šaty ,,Je nádherná. Kde jste vůbec vzal ženskou róbu?"podivila se.
,,Co, tohle? Ani nevím, proč to tu mám. Asi jsem ji vyměnil za kalhoty." zasmál se a okamžitě se mu obličej zkřivil bolestí. Znova natáhl ruku s róbou k elfce před sebou.,,Tady... mě nesekne tak jako vám." Avelion se na chvíli zarazila. Nakonec však vzala róbu a teď již bez studu se před elfem převlékla. Stejně jako košile, i róba jí padla jako ulitá.
,,Je vážně pohodlná, děkuji. Venku už přestalo pršet, ale je tam trochu chladno, tak se nenachlaďte. Chcete pomoct s převlékáním?"zeptala se starostlivě.
,,Ne ne, to zvládnu sám. Ale děkuji." Nato Altash vytáhl černou košili a opatrně se do ní nasoukal.,,Můžeme?" zeptala se. Altash jen kývl a vyrazil ke dveřím. Avelion je chvilku přidržela a s obdivem sledovala, jak elf vyrazil k velkému sálu, jako by přesně věděl, kam má jít. Několik stolů na druhé straně místnosti bylo zaplněných po tréninku vyčerpanými hraničáři. Kapitán pravděpodobně pochopil, že by to pro mladou elfku nebyla ta nejlepší společnost a spolu s druhým elfem prostřel stůl nejblíž ke vchodu.
,,Posaďte se." pokynul vlídně oběma elfům. Altash opět sebejistě zamířil k jedné z židlí. Avelion si sedla naproti a zvědavě se rozhlížela po sále. Kapitán před oba postavil skleničky a začal do nich nalévat víno. Pak se zarazil.,,Málem bych zapomněl. Ty chceš vodu, viď?"
,,To bys byl moc hodnej." natočil se na stojícího elfa. Kapitán jen protočil oko a pokynul elfovi u plotny, aby vyměnil obsah skleničky. Sám pak přešel k plotně a převzal tác s jídlem. Mladá elfka cítila, jako by jí žaludek chtěl vyskočit krkem ven, jen aby se dostal k těm všem dobrotám. Vzala by zavděk i suchým chlebem, který zahlédla elfa u plotny krájet, ale tohle byla pro ni přímo hostina. Kromě mísy s ovocem, která byla na stole pravděpodobně permanentně, před ni teď předložili celou mísu pečených stehýnek, chléb a několik různých druhů sýra. Dokonce i druhy, které nikdy v životě neviděla. Sliny se jí při tom pohledu sbíhaly, jako kdyby takové jídlo neviděla už celé roky. Kapitán se nakonec také posadil, pozvedl sklenku s vínem a na chvíli se zarazil. ,,Ať lordu i paní přeje štěstěna." Pak se napil a až podivně zamlkle se dal do jídla.
,,Bývají tu často? Myslím pán s paní." prolomila ticho Avelion. Následně se konečně osmělila, natáhla ruku a vzala si z jednoho z talířů kousek chleba a sýr. Chuťové pohárky jako kdyby se při prvním soustu probraly z dlouhého kómatu. Sýr vypadal obyčejně, ale pro ni to bylo, jako kdyby jedla to nejlepší jídlo pod sluncem. Než stačil kapitán odpovědět, nasoukala do sebe celý kousek a ihned se natáhla pro druhý. ,,Ano, prakticky neustále. Ale před téměř dvěma týdny se vypravili do Kalimdoru. Poslední zprávu jsem obdržel před třemi dny. Lord Sunhand v ní oznamoval, že se chytá do Northrendu v neodkladné záležitosti. Za normálních okolností bych o něj strach neměl, ale na severu jen zřídkakdy uvidíte slunce..." Altash, který se zrovna natahoval ke stolu, se při těch slovech zarazil. Elfce ale ničím zvláštní nepřišla.
,,Víte.. jestli nebude vadit, že jsem tu. Přece jenom další hladový krk." dodala a znova ukousla kousek sýra. Měla chuť spořádat ho celou mísu. I přes drobnou postavu měla opravdu obrovský hlad. Altash na chvíli zvedl hlavu a opět zavětřil ve vzduchu jako pes. Otráveně si povzdechl a natočil se k majiteli blížících se kroků.
,,Nazdárek." ozval se elfce za zády las, až sebou trhla. Dotyčný buďto nebyl elf, nebo byl nachlazený. Když se otočila zjistila, že první možnost byla správně. Za ní se tyčila asi o dvě hlavy vyšší trolka v hnědé róbě a s dřevěnou maskou a rudým čírem na hlavě. ,,A jéje, zasejc ty? Sem zvědavá, jak dlouho tu vydržíš teďkonc." koukla se na Altashe.
Altash se uchechtnul. ,,Ahoj Ken. Zase já." prohlásil v Thalasianštině
,,Fajn, fajn. Moc dobře víš, že tej vaší hatmatilce nerozumím."
,,To nejsi sama." odpověděl jí Altash opět v Thalasianštině.
,,Heleď šéfe, máš návštěvu." ukázala ke dveřím, kde stála elfka v dlouhé róbě a nesměle si prohlížela všechny přítomné. Altash se natočil k elfce u dveří a kapitánovi se ihned do tváře vrátil přívětivější výraz. ,,Ah, slečno Snowy, pojďte dál. Zdá se, že umíte přesně načasovat příchod, právě večeříme." Blonďatá elfka se trochu osmělila a došla až ke stolu.
,,Se představím, néé? Já sem Ken... jako Ken´jun, jo? A zas mizím, páč na mě vyšla hlídka." odpojila se od skupinky a vyrazila směrem ke dveřím. ,,Hlídka, hlídka... A paní ježkováááááá, ta je ošklivááááá." Kapitán protočil oko, když zaslechl ten zpěv a pravděpodobně byl nerad za své dlouhé uši. Snowy zatím přešla na místo, kde před chvílí stála trolka a usadila se na židli vedle Avelion.

,,Smím vám něco nabídnout?" zeptal se kapitán, zatím co Altash hledal na stole svoji skleničku. ,,A on ježek je kóóós, měl voteklej nóóóós." zaznělo z venku. Avelion se na chvíli natáhla, vzala Altashovu sklenici a vložila mu ji do ruk, aby ji při hledání nepřevrhl.
,,Pokud by jste byl tak laskav, to maso naposled bylo věru vynikající." odpověděla mladá elfka a snažila se zakrýt smích vyvolaný trolčinou písničkou. Než se stihla přestat smát, tak už před ní ležel plný talíř. V ru chvíli se objevila další elfka. Také blondýnka, ale o něco starší. Tvář měla zahalenou černým šátkem a i oblečení bylo tak nějak vojenštější.,,Belore a hezký večer." pozdravila všechny přítomné a usadila se k vedlejšímu stolu. Altash zatím nedůvěřivě přičichl ke své skleničce a napil se. Druhý elf se pravděpodobně nezdržoval vyléváním nalitého vína a jen je smíchal s vodou.
,,Vítej Ashio, co ruka?" optal se kapitán a znova si sedl na místo.
,,Dobrý, ale to se chci zeptat. Můžu už nosit zbroj? Moc se mi po ní stýská." promluvila přes šátek.
,,Ne." řekl rozhodně kapitán. Pak se ovšem opět usmál. ,,Mimochodem, představím vás. Tato nově příchozí je Ashia." Všechny tři elfky se téměř zaráz postavily, aby na sebe viděly. To bylo pro Avelion trochu těžší- elfka vedle ní byla skoro o půl hlavy vyšší než ona. Kapitán kývnul k vyšší z elfek,,Adeptka krvavých rytířů Snowy. A Avelion. Naše nová léčitelka."
,,Já jsem Ashia, jak už jste slyšeli od kapitána. I když umím trochu použít Světlo k léčbě, tak by mi rozhodně neuškodilo naučit se trochu té první pomoci." upřela pohled na Avelion. Ta si ji okamžitě přestala prohlížet a raději přisunula talíř s jídlem k Altashovi, který se doteď nedotknul ani kousku jídla. Možná proto byl tak hrozně pohublý.
,,Nu, jak vidím, dnes tu bude celkem živo. Avelion, prosím, pak se podívej na ty popáleniny, co má Ashia... ale až po večeři." upozornil ji a sám se konečně zase dal do jídla, i když se nezdálo, že by mu to nějak moc chutnalo. Zato malá zrzka do sebe už cpala třetí kousek a jenom kývla na odpověď.,,A jak to šlo s přijetím do řádu?" otočil se na Snowy.
,,Vše proběhlo skvěle, děkuji za optání. Do dvou dnů proběhne oficiální jmenování do služby. A děkuji. Bez vaší přímluvy by to nešlo tak lehce." usmála se na kapitána a odložila již prázdný talíř. Altash si pravděpodobně až při tom zvuku uvědomil, že má nějaké jídlo i před sebou a pomalu se pustil do jídla. Avelion mu vložila sklenku do rukou, když kapitán vytáhl další láhev vína. Svoji sklenku. Stále ještě plnou vína. ,,Takže na přijetí Snowy do řádu a na naši novou léčitelku." pozvedl lehce pohár a připil si s ostatními. Avelion vzala Altashovu prázdnou skleničku a předstírala, že v ní něco je.
,,Ah, kapitáne, ještě jste neodpověděl na moji otázku."ozvala se Ashia od stolu vedle.
,,Tam máš léčitelku,,ukázal na Avelion ,,optej se jí. Já musím jít zkontrolovat stráže." postavil se do pozoru, zasalutoval všem přítomným a vyrazil ze dveří. Ashia okamžitě vyrazila za ním. ,,Já půjdu do kasáren. Pak přijďte Avelion.... hmm, docela silný alkohol." dodala cestou ven.
,,Na chvíli vás opustím, jen zkontroluji pacientku." oznámila Avelion elfům u stolu a rychle spěchala ze sálu, aby elfku ještě zastihla a nemusela se motat mezi budovami. Očima těkala mezi budovami, dokud elfka do jedné nevešla a okamžitě se vydala k věži. Halis zvědavě zvedl hlavu, když vstoupila dovnitř. ,,Ehm, pane Dawnstridere? Mám ošetřit jednu elfku, jmenuje se Ashia a já..." nestihla ani dokončit větu, když jí elf s úsměvem podal mast i obvazy. Zřejmě dobře věděl, který pacient co potřebuje.,,Děkuji." šeptla Avelion a okamžitě se zase vydala ke kasárnám. Zaklepala a pak opatrně otevřela dveře. Ashia něco vytáhla z tašky a sedla si na postel. Mlčky natáhla dopředu pravou ruku. Obvazy již měla sundané a Avelion se tak naskytl pohled na podivně vypadající popáleninu. ,,Jak se to stalo?"otázala se.
,,V souboji s mocným démonem. Teď už si nepamatuji, jak se jmenoval, ale bylo to v Outlandu v Ohnivé zemi. Avelion si ještě chvíli zranění prohlížela, než se usmála. ,,Nevypadá to tak hrozně, ale nemůžu vyloučit, že se něco neskrývá pod povrchem. Raději bych to ještě obvázala. Mám tu nějakou mast, co mi dal pan Dawnstrider."
,,Jo. A kdyžtak, mohla bych se zeptat... můžu už nosit svoji zbroj? Jsem paladinka. Byla jsem adeptkou krvavých rytířů."
,,Kdyby nebyla zbroj moc utáhlá, tak s obvázanou rukou... možná. Asi by neuškodilo prozatím cvičit spíše levou ruku. Ta ruka zbroj snese, ale nesmí být moc utáhlá."snažila se přesvědčit elfku. I přes svá slova si byla téměř jistá, že ruce by mohl trénink docela uškodit.
,,V ní dokážu držet jenom štít." povzdechla si.
Avelion se povzbudivě usmála. ,,Obrana je také důležitá. Né vždycky je po ruce zbraň."
,,A nemohla by jste mě naučit něco z léčitelství? Nebo něco, čím bych mohla uzdravovat i ostatní."
,,Nevím, jestli budu v tomhle ohledu nějak užitečná. Když vidím zranění, tak nějak vím, co mám dělat, ale stále je toho příliš, co si nepamatuji. Možná později vám budu moci pomoci s učením. Tak mě napadá, zkoušela jste na tu ruku léčbu pomocí světla?" nadějně se podíval na elfku a kývla k jejímu zranění.
,,Ne, protože na vyléčení potřebuji moc světla. A když se to stalo, tak jsem ještě neměla dostatečnou sílu k vyléčení se pomocí světla." podíval se na elfku před sebou téměř omluvně.
,,Trochu tuto techniku ovládám. Mohu něco zkusit?" Ashia jen kývla. Avelion se na chvíli zamyslela, pak vložila ruce na popálené místo. V hlavě se jí začala objevovat slova. Když je vyslovila, kolem jejích rukou se objevila slabá nazlátlá záře. Ta se pomalu ale jistě vsakovala do kůže druhé elfky a hojila její zranění. Avelion ovšem cítila i něco jiného, než jen uspokojení z pomoci té elfce. Klid, radost, štěstí a naději. V hlavě jako by jí pořád dokola někdo zpíval ta slova. Ona je přijala a použila. Slastně se usmála. Takhle se necítila od doby, co se probudila v lese. Vlastně měla pocit, že takový klid nezažila už přinejmenším celé týdny, ne-li dokonce měsíce. ,,Cítíte se nějak jinak?"
Ashia se podívala na svoji ruku. Spálené místo vypadalo mnohem lépe, než předtím. ,,Hmmm, zajímavé. Je to lepší." pod maskou se usmála.
,,Možná by nějaké častější meditace a modlitba ke světlu mohly podpořit hojení. Mám pocit, že lehkou zbroj by už ruka snesla, ale pro jistotu to ještě nemažu a zavážu." okamžitě se natáhla na stůl, kde nechala ležet obvazy a dózičku s mastí od Halise. Tahle voněla rozhodně lépe. Kořen života, prolétlo jí hlavou.
,,Vy umíte používat světlo k léčení? To by jste mě mohla dobře učit." pronesla zvědavě zatím co jí elfka mazala zranění mastí. Zbytek pak otřela o okraj dózičky, zavřela ji a začala ruku obvazovat.,,Jedná se spíše o těžkou zbroj, která mi ale už hodněkrát zachránila život."
,,Přece jenom bude lepší na cvičení používat spíše lehčí zbroj, nemyslíte?"
,,Tak to asi zatím trénovat nebudu, protože jsem se naučila používat jen plátové brnění." smutně se podívala na ruku mizející pod vrstvou obvazu.
,,Co se učení týká, nevím, jestli vám budu schopná nějak pomoci. Jak jsem říkala, dělám to tak nějak instinktivně, ale paměť mě stále zrazuje." dovázala ruku posledním kousek obvazu a spokojeně si prohlédla dílo. ,,Myslím, že by jste pro dnešek měla odpočívat. A zvažte občasnou modlitbu ke světlu, třeba to pomůže."
,,Pokusím se." Ashia se podíval na svoji ruku. Na chvíli ji zkusila zatnout v pěst, ale zároven s rukou musela zatnout i zuby. Raději proto ruku nechala volně. Ne, tohle by plátovou zbroj nesneslo.
,,Pokud mne omluvíte, půjdu zpátky za ostatními. Tedy pokud mne již nepotřebujete."
,,Asi ne, ale stejně půjdu ještě na chvíli s vámi." zvedla se hbitě z postele, než Avelion stihla cokoliv namítnout, a okamžitě vyrazila ke dveřím. Druhá elfka ji jen tiše následovala. Její tušení bylo přesné- Ashii rozhodně nikdo na marodce neudrží.
,,Moje srdce patří světlu a paladinskému řádu. Pokud jej oni nedodržují, já budu!" prohlásila rozhodně elfka u stolu a bylo jasné, že by byla schopná se s elfem naproti klidně i porvat, kdyby se pokusil cokoliv namítnout. Pak si ale všimla příchozích a mile se na ně usmála.
,,To je zajímavé, čeho se držíš." prohlásila okamžitě Ashia a usadila se naproti elfce. Avelion zaujala svoje předchozí místo naproti Altashovi a vzala si ještě kousek masa. Elf, jakoby věděl, kam si obě příchozí sedly, se na každou z nich na chvíli otočil a usmál se.
,,Myslím, že přišel čas obnovit zašlou slávu naší rasy. Tohle je jenom začátek." pronesla Snowy opět rozhodně.
Ashia se pod maskou usmála. ,,Na to si vzpomínám, jak jsem tohle říkala před Alterií, když jsem ještě byla u krvavých rytířů. Také že jdu po cestě světla a budu chránit bezbranné a kosit nepřátele. No a potom jsem se stala adeptkou krvavých rytířů."
Avelion se naklonila k Altashovit a tiše šeptla: ,,Alteria?"
,,Adeptkou? Vážně? Pověz mi o tom něco. Prosím!" naléhala Snowy. Odhrnula si sněhově bílé vlasy a s nedočkavostí čekala na odpověď.
,,Teď už k nim nepatřím. Teď patřím k posádce Elrendarské pevnosti. Pročpak? Chceš se stát jedním z nich?"
,,Za dva dny mám být oficiálně přijatá do řádu." pronesla s hrdostí.
,,Tak to blahopřeji." zívla ,,No nic, já budu muset jít odpočívat, jak to tu říkala naše nová léčitelka. Kdyžtak někdy jindy přijď a budu ti vyprávět, co jsem u nich zažila. A tak jsem se toho naučila hodně se světlem a o útoku na nepřítele. Tou dobou byla moje učitelka lady Thirra Avari." V tu chvíli, jako by se Altash probudil z přemýšlení a ještě tišeji šeptnul k elfce naproti ,,Alteria bývala kdysi královnou Quel´Thalasu." Ta odpověď jí musela zatím stačit.
,,To už jsem byla adeptkou" pokračovala okamžitě Ashia ,,Ještě než jsem se jí stala, tak jsem poklekla pře Alterií a přísahala na Quel´Thalas, že budu chránit všechny z našeho lidu. A tím jsem se stala adeptkou. Když jsem odcházela, měla jsem těsně před zkouškami na krvavého rytíře."
,,Přesně to si přeji." prohlásila opět neoblomně Snowy.
,,Tak to máš dobré sny do budoucnosti. Přejit ti, ať se ti splní. A kdybys chtěla, můžu tě toho trochu naučit o světle. Tedy ovšem jen pokud bys chtěla. No nic, já půjdu. Přeji vám dobrou noc a hezky si povídejte." Ashia se zvedla a odnesla talíř, který tam ještě zanechal kapitán, Malanovi.
,,Děkuji. Snad se jednou stanu rytířem a budu moci aktivně pomáhat v ochraně občanů Quel´Thalasu. Já také půjdu. Chtěla jsem se ještě projet a pročistit si hlavu. Budu se těšit na další rozhovor. Přeji vám všem krásnou noc." zvedla se a bez dalších slov odkráčela k východu. Druhá elfka ji o pár chvil později následovala a zanechala tak již vyklizenou jídelnu jen dvěma elfům sedícím u stolu. I přes velkou zvědavost elfka cítila, jak jí pomalu, ale jistě padají víčka. Znova taková únava a přitom to nebylo tak dlouho, co se probudila.,,Už je opravdu pozdě." řekla omluvným tónem k elfovi naproti.
,,To je." zkonstatoval a usmál se.
,,Asi už půjdu spát. To víno není to nejlepší, co bych mohla v tomhle stavu svojí hlavě dopřát." pomalu se opatrně zvedla. Hlava jí ještě stále nepříjemně brněla. Nebylo to nic hrozného, ale nehodlala se každou chvíli ocitnout na zemi.
,,Mám vás doprovodit?" zeptal se okamžitě Altash. Avelion se jen zasmála,,Popravdě jsem se vás chtěla zeptat na to samé."
,,Ehm... Abych vás vyvedl z omylu. Teď jsem sice host v pevnosti, ale v minulosti jsem byl její aktivní součástí. Kapitán mě nemá rád proto, že jsem byl jeho nadřízený. Elrendar znám jako vlastní dlaň."
,,Byl?" podivila se.
Altash se usmál. ,,Byl... přesně tak. Udělal jsem pár věcí, se kterými lord Sunhand nesouhlasil a byl jsem vypovězen z pevnosti. Ale to už je minulost."
,,Vypovězen, ale stále přítel?" zeptala se. Zvědavost v jejím hlase musela být tak zřetelná, že by ji uslyšel i hluchý.,,Dá se to tak říct" Altash si zamumlal něco pod nos.
,,Takže vás vyhostil spíše kvůli pravidlům, než kvůli vlastnímu rozhodnutí?"
,,Ne, ne...první pravidlo Elrendaru zní Pan Sunhand má vždy pravdu. Takže moc pravidel není."
Avelion se zamyslela. Takové pravidlo se jí vůbec nelíbilo. Kdyby se lord třeba jen blbě vyspal...,,Tak to budu mít asi těžké."
,,Ne, ne. Lord Sunhand je velkorysý. Jen mé počínání bylo... no, řekněme, že až někde v krvavě rudé zóně."
,,Hádám pravidlo dvě- Paní Sunhandová má taky pravdu."
,,Paní Sunhandová? Myslíte Lady Astrae?
Avelion se začervenala. Tolik toho ještě o pevnosti nevěděla. Zajímalo ji tolik věcí. ,,Asi. Ještě jsem se s moc členy nesetkala. V rudé zóně... byla prolita krev?" Elfova tvář se v tu chvíli zachmuřila. Nevypadal naštvaně, spíše smutně. ,,Ne. Moje počínání bylo mimo zákony Quel´Thalasu a mimo zákony Elrendaru... proti vůli pana Sunhanda."
,,Něco, co výslovně zakázal?" vyzvídala stále dál.
,,Asi tak, ale nebudu vás tím více zatěžovat."
,,Nezatěžujete mě. Popravdě, jsem ráda, když si můžu s někým popovídat a nemusím myslet pořád na hledání vzpomínek."
,,To jsem rád, že ty moje kecy jsou aspoň k něčemu." zasmál se, ale tvář se mu okamžitě zkřivila bolestí. Avelion se okamžitě nahnula přes stůl, aby případně elfovi pomohla, ale ten jen naznačil, že je v pořádku a ukázal na žebra. Neochotně stáhla ruku zpátky. Měla prostě pocit, že potřebuje pomoc. Jako když najdete ptáče vypadlé z hnízda. I když ji očividně nepotřeboval, ten pocit prostě zůstával. ,,Asi bych se už měl vydat zpátky do kasáren, Kapitán se bude zlobit, když budu dlouho venku."
,,Doprovodím vás, pokud tedy dovolíte. Cestu do pokoje pro hosty myslím najdu." Altash pouze vděčně kývnul a usmál se. Pak opět sebejistě zamířil ven ze sálu. Malá elfka jen tiše cupitala za ním. Celkem ji překvapilo, že místo toho, aby si elf lehnul, se jen posadil. ,,Budete ještě něco potřebovat?" zeptala se tiše.
,,Ne, děkuji. Mám všechno, co potřebuji. Přeji sladké sny." otočil se naposledy na elfku a pousmál se.
,,Pak tedy sladké sny i vám." pokusila se o vlídný tón, ale poslední slovo sklouzlo do zívnutí. Opatrně zavřela dveře a vykročila zpátky k sálu. Byl prázdný, až na Malana, který si ještě dal tu práci a uklidil celou kuchyň. S unaveným úsměvem jí kývnul na pozdrav a doskládal zbytek talířů do police. Sál byl velký. A bez elfů až příliš velký na její vkus. Navíc popravdě vypadal trochu děsivě, když nebyl nikdo kolem. Jen vítr si pohrával se závěsy. Avelion zatřepala hlavou a vydala se zpátky cestou, kterou si pamatovala. Celou dobu se opět držela přitisklá na stěně. Nebála se výšky, ale pomyšlení na to, že by se jí zamotala hlava a ona spadla dolů, nebylo nic příjemného. Takhle by maximálně tak narazila hlavou o zeď. V polospánku doklopýtala k posteli, sundala ze sebe šaty a okamžitě se schovala pod přikrývku. Přežila první den, ale jak to bude se zbytkem jejího života? Vzpomene si někdy? Nebo spíš... chce si vzpomenout. Všichni tu vypadali tak mile. Na chvíli si dokonce pomyslela, jestli to není nějaká past, ale tuhle myšlenku ihned zapudila. I kdyby to byla past, nemá jinou možnost než tu zůstat. Nemá kam jít. Tohle místo představovalo alespoň nějakou naději. A popravdě se jí tu líbilo.

Kolem byla tma. Netušila jak, ale nějak v ní viděla. Kráčela tou temnou stezkou a vyděšeně se rozhlížela kolem. Nevěděla, co ji na tom tolik děsí. Cesta byla pokrytá jemným prachem, který se tu a tam zvedl, když zavál vítr. Neviděla moc dopředu, ani do stran. Kdykoliv se otočila, cesta za ní mizela v další tmě. Stromy kolem byly vidět jen jako podivné rozmazané stíny. Tu a tam se mezi nimi něco mihlo. Elfka zrychlila krok. Tohle místo ji děsilo. Něco ji jistě sledovalo. Pronásledovalo ji to. Plížilo se to za ní v temnotě. Náhle někde v dálce před sebou uviděla světlo. Netušila, jestli je vydává pochodeň, lampa nebo okno nějakého stavení. Teď už jasně slyšela šepot. Zlý, děsivý šepot. Ty věci se přibližovaly. Nedokázala určit, z které strany přichází. Zdálo se, jako by ty bytosti byly všude kolem. Elfka se dala do běhu. Světlo před ní stále zářilo, ale z nějakého důvodu bylo stále daleko. Dívce do očí vyhrkly slzy. Natahovala ruku v naději, že tím dostane trochu blíže. Nepomohlo to. Už nebylo možné ani pořádně popadnout dech, přesto ji něco nutilo běžet dál. Najednou ji něco chytlo za nohu. Elfka se otočila a spatřila jednu z bytostí, jak ji drží za nohu. Bytost vypadala jako elf. Další jako troll. Následující postava byla zase člověk. A další elf. Vyděsila se. Všichni měli několik společných rysů. Všichni měli černou pokožku a žádnou tvář. Dokonce ani nevypadali nijak hmotně, spíš jako... stíny. I tak ji ovšem teď v běhu jedna z nich chytila za nohu a trhla. Dívka nedokázala udržet rovnováhu a s výkřikem spadla do prachu na zemi. Snažila se vstát, ale bytosti se na ni sesypaly. Dusily ji, drásaly jí kůži, když tu náhle některé z nich zaječely a zmizely. Ostatní se okamžitě zastavily a hleděly do okolí. Ze tmy nečekaně vystřelila ruka. Temně fialová ruka, stejně nehmotná jako oni, která v mžiku chytla jednu z postav a přetrhla ji na dva kusy. Ty poté dopadly na zem a se syčením se vypařily. Ostatní bytosti ihned elfku pustily a začaly na nově příchozí syčet. Dívka neviděla, co to je, ale bytosti se po chvíli vztekání a zastrašování prostě vzdaly a zmizely v temnotě okolí. Elfka natáhla ruku dopředu. Něco ji ovšem znova chytilo. Temně fialové nehmotné ruce se zaměřily na ni. Cítila, jak se ovíjí kolem jejího těla jako had. Z nějakého důvodu na ni neútočily, ale i tak cítila neskutečný strach.
,,Neboj se." zašeptala bytost podivným hlasem.
Avelion otevřela oči a prudce se posadila na posteli. Těžce lapala po dechu, ruce se jí třásly ještě chvíli po probuzení. Byl to... jenom sen. Opět spala ve věži v pokoji pro hosty, opět se probudila do zamračeného dne. Hlava dopadla zpátky na polštář, ale strach ze snů byl větší, než touha znova se nechat uspat zamračeným počasím. A vlastně už ani spát neměla. z pohledu na okno nebylo jasné, kolik je hodin, jistě však už ale byl den. Pravděpodobně později, než ráno. Avelion se protáhla v posteli jako kočka. Poté se zvedla a rychle se nasoukala do oblečení. Cesta dolů už nebyla tak děsivá- po bolesti hlavy nebo malátnosti nebylo ani stopy, dokonce se zdálo, jako by mezi mraky občas i probleskl paprsek slunce.
,,Dobré dopo... ráno." přivítal ji elf, aniž by se přitom otočil od plotny. Jeho si ze včerejška také pamatovala. O chvíli později se konečně otočil a v rukou nesl talíř vajíček, pravděpodobně už studených vzhledem k času, kdy vstávala. Znova se usmál, položil talíř na místo, kde včera seděla a ihned se vrátil zpátky k plotně. ,,Takže vy tu budete pracovat jako léčitelka?" ozval se od plotny. Avelion si sedla na místo a okamžitě do sebe začala cpát jídlo na talíři.
,,Něco přece dělat musím." zazubila se mezi sousty. Malan se znova otočil a jeho tvář se rozjasnila, když viděl, jak rychle elfka spořádala celou porci.,,No to je dobře." pokračoval ,,Léčitelku už tahle pevnost potřebovala jako sůl. Jinak já jsem Malan. Malan Dawnstar. Jsem tu majordomus. Jestli chcete přidat, stačí říct." ukázal na vymetený talíř. Avelion se trochu zastyděla za svůj hlad a jenom zakroutila hlavou. ,,Já jsem Avelion."
,,Jenom Avelion?" zvedl zvědavě obočí. Elfka zkusila zapátrat v paměti, ale žádné příjmení ji nenapadalo.
,,Jenom Avelion. Víte, já si toho moc před příchodem sem nepamatuju. Ale snad se z toho ta moje palice za pár týdnů dostane a pak vám jistě řeknu celé jméno." poklepala si se zasmátím na hlavu. Pak se rozhlédla. ,,Ehm... co tu vlastně celý den děláte? Mám jen dva pacienty, kteří nedají moc práce, a nevím, co dělat dál. Není tu třeba něco s čím je potřeba pomoct?"
,,No, řekl bych vám, aby jste mi pomohla nasekat tohle maso, ale ten sekáček je v poměru k vašemu tělu jako sekyra a taky... kapitán by mě asi zabil, kdybych mu zmrzačil léčitelku a on se musel o toho maroda starat sám..." pousmál se trochu vyděšeně a raději schoval sekáček na polici, kde na něj elfka nemohla dosáhnout.,,Tak já nevím. Procházejte se, najděte si nějakou knížku, užívejte si to volno, dokud můžete, protože to nikdy nevydrží dlouho. Jen počkejte až bude nějaký drsnější výcvik, to pak bude práce až až." zasmál se a hodil kus masa na pánev. Elfčiny oči na chvíli zbloudily pohledem k sekáčku na poličce, jako oči neposedného dítěte, co si chce hrát. Takže nějak se zabavit, to je tu asi to nejtěžší. Znuděně zasténala, když si uvědomila, že opravdu nemá nic na práci. Možná kdyby si zkusila trochu pomlátit cvičným mečem do některé z figurín venku, ale kolem bylo pořád příliš mnoho osob. Prostě se neodvážila. Ani teď se ve společnosti necítila zrovna nejlépe. Příliš mnoho očí ji vidělo poprvé. Raději se zvedla a zase zamířila do svého pokoje, kde na ni konečně čekalo nějaké rozptýlení. Knihovnička, o kterou zprvu zavadila pohledem spíše náhodou, byla přímo přecpaná svazky a svitky. Všechny vypadaly staře, ale přesto dobře ošetřené. Většina z nich byla zaprášená, takže je asi dlouho nikdo nečetl. Elfka měla pocit, že když některou z těch knih zkusí vzít, rozpadne se jí v ruce na jednotlivé stránky. Nakonec se ale osmělila a jednu vytáhla. Vyděšeně vypískla, když zpoza knížky vyběhl pavouk a okamžitě zmizel ve škvíře dveří. Avelion ještě chvíli vyděšeně sledovala škvíru, poté se otočila zpátky ke knihovničce a s botou v ruce z ní opatrně vytahovala jednotlivé svazky. Tak staré a zapomenuté. Jako by tu snad ani nikdo nečetl, pomyslela si. A přitom všechny vypadaly tak zajímavě. Tolik věcí o magii, o historii Quel´thalasu a celého Azerothu. Elfka nejdřív všechny pečlivě otřela od prachu přikrývkou z postele, roztřídila podle názvu a žánru, opatrně je pokládala zpátky do knihovničky, pak si namátkou jednu z nich vybrala. Pohodlně se usadila u okna a začala si číst.
Polovina knížky byla dávno za ní, než si uvědomila, že na písmenka už nevidí. Krystal u vchodu sice zářil permanentně, ale zářil jen dost na to, aby případní noční tuláci nezakopli o židli nebo nějakou věc na zemi. Avelion zívla a protáhla se. Seděla tam už několik hodin, ale porce vajíček byla naštěstí tak velká, že za celou dobu neměla ani hlad. Nebo se prostě jen začetla natolik, že ho nevnímala?
Elfka odložila knížku na stůl a sešla dolů. Už na ni měli čekat její pacienti. Jen doufala, že nečekají moc dlouho. Dveře kasáren se zavřely jen chvíli poté, co vyšla ven. Možná tam byla návštěva. Nebo moc osob. Avelion se na chvíli zastavila a zaváhala, pak si ale dodala odvahu a vzala za kliku. Rozhlédla se a na tváři se jí rozprostřel úsměv. Alespoň jednoho pacienta nebude muset hledat. Altash seděl bez hnutí na posteli. Trochu to vypadalo, jako by usnul v sedě, ale jakmile elfka zavřela dveře, otočil k ní hlavu a usmál se. Avelion okamžitě prošla celou místností a těkala očima po stolcích. Nakonec našla, co hledala- malou dózičku s nevábně vonící mastí a několik nových obvazů. Altash se během několika vteřin dostal z košile.
,,Jak jste se vyspal?" prohodila a sedla si k elfovi, aby mohla lépe odstranit stávající obvazy.
,,Ehm... dobře." Usmála se na něj a pomalu opatrně začala odstraňovat vrstvy obvazu. Modřina i podivná skvrna na hrudi se od včerejška nijak nezměnily, ale asi to bude trochu déle, pomyslela si. Zbytky masti zůstaly pevně přilepené na obvazech, takže nebylo ani nutné je nijak odstraňovat. Zato páchnoucí obvazy by asi nejraději ihned hodila do ohně a pro jistotu uzavřela celou pevnost, dokud nebudou bezpečně spáleny. Altash seděl po celou dobu ošetřování mlčky a klidně. Jen občas se otočil ke dveřím a zastříhal ušima.
,,Ták, hotovo." Avelion si spokojeně prohlížela svoji práci. Cítila se díky ní užitečná. ,,Nechcete se jít projít ven, nebo si tam někde sednout?"
,,Ne, děkuji. Já bych rád, ale opravdu nechci poslouchat zase dokola ty řeči od Falantira."
,,Řeči?" podivila se.
,,Altashi! Proč seš celej mokrej?! To chceš taky nastydnout?!" pokusil se celkem úspěšně imitovat kapitánův rozkazovací tón.
,,Opravdu nechcete s ničím pomoci? Tady se jeden moc nezabaví."
,,Ne, ne. Nic. Děkuji." pousmál se, pak nasadil opět neutrální výraz a sedl si ke stolu.
,,Takže nám asi nezbyde nic jiného, než knihy." elfka pohlédla na pásku na očích a opravila se ,,Respektive mě."
,,Ještě je tu konverzace, jestli by vám nevadila moje přítomnost."
,,Rozhodně nevadila." řekla okamžitě a v hlase byla slyšet zvědavost. Altash ukázal na židli po své levé ruce a pokynul elfce, aby se usadila.

,,Takže....Vzhledem k tomu, že už nejsem členem posádky Elrendaru, rád vám zodpovím veškeré otázky mířené právě na něj. Jestli tedy nějaké máte a nevadí vám to. Co vím, moc se tady toho nezměnilo."
,,Jsem zvědavá, ale nějak mě nenapadají otázky. O vás jsem se již něco dozvěděla, ale o ostatních členech posádky nic nevím. Pokud nechcete odpovídat, pochopím to." schoulila se trochu hlouběji do židle.
,,Já jsem zastáncem toho, že když se chcete o někom něco dozvědět, měla by jste jít přímo za ním. Ale zdá se, že vám to nečiní až takový problém." zazubil se na elfku.
,,Většinou se někdo zeptá první. Hlavně protože mě tu nikdo nezná." zněla téměř až omluvně. ,,Tak mi alespoň prozraďte... Je tu někdo, na koho bych si měla dávat pozor? Nemyslela jsem to zle, jen... víte, každý se nějak chová."
,,Dávat pozor? Na člena Elrendaru? Hm..." Altash se zamyslel. ,,No, když nebudete jíst ani pít nic, co vám nabídne trolka zvaná Ken´jun, tak by jste měla být v pořádku. Ale ona to nemyslí špatně."
,,Ale i v rodině bývá rivalita." prohodila, spíše pro sebe.
Altash se usmál. ,,Na to je tu lord Sunhand. A největší rivalita je asi ta mezi mnou a kapitánem... i když už nedává smysl."
,,O co se přesně stará, že vás bere za rivala?"
,,No, v nepřítomnosti lorda a lady to tady má na starosti. To bývala předtím moje práce." zazubil se na překvapenou elfku. Nikdy by ji nenapadlo, že mohl zastávat až tak vysokou funkci.,,Takže se bojí, že by jste ji o ni mohl připravit?" zeptala se. Ať pak si uvědomila, že jeho oči kryje páska a došlo jí, jak byla takhle otázka hloupá. Kapitán sice také asi neměl obě oči v pořádku, ale přinejmenším jedno mu ještě dobře sloužilo. Nebo že by tu pásku nosil na okrasu?
,,Ne, ne... Spíše si myslím, že mě viní, že jsem nedodržel slib daný Elrendaru a zradil tím jak Elrendar, tak i lorda a díky tomu i jeho."
,,Myslím si, že trochu přehání."
,,Ani ne. Byla doba, kdy jsem byl hledaný po celém Quel´Thalasu." usmál se s výrazem neviňátka.
,,Hledaný?" podivila se ,,A kvůli čemu smím li se zeptat?"
,,No váže se to na mou zradu Elrendaru."
,,A bylo to oprávněné pronásledování, nebo jen nechápali co jste udělal?"
Altash se zasmál. ,,Oni dobře pochopili, co jsem udělal a proč jsem to udělal. Jen s tím nesouhlasili. Občas jsou některé kroky nevyhnutelné." Avelion se už chytala mu na to něco odpovědět, když tu ji něco zastavilo. Bolest. Prudká a ostrá jako seknutí mečem. Před očima se jí na vteřinu zatmělo. Ruka automaticky vyletěla k hlavě. Tolik to bolelo. Krátce, ale intenzivně. Až zalapala po dechu. Elfka zavřela oči a snažila se bolest nevnímat, ale nešlo to. V mysli se jí mihlo několik obrazů, rychlých, ostrých a pomíchaných. Spíše záblesk než pořádný výjev, ať už čehokoliv.
Altash se natočil na elfku. ,,V pořádku?" zněl náhle starostlivě.
,,A-ano. Jen se mi udělalo trochu nevolno." Avelion pomalu spustila ruku zase dolů a snažila se zklidnit dech.
,,Předpokládám, že čím víc to bolí, tím víc to stojí zato."
,,N-ne, to nebolelo." chabě se ho pokusila přesvědčit.
,,Jasně. Já to viděl." Na chvíli se zdálo, jako by elf pod páskou mrknul.
,,Zdá se, že každý má své tajemství. Jen někteří neví o těch svých." ztišila se.
,,Tady jste v Elrendaru. Každý tu má své tajemství. Vy jste zatím tajemství Elrendaru sama o sobě. Možná díky tomu, že tu má každý nějaké to tajemství si členové rozumí a chápou se lépe navzájem."
Avelion se zatím podařilo zklidnit dech. Bolest sice nezmizela, ale alespoň se o dost zmírnila. Asi tak na úroveň kopakce do spánku. ,,Nikdo nemá tajemství, které by musel nějak silně bránit před ostatními? Tedy pokud to není tajemství."
,,Tajemství o větším tajemství?" Altash se tajemně usmál ,,To je tajemství." Uši mu na chvíli zacukaly a otočil se zpátky ke dveřím. ,,Prší." prohlásil naprosto klidně a otočil se zpátky k elfce na vedlejší židli. Zpoza dveří bylo slyšet několik vojáků, kteří pravděpodobně zrovna skončili s výcvikem. Rány cvičnými meči ozývající se zvenku nahradily jejich hlasy. Ale déšť neslyšela. ,,Jak to můžete vědět?"
,,Naslouchám." zacukal trochu ušima.
,,To musíte mít opravdu dobrý sluch. Já jsem nic neslyšela."
,,Musím se na něj spoléhat více než na svůj zrak. Takže zpátky k těm tajemstvím." Na chvíli se zamyslel. ,,Řekněme, že v Elrendaru jsou tací... nebo bývali... kteří své tajemství neříkají, protože jsou si jistí, že by to změnilo to, jak se na ně ostatní dívají. Protože je tu ještě jiný typ tajemnství..."
,,Ony jsou i typy tajemství?" vyhrkla zvědavě.
Altash se usmál. ,,Záleží na úhlu pohledu." Na chvíli zmlknul, přeložil hlavu ze strany na stranu a pokračoval. ,,Některé jen změní pohled,jiné zase kompletně vyvrátí, co jste si o té osobě mysleli. A pak jsou tu taková tajemství, která... no...hmmm, tohle bude složitější. Některá tajemství jsou stará a stala se tajemstvími, protože ostatní zapomněli. Nebo ti co je znali umřeli. Jestli se takové tajemství dostane na povrch, nezmění jen pohled na toho o kom je, ale také celkový pohled na svět jaký zatím měl. Promiňte, ale méně složitě to asi nejde." omluvně se na ni koukl.
,,Myslím, že moje tajemství nebude zas až tak zásadní." Na chvíli se jí zdálo, jako by Altash chtěl ještě něco říct, ale než stihlo z jeho úst vyklouznout jediné slovo, zase je zavřel. Až po chvíli se zase osmělil.,,Taky si myslím. A promiňte, jestli jsem vás nějak rozrušil." Ode dveří se ozval podivný zvuk. Něco jako zafunění, ale tak hlasité, že ho slyšela i ona.
,,To je v pořádku." podívala se na elfa. Ten se zatím zvedl a zamířil k jedné z postelí. Usadil se na ní, oddělal deku přikryl se. ,,Na tu hlavu bych si být vámi ty kapky dal hned, ať se cestou nahoru nezamotáte."
,,Jsem v pořádku, nic to nebylo. Vážně se mi jen trochu zamotala hlava, nic víc." také se zvedla. Podivný zvuk se ode dveří ozval ještě jednou, pak utichl. Avelion se k nim natáhla v očekávání, že zahlédne někoho šmírujícího za dveřmi, ale ve tmě zahlédla jen šedou šmouhu, která zmizela dřív, než se dalo rozeznat, co to vlastně bylo. Že by tu i strašilo? nevěřícně zakroutila hlavou. ,,Asi už půjdu také spát. A moc se netoulejte. Venku je mokro, tak aby jste neuklouznul a nezlámal si ještě něco dalšího." napomenula ho se smíchem. ,,Dobře se vyspěte Altashi. Nechť světlo chrání vaše sny."
,,Ano... sny. Vezmu si to k srdci." zamával rukou ve vzduchu, něco jakoby chytil a připlácnul si to na hruď. Pak se usmál a schoval se pod peřinu. Po chvíli už začal pravidelně oddychovat. Avelion tam ještě chvíli stála, než se otočila zpátky k velkému sálu. V půlce cesty za sebou uslyšela tiché zavření dveří. Né dost tiché pro ni. Nedokázal ale určit ze kterých dveří bylo. Jediné, co opět zahlédla, byla podivná šedá šmouha, která se mihla přes nádvoří.
Tady asi opravdu straší...

Po menším rozhovoru na srazu jsem se rozhodla, že to teda sem budu přidávat. Původní plán dávat jednu kapitolu týdně dávno odplul někam do dalekých krajů a vzhledem k nudnosti mých začátků v RP(na které rozhodně nejsem hrdá) mi to psaní jde opravdu pomalu, i když většinou jen přepisuju ze screenů. Už aby Ave vyhodili z pevnosti, od toho se to snad bude sepisovat mnohem líp  

Nuda. Jedině tak se dalo popsat to, co mladá elfka teď prožívala. Celý den se nikdo nezranil, nikdo si nechtěl popovídat, nikdo ji nepotřeboval. Po celou tu dobu seděla střídavě ve věži, ve velkém sále nabo u fontány a četla si s nadějí, že se přece jenom najde něco zábavnějšího.
Nic se nedělo. Vojáci cvičili, bavili se, střídali se na stráži a takhle celý den. Mezi mraky občas prosvitlo pár paprsků, ale jinak nic. Avelion už měla docela i chuť jít do něčeho praštit, jen aby viděla, jestli by vůbec někdo nějak zareagoval. Dokonce ani Altashe nemohla už od rána najít. V hlavě jí kolovalo tolik otázek a jediná osoba, který by na ně odpovídala někam zraněná zmizela.
Rezignovaně a otráveně zavřela knížku a seskočila z fontány. Už se pomaluv začínalo stmívat, z nádvoří mizelo i těch pár osob, co tam přes den viděla, jen několik strážných stálo u brány a na hradbách na stráži. Chvíli se na ně dívala, když se jí za hlavou ozval cizí hlas. ,,Zdravím."
Avelion v tu chvíli málem nadskočila. Kroky nově příchozí nebyly skoro vůbec slyšet, ale i tak byla její rakce trochu přehnaná. Avelion se otočila a spatřila elfku, kterou ještě nepotkala. Blondýnka, jistě o něco starší než ona, měla na sobě kovovo koženou červenou zbroj, u pasu zbraň a v rukou talíř narvaný jídlem tak, že z něj skoro přepadávalo. ,,Ještě jednou zdravím a promiňte, že jsem vás předtím tolik vyděsila. Nechtěla jsem."
,,Ne, to nevadí. Jsem jen poslední dobou přecitlivělá."řekla, když se jí konečně podařilo zklidnit dech. ,,My se asi ještě neznáme. Jsem Avelion. Jsem tu teprve pár dní."
,,Ach, velmi mě těší. Já jsem Lithiri. Lithiri Windrunner. Teprve včera jsem přijela, takže jsme se asi vážně ještě neviděly. Nemáte hlad? Mám toho trošku víc a nechci být tlustá." ukázala na přecpaný talíř. Avelion se při tom pohledu sbíhaly sliny a raději jen kývla, aby neslintala jako pes.
,,Dobře. Kdepak si to sníme? Na lavičkách? V kasárnách? Míst je tu hodně." usmála se.
,,Možná bych dala přednost lavičce... dokud zase neprší." ukázala na místo, kde strávila notnou část dnešního dne. Respektive tu část, kdy ji někdo občas okřikl, aby neseděla na fontáně. Lithiri se usadila a talíř s jídlem dala doprostřed. ,,A odkud jste?" začala.
,,Na tuhle otázku bych také ráda znala odpověď, ale když mne nalezli, utrpěla jsem ztrátu paměti." natáhla se pro jídlo, jako by oznamovala věc, kterou každý slýchává často.
,,Ach, to mě mrzí. Nedokážu si představit, že bych byla bez paměti.No a líbí se vám Quel´Thalas?" soucitně se pousmála na elfku vedle a vložila si kousek masa do úst.
,,Nevím o jaké vzpomínky jsem přišla, takže mne to zatím moc netrápí. A v Quel´Thalasu je pěkně... jen kdyby pořád tolik nepršelo." Avelion se konečně osmělila a ve stejné chvíli, co domluvila, se už se způsoby trpaslíka snažila dostat do pusy celé kuřecí stehno. Elfka vedle ní pokračovala, jako by to neviděla. ,,Ach to ano. Mě Ghostland přijde... né škaredý. Ale děsivý. Všude jen zima, chlad, zápach hniloby a nemrtví. Tedy téměř všude. A to počasí... Ale v Eversongských lesích neprší skoro vůbec. A je tam několik nádherných míst, třeba pláže."
,,Třeba se tam někdy podívám" prohodila s plnou pusou.
,,Možná bych vás tam mohla vzít. Jen to jen kousíček. Ale protože nerada jezdím přes vesnice trolů a jezero je kontaminované a plné nějakých oblůdek, musely bychom to vzít okolo. A to by zabralo nějaký ten čas."
Avelion se konečně podařilo polknout všechno, co si doslova narvala do úst, zatvářila se trochu omluvně a zase koukala po dalším kousku masa. ,,Až nebudu mít povinnosti v pevnosti, ráda se tam podívám" Pchh, povinnosti. Zatím je jedinou mojí povinností se celý den nikam nehnout.
,,Jste tu teprve pár dní a už vás zaúkolovali?" A copak děláte tak důležitého? Pokud mohu být tak zvědavá."
,, I přes svou ztrátu paměti si stále pamatuji léčivá kouzla. Sice slabá, ale stále si dokáži vzpomenout. Zatím jsme měla pouze dva pacienty, což mi připomíná... Neviděla jste Altashe?"
Lithiri se při zvuku toho jména zarazila, pak se opřela o lavičku. ,,Koho že?"
,,Slepý elf jménem Altash. Měla jsem mu vyměnit obvazy. Myslím, že nemůže být daleko, ale přesto ho nemůžu najít."
,,Ehm, nó...uhm...Naposledy jsem ho viděla támhle na zdi... teda byla jsem tam s ním. A pak šel někam.... Jo, tak to bylo." koktala.
Avelion se na tváři rozzářil úsměv. ,,Takže se s Altashem znáte? Přátelé?"
Lithiri si rezignovaně povzdechla, pak ztišila hlas. ,,No... on je můj bývalej a ... no, moc o něm nemluvím.... Slyešela jste to?" otočila se rychle k velké budově. K uším mladší z elfek se ovšem nic nedostalo. ,,Nevím co přesně." napínala ouška, ale to už Lithiri rázným, ale přesto tichým krokem vyrazila k velké budově. Nevkročila ovšem dovnitř. Zamířila k jednomu z oken a opartně nakoukla. Avelion se ji o něco méně neviděná pokusila následovat. Uvnitř byl kapitán a další elfka, tentokrát s čenými vlasy. A spoza jedné židle vykukovaly tmavě modré vlasy. Kapitán se na něco díval. Vypadalo to jako kytka. Avelion se naklonila trochu víc do okna, aby slyšela.
,,...jen jsem netušila, že se pozve i na jídlo. Pokud bys ale dovolil, teď se převléknu. A taky trochu opláchnu, páchnu po tom strašném místě." prohlásila tmavovlasá elfka. Kapitán se ještě jednou zadíval na podivnou věc na stole, pak se trochu křečovitě usmál na elfku a kývnul. ,,Počkám tu."
Avelion v té chvíli málem spadla z malé zídky, na které stála, aby vůbec viděla do okna. Lithirina ruka ji totiž srthla dolů a jenom vesele prohlásila ,,Tak jdeme dovnitř, asi se tam něco děje."
,,Zdravím kapitáne" zazubila se na něj hned u dveří.
,,Lithiri. Konečně zpátky z města?" prohlásil ještě celkem nepřítomně, ale nakonec se otočil od černovalsé elfky směrem k nově příchozím. Černovláska vzhlédla ke stolu. Avelion její pohled pečlivě sledovala. Na stole ležela růže. Celá černá. Pravděpodobně v tomhle mrtvém místě barevné ani nerostou.
,,Ach ano, promiňte, že mi to tak trvalo. Ještě jsem něco zařizovala a balila si věci."
,,Chápu, to přijetí může klidně proběhnout dnes, když okamžik vydržíte." řekl stroze vojensky. Pak se otočil k černovlásce a jeho hlas se zjemnil ,,Počkám tu na tebe Aerin. Jen si zatím promluvím s nimi." řekl téměř neslyšně.
,,Půjdu podat hlášení, je dobře, že je tu i posádka." řekla elfka, kterou kapitán oslovoval Aerin. Věnovala pohled oběma elfka, povzdechla si, vzal ze stolu černou květinu. Usmála se na Altashe, ten jí úsměv oplatil. Elfce přišlo, že by to klidně mohla být Altashova sestra. Podoba mezi nimi sice nebyla skoro žádná, ale pohled, který mu elfka věnovala naznačoval, že k sobě mají stejně blízko, jako členové jedné rodiny. Aerin přičichla k černé kytce, následně ke svému podpaží, zakroutila hlavou a rychle se odebrala směrem ke kasárnám. Avelion se za ní divala dlouhou dobu. ,,Avelion." ozvalo se před ní. ,,Jaký je stav pacientů?" Kapitán se během několika vteřin přemístil k nim, aniž by cokoliv postřehla.
,,Zatím se zdá dobrý. Jen Altash mi nějak utíkal. A Ashii jsem ruku obvázala, ale od té doby se neukázala. Snad ji nijak nezatěžuje."
,,To je Altashovi podobné." na vojensky přísné tváři se na chvíli objevil náznak úšklebku. ,,Zůstaňte tu prosím, budeme vás asi potřebovat. A vy slečno Windrunner... pokud stojíte o přijetí, můžeme to udělat teď hned. Alespoň se budete moct hnedka zapojit do akce. Pojďte za mnou." nahodil opět výraz vojáka. Oba se hned vydali ke stolu vedle dvou zdobených židlí. Avelion chvíli stála na místě a rozhodovala se, jestli se nechat zlákat zvědavostí, nebo prostě jít ke stolu a zase se bavit s Altashem. Nakonec vzítězila zvědavost a malá elfka se okamžitě přilepila ke sloupu co nejblíž dvojici. Ale ani tak se jí nepodařilo zaslechnout z rozhovoru moc. Kapitán se chvíli přehraboval v hromadě pergamenů na stole, než vítězoslavně jeden vytáhl. Nejřív do něj něco psal on, potom i Lithiri, které ihned po podpisu vrazil do rukou stejný tabart, jaký dal i Avelion. Lithiri něco říkala, načež si Falanthir sedl za stůl a začal něco sepisovat.
,,COŽE?!" ozvalo se od stolu. Dokonce i hromádka papírů mezi oběma elfy se zachvěla pod kapitánovým hlasem. Nebo to možná bylo tím, že v té chvíli chtěl rychle vztát, ale narazil do stolku. Avelion si všimla, že jinak naprosto netečný Altash zbystřil. Zacukal trochu ušima a natočil se směrem, kde byla dvojice.
Do místnosti o chvíli později vešly další dvě postavy. Aerin se s taurem bavila o nějakých bylinách. Aerin poté vzala od malana talíř s jídlem a zastavila se u slepého elfa. ,,Smíme si já a Kahnee přisednout, Altashi?" Nezdálo se, že by ho ta otázka nějak zaujala. Pořád hleděl směrem na druhý konec místnosti ke kapitánovi a Lithiri, jako by se snažil pochytit alespoň kousek rozhovoru. ,,Co se řeší?" špitla Aerin. Altash na ni jen mávl, aby si sedla a byla potichu a dál se snažil poslouchat něco z dění na druhém konci místnosti. Avelion si ani nevšimla, že se skupinka přesunula zpátky ke stolům a rychle se tvářila, že neposlouchala. Pro jistotu se opřela o sloup a dělal, že si vyndává kamínek z boty.
,,Buďte pozdraven mistře" zasalutoval kapitán taurovi ,,A vítejte v Elrendaru. Jmenuji se kapitán Brightspear a v současné době velím pevnosti v nepřítomnosti pána a paní." Altash se při těch slovech tiše uchechtnul.
,,Matka se na vás usmívej a provázej vaše kroky" taur se jemně uklonil, elfka naproti němu jen lehce zamávala rukou a s plnou pusou se na kapitána usmála.
,,Jen v klidu dojez Aerin. Tady není vhodné místo na probírání toho, co se událo. Smím vás poprosti, aby jste přišli do poradního sálu?... I tebe Altashi." podíval se na elfa s páskou.
,,Zvládnete cestu nahoru Altashi?" zeptala se starostli vě Avelion. Před očima se jí přehnala vzpomínka na první pohled dolů z věže, až jí přejel mráz po zádech ,,Nerada bych, aby jste spadl, to už bych asi nevyléčila."
,,Ne, děkuji. Myslím, že to zvládnu sám. A ty pomalu..." otočil se k hltající Aerin ,,Předpokládám, že nás nejdřív nechá dojíst... tedy doufám."
,,Omlouvám se za své chování, ale opravdu jsem skoro dva dny nejedla." Aerin si setřela ze rtů drobečky i kousky sýra. Altash se jen usmál a pohladil ji po vlasech. Téměř ve stejné chvíli, jakmile se dotkl její hlavy střelil kapitán po Altashovi přísným pohledem. V místnosti dokonce zaznělo i něco, jako tiché zavrčení. ,,Krom jiného je pan Kahnee léčitel a těch není nikdy dost. Jen by se měl dozvědět o nebezpečích, která se v Ghostlandu objevila." prohlásila Aerin a vzala si z mísy na stole ještě jablko.
,,Dobře tedy, poprosím i vás, aby jste šel se mnou." řekl kapitán už trochu klidněji.,,Vy ostatní jděte nahoru" Avelion se na chvíli rozhlédla po ostatních. Lithiri si ani nestihla sednout a už si to namířila pryč. Taur se pomalu zvedl, vzal svou hůl i klobouk a vydal se stejným směrem. Dokonce i Altash, který by pravděpodobně ještě rád chvíli provokoval kapitána, se zvedl, vzal si něco z mísy s ovocem na stole a odešel. Ale ji přece nikdo nezmiňoval. Avelion se usadila a chvíli koukala za mizející skupinkou osob. Nikod ji nepozval a žádná věc mimo pevnost by ji neměla zajímat, dokud by nebyl někdo zraněný, ale... Zvědavost nakonec donutila malou elfku skoro vyběhnout do nejvyžších pater velké věže. Už z dálky slyšela hlasy. Opatrně schovala hlavu těsně pod okraj stěny a naslouchala.
,,Prosím, usaďte se Kahnee." zazněl kapitánův hlas.
,,To je dobré, postojím" kousek od hlavy se ozvaly hlasité kroky.
,,Hmm, kde je Avelion?" ozval se opět kapitánův hlas. ,,Dojděte pro ni Lithiri, ať to nemusíme objasňovat dvakrát." Avelion se při zvuku kroků ihned dala na úprk. Lithiri ji ale zastihla zrovna u pokoje pro hosty, takže to naštěstí vypadalo, že zrovna mířila tam. ,,Kdepak jsi? Čekáme nahoře."
,,Nevěděla jsem, jestli se smím zúčastnit"

Obě elfky ihned zámířily nahoru, odkud se zatím ozýval kapitánův rozčílený křik. ,,...O tom se dozví lord Sunhand, to si piš!"
,,Klidně mu to řekni... řeknu mu to klidně sám. Neseděl bych tu, kdybych nemusel." zazubil se Altash. Avelion si zběžne prohlédla všechny židle. Až pak jí došlo, že Altash sedí na trochu větší a zdobenější verzi okolních židlí. Aerin pokynula taurovi, aby si k ní sedl, ale ten jen zdvořile zavrtěl hlavou. Následně vytáhl něco z váčku, nasypal to k jedné z květin a ta po zašeptání několika slov jakoby ihned ožila. Dokonce i kapitána pohled na znovurozkvetlou rostlinku pravděpodobně odvedl od myšlenek na zasedací pořádek a jeho tvář konečně přestala rudnout vztekem. ,,Skvělě. Když jsme tu všichni kromě hlídek... nejprve bych vám chtěl v rychlosti sdělit, že máme nového člena posádky. Lithiri Windrunner. Věřím, že jí budete nápomocní a nenecháte ji ve štychu. A druhá věc- její pozorování. Před několika dny byl spatřen drak na území Eversongu. Prý snad i komunikoval se dvěma elfkami. Jednou z nich byla Thirra Avari. Doporučuji vám dbát zvýšené opatrnosti a veškeré neobvyklé věci hlásit. Lithiri, vy po poradě odnesete zprávu do Tranquilienu. Otázky?"
Aerin zvedla ruku, jako by se hlásila. ,,Moment. Lady Avari hovoří s démony, pije elfí krev a mluví s draky? To pak doporučuji nejvyšší opatrnost i při návštěvě města v okolí chrámu Rytířů..." Aerin se usmála ,,Ne, vážně. Měla jsem dotaz na Lithiri, pokud smím. Co jsem chtěla vědět bylo jak velký byl ten drak? A kam letěl?"
,,Ach jistě. No ten drak nebyl zas tak moc velký jako dospělí. Byl menší, ale zase né tak malinký... dost velký na to, aby zabil dva trolly a pak je zhltnul. Letěl směrem sem a pak ještě..." Lithiri se na chvíli zarazila a semkla rty ,,Jak jsem byla ubytovaná tady, což mi připomíná, že tam mám ještě nějaké věci, které si musím odnést... viděla jsem ho pak znovu."
Kapitánovi viditelně docházela trpělivost s brblající elfkou ,,K věci prosím. K tomu drakovi nebo k té druhé elfce. Můžete ji popsat?"
,,No ten drak byl ještě tu u věže. Poletoval celkem nebezpečně blízko. Raději jsem se zamkla. A ta elfka měla šedé vlasy, červené šaty, pořád chodí za Thirrou. Nejsem si jistá, jestli je to ona, ale možná ji trošku znám. Tuším, že se jmenuje Sarah. Přijímenní jsem zapomněla. Jednou jsem se s ní procházela a stalo se něco moc divného, ale to už sem nepatří. Vlastně stačí jen to jméno."
,,Něco divného?" zamračil se na elfku. ,,Jste členem posádky, zavázala jste se podpisem. Kde je vaše loajalita?"
,,Já slíbila, že to nikomu neřeknu. Porušujete tu sliby normálně, nebo je to jen nějaký..." Lithiri sklopila zrak ,,Pardon."
,,Pakliže jste vázána slibem mlčenlivosti, nemohu to po vás chtít... ale zvažte dobře, jestli vaše mlčení nezpůsobí víc škody jak užitku." Kapitán se přísně podíval na Lithiri, pak se otočil k Avelion, která se celou dobu hlásila takovým způsobem, že byl téměř zázrak, když si toho kapitán vůbec všimnul ,,Mluvte Avelion."
,,Nevím, jestli jsem to prostě jen neprošvila, ale napadlo mě... Jakou barvu měl vlastně ten drak?"
,,Ach promiňte. Modrou." dodala Lithiri. Kapitán se při těch slovech zamračil. Aerin na chvíli bezděky zalétla pohledem k Altashovi, ale pak hnedka zase stočila zrak k blonďaté elfce.
,,Děkuji. Tedy modrý drak, který se potuloval po Quel´Thalasu, mluvila s ním elfka jménem Sarah, patrně známá Thirry Avari. A není to jediná zvláštnost vzhledem s přihlédnutím k nedávnému incidentu v Brillu." Na kapitánově tváři, jako by na chvíli přibylo vrásek, když si uvědomil, kolik práce celou posádku s tímhle případem čeká ,,Děkuji za hlášení. Chcete něco dodat?"
Avelion problesklo hlavou hned několik možností. O dracíh bylo napsáno hodně knih a pokud se mladý drak dostane do neznámého prostředí, často nepřežije. ,,Pokud byl opravdu mladý, tak se třeba jen ztratil a hledal někoho, kdo by mu pomohl." špitla.
,,Ano Avelion, i tuto možnost beru v potaz. Nicméně pořád je to drak a může být nebezpečný. Tak a nyní k dalšímu tématu." otočil se k elfce na židli vlevo ,,Aerin, mohu poprosit?"
Aerin zatřepala hlavou, jako by se probrala z transu. Už to vypadalo, že chce začít mluvit, pak si ale všimla Altashe. Ten v jednu chvíli zvedl hlavu a jakoby začichal ve vzduchu. Následně se zvedl a došel až nebezpečně blízko k okraji na místě, kde nebylo ani zábradlí a zůstal tam bez hnutí stát. Kapitán se na něj podíval a po tváři mi proběl lišácký úsměv, který jakoby říkal ,,A teď jen trošičku strčit a je po problémech". Altash tam stál bez hnutí skoro minutu. Po celou dobu Aerin čekala, jestli se chystá něco říct, což kapitána očividně vytáčelo. Slepý elf nakonec přešel k části se zábradlím a namířil si to do velkého sálu.
,,Obávám se, že moje zprávy jsou trochu méně vyjímečné, ale neméně děsivé." rozetla ticho Aerin ,,Zaprvé se jedná o zločince, kterého hledáme za vraždu několika členů pevnosti. Při pátrání po něčem naprosto jiném jsem zjistila, že je zpět v Ghostlandu. Byl zraněn, ale podařilo se mu utéci. Jmenuje se Valendis Kaer´Menan, ale říká si Rys a převléci se zvládne snad téměř za cokoliv. Chtěla jsem vás varovat, aby jste se měli na pozoru, hlavně před laskavě vypadajícími obchodníky. Našli jsme s Corinem něco jako jeho skrýš, ale patrně ji ve spěchu opustil a našel si jiné místo."
Draci, divné elfky a ještě vrah? Avelion se znovu přihlásila. ,,Promiňte, že opět ruším, ale nejsem tu dlouho. Nemohl by mi někdo přiblížit kdo je Rys a jakým způsobem je nebezpečný?" Aerinin obličej se na chvíli zkřivil a otřepala se, jako by jí přejel mráz po zádech. Než však stihla cokoliv říct, kapitán nasadil nekompromisní výraz a ihned spustil. ,,Rys, aneb Valendis Kaer´Menan je hledaný vrah a zločinec. Spáchal množství těžkých činů, za které měl už dávno propadnout hrdlem." rychle vysvětlil a už jen z těch dvou vět mu v očích hořel takový vztek, že by se tím pohledem snad dalo i zabíjet. Pak se ale znenadání uklidnil a usmál se na Aerin. Ta si odkašlala a začala s vysvětlováním. ,,Krvavý elf, který dlouho sloužil princi... déle než ostatní. Vede osobní Válku proti lordu Sunhandovi, kterého viní za smrt své rodiny. Neútočí přímo na lorda, spíše na ty, kteří ho provází. Slyšela jsem historku, kdy otrávil cvičné měče během výcviku. I mne dostal do pasti, ze které jsem se dostala jen díky pomoci ostatních z Elrendaru. Skončila v ní i Nessa. Vlastně jen proto dosud nejsem schopná boje."
,,Útočí na jeho ,,rodinu"?" podivila se malá elfka skoro až vyděšeným tónem.
,,Máte pravdu. Ceroth bere všechny v pevnosti jako svoji rodinu a proto jsou pro Valendise lákavým cílem."
,,Bohužel jak se zdá, má velmi cenné informace a proto ho nemůžeme pouze najít a zabít..." poslední část věty kapitánovi sklouzla už jen do naštvaného brblání ,,...Ano a proto zítra svoláme Elrendarské a pročešeme celou oblast. Přesné instrukce vám dodám zítra."
,,Bylo by dobré zajmout ho, dokud je oslaben. Ale jak vypadá je těžké popsat... pokaždé je jiný." postěžovala si Aerin ,, A je tu ještě jedna věc. Před nějakou dobou prý pevnosti vyhrožoval nekromant z Morových zemí. Vím, že rozprášil oddíl Krvavých rytířů, pak se objevil přímo v pevnosti, ale to jsem slyšela jen z doslechu. Snad i proběhnula nějaká výprava do Morových zemí. Jen netuším, zda byl odhalen. Každopádně jsme tu dlouho sledovali u jednoho nemrtvého podivné chování a zdá se, že ho někdo rituálně... rozporcoval. Muselo se to stát v době, kdy jsem trčela v lazaretu. Podle všeho ten nemrtvý nosil zprávy a zásoby do Deatholmu a Morových zemí. A v Tranquilienu se v tu samou dobu objevoval záhadný elf na ,,strašidelném koni".Prý ten kůň vypadal, že už to má dávno za sebou. Corin tvrdil, že jsou všechny ty věci propletené."
,,Áha, podobný jako ti, na kterých jezdí Opuštění. Hrozné věci" prohodila Lithiri, spíš jen aby to vypadalo, že vnímá a dál se snažila odstranit si něco z poza nehtu.
,,Nicméně náš drahý nemrtvý se pravděpodobně stal neužitečným z nějakého důvodu. Corin je v tom zapleten osobně, proto jsem ho vzala na místo, kde ten nemrtvý ,,skončil". Souvislosti mi unikají. Corin se tvářil, že je to jasné a že se bude muset podniknout něco proti tomu nekromantovi a odjel podat hlášení řádu. Hlavně jsem byla opravdu pár měsíců mimo, takže ta věc s nekromantem... patrně se to táhne už déle." skoro až nešťastně pokrčila rameny ,,Valendis a drak mi znějí jako věci, co jsou akutnější."
,,Dobře, pokud o tom ví řád, tak je to jedině dobře. Alespoň na to nebudeme sami. Co se týče záležitosti s nekromantem... Myslím, že to shrneme a určíme důležitost jednotlivých zpráv." Falanthir se postavil důležitě se podíval na každého z přítomných ,,Tedy, naším hlavním cílem bude vypátrat a zatknout Rysa! Vždy byl naším největším nepřítelem a pokud je teď sám a zraněný, pak patrně bude muset vyhledat pomoc. Nezapomeňte na to, že téměř všechny vodní zdroje v Ghostlands jsou zamořené."
,,Takže bude hledat léčitele? Asi bychom je měli hlídat." řekla Aerin a skepticky se podívala na taura i malou rusovlásku ,,Nebo z nich udělat volavky." prohlásila s úsměvem na rtech, který se Avelion ani trochu nelíbil.
,,Ovšem Aerin, to je výborný nápad." blýsknul okem po přítomných léčitelích ,,Nicméně nechci ohrozit nikoho. Rozhodně se nevypraví do pevnosti. Šlo by rozhlásit v Tranquilienu, že bude tamtudy projíždět léčitel... nu, uvidíme."
Lithiri konečně schovala malou dýku, kterou se celou dobu snažila něco dostat zpoza nehtu a otočila se na kapitána ,,To hlášení v Tranquilienu mám podat ještě dneska, nebo stačí až zítra?"
,,Bude stačit až zítra za svítání. Druhá věc. To co řešil Corin Nightstrider. Nicméně pokud to odjel sdělit řádu, budeme raději v dalším pátrání pokračovat až s nimi. O jejich kontaktování se sám postarám. Poslední věcí je ten drak a chování té elfky a Thirry Avari... to je pravděpodobně něco, co by si měl vyřešit řád. Pakliže se ten drak znova ukáže..." Falanthir se zatvářil nekompromisně.
,,Vy ho chcete zabít?!" vypískla Lithiri.
,,Ne, spíše se postarat, aby opustil Quel´Thalas. Musíme si také uvědomit, že by mohl být zneužit... vzpomeňte si na M´uru. Tak a teď k rozkazům na několik následujících dnů..." Taur zatím stihl obejít všechny kytky a dostat je do alespoň trochu snesitelného stavu. Avelion se opřela o opěradlo židle a přestala vnímat. Oči se jí už zavíraly, ale vší silou se je snažila udržet nahoře. Chvílemi ovšem neúspěšně. ,,Nějaké otázky?" ozval se kapitánův hlas. Avelion ihned otevřela oči a rychle zakroutila hlavou. Přísahala by, že zavřela oči jen na vteřinku, ale Lithiri už na vedlejší židli neseděla. Omluvně se usmála a doufala, že si toho nikod nevšimnul. Aerin zatím vytáhla odněkud miniaturní kuši, chvíli si ji prohlížela a pak se zamračila. ,,Je zraněný kvůli tomuhle. Mít pořádný luk a sílu ho napnout, tak je mrtvý."
,,Jak vidíte, i on občas ztrácí obezřetnost. Ale nesmíte ho podcenit. Pokud nikdo nemá otázky, můžete jít."
Avelion se zvedla a protáhla se jako kočka. Ještě se ohlédla za ostatními. Kapitán teď pečlivě srovnával pergameny, zatím co Aerin se o něčem bavila s taurem. Pak se něčemu zasmála, ukázala na kapitána jaké má svaly a rychle proběhla ven kolem Avelion. Ta jen zakroutila hlavou a vrátila se do velkého sálu pro knížku, kterou tam nechala. Na čtení už neměla ani pomyšlení. Jen na měkkou postel a teplou přikrývku.
Takže zítra půjdeme chytat vraha... Perfektní. Tak to se vážně nudit nebudu. Zhasla svíčku, lehla si do postele a ještě chvíli se díval z okna. Měsíc svítil dovnitř jako byl se z něj lilo samotné stříbro, jen na chvíli ho zakryl stín a ozvalo se hlasité zakrákání. Elfka si ani neuvědomila, kdy zavřela oči, když ji místo krákání vrány probudilo několik paprsků vycházejícího slunce. Tak alespoň tentokrát zvládla vztát brzo. Rychle vyskočila z postele a začala si chystat všechno potřebné.

Aeira odtrhla niekoľko stebiel trávy, zdvihla ruku a vypustila ich. Vietor ich zachytil a pomaly zniesol na zem.
„Vietor vanie zo severovýchodu!“ skríkla kapitánka Farstriderov.
Ostatní elfovia v zeleno-hnedom koženom brnení prikývli a vytiahli šípy z tulcov. Posledné kontroly lukov prebiehali v tichosti. Dupot blížiacej sa armády bol jasne počuť, rovnako ako mohli vidieť oblak prachu dvíhajúci sa zo zeme. Pred nimi pešiaci zdvihli svoje vysoké štíty a vytvorili z nich pred nimi hradbu. Zatiaľ mágovia na úpätí blízkeho kopca pripravovali svoje kúzla. Všetci boli pripravení držať pozíciu na ceste pred dedinou Fairbreeze a za každú cenu brániť jej obyvateľov.
Aeira sa ocitla vo velení celej tejto armády. Bola to iba malá sila, ktorú tu generálka Windrunnerová ponechala na ochranu dediny, sotva schopná zadržať Pohromu. Velenie dala Aeirii, ktorá tu žila a poznala mnohých obyvateľov.
Prví nepriatelia sa zjavili medzi stromami a na kamennej ceste na juhu. Menšia časť armády, ktorá sa oddelila od hlavnej sily smerujúcej nížinou v strede lesu Eversong k Silvermoonu, sa postupne blížila k pozícii obrancov.
„Založiť šípy!“ skríkla kapitánka, „Držať! Mierte im na hlavy, nech máme istotu, že to už nerozchodia!“
Pohroma sa stále približovala, v jej predných radách stáli mŕtvi obyvatelia Lordaeronu a Quel´Thalasu, čudné, pavúkom podobné príšery a ohromné tvory, ktoré vyzerali, ako keby ich pozošívali z viacerých tiel. Medzi nimi sa pohybovali nekromanti, ktorí vojsko usmerňovali. Nepriateľská armáda sa dostala sto metrov pred elfov, keď stúpila do oblasti s pripravenou pascou.
Pás ohňa vyšľahol spomedzi kameňov a z hliny a spálil všetko v prvej rade. Mágovia držali plamene pri živote niekoľko sekúnd, čo dalo ostatným čas konať.
Aeira vydala pokyn na vystrelenie a niekoľko desiatok šípov sa znieslo do radov armády. Niektoré prešli magickými plameňmi a následne zapálili svoje ciele v ďalších radách. Keby bola Pohroma normálna armáda, toto by v jej radoch vyvolalo chaos. Lenže nemŕtvi si plameňov ako keby nevšímali a nechávali ničiť svoje telá ako prechádzali cez oheň.
Nakoniec boli mágovia nútení nechať ohne vyhasnúť, lebo inak by nemali energiu na ďalší boj. Aeira sa pozrela nahor. Niekde medzi mágmi bol aj jej malý brat. Našla ho pohľadom a usmiala sa. Na to, že bol v oblasti mágie len nováčikom, sa zatiaľ držal dobre. Faelin jej úsmev opätoval a zrejme aby zapôsobil, vrhol medzi nemŕtvych guľu z plameňov, ktorá medzi nimi vybuchla a podpálila niekoľko tiel.
Vojaci v prednej línii boli však tou najslabšou časťou. Nemŕtvi na nich dorážali a po jednom sa k nim dostávali. Obrovské veci medzi nimi spôsobovali skazu a hradba zo štítov, chrániaca mágov a Farstriderov, sa začala rúcať. Aeira vedela, že musia konať rýchlo. Položila luk na zem a vytiahla z pošvy meč. Rozbehla sa do stredu boja, nasledovaná ostatnými Farstridermi, ktorí tiež vytiahli zbrane na blízky boj.
Sekla po nohe jedného z obrovských tvorov, ale ten ako keby to necítil. Pridali sa k nej dvaja Farstrideri a jeden vojak, ale  príšera si toho ako keby nevšímala. Zrazu jej hlavou preletel obrovský úlomok ľadu a oni všetci boli postriekaní tým, čo mala tá vec v hlave. Aeira využila krátku chvíľu, kým prešla k ďalšiemu nepriateľovi, aby sa pozrela na mágov. Kúzla, ktoré zosielali, si na nich vyžiadali krutú daň. Okrem toho jedného, ktorý zoslal ľadové kúzlo, kúzlil už len jeden. Zvyšok, vrátane Faelina, sedel alebo ležal na zemi, úplne bez energie. Musela si pripomenúť, že toto nie sú bojoví mágovia ani magistri zo Silvermoonu, ale len priemerní kúzelníci a ich učni, takí, akých boli v Quel´Thalase tisícky.
„Držte líniu!“ skríkla na vojakov a rozbehla sa k mágom. Ich vodca sa na ňu so smútkom pozrel.
„Nedokážeme pokračovať,“ povedal, „Je mi to ľúto, ale v boji sa budete musieť zaobísť bez našej pomoci.“
„Boj sme už prehrali,“ povedala Aeira, „Otázkou len je, koľko ich ešte budeme schopní držať. Keďže tu nám už nie ste užitoční, choďte do dediny a odveďte všetkých, ktorí tam ešte zostali do Silvermoonu. Pri trochu šťastia predbehnete Pohromu.“
Mág prikývol na súhlas a skríkol na unavených spoločníkov.
„Aeira, nie...“ začal Faelin, ale jeho sestra sa naňho zamračila.
„To bol rozkaz,“ povedala a rozbehla sa späť na pomoc svojim spolubojovníkom.
Pokračovali v beznádejnom boji, nútili Pohromu draho zaplatiť za každého mŕtveho strážcu či Farstridera, ale nakoniec ich zostalo príliš málo, aby dokázali brániť cestu. Zhlúkli sa do kruhu, ktorý bojoval proti moru nemŕtvych, ktoré ho obklopovalo. Postupne padali, až zostala len Aeira a pár Farstriderov.
Vtedy sa do predných radov Pohromy dostal ľudský muž na koni.
Mohol by to byť on? pomyslela si Aeira, ale hneď tú myšlienku zahnala. Arthas Menethil určite bol s hlavnou silou, proti ktorej bojovala generálka. Napriek tomu, zabiť rytiera smrti, nech už bol akýkoľvek, by veľmi pomohlo ostatným elfom v ďalších bojoch. Aeira skríkla a vrhla sa po rytierovi smrti. Ten sa len usmial, zoskočil z koňa, odrazil jej výpad a bodol ju do srdca.
Jediné, čo cítila, bol chlad.

„Krvaví elfovia! Áno, počujete správne! Naša vznešenosť zomrela spoločne s našimi ľuďmi! S našimi hrdinami! S Thalorienom Dawnseekrom, magistrom Belo´virom, generálom Windrunnerovou,“ elf sa na chvíľu odmlčal, nahlas prehltol a ďalej pokračoval zastretým, magicky zosilneným hlasom, „a s kráľom Anasterianom. Naša vznešenosť leží mŕtva, pod vysokou trávou, roztrhaná koreňmi rastlín tak ako naša milovaná Studňa! Sme padlý národ! Urodzení po odchode z Kalimdoru a po zmenách, ktorými prešli, zmenili význam svojho mena! Pýtam sa vás: Je naša zmena o niečo menšia?
Každý z nás niekoho stratil! Každý z nás prešiel utrpením, smútkom a bolesťou až sem, na toto miesto! Všetko sa pre nás zmenilo! Zmeníme sa aj my?
Moji drahí elfovia! Krv našich padlých žiada, aby sme jej vzdali pamiatku a pomstili sa tým, ktorí ju preliali! Pýtam sa vás, krvaví elfovia! Odpovieme na volanie našich padlých?“
Vznešení, teraz vlastne už krvaví elfovia, na odpoveď skríkli. Kael´thas Sunstrider sa usmial a vytiahol zo svojej róby list.
„Toto priniesol posol pred niekoľkými dňami,“ povedal princ, „Dovoľte mi to prečítať. Pánovi vznešených elfov, nech už je ním ktokoľvek. Lord Othmar Garithos, maršál Lordaeronu, organizuje odpor voči Pohrome. Ľud Lordaeronu plánuje obsadiť späť svoju krajinu od nemŕtvych. Maršál žiada o akúkoľvek pomoc, ktorú elfovia môžu poskytnúť. Nastal čas, aby sa národy tohto kontinentu znovu spojili v novú Alianciu a bojovali proti spoločnému nepriateľovi. Čakáme v Southshore. Podpísaný, Kristoff, komorník lorda Garithosa.“
Princ zroloval papier do trubice a znovu ho skryl. Pozrel sa na elfov.
„Elfovia!“ skríkol, „Spoločne s najsilnejšími z našej rasy sa vydávam na pomoc Aliancii! Spolu s ľuďmi obsadíme Lordaeron a Quel´Thalas späť! Kým sa vrátim, bude v mojom mene vládnuť lord regent, za ktorého som ustanovil nášho generála, Lor´Themara Therona! Spoločne s kýmkoľvek, koho vyberie za zastupujúceho generála povedie boj proti Pohrome v našej krajine! Ja a veľký magister Rommath so sebou vezmeme kohokoľvek, kto sa prihlási a my uznáme, že je dosť silný! Kto ide so mnou?“
Všetci. Faelin sa pozeral po elfoch, ktorí sa zhromaždili na Quel´Danase, aby si vypočuli, čo im ich princ chce povedať. Všetci z nich sa hrnuli pred neho a veľkého magistra, aby sa prihlásili do jeho vojska. Vrátane neho.
Preverovanie všetkých dobrovoľníkov trvalo celé hodiny. Niektorým bolo povolené ísť s nimi, ale väčšina bola čo najcitlivejšie odmietnutá. Pre ostatných bola privezená voda a aj nejaké jedlo a oni sa usadili na zem. Bolo by zbytočné nechávať elfov trpieť len preto, že sa ich prihlásilo toľko. Hoci výber nerobili len princ a veľký magister, aj tak všetko šlo veľmi pomaly.
A potom, po dlhých hodinách vyčkávania, sa dostal pred dvoch elfov. Jeden z nich bol oblečený v zrejme drahej, hoci špinavej róbe a druhý mal na sebe kožené brnenie Farstriderov.
„Meno a zameranie,“ povedal unavene mág.
„Faelin Darksun, mág, špecializácia oheň,“ odvetil Faelin, držiac ruky za chrbtom, aby náhodou nevideli, ako sa mu trasú.
„Och, oheň. Výborne, to sa nám proti nemŕtvym bude hodiť. Minimálne na zapaľovanie šípov bez potreby zakladania ohňa,“ povedal Farstrider a pretrel si oči, „Ukážte sa.“
Faelin odstúpil, zavrel oči, sústredil sa, načrel do magických línií, ktoré boli všade okolo a vytiahol toľko, koľko potreboval na zapálenie plameňa. V jeho natiahnutej ľavej ruke sa zjavil malý plameň a pomaly sa začal zväčšovať. Faelin si všimol, že magister ho pozorne sleduje v snahe zachytiť všetko z jeho postupu kúzlenia.
No, rozhodne mu nedám dôvod na sťažnosti, pomyslel si a priblížil ruky k sebe. Avšak vtedy sa stala chyba. Jeho prepojenie na línie sa stenčilo, rovnako ako plameň a on začal čerpať mágiu zo svojho tela.
Dobre, dobre, je to síce čudné, ale nič, čo by sa nedalo prežiť. Jednoducho použijem zdroje zo svojho tela.
Lenže nech siahal akokoľvek hlboko, v ňom nebolo...nič. Žiadna magická energia, nič, z čoho by sa dalo čerpať. Vtedy mu to došlo. Studňa. Celý čas to nebolo o ňom a jeho schopnostiach, ale o zdroji elfskej mágie. Jeho telo nebolo schopné vydať zo seba nič, ani ten najmenší plameň. A mágia v okolí a jeho napojenie sa na ňu, keď nebola naplnená energiami zo Studne, bolo príliš slabé. Nedostatočné.
„Nie. To nie. Nie, nie, nie! NIE!“ skríkol, ale ničomu to nepomohlo. Plamienok zablikal a zmizol. Faelin sa zničene pozrel na magistra, v ktorého tvári videl smútok a ľútosť.
„Je mi to ľúto,“ povedal a on vedel, že to myslí vážne. Nebolo sa čomu čudovať, koniec koncov, on to musel pocítiť tiež. Lenže on, rovnako ako iní, narozdiel od neho, stále dokázal nájsť v sebe a okolí dosť sily na to, aby pokračoval vo využívaní mágie.
„Ospravedlňujem sa za to, že som márnil váš čas,“ povedal pomaly a ticho Faelin, odvrátil sa od oboch elfov a so sklonenou hlavou odišiel.
Keď sa dostal na miesto, kde ho nikto nemohol vidieť, rozplakal sa.

Medzi jeho rukami sa zjavil malý plameň, ktorý pár sekúnd horel a potom zhasol. Ako vždy.
Faelin sa zúfalo pozrel na svoje ruky. Boli to takmer dva roky, odkedy princ odišiel z Quel´Thalasu. Medzitým elfovia počuli o jeho činoch a o slávnych udalostiach, ktorých členom princ bol. Bojoval proti Pohrome, dokonca dokázal ubrániť Dalaran, ale potom bol za spojenectvo s čudnými morskými tvormi zavretý a odsúdený na popravu. Podarilo sa mu ujsť a spoločne s tými morskými vecami, zvanými naga, ovládol Outland pre ich pána, Illidana. Lenže odkedy ich spoločný útok na Kráľa lichov sa nezdaril a elfovia boli nútení ujsť späť do Outlandu. Odvtedy od nich nedostali žiadne správy.
Lord regent a nový generál, Halduron Brightwing, zatiaľ robili všetko na obsadenie krajiny. A hoci pobrežné ostrovy na severe ako Quel´Danas a Sunstrider boli aspoň z veľkej časti ich, viedli beznádejnú vojnu. Slabosť, ktorú pociťoval Faelin, cítili aj ostatní a mnohým robila ťažkosti v kúzlení a boji.
Len on svoju moc stratil. Počas posledných dvoch rokov sa snažil každý deň pokračovať v kúzlení, ale výsledok bol stále rovnaký. Nechápal tomu. Skutočne bol tak slabý?
Vrátil sa do Sunspire a späť ku knihám o mágii, ktoré tam študoval, aby prišiel na spôsob, ako svoju slabosť prekonať. Lenže vznešení elfovia boli v tejto oblasti najhoršími autormi. Vždy mali k dispozícii Studňu, za každých okolností mohli čerpať z nekonečného zdroja mágie a robiť úžasné veci. Nikdy nepotrebovali nájsť spôsob, ktorý by riešil ich súčasnú situáciu.
A vtedy to uvidel. Tenká kniha s fialovo-čiernym povrchom zastrčená vzadu za ostatnými. So záujmom ju vytiahol, otvoril a začal čítať.
Elfovia veria vo Svetlo a využívajú jeho moc. Avšak, existuje aj protiklad proti svetlu, energia, ktorá nie je všetkým veľmi známa. Tieň je sila, ktorá je vlastne veľmi neznáma. Hoci pochádza zo Skrútenej ničoty, je vlastná každému svetu. Je úplne iná ako fel alebo arkána, hoci mnohí spútavači tieňov sú aj veľmi dobrými černokňažníkmi. Rovnako ako ku Svetlu môžu prosiť a získať jeho moc aj magicky nenadaní jedinci, je to možné aj pri tieni. Lenže pri tieni je jeden rozdiel: Nepýtame sa, berieme si. A výsledky sú...úžasné.
Faelin zaujatý čítal ďalej. Celú knihu prečítal behom toho istého dňa. Na konci bol len krátky záver.
Hoci tieň, aj keď je jeho protikladom, nemusí nutne byť využívaný na veci proti Svetlu, dokonca ani nie na zlé činy, cirkev Svetla v Lordaerone nepreferuje užívateľov tieňa. Dúfam, že aspoň niektorá kópia tejto práce bude videná niekým, koho zaujme. V tom prípade dúfam, že tých pár vyvolených bude schopných nájsť praktikovateľov tieňa a naučiť sa tomuto mocnému umeniu.
Aldena Voidrender
Faelin zavrel knihu. Tieň. Forma mágie, ktorú by aj on mohol používať. Už by nebol slabý. Možno by dokonca predčil aj magistrov vznešených elfov. Rozhodol sa. Zistí viac o tom, čo si práve prečítal. Nájde mágov schopných ovládať tieň a naučí sa od nich všetko.
Potom konečne nebude bezmocný.

Kamenná veža sa týčila pred ním, vyššie na úpätí kopca. Faelin sa zhlboka nadýchol a vykročil po ceste.
Trvalo mu dlho, kým získal od zasvätených elfov informácie o tomto mieste a tých, ktorí tu prebývali. Netušil, že bude musieť ísť až tak ďaleko, ale tí v Quel´Thalase boli v tajomstvách tejto odnože mágie nesmierne nevzdelaní. Len pár z nich mu vedelo povedať aspoň meno jedného z obyvateľov veže. Matero Zeshuwal.
S týmto menom dokázal hľadať ďalej. Vo svojom pátraní sa dostal loďou až do prístavu Menethil, kde ľudia počuli o niekom takom. Vraveli, že námorníci z Ratchetu o ňom hovoria v spojení s nejakými temnými vecami. Pridali aj priezviská ďalších: Shadowcleft, Farsan. A Voidrender.
Zaplatil si cestu na prvej lodi smerujúcej do mesta škriatkov a po dvojmesačnej plavbe tam konečne bol. Škriatkovia ho poslali do veže, ktorá bola severne od mesta.
Budova nevyzerala, že tam sídlia mocní černokňažníci, ale Faelin sa rozhodol neposudzovať vec podľa vonkajšku.
Keď sa dostal pár desiatok metrov od veže, zem pod jeho nohami zažiarila slabým fialovým svetlom. Z veže pokojným krokom vyšla ženská postava.
„Kto si?“ spýtala sa priamo.
„Faelin Darksun. Ja...prišiel som za černokňažníkmi,“ odvetil.
Ľudská žena sa zasmiala. Faelin si všimol, že je celkom mladá, s hnedými vlasmi spadajúcimi na plecia, vo fialovej róbe.
„Takže ty od nás niečo potrebuješ?“ povedala, „Dobre, čo to je a čo môžeš ponúknuť ako protiváhu?“
„Chcem sa učiť!“ vyhŕklo z neho, „Čítal som. O tieni. Chcem sa naučiť ho používať.“
„Aha. Takže potenciálny černokňažník. No dobre, uvidíme, čoho si schopný.“
V jej pravej ruke sa zjavila fialovo-čierna hmla. Chvíľu ju tam podržala, potom ju v podobe prúdu prehodila do druhej ruky. Potom doňho túto guľu hodila.
Náraz bol ako keby ho nejaký silný muž vrazil päsťou do hrude. Faelin spadol na zem, šokovaný a bezvládny.
„No, padať vieš dobre,“ povedala, „Prečo by sme ťa mali učiť?“
„Bol som mágom,“ vyšlo z neho, „Ale nedokážem kúzliť, odkedy bola Studňa zničená. Nedokážem dosiahnuť na arkánu. Ale možno tieň by odpovedal na moje volanie.“
Faelin sa pomaly postavil a uvidel, že z veže vyšiel blonďavý elf. Hneď si na ňom všimol rozdiel. Jeho oči neboli modré, ale žiarili zeleným svetlom.
„Už si si užila dosť zábavy, Menara,“ povedal žene, „Nepoškodzuj nám tu potenciálnych akolytov.“
Potom sa pozrel na Faelina a namieril naňho prstom.
„Poď za mnou!“ prikázal.
Poslúchol ho a spoločne vstúpili do veže. Prízemie bolo tvorené jednou veľkou miestnosťou, pričom pri jednej stene boli schody vedúce na poschodie. V strede miestnosti stál ľudský muž, podľa výzoru štyridsiatnik a práve hovoril k štyrom poslucháčom. Jeden bol ľudský muž a okrem neho tri ženy: orkyňa, nemŕtva a ľudská.
Černokňažník sa otočil k Faelinovi a druhému elfovi.
„Čo sa to tam vonku dialo?“ spýtal sa.
„Nič dôležité, „ odvetil elf, „Strahad, priviedol som ti nového akolytu. Zatiaľ si viedol dobre. Narušil Menarinu detekčnú sieť a je stále nažive.“
„Je to šťastím, alebo jeho neobyčajnými magickými znalosťami, ktorými sa ubránil?“ odvetil nezaujato Strahad.
„Videl si niekedy mága, ktorý by sa jej ubránil?“
„Nie. Dobre, ako sa voláš, chlapče?“ spýtal sa Faelina. Bolo to celkom odvážne, keďže Faelin mohol podľa veku pokojne byť jeho otcom, hoci ako elf bol len krátko dospelý.
„Faelin Darksun,“ odvetil.
„Temnoslnko. Dobré meno pre černokňažníka. Dobre, sadni si. Ostatní sa ti predstavia, až skončím. Budeš si musieť naštudovať viac vecí, keďže ostatní sú tu už rôznu dobu, ale vo vlastnom záujme to urobíš.“
Faelin ho poslúchol a vo svojom vnútri sa radoval z toho, čo sa práve stalo. Dostal sa medzi nich. Znovu bude môcť kúzliť. Už nebude zbytočný.
„A teraz, kde som to skončil? Ach, áno, správanie sa plameňov na vojakoch v krúžkovom brnení.“

„Ohľadom pôvodu tieňa sme si už povedali dosť,“ povedala Menara Voidrender, černokňažníčka, ktorá Faelina vtedy pred vežou napadla, „Teraz vám vysvetlím, ako postupovať pri používaní tieňovej mágie.“
Magaz, orkská žena, ktorá sedela po ľavom Faelinovom boku sa sústredene pozerala a mračila na Menaru. Ako si stihol všimnúť, zo všetkých akolytov bola najviac oddaná idei využívania felovej mágie. Takmer neustále hovorila o svojich plánoch stať sa najväčšou černokňažníčkou v histórii, dokonca prekonať aj Gul´dana. Keďže bola ork, ostatným to prišlo celkom čudné, vzhľadom na postoj celej ich rasy k tejto osobe. Dokonca aj nemŕtva Wytula ju označovala za zlú, a to už bolo čo povedať.
„Celý postup by bolo možné zhrnúť do niekoľkých bodov. Mimochodom, na tieto veci si zvyknite, majster Farsan má záľubu v poriadku, dokonca aj v mágii černokňažníkov, takže o všemožných pravidlách, bodoch a ktovie čom ešte si toho vypočujete dosť,“ pokračovala Menara.
Dvaja ľudskí akolytovia, Fenrick a Lydia, si medzi sebou vymenili pár slov a začali sa potichu dusiť od smiechu. Oni dvaja boli tí, ktorí všetko brali na ľahšiu váhu, na rozdiel od ostatných troch.
„Čo si musíte uvedomiť je, že svojou vôľou nútite tieň, aby vám darador,“ povedala Menara.
Faelin v mysli zahrešil a naklonil sa k Lydii.
„Čo znamená slovo darador?“ spýtal sa potichu.
„Znamená to „slúžiť“, akolyta Darksun,“ povedala prísne Menara, pričom posledné slovo vyslovila v thalaskej elfčine, „A odporúčala by som vám okrem mágie študovať aj spoločný jazyk, pretože vaše znalosti zrejme nie sú dostatočné. Nehovoriac o orkskom, v ktorom, predpokladám, neviete povedať ani svoj vek. Inak sa v odvetví tieňovej a felovej mágie nikam nepohnete.“
„Áno, majsterka,“ povedal Faelin zahanbene.
Menara bola obrovská perfekcionistka, čo ukázala už predtým. Našťastie v oblasti tieňovej mágie mal Faelin už základné znalosti, získané z knihy, ktorú napísala jej matka, tiež černokňažníčka. Preto sa mu podarilo takmer nezaostávať za ostatnými v teoretickej oblasti, avšak v praktickej musel zabrať. Menara ich nútila podstupovať rôzne cvičenia, napríklad sústrediť sa niekoľko hodín bez prestania na kameň, ktorý mali pred sebou a nemyslieť na nič iné. Nejakým spôsobom sa jej darilo pozorovať aj myšlienky akolytov a tak vedela zistiť, kto z nich toto nesplnil. Následne, keď sa uistila, že sú toho všetci schopní, prešla na ťažšie cviky. Naraz museli myslieť na predmet, vždy nejaký iný a pritom počúvať to, čo im hovorila. Potom museli konverzovať a stále udržiavať myseľ sústredenú na rôzne veci. Momentálne boli v štádiu, kedy museli myslieť na kameň a na kus dreva súčasne. Už predtým mával každý jeden z nich bolesti hlavy potom, čo skončili, ale teraz sa im od tej námahy párkrát podarilo odpadnúť priamo počas týchto aktivít. Nikto poriadne nechápal, z akého dôvodu to robia a ako sa Faelin dozvedel, pred jeho príchodom s nimi bol ešte jeden akolyta, gnóm, ktorý ale po pár dňoch odišiel, keď zistil, že predtým, než sa dostane k čarovaniu, musí pretrpieť dlhé a nezáživné zízanie na rôzne skaly.
„Dobre. Takže, ako postupovať. Body sú jednoduché: privolať, spútať, upraviť, vypustiť a udržať. Dnes si ich prejdeme len stručne.
Privolať. Tiene sú všade okolo nás, rovnako ako arkánna mágia. Tak ako ju, musíme aj tieňovú energiu najprv získať a dostať k sebe, aby sme ju mohli využiť.
Následne ju musíme spútať, aby sa znovu nedostala mimo náš vplyv. Toto sa deje okamžite po privolaní. Dúfam, že vám nemusím vysvetľovať význam tohto slova a chápete sami, o čom hovorím.
Upravenie je potrebný krok, keďže ním surovej tieňovej energii dodávame vlastnosti, aké potrebujeme. Napríklad ju spravíme pevnou, aby slúžila ako štít, upravíme ju, aby dokázala omráčiť ľudské zmysly, alebo aby neutralizovala inú mágiu. Využití je veľa a vlastne ešte stále nevieme všetky možnosti. Tieto tri body skúsenejší černokňažníci zvládajú behom krátkeho času, ak ide o slabšie kúzla, kde netreba zozbierať veľa energie, dokážu to spraviť v zlomku sekundy.
Následne toto kúzlo, ktoré už splňuje naše požiadavky, vypustíme. Samozrejme, že ho neustále musíme udržiavať aktívne. Pri útočnom kúzle, ktoré trvá možno sekundu a nie je problém udržať ho, kým sa dostane do cieľa. Lenže napríklad pri štíte alebo inom dlhodobom kúzle sa musíte sústrediť. Preto ste absolvovali a ešte aj podstúpite ďalšie cvičenia. Naučia vás sústrediť sa na kúzlo a myslieť na viac vecí naraz, a tým aj ovládať viac tieňových kúziel súčasne. Alebo aspoň nebudete musieť pri udržiavaní štítu len stáť a nereagovať na okolie.
A teraz, keď už rozumiete, všetci si vytiahnite svoje kamene a paličky!“
Faelin mohol takmer cítiť zúfalstvo, ktoré vyžarovalo zo všetkých akolytov, keď siahali do vreciek svojich rób po tie dva predmety číreho zla.

Strahad Farsan si rozopol pracky na róbe a zhodil ju zo seba dole. Zostal oblečený v nohaviciach, koľeli a rukaviciach po lakte. Otočil sa k piatim akolytom.
„Dnes vám ukážem, ako to vyzerá v boji. Niektorí z vás už majú skúsenosti s arkánnou mágiou, ale verte mi, toto je iné,“ povedal, „Černokňažník sa nepriateľom musí väčšinou postaviť priamo, bez ochrany vojakov, spoza ktorých štítov zosiela kúzla. On sám je bojovníkom, keďže mnohí mocní tohto sveta odmietajú využívať naše schopnosti. Ich problém. S ukážkou mi bude pomáhať majsterka Shadowcleft.“
Babagaya Shadowcleft, stará sivovlasá gnómka, sa postavila do vzdialenosti piatich metrov od Strahada. Jemne kývla hlavou. Strahad to opätoval a v sekunde, kedy sa nepozeral, doňho vletela tieňová guľa, ktorá ho zvalila na zem.
„Prvé pravidlo,“ povedala ticho Babagaya, „nikdy nespúšťajte oči z protivníka. Keďže toto je len ukážka, poslala som proti nemu kúzlo, ktoré ho len zrazilo na zem. V skutočnom boji by bol majster Farsan už mŕtvy.“
„Ak by teda nezareagoval,“ dodal Strahad a poslal proti nej niečo, čo pripomínalo štít z tieňov. Ona odpovedala rovnakým spôsobom, avšak jej stena poslúžila na zastavenie postupu Strahadovej.
„Čo ste si teraz mohli všimnúť je, že sme obaja použili rovnaké kúzlo, ale s iným úmyslom a pre iný účel. Jednalo sa o tieňový štít, veľmi dobré obranné, ale aj útočné kúzlo. Chcete niekoho zhodiť na zem? Pošlite proti nemu stenu z tieňov. Majsterka Voidrender vám neskôr ukáže, ako sformovať takéto kúzlo. Predpokladám, že niečo o funkcii tieňa vám už stihla vysvetliť, takže viete, o čo ide. A tu sa dostávame k prvému aspektu kúzlenia, ktorý je pre černokňažníka v boji dôležitý: flexibilita. Nemôžete sa len tak naučiť kúzla a presné podmienky, ako ich použiť. Hlavne v oblasti tieňa musíte byť inovatívni, prispôsobovať sa okolnostiam a podľa toho zareagovať. Skúste ísť tým, čo som práve použil, proti infernalovi. Ak potom budete vyšší ako centimeter, ozvite sa, veľmi rád zažívam prekvapenia. Avšak, skúsiť zvaliť gnómku, alebo čokoľvek, čo nie je obrovská kamenná beštia, je celkom dobrý nápad. A teraz prejdeme od hier s tieňom k skutočnej sile.“
Z jeho rúk vytreskla guľa zeleno-žltej energie, s občasným zamihotaním čiernych pruhov. Mierila na Babagayu, ale tá v smere jej letu vytvorila hmlu z tieňov, ktorá guľu pohltila.
„Výborne!“ skríkol Strahad a uznanlivo zatlieskal, „Nemám teraz na mysli prevedenie kúzla, to bolo kvalitné ako vždy, nie je čo chváliť. Ale napadlo ju toto výborné kúzlo. Takže, teraz sa nám tu ukázala situácia, kedy na majsterku Shadowcleft mierilo veľmi silné kúzlo. Vlastne to najsilnejšie, aké v priamych úderoch vo felovej mágii existuje. Blesk chaosu skutočne vzdáva česť svojmu menu. Prenikne brnením, zasiahne a zraní aj toho najsilnejšieho nepriateľa. Ubránite sa len mágiou. A tu vidíme príklad. Majsterka Shadowcleft, dávam vám slovo.“
„Ďakujem,“ povedala gnómka, „Tieň, upravený, aby zastavoval kúzlo. Vidíte kúzlo, automaticky vyčarujete jeho protipól z tieňa. Kým štít je vytvorený na všeobecnú obranu, musíte sa sústrediť na viacero variant, ktoré môžu prebehnúť a udržiavať ho účinný proti mágii aj fyzickým útokom. To znižuje jeho efektivitu a znamená to, že nedosiahnete plný obranný potenciál proti kúzlam. Ale toto kúzlo je určené na priamy boj proti jednému konkrétnemu útoku a teda využívate jeho potenciál v plnom rozsahu. Dostávame sa k druhému bodu: rýchlosť. Medzi momentom, kedy majster Farsan vypustil blesk chaosu a tým, kedy by ma zasiahol, by ubehla možno sekunda. Možno vám príde, že je nemožné, že som zareagovala tak rýchlo protikúzlom, ale je to tak. Musíte mať v podvedomí vložené informácie o kúzlach, aké sú ich vlastnosti, ako proti nim bojovať a akonáhle uvidíte nejaké kúzlo, ktoré na vás smeruje, musíte inštinktívne konať. Úprimne, takto sa brániť zvládajú len tí skúsenejší, takí, ktorí trénovali veľmi dlho a zažili viac bojov. Preto je niekedy lepšie zdvihnúť štít, než sa spoliehať, že budete dostatočne rýchli.“
Babagaya zrazu pohla rukami a z nich k Strahadovi vyleteli plamene, ktoré ho obklopili. Černokňažník ani nepohol brvou a obklopil sa vlastnými plameňmi, ktoré následne roztiahol a prerazil bublinu, ktorú okolo neho gnómka vytvorila. Potom na seba poslali ešte pár útokov, ale nikto z nich nemal navrch.
„Ako vidíte, máme tu problém. Čo ak je môj súper schopný odrážať moje útoky a pritom ani on nedokáže nado mnou vyhrať? Iste, môžeme čakať, kým sa jeden z nás neunaví natoľko, že nebude schopný pokračovať, ale čo ak by toto bol skutočný boj? Išlo by o život a možno by ste práve vy boli tým, kto sa vyšťaví rýchlejšie. Nikdy nemáte istotu, koľko presne dokážete vydržať a koľko vydrží váš súper. Musíte ho poraziť čo najskôr. Ak to nejde spôsobom, ktorý používate, musíte skúsiť iný. Pamätajte, byť flexibilný. Lenže čo ak to nestačí? Čo ak je pripravený na všetky vaše triky a dokáže ich odraziť? Preto je tu tretí bod: improvizácia. Musíte nájsť nejaké originálne riešenie, ktoré spôsobí, že vyhráte.“
Kým dohovoril, vytiahol spoza opasku nôž a hodil ho po gnómke. Tá ho rýchlo zastavila pomocou tieňa vo vzduchu a nechala spadnúť na zem. To ju ale už trafila tieňová guľa do hrude a zvalila ju na zem.
„Vidíte?“ povedal nadšene Strahad, „Samozrejme, že kúzlo bolo slabšie. Rovnako som mohol použiť blesk chaosu, zraniť ju a úplne vyradiť z boja, prípadne aj spôsobiť smrť. A ak by aj prežila a bola schopná pokračovať v boji, kým by sa spamätala, mohol by som zabezpečiť, aby už pre mňa nebola hrozbou. Toto všetko som dosiahol len tým, že som ju jednoduchým činom, ktorý nevyžadoval žiadny čas prípravy ani využitie mágie, donútil vytvoriť obranné kúzlo. V čase, keď to robila, už proti nej letelo kúzlo, ktoré ju dostalo. Aj tí najsilnejší nepriatelia nie sú vždy schopní reagovať na neočakávanú udalosť bez toho, aby čo i len trochu spanikárili. Vtedy sú zraniteľní. Ako vravím, improvizácia.“
Prišiel ku gnómke a zdvihol ju. Následne sa otočil k akolytom.
„Dúfam, že ste si v tých svojich hlavách uložili aspoň niečo užitočné. Rozchod!“

„Vanod,“ povedal Faelin.
„Nie!“ skríkla nahnevane Magaz v spoločnom jazyku, „Ako môžeš tie slová vyslovovať tak neohrabane? Vyslovuje sa to vadnod!“
„Elfovia nie sú zvyknutí na spoluhlásky,“ povedal so smiechom Fenrick, ktorý oboch pozoroval z postele, „Ich jazyk je jedno veľké haeri beroi dorei.“
„Neuveriteľné,“ povedal s predstieraným šokovaným tónom Faelin, „Tvoje neohrabané ľudské ústa dokázali vysloviť jedno skutočné slovo vznešenej thalasskej elfčiny.“
„Naozaj?“ spýtal sa skutočne prevapene človek, „Stavím sa, že to bolo niečo ako hrebeň alebo zrkadlo.“
„Nie. Dorei znamená deti alebo elfovia. Vlastne si povedal dve slová. Som ohromený. Možno to ale je tým, že prítomnosť sin´dorei na nejakom mieste zvyšuje kultúrnu úroveň okolitých osôb. Pri troche šťastia sa do dvoch rokov naučíš poriadne sa umývať.“
Lydia, ležiaca na svojej posteli, zdvihla hlavu od knihy a zasmiala sa. Fenrick sa začervenal.
„Na druhú stranu,“ pokračoval nezaujato Faelin, „Načo sa musím učiť slovo pre hrdinu? Načo mi to bude pri kúzlení?“
„Chceš vedieť len nejaké formuly alebo sa chceš jazyk skutočne naučiť?“ povedala nahnevane Magaz, „Navyše, ako sa v krčme budeš môcť pred orkami chváliť, že si spálil skupinu udatných hrdinov, keď ani nebudeš vedieť, ako sa hrdina povie?“
Áno, mala pravdu, ale to mu vo výslovnosti nijako nepomohlo. Orkský jazyk sa snažil učiť už viac ako mesiac a stále sa mu nedarilo pochopiť ani základ. Možno to bolo preto, že na rozdiel od thalassčiny alebo spoločného jazyka nemal spísanú gramatiku a všetky znalosti sa odovzdávali z rodiča na dieťa. Čo vlastne znamenalo, že nielen každý klan hovoril odlišným dialektom, ale výslovnosť bola iná takmer v každej rodine. A tak sa začal učiť hovoriť západným dialektom warsongského dialektu orkského jazyka. Hovorovej verzie, keďže existoval aj starší jazyk, ktorý už poznali len náčelníci a šamani.
Výsledkom bolo, že po týždni uvažoval, že začne veriť v Svetlo a začne sa k nemu modliť o zjednotenie celého sveta v jazykovej oblasti, samozrejme pod záštitou elfčiny.
Samozrejme, že to nikdy nespravil.
Našťastie jeho znalosti spoločného jazyka sa zlepšovali a už sa stávalo len výnimočne, že by nejakému slovu nerozumel. Bolo to tým, že všetci, dokonca aj majster Zeshuwal, hovorili spoločným a teda sa s ním stretával neustále. Niektoré pravidlá mu navyše vysvetlila Lydia, mladá hnedovlasá akolytka, ktorá sa ukázala ako najlepšie vzdelaný akolyta. S výnimkou Faelina, samozrejme. Jej znalosti ho občas prinútili uvažovať, či nepochádza z nejakého šľachtického rodu, ale o svojej minulosti nikdy nič nepovedala.
Naproti tomu, Fenrick, blonďavý muž, bol presným opakom. Nevzdelaný, nekultivovaný a pri bližšom kontakte z neho bol cítiť stály pach potu. Avšak, z nejakého dôvodu, sa s ním Lydia priatelila.
Kým ale bol on, aby spochybňoval ľudské činy, zrejme ovplyvňované všemožnými pudmi a inými nechutnými chemickými vecami.
„Musím sa na chvíľu prevetrať,“ povedal Faelin a vyšiel von z veže. Tam sa zahľadel na nočný Ratchet priamo pod ním. Mesto bolo veľké, s drevenými domami natlačenými na seba, množstvom mól a viacerými loďami v prístave. Vietor tentoraz fúkal z vnútrozemia a on našťastie necítil žiaden z pachov škriatkovského mesta. Jeho ruch avšak zostával.
„Pozri sa na nich, ako sa tam dole hmýria, ich životy plynú bez akéhokoľvek vyššieho významu, bez šance vládnuť čo i len trochou našej moci a možnosti zmeniť svet k svojej predstave,“ ozval sa hlas za ním. Faelin sa otočil a ocitol sa hľadiac do žiariacich zelených očí Matera Zeshuwala.
„Slnko nás vedie, majster,“ povedal v elfčine? „Čo vás privádza sem von?“
„Ty,“ povedal jednoducho, „Chcel som sa ťa spýtať, či stále pociťuješ tú slabosť a hlad.“
Faelin sa naňho prekvapene pozrel.
„Ako o tom viete?“
„Ratchet je, možno s výnimkou Theramore, najväčší prístav na tejto strane Kalimdoru. Prichádza sem mnoho lodí. A na niektorých z nich sú aj krvaví elfovia, s ktorými sa občas stretnem,“ povedal, „Povedali mi o tom hlade po mágii, ktorý cítia. A teraz k tej otázke: Ako sa cítiš?“
„Zvládam to, aj keď to stále cítim.“
„Hmm. Mal by si niekedy za mnou prísť. Povedal by som ti o spôsoboch, ako ho ukojiť. Ostatní, s ktorými som hovoril, boli z toho šokovaní, ale predpokladám, že ty máš otvorenejšiu myseľ ako iní.“
Faelin prikývol, na čo majster démonológ mierne kývol hlavou a odišiel späť dnu. Mladý elf za ním hľadel. Spolu s majsterkou Shadowcleft boli najdesivejšími z černokňažníkov, ktorí ich cvičili.
Znovu sa otočil k mestu. Jediné, čo videl, boli ľudia, orkovia, škriatkovia a aj pár trollov a taurenov, ako chodia po uliciach. Neprišli mu ako nejaké bezvýznamné tvory, ale koniec koncov, on bol mág, ktorý nevedel čarovať, elf neschopný naučiť sa jazyk, ktorým hovoril národ, ktorý len nedávno objavil, že stavať sa dá aj z kameňa, a niekto, kto nedokázal ani pri plnej sile ochrániť svoju rodinu.
Spomenul si na Aeiru, na to, ako nedokázal pokračovať v boji a brániť Farstriderov a vojakov svojou mágiou. Čo by asi povedala ona na to, čo robí teraz?
Zaťal ruky v päste. Určite by neschválila to, čo by ho naučil Zeshuwal. Videl predsa, aké boli jeho oči. Tá žiara. Rozhodol sa. Aj keby mal tým hladom trpieť do konca života, nepôjde za zelenookým elfom žiadať po pomoc.

Menara sa pozrela z vrchola kopca na piatich akolytov vystupujúcich po úzkej ceste.
„Čo sa tam toľko zdržujete?“ skríkla na nich, „Nemáme na ten výstup celý deň!“
Odpoveďou jej bolo len mrmlanie unavených a nahnevaných akolytov. Nikto z nich nechápal, prečo ich ráno vyhnala von a povedala im, že dnes vystúpia na vrchol hory nad Ratchetom. Samozrejme, že to museli spraviť vo svojich purpurových róbach, ktoré im výstup celkom sťažovali. Nakoniec sa ale všetci viac-menej úspešne dostali až na plochý vrcholok.
„Zrejme sa čudujete, prečo sme museli ísť až sem,“ povedala majsterka tieňov, „Dôvodom je, že majster Farsan si svoju vežu cení až priveľmi na to, aby dovolil pätici akolytov prvý raz precvičovať tieňové kúzla v jej blízkosti. Navyše, je to tu pokojnejšie ako kdekoľvek v okolí mesta a budete sa ľahšie sústrediť.“
Medzi akolytmi to zašumelo. Všetci boli nadšením celí bez seba, lebo po dlhých hodinách psychických cvičení a teórie sa konečne dostali k skutočnej mágii.
„Dobre, takže, postavte sa, kde sa vám zachce, ale udržujte niekoľkometrový odstup od ostatných. Ak niečo pokazíte, chcem, aby ste za to niesli dôsledky len vy a nie sj ostatní.“
Všetci ju poslúchli. Menara medzi nimi pomaly prechádzala.
„Dlho ste sa na toto pripravovali a teraz konečne prišiel váš čas. Dnes sa konečne dostanete k praktickému využitiu starého a mocného umenia ovládania tieňov,“ povedala obradne, „Ako mnohí pred vami aj vy budete pokračovať v dlhoročnej tradícii, odovzdávanej z majstra na akolytu. Dôvod, prečo vás zdržujem všetkými týmito hlúpymi rečami je ten, že milujem pokusy akolytov zakryť nedočkavosť a znechutenie, a tváriť sa, že to, čo tu trepem ich zaujíma.
Takže, privolať! Upokojte sa, sústreďte sa a pokúste sa nájsť niekde vlákna tieňovej energie!“
Faelin zavrel oči a sústredil sa. Mysľou hľadal akýkoľvek náznak v okolí, ktorý by bol cítiť ako tieň, ale nachádzal len slabé známky arkánnej mágie. Oheň ale teraz nepotreboval. Zamračil sa a ešte viac sa sústredil. Po chvíli našiel to, čo hľadal. Sústredil sa na niekoľko vlákien energie a svojou vôľou ich prinútil presunúť sa do jeho zopätých rúk. Otvoril oči a uvidel vo svojich rukách fialovo-čiernu hmlu, ktorá sa krútila, vzpínala a prevaľovala v jeho rukách.
„Druhý krok! Spútať! Rýchlo, kým sa tiene znovu nevrátia tam, odkiaľ ste ich privolali!“ skríkla Menara.
Faelin sa sústredil na guľu tieňov v jeho rukách. Jej vzpínanie sa zmenšilo a už sa len pomaly preskupovala v malej guli v jeho rukách, ktorej tvar bol nemenný.
„A teraz si na vás pochutnám. Ideme sa rozprávať. Samozrejme, že kúzla musíte udržiavať stále aktívne,“ povedala s úsmevom Menara, „Takže, čo nasleduje teraz? Magaz?“
Faelin sa zamračil v snahe naraz počúvať Menaru a popritom udržiavať guľu vo svojich rukách.
Držať tiene. „Upraviť,“ povedala Magaz.
Držať tiene. „Dobre,“ odvetila Menara, „Čo znamená upraviť v terminológii tieňovej mágie, Wytula?“
Držať tiene. „ Dodať tieňu vlastnosti, aké od neho potrebujeme,“ odvetila nemŕtva žena.
Držať tiene. „Aké vlastnosti dodávame tieňu, Lydia?“
Držať tiene. „Rôzne,“ odvetila s úsmevom akolytka.
Držať tiene. „Och, dievča, buď konkrétne!“ nahnevane vyprskla Menara.
Držať tiene. „Môžeme ich upraviť do pevnej podoby a využiť ako útočné kúzlo vo forme gule, prípadne ich roztiahnuť a vytvoriť štít. Štít taktiež môžeme obohatiť, aby odolával aj magickým útokom, ale čím širšie využitie má, tým viac energie na jeho údržbu vynaložíme a tiež sa musíme viac sústrediť.“
Držať tiene. „Dobre, to mi zatiaľ stačí. Faelin, Fenrick, kým vám nedám ďalší príkaz, budete sa pozerať Lydii na prsia!“ povedala majsterka so širokým úsmevom. Magaz a Wytula vyprskli od smiechu. Lydii to veľmi vtipné neprišlo.
Držať tiene. U Slnka, ona má asi vnútornú túžbu dokázať neschopnosť mužských akolytov! Faelin poslúchol rozkaz.
Tieniť drže...držať tiene, držať tiene! „Dnes sa naučíme len základné kúzlo, a to tieňovú guľu. Jedná sa o najzákladnejšie, ale zároveň aj najspoľahlivejšie tieňové kúzlo. Akú vlastnosť chceme dodať tomuto kúzlu, Wytula?“ pokračovala bez emócií Menara.
Držať tiene! „Pevnosť.“
Drž tie tiene! „Správne. Síce to pred minútou povedala Lydia, ale aspoň mám dôkaz, že počúvaš, čo hovorím. Tak, nový príkaz: Upravte tieň do pevnej podoby!“
Držať tiene, pridať pevnosť. Uf, to bolo tesné. Faelin sa sústredil. Ako im Menara predtým vysvetlila, tiene sa správali ako časť tela. Ich úprava bola ako stáčanie vlasu. To, čo s nimi chceli spraviť, to s nimi spraviť mohli. Samozrejme, že niekedy sa vlas javil ako adamantiová tehlička. Faelinovi sa nakoniec podarilo dosiahnuť požadovaný výsledok.
Držať tiene. „Teraz vypustite kúzla k oblohe!“ prikázala Menara.
Držať tiene, vystreliť nahor, držať rýchlosť. Faelin spravil pohyb rukami, ako keby chcel guľu skutočne vrhnúť a následne ju poslal k oblohe. Ako im Menara tiež vysvetlila, pre myseľ je jednoduchšie prijať ideu vrhnutia kúzla, ak naozaj rukami vykonajú pohyb, ktorým by ho vrhli, keby sa jednalo o normálny predmet. Rovnako sa štít ľahšie udržiaval, ak boli ruky natiahnuté pred telom v ochrannom geste. Vlastne sa jednalo o pomôcky, ktoré uľahčovali kúzlenie.
Držať tiene, držať rýchlosť. Všetci piati vystrelili kúzla k oblohe. Vtedy sa ale stalo niečo, čoho sa Faelin bál. Slabosť, ktorá ho postihla pri kúzlení arkánnych kúziel, sa prejavila aj teraz. Bolo to síce neskôr, ale o to silnejšie. V hrudi mal pocit, ako keby ho niekto zvnútra trhal a za sebou nechával len prázdnu pustinu.
Jedna z gulí zrazu zmizla a Faelin sa rozkričal od bolesti. Zvalil sa na zem. Ostatní sa k nemu zbehli.
„Čo ti je?“ spýtala sa vydesene Lydia.
Chcel jej odpovedať, ale pred očami uvidel čierne fľaky, ktoré sa rýchlo rozšírili a on zamdlel.

Faelin pomaly otvoril oči. Pod sebou cítil mäkkú posteľ. V hrudi ho stále trochu bolelo, ale hlad po mágii sa už znovu vrátil do normálu. Pomaly sa posadil.
„Ach, ty si už hore,“ ozval sa hlas hovoriaci thalasskou elfčinou, „To je dobre. Dúfam, že počas bezvedomia si zvládol zdržať zvierače, inak okrem svojho oblečenia budeš čistiť aj moju posteľ.“
Faelin sa začervenal a pozrel sa na Matera.
„Našťastie nie,“ odvetil.
„Výborne. Tu máš,“ povedal a podal mu malý kryštál žiariaci zeleným svetlom.
„Čo to je?“ spýtal sa začudovane Faelin, obzerajúc si predmet.
„Pomôcka. Keďže s felovou mágiou ešte nie si veľmi oboznámený a démona kvôli tebe vyvolávať nebudem, musíme to spraviť takto.“
Faelinovo začudovanie sa zmenilo na zdesenie.
„To je...“ začal.
„Kryštál nabitý mágiou, konkrétne felového charakteru. Máš s tým nejaký problém?“
„Na čo mi to bude?“
„Ak ti to nedôjde samému, tak sme sa zrejme zmýlili, keď sme ťa vzali. Zapoj svoj rozum, chlapče!“ povedal nahnevane bielovlasý elf.
Faelin sa na pár sekúnd zamyslel a potom vydesene kryštál pustil na zem.
„Nechcete hádam, aby som to...“
„Čo to robíš, ty idiot?“ skríkol Matero a opatrne vzal kryštál zo zeme, „Mohol si ho rozbiť! Samozrejme, že chcem, aby si z neho tú mágiu vysal! Dodá ti to silu a utíši tvoj hlad po mágii, samozrejme len dočasne. Ale aj to je lepšie ako skolabovať po každom pokuse o kúzlenie.“
„Ale, to je...“
„Neetické, nesprávne, nebezpečné, áno, všetko z tohto,“ znovu ho prerušil Matero, „Lenže v zúfalých situáciách musíš prijať zúfalé riešenia. Ani mňa veľmi neteší, že som závislý od prijímania mágie, ale bez Studne to proste inak nejde. Teda, ide, ale dobrovoľne sa rozhodnúť pre slabosť, keď je možnosť, ako byť silný, len na základe toho, že niektorí to označia za zlé, je úbohé. Máš možnosť poraziť svoj hlad a táto možnosť je ti ponúkaná bez akéhokoľvek očakávania protislužby, len z dobrej vôle. Môžeš ju buď prijať alebo odmietnuť. Ale ak urobíš to druhé, môžeš si rovno zbaliť všetky svoje osobné veci a vypadnúť z tejto veže. Strachopudov tu nepotrebujeme a ani nechceme.“
Faelin sa zahľadel na kryštál a pomaly k nemu natiahol ruku. Matero mu ho bez slova vložil do dlane.
„Čo mám presne spraviť?“
Matero sa usmial a začal vysvetľovať.

„Tak, všetci ma pozorne poslúchajte!“ povedal Strahad, „Dnes si preveríme, ako ste zvládli ovládanie kúziel. Budete bojovať proti sebe. Nemusíte sa báť, že tomu druhému ublížite, keďže ja a Matero budeme dohliadať na každú dvojicu a zabezpečíme, aby ste si navzájom neroztopili tváre. Základné upozornenie: Toto nie je žiadna magická verzia rytierskeho súboja, takže pokojne používajte rôzne triky a podvádzajte. V skutočnom súboji nezáleží na tom, ako ste boli čestní, ak po ňom budete mŕtvi.“
Majster felovej mágie tleskol rukami a ukázal na Faelina a Fenricka.
„Vy dvaja budete proti sebe za dohľadu majstra Zeshuwala. Lydia, Magaz, na vás dohliadnem ja a Wytula si zatrénuje s majsterkou Voidrender. Nemusíš sa báť, Menara vie, čo robí a prisôsobí silu svojich kúziel na úroveň podobnú nováčikovi. Takže možno vydržíš viac ako desať sekúnd, ale aj to je niečo. Všetci sa rozostúpte!“
Faelin spolu s Fenrickom a Materom postavili neďaleko okraja vrcholku hory. Matero ich usmernil, v akej vzdialenosti od seba majú stáť.
„Ako majster Farsan povedal, nemusíte sa báť, že si niečo spravíte,“ povedal Matero, „Čiže, dúfam, že uvidím poriadne drsný súboj. Môžete používať tieňové, arkánne a ak vás to už majster Farsan učil, tak aj felové kúzla.“
Obaja mierne prikývli. O tom, ako privolať fel im Strahad už niečo povedal. Šlo vlastne o rovnaký princíp ako pri privolávaní arkány a tieňa. Stačilo dostať sa k zdroju, z ktorého si mágiu vzali. Jediným problémom bolo, že zdrojom felu boli démoni a Veľká vzdialená temnota bola veľmi ďaleko od Azerothu...ak zrovna černokňažník nemal poruke vlastného démona, ktorý mu poskytol prepojenie a ľahké získanie tejto energie.
Faelin sa usmial na Fenricka. Vedel, že človek si voči nemu vypestoval averziu, hoci elf nechápal, prečo. Na jeho tvári videl hnev, ktorý mu mohol zaslepiť logický úsudok.
Tým lepšie preňho.
„Začnite!“ povedal Matero.
Privolať, spútať, spevniť, rozšíriť, nasmerovať, vypustiť, udržať. Tieňový štít vyrazil proti Fenrickovi. Faelinovým úmyslom bolo zhodiť protivníka na zem, kde by bol ľahším terčom pre jeho nasledujúce kúzla. Fenrick naproti tomu začal tieňovou guľou. Tá prerazila štít na jednom mieste, ale inde zostal neporušený. Zrazil Fenricka z nôh, ale jeho guľa nezmizla.
Štít sa stratil, keďže svoju úlohu stratil a už nebol potrebný. Faelin spravil tú najjednoduchšiu vec na obranu pred útokom: uskočil. Guľa vrazila do vyššej časti vrcholku a následne sa stratila.
Faelin sa, narozdiel od prvého pokusu s kúzlením, cítil výborne. Materova technika bola dokonalá. Stačilo len získať mágiu z objektu, rovnako ako pri klasickom kúzlení, ale namiesto jej vypustenia ju mág v čistej podobe vsal do seba. Hlad síce utíšila len dočasne, ale aj tak to bolo omnoho lepšie ako predtým.
Fenrick sa postavil, ale to už proti nemu šli plamene. Akolyta sa obklopil tieňovým štítom, ktorý napriek všetkým Faelinovým snahám odolal.
Odkedy sa kŕmil mágiou, dokázal nielen zahnať hlad a používať tieňové kúzla, ale aj jeho schopnosť privolať arkánu sa vrátila. Oheň následne zakomponoval do svojho štýlu kúzlenia, hoci už nikdy nezískal hlavné miesto, ktoré mal pred zničením Studne.
Faelin musel nakoniec kúzlo zrušiť, na čo odpovedal Fenrick zrušením štítu. Obaja akolyti stáli na mieste a pozerali sa druhému do očí. Faelin si všimol malú zmenu výrazu v protivníkovej tvári.
Fenrick proti nemu poslal ďalšiu tieňovú guľu. Človek bol absolútne neoriginálny, hoci musel uznať, že silný.
Privolať, spútať, ochrana proti tieňu, vypustiť proti guli, udržať. Zabraňovacie kúzlo sa stretlo s tieňovou guľou sotva pol metra pred Faelinovou hruďou. Po chvíli ale bolo prerazené, ale zvyšková energia tieňovej gule doňho narazila len slabou silou a vôbec mu nespôsobila nejaké zranenie.
Fenrick zakričal od hnevu, ale Faelin už na to odpovedal. Tri malé plamienky zapáili trávu okolo Fenricka. Akolyta sa zasmial.
„To nevieš nič lepšie?“ spýtal sa, „Preveľký krvavý elf a bojuje horiacou trávou?“
Faelin neodpovedal, len sledoval Fenricka, okolo ktorého sa postupne zmenšoval kruh plameňov. Človek si ofrkol a vytvoril tieň, ktorým obklopil trávu, znemožňujúc jej prístup ku kyslíku.
Privolať, spútať, pevnosť, nasmerovať, vypustiť, držať. Tieňová guľa vrazila do Fenricka plnou silou. Akolyta bol zamestnaný ovládaním tieňového kúzla, ktoré hasilo oheň a nebol pripravený na obranu. Hoci Faelin nevedel, či už jeho súper dosiahol úrovne, pri ktorej bol schopný ovládnuť dve kúzla naraz, ale bol si takmer istý, že nebol schopný privolať druhý tieň okamžite ako obranu proti neočakávanému útoku.
Faelin sa už neobťažoval nejakými formalitami a vypustil na Fenricka prúd plameňov. Vložil do toho všetko, keďže mu už veľmi veľa síl nezostávalo. Počas neaktívneho obdobia musel zoslabnúť a svoju výdrž ešte len naberal späť. Avšak, tesne predtým, než by sa ho dotkli, bol akolyta obklopený tieňovým štítom. Z jeho prekvapeného výrazu Faelin vyčítal, že ho neprivolal on. Pozrel sa na Matera a uvidel, že majster démonológ má ruky natiahnuté k Fenrickovi. Ten štít bol jeho.
„Dobrá práca, Faelin,“ povedal uznanlivo, „Bol by si taký dobrý a zrušil tie plamene?“
Faelin sa začervenal a okamžite prerušil prísun energie do kúzla, čím plamene okamžite uhasil.
„Ako mohol ovládnuť dve kúzla naraz?“ skríkol Fenrick, stále ešte ležiaci na zemi, „Nikomu z nás sa to ešte nepodarilo!“
„Možno preto, lebo arkánne kúzla nemusia byť permanentne ovládané a ak ten oheň už podpálil trávu, nemusel mu ani dodávať energiu, pretože sa z neho stal prirodzený plameň,“ odvetil Matero, „Prechytračil ťa, hoci v priamom boji si sa ukázal ako silnejší. Lenže keby som ťa nezachránil, už by si ťa opekal zo všetkých strán.“
Fenrick sa nahnevane pozrel na Faelina. Ten ale ležiacemu človeku nevenoval pozornosť a poobzeral sa po okolí. Magaz porazila Lydiu a bolo to zrejme niečo veľmi pôsobivé, lebo Strahad jej nadšene potriasal rukou. Wytula bola Menarou porazená, ale to všetci očakávali.
Černokňažníci a ich akolyti sa vydali nadol. Keď sa dostali k veži, bol už večer. Faelin si zobral zo svojej truhlice jeden z felových kryštálov, ktoré mu dal Matero do zásoby a vysal si z neho trochu mágie. Nakŕmený šiel von k studni nabrať vodu. Keď sa vrátil a vylial časť vody z vedra do misy a chcel si umyť tvár, uvidel svoj odraz na vodnej hladine. Zdesene ustúpil.
Jeho oči žiarili zeleným felovým svetlom.

Rinčanie brnenia bolo počuť už z diaľky. Strahad sa zhlboka nadýchol a pozrel sa na černokňažníkov a akolytov.
„Dámy a páni, dnešná lekcia bude zrejme najpoučnejšia zo všetkých, ktoré kedy zažijete. Je mi len ľúto, že sa ju nenaučíte od nikoho z nás,“ povedal.
Svetlá mesta pod nimi osvetľovali noc a jemný vietor im rozčesával vlasy. Okolo bolo počuť zvuky nočných zvierat. Všetko bolo tak pokojné.
Skupina dvanástich ľudských mužov, desiatich v brnení a dvoch v rúchach, sa zastavila približne desať metrov od veže. Predstúpil hnedovlasý bradatý vojak vo vyleštenom plátovom brnení.
„Černokňažníci!“ skríkol, „Dnes na vás padne spravodlivosť. Vaše...“
„Áno, už som to počul,“ prerušil ho unavene Strahad, „Sme nechutní obcovači s démonmi, ktorí si zaslúžia smrť. Jedine tak nebudeme môcť kaziť poctivý ľud Azerothu. Svetlo to žiada. Kecy, kecy, kecy. Prejdeme k podstatnému?“
„Čo?“ spýtal sa šokovane vodca skupiny.
„To, ako nám dáte poslednú možnosť oľutovať naše hriechy predtým, ako bude nad nami vykonaný spravodlivý ortieľ. Prosím, naozaj sa mi nechce toto odbavovať pomaly a so všetkými formalitami.“
„Čože?“ skríkol nahnevane chlap v brnení, „To naozaj chceš tak rýchlo...“
„Zomrieť? Samozrejme, že nie. Nebudem to ja, kto dnes umrie. Ani nikto z mojich spoločníkov. Len som to už počul toľkokrát od podobných ako ty, že ma to začína nudiť.“
„Ako to? Čo sú to za čary? Ako vieš, čo som chcel povedať?“
„Naozaj nepočúvaš? Tí fanatici sú asi naozaj rok od roka sprostejší. Takéto stretnutia som zažíval ešte keď si sa ty povaľoval v baroch počas paladinského výcviku.“
„Ako? Prečo?“ pýtal sa stále zmätenejší človek.
„Len paladin môže byť taký sprostý, aby prišiel k černokňažníkom bez akéhokoľvek mága. Okrem toho máš na chrbte nadrozmerné kladivo.Ale už toho bolo dosť. Táto konverzácia ma prestala baviť už pri tvojej štvrtej vete. Nejaké posledné slová?“ spýtal sa Strahad.
Paladin sa zamračil a pozrel sa na svojich mužov.
„Za Svetlo!“ skríkol a vzal do ruky kladivo.
„Dúfal som v niečo originálnejšie, ale čo už. Menara.“
To oslovenie bolo výzvou. Vojaci sa už vrhali na černokňažníkov, keď zrazu, necelé dva metre pred Strahadom, narazili do tieňového štítu.
Faelin sa prekvapene pozrel na Menaru. Počas kúzla sa vôbec nepohla. Nebol na nej vidieť ani náznak únavy alebo námahy.
„Svetlo prevládne!“ skríkol paladin a udrel kladivom do štítu. Kladivo sa roztrieštilo a on vypúlil oči v zdesení.
„Matero, bol by si taký dobrý?“ spýtal sa Strahad.
„S radosťou,“ povedal elf, pristúpil k štítu a zdvihol ruky, „Katra zil shukil!“ skríkol.
„Bez tej teatrálnosti, prosím,“ povedala Menara.
„Nemohol som si pomôcť,“ odvetil s úsmevom Matero.
Medzi vojakov dopadol infernal. Obrovská horiaca kamenná beštia sa zahnala po jednom vojakovi a odhodila ho smerom k hore. Všetci jasne počuli silný praskavý zvuk. Druhý sa snažil ujsť, ale tvor ho doslova rozpučil o zem. Kňazi sa snažili proti nemu bojovať Svetlom. Ich telá doslova žiarili. Černokňažníci preto mali výborný výhľad na ich smrť.
Posledný živý bol paladin. Zobral zo zeme meč, ktorý spadol jednému z vojakov a s krikom sa vrhol po infernalovi. Faelin bol šťastný, že ich chránil štít, lebo inak by mu krv z jeho trhaného tela zafŕkala róbu.
Keď všetko skončilo, Strahad a Babagaya sa na seba pozreli.
„Malá poučka o vyšších démonoch,“ povedal Strahad, stále otočený chrbtom k akolytom, „Len tí najmocnejší z najmocnejších ich dokážu udržať spútaných dlhší čas. A aj tak to nie je navždy. Preto treba vyriešiť problém s takýmto démonom skôr, než sa obráti proti vám.“
Obaja černokňažníci vystrelili blesky chaosu do hrude infernala, ktorá sa roztrieštila. Obor sa zrútil na zem a jeho ohne vyhasli.
„A hlavné ponaučenie,“ pokračoval Strahad, „Nezáleží na tom, kým ste. Nezáleží na to, ako ste vnútri dobrí. Rozhodne nie svetu okolo vás. Takí ako oni budú hľadieť len na jedinú vec: to, že ste černokňažník. Pre nich budete zosobnenie zla, niekto, kto sa dobrovoľne rozhodol spolupracovať s démonmi. Nezmeníte to. Nikdy sa vám to nepodarí. Akonáhle zistia, kto ste, budú na vás hľadieť inak. Budú sa vás báť. A možno sa vás aj pokúsia zabiť v mene ich božstiev. Vždy to tak bude. Ako odpoveď na to môžete spraviť len jedinú vec. Stať sa mocnejšími ako oni.“

Matero si začal mrmlať čudne znejúce slová a rýchlo pohybovať prstami. V kruhu pred ním sa zjavil imp. Majster démonológ sa pozrel na akolytov.
„Vidíte? Nie je to vôbec také ťažké. Takže, teraz všetci do svojich kruhov a pokúste sa privolať vlastných služobníkov,“ povedal.
Faelin sa zhlboka nadýchol a v hlave si vybavil slová privolávania. Kruh, v ktorom stál, žiaril bledým fialovým svetlom. Jeho línie boli precízne vytvorené, obohatené o runy, ktoré bránili démonom ujsť počas privolávania. Bolo to majstrovské dielo.
„Čo sa tak škeríš?“ spýtal sa Matero privolaného impa.
„Ćoskoro uvidíš,“ povedal malý sivý tvor a ešte viac rozšíril svoj úsmev. Všetci sa naňho začudovane pozerali, ale jeho to zrejme vôbec netrápilo. Vyzeralo to desivo.

Traja eredari ležali mŕtvi na podlahe, ale svoju prácu už stihli odviesť. Žiariace zlaté vody sa krútili a ľudské dievča uväznené v magickej sfére nad nimi bolo napäté. Z jej tela do jazera prúdili zlaté prúdy arkánnej mágie.
Z hlbín Slnečnej studne sa ozval víťazoslávny rev.

Matero sa už dlhšie nedokázal pozerať na vyškereného impa a niekoľkými slovami ho prepustil.
„Z tohto dôvodu dávam prednosť pekelným strážcom,“ povedal elf, „Majú určitú úroveň správania. Nehovoriac už o trojmetrovej dvojhlavej sekere. Na čo sa pozeráte, začnite s vyvolávaním!“

Ohnivé putá sa obtočili okolo červenej ruky, ale obrovský démon sa len zasmial a pohol ňou dozadu. Traja mágovia, jeden elf a dvaja draenei, boli vyhodení nad Studňu, kde ich druhá ruka arcidémona rozmliaždila na kašu.
Kil´Jaeden Podvodník sa zasmial svojím hlbokým hlasom a plameňmi spálil skupinu lukostrelcov, ktorí si dovolili po ňom strieľať.

Slová privolávania sa mu pomaly dostávali z úst a siahali až do Veľkej vzdialenej temnoty, kde sídlili démoni. Jeho prsty sa rýchlo pohybovali, dotvárali kúzlo, ktoré spútavalo náhodného impa a priťahovali ho do Azerothu.
Zrazu sa mu ale zaplietol jazyk a kúzlo sa prerušilo. Ticho zahrešil a začal odznova.

Pod ňou sa odohrávala bitka. A hoci sa vo vojenských veciach nevyznala, videla, že obrancovia Azerothu prehrávajú. Pán ich ničil, jedného po druhom. Všetko vyzeralo ako keby bolo zahmlené. Alebo to bolo len v jej hlave?
„Anveena, milujem ťa! Sústreď sa na môj hlas, poď teraz späť ku mne! Len ty môžeš očistiť Studňu!“ povedal cez hmlu hlas, ktorý dobre poznala.
„Kalec...? Kalec?“ zašepkala, ale on ju aj tak dokázal počuť. Hlma sa začala rozptyľovať.
„Áno, Anveena! Nechaj osud, nech ťa prijme!“ povedal naliehavo.
Hmla úplne zmizla a ona zrazu vedela, čo spraviť. Vedela, kým je, presne ako vtedy, keď ju zajal Dar´Khan.
„Nočná mora skončila,“ povedala s úsmevom, „Zbohom, Kalec, láska.“
Potom vypustila všetku svoju energiu v podobe zlatej vlny nadol na démona. Modrý drak Kalecgos sa smutne pozeral, ako sa jej telo rozplynulo v zlatej žiare.

Lydia, Magaz a po menších problémoch aj Wytula privolali svojich impov, ktorí teraz ticho stáli vo svojich kruhoch. Všetci sa usmievali.
Fenrick s tým mal problémy a Faelin sa snažil tentoraz všetko pomaly a dokonale vyslovovať. Nechcel znova zlyhať. Matero sa pomedzi nich dvoch prechádzal, mračiac sa na Fenricka, ktorý sa stále musel opravovať a začínať kúzlo odznova. Pri Faelinovom pomalom vyvolávaní len mierne nadvihol obočie, ale nič nekomentoval.

Energie Studne dorážali na Kil´Jaedena, strhávali z neho červenú kožu a spaľovali jeho mäso. Všade striekala zelená tekutina, ktorú mal Podvodník namiesto krvi. Rev veliteľa Légie bol plný bolesti.
„Anar alah naaru!“ skríkla Liadrin a zaútočila na démona Svetlom. Jej rytieri ju nasledovali.
Vojská Azerothu a Outlandu sa vrhli do boja proti Kil´Jaedenovi, ktorý sa tentoraz ocitol v obrannej pozícii. Jeho vstup na svet sa zvrtol v boj o prežitie. Nakoniec sa zranený démon stiahol späť tam, odkiaľ prišiel a portál sa uzavrel.
Žiara Studne pobledla.

Jeho ďalšie privolávanie prerušil výkrik. Čo bolo čudnejšie bolo, že to prišlo od jedného z impov. Všetci sa naňho pozreli, ale to si už v kruhoch kľakli na kolená ďalší impovia. Všetci malí tvorovia sa tvárili zúfalo.
„Čo sa to deje?“ spýtal sa Matero.
„Je preč,“ povedal zúfalo Magazin imp.
Všetci akolyti sa pozreli na Matera, ale ich majster tomu zrejme nerozumel rovnako ako oni.

Fialový kryštál opustil draeneiovu ruku a pomaly sa premiestnil nad stred Studne, a následne sa ponoril do nej.
Slnečná studňa sa rozžiarila a obrovský prúd svetla vystrelil k oblohe. Všetci elfovia zatvorili oči a začali sa usmievať.
„Po čase svetlo a nádej obsiahnuté vnútri obnovia viac než len tento zdroj sily. Možno obnovia dušu národa,“ povedal prorok Velen.

Faelin a Matero v tom istom okamihu vykríkli a rýchlo si kľakli. Všetci ostatní sa na nich s obavami pozreli.
„Ste v po...“ začala Lydia, ale Matero ju prerušil.
„Ticho! Ako to? To nie je možné.“
„Musí to byť ona,“ povedal ticho Faelin a s údivom sa zahľadel na Matera. Studňa bola späť.
Lenže tentoraz tam bolo aj niečo iné. Ako keby Studňa už nebola len arkána, ale aj niečo viac. A to niečo bolo omnoho silnejšie ako obyčajná mágia, ktorú Studňa obsahovala. Ani si neuvedomil ako, ale začal sa usmievať. Po chvíli úsmev prešiel v smiech.
Matero sa ale na rozdiel od neho tváril vydesene.
„Nie. Musí to byť niečo iné. Toto nie je ona,“ povedal odhodlane, „Prepustite tých démonov!“
Ani nečakal, kým akolyti splnia jeho príkaz a odišiel do svojej izby.

„Čo tu len tak postávaš?“ spýtala sa Lydia.
Faelin sa otočil na akolytku.
„Len tak sa pozerám na mesto. Ten výhľad ma zaujal už prvú noc, kedy som ho videl,“ odvetil.
Lydia chápavo prikývla, podišla k nemu a oprela sa o zábradlie. Zavrela oči a usmiala sa.
„Aká je?“ spýtala sa.
„Čo?“
„Tá vaša Studňa,“ povedala, stále sa usmievajúc, „Vtedy počas vyvolávania si vyzeral veľmi...uspokojene. Aké to je, cítiť ju?“
Faelin sa na ňu pozornejšie zadíval. Hnedovláska otvorila oči a usmiala sa naňho. Faelin si až teraz všimol, že jej róba toho odhaľovala o niečo viac ako zvyčajne.
„Je to extáza,“ povedal, „Teda, keď si na to elf zvykne, je to preňho obyčajné, ale po dlhej dobe bez nej je to...úžasné.“
Lydiin úsmev sa rozšíril.
„Je to ako vysávať démonov?“ spýtala sa nevinne.
„Prečo ťa to zaujíma?“ spýtal sa prekvapene.
„Musí to posilňovať magické schopnosti, nie?“ spýtala sa, stále sa usmievajúc.
„Áno, na druhú stranu to ale mení výzor a po dlhšom čase to môže byť horšie,“ povedal, „Ako prostriedok na upokojenie hladu to bolo dobré, ale ako náhle to prestane byť potrebné, je lepšie s tým prestať.“
Lydia sa zamračila a pozrela sa na vežu.
„Vieš, že Matero sa už viac než týždeň neukázal mimo svojich komnát?“ zmenila tému.
„Áno. Trčí tam, odkedy sme znovu pocítili Studňu. Nerozumiem tomu.“
„Hnevá ma, že nemôžeme pokračovať vo vyvolávaní démonov,“ povedala zatrpknuto, „Podarilo sa mi vyvolať impa, ale ďalej som sa už nemohla dostať. Nikto z nás. A to všetko len preto, že nám to ostatní černokňažníci zakazujú bez jeho dozoru. Len nás tým zdržujú v postupe.“
„Možno robia správnu vec. Nikdy nevieš, čo nesprávne vyvolávanie spôsobí.“
„Vo veži sú knihy so zaklínadlami,“ povedala odhodlane, „Potrebné informácie máme tam. Stačí si to len naštudovať a môžeme vyvolávať.“
„Takže ty chceš porušiť pravidlá len aby si urýchlila svoj výcvik?“ spýtal sa prekvapene Faelin.
„A nie je to presne to, čo černokňažníci odjakživa robia? Každá rasa je proti démonológii a napriek tomu sú takí, čo ju praktizujú. Je to vlastne naša prirodzenosť, porušovať pravidlá.“
„Teoreticky to je pravda. Prakticky by to znamenalo porušiť pravidlo Strahada Farsana a pravidlá Strahada Farsana sa neporušovali, inak by sa Strahad Farsan nasr...dil a potom by Strahad Farsan zrejme opiekol naše maličkosti na strednom ohni typu tvárotopič,“ odvetil Faelin.
„Si si vedomý toho, že v poslednej vete si štyrikrát povedal Strahad Farsan?“
„Áno, bolo to pre dramatický efekt.“
„Aha.“
„Vyšiel?“
„Nie.“
„Ale pointu si pochopila?“
„Samozrejme.“
„Dobre. Takže, môj názor vieš. Nechcem porušiť Strahadove pravidlá a ešte viac nechcem byť vystavený tvárotopiči. Môj postoj je v tomto jasný a pevný.“
Lydia sa usmiala.
„Som si istá, že sa mi nejako podarí ťa presvedčiť.“
Nasledujúce ráno sa spoločne pustili do samoštúdia pokročilej démonológie.

„Pán infernalov?“ spýtal sa Faelin.
„Nie. Príliš pokročilé,“ odvetila Lydia a zobrala ďalšiu knihu, „Ja, voidwalker?“
„To by šlo. Možno ešte Impí kráľ,“ dodal a ukázal jej knihu so znázornenou tvárou impa na prednej strane obalu.
„Kto vôbec vymýšľa tie mená? Pozri na toto. Útek z väznice Whiplash. Autor opisuje to, ako sa zbavil závislosti na službách...sukkuby,“ povedala zarazene Lydia a rýchlo vrátila knihu tam, odkiaľ ju vzala, „Ak ťa niekedy uvidím v objatí sukkuby, osobne ťa spálim.“
„Ak sa niekedy niečo také stane, bude ti moje súčasné ja len vďačné za vraždu môjho úbohého potenciálneho budúceho ja. Ale teraz k démonom. V Ja, voidwalker sa píše, že privolávací rituál pre voidwalkra je rovnaký ako pre impa, len s nahradením tretej spútavacej formuly Gharuzovým putom a pridaním tieňovej runy nad oba sekundárne vrcholy trojuholníka. A tiež spomína dákeho Synčeka, ale nemám poňatia, kto to je. No nič, začneme?“
„Samozrejme,“ povedala s úsmevom Lydia.
Prvý pokus stroskotal na tvare tieňovej runy. Neprivolali nič.
Druhý pokus nevyšiel kvôli zle vyslovenému Gharuzovmu putu. Neprivolali nič.
Tretí pokus nevyšiel kvôli tvaru tieňovej runy a zle vyslovenému Gharuzovmu putu. Neprivolali nič.
Štvrtý pokus zlyhal kvôli Faelinovmu grgnutiu a následnému Lydiinmu záchvatu smiechu. Privolali vedomie hladu a bolesť bránice.
Po neskorom obede a ôsmich ďalších nepodarených pokusoch sa pred nimi zjavil malý imp a oni si uvedomili, že pri deviatom pokuse Lydia omylom vzala zo stola Impieho kráľa a oni premrhali tri pokusy na privolanie impa.
Na smrť unavení a s plánmi na tajnú nočnú vraždu svojho spolupracovníka sa niekoľko hodín po západe slnka odobrali na spánok.
Nasledujúci týždeň sa niesol v znamení mnohých neúspechov, roztrhaného Impieho kráľa a obdĺžnikovej modriny na Faelinovej hrudi.
Napokon sa im konečne, na konci druhého týždňa, podarilo privolať a spútať voidwalkra.
Mal tak otravnú osobnosť, že ho po hodine prepustili.
Ďalší deň, prvý v treťom týždni, začali so štúdiom privolávacieho kúzla na sukkubu.

„S týmto sa černokňažníci...ehm...zabávajú?“ spýtal sa šokovane Faelin, „Veď to má kopytá...a chvost...a rohy...a bič.“
Lydia sa premáhala, aby sa nerozosmiala.
„Viac než mesiac sme pracovali na privolaní kopytnatej rohatej chvostnatej ženy s bičom?“ pokračoval.
„Ani ty nie si veľmi príjemný pohľad,“ odvrkla urazene sukkuba, „Si tak tenký, že by si sa vmestil infernalovi medzi kamene.“
„Ani ty nie si veľmi príjemný pohľad, pane,“ povedal Faelin, zdôrazňujúc posledné slovo.
„Páči sa ti tvoja nastávajúca?“ spýtala sa so smiechom Lydia.
„Ani veľmi nie,“ povedal znechutene Faelin a vyslovil slová prepúšťania, čím démona poslal späť do Ničoty, „Okrem toho, mala si ju vyvolávať ty, ale už tretí raz si sa vyhovorila.“
„Hlboko sa ospravedlňujem za svoje zdravotné problémy,“ odvetila uštipačne.
„Mala by si zájsť za Babagayou alebo Menarou, určite by ti s tým pomohli.“
„Tie ich elixíry rozhodne na sebe testovať nebudem. Navyše, mám svoju teóriu, čím to je spôsobené,“ povedala a žmurkla naňho.
„A ja som ti povedal, že je to hlúposť. Šanca na niečo také je minimálna.“
„Poznáš to, keď sa niečo môže pokaziť, zásadne sa to pokazí.“
„Tu našťastie nie.“
„Si si vedomý, že malé množstvo takýchto prípadov je len preto, že aj podmienok na ich vznik je veľmi málo?“ spýtala sa s nadvihnutým pravým obočím.
„Neviem ani o jednom prípade.“
„Prekvapím vás, pán Darksun, ale vy neviete všetko,“ odvetila so širokým úsmevom.
„Toho som si vedomý. Ale už len predstava niečoho takého je...desivá,“ odvetil a striasol sa.
„Prečo?“
„Predstav si, že by si skúšala skrížiť psa s myšou...výsledok by bol niečo zvrátené.“
„Ja som pre teba myš?“ spýtala sa. Faelin nevedel pochopiť, ako sa dokázala tak naširoko usmievať bez toho, aby jej lícne svaly utrpeli nenávratné poškodenie.
„Samozrejme, že nie. Ale polelf je niečo, nad čím by sme nemali ani rozmýšľať. Považovalo by sa to za niečo nečisté.“
„To? Hovoríme o našom dieťati,“ povedala a jej úsmev sa zmenil v zamračený výraz.
„Vieš, ako to myslím. Mnohí elfovia hľadia na iné rasy zhora...“
„A ty si jedným z nich.“
„V istých oblastiach áno.  Napríklad, nepokúšaj sa mi nahovárať, že orkovia sú v kultúre a civilizácii na takej úrovni ako elfovia alebo ľudia. Len by som sa tomu zasmial.“
„To áno. Ale aj tak, skôr by ťa malo zaujímať, čo na to povedia majstri.“
„Strahad sa mne a Fenrickovi pri pohári piva v taverne priznal, že jediné, čo mu bráni vyspať sa s Menarou je Menara...konkrétne jej deštruktívne schopnosti, ktoré by nerád pocítil na sebe.“
„Mužské rozhovory sú skutočne duchaplné spoločenské udalosti,“ povedala Lydia a zobrala zo stola knihu.
„Neverila by si, ako veľmi máš pravdu. Ale, ako vravím, nie si tehotná. Netreba sa ničoho báť,“ povedal Faelin s nevinným milým úsmevom, „A teraz by sme zrejme mali začať s prípravami na vyvolanie pekelného psa.“

„Tak,“ povedala Lydia a pomädlila si ruky, „Ideme na to?“
„Nie som si tým úplne istý,“ odvetil Faelin.
„Ale no tak, študovali sme to viac než dva mesiace,“ povedala namrzene, „Sme na to pripravení.“
„Nehovorím o tom, ale o tom, že v tvojom stave by to asi pre teba nebolo vhodné.“
Lydia sa pozrela na svoje mierne vypúlené brucho.
„Prosím ťa, to ma budeš nasledujúce mesiace držať od všetkých experimentov?“ spýtala sa.
„Samozrejme, že nie. Len by som bol nerád, keby sa ti niečo stalo.“
„Nič sa neboj, viem sa o seba postarať.“
Faelin si vzdychol a postavil sa oproti nej na druhú stranu privolávacieho kruhu. Ponaťahoval sa a po jej prikývnutí sa pustil do privolávania.
Po sukkube sa ich postup spomalil. Nielen mala Lydia nevoľnosti, ale ich majstri ich zamestnávali čím ďalej, tým viac. Nakoniec to dopadlo tak, že sa k démonológii dostali najviac párkrát týždenne. Aj napriek tomu sa pomaly prehrýzli textami a naučili sa spôsob privolávania pekelného psa.
Po minúte privolávania sa kruh pred nimi zaplnil jedovato zelenou hmlou, v ktorej sa pomaly začali črtať obrysy veľkého červeného zvieraťa. Lydia sa prekvapene zhlboka nadýchla.
„Prekonáva to všetky moje očakávania,“ povedala nadšene.
„Dobre, ale pamätaj, stále s ním máme prácu,“ dodal Faelin a začal vyslovovať dodatočné putá, ktoré vyšší démoni ako tento potrebovali.
Lydia si odfrkla a začala po ňom opakovať všetky slová. Démon zatiaľ pomaly chodil pozdĺž stien kruhu a dotýkal sa ich svojimi chápadlovými výrastkami na chrbte. Faelin videl, ako sa na niektorých miestach do neviditeľných stien kruhu opierajú viac, ako keby sa snažil pretlačiť putá, ktoré ho viazali. Našťastie Faelin vedel všetko, čo má spraviť a ani raz sa nepomýlil. Lydia po ňom mechanicky opakovala, očarovaná skazenou krásou tvora.
Pri ôsmom pute zle vyslovila jednu spojku.
Démon spozornel.
Faelin šokovane otvoril oči a pokúsil sa vykríknuť.
Beštia skočila oproti stene kruhu na Lydiinej strane a prerazila ju. Dopadla na ľudskú černokňažníčku a prisala sa koncami chápadiel na jej hruď.
Lydia skríkla. Faelin netušil, že ľudia dokážu vydať taký zvuk.
Beštia z nej začala sať mágiu a s tým aj jej životnú energiu. Kým sa Faelin stihol spamätať, zostala z nej len kôpka kostí a kože.
Potom sa démon otočil k nemu.
Faelin sa rýchlo prebral zo šoku a vytvoril pred sebou tieňový štít.
Držať tiene. Démon sa blížil, jeho chápadlá sa vlnili a ohmatávali vzduch. Nakoniec jeho hlava zatlačila na štít. Zavrčal a natiahol chápadlá k priesvitnej fialovej stene. Faelin pocítil, ako sa štít rozpadá a je vťahovaný do tela démona.
Zrušil kúzlo, nazbieral mágiu z okolia a vyslal proti nemu guľu ohňa. S potešením sledoval, ako démona popálila, ale ten sa otriasol a pomaly pokračoval ďalej. Zavrčal a jeho obraz sa zamihotal. Faelin začal vydesene ustupovať. Ak sa tu začne deliť, je s ním koniec.
Zrazu doňho vrazil blesk chaosu, nasledovaný druhým a tieňovou guľou. Z bočných dverí vystúpili Strahad, Babagaya a Menara, všetci strieľajúci kúzla po démonovi. Tvor zavrčal od bolesti a následne bol pohltený plameňmi, ktoré ho behom chvíle zmenili na kôpku kostí a popola.
Strahad sa nahnevane otočil k Faelinovi, ale ten ho nevnímal. Jediné, na čo dokázal hľadieť, boli zvyšky Lydiinho tela, ležiace na dlážke. Strahad k nemu pristúpil a chytil ho za plece.
„Ideme,“ povedal rozkazovačným tónom. Faelin nemohol urobiť nič iné ako ho poslúchnuť.

Strahad ho odvliekol do vedľajšej miestnosti a otočil sa k nemu. Na tvári sa mu zračil hnev.
„Čo si to predstavuješ?“ skríkol, „Nechať tehotnú ženskú so záľubou v exotických tvoroch pomáhať pri vyvolávaní pekelného psa? Mohol si očakávať, že sa dačo pokazí!“
Faelin sa zarazil. Majster ho nevinil ani z nedovoleného vyvolávania ani z utajovania, ale z nekvalitného postupu?
„Prepáčte...“ začal, ale Strahad ho prerušil.
„Áno, ospravedlňovať by si sa mal! Teraz budem musieť nájsť miesto, kam upratať telo, čo mi dosť pridá na práci! Možno budem musieť podplatiť aj zopár strážcov, aby prižmúrili oči, keď budem kopať jamy!“
„Čože?“ povedal prekvapene Faelin, „Vás trápi len problém s telom?“
„Samozrejme. Malo by ma zaujímať niečo iné?“
„Napríklad to, že sme neposlúchli váš rozkaz neprivolávať démonov? Že Lydia je mŕtva?“ spýtal sa nahnevane, nehľadiac na to, že vlastne na seba vznáša obvinenia.
„Nezabudni pridať pohlavný styk medzi akolytmi. Hoci, nie som si istý, či som to vôbec niekedy zakázal. Občas mi vynecháva pamäť. Ale to je jedno, so svojím zariadením si rob, čo chceš. Skôr ma trápi tvoja neprofesionalita pri privolávaní.“
„Ale...ako...čo?“
Strahad sa chytil rukou za tvár.
„Zrejme ti to budem musieť ukázať,“ povedal a chytil ho za plece, „Poď!“ prikázal a otvoril dvere do Materovej izby.
Miestnosť bola tmavá, smrdela zatuchlinou a bol v nej neporiadok. Na posteli pod prikrývkami ležal Matero. V jeho zelených očiach bol vydesený výraz. Pozrel sa na Strahada.
„Vidím mŕtvych ľudí,“ povedal vydesene.
„Vidíš? Takýto je, odkedy sa tá vaša Studňa znovu prebudila. Neustále má halucinácie, hovorí, že počuje zvuky a, ako v tomto prípade, spomína na spoločné staré dobré časy. Z nejakého dôvodu ho to desí,“ povedal Strahad a zachechtal sa.
Faelin sa pozral na majstra démonológa, ktorý mu opätoval pohľad.
„Neprestane spievať, stále spieva,“ povedal Faelinovi, „Biela zlatá biela zlatá.“
„Čo sa mu stalo?“ spýtal sa Faelin.
„Ruplo mu v bedni,“ odvetil Strahad, „Nacucal sa príliš veľa felu, zjedol dačo zlé, uvedomil si nadrozmernosť svojich uší alebo to naozaj je tou Studňou. Rád by som vedel, čo to tam narvali, že má muzikálne halucinácie. No, teraz už vieš, čo zostalo z veľkého Matera Zeshuwala, černokňažníka šesťdesiatej úrovne a majstra démonológa.“
„Černokňažníka šesťdesiatej úrovne?“ spýtal sa Faelin.
„Ten titul je vymyslený. Musel som mu nejaký pridať, s jedným by to nevyznelo dostatočne dramaticky. Proste, je nepoužiteľný. Možno sa raz vráti do normálu, ale pochybujem o tom. Problém je, že vás akolytov nemal kto učiť privolávať démonov. A my traja sme príliš leniví na to, aby sme si dobrovoľne vzali ďalšiu prácu navyše. Takže sme vám povedali, že to nesmiete študovať a tak sa vás pokúsili namotivovať, aby ste sa začali cvičiť sami. Jediná Lydia si to uvedomila a stiahla so sebou aj teba. Ale, občas sa veci pokazia.“
Faelin zhrozene pozeral na Strahada. Jeho Lydiina smrť vôbec netrápila. To, že mu démon vysal akolytu nebolo nič zlé. Faelinovi z černokňažníka prišlo zle.
„Vyzeráš bledo. Dúfam, že mi tu neodpadneš, nemám chuť ťa vliecť až do tvojej postele,“ povedal Strahad, „Takže ti odporúčam vzchopiť sa. Odpočiň si a zajtra pokračujeme. Máš skúsenosti, tak môžeš naučiť aj zvyšok Tupej roty privolávať nižších démonov.“
Strahad ho potľapkal po pleci a vyviedol z Materovej izby. Potom od neho bez slova odišiel.
Faelin sa ako mátoha presunul do komnát akolytov. Boli tam Fenrick a Magaz, hrali spolu karty. Orkská žena si všimla jeho čudný výraz v tvári a zamračila sa.
„Čo sa deje?“ spýtala sa, ale Faelin neodpovedal. Prešiel k svojej posteli a z truhlice vybral svoje osobné veci. Prezliekol sa do cestovných šiat, v ktorých prišiel pred tromi rokmi do Ratchetu a do cestovného vaku si vzal všetko, čo mal. Svoje róby, ktoré používal ako akolyta, nechal tam.
„Faelin, si v poriadku?“ spýtala sa znova.
„Asi videl v meste niekoho, komu neladili nohavice s košeľou,“ povedal posmešne Fenrick bez toho, aby vôbec odvrátil zrak od kariet.
Faelin na nich nereagoval. Prehodil si vak cez plece a pomalým krokom opustil miestnosť. Potom, nikým nepovšimnutý, odišiel z veže. V meste sa už trochu spamätal a podarilo sa mu dostať na jednu zo vzducholodí smerujúcich do Tirisfalu.
Nasledujúci deň odletel späť do Lordaeronu.

Svetlo vyplňovalo celé jeho zorné pole. Biela a zlatá sa prepletali a prúdili nahor zo zlatých vôd Slnečnej studne. Okolo obrovskej nádrže boli rozosavené stráže v červených brneniach, pozorujúce krvavých a vznešených elfov, ktorí  tiež podnikli púť k Studni. Všetci kľačali v jej magických vodách alebo sa pozerali z okraja.
Faelin ponoril svoje ruky do žiariacich vôd a nabral trochu zo zlatej vody do svojich rúk. Jeho dlane boli ožiarené jej svetlom. Pomaly nechal vodu stiecť späť pomedzi svoje prsty.
Slabé hučanie vychádzajúce zo Studne sa mu dostávalo do uší a spolu s ním aj niečo iné, na čo sa nemohol poriadne sústrediť. Potriasol hlavou a zavrel oči.
Okamžite sa mu zjavil výjav démona vysávajúceho Lydiu. Rýchlo ich otvoril.
Stalo sa to znova. Posledných pár týždňov, či už počas letu alebo po príchode do svojej domoviny, sa mu zjavovali obrazy z tejto udalosti. Výraz v démonových očiach, keď sa k nemu blížil a ten pocit bezmocnosti potom, čo vysal jeho štít.
Striaslo ho. Nejaká ruka ho chytila za plece. Pozrel sa nahor a uvidel strážc s ustarosteným výrazom v tvári.
„Ste v poriadku?“ spýtal sa po pohľade na jeho tvár.
„Áno, nemusíte sa báť,“ povedal a prinútil sa usmiať. Vedel, ako asi vyzerá. Vychudnutý bledý elf s tmavými kruhmi pod očami. Navyše, zimomriavky zrejme neboli tradičná reakcia na Studňu.
Spomenul si na Matera, ktorého niečo v Studni dohnalo až do šialenstva. Počul príbehy o draeneiovi, ktorý vhodil akési srdce nejakého naaru do Studne a tým ju obnovil. Veľmi neveril, že by niečo takéto spôsobilo Avšak, keď videl svetlo stúpajúce zo Studne, musel uznať, že na rečiach elfov niečo je. Navyše, šialenstvo a vidiny celej rasy zrejme neboli veľmi pravdepodobné.
Rozmýšľal nad Materom. Ak energie Studne spôsobili niečo takéto len jemu, muselo na ňom byť niečo výnimočné. Vtom si uvedomil, že sa ho nikdy nespýtal, koľko vysával felové energie. Možno to robil už dávno predtým než bola Studňa zničená. A to, čo obnovilo Studňu bolo vraj plné energií Svetla.
Faelin zaťal ruku v päsť. Vytiahol druhú z vody a privolal tieň. Tiene sa mu bez problémov zjavili v ruke, dokonca sa mu zdalo, že to šlo ešte ľahšie ako inokedy.
Tieň ho poslúchal. Nikdy mu nespôsobil bolesť ani ho neohrozil. Nespôsoboval to, čo sa stalo Materovi. To robil fel.
Zamračil sa. Všetko zlé, čo sa mu stalo malo niečo spoločné s démonmi. Pohroma, ktorá zničila Studňu a zabila Aeiru, bola sluhmi démonov. To, že sa zmenilo jeho zmýšľanie počas jeho štúdia, bolo možno tiež spôsobené démonickou energiou. Teraz si už uvedomoval, že predtým by sa nikdy nenechal zlákať Lydiou a rozhodne by takto neporušil rozkazy. A hlavne, démoni spôsobili smrť Lydie a ich dieťaťa. Všetko začínalo u nich. Hoci, ako si s bolesťou uvedomil, mnohé z toho bola jeho vlastná vina.
Uvoľnil sa a tiene mu z ruky zmizli. Vložil druhú ruku späť do Studne. Bez rozmýšľania sa napojil mysľou na Studňu, tak ako to robil s felovými kameňmi, ale tieto energie boli iné. Ako keby boli tvorené zhmotneným svetlom.
To niečo, čo sa mu tislo do uší, sa teraz naplno prejavilo. Ten zvuk znel, ako keby do seba vrážali kúsky skla alebo kryštálov, ale pritom sa nič nerozbilo. Uvedomil si, že to, čo počul, mohlo byť to, čo počul Matero. Jeho to ale nedesilo. Páčilo sa mu.
Zatvoril oči a s radosťou si uvedomil, že už nevidel žiadne desivé výjavy Lydie alebo démona. Usmial sa a započúval sa do piesne Slnečnej studne.

Faelin zanadával, keď sa pošmykol na klzkom zelenom podhubí a spadol na mŕtvu trávu. So znechutením si všimol dieru na svojej róbe. Oprášil si ruky od prachu, ktorý bol pod porastom a pozrel sa na Mŕtvu jazvu.
Pás zhnitej zeme, ktorý začínal v neďalekom Deatholme bol bez života tak ako vždy. Len v diaľke videl menšie skupinky nemŕtvych, ako bezmyšlienkovito chodia po zničenej pôde.
Rozviazal šnúrky na róbe a vpredu si ju rozhrnul. Omnoho istejším krokom sa vydal k okraju Jazvy.
Odkedy vyrazil zo Silvermoonu ubehli dva dni a on si len gratuloval, že túto cestu podnikol. Nielen, že sa mu podarilo nájsť zaujímavé vzorky pôdy a rastlín z jazvy, ale dokonca aj magický kameň plný tieňovej energie, ktorý mu mohol dopomôcť k zisteniu, aká bola presná podstata mágie, ktorá vytvorila Jazvu a ako by ju mohol zvrátiť.
So skrivenou tvárou odstrčil róbu od nôh a kľakol si nad zeleno žiariaci kúsok zeme. Na svoj zoznam oblečenia, ktoré bolo treba vyčistiť, posvätiť a zreštaurovať si pripísal aj nohavice. Otvoril tašku, ktorú mal zavesenú na pleci a vytiahol z nej pinzetu. Ľavou rukou nabral vzorky svetielkujúcej pôdy a vložil ich do malej fľaštičky. Tú zavrel a opatrne vložil do tašky. Nadýchol sa a takmer sa z toho smradu povracal. S úvahami o tom, ako nadšenie z práce otupuje zmysly vytiahol z tašky vreckovku napustenú výťažkom zo striebrolistu a pritlačil si ju na dolnú časť tváre. Zhlboka sa nadýchol, tentoraz so slasťou z rastlinnej vône.
Postavil sa a poobzeral sa po okolitej pustatine. Zem pokrýval popol, úlomky dreva, zbrane, nástroje a množstvo kostí. Pred niekoľkými rokmi by ho tento pohľad vydesil a znechutil, ale teraz, po tom, čo prežil, bol silnejšou osobnosťou a už ho len tak niečo nezastrašilo.
Alebo sa z neho proste stal sociopat. Možností bolo viac.
Od juhu zadul vietor a priniesol k nemu silnejší zápach rozkladajúcich sa tiel, ktorý cítil aj cez vreckovku. Tentoraz to už nevydržal a dal svojim raňajkám slobodu, po ktorej toľko túžili. Znechutene sa zahľadel na miesto činu a znovu si pritisol vreckovku na ústa. Bol čas vypadnúť.
Zo západu k nemu doľahol rev ghúlov. Skutočne bol čas vypadnúť.
Pomaly začal cúvať, neustále sledujúc Jazvu pred ním. Neprešiel ani meter, keď sa z neďalekého zvaleného stromu vynorili dvaja ghúli.
Nebol čas vreckovku vložiť späť do tašky a tak ju s vedomím nenahraditeľnej straty hodil na zem. Aspoň ňou prikryl sušené rysie mäso so syrom a ražným chlebom, ktoré si užívali slobodu a nie až tak čerstvý vzduch na zemi. Potešilo ho vedomie, že posledný čin vreckovky bol skrášľovacím úkonom slúžiaci celému svetu, hoci to malo v prostredí Jazvy asi taký význam ako keď škriatkovia založili na Kezane prírodnú rezerváciu, ktorá zahŕňala jeden strom, ktorý do dvoch hodín niekto vyťal. Ale ako pri hrdinskej vreckovke sa aj snaha cenila.
Privolať tiene, spútať tiene, nasmerovať na ghúlov, vypustiť, sformovať do podoby štítu, udržať trajektóriu. Štít tvorený tieňmi vrazil do príšer a zrazil ich na zem, čím získal Faelinovi potrebné sekundy. Nespomaľoval sa ďalšími tieňovými kúzlami a rovno sa sústredil na energetické línie. Vo vnútri zajasal, keď sa mu podarilo jednu nájsť tesne vedľa Jazvy. Načerpal z nej arkánnu energiu, ktorú pretransformoval do podoby plameňov, ktoré rozdelil na dve časti a vypustil po oboch ghúloch.
Nemŕtvi sa začali prevaľovať na zemi, aby utíšili plamene, ktoré im spaľovali telá, ale bolo to zbytočné. Keď sa Faelin uistil, že to nerozchodia, otočil sa a rozbehol sa ku okraju Jazvy. Za ním sa ozval rev ďalších ghúlov. Vydesene sa otočil a stihol si všimnúť oblak čiernej energie, ktorý k nemu rýchlo letel. Nestihol sa uhnúť ani vytvoriť ochranné kúzlo a to niečo mu preletelo cez pravý bok.
Bolesť bola strašná. Ako keby sa mu do boku zaborilo tisíc dýk a trhalo mu mäso na kusy. Spadol na zem a prikryl si zranenie rukou. Medzi prstami mu presakovala krv a na róbe mal trhliny. Taška mu skĺzla z ramena a zletela na zem. Premohol bolesť a zaprel sa ľavou rukou o zem. Keď sa vytiahol a nohy, ocitol sa tvárou v „tvár“ oblaku, ktorý sa zhmotnil do tvaru postavy. Tam, kde by mali byť oči, boli dve nažlto žiariace plynové gule.
Tvor ho chytil pod krk, tentoraz prekvapivo pevnou a hmotnou rukou a vrhol ho dopredu. Okrajom mysle si uvedomil, že ho tým vlastne posunul bližšie k okraju Jazvy. S námahou sa znovu postavil a uvidel blížiaci sa prízrak. Neobratne vytiahol meč ľavou rukou a pevne ho uchopil. Znovu sa napojil na arkánu a vytvoril ohne okolo čepele. Tvor k nemu priletel, ale on sa po ňom ohnal mečom.
Prízrak zavrešťal od bolesti, keď ním horiaci meč prešiel ako nôž maslom. Tvor od neho odstúpil a znovu zareval. Faelin si kútikom mysle uvedomil, že to reve, hoci to nemá hlasivky. Tej logickej, momentálne otupenej časti jeho mozgu to prišlo veľmi zaujímavé.
Do reality ho priviedol nový výkrik prízraku, na ktorý odpovedal rev ghúlov a kostlivcov v Jazve. Faelin si uvedomil, že má naozaj veľký problém. Čoskoro bude musieť čeliť celej armáde.
Prízrak sa naňho znovu vrhol, ale on ho znovu sekol, čím sa mu podarilo zahnať ho. Meč sa ale už priveľmi rozohrial a teplo mu začalo spaľovať ruku. S bolesťou ho pustil, ukončujúc tak kúzlo a vtedy prízrak zaútočil.
Inštinktívne natiahol ruku a siahol po tieňoch. Na jeho údiv prízrak znovu zareval a zastal. Najprv nevedel, čo sa deje, ale potom si všimol prúd čiernej energie, ktorá prechádzala od prízraku do jeho ruky, kde sa formovala do malej čiernej gule. Tvor sa snažil ujsť, ale čím ďalej tým viac jeho životodarnej mágie prechádzalo k Faelinovi a on sa čoskoro úplne rozplynul. Všetka mágia, ktorá ho tvorila, bola teraz vo Faelinovej ruke. A čo bolo najzaujímavejšie bolo to, že on ju nemusel vôbec udržiavať mysľou.
Uvidel ďalších nemŕtvych a tentoraz to bolo viac ako len pár ghúlov. Usmial sa a vypustil energiu prízraku v podobe štítu, ktorý sa rozšíril do všetkých strán, zhadzujúc nemŕtvych, ktorí sa k nemu blížili, na zem.
Pozrel sa na meč, ktorý ležal na zemi, spaľujúc kúsky dreva, ktoré ležali v jeho blízkosti len svojím teplom. S pocitom straty nechal zbraň ležať na zemi a čo najrýchlejšie sa pohol k lesu.
Keď ho už nepoháňal adrenalín, uvedomil si, aký je slabý. Zranenie ho spomaľovalo a začalo sa mu zahmlievať pred očami. Tesne za hranicou stromov sa zvalil na zem a pomocou posledných zvyškov sily sa doplazil k vyvrátenému stromu. Skryl sa medzi koreňmi a jeho myseľ odplávala do temnoty.
Niečo cítil. Počul. Pootvoril oči a uvidel blonďavú elfku, ktorá sa nad ním skláňala. Niečo hovorila. On niečo hovoril. Ona niečo hovorila.
Cez brnenie mala prevlečenú bielu tuniku. Všimol si znak na nej. Niekde ho už videl, ale nevedel si spomenúť kde. Ona znovu niečo povedala a on niečo automaticky odpovedal. Zavrel oči a znovu ich pootvoril. Znovu uvidel ten znak. Pokúsil sa vstať, ale podlomili sa mu nohy. Elfka ho zachytila. Znovu ten znak. Zlatý meč v bielom, zlato olemovanom štíte na bielom poli. Už ho videl.
Držiac ho vykročila k niečomu, čo vyzeralo ako kôň. Vysadila ho tam. Keď vysadala ona, znovu uvidel ten znak. Popohnala koňa a spolu s ním odcválala...niekam.

Tonga vytáhl orkovi z rány poslední hrot. Ork sebou jenom škubl a zasyčel, jiného projevu bolesti se však Tonga nedočkal. Povzdechl si:
"Můžeš mí říct, proč to vůbec děláš?" Pacient na něj upřel pohled, napůl zlostný, napůl skelný.
"Proč každého čtvrt roku jdeš a každého čtvrt roku se necháš skoro zabít?" pokračoval Tonga. Ork však nejevil nejmenší zájem o konverzaci. Jen se unaveně podíval na obvazy na stolku. Taur obrátil oči v sloup a začal mu vyčištěné rány obvazovat.
"Podívej, Mankriku," začal znovu. "Takhle to nemůžeme nechat. Jestli budeš v té nesmyslné pomstě pokračovat, zníčí tě to. Tvé ženě smrt jiných život nevrátí a tobě klid nepřinese. Z Orgrimmaru přicházejí zprávy, že tě tam obviňují ze zbabělosti. Že tohle všechno podnikáš jen proto, aby ses vždycky zranil a nemusel se tak zúčastnit válečné mašinérie. A nový warchief nemá takové orky rád. A ti quilboarové z Razorfenu se tě už ani nebojí. Dokonce tě berou za takovou samozřejmost, že jsi pro ně jen zkouška dospělosti."
Mankrik skřípal vzteky zuby, ale mlčel a nechával taura mluvit. Tonga si opět povzdechl nad paličatostí starého orka.
"Podívej," nevzdával se Tonga naděje. "Kranal Fiss má kousek na sever odsud farmu. Určitě by tě zaměstnal a pak snáze zapomeneš na Olgru." Mankrik vyskočil, jako když ho píchne, ale prudká bolest z četných ran ho donutila se zase posadit. To ovšem neznamenalo, že by se uklidnil.
"Pracovat na farmě?! S prasaty?! Zešílel jsi?! Chceš, abych tam zakrněl a při dalším útoku se quilboarům neubránil! pak bys mě měl konečně z krku, co?!"
"Nechci," zavrtěl rozhodně hlavou Tonga. "Chci jen, aby sis dal pokoj od toho nekonečného a nesmyslného boje, alespoň na čas." Tomu však tvrdohlavý Mankrik odmítal věřit. Začal se s Tongou hádat. A hádali se dlouho do noci. Pak Tonga znechuceně opustil stan a šel si lehnout. Mankrik si také lehl, ale spát nemohl. Neustále musel myslet na to, co mu taur řekl. On, a pouhá zkouška? Zatracení quilboarové, zabili mu Olgru, zničili domov a teď špiní jeho jméno. Zabít je všechny, spálit jejich domovy, jak se o to už dlouhá léta snažil. Jak ty bestie nenáviděl, víc než cokoli jiného. Tak strávil celou noc, v myšlenkách na boj, krev a smrtelné kvičení těch prasat, když padali pod jeho čepelí.

Ráno probudil Tongu mladý strážný a sdělil mu strašnou novinu: Mankrik zmizel. Tonga se ihned dovtípil, kam se poděl. Okamžitě si vyžádal rychlého koda, dva jezdce na vlcích a pevnou síť. Hned co je dostal, vyrazil i se svým doprovodem na jih. Hnali zvířata co to šlo. aby se dostali k Mankrikovi dříve, než stačí začít svou šílenou sebevražednou misi.
Mankrik se zatím plahočil savanou. Kulhal, každý krok ho bolel a kdyby si nevzal své kopí, o které se opíral, a neukradl několik Tongových lektvarů na bolest, daleko by nedošel. Teď však viděl cíl své cesty na obzoru. Svítalo, takže věděl, že moc času nemá, že se tu každou chvíli objeví Tonga, aby ho přivedl zpět. To se mu však nepodaří. Přidal do kroku a za čtvrt hodiny už stál před tím zlověstným trním. Razorfen mlčel, nejspíš ještě spal. To se však mělo brzy změnit. Vztekle ukousl zátku posledního z lektvarů a na jeden zátah jej vypil. Pocítil úlevu od bolesti, to ale nechtěl. Chtěl vydržet co nejdéle, aby s sebou vzal těch zrůd co nejvíce. Sundal si náhrdelník od Olgry, to jediné, co mu po ní zbylo kromě bolesti. Políbil ho a položil na velký kámen u cesty. Pak se naposledy ohlédl na cestu za sebou a rozběhl se směrem k Razorfenu. A celé Pustiny v tu chvíli slyšely jeho mohutný řev. Slyšeli jej goblini v Ratchetu. Slyšeli jej kentauři v oázách. Slyšeli ho quilboarové, když se mezi ně vrhl, v očích smrt a v pažích sílu jako nikdy předtím. Jeho nenávist a jeho kopí poráželo quilboary jednoho po druhém a čím více jich leželo kolem orka, tím více se snažili jej strhnout k zemi. A slyšel ho i Tonga, kterému se v tu chvíli udělalo slabo. Věděl, že je pozdě, že se Mankrik rozhodl zemřít a on mu v tom nezabránil. Poslal svůj doprovod zpět na Křižovatky i se sítí a vydal se k Razorfenu sám.

A tak ho tam našel, ležícího, bez dechu, mrtvého. Probodaného šípy a oštěpy a i vychládající tělo pomaloučku krvácelo z mnoha ran. Zem kolem něj byla nasáklá krví, ale to nebylo vůbec vidět, protože kromě Mankrika tam leželo asi čtyřicet mrtvých quilboarů i s jejich náčelníkem, přiraženým Mankrikovým kopím k zemi. Mankrik zemřel tak, jak se na orka sluší: v bitvě, čelem k nepřátelům a bez jediné rány v zádech. Nemluvě o tom, že s sebou vzal tolik nepřátel, jako správný hrdina, i když to byli pouze quilboarové.
Tonga opatrně vzal orkovo mrtvé tělo a vyrazil na cestu na Křižovatky, aby mu dal hrdinský pohřeb, takový, jaký Mankrik chtěl a jaký si zasloužil.

Bylo nebylo, žil kdysi jeden král se svojí královnou. Královna byla krásná, ale jednoho dne onemocněla. Ať se  léčitelé snažili jak chtěli, tak se jim nedařilo ji vyléčit. Zkoušeli magii, přírodu, alchymii, ale nic z toho nepomáhalo. Král se proto s prosbou obrátil na světlo a usilovně se modlil, zatím co jeho královna velice rychle chřadla. Když už to vypadalo, že královna brzy zemře, královi se náhle světlo ozvalo. Král dostal od světla malý medailon s tím, že ho má dát svojí paní na krk když už jí bude nejhůře. Král rychle spěchal a udělal přesně jak mu světlo řeklo, když tu po pár hodinách královna zemřela. Když to král viděl, nechtěl tomu uvěřit. Zhroutil se u postele své mrtvé lásky, když tu se náhle něco stalo. Medailon začal jasně zářit a královna se slabě nadechla. Jak se záře šířila po jejím nemocném těle, královna dýchala stále silněji a snadněji. Pak záře náhle ustoupila, královna se posadila na posteli a král náhle viděl, že je jeho láska živá a zdravá. Děkoval světlu, stavěl chrámy a královna musela z jeho rozkazu medailon stále nosit, což se jí popravdě hodilo, protože smrt není nikdy daleko.

Jednoho dne když byl královna na projížďce, tak byla její družina přepadena a všichni včetně královny zabiti. Poslední, co si pamatovala byla ostrá čepel, která jí projela krkem, bolest, tma, chlad a náhle jasné světlo. Královna se probudila na hromadě mrtvol a v tu chvíli jí to došlo. Dokud měla na sobě medailon, nemohla nikdy umřít úplně.
Královna se doplahočila domů a vše sdělila svému muži. Ten se okamžitě dal do pronásledování ničemů, kteří to královně způsobili. Když je pochytali, nechali popravit všechny až na muže, který zabil právě královnu. U toho si ona sama vyžádala vyjímku a byl vsazen do té nejzatuchlejší kobky pod hradem. Od té chvíle se královna začala chovat podivně. Její chování začalo být agresivnější oproti jejímu muži, který se na druhou stranu čím dál více věnoval učení světla. Královna často pozdě v noci někam mizela. Nakonec to králi prostě nedalo a jednou ji sledoval. Viděl ji, jak schází do té nejzatuchlejší kobky pod hradem, jak věší magický medailon vězni na krk, jak se slastně usmívá, když mu nožem projela krkavicí a sledovala, jak se dusí vlastní krví.
Král nechtěl věřit vlastním očím. Vyšel ven ze svého úkrytu a strašně se s královnou pohádal. Nakonec sebral medailon z krku sotva se probouzejícího vězně, ale královna mu ho okamžitě vytrhla s tím, že patří jí. A že už vlastně všechno patří jí, protože se král o své království nestará a věnuje se jen službě světlu, což jí nepřišlo pro panovníka vhodné. Král byl smutný. Cítil temnotu obklopující její srdce. Vždy byla trochu malicherná, občas zlá na sluhy, ale nikdy se nechovala takhle.

Královna se sama ujala vlády a nechala krále uvěznit v domácím vězení v jednom z chrámů, ,,aby mohl být se svým miláčkem“. Sama kolem sebe shromáždila své věrné a začala dobývat okolní území. Bylo jí jedno, kolik životů nevinných přitom padne. Její agrese už překračovala všechny meze, ale nikdo se jí neodvážil postavit. Nikdo kromě krále a královny nevěděl o moci medailonu a proto kdykoliv byli posláni vrazi na její likvidaci, tak ačkoliv uspěli, bylo jim to k ničemu. Ovšem jednomu se podařilo strhnout jí medailon z jejího chladnoucího těla, ovšem královna se znova probudila a nechala si dotyčného pro svoji ,,zábavu“. Aby jí medailon nikdo nemohl vzít, nechala si ho dokonce zašít do vlastního těla. A poté, co si lékař předčasně odnesl tohle tajemství do hrobu, nikdo už nevěděl, kde medailon je.

Královna vládla dál. Děsivě a strašně. Chodila se smát královi za jeho slabost a vysmívala se mu, že teď už ji nemůže zabít, protože jí medailon nemůže vzít. Mezi služebnými se ovšem našlo ještě několik těch, kteří byli královi věrní a tak jednou, když byla zase královna na své návštěvě ji zabili a krále osvobodili. Veškeré velení ovšem bylo věrné královně a tak král se svými věrnými raději uprchl do vyhnanství. Královna po něm ovšem stále pátrala. Věděla, že už jen on jediný ví o jejím malém tajemství a hodlala se ho zbavit.
Král byl zoufalý. Obracel se s prosbami na světlo, aby zbavilo medailon své moci, ale to mu jen odpovědělo, že to udělat nemůže a ani nechce, protože ta věc má potenciál zachránit spoustu životů. To jen královna ho zneužila k tomu, aby mohla páchat zlo. A královna sama byla zodpovědná za vše, co se kolem dělo. Světlo tehdy nabídlo králi možnost, jak se zlé královny zbavit a král ji znova přijmul. Věděl, že tohle už ani zdaleka není žena, kterou kdysi miloval a přijmul znova nabídku. Musel královnu zabít. Ale moc medailonu se nedala porazit žádnou obyčejnou ani neobyčejnou zbraní. Musela to být výjimečná zbraň od světla samotného. Byl to meč. Lehký jako vánek, ale ostrý jako jazyk jeho ženy. Jen tento meč měl moc zlomit sílu medailonu, a že nebyla malá. Král se jeho přijmutím zavázal, že zabije svoji ženu, medailon odevzdá zpátky a bude vládnout spravedlivě dál, aby napravil, co jeho žena učinila.

Trpělivě vyčkával na den, kdy se mu konečně naskytla příležitost. Díky podplacení strážných a několika málo věrným se dostal do hradu až do královniných komnat, kde na ni počkal. Čekal v úkryt až bude královna sama a pak vyšel ven a vyzval královnu na souboj. Ta, protože si myslela, že král neví, kde medailon je, výzvu přijala. Král ovšem bojoval tvrdě, nebral žádné ohledy na královnu, myslel jen na zlo, které provedla. Vztek mu zaslepil mysl a v mžiku královnu probodl.
Když královna konečně ucítila mrazivé sevření smrti, jindy obvyklý úsměv jí na tváři ztuhl. Nevěděla jak, ale poznala, že tentokrát už je smrt definitivní, že ji medailon nechrání. Už ji nevrátí zpátky. Se smrtelnou ránou v hrudi se natahoval ke svému manželovi a prosila ho, aby ji zachránil. Ten si v tu chvíli vzpomněl, proč ji tak hrozně miloval. Vzpomněl si na vše dobré, co spolu zažili a snažil se zapomenout na to zlé, co udělala. Sehnul se ke královně a chtěl ji vyléčit mocí světla, ale už bylo pozdě. Královna zemřela a na něj dolehla vina. Dával si za vinu všechny její hříchy. Říkal si, že kdyby jí tehdy nedal ten medailon, zemřela by s duší čistou, neznetvořenou temnotou. Tíha viny na něj dopadla, vzal do rukou meč a přiložil jej ke svému krku. V tu chvíli se ozvalo světlo. Chtělo po něm, aby splnil svoji část dohody, aby vrátil medailon a vládl. Také ho varovalo, že jediný, kdo to může udělat je právě on sám a že pokud to neudělá, že ho světlo jednou přivede zpátky i s jeho královnou, aby se všechno zopakovalo a aby medailon konečně vrátil. Ale do té doby že bude sice díky medailonu dost osob zachráněno, ale bezpočet jich bude opět trpět. Královi to bylo jedno. V hlavě se mu přehrávala jen ta část, ve které bylo, že jednou vrátí jeho i královnu. Usmál se a přejel si čepelí přes krk. S podivným klidem v srdci dopadl vedle své lásky s vědomím, že se jednou opět setkají.
Král i královna byli nakonec pohřbeni vedle sebe, hrad byl nakonec dobyt, vyrabován a ani hroby nebyly ušetřeny. Medailon i meč byly odneseny a rozděleny jeden od druhého stejně jako královna a král.

Uřícený trpaslík vpadl do trůnního sálu. Velkou část své už tak lehké zbroje nechal někde v bažinách. Král Khadros na něj shlédl ze svého trůnu a nechal ho trochu vydýchat. Pak se ho ale přísně otázal, co chce tak důležitého, že ruší jednání krále a Rady. Trpaslík se uklonil, nadechl a začal vyprávět, jak mu to jen unavené plíce dovolily.
"Můj králi, hluboce se omlouvám za vyrušení, ale přiběhl jsem z Dun Algazu se strašnou zprávou. Císař Thaurissan vyslal svou armádu, aby porazila a dobyla Batol. Je jich mnoho a vede je císařova manželka, černokněžnice Modgud." Khadros se zamračil a někteří členové Rady si začali šuškat.
"Jak jsou daleko a jak rychle se pohybují?" zeptal se král. Posel chvilku přemýšlel a pak odpověděl.
"Včera přepadli Dun Algaz. Nebyla to pro ně žádná výzva, prostě přišli a vypálil strážnici skoro do základů. Já jsem utekl a několik mých bratrů nejspíš také, ale to je vše, co z naší posádky zbylo. Modgud s sebou má obléhací stroje a většina jejích válečníků je po zuby ozbrojená. Jsou pomalí, ale i tak tu budou do zítřka."
"Dobrá," řekl Khadros. "Běž se najíst a odpočinout si, zasloužil sis to. Ráno se ale vystrojený hlaš u generála. Proti Modgud budeme potřebovat každé kladivo." Posel se uklonil a odešel ze sálu.
"Pánové!" zahřměl král na radní a šuškání ustalo. "Doufám, že vám nemusím připomínat, co děláme v časech války. Jste všichni zkušení válečníci, alespoň v to doufám! Chci, aby jste ihned vydali rozkazy. Každý Wildhammer, kterého seženeme, se bude hodit. Zítra ať tu na Modgud a Dark Irony čeká tak velká armáda, jakou jste schopni narychlo sehnat. Jediné místo, které má teď smysl bránit, je Batol, takže je třeba ho opevnit, jak jen to bude možné!"

Druhý den se Khadros probudil doprostřed vojenských příprav. Oblékl se a vyšel do města, aby se podíval na své válečníky. Ti ho přivítali radostným řevem. Král jim pokynul a obrátil se na generála.
"Tři tisíce kladiv," řekl znepokojivě. "Ani ne třetina, co mají oni. A ještě jedna zlá zpráva: Thaurissan osobně vytáhl na Ironforge. Pokud Bronzebeardi padnou, budeme poslední město v Khaz Modanu, co je dokáže zastavit. Vzhledem k tomu, že mají převahu jak početní, tak i zbrojní, to není moc pravděpodobná vyhlídka. Máme sice tu výhodu, že je můžeme z horních teras ostřelovat a pořád tu ještě funguje jednotka letců na gryfech, ale těch je slabých dvě stě." Khadros se zamračil. Čekal sice špatné zprávy, ale až tak špatné...
"Dobře," řekl po chvíli přemýšlení. "Nechte zavřít všechny brány a čekejte na útok. Jezdci vezmou tak velké balvany, jak jen gryfové unesou a až budou Dark Ironové blízko, tak je zbombardují. Pokud prolomí bránu, braňte její trosky, dokud to půjde. Až to nebude únosné, přeběhněte do vnitřního kruhu a zbořte mosty. Jdu se ustrojit, za chvíli jsem tu." Generál přikývl a šel vydat rozkazy. Khadros ukázal vojákům zaťatou pěst, usmál se na ně a šel se připravit. Wildhammerští válečníci toho nikdy nenosili moc a král nebyl vyjímkou. Kožené nárameníky, náramky, kalothy a železné boty. Hruď zůstávala odhalená, aby vynikla mocná tetování. Nasadil si bojovou korunu a z držáku ve tvaru krále Anvilmara sundal svůj Stormhammer. Takto ozbrojen se vrátil k bráně a svým válečníkům.

Dočkal se od nich bouřlivého řevu, který naplnil celou horu. Khadros je mávnutím paže utišil a sám si vzal slovo.
"Bratři a sestry, Wildhammerové! Dnes jsme tu, abychom ještě jednou ubránili mocné město Batol! Dark Iron jsou na cestě sem, aby nás vyhladili z mapy! Mají přesilu, ale co mají v počtech, to jim schází v odhodlání. My, Wildhammerové, jim ukážem, jak správný trpaslík bojuje!
Bratři a sestry, nezapomínejte kdo jsme! Jsme národ zrozený z kamene a jako kámen budeme stát, dokud vše okolo nás nepadne! My jsme Wildhammeři, my bráníme Batol a nikdo ho nedobude, dokud zde zůstane jediné kladivo na jeho obranu! Za Batol, za náš do...!" Poslední větu už Khadros nedokončil. Zpoza brány se ozvala příšerná rána, jak obléhací stroje Dark Ironů do ní tloukly. Khadros sebou trhl a jeho vojáci se přikrčili za štíty. Zvenčí ale doléhaly i jiné zvuky, především smrtelný řev trpaslíků ale i gryfů sestřelených z oblohy. Rány neustávaly, naopak sílily a brána začínala nebezpečně naříkat.
"Jste Batolští válečníci, ať branou přijde cokoli, neustoupíte!" pokusil se Khadros povzbudit Wildhammery. Brána naposledy zapraskala a sesula se k zemi. Přes její trosky přeskákali Dark Ironové, jen aby se hned střetli s obránci. Ti totiž své domovy nechtěli dát lacino a odhodlaně rozbíjeli lebky černých nepřátel.
Obě strany bojovaly tvrdě, ani jedna se nechtěla vzdát. Pak ale přišel zlom. Mezi všemi trpaslíky proudícími do města se na bránu vyškrábal velký bojový vůz, ve kterém stála černá trpaslice. Rozhlédla se po bojišti a pozvedla hůl. A v tu chvíli ke Khadrově hrůze začali Wildhammerové ve strachu prchat hlouběji do Batolu. Černí útočníci vítězně zařvali a vrhli se za nimi. Bylo jasné, kdo může za to, že obranu města najednou popadla nevídaná hrůza. Khadros z nějakého důvodu zůstal vůči děsu imunní a tak vyrazil k troskám brány, aby to zarazil. Cestou srážel kladivem všechny, co mu překáželi, nehleděl na to, ke komu patří. Modgud si ho všimla a zakřičela na vojáky, ať ho zastřelí. Khadros se ale dokázal všem šipkám a kulkám vyhnout, a když ne, ukryl se za jiným trpaslíkem. V rozběhu roztříštil hlavu jednoho z beranů, vyskočil na jeho tělo a plnou silou udeřil do hlavy černokněžnice. Modgud se pokusila chránit holí, ale oběma bylo jasné, že nemá šanci. Kladivo dopadlo, přelomilo hůl a Modgud padla s rozbitou hlavou mrtvá k zemi. Z jejího těla vyšlehl temný paprsek, který způsobil to, že se celý Batol zahalil do tmavě fialové barvy. Hrůza v řadách Wildhammerů polevila, zato se objevila mezi Dark Irony. Khadrosovi vojáci se otočili na patě a vyrazili do protiútoku. Něco takového Dark Ironové nečekali a překvapeni se dali na ústup. S mocným řevem dobíjeli Wildhammeři raněné nepřátele, kteří odhazovali štíty, zbraně a zbroj a mizeli za kopci.
Khadros se ale z vítězství neradoval. Rozhlížel se po padlých, kterých bylo příliš mnoho na oslavování a po Batolu, který ztmavl a rozhodně už nebyl déle obyvatelný. Ve chvilce se rozhodl. Tady zůstat nemohou. Zavolal přeživší generály a seznámil je se svým plánem: evakuací města.

O několik měsíců později se Khadros podíval na horu před sebou a trpaslíky za sebou. Ukázal na horu.
"Náš nový domov," usmál se.