Kroniky Elrendaru

Věžní hodiny odbíjely půl dvanácté a i když z něj už několik účastníků odešlo, ples samotný stále neutichal. Děti na plese, které ještě rodiče neodvedly domů, už dávno pospávaly v jiných místnostech, kde nebyl takový hluk. Večerní život byl pro ně prostě ještě příliš, Thomase nevyjímaje.

Stejně tak pro Cleese, který si na podobné slávy nikdy nezvykl. Musel na vzduch, takže rychle vyšel na velký kamenný balkon, kde se opřel o zábradlí a zhluboka dýchal. Zrak mu přitom padl na potemnělé město pod ním. Noční Stormwind vypadal zajímavě. Většina oken už dávno zhasla, někde se ale ještě stále svítilo. I ve tmě se Cleesovi za chvilku podařilo najít Francoisův dům a pousmál se, když viděl, že okno do jeho ložnice stále svítí. Zabloudil myslí k tomu, co mu říkal Blake. Rozhodně měl pravdu v tom, že Francois je spolehlivý, inteligentní a umí mlčet, což byly skutečné vlastnosti člena Rady. Jenže Rada Královské hlídky nebyl obecní výbor. Šlo o výtažek těch nejlepších z nejlepších a Francoisův věk mohl spočítat i nedoučený sedlák. Na chvíli se obvinil z toho, že na Francoise trochu žárlí, protože postupuje hodnostmi tak rychle, že jemu se o tom v jeho věku mohlo nechat jen zdát. Sám strávil skoro deset let jen na pozici seržanta a ani předtím, ani nějaký čas potom jeho jméno mnoho vzrušení nevyvolalo. Když nad tím tak přemýšlel, napadlo ho, že skutečný postup u něj nastal ani ne tak potom, co vstoupil do Hlídky, ale potom, co všichni odjeli z Gilneasu před osmi lety. Než našel Francoise na tržišti jedné bretonské vesničky, byl to kapsář a pouliční surovec. I jeho vzestup začal poté, co ho odtamtud odvezl.

Tok jeho myšlenek přerušilo opatrné zakašlání. Otočil se a uviděl šéfa ochranky, poručíka Hendela.
„Co se děje?“ zeptal se Cleese.
„Pane generále, přišel sem jistý člověk a dal mi pro vás dopis. Prý ho mám dodat přímo do vašich rukou.“
„Pustili jste ho dovnitř?“
„Ovšemže ne, pane. Jeho jméno nebylo na žádném seznamu hostů, dokonce ani předtím, než ho pořadatelé seškrtali a zúžili.“
„Dobře jste udělali,“ pokýval Cleese hlavou. „Jak vypadal?“
„Nejsem si jistý, ale vím, že měl jen jedno oko a takový agresivně vyhlížející vous,“ pokrčil rameny Hendel a podal Cleesovi dopis. Cleese převzal dopis, roztrhl obálku a nahlédl do něj.
„Nebude vám vadit, když tu také chvíli zůstanu?“ zeptal se zdvořile poručík. Cleese zvedl hlavu od dopisu, zavrtěl jí a přešel blíž k proskleným dveřím do sálu, aby tak získal více světla na čtení.

„Vážený generále Cleesi,
Doslechl jsem se o vás i o vašem boji. Zaujala mě zejména část o Defiasech, které mnozí považují za zmizelé, já však ne. Naopak věřím, stejně jako valná řada mých přátel, že jsou stále velkou hrozbou. Chtěl bych vám nabídnout pomoc a spolupráci v této podsvětní válce, která se dozajista brzy strhne. Mám širokou síť kontaktů, která mi pravidelně dodává důležité a kvalitní informace a ty by se v rozhodujícím boji mohly ukázat jako klíčové. Možná by k němu ani nemuselo dojít.
Pokud vás moje nabídka zajímá, navrhuji osobní setkání. Tuto sobotu, ve dvě odpoledne, U Modrého samotáře.
S pozdravy,
Přítel.“

Cleese složil dopis a schoval ho do vnitřní náprsní kapsy. Vrátil se k zábradlí, kde se opřel hned vedle Hendela.
„Dneska je tichá noc, co?“ poznamenal Cleese.
„To ano, nebýt toho randálu tady a toho pozdvižení, co to způsobí,“ řekl zachmuřeně Hendel.
„Jakého pozdvižení?“
„Z Westfallu přišlo několik zvěstí. Prý tam roste nespokojenost, protože oni živoří a my si žijeme. Lidem se to nelíbí a já sám mám pocit, že je v tom ještě někdo podporuje.“
„To mi chcete říct, že se chystá povstání?“ snažil se hrát překvapeného Cleese, i když mu bylo všechno jasné.
„Ovšem. Slyšel jste to o guvernéru Connisportovi?“
„Ne, neslyšel. Stalo se něco?“ Hendel trochu ztišil hlas a rozhlédl se okolo, jestli někdo neposlouchá.
„Prý jel s někým na vyjednávání do Raven Hillu…a už se nevrátil. Našli ho zastřeleného na hřbitově. Neví se, kdo to udělal.“
„Takže Booty Bay je teď bez guvernéra?“ Hendel pokýval hlavou.
„Hledá se nový. Zatím to vyhrává cechmistr Derrington. Ale nejde o tohle. Pokud si někdo dovolil jen tak zastřelit guvernéra, nikdo není bezpečný.“
„Myslím si, že zbytečně strašíte. Nejspíš jste z toho hlídkování přepracovaný,“ usmál se na něj mile Cleese. „Nechám vás tu na vzduchu, potřebujete si dát přestávku,“ zvedl se a nechal vynervovaného Hendela o samotě na balkoně.

Nebyl si úplně jistý, kde najde Thomase, takže chvíli jen tak bloumal po chodbách hradu, než ho našel spícího v křesílku u dveří do tanečního sálu. Lorna seděla hned vedle něj a i na ní bylo vidět, že by si ráda odpočinula.
„Už jste unavení, co? Tak půjdeme domů,“ řekl Cleese a Lorna se zívnutím přikývla. Will vzal Toma opatrně do náručí a dal si velký pozor, aby ho nevzbudil. Lorna si opět zívla, protože pomalá hudba znějící tlumeně ze sálu ji už uspávala stejně rychle, jako uspala Thomase. Objala Willa z boku okolo pasu a položila mu hlavu na rameno. Se synkem v náručí a skoro spící manželkou na rameni se mu šlo trochu hůř, ale ještě nebyl tak starý, aby něco takového nezvládl. Cestu domů příliš nevnímal, stále musel přemýšlet o tom podivném „Příteli.“ Doma probudil Lornu, společně svlékli Thomase z jeho fráčku a uložili ho do postele. Lorna si pak šla hned lehnout, ale Cleese nemohl usnout. Přecházel po jídelně v přízemí jako lev v kleci. Nakonec rozsvítil velkou svíci na stole hned vedle nepopsaného listu papíru a kalamáře s brkem. Potichu se posadil na židli, aby nikoho nevzbudil, a dal se do psaní.

„Velmistře,
Sir Blake mě informoval o vašem návrhu přijmout mého učně Francoise Couteau do Rady Královské hlídky. Ačkoli jsem byl zpočátku proti z důvodů Francoisova nízkého věku, nakonec jsem uznal, že vaše důvěra je více než oprávněná. Souhlasím tedy s přijetím Francoise Couteau do Rady.
Píšu ale také ohledně jiných věcí. Jeden z mých podřízených mě zpravil o vzrůstající nespokojenosti v řadách sedláků z Westfallu, která by mohla být v rukou Defiasů velkou hrozbou. Mám se v sobotu sejít s někým, kdo nám možná může pomoci. Doufám, že tak získáme cenného spojence.
Se srdečnými pozdravy,
William Cleese.“

Odložil brk zpátky do kalamáře, ofoukal čerstvě napsaný dopis a pak jej stočil do tak malé ruličky, jak mu to jen materiál dovolil. Se svíčkou v ruce vyšel na zahradu, kde mu v holubníku podřimovali holubi. Jednoho opatrně vytáhl, přivázal mu dopis na nožku a potom ho vyhodil do noci. Holub se během vteřiny probral, zamával křídly a zmizel v noční tmě.

Modrý samotář byl velký hostinec ve čtvrti mágů, který si mezi kouzelníky a hlavně jejich učedníky rychle získal velkou popularitu. Tohle Cleese věděl, takže dlouho přemýšlel, jestli náhodou nemá čekat nějakého mága. Jenže kolik mágů mohlo přijít o oko?

Do hostince přišel už najedený a usadil se ke stolu. Ihned k němu přitančil ryšavý číšník v modrém úboru, typickém pro Modrého samotáře.
„Něco k jídlu nebo k pití, pane?“ zeptal se se zářivým úsměvem od ucha k uchu. V porovnání s věčně zamračeným šenkýřem Moorem od Poraženého jehněte vypadal jako nevinný a naivní andílek.
„Ne, díky,“ mávl rukou Cleese, jehož v žaludku stále ještě trochu tlačil Lornin vydatný oběd. Číšník na sobě vůbec nedal znát zklamání, jen se uklonil a zase doběhl pryč. Cleese se na židli párkrát nadzdvihl, aby se uvelebil a lépe se mu sedělo. Na stěně naproti jeho stolu visely velké hodiny, které stále pozoroval. Ukazovaly tři čtvrtě na dvě; onen „Přítel“ tedy ještě nějaký ten čas měl. Ručičky hodin se však hýbaly velmi pomalu.


Ve chvíli, kdy hodinová ručka ukázala na dvojku a nad Stormwindem zazněly zvony, si ke Cleesovi přisedl jednooký muž. Měl černé vlasy a vousy, ostře řezané rysy a trochu omšelou kazajku přes celkem solidní oblečení. Ještě než jeden z nich stačil něco říct nebo vůbec otevřít pusu, přiběhl k nim zase ten číšník. Se svým elánem působil tentokrát skoro otravně.
„Co si dáte, pane? Jídlo? Pití?“ zašvitořil.
„Jen ležák, děkuju,“ odvětil ne zrovna přívětivě host. Číšník se otočil na podpatku a zmizel. Muž teď upřel své šedozelené oko na Willa.
„Zjevně jste můj dopis dostal, generále Cleesi,“ pousmál se samolibě.
„Co jste zač?“ nakrčil Cleese nos. Muž se mu příliš nezamlouval.
„Jmenuji se Elling Trias. Možná jste moje jméno už slyšel, mám tu ve městě obchod se sýrem,“ představil se Trias a natáhl ke Cleesovi přes stůl ruku. Cleese jí zběžně potřásl a opřel se lokty o stůl. Otravný číšník se vrátil a donesl Triasovi jeho ležák.
„Ještě něco pane?“ zeptal se.
„Jen soukromí, děkuji vám mockrát,“ odpověděl Trias napůl děkovně, napůl výhružně. Pak mávnutím ruky číšníka odehnal.

„A čím může mě a mým přátelům pomoci sýrař?“ zeptal se odměřeně Cleese, když už byl číšník dost daleko. Snažil se to nedat na sobě znát, ale v tuhle chvíli měl Triase za podivína, který strká nos tam, kam nemá.
„Pozor na jazyk,“ ušklíbl se Trias. „Tenhle sýrař ví víc, než byste hádal. Například,“ ztišil hlas a nahnul se blíže k Willovi, „vím, kdo zabil guvernéra Charltona Connisporta.“
„Cože?“ vyhrkl Cleese. Trias se pohodlně opřel do židle a v jeho oku tančil šibalský plamínek.
„Zanecháváte za sebou příliš mnoho stop a příliš mnoho svědků, vážený generále. Ale nebojte se, nemám v úmyslu vás nahlásit nebo dokonce vydírat. Nakonec, co zmůže slovo sýraře proti slovu generála a válečného hrdiny?“
„Jak tohle všechno víte?“
„Connisport byl zrádce, o tom žádná. Spřáhl se s Defiasy. To je vlastně důvod, proč jsem se o něj začal zajímat. Defiasové nejsou pryč, jsou tady a silnější než předtím. Ptal jste se, jak tohle vím. Snadná odpověď. Mám velmi mnoho přátel, v podsvětí i na povrchu, z nich jsem vytvořil velmi organizovanou informační síť, částečně napojenou na SI:7. Když si v Ironforgi prdne krysa, vím o tom do dvou minut.“
„O něčem takovém jsem už slyšel. Že prý existuje síť, která je schopná předat zprávy mezi kontinenty během jednoho dne. Ale i kdyby jste mluvil pravdu a byl částí téhle sítě, proč byste mi chtěl pomáhat.“
„Nejen vám, pane Cleesi, ale celé Královské hlídce,“ usmál se Elling. „Ano, mám sice dlouhé uši, ale krátké prsty. Víte, jeden můj přítel je tady ve Stormwindu ve vězení, ovšem neprávem odsouzený. Můžu vám bez problémů sdělit všechny detaily ohledně jeho věznění, ale ven ho bohužel nedostanu.“
„Ahá, a potřebujete náš vliv, aby mohl na svobodu, že ano?“ Trias přikývl a napil se ležáku.
„Fujtajbl!“ vyprskl pivo na stůl. „Číšníku!“ Ryšavý sluha ihned přiběhl.
„Nějaký problém, pane?“
„No to bych řekl! Je to teplé a naředěné, za to platit nebudu, leda byste teď šel a donesl mi opravdové pivo,“ mračil se Elling. Číšník se ukláněl, omlouval a nakonec popadl korbel a utekl s ním do kuchyně.
„To jsou způsoby,“ odfrkl si Trias.
„A jak se tedy jmenuje ten váš ,nevinný‘ přítel?“ Elling se nadechl k odpovědi, ale ještě než stačil něco říct, z kuchyně zaburácel povědomý hlas. Oba dva i těch několik pozdních hostů, co zrovna dojídali oběd, se zvědavě otočili za křikem.
„Tak pánovi nechutná pivko?! Na to bych se podíval!“ volal z kuchyně nějaký vztekloun.


Dveře do kuchyně se rozlétly a z nich jako čertík z krabičky vyletěl obtloustlý poloplešatý kuchař s rozevlátým plnovousem a špinavou zástěrou. Za ním se krčil vyklepaný číšník.
„Kterej frajer to je?“ zařval na číšníka a ten vystrašeně ukázal na Triase. Kuchař k němu navztekaně vykročil.
„Tak poslouchej,“ praštil do stolu, ale když se na něj Elling podíval, zarazil. „Pane Triasi…“ změnil ihned tón z naštvaného do překvapeného.
„Taky tě rád vidím, Bene,“ zasmál se Trias.
„Pardon za ten šmejd. Kdybych věděl, že ste to vy, hned vám nechám nalejt něco pořádnýho.“
„Vy se znáte?“ podivil se Cleese chování Bena a Ellinga.
„No jasně,“ kývl Ben. „Já tady pro pana Triase dělám špicla. Ste si snad nemyslel, že s tou almužnou vod Orcbanea sem dokázal vyžít?“
„Mě spíš překvapuje, že tě zase vidím,“ přiznal popravdě Cleese.
„A mě zase, že ses nechal tak snadno rozzlobit. Takového tě neznám,“ řekl Trias.
„To víte, blbej den. Ten pitomec kuchtík nastražil pasti na myši a já se do nich chytil,“ ukázal Ben pánům ovázaný prostředníček. „Co za debila dává pastičky mezi cibule? To pak není žádnej div, že mě to cvaklo. Ale páč je to synoveček ňákýho lorda, tak se ho nikdo neodváží vyhodit.“
„A ty by ses odvážil, že jo?“ usmál se potěšeně Trias.
„No jasně! Nevidím důvod, proč bych měl bát takovýho posery jen proto, že jeho strejda je lord.“
„Většina lidí ho ale vidí,“ poznamenal Cleese. Ben se opřel o stůl a upřeně mu pohlédl do očí.
„Víte, co mi může většina? Podívejte, pane Cleesi, tydlencti lordové nejsou ani vo trošku lepší než my. Voni i králové choděj srát a nevšim sem si, že by jejich hovno smrdělo jinak, než to moje.“

Tímhle citátem Triase i Cleese upřímně rozesmál.
„Teda Bene, ty jsi byl vždycky velký filosof,“ utřel si slzu od smíchu Elling.
„Ani ne, filozof nemusí makat. Já jo, takže jestli mě vomluvíte, mám tam jídlo k vaření. Ten blbej kuchtík tam už je moc dlouho vo samotě.“ Ben se zvedl a odkolébal se zpátky do kuchyně.
„Tak tohle tedy bylo zajímavé,“ pokýval hlavou Cleese. „Než nás přerušil Ben, ptal jsem se vás na jméno toho vašeho přítele.“
„Ó ano,“ přitakal Elling. „Jmenuje se Bruegal Ironknuckle, je to trpaslík a zavřeli ho za nějaké násilnosti. Dostaňte ho ven a já vám dám přístup ke svým záznamům. A kdo ví, třeba z toho bude dlouhá a plodná spolupráce,“ usmál se a zamrkal svým okem.

"Northrend. Připadá mi, jako bych tu naposledy byl v jiném životě," severák mu hodil bílé vlasy do tváře a on mu nastavil tvář. Jeho zbroj pokrývala námraza, ale nebylo mu to nepříjemné, necítil bolest.
Konečně necítil ani sladké vůně jižních zemí, které ho odváděly od myšlenek na to podstatné a důležité.
Jeho pán je nablízku ale něco ho ohrožuje a on musí pospíšit k Ledové koruně a stát po jeho boku.
Runová čepel v jeho ruce modře a bíle zářila, čím dál víc. až ho její chlad kousal do ruky jako zlé zvíře. Pánův hlas se snažil dostat do jeho mysli, ale jako by něco stálo v cestě.
Přistáli na nehostinném ostrově beze zdrojů a obyvatel, nebylo ani dost masa pro ghůly. Musel najít další těla pro své vojsko.
A musel najít cestu k Ledovci.

"Můj pane, zvědové hlásili pohyb velkých tvorů po pobřeží na druhé straně zálivu. Měli bychom...," nekromant nestačil vyslovit to, co by měli udělat. Jeho lebka vybuchla v žhavých oranžových plamenech a jedna z jejích hořících částí málem zasáhla i jeho.
Uskočil obratně stranou a pozvedl runový meč, aby srazil další možné přicházející střely či kouzla stranou, pak se rozhlédl. Jenže útok nepřišel přes vodu ani po zemi.

Vzduch nad nimi zářil pestrými barvami křídel dračích jestřábů. Celé přístaviště se octlo v ohnivém dešti kouzel, která s praskotem propadala dřevěnými palubami a měnila lodě v obrovské pochodně.
Jako jiné lodě, které kdysi zapálili na jeho příkaz žoldáci na zapomenutém pobřeží... zdálo se to být stovky let.

"Co se to do... Vznešení elfové tady?! Zatraceně jedna lekce jim byla málo? Co dělají na Severu?!" stiskl pěst, aby proti letcům na dragonhawcích vyslal gargoyly.
"Jsme Krvaví elfové! Přísahali jsme pomstít duchy Quel'Thalas! Tato mrtvá země... bude očištěna plameny!"
"Sundejte někdo toho uřvance!" rozhlédl se, ale jestřábi poletovali vysoko a neměl s sebou své nerubí pavouky se sítěmi. Gargoyly nedokázaly odolat magii elfích letců. Kde vzali novou sílu kouzlit? Nevyprávěl mu Kel'Thuzad, jak sami odpálili svou drahocennou poničenou Studnu a skomírají, nechopni dobýt zpět svůj domov z moci Pohromy beze zdroje magie?
Zdá se, že lich nakonec přeci jen začal senilnět.
"Northrend patří Pohromě, elfe! Udělali jste strašlivou chybu, když jste sem přišli! Pobijte je! Pohromo, na můj povel do útoku!"

Jenže to nevypadalo, že tentokrát bude mít navrch, i když ho blízkost jeho Pána znovu dostávala do formy.
Krvaví elfové ze vzduchu neutržili téměř žádnou škodu, zato jeho ztráty byly ohromné. Jak nenáviděl porážku a pocit neúspěchu!
Dokázal ledovou magií a za pomocí nekromantů dostat dolů z oblohy sotva pár těch načesaných hejsků a jeho gargoyly mezitím dál padaly z oblohy jako mrtvé vrány po desítkách.
Poprvé za roky, kdy miloval svého oře, litoval, že Invincible není gryf, aby uměl létat.

Náhle jeho vlastní nohy spoutal záblesk ledové novy, pootočil se, aby se kouzla zbavil, ale to už ho zásáhla plamenná koule do prsou a srazila k zemi... k zemi, která se začínala chvět. Zemětřesení?
"Dobrá práce, kapitáne Skywrath!" zavýskl jeden z elfů, prolétl kolem druhého a ve vítězném gestu udeřil rukou do nastavené dlaně.

Pak sníh explodoval a do výše z něj vystřelily kovově lesklé bodce, které drzého elfa probodly i s dragonhawkem. Na tom, co se zvedlo z hlubin sněhu, působil směšně malinkatý. Na jeden ze svých ostnů jej napíchl ten největší... brouk, jakého jste kdy viděli.
V několika okamžicích se bitva otočila - dračí jezdci se rozlétli pryč, když se jejich kouzla neškodně odrážela od krunýřů obrovských nerubů a rytíř smrti se konečně osvobodil a zhluboka nadechl.
Pak se ozval hlas, který ho zneklidnil víc, než cokoli, co kdy slyšel.
Jako by zněl všude kolem, z každého závanu křídel a cvrknutí krovek. Z podzemí se hrnula armáda kovově lesklých brouků, kteří vypadali skoro jako válečné stroje.
"Král Lichů mne posílá na pomoc, rytíři smrti. Jsem Anub'arak, dávný král Azjol-Nerubu. Kupředu za Pohromu! Zabijte je ve jménu Ner'zhula!"
"Vítám tvou pomoc, Anub'araku, ale na zdvořilosti máme pramálo času. Musím se okamžitě dostat do Ledové Koruny - a ke všemu tu najednou jsou ti patetičtí elfové. Zničil jsem jejich domovinu tak snadno... rozdrtím i jejich zbytky. Nikdo mi nebude stát v cestě."
"Jak přikážeš, rytíři smrti," obrovský brouk zacvakal čelistmi a armáda hmyzu se jako jeden muž připojila k Pohromě.

Byl by to tak skvělý den... nebýt té zatracené zimy. I když byl opět v plné sílé, zima Northrendu bylo něco, nač ohnivá magie a nejlepší róby z drahých kožešin a sametu nestačily. Jako by se usídlila ve vaší mysli.
Dnes ale od rána cítil teplo, které ho hřálo uvnitř srdce. Když se u jeho stanu zastavil magický kurýr s dopisem s pečetí fénixe, skoro tomu nemohl uvěřit.
Znovu pročetl těch pár řádků psaných Astalorovou rukou a krátké přání přidané písmem Grand Magistra Rommatha.
Dvojčata. Syn a dcera. Isiel posílá svou lásku a ustřižené chmýříčko zlaté barvy. Držel je v ruce a dojatě studoval větu, kterou musela rozechvěnou rukou psát ona sama. Ptala se na jméno pro dcerku, protože se dohodli jen na jméně pro chlapce.
Pečlivě poskládal chmýříčko do pergamenu a obojí zimomřivě ukryl pod róbou na svém srdci, pak políbil přívěšek se sněhovou vločkou zakletou v krystalu.
Ohřál si ruce o pohár horkého vína, pak vzal kouzelný brk a rychle sepsal odpověď plnou slov lásky a radosti. Nemohl se zatraceně dočkat, až tohle poví Vaelovi. Že z něj bude strýček na plný úvazek.

Vyšel před stan a rozhlédl se. Elfové se hřáli kolem kovových košů na oheň a žertovali, Lana'thel si právě dobírala Valanara a Kele'setha pro množství kožešin, kterým se obalili. Pravda, pohybovali se poněkud nemotorně.
Konečně očima našel kurýra a podal mu svůj vzkaz.
"Kdy jej dostane?" optal se a cítil, jak mu radost září z tváře, kterou nedokázal ovládat.
"Prý mám blahopřát, magistře Silversun. Pro vás? Doručím to do Silvermoon okamžitě," mladý mág se široce usmál, odložil horký nápoj a dopnul si rukavice, pak převzal list a začal si tvořit portál zpět do Quel'Thalas. Theraldis děkovně pokývl hlavou.
"Zatracená zima, že?" mumlal u toho a magistr Silversun se zazubil.
"Řekl bych, že jsme na tom ještě dobře. Viděl jste Illidanovy nágy? Polovina z nich vypadala, že kvůli počasí hibernuje," řekl a posel se zasmál.
"Vskutku bych nechtěl být napůl plaz na ledovci. Shorel'aran, magistře."
"Al diel shala," řekl Theraldis pobaveně, a když posel zmizel v záblesku arkány, otočil se zpět k ležení. Od břehu zamrzlého oceánu se blížil nějaký rozruch.
Teprve po chvíli poznal jezdce na dragonhawcích vedené Vael'thasem, a jeho přiblblý šťastný úsměv se ještě rozšířil.
"Vaeli! Mám pro tebe novinku!" zakřičel co nejsilněji.
Jeho švagr ale byl zaujat udílením rozkazů, teprve po chvíli ho zaregistroval... a jemu samotnému teprve po chvíli došlo, co to křičí.
On a jeho oddíl byli pokrytí krví a slizem. Takže museli narazit na Pohromu.
A po ledovém příkrovu od jihu se k nim blížilo. Něco tak velkého a silného, že se otřásala země a led praskal. A dříve, než to bylo na dohled, ucítili znovu ten puch, který si pamatovali z dob, kdy bylo zničeno Silvermoon a zemřel Anasterian.
"Připravte obrany! Jsme pod útokem... nabijte balisty! Mají obří nerubiany!" křičel Vael'thas, zatímco se zbývající jezdci vyšvihli na ustájené dragonhawky a vznesli do vzduchu.
Na povídání nebyl čas.

"Stát!" Solanar Bloodwrath se urychleně zvedl od pracovního stolu, který si nechal provizorně upravit přímo v bytě magistra Silversun. Svým pohybem shodil knihu se záznamy lazaretu, kterou vedl, a kalamář s pavím perem - příchozí voják ale zareagoval nebývale pohotově, obojí chytil v letu, než to stačilo dopadnout na podlahu. Magický atrament mu trochu zacákal ruku, ale jako by to nevnímal. Podával věci s nepřítomným pohledem léčiteli a tvář obracel ke dveřím, za kterými si pamatoval, že měla být ložnice.
"Maladathe? Vzpamatujte se," Solanar ho chytil za loket a otočil k sobě, "je to jen pár hodin po porodu, nemohu vás za ní pustit. Navíc dvojčata tu nikdo nepamatuje stovky let, nebyli jsme připravení zcela na vše a museli jsme je vyříznout. Isiel spí, museli jsme ji uspat magií, protože trvala na tom, že se začne chystat do Northrendu... ten porod ji málem stál život. Vaše blahopřání snad do rána počká."
"Nespí, proto tu jsem," zlatovlasý elf se na léčitele zadíval přísně a zpříma, "měl jsem patrolu na ulici a viděl v jejích oknech světlo. A ji. Doufám, že jste Theraldisovi nepsali celou pravdu?"
"Belore...," Solanar jej pustil, zatímco rytíř položil věci na stůl. Léčitel tiše došel ke dveřím, když mu došlo, že to, co pod nimi je slyšet, je dětský pláč, tlumený tak, že se dal splést s kvílením větru pod okny.
Opatrně otevřel dveře a zadržel Maladatha, který se za ním hrnul do pokoje.
"Trochu respektu k jejímu soukromí," zavrčel, pak se zadíval na prázdnou postel zbrocenou krví a dvě houpající se kolébky vedle ní.
"Světlo při nás stůj," zamumlal, jak sledoval krvavou cestičku. Vedla k oknu.
Elfa v bílém šatu a s rozpuštěnými bledě zlatými vlasy se proti oknu zdála být skoro průsvitná, jako duch nebo přízrak. Opírala se dlaní o chladné sklo a dívala se ven do tmy, na severní oceán, druhou ruku tiskla na krev prosakující obvazem i její dlouhou košilí na břiše.
"Isiel?" oslovil ji Solanar, zatímco šel opatrně blíž a Maladath utíkal ke kolébkám zkontrolovat plačící děti.
Elfka se odvrátila od okna s očima zalitýma slzami, ze zkrvavené ruky na břiše jí vypadlo cosi malého a kovového, chvíli se to kutálelo po podlaze, než to zastavil svou botou a zvedl.
Mince přání, které nešlo přečíst, jak byla zamazaná od krve... jen znak magistra Silversun. Nechápavě se znovu zadíval na elfku.
"On už se nikdy nevrátí," zašeptala, a pak se bez dalšího zvuku svezla k zemi.

"Dokázali jsme to!" Lana'thel nadšeně vykřikla, když střela z balisty dorazila posledního z nerubů, který se vzápětí proměnil v obří pochodeň po dopadu dalších elfích ohnivých kouzel. Ano, dokázali. Zatlačili neruby a nemrtvé zpět na led, ze kterého přišli.
Magie sin'dorei byla opět silná, jako před Pohromou. Ne zcela stejná, o dost divočejší a nestálejší, ale rozhodně ji využívali k devastujícímu účinku, který by konzervativní mágy z Kirin Tor patrně stál další vrásky, šediny a křečové žíly.
Theraldis si pobaveně protřepal prsty a navlékl rukavice, ale ze všech těch hořících mrtvol se v okolí celkově dost oteplilo. Pocit neskutečného mrazu, který mu od úsvitu svíral srdce, byl konečně pryč. Dokonce i zamrzlá hladina moře se následkem mnoha ohňů na některých místech začala propadat a pohřbila tak torza hořících monster v ledových hlubinách oceánu.
Škvířící se chitin na pancíři posledního zabitého neruba náhle explodoval a ohodil tak široké okolí směsí broučích šťáv a orgánů. Někteří z elfů to ohodnotili jen srdečným smíchem, jiní znechucenými výkřiky a snahou o očistu.
Theraldis se otočil zpět k jejich táboru, když zaslechl ze vzduchu znovu Vael'thasův hlas:
"Na břeh, všichni! Přeskupíme se! Nové rozkazy od Prince!"
Pobaven tím, že mu jeho mladý švagr patrně chce velet, poslechl, stejně jako ostatní. Seskupili se opět v táboře... a teprve na břehu jim to došlo. Země se slabě otřásala. Seizmické anomálie tu ovšem byly dost časté, tak jen překontrolovali ztráty a munici a dál čekali, co jim tedy kapitán Skywrath poví.
"Theraldisi!" udýchaný Vael'thas seskočil z Fawkesova sedla a objal konečně svého švagra.
"Jsem vpořádku," magistr pobaveně strpěl projev jeho náklonnosti, pak mladíka poplácal po rameni, "a mám zprávy ze Silvermoon, Vaeli-"
"To počká. Princ Kael'thas chce, abychom svolali jednotky ze všech předsunutých táborů, k obraně obelisků, které drží on a lady Vashj. Viděli jsme celou legii Pohromy. Chtějí jít k Ledovci a dostat se k Trůnu... a vede je ON. Nesmíme dovolit, aby jej dosáhl, Ledový Trůn bude zničen se vším, co na něm bylo nebo je."
"Dobře, myslím, že tomu Lordaeronskému bastardovi každý z nás něco dluží. Magistři jsou připravení se mu pomstít."
"Skvěle. Dokážete otevřít portály k Princi? Sem na váš tábor naštěstí směřoval jen boční voj... většina vede úder proti našim pozicím u ledovce, takže není moudré se přesouvat po zemi, samotná jednotka jimi nemá šanci projít..."
"Chápu," Theraldis kývl na dva z mladších magistrů a jednotky se shromáždily na jednom místě, zatímco mágové začali odříkávat formule pro hromadný teleport a sestavovat magické runy.
"Co je v té jeskyni, u které jste založili tábor?" Vael'thas nakrčil čelo a otočil se k nejbližšímu elfovi. Ah, pomstychtivá Lana'thel. Nemohla se dočkat, až Pohromě vrátí smrt Thaloriena Dawnseekera.
Elfka na něj upřela ledový pohled.
"Našli jsme tam tunely vedoucí do hlubin, magistři prohlásili, že tamní architektura má cosi společného s Qiraji. Možná nějaká stará podzemní říše Aqir?" pokrčila rameny.
Vael'thas se ohlédl k oceánu, pak se zadíval k jeskyni, pak na kouzlící mágy. V hlavě se mu rozezněl poplach, i když ne zcela chápal jeho důvod.
Země se opět otřásla.
"Jak rozlehlé to může být?" optal se, i když tušil, že to mladá elfka nemůže tušit, tak jako nikdo z nich. Podzemní říše mohla klidně vést pod samý Ledovec.
Musí to hlásit Princ-
Právě ve chvíli, kdy se rozzářil prostor pro teleport, střed samotného tábora vybuchl sněhem, kamením a hlínou.
Obří ostny s sebou do vzduchu zvedly několik probodnutých elfů, kterým trčely z hrudí, z rozevřených krvácejících úst... další zemřeli, jak se hmyz otočil a rozmačkal je jako vši.
Anub'arak...
Vael stačil uskočit, utíkal k Fawkesovi a sníh kolem něj vybuchoval, nestačil se ani rozhlédnout. Některé to odmrštilo dál do svahu nad táborem, jako Lana'thel a Theraldise, zvedali se na nohy a dívali, jak dole pod nimi z nově vzniklé propasti vylézají brouci doprovázení Pohromou.
Theraldis váhal jen chvilku, okamžitě tam dolů poslal jedno ze svých nejlepších ohnivých kouzel a křičel někam do všeho toho zmatku:
"Jsem naživu, Vaeli! A jsem táta!"
Vael'thas ho kupodivu zaslechl i přes všechen křik, řinkot zbraní, vřískot nemrtvých a sykot hmyzu. Bezradně se na okamžik otočil, ruku na Fawkesově sedle a na kopí, které u něj viselo.
Viděl Theraldise, jak s Lana'thel po boku bojují nahoře nad nimi na zasněženém svahu.  Za jejich zády se náhle vynořil až příliš dobře známý stín bílovlasého rytíře na kostlivém oři. Nezadržitelně se po svahu řítil k těm dvěma, jako by sám byl sněhovou lavinou. Runová čepel modře zářila a zpívala.
"Theraldisi! Arthas! Za vámi!" stačil zakřičet, ale to bylo tak vše.
Frostmourne probodl elfího magistra zezadu takovou silou, že ho rytíř na meči zvedl na okamžik do vzduchu. Další rána mířila na Lana'thel, která se však tou dobou sklouzla po sněhu dolů, do víru bitvy nemrtvých, elfů a nerubů.
Arthas se škodolibě ušklíbl, odkopl elfovo mrtvé tělo stranou a zadíval se tam dolů.
Porazil je jednou. Porazí je znovu.