Kroniky Elrendaru

Trojhák se zasekl za cimbuří Shadowfangu. Natasha si upravila černou koženou zbroj, která ji byla přidělena asasíny a místy škrtila, a pozorovala plešatého zabijáka, hbitě šplhajícího po laně nahoru na hradby. Zabiják se jmenoval Carlo Aurelius, byl to zkušený bojovník a údajně skvělý mistr útěků. S Natashou měli za úkol najít a zabít barona Ashburyho a lordy Waldena a Godfreyho, trio, které nejprve zradilo Gilneas, potom i Opuštěné a teď se skrývalo za zdmi Shadowfangu. Natasha nechápala, jak ji k něčemu takovému dokázal Ravenholdt přimět, tím spíš, proč si vůbec vybral právě ji.
Carlo zaškubal lanem na znamení, že je nahoře bezpečno a může vylézt. Natasha si povzdechla, uchopila lano a dala se do šplhání. Až teď si uvědomila, že šplh na laně vlastně dnes v noci absolvuje poprvé a rozhodně nikdy nelezla na pětimetrové hradby. Bylo to mnohem těžší, než se v Carlově podání zdálo a kdyby se nemohla nohama opírat o stěnu, určitě by dávno spadla. Ravenholdtské rukavice naštěstí neklouzaly a neměla díky nim ani žádné puchýře, když se vydrápala nahoru ke Carlovi.
Podívala se za sebe dolů, aby viděla, kolik toho vlastně vylezli. Neviděla nic, tma byla moc hustá a ani měsíc nesvítil. Jen někde v dáli viděla dohořívat zbytky pohřebních hranic. Povzdechla si. Ještě že o téhle šílené akci Hiram nevěděl, zvláště poté, co mu vynadala, že zbytečně riskuje. Ten by si ji teď vychutnal.
Holohlavý zabiják vytáhl lano, odvázal ho a převázal okolo trupu, zatímco Natasha s jeho instrukcemi složila trojhák, takže se dal snáze přenášet. Carlo schoval složený trojhák do pouzdra na zádech.
„Tak, kam teď?“ zeptala se Natasha.
„Pst,“ sykl Carlo a přikrčil se. Natasha ho napodobila, slyšela to totiž taky. Z potemnělého hlavního nádvoří se ozývaly zvuky. Oba vrazi se připlížili k okraji hradby, odkud mohli lépe slyšet a občas rozeznat i nějaký stín. Slyšeli především mručení a tichý hrdelní řev, stejně jako chrastění uschlých kostí.
„Barone Ashbury!“ zavolal přiškrcený hlas odněkud z rohu dvora.
„Ano, lorde Waldene?“
„Nesu zlé zprávy.“ Oba šlechtici měli na sobě určitě ty hábity s klobouky a obličeje přikryté maskami, přesto mluvili zřetelně a bylo jim velmi dobře rozumět. „Ten ork, Cromush, použil valkýry, aby vzkřísily Sylvanas. Není sebemenších pochyb, že po nás teď půjde jako bloodhound.“ Natashe se málem zastavilo srdce. Sylvanas byla zase naživu?
„Do prdele!“ zaklel Ashbury. „Rozumím. Nechám zvednout padací most a pošlu na hradby geisty a gargoyly.“
„A pro jistotu vypusťte i hlídací psy. Nepochybuju, že na nás nejdříve pošle vrahy, až pak přitáhne s armádou. Takže je musíme rychle najít.“
„Jak pokračuje váš výzkum?“ změnil Ashbury téma. Zakřupalo to, jak si Walden promnul krk.
„Ne tak rychle, jak jsem doufal. Arugal nám tu toho moc nenechal. Ale už zítra bych toho měl mít dost, aby na nás Opuštění nemohli.“
„A lord Godfrey?“
„Zavřel se nahoře ve své pracovně ve věži. O všem ví a vymýšlí další postup.“
„Dobře,“ řekl Asbury. „Půjdu zorganizovat obranu.“
„Hodně štěstí, Ashbury. Doufám, že je brzo najdete.“
„I vám hodně štěstí, Waldene.“
Nemrtví odpadlíci se rozloučili a každý si šel svou cestou. Carlo počkal, až neuslyší víc, než mručení ghůlů na dvoře a pak se zvedl.
„K čertu!“ ulevil si Carlo. „Tohle bude asi nejtěžší útok, na který mě kdy poslali.“ Natasha radši mlčela, nehodlala se zmiňovat o tom, že je prakticky nepřipravená. Zvedla se ale také a oba se co nejtišeji odplížili až k předsunutému domku na hradbách, odkud se vysílali gryfové a kde se dala zvednout hradní brána, stejně jako padací most.
Carlo potichu vyháčkoval dveře, takže mohli vstoupit dovnitř, kde nalezli jen několik opuštěných gryfích hnízd a pár vlčích a netopýřích kostí. Škvírami mezi prkny v podlaze prosvítalo světlo z přízemí, z bývalého hejtmanova příbytku, který sloužil i jako strážnice, kasárna a šatlava v jednom. Natasha se ihned podívala skrze škvíru dolů, zatímco opatrnější Carlo nejprve zkontroloval, jestli je někdo nemůže přepadnout a až pak teprve přiložil oko k otvoru v podlaze.
Ve světle lamp viděli barona Ashburyho v černém obleku a klobouku s maskou, jak vydává rozkazy. Těžko říct, jestli mu ghůlové a geistové porozuměli, ale zdálo se, že ho aspoň v tom základním chápou.
Ashbury své podřízené rozehnal a posadil se ke svému stolu, na němž měl položené všelijaké pergameny a písemnosti. Carlo vstal a šel co nejtišeji otevřít vrátka, kterými kdysi vylétávali gryfové. Připravil si vrhací nůž, svezl se na římsu a bleskově šplhal po vnějšku hradby níž. Natasha jeho počínání nejprve jen pozorovala, potom se postavila a přešla k vrátkám.
Carlo se zastavil nad oknem do Ashburyho pracovny a posunkem naznačil Natashe, ať sleze za ním. Poslechla, i když její šplh nebyl ani zdaleka tak rychlý a obratný. Carlo se zavěsil na jednu ruku, do druhé si připravil nůž, rychlým kopem rozbil okno a vklouzl dovnitř. Ashbury úlekem převrátil židli, ihned se ale vzpamatoval a tasil zdobený kord, připravený se bít na život a na smrt, i přesto, že mu z pravého stehna trčel Aureliův nůž.
Natasha vpadla skrz okno, sice velmi neohrabaně, ale Ashbury měl plné ruce práce s Carlem. Baronův kord a zabijákova čepel se míhali vzduchem, naráželi do sebe a hlasitě břinkali. Natasha vytáhla svůj meč a zaútočila na barona. Ashbury ji bez potíží odrazil, poskytla ale asasínovi moment, ve kterém Carlo silně zarazil svoji zbraň co baronových útrob. Ashburyho zářivé oči se rozsvítily bolestí, nemrtvý se chytil za probodnutý bok, odpotácel se až k zábradlí, přes které přepadl dolů k celám. Carlo se nahnul přes zábradlí, jen aby viděl nehybné kostlivé tělo, pod nímž pomalu rostla kaluž zelené krve.
„Jsme o krok blíže,“ poznamenal lakonicky.
Natasha ho nevnímala, nedokázala totiž odtrhnout oči od Ashburyho kordu. Nejdřív měla jen podezření, ale když teď nádherně zdobený meč držela ve svých rukách, neměla sebemenších pochyb. Bartolův kord.
Bez ohledu na Carlův výraz strhla z rozbitého okna zbytky záclon, do kterých kord zabalila a uvázala si ho na záda.
„Patřil muži, který mi byl skoro otcem,“ vysvětlila. „Tohle jim tu nenechám.“ Carlo přikývl a sešel dolů po schodech k mrtvému baronovi, aby měl vážně jistotu.
„Natasho! Pojď sem!“ zavolal najednou zabiják, když náhodou nahlédl do jedné z cel a Natasha ho poslechla.
Nejprve muže přikovaného k zadní stěně cely nepoznala, ale pak si ho představila silnějšího, s ostříhanými vlasy a oholenou tváří. Náhle před sebou uviděla někoho, koho měla už za mrtvého.
„Henry!“ vykřikla, vytrhla Carlovi z ruky klíč, který našel u mrtvého barona a rychle otevřela celu.
Henry Maleb vypadal příšerně. Oblečený v černých hadrech, s dlouhými a umaštěnými vlasy a vousy a především vyhublý jako po hladomoru. Sotva měl dost síly, aby dokázal zvednout hlavu a prohlédnout si skelným pohledem své návštěvníky.
„Na…Natasha?...Ta…od Bartola…?....C…co tu….děláš?“ Natasha odemkla Henryho okovy a bývalý starosta Southshoru dopadl na kupku smradlavé a pomočené slámy pod sebou. Carlo zatím hlídal. Natasha pomohla Henrymu na nohy a jednu jeho ruku si hodila přes rameno, aby se o ní mohl při chůzi opírat.
„No tak, pojď Henry,“ povzbuzovala ho. „Musíme tě odsud dostat.“
„Nech…toho…Už to je…marné…,“ šeptal Henry namáhavě přes rozpraskané rty. Vyšli do schodů nahoru, tedy jen Natasha a Carlo, na smrt vyčerpaného Henryho musela vyvléct. Kvůli svému utrpení ale vážil méně než malé dítě. Prošli dvěma dlouhými chodbami. Pro Henryho to byl očistec. S každým dalším krokem byl slabší a pomalejší. Několikrát dokonce upadl, ale Natasha se pevně rozhodla, že ho zachrání za každou cenu. Tohle byl přece člověk, který ji jako malé zodpověděl jakoukoli otázku a když ji načapal, jak krade Kentovi třešně, nikdy nic neprozradil. Pokaždé ho zvedla.
Carlovi už začínala docházet trpělivost. Vražedně hleděl na dveře na konci chodby, ke kterým došli a dalo se skrz ně podívat ven. Vzal za kliku, ale dveře byly zamčené, jak ostatně čekal.
„Polož ho a pomoz mi,“ přikázal. Natasha co nejopatrněji položila Henryho na zem a opřela ho o stěnu.
„Až ti řeknu, nacpeš svůj meč mezi dveře a rám, pak je vypáčíme. Jasné?“ Natasha přikývla. Carlo chytil kliku a vší silou se snažil dveře otevřít, dokud se mezi dveřmi a rámem neobjevila malá mezírka. Ani nemusel nic říkat, Natasha pochopila a vrazila do mezírky svůj meč. Společně s Carlem zabrali, rezavý zámek ve dveřích praskl a dveře se zlehka otevřely. Natasha schovala mečík do pochvy a sehnula se k Henrymu. Bývalý starosta však už nevypadal, že by mohl pokračovat dál. Bolestivě stažený výraz se uvolnil, oči se zavřely, dech zastavil a srdce přestalo bít. Natashe vhrkly do očí slzy, jako vždy, když viděla někoho zemřít a třepala s Henryho vyřízeným tělem v marné naději, že se ještě vrátí. Carlo jí chytil za podpaží a zvedl na nohy.
„Daleko by nedošel,“ řekl až nečekaně soucitně. „Máme ještě práci, pamatuješ?“ Utřela si uslzenou tvář, popotáhla, kývla a společně vyšli ze dveří na ztemnělé nádvoří.

Na dvoře panovala hluboká noční tma a odporný puch, vycházející z tlejících těl nemrtvých všude okolo. Slyšeli je, ale kvůli tmě mohli jejich pohyb a podobu jen hádat.
„Budem se muset proplížit,“ zašeptal co nejtišeji Aurelius. „Snad do žádného nevrazíme.“
Natasha doufala v to samé. Přitiskli se na stěnu a posouvali se po ní, aby bylo riziko, že do nějakého ghůla nebo kostlivce narazí, co nejmenší, ale i tak třeštila oči do tmy, jestli někde něco nebo někoho neuvidí. Slyšela mručení a pleskání rozpadajících se chodidel na kamenné dlažbě, neviděla však vůbec nic.
Najednou se ozvalo hlasité plácnutí něčeho polotekutého o dlažbu. Natasha s Carlem se okamžitě zastavili a ani nedýchali, zatímco nemrtví se na to něco hladově vrhli. Plácnutí slyšeli ještě několikrát v různých částech dvora a pokaždé přivolalo všechny nemrtvé. Natasha vzhlédla nahoru směrem na hradbu, na níž byli nalepení.
Z mraků vystoupil měsíc, v jehož světle mohli vidět o něco lépe. Na hradbě stála přízračná postava v dlouhém kabátu a v rukou držela koš, pravděpodobně plný toho pleskajícího čehosi, co se nakonec ukázalo být velkými kusy shnilého masa.
Kdo ví, jestli si jich ten nahoře všiml, rozhodně na ně ale nereagoval. Oba vrahové si zacpali nosy, protože maso páchlo skoro hůř, než sami nemrtví, a plížili se podél stěny dál. Celé jim to zabralo sotva několik minut, ale v přítomnosti nemrtvých se to zdálo jako pár hodin. Postava na hradbách rozházela poslední maso, hodila dolů i koš a odešla pryč.
Nemrtví návnady sežrali během chvilky, takže se jejich pozornost obrátila ke dvěma stínům u stěny. Carlo si to uvědomil a tak se zničehonic rychle rozběhl. Mrštně skočila na sud a odtamtud se za pár vteřin dostal na střechu stáje.
Natasha si nepočínala tak mrštně, ale s Carlovou pomocnou rukou se dostala k němu dřív, než nemrtví k ní. Ti zůstali dole, zklamaně a hladově kručeli, i když někteří se nechtěli jen tak vzdát a pokoušeli se vyhupsnout nahoru. Carlo a Natasha však nehodlali čekat, až to zvládnou. Stáj jednou boční zdí přiléhala přímo na vnitřní hrad. Rozběhli se k malému oknu, ze kterého se dalo pohodlně lézt z hradu a zase dovnitř, a vlezli skrz něj dovnitř.
Byli ve spíži. Všechny zásoby jídla už samozřejmě shnily nebo je sežrali hladoví geisti. Vrahové se prodrali roztřískanými policemi a prošli dveřmi dál, do kuchyně. Ta nevypadala o nic lépe. Zdemolovaná, vyžraná a se záclonami z pavučin. Ale někdo ji stále obýval.
Mezi pecemi, kotli a převrácenými stoly se pohybovaly průhledné postavy, vařily neviditelné jídlo, plácali neviditelné krysy a postavy kuchaře a děvečky na sebe neslyšně pokřikovaly. Byl to zvláštní pohled, krásný i děsivý. První se z okouzlení vytrhla Natasha. Poklepala Carlovi na rameno, ten se otřepal a opustili kuchyni zabranou stíny minulosti.
Jestliže kuchyni stále obývali duchové, jídelna na tom nebylo o nic lépe. Průhlední sluhové Shadowfangu leštili neviditelné svícny, nalévali neskutečné víno a chystali neexistující hostinu na stole, který ležel na zemi, rozbitý na třísky, toho si ale nevšímali. Natasha dokonce do jednoho omylem vrazila. Její tělo duchem prošlo bez úhony, avšak nešťastné páže na moment zavrávoralo.
Na stupínku se o čestné křeslo opíral duch postaršího muže, oblečeného v krémově hnědém fraku s bílou nařasenou náprsenkou. Jednu ruku měl položenou na opěradle křesla a druhou se držel za šedivou hlavu se začínající pleší.
„Hoďte sebou,“ zavolal náhle a jeho hlas zněl, jako by přicházel z velké dálky. „Lord Crowley dorazí každou chvíli.“ Hlasitě se rozkašlal a posadil se do křesla, teď rozklíženého a prožraného hmyzem.
Ozvaly se kroky nohou v těžkých botách a celý výjev, celá přehlídka duchů se rozplynula. Natasha i Carlo tasili okamžitě meče, rozhlížejíc se po návštěvníkovi. Ze schodů z horního patra sešel muž v dlouhém hnědém kabátu, pod kterým prosvítala špinavá košile. U pasu se mu houpal dlouhý meč, nezdálo se ale, že by ho chtěl použít. V hnědé kštici se občas mihnul pramínek předčasně šedivějících vlasů, to samé platilo i o neupravených vousech.
„Nebojte se, nechci vám ani v nejmenším ublížit. Vlastně jsem tu ze stejného důvodu jako vy,“ řekl s rukama ve vzduchu.
„Co jsi zač?“ zeptal se ostře Carlo s napřaženým mečíkem.
„Říkej mi prostě Hlídač, stejně jako všichni ostatní.“ Carlův meč stále pevně mířil na hruď takzvaného Hlídače, stejně jako Natashin.
„Hlídač je mrtvý, to ví přece každý. Každý na severu zná jeho příběh.“
„Dobrá, tak tedy asi víte, že Hlídače worgen pokousal na pravé ruce, že ano?“ zeptal se. Carlo chvíli přemýšlel a pak přikývl. Vetřelec si vyhrnul pravý rukáv, pod kterým skrýval obloukovou jizvu, jasně památka na worgení kousnutí. Natasha sklonila meč a schovala ho do pochvy, Carlo udělal to samé o pár vteřin později.
„Chcete zabít Waldena a Godfreyho. Já také. Můžeme si navzájem pomoct,“ nabídl Hlídač.
„Tak dobře, čím víc vrahů, tím víc obětí,“ řekl nakonec Carlo. Natashu jako by teď ti dva ani trochu nevnímali.
Hlídač jim pokynul, ať ho následují. Vedl je neomylně do patra, skrz poradní sál a dokonce po hradbách, než dorazili ke vstupu do hlavní věže. Cestou potkali slušnou řádku duchů, především sluhů a vojáků, ale viděli i jednu přízračnou kočku. Stoupali po točitých schodech hlavní věže. Kdyby Hlídač v poradním sálu nevzal a nerozžhnul lampu, asi by se v té tmě na schodem pozabíjeli.
Schody končily v místnosti, která by se dala nazvat předsíní, kdyby nebyla až v samém srdci hradu. Vypadalo to tam stejně, jako kdekoli jinde, s tím rozdílem, že zde nebyl jediný duch. Na konci „předsíně“ se černaly velké dvoukřídlé dveře. Carlo a Hlídač vzali každý za jedno křídlo a Natasha stála otočená čelem ke dveřím s taseným mečem, připravená bojovat s čímkoli, co by tam mohlo číhat.
Za dveřmi na ně však čekala jen vysoká knihovna, tak vysoká, že v polovině její výšky byl masivní ochoz. A na něm stál jediný obyvatel knihovny: lord Walden. Stál k příchozím zády, nahrbený nad knihou na alchymistickém stolku, ale jakmile Natasha, Carlo a Hlídač vstoupili, zaregistroval je a poděšeně zařval. Popadl kotlík, ve kterém cosi vařil a hodil ho dolů. Z kotlíku vytekla jedovatě zelená tekutina a vyvalil se velký zelený mrak.
„Zadržte dech!“ zvolal Carlo. Poslechli ho, bylo ale jasné, že takhle s Waldenem bojovat nemůžou. Každý se vrhl k jednou z oken a otevřel ho, aby průvan zelený mrak rozfoukal.
Walden si mezitím potřel meč a dýku nějakým svým nechutným výtvorem a seběhl dolů. Vrazil do spodní části knihovny, s jekotem nevybíravě zaútočil na Hlídače, který se sice meči i dýce vyhnul, ale jejich čepele mu proletěly nebezpečně blízko obličeje.
„Tos nečekal, co?“ zasyčel vztekle Walden. „Nepočítal jsi s tím, že když mě podřízneš, tak se stejně vrátím.“
„Jo, svině mají vždycky štěstí,“ zavolal Carlo a sekl. Waldenovi nečinil boj se dvěma protivníky žádné problémy a Natasha se k němu přes své dva společníky nemohla dostat, takže šlo o celkem vyrovnaný souboj. Nechtěla ale jen tak stát a čekat, jak to dopadne. Popadla nějakou těžkou knihu a mrštila ji po Waldenovi. Nemrtvý lord si knihy ale včas všiml a uhnul. Natashu to nerozházelo a vrhala knihu za knihou. Walden se ale každé knize dokázal vyhnout. Nakonec to byl Hlídač, kdo Waldena zneškodnil. Povedlo se mu lorda nakopnout do rozkroku a jakmile se Walden ohnul, utnul mu jednou silnou ranou hlavu jako uschlou makovici. Lordovo bezvládné tělo se zhroutilo na podlahu, kde sebou ještě párkrát škublo.
Boj skončil, ale Carlo se zapotácel a musel se opřít o stěnu.
„Všechno v pořádku, Carlo?“ zeptala se Natasha, i když všem bylo jasné, že není. Carlo s bolestným výrazem zavrtěl hlavou a ukázal ostatním ranku na rameni. Bylo to jen škrábnutí, ale Waldenovy zbraně byly pokryté nějakým jedem a ten začal rychle působit. Hlídač zvedl dýku, na jejímž konci se lesklo několik rudých kapek Carlovy krve, přičichl si k čepeli a hned se se šklebem odtáhl.
„Já vím, mám to spočítané,“ řekl smířeně Carlo a znovu se chytil za ránu. „Doufal jsem, že přežiju aspoň o den déle. Škoda.“ Jed prostupoval až příliš rychle. Carlo vytáhl z kapsy pomačkaný kus papíru a vtiskl ho Natashe do dlaně.
„Rozkazy od Ravenholdta. Dokončete kontrakt, za každou cenu,“ už spíš jen šeptal a jeho snědá pokožka povážlivě bledla. Z posledních sil se dokulhal jedné z mála židlí, která zůstala celá, posadil se na ni a gestem odehnal Natashu i Hlídače. Oči měl rozšířené, čelo orosené a začal nad sebou ztrácet vládu.
„Běžte,“ zašeptal. Hlídač poslechl, ale s Natashou musel chvíli bojovat, než se nechala odvést.
Už to nemohli vzdát, už jim zbýval jen poslední cíl: lord Vincent Godfrey.

Polední slunce svými paprsky, dychtivě jako mladá milenka, klouzalo po střechách a rozpalovalo je do ruda. Bigglesworth s přimhouřenýma očima kráčel po vrcholku jedné z nich, ocasem nonšalantně pošvihával ze strany na stranu a přemýšlel. Kocour…na vrcholu. Hm. Kocour ve výškách. Hm! Kočka na střeše. Kočka na rozpálené plechové střeše. Eh, to zní pěkně. Pohlédl dolů do ulice. Bylo zcela normální, že při poledním žáru nikde nebylo ani živáčka. Jen dnešního dne jakoby soukolím osudu točil někdo hodně zlomyslný. Ulice byla doslova poseta těly. Kocour lhostejně máchl ocasem a vydal se k okraji střechy a s mrštností akrobata se během pár vteřin jeho měkké tlapky dotkly země. Zamířil k hostinci, a jak bylo jeho zvykem, zaškrábal na dveře a nasadil výraz „už tu čekám minimálně hodinu“. Dnes se však neozval typický dusot mohutné hostinské, namísto toho lehčí kroky doprovázené rytmickým klepáním hole. Kel’thuzad otevřel a usmál se na kocoura.
„Vítejte, pane Bigglesworthi, omluvte prosím to čekání, paní Nýbrdražbová dnes není ve své kůži. Dokonce i s obědem se zpozdila.“ Kdyby kocour mohl, povytáhl by obočí. Pak vyhlédl zpoza mága a ulpěl očima na obrovitém rosolovitém tvaru blokujícím vchod do kuchyně. Zvedl oči k mágovi a povzdechl si.
„Co říkáte na ten klobouk? Myslím, že je elegantní, vkusný a slušivý,“ mág začal natáčet hlavu, aby kocourovi předvedl ozdobu hlavy – špičatý černý klobouk. Bigglesworth se otřepal a zasyčel.
Kel’thuzad zvedl obočí. „Máte na mysli něco konkrétního? Něco co, by vyjadřovala mé postavení a tak? Aha…něco, co by na první pohled řeklo: nekromancer. No dobře dobře.“ Mág zahodil klobouk a ze stěny sejmul lebku muflona, strhl z jednoho rohu štítek, který hlásal: Nýbrdražb 16/7, a nasadil si lebku. Padla mu jako ulitá. Bigglesworth uznale pokýval hlavou a pak se otočil a vyrazil znovu na ulici. Kel’thuzad jej následoval.



Kráčeli ulicí bok po boku, Kel’thuzad se zlehka opíral o svou hůl a usmíval se. Miloval plány, které vycházely, a tenhle už začal nést ovoce. Navíc měl nového mazlíčka a v neposlední řadě, byl překrásný den. Idylka.
Vzdálené mumlání se změnilo v hluk, který vydává srocený dav. Kel’thuzad zamířil doprostřed a lidé se před ním rozestupovali a klaněli se. „Vítejte, mistře. Sláva Králi Lichů!“ Takové a podobné výkřiky bylo možné zaslechnout. Kel’thuzad vystoupil na schody, vedoucí k radnici, zvedl hůl a počkal, až vřava utichne. Mezitím prohlížel tváře přítomných. Povětšinou mladí lidé s nezkaženými sny a potenciálem. Ah ano, on věděl, jak využít potenciál. Když nastalo ticho, promluvil.
„Vyvolení! Neboť to jste a nic menšího!“ oslovil dav a odmlčel se, aby mohli dát průchod svému nadšení. Když jásot utichl, pokračoval: „Možná někteří z vás stále ještě truchlí nad ztrátou svých bližních, ale věřte mi. Jejich oběť byla nutná. Jen díky nim a také vašemu odhodlání bylo možné započít s obrozením všeho lidstva! Právě dnes započala nová éra. Smrt již nad námi nebude mít nikdy moc, budeme žít věčně. V míru a hojnosti. Zbývá již jen porazit ty, kteří by nám naši budoucnost chtěli vzít!“ Znovu byl přerušen jásotem, který tentokrát nebral konce. Kel’thuzad pokynul shromážděným, pak sestoupil ze schodů a zamířil zpátky k hostinci. Jeho přívrženci, členové Kultu Zatracených, kteří přijeli za svítání do Andorhalu, začali vydávat rozkazy. Celá zem musela být osvobozena od břímě lidství, a potom celý svět.

Kel’thuzad seděl před krbem a zíral do plamenů. Bigglesworth, předoucí jako kolovrátek se roztahoval v jeho klíně, dnes dostal dvojitou porci a dokonce jej nikdo nehuboval za to, že potrhal záclony v jednom z pokojů. Navíc ten vysoký člověk, dneska pozval celé město a všichni jásali když Bigglesworth přinesl zabitou myš. Zaťal drápky do mágova roucha, aby jej upozornil, že následuje hodina drbání a mazlení.
Ze siesty vyrušilo mága i kocoura zabušení na dveře. Bez vyzvání pak dovnitř vpadla postava v černém rouchu s kápí, doslova po kolenou se doplazila k mágovu křeslu a setrvala v předklonu, dokud nebyla oslovena.
„Jaké zprávy přinášíš, služebníku Ner’zhula?“ otázal se Kel’thuzad
„Můj pane, zvědové hlásí, že ten lidský princ s družinou právě dorazil na předměstí Andorhalu. Za úsvitu jistojistě vpadnou do města.“
„Úžasné, přesný jako hodinky. Buď tak laskav a dohlédni na to, aby všichni opustili město před východem slunce. Zůstanu a přivítám korunního prince osobně. Nezapomeň bratře, věčný život čeká nás všechny. Teď jdi.“ Arcimág mávnutím ruky služebníka propustil.
Když znovu s kocourem osaměli, povzdechl si a vstal. Bigglesworth neochotně seskočil na zem a nesouhlasně zašermoval ocasem. Kel’thuzad se usmál. „Ná čičí,“ zavrněl na něj. Bigglesworth mu věnoval pohled plný pohrdání, otočil se a uraženě odešel.
Arcimág se ještě chvíli tiše pochechtával a pak přešel k oknu a vyhlédl do noci. Věděl, že to není možné, ale měl pocit, že vidí ohně princova tábořiště.
„Nesmíme nechat smrt čekat,“ zabručel a začal připravovat ranní uvítání.

"Proč mám pocit, že jsme tě vzbudili nehledě na to, že se blíží poledne?" Isiel se snažila udržet taktně diplomatický tón hlasu, ale Vael se usmíval od ucha k uchu.
Elfka v pozvednuté ruce držela magický krystal umožňující dálkovou komunikaci a přenášející i obrazy svého bezprostředního okolí. V záblescích bílé a fialové arkány se na ni a Vael'thase snažila usmívat Narasi s účesem, za který by se nemusela stydět ani po pořádné kočičí rvačce, otupělým výrazem a kruhy pod očima.
Pro tento rozhovor sourozenci vyhledali místo, kde je nemohl nikdo nepozorovaně sledovat, pokud by nepoužil magii, ani se k nim nijak přiblížit: stáli na kopci nad přístavem a zničené město se rozkládalo tam dole pod jejich nohama.
Ani ta výška a vzdálenost ale nijak netlumily bolest z pohledu na stav Silvermoon. Jistě, elfové dobyli zpět Bazar a jeho okolí, začali s obnovou východní části města a zdálo se, že se i hvozdy pomalu uzdravují.
Ale nyní, sotva týden od zničení Studny, bylo jasné, že něco není vpořádku.
Nekrotická nákaza zmizela, ale objevila se jiná nemoc, připomínající absolutní vyčerpání, slabost a horečku. Nejdříve zemřeli oslabení a dlouhodobě nemocní, pak ti nejstarší z elfů... a ti nejmladší.
Mágové, kteří měli to štěstí, že trávili většinu času na cestách a nebyli tak celoživotně vystaveni působení Studny, se zdáli trpět méně, což zahrnovalo i Theraldise a celý Princův doprovod.
Horší to bylo pro učedníky a magistry, kteří byli zvyklí na stabilní proud arkány ze Studny, který činil jakoukoli magii tak snadnou, nenucenou a... pohodlnou, ano.
Jako by až nyní, kdy Studnu ztratili, pochopili, jak moc se na ní stali závislými.
Jakékoli kouzlo nyní stálo nezměrně větší úsilí, pokud nebyl mág zvyklý cítit a splétat magii z vláken arkány v okolí, navíc soustředění narušovalo ono bolestivé prázdno, které v sobě všichni cítili. Pohybovali se i mluvili čím dál malátněji, upadali do letargie a přestávali plánovat budoucnost i pokračovat v započaté práci.
Jen hraničáře a válečníky jako by to celé ovlivňovalo méně. Možná i elfy, kteří byli tak daleko, jako Narasi...

"Doufala jsem, že zastihnu otce nebo Antonida, mám pro ně důležité zprávy. Posílala jsem je i písemně po poslovi, ale ten ještě pár dní do Dalaranu nedorazí. A mé snové poselství zůstalo bez odezvy," začala Isiel hovořit na sestřin obraz, který ještě stále mžoural a několikrát si protřel oči.
"Pomaleji," zaprosila Narasi, která na sobě měla jen pomačkanou košili, alespoň podle toho, co z ní ti dva viděli, "Antonidas má jednání s... Jainou Proudmoore, tuším. Otec prozměnu s Moderou, Rhoninem a několika arcimágy," rozhlédla se, jako by něco hledala, pak na sebe začala navlékat zbroj a rukama si zkoušela uhladit rozcuchané vlasy. Na okamžik obrátila tvář směrem, ze kterého na ni dopadalo světlo, zvážněla...a začala se pohybovat mnohem rychleji a zmateněji.
"Divoká noc, jo?" Vael se neudržel a zachechtal se.
"Tišeji," zaznělo z krystalu prosebně a Narasin obraz si přitiskl ruce na spánky. Pak se zadívala přímo na Vael'thase.
"Víš, že si ani nepamatuji, co se v noci dělo? Jen jsem konečně jistou osobu přemluvila ke společné večeři... zatraceně, nepamatuji si ale, že bych něco pila," zaskučela Narasi a přetáhla si přes zbroj tabard s barvami Kirin Tor.
"Hej, Narasi," Vael se na sebe snažil upoutat pozornost. Elfčina tvář se neochotně vrátila ke krystalu.
"No? Co je?" zavrčela, jako by neměla náladu a náhle měla naspěch.
"Víš, co je nového? Mám nového dragonhawka a jsem kapitán! Kapitán Snowdawn," elf se na ni zazubil a ona provrátila oči.
"To ti ale žádnou pravomoc nad strážemi a poručíky Kirin Tor nezaručuje, mladý muži. Nač vlastně tak urputně sháníš otce?"
"Rád bych si změnil příjmení," odkašlal si Vael'thas a Isiel se na něj nevěřícně ohlédla.
"Vskutku, Vaeli, tohle může počkat na jindy. Navíc pochybuji, že ti otec uzná jakýkoli jiný důvod, než svatbu, pokud se chceš zříci rodového jména," sykla na něj, pak se opět zadívala do krystalu.
"Narasi, poslouchej a dívej se, tohle je důležité - toto měli vidět otec nebo Antonidas. Toto zbylo ze Silvermoon a Quel'Danas," Isiel učinila nepatrné gesto a krystal opustil její dlaň, vznesl se nad její hlavu a pomalu otáčel kolem své osy.
Narasi byla zticha, pak se ozvalo smutné povzdechnutí, jak jí krystal ukázal ruiny města, přístavu, hořící ostrov a lesy. Isiel přivolala krystal zpět.
"Slyšeli jsme o pádu Quel'Thalas rukou Arthase Menethila. Nenapadlo mne, jak velice devastující ten úder mohl být," mluvila smutně, i když sama znala elfí království jen ze sestřiných a otcových příběhů, "není moc času... co z toho mám zvláště tlumočit otci či Hlavě Kirin Tor?"
"Nezastavil ho ani Ban'dinoriel! Podle Prince Kael'thase a Theraldise nyní pochoduje na Dalaran. Je mi jedno, jak moc si Antonidas myslí, že jste připravení: nejste!
Nic ho nezastaví. Zničí město, vezme si artefakty a z vašich mrtvých udělá své vojáky. Oběma jsem poslala úpěnlivou prosbu, aby sebrali, koho mohou, i nejvzácnější předměty a knihy, a uprchli daleko, třeba až za samotný Maelstrom, pokud to bude nutné. Neodpověděli mi."
"Antonidas nebude utíkat před nějakým otcovrahem z Lordaeronu," povzdechla si Narasi, "a otcovu paličatost znáš, ty i Vael jste ji zdědili."
"Viděla jsi, co z nás zbylo?! Tak mu to ukaž! Protože bude rád, když tolik zbyde z města mágů! Proti Silvermoon nemáte nic a-," vykřikla Isiel, krystal se jí rozechvěl v ruce a objevila se na něm prasklina.
Narasi uskočila od krystalu, do kterého se dívala ona.
"Klid, Isiel. Varuji je, jak si přeješ-," Narasi se zarazila a zadívala někam stranou, na někoho, koho neviděli, ale slyšeli.
"Poručíku Snowdawn, jste žádána na hradbách. Důstojnický klíč od Arkánní pokladnice máte vzít s sebou. I kódy finálních protokolů," zaznělo mužským hlasem, Narasi zasalutovala, pak se ozvalo hlasité zavření dveří.
"Podívejte, nemám moc času, moc se omlouvám," za svých slov prohledávala okolí krystalu - tedy pracovní stůl - patrně i prostor pod ním, protože na chvilku zmizela. Pak zůstala stát na místě a chvilku se šacovala, její tvář byla čím dál bledší.
Vael'thas si odpustil další poznámku o těžkých ránech po prohýřených nocích a zadíval se na Isiel.
Narasi dál stála na místě, na okamžik si vklouzla rukama do pocuchaných zlatých vlasů. Zvedla pohled a uvědomila si přítomnost těch dvou a to, že jejich magicky přenášený rozhovor stále trvá.
"...zatraceně, nemám tušení, kam jsem ten klíč a protokoly včera dala. Je to se mnou možné? Podívejte, Antonidovi vše vyřídím, i otci. Ještě nějaké vzkazy?" sáhla vedle stolu a připnula si křížem na záda pochvu s obouručním mečem, nasadila si helmu, pak zvedla těžkou kuši a toulec se šípy.
"Narasi, co se děje?" optal se Vael'thas neklidně, jako by to nebylo dost jasné.
"On je před branami, že? Arthas Menethil a Pohroma," vydechla Isiel. "Narasi, vezmi tátu a Hiru a okamžitě vypadněte! Nemá smysl si hrát na hrdiny proti něčemu, co nezastavíte!"
"Každý z nás musí žít i zemřít s rozhodnutími, která učinil," ozbrojená elfka pokrčila rameny a usmála se na ně. "Snad bude čas se o tom pohádat později, až bude po všem. Ale musím jít."
"Pak půjdu také," Isiel vrazila krystal Vael'thasovi do ruky a zvedla ruce k inkantaci.
"U Slunce, Isiel, tohle bude problém, sin'dorei tě budou brát jako zrádce," Vael'thas volnou rukou zkusil přerušit její teleportační kouzlo, pak ji prostě popadl a přitáhl k sobě, snažil se jí zacpat ústa, aby nemohla kouzlit, "Theraldis zabije nejdřív mě, pak tebe, nakonec sebe!"
Z krystalu zazněl jasně odmítavě hlas Narasi.
"Nedělej to, Isiel. Budeme dočasně zvedat obranné bariéry proti teleportaci, zabila by ses pokusem o neautorizovaný vstup. Shorel'aran, bratříčku a sestřičko, modlete se za nás," krystal zazářil a zhasl.

Isiel se zacukala ve Vaelových rukách, rozlíceně se mu zadívala do tváře, pak ho kousla i přes rukavici.
"Samozřejmě bych rád kryl tvou nepřítomnost, sestřičko, ale dost pochybuji, že bych tvého bystrého magistra oblbnul. A navíc, co chceš udělat - o jednoho elfa tam více, nebo méně? Co to asi změní?!"
"Je to tvá rodina, stejně jako já, Vaeli! Jak je tam můžeš jen tak nechat?" přestala se prát a on ji konečně milostivě pustil a upravil si rukavici, kterou mu skoro strhla.
"Ano, ale o pomoci Dalaranu nerozhodujeme jen my dva. Budu doufat, že se jich bude držet stejné štěstí jako Theraldise a mne, než to nahlásíme generálovi, magistrovi a Princi," zamračil se na ni, pak ukázal zpět k městské bráně.
"Měli bychom se vrátit. Hned."
"Kim'jael Snowdawn," zasyčela a z její dlaně proti němu vytryskl proud drobounkých a bodavých sněhových vloček, který ho přiměl zakrýt si tvář a zavřít oči. Když to konečně přestalo, byla samozřejmě pryč.
Tak teď ho tedy vážně naštvala. Krysa?! Za všechno, co pro ni-
Ani trochu ho nepřekvapilo, když se vedle něj objevil Theraldis, který je stejně patrně celou dobu sledoval zahalen neviditelností.
"A jak dlouho myslíš, že bys utajil její nepřítomnost přede mnou či Princem?" optal se a natáhl ruku, do které mu Vael bez odmlouvání vložil Isielin magický krytal, přes který se teď táhla dlouhá prasklina.
"Vybrala si sama. Pak tedy ponese následky."

Na obzoru se legie bytostí připomínajících lovící smečku vlků převalila jako temný příval přes karmínový hřeben hor... a přitom ti tvorové neměli se zvířaty nic společného. Z jejich tlam čněly tesáky v několika řadách, z hřbetů jim rašila chapadla. Z rudé oblohy se s kvílením řítily meteority hořící zeleným ohněm a s duněním dopadaly na poničenou půdu, ve které zanechávaly hluboké krátery, vzápětí se z nich s praskotem zvedli kamenní golemové, spoutaní i pohánění tou zelenou energií, a vrhli se rozdrtit obranu svých protivníků.
Nad tím vším se klenula nádherná a zdobná brána, strážená kolosálními sochami, v jejímž středu se líně stáčela stejná zelená záře a mlha. Něco se tou mlhou blížilo, něco obrovského a třpytícího se zlatem a mocí.
Vybral by sis svůj osud, kdybys předem věděl, co vše ti předurčili?
Nebo, kdyby ti tehdy řekli to, co teď, vysmál by ses jim, byl stále s Utherem, Jainou a otec by... žil?

"Král lichů byl stvořen, aby vydláždil cestu pro Plamennou legii. Pánové děsu vysláni, aby pojistili jeho úspěch. První fází bylo zosnovat mor a připravit Pohromu, která vymýtí všechny skupiny, jež by mohly Legii klást odpor. I když mne tahle část trochu... bolela, nakonec nás hned dvakrát svedla dohromady, mladý rytíři smrti. Není to dokonalé? Byl mi dán život věčný, jak mi bylo Pánem slíbeno. Z tebe se stal jeho největší šampión, jak předpověděl. Och! Pán to předvídal vše. I mou smrt tvou rukou a vzkříšení, které mi pak sám dopřeješ."
Nemrtví sedláci. Rytíři Lordaeronu. Vznešení elfové. Všichni, kdo mohl stát v cestě, eliminováni, než válka skutečně započne.
Vše bylo předvídáno, i jeho činy. Jeho city. Doopravdy byl tak čitelný?!
Nesnášel, když byl pokládán za pouhý nástroj.
Runový meč na jeho kolenou se opět začínal probouzet, chvět a šeptat, jako by si přál utišit jeho mysl.
"Druhou fází je skutečné vyvolání démonického Pána, který zahájí invazi samotné Plamenné Legie, kterou jsme připravili."
Trhl sebou a probral se z představ, které vyvolalo lichovo vysvětlování toho, co je Plamenná Legie.

Od chvíle, co "znovuzrozeného" Kel'Thuzada vylovil z elfí Studny, jeho mrzutost jen sílila. Nikdo se ho neptal na souhlas s tím, co mu předurčili. Kdyby mu to celé řekli předem, vysmál by se jim. Dělal si věci po svém, byl přeci princ.
Nikdo mu nemá co nařizovat.
Ale oni ho zocelili krok za krokem v tu nejdokonalejší zbraň. Nechali ho věřit, že to on sám řídí svůj osud, protože dobře znali jeho ješitnost, neústupnost a touhu po pomstě.
Meč se pomalu probouzel a on sňal okovanou rukavici, aby ho polaskal... tentokrát byl jeho dotek tak ledový, že ho to zamrazilo až na kost, tak chladný, že to zabolelo i cvičenou ruku rytíře smrti. Jako varování...
Nastavil tvář chladnému větru z Alterackých hor a zadíval se směrem, kam lich Kel'Thuzad ukazoval svým kostlivým prstem.


Nesnášel, když ho někdo zkoušel ovládat či manipulovat. Už na to přišli mnozí. Otec, Uther, Jaina...
Jaina.
Jistě ho znovu zkusí zastavit, jako u Stratholme. Ale v srdci Arthase Menethila již nebylo prostoru pro slabost ani pro pochybnosti.
I když se ovládl při pohledu na zářící věže a kopule města mágů tam dole pod nimi, kostlivý oř vycítil jeho nejistotu a roztančil se pod ním. Přitáhl otěže, aby ho zklidnil.
Nemohl si dovolit vzpomínky a sentiment. Pokud tam Jaina bude a postaví se mu na odpor, zemře jako každý jiný.
A on jí daruje věčný život.
Bánší za jeho zády ale pochopila, jako vždy. Nedokázala potlačit škodolibou radost, když zasyčela:
"Ale ale, že by tam dole čekaly vzpomínky? Někdo, na kom záleželo? A teď pohltíme jeho duši!"
Pozvedl ruku a průsvitná bytost za ním se začla svíjet nepopsatelnou bolestí a kvílet. Trochu to rozjasnilo celý tenhle pošmourný den.

Po chvíli sadisticky zvedl koutek úst a propustil ji, ledově oslovil Kel'Thuzada.
"Elfové sami se odřízli od Aliance. Vlastní vinou nebyli varováni o všem, co se na ně chystalo, měli to jen za dohady. Jejich poslové neprošli přes naše zvědy a měli jsme moment překvapení.
Neexistuje ale možnost, že bychom mohli stejným způsobem zaskočit tolik mágů. Musí na nás být dávno připraveni."
Kel'thuzadova podoba se zatetelila a vznesla trochu výš, jak se zachichotal a rozhodil kostlivýma rukama. Cáry jeho fialové róby se neustále třepotaly ve vzduchu.
"Zapomínáš na to, že jsem byl jednim z Kirin Tor, jedním z Šesti, to místo byl můj domov, než pohrdli mým učením. Oni také slyšeli hlas Pána, ale neposlechli, jejich chyba! A ještě stále tam jsou někteří mí učedníci, kteří čekají jen na mé znamení. Znám všechna jejich tajemství, obranná kouzla i způsoby, kudy dovnitř proklouznout, o kterých nemá ani sám Antonidas tušení!" kolem lebky s rohy modře zapraskala ledová energie, pak se lich opět snesl níž. Těžko říci, jestli se usmíval. S těmi vyceněnými zuby tak působil vždycky.
"Milerád zahrnu zoufalstvím, bolestí a hrůzou všechny, co mne chtěli svést z pravé cesty a odlákat od mého osudu!"
"Aby ses z toho nerozpadl, ty arogantní poletující pytlíku kostí," zasyčela bánší nenávistně.

Kel'Thuzad se výmluvně otočil jejím směrem a Arthas ji jedním gestem opět sevřel bolestí, která z ní vynutila další kvílivý zvuk.
"Masochismus bude typicky elfí vlastnost," Kel'Thuzad zakroutil hlavou, až se protočila kolem své osy v celém kruhu, pak při netrpělivém pohledu bělovlasého rytíře dokončil svůj výklad. "Musíme najít poslední zbývající svazek Medivhových kouzel. Jen zaklínání Posledního Strážce jsou dost mocná na to, aby oslabila hranici mezi Netherem naším světem a dostala tak démonického Pána do Azerothu. A Kirin Tor tu knihu uchovávají... přesně tam," kostlivý prst ze všech zářících budov města vybral tu nejvyšší a nejkrásnější věž.
Fialová citadela.
Arthas Menethil prozatím nechal mučení bánší být a pobídl Nepřemožitelného dolů ze svahu
Doufal... že tam nebude. Že ji nebude muset zabít.

Objevila se uprostřed prostoru za branou, kam byly standardně převedeny všechny dálkové teleporty. Zvuk poplachu, který se vzápětí rozezněl, ji nenechal na pochybách, že to stačila na poslední možnou chvíli. Kolem začaly růst kopule tvořené fialovou energií, rozzářily se arkánní znaky stěn, dveří a průchodů. Kirin Tor zahájili zvednutí štítů proti teleportaci a rozdělili tak město na menší a snáze ubránitelné úseky.
Rozhlédla se, ale u brány neviděla žádnou známou tvář, jen velitele obran a arcimága Landalocka, kývla mu na pozdrav a utíkala tedy pěšky k Citadele.
Neexistovala možnost, že by otec a sestry byly doma, pokud městu hrozil útok.
Najde je u Citadely, nebo tam bude Antonidas, a ten bude vědět...
S nadávkami sevřela dlouhou sukni sin'doreiské róby v ruce a rozeběhla se po schodišti nahoru ke vstupu do Citadely. Nikdy by ji nenapadlo, že těch schodů je tolik.
Z balkónu u Antonidovy pracovny se zablesklo, jako by tam někdo v poslední okamžik také použil teleport, pak fialová záře štítů vystoupila až nahoru, do té závratné výše, a uzavřela se v neprostupnou klenbu.
Chvilku popadala dech, pak se znovu rozeběhla.

Mocný hlas, který zazněl od brány, ji zamrazil do morku kostí, ale nezastavil, utíkala vzhůru po schodech.
"Mágové Kirin Tor! Jsem Arthas, první z rytířů smrti Krále lichů! Žádám, abyste otevřeli brány a sklonili se před mocí Pohromy!"
Antonidas na svém balkóně jen lehce třepl rukou a jeho hlas zněl rázem stejně silně.
"Zdravím, Princi Arthasi, jak se daří vašemu vznešenému otci?"
Světlo utiš jeho duši, dodal starý mág v duchu, sevřel rukama pokroucenýma věkem zábradlí a díval se tam dolů na temnou masu Pohromy stejně klidně, jako by pozoroval cvičící studenty.
"Lorde Antonidasi!" rytíř smrti se malinko a posměšně poklonil v sedle kostlivého koně. "Ta jízlivost není zapotřebí."
Starý mág se na něj díval a na okamžik viděl toho chlapce, který se vášnivě hádal u banketu s princem Kael'thasem o orcích, internačních táborech i zlatě a odmítal naznačit, kdo je onou tajemnou dámou jeho srdce. A jak strašlivě se za těch pár měsíců změnil... kým byl teď.
Otcovrah, chladný jako led. Na čele vojska, které jako kobylky nenechalo za sebou nikoho a nic nedotčené.
Prorok měl pravdu a Antonidas byl hloupý starý blázen, že mu nevěřil, když mluvil o tom, že se blíží Konec.
Terenas neposlechl, byl zavražděn vlastním synem, jeho království leží v troskách, obýváno jen mrtvými.
Arthas neposlechl a změnil se v monstrum vraždící to, co přísahal chránit především.
A ona... ho stále miluje a věří, že nic z toho nespáchal z vlastní vůle, že je pod vlivem zlého kouzla. Že by s ním dokázala vyjednávat a vymluvit mu tohle šílenství z hlavy. Byla v tom naivita mládí a lásky, nebo domýšlivost typická pro všechny z rodu Proudmoore? Nedokázala mu přeci rozmluvit masakr ve Stratholme, ani zabránit odjet na Sever na výpravu, kterou měla za past... a ze které se vrátil jako někdo naprosto jiný. Jako nepřítel, kterého podcenili.
I on, vůdce mágů, byl varován, ale byl natolik arogantní, že usoudil, že sám ví víc. Místo toho, aby už tehdy vzal celou Kirin Tor a odešel na západ za oceán, jak po něm Prorok chtěl. Možná tak sobě i svým lidem uzavřel cestu do nové éry, která se měla brzy začít, jak Prorok řekl. Možná v těch nových časech nebude Dalaran, nebude Kirin Tor. Nebudou lidé...
A tak tedy došlo na tohle. Ale každý musí žít i zemřít s vlastními rozhodnutími a nevinit z nich jiné. On se rozhodl špatně a ponese následky... a jeho lidé s ním.
Snad ona znamená příslib a naději.
Dal jí požehnání odvést jich s sebou co nejvíce. Slíbila, že se postará o jejich lid. Nechybělo mnoho a byla tu uvězněna s nimi, skoro ji musel vyhodit, když pochopila.
Patrně nemohli vyhrát. Nejspíše ho čekala poslední bitva jeho života.
Ale vzdát se a usnadnit tak průchod Pohromě nechtěli připustit, to nikdo z nich. I kdyby tím jen koupili čas pro ty, co se zatím měli plavit do cizího a nepřátelského Starého Světa.
Kalimdoru.
"Připravili jsme se na tvůj příchod, řezníku Menethile," Antonidas po chvíli klidně pokračoval, když očima přehlédl mágy i fialové stráže na hradbách, "mí bratři a já jsme zvedli aury, které spálí každého nemrtvého, jenž se skrze ně pokusí projít."
"Tvé pouťové triky mne nezastaví, Antonide! Možná jsi slyšel, co se stalo v Quel'Thalas?! Také se pokládali za nezranitelné! Nic nezastaví Pohromu!" rytíř smrti se dal do uštěpačného a arogantního smíchu, ze kterého tuhla krev v žilách.
Sukovitá ruka prohrábla dlouhý bílý vous. Antonidas se zamračil.
"Odvolej svá vojska, stáhni je, nebo budeme nuceni ztrestat tě plnou mocí Kirin Tor! Vyber si sám, rytíři smrti!" dokončil svá slova, když zaslechl za zády někoho udýchaně vyslovit své jméno.

"Arci... Antonide..."
Otočil se a odešel z balkónu, zadíval se na zčervenalou Isiel, která se snažila popadnout dech.
"Dítě, ty zde v tento den a v prokletou hodinu? Měl jsem nejvyšší důvěru ve tvůj zdravý rozum!" do jeho hlasu, vzezření i pohybů se vlila snad veškerá jeho legendární přísnost, která dokázala přimět i samotného Krasa, aby omluvně klopil uši.
"Zatraceně, štíty jsou na místech, teď tu s námi jsi uvězněná, dokud to celé nějak neskončí," dodal pohněvaně.
"Arcimágů Antonide, jsem téměř dvakrát starší, než vy, při vší úctě," hovořila přerývaně a snažila se popadnout dech. Slunce, netušila, že za těch pár dní od zničení Studny ztratí tolik sil. "A dobře víte, že bych tu nemohla svou rodinu a vás," její mávnutí rukou zahrnovalo celý výhled na Dalaran z jeho oken, jeho neuspořádanou pracovnu i jeho samotného, "nechat... a nic neudělat!"
"Jeden nemůže být na tolika místech najednou, rozervalo by mu to srdce, profesorko Snowdawn," řekl starý mág, založil si ruce za zády a zadíval se z okna dolů, náhle se vrátil k jejímu formálnímu titulu, "hádám, že tam na Severu se o vás právě někdo bojí, ale je bezmocný."
Povzdechla si a on se ohlédl a poprvé za ty roky, kdy ho znala, za ta léta, kdy dokázal pouhým pohledem budit hrůzu, obdiv a respekt... vypadal staře a křehce. Odevzdaně.
"Ale rozhodla jsi se. Tak jako já a my všichni. Pak mi nezbývá, než ti určit místo v obranách města.
Tak jako tvůj otec se připojíš k arcimágům, kteří kontrolují reakční aury proti nemrtvým, a budeš je bránit za každou cenu.
Narasi drží spolu s ostatními stráž na chodbách před arkánní pokladnicí, jako poslední obrannou linii, kterou máme, protože předpokládáme, že se chtějí dostat právě tam, jako kdysi Teron Gorefiend.
Jestli chceš svou rodinu navštívit, než to celé začne, máš nejvyšší čas. Nezapomeň na to, že se lze teleportovat jen od bariéry k bariéře, jinak skončíš na kaši."
Konečně zklidnila dech i divoce bušící srdce, pomalu kývla.
Otevřela ústa, aby se s ním rozloučila, a obešlo jí jasné vědomí, že to je naposledy, co spolu hovoří.
Nedokázala ze sebe vydat ani hlásku.
Starý mág k ní přistoupil, usmál se, až se mu vrásky kolem očí prohloubily, pak ji objal a poplácal po zádech, jako by doopravdy byla malá holčička.
"Světlo žehnej nám všem. Odvahu, Isiel," pustil ji a smutně se usmál.
Nedokázala mu ani říci sbohem, jen na něj kývla a otočila se zpět na schodiště.

"Anar'alah belore, já tě přetrhnu jako manawyrma!" otec měl ještě méně pochopení, než Antonidas, když na něj narazila u jednoho z magických krystalů na Eventide. Připravoval arkánní štíty pro arcimága Landazara, když se kratinkým teleportem objevila vedle nich po tom, co marně hledala Narasi a Hiru.
Popadl ji za rameno a zatřásl s ní.
"Isiel, zatraceně! Jestli Theraldis ještě žije, zabiju ho, že si tě neudrží doma! Vael je tu také?!" přísně jí hleděl do tváře, v zářivě modrých očích hněv a strach.
Jen zamrkala překvapením a objala ho, i když se bránil.
"Ne, nedala jsem mu čas přijít se mnou a teď jsou zóny proti teleportu na místě, ann'da," řekla zoufale a tiskla se k němu.
Arcimág Snowdawn po chvíli jen odevzdaně povzdechl, zvedl ruce a nakonec ji objal.
"Isiel," zamumlal smutně a přitiskl si její hlavu k rameni, "není času nazbyt, snaží se prorazit hlavní bránu."
Polkla bolest ze slz, které se jí tlačily do očí a bodaly do nich, dál mrkala, aby je zaplašila.
Chtěla mu toho tolik říci, muži, který ji vedl, chránil a vychovával jako moudrý rádce a její zeď proti zlobě Hiry i celého světa. Všechny ty věci, co měla vyslovit dávno.
Jenže slova se zadrhla v krku, jen co otevřela ústa, aby zkusila promluvit.
Nebyl čas.
Odvrátila hlavu a protřela si oči, pak se mu postavila po bok a připravila svá nejsilnější obranná kouzla.

Když znovu mrkla, ze stínů rozmazaných slzami se staly tvary nemrtvých monster se sekáčky, stíny koster a zombií, poletující groteskní siluety gargoyl nad tím vším. Pochodovali posvěcenou abjurační aurou, i když je pálila na popel a prach. Postupovali dál, jako by necítili bolest, strach. Lezli, dokud se docela nerozsypali, a kdo padl, byl okamžitě nahrazen dalšími, jako by testovali kapacitu aury a zkoušeli její účinek vydělit svým množstvím. Vytrvale a nezadržitelně se blížili. Jako temná hradba smrti... s křupáním a čvachtáním dupali po vlastních padlých a ještě dříve, než byli zcela na dostřel kouzel, dosáhl k mágům ten odporný nasládlý puch hnijícího masa.
Pak nad tím vším zazněl hlas, který si pamatovala, který poznala.
Kel'Thuzad? Ten přeci zemřel v Andorhal rukou prince Menethila, jak tvrdila Jaina!

"Arcimág Fordred Aran byl zabit, první aura se rozplývá!" znělo to výsměšně a vítězně. Nemrtvé masy vydaly souhlasné mručení, syčení a řev.
Živí, kterým to došlo, se zachvěli. Pomáhá jim ten, který zná většinu obran města!
Zahrnuli nemrtvé vším, co měli, ohněm, ledem, arkánou.
Pak se mezi monstry zjevil třepetavý poletující obrys v róbě s barvami Dalaranu a zvedl vysoko nad svou rohatou lebku pečetní prsten Kirin Tor, kterým zrušil jejich štíty.
Ta lebka se zářícíma očima z nočních můr o její svatbě...
Isiel s výkřikem jeho směrem vyslala své nejsilnější útočné kouzlo, které stejnou měrou mísilo led i oheň v jediný dvoubarevný záblesk, a vložila do něj i poslední rezervy many, které našla ve svém nitru.
Planoucí led... mrznoucí plamen.
Někdo vedle ní hrůzou zalapal po dechu, a ona sama pocítila okamžitě smrtelnou únavu. Zasáhla ho? Mátožně se zadívala dopředu, ale svět se jí rozplynul v rudé mlze.

Kostlivý levitující přízrak se scvrknul, zatočil se kolem své osy a spadl někam do davu postupujících nemrtvých.
Mágové kolem zajásali, příval Pohromy na okamžik zakolísal, jen arcimág Snowdawn se náhle rozběhl přímo k Isiel, která se složila na zem jako by někdo odstřihl nitky, jimiž se vodí loutka.
Padl na kolena a zvedl ji do náruče, zoufale na ni hovořil, ale neslyšela ho,  neotvírala oči.
Kirin Tor bráníci Landazara a krystal na okamžik ovládli situaci a jejich ohnivá kouzla otočila Pohromu na ústup.
Jenže mezi nemrtvými se opět zvedl ten kostlivý přízrak, v divokém vzdušném víru vystoupal do výše nad jejich řady a jeho podoba nyní nezářila modře, ale rudě. Zaklonil rohatou lebku a pozvedl kostlivé paže k obloze.
"Nenechte ho zaklínat!" vykřikl arcimág Snowdawn, "Přerušte to kouzlo, než dosáhne plného potenciálu!"
Za svých slov zkusil opět marně probrat Isiel, pak neúspěšně protikouzlem umlčet Kel'Thuzada, na kterého se okamžitě otočily útoky všech zbraní a každé kouzlo. Nemrtví ale liche kryli vlastními těly.

Kirin Tor bránící arcimága Landazara, strážce aury, náhle zastínil mrak jedovatě zelené mlhy páchnoucí po rozkládajících se mrtvolách, který se začal formovat nad jejich hlavami. Kotouče té mlhy jako by šeptaly zlá slova desítkami hlasů naráz. Mrak, přesycen nečistými substancemi klesal neodvratně níž, padaly z něj šedozelené kapky slizu, které pěnily a syčely, když dopadly na dlažbu i na mágy, kteří nestačili zvednout štíty.
Vše, čeho se těžká rozplývající se mlha dotkla, se ve vteřinách rozpadlo, shnilo a zkorodovalo. Pára leptala stejnou měrou maso, kosti, kámen i nejpevnější kov...  a zanechávala za sebou jen utrpení. Koho uvěznila, během vteřin zestárl, jeho kůže ochabla, prověsila se a odloupala jako zasychající strup a maso samotné odpadlo od kostí.
Sochy a fontána nedaleko z nich zčernaly, a pak se zbortily a rozdrobily na prach, jako by rázem zestárly o celá tisíciletí... jen nemrtvé ta aura nechávala nedotčené, možná jim i prospívala.

Arcimág Snowdawn kryl nevědomou dceru štítem, který kolem nich vytvořil, i vlastním tělem, když jednou rukou tasil dýku, kterou prořízl prostor před sebou. Cítil, že i jeho mana se ztenčuje a magická obrana slábne, dohání ho únava celých věků, které prožil.
Z trhliny, kterou vytvořil v zamlženém vzduchu, na jeho tvář dopadlo bílé světlo, sklonil se, aby bezvědomou dívku políbil na čelo a zamumlal:
"Shorel'aran, alah'dorei," než ji posledními silami prostrčil trhlinou.
Pak mlha rozpustila i jeho manový štít.
"Druhý arcimág padl! Zbývá již jen jedna proklatá aura!" zajásal Kel'Thuzad.

Seskočila z hradeb, aby zkontrolovala několik těl ve fialových róbách, které viděla ve stínu polozbořené terasy Legerdemain Lounge. Byli mrtví. Mávla na jednotku, aby se posunuli dál, pak se otočila a sáhla k opasku pro měch s arkánním olejem, kterým byli předem vybaveni právě za tímhle účelem.
"Kéž světlo konejší váš spánek, bratři," zamumlala a polila těla. Každá kapka zazářila jiskrou ohně, poté vyšlehly magické plameny a obklopily mrtvé. Raději takový konec, než aby se jim za pár chvil sápali po krku jako další posila řezníka Menethila.
Jedno z těl se začalo cukat... takže ho stihli reanimovat. Rozhlédla se a spatřila na troskách botanického skleníku postavu v kápi, která volně a pomalu gestikulovala jednou rukou v znesvěcujícím gestu nekromantické magie.
"Sežer tohle, kryso," zamumlala a zvedla k rameni těžkou kuši.
Postava v hábitu Kultu Zatracených se s křikem překotila nazad, jakmile jí šíp prolétl obličejem a vyšel s nechutným křupnutím ven na druhé straně hlavy. Dopadla do trosek skla a kovu, kde ji nadšeně uvítali věčně hladoví ghůlové svým mlaskáním.
Elfka ale neměla vyhráno, ještě tu byl mág, kterého stačili reanimovat. Pověsila kuši na rameno, srazila zvedajícího se muže kopancem zpět na zem a rozšlápla mu hlavu přidupnutím druhé plátové boty. Pojistila se ještě rozmachem a seknutím svého obouručáku. Pak tělo strčila zpět do ohně k ostatním.
"Čisto!" křikla za sebe na hradby a vycouvala od hořící hromady těl, protože ghůlové z druhé strany ulice patrně skončili s hostinou na nekromantovi a všimli si jí.
Skryla meč a proběhla vnitřkem Vláken Osudu, krejčovství, kde si kdysi její mladší sestra nechávala šít nikdy nepoužité svatební šaty, cestou popadla gnóma, který se ještě stále krčil za pultem v horním patře, a přes balkón a římsu se i s ním připojila ke zbytku oddílu na ochozu hradeb této části obchodní čtvrti.
"Poručíku Snowdawn," jeden z vojáků ukázal na místo, kde donedávna byla fontána a několik soch... teď tam byla jen černá skvrna, nějakou záhadou vyleptaná v mramoru a zemi... pár trosek a prach.
Nemrtví se tomu místu vyhýbali, jako by je nezajímalo.
"Landazarovo stanoviště?" polkla ostrou bolest v krku.
Tam... měl být otec...

Na chvilku zamrzla na místě, ale nutnost bránit to, co ještě zbylo, ji vyfackovala z touhy propadnout zoufalství.
"Arcimág Antonidas chtěl všechny, co zbyli, k Arkánní Pokladnici. Bude je mít. K Citadele!" tasila znovu meč a ukázala jím k obrovskému schodišti, ke kterému postupovala i masa nemrtvé armády.
Na dočerna spáleném místě se zablesklo bílé světlo a z něj se po kolenou vyplazila elfka v róbě, jaké se nosily na severu v Quel'Thalas. V takové, jakou měla dnešního poledne, když spolu hovořily přes krystal. V jedné ruce svírala zakřivenou elfí dýku, kašlala a zoufale volala:
"Ann'da?! Ann'da!" vrávoravě se zvedla na nohy, ale zůstala předkloněná, volnou ruku si tiskla na srdce a rozhlížela se kolem.
"Isiel, zatraceně!" Narasi popohnala vojáky vrchem přes střechy a hradby k Citadele, ale sama proběhla budovou zpět dolů.
Musela zabít pár zombií, které se stihly dostat do krejčovství, než se konečně dostala ven a rozeběhla po Eventide k dezorientované elfce.
Beze slova vysvětlení popadla její volnou ruku, stiskla rty při pohled na otcův Kirin Torský prsten, který na ní spatřila. Přehodila si elfku přes rameno a s mečem v druhé ruce utíkala ke schodišti za ostatními.
Když se opět připojila ke svému oddílu i těm pár přeživším, které stačili najít, protestování elfky na jejím rameni trochu zesílilo. Dokonce ucítila, že jí zkusila břinknout otcovou dýkou o zbroj.
Spustila ji dolů z ramene a vážně se na ni zadívala. V jejích očích byla zvláštní záře, kterou si tam nepamatovala, ne z doby, kdy ji viděla naposled.
"Momentálně se nám nehodí, aby ses sesypala, Isiel. Jsi schopna kouzlit, aniž by tě to zabilo?" poukázala na fakt, který v průběhu obléhání postupně z boje vyřadil většinu mágů: únava.
A tentokrát odpadli elfové ještě dříve, než lidé.
Isiel bez váhání kývla a sevřela v ruce otcovu zakřivenou dýku.
"Dobře. Antonidas a zbytek mágů se zapečetili v Arkánní pokladnici s finálním protokolem. Jsou ochotni ji celou odpálit, jakmile by se ten řezník nebo zrádce Kel'Thuzad probourali skrze nás, dveře a magickou pečeť dovnitř.
Takže se zkusíme ubránit v chodbách a nenechat to dojít až tak daleko. Pokud by to tak bylo, už nás to nebude muset trápit.
Všichni do sklepení!" Narasi zavelela a skupina, čítající i několik elfů, vyrazila dovnitř, aby zaujala svou poslední obrannou pozici tam dole v živé skále, do které kdysi Pokladnici vytesali.
Nemuseli čekat dlouho.


Neodvratně jako konec všeho si pro ně došli: bělovlasý řezník i kostlivý zrádce s barvách Kirin Tor. Stanuli proti obráncům v chodbě a rytíř smrti jen pobaveně zvedl jeden koutek úst.
"Za okamžik mi budete všichni sloužit. Po dobrém, nebo po zlém."
"Do Pokladnice se dostaneš jen přes naše mrtvoly. A bude ti trvat celé dny, než prolomíš pečeť a roztříštíš její dveře," oznámila mu Narasi se zadostiučiněním, pak vrhla znechucený pohled na liche po jeho boku, jehož bezmasá tvář nemohla dělat nic jiného, než to, co obvykle: zubila se.
"A teleport ti nemůže, zrádče! Aktivovali jsme proti nim obrany."
"Od každého zámku ale existuje klíč," řekla v tu chvíli jedna z elfek jejího oddílu a pomalým krokem vyšla proti rytíři smrti a lichovi.
"Mal! Ne!" Narasi rázem ztratila své ledové sebeovládání.
Elfka se ohlédla přes rameno a trochu lítostivě se pousmála.
"Díky za ten večer, Narasi. Škoda, že skončil tak brzy," podala krystalový důstojnický klíč lichovi, který na její zlatou hlavu na okamžik položil svou kostlivou ruku.
"I tebe očekává život věčný, dar našeho Pána," pronesl pochvalně.
"Malicie!" zakřičela Narasi a strhla z ramene kuši, ale v ten okamžik již Kel'Thuzad aktivoval klíč.
On, rytíř smrti i zrádná elfka se ztratili v záblesku světla a pak zaslechli za dveřmi, které měli bránit, Antonidův hlas.

"Bolí mne se na tebe i jen podívat, Arthasi. Na to, co se z tebe stalo!"
"Pak mi dovol ukončit tvé utrpení, starče. Říkal jsem ti, že tvé směšné čáry mne nemohou zastavit!" hlas rytíře smrti měl temný a kovový podtón. Obránci se marně pokoušeli otevřít dveře a zrušit pečeť, zatímco zevnitř se ozvalo několik výbuchů kouzel a výkřiků bolesti.
"Medivhova kniha kouzel je celá tvoje, lichu. Vezmi si ji a padáme odsud, než se sem dostanou další z těch bláznů," Arthas zněl otráveně a zároveň, jako by si oddechl.
A přece i teď zněla v jeho hlase nervozita.
Magická obrana na dveřích byla náhle pryč, stejně tak kouzlo držící závoru a zámek.
Kirin Tor vtrhli dovnitř ve chvíli, kdy bělovlasý hodil po lichovi knihu vázanou v rudé kůži a zlatě, na jejíž deskách rozevíral křídla umně vyvedený černý havran.
Ještě z nich kapala krev starce, jehož tělo Arthas beze zájmu překročil, modře zářící runový meč v ruce.
Kel'Thuzad chytil knihu v letu a s chichotáním v ní hned začal listovat sem a tam, se stejnou radostí, jakou mívají děti, když dostanou novou hračku.
"Zdalipak ji arcimágova krev učinila mocnější?" zamyslel se rytíř smrti, a potom se zarazil při pohledu na obránce, kteří právě vtrhli dovnitř. Zašklebil se.
"Další potrava pro Mrazivý Zármutek. Jen pojďte, cítím, že hladoví."
"Není čas se zdržovat, rytíři, rituál musí za soumraku začít," zarazil ho kostlivý přízrak a kývl na zrádnou elfku Malícii, která s úsměvem zvedla ruce a nacvičeným gestem Dalaranských mágů je všechny přenesla pryč.

"Vysleduji ten teleport a zjistím, co chtějí s tou knihou," řekl jeden ze starších mágů, který přišel s nimi, seslal na sebe neviditelnost a zároveň začal kouzlit teleport.
Boj v chodbách a ulicích utichl. Měli, proč přišli... a stáhli se.
Přeživší ale měli neodbytný pocit, že tenhle útok ještě není u konce.
"Počkáme, s jakými zprávami se Dalar Dawnweaver vrátí. Ať chystají cokoli, nenecháme to být. Ale budeme si muset zavolat pomoc," řekla smutně Narasi, sňala z hlavy přílbu a pomalu došla k zabitým mágům a mrtvému Antonidovi. Těžko říci, jestli ji více zlomil pohled na starého arcimága, nebo vzpomínka  na zlý a vítězný úsměv té, které by ještě včera večer svěřila vlastní život.

Na tomto místě se obvykle scházela jen tajuplná Rada Šesti, a pokud sem kdy byl přizván někdo další, bylo to jen proto, aby se obhájil, nebo byl vyslyšen všemi najednou. Stejně tak zde až do Khadgarovy výpovědi týkající se Posledního Strážce všichni mágové obvykle halili své tváře, postavy, svou totožnost a hlasy tak, aby nebyly známy jejich skutečné identity.
Dnešního dne byla ale Vzdušná komnata útočištěm, kam se uchýlili pod Modeřiným velením, zatímco se snažila kontaktovat zbytek Rady a všechny spojence.
Zde je nemohl nikdo slyšet, vidět, napadnout. Isiel se trochu zachmuřila, když studovala šedé mraky a oblohu, která se rychle měnila a obracela kolem plošiny beze zdí, na které stanuli, jako by celý prostor popíral běžný tok času, nebo zde čas utíkal rychleji, než mimo Komnatu.
Narasi zvědavě otestovala botou šedou kamennou podlahu, pak poodešla od symbolu diamantu v jejím středu ke kraji plošiny a vítr jí hodil vlasy do tváře. Zadívala se dolů do bezedné hloubky pod sebou, jako by hledala známé obrysy či siluety Dalaranu. Neviděla nic, jen cáry mraků pohybující se téměř jako živé bytosti.
Hmm takže nejsou v té divné místnosti na samém vrcholu Citadely nad Fialovým salónkem?
Tak to asi prohrála pivo, když se naposledy vsadila o pozici Vzdušné Komnaty s turisty. Zatraceně!
Jednou rukou si uhladila vlasy, druhou opět zamračeně narazila helmu.
Dnešní den ji připravil o mnoho, včetně úcty k sobě samotné a svého odhadu ostatních smrtelníků. Ale jestli je šance tomu bělovlasému zmetkovi a hromádě levitujících kostí nakopat jejich chladné zadky, s radostí to pro Kirin Tor udělá, i kdyby u toho měla zemřít.
Ještě tak vrátit Malícii to bodnutí do zad. Jenže na bodání do zad nikdy neměla povahu. Zaskřípala zoubky a otočila se od kraje plošiny.
Vrátila se ke skupince neklidných mágů, kde Conjurus Rex právě všem podával vykouzlené občerstvení, žíznivě sáhla po doušku ledovcové vody, odklopila hledí helmy a upřela pohled na Isiel.
Její sestra stála s rukou položenou na divinačním orbu, vlasy rozcuchanými a dívala se na Moderu a toho, kterému dřív nemohla přijít na jméno, Zrzka Rhonina. Skoro vypadala, že se jim omlouvá.
"Krasus není nikde k zastižení," povzdechl si mág s ryšavou bradkou, "a když myslím nikde, bude to něco sakra vážného. Zmizel kolem doby napadení Quel'Thalas."
"Jeho dlouhodobé nevysvětlené absence byly zdrojem Antonidovy nevůle. A přesto, věřím, že se Krasus objeví v pravou chvíli a nenechá nás v tom. Ostatní elfové neodpověděli také?" Modera zamyšleně podala Isiel flakónek s tekutinou modré barvy.
Elfka na ni nevěřícně pohlédla, učinila odmítavé gesto a lidská mágyně přísně stiskla rty, pak se k ní naklonila, cosi pošeptala a nevypadala, že v čemkoli hodlá ustoupit.
Isiel rezignovaně zlomila voskovou pečeť flakónku a obrátila do sebe jeho obsah jedním douškem. Narasi si při pohledu na ni odfrkla a jedním zátahem vypila svůj pohár ledové vody. Patrně mělo jít ještě do tuhého, když i Isiel začíná polykat manové elixíry.

Konečně se vzduch kolem začal vlnit dalšími příchozími posilami, krom přeživších útoku.
Conjurus Rex se smutně zadíval na svůj vyprazdňující se tác ledovcové vody a manových štrůdlíků, pak očima přepočítal přítomné, povzdechl si a odběhl stranou, aby vyčaroval další občerstvení.
Modera na okamžik přimhouřila oči. Ano, i ona dnes vypadala unaveně, neupraveně a špinavě.
"Máme odpovědi. Brány byly uzavřeny, štíty opět zvednuty. Pozvu zástupce našich spojenců všechny k nám."
Během jejích slov se zablesklo a starý Dalar Dawnweaver se zhmotnil vedle Rhonina.
V dalších třpytivých odlescích se objevili lidé se zbrojemi a tabardy z Lordaeronu, Stormwindu i Gilneas, elfové se znaky zlatého lístku a rudého fénixe na prsou, trpaslíci.


Dalar Dawnweaver rozechvěle předstoupil před shromážděné.
"Oba zrádci připravili vyvolávací kruh nedaleko v kopcích, mohu určit přesnou polohu jejich tábora. Začali za pomoci poslední Medivhovy knihy sesílat komplikovaný rituál, který nevěstí nic dobrého. Spolu s nimi tam byl jakýsi démon, snad Pán Děsu. Mluvili o nějakém Znesvětiteli."
"Myslím, že není třeba hovořit v hádankách, je nám známo, kdo se honosí tím titulem a již jednou okusil povrch Azerothu: Man'ari Archimonde," řekla Isiel a kolem na okamžik zavládlo ticho. Vzápětí se opět ozval šepot shromážděných.
"Pak jsme jen přestupní stanicí před Hyjalem a Studnicí Věčnosti, kterou ukrývá Nordrassil," pronesl známý hlas, který Isiel přiměl sebou trhnout a otočit se.
Aethas Sunreaver, doprovázený skupinou elfů s tabardy zpodobňujícími fénixe, se zastavil, rozkročil na místě a založil si ruce na prsou. Přelétl zářícíma očima celé shromáždění.
Zachvěla se a hledala očima kolem, ale neviděla Theraldise, ani Vaela.
Zato válečník Maladath jí věnoval zdvořilou poklonu, ale jeho pohled byl vše, jen ne zdvořilý, jako by ji svlékal očima. V uctivém gestu si přitiskl ruku na rty, pak na srdce, než se narovnal, aniž by od ní odtrhl oči.
"Můj Princ sice odstoupil ze svého postu v Radě šesti, ale poučen chybami našeho milovaného padlého Krále nechce nechat Quel'Thalas znovu odříznut, bez spojenců a včasných varování. Ambasadoři byli vysláni do všech zemí bývalé Aliance, kde je možno doufat v úspěchy jednání. Dnešek však není časem na politiku a intriky. Jsme zde, abychom pomohli. I když jsou elfí mágistři oslabeni-"
"- ostatní z nás prahnou po tom, aby se mohli pomstít Pohromě za krev těch, které jim vzala," přerušil ho Maladath, což mu od Aethase vyneslo zamyšlený a zamračený pohled.

Modera se na elfy unaveně a ulehčeně usmála, pak se poklonila ostatním přítomným.
"Dobře tedy. Patrně jste již všichni pochopili, že Arcimág Antonidas... přinesl oběť nejvyšší. Světlo hýčkej jeho duši. Děkuji trpaslíkům i přeživším rytířům Lordaeronu, hraničářům z Quel'Danil a jednotkám Vereesy Windrunner, stejně tak elfům z Quel'Thalas, že zkusí vyvolávací rituál spolu s námi přerušit. Ve jménu všech, kteří dnes padli, aby zlo nevstoupilo do našeho světa...
V této komnatě plyne čas rychleji. Jakmile ji opustíme, musíme soustředit náš útok na jeden cíl: přerušit Kel'Thuzadův rituál. Získat zpět knihu... za každou cenu. Světlo veď naše zbraně a naše síly!"
Stárnoucí kouzelnice domluvila, pak otevřela portál zpět do města.

Narasi položila před průchodem ruku v kovové rukavici na Isielino rameno. Obě věděly, že na to zůstaly samotné, ale hrdě zvedly hlavy a jejich oči se potkaly.
"Hira?" optala se Isiel s obavou.
"Odplula s Proudmoore do Kalimdoru," Narasi se pousmála a zaklapla hledí přílby. "zůstaň s elfy, Isiel. Budu tak vědět, kde jsi," řekla a odešla portálem mezi prvními.
Isiel se obrátila k Aethasovi, který při pohledu na ni netajil úlevu i trochu hněvu.
"O útoku víme díky Vaelovi a vašemu kousku. Princ posvětil naši cestu sem svým souhlasem, ale vy, Isiel, jste svým odchodem porušila starý králův zákon a dala špatný příklad pro sin'dorei..."
"A Theraldis? Nepřišel s vámi?" optala se netrpělivě.
"Isiel, Princův hněv je ničím proti hněvu magistra Silversun. Byl pověřen jednáním se současným velitelem aliance v Lordaeronu, který je proslulý svou netolerancí vůči elfům. Hádám, že ani to mu na smířlivosti nepřidá. Ale pojďme, písek v hodinách osudu se téměř přesypal."
Ah jistě, nemohl to říci méně dramaticky, jako by dnešní den nebyl jeden z nejhorších, který kdo z nich kdy zažil.
"Je mi líto Araniona," dodal tišeji a nezvykle použil křestní jméno jejího otce. Zastavilo ji to uprostřed kroku a přimělo ohlédnout se.
"Je mi líto Antonida," doplnila jeho slova svými. Tichý pohled do očí, plný bolesti, rychlý stisk ruky a oba vykročili k portálu z Komnaty. Jenže v cestě opět stál ten arogantní mladý elf v těžké zbroji.
"Položím život za vaše bezpečí, Isiel," prohlásil Maladath, jako by se prostě rozhodl zkazit vše, i jejich sdílenou bolest.
Isiel raději prošla pryč jako první, zatímco Aethas elfa varoval, ať se drží stranou.
Sotva vstoupili na půdu Dalaranu, pocítili to všichni, nejen mágové.
Jako by země sama duněla a syčela bolestí.

Věže Dalaranu ještě stále odrážely světlo soumraku po tom, co slunce zapadlo za vrcholky hor. Leskly se zlatými a fialovými tóny, stále se vznešeně a majestátně třpytily proti stmívající se obloze, zatímco ulicemi tam dole tekla krev.
Mnoho mágů, co mu ještě před pár hodinami zuřivě kladlo odpor, nyní bojovalo proti svým vlastním... i když většina z nich se nedala použít jinak, než jako krmivo pro ghůly, tolik je Pohroma rozsekala na kusy.
Byl... rád, že tam nebyla.
A byl ještě radši, že za těch pár hodin dokázali mágové najít spojence a teleportovat na něj a Kel'Thuzada, jehož staré kosti slíbil ochránit, celou armádu.
Trpaslíci s gryfy, rytíři se zástavami jeho mrtvého otce...
Frostmourne hladověl. Frostmourne zpíval.
Skutečný boj byl to pravé, co potřeboval, zatímco se ten nafoukaný kostlivec věnoval rituálu.
Cokoli, co by odtrhlo jeho mysl od myšlenek na onu poslední slabost, co ho poutala ke světu živých i jejich nepříjemně tlukoucích srdcí. Ten zvuk... ho tolik děsil. Naplňoval jeho uši tak, že neslyšel nic jiného, když byli živí kolem.
Nebyla tam. Nepřišla mu promluvit do duše. Nezkusila ho zastavit svými vodními elementály.
Také dobře. Nemrtvou z ní udělá příště, Král Lichů jistě ocení její magický talent, pokud se z něj po oživení dokáže zachovat alespoň zlomek.
A pak už je přeci nikdo nikdy nerozdělí.
Pobídl kostlivého koně proti bývalým spojencům a přátelům a cítil už jen zadostiučinění, jak se runový meč zvedal, klesal, protínal plátové zbroje stejně snadno jako maso, tančil, zpíval a hodoval na duších padlých.

A pak... jak rituál pokročil, obloha změnila barvu do ruda a bariéry mezi světy a Netherem se ztenčily. Dostal nečekané posily.
Z nebe s ječením začaly padat balvany hořící zeleným plamenem, jako komety s ohnivými chvosty. Mágové neobstáli proti helhoundům s chapadly, kteří z nich s takovou chutí vysávali manu.
Zbytek obránců Dalaranu patrně pochopil, že neuspěli, zazněl zvuk ústupu zatroubený na roh, pak otočili gryfony, oře, dragonhawky... stáhli se do bezpečí za své hradby a brány.
Mohl je rozdrtit teď a tady. Možná to byla vzpomínka na ni, co ho zastavilo. Možná zklamání, že nepřišla a neukázala mu v boji, že pravdu měla ona.
Místo toho jen zvedl ruku v kovové rukavici a to jednoduché gesto stačilo, aby se celá Pohroma zastavila jako jeden muž... a stáhla zpět do tábora, kde Kel'Thuzad div nelíbal zemi před vyvolávacím kruhem, který konečně po tolika hodinách opustil.
Nad zvuky ustupujících jednotek Dalaranu, Pohromy i Kel'Thuzadovo úlisné olizování neexistujících bot zazněl hlas, jehož hluboký tón všem rozezvučel snad i kosti v těle.
"Třeste se smrtelníci a zoufejte, protože Osud sám vstoupil na tento svět!"


Arthas otočil kostlivého oře a pak přitáhl otěže a zastavil ho dost daleko na to, aby celou scénu mohl nerušeně pozorovat. Zvědavě zkoumal pohledem obřího démonického Pána, kterého Kel'Thuzad svým rituálem vyloupl z Netheru jako pecku z broskve.
Kde se vzal, tu se vzal, najednou zde opět byl Tichondrius, jako vždy až ve chvíli, když bylo po všem boji a nebezpečí. Plazil se před eredarským pánem, který byl k nepřehlédnutí nejen pro svou výšku a obrovitost.
Archimonde měl silné svalnaté tělo s mohutnými svaly na rukou, úzkými boky a kozlíma nohama, které se ohýbaly dozadu. Spárkatá kopyta se bořila do půdy Azerothu. Jeho kůže byla modrošedá a z hranaté brady mu plandala dvě podlouhlá chapadla, ale tou nejděsivější a nejpoutavější částí jeho protaženého obličeje byly jeho oči. Zářily nezdravou zelení a pohrdavě se upřely na Tichondria.
Ona strašlivá a zároveň děsivě nádherná bytost byla zakována v zlatě zářící zbroji zdobené lebkami a hrozivými bodci. Byl tak obrovský a těžký, že se země zachvěla, kdykoli učinil krok.
"Můj lorde Archimonde, všechny přípravy byly dokončeny," blekotal Tichondrius podlézavě jako ten poslední služebníček.
Eredar se dokonale ovládal, snad jen škubající se ocas prozrazoval jeho skutečné emoce a podrážděnost, která jinak neprosákla jeho klidným a kontrolovaným vystupováním.
Znovu promluvil a znovu jeho hluboký hlas rozechvěl vnitřnosti všech kolem i zemi pod jejich nohama.
"Skvěle, Tichondrie. Protože mi už Král Lichů není k ničemu, Pohromu nyní povedet vy, Páni děsu," pohrdavým kývnutím odeslal nižšího démona, Tichondrius se jen potěšeně poklonil a zamnul si pařáty.
"Jak si přejete, lorde Archimonde!"
"Zakrátko dám rozkaz k zahájení invaze, ale nejdříve...," Archimonde blýskl očima k siluetě Dalaranu, která se pomalu utápěla v milosrdné náruči soumraku dole pod nimi, "nejdříve z těch bídných mágů udělám příklad pro všechny... rozdrtím jejich město na prach historie!" jeho pěst se rozzářila, jak ji zaťal, snad aby podtrhl svá slova.
Odkráčel, pyšný a s napřímeným tělem, jeho kopyta drtila zem každým krokem a zlatá zbroj odrážela růžovou a levandulovou barvu oblohy, jak den pomalu skomíral.
Tichondrius ho následoval, stále v úslužné pokloně, zatímco  Arthas mistrně ovládl hněv a šok, které se ho zmocnily po jeho slovech. Vydržel počkat dokud se oba démoni nevzdálili z doslechu, než se otočil a vybuchl na liche.
"To musí být vtip! Co se teď stane s námi?"
"Buď trpělivý, mladý rytíři smrti, Král Lichů předvídal i toto. Možná máš v jeho velkém plánu ještě nějakou roli," Kel'Thuzad zněl... pobaveně. Ze všech možných...
"Hádám, že tě čeká daleká cesta do Starého Světa," lich si podepřel lebku kostlivou rukou a fascinovaně pozoroval dění nedaleko od nich, kde eredar poklekl, aby drápem vyryl magickou pečeť do vyschlé půdy. Po chvilce sejmul svou hlavu z ramen a kostlivýma rukama ji zvedl výš, jako by tak získal lepší výhled.

Arthas zaskřípal zuby
Pokud si kdokoli - ať démoni nebo sám Král Lichů - jen na jediný okamžik myslel, že Arthas Menethil je nástroj, který použijí, a pak odhodí, když pro něj nemají použití, brzy jim všem ukáže omyl jejich úsudku
Udělal toho příliš, ztratil toho příliš a odřízl ze sebe samotného příliš, aby ho někdo jen tak odhodil bokem a vynechal z historie.
Mají za to, že ho ovládli a přetvořili, jak předvídali a plánovali. Že o něm tuší vše.
Nemohlo to vše být pro nic za nic.
A nebude to vše pro nic za nic. Dojde až na samotný konec.


"Takže je konec?" Narasi shodila předloktím z hlavy helmu a chvilku lapala po dechu v předklonu, než se napřímila. "Proč mám pocit, že ten ústup ze všech nejvíce zklamal trpaslíky?"
"Konec? Ne. Ale je nás málo. Přežijeme tento boj, abychom bojovali v dalším, přidáme se k těm, kteří budou připraveni i na Archimonda," řekl jeden z lidských rytířů, zatímco péřový chochol na jeho helmě ještě stále hořel felově zeleným plamenem.
Trpaslík z Wildhammerů pobídl svého gryfa blíž, pak rytíři uhasil hlavu a podal mu svou čutoru. Následovalo zcela předvídatelné přidušení pálenkou, kašel a krkání.
Aethas si při pohledu na trpaslíka a lidského rytíře jen bezmocně vydechl a svěsil ramena.
Jejich útok nedocílil ničeho - byli žalostně přečísleni a kdokoli, kdo padl na jejich straně, posílil nepřítele.
"A kam to bude? Kde najdeme velitele, který obstojí proti Plamenné legii? Teleport do Kalimdoru? Nebo Stormwind? Nebo zpět k Temnému Portálu na jihu?" optal se co nejklidněji.

"Nemyslím," ozvalo se chladně z místa kousek od nich, kam byly obvykle svedeny dálkové teleporty. Byla to elfština a zněla zatraceně povýšeně... a povědomě.
Isiel nejdříve strnula a zčervenala, pak se rozzářila a vzápětí zbledla. Ohlédla se a úsměv z její tváře se dočista vytratil.
Aethas se nepohodlně zavrtěl a otočil, když poznal hlas Theraldise Silversun.
"Myslel jsem, že dlíte v Silverpine a vyjednáváte s maršálem Garithosem, magistře," poznamenal trochu studeně, "povely jsme dostali oba ve stejnou chvíli."
"Velkomaršál vzal jednání za ten kratší a snad prospěšnější konec," Theraldis trochu ohrnul horní ret, ale jinak se na všechny tvářil cize, jako by přišel o veškerý smysl pro humor.
"Je mi to nezměrně líto, ale budu vás muset všechny zatknout za napomáhání zběhovi, jakkoli se má pravomoc netýká trpaslíků ani lidí: hovořím ke zde přítomným elfům."
"Napomáhání... zběhovi, co, prosím?" Narasi nechápavě pozorovala magistra a jeho ozbrojený doprovod. Momentálně přečísloval je všechny, jak se sešli v prostoru hlavní brány.
"Isiel se vám nezmínila, že opustila Princův doprovod bez vysvětlení v době, kdy jsou stále ještě v platnosti doktríny krále Anasteriana, zakazující elfům vměšování se do záležitostí mimo Quel'Thalas? Jakékoli takové jednání je klasifikováno jako zrada národa, který prošel těžkými zkouškami."
Ne, pletli se, on se netvářil cize. Vypadal pobaveně a náhle měl na tváři téměř sadistický úsměv.
"To nic nemění na tom, že princ vyslal arcimága Aethase i válečníky na pomoc volajícímu Dalaranu," ozval se válečník Maladath, který po celou dobu ofenzívy mágů hlídal právě Isiel a dosud se od ní nevzdálil. Při pohledu na něj se Theraldis široce usmál. Bylo to asi tak milé a upřímné, jako když se na vás usměje tygr, který prostě jen ukazuje zuby.
"To ale nemění nic na faktu, že první povinností při setkání se zrádcem a hledanou osobou je předat ji zpět spravedlnosti, které se vyhýbá, že? Pak mi tedy odpusťte mou smělost, když nás všechny přemístím do budovy Soudu," magistr zvedl ruce, pak je spojil před sebou v gestu hromadného teleportu a obraz Dalaranu se jim rozmlžil před očima.
"Kurdě," poznamenal trefně jeden z trpaslíků, když i s lidmi osaměli v prostoru brány. Kašlající rytíř mu vrátil čutoru pálenky a lapal po dechu.
Země pod jejich nohama se zachvěla, zasténala a zahučela. V klenbě brány nad nimi se objevila trhlina. A pak, jako by se pevná půda změnila ve vodu.


Země duněla a rachotila. Naříkala a praskala. Kostlivý oř sebou neklidně trhl a zvedl přední kopyta do vzduchu, jako by s ní chtěl přerušit kontakt, a jeho jezdec rychle vzhlédl k městu mágů.
Věže touto dobou dne bývaly nádherné, jak pamatoval... a dnešní večer doopravdy nebyl jiný, nehledě na to, kolik duší runový meč pohltil a kolik krve se vsakovalo do trávy a odtékalo kanály do kobek pod Dalaranem. Věže i věžičky se pyšně třpytily a skvěly v odstínech prohlubujícího se soumraku, jak se na nich rozsvěcela první magická světla... ale zatímco je pozoroval, to hluboké dunění a praskot začaly sílit.
Špice nejvyšší a nejkrásnější věže ve městě náhle padla, pomalu a nezadržitelně se kácela a hroutila dolů, jako by celou výšku věže sevřela obrovská neviditelná ruka.
Fialová citadela.
Jako by nářek stovek hlasů dolehl až sem. Směs bolesti, hněvu, frustrace ale přehlušil zvuk destrukce, tak hlasitý, že i rytíř smrti zkřivil tvář bolestí, zatímco budovy začaly jedna po druhé padat.

Nedokázal odtrhnout oči od té strašlivé podívané.
Silvermoon... byl těžce získanou trofejí, která ho stála mnoho času a sil.
Tohle... byla v tom nenucenost, lenost, pohodlí.
Archimonde by mohl vyhladit všechna města lidí, i ta největší, a ani by u toho nemusel být, jak se zdálo.
Nevěřícně si odfrkl během té přehlídky moci, a pak se zadíval na Kel'Thuzada. Něco v tom, jak se lich třepetal ve vzduchu, mu naznačilo, že se mnohem víc dozví, až oba démoni odejdou.

Pro vaši potěchu včetně fonetiky a překladu.


Azhir uthar nutarus. Azhir mudas ethanul. Dalektharu il dask daku. Riftuuz e thara samanar utamus. Elas umanes azarathan rakas ibna. Belanora mordanos nenaar ila mornu farlos kada.

Nechť tato jizva značí první úder smrtelnému světu.
Z této pečeti povstane zkáza lidí, kteří se, ve své aroganci, pokoušeli vládnout nášemu ohni jako by jim patřil.
Slepě budovali svá království na uloupeném vědění a domýšlivosti.
Nyní je stráví tentýž plamen, o kterém věřili, že ho ovládli.
Nechť ozvěny zkázy zní dlouho tímto bídným světem, v uších těch, co žijí. Ať je slyší a zoufají si.

---

thalassian:
anar'alah belore = u světla slunce
kim'jael = krysa
ann'da = tati, otec
shorel'aran, alah'dorei = sbohem, dítě světla

Godfrey sídlil v bývalé ložnici barona Silverlaina, původního pána Shadowfangu. Arcimág Arugal si tam po obsazení hradu zřídil pracovnu a Godfrey ho v tomhle následoval. Jeho hlavní stan v nejvyšším patře věže však byl prázdný. Hlídač a Natasha stáli u vyvrácených dveří a mračili se na prázdný oblouk, který po nich zbyl.
„Nelíbí se mi to,“ zašeptala Natasha. Hlídač přikývl.
„Mně taky ne, ale co jiného nám zbývá?“
„A co když dopadneš jako Carlo?“ Usmál se na ni.
„Je jen jedna možnost, jak to zjistit,“ prohlásil, zhluboka se nadechl a vstoupil do ložnice.
Neopatrně šlápl do kupičky sena, kde se skrývala past. Okolo nohy se mu utáhlo oko a důmyslný mechanismus vytáhl Hlídače nahoru, takže teď visel hlavou dolů asi metr nad zemí. Vykřikl a zaškubal sebou, avšak Natasha se dokázala udržet zticha. Naštěstí.
„A já si myslel, že na něco tak primitivního neskočíš,“ uslyšela Natasha hlas lorda Godfreyho, který stál za rohem a čekal. Hlídač tasil meč, ale visel směrem k Natashe, takže by se lordovi nemohl nijak bránit.
„Jakkoli bych se ti rád pomstil za zamření mých prvních plánů, pořád tu ještě někde běhá ta holka. Neboj se, až ji najdu a vyřídím, postarám se o tebe vpravdě královsky,“ zasmál se hlasitě Godfrey.
Natasha se přitiskla na stěnu. Lord ji neviděl a to bylo jen dobře. Ozvalo se cvaknutí pistolí, lord obešel Hlídače a chtěl vyjít ven ze svého brlohu. Hlídač po něm nejspíš párkrát mávl mečem, ale Godfrey ho uklidnil ranou loktem. Natasha se přikrčila a jakmile se za rohem objevila krempa lordova černého klobouku, vší silou, kterou měla v pažích, udeřila pod krempu.
Godfrey zaskučel, chytil se za masku, takže nemohl čapnout Natashu, která mu proklouzla doslova pod rukama. V poslední chvíli skočila za převrácenou skříň, protože Godfrey se vzpamatoval pozoruhodně rychle. V momentu, kdy se skrčila za skříní, zazněl výstřel a kulka z Godfeyho pistole ze zaryla do kusu nábytku. Vztekle vrčel a očima pálil místo, kde se Natasha schovávala.
„No tedy, na tom vyjednávání jsi nevypadala ani zdaleka tak schopně,“ vrčel, ale v jeho hlase zněl i náznak obdivu. Tasila meč, i když si nebyla jistá, co s ním bude dělat, protože Godfrey stál dost daleko od ní a než by k němu doběhla, provrtal by ji skrz naskrz.
„Škoda, že ses k nám nepřidala dobrovolně. Polez ven, stejně nemá cenu vzdorovat.“ Natasha po něm hodila úlomek většího kamene, který nahmatala pod rukou. Zaječení jí dalo najevo, že ho trefila, ale nijak to nepomohlo. Zazněly dva výstřely a skříň sebou povážlivě škubala.
Rozhodla se to risknout a využít toho, že Godfrey musí přebít, takže vyběhla co nejrychleji ze své skrýše. Hlídač se celou dobu pokoušel zbavit se oka na své noze, ale bez výsledku. Natashu velmi nemile překvapilo, že když běžela k masivnímu stolu ještě po baronu Silverlainovi, proletěly okolo ní ještě čtyři kulky. Převrátila stůl, opřela se o spodní část desky a rychle oddechovala. Co to ksakru bylo za pistole, že se nemusely přebíjet? Měla jediné štěstí, že ji ani jednou nezasáhl. Godfrey se skřehotavě zasmál.
„To je vynález, co? Vlastní výroba. Víš, původně jsem chtěl vyhubit jen Opuštěné a psy, ale tvoje nezdolnost jasně ukazuje, že i čistí lidé jsou hrozba. Poděkují ti, až zjistí, že mohli být ušetřeni, ale ty jsi musela bojovat.“
Natasha horečně přemýšlela. Už pochopila, že s mečem je bezmocná a tak ho schovala. Pak si všimla ještě jedné pistole, která ležela na Godfreyho pracovním stole. Vydechla a znovu rychle vyběhla. Godfrey to úplně nečekal, proto nestřílel tak přesně. Natasha popadla pistoli, aniž by si toho její majitel všimnul a skočila za lordovu velkou postel s roztrhanými nebesy.
„Pozoruhodné,“ hvízdl Godfrey. Hlídače peroucího se s pastí si nevšímal, nebyl pro něj žádná hrozba, místo toho konečně přebil a přecházel volným krokem ke své posteli.
„Řekni mi, proč se tak snažíš? Porazíš nás jednou, zas povstaneme. Zničíš jeden plán, vymyslíme další. Ztratila jsi všechny své blízké, všechny přátele. Věk lidí už skončil. Budoucnost patří nemrtvým a nic ji nezastaví. Ale stejně se pereš, stejně kopeš. Proč?“ Natasha pevněji sevřela ukořistěnou pistoli.
„Protože někdo bojovat musí!“ vzkřikla Morrisovu poučku, vztyčila se a několikrát vystřelila. Spíše díky štěstí než díky umu lorda dvěma kulkami zasáhla: jednou do pravého lokte, druhou do levého stehna.
S překvapeným a bolestným výkřikem pustil pistole, klesl na kolena a zíral na Natashu, která ve chvíli, když už jí od něj nehrozilo nebezpečí, vylezla zpoza postele a s napřaženou pravou rukou, ve které svírala pistoli, k němu směřovala.
„Asi jsem tě podcenil,“ uchechtl se Godfrey. Natasha se zastavila na krok od něj a zamířila z několika centimetrů na lordovo čelo. Nebránil se, jen čekal.
„Nejsi první,“ zamračila se Natasha a zmáčkla spoušť. Výstřel, břinknutí oceli o podlahu a mrtvé tělo posledního pána Shadowfangu. A pak Natasha uslyšela zvuk, který skoro zapomněla: potlesk. Hlídač pustil svůj meč na podlahu a začal obdivně tleskat.
Natasha se na něj podívala, ale v její tváři nebyla ani radost ze smrti Godfreyho, ani úleva, že to všechno má za sebou. Zahodila pistoli do rohu a šla Hlídačovi pomoct dolů. Přesekla skrytým nožem lano, takže Hlídač dopadl rovnou na zem, ale stihl nastavit ruce, čili jeho pád nebyl příliš tvrdý. Vstal, sebral svůj meč a schoval ho do pochvy. Z jeho rudého obličeje se krev pomalu začala rozlévat zpátky do těla.
„Děkuju,“ řekl. „Povím ti, něco takového jsem ještě…“
„Prosím, nemluv o tom,“ zastavila ho Natasha se zdrceným výrazem ve tváři. Kývl.
„Co uděláme teď? Vrátíme se do ležení?“ zeptala se.
„A co si přečíst ten vzkaz od Ravenholdta? Kdo ví, jaké měl plány a třeba v něm bude i něco užitečného.“
Natasha vytáhla zmuchlaný papír, jedinou památku na Carla, a dala se do čtení.
„Carlo Aurelie.
Tvé cíle ti byly vyjasněny v plném znění, přesto jsou zde ještě jednou uvedeny, aby případný nálezce padlého těla mohl dokončit kontrakt.
Zaprvé: Baron Bartholomew Ashbury- účast na spiknutí, velzrada
Zadruhé: Lord Adam Walden- účast na spiknutí, velezrada
Hlavní cíl, Zatřetí: Lord Vincent Godfrey- velitel spiknutí, velezrada, králoúnos, válečné zločiny
Toto jsou cíle, které s Tebou byly probrány. Objevili jsme však zrádce ve vlastních řadách, dvojitého agenta, který bude Tvým čtvrtým cílem po eliminování všech předchozích.“ Natasha přečetla čtvrté jméno a ruce se jí roztřásly.
„Začtvrté: Lord Hiram Creed.“ Musela přestat číst. Hlídač převzal seznam a četl dál.
„Creed není tím, čím se zdá být. Pamatuj na to, až se s ním střetneš. U Natashy Morrisové, té dívky, která jde s tebou, jsme zpozorovali známky pokročilé zkaženosti Creedem. Nejspíše si ji vybral jako nástroj své manipulace. Nevíme, jak moc jí zkaženost prostoupila, ale pokud bude třeba, zabij ji.
Hodně zdaru ve Tvém lovu.
Podepsán velmistr pro věci zlodějské, Farhrad.“
„Hiram…že mě ovládal jako loutku?“ řekla nevěřícně Natasha, když znovu popadla dech. „To nemůže být pravda.“
„Bojím se, že to pravda je, Natasho,“ sklonil hlavu Hlídač. „Nepřišla sis v jeho přítomnosti nějak jinak?“
„Když o tom přemýšlím,“ neměla daleko k pláči. „Vždy, když byl poblíž, bláznivě jsem ho milovala. Ale jakmile jsem na něj neviděla, moje city vůči němu ochladly.“ Hlídač zbledl.
„Tohle že se dělo? Natasho, asi vím, co je Creed zač, protože něco takového svedou jedině…černí draci.“
„Černí draci? Chceš mi říct, že Hiram je ve skutečnosti černý drak?“
„To nevím, ale je to vysoce pravděpodobné. Řekl bych, že bychom se měli vrátit do tábora a varovat ostatní o Creedově skutečné podstatě,“ řekl naléhavě Hlídač.
„Ne,“ odmítla pevně Natasha. „Jestli je to tak jak říkáš, klidně si je varuj, ale já je s tebou přesvědčovat nebudu.“
„A co teda budeš dělat?“
„Já? Já toho parchanta půjdu rovnou zabít.“

"Hmm, je tu hezký výhled, i když trochu málo hor," Narasi se odvrátila od balkónku, který vedl na jihovýchod a ukazoval tak nezasaženou část Eversongských lesů a chladnou krásu Zlověstného moře. Ohlédla se po Isiel, která se snažila soustředit nad otevřenou knihou, hořícím kahanem, pár ampulemi s lektvary, krystaly poskládanými v kruhu a několika nákresy.
Dřív nebylo potřeba tolik reagentů k výzkumu, zdálo se jí. Nebo se prostě teď věci u elfů... krvavých elfů, opravila se v duchu, změnily.
Zklamaně prstem cinkla do několika krystalových soviček na parapetu, ani jedna se nepohnula, aby jí ťuknutí oplatila.
"Každý výhled se brzy omrzí, když ho nelze změnit," odvětila Isiel suše, aniž by vzhlédla od své práce.
"S tím nezbývá, než souhlasit, sama dávám přednost výhledu na Alteracké hory, ledovce a jezero Lordamere. Je zde příliš mnoho tepla, světla a vůní proti našemu divokému jihu. Skoro se divím, jak se dokážeš soustředit. Jako by tu věčně bylo jaro ve vzduchu," pokračovala Narasi uvolněným tónem, ale do tváře se jí pomalu vkrádala starost.
Nejen, že Isiel vypadala, že ji vůbec neposlouchá. Ta její bledost, kterou pozorovala již před časem v Dalaranu, tehdy, když začaly její noční můry, zesílila. I její plavé vlasy byly čím dál světlejší.
"Na čem to pracuješ?" optala se s hraným zaujetím pro magické titěrnosti.
Isiel se narovnala, jako by ji konečně začala vnímat. Prohlédla si ji od hlavy k patě.
"Detekční zařízení proti nemrtvým. Něco, co doplní mechanická zabezpečení a automaticky aktivuje inženýrské pasti, pokud se přiblíží Pohroma či jiný druh nemrtvého. Nahradí to elfy ve stráži, aby se mohli věnovat jiným činnostem. Učíme se šetřit vojáky i magií.
Propojovat arkánu s... technikou a důvtipem, jak již kdysi započal Grand Magistr Rommath. Něco, čím bychom před nedávnem pohrdali. Čím by jistě pohrdala Hira."
"Tebe to vážně baví," protáhla Narasi nechápavě. "Ženy mívají i jiné koníčky, nejen práci."
"Je to nutné, prospěšné národu a důležité," odvětila Isiel přísně, "a z mých radostí zde již zbývají jen výlety s Cloudwingem, které jsou, jak jistě víš, mimo mé možnosti. Mám se snad učit vyšívat?"
"Chápu tvé rozhořčení, ale Princ i generál Theron rozhodli moudře. Navíc zajisté určili dobu, kdy tvé domácí vězení skončí," dala si ruce v bok a pokusila se zatvářit přísně.
"Ah, ano, jistě. Mé domácí vězení bude ukončeno dnem, kdy se já a magistr Silversun usmíříme. Rovnou mohli říci, že to je na doživotí."


Narasi polkla smích i vtipnou poznámku, namísto toho se chystala říci něco jiného, ale v tom se opět ozvalo zaklepání na dveře... za celou dobu její návštěvy to bylo tak šesté, sedmé. Jistě to je zase nějaká nastrojená elfí dáma s otázkou, zda náhodou magistr Theraldis Silversun...
"Bylo by mnohem snazší se soustředit na práci a studium, kdyby mi určili pro výkon trestu jiné místo," zavrčela Isiel a ukázala na dveře, které se po jejím magickém gestu rozlétly dokořán.
Elfka se složitým účesem, přehnaně zdobena šperky ve vlasech, na ouškách i kotnících, zůstala stát na prahu. Nevěřícně pohlédla dovnitř přijímacího salónku na sestry Snowdawnovy.
"Oh. To bude omyl. Měla jsem za to, že je zde apartmán magistra Silversun, omlouvám se za vyrušení," zakvokala poplašeně.
"Ano, jste v jeho apartmá, přejete si uvést, nebo mu necháte vzkaz?" Isiel ledově pozorovala rázem nejistou cizí dámu a Narasi za jejími zády činila varovná gesta, kterými elfku vybízela k rychlému úprku.
"Jen... jsem se chtěla optat, zda ještě stále trvá na tom, že neposkytuje soukromé douč...," elfka konečně pochopila, co je pro ni dobré, poklonila se a rozpačitě vycouvala, "raději se zkusím domluvit s magistrem Astalorem Bloodsworn, shorel'ar-," dveře se jí zabouchly před obličejem, když Isiel stiskla pěst v mystickém gestu.
"No, to bych vám doporučila. Al diel shala," zavrčela, bledá hněvem, a pak se rozčíleně otočila na Narasi.
"To byla za dobu mé návštěvy pátá nebo šestá, že?" elfka ve zbroji se znaky Kirin Tor se opřela bokem o Isielin provizorní pracovní stůl. Vlastně to vypadalo jako herní stolek pro šachy nebo karty, na kterém si její mladší sestra zřídila laboratoř.
"Sedmá. Ta, co donesla poštu, byla také jednou z nich. Theraldis tím soudním procesem se mnou a nedobrovolnými hosty z Dalaranu patrně vzbudil ve městě víc vášní, než tušil," Isiel ovládla svůj výraz a vrátila se ke stolku, "i tak by od něj bylo minimálně slušné, kdyby svou pracovnu přenechal mně... a sám vyhazoval své ctitelky zde u hlavního vchodu do bytu. Nebo je třeba vyslyšel."


"On je stále zavřený v pracovně? Tím myslím... neviděla jsem ho ode dne toho rozsudku," Narasi zvedla obě obočí najednou a trochu protáhla obličej.
"Ani já ne," Isiel se na ni nedívala a znovu se probírala listinami na stole.
"Je si vědom toho, že váš trest skončí až okamžikem, kdy se dokážete usmířit? Počkej.
On tam i... spí?" Narasi tušila, že se ptá dost zbytečně.
"Myslím, že se sluchem a pochopením elfštiny neměl nikdy problém. Takže ano, je si vědom podmínek, za kterých naše společné domácí vězení skončí..., ale patrně nemá zájem k tomu konci ničím přispět," Isiel zvedla proti světlu dopadajícímu z balkónku dvě ampule a pečlivě z jedné začala odměřovat kapky modré tekutiny do druhé. Šeptem u toho počítala.
"A oba jste tak paličatí, že budete raději trčet zavření v jednom bytě, aniž byste spolu promluvili jediné slovo?! Jsou to již celé týdny, Isiel! Navíc ho to stálo i pozici ambasadora a Princova rádce."
"Neměl s sebou brát i elfy z Kirin Tor proti jejich vůli," jedna ruka se trochu zachvěla, přestala tedy na chvíli s počítáním a zadívala se na Narasi.
"Jakkoli bylo jeho jednání zkratkovité a motivace trochu pomýlená... zachránil nám život. Dalaran se rozpadal na prach. Vlastně bylo zajímavé podívat se konečně sem na sever, i když tu na nás většina místních hledí jako na zrádce. I tak je ale na čase se vrátit na jih.
Podle toho, co vzkazovala Modera, Dalaran byl srovnán se zemí a obsadili ho nemrtví, než démoni odtáhli likvidovat další města a osady v jejich cestě... a řezník Menethil se vrátil na sever do říše, kterou 'zdědil'.
Kirin Tor ale přežil. Ansirem, Modera, Rhonin i další volají zpět všechny, kteří chtějí obnovit náš domov.
Hovoří se také o bitvě proti Legii, která se chystá v Kalimdoru, o spojencích, které si vyžádala Proudmoore. Je toho hodně co dělat, dost míst, kde začít znovu, nejen... zde. Arcimág Sunreaver dostal požehnání převzít prozatím Princovo místo v Radě Šesti, protože Kael'thas prý nechce opakovat otcovy chyby.
Pozvala bych tě s námi a Aethasem zpět do Dalaranu, ale patrně dáváš přednost tomu, trávit čas domácím vězením," neodpustila si špetku jízlivosti.
"Hira bude také bránit Hyjal?" optala se Isiel tiše a Narasi kývla.
"Touha po velkém hrdinství v boji mne po... Dalaranu přešla," dodala pak mágyně zklesle, "poslední dobou nemám sílu ani na základní inkantace. Netuším, jestli mne víc ničí tohle," upřela pohled na jedny z dveří, co vedly do dalších komnat, "či ztráta soustředění od zničení Studny... a nebo ten hlučný soused zezdola i jeho neustálá dámská společnost ve dne, v noci.
Přísahám, že mám pocit, že nepohrdne žádnou, co se zde nedoklepala na magistra Silversun."
"Ten tmavovlasý paladin? Nightrider či Nightraider, nebo tak nějak? Na muže je celkem roztomilý, asi zapálený kuchař. Viděla jsem ho dole na trhu, zdál se, že ho ze všeho nejvíce zajímá nákup ingrediencí a ovoce.
Tedy... vedl sáhodlouhý rozhovor o jablíčcích s majitelkou ovocnářského stánku. Sháněl nějaká akorát do ruky."
Isiel si málem vypíchla oko, jak si chtěla zakrýt tvář. Raději sklonila ruce níž, pak obě ampule pomalu vrátila do stojanu a zadívala se na svou sestru.
Možná bude opravdu nejlepší, když se Narasi vrátí do Dalaranu co nejdříve... ještě by tu mohla pochytit něco ze zdejších mravů.

Ozvalo se další zaklepání na vchodové dveře, tentokrát o dost důraznější.
"Dobře, zapomněla jsem tu čtvrtou věc, ze které patrně brzy zešílím," zamumlala si Isiel pro sebe, nadechla se, pomalu a zhluboka,"ne, magistr Silversun neposkytuje soukromé hodiny!" zaječela vzápětí na dveře tak, že i Narasi nadskočila.
Dveře se prudce rozlétly, až jejich křídla třískla o sochy, které je lemovaly po stranách. I tepané zlaté svícny se nebezpečně rozkývaly a několik svíček zhaslo.
Pak se kovová bota, která je vykopla, spustila níž a došlápla na zem.
"To mi je moc líto, ale nevím, nač by mi byly," pronesl Vael'thas, který nesl tác plný svěžího ovoce.
"Vězeňská strava!" zahalekal tak, že to muselo být slyšet po celém bytě.

"Vážně se ještě neobjevil?" Vael odložil tác s čerstvým ovocem na stolek a smetl tak většinu Isieliných knih a listin stranou. Pak začal přecházet místností, pohled střídavě upřený na obě sestry i na jedny ze zlatem zdobených dveří.
"Vael nese zprávy o otci dobře," poznamenala Narasi zamyšleně a Isiel si zkřížila ruce na prsou a sledovala bratra.
Vael'thas s rukama v bok chodil dál sem - tam a přemýšlel.
"Jediné, co ho teď trápí, je, že nejstarší je nyní Hira, takže je hlavou rodiny. Prý jí psal dopis do Kalimdoru, zda mu povolí se přejmenovat na Bloodmourne, když bude hodný," dodala Narasi.
Bylo osvěžující, jak se některé věci neměnily ani po takové bolesti a zmaru.
"On se s tebou nechce vrátit do Dalaranu?" podivila se Isiel a Narasi zakroutila hlavou.
"Ne, prý si domov chce pamatovat, jaký ho opustil, ne trosky a mrtvé. Stejně tak si chce pamatovat živého otce... i staré přátele.
Svou krev prý proléval zde a odpřísáhl ji do služeb Quel'Thalas. Navíc se vidí v Princi a generálovi.
A co se týče vzpomínek... ne, že bychom během boje dokázali najít tátovo tělo.
Modlím se ke Světlu, aby...," Narasi zkousla dolní ret.
Aby z něj nebyl nemrtvý, kterého budou muset jednoho dne zabít tak, jako Liadrin Vandellora nebo mnoho elfů zde ze Silvermoon své blízké.
Obě se zachvěly a ztichly.

Vael'thas se náhle prudce otočil a došel k tácu s ovocem, vzal z něj dvě jablíčka. Zadíval se na sestry a v očích mu zablesklo.
"Co za to, když Theraldise dostanu ven?" optal se šibalsky.
Hira nechápavě naklonila hlavu a Isiel zamračeně zvedla obočí.
"Tak to bych chtěla vidět," poodešla od stolku.
Vael'thas si s čtveráckým úšklebkem přiložil obě jablíčka na hrudník, pak zakroutil boky v parodii na chůzi většiny elfek z města a prošel k balkónku. Zadíval se dolů na ulici a jeho úsměv se rozšířil.
Narasi pozorovala jeho jablíčkové gesto s aha-výrazem.
"Jo takhle jablíčka do ruky," šeptla, pak potřásla hlavou, jako by se chtěla zbavit špatných myšlenek, nebo ji pročistit.
Vael se otočil zpět k elfkám, hodil jablko Narasi, a když Isiel učinila odmítavé gesto, do druhého se zakousl sám.
"Budu po vás obou chtít souhlas se změnou mého příjmení. Přehlasujeme Hiru. A od tebe, sestřičko," chroupal jablko a zadíval se na Isiel, která se mračila čím dál víc, "budu chtít, abys mi konečně zjistila, co to Theraldis sbíral a tajil. Platí?"
"Stejně ho nepřiměješ opustit pracovnu a na kohokoli promluvit. Když magistr Silversun trucuje, změkne dřív srdce kamenné sochy," Isiel si dál držela ruce zkřížené na prsou jako štít nebo hráz.
"Vsadíš se? Takže mám váš souhlas, sestřičky?" Vael polkl kousek jablka, počkal, dokud obě nekývly, a pak schválně nahlas pokračoval:
"Nevěřila bys, na koho jsem opět narazil, že dnem i nocí bloudí a vzdychá pod tvými okny, Isiel!"
Isiel nakrčila čelo a pozorovala ho, Narasi se urychleně začla věnovat jablku. Zakousla se do něj, jako by se snažila nesmát.


"Rytíř Maladath Sin'beloren. Opakovaně se mne ptal, zda mu u tebe domluvím schůzku nebo přijetí!"
Isiel bezmocně otevřela ústa s výrazem, který Vaelovi sliboval pomalou a mrazivou smrt. Nestačila nic říci, Vael'thas jí volnou rukou zakryl rty a zamrkal.
"Vlastně je tam i teď, smím ho pozvat nahoru? Stejně tu trávíš čas sama a se mnou se nemáš čeho bát!"
Narasi se otočila zády a chvilku vydávala zvuky, jako by se dusila, zatímco z pracovny vedle se ozvalo hlasité zaklapnutí knihy.
Isiel jen zakroutila hlavou a Vael s tutlaným smíchem spustil ruku dolů.
Jejich oči se potkaly, pak zalétly k dveřím do pracovny.

Chvilku čekali, ale nic víc se nestalo, Vael'thas tedy opět došel k balkónku a kývl na někoho dole.
"Tys ho doopravdy pozval!" Isiel se vyděsila a téměř vzápětí zaslechla rázné kroky blížící se z chodby a schodiště. Otočila se, aby zmizela dalšími dveřmi, které vedly do ložnice, ale bratr ji zadržel.
"Klid, sestřičko, potká se s mojí pěstí, jestli na tebe něco zkusí," uculil se, ale to již zmíněný rytíř Maladath stál ve dveřích, které za sebou předtím Vael zapomněl zavřít. Zlatovlasý mladík v těžké zbroji byl zarudlý ve tváři, jako by až sem nahoru utíkal.
Celý zářil nadšeným očekáváním.
Při pohledu na skupinu elfů se hluboce poklonil v pozdravu, pak došel před Vael'thase a Isiel a poklekl na jedno koleno. Isiel vypadala, že se bratra snaží zabít upřeným pohledem, který ho ani trochu nezneklidňoval.
"Takhle zneužívat cizí naiv-," zasykla, ale byla přerušena vášnivým vyznáním klečícího elfa.
"Má paní Isiel, dlouho jsem toužil po možnosti ujistit se, zda jste po bitvě o Dalaran v pořádku," Maladath ji vroucně oslovil, "pozdravit vás, optat se na vaše zdraví, dělat vám společnost a složit hold vaší kráse. Vyzvědět, co bych pro vás mohl udělat, a zda bych se vám směl začít dvořit," zůstával v kleče na jednom koleni, pravou ruku přitisknutou na místo, kde měl pod tou zbrojí jistojistě silně bušící srdce.
Jeho výraz hovořil sám za sebe.
Isiel se na něj nešťastně podívala, pak si povzdechla a znovu upřela unavený pohled na Vael'thase.

Narasi se ohlédla právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře do pracovny a do salónku vstoupil zlatovlasý magistr Silversun, na sobě dokonale upravenou róbu, ve tváři dokonalé sebeovládání, v očích výraz soucitný zhruba stejně, jako bývá pohled hada hypnotizujícího kořist.
Zastavil se po boku Isiel a shlédl ze své výšky na elfa v pokleku, který se nyní zamračeně zvedl.
"Nenapadlo vás požádat o svolení mne, než se začnete dvořit mé snoubence?" optal se ledově.
"Myslím, že za sebe dokáže dospělá elfka hovořit sama," odvětil Maladath neméně chladně.
Theraldis k němu rychle učinil krok blíž a trochu sklonil hlavu.
"Vaše dnešní pozvání právě vyprchalo. Pozdravujte na cvičišti, rytíři. Nyní vám doporučuji rychlý odchod z mého bytu, než zde dojde k magické nehodě."
Nemusel to říkat dvakrát, Maladath vypadal, že má svou hrdost i zdravý rozum. Otočil se na patě a vykročil pryč.
Jenže i Theraldis se ohlédl, tak prudce, že jeho dlouhé vlasy zazářily ve slunečním světle, které sem proudilo od balkónku. Upřel zelené oči jedovatě na Vael'thase, který právě s pozvednutou dlaní vybízel Narasi k vítěznému plácnutí.
"Cuniculus convorto-transmutare."
Narasi vyjekla, když místo Vael'thase dopadl na její botu bílý králíček. Sklonila se, ochranitelsky ho zvedla a pohladila za oušky, zatímco se zamračila na magistra, který se jí lehce poklonil hlavou.
"Po nejbližší hodinu se vyhněte se lovcům a šelmám, Narasi. Třeba mu dejte... jablíčko.
A nyní nás omluvte, jsou jistá tajemství, která se svou nastávající musím probrat o samotě."
Aniž by počkal na souhlas kterékoli z nich, zvedl Isiel do náruče a odešel s ní jinými dveřmi, než kterými přišel.
Králíček v Narasiných rukou to komentoval krvežíznivým vypísknutím.

Nemohla tomu uvěřit, i když ji realita fackovala do tváře. Ona, Hira Snowdawn, slouží v boji elfům se špinavými nehty... po boku nižších ras a míšenců, bytostí, co snad neuměly hovořit, aniž by se škrábaly v nose, uchu nebo zadku... ve stejném oddílu, jehož polovina má blechy, čmelíky nebo lišejníky...
...po boku Hordy.
Zaťala zoubky a ovanula se kapesníčkem pokapaným tinkturou ze stříborlístku, protože místní vzpřímený druh bizona chodícího po zadních máchl oháňkou a zabil tak na svém boku nenažraný hmyz, což značně zesílilo jeho zemité "aroma".
Vzápětí se k ní přátelsky natáhl, aby ji zbavil moskyta také. S varovně nastavenými dlaněmi od něj zmizela krátkým teleportem.

Octla se tak přímo po boku jejich současné velitelky. Té, které v Kirin Tor nemohla přijít na jméno. Mladá, ambiciózní, drzá, se zvykem poučovat osoby o mnoho let starší, než byla sama... dokonale spolehlivá, neomylná, nadaná a také na sebe patřičně pyšná, jak naznačovalo její jméno.
Proudmoore.
Ale přeživší z Lordaeronu, Silverpine a Hillsbradu k ní vzhlíželi, jako by byla Antonidas sám, stejně tak Crowleyho úderný tým vedený - ze všech možností - páchnoucím trpaslíkem.
Něco na ní bylo, i když se chvílemi zdála ztracená, patrně pro své mládí a nezkušenost.
Přesto nemohla na počátku boje zaplašit potměšilou radost, když se i tahle všemocná Jaina Proudmoore stala terčem pohrdání všech těch...
...zelených, modrých a fialových divochů.
Kmen, který vede křehká dívka. Jak by mohl obstát v bitvě proti démonům a jejich Legii?
A názory zelených orků, mluvících buvolů a hladově pokukujících trolů byly ještě milosrdné proti jasné xenofobii té... pra-elfky.
Marně hledala vhodné označení pro modrovlasou velitelku domorodých divochů.
Vysoká kaldoreiská žena neovládla prchlivost, když byla konfrontována s jednotkami Jainy Proudmoore a bývalého orkského otroka, který stejně dobře mohl shnít v internačním táboře, alespoň, co se Hiry týkalo.


"Jen vinou těch zelených primitivních bestií je Cenarius mrtvý, Furione! A za těmi druhými slabochy přišla do Země Hvězd Plamenná legie a nemrtví, kteří se roztahují naší zemí, kde se jim zamane, a plení vše, co tisíce let chráníme! To se dříve propadnu, než po jejich boku stanu v boji!"
"Změnila jsi se, Tyrande," povzdechl si elf se zelenými vlasy a příšerným vkusem v odívání.
Protože jak jinak byste popsali muže, který si dobrovolně ozdobí hlavu parohy, místo manikúry má zvířecí drápy a sem tam z něj trčí peří, větve a listí. Možná mu někde i rašily houby, minimálně podle zájmu veverek a jejich opakovaných pokusů ubytovat se na jeho ramenou či hlavě.
"Zbylo v tobě málo soucitu a shovívavosti," dodal smutně.
"Již před věky jsem přísahala, že tuto zemi ochráním, Furione. Narozdíl od jiných mi nebyl dopřáno  přepychu... prospat doby nesnází a nebezpečí," odsekla Tyrande a znělo to vyčítavě, přinejmenším.
"Pokud tě tvá nekončící stráž a bdění zatvrdily, má lásko, muselo to být součástí plánu tvé bohyně," natáhl k velitelce Strážkyň ruku, ale než stačila odpovědět znovu, zablesklo se a vedle obou nočních elfů se objevila Jaina Proudmoore.
"Omlouvám se, že jdu zase pozdě. Využila jsem teleportace, abych vysledovala pohyby nepřítele po svazích Hyjalu a je to tak, jak jsme se obávali," bývalá Antonidova studentka patrně neměla před elfy ten druh respektu, který jejich velitelka očekávala. Chovala se stejně jako kdykoli předtím v Dalaranu, jak Hira pobaveně kvitovala. Prostě řekla, co měla na srdci.
"Archimonde a jeho démoni se blíží k vrcholu hory. Jejich jednotky pálí les na úbočí - a budou zde každou chvílí."
Elf s parohy se odmlčel, pak oslovil svou družku - ale znělo to, jako by hovořil i k oddílům Strážkyň a druidů za ní.
"Před desíti tisíci lety jsme my, noční elfové, porazili Plamennou legii. Přestože zbytek světa byl roztříštěn, nám bylo dál přáno žít naše nesmrtelné životy v míru, vázáni ke Stromu. Jsme Strážci Nordrassilu a skrze něj nám byla dána nesmrtelnost a moc nad přírodou. Nyní konečně nadešel čas tu moc vrátit zpět."
"Došlo ti, že začneme stárnout stejně jako tihle smrtelníci? Naše síly časem zmizí, nebudeme víc, než oni," Tyrande pohrdavě přimhouřila zářící oči a přelétla pohledem shromážděné orky, lidi, trpaslíky i ostatní rasy.
"Pokud nás zastaví naše vlastní pýcha, má lásko, pak jsme již možná žili příliš dlouho... a stali se tím, proti čemu jsme sami kdysi bojovali," elf zvedl ruku a dotkl se její tváře, jako by z ní tak smazal trochu nesmiřitelnosti, "budu pokračovat na samý vrchol Hyjalu a připravím tam naše obrany. Ať se stane cokoli, má lásko, pamatuj... že pouto mezi námi je věčné," otočil se a jeho silueta se rozplynula a změnila ve tvar šelmy, ještě než ji zcela pohltily stíny mezi stromy.

Pak se ozval hlas, při kterém se jim zachvěla sama země pod nohama a rozvibrovaly všechny kosti v tělech.
"Slyšte mne, noční elfové! Čas odplaty nadešel!"
Shromážděné jednotky elfů, orků a lidí na okamžik zakolísaly, jejich nejednotnost byla jasná, i přes prosby Proroka, který nad nimi zakroužil v podobě havrana.
"Dobře. Jestli dokážete podpořit naše základny a zabránit tomu, aby nás okamžitě smetli, Thrall i já můžeme zdržet Archimondův postup na vrchol a vy tam připravte to, co je nutné!"
My můžeme... my budeme co?
Hira nevěřila svým uším. My se obětujeme a zdržíme toho eredara? Belore!
"Tvůj plán je velmi chrabrý, děvče. Možná jsem vás, cizince, podcenila. Kéž na tebe shlédne Elune!" Tyrande stiskla rty a mávla na několik oddílů Strážkyň, aby se připojily k lidem a orkům, pak se otočila, vyskočila na hřbet bílého tygra a pospíšila se zbytkem elfích jednotek nahoru k jejich základně.

"Slyšeli jste! Musíme základnu udržet co nejdéle! Je to jediná cesta, kudy může projít nahoru!" Jaina gestem rozmístila rytíře, štítonoše i lučištníky a Hira se bezmocně zadívala na oblohu.
Přes kouř stoupající z úbočí Hyjalu, kudy se blížili démoni a nemrtví i s jejich děsivým Pánem, nešlo ale slunce vidět. K čemu se měla modlit?
"Anar'alah," zašeptala, "budeme první obrannou linií a budeme krýt orky..."
Na její tvář dopadl stín obrovských havraních křídel a z vrcholu hory se ozval mocný hlas Malfuriona Stormrage:
"Do zbraně, bratři! Do zbraně, stateční orkové a lidé! Snáší se soumrak - a nepřítel čeká!"
"Měla jsem zůstat v Dalaranu," zašeptala s náhlým poznáním, stiskla v ruce bojovou hůl, kterou jí předtím se zvláštním výrazem přenechala jedna z těch divošských obřích elfek, a přemístila se na dohled první obranné linie, aby připravila svá ledová kouzla a vodní elementály.

Fajn, to by bylo.
Hira si s kašláním otřela z obličeje popel a zvedla se ze země, kam ji vrhl dopad infernála z oblohy jen kousek vedle ní. Nahněvaně zvedla ruce k dalšímu protikouzlu a štítu, povolala několik vodních elementálů a-
"Ne," Jaina jí položila ruku na paži a zastavila ji, "tady jsme skončili, teleportujte se do bezpečí s těmi, co přežili, padla poslední hradba. Ihned, zdržím je!"
Vážně?
Neřekla by do ní, že má tolik kuráže, ale ona byla velitel a na jejím místě nebylo se hádat, pokud chtěla Jaina zemřít jako hrdina. Kývla, chopila se zraněných rytířů a přenesla se i s nimi pryč na vyšší místo, odkud ještě stále viděli obležený tábor.

Jejich velitelka se proti příchozímu Archimondovi zdála směšně malá.
"Jsi velmi statečná, že ses mi postavila, človíčku. Kdyby jen tví krajané byli stejně chrabří, byl bych se u vymazání vašich bídných národů z povrchu světa bavil mnohem víc!"
"Mluvení je vše, co vy démoni umíte?" Jaina ohrnula nosík a teleportovala se pryč právě ve chvíli, kdy na místo, na kterém stála, dopadla démonova pěst žhnoucí zelenými plameny. Archimonde vztekle zařval.
"Dobře," objevila se zadýchaná a pocuchaná vedle Hiry a zbytku lidských jednotek, které ošetřovaly elfí kněžky v bílých rouchách. "Thrall opevnil svou základnu gobliními minami, nenechám si ujít, až na to nemrtví a démoni přijdou na vlastní kůži. Mágové, za mnou - zajistíme odtud našim spojencům z Hordy bezpečný odchod, jakmile bude jejich boj u konce."
Zase mágové!
Přenes mne sem, odnes mne tam, zbav mne kletby, vyčaruj jídlo! Obtěžoval se někdy někdo se slovem díků?
Hira zaskřípala zoubky a následovala svou velitelku nad orkský tábor.


"Vy orkové jste tak slabí a sotva stojíte za tu námahu! Divím se, že se s vámi Mannoroth vůbec obtěžoval!" Archimondův chechot se nesl nad doly i orkskou základnou, do které proudili nemrtví a démoni hned ze dvou přístupových míst, když konečně prolomili brány.
"Náš duch je silnější, než můžeš tušit, démone! Pokud máme padnout, tak ať! Alespoň zemřeme svobodní!" Thrall mohutným rozmachem mrštil po démonovi kladivem, které jiskřilo silou samotné bouře. Vzápětí zbraň přivolal zpět do své ruky a znovu s ní udeřil do země, již tak úpící pod přívalem démonů a nemrtvých.
"Duchové země, dejte mi sílu," zamumlal a rozkročil se, aby zaujal obranný postoj.
"Aaargh, to směšné štěně mne skutečně dokázalo zasáhnout?!" arcidémon zařval po Thrallově ráně a zaváhal, než se s řevem vrhl proti poslední skupině orků bránících svého náčelníka.
Dorazil pozdě.
"Právě včas," Jaina se škodolibě usmála, když s mágy dostali zbytek obránců Thrallovy základny do bezpečí vyhlídky nad poslední základnou nočních elfů a démoni dole vyšli na prázdno.
Archimondovo běsnění a řev z opuštěné orkské základny šly slyšet až sem.
"To už tu není nikdo, kdo by se postavil Legii? To je až moc snadné! Kdybych byl tušil, že odpor smrtelníků bude tak chabý, zahájil jsem tuhle invazi již před staletími!
Gaaaaargh! Jdu si pro vás, noční elfové!" s těmi slovy se země zachvěla, jak dupal kopyty nahoru po svahu.
Hira s umouněnou tváří hleděla nahoru k základně, kterou opevnila velekněžka Tyrande se svými Strážkyněmi. Po jejím opeřeném, drápatém a parohatém druhovi nebylo nikde ani stopy.
Jasně, nechal je v tom všechny. Stejně tu povídali, že tisíce let prospal. Asi to měl vážně celé na praku.
Muži. Jak jim jeden něco svěří, vždy to skončí katastrofou.


"Rozkazy, Jaino?" otočila se na svou mladinkou velitelku, která s rukou na orkově rameni hleděla na to, co pozorovali s úžasem i ostatní lidé.
Archimondovy jednotky byly na severu zastaveny smečkou bytostí, připomínajících medvědy, jakým podobné nikdy neviděla.
"Srstnatci," řekl Thrall tiše, "bojovali proti nám i démonům a teď jsou na straně elfů."
Jejich oči ohromeně doputovaly k druhé, jižní stezce, kde démony a nemrtvé přepadli... trolové s temnou fialovou kůží a tvářemi natřenými bílou barvou do podoby lebek.
"Trolové brání elfy?" Hira cítila, jako by jí přeběhl mráz po zádech.
"Brání tento svět. Snaží se zabránit tomu, aby skončil jako ten, ze kterého je můj kmen," orkský šaman v černé plátové zbroji se otočil a vážně si elfku prohlédl. Thrall, otrok a gladiátor z Durnholde. Slyšela o osudu Aedelase Blackmoore. Hira polkla.
"Nejsi jako tihle divocí elfové, připomínáš mi jiné, o kterých mluvili starší z našeho světa."
Hira rozšířila oči. Jejich svět...
Bylo dost těžké si představit, že i tihle divoši a primitivové měli domov, rodiny, minulost a hrdost. Že byli stejní jako ona nebo lidé.
V očích toho orka to bylo vše. Ztráta, hrdost a odhodlání. Bystrá mysl.
Jejich svět... kam odešla matka s Vargothem a Khadgarem, aby o nich už nikdy neslyšeli.
Polkla a zahanbeně sklopila oči.

Vojska Pohromy a Legie po dlouhém zdržení nakonec vstoupila do základny kaldorei.
Všichni zranění a vyčerpaní z bezpečné vzdálenosti žasli při pohledu na lítý boj, který propukl. Zuřivost démonů nebyla nic proti divokému odhodlání, se kterým se druidé, Strážkyně i jejich zvířecí společníci postavili nepříteli.
"Bojují proti němu i stromy," zašeptala Hira, když spatřila, jak se pod jednou z budov nočních elfů zvedla země, pak se vykořenila a nezastavitelně se sunula proti démonům. Jako by celý les ožil a bránil Hyjal.
"Protože nikdo není ostrov v moři," řekl Thrall.
"Protože síly jediného království nemohly nikdy stačit. Prorok měl pravdu," Jaina sklonila hlavu při pohledu na hrdinství nesmrtelných elfů.
Pak se nad jejich hlavami opět zatmělo, jak je přelétl obrovský bouřný havran. Nikdo z nich nesáhl po zbrani, když zakroužil a jeho silueta se protáhla do podoby Malfuriona Stormrage.


Při pohledu na něj elfí velitelka dole v základně kývla a nařídila ústup.
"Jeho vítězství nad našimi základnami ho učinilo příliš sebejistým. Nevšimne si pasti, kterou jsem mu připravil, dokud nebude pozdě," řekl druid, ve vousech se mu uhnízdila sojka a začala z nich vybydlovat veverku.
Tak jako ostatní se díval do protějšího svahu na arcidémona a trosky kaldoreiského tábora.
Archimonde osobně porazil poslední oživlý strom, který mu stál v cestě a roztříštil bránu strážící stezku na samotný vrchol... cestu ke Světovému Stromu.
"Konečně! Cesta ke Světovému stromu je volná! Staňte se svědky konce, smrtelníci! Poslední hodina nastala!"
Velitelka nočních elfů se prodrala houštím a stromy, podpírala jednu ze zraněných a pobízela Strážkyně i dryády k vyvýšenému místu, odkud její druh a ostatní pozorovali démony ničící bránu k zdvojenému vrcholku Hyjalu.
"Cizinci i spojenci ho zdrželi, jak dlouho jen mohli. Uspěl jsi v plánování obran Nordrassil?" optala se ho udýchaně.
"Ano. Naše vítězství je zaručeno," druid se usmál a objal ji. Pak vystoupil o pár kroků dopředu na kraj vyhlídky a s pohledem upřeným na Archimondův postup ke Světovému stromu zvedl k rtům Cenariův roh.

Hiřino sebevědomí dostalo lekci o pokoře.
Nejen, že nebyla velkým hrdinou, který zastavil to největší zlo, jaké tento svět pamatoval. Byla jen figurkou na šachovnici, která zdržovala protivníkův závěrečný tah. Jednou z mnoha figurek na stejné straně šachovnice, která se nedělila na černou a bílou. Na zelené a modré.
A přes vše, co obětovali, a kolik jich nakonec zbylo...
Nebyl to nikdo z nich, kdo ho zastavil. Jen nepatrné duše předků. Země sama... samotný Strom.
Tak jako společně bránili zemi, zachránila ona je.
Prorok je ujistil, že i když se kořeny uzdraví, stejně jako celý svět... a vše, co ztratili, bude jednoho dne obnoveno... Archimonda se podobný zázrak života a času netýká. Byl pryč navěky věků.
Noční elfové ztratili nesmrtelnost, Azeroth zůstal zjizven a celá království smetena do popela a prachu. Jejich historie a vzácné dědictví roztříštěno.
Ale budoucnost a obnova byla na nich samotných.
Přeživší s velkou chutí vyřídili zbytky Legie a Pohromy, které bez svého vůdce a jeho napojení na Studnu pod kořeny Nordrassilu ztratily na síle, účelu i organizaci. Bojovali bok po boku, ork vedle trpaslíka, trol vedle elfa, člověk vedle srstnatce.
Konečné vítězství bylo jejich... ale za jakou cenu?


"Jakže se jmenoval ten pták?" jeden z paladinů v lordaeronské zbroji se optal a sáhl po korbelu, zatímco mu trpasličí léčitelka ovazovala hlavu.
"Prorok, ty ptáku," opravil ho zraněný ork od ohniště plynulou obecnou řečí.
"Medivh. Jeho jméno znamená v řeči elfů Tajemství," odvětila Hira, zatímco očima stále pozorovala hořící vrcholek hory a torzo obrovského stromu tam nahoře, nad nimi.
Každý něco ztratil a každý měl moc něco obnovit.
Možná jí začlo do hlavy stoupat víno z měsíčnice, které do tábora na oslavy vítězství donesli noční elfové. Nebo výpary z taurení ohnivé vody, kterou trpaslíci začali hbitě míchat se svým ležákem a testovat, kdo že to první odpadne. Ork? Elf? Člověk nebo trpaslík?
Podobné sázky byly zdrojem neutuchajícího veselí, které si vítězové mohli dovolit.
Na okamžik byli jednotní, ale důvody vytáhnout kladiva, drápy nebo sekery a skočit si po krku se nakonec vždy časem najdou.
Odmítla nabídku jednoho z divokých trolů, nabízejícího jí kost do vlasů či kroužek do nosu, což jí později přeložili jako zhrzenou žádost o ruku. Ne, nechtěla příště před učedníky předstoupit s tetováním želvího či vlčího loa na rameni nebo copánky a korálky ve vlasech. Stačilo, že si zlomila dva nehty.
Asi to doopravdy bylo tím alkoholem, úlevou a radostí ve vzduchu, jinak si to nedovedla vysvětlit.
Cítila sentiment... stesk.
Dostala Vael'thasův dopis a věděla, že už se není kam vrátit.
Ale pokud se vrátí a pomůže s obnovou, jednou zase bude... domov.
A i když byla Jaina Proudmoore inspirující a nadanější, než by kdy byla ochotna jí přiznat... její srdce zůstalo v troskách Dalaranu.
Vrátí se tam.
"Medovinku?" zkusil to trpaslík, který patřil ke gilneaským, jak pochopila. Zaklonil trochu hlavu, aby na ni viděl, a zazubil se skrze dlouhý knír spletený do copánků.
Povolila své věčně kamenné tváři se usmát.
Koneckonců, jedna medovina nemůže uškodit.
"Proč ne? Alespoň mne zahřeje na cestu domů," přijala pohárek a následovala ho k ohništi.

(překlad sindarin z úvodu kapitoly Hiřina noční můra, válečný zpěv elfů, kteří raději obětují vše, než aby obětovali zemi - slova zní v lamentu za Gandalfa jako hlasy sboru a ještě při příchodu Haldurona a Lothlóriennských elfů do Helmova žlebu... máte je třeba tamhle, níž)

Svítalo. Nad kameny dlážděnou silnicí pomalu vznikala ranní mlha. Natasha si na moment sedla, aby popřemýšlela o tom, co se vlastně za poslední den událo. Byla svědkem bitvy u Pyrewood, krutého vydírání od Sylvanas, smrti třech svých přátel, společně se zabijákem z Ravenholdtu zaútočila na Shadowfang, našla bývalého starostu Southshoru, popravila tři velezrádce, dozvěděla se Hiramovu skutečnou podstatu a teď šla po dlouhé silnici až do samotného Gilneasu, protože tábor Sedmé legie našla opuštěný se vzkazem od Bena, že odjíždí na jih. Páni. Během jednoho jediného dne zažila víc, než za celý svůj krátký život. Snad ještě nejde pozdě, snad je stačí Hirama najít a zabít dřív, než on zabije je.
Napřáhla se k ní silná ruka v hnědém rukávu. Chytila ji a s její pomocí se postavila na nohy.
„Víš, jsem ráda, že jsi šel se mnou,“ řekla vděčně svému průvodci.
„Stejně jsem neměl na výběr. A ty by ses v Gilneasu sama těžko vyznala,“ odpověděl Hlídač.
„To asi vážně ne. Já nikdy v žádném velkém městě nebyla. Bartolo mi vždy sliboval, že mě jednou vezme do Alteracu nebo do Lordaeronu, ale nikdy na to nedošlo. Jak vůbec vypadá Gilneas?“
„Vypadal lépe, když v něm ještě někdo žil, však uvidíš.“
„A je to ještě daleko?“ Hlídač se podíval dál po široké silnici. Okolo ní byla jen vysočina a občas nějaký jehličnan.
„Asi tak půl dne cesty.“ Natasha unaveně zavyla. „Já vím, ale musíme to stihnout, protože už zítra se to tu bude hemžit Opuštěnými a pak už se do města nedostanem. Neboj, až bude po všem, odpočineme si.“ Když já už od té bitvy nespala,“ namítla ukňouraně Natasha. Hlídač pokrčil rameny.
„Dojdeme tam a uvidíme,“ řekl prostě a oba se opět dali do kroku. Občas cestou narazili na rozbouraný pastevecký domek, jindy na zbytky cestovního hostince a velmi často potkávaly rozbité uprchlické povozy. Natasha i Hlídač cestovali mlčky, jen se rozhlíželi po ruinách padlého Gilneaského království. Obloha byla zatažená, nikde neprosvítal jediný sluneční paprsek, ale nezdálo se, že by mělo pršet.
Hlídač odhadl vzdálenost velmi dobře, chvíli po poledni před sebou Natasha uviděla vysoké ponuré domy města obtékaného vodními kanály. Mezi mnoha střechami se tyčila Katedrála úsvitu, s rozbitými červenými vitrážemi. Na potemnělých vysočinách působil Gilneas jako zjevení něčeho mocného a nepokořitelného.
„Čekala jsi víc, co?“ usmál se Hlídač.
„Nevím,“ řekla utahaně Natasha. „Asi jsem už moc unavená.“ Hlídač se podíval k venkovskému domku na břehu kanálu.
„No, řekl bych, že hodinku nebo dvě spánku před vstupem do města ti nikdo zazlívat nebude.“
„A co ty?“
„Já tě budu hlídat,“ zasmál se Hlídač. „To je přece moje práce.“ Natasha se na něj slabě usmála.
Domek měl zbořenou část střechy, takže v něm bylo docela světlo. V polospánku si Natasha detailů nevšímala, jen si našla nejsušší místo na podlaze, podložila si hlavu rukou a během pár minut tvrdě usnula.
Netušila, jak dlouho spala, ale probudilo ji příjemné teplo a vůně pečených ryb. Otevřela oči. Stále ležela na podlaze polorozbořeného domku, přikrytá těžkým hnědým kabátem. Hlídač dřepěl u hořícího krbu ve své špinavé košili s vyhrnutými rukávy a cosi kutil. Skrz rozbitou střechu viděla jasnou večerní oblohu. Zívla, setřepala ze sebe Hlídačův kabát a když vstávala, promnula si levačku, kterou použila jako polštář a proto dost brněla. Učísla si zaprášené vlasy a přišla k hlídači, který pekl na ohni ryby. Usmál se na ni a ukázal ji své kulinářské dílo: tři dozlatova opečené lososy. Natashe se jen při pohledu na ně sbíhaly sliny. Hlasitě ji zakručelo v břiše.
„Měla by ses najíst, jinak nás podle tohohle brzo najdou,“ zasmál se Hlídač, nabízejíce jí jednu z ryb. Sám si vzal druhou a třetí položil na trochu zrezlé pánvičce na krbovou římsu, kde se mohla udržet snadno v teple. Natasha se bez sebemenšího vychování vrhla na svoji rybu a nejednou se málem zadusila kostičkou. Ryba však chutnala výtečně, takovou jedla naposledy na oslavě narozenin hostinského Kellyho. Při vzpomínce na Southshore se zachvěla. Kelly byl veselá kopa a nikdy nikoho neošidil…a nemrtví ho roztrhali na kousky.
„Není ti nic?“ zeptal se Hlídač při pohledu na její bledý obličej.
„Ne, není,“ oklepala se a odhodila obranou páteř ryby někam do kouta. „Dáme si i tu třetí?“
„Když jsem si ji ulovil a ukuchtil, tak si ji taky sním,“ zazubil se Hlídač. O posledního lososa se podělili.
„Kolikátého vůbec je?“ zeptala se Natasha vprostřed malé hostiny.
„Dnes? Osmého,“ řekl Hlídač po chvíli přemýšlení.
„No,“ rozhlédla se Natasha po chatce. „Takhle jsem si své narozeniny vážně nepředstavovala.“
„Ty máš narozeniny?“ zeptal se překvapeně Hlídač. Se slabým úsměvem přikývla.
„Dvacáté.“
„Tak to ti přeju všechno nejlepší. Škoda, že jsem to nevěděl dřív, než jsem vyrazil na ryby, jinak bych se ti podíval po dárku.“ Mávla rukou.
„Nakrmil jsi mě, nenechal jsi mě zmrznout ani sežrat. Za současných okolností to je nejlepší dárek, jaký můžu dostat.“
Během deseti minut obrali i poslední rybu.
„Tak, jsme odpočinutí, najedení a bude nás krýt tma. Nejvyšší čas vstoupit do Gilneasu,“ řekl Hlídač, zvedl ze země svůj kabát a k opasku si připnul meč. Natasha si až teď všimla, že její mečík i Bartolův kord je opřený o stěnu. Musela vážně tvrdě spát, když ji Hlídač dokázal ve spánku odzbrojit a s ní to ani nehnulo.
Večerní obloha byla pozoruhodně jasná, ne jako v poledne. Na západě se červenal sluneční kotouč a na východě vylézaly první hvězdy. Do Gilneasu vedlo několik mostů, Hlídač s Natashou si však vybrali ten největší, který vedl přímo na velké katedrální nádvoří. Most samotný sice nenesl větší známky poškození, zato nádvoří vypadalo příšerně. Nebylo na něm jediné místo, které by nepotřebovalo opravit. Pod schody do katedrály se válely zrezivělé kanóny a celé nádvoří bylo rozstřílené napadrť dělostřelbou.
Ale jedna věc Hlídače i Natashu znepokojovala mnohem více: tábor Sedmé legie na rozložitém nádvoří i v přilehlých zahradách- prázdný, bez jediného vojáka.
„Co se tu asi stalo?“ zeptala se poděšeně Natasha. Hlídač neodpověděl, jen rychle vyběhl po schodech ke dveřím katedrály, které byly otevřené dokořán. Natasha ho následovala a dokonce vešla do hlavní lodi první, avšak málem vyběhla s výkřikem zase ven. Měla co dělat, aby se nepozvracela, protože v katedrále uviděla po Blátivých polích to nejodpornější ve svém životě. Ani Hlídač se netvářil nejlépe.
Na červeném koberci a dřevěné podlaze se v plátovém brnění povalovalo asi dvacet bezhlavých těl. Mouchy se slétaly na velkou hostinu a celé místo odporně páchlo zaschlou krví. Hlavy mrtvých těl byly nabodány na svícnech, přičemž některé měly dokonce uřezané uši a nosy.
Nejhůř ale zemřel jednooký bělovlasý muž, kterého jeho kat přibil mohutnými hřeby za zápěstí a chodidla ke stěně apsidy za oltářem, na němž ležely odporné mučící nástroje a mouchami obsypaný kus rudého masa: jazyk. Ukřižovanému na tváři zasychala krev vytékající z úst.
„Pietro,“ zašeptala Natasha jméno brutálně umučeného velitele Sedmé legie. „Kdo k čertu mohl něco takového provést?!“ rozkřikla se, až se její hlas odrazil od stěn znesvěceného místa. Hlídač přecházel od svícnu k svícnu, šeptal nějakou modlitbu a zavíral mrtvým hlavám oči. Nakonec zavřel zbývající Zarenovo oko.
„Myslím, že odpověď oba známe,“ řekl potom.
„Creed,“ protlačila Natasha to jméno drsně mezi zuby. „Ale že by tohle zvládl sám?“
„Říkal jsem ti to. Je to černý drak.“
„Neměla jsem jíst. Neměla jsem spát. Pak bychom je možná zachránili.“ Hlídač se na ni zamračil jako na neposlušnou děvečku.
„Nezachránili, jen by naše hlavy byly nabodané vedle ostatních.“
„Co ty víš?!“ vyjela na něj.
„Vím dost na to, abych věděl, že bojovat s drakem není sranda! Hladová a unavená bys neměla nejmenší šanci. Skončila bys jako všichni tady,“ ukázal na ukřižovaného Pietra. „Určitě bude ve městě. A pokud si dobře pamatuju, je tu jen jedno jediné místo, kde by se mohl opevnit proti Crowleyho hněvu. Tam ho můžeme dostat do pasti.“
„Co je to za místo?“ Hlídač chvilku mlčel a až pak odpověděl.
„Stonewardské vězení.“

Stejně vím, že jste si to přečetli dřív. Dobrou chuť

I opuštěný vypadal Stonewardský žalář vznešeně. Hlídač Natashe cestou k němu vyprávěl o velké bitvě, která se v Gilneasu před měsícem udála i všechno, co věděl o worgení kletbě. Natasha mu zase vylíčila své setkání s Liamem při cestě na druhý břeh.
Když Natasha uviděla vyvrácenou bránu vězení, musela se zatřást při představě neuvěřitelného hněvu a touhy přežít, když se poslední Gilneané tlačili ulicemi, odhodláni zabít bez milosti každého nepřítele, který se jim postavil do cesty.
„Tak jsme tady a Creed uvnitř,“ povzdechl si Hlídač. „Už nám neuteče.“ Natasha shodila ze zad Bartolův kord, rozbalila ho a párkrát s ním cvičně zamávala.
„Jestli se Bartolova duše dozví, že jeho dcerka jeho kordem zabila draka, musí mu to přinést klid, kletba nekletba. A i ten meč si to zaslouží, nejen kvůli Bartolovi, ale i kvůli ostatním, které tahle válka stála život,“ vysvětlila. Hlídač chápavě přikývl a pomohla Natashe přelézt vyvrácená vrata. Tasil vlastní meč, s jehož pomocí otevřel i dveře do vězeňské strážnice. Uvnitř byla ještě větší tma než venku, jen v rohu strážnice dohořívaly uhlíky krbového ohně. Hlídač ke krbu rychle přistoupil a pokusil se jej aspoň trochu rozfoukat, dosáhla ale jen toho, že se v místnosti objevilo dost světla na to, aby odhalilo ležící tělo s prořízlým hrdlem. Natasha v něm poznala jednoho z Ravenholdtových zabijáků.
Hlídač si těla nevšímal, jen vrazil do ohně zhaslou pochodeň, čímž ji ihned zažhnul a v jejím světle si prohlédl strážnici. Nic moc k vidění v ní nebylo, kromě zabijáka ležícího v kaluži vlastní krve a rudých stop, které mířily ke dveřím do sklepení.
„Je dole,“ sykla Natasha. Vzala si Hlídačovu pochodeň, zatímco zapaloval druhou.
Sestupovali krok za krokem po schodech dolů až do Hiramova doupěte. Světlo loučí tančilo po stěnách točitého schodiště, porostlých zelenými řasami a občas okolo vetřelců proběhla pištící krysa. Najednou se Hlídač na schodech zastavil a zdvihl prst.
„Slyšíš to?“ Natasha se zaposlouchala do neslyšných zvuků podzemí. Nejprve slyšela jen plápolání pochodní, kapání vody a vlastní dech, ale pak zaslechla slabou ozvěnu, jak někdo někoho mlátil. Šlo to zespodu a tak přidali do kroku. Točité schodiště končilo v tmavém sklepení, odkud se ozývalo mlácení. Sklepení byla rozložitá podzemní hala s celami ve stěnách a mučícími nástroji všude okolo, které osvětlovalo jen několik slábnoucích pochodní. Vzadu stál Creed ve své černé zbroji a zuřivě mlátil trpaslíka připoutaného k železné židli.
„Mluv!“ zařval Creed na mučeného. „Kdo vás na mě poslal?! Crowley?! Ravenholdt?! Nebo ten negr Wrathion?!“ Trpaslík krvácel silně z úst, ale stejně v sobě našel dost síly, aby se mu vysmál.
„Smůla, Creede. Ze Šmouhy nic nevymlátíš.“ Hiram byl bez sebe vzteky. Zvedl ze země železnou tyč, rozmáchl se a podzemní cely naplnil odporný řev týraného Šmouhy a praskot přeražené čelisti.
„Hirame!“ vykřikla Natasha a Creed se otočil. Jakmile ji spatřil, jeho výraz i tón hlasu se jako mávnutím kouzelného proutku změnily.
„Natasho? Co tu děláš? Máš být přece v bezpečí s ostatními,“ řekl vyplašeně Creed.
„S ostatními, které jsi tak hnusně zmasakroval?!“ zvolal Hlídač a vynořil se ze svého úkrytu za rohem schodiště.
„Já nikomu neublížil!“ zařval Creed a obrátil se s prosebným pohledem na Natashu. „To všechno Ravenholdt. Zradil nás. Proč myslíš, že v té katedrále není jediný mrtvý zabiják? A podívej se, kolik asasínů na mě poslal. Nejprve chtěl zabít mě a pak by šel určitě po tobě. Pojď, musíme ho zastavit dřív, než se pokusí zabít Crowleyho.“ Něco v jeho hlasu nutilo Natashu, aby mu věřila každé slovo.
„Nevěř mu! Snaží se tě očarovat!“ zavolal Hlídač. Hiram mávl rukou a Hlídač najednou zkoprněl, nemohl se ani hýbat, ani mluvit. Natasha se dívala na oba dva a nevěděla, koho má poslechnout. Stála tam s taseným kordem jako z kamene.
„Natasho, má lásko, přece bych ti nemohl lhát. Ravenholdt nám usiluje o životy a stejně tak ostatním velitelům. Vím, že je těžké něčemu takovému věřit, sám jsem nechtěl, ale Ravenholdt by nás oba zavraždil, kdyby měl možnost.“
„Hirame,“ špitla Natasha. „Jak jsem si jen mohla myslet, že by jsi všechny ty zrůdnosti spáchal. Máš pravdu, to je Ravenholdtova práce. Zabijeme ho a pak už budeme jenom spolu.“ Hiram se na ni laskavě usmál.
„Ano, jen spolu. Nic nás nerozdělí.“ Rozběhla se k němu a objala ho.
„Promiň. Promiň, že jsem si myslela, že bys ty…“
„Já vím, Natasho, já vím,“ šeptal ji konejšivě. Jeho oči teď na vteřinu změnily bravu, Natasha by přísahala, že byly jakoby hadí. Něco se jí v hlavě propojilo a nějaký temný spár se stáhl zpět z její mysli.
„Počkat,“ řekla a odstrčila se od Creeda. „Co to dělám? To ty jsi je přece povraždil!“ zaječela a sekla mu kordem do ramena. Nezranila ho, na to neudeřila dost silně, ale překvapila ho natolik, že kouzlo okolo Hlídače povolilo. Jakmile dopadl na zem, rozběhl se Hlídač s řevem, taseným mečem a napřaženou pochodní na černovlasého lorda. Meč Creedovi pronikl brněním až do stehna a hořící pochodní ho Hlídač vší silou udeřil do obličeje. Hiram zařval bolestí a upadl na kolena. Vzhlédl k Natashe, čímž ji dost vyděsil, protože jeho tvář se začala měnit. Byla černá jako uhlí, ale ne spálená, nýbrž pokrytá temnými šupinami.
Vlasy tvrdly a měnily se v podivné výrůstky na hlavě, zatímco vousy nabíraly tvar protáhlé dračí tlamy. Jeho tělo mohutnělo a zbroj zarůstala do kůže, sama se stávajíc černou šupinatou kůží. Hiram se znovu postavil. Na jeho místě teď stálo třímetrové stvoření s mohutným ocasem, velmi podobné drakovi. Rána po Hlídačově meči se prostě zacelila, jako by tam nikdy ani nebyla.
„Přišli jste si pro smrt!“ zařval drakonid nepřirozeně hlubokým hlasem. „A Hiramion vám ji dopřeje!“ Tasil dlouhou šavli, která však svou velikostí spíše připomínala ohromné kopí. Vězni v okolních celách, doteď nalepení na mřížích, se stáhli k zadním stěnám, co nejdál od rozzuřeného Hiramiona. Drakonid vyrazil šavlí po Hlídačovi a ocasem si držel od těla Natashu. Ta dostala jiný nápad. Zatímco Hlídač znamenitě uskakoval Hiramionovým útokům, popadla svazek klíčů ze stolu a rychle odemykala jednu celu za druhou. Osvobozeným zabijákům jejich snažení dodalo odvahu, takže rychle popadli zabavené zbraně nebo mučící nástroje, cokoliv, co mohlo černému drakonidovi ublížit. Natasha stačila osvobodit i zmučeného Šmouhu, přičemž se jen tak tak vyhnula Hiramionově ocasu. Šmouha si rozdrcené čelisti nevšímal, popadl dlouhý ostnatý řetěz a hnal se s ním na Hiramiona. Celkem stálo proti drakonidovi asi tucet zesláblých, ale rozzuřených a odhodlaných zabijáků. I ve své zuřivosti se jim všem ubránit nemohl, ale jeho šupiny, tvrdší než kalená ocel, dokázaly většinu útoků zastavit nebo alespoň zmírnit. Černá krev vytékala z jeho četných, i když mnohdy nehlubokých ran po celém těle a rozlévala se po podlaze podzemního sálu. A když se Natashe podařilo vrazit tenký kord hluboko mezi dvě šupiny na břiše, drakonid bolestivě zařval, ocasem odhodil několik svých protivníků a klesl na všechny čtyři.
Jeho krk, hlava i ocas se prodloužily, tělo zmohutnělo a ze hřbetu mu vyrostla velká netopýří křídla. Jeho šupiny ale teď byly jemnější a stále silně krvácel.
„Dobrá! Užijte si své malé vítězství v téhle díře! Stejně je jen dočasné!“ zařval z plných plic Hiramion, zaklonil svoji mohutnou hlavu a vychrlil do stropu černý plamen. Jeho nepřátelé si přikryli obličeje, aby je žár nepopálil. Země a kámen zanaříkaly a během několika vteřin se ve stropě černal velký otvor. Hiramion se přikrčil, připravený vzlétnout, ale ještě než se odrazil, ucítil na konci ocasu prudkou bolest. Ignoroval ji a prudce vylétl otvorem ven.
Až ve vzduchu se podíval na zdroj své bolesti. Jakmile ho uviděl, zděšeně zavřeštěl. V ocasu měl až po jílec zaražený nádherně zdobený kord, kterého se pevně držela Natasha.
„Neutečeš mi, Hirame!“ zaječela na něj, ale kvůli rychlosti větru to stejně drak nemohl slyšet. Jen znovu vřískl, silně mávl křídly a i se svým břemenem letěl co nejrychleji směrem k jihu. Během letu mrskal černý drak ocasem ze strany na stranu jak jen mohl, aby Natashu shodil, aniž by sám ztratil kontrolu nad svým vlastním letem.
Natasha se však v žádném případě nehodlala pustit, sevřela jílec kordu jako goblin zlatku. Vlasy jí létaly do obličeje, takže mnoho neviděla a už vůbec netušila, jak by mohla Hiramiona porazit, když jenom visela na jeho ocasu. Chlad ji hryzal pod oblečením, ale tím víc se držela. Nakonec se rozhodla vsadit vše na jednu kartu, pustila se jílce kordu a začala se s pomocí drakových hřbetních ostnů posunovat po jeho ocasu a následně i zádech. Měla jediné štěstí, že ho ještě ve sklepení zranili natolik, že se nemohl v letu převrátit a letět chvíli vzhůru nohama.
Pod sebou viděla moře, útesy, hory, velké opevněné město a zelené lesy, ale na to teď neměla čas, náladu a ani příležitost. Dolezla po dračím hřbetě až mezi křídla.
„Beru tě s sebou!“ zavolala, vytáhla ze skrytého pouzdra nůž, který jí sám dal a zarazila ho do Hiramionova krku. Hiramion zařval, když mu nůž prořízl krční tepnu. Vyvalila se černá krev, drak přestal mávat křídly a zřítil se ve vysoké rychlosti z nebe dolů přímo do černých bažin jako kámen.

Natasha se levou rukou vytáhla přes zadní nohu mrtvého draka, nabodnutého na zlomeném kmeni stromu. Z čela jí tekla krev, kloubky prstů měla sedřené na kost, ale nejhorší byla úporná bolest z přelámaných žeber, zlomené pravačky a vykloubených kolen. S bolestí přelezla tělo černého draka a dopadla do bažinné vody. Když se její polámané tělo jenom dotklo hladiny, vykřikla bolestí. Jen s velkým sebezapřením se dokázala vydrápat na břeh, kde se obrátila na záda a rychle a mělce oddechovala.
Měla umřít při pádu, to by aspoň bylo rychlé a bezbolestné, ne jako tohle trápení. Její křik a bolestný nářek přilákal velkého černého havrana, který dosedl na větev nad Natashou a v předtuše blízké hostiny hlasitě zakrákal.
„Táhni,“ sykla na něj a zdravou levačkou se chytila za zlámaná žebra na boku. „Ještě ne. Ještě…si počkáš.“ Oběma, Natashe i ptákovi, ale bylo jasné, že dlouho čekat nebude. Nechtěla ho ale nakrmit jen tak. Obrátila se na břicho a začala se opět plazit. Každý metr znamenal strašnou bolest, ale odmítala se vzdát a tak se škrábala dál. Z jejích úst unikalo kromě nasládlé krve i něco mezi kašlem a vzlykáním.
Havran přelétával ze stromu na strom, pozoroval plazící se Natashu a pokaždé, když ji bolest přemohla a ona se zoufalým nářkem klesla na zem, zakrákal. Jeho krákání ji však vždycky trochu nabudilo a touha po přežití spolu se strachem ze smrti ji hnali dál.
Netušila, kam se plazila, ale plazila se, bez ohledu na bolest ani smrtelná ranění, ani na krev, která ji kanula z rozbitého čela a tekla ji do očí. Zabijáckou zbroj měla špinavou, mokrou a rozdrásanou na cáry, takže už nic nechránilo její holé břicho. Kvůli promočené kožené zbroji její tělo chladlo rychleji a rychleji, ale stále se držela v pohybu.
Ohlédla se přes rameno a jen asi padesát metrů za ní ležel nabodnutý drak. Jeho krev už začínala měnit okolní přírodu, strom, na kterém jeho tělo spočinulo, pomalu usychal a okolní květiny vadly. Natasha udeřila levou pěstí do země a z očí ji vytryskly zoufalé slzy. Všechna ta námaha a bolest-a stejně nebyla dál, než padesát metrů. Plná bezmoci zabořila hlavu do ohybu lokte a dala slzám volný průběh.
Havran slétl ze stromu, posadil se na rozbahněnou zem vedle Natashy a párkrát ji klovl do vlasů.
„Vypadni!“ zaječela a ohnala se po něm levačkou. Netrefila ho, avšak černý pták se zvedl a zmizel ji z očí, pomalu slábnoucích. Vzpamatovala se a pokračovala ve svém marném a předem prohraném boji o život.
V agónii se dostrkala k malé jeskyňce ve skále, zalezla dovnitř, kde se posadila a opřela o stěnu. Zvrátila hlavu, tupě zírala do stropu a čekala, až ji milosrdná smrt vytrhne z tohoto světa, z té bolesti a bude moci konečně odplout na druhý břeh. Skoro se na to těšila. Znala druhý břeh a věděla, že tam potká všechny své blízké…a Liama.
Dech měla stále mělčí, horečka ji spalovala a srdce tlouklo tišeji a tišeji, ale o to rychleji. Obrátila pohled k východu z jeskyně. Už ani neviděla ponurý podmračený močál, viděla jen bílé oslňující světlo. A z toho světla přiletěla silueta černého ptáka, havrana. Natasha už neměla ani sílu ho odehnat, takže ho nechala, ať se klidně přiblíží. Havran dosedl, chvíli pozoroval umírající dívku, pak ale naposledy zakrákal a jeho tělo se začalo proměňovat. Bílé paprsky světla zvenčí ho obletovaly jako duchové, potichu zpívaly a měnily ptáka na mladého muže, oděného v bílém. Natasha už nevěděla, jestli to, co vidí, je skutečné, nebo ji jen nešálí mysl a mozek nehraje velké divadlo na rozloučenou. Podívala se na mladíka polozavřenýma očima.
„Liame…“ zašeptala skoro neslyšně, ještě než se jí hlava zhroutila na ramena, tep i dech se zastavily a mladé rozbité tělo uvolnilo. Přízračný mladík ji pohladil po ryšavých vlasech, jemně ji uchopil do náruče a vynesl její bezvládnou schránku ven, do bílého světla.

Žádné ukvapené závěry!

Byl tomu rok, co přišla o všechno. Byl tomu rok, co ji všichni, které měla ráda, opustili nebo zemřeli. Byl tomu rok, co se sama ocitla na pokraji smrti, jen aby dostala další šanci. Byl tomu rok, co po šíleném boji s drakem málem umřela, ale osud rozhodl jinak a ona se probrala v domku v bažinách, kde se během dvou měsíců zotavila a odkud vyrazila na cestu. Nikdy se nedozvěděla, kdo jí to vlastně zachránil a rozhodla se po tom nepátrat a využít té možnosti, že mohla pokračovat ve své pozemské pouti. Její šrámy, na těle i na duši, se však nikdy nezahojily.

Shlédla dolů z pahorku na trosky pod sebou. Neviděla to tu od chvíle, co před rokem utekla. Lidé se už do Southshoru nikdy nevrátili, stal se z něj opuštěný pomník zašlé slávy Severních království. Opírala se o hůl, protože i po roce se některá zranění stále ozývala a vstoupila tak do svého bývalého domova. Procházela uličkami, dívala se do vytlučených oken a pozorovala zčernalé domy svých přátel, teď do jednoho mrtvých. A pro ty, kteří jí zbyli, byla mrtvá zase ona. Smířila se s tím, že už je nikdy neuvidí. Bena, Girkona, Phina a ostatní.
V Southshoru už nežil nikdo, ani psi, ani hmyz, ani ptáci. V černé zemi byla vyhloubená spousta děr, jak na ní dopadaly sudy s morem. Spousta domů už dávno podlehla zubu času, hniloba a vandalové si také ukrojili svůj díl.
Prošla okolo Kentovy bývalé farmy. Z jejích stájí už neznělo ržání koní ani bučení krav, jen mrtvé ticho. V uschlém sadu našla na zemi shnilý slaměný terč. Zvedla ho a znovu pověsila na větévku, na které visel, než začal ten osudný útok. V Kentově domku našla krejčovskou pannu, na níž míval Kent pověšenou svoji starou zbroj, kterou se tak rád chlubil.
Radnici chyběla její slavná věž, na jejíž stavbu kdysi zval starosta Maleb největší architekty, jen aby ukázal Tarren Millu, kdo je významnější. Uvnitř se kdysi hádali radní z celého okolí a několikrát musel přijet i hillsbradský pán, aby to celé rozsoudil. Zamrazilo ji, když vstoupila dovnitř. Tady, v téhle poničené hale, se přece kdysi Kelly ženil s Frances.
Bartolova dílna. Sem se bála vejít, protože všechny ty vzpomínky, všechna ta dětská dobrodružství… a všechno odnesené proudem času. V jejím pokoji v patře našla zbytky některých svých starých věcí, své postele a skříně, ale nejvíc ji zabolelo nalezené kusu hadru- pláště, který měl být jejím prvním samostatným výtvorem, první věc, kterou udělala úplně sama. Sama dohlížela na ovci, která ji měla dát vlnu, sama vyráběla barvu a sama tkala látku. Vzala ten špinavý hadr, teď ne větší než stránka papíru, a schovala si ho do svého batohu, na památku.
Při vstupu do Kellyho starého hostince ucítila závan studeného větru. Přes nohu ji přeběhla myš, jediný obyvatel města, a vyběhla ven. Otočila se za ní a uviděla obrysy lidí. Průhledné postavy, které znala. Vyšla ven, opřela se o hostinec a pozorovala to dění.
Duchové Southshoru se seběhli na náves okolo malé holčičky v doprovodu mohutného rytíře v kápi, bronzové zbroji a s kopím na zádech. Z davu vyběhl svalnatý muž v kovové zbroji a s očima červenýma od pláče. Radostně chytil holčičku do náruče, zvedl ji do vzduchu a pološílený radostí s ní točil a ukazoval ji všem měšťanům, které jeho veselí nakazilo.
Znala ten výjev. Když ji byly čtyři, ztratila se v lese. Její otec se tehdy bál jako nikdy předtím ani potom. V tom lese viděla spoustu podivných věcí, ptačí muže, napůl člověka, napůl jelena i fialové bytosti s dlouhýma ušima, ale postupem času na ně na všechny zapomněla. Pamatovala si jen rytíře v bronzové zbroji, který ji přivedl domů. Odstrčila se od stěny a zařadila se do davu, aby si sebe samou mohla prohlédnout zblízka.
Duchové si ji nevšímali, měli radost ze znovunalezeného dítěte. Viděla všechny své drahé. Přísného Bartola, rozesmátého Kenta, veselého Kellyho i jeho růžovolící manželku Frances, Henryho Maleba, který se smál a vyplácel rytíři odměnu, kterou tehdy odmítl, rybáře Nata, který se vždy podělil o svoje ryby, malého Heroda, který se ji vždy snažil ohromit svou silou a další a další, ale především opět viděla Morrise. A už jej neviděla jako fanatickou stvůru, jdoucí jí po krku, ale jako milujícího otce, který by udělal vše, aby se jeho malá holčička měla lépe než on.
Nemohla si pomoct a rozbrečela se. Přízračná dívenka si jejích slz všimla, vymanila se z otcovy náruče a přišla k ní. Zatahala ji za nohavici a Natasha si k ní klekla. I když věděla, že nic neucítí, stejně ji zvedla do vzduchu. Dívenka se jí chytila okolo krku a pevně ji objala. Překvapilo ji, když to objetí ucítila, bylo hřejivé a příjemné. Všichni duchové z minulosti se na ně teď dívali, usmívali se a sami sebe poplácávali po rameni. Holčička se na současnou Natashu usmála a setřela ji tenkým prstíkem slzy z tváří. Ten den se vrátila z lesa. Ten den měl být šťastný a žádné slzy ho kazit nebudou.
Stála tam s přízračným městem a nakonec slyšela sama sebe, jak promlouvá, ani nevěděla, jestli k sobě, nebo k holčičce:
„Neboj se, Natasho. Buď silná a všechno to zvládneš. Nic tě nezastaví.“ Sama ale neslyšný slib děvčátku nedodržela, zabořila mu hlavu do ramene a znovu se rozplakala.

Když Ogatix ráno v káře přidrandil ke své továrně, čekalo ho tam velmi nemilé překvapení. Před továrnou postávalo a posedávalo asi třicet goblinů s květinami ve vlasech (kde na Kezanu vzali květiny, to je záhada), barevné hadříky uvázané okolo končetin a nad hlavami mávali rozčileně transparenty „Kaja’Cola je vražda,“ Za znovuzazelenání Kezanu“ a „Zachraňte naši planetu!“

Ogatix si jen znechuceně uplivl, přešel ke kufru své káry, odkud vytáhl cosi, co připomínalo ostnatý sněžný pluh, a namontoval to na přední nárazník. Takto vyzbrojený se rozjel přímo mezi aktivisty. Naneštěstí se všem podařilo jeho smrtonosné káře uniknout, navíc měli ještě tu drzost, že na něj pokřikovali svoje zvrácené hesla. Jezdit zeleně, to tak! Zvlášť po tom, co na Kezanu na chvíli došla zelená světla, takže většina semaforů měla jen červené světlo. Některé dokonce neměly vůbec žádné.

Jedna z aktivistek se dokázala vyšplhat na motor a i přes Ogatixovu usilovnou snahu ji shodit se na káře udržela a vjeli tak společně za plot. Tam už Ogatixovi došla trpělivost, chytil ji za ty její dva nemožné copy po stranách hlavy a vyhodil ji ven.
„Zatracení Greenpissáci,“ ulevil si, zatímco Greenpissáci zůstali a demonstrovali za zavřenou branou dál.

V kanceláři na něj už čekala hromada spisů v ucpané skartovačce.
„Pynee!“ zaječel na svou sekretářku. Pynee rychle vyběhla ze svého kumbálku, cestou se jakžtakž upravila a v kanceláři Ogatixovi vzorově zasalutovala.
„Kolikrát jsem ti říkal, abys tu skartovačku šetřila?!“ zařval Ogatix. „Nech to bejt, vyčistím to sám. Ale zavolej mi Ugutixe. Na ty Greenpissáky potřebujem profíka.“
„Pane! Ano, pane! Pane!“ vychrlila ze sebe Pynee a odběhla do telefónní ústředny. Ogatix si povzdechl, přešel k ucpané skartovačce a začal z ní vytahovat papíry, přičemž kontroloval, co že to chtěla Pynee vlastně zničit. Aspoň že byla dost chytrá, aby nejdřív likvidovala záznamy o ztrátách na majetku a životech. Všechny papíry vystrkal na psací stůl, zapnul skartovačku a ty nežhavější papíry rychle cpal zpět do její nenasytné tlamy. Pynee se vrátila.

„Pan Ugutix na vás čeká u telefónu.“ Ogatix kývl, nechal Pynee se skartovačkou o samotě a rychle přešel do ústředny, aby nenechal Ugutixe moc dlouho čekat.
Ústředna byla plná kabelů a všelijakých přepínačů. Ogatix přes ně všechny přelezl a došel k telefónu, což byl veliký bronzový trychtýř mířící z okna ústředny ven do ulice.

„Hej, Ugutixi?!“ zařval do trychtýře, až se to rozléhalo na celým ostrovem.
„Zdar brácho! Co potřebuješ?!“ ozvala se mu Ugutixova odpověď, notně zesílená telefonem.
„Mám tu trable s Greenpissáky! Vem pár hochů a poďte to sem vyčistit!“
„Jasan! Kolik jich je?!“
„Nemám páru, asi třicet!“
„Fajn! Za pár minut jsme tam!“
Ugutix zavěsil a Ogatix si promnul krk. Telefón moc často nepoužíval, vždy ho z něj bolelo v krku.

Ugutix dorazil se třemi žoldáky ve vojenském vozítku do pěti minut. Ogatix poznal jeho příjezd podle šíleného rachotu na dvoře továrny, protože vozítko brzdilo výhradně o něčí popelnice. Nebo byl řidič prostě hajzl. Otevřel okno a vykoukl ven.
„Tak jsme tu!“ zahalekal Ugutix. „Kde máš ty svý Greenpissáky?“ Ogatix se rozhlédl a opravdu, před továrnou už neprotestoval jediný goblin.
„Asi nás odposlouchávali a zdrhli,“ pokrčil rameny Ogatix. „Poď nahoru, zaplatím ti za výjezd, aby ses na mě příště nevysral.“


Ugutix vyskočil z vozítka, zkontroloval si modrého mohawka: svoji pýchu, a za chvilku už seděl v Ogatixově pohodlném kancelářském křesle.
„Tady,“ vyskládal továrník na stůl dvanáct kezanů. Žoldák s úsměvem poděkoval a kezany zmizely v jeho kožené vestě.
„To za tebou budu jezdit častejc, když tak rozhazuješ,“ zazubil se. Ogatix po něm střelil pohledem. „Hele, nestěžuj si. Chudinku Goil tihle pošahanci buzerují prakticky nonstop. Vlastně nás volá tak často, že už má u nás věrnostní slevu.“
„Ty dáváš věrnostní slevu?“ podivil se Ogatix.
„No právě že nedávám. Říkám, že to má blbý. Ale tak co čekala, KFC leží Greenpiss v žaludku už od svého založení. Jo!“ uchechtl se najednou. „Slyšel jsem o tom tvým trapasu s Revi. Durex mi všechno napráskal.“
„Cože?!“ vykřikl Ogatix. „Durex kecá, byl tak zlitý, že jeho hladina krve v lihu byla skoro u dna!“ Ugutix se jen nevinně usmál a pokrčil rameny.

„No nic, já musím zpátky, už tě nebudu zdržovat,“ zašklebil se a zvedl se z křesla. „Hodně štěstí s úředničinou.“ Ogatix po něm vztekle hodil prázdnou plechovku od Kaja’Coly.

Tony Dvojklák si narazil modrý kapitánský klobouk a zazubil se na své spoluspiklence.
„Bude mi slušet, že jo?“
„Stejně si myslím, že to nemůže vyjít,“ komentoval jeho počínání podmračený pirát Edward.
„Zmlkni čéče a buď v klidu,“ obořil se na něj Tony. „Prachy jste dostali, bouchačky taky, tak držte hubu a krok, chlapi. Dizzywig a já sme to naplánovali bombově, tak se nemáte čeho bát.“
„A čo ten tvoj žoldák?“ optal se trpaslík Fousáč se silným východním přízvukem.
„Žoldák se k nám připojí, až si pudem pro Maiden’s Dagger.“
„A co děla? Jak se chceš bránit před nimi?“ tázal se pesimisticky Ed.
„V dělech je jen prach, žádný koule. Ty tam musíme přitáhnout až při útoku, čéče. Schovals je do tý Chajdy na molu?“ otočil se Tony na trpaslíka.
„Hej. Po kokot vela ich tam je.“
„Oki toki. Plán je jasnej: zrekvírujem loď, kdo se bude bránit, toho sejmem a vypadnem z týhle díry plný sraček. Snadný.“
„No ty seš fakt génius, Tony,“ řekl sarkasticky Ed. „A co pak, he?“
„Proč jsem tě sem vůbec bral, Ede? Máš loď, máš posádku a ty se ptáš co potom, čéče? Přece plundrovat!“
„Se všemi piráty z jihu za prdelí?“
„Neser, Ed. Šak čo myslíš? Že sa budú hnát za jednú blbú lodí?“
„Že já ti tu slíbenou hodnost vezmu, Ede? Máš z prdele kliku, že seš jedinej schopnej kormidelník, co Greg zařval. Prostě držte huby a večer se sejdem na cvičišti. A pak si vezmem svou lodičku,“ uzavřel Tony debatu.

Když slunce zapadlo, na cvičišti se sešlo na večerní trénink dvanáct pirátů. Tony všem rozdal
těžké pušky a železné pláty, které si nastrkali pod košile.
„Kdyby to náhodou nešlo potichu, čéče.“
„Ale nebojte sa, chalani. Bol som u gul‘í a na lodi sa chlastalo. Skoro všteci tam budú ožratí ak prasata,“ uklidňoval přítomné trpaslík.
„To zní až moc hladce,“ vrtěl hlavou Ed. „Kde máš toho svého žoldáka?“
„Tady,“ ozval se hlas ze stínu palmy. Tony se usmál na krátkou postavu.
„Chlapi…“
„A ženský!“ doplnila ho pirátka s krátkými vlasy a možná až trochu moc rozhalenou košilí.
„…a ženský. Představuju vám našeho kámoše Bauxita, z profíkovský žoldácký bandy. Von nám sehnal zbraně a poslal nám ho Dizzywig, takže to je fakt kvalita.“
„Zdar,“ prohodil Bauxit otráveně. Měl na sobě černou koženou vestu bez rukávů a přes záda něco jako pušku s velkým hrbolem.
„Tak poslouchejte, čuráci, ať tam něco zbytečně neposerete. Vpadnem tam a sejmem každýho, kdo se bude ještě držet na nohou. Fousáč a Larry se postarají o ty koule v kůlničce, donesou je k dělům. Ed půjde rovnou ke kolu. Bauxit a já vytáhneme kotvy a pak vás budeme krýt. Lily, Bill, Huck a Bob roztáhnou plachty. No a Jerry s bráchy Wizzláky se postarají o dělostřelbu na pravý straně, aby na nás nemohli. Dotazy?“
Ani jim nedal dost času se zeptat. „Tak fajn, dem!“

Tonyho taktika jak se dostat na palubu byla jednoduchá. O jejich spiknutí zatím nikdo neměl ani tušení, takže mohli bez potíží vyjít až ke kormidlu. Fousáč a Larry hned zamířili k chajdě, otevřeli dvířka a začali nakládat skrytou munici na kolečko.
„Larry, pal do piče, len sa mi tu motáš,“ nadával Fousáč.
„Dyť přes to nemůžeš vidět ani hovno, ty pajzle,“ nenechal se odbýt Larry.

Tonyho piráti vstoupili na palubu. Fousáč měl pravdu, všichni byli zlití pod obraz. Tony přešel ke strážnému, který se ještě držel na nohou a jednou čistou ranou z pušky mu ustřelil půl obličeje.
„Vzpoura čéče!“ zařval, čímž dal vzbouřencům signál. Tony s Bauxitem nejprve povraždili veškerý možný odpor a pak rychle táhli za kotevní lana. Huckova parta vyšplhala nahoru do ráhnoví, kde spustili a roztáhli plachty. Jerry se třemi gobliny zmizel v podpalubí, zatímco Larry a Fousáč jim dovezli munici. Goblini nabili děla, Bauxit s Tonym vytáhli lana, Ed chytil kormidlo a všichni už jen čekali na dost silný vítr, aby je odtamtud dostal.
„Už dou na nás!“ zařval seshora Bill.
„Připravte si bouchačky!“ zavelel Tony a posádka zaklekla k zábradlí paluby, kterou mohli použít jako provizorní barikádu. Namířili na své bývalé kolegy uloupené pušky.
„Připravit…ááá…palte!“ zaječel Tony.

Salva z pušek piráty zpomalila, ale pak začali goblini své zkázonosné dílo. Mohutná dělostřelba úplně rozmetala dělo chatrné molo i ty, co nestihli včas utéct. Vítr se konečně pořádně zapřel do plachet a loď Maiden’s Dagger se odrazila od břehu. Goblini ještě jednou zasypali ostrov těžkou kanonádou, ale potřetí už byli dost daleko, takže to nebylo třeba. Ed se za kormidlem činil a větru bylo dostatek, takže se Maiden’s Dagger rychle vzdalovala od břehů.

Vzbouřenci propukli v jásot.
„Co sem vám říkal? Jaz‘ tzingo!“ volal radostně Tony Dvouklák a se svým modrým kapitánským kloboukem.
„Tak kam teď, kapitáne Tony?“ zeptal se Ed a Tony se ušklíbl.
„Kam? To je přece jasný!“

„Přišel vám dopis od Durexe, pane,“ oznámila Pynee a položila Ogatixovi na pracovní stůl obálku. Ogatix dopis znechuceně otevřel. Nato, že se nakonec stal knězem, byl Durex hodně prostopášný. Tentokrát však nesomroval o zaplacení kauce nebo pomoc s Kezanskou mafií, tentokrát pořádal ve svém kostelíku malou rodinnou sešlost pro všechny legitimní dědice po Raketixovi. Tedy, sešlost, spíš po nich určitě něco chtěl a takhle to jen maskoval. Kdo jiný než rodina by taky pomáhal někomu, kdo nosí kněžský hábit a přitom vede největší bordel v Kezanu. I goblini mají nějaké limity.

Když dorazil před kostelík, už tam parkoval Ugutix a Durex byl určitě uvnitř. Z budovy církve se ozýval perfektně synchronizovaný sborový zpěv. Vstoupil dovnitř a k jeho překvapení to nebyl kostelní sbor, nýbrž šest goblinů a tři goblinky v bundách firmy Prettykitten. Stáli u kostelního piána (původně to byly varhany, ale píšťaly Durex proděvkařil) na které Ugutix znamenitě hrál rychlou melodii. Žoldáci zpívali poklidnou píseň, skoro jako na srazu vojenských veteránů. Dokonce i text byl dost mírný a násilí v něm bylo minimálně. I přesto mu bylo jasné, že tohle je výhružná písnička, kteru sbor žoldáků zpívá těm, co jim nezaplatí.


„Nádhera, lidi,“ pochválil Ugutix svoje zpěváčky, když skončili a Durex přikývl. „Tak, už máte volno, zkouška nám skončila.“
„Proč nemáš takovýhle sbor místo těch svých salátů?“ zeptal se Ogatix Durexe, když žoldáci odcházeli pryč. Ugutix se zašklebil.
„Protože s mými žoldačkami nemůže chrápat,“ vyprskl. „Jen by to zkusil a už by ležel se zlomeným nosem i zlomeným ptákem.“
„To jsou takové dračice? To si dám líbit,“ prohlásil Durex, čemuž se všichni od srdce zasmáli.

„Proč jsme vlastně tady?“ zeptal se Ogatix.
„Počkáme na ostatní, ať to neříkám šestkrát.“
„Ty si vážně myslíš, že nás sem Galiwyx nechá všechny dojít živé?“ ozval se ženský hlas od ošoupaných dveří svatostánku. Byla to Goil, ve skvěle padnoucím i ladícím oblečení, ostatně jako vždycky.
„No, buď nás všechny nechá zabít, nebo nedorazí vůbec,“ pokrčil rameny Ugutix. Goil jen mávla rukou.
„Takže se čeká už jen na juniora,“ usmál se Durex.

Ogatix se zadíval na vnitřek kostela. Nikdy tam moc nechodil, takže i když ho zaujaly vitráže tří postav, neměl tušení, o koho jde.
„Durexi, já vím, že jsou povolanější, na který bych se měl na tohle ptát, ale co jsou ti tři zač?“ Durex zamrkal na vitráže, jako by je po dlouhých dekádách viděl poprvé.
„To je Kezanská nesvatá trojice. Svatý Mamon, patron prachů, svatý Zippy, patron šílenství a svatá Dala, nevědělakomu, patronka děvek. No a ti všichni jsou podřízení nejvyšší Kezanské bohyni ekonomiky a prosperity, Salmo,“ ukázal Durex na okno v průčelí kostela, na kterém se skvěla podobizna velké stříbrné ryby.
„Vy černoprdelníci jste fakt divní,“ konstatoval Ogatix.

Do kostela vstoupil poslední člen rodiny, na kterého se ještě čekalo, Raketix junior. Jeho kasino mu slušně sypalo a bylo to na něm vidět. Přesto Raketix junior nikdy tak příšerně nezpychl jako třeba Galiwyx. To mu ovšem nebránilo dávat svoje bohatství okázale na odiv.
„Fajn, tak jsme tu všichni,“ zahlásil Durex, když se jeho sourozenci usadili do kostelních lavic.
„K věci, Durexi,“ popohnala ho Goil.
„Věc se má tak. V Kezanu operuje jistý podnikatel, který má jistý zájem o jistou komoditu.“
„Myslíš Tučnýho krále?“ zeptal se hlasitě Raketix junior. Durex se zamračil, protože mu rozbil atmosféru tajemna.
„Jo, myslím Tučnýho krále.“
„A co my s ním? Z nás nikdo v tuku nejede?“ zeptal se Ogatix.
„Tenhle Tučný král má továrnu na zpracování tuku, čili ten tuk pořád potřebuje. Z toho jsem vydedukoval geniální plán. Dámo a pánové, představuji vám operaci T.U.K. – Takzvaný Únos Krávy,“ praštil se Durex hrdě do hrudi a přitáhl tabuli, na které měl všechno nakreslené.
„K věci, génie!“ postěžovala si netrpělivě Goil.
„Prostě a jednoduše, my uneseme a následně střelíme Tučnýmu králi…chvilka napětí…Mamgoblinku!“

Asi pět vteřin bylo v kostele naprosté ticho. Potom se všichni Durexovi hosté dali do hurónského smíchu, až se váleli po podlaze.
„Unést Mamgoblinku!“ hýkal Ugutix smíchy a kopal krátkými nožkami do vzduchu.
„Ze všech ptákovin, co jsi kdy vymyslel, tohle je ta největší!“ řehtal se Ogatix. Durex tam stál s tabulí mezi chechtajícími se gobliny a bezradně na ně hleděl.
„To bylo fakt dobrý! Za tohle ti odpustím, žes mě tak nectně vyrušil,“ stíral si slzu Raketix junior. Smích už pomalu slábl.
„No, tak jsme se nasmáli a zpátky k byznysu,“ řekla přísně Goil, ale pořád se usmívala a občas se stranou uchechtla.

I přes Durexovu usilovnou snahu jeho sourozenci rychle vypadli z chrámu a naskákali do svých kár. Ogatix prostě nemohl jinak a celou cestu do továrny a i pak domů se sám pro sebe smál jako šílenec. Taková blbost, unést Mamgoblinku a prodat ji Tučnýmu králi. No, peněz by za ni bylo jako želez, ale ta představa. Ještě večer v posteli se musel chechtat tomu idiotskému plánu.

Věčná sláva bohyni Salmo. Gratulujem k nové funkci

Prodírala se zelenou temnotou nejhlubší džungle, rozhrnovala šlahouny a liány, každý pohyb ji stál nezměrné úsilí a bral si poslední kapky sil, které jí ještě zbývaly. Tušila, že její noha je zlomená na několika místech, neunesla ji a ztrácela v ní cit, neměla ale čas se zastavit a zkusit si udělat dlahu, nebo rovnat kosti. Skrývala se ve stínech a hledala očima další místo, kam se přenést za pomoci magie.
Zbroj Dozorkyně byla špinavá od zasychajícího bahna a krve, zaprášená a pomačkaná od posledního závalu, ze kterého se dostala.
Ona jediná měla šanci, ne jako její Sestry...
Vzpomínka na ty, které musela nechat zemřít v propadající se Hrobce, jí vlila nový oheň do žil. Touhu po pomstě, která pálila víc, než jakákoli fyzická bolest, kterou jí Zrádce mohl způsobit.
"Musíš nás nechat a jít, paní! Jediná z nás dosáhneš Shan'do Stormrage zavčasu! Bohyně září na naši stezku do onoho světa," Naisha odvrátila pohled od bortící se klenby a pozbudivě se na ni usmála.
Bylo to naposledy, co ji viděla.
"Nezapomenu na vás, Sestry, pomstím vás. To přísahám!"

Pod kovovou maskou připomínající strážnou sovu stiskla rty chutnající po mořské soli a sevřela pevně v ruce svůj Stínový půlměsíc. Téměř dokonalý kruh ozubené čepele připomínal ozubený srpek měsíce a po celé délce jej pokrývaly kaldoreiské runy, které se občas zaleskly stříbrným jasem, jako by odrážely světlo měsíce i nyní, uprostřed dne. Pohlédla na svou zbraň.
Doufala, že nebude trvat dlouho, a její nejlepší poručík dostane stejnou... místo své glaive. Vkládala do Naishy mnoho nadějí.
Naisha...
Přežila spolu s ní boj proti té, která je měla vést a chránit: Tyrande. Vyvraždění Strážkyň v mohylových doupatech, po němž zrádná velekněžka propustila Zrádce.
Tak jako ostatní Dozorkyně ji po porážce Plamenné Legie na Hyjal i Naisha následovala v Zrádcových stopách Kalimdorem, přes hořící přístav Nendis až sem, na ostrovy, které nebyly na žádných známých mapách.
Sloužila věrně a oddaně svému poslání až do svého konce.
Pomstím tě, Naisho. Pomstím nás všechny.


Zaskřípala zuby, když opět ucítila pach svých pronásledovatelů.
Bylo v něm něco povědomého a přeci rybího. Zlo, co spávalo na dně oceánů a prý dokázalo vyvolat legendární bouře na volném moři, ale málokdo je přežil, aby o tom mohl vyprávět.
Nágy.
Takové spojence si Zrádce přivedl a poslal po jejich stopě.
Potřásla hlavou, ale jeho posměšný tón nešel z mysli.
"A ty, malá Strážkyně, budeš první obětí Oka Sargerase! Mám vše, co potřebuji, abych zbavil tenhle zpropadený svět svých nepřátel jednou pro vždy. Ach, ta ironie... po dlouhých staletích, kdys mne držela přikovaného na řetězu v temnotě, je dost trefné, že na oplátku pohřbím já tebe, ne?!"
Pak namířil prokletý titánský artefakt na klenbu Komnaty Oka a strhl ji na hlavy jejího oddílu. Řetězová reakce zahučela celou hrobkou Sargerase, jak se chrám propadal zpět do nekonečných hlubin Velkého Moře.
Mohla umřít s ostatními, které neovládaly stejnou magii jako ona, jejich velitelka. Ale nezemřela by zbytečně, dokud je šance pomstít ty, které pohřbil zaživa.
Nezastaví se a nevydechne, dokud on nebude pykat. Uvidí ho v řetězech, nebo mrtvého.

Přenesla se dalším krátkým teleportem nad strž s vodopádem, klesla zdravé koleno a opřela se o skálu. Ohlédla se tam dolů a spatřila šupinatá těla svých pronásledovatelek, jak se proplétají bystřinou i mezi kmeny stromů. Opět splynula se stíny.
Musí se do tábora dostat přes skály. Ve vodních proudech a řekách měly ty slizké bestie náskok, ale šplhání jim moc nešlo.
Hlavou jí opět prolétla vzpomínka na krvavé runy napsané na zdech starého chrámu z ruin Suramar.
Runy vyprávějící historii Guldanova konce, pýchy předcházející pád. Příběh o ješitné víře, že to on sám je pánem svého osudu od chvíle, co se odevzdal Legii.
V orkských znacích psaných krví se ukrývala moc, kterou neztupil plynoucí čas ani smrt jejich pisatele, jehož nakonec rozsápali démoni, které chtěl sám ovládnout.
Krvavé runy vždy propojily duši svého pisatele s tím, co znamenaly. Hovořily, i když byl jejich pisatel dávno mrtev.

Vyhlédla si skálu vysoko nad korunami stromů a přenesla se na ni dalším teleportem, pak zaslechla zlostné syčení až sem a kolem hlavy jí prolétlo pár šípů sršících ledovými kouzly.
"Bídná noční elfko! My jssme nágy! My jssme budoucnost! Před námi neutečešš," uslyšela jejich velitelku zatraceně blízko.
Alespoň zde nahoře nebyl cítit jejich rybí pach. Něco z jejich kouzel se zdálo nepřijemně povědomé.
Přenesla se dál právě ve chvíli, kdy vrcholek skály, kde předtím stála, zasáhl roztrojený blesk seslaný mořskou čarodějnicí, která nágy vedla
Byly jí v patách, slyšela jejich sykot opět blíž. Ty slizké šupinaté bytosti z nočních můr, ohavní humanoidní plazi...!
V Kalimdoru na ně nejdříve poslal satyry, pak tohle.
On sám už téměř ničím nepřipomínal nočního elfa... od doby, co ho zrádkyně Tyrande pustila, narostla mu křídla a rohy. Stával se jedním z Legie, démonem, kterým byl jistě v srdci již od prvopočátku.
Smaže mu ten vítězný úšklebek z tváře svou čepelí, a pak smaže jeho samotného z povrchu světa.
Přenesla se dál a její dlouhé uši zaslechly hluk boje od místa, kde se po vylodění a pochodu do vnitrozemí opevnil zbytek jejího oddílu.
Chtěla bojovat po jejich boku, ale ve zmatku bitvy byla nakonec odříznuta od Sester a nucena pomoci Běžkyni s poselstvím pro arcidruida dostat se na pobřeží z dohledu nág a krýt její člun, když odplouvala zpět do Kalimdoru.
Nágy mezitím znovu zaútočily na tábor bez velitelky, zatímco ji zkusily ulovit dříve, než se opět připojí ke svým v pokusu o poslední obranu.
Elune, dej, aby se dostala k Shan'do Stormrage včas... protože pokud ne, Zrádce možná nikdy nebude zastaven.
Žádná z nich se mu sama nemohla vyrovnat v boji.


Před sebou měla poslední úsek své cesty a zrak jí pomalu selhával únavou. Bez požehnání Nordrassilu byli kaldorei jen pouhými smrtelníky, ani celá jejich skupina se nedokázala vyrovnat Zrádcově moci zesílené prokletým artefaktem.
Její Sestry bojovaly do posledního dechu a kapky krve za nedalekým návrším, musela k nim!
Nadechla se a přenesla na mýtinu na vrcholku protějšího svahu.

Čekaly ji v úkrytu. Náhle ji obklopily  nágy, vedené mořskou čarodějnicí s ledově zářícím lukem, které se kolem hubené a špičaté tváře místo vlasů svíjeli hadi. Siréna pozvedla jednu ze svých šesti rukou a elfku rázem obklopil vzdušný vír tak silný, že ji zvedl ze země a na okamžik jí zabránil cokoli udělat. Konečně ale necítila bolest z pokusů postavit se na zraněnou nohu.
"Děsíš se mne, Dozorkyně? Jsem Serena Starscale. Jsme stejné krve, ty a já, šetři si své pohrdání. My přijali dar tam, kde vy jste byli slepí," zasyčela bytost a pomalu se k ní blížila. Spodní část jejího těla připomínala hada a zanechávala za sebou na zemi klikatou stopu.
Elfka cítila, že větrný vír kolem ní slábne, čekala na nejvhodnější chvíli a na svou šanci.
Z posledních sil sáhla pod plášť, kde nosila sadu vrhacích dýk. Když je našla, foukla do dlaně, jako by to byla jen hrst spadaného listí, vzápětí se roztočila kolem své osy.
"Já a vy nemáme nic společného, obludy! Pociťte hněv mojí Bohyně!"
Zářící čepele se jako větrná smršť rozlétly od její dlaně a pokosily nágy v okolí, jen mořská čarodějka stačila zvednout manový štít, kterým se zachránila.
Přestala se tak soustředit na vzdušný vír. Elfka s bolestivým výdechem dopadla na zdravou nohu a zkusila udržet rovnováhu ve stoje.
Takže přeci arkána, jakou si pamatovala kdysi u Vznešených, které si vyvolila královna Azshara ke dvoru. Sám Zrádce kdysi býval jedním z nich.
"Tor ilisar'thera'nal! Ana'duna thera!" vykřikla a sáhla po větší dýce na boku.
Úder Stínu možná nezabíjel jedinou ranou jako jiné útoky Strážkyň... ale kdo ho podcenil, příliš pozdě pochopil, že jeho krví proudí jed. Jed kalimdorských wyvern, který ho nakonec zpomalil a zabil ve chvíli, kdy uvěřil, že je v bezpečí a po boji.
Její temná dýka prorazila šupiny a zabodla se hluboko do hadího těla.
Noční elfka se vzápětí přenesla pryč teleportem do prastarých ruin, kde se opevnil zbytek její jednotky.
Nága s výkřikem vystřelila další ledový šíp, ale zasáhla jen prázdný prostor, ve kterém ještě před chvílí byla ta, kterou jejich mocný Pán nenáviděl víc, než kohokoli jiného. Až natolik, že paní Vashj a Serpentru vyslal samotné napřed se Sargerovým Okem připravit rituál, aby on sám mohl zůstat zde a konečně se Dozorkyni pomstít za těch deset tisíc let utrpení.

"Nespočinu, dokud tě zase nepřikovu do temnoty tvé klece, Zrádče, nezbylo mi nic, než má pomsta!" zavrčela elfka nenávistně, když se připojila k Sestrám, z nichž jen pár dosud dokázalo stát na nohou a držet si bestiální nágy od těla.
Věděla, že si může dovolit prohrát všechny boje. Vyhrát musela jen ten poslední.
Sáhla do jedné ze svých krvavých ran a prstem na jílec své zbraně napsala vlastní krví jméno toho, který se od té chvíle před ní neměl již nikde skrýt, dokud jeden z nich bude dýchat.
Illidan Stormrage.

"Už tam budeme?" Vael'thas tu otázku položil zhruba po sedm a dvacáté za poslední hodinu.
Isiel v duchu proklela elfa, kterého napadlo přidělit jejího horkokrevného bratra k obraně karavany, místo aby ho poslali s ostatními bojovými mágy a hraničáři napřed jako zvěda.
Pravda, tajně podezřívala Rommatha, že se chtěl jeho řečem sám vyhnout. Stejně tak Theraldis, který se raději vypařil na "důležité jednání s velko-maršálem".
Pak ale mohli dát jiný úkol i jí... to přinejmenším.
Jenže oba, Rommath i Aethas Sunreaver, trvali na tom, že zatímco Vael'thas hlídá konvoj povozů vezoucích vzácné suroviny a zásoby všeho možného i nemožného, prostého i magického, ona sama má dohlédnout na Vael'thase.
Chm.
Ach, jistě, také iluzemi maskovat jejich pohyb divočinou, jako by to nedokázal některý z dalších mágů.
Bylo jí jasné, že se báli Vael'thasových "diplomatických" schopností, které se projevily i posledně, když narazili na uprchlíky z Lordaeronu. Jen netušila, kde přišli na to, že by zrovna ona byla tím, kdo kapitána Snowdawn zvládne přibrzdit, až se zase rozjede.
Minule bratříčkova důkladná kontrola paladinské "pravosti" urazila bývalého člena Stříbrné ruky natolik, že je napadl. Stálo dost Aethasova času, vysvětlování a šarmu, aby incident napravil.
A Vael'thas to vše završil tím, že se prý jen snažil být milý a lidé nechápou jeho smysl pro humor.
Takže ano, tahle mise byla patrně trestem pro ně oba.
Hádala by se s Rommathem, kdyby jí nebylo tak zle.


Za uplynulé týdny a měsíce od definitivní ztráty Sluneční Studny pocítila i sama na sobě to, o čem hovořili mágové z města, onu sžíravou prázdnotu a nenasytný hlad. Občas ji zcela ovládl, zatemnil její úsudek, jednal a mluvil za ni. Mívala sebe samotnou za lepší, než byli běžní nestřídmí elfové ze severu, kteří před Pohromou mrhali magií na naprosté malichernosti tam, kde jiným stačila síla rukou nebo důvtip mysli. V Kirin Tor je přeci učili umírněnosti a sebekázni.
Možná bývala sama na sebe příliš pyšná, měla se za vyjímečnou a tohle byl trest.
Theraldis nesl ztrátu Studny o dost lépe, i když i na něm pozorovala, že se jeho povaha mění. Jeho sebeovládání čím dál častěji vzalo za své a jeho pověstná trpělivost se ztenčovala. V některých okamžicích jako by na ni hleděl jeho očima někdo neznámý, děsivý a zcela cizí.
Z jejích blízkých tenhle "hlad" nakonec nejlépe zvládal Vael'thas, jehož věčný optimismus pomalu lezl většině elfí výpravy na nervy.

Když Princ vybíral ty nejschopnější na své cestě za novými spojenectvími, novou nadějí a snad novým domovem, kde by sin'dorei mohli začít znovu, ti slabší a nemocní byli odmítnuti a ponecháni vzadu.
Přesvědčila tehdy Theraldise i Rommatha, že je hodna cestovat s nimi. Nakonec byla vybrána, tak jako pár dalších přátel. Posledních pár dní ale přemítala o tom, zda si neukousla příliš velkého sousta.
Zachvěla se zimou, pramenící spíš z té prázdnoty uvnitř než z okolí. I když výhled na krajinu kolem nebyl zrovna potěchou pro oko. Lesy Silverpine byly od příchodu Pohromy doslova a do písmene děsivé, navíc poutníci slyšeli i o worgenech, kteří snad měli být spatřeni ve větších smečkách na jihu oblasti.
Z úbočí hor na jihozápad od cesty se často ozývalo vlčí vytí, pravda... ale worgeni přeci patřili do pohádek a Urova pojednání o dimenzích, ne do jejich světa.
Ovšem i bez bájných worgenů se museli mít na pozoru, protože zemí křižovaly oddíly nemrtvých, stejně jako skupiny živých lapků, rabujících, co za sebou zanechalo tažení řezníka Menethila.
Naštěstí to vypadalo, že o elfí karavaně zatím nemají ponětí.
Uplynuly měsíce od zničení Studny a pádu Dalaranu. Svět se změnil... a zůstal děsivější, než si kdo z nich pamatoval i z legend o válce Prastarých.


Patřili k naději svého národa, družině vyvolených magistrů a válečníků, kteří doprovázeli Prince Sunstridera na cestě za Novou Aliancí v Lordaeronu. Na základě písemných dohod měli se svými spojenci bojovat proti Pohromě a královrahovi z Lordaeronu, snad ho konečně porazit a dobýt z jeho spárů hlavní město zbídačených lidí.
Zatímco Theraldis jménem Prince jednal se současným velitelem Aliance a z každého jednání se vracel s téměř skelným pohledem a výrazem naznačujícím "jen si počkejte, až maršálka Krasoně sami poznáte...", Princ a Rommath hledali místa, na kterých by elfové mohli vybudovat své základny a ukrýt zásoby zlata a artefaktů pro pozdější potřebu. Princ Kael'thas se očividně chopil role vůdce sin'dorei schopněji, než mnozí očekávali, a myslel předem téměř na vše.
Sám pověřil hraničáře Lor'themara Therona regentstvím nad rozstříštěným elfím královstvím, ochranou vyčerpaného lidu a udržením pozůstatků Quel'Thalas v bezpečí. Haldurona Brightwing jmenoval na uvolněné místo Ranger-generála, aby byl regentovi ve všem nápomocen.
Většina říše zůstala neobyvatelná a nebezpečná a elfové učinili jen málo pokroku ve snaze ji zbavit zbytků Pohromy. Sin'dorei, sužovaní krutými bolestmi, disharmonií a postupnou apatií, která se zesilovala s přibývajícím časem uplynulým od zničení Studny, bojovali nyní především sami se sebou a svými abstinenčními příznaky.
Magistři hledající lék pro zemi i národ odhalili, že ztráta Studny nenapravitelně narušila spojení, které dřív elfové mívali s ostatními obyvateli svých hvozdů. Lesní strážci i zvěř buď uhynuli, nebo zdivočeli a napadali vše včetně vlastního druhu.
Stejně tak přišli magistři s teorií, že černá brázda, kterou za sebou nechal Arthasův pochod na Silvermoon a Sluneční Studnu, je neobnovitelná a navěky zůstane připomínkou invaze nemrtvých jako nezahojitelná jizva.
Lor'themarův nový úřad se tedy zdál být spíše obrovskou zkouškou, než nějakou výhrou.

Princ Sunstrider pochopil i to, že bylo chybou stáhnout se z Aliance a tak uzavřít Quel'Thalas před vnějším světem i zprávami o možných nepřátelích či hrozbách v něm. Proto zrušil královy dekrety, které elfům zakazovaly se míchat do záležitostí mimo Quel'Thalas.
Trval však na tom, že národ, ze kterého zbyly pouhé trosky, musí ve svých názorech zůstat jednotným a ne se dále štěpit. A tak byli elfové, kteří se narozdíl od většiny přeživších nezřekli víry ve Světlo svaté a hlásali v různých koutech země protesty proti rozhodnutí zničit Studnu, či proti dalším Princovým a regentovým výnosům, nakonec... "odejiti". Tiše či hlasitě a většinou nedobrovolně. V Quel'Thalas již nebyli dále vítáni.
Narasi byla jedním z nich, i když její odchod před pár měsíci souvisel spíš s výzvou Kirin Tor, aby se vrátila pomoci s obnovou, stejně tak jako další mágové.


"Už tam budeme?" zopakoval Vael'thas svou otázku a vytrhl ji tak z úvah. Přilétl na svém mladém dragonhawkovi blíž k Isiel a natáhl se, jako by do ní chtěl dloubnout.
Cloudwing se po něm okamžitě ohnal zobákem, tak bleskově, že sotva stačil ucuknout. Prohlédl si vytřeštěně prsty své ruky a přepočítal je.
"Šílíš?" jeho sestra chvíli krotila své jízdní zvíře, a pak ho navedla v letu trochu stranou od něj.
"Hlídá si tě víc, než Theraldis," poznamenal Vael'thas pobaveně, pak se ale trochu zamračil.
Takové chování nebylo u dragonhawka jeho sestry obvyklé, neznal jiné zvíře, které by bylo větším vzorem disciplíny a poslušnosti.
"Rozčílil jsem ho něčím, nebo mu jen nesedí změna stravy a prostředí? Nebo snad tady pan Fawkes?" podivil se a ukázal na svého oranžového jestřába.
"Nechápeš to, že? Jeho modrá barva je neobvyklá, ostatní dragonhawci po něm vždy půjdou, tak to říkal Theraldis už v době, kdy mi ho daroval. Navíc jediný chovatel modrých dragonhawků opustil Quel'Thalas spolu s Narasi a těmi, co "nezapadli". Poslední týdny a měsíce se Cloudwing jen brání nečekaným útokům a začíná být podrážděný. Nemyslím, že je mu souzena velká budoucnost mezi sin'dorei. Od zničení Studny na něj útočili i jestřábi z Eversong a v jednotkách jezdců na dragonhawcích jen budil rozruch a dělal paseku. Stala se z něj černá ovce... bílá vrána," Isiel se smutně usmála a pohladila tyrkysové a kobaltové šupiny a pírka na hlavě dračího jestřába, který zareagoval zaklapáním zobáku a dál ostražitě sledoval Vael'thase.
"Ts-ts. Takový rasismus. Ale zopakuji svou otázku. Už tam budeme?" kývl hlavou před sebe k neznámé krajině.

Špičky staletých pinií čněly proti zachmuřené obloze téměř varovně, v dálce nalevo za nimi se leskla a třpytila hladina jezera Lordamere, dnešního dne nepřívětivá stejně jako vše kolem. Zvedal se od ní vítr.
Kdysi by to byl den jako stvořený pro plachtění v malém člunu a návštěvu ostrovů a Fenrisova hradu. Kdysi byl čas na mnoho jiných věcí, než jen na válku, boj o přežití a hledání léku.
Odtrhla oči od Lordamere a s povzdechem se zadívala na bratra.
"Tobě nedali itinerář cesty? A to jsi pasován na vůdce karavany, kapitáne? Mně řekli jen to, že dnes máme dojet na dohled věží Ambermill. Městečko by mělo být jedním z bezpečných míst, ale musíme počkat na zprávy od zvědů o tom, kdo ho nyní ovládá," ukázala směrem, kde zatím jen tušila jejich cíl, nechala dragonhawka vystoupat trochu výš a rozhlédla se, pak obnovila iluzi kolem karavany.
"Ambermill," zamyslel se, "nebydlela tam ta s velkýma..."
Isiel po něm zamračeně střelila pohledem.
"Ovcema," dořekl Vael'thas rychle a odkašlal si, "většina studentů z koleje vždy chtěla ubytovat na její farmě, nic o tom nevíš?"
"Potřebuji se soustředit na kouzlo," varovala ho ledově a zakroutila hlavou.

Vael'thas zmlkl, oblétl kolonu vozů od prvního k poslednímu, vyměnil si několik slov s hlídkami po stranách, pak se opět vrátil. Vydržel vedle ní letět a celou minutu nepromluvit.
Po uplynutí toho času sejmul přílbici a poškrabkal se ve strništi na bradě.
Obvykle by ho ihned upozornila, že elfí gentleman na sebe dokáže dbát i uprostřed divočiny nehledě na fakt, že je na cestách či v boji.
Začínala mít ale pocit, že Vael je ztracený případ.


"Hmm, smím se tedy na něco optat, když cesta tak klidně utíká? Žádní nemrtví, žádní vlci, žádné bájné zubaté potvory...," začal a opět si nasadil helmu.
S povzdechem svěsila ramena.
"Mluv tiše. Povídali, že zdejší část Plamenné Legie netuší nic o Archimondově pádu na Hyjal a stále čeká na jeho další rozkazy. Jestli má někdo naději prohlédnout naši obrannou iluzi, jsou to oni."
"Ah tak, oni si nevšimli? Ani toho, že ten bastard Menethil spokojeně zalezl do ruin hlavního města a sedí tam jak žába na prameni? Nezdají se tak moc jednotní a informovaní, jako když šli proti Silvermoon," Vael'thas zamyšleně drbal Fawkese nad zobákem, pak se ale vrátil ke svému obvyklému šotkovskému výrazu.
Bylo dobře, že měl helmu, která ho kryla ze strany i proti jejímu pohledu.
"Takže, má otázka: zajímalo by mne, jaké tajemství to s Theraldisem sdílíte, že to nezahrnulo zbytek rodiny. Tím myslím Narasi a mne tehdy v Silvermoon. A neříkej, že šlo o Hiru. Nebo o usmiřovací sex."
Isiel trochu vyprskla smíchy, ale ovládla se.
"Doopravdy je tak těžké uvěřit, že by šlo o to poslední?" zadívala se na něj s nečitelným výrazem a on se zamračil.
"Nikdy jsi nebyla moc dobrý lhář, sestřičko... Dobrá, ale tehdy jsem něco vyhrál. Dostal jsem ho ven z pracovny za něco, co jsi mi měla na oplátku zjistit. Takže, už víš, co ten tvůj ješita sbíral před pádem Quel'Danas? V troskách Terasy mu málem zlomilo srdce, když zjistil, že přišel o svou sbírku," díval se na ni se směsicí výrazu prosícího štěněte a zvědavé opičky.
Jenže jeho sestra jako by měla srdce z ledu.
"Vím," trochu lakonicky se usmála a zvedla nosík.
"A? Mám právo na odpověď!" začínal se durdit.
Mlčela a pobaveně ho sledovala.
"Budu hádat, a když trefím, kývneš. Magické hůlky?"
"Nebuď blázen, ty sbírá Hira," stále stejný výraz.
"Echm... chci to vlastně o ní vědět? No... mana wyrmy?" optal se po chvilce, kdy se tvářil, jako by ochutnal nezralé hrozny.
"A jak by asi taková sbírka manawyrmů přežila jeho neustálé opakované nepřítomnosti během diplomatických misí, nechceš mi říci?" začínala vypadat pobaveně, ale také jako by kalich její trpělivosti pomalu přetékal.
"Vodní dýmky!" usmál se vítězně. "Všichni mágové mají velké hole a vodní dýmky!"
"...anar'belore, kam by dal to množství, co by za svá léta nasbíral? Navíc se nikdy nezdál tak náruživým kuřákem, jako byli Vandellor a Belo'vir," zakroutila hlavou.
"Hmmm... pramínky vlasů svých obětí!" nasadil zlověstný tón.
"Prosím?" Isiel nevěřícně zamrkala a upřela zrak na něj, jako by dočista zapomněla udržovat ochrannou iluzi. "Těší mne, že považuješ mého snoubence za příslušníka trolího kmene, no fuj! Navíc to není žádný vrah ani kultista, aby měl nějaké oběti! Přinejmenším nezabil nikoho nelegálně. Tedy... doufám," dodala po chvilce zaváhání.
Přesně konec té věty a představa Theraldise v některých okamžicích bylo to, co poslalo jeho páteří nahoru a dolů záchvěv mrazu. Otřásl se, ale nakonec se dal do smíchu.
"No, já ale myslím... jako živých obětí. Jako, ehm, no to máš jedno. Tak... dámské prádlo?"
Zůstala na něj zírat.
"Vael'thasi, já žasnu. Otec by tě přerazil. Takhle tě asi bude muset dovychovat Hira, já na to nemám další zdroje..."
"No co?! Povídali, že je dost žádoucí a měl spoustu mil... chlapi se rádi chlubí, ne? Zvlášť náročnějšími úlovky. Hm," zamyšleně si ji prohlédl od špiček střevíčků po bílý kožešinový plášť, jako by ji zařazoval do nějaké kategorie, pak mu cukl jeden koutek úst.
Isiel se ovšem tvářila tak, jak by se na něj patrně dívala ledová socha, která ožila chvíli po tom, kdy vám k ní přimrzl jazyk. Polkl další poznámku a zatvářil se nevinně.
"Co když to nebyla sbírka věcí, kterými se kdokoli chlubí, to tě nenapadlo? Proč si stále všichni myslíte, že šlo o nějaké trofeje?"
"Ha! Kompromitující informace o elitě Silvermoon a Aliance, že? Něco od tom, jaké jsou sestry Windrunnerovy naráz, nebo detaily ohledně princezny z Lordaeronu? Velikost košíčků?"
"Vael'thasi!" zaječela a v tu chvilku směrem od jezera zazněl krvežíznivý hlas.
"Infury frostaris sedaa!"
Vzápětí se k němu mumlavě připojily další a další. Špice nejbližší borovice vzplála magickým ohněm, který jen těsně minul Cloudwinga.
"Jsme pod útokem! Jezdci, přeskupit na levý bok! Za Quel'Thalas!"

"Al'shar thoribas! Endu'di Rifa!" snažila se bojovým pokřikem povzbudit zemdlévající Sestry, rozkročená v průchodu do jedné z méně zřícených budov, kde měly alespoň částečně krytá záda. Ruiny byly kluzké řasami a mechem... a nyní i jejich vlastní prolitou krví.
Pamatovala si tohle místo ze Suramar. Kdysi velkolepá Knihovna Izal-Shurah. Nyní neskrývala žádné vědění, jen noční můry a žalostné stíny zármutku. Připomínka toho, jak snadno může i ta nejmocnější říše padnout.
Rozsekla Stínovým půlměsícem ještě ve vzduchu síť, kterou po ní hodil jeden z myrmidonů, přenesla se k útočníkovi blíž, aby ho mohla bodnout otrávenou dýkou, a vzápětí se kouzlem vrátila zpět, než se na ni stačili vrhnout ostatní.
"Držte pozice, bojovnice! Shan'do Stormrage je jistě na cestě!"
Koho chtěla přesvěčit? Sebe, či je?
I kdyby arcidruid doopravdy byl na cestě, bouře, která během noci zasáhla ostrovy, by zničila jeho flotilu.
Zvedla zarudlé oči k obloze, přes kterou se divoce hnaly černé mraky. Do tváře jí dopadly první těžké kapky deště a vytvořily na její masce světlejší cestičky, jak stekly dolů zaschlým prachem a krví a měnily je v bláto.
"Kéž Bohyně dovolí, aby dorazil včas," zamumlala a cítila, že i její hlas brzy selže. Už teď po vysilujícím boji a snaze dodat Sestrám válečným pokřikem morálku chraptila.
Pak zahlédla ten záblesk proti tmavé obloze, jako zelené a bílé světlo... sova?
Posel či zvěd?
Na okamžik sledovala její let nad džunglí, než jedna z mořských čarodějnic zvedla ledový luk a dravce sestřelila, což ji samotnou přimělo znovu rozhněvaně zakřičet kletbu.
Byl tam. Víc ho cítila, než viděla.
V bezpečí vyvýšeniny s nejsilnějšími z těch šupinatých zrůd.
Byl tam, ukazoval na ni prstem přes celý Izal-Shurah, jako by se chystal si pro ni dojít.
Měl Oko Sargerase, pro které si přišel. Mohl s ním dělat cokoli a místo toho zůstal, aby se jí pomstil, když zjistil, že mu dvakrát unikla. Jen ji zmátlo, že jej dosud nezkusil použít proti ní. Bylo by to podruhé.
Nedokázala od něj odtrhnout oči, od monstrózních rohů, žhnoucího tetování, temné pásky.
Dala přísahu Bohyni, že to její ruka, její čepel ukončí jeho život. Stvrdila tu přísahu vlastní krví.
Jestli má tedy zemřít, bude ho pronásledovat i po smrti, dokud své slovo nenaplní.


"Anada felra!" ozvalo se vedle ní, a pak pocítila, jak do ní někdo vrazil a strhl ji stranou k zemi.
Jedna z dozorkyň na ní spočinula plnou vahou a vykřikla bolestí. Z jejích zad trčela násada chitinové harpuny, která byla původně určena pro ni.
Vyprostila se zpod těla mrtvé sestry a vrhla se jako ztělesnění zloby znovu do boje.
"Tor ilisar'thera'nal!" její hněv, frustrace a touha po pomstě dosáhly takové míry, že na okamžik měla pocit, jako by jí mělo explodovat srdce, jako by ta zloba chtěla rozervat její bytost.
Viděla jen jeden cíl. Viděla, že se ho patrně nedožije.
Zbyla jich už jen hrstka a nepřátel neubývalo, stále se vynořovali z hlubin džungle i oceánu, z ruin knihovny. Makrury, dračí želvy, nágy, murloci, létající hadi... co ještě přijde? Teď na ně pošle i samotné zdi a palmy?
Konec se blíží. Dokonči lov. Provinilec bude trpět. Teď nastala pravá chvíle!
S prosbou o poslední pomoc k Bohyni, která uměla milosrdně bránit i nelítostně trestat, stiskla svůj Stínový půlměsíc na místě, kde byla značka její kořisti. Klesla k zemi na zdravé koleno. Její podoba se rozmlžila a ztmavla, nahrbila se... a pak se v tom samém místě zvedlo cosi mnohem většího, než kdy byla ona sama.
Konec se blíží. Dokonči lov. Provinilec bude trpět. Teď nastala pravá chvíle!

Nágy zakolísaly, když se divoká bytost, podobná stínu s rudě planoucíma očima, vrhla mezi ně a gestem ze všech padlých na bojišti povolala do svých služeb desítky sobě podobných. Nevydala slova, její hlas zněl jen zvířecími skřeky a vrčením, jako by se proti nim obrátil samotný duch divočiny. Stíny se vrhly na vše, co bylo před nimi, jejich zbraně jako by byly součástí jich samotných. Tvořil je jemný černý dým, téměř připomínající mlhu... a nezastavila je zeď ani voda... a zbraně nág jim neubližovaly.
Některé z nich připomínaly průsvitné noční elfky, střílely po nágách z rudě žhnoucích luků mrazivé šípy, které nemíjely. Po dopadu se jejich střely rozplynuly, ale rány po nich krvácely... možná tím více.
Nágy se otočily na ústup, pak to na okamžik vypadalo, jako by byly sevřeny v kleštích ze dvou stran.
Vtělení pomsty, které uniklo z klečící elfky, která se dál opírala o svůj Stínový půlměsíc a lapala po dechu, se ale nezastavilo v okamžiku vítězství.
Ničilo útočníky, a když došli nepřátelé, vrhlo se na zbytek elfího oddílu, aby vraždilo své vlastní Sestry.


V tu chvíli jako by se pohnuly stromy a skály a mocný hlas bytost stínovou Pomsty uvěznil na místě.
"Ana'doreini talah!"
Shan'do? Znělo to jako jeho hlas...?
Dávno nad řáděním avatara ztratila kontrolu, pomalu se narovnala, čepel připravenou k boji, a i když se sotva držela na jedné noze, oslovila to, co vypadalo jako oživlý les, který si pro ně kráčel a rozdrtil avatara hněvu.
"Fandu-dath-belore?" gestem svolala zbylé elfky za sebe a sledovala jak Stín pomsty zasáhl proud světla, který ho docela rozptýlil.
"Anada Felra! Pociť hněv Bohyně!"
Ozval se druhý hlas, ženský. Při jeho zvuku úleva na tváři zraněné velitelky Dozorkyň zmizela jako mávnutím křídel. Nahradil ji výraz nesmiřitelného hněvu.
"Elune buď pochválena, věděla jsem, že Shan'do Stormrage nás neopustí a přijde!" po vojensku se poklonila elfovi s parůžky, který na ni shlížel ze své výšky se směsicí starosti, úlevy i hněvu.
"Bouře nás stála část posil, ale jsem rád, že jsme dorazili včas, Maiev. Co jsi zde vyvolala mohlo zabít i vás samotné," lehce oplatil zdvořilou úklonu a ukázal na místo, kde bylo zničeno vtělení pomsty.
"Slepý hněv, který nerozliší přítele od nepřítele, vinného od nevinného, to není cesta Kaldorei, Sestro!"
Maiev pod maskou více nakrčila obočí, ale jen mlčky sklonila hlavu a přestala se na něj dívat.

Za enty a skalními obry, kteří jej následovali, se z provazců deště náhle vynořila elfka v rouchu kněžky. Na rameni jí seděla sova podobná té, kterou Maiev viděla předtím na obloze.
"Velekněžka Tyrande?! Jsem překvapená, že se sem odvážíš osobně. Hledáš rozhřešení pro své špatné svědomí?"
"Udělala jsem, co jsem musela. Ty rozhodně nejsi v pozici, která tě opravňuje mne soudit!"
"Cos udělala, bylo, žes povraždila mé Dozorkyně a pustila Zrádce na svobodu!
Stavíš se stovky a tisíce let na pozici královny elfů, vládce, který nás má chránit a radit nám. Pozabíjela jsi je jako lovnou zvěř! To ty bys měla skončit v kleci na další tisíce let!"
"Neodvažuj se mne ani náznakem srovnávat s Azsharou," zasyčela kněžka, "nebo to bude poslední tvá chyba!"
"Dost! Obě! Boj není u konce. Maiev, kdes viděla mého bratra?"
Dozorkyně s kulháním prošla kolem kněžky tak, že do ní vrazila svým ramenním chráničem. Aniž by jí věnovala další pohled, kývla na druida a své Sestry, aby ji následovali směrem, kde tušila Illidanovu základnu.
Dál pokračovali beze slova.

"Ukaž to," odhrnul stranou svou těžkou róbu, kterou chvíli předtím rozepl, aby mohl vyskočit na vysoké schůdky a tak se posadit vedle ní v plachtovém voze. Zvenčí zněly hlasy ostatních elfů, zpěv i veselý hovor plný nadějí do budoucna.
Tohoto večera patrně ochrannou iluzi udržoval někdo jiný.
Jen ona se skrývala tady uvnitř, zůstala tam, kde ji po přepadení karavany uložil Vael'thas.
Jistě to musel být on, kdo přivolal Theraldise zpět z jeho mise sem.
Odlesky ohně, které sem dopadaly, tančily na jeho vlasech a tváři, na těžkém sametu róby a kalhot. Nebyl oblečen k zabíjení, ale k tomu, aby budil dojem. Přesto se nezdál podrážděný tím, že ho přivolali zpět z diplomatického jednání, jen... na smrt vyděšený.
"Nic to není," zamumlala, ale on umlčel její protesty jedním štíhlým prstem, který jí položil na rty, pak shrnul na stranu Vaelův i její zakrvácený plášť a deku, aby se zadíval na ránu, kterou utržila v boji.
Bratr to s péči přeháněl. No a nebo ji chtěl pohřbít pod látkami a kožešinami na věky a mít klid.
Úlevně vydechla, když z ní Theraldis sejmul to množství pokrývek.
Hlava jí padla na stranu a spatřila tak u vstupu do vozu nervózního Vael'thase. Těkal očima mezi ní a Theraldisem. Neodolala a slabě se na něj usmála a on si povzdechl.
"Bude to dobré, Vaeli, postarám se. Jdi si odpočinout," řekl Theraldis, aniž by se za ním ohlédl, pak položil dlaň na její bok. Nejprve ucítila žár, pak chlad, ale bolest konečně přestala.
Opět se mu zadívala do tváře. Nic jí nevyčítal, jen jí zapl znovu šaty, sklonil se a políbil ji na čelo. Pak se s povzdechem složil na provizorní lože vedle ní, tak, aby jí neublížil. Sebrala všechny síly a přetočila se na bok, aby se k němu mohla přitulit. Zjistila tak, že se na ni upřeně a nešťastně dívá.
"Rommath navrhoval, abychom tě poslali zpět do Silvermoon s ostatními zraněnými. Vlastně mi připomněl, že zde jsi hlavně na moje naléhání. Připadám si jak zatracený sobec, vystavuji tě nebezpečí, když jsi mohla stejně dobře pomáhat v Quel'Thalas, pokračovat ve výzkumu a mít pohodlí a luxus, jaké si pro tebe představuji místo tohoto nomádského živo-"
Překvapeně zamrkal, protože tentokrát to byla ona, kdo umlčel jeho.
Položila mu ruku na rty.
"Myslíš, že bych to chtěla? Sedět doma, když se vydáte za dobrodružstvím a hledáním nových začátků? Nebudu nikomu přítěží, slibuji, Theraldisi."
Zakroutil hlavou a něžně se na ni usmál, pak ji pohladil po vlasech.

"Zastavila se tu Narasi, ale prý jsi spala. Mluvila s Vael'thasem a nechala mu pro tebe nějaké věci. Vlastně táboříme na dohled od Dalaranu," ohlédl se přes rameno ven z vozu, jako by nad něčím přemýšlel, pak sáhl za sebe do brašny, kterou s sebou přinesl a cosi položil za svá záda na kraj postele, znovu se uvelebil na boku a podepřel si jednou rukou hlavu. Druhou jí konejšivě hladil a jeho dotek ji uspával snad více, než jeho melodický tichý hlas.
"Princ jedná s Maršálem, ale pochybuji, že bude mít větší úspěch, než já. Znám ho roky, potíže s ním byly už po druhé válce. K vojenskému titulu se nedostal proto, že by byl skvělý vůdce, nebo za zásluhy, spíš ho zdědil, jako jeden z těch, co trčeli v bezpečí a přežili pád Lordaeronu.
Je to arogantní rasista, který sice dokázal dobýt zpět část Dalaranu - ale i sami Kirin Tor se drží dál od něj, za magickou hradbou, kam se neodvažuje nikdo nezvaný vstoupit, pokud nechce být rozložen na prvočástice.
Z tvého domova, lásko, je město vícero pánů. Je tu Aliance, ke které se mágové připojili, ale chovají se jako spojenci vlažně... a jsou tu stále nemrtví. Od břehů Lordamere se poslední dobou ale šíří nepokoje i mezi nimi, jako by bojovali sami mezi sebou. Ti posedlí bandité, co vás přepadli, mezi sebou měli i bývalé členy Kirin Tor. Kdo ví, co je dohnalo k takovému jednání, zoufalost? Trauma z toho, co se stalo ve městě? Proč by kromě Pohromy napadali i své vlastní? I když jedna odpověď tu možná je: rabování, u kterého jste je vyrušili. Zásoby, co jste vezli."
Poslouchala ho a pomalu se jí zavíraly oči.

Theraldis pokračoval v hypnotickém hlazení po jejích vlasech a dál tiše hovořil.
"Prozatím zůstáváme tábořit zde v lesích a počkáme na výsledky Princova jednání s Maršálkem. Zatím nás ani neuznal za rovnocenné spojence, nehledě na písemnou úmluvu. Mimochodem, Narasi ti nechala truhličku, která podle mne obsahuje tvůj druhý prototyp."
"Proto-co?" trhla sebou z polospánku a otevřela oči.
"Ten orb, který měl zastavit i rytíře smrti. Nefunguje to tak, jak jsi plánovala, tedy... Vael'thas ten, který jsi poslala Belo'virovi, použil v Silvermoon a zachránil nám zadky. Porušil postup, který jsi popsala k aktivaci. Ta věc je ale i tak vysoce nestabilní, Isiel. Pravdou je, že tehdy anihilovala vše nemrtvé na celém Bazaru.
Podívej, než s tou truhličkou budeš jakkoli manipulovat, chci, aby ses dala do pořádku," za svých slov ji přestal hladit a sáhl za svá záda.
"Jestli ji opatruje Vael, měla bych hned zajistit, aby ji neaktivoval on-," zkusila se posadit, ale Theraldis zakroutil hlavou a zatlačil ji zpět na lože, v jeho ruce se zaleskl flakónek namodralým světlem.
Isiel byla slabá, ale odstrčila ho, když zlomil zátku a pokusil se jí manový lektvar nalít do úst.
"Ne," řekla zamračeně.
"Isiel, oba víme, co stojí za tvou slabostí a není to rána, kterou jsi utržila při přepadení. Potřebuji vědět, že jsi vpořádku a silná, abych mohl dál pokračovat ve svých úkolech. Chápeš mne?"
"Chápu, ale manové elixíry jsou-"
"Cožpak jste se sami v Dalaranu neučili ukládat arkánu do krystalů, elixírů, esencí?"
"Ano, učili. Ale v současnosti je jejich cena nevyčíslitelná a pro tenhle se určitě najde lepší využití, než jej promrhat na jednu z mnoha, která má naprosto běžné abstinenční příznaky."
"Ne. Přinesl jsem je pro tebe a Slunce chraň každého, kdo by po nich vztáhl ruku."
"Odpočinu si, vyspím se, ráno budu meditovat a bude mi lépe, věř mi."
"Věřím ti. I přesto si přeji, abys ho vypila," tvářil se trochu panovačně, ale hlavně smutně. Tomu smaragdovému pohledu se nedalo odolat ani v lepších časech a dnes již jeden boj, i když se ztrátami, vyhrála. Byl čas na kapitulaci.
Povzdechla si a sáhla po flakónku.
"Miluji tě, Isiel."
"Tak Vael'thasovi vysvětli, proč já znám tajemství tvé sbírky a on ne. A přitom jsem o to privilegium nikdy nestála."
Usmál se se svým obvyklým šarmem, pak mu trochu zajiskřily oči, když sledoval, jak lektvar po douškách a s dlouhými přestávkami vypila. Do tváří se jí vrátila trocha barvy a on si oddechl.
"Možná je to právě proto, že jsi po něm nikdy neslídila, jako on?" zvedl jedno obočí, vzal jí prázdné sklíčko a hodil ho někam za sebe, pak se chopil její zemdlévající ruky. S úsměvem sledoval, jak se zase propadá do náruče spánku,než jí přitiskl rty na chladné prsty.
"Takže mu to tajemství smím prozradit sama...?" zamumlala ospale a on se zářivě usmál.
"To bych tě ale musel zabít. Což jsem měl už tehdy, když jsi tu sbírku našla."

Hnala se za ním na svém bílém tygrovi a větve rvaly její šat i vlasy, až od nich měla i ruce a tvář ošlehané do krve.
Jeho stopu nebylo těžké sledovat... hořela zeleným plamenem, dokonce i v místech, kde překročil mělkou zátočinu a řeku. Plála nepřirozeným ohněm felové magie, který nezhasila ani voda. To na ní ale zdaleka nebylo  nejděsivější... už to nebyla stopa elfa.
Stopy kopyt...?
Sehnutá do strany z Ash'alahova sedla visela očima na stopě démona.
Protože tím se Zrádce stal.
Zahlédla ho ve vřavě poslední bitvy, kterou nakonec prohrál, když treanti, obři a Malfurionovy jednotky zničili i druhou základnu nág. Pokusil se vytratit, krýt svůj ústup několika myrmidony, ale poradila si s nimi i jeho lstí.
Nemohla ho nechat utéci. To, že byl na svobodě, bylo její dílo. A už začínala vidět, že udělala osudnou chybu.
Vypadal jinak, než tehdy v doupatech, kdy ho pustila na svobodu, zoufalá v předvečer bitvy proti Plamenné Legii. Během boje tetování lovce démonů žhnula zeleným světlem, ze zad mu vystupovala mohutná blanitá křídla a na čele vyrostl pár zahnutých rohů.
Stal se tím, proti čemu kdysi společně bojovali.


Ještě chvíli a bude na pobřeží. Musí ho dostihnout, než nastoupí na loď, kterou tam určitě nechal. Možná si už je vědom, že mu je v patách. Začala šeptat prosby k Elune o sílu do nadcházejícího střetu.
Konečně se křoví a stromy džungle rozestoupily a tygr měkce doskočil do písku a chaluh pláže!
Vzápětí na ni i Ash'alaha dopadly sítě, několik myrmidonů s trojzubci a harpunami se k ní vrhlo, aby je oba dorazili.
Mezi jejich sykotem zaslechla jeho hlas, překvapený a zoufalý. Alespoň ten zněl stejně jako kdysi.
"Zadržte! Tyrande?! Tyrande!"
Neodolal a vrátil se blíž od břehu, u kterého viděla kotvit malý člun s jedinou plachtou. Tvář s očima zakrytýma černou páskou byla otočená k ní, čelo a obočí zamračené.
"Tyrande! Co tu děláš? Tahle bitva se tě netýká, tohle je mezi mnou a Maiev!"
"Mýlila jsem se, když jsem věřila, že tvé propuštění nám v něčem pomůže, Illidane, teď to vidím. Stal se z tebe netvor!" zoufale se snažila dýkou vysvobodit z těžkých sítí, které se pokoušel svými drápy rozervat i její tygr.
"Netvor," zůstal stát na místě a s bolestí naklonil hlavu na stranu, jako by se skrze pásku zadíval na své planoucí stopy v písku, na svou ruku s drápy, na svá kopyta. Pak opět zvedl tvář.
"Tak mne vidíš? To je to, co si o mně myslíš? Netvor...
Odjakživa mi na tobě záleželo, Tyrande. Nechtěl jsem nikdy víc, než ti dokázat, že jsem tě hoden... svou cenu... svou moc!" jak hovořil, zaťal ruku v pěst a mávl jí. Jeho pohyb doprovázelo rozprostření obrovských netopýřích křídel.
Chvíli ho pozorovala rozšířenýma očima. Jestli jí zkoušel nahnat hrůzu nebo vzbudit obdiv, selhal v obojím.
"Surová moc nikdy nenahradí skutečnou vnitřní sílu, Illidane! Proto jsem dala přednost tvému bratrovi před tebou," řekla napůl rozhněvaně a napůl lítostivě.
Soucit. Jistě, přesně to od ní chtěl a potřeboval.
Odfrkl si a zabořil jedno kopyto do písku, jako by ze sebe chtěl dostat hněv a frustraci. Odvrátil se k odchodu, ale ještě se ohlédl.


"A stále mne odmítáš vidět takového, jaký doopravdy jsem. Věříš, že jsem padouch, ničema a tvůj nepřítel. Brzy pochopíš, že stojíme proti stejnému nepříteli. Na jedné straně!"
"Vzdej se. Brzy tu budou ostatní. Lov skončil, Illidane," odvětila nezlomně, jako by právě netrčela v jeho síti na dosah zbraní, co ji mohly v okamžiku zabít.
"Nezdá se mi, že jsi v pozici, kdy by sis mohla diktovat podmínky, má malá kněžko," přes jeho rty prolétl náznak hořkého úsměvu, pak kývl na myrmidony, kteří ji stále drželi v šachu.
Jeden z nich sklonil harpunu k tygrově šíji. Ash'alah zařval a vycenil zuby, pokusil se po něm seknout packou a elfka měla co dělat, aby ho ztišila a nenabodli se na trojzubce sami vinou tygrových pokusů o osvobození.

"Škoda, žes nedokázala spatřit věci po mém. Teď ty i celý svět poznáte, čeho všeho jsem schopen. Ash Karath!" otočil se, a tak jeho tvář těsně minula letící dýka.
Pobaveně uhnul další. A další.
"Maiev. Některá elfka prostě nepochopí odmítnutí," pokrčil svalnatými rameny a mrštil proti skupině kaldoreiských bojovnic blížících se lesem k pobřeží, výboj temné energie, který neomylně našel zraněnou a nepříčetnou Dozorkyni v soví masce.
Maiev, již tak vyčerpaná z předchozích bitev a pronásledování, vykřikla, její kůži na okamžik prosvítily palčivé plameny, kterými se vzňala mana v jejím těle. V bolestech zastavila svůj postup a klesla k zemi, vzápětí se u ní zastavil druid Malfurion, aby jí pomohl.
Jeho přítomnost půldémona na pláži překvapila.
"Bratře? Co zde děláš?!"
"Přišel jsem tě zastavit, Illidane. Chtěli tě popravit... a tys chtěl šanci dokázat, že nesloužíš démonům.
Nechal jsem tě jít. Místo vykázání jsem tě měl vrátit do tvé klece, dokud jsem měl šanci, byl jsem zatraceně slabý, tenkrát," druid pomohl Dozorkyni vstát, "ale více ne."
"Odpřísáhl jsem poslušnost novému pánovi, bratře. Mám v jeho službách vykonat důležitý úkol. Je mi líto, ale nemohu tě nechat stát mi v cestě," zamířil dalším kouzlem na Malfuriona.
V tu chvíli se kněžce podařilo konečně osvobodit ze sítě a se jménem Bohyně na rtech na Illidanovu a svou pozici seslala mocné kouzlo. Jako by z oblohy pršely samotné hvězdy v celých vlnách a každá našla svůj cíl. Myrmidoni a ostatní nágy padli mrtví k zemi, ale Illidanovi se podařilo opět vyklouznout.
Když se konečně dostali na pobřeží, viděli ho, jak napíná plachty a v doprovodu dalších nág odplouvá na východní moře.
Maiev se přísně zadívala na zbylé dva velitele nočních elfů, zatímco druid Malfurion utěšoval rozhněvanou kněžku.
"Ano. Je to tvá vina," neodpustila si.

"Nepřizpůsobivý."
Zatnul prsty do skály a přitáhl se za pomoci rukou výš.
"Netrpělivý."
Zapřel se nohama o téměř kolmou skalní stěnu a vytáhl se o další kus výše. Měl na sobě sice jen lehkou zbroj bojového mága, ale i tak by bylo bývalo lepší šplhat bez ní. Jenže to by nesměl být...
"Paličatý."
Zaskřípal zuby a další část výstupu překonal až příliš odvážným skokem. Na poslední chvíli se zachytil prsty o kraj skály, který se ovšem oddrolil a neudržel ho. Vzápětí padal ze skalní jehly dolů do závratných hlubin hvozdu, nad které se zvedala, a marně se snažil zachytit nějakého výčnělku či kleče.
"Hazardér!" vykřikl rozhořčeně, pak stiskl rty a z jeho rozpažených rukou vylétla téměř neviditelná arkánní síť vzdušných pout, jaká jeho jednotka používala k znehybnění nepřátelských letců.
Kouzlo se ovinulo kolem skály a vytáhlo ho zpět jako pavučina pavouka, kterého jste zkusili sfouknout ze stolu.
Chvíli visel nad volným prostorem za jedno zápěstí a kýval nohama, díval se tam dolů.
"Netaktní. Nediskrétní. Neústupný. Nepoučitelný. Nepoužitelný mimo bojové akce."
Zvedl druhou ruku a chopil se magického provazu, pak se rozhoupal víc a opět se přitiskl ke skále.
"Drzý."
Po čele mu stékaly kapky potu, jak šplhal paličatě dál nahoru. Jako by zešílel, nebo jako vlk, když je na stopě zraněné zvěře. Nemohl přestat. Nucenou transmutací nechal na svých prstech vyrůst drápy, šplhalo se tak mnohem lépe.
"Užvaněný," procedil skrze zuby a přetáhl se přes římsu, pak vyčerpaně dopadl na vrcholek skály a vydýchával se.
Zadíval se na jasnou oblohu a zaclonil si rukou oči proti polednímu slunci, které zde zářilo plnou silou. Ve stínech Silverpine skoro zapomněli, jak takové slunce vypadá.
Tím pohybem si z hlavy shodil okřídlenou helmu. Její odlesk přilákal blíž rudého dragonhawka, který kroužil vysoko nad skálou v zmenšujících se kruzích a naprosto nechápal počínání svého pána.

Zvíře se sneslo k němu, jako by se ujišťovalo, že je vpořádku, jeho pán ale máchl rukou, jako by Fawkese chtěl zahnat.
"Budou mi za trest dávat samostatné hlídky a nenechají mne velet, ale hodnost kapitána mi nevezmou, že? Kdy začnu pít krev i tobě?"
Dragonhawk se nedal jen tak odradit, začal ho zobákem zkoušet posouvat po vrcholku skalní jehly.
Elf se nakonec posadil, vzal helmu do ruky a vstal.
Rozkročil se a přehlédl krajinu, kde měl dnes hlídkovat.
Sám. Jak jinak.
Tady nahoře neplatily ničí zákony, jen ty jeho.
"Mám to. Budu se jmenovat Skywrath."



O pár hodin později, když za počínajícího soumraku Fawkesovi vysvětlil, že zatoulaní vesničané se neloví, a že má vrátit obě půlky toho bandity tam, kde je vzal, spolu znovu kroužili nad lesy Silverpine. Něco se dělo, zvířata u jezera byla neklidná a nemrtví opustili tu část ruin Dalaranu, kterou jim Garithos ještě nedokázal vzít.
Jenže tam měl hlídat další dračí jezdec, jemu přidělili jiný úsek.
Zatraceně nudný úsek, jak se ujistil pohledem na stezku lesní zvěře.
Nebo počkat, že by...?
No vážně, maskující se zvědi, pohybující se směrem k poslední známé pozici Prince a jeho družiny?
Zachrání mu život!
"Vzdušný úder," zamumlal dragonhawkovi u hlavy a stiskl ho stehny tak, aby ho navedl téměř kolmo mezi stromy na záda těch kradmě se pohybujících špehů.
O dalších pár okamžiků později už proklínal den, kdy se narodil.


Ta ozbrojenější bytost se širokými chrániči ramen, kterou si vybral k útoku jako první, zmizela, než ji spolu s Fawkesem stačili srazit k zemi. Druhá ho oslepila proudem světla a zatímco se snažil zabrzdit zvíře a vymanévrovat se mezi kmeny borovic, jeho první cíl mu náhle stanul v cestě a srazil ho ze sedla jednou ranou nějakou kovovou obručí.
Teleportující se zvědové?! Do pekla!
Vzápětí mu klečela na zádech a tiskla obličej do mechu a hlíny.
"Zadrž, Sestro, toť není nemrtvý!" zazněl ženský hlas hovořící elfštinou se zvláštním přízvukem. Moc víc toho neslyšel, protože se pokoušel ze sebe setřást svou kořist, ze které se tak rychle stal predátor.
"Pravdu díš, však útok jeho podlý byl a nečestný. Raději ho na životě zkrátím."
Vztekle udeřil pěstmi do země, zapřel se a zvedl se z ní i s bytostí na zádech. Dva ženské hlasy! A něco jako rys, jen hlubší tón? Ozval se i Fawkesův zuřivý skřek, jak se rozhodl bránit svého pána.
"To se dosti ukvapené zdá... oh, co bytost ta jest za-"
Vael'thas konečně vykašlal muchomůrku i mech:
"Mohli bychom si promluvit jako civilizovaní zabijáci a povraždit se až pak?" zachrčel thalassijsky.
"Elf? Řeč jeho nevábně podivná jest," sevření na jeho zádech povolilo a on se konečně otočil, aby si elfky prohlédl.
Musel polknout, aby zaplašil paniku. Byly... obrovské. A modré.
Ale nebyly to trolky, ne, neměly kly a z nosu jim netrčely kosti.
Zato měly podivný vkus, jedna měla zelenou a druhá modrou rtěnku.
Pomalu hvízdnul a ta s odhalenou tváří zvedla modré obočí.
"Fawkesi, stůj," zvedl ruku a dragonhawk se zastavil ve svém útoku, mával křídly a držel se na místě nedaleko té, která patrně skrývala nějakou deformaci nebo jizvu, protože měla na hlavě cosi, co připomínalo masku sovy.
Druhá zareagovala tím, že k sobě přivolala tu největší kočkovitou šelmu, co kdy viděl.
Bílý tygr s tmavými pruhy se posadil vedle své paní a párkrát sevřel a rozevřel tlapu s drápy, jako by ho lákal třepetající se Fawkesův ohon ve vzduchu nad ním.
"Jeden špatný pohyb zkus a Stínový půlměsíc i Ash'alah okusí tvé krve," řekla Soví Maska tónem, který patrně měl mrazit krev v žilách jejích obětí.
Jenže jeho nevyděsila, měl za sebou vyrůstání s Hirou Snodawn.
"Elfky?" podivil se a držel ruce tak, aby na ně viděly, vyšvihl se zpět na nohy.
Jestli budou potíže, tamhle tu promění v blok ledu a druhou na ovci. Ony ovšem nemohly tušit, že je mágem. Nechal je věřit, že kopí, co upustil při svém pádu, je jeho jediná zbraň.
Pohlédly jedna na druhou.
"Shan'do děl, že zde říše elfů a lidí byla, leč ji smetla Pohroma v prach," řekla Soví Maska.
"Někteří z nich ale dál bojují. Lidé stáli po našem boku na Hyjal a já uctím dluh v krvi. Čepel skloň, Sestro. Není třeba se báti," Tygří Paní byla rozhodně sympatičtější, ano!
"Není nutno? Což nemůže být lapka jako jiní? A jistě zde není sám. Navíc Shan'do děl na úkol se soustřediti. Démon čeká..."
"Démon?" Vael'thas těkal očima od jedné k druhé. "Kde jste se tu vzaly? Nemáte být v Kalimdoru a objímat stromy?"
Soví Maska zmlkla a učinila jeho směrem varovné gesto. Tygří Paní se lehce poklonila.
"Ty jistě k zástupu těch, co před věky následovali Dath'Remara patříš. Elune s tebou, mladý elfí bojovníku. Zdejší kraj znáš lépe, než my. Jsme na stopě démona, který uprchl z Kalimdoru."


Pomalu si na ten divný přízvuk zvykal. Bylo to jako číst ty nejstarší knihy, co měl otec v knihovně. Nebo hůř, jako mluvit s nejstaršími elfy v Silvermoon, než udeřila Pohroma.
"Dath'Remar? Jistě, vlastně nás vede jeho pra-pravnuk. Princ Kael'thas Sunstrider."
Obě elfky se znovu podívaly jedna na druhou.
"Démona jsi zde neviděl? Lovíme ho již drahnou dobu."
"No... mezi nemrtvými jsou Páni děsu a velí jim. Křídla, rohy, kopyta? Ale o těch by vám asi více řekl Princ a magistři. Mě totiž nenechají hlídat u nemrtvých, prý to umím s živými."
Pokud je dřív neroztrhá Fawkes, dodal v duchu.
"Umm, povozil bych vás v jeho sedle, ale... Fawkes není pro dámy vaší váh... vážnosti a velikosti," rychle se opravil a zazubil.
Obě na něj na okamžik upřely zářící oči plné pohrdání.
"Urození vskutku dosáhli po odchodu za moře rozkvětu," poznamenala Soví Maska sarkasticky a druhá se na ni trochu zamračila. Pak se usmála na Vaela.
"Nuže, dítě Slunce, dovedeš nás ke svému Princi?"
"Ah. Jasně! Není problém!" dal se do pohybu a zvedl své kopí. "Poznáte ho, kolem hlavy mu létají takové zelené koul... sféry. Začalo to být docela in a spousta mágů to napodobuje. Létající kameny, krystaly, poletující ampule... kdo by to nenosil kolem hlavy, aby dokázal, že je mistrem očarování, aniž by se na levitaci soustředil?"
"...in," zopakovala ta bez masky zamyšleně, rozhlédla se hvozdem a vykročila směrem, který ukázal. Pískl na Fawkese, aby je následoval.
Překvapilo ho, že i při své velikosti se pohybují divočinou neslyšně. Chvílemi dokonce jako by se ztratily ve stínech.
Hm. Tohle by mu trpaslíci, co znával v Dalaranu a Hinterlands, neuvěřili.
Konečně elfka, o které by i oni řekli "kus". Protože těch dvou byl... pořádný kus!
Kráčel za Soví Maskou a nenápadně se stavěl na špičky a poměřoval výšku její hlavy se svou.
Náhle se otočila. Odkašlal si a skryl ruce za zády.
"Jdi tak, ať na tebe vidím," řekla, jako by neměla smysl pro humor.
Pokrčil rameny a poslechl ji, pak gestem poslal Fawkese směrem k princovu ležení napřed.
"Ah, hade, upozornil jsi na nás?" zasyčela a ucítil, jak ho něco tlačí do zad.
"Zatím s nimi nemáme sporu, Maiev, zkus to tak nechat," otočila se Tygří Paní.
"Maiev," zopakoval pobaveně a ona do něj znovu zezadu strčila, aby se hnul.
"Já jsem Tyrande Whisperwind, kněžka Elune. Můj tygr je Ash'alah. A ty jméno máš, mladý elfe?" optala se opět Tygří Paní.
"Vael'thas Snow-... Skywrath, kapitán letců. Omlouvám se za své způsoby, dámy."
"A kde máš jednotku, kapitáne?" odfrkla si Maiev.
"Všichni padli v boji proti Pohromě," odpověděl chladně a ani se na ni neohlédl. Ta první, Tyrande, se zastavila a otočila.
"Je mi líto tvého lidu, mladý elfe. Je dobré vidět, že tě smutek a hněv nezlomily."
Trochu se zarazil a rozpačitě se jí poklonil.
"Vida, přeci jen pobral nějaké elfí mravy," poznamenala Maiev za jeho zády. "A co tedy dělá kapitán bez jednotky sám v lese? Útočí zezadu na poutníky?"
Tak teď už se otočil a věnoval jí ošklivý pohled.
Tedy, jejím ňadrům, protože tam někam jí sahal, i když se postavil na špičky.
"Snažím se zachránit alespoň jeden život denně. Obvykle svůj vlastní."

Tyrande se nahlas rozesmála právě ve chvíli, kdy si jich všimla hlídka, přilákaná jeho dragonhawkem.
"Cizinci, můj lorde! Nevypadají nemrtvě, ale uh... a mají kapitána Snowdawn!"
"Vše je vpořádku! Jsou to elfové!" zavolal Vael'thas na elfí šermíře, kteří se kolem nich shlukli s tasenými čepelemi. V dálce se kolem alianční karavany pohybovala skupina mágů a nakládala něco na vůz.
"Jak jsem řekl, Prince si nespletete. Stačí hledat tři levitující zelené orby a máte ho," dvorně se usmál na elfky, "vlastně jsem těm koulím vymyslel jména, ale zatím se neujaly. Ještě na tom zapracuji," dodal tišším hlasem.
Princ Sunstrider se už ale blížil sám, zaujat rozruchem na pokraji tábora. Z jeho držení těla i chůze bylo jasné, kým je, i kdyby nebylo jeho zelených sfér, královského roucha a zlatých vlasů.
"Quas, Wex... a kam se zatoulala ta třetí potvůrka?" Vael'thas hledal prstem ve vzduchu třetí sféru, až ho Maiev popadla za ruku a varovně na něj zavrčela, ať si dá pozor na své způsoby.
"Exort," pípl ublíženě.
"Kaldorei? Ishnu-alah, noční elfky, jsem Princ Kael'thas. Musím připustit, že mne překvapuje vidět zde váš druh. Ale ať zde jste v jakékoli záležitosti, obávám se, že v této proklaté zemi najdete jen smrt a stíny."

Tor ilisar'thera'nal! (střez se nás, nepříteli)
Ana'duna thera! (pomsta bude naše)
Endu'di Rifa! (zabijte znesvětitele)
Fandu-dath-belore? (kdo tam?)
Ana'doreini talah! (za přežití přírody xD)
Ash Karath! (udělej to)

Mikhail vrazil do své chaty a vztekle zabouchl dveře.
„Ty bestie,“ mumlal si sám pro sebe.
„Děje se něco, tati?“ vzhlédla od plotny černovlasá dívka, které nemohlo být víc, než sedmnáct. Malá zlatovlasá dívenka si dál u krbu nerušeně hrála na boj medvídka s imaginárními lovci.
„To všechno ten zatracený Vlčí kult! Bestie to jsou! Teď se zrovna snaží přesvědčit, koho můžou, aby se k nim Silverbrook přidal.“
Černovláska pokrčila rameny a zkontrolovala zahuštěnou polévku v hrnci. Mikhail se zachmuřený posadil ke stolu, bubnoval si prsty na temeno hlavy a zuřivě přemýšlel.

Vlčí kult se objevil před několika týdny a rychle si získával mezi zálesáky Medvědích kopců popularitu. Sliboval jim totiž ochranu proti silám Krále lichů, které občas zavítaly do mírumilovných kopců. Pomocí rituálu dokázali začarovat celé zálesácké osady, aby je nemohli nemrtví přidat ke svým silám, ale nikdo zvenčí nevěděl, co za rituál to vlastně je a náhle změny chování kultistů tomu opravdu nepomáhaly. Přesto už teď platil kult za velkou sílu napříč celými Medvědími kopci.

„Sasho,“ promluvil náhle Mikhail a jeho dcera se k němu obrátila. „Asi už nebude zbytí, tady zůstat nemůžeme.“ Sasha div neupustila hrnec s polévkou. „Ten zpropadený kult je na svoji stranu nakonec získá a udělá z nich worgeny. Nechci, aby se to stalo i nám.“
„No jo, ale kam bychom měli jít?“ Mikhail přemýšlel jen okamžik.
„K Jeniffer, do Amberpinu. A co možná nejrychleji. Vyrazíme už dnes. Anyo!“
Zlatovlasá dívenka rychle přiběhla a objala svému otci nohu. Mikhail se na ni jen hořce usmál.
„Půjdeme k tetičce Jen, Anyo.“
„Za tetičkou Jen? Huuá!“ Mikhail Anye nic neřekl, nechtěl ji zbytečně strašit, ale Sasha musela vědět všechno. To jí ale hodlal povědět až cestou.

„Připraveny na cestu?“ zeptal se, když si sám sbalil dost věcí, aby se v Amberpinu uživil. Sestry přikývly. „Tak vyrážíme,“ prohlásil a hodil si přes rameno na popruhu uvázanou těžkou loveckou pušku.

V Silverbrooku na návsi to vřelo. Kultisté velmi snadno přesvědčili vesničany o své nadřazenosti a kdokoli se pokoušel oponovat, toho snadno překřičeli.
„Mikhaile!“ zavolal náhle vesele muž v červené kostkované košili na odcházející rodinku. „Kampak utíkáš? Zůstaň tu s námi.“
„Rád bych, Sergeji, ale jdu se Sashou a Anyou k Jeniffer na návštěvu.“
„A co že tak najednou? A k čemu ta flinta?“
„Však jsi určitě slyšel, že tu po lesích běhají orkové, ne?“ Sergej se jen zasmál.
„To jsi mohl říct jednomu z našich přátel tady. Oni by vás rádi doprovodili.“
„Jo, o tom nepochybuju,“ zavrčel Mikhail.
„Ty mi snad už nevěříš, Miku?“ zamračil se Sergej. „Ale aspoň Anya pořád jo, viď?“ usmál se na Mikhailovu mladší dceru.
„Vasně, Seugeji.“ Mikhail i Sasha se zakabonili.
„No jó, pojď k Seugejovi,“ zažvatlal Sergej.
„Nech ji být, Sergeji!“ vzkřikl Mikhail a zálesák se na něj překvapeně podíval.
„Co se to s tebou děje, Miku? Dřív ti nevadilo, když jsem si hrál s Anyou.“ Anya došla až k němu a nechala se zvednout do Sergejovy náruče.
„Vó, tati. Seugej ue pece náš kamauád,“ řekla rozpustile Anya. Mikhail sevřel pěsti, až to zapraštělo. Otočil se k Sashe.
„Vem si to a běž,“ říkal jí, aby to slyšela jen ona a přitom ji strkal do rukou pušku. „Já od nich nějak získám Anyu. Sejdem se v Amberpinu.“
„Dobře tati,“ kývla Sasha. Nebylo to poprvé, co po ní žádal něco podobného, ale bylo to poprvé, co se o něj opravdu bála. Přesto poslechla, vzala roztřesenýma rukama pušku a rychlým krokem vyšla k bráně ze Silverbrooku.
„Kampak jdeš, Sasho?“ zavolal na ni Sergej. Přidala ještě do kroku, až skoro běžela.
„Napřed. Vrať mi Anyu, ať se zbytečně nezdržujem!“ vyjel Mikhail na Sergeje. Sasha už jim zmizela z dohledu i doslechu.

Pohlédla na oblohu. Obrovité sekvoje zakrývaly většinu nebe, ale i tak byl les prosvětlený a jeho obyvatelé se mohli bez potíží kochat nebeskou modří. Jak to mohlo ještě být daleko do Amberpinu? Tu cestu šla naposledy před pěti lety.
Něco za ní zašramotilo. Sevřela pevněji pušku a ohlédla se. Nic však neviděla ani neslyšela. Dost ji to však vystrašilo. Rozběhla se po cestě rychleji, připravená vystřelit po sebemenším náznaku nebezpečí.
Najednou uslyšela zřetelný dusot těžkých bot v křoví. Rychle se otočila a s výkřikem do něj vypálila. Chvíli tam stála s kouřící puškou a pozorovala keř, bez toho, aby si hlídala záda. A to byla chyba. Silná rána do zátylku ji téměř okamžitě poslala do bezvědomí.

Probrala se na zemi se svázanými zápěstími a chodidly. Ležela na jehličí pod provizorním stanem z kůže podivného zvířete natažené mezi čtyřmi kmeny stromů. Párkrát sebou mrskla, aby se mohla převrátit, a uviděla vedle sebe několik dřevěných beden, z nichž každá měla na sobě znak připomínající rudou ostnatou podkovu. Nedaleko stanu hořel oheň, u kterého seděla dvě mohutná zelená stvoření a opékala si nějakou zvěřinu. Obludy měly zelenou kůži, byly shrbené a z masivní předsunuté spodní čelisti jim rostly ostré kly. Mluvili hrdelním a pro Sashu naprosto nesrozumitelným a barbarským jazykem. Tohle museli být ti orkové, o kterých se v Silverbrooku hodně mluvilo.
Oba si všimli, že je vzhůru. Jeden z nich vstal, došel až ke své zajatkyni a dřepl si. Strašlivě se na ni zašklebil z takové blízkosti, že se musela před jeho smrdutým dechem odklonit. Ork něco zabručel, pak se začal hrozivě smát a jeho kamarád se přidal. Znovu si sedl k ohni a klacíkem ozkoušel, jak je srna na rožni propečená. Společně si pak povídali, ale Sashu úplně ignorovali.
Asi po hodině přijel do jejich tábořiště třetí ork, jezdec na vlku. Oba orkové mu zasalutovali. Jezdec slezl z vlka, podíval se na Sashu, pak do papíru, který přivezl s sebou, načež se strašlivě rozeřval na oba orky a mával jim před obličeji papírem. Když dořval, přišel k Saseh a k jejímu nemalému překvapení vytáhl dlouhý nůž a kterým přeřezal její pouta.
„Ty ne Aliance. Ty šťastný. Ty volný,“ vysvětlil jí lámanou obecnou řečí. Křikl na své podřízené, ti Sashe přinesli zabavené věci a nechali ji jít.
Sasha byla dost zmatená. Proč ji propustili i se všemi věcmi? A co byla zač ta Aliance, o které mluvil ork?
Neměla nejmenší tušení, kudy odsud do Amberpinu. Jakékoli rozhodnutí ale bylo lepší, než zůstat na místě, takže znovu vyrazila na cestu.

Po hodinách se mezi stromy vynořilo něco neskutečného-padlý kmen obřího stromu. Tak obrovského, že pouhá tříska z něj by mohla posloužit jako dlouhé lovecké kopí. To musel být Vordrassil, Světový strom, o kterém slyšela jen pohádky. Ohromeně hleděla na ležící kmen jako na zjevení ze snu. Třebaže ten kmen tu musel ležet už dlouho, nebyl ani trochu zasažený hnilobou. V některým místech zely velké tunely, které museli vyhloubit obyvatelé Medvědích kopců, aby nebylo třeba kmen dlouze obcházet. Sasha prošla jedním tunelem, porostlým mechem, lišejníky a houbami.

Na druhé straně se trochu polekala, protože uviděla ženu, ale hned jí bylo jasné, že jí neublíží. Byla to stařenka oblečená v hadrech, sedící na rohoži před svým povozem se stříškou, ale Sasha nikde neviděla nic, co by ho mohlo táhnout, žádného koně ani vola. Stařenka měla před sebou položenou křišťálovou kouli o velikosti hlavy a přes oči uvázanou modrou pásku. Byla slepá.

„Neboj se, mladá Sasho, a pojď blíž,“ promluvila náhle, až sebou Sasha škubla.
„Jak mě znáte?“ zeptala se.
„Ač slepá, pořád vidím mnoho věcí, Sasho. A tak jsem i viděla, že přijdeš a budeš hledat svoji sestřičku a otce.“
„Co jste zač?“ Sasha zněla trochu poděšeně. Jak tohle všechno mohla vědět? Stařenka se jejím rozpakům jen usmála.
„Říkají mi Ruuna, Slepá Ruuna. Jsem jasnovidka, jak sis mohla domyslet. Pojď blíž.“
Sasha tedy sundala z ramene pušku, odložila ji a přisedla si k Ruuně.
„Když jste jasnovidka, můžete mi říct, kde najdu otce a Anyu?“ Ruuna se zachmuřila.
„Je mi líto. S pomocí koule dokážu předvídat jen vlastní osud, ne osudy jiných. Ale mohu ti ten tvůj ukázat. Polož ruce na kouli a uvidíš vše, co máš vidět.“
Sasha se na stařenku trochu podezřívavě zatvářila, ale pak váhavě položila ruce na kouli.

Okamžitě ucítila, jako by jí někdo hodil přes hlavu pytel. Chtěla křičet, ale nešlo to. Nejdřív si myslela, že skočila Ruuně na špek, že ji vlákala do pasti, ale potom se jí před očima začaly rýsovat a vystupovat ze tmy postavy. Velká část byla oblečená ve vlčích kůžích, ale některé už byly napůl lidé a napůl vlci. A mezi nimi klečela zlatovlasá dívenka a choulila se strachy.
„Anyo!“ vykřikla Sasha a v tu chvíli se celá vize rozplynula, jen aby přešla v další.

Stála teď na malém lesním palouku, na který právě přibíhal starší muž, pronásledovaný těmi polovlky. Udýchaný muž se zastavil, zvedl ze země těžký klacek, rozhodnutý postavit se těm zvířatům čelem. První dva dokázal Mikhail ještě zranit, ale ten třetí se mu už zahryzl hluboko do předloktí. Mikhail vykřikl, Sasha s ním a obraz se opět rozletěl na tisíce kousků.

Teš se ocitla na potemnělém kamenitém břehu řeky, u které stálo opuštěné městečko. Na scénu přišla vztyčená postava v dlouhém temném plášti s velkým límcem a čímsi jako trnovou korunou, doprovázená dvěma odpornými, belhajícími se sluhy. Postava v plášti se zastavila. Zavětřila a ukázala na jedno místo na břehu řeky. Sluhové se k němu dobelhali a začali hrabat. Sashy si nevšímali, jako by tam ani nebyla.
Po chvíli princ práci zastavil a nechal z jámy vyzvednout kostru.
„Je to on,“ zasyčel, následně se rozkřikl na své poskoky. „Tak jdeme!“

Sasha pustila kouli, odstrčila se od ní a dopadla na zadek. Ruuna pokývala šedivou hlavou.
„Vím, co jsi viděla. Tvého otce zabili worgeni a sestru unesli.“
„Co jsou ty bestie zač, tihle worgeni?“ řekla vztekle. Tělem jí procházel hněv, hněv ze ztráty otce i únosu sestry.
„Worgeni. Objevili se tu před několika týdny. Slibují, že ti, kteří se k nim přidají, budou imunní vůči nákaze Krále lichů. To je sice pravda, ale platí za to ztrátou svého rozumu, svého lidství i svobodné vůle.“
„Jak od nich získám zpátky Anyu?“ Ruuna zahrabala v jedné ze svých brašen a vytáhla z ní pytlík stříbrných kulek.
„Ve vsi Solstice žije muž jménem Anatoly. On ví, kde je tvá sestra. Tohle si vezmi s sebou. Jedině takové kulky můžou worgena zabít.“ Sasha vzala pytlík i pušku, zvedla se a poděkovala. Rozhlédla se pátravě po lese.
„Kudy se dostanu do Solstice?“
„Vypadám snad, že vím, kterým směrem je alespoň můj karavan?“ usmála se Ruuna, ale jistě ukázala rukou směrem na východ. Sasha jí ještě jednou poděkovala a odhodlaně vyrazila tím směrem. Mikhail byl už mrtvý, ale sestru ještě zachránit mohla a to měla taky v plánu.

Anatoly vzal do ruky sekeru, políbil svou ženu Tatjanu na rozloučenou a vyrazil do lesa. Měl tam vybráno několik stromů k poražení. Vybrané stromy nebyly zas tak hluboko v lese, takže k nim dorazil celkem brzy. Přistoupil k prvnímu, promnul si dlaně a pevně chytil sekeru. Stačil zaseknout sotva pětkrát, když za sebou neomylně uslyšel cvaknutí pušky.
„Kde je?“ zasyčel za ním ženský hlas. Anatoly se místo odpovědi rychle otočil a sekl po Sashe sekerou, ale byla rychlejší. Uskočila ráně, prudce ho kopla do břicha a když se bolestí ohnul, udeřila ho pažbou pušky do zátylku.

Když znovu nabyl vědomí, byl pevně přivázaný ke stěně opuštěné zálesácké chaty a jeho věznitelka seděla zády k němu. Jedla, nejspíše svačinu, kterou si s sebou přinesl do lesa. Zkusil se porozhlédnout, ale jakmile pohnul hlavou, ozvala se rána do zátylku. Zaskučel bolestí. Sasha to uslyšela a otočila se k němu.
„Jsi vzhůru,“ poznamenala.
„Co po mě chceš?“ zavrčel Anatoly. Sasha se ho nebála, věděla, že ho za zápěstí připoutala tak pevně, jak to jen uměla. Chytila ho pod bradou, čímž ho donutila, aby se na ni podíval.
„Chci vědět, kam jste odvedli Anyu. Řekni mi to.“ Anatoly se pohrdavě ušklíbl.
„A čekáš, že ti to jen tak povím? Zabij mě, jestli chceš, ale nedozvíš se nic.“ Sasha pokrčila rameny.
„Tebe zabíjet nebudu. Avšak mám pro tebe malé překvapení.“ Odešla do vedlejší místnosti, odkud přitáhla mladou hnědovlasou ženu, která spala tak tvrdě, že ani hrubé hození na podlahu ji neprobudilo.
„Tatjano!“ vykřikl Anatoly, ale Sasha ho hned umlčela. „Ty zvíře,“ zamumlal nenávistně.
„Z nás dvou jsi tady to větší zvíře ty!“ rozkřikla se na něj Sasha a nabila si pušku stříbrnou kulkou od Ruuny, tak, aby Anatoly tu kulku viděl. „To jediné, co tě od nich ještě odlišuje, je tvoje kůže.“
„Vůbec nevíš, o čem mluvíš, děvče. Bylo to buď tohle, nebo služba Králi lichů.“
„Na tvoje pohádky nemám čas,“ řekla Sasha a přiložila hlaveň pušky k Tatjaninu spánku.
„Ne!“ zvolal Anatoly. „Neubližuj ji! Ona nic neudělala!“
„Kde je Anya?“ zdůraznila a oddělila každé slovo.
„V jeskyni…pod Solsticem,“ řekl nakonec neochotně Anatoly. „Vchod do jeskyně je na východní straně kopce, na kterém je Solstice. Teď nás nech jít!“
„A ještě jedna věc, Anatoláji. Kdo za tímhle stojí? Za tím vaším ‚Vlčím kultem?‘“
„Neřeknu,“ odmítl Anatoly. Sasha si povzdechla a znovu zamířila na Tatjaninu hlavu.
„Cokoli můžeš udělat, není nic proti tomu, co nám může provést Arugal.“
„Arugal? Kdo je k čertu Arugal?“
Náhle ze sebe Anatoly vydal dávivý štěkot. Jeho tělo se rychle proměňovalo. Mohutnělo, pokrývalo se chlupy a nabývalo podoby velkého vlka. Sasha na něj vylekaně namířila pušku. Anatoly-worgen přetrhal provazy, které ho poutaly ke stěně a zuřivě skočil na Sashu. Tu zachránila jen pohotová reakce. Stihla zmáčknout spoušť a worgen se zhroutil na zem mrtvý, s velkou krvácející ranou na hrudi. Podívala se na spící Tatjanu, chvíli přemýšlela, ale pak ji nechala ležet a rychle opustila chatu.

Anya se krčila v dřevěné kleci a plakala. Ti zlí vlčí muži ji odnesli do téhle temné jeskyně, kde to páchlo, byla tu zima a neustále tu procházeli ti oškliví vlci. A nikdo už ji asi nenajde. Rozhodně ne dřív, než ji odvezou na ten ostrov, Badmoon nebo Bloodmoon nebo jak to říkal ten zlý člověk.
Najednou uslyšela výstřely a křik. Bála se, tak se přitiskla na druhou stranu klece. Rány a hlas ji přišli povědomé, ale teď byla moc vystrašená, než aby je dokázala poznat. Zpoza rohu vyskočil stín. Anya ho nepoznala, jen se ještě víc schoulila a snažila se vypadat nenápadně.
„Anyo!“ zvolal známý hlas. Zlatovlasá holčička zvedla hlavu a uviděla svou starší sestru, jak pažbou pušky rozbíjí zámek klece. Okamžitě se jí vrhla do náručí.
„Sasho! Uá se tak báua!“ vzlykala Anya a Sasha se rozplakala společně s ní.
„Anyo, musíme odsud. Zvládneš běžet?“
„Asi vó,“ řekla Anya, ale Sasha ji stejně zvedla do náručí a vyběhla s ní ven.

Nezastavila se, dokud nebyly dost daleko od Solstice. Tam Sasha postavila Anyu na zem a společně vyšly už volným krokem směrem k Amberpinu.
„Neboj se, Anyo,“ konejšila Sasha svou malou sestřičku. „Už je to všechno za námi.“

"Jak se má Isiel, Vaeli? Dlouho jsem ji neviděl," zlatovlasý elf pobídl svého plnokrevníka tak, aby jel blíže jezdci na dračím jeřábovi. Vael'thas se zpod helmy zachmuřil, sklonil hlavu a vznesl se trochu výš, pak Fawkese opět navedl zpět ke karavaně. Pozoroval elfího rytíře, jako by o něčem přemýšlel a měl co dělat, aby Fawkese nenechal zahnízdit mu ve vlasech.
"Dej na mé rady, Maladathe, a zapomeň na ni," doporučil mu a zapřel si kopí o nohu a rameno. "Slídíš za ní jako hladový rys, ale ona už patří do jiné smečky. Dej si pokoj, než skončíš na popel někde, kde tě nebude nikdo hledat."
"Jen se ptám, jak se jí daří. Neviděl jsem ji ani v jednom z táborů. Nesmí snad mít přátele, kteří mají zájem o její bezpečí? Měl jsem za to, že se vracela se zraněnými do Quel'Thalas," Maladath si při pohledu na dragonhawkův zobák, který se mu párkrát zacvakl nebezpečně blízko hlavy, prohrábl a uhladil vlasy, pak si raději nasadil černorudou helmu Krvavých rytířů.
"Ne, Isiel je u sester v Kirin Tor. Prozatím. Dokončují projekt, který by ještě mohl zvrátit bitvu proti Pohromě, evokačně-abjurační artefakt s transmutačním spouštěčem a urychlovačem arkánního proudění," dal si zatraceně záležet na tom, aby to znělo, jako že ví, o čem to mluví. Z celého projektu si pamatoval, že mu ho tentokrát nechtějí svěřit. Ani ho nechat si sáhnout nebo se podívat. A to byl prvním, kdo otestoval jeho "dvojče" v praxi proti Pohromě. Život nebyl fér.
Rytíř Maladath nakrčil čelo.
"Netuším, jestli mne ta přehlídka cizích slov měla ohromit, ale jsem rád, že je tvá sestra v bezpečí... tedy pokud je za tou neprostupnou fialovou kopulí, která rozpustí na prach vše, co se jí dotkne. Mohl bys jí vyřídit mé pozdravy, až ji uvidíš?"
"Vzhledem k tomu, že mne posílají na mise a za tu kopuli má přístup málokdo, dost o tom pochybuji. Proč nezkusíš štěstí u Grand magistra Rommatha? Nebo třeba ji od tebe bude pozdravovat magistr Theraldis?" Vael'thas se zašklebil a ukázal dopředu, kde skupina elfů v róbách obklopovala Prince jednajícího s nějakými žoldáky, na jejichž tábor narazili.
Maladath po Vaelovi  jen střelil pohledem, mlaskl na koníka a pobídl ho cvalem napřed, aby se optal na rozkazy.
Trochu dál od nich se zdržely velitelky nočních elfek, které se uvolily je doprovodit za řeku Arevass. Zároveň s nimi se hvozdem pohybovali skalní obři, kteří jim kryli boky a týl. Karavana se na okamžik zastavila. Činili tak po několikáté, aby vyzvedli ukryté zásoby zlata, které po svém příchodu do Aliance elfové ukryli po celé divočině.  Jenže tentokrát to nevypadalo na jeden z jejich úkrytů, Princ Kael'thas si nakonec podal ruku s velitelem žoldáků a ti se připojili ke karavaně.
Noční elfky vedly stranou rozhovor, který nevypadal příliš přátelsky, a Vael'thas prostě nemohl odolat. Zvědavě pobídl dragonhawka výš nad ně a tvářil se, že hlídkuje.
"...na tohle vážně nemáme čas. Musíme hledat Illidana, Tyrande," syčela Soví Maska.
"Tihle elfové potřebují naši pomoc, Maiev. Ctíme své dluhy - jejich bratři nám pomohli proti Plamenné Legii a teď je neopustíme."
"Shan'do nám kázal soustředit se na hlavní úkol: ulovit démona. Marníme tu čas!"
"Mladý princ Kael'thas slíbil, že nám ho jeho lidé pomohou vystopovat, jen co budou v bezpečí."
"A jeho stopa každou hodinou chladne! Musíme-," odmlčela se, když si uvědomila, že nad nimi poletuje dragonhawk. Zvedla tvář s maskou, až ji dlouhý ohon z jejího vrcholu udeřil do zad, zadívala se nahoru na Vael'thase.
"Kapitán Skywrath. Doopravdy nemáte vychování! Neřekli vám, že poslouchat cizí rozhovory se nesluší?!"
"Jen hlídkuji, lady," zazubil se na ni a dál držel Fawkese na místě.
Maiev cosi vztekle zavrčela, zadívala se na kněžku Tyrande, pak ke karavaně.
"Doopravdy najal žoldáky? Nemají kapku cti, že se budou bít proti Pohromě za peníze?" sevřela ruku, ve které třímala Stínový půlměsíc.
"Čest je ale nezahřeje a nenaplní jim hladová břicha, že?" poznamenal "hlídkující" Vael ze vzduchu. Dozorkyně po něm střelila poslední vražedný pohled, pak se připojila opět ke karavaně.
Tyrande se také trochu zachmuřila a vykročila za vůdcem elfů.


Princ Kael'thas právě kývl na jednoho z poručíků, který otevřel těžkou truhlici se zlatým kováním a znaky fénixe a vyplatil veliteli žoldáků požadovanou sumu. Elf u obchodu téměř nehnul brvou, ale výraz jeho očí byl plný pohrdání. Vzápětí truhlici zavřel a naložil na vůz.
"Díky, poručíku Falanthire. Můžeme pokračovat," zavelel Princ a kněžka v sedle bílého tygra si pospíšila vedle něj, zatímco on sám nasedal na bělostného hawkstridera.
"Má paní?" podivil se Princ.
"Kde jsou vlastně všichni tví bratři, mladý Kaeli? Což nebojují proti nemrtvým tak jako ty?" zeptala se a Princův výraz zpřísněl.
"Pohroma pohltila naši prastarou domovinu, Quel'Thalas. Kdysi hrdá pokrevní linie mého lidu je téměř u konce. My, těch pár z nás, co zbývá, si nyní říkáme Krvaví elfové... na památku našeho povražděného lidu. Z mé domoviny nezbylo nic, než popel a smutek. A my máme jen naši čest a touhu po odplatě."
"Truchlím pro tvůj lid, Kaeli. Ale nedovol zlosti a zoufalství, aby otrávily tvé srdce. Můžeš ty, co přežili, přeci dovést do světlejší budoucnosti."
"V to jsem doufal, má paní. Ale prohráváme zde prohranou válku a velitel Aliance se chová více jako nepřítel, než spojenec. Přišli jsme s novou nadějí a ideály, místo toho se zde jen zatvrdila naše srdce. A prázdnota uvnitř roste...," odmlčel se a dlouhou dobu pak jeli beze slova. Čím blíže byli Pyrewoodu, tím méně časté byly útoky nemrtvých. To ovšem mohlo znamenat mnoho věcí.
Pak mezi temnými stromy zasvítily střechy vesnice. Z komínů ale nestoupal dým.
"Jsme na dohled Pyrewood, lorde. Řeka Arevass plyne hned za ní," elfí zvěd se udýchaně zastavil před princovým jestřábem. Spolu se zvědem přišla z prvních řad i Maiev a očima se snažila propátrat stíny kolem.
"Něco není v pořádku, Kaeli. Nejsou tam vesničané. Ani dobytek," řekla ostražitě.
"Možná léčka? Nezastavujte karavanu, tou vsí stejně musíme projet," kněžka Tyrande k sobě přivolala malou sovičku, pak ji poslala nad vesnici.
Dravec se po chvíli vrátil, ale kněžka jen zakroutila hlavou - neobjevil nic, ani skryté nebezpečí, ani kouzla. I letci na dragonhawcích kroužili nad budovami, ale místo se zdálo opuštěné a klidné.
Až moc klidné.
Vael'thas se na dragonhawkovi prohnal kolem budovy hostince a radnice, zadržel na okamžik Fawkese nad návsí, pak zaklel.
"Sakra! Musíme prověřit budovy, mají zabarikádovaná okna! Uvnitř může být cokoli!" křikl zpět ke karavaně, která už ale pomalu vjížděla na náves.
Vyrojili se jako hejno kobylek ze všech budov a okamžitě se strhl lítý boj. Samozřejmě na ně čekali. Troubili signál pro posily z hvozdu.
"Připravit obranu, braňte karavanu za každou cenu! Nemrtví!"
Netrvalo dlouho a karavana byla docela obklíčena, rytíři kolem ní stáli se svými vysokými štíty fénixe jako živá hradba, mágové zvedli ochranné aury a začali do řad nemrtvých sesílat ohnivý déšť a plamenné sféry.
Příliv nemrtvých neustával, když odrazili první vlnu, zjistili, že některé útoky nemrtvých zasáhly i samotnou karavanu.
"Výsosti, další vlnu sice patrně porazíme také, ale vozy budou uvězněny na místě. Již tak jsou poškozeny a sotva schopny delší cesty," Theraldis vytáhl planoucí čepel z hlavy jednoho nemrtvého, aby jí dorazil druhého, pak seškvařil pár dalších ohnivým kouzlem.
"Má pravdu, karavana dalšímu útoku neodolá. Kaeli, dostaň své lidi do bezpečí za řeku! Zůstanu na mostě a  budu vám krýt záda. Zadržím je!" řekla náhle Tyrande rozhodným hlasem.
Maiev jí odpověděla téměř jízlivě:
"To je od tebe jistě ušlechtilé, Knežko, ale pro tak nesmírnou přesilu nejsi sama žádný soupeř."
"Na most zajisté nemohou všichni najednou! Bohyně je můj štít, Dozorkyně. Elune mi dá sílu," bez čekání na další debatu učinila, jak řekla - jen co karavana přejela most, Tyrande se v sedle tygra zastavila v jeho středu. Ash'alah se drápy a zuby vrhl proti nemrtvým, zatímco ona začala vzývat Elune.
Magistři vypadali, že jsou u konce sil, užasle sledovali, když Tyrande oslovila svou bohyni a na nemrtvé, kteří se vyřítili na most, začal dopadat déšť hvězd. Zakolísali a zaváhali, zatímco princ zajásal nad tím, že plán vyšel.
"Milosrdná bohyně," zaúpěla náhle kněžka, když most podezřele zapraskal, protože její kouzlo bylo tak silné, že ničilo nejen přívaly nemrtvých, ale i jeho strukturu. Další ghůlové se hrnuli na most, pak se ozvalo zařvání tygra, její výkřik a most se zřítil do hlubin říčního kaňonu i s ní.
Princ spolu s dalšími elfy se zoufale vrhl ke kraji skály a zadíval se dolů, kde vířily temné vody Arevass. Tyrande je zachránila - nemrtví byli odříznuti na druhém břehu a přes divokou vodu se za nimi nemohli dostat. Ale za jakou cenu?
"Honem! Zvědové, letci! Musíme prohledat břehy řeky, může být naživu! Ten proud ji unáší do samotného srdce zemí nemrtvých, pospěšme!" zavelel Princ svým oddílům, ale Maiev ho vzala za loket a otočila k sobě.
"Ne, Kaeli. Tyrande je zkušený voják a věděla dobře, co dává v sázku. Máme důležitější úkol, který je třeba dokončit a čas se krátí. Tví lidé jsou nyní v bezpečí, jak bylo dohodnuto - a ty dodržíš svou část úmluvy. Pomůžeš mi ulovit démona, kterého hledám," zpod své masky zpříma hleděla na elfího Prince, jehož čest mu bránila udělat mnohé, co v tu chvíli chtěl. Nebo to i jen vyslovit.
Pomalu a velmi studeně se elfce poklonil a bokem učinil gesto, kterým vyslal zvědy na průzkum trosek Dalaranu, odkud byli nemrtví nedávno vyhnáni cizí magií.
"Jak si přeješ, má paní. My nemáme ve zvyku opouštět své lidi. Její osud tě netíží? Je tvé krve," optal se nesouhlasně.
"Ona tu mou prolévala stejně ochotně," odvětila elfka pohrdavě a zadívala se dolů po proudu Arevass, "to kvůli ní je řád Dozorkyň v troskách. Del-nadres, Tyrande," přes zelené rty jí přeběhl chladný úsměv, když se odvrátila od tůní a peřejí.
"Někdo další si stejně jako já myslí, že tam mohla spadnout raději tahle než ta druhá?" optal se Vael'thas sarkasticky kousek stranou a setkal se s podrážděným pohledem Theraldise i stříbrovlasého poručíka.
"Myslím, kapitáne, žes byl před chvílí poslán na průzkum," kývl na něj magistr Silversun trochu povýšeně, pak se otočil a vydal za Princem a magistry.

Doslova splýval se svým dragonhawkem, svištěli zpět od jezera k černé hradbě hvozdu na obzoru. Letěli s časem o závod nad temnými troskami Dalaranu a uhýbali ledovým střelám nepřátel, jimž podobné Vael'thas dosud nikdy neviděl. Fawkes se překonával, jako by on a vítr byli jedna bytost.
Vybral složitým manévrem zatáčku kolem zřícené observatoře, pak smetl kopím na stranu síť, kterou po něm vrhl jeden z těch slizounů, a vzápětí stočil Fawkese jedním křídlem téměř k zemi, jak se prosmýkli úzkým lomeným obloukem staré strážnice.
Konečně byli dál od města a on vydechl, i když srdce stále splašeně bušilo. Dragonhawk cítil jeho emoce skoro jako své vlastní, ulevil si krátkým výkřikem a zasyčením, pak se snesl níž nad špice borovic. Za okamžik se dostali na místo, kde v úkrytu stromů čekal Princ a vybraní válečníci... i ta protivná elfka v masce.
"Výsosti," seskočil ještě za letu a poklekl před Kael'thasem, který vzhlédl od nové mapy ruin Dalaranu, na kterou Rommath a Theraldis cosi zakreslovali. Maiev netrpělivě hleděla mezi kmeny stromů k ruinám města, teď se obrátila zpět se špatně skrývaným hněvem a nervozitou.
"Zvěř je neklidná," zamumlala a kývla ke korunám stromů. Proti noční obloze se třepetaly stíny netopýrů, ale i ptáků, co touhle dobou měli spát. Odlétali pryč od města k horám a nad jezero.
Ano, něco bylo ve vzduchu.
"Mluv, viděl jsi toho démona?" Princ nechal jeden prst na mapě, ale díval se dál na Vaela, který stále popadal dech.
"Nejen jeho, pane. Má s sebou hnusné bytosti, vypadají napůl jako hadi a ovládají arkánní magii. Jsou rozlezlí po celé pobřežní části ruin, není divu, že vytlačili nemrtvé. Sesílají komplikované kouzlo a používají k tomu obrovský zelený drahokam."
"Odporné nágy! Klenot, který používají, musí být Oko Sargerase, které Zrádce ukradl z jeho hrobky," Maiev přišla blíž, "nač čekáme? Musíme ho zastavit!"
"Se vší úctou, neudeříme nepřipraveni, má paní. Mí magistři zakreslí na mapu ruin nexus arkánních proudů, na kterém kdysi vystavěli Dalaran. Vycítili i auru čtyř bytostí, které se nexus snaží manipulovat: pokud má být rituál zastaven, musíme se předně zbavit jich. Kapitáne Snowdawn, označte na mapě místo, kde se pohybuje ten démon," Princ kývl Vaelovi, ten vyskočil a s gustem vytrhl Theraldisovi z ruky magické pero, aby jím na mapu přidal svou značku.
Tu nejdůležitější!
Magistr Silversun zvedl jedno obočí a druhé spustil níž, když Vael do mapy soustředěně zakreslil panáčka s velkými zahnutými rohy a netopýřími křídly.
"Křížek by byl býval stačil," zamumlal a odkašlal si, pak mapu stočil do ruličky a podal Princi, před kterým se tyčila Maiev jako samo ztělesnění hněvu.
Princ ji jako jeden z mála elfů kolem převyšoval. A také se naprosto nenechával vyvést z míry její netrpělivostí.
"Kašlu na Illidanův rituál! Chci ho zabít!" vykřikla elfka princi do obličeje zblízka tak silným hlasem, že mu z tváře odlétl pramínek zlatých vlasů. Ani nemrkl, s nezměněným výrazem se otočil k magistru Theraldisovi a ukázal na mapu.
"Ty bytosti manipulující nexus tedy patrně budou také nágy. Přikreslete tam pozice, na kterých jste je vycítili," řekl, aniž by se na elfku znovu podíval.
"Zapomněla jste, že hovoříte s Princem elfů a že zde velí on?" Vael'thas se na ni usmál, a pak se uhnul ráně, když vypadala, že ho zkusí udeřit, tedy... když pozvedla ruku, ale ovládla se. Dál se na ni sladce usmíval.
"Ten váš démon nevypadá jako páni děsu, které známe z Pohromy. Vypadá trochu jako vy, jen je větší a rohatý, také mu narostla křídla a kopyta. To je nějaká rasová mutace způsobená jídlem či podnebím v Kalimdoru?" popíchl ji s otázkou v očích. "Tuším, že by to mezi elfy na severu vzbudilo senzaci, hlavně ta jeho tetování. Och a také měl pásku přes oči a jeho stopy hořely. Spektakulární," trochu nakrčil nos. Pak se na něm poškrábal. Řekl to slovo správně?
"Illidan není nic jako já, neopovažuj se mne s ním srovnávat! Je to zrádce závislý na magii, tak jako vaše slabošská rasa," zasyčela, "měl zemřít už dávno, ale nechali ho jít. Zradila nás vlastní velitelka, dopřála mu možnost pohltit energie Gul'danovy lebky a stát se tak něčím, co není ani Kaldorei, ani démon, ale něco víc. Poslouchají ho satyři a nágy... stal se mocným netvorem, o tom není pochyb.
Ale až se k němu dostanu, bude litovat, že není přikován ve své cele!" jak hovořila, střídavě svírala ruku na jílci své exotické zbraně a její slova i pohled doutnaly vášní. Téměř brutální posedlostí.
Princ a jeho rádci se jí ovšem nenechali nijak rušit, poodešli dál, aby na mapu zakreslili pozici nágských čarodějek.
"Jo tak řetězy a pouta, hmm? Nu, každý máme něco," Vael'thas se na ni chápavě a povzbudivě usmál a ona zaskřípala zuby.
Tentokrát to vypadalo, že si ránu nerozmyslí.  
Jenže promáchla prázdným místem, jak byl Vael'thas jedním z elfů v těžké zbroji stržen stranou a umravněn ranou, po které mu přílba na hlavě zazvonila jako gong.
"Doopravdy nemáte pud sebezáchovy, kapitáne?" optal se ho ten stříbrovlasý poručík z rána chladně.
"Jen se snažím být milý a společenský, poručíku Brightspear!" bránil se Vael'thas, ale raději se postavil tak, aby mezi ním a Maiev stáli alespoň dva další vojáci.

"Přípravy dokončeny. Neexistuje možnost, že by si nepřítel nevšiml našeho příchodu, proto budeme muset zaútočit rychle a znát co nejkratší a nejpřesnější cestu k cíli. Budou mít připravené obrany - rozdělíme naše síly falešným útokem na jeho pozici, zatímco se mágové a zvědi ve skrytu dostanou na dosah artefaktu a zkusí seslat protikouzlo na cokoli, co tam vyvolávají.
Ten váš Illidan ví, že si pro něj jdete - a potřebuje dokončit rituál. Stejně tak bude chtít přežít. Proč mu nepřidat pár starostí navíc, aby musel dělit pozornost? Vaši horští obři by mu mohli roztřást zemi pod nohama, co říkáte?"
"Můj cíl je jen Illidan, půjdu především po něm," oznámila Maiev Princi povýšeným tónem, "jeho nágy ovládají blesky a bouře, také ledová kouzla a manové štíty, měli byste s tím počítat. Ty primitivnější z nich mají harpuny a sítě, kterými znehybní vaše letce."
V tu chvíli se země pod jejich nohama zachvěla a oblohou, která ještě před okamžikem byla bez mráčku, zapraskal hrom, jako by se snad trhala ve dví.
Z ruin Dalaranu se k nebi zvedl zelený proud světla a kolem něj začaly vířit mraky v divokém tanci. Zablesklo se... pak znovu. Otřesy země byly čím dál častější a silnější a obloha jako by si oblékla háv hodný samotné apokalypsy.
"Zatraceně, všichni na své pozice, nemáme již mnoho času!" Princ Kael'thas se otočil, aby mapu podal Maiev, ale zůstal stát při pohledu na vysokou bytost se zelenými vlasy a parohy, která jako by vyrostla ze země přímo uprostřed jejich tábora.
Další noční elf...!
Druid kývl všem na pozdrav, pak vykročil k Maiev a ukázal stranou. Jeho plášť jako by byl z lístků a peří... jeho ruce zvířecí spáry. Byl cítit vůní borové smůly a zvířecí srsti po dešti.
"Maiev, tady jsi. Musíme být rychlí, Illidan spřádá kouzlo, které tříští střechu světa na kusy a používá k němu Oko Sargerase! Bolest země je téměř nesnesitelná, musím ho zastavit, než z ní také přijdu o rozum. Zvířata jsou vyděšená k smrti, pospěšme... počkat, kde je Tyrande?" zarazil se náhle a rozhlédl se po elfím táboře.
"Jo, kde je Tyrande?" Vael'thas, který je nenápadně poslouchal, aby mu neuniklo ani slovo, se zastavil u nočního elfa a zvědavě čekal, jak se z toho Maiev vymluví.
"Je mi to líto, Shan'do, ale knězka padla, když jsme pomáhali této skupině aliančních vojáků proti nemrtvým. Bojovala chrabře, ale viděla jsem na vlastní oči, jak ji rozsápali na kusy."
"Cože?" Vael otevřel ústa, aby k tomu něco doplnil, ale vzápětí byl opět popadnut za rameno a odvlečen ke své jednotce.
Rozhněvaně se otočil na toho paličatého poručíka, co se patrně rozhodl zachránit jeho mravy, když to nedokázali jeho rodiče ani sestry.
"Jen jsem mu chtěl říci pravdu!" začal, "To se vážně musíme všichni stále chovat, jako bychom měli pravítko v zadku?" vzhlédl do zářících očí nad rudozlatým šátkem, který se nedal s ničím splést. Pomalu polkl.
Žádný poručík.
"Grand magistře!" okamžitě zasalutoval a černovlasý elf jen ukázal očima na čekající vojáky.
"Hádám nechcete promeškat vysvětlení strategie, kapitáne," řekl Rommath dobře kontrolovaným hlasem. I přesto v tom zněla nenápadná hrozba.
Vael si povzdechl, ještě se ohlédl po nočních elfech, a pak pospíšil ke svým.

Velký elf s parůžky stál bezmocně na místě, ruku podobnou dravčímu spáru přitisknutou k hrudi, jako by nemohl popadnout dech.
"Rozsápali ji... Tyrande, srdce moje... lásko, měl jsem tam být..."
"Ještě stále ji můžete pomstít, Shan'do. Napadněme Illidana společně! On je především důvod, proč jsme přišli na tohle zatracené místo. On je důvod tvé ztráty!" Maiev mu horlivě připomněla toho, kdo byl odjakživa zdrojem všech potíží.
Malfurion stiskl rty, pak sevřel ruce v pěst a pomalu se nadechl, pohled upřený do země pod jejich nohama.
Byli vyrušeni příchodem elfího Prince, jehož tvář v té temnotě ozařovaly tři zelenkavé sféry, poletující kolem jeho hlavy a ramen.
"Shan'do, toto je princ Kael'thas, onen alianční spojenec, o kterém jsem hovořila," Maiev nasadila smířlivý tón. Noční elf zvedl pohled, který dosud upíral do země, zářícíma očima se zadíval na Kaela.
"Zdravím, mocný druide. Mí zvědové potvrdili, že zmíněný Illidan a jeho hnusní plazi se opevnili v ruinách města Dalaranu, odkud vyhnali zbytek nemrtvých. Používají artefakt připomínající zelený drahokam, aby seslali mocný rituál, který převrací proudy arkány v zemi pod celou oblastí."
"Můj... bratr...," druid to vyslovil po chvíli zaváhání, "chce zničit Northrend. Jako by zlo, co dosud nechal ve svých stopách, nebylo dost na několik životů."
"Ale proč by útočil na samotnou střechu světa?" Maiev se na chvilku zarazila.
"Na tom nesejde, nebude žít dost dlouho na to, aby dokončil rituál! Illidan musí být jednou provždy zastaven!" elfovy oči zářily čím dál více.
Kael'thas se lehce poklonil a podal druidovi stočenou mapu.
"Zde jsou jeho pozice a poloha nexu. Udržíme vám nágy od těla, až si pro něj půjdete. Mí magistři zatím zkusí zvrátit kouzla jeho čarodějek. Za Quel'Thalas!"

Fawkes se doslova chvěl nedočkavostí, když se Princ připojil ke svým jednotkám. Vael'thas jeho nadšení nesdílel, za dnešní den těch zážitků bylo až příliš. Stýskalo se mu po táborovém ohni a něčem pěkném, měkkém a dlouhovlasém, na čem by složil po jídle a jiných příjemnostech hlavu. Když se mu po boku zastavil Maladath a vedle něj upnutý poručík Brightspear, opět neodolal.
"Parohy. A to počkejte, až na vlastní oči uvidíte jeho bratra Illidana. Přísahám Slunci, začínám chápat, proč od nich Dath'Remar odvedl všechny, kterým zbyla trocha vkusu a soudnosti."
Stříbrovlasý poručík ho tentokrát kupodivu nezpražil pohledem, nasadil si helmu a zadíval se dopředu k ruinám.  Přes rty mu přelétl těkavý úsměv, když zkontroloval těžkou knihu se symbolem Světla připoutanou u svého boku.
"Snad vám ten humor vydrží i uprostřed boje, kapitáne," řekl, pak připl k levé ruce vysoký štít s fénixem a tasil zakřivený meč.

Bylo po všem. I když byl Illidan silným nepřítelem, spojeným silám elfů, bytostí z hvozdu, horských obrů, vílích draků a chimér nemohl odolat. Oko Sargerase vybuchlo v jednom jasně zeleném záblesku a pozabíjelo zbylé nágy, které se nestačily ukrýt v ruinách či ve vodách jezera.
"Ne! Kouzlo není dokončeno! Není dokončeno, nesmíte... blázni!" obrovský polodémon s páskou přes oči se po nich otočil, zatímco zbylé nágy prchaly všemi směry a jeho bratr probudil rostliny pod jeho kopyty. Kořeny a šlahouny začaly urychleně růst a v okamžiku polapily Illidana na místě tak, že se nemohl pohnout.
"Je po všem, bratře, tvé zlovolné plány zde končí!" vykřikl Malfurion a Maiev se v krátkém teleportu objevila přímo u zajatce. Na rtech měla vítězný sadistický úsměv.
"Illidane Stormrage, za lehkomyslné a bezohledné zmaření nespočetných životů a ohrožení samotné rovnováhy světa tě tímto odsuzuji k smrti!" vykřikla krvežíznivě a někteří z Princova doprovodu udiveně zahučeli.
"Zajímavě vyřešeno, strážce vězení je zároveň i soudce a kat, takhle se šetří mzdy a žoldy," poznamenal Grand Magistr Rommath poněkud suše.
Princ Kael'thas jen mlčky zakroutil hlavou a svolal své lidi stranou, přesto dál vyčkával, co se stane.
"Bylo kvůli tobě prolito již příliš mnoho krve, Illidane. I teď cítím, jak se země Northrendu snaží vzpamatovat z otřesu způsobeného kouzlem, které jsi seslal. Tentokrát nebude uvěznění stačit, Maiev má pravdu," řekl druid se stopou lítosti v hlase. Zmíněná elfka ho ale téměř nenechala domluvit.
"Popravím tě sama!"
"Blázni! Cožpak to nechápete? Nevidíte?! To kouzlo mělo zasáhnout nemrtvé, našeho společného nepřítele. Mým úkolem bylo zničit pevnost Ledové Koruny! Zasáhnout podstatu toho, kdo stvořil Pohromu. Měl jsem zničit Krále Lichů!" Illidan rozhodil do stran drápatýma rukama a divoké rostliny vzápětí spoutaly i zápěstí. Nakonec stál před nimi bezmocný a nehybný, uvězněn samotnou přírodou. Za jeho páskou žhnulo děsivé světlo v místech, kde kdysi míval oči.
"Nehledě na cenu? Kvůli tobě je Tyrande mrtvá!" vykřikl druid, stiskl ruku a kořeny se těsněji semknuly kolem jeho bratra, jako by ho měly zadusit.
"Cože?" Illidanova tvář prošla hned několika výrazy, jak se snažil pochopit. "Tyrande? Ne!"
"S dovolením, lorde Stormrage, ale ta knežka může být ještě naživu. Byla stržena po proudu Arevass do nepřátelského území, je předčasné činit ukvapené závěry, že by byla snad...," Prin Kael'thas se nakonec přeci jen rozhodl vložit do zámořských vztahů a jeho slova byla doprovázena pokývnutím hned několika jeho poradců a vojáků.
"Mlč, Kaeli!" Maiev se k Princi vztekle obrátila, ale arcidruid se již natáhl a položil jí ruku na rameno. Otočil ji k sobě a jeho tvář začínala nahánět hrůzu.
"Řekla jsi mi, že ji rozsápali. Lhala jsi mi!" zaburácel.
"Zrádcovo zatčení bylo naší prioritou a hlavním zájmem, Shan'do. Potřebovala jsem tvou pomoc, věděla jsem, že jinak bys šel za ní a my bychom ztratili jedinou šanci! Ona věděla, co dělá! Já chtěla splnit úkol..."
"A kdo je zrádcem teď, ženská? Musím okamžitě za ní!" druid stěží krotil hněv.
Zatímco vítr z oblohy odvál nepřirozené mraky, země se konečně přestala chvět a dokonce i hladina jezera Lordamere se utišila... zde mezi těmi třemi z Kalimdoru to vypadalo minimálně na přeháňky či bouřky.
Princ Kael'thas dál zůstával na místě, jako by chtěl druidovi nabídnout pomoc.
V tu chvíli démon Illidan promluvil.
"Bratře! Věř mi, i přes všechny naše rozdíly dobře víš, že bych Tyrande nedovolil ublížit. Nech mne ti pomoci. Mé nágy mohou prozkoumat řeku za nás, mnohem rychleji, než my dva. Dovol mi alespoň tohle!"
"Cože? Po všem, co udělal, bys věřil tomuhle zrádci a nechal ho...?" Maiev nestačila svou rozhořčenou větu ani dokončit.
Druid jedním gestem propustil svého bratra ze spleti kořenů, větví a šlahounů... a uvěznil v nich ji, Dozorkyni! Marně sebou škubala a běsnila.
"Zrádče! Jste oba stejní! Čubčí sy..."
"Ticho! S tebou si to vyřídím později. Pojďme, bratře," druid ukázal k hvozdu a démon s ním pospíchal pryč k řece. Kael'thas vykročil za nimi, ale byl zastaven tichým hlasem jednoho z magistrů.
"Princi, než jim nabídnete naši pomoc, nehledě na zraněné a vyčerpané vojáky, měl byste vidět toto," Theraldis se zastavil u Kael'thase a podal mu pergamen s pečetí Aliance, který sotva před pár okamžiky převzal od trpasličího letce.
Princ jej zamračeně rozlomil a přelétl očima několik řádků.
"Výborně, Velkomaršál Garithos si přeje podíl ze všeho, co dokázala zachránit naše karavana, pro blaho společného vojska. A máme se hlásit za soumraku," zvedl oči k měsíci, který ozařoval ruiny Dalaranu, "to asi poněkud meškáme."
"Opevnil se v táboře na druhé straně Dalaranu, Výsosti," Theraldis odmávl trpasličího posla a zadíval se na Kael'thase.
"Ať se propadnu, jestli mu daruji něco z elfího zlata za to, že nám neposkytl jediného kavaleristu k doprovodu karavany. Ale nejsme národ, který nedostojí svému slovu. Chce nás ve svém táboře, bude nás tam mít. Muži, odchod, budeme se hlásit maršálkovi!"
"Snad mne dříve propustíte?!" zaječela za odcházejícími elfy Maiev, zatímco se snažila osvobodit z téměř neprostupné klece koření a větví.
"Nebylo by moudré se nyní plést ještě i do Kalimdorských záležitosti," Princ s blahosklonným úsměvem kývl na své magistry, lehce se poklonil Maiev, a pak se vyšvihl do sedla bílého hawkstridera.
Vael'thas zakroužil nad uvězněnou noční elfkou, protože opět neodolal svému vnitřnímu šotkovi. Poslal jí vzdušný polibek, a vzápětí byl i s dragonhawkem pryč.
"Proklínám vás všechny!"

"Jdete pozdě, Princi Kael'thasi. Myslel jsem, že vy, naparádění a veledůležití elfové, jste pyšní na svou dochvilnost," Garithos byl na první pohled podobný jednomu z plemen psů, které chovali kdysi lidé z Gilneas, mastifovi. Když řval na vznešeného vůdce Krvavých elfů, od tlustých rtů mu létalo zhruba stejné množství slin, jaké produkovala ona příslovečná rasa. Ovšem mastifové se chovali ke každému stejně, ať jste byli člověk, elf nebo trpaslík. Vrčeli jen na vlky.
Maršálkův obličej navíc zdobil knír, který by mu zajistil prvenství ve stádech mrožů daleko na severu, to přinejmenším.
Princ Sunstrider se opět dokonale ovládal, trochu sklonil hlavu v náznaku omluvy, ale ihned se opět napřímil.
"Nedalo se tomu zabránit, lorde. Narazili jsme na oddíl nočních elfů ze zámoří a byli nuceni-"
"Nezajímají mne vaše nabubřelé smyšlenky! Vy elfové jste zde, abyste sloužili Alianci a tak budete poslouchat mé rozkazy do posledního písmene, je to jasné?! Vzkázal jsem za soumraku!" maršálek přidal na síle hlasu a někteří z Princovy osobní stráže se významně zadívali na své zbraně. Princ je nenápadným gestem zamítl a klidným tónem odvětil.
"Ano, lorde Garithosi. Jaké jsou tedy nové rozkazy?"
Maršálek se zamračil, pak si založil ruce za zády a palci začal točit mlýnek.
"Nemrtví obnovili útok, snaží se znovu dobýt Dalaran. Jejich hlavní síla pochoduje jihem Silverpine, ale podařilo se nám chrabře zastavit jejich postup na úpatí hor."
"Mí muži jsou připraveni bojovat a prokázat se v akci, lorde! Kdy máme vyrazit na bojovou linii? Každý z nás nemrtvým dluží pomstu!"
"MY vyrážíme okamžitě," velkomaršál se pousmál téměř škodolibě s důrazem na prvním slovu. "Vaši lidé ovšem zůstanou zde. Naši zvědové hlásili, že sem pravděpodobně míří druhá úderná síla nermtvých ze severozápadu. Potřebuji, abyste opravili tři arkánní observatoře na předměstí a jezeře, abychom tu oblast mohli sledovat a byli na ně připraveni."
Princ Kael'thas nepatrně zbledl, i přesto si zachoval vyrovnaný výraz.
"Ale milorde, my jsme vojáci, ne řemeslníci," namítl.
"Máte své rozkazy, Princi Kael'thasi. Věřím, že je vaše dlouhé elfí uši slyšely dost jasně. A teď odchod a pohyb!" Garithos si samolibě nakroutil jedním prstem mastný knírek a otočil se ke skupině svých důstojníků, která elfy pozorovala s nepokrytým pobavením. Dokonce i na tváři elfího prince se na okamžik mihlo cosi jako hněv, prozrazující, že jeho klid je jen mistrně zvládnutá maska.
"Ten nestoudný zkur...," zarazil se, když se zadíval na své poradce, "dobrá, ať to máme co nejrychleji za sebou! Nechť se mi okamžitě hlásí pár arkánních techniků a oddíl nezraněných vojáků na špinavou práci!"


Světlo bohyně nikdy nepohasne, světlo Bohyně ji nikdy neopustí. Světlo Bohyně...
Její síly byly u konce a viděla, že i Ash'Alah na tom není lépe. Když se mezi stíny stromů vynořila obrovská postava s rohy a blanitými křídly, věděla, že si pro ni jde ten, který nemrtvým velel. Už slyšela jeho jméno. Věděla, že chtěl zpět Dalaran.
Pán děsu, Dalvengyr, musel to být on.
"Ukaž se, bezduchý ničemo, okusíš hněv Strážkyň! Světlo bohyně nezakolísá a nezeslábne!"
Svět se jí rozostřil a zatměl, když se ten rohatý stín vyhnul hvězdopádu a přiskočil k ní blíž rychleji, než čekala. Nedá svou kůži zadarmo nikomu, ne! Tasila zakřivenou dýku, protože jí dávno došly šípy i síla kouzlit.
Malfurione, odpusť, že jsem neobstála...
Jenže démon srazil její zbraň stranou a téměř něžně ji zvedl do náruče, slyšela povědomý hlas, jak oslovil jejího tygra.
"Máš na vybranou. Zemřeš sám, nebo půjdeš za mnou."
Musela se soustředit, aby dokázala promluvit, jak si ji brala únava ze ztráty krve a dlouhého sesílání kouzel. Malátně zvedla rozdrásanou ruku, aby se dotkla jeho tváře.
Páska přes oči, nemohla se splést.
"Illidane! Co to je za klam? Přišel jsi mne osobně dorazit?" zmítala se v jeho rukách, ale přitiskl ji k sobě a vydal pár ostrých povelů, na které mu bylo odpovězeno souhlasným syčením mnoha hadů.
"Ne, Tyrande. Musíš mi věřit, přišel jsem tě zachránit," promluvil zblízka a jeho hlas rezonoval mohutnou hrudí, o kterou ji opíral. Otřásla se.
"Zachránit mne? Riskuješ pro mne život? Nechápu..."
"Ať jsem démon nebo ne, ať se stanu čímkoli v tomto světě nebo v jiném, věz, že tě budu vždy chránit, Tyrande, a teď - spi," poručil jí a její oči ho poslechly proti její vůli, i když měla na rtech mnoho otázek. Otázek, které by ho trápily ještě víc, než situace, do které se opět sám dostal. Osud byl proradná děvka.
S jejím tygrem v patách konečně dosáhl Malfurionovy pozice, aby mu předal své sladké břímě.
Otočil se k odchodu, když druid starostlivě probudil tu, kterou oba milovali, ale mít ji mohl mít jen jeden.
"Myslel jsem, že jsem tě ztratil navěky, má lásko. Nebýt Illidanovy pomoci, mohlo se tak stát," Malfurion těkal očima po její tváři, a pak vzhlédl za odcházejícím démonem.
"Illidane."
Došlápl kopytem do mechu a zůstal stát, pak se otočil, jako by čekal další výzvu k boji.
"Věděla jsem, že mne nenecháš napospas... věřila jsem," elfka zvedla ruku k druidově tváři. Illidan jako by to gesto pečlivě sledoval i přes svou pásku, pak odvrátil tvář a promluvil:
"Měli jsme mezi sebou mnoho sporů a sváru, můj bratře. Vše, co jsem znal a cítil byla tisíciletí a věky plné nenávisti k tobě za to, žes mi vzal, co jsem nikdy neměl. Ale co se mne týká, přeji si, aby ta nenávist skončila. Od tohoto dne po všechny další, budiž mezi námi dvěma smír."
Druid opatrně odložil zesláblou kněžku stranou a pomalu vykročil ke svému bratrovi, aby mu podal ruku.
"Nechme to tedy tak. Dlužím ti vše a mohu splatit jen tím, že ti dovolím odejít. Nemyslím ale, že se ještě kdy uvidíme. Nebylo by to moudré," jako tolikrát předtím zvítězila starost, kterou o něj měl i v dobách, kdy mu Jarod Shadowsong dal právo rozhodnout o Illidanově trestu a osudu. Nedokázal by ho popravit, ani znovu zavřít do klece. Byl jeho bratr, i když si to ani jeden nevybrali.
Illidan stiskl jeho ruku, pak kývl a otočil se k odchodu. Nechal svého bratra a jeho lásku na mýtině jejich štěstí.
Byl tu úkol, který nesplnil. A neměl nejmenší chuť se zpovídat svému "pánovi", proč neuspěl.
Se sevřenými rty vystoupil na návrší, kde před pár měsíci jeden kostlivý lich a jistý rytíř smrti seslali rituál za pomoci poslední Medivhovy knihy kouzel. Portál do světa, odkud do Azerothu přišel Archimonde, byl stále tu. Čekal jen na aktivaci a vzpomínky zrádného orka v jeho mysli mu přesně ukázaly snadný způsob, jak.
"Ande'thoras-ethil, dalah'surfal," shlédl z návrší na hladinu jezera Lordamere, trosky Dalaranu zalité světlem obou měsíců a les, kde odpočíval jeho bratr a Ona.
Pak se zasmál sám pro sebe a prošel portálem na druhou stranu.


"Obávám se, že z přístavu nezbylo nic, Výsosti. Máme skácet stromy na stavbu vorů?" poručík Brightspear zasalutoval Princi a přelétl očima skupinu radících se magistrů.
"Tím ztratíme příliš mnoho času, nechci strávit celou bitvu hraním si na stavitele lodí. A nemohu na ně plýtvat magií, která bude zapotřebí k obnově těch zatracených observatoří," Kael'thas se ohlédl k městu, odkud se blížili technici a stavitelé, kteří dokončili opravu první věže. Nejen, že na Garithovy observatoře museli plýtvat vlastními zdroji, museli o ně také bojovat se vším, co je momentálně obývalo: šílení mágové, odpadlíci, banditi, mutanti.
Druhá ze tří observatoří byla na ostrově uprostřed jezera - a skupina ghůlů očividně neměla mimo válku na práci nic lepšího, než rozebrat jediné zbylé přístaviště a zničit všechny čluny.
Dnešní večer byl čím dál vydařenější.
Kael'thas zachmuřil zlaté obočí, pak si upravil zdobené rukavice z královského sametu a zadíval se zpět na hladinu Lordamere.
"Asi nebude na vybranou. Magistři, na můj pov-," byl přerušen zabubláním vody sotva dva kroky od břehu, na kterém stál. Vlny se rozběhly do stran v rozšiřujících se kruzích a z hlubin se vynořila žena s rudozlatě zářícíma očima a kůží pokrytou šupinami. Kolem hlavy se jí místo vlasů svíjeli malí hadi a syčeli. Usmívala se a dívala se na Prince a jeho doprovod, ponořená ve vodě po prsa, houpala se na ní a vypadala, že se dobře baví.
"Nága! Jedna ze služebnic démona Illidana!" Princ uskočil dál od břehu a jeho tělo se okamžitě zahalilo štítem tvořeným plameny.
Bytost na vlnách naklonila hlavu na stranu, jako by je po svém zdravila, a její úsměv se rozšířil.
"Tak tomu bylo, sladký Princi, ale náš Pán je mimo náš dosah. Teď patříme jen samy sobě. Jmenuji se Vashj. Já a mí bratři jsme přišli v míru, nabídnout ti naši pomoc."
"Jen pohled na ně mi obrací žaludek naruby," zamumlal jeden z magistrů a Princ podtrhl jeho názor svým.
"Nemáš nic, co bych potřeboval, čarodějnice!"
"Vskutku je tomu tak, Princi? A to jsem myslela, že budeš potřebovat čluny, abys dosáhl ostrova a observatoří, které hledáš," přestala se usmívat, ale dál upírala oči jen na Prince, zatímco se voda kolem ní začala čeřit a vynořily se další podobné bytosti. Dalece přečíslily princův oddíl.
"Myslím, že cesta vyjednávání je vždy lepší, než cesta násilí, můj pane," ozval se Theraldis po princově boku, "zvláště v naší situaci."
Princ na něj kývl a opět se obrátil k "Vashj". Tentokrát zněl smířlivěji.
"A vy byste mi ty čluny dala jen tak? Dobrovolně a zadarmo? Proč bych vám měl věřit, má paní? Není to ani pár hodin, co jsme se navzájem zabíjeli v ruinách Dalaranu."
"Naše rasy sdílí společný původ, Kaeli. Nyní, proti nemrtvým, sdílíme i společného nepřítele a stejné nebezpečí. Tyto čluny jsou pouhým gestem dobré vůle, nežádáme za ně nic," zvedla jednu ze svých mnoha rukou z vln a z mlhy válící se nad noční hladinou téměř neslyšně připlulo několik člunů a zastavilo se u břehu. Nejednoho z elfů obešel mráz a zachvěl se, když sledoval myrmidony, kteří je tlačili a sami byli skryti pod hladinou. Sotva byla plavidla na dosah elfů, v temných vodách s cáknutím zmizelo několik hadích ocasů s ploutvemi.
"Pak rád přijímám vaši nabídku, paní Vashj. Děkuji vám."
"Proč mám pocit, že v těch člunech jim budeme vydaní na milost a nemilost?" zavrčel rytíř Maladath. Vael'thas se mu chtěl vysmát z Fawkesova sedla, ale to už zazněl povel k nalodění.
"Letci! Okamžitě mi hlaste situaci na ostrově Fenris!"
"Rozkaz, Výsosti!" Vael zasalutoval Princi, kývl na zbylé letce a vyrazil nad temnou hladinou jako první.


Jako by stíny stromů zrodily další stíny ve chvíli, kdy Zrádce prošel portálem.
Mlčky vystoupila z úkrytu a kývla na ty ze Sester, které se jí podařilo shromáždit poté, co se osvobodila z druidova kouzla.
Nechali ho jít.
Démona, který zavraždil bezpočet nevinných, rozšířil temnotu a korupci mezi zvěř v lesích pod Hyjalem a téměř způsobil nenapravitelnou zkázu Northrendu.
Nechali ho jít jen proto, že zachránil život Tyrande, jako by ho ten jeden skutek očistil od vší krve, kterou prolil. Řád Dozorkyň byl zničen a zrazen vlastní vládou - a ta nejen nedokázala pomstít jejich smrt, ale dala mu svobodu z osobních motivů.
Nechali ho jít a ještě se rozloučili jako přátelé.
Pokud u Kaldorei již není spravedlnosti, pak se jí, u Elune, stane ona sama.
Neměl s sebou nágy. Bude snadná kořist.
Příliš si vážil vlastního života, aby na druhé straně čekala zkáza. Ať ten portál vedl kamkoli, Illidan se jí neschová, dokud oba dýchají.
Bez váhání prošla jako první za ním a zbytek jejího oddílu ji následoval.

Na druhé straně je přivítal svět s roztříštěnou oblohou barvy indiga a purpury, na které byly vidět cizí planety... cizí hvězdy. Dokonce i cizí, osamělý měsíc, nepřipomínající ničím Elune a její moc.
Sklopila pohled od oblohy na zeleně hořící stopy kopyt, které vedly rudým pískem někam za horizont severního hřebene hor. Pomalu se usmála, jednou rukou otevřela flakónek magického sedativa, a pak v něm omočila vrhací dýky.
"Kořist je na dosah, Sestry. Začněme lov," řekla a dala se do běhu.


Po návratu do alianční základny v obnovované části Dalaranu vládlo mezi elfy ticho. Pocit vítězství a zadostiučinění z těžké práce či boje se jaksi nedostavil. Ošetřovali zraněné, doplňovali zásoby, psali dopisy pro své drahé v Quel'Thalas, jedli či seděli kolem táborových ohňů, ale nemluvili.
Přišli bojovat proti těm, co jim vzali vše včetně jejich minulosti a budoucnosti. Místo toho se stali poskoky rasistického velitele, který opovrhoval i jednotkami trpaslíků, jež mu poslala nedaleká Aerie Peak a Khaz Modan. Ať chtěli nebo ne, Garithos byl posledním přeživším zbytkem správy království Lordaeronu. A rozhodně měl nejsilnější vojsko v oblasti. Jestli měli šanci vymést konečně Pohromu z trosek lidských říší, bylo to s ním, ne rozděleni a znesvářeni.
Kdyby jim jen dal šanci zapojit se do skutečné bitvy!
Vael'thas - patrně jako odměnu za jeho mlčení během oprav observatoří - dostal po šíleném dni a noci roli Princova číšníka. Stál s karafou eversongského vína v Princově rudozlatém stanu a čekal na povel, zatímco Kael'thas svíral v ruce prázdný pohár a zamyšleně se díval do ohně hořícího ve zdobném koši z tepaného zlata a mithrilu.
Na látku ve vchodu do stanu padl stín příchozího elfa, pak se odhrnula na stranu.
"Výsosti, velkomaršál se v době zklidnění hlavní bitvy utrhl z přední linie a míří sem, mám ho u-," elf nestačil doříci, jak byl ranou do zad vmeten do stanu, kde zakopl o stolek s vodní dýmkou a skončil na zemi u Princových nohou.
Kael'thas zamračil čelo a vzhlédl k obtloustlé postavě s mohutným knírem, která nečekala na vyzvání a vtrhla dovnitř stanu.
"Buďte zdráv, lorde Garithosi," řekl Princ melodickým hlasem, zatímco se maršálek ani neobtěžoval sejmout helmu.
"Uprostřed boje mne dostihly nedobré zprávy, Kael'thasi!" zařval maršálek a elfí princ se pomalu narovnal v celé své výši, kývl přes rameno na Vaela.
"Přijmete pozvání na pohár elfího vína?" obrátil nehybnou tvář zpět k maršálkovi, pak z rukávu vytáhl kapesníček zdobený zlatě vyšívaným fénixem, třepl prsty a rozložil ho.
"Observatoře byly opraveny, jak jste žádal. O tom především vás měl zpravit můj posel, či se tak snad nestalo?" Princ ukázal na volné křesílko, zatímco Vael'thas zvedal strážného i stolek a snažil se napravit nelad vzniklý po maršálkově příchodu.
"To se dřív propadnu, než bych chlastal z jedním z vás nabubřelců! Je pravda, že jste se bratříčkoval s těmi odpornými nágami? Nemohu na okamžik vydechnout ve všem tom boji, aniž byste mi za zády chystali zradu?!"
Kael'thas odmítavě zakroutil hlavou na Vaela, který za maršálkovými zády významně mrkal na své kopí. Místo toho natáhl ruku s prázdným pohárem a mladý elf přistoupil, aby mu dolil víno.
"No, ano, milorde, nágy nám pomohly dostat se přes jezero. Ujišťuji vás, že nejsou hrozbou pro můj lid, ani pro vá-"
"Jsou to nelidské stvůry a musí být rozdrceny jako každý jiný nepřítel! Buďte opatrný, s kým se spolčujete a komu svěříte svou loajalitu, krvavý elfe! Nebudu ve svých řadách tolerovat zrádce!" jak maršálek řval čím dál více nahlas, Princ půvabně mávl kapesníčkem a přitiskl si ho k nosu, aby tak přebil pach potu, moči a koňského trusu, co se od člověka táhl. Garithos při pohledu na to doslova zrudl vzteky a chvilku popadal dech.
"Nyní se musím vrátit na frontu. Vy, špičatá ucha, zůstanete zde a budete očekávat další rozkazy!" vychrlil, otočil se na patě a vyšel ven.
"Jak jinak, samozřejmě," Kael stáhl ruku s kapesníčkem dolů a na rtech měl výraz hluboké nenávisti a pohrdání. Muselo to tedy být něco, aby přestal tak dokonale ovládat svou tvář nebo mluvu.
"My budeme sedět zde a čekat, aby nás pak mohl nařknout ze zbabělosti... Kapitáne Snowdawn, zapalte zde vonnou esenci a zbavte mne jeho pachu. Pak máte pro dnešek volno."
Vael'thas si dovedl představit, že by Prince mohl zbavit i větší části maršálka, než jen jeho pachu, ale splnil rozkaz, a pak nechal svého vládce o samotě.
Takže... konečně měl čas ulovit si tu měkkou pěknou věc s dlouhými vlasy, co ho zahřeje, než zatroubí budíček.
S pískáním vykročil zkusit své štěstí mezi ostatní stany a ohniště.


Rudé slunce vyšlo nad hřebeny Alterackých hor, jeho paprsky pohladily hedvábí elfích stanů a zaleskly se ve zlatých korouhvích s fénixem, které vlály ve svěžím jitřním větru. Zlaté světlo se zatřpytilo na rozčeřené hladině vod Lordamere a odrazilo na fialové kopuli v samotném středu ruin kdysi hrdého města mágů.
Theraldis trávil úsvit tak jako většinu předchozích.
Díval se směrem, kde ukryti a odděleni pracovali Kirin Tor a myslel na Ni.
Obvykle se snažil dostat tam, když to povinnosti dovolily, ale věci jako by se obracely k horšímu den za dnem. Stiskl v dlani její dárek, ledově modrý krystal, v jehož srdci byla kouzlem vyryta křehká sněhová vločka. Usmál se sám pro sebe, pak jej pověsil zpět na krk a skryl pod šaty.
Otočil se k Princově stanu, ke kterému se z druhé strany blížil alianční posel. Stráže před ním skřížily zdobná elfí kopí a Theraldis pospíšil, aby se mu postavil do cesty.
"Princ nebude nikým rušen bez ohlášení. V jaké záležitosti ho hledáš?"
"Má záležitost nesnese odkladu. Přináším rozkazy od velkomaršálka Garithose."
"Nějaké nové zprávy z fronty?" Theraldis se dál tyčil lidskému muži v cestě, ve tváři neochotu a nucený úsměv. Ve stanu za svými zády zaslechl pohyb, kopí strážných se oddálila od sebe. Ustoupil stranou, aby Princi uvolnil cestu a poklonil se.
"Vaše Výsosti."
"Buď pozdraven, Kaeli," řekl lidský voják zlatovlasému elfovi a naprosto neomaleně použil oslovení, které si poslední Sunstrider vymiňoval jen od nejbližších přátel a poradců. Princ Kael'thas na něj chladně shlédl ze své výšky a jen nepatrně silnější záře očí prozradila jeho emoce.
"Mluv."
Theraldis se narovnal a zpražil posla pohledem, pak ovládl svou tvář a s rukama spojenýma za zády zůstal stát vedle Prince.
"Observatoře, které jste opravili, detekovaly obrovskou masu nemrtvých shromažďujících se nedaleko západní části ruin a na pobřeží Lordamere. Lord Garithos rozkázal, abyste je rozdrtil, než stihnou zahájit pochod na samotný Dalaran. Máte je napadnout ještě na březích jezera a vymazat z povrchu země. On sám se dál soustředí na jejich jižní křídlo a hlavní bitevní frontu."
"To nezní příliš složitě. S jak velkou silou máme počítat?"
"Několik tisíc, lorde."
"Alespoň konečně dostaneme příležitost prokázat své schopnosti v boji, nejen jako poskoci marnivého maršálka. Theraldisi, ať se jednotky shromáždí k ofenzívě," Princ kývl na magistra, který poslovi věnoval poslední zlý pohled a otočil se, aby splnil rozkaz.
"Naneštěstí vaše jednotky trochu prořídnou, Princi. Víte, lord Garithos také rozkázal, aby se všichni pěšáci, kavaleristé se všemi podpůrnými týmy okamžitě hlásili v první linii po jeho boku. Mužstvo! Odchod!" posel se přidrzle rozesmál.
"To je naprosto absurdní!" vybuchl princ Kael'thas a poslovi odumřel smích na rtech, trochu před elfem zacouval. "Ten pošetilec chce, abych tu bitvu prohrál? Mám na nemrtvé zaútočit klacíky a hrubými slovy?!"
"Echm... velkomaršálek má nejvyšší důvěru ve vaše elfí... schopnosti. Buďte kreativní, Princi," posel urychleně zasalutoval a ani nepočkal, až ho princ propustí, rozběhl se dohlížet na odsun zmíněných jednotek.
Elfové mlčky sledovali odchod všech aliančních sil. Když se za nimi usadil prach, zbyli sami... jako vždy předtím.
"Můj hlad po magii stíní můj jasný úsudek. Bojuji vší silou s nezměrnou touhou poslat za tím zmrdem pyroblast. Je mi ovšem jasné, že vznešený národ nepopravuje posly za zprávy, které jen tlumočí," pronesl Theraldis tragickým tónem tím nejvznešenějším přízvukem elfštiny.
Princ Kael'thas stiskl pěsti.
"Vyšlete zvědy, chci vědět, kdo ty nemrtvé vede. Aliance zklamala můj lid, začínám věřit, že tohle spojenectví byla velká chyba. Garithos...," na okamžik se odmlčel, jako by se snažil zklidnit tón svého hlasu i svůj dech, "začínám toho chlapa nenávidět z hloubi duše. Pojďme, čeká nás boj, na který je třeba se připravit.
Chci všechny techniky pro výstavbu základen a věží! Ať se připraví na to, že budou muset... improvizovat!" Princ vykročil rázně do středu elfího tábora a ostatní vyrazili, aby předali jeho rozkazy velitelům jednotek.
Theraldis se na okamžik zastavil, když z nejbližšího stanu vylezl rozcuchaný Vael'thas jen ve spodkách a se stopami rtěnky na tváři. Vypadal, že trpí pořádnou kocovinou a ruce držel za zády.
"Belore," vydechl magistr nevěřícně a zastavil se proti němu, "připrav okamžitě letce na bitvu, kapitáne. Snad se udržíš v sedle. Do zbroje!"
"Milerád, magistře Silversun, jestřábi jsou dychtiví pořádného boje," Vael nasadil svůj obvyklý zářivý úsměv, pak ale ztišil hlas a zaprosil.
"Myslíš, že bys mi mohl nenápadně sundat ta plyšová pouta?"


"Věřím, že ti ji nechal proto, žes ji měla mít právě ty," Narasi se něžně usmála na Isiel a podala jí zpět zakřivenou elfí dýku zdobenou rytinami a leptanými runami. "Stejně tak jeho pečetní prsten, bez něj by ses nedostala přes hradbu, kterou Kirin Tor zvedli, aby mohli nerušeně obnovit náš domov," přešla místností mágské laboratoře, která již pomalu opět připomínala Isielinu pracovnu z dob před válkou, před vším smutkem, zkázou a smrtí.
"Z nás čtyř se ocitáš v největších nebezpečenstvích dost pravidelně. Stejně tak Vael'thas. Pokud ji chceš někomu nechat, měl by to být jedině on. Ale myslím, že si táta přál, abys ji měla ty."
Odvrátila se od okna, ukazujícího ruiny Dalaranu zalité světlem večera, které přítomnost dimenzního štítu barvila do fialova. Vše zde pod kopulí se zdálo jako ve snu. Nebo jako by svět tam venku byl jen sen či nereálná představa, která se dění zde nijak netýkala.
"Jeho tělo se nenašlo, že?" optala se Isiel smutně a přešla prsty po čepeli dýky, jejíž runy začly v odpověď jejímu doteku bíle zářit.
Narasi jen zakroutila hlavou.
"Kouzlo, které zasáhlo to místo, strávilo vše, i kámen a kov. Můžeme si být jisté, že neslouží tomu bastardovi jako nemrtvý. Ale není tak nic, co bychom mohly pohřbít."
"Hroby jsou záležitostí lidí a trpaslíků. My máme vzpomínky a máme jedna druhou. A jeho odkaz," zvedla oči od dýky, leskly se slzami. Narasi se natáhla a pohladila ji po tváři.
"Říkal té dýce Exodus. Povídal mi, že v kapesních dimenzích, které se její pomocí dají stvořit, pro nás ukryl něco, co dostaneme, až přijde pravý čas. Jen ten čas nikdy nenastal," Narasi se hořce usmála.
"Z domu nezbylo nic a zlato z rodinného trezoru zabavila Hira. Ale kdo by o něj stál, když nehřeje a nevoní, ani se nedá sníst. Pokud si to ale Vael bude přát, ráda jí řeknu o jeho podíl. Nebo o tvůj?"
"Nechala si ho jako zálohu za péči o Cloudwinga. Nemohu ho dál mít u elfů, tady mu bude lépe."
"A to ti nezlomí srdce? Doopravdy jí ho necháš?"
Isiel jen smutně kývla.
"Vlastně jsem poprvé za dobu, co ji znám, na její tváři viděla zájem a starost o jinou bytost, než o sebe samotnou. A on jí neublíží, ví, že se vše změnilo. Pokud nastane lepší doba, vrátím se pro něj. Theraldis s tím souhlasil."
"Theraldis ti neumí říci ne na žádnou věc, sestřičko. Tedy kromě toho, aby tě s sebou bral do bitev v tomhle stavu, že?"
"Jsem dost rozumná, abych sama viděla, že víc prospěji boji proti nemrtvým tady," ukázala na pracovní stůl, kde zlato-bíle zářila mléčně modrá koule z magického krystalu. "Propojila jsem s tím orbem úlomek Belo'virova kamene Jiskry, který jsem dosud přechovávala pro doby nejhorší. Ale musím zapracovat na tom, aby ta věc nebyla natolik nestabilní a citlivá na otřesy."
"Hm. Vael'thas vyprávěl," protáhla Narasi, "škoda, že jsem to tehdy neviděla. Mimochodem, elfové dnes zcela všichni odtáhli ze svého tábora, děje se něco významného? Garithos je konečně pozval do boje?"
"Theraldis se po ránu vrátil pro polibek... pro štěstí do nadcházející bitvy," Isiel zavěsila dýku do vykládaného pouzdra u pasu. Její hlas zněl náhle o dost neklidněji.
"Garithos elfům nařídil zničit druhé křídlo nemrtvých u jezera a zároveň odvolal všechny alianční jednotky z jejich řad do svých. Vím, že mne Theraldis nechtěl děsit, ale..."
"Ten čubčí syn," zavrčela Narasi, "Kirin Tor mu jde z cesty, aby si nás nezačal moc všímat. Jeho xenofobie došla tak daleko, že prý po Rhoninovi chtěl, aby vykázal Krasa a ostatní elfy z důležitých pozic, stejně tak ze školy a z celého Kirin Tor! Prý aby se 'nelidé' přidali k Sunstriderovi do jeho odděleného tábora a nemíchali se mezi 'jeho národ'. Rhonin ho poslal... víš kam."
"Garithos přijde s tímto návrhem za mužem, který si vzal elfku? Možná se mu pod tou jeho přílbou zavařil mozek?"
"Jestli tam kdy nějaký byl, je tak malá, že téměř pochybuji. Zato panděro má za tři," Narasi si odkašlala. "Ale mám z toho divný pocit, Isiel. Stmívá se, slyšeli jsme trubky označující maršálovo vítězství na hlavní frontě. Prý se vrátil do aliančního tábora s celým praporem a povolil svým mužům konečně oslavy. Elfí tábor je prázdný a soumrak se blíží," jak hovořila, sledovala Isieliny ruce, které splétaly složité kouzlo kolem orbu. Teď se zastavily a klesly níž. Její sestra usedla do křesílka vedle pracovního stolu a vzhlédla k ní rozšířenýma očima.
"Nevrátili se? Nikdo?"
"Dojdu zjistit, co se mohlo stát," Narasi na ni povzbudivě kývla a stiskla jí rameno, otočila se ke dveřím. Nestačila je ani otevřít, když se jí za zády v záblesku světla objevila prošedivělá Modera. Měla rudé oči a rozcuchané vlasy, jako by snad ani nebyla sama sebou.
"Arcimágyně?" obě elfky se k ní otočily, jedna zasalutovala, druhá se poklonila.
"Není času nazbyt," Modera odmávla rukama pokusy o etiketu či zdvořilosti.
"Maršál Garithos nechal uvěznit všechny elfy, včetně Prince Kael'thase, v kobkách pod Dalaranem. Prý za zrádné spolčování s nepřátelskými rasami a paktování se s nepřítelem. Odsoudil je k smrti a rozsudek bude vykonán za úsvitu."
Narasi okamžitě vyskočila, jako by byla na pružince, aby zachytila Isiel.
"Do úsvitu je rozhodně pár hodin času, sestřičko, nedělej žádné nepředloženosti, tohle musíme důkladně předem pro-... no do háje Elwynnského!" začala klít, když zjistila, že sáhla do prázdného vzduchu.
Zadívala se zoufale na Moderu, ale ta jen zakroutila hlavou.
"Kirin Tor nebude zasahovat. Nemůžeme. Máme mezi sebou elfy, které by maršál chtěl popravit hned vzápětí. To je rozkaz, poručíku Snowdawn."

„Zalarmane! Zalarmane!“ volal mladý Ahab udýchaně, když utíkal, co mu síly stačily, k šamanovi. Zalarman vzhlédl, zvedl se z tureckého sedu a podíval se za uhnaným mladíkem.
„Zalarmane…“ zastavil se Ahab, ztrhaně se opřel o kolena a těžce oddychoval.
„Klid, Ahabe. Vydýchej se, rozmysli se.“ Ahab několik vteřin oddechoval, ale hned se narovnal.
„Otec…je mu…strašně zle!“ Zalarman i pod srstí znatelně zbledl. Věděl už, o co jde. Nechal Ahaba, ať znovu popadne dech, a odběhl do svého stanu, kde už měl přichystaná léčiva na nemoc starého Wheathoofa. Společně rychle vyběhli k Ahabově otci, protože to nebylo poprvé, ale podle toho, co říkal Ahab, tak mu hůř ještě nebylo.
Ezra Wheathoof ležel ve stanu zabalený v mnoha kožešinách. Zmítaly jím horečky a třásla zimnice. Jeho srst řídla a její lesk dávno zmizel. Zákeřná nemoc mu kdysi vzala oko. To druhé, nezakryté špinavou páskou, se rozhlíželo kalným pohledem okolo sebe.
„Zalarmane,“ zašeptal slabým hlasem. Jeho dech byl rychlý a mělký. Zalarman se k němu okamžitě vrhnul, shodil brašnu s léčivy a rychle hledal něco, co by trpícímu Ezrovi ulevilo. Ahab se postavil opodál, aby šamanovi nepřekážel.
„Kyle…,“ sípal Ezra.
„Klid, Ezro. Neboj se, to přejde,“ uklidňoval ho Zalarman.
„Kde je...Kyle? ...Kde je… můj pes…?
„Hledal jsem ho, kde se dalo,“ svěsil hlavu Ahab. Ezra posmutněl.
„Chtěl jsem…ho ještě…vidět…Ještě než…umřu…“
„Takhle nemluv, Ezro,“ odmítal to Zalarman, ale i jemu už začínalo docházet, že nemoc nakonec starého farmáře porazí. Nechtěl se ale vzdát. Proléval mu hrdlem jeden lektvar za druhým, i když všechny měly jen dočasný účinek. Ahab odběhl se škopkem pro studenou vodu a se slzami v očích přikládal otci na tělo chladivé obklady. Nic naplat, Ezra pomalu, ale jistě umíral.
Od vchodu do stanu něco zakňučelo, avšak jediný Ezra se za zvukem otočil.
„Kyle…“ vydechl. Do stanu vstoupil nevelký šedý pes a neomylně zamířil ke svému pánovi. S příchodem Kyla Zalarmanovi i Ahabovi došlo, že už prohráli a jediné, co mohli pro Ezru udělat, byl důstojný pohřeb. Kyle vyskočil na zadní, předníma prackama se opřel o postel a dvakrát štěkl. Ezra se usmál, z posledních sil zvedl nemocí pohublou ruku a podrbal Kyla za ušima.
„Budeš mi chybět…Vy všichni…mi budete chybět,“ šeptal Ezra. Upíral životem unavené oko na svého syna i šamana. Ani jeden z nich nic neříkal, do očí se jim hrnuly slzy a hlavy měli sklopené.
I jindy veselý Kyle poznal, že jeho pán odchází do jiného světa, takže ztichl a sklopil uši.
„Děkuju vám…že jste se mnou… žili tenhle…život,“ usmál se bolestně Ezra. On už se se svou smrtí smířil, teď museli i jeho přátelé.
„Kyle…“ obrátil se k psovi. „Hlídej…Ahaba…a Ahabe…hlídej Kyla…Vy dva…jste to jediné…na čem mi tu opravdu záleželo…Sbohem…přeju vám všem…hodně…štěstí…“
Unavená stará hlava mu klesla do polštářů, oko se zavřelo a nemocí k smrti vyčerpaný Ezra Wheathoof vydechl naposledy. Jeho syn Ahab i dobrý přítel Zalarman stáli potichu u něj a mlčeli. Jediný Kyle se posadil a na počest svého pána, aby se na jeho památku nikdy nezapomnělo, mocně zavyl.

Probudilo ho hlasité kokrhání kohouta. Zívl, promnul si oči a posadil se na postel. Spokojeně se usmál na svou stále ještě spící manželku, jejíž hladké černé vlasy se nezkrotně rozlévaly po polštáři. Opatrně vstal, aby ji nevzbudil. Po špičkách došel ke své skříni a otevřel ji. Dnešek byl pro něj a jeho rodinu důležitý.

Svlékl si své pruhované gatě na spaní a místo nich si natáhl slavnostní modré kalhoty a vlněnou bílou košili. Vytratil se z ložnice a i z horního patra svého domku do přízemí. Tam už na něj čekal oblek, který si na tu velkou slávu připravil. Podíval se na něj a zamířil k vaničce se zrcadlem, kde se patřičně učesal a trochu si přistřihl pěstěný vous á la Van Dyke. Obešel krejčovského panáka. Nejprve z něj stáhl všechny kusy oblečení a odložil je stranou, aby mu nepřekážely.

Nejprve se navlékl do lesklé kroužkové zbroje. Nosil ji už od bojů v Pandarii, jako připomínku toho, že je voják a taky aby se udržel v kondici. Přes zbroj natáhl kabátec svého drahého města a opásal se oplechovaným opaskem. Nakonec přišel na řadu jeho nejmilejší kus oblečení: ošoupaný hnědý kabát, který už viděl nejedno bojiště a skvěl se na něm nejeden metál. Nechal ho rozepnutý, aby jeho kabátec mohl volně koukat ven. Třebaže už za svoji kariéru dostal bezpočet nabídek na nový kabát, on všechny odmítal. Ten kabát byl totiž dárek a taky symbol jeho funkce ve městě. Jeho řád už nežil ve stínech, jeho členové se právě naopak snažili dát najevo co nejvyšší hodnost a loajalitu k organizaci, ke které patřili.
Ohlédl se, jestli náhodou nevzbudil manželku nebo syna, ale dům byl tichý. Obul se do vysokých vojenských bot a trochu samolibě se prohlédl v zrcadle. Nevypadal nijak vznešeně, avšak jeho jméno a jeho pověst mluvili za něj. Z misky na stole vzal koláč, který přes noc trochu ztvrdl, ale i tak chutnal dobře.

Ozvalo se tiché, nicméně rázné zaklepání na dveře. Věděl, kdo za nimi je a rychle dveře otevřel.
„Bon matin, pane,“ pozdravil zdvořile hubený mladík s krátkými hnědými vlasy a oholenou tváří, který čekal za dveřmi. Měl na sobě velmi podobný hnědý kabát, jen ne tak ověšený a odrbaný.
„Dobré ráno, Francois,“ odpověděl s úsměvem. „Všechno připraveno?“ Francois kývl.
„Oui, monsieur. Už na vás čekají.“
„Tak na co čekáme my?“ pokynul mladíkovi rukou a sám vyšel směrem k hradu. Francois ho následoval.

Procházeli ranním Stormwindem. Slunce už vyšlo, ptáci zpívali a do ulic se pomalu znovu vracel život. Bylo chladno, ale ne zima a pod kabátem mu to mohlo být fuk. Jednou nebo dvakrát během celé cesty se ohlédl přes rameno na Francoise. Byl na toho chlapce hrdý. Od chvíle, co se zjistilo, že na ostrovech poblíž Kul Tirasu žili ještě lidé, mezi nimi i tehdy ještě chudý klučík Francois, ušli velký kus cesty. Bretonci byli vymírající národ, dokud na ty ostrovy nepřiplul on a neodvedl je do Stormwindu. Francois se mu hned hodil jako šikovný špeh. Tak šikovný, že brzy dosáhl velmi slušné pozice.

Korunní sál Stormwindského hradu byl i přes časnou hodinu celkem slušně obsazen. Kromě králů Variana a Genna posedávali v okolních křesílkách i královna Mia, princ Anduin, princezna Tess, arcibiskup Farthing, arcimág Maginor Dumas a mnoho dalších čelních představitelů Stormwindského království. Hlavně si ale všiml svých dvou přátel: sira Francise Blakea a lorda Harolda, zvaného Orcbane. Svoji přezdívku si vysloužil během malé války s orky z Redridgských hor. Oba se na něj z druhé strany sálu usmáli a kývli na pozdrav. Jakmile vstoupil do sálu, okamžitě na sobě ucítil desítky očí.
„Přistup!“ řekl silným hlasem král Varian Wrynn. Přistoupil tedy k trůnu blíž a poklekl před ním. Svědci obřadu povstali a jejich hovor rázem utichl.
„Nemálo statečných mužů ti vděčí za své životy,“ začal svou řeč Greymane. „Díky tobě nemálo rodin stále může obejmout své otce, bratry, syny a manžele. Tvá statečnost a síla inspiruje bardy k oslavným písním na tvé jméno. A tvá léta oddané služby Gilneasu i Stormwindu tě přinesla sem.“ Genn luskl prsty a Francois mu přinesl nádherný meč i s pochvou. Na konci jílce seděla krásně vyvedená bílá vlčí hlava.

„Tento meč ti bude ode dnešního dne náležet jako silná zbraň i symbol tvého nového úřadu!“
Varian tasil dlouhý meč a klečícímu poklepal dvakrát čepelí na každé rameno, přičemž pronášel slavnostní formuli.
„Z mého práva krále Stormwindu i z pokrevního práva linie Wrynnů ti uděluji titul a funkci generála Stormwindské i Gilneaské armády. Povstaň, generále Williame Cleesi!“

Domů dorazil Cleese až během pozdního odpoledne. Jmenování generálem je vždy velká událost, při níž se koná velká hostina, takže nebylo divu. Doma se ihned vyzul z vysokých bot, svlékl kabát, kabátec i kroužkovou zbroj.
„Tatííí,“ vrhl se k němu osmiletý klučík a skočil mu do náruče, až zavrávoral o krok dozadu. Hned ale rovnováhu opět nabral a se smíchem pohladil synka po světle hnědých vlasech.
„Ahoj Thomasi,“ usmál se na něj. „Ty jsi dneska zase vyrostl, že jo? Za chvíli tě už ani neunesu.“
„Kdepák. Můj táta je teď generál. Ten všechny unese a přepere!“ volal rozjařeně Thomas.
„Jak to šlo, Wille?“ zeptala se s úsměvem Cleesova manželka.
„Výborně, Lorno. Bez vás to sice nebylo ono, ale i tak jsem se místy i bavil,“ zakřenil se Cleese. „A lord Orcbane nás zve na svůj hrad, na slavnosti Dne osvobození.“
„To je za dva týdny, ne?“ zeptala se Lorna. William přikývl a položil malého Thomase na zem.
„Takže by to chtělo zajít k Larsonům pro nějaké nové šaty. Když jsem teď žena generála, tak se tak musím i oblékat,“ zasmála se.
„No ovšem,“ přidal se k ní Cleese. „A copak mi žena generála uvařila?“
„Neříkej, že po té hostině máš ještě hlad.“
„Mám, protože se tam pořád řešila nějaká politika a na jídlo moc času nezbylo.“
„Počkej si na večeři,“ odbyla ho s úsměvem.
„Vždyť si voják, táto. Tak něco vydržíš,“ pokáral Cleese Thomas a skočil sedícímu generálovi do klína.
„Jenže nudné debaty s nudnými snoby by utahaly i Lothara, víš?“ zašklebil se, čímž hošíka rozesmál.
„A bylo tam těch nudných snobů hodně?“ vyzvídala Lorna.
„Hrozně moc. Wrynnové, Greymane, Farthing… Darius by tam umřel, kdyby teď s lady Proudmoore nestavěl v Kalimdoru novou základnu. Ale Harold a Francis mi to zase pomohli přežít.“
„Jo, jasně,“ naznačila Lorna gestem, že jí je jasné, jak si vymýšlí. „Určitě jsi koukal po služebných nebo dokonce po princezně Tess,“ ušklíbla se. William i Thomas se na ni překvapeně zadívali a pak se všichni tři začali smát.

K večeři Lorna připravila výtečnou pečeni, po které se celá rodina nemohla pořádně hnout. Lorna ukládala Thomase ke spánku, zatímco Cleese se svalil s rozepnutým opaskem na postel. Najednou uslyšel ťukání na okno. Líně k němu otočil hlavu a podíval se na původce ťukání. Na potemnělé okenní římse seděl holub, k noze měl přivázanou zprávu a kloval do okenní tabulky. William se s heknutím zvedl, přešel k oknu a otevřel ho, aby mohl pták dovnitř. K tomu se ale holub neměl, takže ho prostě popadl za záda a zprávu mu z nohy odvázal. Opeřeného posla pak znovu vypustil do noci. Posadil se na postel, rozmotal zprávu a dal se do čtení.

„Williame Cleesi,
Upřímně Ti blahopřeji k čerstvě získané pozici generála. Je mi líto, že Ti mohu gratulovat pouze dopisem, nicméně určitě chápeš, že současná organizace Královské hlídky si vyžaduje moji plnou pozornost. I tak mě zpráva o Tvém povýšení potěšila, Hlídka tím získala další silný post.
Přeji Ti mnoho úspěchů ve Tvé nové funkci.
Velmistr Královské hlídky.“

Cleese se sám pro sebe usmál. Věděl, kdo mu píše, vždyť sám byl jeden z devíti, kdo mohli velmistra volit. Sám na velmistrovství nikdy neaspiroval. Poté, co s Blakem obnovili Hlídku na přijatelnou mez, vzdali se oba svého vůdcování a spolu se sedmi dalšími nejvýše postavenými Hlídači zvolili současného velmistra. Za jeho vlády teprve začal druhý zlatý věk Hlídky. Její řady se rozrostly natolik, že dokázala postavit perfektně vyzbrojený a vycvičený prapor mnohem dříve, než Stormwindská armáda nebo Gilneaská milice. Mnoho Hlídačů také dosáhlo na vysoké pozice, většinou šlechtické tituly, a po celém Stormwindu vlastnili několik nádherných budov.

„Co to máš?“ vytrhla Cleese ze zamyšlení Lorna. Zamával na ni dopisem.
„Velmistr mi blahopřeje k postupu.“
„Velmistr Hlídky? Kdopak to je?“ Cleese se srdečně zasmál.
„Víš přece moc dobře, že tohle ti říct nesmím, ať to zkusíš tolikrát, kolikrát chceš. A ani po tak skvělé večeři neřeknu nic.“
„A to jsem si dala tak záležet,“ ušklíbla se posměšně a zalezla za paraván, kde se převlékla do noční košile.
„Víš, že mě s tou svojí Hlídkou pěkně štveš? S těmi všemi tajnostmi, co okolo toho děláš.“
„Některé věci je lepší nevědět a ty už tak víš mnohem víc, než většina ostatních,“ pokrčil rameny Cleese, svlékl si košili a zalezl pod peřinu.
„Alespoň v tomhle mi doufám nelžeš,“ vlezla Lorna do postele, pohladila svého muže po čele a zhasla lampu.
„Dobrou noc, Lorno.“
„Dobrou, generále Wille.“

Theraldis i přes vážnost jejich situace bojoval s poťouchlým smíchem. Ještě jednou zkusil sílu pout, ale samozřejmě odolala jeho pokusům o osvobození. Rozhlédl se po ostatních magistrech - většinou mlčeli, někteří ještě stále špinaví od zaschlé krve a prachu z poslední bitvy, po které ani nestačili popadnout dech, než maršálek Garithos rozkázal svým vojákům, aby se jich chopili a zavřeli je zde, v arkánních trezorech a kobkách Dalaranu.
Rommath přecházel jejich společnou celou jako divoký rys, kterého poprvé zavřeli do klece. Tak jako ostatní měl ruce spoutány za zády, jako by se pověrčiví lidé báli elfích čar a kouzel i v celách, jejichž zdi pohlcovaly magii. Jestli měl někdo naději se odsud dostat proti vůli věznitelů, byli to válečníci a rytíři...ale ti skončili kdo ví kde, v tomhle proklatém vlhkém podzemí, snad ještě větším než samotné město tam nahoře.
Aethas Sunreaver vypadal ze všech zajatých mágů nejklidněji. Jediný necloumal pouty, nevraždil očima strážné, nepřecházel sem a tam.
"Jsou to zrádci jako všichni lidé. Nikdy jsme nikomu z Aliance neměli věřit. A Kirin Tor jsou stejné krve. Jak dokonale ukázali své pravé barvy ve chvíli, kdy je poprvé skutečně potřebujeme!" Rommath stiskl rty a kopl jednou nohou do kovové mříže, která zazvonila, zatímco on bolestí zkřivil tvář. Spletité chodby dalaranských kobek ještě dlouho vracely ozvěnu toho zvuku. Přilákala k jejich mřížím i dva ze strážných, kteří do nich varovně udeřili svými zbraněmi, až elfům zalehly jejich citlivé dlouhé uši.
"Kirin Tor zbyla jen hrstka, je jich málo i proti nám. Doslova pouhé desítky, které přežily plenění Dalaranu. Nejsou v pozici, aby oponovali muži ovládajícímu nejsilnější armádu na Severu," odvětil Aethas smířlivým tónem.
"A to nás tu nechají shnít?! Většina z nás sloužila Dalaranu stejně oddaně a stejně dlouho jako Silvermoon! Měli jsme tohle místo za druhý domov!" vykřikl Rommath, ale byl ve svých dalších lamentech přerušen jedním ze strážných.
"Hej ty, dlouhý ucho. Zklidni se, než tě zklidníme osobně a ručně. A jdi dál od mříží."
"Jak si to dovoluješ hovořit s arcimágem a Grand magistrem?" zasykl Rommath, ale Theraldis se mu náhle postavil do výhledu a varovně zakroutil hlavou.
"Uděláte to horší pro všechny, Grand magistře. Je lépe, když nám ti primitivové zatím nevěnují pozornost," zašeptal.
"Ah jistě, pan diplomat a jeho sladká hadí řeč. To vy jste nás do téhle prokleté Aliance zatáhl! Vaše vyjednávání a vemlouvání se Princi!" odsekl Rommath a upřel oči na Theraldise.
"No podívej na ně, maršál měl pravdu. Nelidské bestie. Sežerou se mezi sebou," poznamenal druhý strážný.
Aethas se ke strážným za mříží otočil zády a zadíval se na Rommatha, zastavil se Theraldisovi po boku.
"Grand Magistře, ještě bych Kirin Tor neodepisoval," zašeptal, "ale nevidím důvod dělat těm buranům radost z naší trýznivé situace."
"Vy jste neslyšeli Prince, když nás ten zrádný čubčí syn Garithos nechal zajmout? Nabídl svůj život za nás všechny, protože přijmout pomoc nág bylo jen jeho rozhodnutí, které jsme nemohli ovlivnit! Jako by nebylo dost jasné, že nebýt těch slizkých potvor, nikdo z nás tam nepřežil a Dalvengyr s Pohromou měli zpět Dalaran."
"Garithosovi nikdy nešlo jen o život Prince. Na konci druhé války orkové vypálili jeho vesnici, zatímco on bojoval pod elfími průsmyky a bránil elfí říši. Ne, že by tehdy uspěl, ale dalo mu to záminku znepříjemnit všem elfům z okolí Blackwoodu život natolik, že tu oblast opustili. Chce pomstu, za kterou ho ostatní lidé neuvidí jako vraha, ale jako hrdinu. A chce naše zlato," Theraldis lehce pokrčil rameny.
"Pak proč tu není Princ s námi?! Jestli ho popravili, pak na mou duši..."
"Možná dostal nějakou privilegovanou celu? A ne, jak znám Garithose a jeho teatrálnost, v žádném případě by si nedovolil popravit jediného z nás v skrytu bez divadla před svými nastoupenými jednotkami. Stejně tak lze jen těžko předpokládat, že by mrhal zásobami a zdroji, aby živil tolik zajatců dlouhou dobu. Jistě už ve svém chorém mozku přichystal nějaké konečné řešení, ke kterému to spělo od prvního dne, co jsme se mu hlásili. Princ je jistě v pořádku... zatím," Theraldis se odvrátil od magistrů a zadíval se do kouta, kde mezi bojovými mágy seděl naštvaný Vael'thas. Opět mu cukl koutek úst při pohledu na bonus, kterého se kapitánu Snowdawn dostalo, narozdíl od všech ostatních: roubík.
Došel pomalu až k němu a zastavil se. Vael zvedl oči od vyšívaných bot, kalhot a dlouhého kabátce až nahoru k nakloněné hlavě magistra Silversun, který se mu nepokrytě smál.
"Hmmffmhfu," slíbil mu.
"Tvá noční hra na Illidana a Maiev získala nové rozměry, Vaeli, že?" neodpustil si Theraldis a Vael ho zkusil ze sedu kopnout do citlivého místa. Magistr celkem ladně uskočil a chtěl pokračovat v popichování, když z chodby zazněly hlasy stráží a nějaké ženy.

Ohlédl se tím směrem stejně jako všichni ostatní.
"Arcimágyně, ale my nemáme žádné zprávy od lorda Garithose o možnosti návštěv vězňů," rozčiloval se velitel hlídky, zatímco kolem něj naprosto bez zastavení či povšimnutí prošla drobná žena ve fialové róbě a s šedými vlasy staženými do přísného uzlíku.
"Sami víte, jaký osud pro ně maršál přichystal. Chcete mi odepřít rozloučení s přáteli?" přísně se zadívala na hlídku a velitel jí s povzdechem ustoupil z cesty.
"Ne, madam. Ale jen dokud se nepřesype písek v hodinách," vytáhl od opasku malé přesýpací hodiny a postavil je na stolek, u kterého seděli další dva strážní a hráli kostky.
"Modera?" Aethas zbystřil a přistoupil k mříži, u které postávali zbylí lidští vojáci.
"Lord Garithos je natolik lidský, že vás nenechá zemřít v celách hladem po magii," řekla žena a pomalu se přiblížila, "ani nedovolí, aby vás strávilo šílenství, kterým vás jistě nakazily ty nelidské zrůdné nágy."
"No, toho se vážně nemusej bát, brzy bude po všem. Lord Garithos je plánuje hromadně popravit za svítání, víme," dopověděl za ni jeden z vojáků u mříže a otočil se k ní, pak jí váhavě zasalutoval.
"Už aby byl úsvit tady, mám z těch elfů husí kůži," otřásl se druhý voják a také jí ustoupil z cesty, pak se vydal ke strážným u stolku.
"Nedělejte si starosti, v těch celách jsou bezpečný jak vokurky v láku. Postavili je Kirin Tor, aby zabránili experimentům a jejich výsledkům běhat volně po městě a strašit cizince nebo děti, víme?" první strážný se rozchechtal. "Jejich magie jim je na nic, dokud jsou uvnitř a oni to zatraceně dobře ví," dodal, shrnul kalhoty a vystrčil na skupinu magistrů v cele chlupatý zadek.
"Myslím, že už jsem viděl vše a mohu zemřít," prohlásil Theraldis po chvilce.
"Vskutku netušil jsem, že si lidští samci holí i své pravé tváře," odkašlal si Rommath a před mřížemi se právě v ten okamžik zablesklo.
Kolem stolku s přesýpacími hodinami, korbely a kostkami se náhle místo vojáků hemžila skupinka krys. Voják s kalhoty na půl žerdi zůstal v předklonu, přimražen na místě ledovým kouzlem. Modeřiny tenké rty se prohnuly ve zlém úsměvu.
"Ale já nejsem uvnitř, na to jsi zapomněl, že. Klíče a pohyb," zvedla jednu ruku praskající ledem, od které stoupala namodralá pára, druhou natáhla k vojákovi. Okamžitě upustil halapartnu.
Neprotestoval. Cvakal zuby a kryl si jednou rukou rozkrok, když druhou lovil klíče.
"Mi-mi-milost, ma-madam!"
"Budu něžná," slíbila mu, když klíče převzala a proměnila ho v ovci.
"Vy nejste Modera," poznamenal Aethas, když se přiblížila k mříži a antimagická obrana cel z ní smyla i její vlastní iluzorní kouzlo. Zlatěplavé vlasy a elfí uši mluvily za vše, zatímco zápasila s těžkým zarezlým zámkem i jeho arkánní pečetí.
"Ne. Mohu ji zavolat, ale pochybuji, že se staví, magistře Sunreavere. Leda byste trval na šálku čaje nejvyšší důležitosti. Modera má moc práce s rozruchem, který vznikl u Kirin Torské stráže. Skoro to vypadá na falešný požár hlavního velení u nové brány," usmála se Isiel, když odemkla celu a pustila je ven.
Theraldis si ulehčeně protáhl a procvičil ruce, aby do nich dostal krev, pak elfku prudce objal.
"Musíme najít Prince, není času nazbyt. A... jeho můžeme nechat takhle, ne? Chodit může, mluvit nepotřebuje," ukázal přes rameno na Vael'thase, který vyskočil na nohy a otáčel se zády, aby mu také pomohli z pout.
"Obávám se, že pouhá magie nám na cestu ven nebude stačit," poznamenal Aethas. "Ještě budeme rádi za každého, kdo se tu trochu vyzná a má dost sil. Nuže, pospěšme, selama ashal'anore!"

Tím směrem je přitáhly dva krátké bolestivé výkřiky a cákání vody.
"Nejdeme pozdě, sladký Princi?" poznali sykavý hlas patřící vůdkyni nág, ale i tak se dál tiskli ke zdi v boční chodbě.
"Naopak, lady Vashj, vaše načasování je jednoduše dokonalé. Opět jsem vašim dlužníkem," ozval se přesmutný hlas Prince Kael'thase a mnohým spadl kámen ze srdce. Je naživu!
Ozvalo se zaskřípění a rána kovu o kov, pak zahučení deaktivovaného antimagického pole.
"Tedy pospěšme za tvými bratry. Varovala jsem tě před lidským velitelem, jeho soucit je ještě mělčí, než jeho tolerance všeho, co není lidské," pokračovala Vashj.

Theraldis mávl rukou za sebe na znamení, že není nutné se skrývat, a vystoupil ze stínu chodby do prostoru dalších cel.
"Vím. Měl jsem odejít z jeho prokleté Aliance již dávno. A teď jsme zde. Ale i kdybychom osvobodili všechny mé lidi, není kam utéci. Maršálova armáda nás přečísluje v počtu deseti na jednoho, jsme v srdci jejich ležení, máme s sebou i ženy a zraněné, které nestačíme dostat do bezpečí. Na pochodu nás rozdrtí do pár hodin... při tom nejoptimističtějším odhadu," Princ Sunstrider si přidržel sametový plášť a prošel ven z cely, pak si všiml přítomnosti elfů v chodbě a smutně se na ně usmál a sklonil hlavu na pozdrav. Elfové se poklonili svému vůdci a pomalu vstoupili do síně s arkánními celami.
"Stojíš na rozcestí, kde volíš jen mezi zlou a horší cestou, mladý Princi. Na nebezpečném rozcestí. Můžeš buď zůstat zde a nechat se zabít lidskýma rukama, nebo si vybrat trnitější cestu vedoucí pryč z téhle pasti. Temnou branou... ke svobodě."
"A co je tou temnější cestou?" Princ sice mluvil na nágu, ale očima znovu přelétl zástup elfů.
"Ve městě nad našimi hlavami je brána, portál vedoucí do cizích světů."
"Ano, vím o něm. Lich Kel'Thuzad jej otevřel, aby sem přivedl Archimonda."
Kývla a hadi na její hlavě zasyčeli.
"Náš pán, Illidan, nás očekává na druhé straně portálu. Veď svůj národ za ním a on pro vás ukuje nový osud. Nasytí váš palčivý hlad po magii!" naklonila se k Princi tak blízko, že ti méně tolerantní z elfů sáhli po zbraních. Kael'thas se ale nestáhl, odvrátil oči od nich a zadíval se do tváře Vashj. Jeho pohled byl tvrdý jako diamant a stejně zářivý.
"Přidat se k zatoulanému démonovi a zběhovi... nebo vést můj národ na jistou smrt... Nemyslím, že mám doopravdy možnost volby, lady Vashj. Nejdříve ale musíme osvobodit mé rytíře a poručíky, oni sešikují ostatní k útoku na východ z vězení. Pokud se spustí alarm, čeká nás boj, který jen s hrstkou mágů a nág nevyhrajeme."
"Boj tě čeká i na povrchu, mladý Princi. Ale jak si přeješ, osvobodíme tvé poručíky," mrskla ocasem a odplazila se opět do kaluže zelenkavé vody, ve které zmizela.

"Výsosti?!" Rommath se před princem chtěl vrhnout na kolena, ale Kael'thas ho zastavil.
"Šetřeme síly. Někteří z nás se zde vyznají. Zkusíme té znalosti použít k naší výhodě. Zdejší zapečetěné...experimenty," odmlčel se, "mohou naši bitvu vybojovat za nás, pokud se nám je podaří propustit ve správný čas na správné místo. Pospěšme. Oh, a... zatraceně, nevíte někdo, do které cely zavřeli arkánní techniky?" ostře vydechl a rozhlédl se. "Bez nich nemůžeme odejít."
"Vím, Výsosti. Myslím, že dokud se nespustí poplach, mohu je najít a přivést k hlavnímu schodišti," ozvala se Isiel a Theraldis se na ni trochu zamračil.
Princ krátce kývl, na tváři výraz ulehčení.
"Dobře. Nešetřete nikoho, kdo by poplach chtěl spustit. Už to nejsou spojenci ani přátelé, připravují smrt nás všech. Prokažte jim stejnou milost, jakou oni ukázali nám," připomněl jí přísně. Při pohledu na magistra Theraldise pak zvedl jeden koutek úst.
"Ah, samozřejmě: magistr Silversun vám bude k dispozici, stejně tak kapitán Snowdawn. Běžte."
Trojice elfů se poklonila a vyrazila splnit úkol.
"Belore, dostala jsi nade mnou právě velení?" Theraldis nechápavě kroutil hlavou ještě ve chvíli, kdy za Isiel utíkal dlouhou chodbou vedoucí do vzdálenějších hlubin kobek.

"Nemělo tohle vést k cele, kde jsou inženýři a technici?" podivil se Theraldis u složité konstrukce, ve které byl jeden z rytířů, kterého si pamatoval z předchozích bitev, ten stříbrovlasý.
"Mělo. Patrně jim došly prostory, zatkli přeci celou elfí armádu," Isiel prostudovala zámek, ale tento nebyl magický a nepasoval k němu ani jeden z klíčů, které sebrala neurvalému strážnému u cely s magistry.
Nervozitou se jí chvěly ruce, Theraldis ji jemně odstrčil stranou, aby zámek zkusil sám. Poručík Brightspear se přitiskl k mříži a prohlédl si je.
"Anar'alah belore, je dobré vidět vás živé. Ale co Princ?!"
"Princ je snad v pořádku. Až osvobodíme techniky, máme se s ním sejít u východu. Neznáte zdejší chodby, tak se držte u nás, ano?" zaprosila Isiel a Falanthir kývl.
"Poručík Vael'thasovo-dobré-svědomí-a-nezanedbaná-výchova," povzdechl si Vael, "vážně ho tu nemůžeme nechat?" pokusil se o vtip, ale setkal se se třemi pohledy tak výmluvnými, že protáhl obličej a tasil dýku, kterou cestou zabavil jednomu z vojáků.
"Asi jste nikdy nekradli kočáry na Bazaar, že?" optal se obou mágů, odstrčil je, a pak dvěma snadnými pohyby zámek zničil. Protočil dýku v prstech a skryl ji opět za opaskem.
"Budu dělat, že jsem to neslyšel," pronesl Falanthir, zatímco se soukal ven z kovové klícky, jistě původně určené pro něco mnohem menšího, než byl dospělý elf v plátové zbroji. Bolestivě se protáhl, rozproudil krev v rukou a nohách, potom napnul svaly a část konstrukce vylomil. Ozbrojil se tak uvolněnou kovovou tyčí.
"Není zač, poručíku Brightspear," usmál se Vael a napodobil jeho volbu údernější zbraně a vypáčil z klece vlastní tyč.
"Pokutu vám vypíši později," oplatil mu Falanthir úsměv a kývl na Isiel.
"Takže, kudy dál pro naše techniky?"
"Je to na jihozá-... slyšeli jste to? Cítíte to?" elfka zbledla a po zádech jí přešel mráz.
Vzduch kolem jako by se ochladil.
"Nemrtví?" zašeptal Theraldis a rozhlédl se, strčil elfku za sebe.
"Museli se stáhnout sem do zapomenutých tunelů, když Garithos dobyl tuhle část města," Falanthir zaujal obranný postoj zády k Theraldisovi, Vael'thas bez váhání uzavřel kruh, v jehož středu chránili Isiel.
Místnost měla hned tři vchody a ze všech se po zemi táhla ledová mlha a už jim pomalu sahala ke kotníkům.
Ze které strany si pro ně přijdou?
"Sestřičko, ten svůj orb číslo dva jsi čirou náhodou nedonesla?" optal se Vael tiše přes rameno.
"Ne, zůstal v laboratoři, neměla jsem čas vzít si ani líčidla a rezervní prádlo, představ si," zkusila zlehčit situaci vtipem, ale její srdce odbíjelo čím dál rychleji a silněji.
Slyšela něco jako šepot mnoha hlasů. Nářek. Cítila bolest.
Náhle se v mlze na zemi objevila brázda, jako když něco zčeří hladinu. Cosi ji zasáhlo do tváře a nechalo na ní krvavý šrám, až její dlouhé vlasy zavlály. Cosi, co prošlo hradbou těl těch tří, kteří ji bránili.
"Duchové! Naříkající neklidní duchové!" vykřikla a začala sesílat divinační kouzlo, zatímco Vael'thase popadla neviditelná ruka a přehodila přes celou místnost, až s rachotem narazil do zdi.
Poručík Brightspear oslovil Světlo, ale byl umlčen podobně. Něco ho strhlo za nohy a táhlo neuvěřitelně rychle pryč, Theraldis se sehnul a na poslední chvíli zachytil jeho kovovou tyč, aby ho udržel na místě.
Neviditelná síla zvedla Vael'thase podél zdi vysoko nad podlahu, k samotné klenbě cely. Zdál se v bezvědomí, jeho hlava visela v předklonu dolů, vlasy ve tváři, nohy a ruce jako hadrová loutka.
Možná byl ten pravý čas na paniku a vyděšený jekot, ale Isiel konečně dokončila magickou formuli a od ruky, kterou držela pozdviženou před čelem, se rozlila modrobílá záře, která se zvětšovala, až jako koule světla zaplnila téměř celou místnost.


Viděla je... pomatené duchy, kteří si ještě zachovali své podoby, které měli ve chvíli, kdy padli při obraně města. Mágy povražděné řezníkem Menethil a jeho Pohromou. Jejich prchavé podoby dál bránily město proti nepříteli.
A tím nepřítelem teď byli oni.
Desítky nepolapitelných stínů se vrhaly po poručíkovi i magistrovi, aby je rozsápaly, a ona rozšířenýma očima pozorovala jejich známé tváře.
Za poručíkem se po zemi táhla krvavá stopa, když jej odtrhli od magistra. Theraldis začal sesílat plošné ohnivé kouzlo, které je zde mohlo pohřbít všechny zaživa.
Antonidas... Conjurus Rex... Aranion Snowdawn...
"Otče," vydechla při pohledu na jeho podobu a vyhrkly jí slzy.
Útok v okamžiku ustal, Vael'thas sjel podél zdi zpět na zem, otřeseně se začal probírat a hledat zbraň, poručík Brightspear se osvobodil a zvedl na nohy, Theraldis přestal s inkantací.
Všichni duchové obrátili své nehybné pohledy k ní, když si uvědomili, že je vidí. Jako by ji teprve teď vnímali doopravdy.
"Isiel, alah'dorei," arcimág Snowdawn se zastavil ve vzduchu na dohled od ní a natáhl průsvitnou ruku k její tváři, jako by jí chtěl osušit slzy.
"Tati," zopakovala zoufale, zatímco si ji prohlížel.
"Od naší smrti bloudíme a bojujeme s nemrtvými, nemůžeme najít klid, dál bráníme, co zbylo," zašeptal, "a málem jsme udělali strašlivou chybu."
Na okamžik jako by se zadíval skrze ni, pak opět do jejích očí.
"Isiel?" Theraldis se chvilku soustředil, ale divinace nikdy nebyla jeho hlavním oborem. Zamračil se a přistoupil k ní blíž, zatímco poručík ošetřoval Vael'thase.
"Děkuji ti za tu krásnou zprávu o naději, dítě. Ale nenech svého Prince odejít na sever, najde tam jen smrt. Jenom smrt, tak jako všichni, které vezme s sebou," otcův duch na ni úpěnlivě upíral pohled.
"Princ Kael'thas? My ale odcházíme do jiného světa, otče, do Draenoru," řekla zoufale.
"Princ, kterého si vezmeš," duch náhle upřel oči na Theraldise, který sevřel její pozvednutou ruku a zadíval se přímo na něj. Už je viděl také.
Polámaný Falanthir a Vael'thas se u nich zastavili a rozhlédli se, s kým to mluví.
"Už nebudou útočit?" zeptal se Vael a zadíval se tam, kam všichni, ale nic neviděl.
Arcimágův duch ale jako by slyšel i jeho hlas, přes tvář mu přeběhl napůl smutný úsměv.
"Musíte se zachránit a zajistit budoucnost elfů. Nebudeme vám stát v cestě, je pro vás volná. Jen vám dám znamení pro ostatní jako jsme my," sklonil se a políbil plačící elfku na čelo. Pocítila chladivý vánek, jak se dotkl jejích vlasů a málem se nedokázala dál soustředit na divinaci. Pak se rozbrečela nahlas.
"Bojovali jste dlouho. Mohu vám pomoci nalézt klid ve Světle, pokud dovolíte," ozval se v tu chvíli poručík Brightspear.
Vznášející se postavy zaváhaly, ale nakonec kývly.
"Potkáte další. Osvoboďte ve jménu soucitu i je," zaprosil pak arcimág Snowdawn a Theraldis na něj kývl a přitiskl si volnou ruku na srdce, jako by skládal přísahu.
"Al diel shala, belore'dorei," řekl ještě, "a vyhněte se Severu."
Poručík Brightspear odložil kovovou tyč a sepnul ruce ke krátké a vroucí modlitbě, kterou zopakovali i ostatní.
"Elor bindel felallan morin’aminor. Elu’meniel mal alann. Anar'alah, shorel'aran."
Pak byli opět sami.
Isiel spustila bolavou ruku a přitiskla si obě dlaně na oči, Theraldis ji objal a políbil do vlasů.
"Na slzy je vždy dost času později, lásko," zašeptal, "musíme dál."

"Belore, ten strážný spustí poplach, zastavte ho! Zastavte ho, než to udělá, zast..."
Při zvuku Princova hlasu pospíšili a přidali do kroku, za sebou skupinu na smrt vyděšených techniků, ozbrojených tyčemi, které vytrhali z mříží cel. Většina z nich vypadala, že má co dělat, aby si jimi sama neublížila... nebo nepozabíjela své kolegy. Také velmi špatně nesli zákaz hlasité debaty o svých aktuálních projektech.
"Band'or shorel'aran!" Vael'thas skočil prchajícímu člověku do cesty ze směru, kde žádného nepřítele nečekal, natož ránu kovovou tyčí, drženou oběma rukama ve vodorovné poloze. Udeřil, poslal ho jednou ranou k zemi a dorazil, potom si oddechl, sklepl z tyče krev a zbytky mozku a narovnal se.
"Čisto!" zavolal zpět za hlasy z chodby, odkud muž přiběhl.
"Hlavně nezabíjejte Strážce Hesla!" odvětil Princův hlas s mnoha ozvěnami. "Toho chceme živého!"
Vael'thas se trochu zachmuřil, když kolem něj proběhl druhý člověk, tentokrát v plné zbroji. Zareagoval se zpožděním, ale dostal dvěma ranami i jeho. Srazil mu přílbu a vymaloval jeho mozkem stěnu, kde voják ovšem před svou smrtí stačil zatáhnout za páku. Isiel na něj zírala vytřeštěnýma očima a Theraldis si tiskl ruku na tvář v nevěřícném gestu.
"Úuuplně čisto!" zavolal Vael zpět do chodby a pokrčil rameny.
Vzápětí se celým podzemím rozezněl nervy a uši drásající zvuk magického alarmu.

Udýchaní dorazili ke skupině, čítající Prince, mnoho vojáků a ostatní magistry.
"Poplach byl spuštěn, připravte se k boji! Pošlou po nás to nejlepší, co mají," Princ nevypadal, že má čas zdržovat se chybami - koneckonců to byla jeho skupina, které strážný utekl.
"Zatracení elfáci, jsou na svobodě! Podívej, je jich jak vší," zaznělo z dalšího průchodu lidskou řečí. "Tohle sami nezvládneme! Zdrhej!"
"Ani nemusíme, prostě tady zmáčkneš páku, zatarasíš dveře a vypustíš na ně experimenty. Zapečetíme průchody!" zachechtal se druhý hlas, pak zaznělo škrábání kovu o kov a dopadnutí nějaké kamenné desky.
"Experimenty?" Theraldis se zarazil a opět strhl Isiel za sebe, nechápavě se zadíval na Aethase Sunreavera.
"Klid, jde většinou jen o konstrukty... i když z masa a kostí. A mutanty. Studenty, co neuspěli u zkoušek a zahrávali si s věcmi nad jejich síly nebo zakázanou magií. Také extrémní výsledky animace předmětů, očarování materiálů a transmutačních elixírů."
"Milosrdní mágové z Kirin Tor," Theraldis na něj na okamžik vycenil zuby, "ti, co tolik opovrhovali elfími pokusy na dragonhawcích... proč mne to nepřekvapuje."
V tu chvíli zaslechli rány na padací dveře jedné z cel. Mohlo to být cokoli.
Experimenty, jak říkali. Další vězni. Mutanti.
"Anu'belore dela'na! Výsosti!" znělo to zoufale a ten hlas někteří poznali.
Theraldis otráveně zaskučel:
"Doopravdy na tohle máme čas? Toho bych tam klidně nechal..."
Vael'thas mu oplatil jeho škodolibý úsměv z doby, kdy je Isiel dostala z jejich cely.
"Ale ale, to je přeci chrabrý rytíř Maladath Sin'beloren, toho tam rozhodně nechat nemůžeme," protáhl pobaveně a šel se za pomocí své kovové tyče "podívat" na zámek oněch padacích dveří.
Za zády jim něco bestiálně zavrčelo. Obrovští tvorové sešívaní z různých částí těl nebo připomínající medvědy s téměř lidskou tváří se vyrojili ze všech postranních chodeb, dokonce i z té, kterou přišli.
"Vypustili na nás experimenty! Braňte se!"
Strhla se bitva, během které zjistili, že konstrukty z masa a kostí se dají jednoduše zrušit protikouzlem z transmutační školy. Ovšem ty chlupaté a drápaté bestie byly tužší, než se podle jejich velikosti dalo čekat.
Isiel se vmáčkla do výklenku kobky, vyčerpaná z dlouhého sesílání náročných kouzel, když kolem ní proběhl jeden z těch tvorů nesoucí jejího bratra za krkem. Vael bestii mlátil tyčí hlava nehlava, ale tvor jako by necítil bolest.
"Duchové Quel'Thalas volají po pomstě! Krev mého lidu volá po pomstě!" řval u toho, zatímco minul Theraldise a nechal ho v údivu stát nad svou volbou nového oře. Vael'thas vzdal tlučení a podložil medvědodlakovi tyčí bradu, aby ho zkusil zardousit. Konečně se zastavili na místě.
Chlupáč se náhle otočil a zadíval na Isiel, čenich zalitý krví.
Zařval a dlouhými zahnutými drápy po bezbranné elfce sáhl. Neměla už sílu ani na manový štít, Theraldis se sotva stačil teleportem přenést k ní a vyslat medvědovým směrem ohnivou kouli.
Nikdy by to nestihl včas.
Jenže netvorovy drápy se střetly se dřevem padacích dveří, do kterého se zasekly, vzápětí byl tvor sražen k zemi nečekaným obráncem a dotlučen Vael'thasem s jeho kovovou tyčí.
Maladath, který použil vyvrácené dveře své cely jako štít, se otočil, aby elfku zkontroloval a Theraldis něco hodně neslušně ucedil skrze zaťaté zuby.
Vael'thas otřel tyč o kožich, potom zahlédl v rohu místnosti několik zvláštních mechanismů vybavených hroty, provazy, bodci a ostřími. Neodolal a vykročil k nim, následován několika zvědavými inženýry a techniky.
Rytíř Maladath věnoval Theraldisovi velice unavený pohled, ale pak se celý rozzářil, když mezi bojujícími spatřil Prince Sunstridera.
"Výsosti! Věděl jsem, že přijdete! Jaké jsou vaše rozkazy, Princi Kael'thasi?"
Princ si unaveně otřel čelo, když padla poslední bytost i zbabělí strážní, kteří je na ně vypustili.
"Teď už o nás ví celé podzemí. Probojovat se k východu a přežít."
"Vím, kde nechali naše zbraně," Maladath se Princi poklonil, pak se ozbrojil jednou z kovových tyčí, jako ostatní.
"Pospěšme," zavelel Princ a ukázal do chodby k východu, načež znejistěl při pohledu do rohu síně, kde již nějakou dobu operovali Vael'thas a pár techniků s mučícími nástroji se stejným nadšením, jako by objevili zlatý důl.
Velitel inženýrů se provinile narovnal s provizorním hasákem v ruce, když si uvědomil Princův káravý pohled. Po chvilce nástroj schoval za záda, zatímco další vymotali z mučidel svého méně šikovného kolegu.
"Mmm... recyklace materiálu a mechanismů, výsosti!" nahlásil Princi důvod jejich počínání.
Kael'thas provrátil oči a vykročil do chodby jako první.

Jak řekl Maladath, zbraně byly všechny v jedné z cel nedaleko hlavního vchodu do kobek. Ať už je Garithos chtěl později prodat, zničit, nebo použít pro své vojáky, pověrčiví strážní je viděli jako něco prokletého elfími kouzly a nedotkli se jich, jen je po registraci zamkli na tři zámky.
Poručíci a rytíři se nadšeně ozbrojili štíty a meči, hraničáři posbírali luky a přepočítali šípy, mágové zkontrolovali knihy, hůlky a hole. Na většině věcí bylo sotva zaschlé razítko Garithosovy "čisté lidské Aliance" a evidenční číslo.
Vysílení, ale konečně shromáždění do posledního a ozbrojení, vykročili k hlavnímu východu z kobek. Zbývalo vyjít schody, které je dělily od povrchu, aby se konečně mohli nadechnout čerstvého vzduchu, který nepáchl po hnilobě, krvi a smrti.
Na vrcholu schodiště je ovšem čekala barikáda, ze kterou se leskly přílby Garithosovy elitní stráže a ježily se hroty halaparten a kopí. O barikádu bylo opřeno několik těžkých kuší a všechny mířily na ně.
Tabard jejich velitele poznal každý, kdo trávil delší dobu v Kirin Tor a Fialové citadele. Byl fialový a zdobilo ho zlaté oko.
"Dál ani krok, došli jste tak daleko, jak to šlo. A teď se hezky poslušně vrátíte do cel! Princi Kaeli, proč to svým lidem neusnadníte? Budou umírat tady, v bolestech a strachu?"
"Kassane?" zavolal Kael'thas zpět trochu zaskočeně, ale dal znamení, aby se elfové dál kryli za ohybem chodby.
Vael'thas bolestivě protáhl tvář, Isiel se zadívala na Aethase, který se zachmuřil.
"Vymyli mozek už i jemu?"
"A pak, že se Kirin Tor nezapojí a zůstane neutrální," zasyčel Rommath, "ta sketa vrchní žalářník to asi vidí jinak."
"Býval jsi přítel, Kassane, sloužil jsi Kirin Tor dobře. Ale starý řád pominul a mí lidé a já opouštíme toto proklaté vězení! Po dobrém... nebo po zlém. Jdi nám z cesty!"
"Pak tedy po zlém, chlapče. A koho to nevidím po tvém boku? Aethas, Isiel, Rommath! Jaká škoda vidět tak dobré čaroděje, jak se nechali zkazit."
"Pomátl ses, Kassane?" neudržela se Isiel. "Máš tabard Kirin Tor a budeš vraždit její členy z rozmaru velitele, který se chová hůř, než samotný démon?!"
"Jaké členy Kirin Tor? Kirin Tor nyní slouží Alianci! Jste zrádci. Maršálek nám všem řekl pravdu. Chystali jste se nás prodat nágám a nemrtvým výměnou za to, co nasytí ten váš hlad po magii! Chystali jste se nás všechny zničit!"
"Zatraceně, pak si tedy cestu ven prosekáme, když jinak nedáš! Mágové, hraničáři - palte do nich vším bez milosti," Kael'thas měl ve tváři hořký výraz, když ten povel vyslovil.
"Dělej, co umíš a musíš, chlapče!" zavolal ještě Kassan zpět dolů.
Pak strážným přikázal začít střílet do elfů.

Konečně se nadechli čistého vzduchu a nechali hrůzy podzemí i mrtvého Kassana za sebou. Nedaleko portálu v ruinách Dalaranu se k nim připojily nágy, které nesly, co dokázaly zachránit z elfího tábora.
Všem ale bylo jasné, že se Garithos tak snadno své vytoužené masové popravy nevzdá. Zatímco se mágové shromáždili kolem portálu, který se Vashj chystala otevřít, Princ Kael'thas vykročil na nedaleké vyvýšené místo, odkud mohl sledovat manévry Aliance v ruinách. Vrátil se s trochu pokřiveným úsměvem.
"Musíme ten portál udržet otevřený dlouho, sladký Princi, aby jím mohli projít všichni tví lidé, je jich mnoho," řekla Vashj varovně a začala se sesíláním rituálu za pomoci dalších nág, "měl bys počítat s útokem a připravit obranu. Nyní... portál je otevřen! Nechť exodus Krvavých elfů započne!"
"Dobrá, nějak ho udržím na uzdě. Získám ti všechen čas, co budeš potřebovat," povzdechl si Kael'thas, pak přešel stranou, aby zjistil, co vše mají k dispozici, ale moc toho nebylo.
Měli to, co nágy zachránily z jejich tábora, pak to, co získali při útěku z podzemí. Stál na místě a zamyšleně si mnul špičatou bradu.
"Výsosti, když dovolíte, já a mí kolegové jsme kdysi pomáhali budovat původní obrany Dalaranu. Možná bychom mohli znovu nabýt a recyklovat nějaké materiály z ruin města a navrhnout vám jakýkoli obranný systém si budete přát, včetně protileteckého," promluvil předák zachráněných techniků a Princ se na něj zaujatě zadíval.
"Jsou více než schopní, to mohu potvrdit," kývl Rommath.
"Dobrá, udělejte cokoli, ale udělejte to rychle! Viděl jsem, že Garithos byl informován a šikuje proti nám celý batalion. Přivezli vozy s nějakými bednami, co vypadají goblinsky."
"Navrhuji primární typy defenzivních věží podle Mechasunova modrotisku s rozšířením delta-fáze a několika variantami emisních hlavic, u té čtvrté si zcela nejsem jist rádiem záchytné zóny a pravděpodobností samovznícení či exploze...," začal elf s vysvětlováním a škrabal se u toho za uchem. Než dokončil větu, zjistil, že je sám... se zbytkem techniků. Magistři byli pryč a i Princ nechal inženýry jejich nesrozumitelnému rokování.
"Jen připomínám, že ať je to cokoli, má to být rychle," připomněl Kael'thas Rommathovi stranou, "máte je na povel, Grand Magistře. Mágové, rytíři, se mnou! Zvedneme zatím barikádu a štíty... a postavíme první obrannou linii."
Odvedl nejsilnější jednotky blíž k nepříteli, aby se přichystal na nápor Aliance.


O chvilku později, když čekali první vlnu útoku, překvapil je vousatý muž, který se jim přenesl vysokým skokem nad hlavami i barikádou, zatímco šípy a kouzly skolili zbytek jeho oddílu.
Voják v lehké zbroji běžel dál do svahu k portálu, nehledě na rány, které utržil, omotaný celými balíky dynamitu.
"Belore, nese výbušniny, sestřelte ho! Ale ne pyroblastem!" vykřikl Princ.
Rozkaz byl nakonec splněn za pomoci ledového kouzla, které sebevražedného atentátníka přimrazilo na místě. I tak se mu podařilo strhnotu pojistku a odpálit sebe a několik nejbližších budov. Země se jim po výbuchu ještě chvíli chvěla pod nohama a od portálu zazněl hlas Vashj, ve kterém sílilo znepokojení:
"Jestli portál zničí, nikdo z nás na téhle straně nepřežije! Zatím prošla sotva polovina, prostě ho zadržte!"
"Samozřejmě," zavrčel princ a otočil se na inženýry a techniky, "mistři, patrně budete muset vymyslet něco, co zastaví sebevrahy nesoucí výbušniny."
Technici ho ignorovali, zatímco se dohadovali nad nákresy, které pokrývaly zem široko daleko. Jeden se divil, kde v nouzi sehnali tolik pergamenu a papírů. Ale něco možná naznačovalo pár vyvrácených aliančních latrín v dohledu.
"Ne, děláš to úplně špatně, nech to na mně, na nic nesahej. Jsi amatér!"
"A kdo ti schválil tohle? Elf by vymyslel něco lepšího! To vypadá jako gobliní logika. Aplikuj tlak a exploduješ!"
"Tohle nemám v technických nákresech. Odpovídá to spíše gnómské technologii. Pravděpodobnost úspěchu: nulová."
"Jak jsme na tom?" optal se Princ po chvíli váhání, i když tušil, že té otázky bude litovat.
Jeden z pobíhajících techniků se zastavil a zasalutoval:
"Dokončujeme náš ultimátní projekt, Výsosti, protiteroristickou obrannou věž vybavenou sítí. Také by se to dalo použít k polapení dotěrných obdivovatelek Vaší Výsosti, kdyby byl v budoucnu zájem, totiž... ehm..."
"Dokončete to a aktivujte to. Teď hned! A pak padejte k portálu," Kael'thas pomalu vypadal, že se přestává ovládat.
Inženýr, stále s rukou u čela, se otočil k ostatním:
"Slyšeli jste prince, tak pohyb. Kam jste dali ten rokombobulátor? Tedy... belore, kde skončil ten sonický šroubovák? Kdo ho vzal? Přiznejte se!"
"Je to snadné jak facka. Prostě vezmeš hydraulický emulátor fázového posunu a připojíš ho k transdimenznímu vysílači částic. Bam! Nová věž je-...jéje, Výsosti!"
Inženýři se dali do pohybu, který se nezasvěcenému mohl zdát jako čirý chaos. Během chvilky ale aktivovali kolem portálu síť arkánních věží vysílajících magické paprsky do všech stran.
Až k nim nahoru ale dolehl Garithův vzteklý hlas.
"Proklatí elfové, věděl jsem, že něco takového zkusí! Sakra, vojáci, zapomeňte na ty zatracené věže a barikády, chci zničit ten portál! Ti zrádci nejdou nikam! Popadněte výbušniny a vyhoďte ten portál do vzduchu se vším všudy! Kdokoli, kdo ho zničí, se stane HRDINOU Aliance!"
Jednu věc uměl maršálek dobře: nabudit lidi k šílenostem, jako by neměli pud sebezáchovy.
Magistři s pomocí věží zastavili další dva sebevražedné běžce, zatímco rytíři drželi v šachu postup Garithovy plné síly v úzkých uličkách mezi ruinami.
Potom ho opět zaslechli.
"Rozbijte klece a vypusťte experimenty! Vypusťte na ně všechny potvory, co najdete! Ti elfí šmejdi nejdou nikam! Vypusťte rudé draky, které tu sušili od válek!"
Draky...
Magistři i rytíři viseli očima na Princi, jako by čekali na další rozkaz. Kael'thas byl bledý, ale zdál se odhodlaný ke všemu. Otevřel ústa, aby vydal povel, ale místo jeho hlasu zazněl hlas lady Vashj od portálu.
"Kaeli, prošli všichni, zbývají již jen magistři a rytíři! Stáhněte se k portálu!"
"Ústup! Ústup, vojáci! Ústup k portálu!" vykřikl Princ a s trochu potměšilým výrazem spustil destrukční sekvenci hradeb a obranných věží, na kterých ještě před chvilkou stáli jeho elfové.
"Překvapení!" křikl na postupující Alianci a se smíchem doběhl k portálu.
Zbyli jen oni dva... Vashj se dívala, jak se Princ vydýchává a tají smích, pak se pobaveně poklonila.
Samozřejmě prošel až ve chvíli, kdy byli všichni v bezpečí. Tolik se lišil od jiných vůdců, které znala. On se ale bavil pozorováním toho, jak Aliance a Garithos vyšli na prázdno, jako by litoval, že ho nemohl osobně zabít.
"A nyní, mladý princi, učiníme poslední krok... vstříc osudu," řekla, když se konečně dost vynadíval na sérii výbuchů a záblesků a poslal maršálkovi poslední vzdušný polibek.
Portálem prošli v okamžiku, kdy zjizvenou tvář Azerothu pohladily první paprsky slunce, jehož dětmi se kdysi nazývali. Paprsky, které měly oznámit jejich smrt, nyní zářily na cestu za svobodou.
Pak se portál uzavřel.

Cleese hleděl z okýnka svého kočáru na krajinu venku. Před půl hodinou minuli Lakeshire a teď projížděli územím, které před lety Orcbane tvrdě vybojoval od Blackrockských orků. Harold odvedl skvělou práci, na místě bývalé orkské základny stála nová pila, místo spálených zemí se zelenala horská luka a kde kdysi stával stan hlavního náčelníka, tam se teď do výše tyčil kůl, na kterém byla nabodnutá silná lebka s mohutnými čelistmi. Orcbane si svoji přezdívku rozhodně zasloužil. Redridgské hory vypadaly bez orků rozhodně mnohem lépe.

Hrad Stonewatch stál na skále, ze které byl moc hezký výhled na Everstillské jezero. Potom, co ho Orcbane dobyl zpět s hrstkou žoldáků a dobrovolníků z Lakeshiru a následně tři týdny bránil, než dorazily posily, vypadal dost zuboženě, ale teď to byl příklad nádherné pevnosti. Červené střechy a bílé hradby šly vidět už zdaleka.

„Už tam budem?“ zakňoural Thomas.
„Už brzo, Tome,“ ujišťovala Lorna synka.
„Jak vypadá pán Orcbane? Má hodně jizev? A zbraní? Slyšel jsem, že jednou vytrhl vlkovi tesák z tlamy a zabodl mu ho do hlavy!“ Cleese se té dětské naivitě zasmál.
„O Haroldovi jsem už slyšel hodně historek. Až přijedeme, tak ho uvidíš a možná ti ukáže nějaký svůj trik,“ zamrkal spiklenecky.
„Jóóó!“ volal Thomas. „A už tam budem?“
„Už tady jsme,“ řekla mírně Lorna a Thomas se nalepil na okno kočáru.
„Júúú! To je větší hrad než ve Stormwindu!“
„To asi ne,“ usmála se Lorna.

Cleesův kočár vjel na nádvoří Stonewatche, kde už pár kočárů stálo, mezi nimi i kočár prince Anduina.
„No vida, Orcbane pozval i prince,“ poznamenal Cleese, když vystupoval z kočáru.
„Princ na pána Orcbanea nemá!“ vykřikl rozpustile Thomas.
„To možná nemá, ale stejně to radši neříkej,“ pokárala Lorna synka.
„Williame!“ zvolal veselý hlas.
„Harolde!“ usmál se Cleese a vyšel hradnímu pánovi naproti.

Harold Orcbane vážně vypadal jako hrdina ze slavných časů Azerothu. Svalnatý, ramenatý, skvěle oblečený a upravený. Spousta žen ze Stormwindu i z venkova po něm bláznila, tím spíš, že zůstával svobodný a nic nenasvědčovalo tomu, že by to hodlal v nejbližší době měnit. Nejen jeho síla, ale i charisma a inteligence byly pověstné. Dokonce natolik pověstné, že zněly jako přehnané. Nutno však říct, že přehnané v žádném případ nebyly. Lord Harold Orcbane byl vskutku mužem mnoha ctností.
„Takže jsi taky dorazil,“ usmál se Orcbane. „Nikdy jsem si nemyslel, že budu někdy mít na oslavách Dne osvobození samotného generála.“
„A já bych si zas nemyslel, že se dá se čtyřiceti muži dobýt pelech orků. Časy se mění,“ zašklebil se Cleese a Orcbane se tomu zasmál.
„Friku! Friku!“ zavolal svým mocným barytonem. „Kde je ten flákač?“ Odpovědi se mu záhy dostalo. Ze Stonewatche na nádvoří vyběhlo malé zelené stvoření a v černém obleku šitém na míru.
„Friku!“
„Ano?“ zasalutoval Frik, zatímco malý Thomas na něj nevěřícně zíral a schovával se před ním za Lornou.
„Ubytuj tady Cleesovu rodinu do pokud možno v co nejlepších pokojích. Jasné?“ Frik zabručel a mávl na Lornu s Thomasem, ať ho následují.
„A co zavazadla?“ zeptal se Cleese.
„Trpělivost. Postarám se o ně pak,“ zahučel Frik a i s generálovou rodinou zmizel v hradu.
„Odkdy zaměstnáváš gobliny?“ podivil se Cleese. Harold se srdečně zasmál.
„Od té doby, co jsem přišel na to, že tady Frik je nejschopnější sluha široko daleko. Zvládá několik pozic: komorník, sluha, správce, hejtman, výběrčí daní…“
„Vážně?“ podíval se Cleese za Frikem. „Kolik mu platíš?“
„Nevím. Frik má jako správce plný přístup k pokladně. Vezme si, co potřebuje.“
„To mu toleruješ? A co když mu někdo nabídne víc?“
„Víc, než celé panství pod palcem? A Frik není hlupák, ví, že čím víc budu prosperovat, tím větší je jeho výplata. Mimochodem, jaká byla cesta? Chystám totiž lov a jestli nejsi moc unavený, byl bych rád, kdyby ses připojil.“
„Co se loví?“ zeptal se podezřívavě Cleese.
„Neboj, na lov orků bych šlechtu netahal,“ usmál se zeširoka svými tenkými rty.
„Copak já jsem nějaká šlechta?“ Na tohle mu Orcbane neodpověděl.

O dvě hodiny později se účastníci honu hnali na Orcbaneových nejlepších koních po svazích hor za jelenem. Kromě lorda Orcbana a Cleese lovili také sir Blake, princ Anduin a Lakeshirský starosta Solomon. Lovečtí psi šli neomylně po stopě, kterou jelen za sebou zanechával. Sir Blake také nic nezapomněl ze svých dní v Gilneasu, které strávil jako jeden z nejlepších lovců království. Jelen se ale nehodlal vzdát bez boje a své pronásledovatele vedl až do hor, kam by se jinak nevydal.

„U všech čertů, co je tohle za zvíře?“ smekl Blake klobouk, aby si otřel pot s čela. „Ani v Gilneasu, ani v Pandarii, ani kdekoli jinde jsem nic takového neviděl.“
„Člověku nezbývá, než se divit, co může najít za svým plotem,“ pronesl filosoficky princ Anduin.
„Řekl bych, můj princi, že v Gilneasu jsme měli stejné jeleny jako kdekoli jinde, takže by nás tohle nemělo překvapit,“ namítnul Cleese.
Psi očichali stopu a znovu se rozběhli, lovci tedy rychle pobodli své koně do trysku.

Po další půlhodině divokého honu konečně jelena dohnali. Ležel uhnaný na palouku, pot na něm kouřil a bylo jasné, že na další útěk už nemá sílu. Blake sundal ze zad pušku a zamířil přímo na srdce zvířete, v tom ale odněkud přiletěl šíp a na místě jelena zabil.
„No co to?!“ zvolal naštvaně Blake, ale Orcbane ho mávnutím ruky utišil.
„Ať jsi, kdo jsi, vylez!“ zařval a střelil do vzduchu. Zpoza keře na svahu hory vylezl střelec. Cleesovi okamžitě připomněl den, kdy potkal Francoise.
„Co jsi zač, že si dovoluješ sebrat pánovi jeho úlovek přímo před nosem?!“ zeptal se nevybíravě Orcbane. Plavovlasý mladík, kterému na tvářích teprve rašily první vousy, se vystrašeně před lordem krčil.
„Na…Nathan,“ vykoktal.
„Uvědomuješ si, Nathane, že jsi právě samotnému princi Anduinovi sebral šanci k zabití jelena, kterého jsme zde několik hodin naháněli?“ Nathan horlivě kýval hlavou.
„A…ano pane. Velmi se vám omlouvám. Nevěděl jsem o vás, když jsem střílel.“
„Když dovolíte, Harolde, já Nathana znám,“ vložil se do toho Solomon. „Je to dobrý chlapec. Rozhodně toho jelena neukradl úmyslně.“ Orcbane se zamyslel.
„Nathane,“ promluvil po chvíli. „V našem království je zvykem, že ten, kdo uloví zvíře, stává se jeho vlastníkem. Ten zvyk respektuji, jelen patří tobě. Ale,“ zastavil Nathana, aby se mu s díky nevrhnul k nohám. „Já ho od tebe koupím. Padesát zlatých a pozvánku pro celou tvoji rodinu na dnešní hostinu, kde se bude podávat i tvůj jelen. Souhlasíš?“ Nathan nepřemýšlel ani minutu.
„Ano pane. Děkuji vám, pane. Velmi rád přijdu, pane.“ Orcbane se na něj jen usmál.
„Dobře. Teď ještě půjdeš s námi a pomůžeš nám donést toho jelena až na Stonewatch.“

„Večeře je připravena,“ oznámil suše Frik a bez dalších detailů se odkulhal zpravit i ostatní hosty. Cleese si ještě upravil hnědý frak s bílou nařasenou náprsenkou, než se zvedl ze židle. Nabídl načesané a společensky oblečené Lorna rámě, Lorna vzala za ruku upraveného Thomase a společně prošli chodbami do hlavní jídelny. Cestou potkali Frika ve svém slušivém oblečku, jak klepe na dveře dalších pokojů.

Frik nemluvil úplně pravdu. Když dorazili do jídelny, na stole byly jen příbory a svícny. Lord Orcbane seděl v hlubokém křesle u čela dlouhého stolu zády ke dveřím do kuchyně a školik Nathanovu rodinu ve stolování. Kromě nich seděl u stolu ještě starosta Solomon, pozorující dění skrz malý cvikr.
„Williame, Lorno, Thomasi, prosím, posaďte se a nestůjte tam v rohu,“ usmál se Orcbaen na Cleesovu rodinu a gestem je všechny přivolal ke stolu. Cleese si sedl hned vedle Harolda, který právě dokončoval vysvětlování Nathanovi, že se nemusí držet zpátky, ale bývá slušností nechat něco i ostatním. Lorna s Thomasem se posadili po Cleesově levé ruce.
Chvilku po nich přišel i sir Blake a princ Anduin. Zasedli ke stolu a Frik zmizel v kuchyni. Hned byl ale zpátky spolu s talíři a v doprovodu podsaditého vousatého chlapíka v zástěře, který nesl velký kotel plný husté masové polévky. Na temeni mu začínala pleš. Frik každému stolovníkovi rozdal talíř, načež do něj kuchař nalil polévku. Nějak dokázal vždy odhadnout, kolik dokáže kdo sníst.
„Tak copak jsi nám přichystal, Bene?“ olízl se hladově Orcbane.
„Masovou polívku. Potom tam na vás čeká jelen tady pana Nathana. Dobrý masíčko, ani jsem ho nemusel moc kořenit,“ vysvětlil stručně Ben a se zbytkem polévky odkráčel zpátky do svého království.
„Moc vychovaný není a ze jmen jeho receptů každý pozná, co dostane,“ uznal Orcbane. „Ale vařit umí skvěle. Slyšel jsem, že je veterán z Crowleyho malé války v Silverpinu. Nebyl jste tam také, Francisi?“ otočil se na sira-lovce. Blake jen pokrčil rameny.
„Nemůžu si všímat každého pěšáka, stejně tak každý pěšák si nemusí všímat mě,“ promluvil a očichal svoji porci. „Ale voní to moc hezky, jako by se k válce ani nepřiblížil.“
„Á vidíte, já bych málem zapomněl. Friku, přiveď naši přítelkyni.“ Frik se poslušně uklonil a ztratil se v dlouhých chodbách.
„Co sis pro nás přichystal?“ zeptal se Cleese, opět s tím podezřívavým tónem.
„Překvapení. Dobrou chuť,“ zazubil se Harold a pobídl stolovníky k jídlu.

Polévka byla vážně dobrá, snad proto zmizela z talířů tak rychle. Ben posbíral talíře, vyměnil je za velké tácy a donesl hlavní chod: jelena. Přinesl ho rozřezaného na spoustu částí, jinak by ho nemohl unést. Spolu s jelenem přistálo na stole i několik bochníků chleba.
Když se Ben vrátil do kuchyně, dorazil Frik. S sebou vedl vysokou noční elfku. S fialovou kůží, oděnou v prostých šatech a s růží ve vlasech. Všem u stolu se uklonila.
„Přátelé, toto je Leria Nightwindová, jedna z nejlepších pěvkyň Stormwindu. Požádal jsem ji, aby nám sem dnes přišla zazpívat k jídlu.“
„Takže tohle je to tvoje překvapení,“ řekl udiveně Blake. „Moc pěkné, to musím uznat.“
„To tedy ano. Lerio?“
Elfka se napila vody, na všechny se mile usmála, vzala do rukou loutnu a medovým hlasem začala zpívat.

„To mi musíš vysvětlit ještě jednou, Solomone,“ opřel se Orcbane lokty o stůl. Hostina se chýlila ke konci, z jelena zbyly jen kosti, Nathan s rodinou odešel na kutě a stejně tak Lorna s Thomasem, zatímco se Leria se k diskutujícím pánům posadila a občas se i zapojila do debaty.
„V podstatě jde o to, že panovník svou pozici nemá jistou a nezískává ji tím, že se umí narodit. Místo toho si svou pozici musí zasloužit a i tak ji získává jen na rok či dva. A lid si ho musí sám vybrat.“
„To funguje jak?“ zajímal se Orcbane.
„No, potenciální panovník objíždí království a snaží se přesvědčit co nejvíce lidí, že on by byl nejlepší král. A pokud získá na svou stranu nejvíce lidí, stane se králem. Na určitou dobu, pak je zase vystřídán, nebo, pokud se osvědčí, je zvolen znovu a znovu.“
„A tímhle „voleným králem“ může být každý?“ zeptal se Cleese.
„Teoreticky ano. Samozřejmě musí být i dobrý řečník nebo dokázat velké věci, ale v zásadě je jedno, jestli jde o muže, ženu nebo otroka.“
„Nevím, jak by tohle mohlo fungovat v praxi,“ zavrtěl hlavou Blake. Solomon se jen usmál.
„Ono to tak už funguje. Volí se tak Lakeshirský starosta, už od té doby, co jsme získali autonomii.“
„A já si říkal, proč tě nemůžu odvolat,“ opřel se Harold s úšklebkem do křesla.
„Nemůžete pane. Jediná možnost, jak se zbavit voleného pána, je počkat, až jeho vláda skončí nebo ho svrhnout referendem a nahradit.“
„Počkej, počkej, od udělení autonomie jsi přece starostou pořád jen ty, že?“ ujistil se Orcbane. Solomon pokrčil rameny. Na tváří měl nevinný úsměv.
„Co se dá dělat? Jsem oblíbený.“
„Za tu dobu jste se jim neomrzel? Jak to?“ nechápala Leria.
„Jak rád říkám: Dej lidu chléb a hry a bude tě zbožňovat.“
„Myslím, že by tohle otec neslyšel rád,“ řekl pobaveně Anduin.
„Já bych řekl, že se bát nemusí,“ mávl rukou Cleese. „Podle mě tohle možná může fungovat na úrovni města, ale celé království? To by se brzo rozpadlo.“
„Já tomu tedy věřím. Ale což, současné zřízení funguje dobře, tak proč ho měnit?“ ukončil debatu o politice Orcbane a zavedl řeč na letos až příliš agilní jeleny.

„Tímto zahajuji náš malý festival!“ rozhodil Orcbane rukama a seskočil z improvizovaného pódia. Na velkém nádvoří Stonewatche už bylo otevřeno množství stánků, uprostřed otáčel Ben na rožních prasata a potulní komedianti bavili příchozí z celého Redridge. Pro Thomase to bylo celé úžasné dobrodružství. Nejvíce ho fascinovali snědí mužíci na vysokých chůdách, kteří žonglovali s hořícími pochodněmi jakoby nic.

Cleese víc zajímaly všelijaké zvláštnosti a kuriozity, které nabízelo hned několik obchodníků. Podivuhodnosti byly vždy jeho slabinou, dokázala se jimi kochat dlouhé hodiny. Zrovna obdivoval květinu rostoucí vzhůru nohama, když ho za loket chytil Blake.
„Za hradem se budou za chvíli konat kohoutí zápasy. Myslel jsem, že by ses chtěl přidat.“
„Ne díky, Francisi. Už mě tahle zábava nějak přešla,“ odmítl Cleese.
„No dobře,“ usmál se Blake a odkráčel.

Během prohlížení kuriozit vnikla Cleesovi do nosu lahodná vůně pečeného vepřového a šel po její stopě jako pes po zajícovi. Ben skákal okolo ohně, odháněl dorážející psy a kočky a dával neustále pozor, aby se ani kousek masa nepřipálil. Když někdo chtěl, stačilo si prostě plátek pečeného masa uříznout.
„Daří se?“ zeptal se William Bena. Kuchař se na něj ani nepodíval.
„Máš voči? Máš. Jestli chceš, uřízni si plátek. Všechno to stejně jde na pána Orcbanea.“
„To ho musí mít lidi rádi, když jim takhle podstrojuje,“ pokýval Cleese hlavou a odřízl si docela velký plátek. Ben pokrčil holými svalnatými rameny.
„Lidi možná jo, ale já se z něj na prdel neposadím.“ Takovou odpověď William nečekal a dost ho rozesmála. „Jestli se chceš smát, běž se podívat na ňáký komedianty, já sem tu vod vaření,“ zabručel Ben. Cleese se zakousl do chutného kusu masa a nechal tedy Bena, ať se stará o svoje prasata.

Thomase s Lornou našel v hloučku, který obklopoval lorda Orcbanea a vzrušeně poslouchal jeho historky o dobytí a obraně Stonewatche, k čemuž přidával autentické bojové pohyby a šermířské útoky. William se protlačil davem až k Lorně a zezadu ji objal okolo pasu. Cukla sebou, ale hned se na Cleese usmála a nerušeně dál pozorovala Harolda. Jakmile hostitel domluvil, schoval meč, kterým právě pokosil desítky neviditelných orků, a s rozpaženýma rukama se nahlas zeptal svých hostů.
„Najde se teď zde mezi vámi někdo, kdo je ochoten se se mnou utkat v boji? Smozřejmě že s dřevěnými meči.“
„Tady! Tady já!“ volal Thomas. „Tati, mami, že můžu?“ Jeho rodiče se tomu pousmáli.
„Jasně že jo, Tome. Jen mu ukaž, čí jsi syn!“ povzbudil ho Cleese. Thomas zajásal a prosmýkl se mezi čumily až k lordovi. Ten když uviděl svého soka, s úsměvem mu podal dřevěný meč.
„To je vážně tenhle hošík jediný, kdo má dost kuráže, aby se mi postavil?“ zvolal Orcbane. Odpověď nedostal, protože ho Thomas odhodlaně dřevěným mečíkem podle sekl do lýtka v pevné vysoké botě. Rána to nebyla silná a přes botu by ji stejně nemohl cítit, ale byl to signál k započnutí souboje. Harold to vzal jako báječnou možnost pobavit své poddané. Okázale a opakovaně proto míjel „mrštného“ Thomase a přehrával, když ho chlapec zasáhl. A lidi to bavilo. Dokonce tak moc, že mezi sebou začali vybírat sázky, jestli Orcbane nechá Thomase vyhrát, nebo jestli ho nakonec porazí jak zákon káže.
„Blake bude ještě litovat, že šel na ty svoje kohoutí zápasy místo tohohle,“ zašklebil se Cleese.
„Ty jsi odmítl kohoutí zápasy? Co se to s tebou děje?“ podivila se Lorna.
„To víš, rodina především,“ zazubil se Cleese a položil jí hlavu na rameno. I když neviděl celý její obličej, jasně zpozoroval, jak jí ztvrdl výraz.
„Kdy by se to měl dozvědět? Že nejsi jeho táta?“ Cleesův úsměv byl rázem tatam. Vystřídala ho smrtelná vážnost.
„Až bude dost velký na to, abychom mu taky mohli říct, že je královské krve a že jsem si tě vzal jen proto, aby ho mohla Hlídka nepřetržitě střežit a nikomu to přitom nebylo divné.“

Thomasovi se právě povedlo lorda „srazit“ na zem, což bylo doprovázeno bouřlivým potleskem. Cleese a Lorna opět obrátili pozornost na bojový talent jejich syna.
„Ale roste ti z něj voják, ne?“
„Nám z něj roste voják,“ opravila ho Lorna. „Teď jsi jeho otec ty a nikdo jiný. A já jsem tvoje milující manželka,“ ušklíbla se a políbila ho na zarostlou tvář.

„Wille! Zavolej si ho, dává mi na frak!“ smál se uzemněný Orcbane, zatímco ho Thomas sekal dřevěným mečíkem do kyrysu.
„Nemůžu Harolde, duel je duel,“ pokrčil rameny Cleese. „Dokud jeden nezemře nebo se nevzdá, nemůžu zasáhnout.“
„No dobře, dobře. Vyhráls Tome,“ uznal se smíchem Orcbane, když se zvedal.
„Vyhrál! Vyhrál!“ hopsal Thomas okolo lorda k nemalému pobavení přihlížejících.
„Velký lord Harold Orcbane!“ zvolal Cleese. „Přemožitel orků, osvoboditel Redridgských hor, pán z obnoveného Stonewatche – a porazí ho můj osmiletý synek.“ Orcbane se před Thomasem teatrálně uklonil a pak ho odnesl k jeho rodičům.
„Zajímalo by mě, jestli Solomo tím svým chlebem a hrami myslel něco takového,“ usmál se ještě, než odešel k Benovi pro něco k jídlu.