Kroniky Elrendaru

U dveří Larsonova krejčovství cinknul zvonek a dovnitř vstoupil čerstvý generál.
„Dobré jitro, generále Cleesi,“ uklonil se vzorně drobný krejčík.
„Dobré, Larsone. Máte pro mě ten kabát?“ Larson přikývl a spěšně odběhl do zadního skladu svého krámku. Během okamžiku byl zpět spolu s velkým krejčovským panákem, na kterém měl pověšený tmavohnědý kabát. Na několika místech byl kabát tak mistrovsky sešitý, že nešlo ani poznat, že ho kdy něco roztrhlo.
Na ramena našil Larson zlaté pásky značící hodnost jeho majitele a na pravé straně hrudi se skvěl znak zlatého lva v modrém poli, který překrýval vybledlé místo po růži a meči. Ke kabátu patřil i pár kožených rukavic šitých na míru. Cleese si vyspravený kabát spokojeně prohlédl.
„Skvělá práce, Larsone. Ten kabát je jako nový.“
„Pro našeho generála jen to nejlepší,“ usmál se skromně Larson.  
„Chceš tím říct, že král dostává horší oblečení, než já?“ ušklíbl se Cleese a natáhl ruku po kabátu, než se ho však dotkl, tázavě se zadíval na mistra krejčího. Larson přikývl a tak Cleese vzal kabát do ruky a hladce do něj vklouzl.
„Král mi především nevěří natolik, aby mi dovolil ho šatit. Má své osobní krejčí.“
„Dělá chybu,“ pronesl Cleese, když ve staronovém kabátě několikrát přešel po dílně. Vyzkoušel si i rukavice. Ty mu také perfektně padly.
„Všechno je to výborné, mistře krejčí. Takže nám zbývá už jenom otázka tvé odměny.“
„Ale pane, pro vás a Hlídku přece nemůžu vystavovat účet,“ odmítavě zavrtěl hlavou Larson. Cleese se jeho oddanosti od plic zasmál.
„Vzhledem k tomu, kolik členů Hlídka má, bys brzo přišel na mizinu.“ Vytáhl z kapsy měšec plný zlatých mincí a položil ho na pult.
„Ber nebo rozdej potřebným. Hlídka každopádně tyhle peníze nechce už ani vidět,“ spiklenecky mrkl na váhajícího Larsona a spokojeně odešel s vyspraveným kabátem z krejčovství.


Tam div nevrazil do Francoise, který se procházel po městě.
„Excuse moi, monsieur Cleesi. Neviděl jsem vás,“ omluvil se spěšně. Cleese jen s úsměvem mávl rukou.
„Mám spravený kabát. Musel bys teď udělat mnohem horší věci, abys mě naštval.“
„Nesu dobré zprávy, monsieur. Guvernér Connisport de Booty Bay nám poslal zprávu, že l’invention, který si Hlídka objednala, je hotový a bojeschopný. Zbývá si ho jen vyzvednout.“ Jestliže měl předtím Cleese dobrou náladu, teď se celý rozzářil.
„Hotový říkáš?“
„Oui!“
„Pak tedy sežeň dva schopné chlapy a ráno vyjíždíme do Booty Bay.“
„Bien, général. Hned to vyřídím.“
„A přestaň brát Hlídku tak vážně, máš i svůj vlastní život,“ usmál se na Francoise, než mu mladík zmizel v uličkách.

Takže stroj, který si Hlídka objednala už před měsíci, byl konečně hotový. Existoval důvod, proč o něj tolik stáli. Ten stroj byl jediný svého druhu, Hlídku stál hodně peněz a Alianci mohl hodně pomoct. Dokud v Booty Bay vládli goblini a piráti, nemohli něco takového uskutečnit, ale když před dvěma lety Aliance po těžkém boji a komplikovaném obléhání Booty Bay dobyla a učinila z ní svoji državu a důležitý přístav, získala tím silný opěrný pilíř i některé z největších gobliních mozků průmyslu a inženýrství na svou stranu. Pohroužený v myšlenkách došel až k velké katedrále.



Otec Cassius zapálil svíčku a trhl sebou, když uslyšel kroky notně zesílené ozvěnou velkolepé katedrály.
„Polekal jsem vás, otče?“ zeptal se opatrně Cleese. Starý kněz zavrtěl hlavou.
„Spíše překvapil. Není zvykem, aby se po této svaté půdě procházeli jednotlivci, tím méně vojáci.“
„Kdepak,“ odvětil Cleese. „Teď už jsem generál a moje bitvy jsou dávno vyhrané. Konečně si odpočinu.“ Cassius sklopil hlavu a přešel k nádobě se svěcenou vodou, ve které si namočil dva prsty a pokřižoval se. Cleese ho následoval, křižování však vynechal.
„A co zde tedy pohledáváš, můj synu?“ zeptal se Cassius vlídně, i když trochu strojeně.
„Přišel jsem trochu popřemýšlet a zavzpomínat na staré časy. Tehdy jsi mi velmi pomohl, aby se ze mě nestal bezcitný stroj na zabíjení,“ řekl Cleese a ani si neuvědomil, že ctihodnému mnichovi tyká. Cassius to určitě postřehl, ale nedal to na sobě znát.
„Každý máme svůj úděl. A jestli je ten můj hlídat Hlídače, aby se z něj nestalo zvíře, tak budiž.“
„Prozraď mi, otče, jak to děláš, že si dokážeš vždy zachovat chladnou hlavu a nikdy se nerozzuřit ani nesesypat?“ Cassius schoval dlaně v širokých rukávech své bílé sutany.
„Kdo říká, že se nikdy nezlobím nebo nepláču? Víš, ze všech hříchů, které na světě jsou, jsem vinen pouze jedním. Ale pokud vám můj hřích dává naději, je opravdu špatný?“
„Co je to za hřích?“
„Přetvářka, můj synu. Denně se přetvařuji, aby jste měli naději, že pokud dokáže bolestem světa odolat starý muž, tak proč ne vy. Ale sám jsem uvnitř často roztrhán a jediné, co to mě, a i vám, pomáhá zvládnout, je můj hřích: přetvářka.“

Úmorné vedro a vlhký vzduch. Na nic jiného se nedalo myslet. Už to byly tři dny, co vjeli do Stranglethornské džungle a popravdě měli toho místa plné zuby. Cleese, Francois a další dva Hlídači už vůbec nepůsobili nijak reprezentativně. Jejich dlouhé kabáty visely přes záda cestovních koní a na propocených košilích měli všechny knoflíky rozepnuté. Stále však byli kdykoliv připraveni tasit meče a bojovat, pokud by je přepadli trolové nebo piráti. Za ty tři dny nedošlo ani jednou k sebemenší potyčce, což jim přišlo podezřelé. Ať už měli štěstí nebo to byl úmysl banditů, cestou do Booty Bay na ně nikdo nezaútočil.

Chvíli po poledni byl v džungli největší hic, když tu spatřili ohromné doširoka otevřené žraločí čelisti, mezi nimiž se černal tunel-brána do přístavního města. Booty Bay bylo malebné městečko, které stálo na dřevěných kůlech přímo nad vodní hladinou. Přisedalo přímo na strmé útesy zátoky a tvořilo tak několik pater. I když většina domů byla postavená ze dřeva, našlo se mezi nimi i pár kamenných staveb, zejména pak baterie na jižním okraji zátoky, jejíž děla směřovala daleko do oceánu.


Jakmile přijeli do města a slezli z koní, houknul nějaký polosvlečený voják Stormwindu na gobliní strážníky a ti si okamžitě začali rozebírat těch pár zavazadel, co s sebou Hlídači vezli. Jeden z nich chtěl zakročit, ale Francois ho zadržel.
„Ils ont servants. Odnášejí nám zavazadla do hostince.“
„No jen aby,“ zabručel zadržený Hlídač. Všichni čtyři následovali gobliny až do hospody U Slaného námořníka a cestou si prohlíželi přístav. Kotvilo v něm několik lodí, pár kupců se hádalo o zboží, seržant se lvem na hrudi obcházel hlídkující vojíny a dokonce uviděli jednu gobliní prostitutku, jak se líbá se svým zákazníkem.



Francoisův odhad byl správný, v hostinci strážníci ne zrovna šetrně shodili jejich bagáž na zem a odběhli. Šenkýř s jedním ukousnutým uchem je zavedl do jejich předem zajištěného pokoje se čtyřmi hamakami a jedním špinavým oknem. Hlídači si hned lehli do houpacích sítí, aby si trochu odpočali, až na Cleese, který vystoupal po schodech do horního patra hospody. Tam, jestli si dobře pamatoval, sídlil guvernér Connisport.

„William Cleese,“ přivítal guvernér Cleese se zářivým úsměvem. Paměť generála nemátla, Connisportova kancelář byla na tom samém místě, jako předtím sál barona Revilgaze, původního vládce Booty Bay. Connisport byl oblečený v tenkém hedvábném kabátku podle gilneanského střihu, ale kůži měl opálenou jako pirát a zpocené černé vlasy mu padaly do tváře, ve které měl nikdy nemizící výraz, že každou chvíli kýchne. Cleese si před ním zapnul košili, aby nepůsobil jako úplný vandrák.
„Je tu dusno, že?“ ušklíbl se guvernér a Cleese přikývl. „Na to si zvyknete. Dáte si rum?“
„Ne děkuj,“ odmítl zdvořile Cleese. „ Chtěl bych nejdříve vidět ten stroj, pak s vámi milerád posedím.“
„Rovnou k věci. To se mi líbí,“ usmál se Connisport na Cleese, který stále držel svůj kamenný výraz. „Tak pojďte, bude se vám zajisté líbit.“ Vzal hůl a s její pomocí vykulhal ven ze své pracovny.

Sešli po schodech dolů a prošli přístavem až do velkého kamenného skladiště s věží a zvonem. Uvnitř Connisport přetáhl podřimujícího hlídače, aby se probudil. Strážný rychle vyskočil a strhl plachtu z velkého stroje. Pod plachtou se ukrývalo něco, co vypadalo jako velký vůz na seno. Vůz měl vysoký podvozek a velká loukoťová kola, díky nimž se mohl rychle pohybovat. Postroje byly speciálně navržené, aby vůz mohli táhnout dva nebo čtyři koně, to podle potřeby. Na stěny vozu inženýři přibili kovové pláty, sloužící jako hradba. Connisport pobídl Willa, aby vylezl nahoru a ten tak učinil. Za kovovou hradbou na Cleese čekala hlavní část stroje. Základem byla pažba a spoušť hodně velké pušky, skrz kterou procházelo kolo vyrobené z mnoha hlavní, jedna hlaveň vedle druhé, a na pažbě přidělaná zahnutá úzká roura. Pažba byla upevněná na kloubech, takže s celou tou věcí se dalo svobodně pohybovat nahoru, dolů, doleva i doprava.
„Kvalitní práce a přitom takové kráska, nemyslíte?“ usmál se Connisport. Cleese pohladil vyřezávanou pažbu a přikývl.
„Jak to funguje?“ zeptal se. Connisport obešel vůz, holí poklepal na oplechované stěny a pyšně vypnul hruď.
„Když se tam porozhlédnete, uvidíte bedýnku. V ní jsou speciálně vyráběné kulky. Ty se ve stejných intervalech, jako se střílí, vkládají do té roury tam. Zkušená posádka vám dokáže vystřelit z téhle věci takových třicet nábojů za minutu.“ Cleese obdivně hvízdl.
„A co se stane, když do toho dám obyčejný náboj?“
„V těch speciálních kulkách je střelný prach, bez něj je to samozřejmě celé k ničemu, takže k normální byste ho musel přisypat extra. Goblini sice říkají, že by se nic stát nemělo, ale určitě to znamená, že je velká šance, že se to přinejmenším zadře,“ řekl upřímně guvernér. „Ale pořád je kulomet nejefektivnější netitány vyrobená mechanická zbraň na světě.“
„To tedy jo,“ řekl uznale Cleese. „Mám si to nechat předvést nebo vám můžu věřit?“ ušklíbl se ještě. Connisport pokrčil rameny.
„To už je na vás.“
„Budu věřit, že nejste tak hloupý, abyste se pokoušel ošidit Královskou hlídku. A mimoto mám už chuť si po té cestě pořádně odpočinout.“
„Není problém. Skindle vás už měl dávno nechat ubytovat, jak jsem mu nařídil. Jak dlouho se zdržíte v Booty Bay?“
„Asi ještě den nebo dva. Nechci, aby mi tu Hlídači moc zvlčili.“
„Věřte mi, v tomhle městě stačí ke zvlčení ani ne tři hodiny,“ zazubil se guvernér Connisport.
„My jsme Hlídka. Nechci se moc chlubit, ale jsme disciplinovanější, než většina obyčejných vojáků,“ řekl pyšně Cleese.
„V tom případě čtyři hodiny,“ nepřestával se Connisport zubit.

Pátý den po odjezdu z Booty Bay přijel vůz s kulometem doprovázený čtyřmi Hlídači na Sentinel Hill. Cleese svým mužům věřil oprávněně; samozřejmě, že se vyšli večer pobavit, ale nezřídili se, jazyk se jim nepletl a ani si s sebou neodváželi nějakou pohlavní nemoc.



Sentinel Hill se během let rozrostl na velkou vojenskou pevnost a centrum Westfallu. Už na nádvoří je přivítal stařičký Gryan Stoutmantle, sám vysoce postavený člen Hlídky. Za zády mu stála mladá dívka s krátkými černými vlasy. Stydlivě se usmívala a klopila oči k zemi. Gryan měl dlouhé bílé vlasy a vousy, vrásčitý obličej, ale zároveň stále unesl svou starou plátovou zbroj jako za starých časů a jeho mysl léty ani trochu neotupila. Třebaže to byl svrchovaný pán Westfallu, sám se tak nechoval ani necítil. Dokázal se však před lety vypořádat s hrozbou bratrstva Defiasů, což mu vyneslo respekt mnohých šlechticů a otevřelo cestu do vysokých armádních pozic. Pro Hlídku ideální člen. Proto přivítal příslušníky svého řádu jako velmi dobré přátele.

„Hope, dojdi zařídit vše potřebné, aby se tu naši přátelé z Hlídky cítili jako doma,“ požádal Gryan dívku. Hope stydlivě kývla a odcupitala splnit maršálovu žádost.
„Ty máš dceru?“ podivil se Cleese. „Že jsem ji nikdy neviděl.“ Gryan se jen uchechtl.
„Kdepak, to je Hope. Adoptoval jsem ji, když tenkrát vyvraždili Saldeany a ona jediná přežila. Ale pojďte, ukážu vám úlovek, na který jsem právem pyšný.“ Odvedl je k velké věži na kopci, která zároveň byla centrem celé pevnosti. Před ní stála dřevěná kláda, v níž byl uvězněný worgen. Vypadal dost zuboženě, nejspíš v té kládě už nějaký den strávil.
„Porquoi?“ zeptal se Francois při pohledu na vězně.
„Říkáme mu Ripsnarl. To zvíře kdysi sloužilo u námořnictva a pak jednoho dne bezcitně roztrhalo svoji rodinu na cáry. Nějaký čas terorizoval Westfall, než jsme ho dostali.“
„Kdo může roztrhat svoji rodinu?“ řekl opovržlivě Cleese. Ripsnarl zvedl hlavu a nenávistě pohlédl Cleesovi přímo do očí. I otrlý generál před tím pohledem uhnul.
„Takové,“ odpověděl Gryan a udeřil Ripsnarla pěstí přímo do čela. „Zítra ho odvezou do Stormwindu, tam už rozhodnou, co s ním dál.
„Popraví, určitě ho popraví,“ pravil rozhodně Francois.
„To doufám, nemůžu ho pomalu…“

Větu přerušilo zvonění poplašného zvonu. Gryan i Hlídači se rychle rozhlédli, co poplach způsobilo. Několik strážných pevnosti zničehonic shodilo helmy, pod kterými měli tváře ovázané rudými šátky, a otevřeli hlavní bránu. Tou dovnitř vpadla vlna lidí, goblinů, gnollů, ale i několik zlobrů a s černým taurenem v čele. A všichni měli přes obličej nebo okolo čela uvázané rudé šátky. Měli lehkou a nesourodou zbroj, zbraně měli zastaralé, nicméně bylo jich mnoho, od pohledu skvěle organizovaní a měli výhodu momentu překvapení. Stoutmantle vběhl do věže pro své bojové kladivo, zatímco Hlídači tasili meče. Hned se ale otočili, když z věže vyšel bolestný křik.

Gryan se vypotácel ven s probodnutým kolenem. Za ním vyšla Hope, s tím samým šátkem přes obličej, zakrvácenou dýkou v pravé a velkou lahví v levé ruce. Než kdokoli stihl něco udělat, mrštila lahví o zem a okolo klády se rozhostila hustá mlha. Jakmile se jí Hlídači nadýchali, děsivě se rozkašlali a začaly jim prudce slzet oči. Ta mlha škrábala a kousala v nose i ústech a nedalo se před ní utéct. Hope nerušeně došla ke kládě s worgenem a uvázala mu také přes tlamu šátek, aby se nedusil. Bitvy zuřící na nádvoří si vůbec nevšímala. Když se mlha rozestoupila a Hlídači se konečně mohli nadechnout, bylo dobojováno. Útočníci obklíčili věž a čtyři z nich je teď drželi za vlasy, zvrátili jim hlavy dozadu a na hrdla jim přiložili nože. Přímo Cleese držel ten velký černý tauren se dvěma sekerami za opaskem.

„Proč, Hope…proč?“ mumlal Stoutmantle. Hope mu jistou rukou vzala z opasku klíč od Ripsnarlovy klády.
„Omlouvám se, Gryane. Byl jsi mi jako otec. Ale stojíš mi v cestě,“ řekla. Snažila se znít nevzrušeně, ale Cleese v jejím hlase postřehl náznak lítosti.
„V jaké cestě? V cestě zločinu?“ plivl po ní jeden z Hlídačů, ale silná ruka bandity ho hned vrátila do správných mezí. Hope se na něj podívala s děsivou zlostí v očích.
„V cestě pomsty. V cestě spravedlnosti. Víš, jaké to je, když malé holčičce před očima uřežou jejímu otci hlavu?“
„Otci…Hope?“ dostal ze sebe Gryan, krčící se na zemi v prachu.
„Žádná Hope není, je jen Vanessa. Vanessa VanCleefová. Dcera Edwina, kterého jsi nechal tak zbaběle popravit. A teď jsem tu, abych dokončila, co začal. Ne, nepřišla jsem se mstít na tobě, Gryane. Nepřišla jsme tě zabít. Jsem tu pro Jamese a pro kulomet, který nám tví přátelé tak ochotně dovezli až pod nos.“ Cleese polilo horko. Vanessa odemkla Ripsnarlovu kládu a podala mu kapitánský klobouk. Worgen se proměnil zpátky na člověka a vděčně si klobouk nasadil.
„Ať zlobři odtáhnou kulomet do bezpečí. Okamžitě opouštíme Sentinel Hill,“ rozkázala VanCleefova dcera.
„A co když nás budou pronásledovat?“ zeptal se jeden z Defiasů. Vanessa se jen pousmála, i když to pod šátkem nemohlo být vidět.
„Nebudou, když budem mít s sebou jejich generála. Pane Smite, byl by jste tak laskav?“ Tauren se zasmál a to bylo to poslední, co Cleese slyšel, než ho silná rána tauří pěstí poslala do bezvědomí.

Theraldis se rozhlédl po červené pustině i roztrhané obloze klenoucí se nad ní. Vysoko nad hlavou se v netheru křižovaly proudy uvolněné arkány připomínající polární záři, jen připravené, aby je někdo zkusil zmanipulovat nebo použít. Tolik hojnosti tam nahoře... taková bída tady dole.
Zašlápl jedovatý hmyz, který se k němu přichrastil zpod kamene, do kterého před chvilkou v návalu frustrace kopl, a zachmuřil se.
Pravda, Vashj jim nikdy neslibovala zahradu rajských potěšení, když je zvala za svým Pánem. Slibovala lék.
Tak jako ostatní magistři a Princ byl zvědav, co jim ten napůl elf - půl démon může říci o léčbě nenasytného hladu po magii, který je sžíral a pomalu zabíjel. Co jiného, co by sami dosud nezjistili, to mohlo být?

Po Illidanovi ale nebyla  na "druhé straně" ani stopa, i když ty jeho bývaly v Azerothu k nepřehlédnutí - hořely zeleným plamenem felu. Jenže v téhle pustině, kde neustále poletoval zkrvavený písek a prach, se sotva mohla jakákoli stopa udržet déle, než jen pár hodin.
Poušť bez jediného stromu a jezera. Ruiny lidských a orkských sídel, obracejících se v prach. Snad jediné, co tu dál rostlo, byly trnité suché šlahouny, mezi kterými se ukrýval jedovatý hmyz, který už je stál životy několika zvědů a vojáků.
Poloostrov Pekelného ohně... jak tragicky trefné jméno pro tohle Světlem zapomenuté místo. I když byste čekali, že kolem poloostrova najdete moře a ne Vířící Prázdnotu s levitujícími úlomky skal zastupujícími obyčejné ostrovy.
Zatraceně, co by dal za přístav, přístavní krčmu a něco, co by otupilo smysly, tu bolest, hlad a ...strach.


Vael'thas se zastavil po jeho boku a rozhlédl se stejně jako on, v očích směs zklamání a nervozity. Stáhl z úst šátek, zašklebil se a zadíval na Theraldise. Už-už se nadechoval, aby něco řekl, když nedaleko nich zazněl sykot Vashj. Pak se ozval Princův melodický hlas.
"Úžasné, pamatuji dobu, kdy sem Khadgar vedl Alianční Expedici, před lety... se skupinou těch nejlepších z Kirin Tor, Stormwindu i Quel'Thalas. Téměř tehdy uspěl ve vyhlazení všech orků navěky. Ve snaze uniknout jemu a jeho spojencům, Ner'zhul otevřel mnoho masivních dimenzních bran, ale vše, čeho dosáhl, bylo roztrhání vlastní planety na kusy. A kdo ví, kde je mu konec nyní, i když povídají, že jedním z těch portálů..."
"Ano, toto býval Draenor, domovský svět orků, mladý Princi," Vashj se rozhlédla a z úst jí na okamžik vyklouzl rozeklaný jazyk, jako by větřila. "Kdysi bující džungle Tanaan s mnoha přístavy... nyní poloostrov Hellfire."
"Kdysi svěží a zelené... a přesto je nyní toto místo skličující a pusté. Jsme na pochodu tři dny a neviděli jsme jedinou známku života krom hmyzu. Ale i přesto nemohu setřást zneklidňující pocit, že jsme sledováni. Že nejsme sami."
"Nejsme sami, tvé elfí smysly tě varovaly správně. Ucítila jsem ten pach, jakmile se otočil vítr," nága se naklonila k elfímu princi a cosi mu pošeptala. Princ se okamžitě ostražitě rozhlédl po svých lidech, pak po okolí.

Theraldis se zamračil, protože jejím dalším slovům nerozuměl, ať sebevíc napínal uši. Ohlédl se ke karavaně, jako by u ní někoho hledal, pak se ale smutně odvrátil a znovu zadíval do rudého písku u svých nohou.
Vael'thas do něj nakonec lehce strčil loktem:
"Hej, už vím, jaké tajemství jste měli tehdy před odchodem z Quel'Thalas. A zanedlouho to již Isiel nebude moci skrývat před nikým, ani před veliteli. Vážně si myslíš, že bylo rozumné brát ji s sebou a nechat ji projít vším kolem trosek Dalaranu a Garithose v tomhle stavu? Až to zjistí Princ, osobně ji pošle dalším portálem domů."
Theraldis zaskřípal zuby a konečně na něj upřel planoucí smaragdových pohled.
"Respektoval jsem její přání. Jestli si myslíš, že se za to od té chvíle sám neproklínám, jsi na omylu. Měla zůstat v bezpečí u Narasi, dokud se to nenarodí... tak jsme se původně dohodli. Myslím, že i duch vašeho otce v kobkách to pochopil."
"No, spíš se divím, že tě neusmažil na místě, protože jsi z ní doteď neudělal počestnou ženu. Jak dlouho budete odkládat tu svatbu? Dokud se vás v archívu neoptá kronikář, jaké příjmení ten prcek bude nosit? Nebo ještě déle?"
"Vážně, Vaeli, zmlkni! Poslední, co teď chci, je nutit ji k bláznivému obřadu, který si nikdy nepřála. navíc uprostřed krvavě rudé pustiny... neudělám to, když vím, jak moc je slabá."
"Budeme doufat, že budete mít dost času a příležitostí později? Pokud přežijeme? Ó já jsem optimista. A co ty? Mimochodem... doteď mi neprozradila, co bylo předmětem té tvé tajemné sbírky z Quel'Danas. Už mi to řekneš sám? Nemyslím, že bude v nejbližší době příležitost se tam vrátit, ani čas zkoumat trosky Terasy magistrů. Jestli tu mám chcípnout v písku a ohni, vím, že můj duch nenajde pokoje, dokud se to nedozvím. Musel bych tě chodit strašit. Takže, povíš mi to?"
Theraldis se od něj s trochu zlomyslným úsměvem odvrátil a zadíval se znovu k princi Kael'thasovi a lady Vashj.
"Ne."


Než stačil Vael'thas něco namítnout, Princ na něj kývl ukazováčkem. Bez váhání pospíšil ke svému vůdci a poklonil se.
"Vashj tvrdí, že za obzorem je základna nočních elfů, kteří patrně patří k jisté dámě, kterou si pamatujeme ze Silverpine. Poznala její pach i pach svého pána.
Noční elfka Maiev přísahala, že Illidana zajme za každou cenu, a za tím účelem s sebou musela dovést z Azerothu i své bojovnice. Chci hlášení o situaci, než začneme s útokem!  Zjistěte mi, kde je Illidan, a nenechte se při tom sestřelit. Odchod, kapitáne."
"Maiev nám ho rozhodně živého nevydá, ani když hezky poprosíme, že?" povzdechl si Vael, ale pak zasalutoval a vydal se k jednotce jezdců na dragonhawcích.
"Zdá se, že máme opět práci, pánové. Zkazit dvěma nočním elfům bondage party," řekl, nasadil si helmu a vyhoupl se do sedla Fawkese.


"Smrt všem, co se chtějí spolčit se Zrádcem! Jsem unavená z vašich her, Illidan je můj!" hlas Dozorkyně Maiev se nesl nad kaňonem mezi stěnami z rudého pískovce, pak se od nich odrazil a vrátil snad ve stonásobné ozvěně, až krvavým elfům zaléhaly uši.
Vael'thas zamyšleně sledoval Theraldise stojícího stranou. Jako jediný z magistrů nepodlehl hře na přetahovanou o klec s Illidanem, kterou proti nim noční elfky hrály.
Dozorkyně držely půldémona v bezvědomí a uzamčeného pod magickým zámkem, který nikdo z nich nedokázal otevřít na místě uprostřed boje, ani ti nejschopnější z jejich mágů. Byl na to potřeba čas a bezpečí tábora.
Takže se jim krvaví elfové pokusili klec i s Illidanem ukrást. A pak zase noční elfky ukradly klec jim. Vaelthas se vážně bavil, až na to, že se nikdo nezasmál jeho vtipu o hře s pouty, která se vymkla oběma stranám z rukou, protože si nestanovily "bezpečné heslo".
Krvaví elfové dokázali klec získat už dvakrát... a dvakrát o ni přišli. Teď ji zkusili ukořistit potřetí.
Theraldis stál na kraji útesu nad kaňonem a vítr se mu opíral do zelenozlaté róby a dlouhých vlasů. Jen se díval dolů na boj s rukama založenýma na prsou, ani se nepohnul.

A jejich stará známá v masce sovy byla nepříjemnější než pověstná osina v zadku. Vytrvalejší ve svém lovu než trpaslík při soutěži v pití piva. Paličatější než mezek.
Zatímco ona a její oddíly se snažily klec dostat ke své základně, krvaví elfové a nágy se snažili o opak. Zasekli se v "mrtvém bodě", na půl cesty mezi základnou kaldorei a táborem draenejů, kteří elfům nabídli vodu a pomoc pro Illidana.
"Zatraceně, ztratili jsme klec, za nimi, musíme ji získat zpět!" křičela jedna strana.
"Ti parchanti mají klec, palte do nich vším!" ozývala se druhá.
Vael'thas si celou šarvátku užíval, stejně tak jeho oddíl. I když musel přiznat, že rudého písku Hellfire měl plné nejen zuby, ale i oči, uši, vlasy a podvlíkačky.
A noční elfky jako by byly neunavitelné, jejich paličatá velitelka se objevovala a mizela teleporty na krátkou vzdálenost, zabíjela jejich vojáky jako pravý vrah beze cti... a byla k nepolapení, zatímco elfí mágové byli čím dál vysílenější z dlouhého boje.
Nakonec ta hra na přetahovanou pohltila všechny i samotného Prince.
A Theraldis dál stál stranou ostatních, mlčky je pozoroval přimhouřenýma očima a už nějakou dobu neučinil ani krok, neseslal jediné kouzlo, nevyslovil jedinou hlásku.

"Krvaví elfové a nágy! Vaše zparchantělé hybridní rasy jsou urážkou všeho, co znamenají noční elfové! Věděli jsme, proč vás vyhnat už před věky! Ale místo toho jsme vás měli vyhladit už tehdy v Ashenvale! Zrádci! Zrádci!"
Theraldis se konečně otočil a začal sestupovat níž podél stěny kaňonu.
Maiev se zdála být hysterická a nepříčetná a on tušil, že zanedlouho prohraje nevyrovnaný boj proti své vlastní sebekontrole.
Ve chvíli, kdy se jednotky krvavých elfů opět zmocnily klece, aby ji dostaly ke svému táboru, objevil se magistr Silversun v záblesku teleportu poblíž Rommatha a Aethase Sunreavera. Cosi naznačil gesty jedné ruky, zbylí dva mágové pobaveně kývli a rozdělili se. Několik inkantací a na místě, kde stáli, se objevila zela totožná klec včetně spícího Illidana, zatímco ta pravá jako by se rozplynula i s oddílem, který ji bránil.
Vael'thas nevěřil, že by Dozorkyně skočily na iluzi, i kdyby stvořenou třemi mistry magie naráz včetně pachu a zvuku.
Podcenil ale zlobu a pomstu, která doutnala v srdci Maiev Shadowsong. I na ní si dlouhý boj vybíral svou daň.

Během okamžiku se noční elfka v masce objevila svým krátkým teleportem přímo nad klecí, jako by chtěla doskočit na její horní část. Samozřejmě iluzorní klecí a vozem propadla, ale pod ní ji nečekal rudý písek, jen ledová past, která ji okamžitě zamrazila do velkého krystalu a znehybnila.
Grand magistr Rommath přes led pohrdavě studoval její výraz a křečovitě staženou tvář, zamrzlou ve chvíli nejvyššího hněvu.
Princ Sunstrider ze svého bělostného hawkstridera uznale pokynul magistrům.
"Skvělá práce. Nechme lorda Illidana samotného rozhodnout její osud. Pospěšme i s ní pryč, než nás dostihnou zbytky jejích oddílů."


"Lady Vashj, vaše záchrana přišla v pravý čas. Myšlenka na strávení dalších deseti tisíc let v Maievině kleci mi nebyla zrovna příjemná," půldémon se narovnal v celé své výšce a několikrát protřepal hlavu, jako by se snažil zbavit pozůstatků magického sedativa, kterým ho Dozorkyně držely v šachu. Protáhl si krční páteř, přejel drápy po pásce na očích, pak procvičil ruce i blanitá křídla a nepatrně se vznesl do vzduchu. Jeho stopy už zase hořely zeleným plamenem, jako dřív.
Nága k němu očarovaně zvedla tvář a hadi na její hlavě sborově zasyčeli.
"Nemohli jsme tě opustit, lorde Illidane. Ale svou svobodu dlužíš Jim, ne mně... nepřivlastním si zásluhu, která patří sin'dorei," ukázala na opodál stojící družinu prince Kael'thase, jehož oči modře zářily nadšením i přes únavu, kterou si dlouhý boj a cesta pustinou nakonec vynutily i na někom tak nezdolném, jako byl on sám.
"Kdo je to, Vashj? Ten mladý elf má povědomou auru, nepotkal jsem ho v Silverpine?" Illidan se ostře nadechl a obrátil tvář tam, kam ukazovala, jako by doopravdy mohl vidět.
"Říkají si Krvaví elfové, můj pane. Jsou posledními smrtelnými potomky Urozených, kteří ti sloužili před věky. Toto je Princ Kael'thas, dědic Dath'Remara Sunstridera," kývla k Princi, který pomalu přistoupil blíž, v očích obezřetnost.
Ztišila hlas a pokračovala.
"On a jeho bratři se přišli vyhřívat v záři tvé moudrosti a moci... odevzdat se tvé vůli a přísahat ti věrnost. Jsou velmi nezdolní a vytrvalí, když mají cíl. Pak je nic nezastaví. Nemohl sis přát lepší spojence."

Zlatovlasý elfí princ se zastavil před mohutnou postavou půldémona a vzhlédl k němu zcela bez bázně. Jistě, aura jeho moci byla ohromující... cítil z něj tíhu věků, ale i nějakou tajenou hořkost. Poznal význam některých symbolů z jeho tetování a vzpomněl si na to, co se o něm vyprávělo po generace mezi elfy. To z jeho rukou dostal Dath'Remar Sunstrider kdysi jiskru naděje, kterou zažehl Sluneční Studnu... a zpečetil tak osudy mnohých.
Do svých prvních slov vložil veškerou naději, která mu zbývala.

"Lorde Illidane, lady Vashj nám slíbila lék. Doufali jsme, že nás dokážeš vysvobodit ze závislosti na magii, která nás pomalu zabíjí od chvíle, co byla zničena Sluneční Studna a s ní i Quel'Thalas."
Illidan mlčel a stiskl zjizvené rty, pak promluvil.
"Lék...," půldémon smutně obrátil slepou tvář k náze, jejíž oči rudě a zlatě zářily netajeným obdivem k němu. Zatvářil se, jako by zvažoval její skutečný potenciál a motivaci, pak se ale obrátil zpět k elfímu princi.
"Na prázdnotu ve vašich srdcích neexistuje lék, mladý Kael'thasi. Vzdálili jste se od druhé Studny, kterou jsem vytvořil na Hyjal, vaše spojení s ní se přetrhalo a vaše těla se změnila... již ji nedokážete použít, i kdyby to ti, co se prohlásili jejím Strážci, dovolili. Možná, že se změnili, když přišli o dar nesmrtelnosti, který s ní byl spojený... ale mé každé jednání s Maiev a Tyrande mne spíše přesvědčilo o opaku.
Pochopil jsem, že Dath'Remar před věky nakonec použil můj dar, aby zaplnil prázdné místo, které ve vás zůstalo po ztrátě Studny Věčnosti. Jenže tak vás navěky spojil s tím, co stvořil, co vás chránilo a sytilo. Můžete najít nové zdroje, můžete zkusit stvořit novou Studnu jinde... ale stále jste spoutáni s tou původní, jejíž moc proudila vašimi žilami spolu s vaší krví. A teď se jí nedostává.
Vaše nemoc je smrtelná jen pro ty, kteří již byli slabí a nebo zranitelní. Silní a zdraví ji přežijí, ale budou strádat a trpět.
Nedá se vyléčit. Lze ji jen nasytit a tak posílit tělo i duši do stavu zdraví, jaký jste znali, dokud jste měli Studnu a Quel'Thalas.
Tví lidé prokázali neuvěřitelnou houževnatost, když hladu po magii dokázali vzdorovat tak dlouho. Tvrdošíjnost hodnou obdivu, se kterou překonali tolik nesnází," jak mluvil, obrátil tvář k zástupu krvavých elfů, kteří čekali na svého prince opodál.
"Obávám se, že cesta, která zocelila naše mysli a těla, zatvrdila i naše srdce. Víme, že se dočkáme pomoci jen sami z vlastních řad, lidé a jejich aliance nás opakovaně zklamali a zradili. Takže... říkáš, že pro nás není léku?" Kael'thasův melodický hlas náhle zazněl chraplavě.
Tolik krve, tolik boje a zkázy, tak dlouhá cesta... k ničemu?

"Ne. Jsou léky, které hlad utiší, ale nikdy ho nevyléčí. Stejně tak jako nepřestanete potřebovat vzduch k dýchání.
Ale pokud se přidáš se svým národem ke mně, dám vám tolik magie, že navěky nasytíte hlad svůj i vašich dalších pokolení. Naučím vás, jak si arkánu vzít z okolí, z předmětů i bytostí. Budete opět neporazitelní."
"Dost magie i pro budoucí pokolení? Možnost soustředit se na něco jiného, než na bolest a prázdnotu... znovu tvořit, experimentovat a vzkvétat? Pak nebudu váhat další vteřinu a slíbím ti věrnost svou i svého lidu, můj pane Illidane," řekl elfí princ zapáleně a bez zaváhání.
Půldémon se pomalu usmál.
"Začnu ihned s vaším učením. Na oplátku budu ale chtít, abyste mi pomohli ovládnout Outland, svrhnout jeho samozvaného pána a dobýt jeho Černou Citadelu. Nebude to snadný boj."
"Snadné vítězství pro sin'dorei nic neváží. Naučili jsme se, že co nestojí krev a bolest, nemá pro nás cenu. Ani bych to bez těžkého boje nechtěl," Kael'thas se Illidanovi s úsměvem lehce poklonil, pak se otočil a vrátil ke svým jednotkám, aby jim sdělil ty radostné zprávy.
Půl-démon je naučí brát si magii z okolí tak, aby již nikdy neměli hlad. Jejich hledání bylo u konce.

Illidan držel svou slepou tvář ještě dlouhou dobu otočenou směrem, kterým mladý elf odešel.
Tihle sin'dorei byli tvrdošíjnější, než většina jiných poskoků, které kdy měl. Možná až příliš tvrdošíjní... možná by je neměl podcenit... možná by je měl pečlivě hlídat. Koneckonců to bylo Dath'Remarovo sémě a jeho pověstná paličatost a pýcha se už tehdy rovnala jen tvrdohlavosti a ješitnosti Illidana Stormrage.
Té noci se v drenejské osadě kolem elfích stanů tančilo a hodovalo až do rudého svítání.
Díval se na ně z výšky jednoho z útesů a v ruce mnul zlatooranžový kvítek, který mu zbyl jako upomínka dob, jež se už nikdy neměly vrátit.

"Pane, ztratili jsme dva oddíly kvůli jejich pekelným strojům a infernálům! Nyní je brána kryta příliš velkým množstvím démonů, frontální útok nás může stát vše!" Kael'thas si otřel rukávem sametové róby z tváře pot a krev a vyslal nad jednotky nepřítele jednoho ze svých fénixů.
Sledoval zářícíma očima, které zde v pustinách Outlandu postupně dostávaly zelený neonový nádech, jak magické stvoření z čirého ohně zapálilo hned několik řad démonů, kteří bránili prostor před branami Černé Citadely. Přesunuli se tam jen pár okamžiků poté, co střely z orkských strojů doslova rozstřílely první dva útočné oddíly elfů na krvavé cáry.
Ti, co to přežili, budou zmrzačeni do konce života.
"Démonů se neobávej, Kaeli, za čas ti budou říkat pane!" Illidanův smích zněl některým z elfů přinejmenším šíleně, ale princi jako by vlil nové odhodlání do žil.
"Jsme sin'dorei! Každý by měl zatraceně dobře vědět, že pomsta bude naše! Přidají se k nám, nebo nám půjdou z cesty... protože jinak je rozdrtíme!" Kael učinil několik gest na své poručíky a přivolal fénixe zpět.
"Ten tlustý vepř zpohodlněl a je příliš spokojený sám se sebou, pohleďte," Illidan na okamžik zadržel elfy, když se na jednom z nejvyšších ochozů černé citadely objevila otylá postava pána pekel, Magtheridona.
Namířil svým oboustranným kopím na půldémona, elfího prince a Akamu. Jeho hlas, zesílený magií, se donesl až dolů k nim.
"Tihle nafoukanci jsou jen otravný hmyz! Nic než marně bzučící komáři! Magtheridonově moci se nelze vzpírat, jen JÁ jsem pánem Outlandu! Ti co o tom, pochybují, budou brzy litovat své bláhovosti, až z nich vymačkám poslední slzu a poslední kapku krve!"
Pán pekel kývl na statného démona po svém boku a sukubu ozbrojenou bičem. Oba se mu poklonili a následovali ho do síní Černé Citadely. Za nimi se celá horní část Citadely neprodyšně uzavřela.

"To jsou naše první dva cíle. Pán bolesti a Paní utrpení," zamumlal Illidan, "on sám je moc pohodlný, aby bojoval v první linii. Magtheridon se prostě zavře ve své trucovně a ti dva od ní mají klíče. Bude čekat, že si s námi poradí jeho poskoci, aniž by hnul pařátem... a dál hnít ve svém trůnním sále a ukájet se svou dokonalostí. Ten hlučný parchant se nikdy nemůže rovnat naší vychytralosti a ani síle naší vůle!"
"Možná známe cestu k vyřazení těch válečných strojů a automatických obran Citadely, lorde Illidane," promluvil staršina Akama, "použijeme stínovou magii a dáme vám signál, kdy bude vhodné zaútočit čelně na bránu bez dalších zbytečných ztrát," odmlčel se, nabral zhluboka dech a po chvíli pokračoval silnějším hlasem:
"My, draenei, jsme s orky a jejich démonickými pány bojovali po celé generace až na pokraj vyhlazení. Nyní ukončíme jejich kletbu navždy a získáme konečně zpět náš domov! Jsme vaši do posledního dechu, lorde Illidane!"
"Jak jsem slíbil, tví lidé dostanou svou pomstu, Akamo. Než noc skončí, budeme pomstou všichni opilí. Kaeli - vydej nový rozkaz k útoku.
Hodina hněvu udeřila!" Illidan pobídl elfího prince a kývl na draenejského staršinu.
Kael'thas se zastavil po jeho boku a tvář mu plála nadšením z bitvy.
"Toto bude slavná bitva, pane. I když nás jeho síly dalece přečíslují, tví bojovníci jsou připraveni bojovat do samotného konce. Za Quel'Thalas! Sláva sin'dorei!" vykřikl a pozvedl obnovený Felo'melorn vysoko nad svou zlatovlasou hlavu.
"Jsem potěšen zápalem a horlivostí tvého lidu, mladý Kaeli. Jejich duše a moc byly zoceleny v této drsné pustině. Jejich odvaha samotná by stačila, aby srazili toho tlustého démona zpět do Netheru," Illidan se široce usmál, roztáhl křídla a vznesl se do výše.
Princ Sunstrider, potěšen tou chválou, pobídl mocným hlasem své jednotky k další ofenzívě.

Ne všichni ale sdíleli to nadšení pro hrdinnou smrt v boji, ne všichni ctili Princovu potřebu dokazovat Illidanovi, že posíleným sin'dorei nic neodolá a nic je nezastaví. Někteří pochybovali a váhali.
"Oh zatraceně, já věděl, že chci jít raději s Vashj," povzdechl si Vael'thas a podržel dragonhawka vedle Theraldise, který už opět stál stranou z dosahu všech střel a kouzel a přemýšlel.
"Raději by ses plazil spletitými tunely plnými vody, slizu, parazitů a kdo ví čeho dalšího, než dělal živý terč pro válečné stroje zde u brány?" Theraldis ho kupodivu okamžitě vzal na vědomí a odpověděl mu trochu cynickým tónem, pak si ho přeměřil od hlavy ke třmenům postroje, ve kterých měl zapřené nohy, a zase zpět až k přílbě.
"No, na konci těch tunelů má být prý kardinální kousek sayaad. Víš, četl jsem o nich nějaké zakázané svitky a-"
"Mám věřit tomu, že se chceš dozvědět více o boji proti démonům tím, že vložíš svůj zrak, potažmo ruku nebo jazyk... na korzet královny sukub?" Theraldisův hlas zněl sice chladně, ale zacukal se mu jeden koutek rtů a prozradil tak jeho pobavení.
"Povídají, že má Paní utrpení ve své komnatě tu největší sbírku mučidel a disciplinárních klecí ve vesmíru," povzdechl si Vael'thas zasněně a zároveň zklamaně.
"A já bláhově věřil, že tam Vashj a její královská garda jdou pro druhý Stínový klíč k Magtheridonově vnitřní svatyni," Theraldis si odkašlal.

Když se pohledem vrátil od brány Černé citadely a bitvy, která zuřila u jejích bran, k Vael'thasovi, v jeho očích byla jiskra, kterou mladší elf neviděl rád.
Obvykle znamenala, že má magistr Silversun nápad, který se ostatním nebude líbit.
"Začínám mít pocit, že je dobře, že tentokrát sestřička měla rozum a zůstala se zraněnými v táboře u poslední dimenzní brány, co jsme zavírali. Bylo to úžasné místo, jak se to jen jmenovalo... hmm, Nagrand," přešel očima praskliny v zemi všude kolem, ze kterých občas vyšlehly zelené plameny felu, "ano, mnohem zdravější místo, než tohle."
Theraldis přešel zmínku o Isiel bez mrknutí oka.
"Pověz mi, Vaeli, tvrdil jsi, že jsi už kradl válečné stroje Pohromy a dokonce i orkský katapult, je to tak?"
"Zníš, jako bys měl plán," odvětil Vael'thas neochotně, "a ano. Umím ukrást orkský katapult."
"Dobře, nech dragonhawka tady a pojď se mnou. Sešlu na nás neviditelnost, a pak zkusíme jeden teleport. Všiml jsem si jejich záložní zbrojnice. Jen netuším, co vše je uvnitř. Bylo by ale fér použít proti Magtheridonovi jeho vlastní zbraně."
"Belore, ctný magistr Silversun mne nabádá ke krádeži," Vael'thas ladně seskočil, pohladil Fawkese po zobáku a nechal u jeho sedla kopí, ozbrojil se jen krátkou sekerou, "no tak fajn. Jdeme vykrást garáž Pána pekel. Vážně, proč mne nevzali do oddílu lady Vashj? Nabízel jsem se jako dobrovolník. Klidně bych i dělal nosiče..."


Prorazili bránu orkské zbrojnice pozadu. Praskot dřeva dokonale zanikl v řevu a zvuku explozí od brány Citadely. Magistr Silversun se zuby nehty držel boční podpěry demolisheru, ale v prudké zatáčce zavlál nohama do prostoru téměř ve vodorovné poloze. Orkský stroj se nakonec vrátil na všechna kola s dopadem, po kterém se země kolem otřásla a popraskala.
Theraldis na Vael'thase upřel vražedný pohled, ale mladší elf jen pokrčil rameny.
"No co je? Ptal ses, jestli to umím ukrást. Ne, jestli to umím řídit!"
"Pak by bylo záhodno dát tam konečně jiný, než zpětný chod. Ale to je jen nápad," stačil Theraldis říci, než zádí zbořili vyskládané bedny a soudky se symboly hordy. Několik jich dopadlo i na palubu jejich katapultu.
"Právě jsem si zlomil nehet!" Theraldis se narovnal a zaujal mnohem ladnější pózu u nádrží phlogistonu. Zaměřil se na ně, od jeho dlaní vzplanuly zářivé plameny a po chvilce inkantací začaly kotle horkého oleje bublat.
"Pokus se v nejbližších pár vteřinách nenabourat, nebo odpálíme sami sebe," křikl přes žhavou kapalinu na Vaela.
"Belore, to je nějaký upgrade? My máme katapult se zápalnými střelami?" Vael'thas se otočil od kniplu, ale zároveň tím nechtíc strhl řízení do strany. Oba katapulty na zádi demolisheru uvolnily simultánně své plamenné nálože a mrštily je vysoko do vzduchu, kde v kouři z okolních požárů téměř okamžitě zmizely elfům z očí.
"Šlápni na to! Zatraceně, šlápni na to, nebo to máme na hlavě!" zařval Theraldis beze stopy své obvyklé sebekontroly.
Nemusel to říkat dvakrát, Vael'thas na to šlápl.

Konečně se mu podařilo zprovoznit i směr pohybu "vpřed", a tak to se vší slávou a velkým praskáním napálil hradlicí demolisheru přímo do nejbližší zdi. Válečný stroj jí ovšem prošel jako nůž máslem a ani nezpomalil, bylo jedno, kolik sprostých slov u toho jeho elfí posádka řekla.
Oba si kryli předloktími hlavy proti padající sutí... takže katapult chvíli neřídil nikdo.
Nechutné křupnutí a zamlaskání, které následovalo, jen co se vynořili na druhé straně zdi, se prostě dalo čekat. Doufali, že to alespoň nebyly jednotky spojenců.
Oba naráz se vrhli k páce brzdy, aby za ni zatáhli a stroj zastavili, což se nakonec podařilo, i když u toho páku zlomili.
Theraldis se prchavě pousmál a dvorně ji Vael'thasovi přenechal, pak se rozhlédl kolem.

Usazující se prach jim ukázal omráčené elfí magistry a nevěřícího prince Sunstridera, jak se zvedají ze země a hasí jeden druhého od pekelných plamenů.
Princův výmluvný výraz směřoval od demolisheru k něčemu v jeho stopách. Vael'thas se ohlédl a trochu uskočil leknutím.
Krvavá kaše za válečným strojem připomínala druhého z Magtheridonových poručíků, Pána bolesti. Jestli u sebe měl mít nějaký klíč, najít ho v té tkáni bude práce na pár hodin.
Theraldis obratně seskočil z katapultu, upravil si róbu a marně se pokusil z ní oprášit kusy omítky.
"Výsosti," poklonil se hluboce, zatímco to vypadalo, že Kael'thas ještě stále nevěřícně hledá slova.
"Pozor, reinkarnuje se," ozval se varovně Vael a napřáhl proti krvavé kaši za katapultem zlomenou páku brzdy, jako by to snad byla zbraň.

Obrovská rohatá bytost se skutečně začala zvedat z krvavé masy a kaluže zelené tekutiny a nabývat původního tvaru. Roztáhla křídla a drápy, zařvala...
... a pak na ni ze vzduchu dopadly zatoulané phlogistonové nálože a proměnily ji ve vřískající a syčící pochodeň z masa.
Zdolat Magtheridonova pobočníka pak bylo otázkou pár primitivních kouzel.

"Příště řídím já," řekl Theraldis suše Vael'thasovi, když konečně nastala chvilka klidu.
Vael'thas se na něj z katapultu šklebil jako šílenec, obočí opálené a tvář umouněnou od sazí, stejně jako všichni kolem. Jeho oči a zuby v ní skoro strašidelně zářily.
Theraldis mu stiskl ruku a pomohl mu seskočit dolů a Vael si to nepatrné gesto pochvaly zatraceně užil.
"Pánové," Princ Sunstrider se zastavil jen na krok od nich, "máte naše díky. Boj zdaleka není u konce, ale hlašte se o speciální odměnu, jakmile bude po bitvě. Oba," uznale jim kývl hlavou a vykročil za magistry.
Grand magistr Rommath mu podal temný klíč, který nalezl u mrtvého démona.
Zbývalo spojit se s Vashj a Akamou a zaútočit na samotného Pána pekel.

I přes všechen pekelný oheň, i přes řev, který je ohlušil, až některým krvácely uši, i přes déšť kamení, které zapálilo podlahu jeho cenného trůnního sálu, aby vzápětí ožilo a zaútočilo na ně v podobě infernálů...
Magtheridon byl poražen.
Ne ve chvíli, kdy smrt jeho poručíků otevřela dveře jeho svatyně. Jeho porážka byla zpečetěna ve chvíli, kdy se pro ni Illidan rozhodl a spojil se s krvavými elfy.
Nehledě na ztráty, které byly značné, stáli kolem něj, vítězní a pyšní, zatímco mu draenejové nasazovali okovy nabité jejich magií stínu.
"Dopřeješ mi rychlou smrt?" zachrčel Pán pekel k půldémonovi, který je vedl, ale ten se jen štítivě odtáhl.
"Smrt? Všichni víme, že pro vás je to jen jízdenka zpět do Netheru, odkud se po čase vrátíte zpět. Ne. Nehodlám ti dopřát nic tak milosrdného jako smrt. Ještě budeš užitečný... jako nástroj," v Illidanově tónu zazněla dávná domýšlivost z dob, kdy býval vyvoleným na dvoře královny Azshary.
Magtheridon se zacukal v okovech a z jeho ran dál prýštila zeleně zářící černá tekutina.
Rozlévala se po podlaze jeho vlastního trůnního sálu a elfové, draenejové i jeho vlastní zrádní orkové, co se k nim přidali, v ní šlapali, jako by šlo o splašky.
Jeho krev...

"Neznám tě, cizinče, ale tvá moc je obrovská. Jsi agentem Legie? Byl jsi vyslán, abys mne vyzkoušel?" chraplavě půldémona oslovil a ten propukl v hlučný smích.
"Hahahahahaha, nepřišel jsem tě zkoušet, přišel jsem tě nahradit! Jsi relikvie, Magtheridone, duch minulých dob! Budoucnost je má! Od tohoto okamžiku patří Outland a všichni jeho obyvatelé mně a budou se klanět jen mně!" jako by se nedokázal přestat smát.
"Ale já nejsem sám. Plamenná legie ví a přijde... oni si pro tebe přijdou..."
"Nepomůže ti nikdo, zavřeli jsme všechny Ner'zhulovy dimenzní brány. Jsi můj, jako vše a všichni tady."
A pak ho nechal odvézt v řetězech jako nějaký tupý dobytek.
Pro pozdější použití, jak řekl.


"Slyšte mne nyní a třeste se smrtelníci! Jsem váš vládce a pán! Illidan je nyní vaším svrchovaným panovníkem!" hlas půldémona se nesl z teras Černé Citadely dál po zničených pláních a zbytky Magtheridonových orků a démonů před ním pomalu padaly na kolena, zatímco se krvaví elfové a nágy kochali vlastním vítězstvím a počítali ztráty.
Místo, které dobyli, bylo obrovské. Armády, které se jim poklonily, stejně tak.
Zdálo se to téměř neskutečné.
Princ Sunstrider shlížel na pokorné i jásající zástupy a do mysli se mu vkrádala nevítaná myšlenka, jak moc se to liší od toho, nač jej kdysi připravoval jeho uctívaný a všemi milovaný ann'da.
Jednoho dne, až bude sám králem... měly ho zdravit zástupy elfů. Místo toho svůj národ dovedl na tohle cizí a pusté místo a doufal, že zde začne vzkvétat. Co jiného, než naděje, jim totiž zbývalo.
Illidan ponechal své bojovníky jejich hlučnému veselí a odebral se do hlubin Citadely, sám.
Málokdo si v tu slavnou chvíli všiml jeho odchodu.

Vael'thas si ošetřil čerstvou ránou táhnoucí se od čelisti ke krku, a pak konečně našel Theraldise. Magistr Silversun se opíral o zeď ve stínu jedné z teras a tiskl si zelený samet ke krvácejícímu rameni. Trpce se usmíval.
"Něco není v pořádku?" podivil se Vael.
Theraldis se opřel hlavou o zčernalý kámen za sebou a prohlédl si mladšího elfa.
"Tohle místo bylo postaveno na nexu arkánních linií... stejně jako Dalaran, Karazhan a runové kameny Quel'Thalas. Jako samotná Sluneční studna. Necítíš to snad?" povzdechl si, jako by cítil téměř fyzickou bolest z faktu, který zmínil.
Vael se na ten těkavý vjem zkusil soustředit, ale pocítil jen brnění v konečcích prstů a jeho krátké vlasy se zježily, jako by bylo před bouřkou.
"Viděl jsi toho elfa, kterého zachránili z kobek pod Citadelou? Přísahám, že jsem zahlédl, jak mu rudě zazářily oči, když viděl Illidana. Princ Sunstrider si ho vzal... na starost," Vael'thas se poškrábal v krátkém strništi na bradě. Theraldis jen zakroutil hlavou a dál se soustředil na to, co mladší elf nemohl vycítit. Magickou auru místa, které se nacházelo hluboko v síních Citadely pod jejich nohama.
"Ne, ale jakýkoli elf, kterého drželi démoni tolik let v zajetí, by patřil k alianční expedici. Říkají mu Kechi, jen jsem o něm slyšel, neviděl jsem ho. Možná bys s ním měl promluvit a optat se ho na možnost, zda zde nenarazíš i na svou dávno oplakanou matku," dodal trochu kyselejším tónem.
Vael'thas se upřímně vyděsil při té představě.
"U Světla... po ní, Khadgarovi a Vargothovi jsme dosud nenašli ani stopu. Nech jejich duše odpočívat v pokoji, protože, věř mi, nechtěl bys, aby ti mluvila do výchovy tvého dítěte, nebo do toho, jakou cestou se nakonec vydala Isiel."
"Snad se nebojíš moudrých rad, které by ti mohla poskytnout před nastoupenými jednotkami?" opáčil Theraldis pobaveně, pak se ale opět zachmuřil.
"Stále nemohu uvěřit absurditě téhle situace. Nejdříve Illidanovi zabráníme, aby zničil Northrend a s ním našeho nepřítele, který nás stál smrt krále Anasteriana i naší minulosti a konec všeho, co jsme milovali a vzkvétalo v míru po tisíce let... Nemohu z mysli zahnat pomyšlení na to, co by bylo jinak, kdyby tehdy v ruinách Dalaranu Illidan uspěl a dokončil rituál."
"Otcovrah sídlící v Lordaeronu by najednou byl sám, odložený bez užitku tak, jak ho nechala Plamenná legie? Pak by bylo možné vyrvat mu jeho moc z rukou a zbavit tak sever Pohromy provždy," Vael'thas také zvážněl.
"Nejen to. Pohroma by přišla o toho, kdo ji způsobil, kdo ji vymyslel a uskutečnil. Dovedeš si představit ty zástupy nemrtvých... bez hlasu svého pána?" upřel na Vaela své smaragdové oči, ale jako by se díval někam skrze něj, "co kdyby se pak znovu převalili přes celé východní říše jako hejna kobylek? Dobře víme, že je únava, bolest nebo hlad nezastaví."
"Proč nad tou věcí přemýšlíš teď? Nestalo se to, nestane se to. Je to jen voda v řece, zbytečné za ní truchlit, stejně se nikdy nevrátí," Vael zněl rozhněvaně a netrpělivě.


Theraldis jen potřásl zlatou hlavou a sklopil pohled k tělům padlých, která ještě nikdo nestačil pohřbít.
"Takže Illidan utíká před svým Pánem Kil'jaedenem, který stvořil toho, co stvořil Pohromu, která proměnila náš domov v prach a popel. A má za to, že se před ním schová ve světě, který Plamenná legie už kdysi ovládla.
Již před dávnými věky kaldorei varovali, že samotná existence silných zdrojů arkánní magie dříve či později přiláká démony jako med láká vosy... stejně tak jako se stalo poprvé. A stalo se to znovu. Sluneční studna byla zničena. Ohně na Hyjal ještě neuhasly, ale byla to tamější Studna, po které Archimonde šel."
"Asi nechápu, kam tím míříš," zamračil se Vael otráveně.
"Mířím...," Theraldis se dál díval na kameny pod svýma nohama a na krev, která na nich zasychala, "mluvím o tom, že nám Illidan nemůže poskytnout silný, stabilní a nevyčerpatelný zdroj magie, jaký slíbil, aniž by to opět přilákalo Legii. Strávili jsme staletí budováním obran, které Studnu maskovaly. Runové kameny. Ban'dinoriel... bylo to k ničemu. Nakonec o nás věděli a přišli si pro ni."
"Oh, zatraceně, neříkej mi, že se tady teď sesypeš! Je na čase slavit a ne truchlit! Zajdeme za Isiel a opijeme se, já si vezmu medovinu i za ni, protože ona teď pít nemůže...," Vael'thas se vrátil k zlatovlasému magistrovi, jehož tvář byla stále bledá a vážná.
"Nechápeš mne," Theraldis spustil ruku se zakrváceným sametem ze zraněného ramene a zadíval se na něj.
"Podle příběhů starších tehdy Illidan ukradl sedm flakónků s vodou ze Studny Věčnosti. Tři použil na Hyjal. Jednu dostal Dath'Remar a s její pomocí stvořil náš milovaný a uctívaný pramen Slunce. A kde jsou zbylé tři?" odlepil se ode zdi a pomalu vykročil zpět k místu, kde se utábořili slavící elfové. Snad doufal najít léčitele.
"Dost pochybuji, že by mu Maiev neprohledala kapsy a tělní dutiny pokaždé, když ho zatýkala," odfrkl si Vael a následoval ho. Jenže pak to pocítil také, i když jeho vnímání magických aur nebylo tak ostré a přesné jako smysly cvičeného magistra.


Jako by jím samotným projelo teplo a vzápětí mráz, jako by na okamžik přimrzl k zemi uprostřed kroku. Theraldis se otočil se smutným úsměvem.
"O tom přesně jsem hovořil," ukázal rukou někam pod jejich nohy. Okny nejnižších pater Citadely na okamžik zazářilo bílé a fialové světlo.
Bylo to, jako by stáli poblíž Sluneční studny v dobách, kdy nebyla zkažená. Již tehdy to bylo příliš pro ty slabší. Jenže jako by jim tahle energie, i když o ní věděli, zůstala uzamčená. Kdokoli po ní sáhl ve své mysli, narazil na blok, který nešlo obejít ani prolomit.
"Asi máme odpověď na to, jestli u sebe ještě měl nějakou vodu ze Studny Věčnosti," sykl Theraldis, odvrátil se a přidal do kroku, "i na to, jak brzy nás znovu najde Plamenná Legie."

Nakonec měli sotva hodinu, než se temná obloha nad Karabor zamračila, začala hořet a sestoupila z ní spektrální podoba Kil'jaedena, Illidanova pána. Vysmál se pokořenému půldémonovi za jeho neschopnost a dvojí selhání při plnění úkolu... i za jeho drzost si myslet, že by se kdy mohl skrýt před trestem a mocí Legie. Dal mu poslední šanci zachránit sám sebe, než ho zabije a nechá si jeho duši jako hračku, která bude čelit jeho věčnému hněvu den za dnem.
Zničit northrendský Ledový trůn a v něm spícího Krále Lichů.
Pokořený Illidan si máločeho cenil více, než svého vlastního života.
Shromáždil opět krvavé elfy a nágy a vydal rozkaz k přípravě tažení na sever Azerothu.

"Nikdy jsi nebyla krásnější," Theraldis vydechl očarovaně před stanem, ze kterého vyšla v doprovodu magistra Aethase a Lana'thel, s něžným úsměvem si prohlédl její postavu v bílé krajce, pak poklekl, aby pohladil její klenoucí se bříško a vtiskl na něj polibek. Aethas a Lana'thel se zastavili kousek stranou a na rtech jim hrály úsměvy, kterých si možná ani sami nebyli vědomi.
Isiel si povzdechla a položila mu ruku na hlavu, kterou dnes zdobila čelenka se smaragdy, pak ho pohladila po dlouhých vlasech.
"Myslela jsem, že nosívá smůlu vidět nevěstu před obřadem," namítla Lana'thel, "ale co horšího by se ještě mohlo stát. Jen je to dost nešťastně zvolená doba, magistře Silversun, sotva za pár hodin se máme hlásit u portálu v plné polní."
"Jsem si jist, že ohledně svatební noci tenhle šťastný pár nepromeškal nic za roky, co je vídám spolu," poznamenal Aethas úsměvně, ale beze stopy sarkasmu. Sledoval Theraldisovo něžné gesto vůči nevěstě a jeho úsměv se prohloubil.
"Snad ho ty vzpomínky zahřejí na ledových pláních Northrendu," Lana'thel na okamžik sevřela ruku na jílci legendárního meče u svého boku, "některé z nás bude tam hřát jen myšlenka na pomstu..."
"Pst. Slova o válce sem dnes nepatří," Aethas na ni káravě pohlédl, pak oslovil dvojici.

Isiel s věnečkem z divokých květin a zralých jahod z Nagrandu se skláněla nad Theraldisem, objímala jeho hlavu a její rozpuštěné vlasy ho skoro celého zakryly jako závoj. Téměř mu bylo líto je vyrušit, ale čas se krátil.
"Připraveni? Princ Sunstrider čeká s ostatními u vodopádů na severu, aby vedl váš obřad, jak slíbil. Přenesu nás k němu."
Isiel kývla a ustoupila, Theraldis se narovnal a vzal ji za ruku.
Aethas učinil nacvičené gesto pro transmutaci prostoru a krajina s malým elfím táborem se jim rozmlžila před očima, vzápětí se stíny a barvy zaostřily do podoby grandiózního vodopádu spadajícího z Trůnu elementů do hlubin jezera.
Octli se na ostrově, kde u staré kamenné brány šamanského chrámu čekal sám Princ Sunstrider spolu s dalšími ze svého doprovodu, kteří její okolí ozdobili květy, jejichž semínka s sebou někteří nesli již od chvíle, kdy upouštěli Quel'Thalas.

"Stále to nechápu," šeptala tiše Theraldisovi, "jak si princ našel čas na obřad pro dva z jeho zástupu, když se chystá na dobývání Ledové Koruny?"
"Bylo to moje speciální přání, na které jsem měl nárok za... úspěch v boji," Theraldis trochu zaváhal, než vyslovil ten popis svého a Vaelova šíleného kousku. Zvedl ke rtům její ručku a políbil ji, zadíval se jí do očí a vložil do toho pohledu všechen svůj pověstný šarm.
Povzdechla si, pochopila, že víc z něj nedostane.
"Také netuším, proč zde není Vael'thas. Nikdy bych nemyslela, že si tohle nechá ujít. Taková možnost tropit si z tebe žerty, aniž by ses mohl bránit," rozhlédla se po čekajících elfech, ke kterým ji Theraldis vedl, jako by snad byla jejich královna.
Magistr Silversun si jemně odkašlal.
"No... Vael měl také nárok na zvláštní odměnu..."
Ucítil, jak zaváhala uprostřed kroku, a stiskl její ruku pevněji.
"Přál si zalétat... eechm... povozit se na Al'arovi," Theraldis měl zatraceně co dělat, aby to vyslovil aniž by dostal záchvat smíchu, "snad neskončil v lazaretu."

Její mlčení ho dost znervózňovalo, doufal, že ji zbrklost jejího paličatého bratra nezranila.
Konečně stanuli přímo v kamenné bráně před samotným Princem, který se na oba vlídně usmíval. V hluboké úctě před ním poklekli a on začal dojemně hovořit o naději a budoucnosti, kterou donedávna sin'dorei neměli... o naději a budoucnosti, kterou symbolizuje i jejich svatební obřad.
Povšiml si, že se Isielina ruka na té jeho chvěje v pravidelných intervalech a s obavou se jí zadíval ze strany do tváře.
Neplakala, jak se obával. Bojovala se záchvatem smíchu.
"Lásko?" zašeptal zmateně a ona na něj upřela rozzářené oči.
"Nic se neděje," odvětila také šeptem, "jen jsem právě po desítkách let prohrála svou sázku se Satherou."



"Kurýrko Snow... kurýrko Silversun," Princův melodický hlas ji přiměl otočit se od Theraldise a přátel, kteří jim přáli štěstí.
"Výsosti," hluboce se poklonila, ale Kael'thas ji zadržel a přiměl se narovnat.
"Ani netušíte, jak moc mi trhá srdce, že se nedočkám tance s nevěstou. Ale víte, že jsme se zavázali našemu spojenci a pánovi pomoci v boji. Sice vám odvedu novomanžela, ale po konci tažení snad konečně nastane doba, kdy si na společný tanec najdeme čas. Pokusím se vám Theraldise vrátit, než se mu narodí dědic," svlékl hedvábnou rukavici zdobenou zlatým znakem fénixe a vzal její ruku do své, pak ji otočil dlaní nahoru.
"Už jste se dohodli, jak se dítě bude jmenovat?" usmál se a ona jen rozpačitě zakroutila hlavou.
"Váš otec byl skvělý mág a dlouhověký přítel Silvermoon i Kirin Tor, Isiel. Co ho pojmenovat po něm... tedy, pokud to bude chlapec?"
"To je... krásný nápad, Výsosti, děkuji," znejistěla ještě víc, když jí do dlaně položil malý sametový váček.
"Budu rád, když se dnes vrátíte do bezpečí Vznešeného Domova spolu s Rommathem a Aethasem, isiel. Grand Magistr bude učit náš lid nakládat s magií podle lekcí lorda Illidana a Aethas má za úkol po obnově města vyhledat nové spojence a být k ruce Lor'themarovi. Zde v Outlandu ponechám jen techniky a arkanisty, kteří si přejí prohloubit své vědomosti. Vrátíme se sem, až dobudeme Ledovou Korunu."
"Já... ano, jistě, Výsosti. Theraldis si také přál, abych doprovodila Rommatha zpět a nezůstávala zde."
"Je mi líto, že musím zkrátit váš krásný den, ale pomalu bude čas se rozloučit. Přijměte toto jako dar, Isiel. Je to jedna z věcí, které mi zbyly po matce, jedna z těch, které s jejím rodem putovaly z Kalimdoru. Semínko alor'el, milencova lístku, rostliny, která prý za dob první Studny rostla běžně a nyní je vzácná i mezi našimi nočními bratranci.
Matka mi vyprávěla, že i když rostlina vyroste pro každého, kdo by ji zasadil, rozkvete jen páru, který se doopravdy miluje. Nemyslím, že bych ji od dob, co padl Silvermoon, chtěl někdy zasadit, ale mám plnou důvěru ve vás a vašeho ješitného magistra.
Nebylo by krásné, kdyby alor'el nakonec vykvetla v Quel'Thalas, až se do něj vrátí věčné jaro?"
Ten dar byl tak vzácný, že se nezmohla na slovo, i když si ho ani na okamžik nepřipadala hodna.
Sevřela dlaň a přitiskla ji k srdci, zatímco se k ní Princ sklonil a políbil ji na čelo, zašeptal slova požehnání.
Theraldis ji během jeho slov objal kolem ramen, pak se Kael'thasovi také poklonil.
"Je na čase se rozloučit," řekl Princ smutně, pak vykročil pryč.


Isiel se obrátila v jeho náruči a přitiskla mu čelo k rameni, zatímco ji pohladil po vlasech.
"Pamatuješ, když jsem ti ukazoval hvězdy nad Quel'Danas? Každý večer se budu dívat na tu naši. Kdyby se cokoli stalo, počkám u ní na tebe," zašeptal, protože cítil, že se rozplakala. Pevněji ji objal a přitiskl jí rty do vlasů.
"To přesně teď potřebovala slyšet," zhodnotil Vael'thas jeho slova a shrnul si letecké brýle dozadu nad čelo.
"Ah, tak přece jen se ti podařilo přistát a neuhořet? Přelet ohnivého dravce během svatebního slibu byl doopravdy dech beroucí.
Pohled, který já a nikdo z přítomných patrně nikdy nezapomeneme...
Jen jsem se na okamžik bál, že ho neudržíš, aby nepřistál na hlavě svému milovanému pánovi," Theraldis se zazubil na zaprášeného švagra a ten mu úsměv oplatil.
"Hej, měl jsem co dělat, když zmerčil Prince. Málem začal kroužit a hnízdit, jsem ale zkušený pilot. Ale už jsou zase spolu, podívej," ukázal k místu na kraji ostrova, kde Princ téměř mateřsky kontroloval snad každé Al'arovo pírko.
"Jen mne mrzí, že jsem nestihl tu část obřadu, kdy se ptají, jestli má někdo námitky proti svatbě.
Protože podle té Aegwyniny věštby si prý Isi měla vzít prince. To abys trochu zapracoval na kariérním postupu."
"Vaeli!" elfka se konečně otočila a zamračila se na něj z Theraldisovy náruče, rychle si otřela oči dlaní.
"Ale jsem tu, i když jsem tě nevedl k oltáři. Přijměte oba mé blahopřání. Stejně tak přání lásky, zdraví a spousty bratříčků a sestřiček pro ten váš rodinný poklad. Nicméně je tu slib, který musím učinit, jinak můj duch nikdy nedojde pokoje: ano, dám na Theraldise pozor. Ochráním tvého miláčka třeba vlastním životem, protože raději budu čelit sněhům Northrendu a smrduté Pohromě, než tvému hněvu a výčitkám, sestřičko. Stačí?" usmál se na elfku.
"Počkat, ty jdeš na sever také?" zarazil se Theraldis a Vael'thas si založil ruce na prsou a veledůležitě kývl.


"Slunce pomáhej nám všem. A to jsem doufal, že se tam budu starat jen o svůj vlastní zadek. Neměj strach, Isiel, slibuji ti, že se o toho zmetka postarám za každou cenu, i proti jeho vůli. Ještě jsem ale chtěl, abys pro mne udělala něco v Silvermoon, ihned, jak se tam vrátíte. Vyhledáš elfa jménem Kredis a ukážeš mu prsten, který jsem ti dnes dal, ano?"
"Dáváš mi úkoly, abych nestačila být smutná?"
"Nebudeš smutná, dokud jsem tady. Je nějaká šance, že budeš mít do mého návratu cestu do Dalaranu za sestrami?" prsty jí něžně otíral mokré tváře a ona kývla.
"Pokud bude možnost vyhnout se tomu fanatickému maršálovi, pak ano."
"Všiml jsem si při poslední návštěvě, že dřív, než obnovili samotnou Citadelu, dali si Kirin Tor práci s Fontánou přání. Možná bys za mne do ní hodila mou minci pro štěstí? Když hezky poprosím?"
"A pak, že velký magistr není pověrčivý," Vael'thas se dal do smíchu, "pujč mi také na chvíli nevěstu."
"Samozřejmě, ale pak je až do odjezdu jen moje. A nesnaž se z ní tahat rozumy o mé sbírce," neochotně elfku pustil a Vael'thas ji se širokým úsměvem stiskl v náruči.
"Opatruj sebe i prcka.  A slib mi, že půjdu za kmotra," zašeptal jí ze strany do ouška a ona s utrápeným úsměvem kývla.
Pak se sklonil, pohladil ji po bříšku a dodal: "A až trochu povyrosteš, naučím tě, jak deaktivovat arkánního golema a jak nejlíp rozsekat nemrtváka. A k čemu všemu je dobrá neviditelnost."
"Vaeli," rozesmála se a trochu ho odstrčila, "v žádném případě ti to dítě nesvěřím, dokud se nenaučí manový štít a zpomalení pádu."
"Ale no tak," bezmocně rozhodil rukama, "víš, kolikrát jsem spadl já, i na hlavu? A nechalo to na mně snad nějaké následky? Ne. Opovaž se to komentovat, Theraldisi," zavrčel stranou, pak svou sestru políbil na obě tváře.
"Hodně štěstí a opatruj sebe i jeho, Vaeli," zašeptala a on s jiskrami v očích kývl.
"Já teď půjdu... a budu... ehm, počkám u portálu," ukázal palcem přes rameno, když se Theraldis začal tvářit netrpělivě a očima mu naznačovat, aby padal pryč.

Isiel ztěžka vydechla a zadívala se na Theraldise, který se natáhl a uloupil z jejího věnečku jednu jahodu. Polovinu jí ukousl a druhou jí vložil do úst, pak ji cvrnkl do nosu a dlouho si ji prohlížel, jako by si její podobu vrýval do paměti.
"Víš, že mi budeš dlužit svatební noc? Já jen, abys nepočítala, že na to v Northrendu zapomenu," prohlásil s tím dávným frajerským tónem magistra, kterému nikdo nedokázal říci "ne".
"Miluji tě," dostala ze sebe plačtivě, když konečně spolkla ten kousek jahody, který ji pro slzy tlačil v krku jako by měl ostny.
"Slyšel jsem dobře?" sklonil k ní tvář, jako by nevěřil.
"Miluji tě, Theraldisi," zopakovala a rozbrečela se.
Popadl ji do náruče a zamumlal.
"Tak teď už klidně můžu umřít. Já miluji tebe, Isiel Silversun. Vrátil bych se pro tebe i z pekel. Opatruj mé dítě a mou lásku, než se znovu shledáme," vtiskl jí na rty horký polibek, pak se sklonil, aby ještě jednou přitiskl tvář k jejímu bříšku.
A pak byl on i celá elfí armáda pryč.
I slunce Nagrandu jako by v tu chvíli začalo chladnout.

Zaprvé se omlouvám za zpoždění... ale vy víte...
Některé věci použité v povídkách se zakládají jen na spekulacích. Ze sedmi Vials of Eternity je známý jen osud šesti (3 na Hyjal, 1 na Sluneční Studnu v Quel'Thalas, po jedné dostali později Kael a Vashj, od nichž je dobrodruzi donesli Soridormi do Caverns of Time). O tom, kdy a jak byla použita sedmá a zda vůbec, se vždy jen spekulovalo. Podle lore z Pandarie ale v hlubinách Black Temple existoval silný zdroj arkány srovnatelný se Studnou věčnosti na Hyjalu, který umožnil Illidanovi zavázat do svých služeb řadu démonů a "očistit" je tak od vlivu a magie Plamenné legie. Dohadovalo se, že právě toto byl zdroj, kterým chtěl zasytit hlad po magii krvavých elfů - proč se tak nakonec nestalo možná souvisí s tím, že cítil Kael'thasovu zradu, zvláště v době, kdy Akama a jeho draenejové úmyslně provokovali spory mezi Black Temple a Tempest Keep (vyslání dobrodruhů převlečených za Illidanovy sluhy, aby zabili Kaelova milovaného Al'ara v TK, Kael'thasova pomsta a sabotování Illidari atd.)


Pozice Černé Citadely z w3 byla v Hellfire, nicméně měla mít schody a systém kanalizace, který odpovídá Black Temple v Shadow Moon, Blizz také oficiálně potvrdil, že se jedná o BT.
Akamovi drenejové z w3 jsou vlastně to, co ve WoW známe jako Broken Ones - proto nepoužívali magii světla ale stínu a měli jejich model, jiný, než jaký dostali v Burning Crusade hratelní draenei.
Orkské demolishery se do wow dostaly až v expanzi WotLK, do té doby byly v BG i na mapě viditelné jen běžné katapulty.

„Hej! Hej! Vstávej!“ volal pisklavý hlásek. Cleese nabral znovu vědomí, a ještě než otevřel oči, promnul si velkou bouli na spánku.
„Hej!“ nenechal se odbýt hlásek. „Seš v cajku?“ Will otevřel oči a zjistil, že je neozbrojený a zavřený v rezavé kleci zavěšené asi tři metry nad zemí na řetězu, který byl upevněný ve skále. Celé to vězení v podstatě byla jen velká jeskyně. Cleese se otočil za hláskem. Spatřil ani ne metr vysokého zeleného mužíčka s dlouhýma ušima, modrým mohawkem a v titěrné černé kožené vestě. Visel na podobném řetězu, jako Cleese, ale s tím rozdílem, že jeho žádná klec nedržela. Defiasové ho prostě pověsili za nohy.
„Che ché, seš živej!“ zajásal goblin. „Takže mi můžeš pomoct zdrhnout!“
„Co…co?“ zeptal se zmateně Cleese. Rána do hlavy ještě bolela a nedovolovala úplně čisté myšlení.
„Jó, promiň, asi na tebe du moc rychle, když máš takovou kocovinu, co?“ řekl omluvně goblin. „Dej mi vědět, až budeš úplně v pohodě. Jinak já sem Ugutix,“ natáhl ke Cleesovi dlouhou pracku. Visel ale dost daleko od něj, takže i když navzájem viděli svá bělma, nedosáhli na sebe.
„William Cleese,“ dostal ze sebe. Čistá mysl se mu už vracela.
„Těší mě, Wille,“ začal mu Ugutix rovnou tykat.

„Už je mi líp. Cos to plácal o útěku?“ zeptal se Will po chvíli. Ugutix neodpověděl, jen se začal ohýbat ke svým nohám, jako by si chtěl zavázat tkaničky, ale vždy se zase vrátil do viselecké pozice. Ve výsledku dokázal řetěz rozhoupat a po chvíli pevně čapl klec, až sebou Cleese škubl, když mu goblin přistál na kleci. Zelený mužíček odkudsi vytáhl tlustý drátek a nacpal ho do zámku klece. Chvíli s ním jednou rukou kroutil, až se ozvalo klapnutí západky a dvířka klece se otevřela. V tu samou chvíli Ugutix pustil klec a zase se spustil jako předtím.
„Tak a teď dávej bacha. Vidíš tam dole to kormidlo?“ ukazoval goblin. Očividně i přesto, že visel vzhůru nohama, se stále dokázal dobře orientovat. „Seskočíš potichu dolů a budeš s tím kolem otáčet. Tak mě spustíš dolů. Někde by tam měly být i klíče, těmi mi odemkneš pouta a vypadnem odsud.“
„Ty víš, kudy ven?“ Ugutix rozhodil rukama.
„Vítej v Mrtvých dolech. Ani samotní Defiasové se tu pořádně nevyznají. Ale já už mám visení hlavou dolů po krk, takže nějakou orientaci řešíme pak.“ Cleese přikývl a lehce jako kočka seskočil na vlhkou podlahu. Ve světle lamp na stěnách rychle našel kolo, kterým měl Ugutixe spustit dolů. Několikrát s ním otočil, až se mohl zavěšený goblin dotknout země. Vzal ze stolu klíče a odemknul s nimi Ugutixova pouta.
„Skvělý, Wille. Mizíme odsud,“ řekl rozhodně Ugutix.

Odemkli dveře a s jednou olejovou lampou se vplížili do chodby. Ugutix měl pravdu, stejně jako legendy o Mrtvých dolech. Bylo to neuvěřitelné bludiště. Každou chvíli se rozhodovali, kudy dál, naráželi na slepé konce, zakopávali o kořeny a marně vyhlíželi aspoň paprsek jiného světla než jejich lampy.



Najednou Ugutix rychle zhasl lampu a strhl s sebou Cleese na stěnu. Cleese se chtěl bránit, ale pak uslyšel těžké kroky. Sotva půl metru vedle nich prošlo něco velkého, nejspíš zlobr. Funěl a dupal, takže kvůli tomu nemohl slyšet malého Ugutixe, který se za ním plížil. Zazněla dutá rána, tříštění skla lampy a hned nato pád omráčeného zlobra na zem. Ugutix si vyprášil dlaně, chytl Cleese za ruku a táhl ho temnými chodbami.
„Co to sakra děláš?!“ ohradil se Cleese.
„Už vím, kde jsme. V Mrtvých dolech je jen jedno místo, kudy projdou zlobři.“
„To sis to nemohl zjistit, když jsme měli světlo?“ mířil Cleese na skutečnost, že se goblin prostě mohl podívat nahoru.
„Pro mě jsou všechny chodby velké,“ zapištěl goblin. Cleese by mu řekl ještě něco, ale povedlo se mu došlápnout na díru v zemi zadělanou shnilými prkny. Dřevo nevydrželo a Cleese se pohroužil s křikem do tmy pod ním.

Dopadl na svažitou plochu, po které ještě chvíli klouzal. Přistál na velké hromadě písku na ochozu v obrovské a dobře prosvětlené jeskyni, jejíž podlaha byla zatopená mořskou vodou. Celé to byl obří dok, ve kterém se hemžilo mnoho Defiasů-dělníků. Ochoz se naštěstí nacházel vysoko nad dokem, takže nehrozilo, že ho někdo najde.
Ugutix přiletěl na tu samou hromadu písku.
„Co to u všemocné Salmo je?“ zněla jeho první slova, když pohlédl do doku. Dělníci totiž tam dole budovali ohromnou válečnou loď, připomínající orkské lodě z Druhé války. Celou ji osázeli velkými děly, měla několik palub a na té úplně nejvyšší palubě se skvělo největší dělo, jaké kdy Cleese viděl.
„Nevím, ale vůbec se mi to nelíbí.“
„No já vím, co to je. To je loď jako kráva! Otázka je, na co potřebujou banditi loď jako kráva?“ Cleese teď znatelně zbledl, když si vzpomněl na zkazky a pověsti o vzniku bratrstva Defiasů.

Když v První válce Horda zničila Stormwind, najal čerstvý král Varian Cech kameníků, aby město znovu postavil. V čele cechu stál Edwin VanCleef, otec Vanessy. Postavili nový Stormwind, větší a krásnější, než předtím. Jenže když došlo na placení, Dům šlechticů odmítl vyplatit dohodnutou částku a král nechal dokonce Cech kameníků rozpustit. Edwin se tehdy rozzuřil a Kameníci rozpoutali ve městě nepokoje, při nichž zahynula i Varianova žena Tiffin. Edwin potom opustil Stormwind a v ilegalitě založil Bratrstvo Defiasů, které nevynechalo jedinou možnost se pomstít. A tohle byl možná jejich konečný plán.



„Chtějí s tím dobýt Stormwind,“ řekl tiše. Ugutix si střídavě prohlížel Cleese a loď.
„Tak to mají ve Stormwindu problém.“
„Neříkej,“ zavrčel William. „Kudy ven?“
„Po ochozu,“ řekl stroze Ugutix a opravdu, na konci ochozu byla malá dřevěná dvířka. Ugutix je odemkl stejným drátem jako Cleesovu klec.
Za dvířky na ně čekala celkem schůdná cesta po útesu až na pláně Westallu. Když se nějak zorientovali, zjistili, že jsou na pobřeží několik kilometrů západně od Moonbrooku.
„Hm, to bude štreka,“ povzdechl si Ugutix.
„Aspoň si připomenu vojenské pochody, jako za starých časů,“ pokrčil rameny Cleese. Goblin se na něj udiveně zadíval.
„Tys byl v armádě?“
„Ještě pořád jsem a mám docela slušnou pozici.“
„Jo? Seržant? Kapitán?“
„No,“ podrbal se Will za uchem. „Vlastně jsem generál.“
„Á, generál. To abych si vyleštil zbroj a nabrousil zbraň a stál hezky v pozoru. Bacha, máme tu generála, generál se na nás přišel podívat. Počkat, já jsem vlastně zachránil z Mrtvých dolů generála. To bych měl už dostat nějakou odměnu.“
„Leda bys šel se mnou do Stormwindu,“ ušklíbl se Cleese.
„To tak. Já půjde leda obejít starý kámoše a dát dohromady Prettykitten.“ Cleese vyprskl smíchy.
„Co to je za pitomý jméno?“
„Marketing, generále. Aby žoldácká společnost s tak měkkým jménem mohla vůbec uspět, musí být tvrdá. Máme to i na firemních bundách,“ ukázal na logo na zádech svojí vesty. „No, bylo mi potěšením, generále, ale nazdar a já jdu.“
„Počkej,“ zadržel ho ještě.
„Co je?“ Cleese ukázal na malý škuner zakotvený u ostrova s majákem nedaleko nich. Škuner měl modré plachty a na nich znak bílé lví hlavy.
„To je loď guvernéra Connisporta. Pojď, třeba nás může svézt domů.“

Mezi pobřežím a ostrůvkem s majákem se táhla dlouhá mělčina spojující pevniny, díky níž Cleese ani nemusel plavat, stačilo mu brodit se. Naproti tomu Ugutix s vodním živlem bojoval o poznání víc. Nakonec ho Cleese vzal a hodil si ho přes rameno, aby se zbytečně nezdržovali. Na ostrůvek se dohrabali celkem rychle, Cleese byl promáčený až po podpaží a Ugutix úplně. Vylezli na břeh, kde mezi nimi a Connisportem sedícím na malé stoličce rostl hustý keř. Cleese už k němu chtěl vykročit, ale hned se zarazil, skrčil se za keř a naznačil Ugutixovi, ať je zticha.
Guvernér tam totiž neseděl sám. Kromě jeho posádky odpočívající na palubě se s Connisportem bavil goblin v černém oblečení se světle modrými vlasy, doprovázený velkým hobgoblinem. Ugutix se vyklonil zpoza keře a zaklel.
„A sakra. Toho malýho šmejda znám, kdysi pro mě makal jako zbrojař. Jmenuje se Helix. A já myslel, že zařval, když Alíci dobývali Booty Bay.“
„Co tady chce?“ zavrčel Cleese.
„Zmlkni, generále. Poslouchám.“ Ugutix nastražil dlouhé uši a pečlivě zopakoval každé slovo, které slyšel. Cleese mezitím setkání pozoroval.

„Slečna VanCleefová i kapitán Greenskin byli vaším kulometem velmi potěšení, stejně tak se zamlouvá i mému kolegovi Sneedovi. Bratrstvo vám je zavázáno, poskytl jste nám mocnou zbraň po pozemní útok,“ pochleboval opálenému guvernérovi Helix.
„Potěšení je na mé straně,“ poklonil se lehce Connisport. „Doufám, že teď už se mnou ve vašich plánech počítáte.“
„Samozřejmě. Až tohle všechno skončí, mnoho měst a vesnic bude potřebovat nové místodržící. Uvažovali jsme nad tím, že by vaší odměnou mohl být Sentinel Hill nebo Darkshire, prostě něco blíže městu a přitom na obchodní stezce. Oafie!“ luskl Helix na hobgoblina. Oaf vytáhl dlouhý úzký balík a podal ho guvernérovi. Connisport ho rozbalil a vytáhl zdobený meč s vlčí hlavou na jílci. Když Cleese meč uviděl, měl sto chutí tam vtrhnout a vzít si svou zbraň zpět, ale naštěstí se ovládl.
„Tohle je samozřejmě jen symbol a začátek naší spolupráce. Vím, že členem Bratrstva se stát nechcete a respektuji to. Nicméně jste vítaným spojencem a až bude spravedlnosti učiněno zadost, zjistíte, že nejsme jen skupina banditů a pirátů, za jakou nás všichni mají, nýbrž že jsme sofistikovaní a umíme držet slovo.“
„Ten Helix se vůbec nezměnil, pořád stejný srab a vlezdoprdelista,“ poznamenal si pro sebe Ugutix.
„Doufám také, že se k nám připojíte během závěrečného útoku na Stormwind.“
„Zajisté, za to, co jsem vám poskytl, řekl bych, že si zasloužím spatřit výsledek vaší usilovné práce.“
„To ano, připravovali jsme to více než deset dlouhých let, kdy jsme sbírali síly a spojence, stejně jako kontakty a přátele na vysokých místech. A se slečnou VanCleefovou v čele se už nezdaru vážně nemusíme bát,“ zasmál se Helix a Connisport se k němu přidal.

„Teď mektají něco o nějakých místech a zbraních a co já vím, nic moc důležitýho. Měli bychom vypadnout.“
„A varovat Stormwind,“ doplnil Cleese.
„Seš tím jak posedlej. Honem, odnes mě zpátky a tak potichu, jak to jen jde.“ Cleese vzal goblina na ramena a co nejtišeji opustili ostrůvek. Connisport a Helix byli naštěstí tak zabráni do debaty, že si jich vůbec nevšimli.

„Já tu černou svini zabiju,“ zanadával Cleese na guvernérův účet, když se dohrabali na břeh. „Určitě dal Defiasům hlášku o našem odjezdu i kulometu, takže věděli, kdy a pro co vtrhnout na Sentinel Hill. Celá ta maškaráda byla jen proto, aby neupadl v podezření.“
„Chytrý. To mě mělo napadnout dřív, ví Salmo, že bych takovou taktiku dokázal využít.“ Cleese se na goblina lehce zamračil. „Co?“ zeptal se nevinně. „Říká se tomu byznys.“
„Ty jsi vážně goblin, že jo?“
„Jasně že jo, čistokrevný. I když pravda, máma vypadala dost jako zlobr, ale to je vedlejší.“ Cleese si povzdechl a začal ždímat nasáklý kabát. Ugutix udělal to samé se svou vestou.
„Takže teď půjdeš asi do toho tvýho Stormwindu, co, generále?“
„Jo. Jestli mají tu velkou loď, kulomet a Booty Bay na své straně, není to žádná sranda.“
„A ty si myslíš, že ti doma někdo bude věřit? Že se najednou zničehonic vynořilo bratrstvo lumpů, které měli všichni za dávno mrtvé, a jde po vás? Tak to přeju hodně štěstí, generále.“ Zvedl se a měl se k odchodu, když ho Cleese chytil za rameno.
„Počkej, kam chceš jít?“ zeptal se ostře.
„Jdu dát dohromady starou patru. A až na vás ti rudí šmejdi půjdou, za správnej peníz můžem pomoct. Když máš na svý straně gobliny, tak se nic nemůže pokazit. Hezkou cestu domů, generále.“ Vyškubl se Cleesovi, zašklebil se na něj a během pár minut po něm nezbylo nic než mokrá čára ve zlatavé trávě.

Cleese se taky zvedl, rozhlédl se po širých pláních Westfallu a vyšel podél pobřeží na sever. Bez jídla, vody, zbraně a v mokrém studeném kabátu.

Do města dorazil o dva dny později, špinavý, hladový, promočený a skoro úplně vyčerpaný. Stráže ho nechaly projít bez povšimnutí, během těch dvou dnů se na něj nalepilo tolik prachu, že jeho kabát stejně nikdo nepoznal. Byla zrovna neděle, trhovní den. Ulice se hemžily obchodníky, šejdíři, kapsáři i žebráky, mezi něž teď stormwindský generál nejvíc zapadal. Nikdo si ho nevšímal, byl to pro něj jen další somrák ve starém kabátu. Proplétal se uličkami i mezi stánky a marně hledal svůj dům. Obvykle by ho našel hned, ale únava se na něm příliš podepsala a párkrát se už opíral o svůj dům, načež hned zjistil, že patří někomu jinému.

„U Světla, Wille!“ vykřikla vystrašeně Lorna, když Cleese konečně zaklepal na správné dveře. Rychle ho vtáhla dovnitř a s Thomasovou pomocí vynesla do ložnice v patře. Tam z něj svlékla mokré a špinavé oblečení, položila ho do postele a přikryla peřinou, aby neprochladl ještě víc. Přikázala vykulenému Thomasovi, aby rozdělal v krbu oheň, sama se však posadila na postel a stiskla manželovi ruku.
„Co se stalo, Wille?“ zeptala se ustaraně.
„Defiasové…přepadli nás na Sentinel Hillu…“ Lorna mu položila ruku na čelo. Přestože hřálo, horečku neměl.
„Co to povídáš? Defiasy přece porazili na hlavu dřív, než jsme sem my dva vůbec přijeli a Graynovu pevnost by banda tuláků nedobyla.“ William odmítavě zavrtěl hlavou.
„Ne, ne, ne. Viděl jsem to. Odtáhli mě do Mrtvých dolů.“
„Wille, posloucháš se vůbec?! Kde by se najednou vzali Defiasové, už léta o nich nikdo neslyšel.“ Ozvalo se praskání ohně. Thomas vstal od hořícího krbu a zatahal mámu za sukni.
„Už to hoří, mami.“ Lorna se na něj usmála, pustila Willovu ruku, vložila do ohně velké oblázky, aby s nimi poté vyhřála Cleesovu postel, a odběhla dolů pro vodu a přísady do horké polévky. Thomas se jen vystrašeně koukal na tátu, ale pak radši odběhl pryč. Cleese, kterému dvoudenní cesta vyprahlými pustinami v dala pořádně zabrat, tvrdě usnul.

Když se probudil, za oknem už svítily hvězdy. Promnul si oči plné ospalků i vousatou tvář. Kromě jeho pěstěného vousu mu už na zbytku tváří rostlo týdenní strniště. Pořád si trochu neuvědomoval, že už je doma. Nadzdvihl se na loktech a zívl.
„No tys nám dal,“ ozval se známý hlas. Na židli u postele seděl Francis Blake, zpod svých hnědých licousů se usmíval a v dlaních otáčel velkým cylindrem. Lorna byla nejspíš v přízemí.
„Jak je?“ zeptal se Blake.
„Líp, než když jsem přišel. Spát v mokrém kabátě vážně nebylo to nejchytřejší, co jsem kdy udělal.“
„To je skoro na zápal plic, tak pozor.“ Cleese jen mávnul rukou a znovu si protřel oči.
„Jak dlouho jsem spal?“
„Zas tak dlouho ne. Slunce zapadlo teprve před chvílí. Francois nám řekl, co se stalo u Gryana. Měli jsme tě za mrtvého.“
„Nebyl důvod si myslet něco jiného. Ten tauren mi dal takovou ránu, že to musel cítit i můj táta.“ Blake se předklonil, opřel se lokty o kolena a propletl prsty.
„Takže to je všechno pravda? Všechny ty řeči o Defiasech?“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Dovnitř vstoupila Lorna a hned se úlevně usmála na pololežícího polosedícího Cleese.
„Ještě že už jsi vzhůru. Pěkně jsi nás všechny vystrašil.“
„Neboj Lorno, už bylo hůř,“ opětoval jí Will úsměv.
„No to mi ani neříkej.“
„Jo, než na to moje děravá hlava zapomene,“ přerušil je oba Blake a vytáhl z kapsy malou pomačkanou obálku s rudou pečetí, na které bylo vytlačené tlusté písmeno C, iniciála velmistra Hlídky. Podal ji Cleesovi, ten rozlomil pečeť a četl. Vzkaz byl krátký, ale velmistr vždy trval na tom, že jeho dopisy si přečte pouze adresát a nikdo jiný, takže i ty sebebezvýznamnější vzkazy pečetil.

„Williame,
Francois nás zpravil o útoku na Sentinel Hill. Defiasové jsou zpátky a to není hrozba, kterou bychom měli podceňovat, protože to za nás určitě udělá někdo jiný. Přeji ti brzké zotavení, máme toho hodně co probrat.
C“

„Velmistr už o všem ví?“ Blake se tomuhle dotazu od srdce zasmál.
„Stojí v čele Hlídky, to se nesmíš divit, že ví vždycky všechno. Spíš by mě zajímalo, kdo to řekne králi Varianovi. Protože neznám moc lidí, kterým by tohle uvěřil a navíc nechce o Defiasech ani slyšet.“
„U všech svatých, Francisi, dej mu trochu klidu. Sotva se probudil a ty už na něj jdeš s těmi svými plány a intrikami,“ vložila se do toho Lorna. Blake se usmál, vstal ze židle a nasadil si klobouk.
„Dobře, tak já už půjdu, ať má náš marod klid. Wille, až ti bude líp, sejdeme se u Poraženýho jehněte. A Lorno, opatruj se,“ uklonil se a vykráčel dlouhými kroky ven. Lorna za ním zavřel dveře a pořádně přikryla svého muže.
„A to jsem si myslela, že to budeš ty, kdo bude dávat pozor na toho druhého,“ ušklíbla se. „A zatím je to přesně naopak.“ Cleese ji pohladil po tváři, když se nad něj naklonila, až ho její husté černé vlasy lechtaly na obličeji.
„Málokdy jde všechno tak, jak jsme chtěli. Nebo myslíš, že jsem měl v plánu se enchat zajmout?“
„Jen mi slib, že už se zajmout nenecháš.“
„Dobře,“ ušklíbl se Cleese. „Nechám se rovnou zabít.“
„To se opovaž. Stačí, že už mi zemřela jedna životní láska.“
„Jo tak já jsem tvoje životní láska, jo?“ vyplázl na ni jazyk. Lorna se zasmála a slabě ho praštila pěstičkou do nahé hrudi.
„To ani náhodou. Zbytečně si nefandi.“

Znovu se probudil až ráno, téměř úplně odpočatý. Lorna vstala dřív než on a tak na něj čekala velká snídaně. Jakž takž se oblékl do košile a krátkých kalhot a sešel se dolů najíst. Po vyčerpávající cestě čerstvý Millerův chleba přišel vhod. Lorna zatím na dvorku zuřivě drhla kabát a kabátec, které měl Cleese více než špinavé.
Jakmile nabral sílu, umyl se a upravil si vlasy i vousy. Potom se usadil v křesle u vyhaslého krbu a odpočíval nad rozečtenou knihou. Kniha vyprávěla o různých kazatelích a mučednících Světla. Cleese ji měl půjčenou od otce Cassia, který snad doufal, že ho tím přivede k víře. V poledne se měl sejít se sirem Blakem v hospodě U Poraženého jehněte, ale bylo už půl dvanácté a jeho oblíbený kabát stále visel na prádelní šňůře. Jeho manželka však myslela i za něj, proto našel na posteli čistou košili, černé vlněné kalhoty a tmavou koženou vestičku se vzkazem, že boty si už musí najít sám. S úšklebkem z botníku vytáhl nízké vystlané boty a obul si je.
„Kam to jdeš, tati?“ zeptal se Thomas, který ho celou dobu zvědavě pozoroval. Will si dopnul vestu a usmál se na synka.
„Jdu si popovídat s Blakem, Tome.“
„Můžu taky?“ Odpovědí mu byl laskavá smích.
„Tak pojď. Stejně to tam celou dobu nevydržíš.“ Thomas si poskočil a odběhl pro botky.

Společně jim cesta trvala o něco déle, než kdyby šel Will sám, ale Blake nebyl král a uměl čekat. Nakonec poslední dobou stejně neměl na Toma moc času a bylo příjemné to aspoň trochu dohnat. Před Poraženým jehnětem ale došlo na otcova slova. Thomas ani nevlezl dovnitř, protože uviděl svoji o rok mladší kamarádku Anne, kterou musel samozřejmě pozdravit a jít si s ní hrát. Cleese se nezlobil. Od začátku věděl, že Tom tam s ním stejně nezůstane. Ale co, až s Blakem skončí, vezme ho zase s sebou domů.


Vstoupil do hostince a první, čeho si všiml, byla Leria, která na loutnu hrála starou písničku. Blake seděl poblíž okna, obědval lehkou polévku a koukal ven. Když si všiml Cleese, rychle spolkl sousto a zamával na něj. Svůj cylindr měl pověšený na hřebíku trčícím z rámu okna, takže nic nekrylo jeho začínající šediny. Cleese si přisedl a u šenkýře si poručil pintu slabší medoviny.
„To je dobře, že už ti je dobře,“ usmál se Blake.
„Víš, že nemám rád, když používáš ty svoje absolutní rýmy,“ kopnul ho Cleese pod stolem do nohy.
„Vím, proto to dělám,“ zazubil se Blake a strčil si do pusy další lžíci polévky. Na stole před Cleesem přistála jeho pinta. Zabručel a šenkýř odkráčel. Poražené jehně bylo poloprázdné, ostatně jako většinu času, proto si tuhle hospodu oblíbily všelijaké živly podsvětí, nemluvě o skryté podzemní místnosti, kde se často konaly zápasy a kudy se dalo vstoupit do městských katakomb. Hlídač tam občas vycházeli na razie. Od doby, co se tamější černokněžníci přestěhovali jinam, hemžilo se to v katakombách různými zločinci. Cleese a Blake tu ale byli kvůli úplně jiným lotrům.

„Takže říkáš, že Bratrstvo opět povstalo ve stejné síle, jako před třinácti lety?“
„Ne-li ještě silnější,“ řekl pochmurně Cleese a zhluboka se napil.
„To jsem teda zvědavý, kdo to řekne králi,“ opřel se Blake o opěradlo.
„Proč?“
„Víš, Wille, král Varian má s Defiasy historii a nechce o nich ani slyšet. A jen Genn nebo princ Anduin můžou riskovat, že se při zmínce o nich rozčílí. Kohokoli jiného by nechal okamžitě uvěznit.“
„To jako že se s nimi budeme muset vypořádat sami?“ Blake se hořce rozesmál.
„Ani náhodou. Samotná Hlídka se s Defiasy nemůže měřit. Abychom dobyli Sentinel Hill, potřebovali bychom při vší naší síle i snaze tak týden obléhání. A podle toho, co říkal Francois, Defiasové ho dobyli během čtvrt hodiny. Očividně se máme dost co učit.“
„Takže jsme v pytli,“ spráskl ruce Cleese.
„No, jestli to takhle necháme, tak jo. Velmistr si myslí, že s pomocí od Wrynnů nemůžeme počítat dřív, než přijde přímý útok a to už bude pozdě. Taky si myslí, že bychom se měli obrátit na jiné. Na Gilneaskou brigádu, na trpaslíky, na Gnomeregan, na elfy, na Orcbanea, možná i na žoldáky, když na to přijde. Každopádně bychom měli jednat dřív, než udělají Defiasové další krok.“
„Ugutix,“ vzpomněl si Cleese na svého spoluvězně.
„Cožeto?“
„Když jsem byl zavřený v Mrtvých dolech, potkal jsem tam goblina, Ugutixe. Říkal, že velí žoldákům, ti by mohli pomoct.“
„Věřit goblinům? Není to až moc zoufalé?“
„Jsou tu jiní, kterým bychom neměli věřit. Třeba…třeba Connisport.“ Blake se v tu ránu rozkašlal, jak mu zaskočilo. Cleese ho rychle udeřil do zad.
„Cchožche?“ zasípal, když nabral trochu dechu a pak svoji otázku zopakoval. „Cože?“
„Connisport nás všechny podrazil. Viděl jsem to na vlastní oči. Paktuje se s Defiasy. To přepadení a krádež kulometu, to všechno měl do detailu naplánované, aby to nevypadalo, jako že s tím má něco společeného.“
„To je ale pěkně těžké obvinění. Zrada guvernéra z Booty Bay? Předpokládám, že máš i jiný důkaz, než jen svoje tvrzení.“ Cleese se na moment zamyslel.
„Má můj meč. Ten, který jsem dostal od krále Genna. Defiasové mu ho dali za odměnu, že jim dal ten kulomet.“
„No, o tom se vlastně můžeme snadno přesvědčit. Za pár dní se s ním máme sejít v Raven Hillu. Bude se tam zodpovídat ze ztráty kulometu a dohodneme se na náhradě. Pojeď s námi, až tě uvidí, řekl bych, že jen těžko skryje, co si o tvém zjevení myslí.“
„Asi bych měl říct i Francoisovi. Kde ten kluk vůbec je?“ Blake se šibalsky usmál.
„Pamatuješ si na tu blondýnku Marisu, okolo které se před odjezdem do Booty Bay pořád motal? Včera ráno se zamkli u Francoise doma a od té doby nevylezli.“ Cleese se opřel o opěradlo a rozesmál se.
„Už jsem si říkal, kdy se v něm probudí bretonská krev.“
„To jo. Neboj se, běž domů a až pojedeme za Connisportem, oběma vám řeknu.“ Cleese dopil pintu a začal se shánět po penězích, ale Blake ho zadržel.
„To je dobrý, já to zaplatím.“
„Díky Francisi.“
„Za málo,“ usmál se ještě Blake za odcházejícím přítelem.

Před Poraženým jehnětem se Will rozhlédl a když nikde Thomase neviděl, vyšel si na procházku po městě. Nebylo to zlé, poslední dva týdny strávil na cestách a rád si odpočinul. Thomase našel poblíž kanálů se škopkem na hlavě, jak zachraňuje princeznu Anne před sedmihlavým drakem, což byla vlastně jen kachna se šesti káčaty.
„Tome,“ zavolal na malého rytíře a ten si nadzdvihl škopek, který mu padal přes oči. „Už budeme muset jít.“
„Ještě ne, tati,“ zaprosil Thomas a Anne se připojila.
„Jó, Tom mě ještě nezachránil.“ Cleese se vesele rozesmál a prohrábl si vousy.
„Tak dobře. Domů sám trefíš, takže až ji zachráníš, vrátíš se domů, jo?“
„Jasně!“ zajásal Thomas a znovu se pustil do boje s drakem.

Velmistrovi se celá ta patálie s Connisportem vůbec nelíbila, ale nakonec uznal, že pokud opravdu spolupracuje s Defiasy, musí být odstraněn. Čím méně chapadel bude Bratrstvo mít, tím méně se ho budou muset bát. Rozkaz zněl jasně: Pokud se v Raven Hillu ukáže s Cleesovým mečem, už neodejde. Velmistr v tom viděl jediné možné řešení, protože na Booty Bay neměla Hlídka sebemenší vliv. Zato Lorna nechtěla o té akci ani slyšet.

„Sotva jsi dolezl domů a už chceš zase odjet?“
„Je to moje povinnost vůči Hlídce i celému království,“ vysvětloval Cleese.
„Povinnost vůči Hlídce. A co já a Thomas? Vůči nám snad žádnou povinnost nemáš? Přísahal jsi na všechno co je ti drahé, že nás ochráníš a teď, když se to venku, jak říkáš, hemží Defiasy, tak si odjedeš kdovíkam!“
„Ale já vás chráním, Lorno. Snažím se to všechno zarazit, vykořenit ty šmejdy dřív, než pořádně povstanou. Neboj se, ani tobě, ani Tomovi se nic nestane, přísahám.“
„Stejně tě nemůžu zadržet. Tak si jeď, pane generále! Ale jestli si Tom třeba jen zadře třísku o špatně vyrobený stůl, tak ti zase já přísahám, že si tě najdu, a žádná Hlídka na světě tě nezachrání.“

Tahle hádka ležela Cleesovi v hlavě celou cestu až do Duskwoodu. Starostou Raven Hillu byl bývalý lékárník Oliver Harris, také Gilnean, stejně jako Cleese, Blake a Connisport. Proto se spolu na setkání rychle dohodli. Harris měl neuvěřitelnou vlastnost: dokázal být naprosto neutrální a potlačit zvědavost, takže díky tomu se Raven Hill proslavil jako ideální místo pro smlouvání a všelijaké schůze, dokonce i schůze vůdců banditů. Žádná částka nedokázala Harrise zviklat, aby pomohl jedné nebo druhé straně a stejně tak, aby prozradil jména účastníků a důvod schůzí na hraně zákona.

Cleese po cestě pečlivě pozoroval Francoise. Mladý Hlídač vypadal dost unaveně a na hrudi se mu kinklal medailonek s obrázkem krásné mladé blondýnky. Hned po příjezdu do Raven Hillu se omluvil a šel si někam odpočinout. Cleese se na něj nezlobil, věděl, že Francois má jedinou vášeň, neřest i slabinu: ženy. A to pořád bylo méně, než záliby jiných Hlídačů. A krom toho se Francois u Marisy asi moc nevyspal.

Do městečka na okraji velkého hřbitova přijeli dřív než guvernér Connisport, takže měli dost času všechno naplánovat. Harris už pro guvernéra i pro Blakea připravil místo v radním sále. Dohoda zněla, že v sálu bude hovořit pouze Blake s Connisportem, přičemž každý si může přivést dva tělesné strážce, kdyby se jeden z nich o něco nekalého pokusil, ti však směli jen sedět opodál a nesměli mluvit ani mít zbraně. Tohle Harrisovo pravidlo už několikrát zabránilo krveprolití.

Connisport přijel ve svém trochu oprýskaném bílém kočáru ke konci odpoledne. Stále však přijel dost brzo na to, aby si stihl před večerní poradou dát malé občerstvení. Cleese si dával moc dobrý pozor, aby ho guvernér nebo někdo z jeho lidí neviděli. Chtěl vidět na Connisportově tváři upřímný výraz, až se navzájem konečně uvidí. Ale Hlídači už stejně věděli, že guvernér je škodná v revíru. Ve své nabubřelosti totiž s sebou přivezl generálský meč.

Večer zasedli Blake a Connisport k jednacímu stolu. Poslušni Harrisových pravidel odevzdali všechny zbraně na stůl ve vedlejší komoře. Blakovi dělali osobní strážce Cleese a Francois, Connisport s sebou přivezl dva muže ze své posádky v Booty Bay. Když kulhavý guvernér zasedl ke stolu a prohlédl si Cleese, proběhl mu ve tváři stín zděšení, nicméně byl to dobrý herec a ten záblesk netrval déle než pár vteřin, než nasadil svůj obvyklý žoviální výraz. Bylo ale moc pozdě, všichni tři Hlídači si toho všimli, nicméně Blake se rozhodl tu hru na kočku a myš rozehrát dál.
Blake platil v Hlídce za skvělého diplomata, skoro až těžko uvěřit, že se v Gilneasu živil jako pouhý myslivec a pohraničník. Mluvil jen on, ale bohatě to stačilo. Cleese a Francois jen dělali, co měli, tedy pozorovali guvernérovi strážce.



Asi po půl hodině debatování dokázal Blake zahnat guvernéra do kouta a usvědčil ho. Všem už bylo naprosto jasné, že je spiklenec a zrádce. Connisport to však stále nedával znát.
„Víte, nemohl jsem si nevšimnout, že jste s sebou přivezl krásný meč. Odkudpak ho máte?“ prohodil Blake ledabyle.
„Dárek, od přátel,“ odvětil Connisport.
„Defiasové jsou očividně dobří přátelé. Nicméně mám pocit, že ten meč původně patřil tady Willovi, nemám pravdu?“ Connisport ztuhl a jeho opálená kůže znatelně zbledla.
„Takže proto to všechno? Proto jste si vymysleli tohle jednání? Aby jste mě mohli vytáhnout ven a potichu zneškodnit?“
„Ano. Ale o své odstranění jste se zasloužil sám. Paktování s nepřáteli království a Hlídky vždy končí stejně.“
„Vy tomu nerozumíte. Defiasové chtějí jen spravedlnost. Chtějí to, co si zaslouží.“
„Tedy provaz, v tom jsme zajedno,“ pronesl Blake a už vstával, aby guvernéra vyřídil, ale Connisport ho předběhl. Převrátil stůl, udeřil Blaka holí do paže a nečekaně rychle vyběhl ze sálu i radnice. Francois se vrhl na guvernérovu ochranku, která už už chňapala po Blakovi, zatímco Blake a Cleese popadli odložené zbraně ze stolu a utíkali za prchajícím Connisportem.

Cleese si hned přišel silnější, když opět držel v ruce svůj vlčí meč. Blake stále nic nezapomněl ze svých loveckých dní. Před radnicí sice už guvernéra neviděli, ale lovec zaklekl a hned našel charakteristické stopy kulhavého člověka. Vedly na hřbitov za Raven Hillem. Blake se zamračil, sevřel pevněji svoji loveckou pušku a prošel bránou hřbitova. Cleese ho neméně opatrně následoval. Connisport musel být zoufalý, když tam vběhl. Zdejší hřbitov nechvalně proslavili nemrtví, kteří se tam po svém zmrtvýchvstání toulali a útočili na všechny okolo. Kvůli všudypřítomné tmě mnoho neviděli, takže kdyby je něco přepadlo, měli by sotva pár vteřin na zareagování.

Najednou několik metrů napravo od nich zaznělo tlumené překvapené vyjeknutí a žuchnutí. Byl to Connisport, který přehlédl prázdný hrob a spadl do něj. Blake už na nic nečekal a jedním čistým výstřelem zrádného guvernéra zbavil života. Cleese schoval meč, skočil do hrobu, otočil mrtvého Connisporta obličejem nahoru a pečlivě ho prohledal. Ve vnitřní kapse kabátku našel pomačkaný dopis. Otevřel ho, přečetl a rychle vyskočil z hrobu.
„Honem Francisi, zpátky ke koním.“
„Proč? Co se děje?“
„Orcbane je v hodně velkým průšvihu.“

Vyprahlé hory Redridge byly pravým opakem tmavého Duskwoodu, ale na to teď Cleese nedbal. Hnal koně, aby se na hrad svého přítele dostal co nejdříve. Blake a Francois s ním nejeli, ti se vrátili do Stormwindu zburcovat brigádu. Ještě štěstí, že tentokrát neútočili Defiasové, nýbrž zbytky Blackrockých orků, jinak by jim nikdo nevěřil. Defiasové měli velmi velkou informační síť a Connisport byl nejspíš její součástí, když nesl dopis o útoku orků Defiasům v Booty Bay.



Když přijel k jezeru Everstill, na chvíli u něj zastavil, aby se napil a opláchl si obličej. Jeho kůň si také pár minut odpočinku zasloužil. Cleese na něj ale hned opět naskočil a pokračoval v cestě na východ ke Stonewatchi. Když ale uviděl hrad na skále nad jezerem, strnul. Ze Stonewatche stoupal černý dým a hradby byly pobořené od primitivních obléhacích strojů. Chvíli přemýšlel, ale pak rychle pobodl koně a po úzké cestě a dřevěné lávce vjel rozbitou branou na nádvoří, kde už pomalu končil boj orků proti lidem.

Orcbaneovi muži právě doráželi poslední orky ležící v kalužích černé krve. Několik nejzdatnějších orků se stále nechtělo vzdát a i notně poranění činili velké potíže. Většinu těchto divokých válečníků dorážel osobně Harold Orcbane, jehož meč od krve celý zčernal. Útok orků ho očividně překvapil, protože běhal po bojišti jen v lehké zbroji a to nebýval jeho styl. Ani tak na sobě ale neměl ani škrábnutí. Cleese seskočil s taseným mečem z koně, i když už jasně viděl, že je po boji.

„Jdeš pozdě!“ zazubil se na něj zakrvácený Orcbane. „Teď se hodí říct, že po bitvě je každý generál. Ti orkové tady už poznali, proč mám svoje přízvisko.“ Cleese schoval meč a přišel blíž k hradnímu pánovi.
„Co se tu stalo?“
„Ono to není očividné? Stonewatch napadli orkové. Nějaký náčelník si zase dovoluje. To se děje jednou za čas, ale tenhle je až moc drzý. Zítra na něj zahájím trestnou výpravu.“
„Až zítra? No počkej, vždyť můžou zaútočit i na Lakeshire.“ Orcbane sklopil hlavu.
„Já vím. Jenže všichni moji muži se právě několik hodin zuřivě rvali o život. Vyčerpaní bychom tam vážně nebyli k ničemu. Nech je si odpočinout. Jsi přece generál, ber to jako taktický krok,“ usmál se na Cleese a plácnul ho do zad. „Zatím jsi na mém hradě mým hostem. A taky my musíš říct, jak ses o tomhle útoku dozvěděl. Ale to počká,“ řekl, sehnul se a otřel si svůj meč o mrtvolu, která mu ležela u nohou. „Teď bych po tobě měl malou prosbu. Najdi Frika, ať to tu může začít dávat do pořádku. Určitě se někde schoval, nesnáší pohled na krev.“
„Jasně. A s příběhem moc nepočítej, protože to je záležitost Hlídky a ty bys mu stejně nevěřil,“ souhlasil Cleese a prošel vyvrácenými dveřmi do vnitřní tvrze. Na chodbách se také povalovalo několik mrtvých orků, kteří se dostali dovnitř.

Po chvilce pátrání v obytné části hradu přišel do kuchyně, kde potkal kuchaře Bena, který si právě balil velký batoh.
„Hledáte někoho?“ zabručel Ben a ani se nepodíval, kdo to přišel.
„Frika. Není tady?“ Ben zvedl plešatící hlavu a zavrtěl jí.
„Tady ne. Ten mrňous zmizel dole v ledárně hned, jak začal ten útok. Jestli eště nezmrz, tak mu vode mě vyřiďte, že mi bude chybět.“
„Bude chybět? Co tím myslíš?“ Ben zvedl batoh a hodil si ho na záda.
„Du pryč. Na tomhle hradě sem vařil, bojovat za ně nebudu. Víš, já se v životě nabojoval až dost a na tyhle voloviny jsem už vážně moc starej. Nazdar,“ řekl s úsměvem, sebral ze stojanu velký sekáček na maso, odstrčil Cleese z cesty a těžkým krokem odešel z kuchyně. Cleese se za ním chvilku vyjeveně díval, než se vzpamatoval a šel hledat Frika do ledárny.

Naštěstí už pomalu končil podzim, takže ledárna už byla skoro prázdná. Jen díky tomu nejspíš Frik nezmrzl úplně. Cleese se ani nemusel ptát, jestli tam Frik je, zběsilé cvakání zkažených zubů mu ihned dalo najevo, kdo je uvnitř.
„Friku!“ Drkotání zubů zrychlilo. „Už je po všem, můžeš vylízt. Orkové jsou pryč a tvůj pán tě volá do služby.“ Frik přišel tak rychle, jak mu to jen jeho podchlazení dovolovalo.
„Rororozkaz,“ vydrkotal přimrzle a s Cleesovou pomocí už brzy opět rozmrzal u kuchyňského krbu. Cleese přes něj přehodil deku, kterou tam Ben nechal a Frik hned začal dávat dohromady plány na opravu Stonewatche.

„Tady jste. Připravený k práci, Friku?“ zvolal Orcbane, když vpadl jako velká voda do kuchyně. Hmátl po kusu uzeného masa a hladově se do něj zahryzl. Frik kývl ošklivou hlavičkou a ukázal svému pánovi papír pokreslený a popsaný svými návrhy.
„No výborně, tak se tu o všechno postaráš, až vyjedeme na orky.“
„Áno, papane,“ cvakal ještě trochu zuby Frik.
„A tebe, Wille, už nepotřebuju. Klidně se tu chovej jako doma a ve zbrojnici si vypůjč nějakou zbroj. Nemůžu tě nechat běhat po horách zamořených orky jen v kabátu, že?“

Tu noc spal Cleese těžce a několikrát se probudil. Uprostřed noci ale uviděl něco, co ho velmi vyděsilo.
„Špatné sny?“ zeptala se stínová postava, sedící v otevřeném okně. Cleese rychle odhodil deku, vymrštil se z postele a sahal po něčem na obranu, ale postava si toho nevšímala a jen poklidně rozsvítila svíčku. V jejím chabém světle uviděl mladou ženu v kožené zbroji s červeným kabátcem a rudým šátkem okolo krku.
„Nemusíš se bát. Nejsem tu, abych tě zabila, chci si jen promluvit.“
„Jak ses sem dostala?!“ křikl na ni Cleese, v ruce vyhaslý svícen, který doposud stál na jeho nočním stolku.
„Přijela jsem na koni. A nekřič, nechceš přece všechny vzbudit.“
„Co tu chceš?“
„Vím, jak jsi zatočil s Connisportem. Takový nekompromisní přístup se mi líbí. Někdo jako ty by to v Bratrstvu mohl dotáhnout velmi daleko.“
„Nikdy!“ Ve světle svíčky bylo vidět, jak se Vanessa pro sebe usmála.
„Jen žádná ukvapená rozhodnutí, Williame. Znáš příběh mého otce?“
„Toho sprostého vraha a bandity?“ řekl opovržlivě Cleese.
„Ne, čestného muže a poctivého stavitele,“ odpověděla stejným tónem Vanessa. „Postavil vám překrásné město, pomohl vám, když se k vám celý Sever obrátil zády a nechtěl za to nic, než férovou cenu. A jak jste mu oplatili? Šlechtici Stormwindu ho zbavili místa, majetku i jména. A když si chtěl vzít to, co mu po právu náleželo, postavili ho i jeho stoupence mimo zákon. Stejně jako později všechny chudáky, kteří se opovážili žádat o pomoc nebo si stěžovat. Prostě jste je uklidili a doufali, že je neuslyšíte.“
„To není pravda,“ chtěl se hájit Cleese, ale Vanessa ho gestem utišila.
„Řekni, Williame, byl jsi někdy ve Westfallu déle než dva dny? Pak bys poznal skutečnou chudobu. Chudobu těch, o které se král ani šlechta nemohla nebo nechtěla postarat a tak se jich prostě zbavila. To čestní lidé nedělají. Poslouchej, co říkám. My si tuhle cestu nezvolili. My jsme k ní byli donuceni. Existujeme jen kvůli vám, prostě jsme se nehodlali smířit s tím, že by nás někdo utlačoval jen proto, že mu ostatní říkají král. Tak neodmítej moji velkorysou nabídku. Revoluce proběhne tak jako tak a na jejím konci budou vládnout ti, co si to zaslouží, ne ti, co se uměli narodit. Přesně jako říkal Solomon tenkrát na té schůzi.“
„A i kdybych chtěl zradit to, za co jsem osm let bojoval, jak ti můžu věřit, co?“ prskl jedovatě Cleese. Vanessu to nerozhodilo.
„Chceš důkaz naší dobré vůle? Dobrá. Ti orkové, proti kterým bojujete, mají v čele velmi tvrdohlavého náčelníka. Jmenuje se Targorr, zvaný Děsivý. Ale ať si je tvrdohlavý jak chce, moc tvrdou hlavu nemá,“ mrkla Vanessa spiklenecky.
„Jak to všechno víš?“
„Máme uši i oči všude,“ ušklíbla se a natáhla si šátek na obličej. „Přeji dobrou noc, Williame.“ Zhasla prsty svíčku a vylezla z okna ven do noci. Cleese rychle přiběhl k oknu a zavřel ho, ale ještě dlouho hleděl na noční Redridge a přemýšlel o tom, co mu Vanessa vlastně řekla.

„Do útoku!“ zařval Orcbane a posádka Stonewatche se vrhla na orkský prapor, který právě útočil na Lakeshire. Orkové nečekali, že by někdo z hradu mohl přežít, počítali s tím, že Stonewatch lehl popelem, takže byli právem zaskočeni. Přesto se dokázali rychle vzpamatovat a obrátili svou pozornost z relativně neškodného městečka na Orcbaneovy muže. Obě malé armády na sebe tvrdě narazily, lačné po krvi a smrti svých nepřátel, stejně jako za První války. Orcbane vsadil na svou pěchotu a její obratnost, koně nechal na hradě, a to se mu teď vyplácelo. Orkové byli rození válečníci, ale lidský výcvik a výzbroj rozdíl sil víc než vyrovnával. Lidé tak orky rychle obklíčili ze všech stran. Samotný hradní pán se po bojišti pohyboval rychle a jistě, jako smrtící vichřice, kosící jednoho černého orka za druhým. Jeho meč doslova přitahoval hrdla orků a žádného nezasáhl dvakrát, neboť to už nebylo potřeba.

Kapitán orků ale očividně znal základy lidské taktiky a taky dobře věděl, co dělá. Pomocí šikovných rozkazů dokázal rozdělit lidskou armádku na tři části a každou zahnat na jinou stranu.  Jednu část, tu největší, odřízl v Lakeshiru, druhou, ve které se nacházel Cleese, zatlačil po příchozí cestě směrem k horám, a třetí, nejmenší a s Orcbanem v čele, držel v šachu na mostě. To od něj bylo chytré, protože tak Harold nemohl efektivně řídit svoje muže. Zatímco na cestě Cleese situaci zvládal, když rychle převzal velení, v Lakeshiru zavládl chaos. A to bylo přesně to, co orkové potřebovali.

S novou vervou se vrhli na své nepřátele jako by to byli jehňata. Odtržení od svého vůdce, obránci Lakeshiru prchli v hrůze před černými orky do malých domků městečka. Orcbane na ně pokřikoval, ať se vrátí, ale přes řinčení oceli a bolestné nářky ho stejně nemohli slyšet. Všem už bylo jasné, že orkové zvítězí, že Lakeshire shoří v plamenech orkské nenávisti. A když se orkskému kapitánovi, velkému černému orkovi pomalovanému rudou barvou, podařilo odzbrojit Orcbanea, popadnout ho a shodit z mostu do jezera, zlomilo to i poslední odpor Haroldových mužů na mostě. Za šlechticem v plátovém brnění se zavřela voda, jak ho ocel rychle stahovala na dno. Kapitán vyskočil na zábradlí mostu, zaklonil hlavu a děsivě zařval.

„Zapalte to! Spalte město na popel!“ zvolal kapitán. Válečníci vprostřed voje poklekli, shodili ze zad velké koše obalené mokrou kůží a plné žhavých uhlíků, o které si rychle zapálil pochodně, které si přinesli s sebou, a rozběhli se do dřevěného Lakeshiru. Pochodněmi mávali u doškových střech a pálili tak jeden dům za druhým. To vyhecovalo zbabělce skrývající se uvnitř, takže se v posledním marném boji vyhrnuli ven a snažili se orky zastavit, aby mohli obyvatelé města vyběhnout k jezeru pro vodu a zachránit tak, co se dalo.

Najednou se uprostřed dne ozvalo vytí a všichni bojovníci se za tím do morku kosti mrazícím zvukem otočili. Na druhé straně jezera, na kopci za mostem, stáli jezdci na netrpělivých koních a velká worgení smečka. Gilneaská brigáda dorazila.

„Na ně!“ zařval nakřáplým hlasem rytíř v šedém brnění a brigáda se rozběhla přes most přímo doprostřed bitvy. Jezdectvo a worgeni projeli řadami černé hordy jako nůž máslem a povzbudili tím obránce Lakeshiru. Orkové se však nechtěli vzdát. Otočili se, aby zastavili vlnu nově příchozích posil, ale proti čerstvé brigádě neměli šanci. Během chvíle bylo dobojováno, a co se zdálo jako předem prohraná bitva pro lidi, nakonec skončilo jejich vítězstvím. Plameny uhasínaly každým okamžikem a obránci provolávali slávu svým zachráncům.

Vůdce brigády, rytíř v šedém brnění, seskočil z koně, přistoupil ke Cleesovi a hřbetem ruky mu vrazil takovou ránu do obličeje, až se generál ohnul a okolostojící uhnuli pohledem. Rytíř si sundal přilbici a zpod ní na Cleese vykoukla tvář krále Genna Greymanea, která se mračila jako čert.
„Co to u všech ďasů mělo být?!“ zaburácel Genn. „Čeho jste si myslel, že dosáhnete, když se sem poženete jako šílenec, místo aby jste se vrátil do Stormwindu?! A proč jste vůbec v první řadě odjel?! Tak se chová generál, Cleesi?!“
„Odjel jsem, protože si to žádal velmistr Hlíd…“ mnul si Cleese rudnoucí čelist, ale král mu skočil do řeči.
„I kdyby vám velmistr stokrát něco nakázal, máte v první řadě poslouchat především krále armády, které velíte! Měl bych vás nechat okamžitě degradovat!“
„Když dovolíte, můj pane, nemyslím si, že byste měl Willa trestat,“ ozval se zpod mostu známý hlas, který hned přerušilo vodnaté kašlání, za nímž se král i generál otočili. Rychle přeběhli pod most. Seděl tam na kost promočený Orcbane. Z plátové zbroje mu zbyly jen kalhoty, zbytek dokázal pod vodou svléct a to mu zachránilo život. Orcbane se ztěžka postavil, došel ke králi a zpříma se mu podíval do očí. Gennovi zamračeným obličejem proběhl náznak úsměvu.

„Harold Orcbane, není-liž pravda?“ řekl a napřáhl k polonahému hradnímu pánovi ruku. „Dost jsem o vás slyšel a řekl bych, že vaše slovo by tomuhle břídilovi mohlo přilepšit, když už ne jeho skutky.“
„Děkuji, můj pane.“ Genn mávl rukou.
„Na vašem místě bych se místo děkování šel osušit a obléct. Běžte, ať se můžeme po tomhle všem poradit o dalším postupu. Sire Blaku,“ otočil se na Francise. „Zařiďte mužům ubytování a jídlo, ať si odpočinou, jako to jen jde. Brzo potáhneme na zbytky těchto…“ kopl do mrtvoly jednoho z orků, „…zvířat. A sežeňte mi nějakého zajatce, který hodně ví. Chci mít na poradě spolehlivý zdroj informací.“

Hoci už začínalo leto, na západnom pobreží Kalimdoru viali studené vetry. Opierali sa do stromov s oranžovými korunami, do ruín veží, chrámov a veľkých monumentov z prastarých čias. Vrhal veľké vlny oproti sivým útesom, ktoré sa týčili do obrovskej výšky a stáli proti silám vody a vetra tak, ako to bolo už tisíce rokov. Zvyčajne sa v tejto krajine ozývali len zvuky prírody, mora a vetra, ale dnes, rovnako ako posledných niekoľko dní, sa to tradičnej symfónie pridali aj iné hlasy.

„Mohol by si mi podať ten zápisník?“
„Ktorý? Zelený, biely, oranžový, popísaný čudným písmom alebo ten v chlpatej ružovej obálke?“
„Tak to si vyprosujem! Niečo také nechutné by som nikdy nevlastnila! Veď biela je predsa otrasná!“
„Pardon, pardon. Ktorý to teda chceš?“ spýtal sa Faelin.
„Ten ružový,“ odvetila Jes´ca.
Prehrabal sa v kope predmetov, ktoré boli opreté o zvyšky stĺpu a vybral požadovaný zápisník.
Už týždeň trávili v zvyškoch elfského tábora v ruinách neznámeho mesta nočných elfov. Ona prehľadávala ruiny a snažila sa nájsť čokoľvek, čo ich príbuzní nepobrali a čo by mohlo mať nejakú výpovednú hodnotu. On tu bol na dovolenke.
Už to boli dva mesiace, čo si vzal voľno a väčšinu z toho strávil cestovaním. Fairbreeze, Silvermoon, Undercity, Orgrimmar a následne dlhá cesta na sever do Azshary. Už v hlavnom meste elfov ho čakala jeho sesternica, ktorá vyzerala byť veľmi prekvapená, že sa rozhodol ísť s ňou na jednu z jej výprav.
„Predpokladala som, že si zaneprázdnený večným bojom proti zlu,“ poznamenala, keď sa stretli.
„Celkom áno, na druhú stranu, nie som predsa jediný mág, ktorého majú. Pár mesiacov to bezo mňa prežijú. Oddych nikomu nikdy nezaškodil.“
A tak bol tu, Strážca Elrendaru a majster Arcana, využívaný na podávanie zápisníkov podozrivého pôvodu.
Najčudnejšie na tom bolo, že sa mu to páčilo. Cestovanie bez vidiny nebezpečnej misie na konci, samota, ak sa nerátala Jes´ca, pokoj miesta, kde boli. Jednoducho krása.
„Dobre, pauza,“ povedala náhle a vstala od sondy. Prešla k zásobám, vytiahla odtiaľ vak s vodou a umyla si ruky. Potom si sadla a nahlas vydýchla. Chvíľu len tak sedela, pozerajúc sa na more hlboko pod nimi.
„Vieš, čo mi príde veľmi čudné?“ spýtala sa náhle, „Že ty, černokňažník, krvavý elf odmietajúci uctievanie akéhokoľvek božstva, si sa pridal k bande so spasiteľským komplexom.“
„Bande? Ak sa nič nezmenilo, tak stále ide o samostatnú krajinu so štruktúrou vládnutia,“ odvetil s úškrnom.
„Vieš, ako to myslím. Čo ťa k nim tak ťahá?“
„Aha, takže budeme mať hlbokú diskusiu o najskrytejších osobných motívoch? V poriadku, nie som proti, ale dovoľ mi prejsť k okraju a zahľadieť sa do nekonečnej hĺbky oceánu, nech to vyzerá pekne, keď ti budem odpovedať.“
„Nech sa páči, poslúž si,“ odvetila s úškrnom.
Vykonal, čo bolo potrebné, zahľadel sa do nekonečnej hĺbky oceánu a následne späť na Jes´cu. Hľadieť do nekonečnej hĺbky oceánu a vysvetľovať svoje motívy je pekné, len nikto nikdy nespomenie, že je elf pri tom otočený chrbtom k tomu, komu to vysvetľuje a po piatich minútach si uvedomí, že ho nepočuje.
„Ide o princíp. Áno, mnohí sú priam až fanaticky oddaní Svetlu a sú tam prítomní aj idioti, ale to, že robia niečo dobré, je podstatné. Byť súčasťou toho, bojovať za dobro, ochraňovať iných, to je ten dôvod. Ochrániť tých, ktorí sa sami ochrániť nedokážu, zabrániť silám zla ublížiť im.“
„Tak, ako ublížili Lydii?“ spýtala sa s miernym úsmevom.
„Ako to...“
„Nie si jediný černokňažník v rodine, Faelin,“ povedala s ešte širším úsmevom.
„Nadia,“ zavrčal.
„Presne tak.“
„Začínam mať pocit, že si nebola až tak veľmi prekvapená tým, že som súhlasil ísť niekam s tebou.“
„Nie. Tak trochu som očakávala, že niekedy vyhoríš a nekonečné zachraňovanie Edwina z Hornej Dolnej v Hillsbrade pred nižším démonom alebo mágiou upraveným vlkom s túžbou po jedení panien ťa unaví.“
„No, v skutočnosti neexistuje žiaden vzťah medzi panenstvom a kvalitou subjektu pre potravu alebo magické...“
„Viem, viem, predsa si mi posielal tú svoju prácu. Schválne, kto ťa donútil povyvracať všetko o panenstve?“
„Jedna krava. To ale nie je podstatné. O čo ti teda ide?“
„Nadia mi povedala o tvojej priateľke a aj o tom, čo sa jej stalo. O tom, ako ťa to poznačilo.“
„Nie, to s ňou nemá nič spoločného. Bola to len aférka. Navyše, bola len človek a poznal som ju len krátko a...“
„Neklam samému sebe, Faelin,“ odvetila prísne, „Smrť tvojej sestry a slabosť pri kúzlení ťa donútili stať sa černokňažníkom, aby si už nikdy nebol slabý. Sám si mi to povedal. A zrazu, po smrti niekoho, koho označuješ len za aférku, sa toho všetkého vzdáš. Navyše, po Aeirinej smrti si nemal túžbu po zachraňovaní každého naokolo a po smrti tej Lydie sa zrazu zapojíš do bojov proti modrej letke a pridáš sa k Sunhandovi? Bolo tam niečo viac.“
Sklopil oči a povzdychol si. Ako vždy mala pravdu.
„Miloval som ju. Navyše, čakala dieťa.“
„Tvoje?“
„Samozrejme, že moje! A potom... No, vieš predsa, čo sa stalo.“
„Nemohol si ju zachrániť pred, ako ich ty voláš, silami zla.“
„Áno.“
„A potom si sa rozhodol, že sa vzdáš felu a budeš pomáhať chrániť ostatných?“
„Bol tam ešte istý zážitok so Slnečnou studňou, ale v princípe áno. A Elrendar mi tú možnosť dal. Ale teraz...“
„Teraz ti došlo, že Elrendar pomáha skutočne každému a často rieši aj maličkosti, ktoré sú ti ukradnuté?“
„Ty si sa na tento rozhovor musela zrejme poriadne pripravovať,“ usmial sa smutne.
„Áno. Keď si sa mi ozval, vedela som, o čo v skutočnosti ide. Nepotreboval si si oddýchnuť od práce, potreboval si vypadnúť odtiaľ, od všetkých povinností, ktoré idú s tvojou pozíciou. Zrejme ti vypršalo obdobie zamilovania a nastúpila krutá realita, nemám pravdu?“
„Máš. Na začiatku to bolo výborné, hoci som viackrát riskoval život. Bola to pomoc svetu, záchrana slabších. Lenže postupne bolo čím ďalej, tým ťažšie v tom pokračovať a tá občasná prednáška, ktorú som spravil, alebo práca na vlastných dielach, tomu veľmi nepomáhali.“
„Tak prečo sa tam vôbec chceš vrátiť? Nemusíš to predsa robiť.“
„Zložil som prísahu,“ odvetil ticho.
„Srať na prísahy! Podstatné je, či si šťastný a ja vidím, že Elrendar ti už šťastie nedáva.“
„Jes´ca, som ti vďačný za tvoju starostlivosť, ale stále ide o moje rozhodnutie. Iste, nie je to ideálne, koniec koncov, preto som si vzal toto voľno, ale nemienim to vzdať len preto, lebo sú veci, čo mi tam nevyhovujú. Nemusíš to chápať, ale musíš to akceptovať.“

Faelin sa od nej odvrátil a ona vedela, že ho stratila. Videla na ňom odhodlanie pokračovať v tom, čo považoval za svoje poslanie bez ohľadu na to, či je to skutočne to, čo chce robiť.
„Mal by som sa tam vrátiť,“ povedal potichu, „Neviem, čo ma to napadlo ísť sem.“
Idiot, pomyslela si. Len si choď, do toho tvojho milovaného Elrendaru a preži tam zvyšok života v boji proti hlúpym problémom hlúpych elfov, ľudí, orkov, trollov a všetkých iných hlupákov, ktorým hlupáci ako ty pomáhajú, hoci by si nakoniec dokázali pomôcť aj sami! Ja som s tebou už skončila.
Zrazu začula zadunenie. Faelin sa k nej otočil so spýtavým výrazom na tvári.
„Čo to bolo?“ spýtal sa.
Zem sa zrazu otriasla a on sa chytil zvyškov kamenného múru.
„Zemetrasenie?“ spýtal sa prekvapene, „Mohlo by to byť ono?“
„Neviem. Možno...“
Prišiel ďalší otras a ona počula nejaké prasknutie. Vtom sa zem pod jej nohami zakolísala a ona spadla. Začula krátky Faelinov výkrik, ktorý zanikol v silnom rachote. Otočila sa k miestu, kde stál jej bratranec a uvidela len prázdno tam, kde predtým stál múr.
„Faelin!“ skríkla, vstala a dopotácala sa k okraju útesu.
Kus vrcholku sa odlomil a spadol do mora, spoločne so zvyškom múru a...
„Faelin,“ zašepkala, zvalila sa na zem a začala vzlykať.

Hoci už začínalo leto, na západnom pobreží Kalimdoru viali studené vetry. Opierali sa do stromov s oranžovými korunami, do ruín veží, chrámov a veľkých monumentov z prastarých čias. Vrhal veľké vlny oproti sivým útesom, ktoré sa týčili do obrovskej výšky a stáli proti silám vody a vetra tak, ako to bolo už tisíce rokov. A dnes, po niekoľkých dňoch, nové zvuky utíchli a krajina sa upokojila. Znovu bolo počuť len vietor, more a prirodzených obyvateľov tejto divokej krajiny a nič nenaznačovalo tomu, že by sa v starých ruinách odohralo niečo výnimočné.

Surprise!

Když Cleese odpoledne vstoupil do hlavního sálu Lakeshirské radnice, už u stolu seděl starosta Solomon, král Genn a lord Orcbane ve vypůjčených šatech. Blake se určitě někde opozdil, jak měl ostatně ve zvyku.
„Posaďte se,“ vyzval Greymane svého generála o poznání mírněji, než když dorazil do města v čele brigády. Cleese si sedl hned vedle Orcbanea a naproti Solomonovi, který na něj přes své brýle přátelsky zamrkal. Král samotný seděl v čele stolu. Orcbane měl opět u pasu svůj meč a před sebou na stole rozvinutou velkou mapu Redridge.
„Než dorazí sir Blake, dáte si něco k pití?“ zeptal se Solomon. „Já osobně preferuji čaj. Právě nám dovezli z Pandarie čerstvou várku.“
„Čaj?“ zeptal se vyjeveně Orcbane. Očividně netušil, o čem je řeč.
„V Pandarii roste strom jménem čajovník. Povařením jeho listů vzniká velmi dobrý teplý nápoj. Mezi pandareny je velmi oblíbený a s trochou cukru chutná opravdu dobře. Zkusíte?“ Starostovi hosté se na sebe podívali a pak přikývli. „Rachel! Přines tady pánům šálek čaje a mně taky,“ požádal Solomon mladou služku. Rachel se uklonila a odběhla splnit starostův požadavek.

O pár minut později se vrátila a před každého stolovníka postavila kouřící šálek plný hnědozeleného nápoje. Solomon se hned labužnicky napil a král Genn ho následoval, zatímco Cleese s Orcbanem ještě chvíli podezřívavě hleděli na čaj před sebou a očichávali ho, než ochutnali.
„No,“ zamlaskal Genn. „Znám pandarenskou kuchyni a nikdy mi k srdci nepřirostla, ale tomuhle jak říkáte, čaji, jsem ochoten dát šanci. Není vysloveně špatný, nicméně s trochou mléka nebo…“
Královo hodnocení přerušilo klepání na dveře. Dovnitř vstoupil sir Blake v doprovodu dvou Hlídačů: Francoise a Shawna, Hlídače z Lakeshiru. Za sebou vlekli na řetězu orkského kapitána, který vedl útok na městečko na jezeře a jehož se jim podařilo zajmout. Francois byl trochu potlučený; měl zašitou ránu na obočí a fialové levé oko, památky na setkání s Connisportem a jeho vojáky. Kapitán s rudou lebkou namalovanou na obličeji na tom byl ale mnohem hůř, Francois se Shawnem tak ani nemuseli příliš často trhat řetězem. Posadili ho na velkou židli, omotali řetězy a přisedli si k ostatním. Blake si sundal cylindr a položil ho před sebe na stůl.
„Omlouvám se za naše zdržení,“ sepnul ruce položené na stole Blake. „Náš vězeň se bránil víc, než bylo záhodno.“
„To vidím. Doufám, že ještě zvládne mluvit,“ řekl Orcbane.
„Zvládne. Že ano!“ zařval Blake přísně na černého orka a ten jen slabě přikývl.
„Dobrá, začal bych tím, co víme i bez něj,“ zahájil radu král Genn. „Stonewatch a Lakeshire přepadla velká tlupa orků.“
„Podle mých zkušeností měli zdejší orkové sídlo tady,“ zabodl Solomon prst do levého horního rohu mapy, kde byl v horách poměrně věrně vykreslený kaňon s vyschlou řekou.
„Jenže tam jsem to vyčistil s armádou už před lety. Jestli orkové někde přežili, musí to být na východ od Ilgalarské věže, kde se to špatně hlídá,“ namítl Orcbane.
„Pokud si dobře pamatuji, tady dole býval tunel a i tam měli základnu, že?“ ukázal Cleese do pravého spodního rohu mapy, pod jezero Everstill a nedaleko Stonewatche. „Třeba je tudy mohla zásobovat Horda jako předvoj.“
„Tak blízko mě by žádný ork nepřežil,“ zavrtěl hlavou Orcbane. „Mimoto, kdyby je opravdu zásobovala Horda, neútočili by na nás prakticky klacky a kameny. Měli by něco mnohem lepšího a určitě se znaky Hordy.“
Král Greymane se zahleděl na severní stranu mapy a ukázal na velký průsmyk.
„A co tudy?“
„Tohle je starší mapa, Blackrockský průsmyk už dávno neexistuje. Během mého tažení jsem ho nechal spolu se sourozenci Hammerbreaky zasypat. Tudy sem orkové nemohli.“

Najednou se zajatý kapitán děsivě rozchechtal a Francois mu okamžitě jednu vrazil do jeho předsunuté čelisti.
„Copak sis myslel, Orcbane, že by nás mohli ti trapní trpasličí šamani zastavit? Průsmyk je opět volný a každým dnem přichází z Hořících plání víc a víc vojáků. Targorra nemůžete zastavit. To, co poslal na váš hrad a město, byl jen začátek.“
„Mlč nebo řekni něco, co nám pomůže,“ obořil se na něj král, ale ork se jen smál, takže do něj začali Shawn s Francoisem znovu tlouct.
„To stačí,“ zastavil je po chvíli Blake. Ork vyplivnul zkrvavený zub. „Kolik má Targorr mužů?“
„Mnoho…“ zamumlal ork. „Víc než vás…několikrát víc…“
„Co víš o Targorrovi?“ zeptal se Cleese.
„Co o sobě… vědí bratři. Utekl vám… z vězení a vrátil se do hor. Bezcitný… krutý… tvrdohlavý… ctí tradice… Proto je náčelník… skvěle bojuje se sekerou.“
„Vy jste s orky strávil hodně času,“ obrátil se Solomon na Orcbanea. „Pokud ctí Targorr tradice, možná by nám nějaká mohla pomoct.“ Orcbane jen vyšpulil spodní ret a zavrtěl hlavou.
„To si pletete lidi, Solomone. Já je nestudoval, já je rovnou zabíjel.“
„Vážení pánové, myslím, že vím, jak se dostaneme Targorrovi na kobylku,“ řekl zničehonic Cleese. „A jeho bratr nám v tom pomůže.“
„Targorr nevymění armádu za jednoho vojáka, i kdyby to měl být jeho bratr,“ zabručel Genn. „Žádný dobrý stratég by člena rodiny za vítězství nevyměnil.“
„Kdepak, nikoho měnit nemusíme,“ usmál se Cleese. „Jen mu udělám nabídku, kterou nebude moci odmítnout.“

„Na řeči o tom, že jsi šílený, sis už očividně zvykl, že?“ řekl sir Blake. Odpovědí mu byl jen Cleesův smích. Spolu s Francoisem, Orcbanem a desítkou nejstatečnějších vojáků ze Stonwatche jeli krokem na malých ponících po cestě k Blackrockskému průsmyku. Za sebou táhli na řetězu zajatého orkského kapitána, z něhož nakonec vypáčili jeho jméno: Murdunk. Vyslanci měli kupodivu dobrou náladu na to, že právě putovali ke kaňonu na severozápadě Redridgských hor, kde měli mít Targorrovi orkové hlavní doupě.

Jeli už několik hodin, když tu náhle jim z pohledu před nimi ztuhla krev v žilách a Murdunk se začal děsivě řehtat. Nelhal, mezi horskými štíty se černala cesta na Hořící pláně.  Poníci zneklidněli a veselé úsměvy heroldů rázem zmizely.
„Jsou tady,“ zašeptal Orcbane. „Sledují nás.“ Cleese zklidnil své zvíře a pořádně se v sedle narovnal.
„Blackrockští orkové!“ zavolal, až se to rozlehlo oranžovými horami. „Přicházíme v takovém míru, jaký vztahy mezi lidmi a orky umožňují. Chceme hovořit s vaším náčelníkem, Targorrem Děsivým.“ Cleesův poník sebou neustále cukal, stejně jako všichni ostatní.
„Ty jsi vážně šílený,“ řekl vážně Blake. „A to jsi nám ještě ten svůj plán ani pořádně neřekl. Cítím průšvih.“

Na svahu se objevili dva černí orkové odění v lehké zbroji z kožených pásků. Větší držel v rukou kuši, menší velké kopí.
„Co jsi zač, človeče?“ zeptal se opovržlivě ten menší.
„Jmenuji se William Cleese a tohle jsou moji přátelé: sir Francis Blake, lord Harold z Redridge a Francois Couteau. A také náš doprovod.“ Orkové se na sebe podívali.
„A proč by s vámi náčelník Targorr měl chtít mluvit?“ zeptal se znovu ten menší, který na sebe vzal úlohu vyjednavače. Cleese sám pro sebe usmál a ukázal na Murdunka.
„Ustáli jsme jeho útoky. Při tom druhém jsme dokonce zajali jeho bratra Murdunka.  Vyměníme jeho svobodu za slyšení u náčelníka Targorra.“ Menší ork zavrčel a pošeptal něco většímu, který potom odběhl.
„Slezte z poníků!“ rozkázal potom ork-vyjednavač. „Za mnou půjdete pěšky.“
„A co tvůj společník?“ zeptal se Blake. Ork ho spražil pohledem.
„Vyběhl napřed, zpravit ostatní o vašem příchodu. Heroldi nesmějí být napadeni, dokud vůdce nerozhodne jinak, tenhle zákon u nás platí také,“ dodal rychle, když uviděl výrazy vyslanců. První seskočil z poníka Cleese, poslední Orcbane, kterému se přítomnost orků vůbec nelíbila. Ork s kuší na ně kývl a o chvíli později už je vedl po cestičkách mezi horami a skrz kaňon do orkského ležení.

Do něj dorazili asi za hodinu. Jejich průvodce se je navíc určitě snažil zamotat a zmást, aby je už podruhé najít nemohli. Orkský tábor byl rafinovaně skrytý a projít k němu se dalo jen úzkou soutěskou. Když vstoupili do ležení, upřely se na ně oči dobře pěti set orků a ostatní byli určitě mimo dohled lidských příchozích.

Náčelník Targorr si svůj přídomek rozhodně zasloužil. Byl to ohromný černý ork pomalovaný rudou a bílou bravu. Měl na sobě bederní roušku z černé medvědí kožešiny, na kotnících a zápěstích bronzové nátepníky, přes hruď železem pobité kožené pásky a na nárameníku z tvrzené kůže seděla vybělená lebka jeho předchůdce. Seděl ba dřevěném trůnu uprostřed tábora. Trůn byl doslova obsypán lidskými, orkskými i zvířecími lebkami. Targorr vyštěkl okrsky něco na průvodce a ten mu stejným hrdelním jazykem odpověděl.
„Pusťte Murdunka. Do té doby se s vámi nebude bavit,“ přetlumočil průvodce. Cleese pokynul Francoisovi a ten odemkl kapitánova pouta. Murdunk zavrčel, promnul si zápěstí a přešel ke svým.
„Tak mluv, Klishi!“ zkomolil Targorr Willovo jméno. „Co tak zoufale chceš, žes kvůli tomu riskoval můj hněv?“ Cleese se před ním uklonil, pokorně, ale stále hrdě, a přešel rovnou k věci.
„Jsem zde, Targorre Děsi, abych tě vyzval na souboj o náčelnictví nad tvým kmenem.“ Targorr se jednou rukou zapřel o svůj trůn a překvapeně zamrkal.
„Jsem zde, abych tě vyzval na souboj o náčelnictví nad tvým kmenem!“ zopakoval důrazně Cleese. Táborem to zašumělo a ani Cleesův doprovod to nenechalo chladným.
„To nemyslíš vážně, Wille!“ zavolal hned Blake.
„Myslím, Francisi,“ odpověděl pevně Cleese.
„Vždyť to ani nepřijme, jen nás nechá rozsekat na kusy, monsieur,“ ozval se Francois.
„Přijme, protože nemá na výběr.“

Targorr děsivě zařval, čímž uklidnil šum hlubokých hlasů.
„Vypadněte! Přestaňte mě urážet a vypadněte! Jsi jen sprostý chlap, žádný ork a pouze ten, kdo je orkské krve, má vůbec nějaké právo žádat o mak’goru! Běžte pryč, než vás nechám rozcupovat prasaty!“ Šla z něj taková hrůza, že i Orcbane o krok couvl. Cleese však neustopil ani o píď.
„Správně, pouze ten, kdo je orkské krve,“ řekl klidně a s vítězoslavným úsměvem zvedl svoji levou ruku, aby si ji mohl náčelník dobře prohlédnout. Dlaň měl omotanou hadrem, zpod nějž ještě prosakovalo trochu krve. Targorr se rychle dovtípil, co se stalo, a střelil pohledem po Murdunkovi, který měl taktéž na levé dlani čerstvou ránu.
„To je urážka!“ zaječel Targorr.
„Ne,“ odvětil Cleese. „Murdunk a já jsme pokrevními bratry, třebaže nedobrovolnými. Jsem válečník a ork stejně jako ty, možná dokonce víc, neboť já neodmítám nabídku k boji. Jmenuji se William Cleese a vyzývám tě na mak’goru!“
Targorr nakrčil nos, čímž odhalil horní zuby, a pevně sevřel opěradla svého trůnu. Pak se z něj rychle a s děsivým výrazem ve tváři zvednul.
„Tak dobrá,“ zavrčel. „Přijímám tvou výzvu, štěně. Rozsekám tě na cucky, tebe i všechny tvé přátele!“

Cleese tasil svůj vlčí meč a zaujal bojový postoj. Na tváři se mu mihl slabý úsměv. Targorr popadl dvě jednoruční válečné sekery pověšené na zadní straně trůnu. Obě měly rudá topůrka a černé čepele s velkým vykousnutým zubem. Náčelník na nic nečekal a vrhl se přímo na Cleese, kterému se povedlo elegantně uskočit. Sekera tak projela naprázdno jeho kabátem.  Targorr zařval jako rozzuřený býk a sekl oběma sekerami najednou. Cleese na poslední chvíli zastavil rány mečem. Ork měl větší sílu, než čekal, a tak tam chvíli jen stáli se zbraněmi zaklesnutými do sebe nad hlavami. Targorr nenávistně pohlédl Cleesovi do očí a zuřivě mu zařval přímo do obličeje. Will přivřel oči před náporem smrdutého dechu, pustil levou rukou jílec meče a praštil orka do břicha. Jejich zbraně od sebe s cinknutím odskočily, čehož Cleese využil a hned vedl útok na Targorrovu hlavu. Černý ork byl ale moc mrštný. Včas nabral rovnováhu a uhnul se. Vydal bojový pokřik a přešel do protiútoku, ve kterém Cleese zasypal sprchou ran. Cleese se snažil bránit svým mečem, ale ork měl příliš velkou sílu a nastavování meče na obranu generála velmi vyčerpávalo. Nakonec se Targorrovi povedlo srazit Cleese na zem. Orkové zajásali, zatímco lidé povzbuzovali svého velitele, i když to pro něj vypadalo bledě.

Náčelník se napřáhl, aby ležícího Cleese potrestal za jeho opovážlivost. Těsně před tím, než rudočerná sekera dopadla, se však dokázal jeho protivník odkutálet. Zaryla se hluboko do země a na moment tak Targorra zastavila. Generál rychle vstal asi dva metry od orka, zvedl kámen o velikosti lidské hlavy a hodil ho na Targorra, který bojoval se sekerou zaraženou v hlíně. Netrefil ho do hlavy, jak doufal, ale podařil ose mu zasáhnout svalnaté rameno. Ozval se ošklivý praskot a řev zasaženého náčelníka. Kámen mu zlomil levou ruku. Targorr zařval bolestí, pustil sekeru zaraženou v zemi, přehodil si tu druhou do zdravé pravačky a hnal se na člověka. Tentokrát se už Cleesovi nepovedlo uskočit úplně. Hned, jak doskočil, ucítil, že mu z boku crčí krev. Zranění to nebylo vážné, ale dost bolelo. Snažil se tu bolest potlačit, ale Targorr dobře věděl, co dělá, když schválně vedl takové údery, aby musel Cleese při jejich odrážení co nejvíce namáhat krvácející bok. Relativně neškodná rána tak nabývala na nebezpečnosti. Nakonec unavený generál upustil meč a jen zvolna uhýbal Targorrovým výpadům. Už byl skoro úplně vyčerpaný, když mu náhle myslí jako blesk proletěla vzpomínka na Vanessinu noční návštěvu.

„Na druhou stranu, zas tak tvrdou hlavu nemá.“

Sebral poslední zbytky síly a postřehu a když Targorr vedl další úder seshora, zachytil topůrko sekery oběma rukama. Slábnoucím zrakem se podíval do Targorrovy rozzuřené tváře a pak ho vší silou praštil čelem do čela. Kříslo to, na chvíli se mu zatmělo před očima a hned ucítil, jak mu na čele začíná růst ohromná boule. Čekal smrtelný úder, ten však nepřicházel. Otevřel oči a zjistil, že v ruce drží Targorrovu sekeru. Zaostřil a uviděl Targorra dva kroky před ním, jak se sotva drží na nohou, skučí a drží se za čelo. Mezi prsty mu pomalu protékalo několik čůrků černé krve.

Cleese pohlédl na sekeru ve své ruce, potom ji uchopil oběma rukama, napřáhl se a s vítězoslavným rykem ji zasekl Targorrovi hluboko do hlavy. Trochu se bál, že se na něj teď vrhnou ostatní orkové a dorazí ho, ale oni místo toho zaklonili hlavy a začali řvát. V tom řevu byla směsice nenávisti a oslavy nového náčelníka. Udýchaný Cleese pustil sekeru, chytl se za bok a svezl se na zem. Francois ho ještě stačil zachytit, než dopadl úplně.
„Lorně ani slovo,“ řekl ještě Cleese, než upadl do mdlob.

Zem mu zrazu zmizla pod nohami a on si uvedomil, že padá. Do niečoho narazil, začul prasknutie a pocítil silnú bolesť v pravom ramene. Zahmlilo sa mu pred očami a takmer zamdlel. Uvidel vlniacu sa čiernu plochu, ktorá sa k nemu približovala. Inštinktívne sa natiahol po tieni a začal vytvárať tieňový štít.

„Čo vlastne plánuješ robiť, až tu skončíš?“ spýtala sa ho.
„Netuším. Moje plány sa týkali len naučenia sa tieňovej a felovej mágie. Predpokladám, že sa vrátim do Quel´Thalasu a pomôžem tam v boji s nemŕtvymi.“
„Myslíš, že ťa ostatní elfovia vezmú späť? Matero mi hovoril, že tvoj národ nemá démonov veľmi v láske.“
„Keď je na národe spáchaná genocída a prežije len jeden z desiatich, mnohí zvyknú prehodnotiť svoje názory. Áno, vznešení elfovia by ma zrejme neprijali, ale krvaví elfovia budú určite radi, že budú mať niekoho, kto bude ovládať takéto typy mágie. Určite sa pre mňa miesto nájde,“ odvetil, „A čo ty? Ako využiješ obrovské znalosti a nepredstaviteľnú moc, ktoré tu získaš?“
„Nuž, ešte predtým, čo si tu bol, som stretla černokňažníka, ktorý mal za cieľ priniesť smrť a utrpenie všetkým gnómom na Azerothe. Vyzeralo to byť zaujímavé.“
„Prečo by niekto chcel priniesť smrť a utrpenie všetkým gnómom na Azerothe?“ spýtal sa udivene.
„Lebo môže.“
„Aha. A čo na to povedala Babagaya?“
„Bola vtedy na ceste do Stormwindu. Škoda, bolo by zaujímavé vidieť skutočný súboj medzi dvomi černokňažníkmi.“
„Iste, aby ste mi všetci mohli hovoriť o tom, aké to bolo úžasné a ja by som ľutoval, že som to nevidel,“ povedal a uškrnul sa.
„Samozrejme,“ odvetila s milým úsmevom.
„Takže až tu skončíš, budeš cestovať?“
„Áno. Ktovie, možno niekedy zájdem aj do toho tvojho Quel´Thalasu.“
„Neviem, či by to bol dobrý nápad,“ odvetil zachmúrene, „Počul som, že v poslednom čase sa začali až príliš približovať k Horde. Možno ťa tam prepadne v lese nejaký ork.“
„To by som uvítala. Zaujíma ma, ako bude mocný orkský bojovník reagovať na tvár obalenú zelenými plameňmi,“ povedala a zasmiala sa, „Hoci by to asi bolo trochu kruté. Orkovia majú radšej červenú, počula som, že ju majú všade na vlajkách.“
„Lok´tar ogar,“ odvetil, „Teda, v tomto prípade by to asi bol len ten ogar.“
„Vidíš, to ho naučím kričať, až mu budem páliť vlasy krásnymi zelenými plameňmi.“
„Nepočúvala si, čo som vravel? Viac ho potešíš červenými.“
„Tie dostane ako odmenu, ak sa bude dobre správať. Možno. A ak teda prežije úvodné zelené ohníčky. Bude to skúška poslušnosti a odolnosti v jednom. Vidíš, ako som vynaliezavá?“
„Jasné, že to vidím,“ odvetil a pritiahol si ju k sebe, „Sľubujem, že ak niekedy budeme potrebovať nejakému orkovi spáliť tvár, nechám to na tebe.“
„Roztopiť, Faelin. Správny pojem je roztopiť,“ odpovedala s úsmevom a pobozkala ho.

Videl fialové pásy, ako obaľujú jeho telo. Čierny povrch sa blížil.
Všetko stmavlo.

Pretočil sa a otvoril oči. Počul zvuky vĺn narážajúcich na útesy len pár metrov od neho. Posadil sa. Bol na pláži. Poobzeral sa po okolí.
Prečo je všetko také sivé? A prečo nič necítim? Nemal som náhodou zlomenú ruku?
Keď si to uvedomil, zistil ďalšiu vec. Nielen, že necítil bolesť, necítil vôbec nič. Začal mať čudné tušenie.
Vtedy sa pozrel pod svoje nohy a uvidel to. Dolámané telo v roztrhanej róbe, ktoré more vyplavilo na breh. Po krátkom pohľade sa odvrátil. Tie kosti sú naozaj nedostatočne pevné.
Tu som musel zomrieť, pomyslel si.
Posledné, čo si pamätal, bol náraz na hladinu. Musel omdlieť a následne ho more vyplavilo na breh. Bol celkom rád, že posledné chvíle svojho života strávil v bezvedomí. Aspoň nemal spomienky na bolesť, ktorú určite musel prežívať.
S vedomím toho, čo sa stalo, sa znova poobzeral po pláži. Muselo tu byť niečo výnimočné, niečo, čím sa to odlišovalo od skutočného sveta. Jediným rozdielom bolo to, že nevidel poriadne farby a nemal v tele cit.
Hlupák, veď už nemáš telo.
Zrazu si všimol, že ďalej na pláži, pri ceste nahor do lesa, je obrovská modrastá postava s krídlami. So záujmom k nej prišiel. Bytosť vyzerala ako žena v kapucni, s kusmi látky omotanými okolo tela.
Začul nejaký šepot, ktorý ako keby mu prenikal do mysle.
„Môžete to kúpiť kartou...“
Začudovane sa pozrel na bytosť. Čo to trepe?
„Dajte nám vaše peniaze...“
Dobre, asi zošalel. Toto je určite len nejaký hlúpy sen alebo halucinácia, ktorú si jeho mozog vymyslel. Mal by sa čo najskôr zobudiť a zistiť, ako toto všetko prežiť. Len ako to spraviť?
„Konečne som ťa našla,“ ozval sa za ním hlas.
Prekvapene sa otočil a uvidel toho, kto prehovoril.
Tak takáto halucinácia mi až tak veľmi nevadí.
„Trvalo to hodiny, kým som ťa našla. More ťa odnieslo naozaj ďaleko. Bála som sa, že sa k tebe nedostanem včas a ty niekam utečieš a ja stratím tvoju stopu.“
V tej róbe je naozaj pekná. Tak ma napadá, že je to vlastne moja halucinácia. Možno by som mohol...
„Hej, Darksun, moje éterické oči sú tu! Na moje nehmotné prsia sa budeš môcť pozerať dostatočne dlho neskôr.“
Seriem ja aj takú halucináciu. Ešte mi bude hovoriť, čo mám robiť. Ja som ten, kto halucinuje, tak ja budem určovať pravidlá. Možno ak sa budem viac sústrediť.
„Ach, takže po zlom,“ povedala a vrazila mu. Prekvapený sa ocitol na zemi, s boľavým ľavým lícom.
„Tak, teraz sa dúfam už preberieš a budeš ma počúvať. Poviem to v skratke. Zomrel si, si duch. Znie to zle, ale má to svoje výhody. Napríklad môžeš jednoduchšie cestovať a zistíš zaujímavé veci. Napríklad, že Varian Wrynn má fetiš na svoje sochy. No dobre, to s fetišom je len môj predpoklad, ale naozaj sa dajú vypočuť všetky možné tajnosti.“
„Ako to? Čo tu robíš?“ dostal zo seba.
„Si mŕtvy. Očakával si, že ostatní mŕtvi budú dakde inde?“ spýtala sa s úsmevom.
„Nie, ale...“
„Pokojne si mohol. Práve si zomrel, navyše násilnou smrťou. Niekedy sú mŕtvi otrasení aj po normálnej smrti, nie po tomto. Ja som bola vyradená na niekoľko mesiacov. No nič, asi si moja špeciálna malá snehová vločka,“ odvetila a pomohla mu vstať. Vlastne, nebol si istý, či by vôbec pomoc potreboval. Možno mohol vstať len tak, metaforickým lusknutím prstov. Tak či tak nemal žiadnu váhu, ktorú by mal zdvíhať. Hoci, ako spravila to s tým udretím?
„Ja som pred smrťou asi omdlel,“ odvetil.
„Aha. Tak to bude asi tým. Povedali mi, že tí, čo zomrú v spánku, to majú najľahšie. Bezvedomie je asi podobný prípad.“
„Lydia,“ dostal zo seba, „Čo... Ako si sa sem dostala?“
„Len obmieňaš rovnaké otázky. Vážne si si myslel, že sa na teba aspoň občas nepozriem? Teda, prvých niekoľko mesiacov som bola úplne vyradená, neschopná takmer ničoho, a potom som zistila, že si odišiel od Strahada a ostatných. A kým som ťa našla, bol si už v tom Elrendare. Spravil si si tam celkom dobrú kariéru,“ dodala s úsmevom.
„Ty si ma sledovala? Celý ten čas? Prečo si sa teda neozvala?“
„Duchovia so žijúcimi veľmi nehovoria, ak teda nejde o výnimočnú situáciu alebo sa nespravia špeciálne rituály. A niečo také krvaví elfovia robiť nezvyknú. Keby sme boli taureni, už by sme dávno dali reč.“
„Na druhú stranu by sme mali chvost a kopytá a ja na niečo také po prečítaní Úteku z väzenia Whiplash veľmi nie som,“ odvetil a pousmial sa.
„No, takže vieš, prečo som neprišla. Ale viedol si si celkom dobre aj bezo mňa. Hoci som trochu sklamaná, že si si nikoho nenašiel. Tá Eloyn mi prišla ako sľubné dievča. Tie chápadlá by myslím vedeli, ako potešiť správneho chlapa.“
„Len keby hmota, ktorá v nich bola, nebola prebraná z mozgu,“ povedal s úškrnom, „Takže, čo bude teraz? Ja som mŕtvy, ty si mŕtva, nejako mi uniká, čo sa má teraz diať.“
S úsmevom rozhodila rukami.
„Čokoľvek. Si mŕtvy, bez záväzkov, môžeš robiť čokoľvek ťa len napadne. Pokojne môžeš cestovať, sledovať, čo robia živí, čo ťa len napadne. Ak budeš chcieť, môžeme sa aj vydať inými cestami. Chcela som sa len ubezpečiť, že tvoj prechod od životu k životu po smrti bude lepší, než ten môj,“ vysvetlila s úsmevom, ktorý bol ale viditeľne nútený.
„Ty mi tu teraz hovoríš, že mám možnosť stráviť s tebou akokoľvek dlhý čas?“
„Áno,“ odvetila a na tvári sa jej zjavil skutočný úsmev.
Asi by ma zabila, keby som teraz spravil salto, vysmial sa jej, odmietol a začal kričať „Sloboda!“. Ach, vzťahy sú ťažké.
Pritiahol si ju k sebe. Teda, pritiahol by si ju, keby mohol. Aspoň zistil, že stále nevie, ako si duch môže k sebe pritiahnuť iného ducha. Na druhú stranu sa jeho ruky ocitli v jej prsiach, čo bolo pekné.
„Daj tie paprče preč,“ povedala a zasmiala sa.
„Kam teda pôjdeme?“ spýtal sa.
„Videl si už Darnassus?“
Pokrútil hlavou.
„Takže teda do Darnassu,“ povedala, chytila ho za ruku a vydala sa po ceste do lesa.
Keď prechádzali okolo okrídlenej ženy, znovu začul ten šepot.
„To je správny zákazník.“
„Čo je vlastne táto ženská?“ spýtal sa Lydie.
„Nemám poňatia. Nikto to nevie. Také ako ona sú po celom Azerothe a aj v Outlande. Niektorí sa snažili odhaliť tajomstvá týchto bytostí, ale márne. Znie to ale, ako keby hovorili k nejakým ľuďom a chceli ich presvedčiť, aby niečo hrali. Ale asi to budú len nejaké hlúposti, niečo, čo sa náhodne zjavilo vo svete.“
„Aha. Takže sa tým netreba zaoberať,“ povedal.
„Presne tak.“
Držiac sa za ruky vošli na okraj lesa. Faelin sa ešte raz obzrel na pobrežie, kde ležalo jeho telo.
Takže takto to všetko skončilo, pomyslel si. Odvrátil sa od pobrežia a pozrel sa Lydii do očí.
Nie, pomyslel si. Všetko ešte len začína.
Usmial sa na ňu a spoločne vošli do lesa.

Na pobreží zostala len osamelá okrídlená postava. Všade bolo ticho a jediné, čo ho prerušovalo, bol osamelý liečiteľ duchov, ktorého služby z nejakého dôvodu už nikto nevyužíval.
„Hrajte World of Warcraft...“ povedala bytosť sklesnuto.

A týmto končí príbeh Faelina. Dúfam, že sa vám páčil, či už išlo o RP alebo o poviedky. Všetkým týmto ďakujem za RP, ktoré som s vami zaňho mal. Síce už neRPím, ale týmto spôsobom som aspoň mohol (pre mňa) uspokojivo ukončiť príbeh jednej z mojich dvoch postáv (pri druhej to už možné nie je, preto pri Lyanorovi ani poviedky nebudú). Takže, prajem všetkým veľa krásnych zážitkov v RP na Legende.

Když přišel opět k sobě, bolest ze zraněného boku byla pryč. Měl ho ovázaný čistým obvazem a zpod něj voněly nějaké byliny. Ležel ve velkém stanu z kůže, ověšeném zbraněmi a trofejemi z různých výpadů, nájezdů a bitev. Uprostřed stanu, hned vedle Cleesovy postele z huňatých kožešin, hořel v kamenném ohništi oheň. U něho dřepěla orkská dívka a právě drtila v hliněné misce bylinky. Až na pruhy vydělané kůže omotané přes prsa a klín byla nahá. Černou kůži měla bez sebemenší jizvičky a tmavé vlasy spletené do mnoha copánků. Dívka přešla od ohniště, odmotala Cleesovi obvazy a začala mu zraněný bok natírat chladivou mastí. Teprve teď si uvědomil, že je jen v kalhotách. Rozhlédl se po stanu a uviděl svůj kabát i košili, zakrvácené a natrhlé, jak jimi projela Targorrova sekera.

Orčice mu pohlédla do očí a Cleese v tom pohledu viděl jen starostlivost, něhu, ale i nějaký druh divoké a nespoutané touhy.
„Kde to jsem?“ zeptal se Cleese.
„Jsi tam, kam patříš. Ve stanu náčelníka. Celé Redridgské hory si vyprávějí o Wil’Klishovi Steelheadovi, člověku, který se stal naším novým vůdcem.“
„Wil’Klish Steelhead?“
„To je tvé jméno, které jsme ti dali. Vysloužil sis jej, když jsi svým čelem přemohl Targorra. Děs skončil, nastupuje Ocelová hlava.“ Cleese si promnul velkou bouli, která se mu klenula na čele.
„A moji přátelé, co se s nimi stalo?“
„Náš řezník se o ně postaral,“ řekla orčice, jako by se nic nedělo.
„Cože?!“ vykřikl Cleese a nadzdvihl se na lokty. Orčice se očividně lekla, že řekla něco špatně.
„Postaral se, aby jim nic nechybělo. Jsou našimi hosty v jiném velkém stanu,“ volila opatrně slova.
„Díky Světlu,“ oddechl si Cleese a znovu se spustil na postel. „A kdo jsi ty?“

Orčice se narovnala, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Kdyby nebyla z jiné rasy, rozhodně by mu přišla velmi krásná.
„Jmenuji se Kat’Zorfa. Vybrali mě, abych ti byla ošetřovatelkou, společnicí a konkubínou.“ Znovu si klekla a nahnula se nad Cleese, který se rychle odsunul z jejího dosahu. Kat’Zorfa se jen usmála.
„Nestyď se. Jsi válečník, šampion a náš vůdce. Zasloužíš si jídla, pití, zbraní i žen, co si jen budeš přát.“ Přilehla si k němu a lehce mu přejela rukou po hrudi. Cleese opět ucukl.
„Promiň, ale tohle já nemůžu. Já už ženu mám,“ řekl Cleese rychle, protože jemné Kat’Zorfiny doteky byly příjemnější, než byl ochoten připustit. Orčice se zatvářila nechápavě.
„Válečník jako ty by měl mít mnoho žen, ne jen jednu,“ namítla.
„Jenže podle lidských tradic můžu mít jen jednu ženu, dokud jeden z nás nezemře. Podívej, proto nosím ten prsten,“ zalhal a ukázal dívce prsten Královské hlídky, který měl zrovna na ruce. Kat’Zorfa si pozorně prohlédla prsten se znakem růže, pak se zatvářila zklamaně a odtáhla se. Stále však zůstala ležet na posteli vedle něj.
„Dobrá. Ale z ostatních tradic našeho lidu se už nevykroutíš.“
„A čím mám ještě projít?“ zeptal se Cleese.
„Náš šaman ti zítra vytetuje znamení náčelníka na ruku. Potom už budeš opravdovým náčelníkem. A…“ řekla váhavě. „Mohla bych tě o něco požádat?“ Kývl.
„Mohl bys všem tvrdit, že jsi mě ve skutečnosti neodmítl? Pro vybranou dívku je to vždy velká pocta, ale pokud ji náčelník odmítne, budou mě navěky hanit. A já nechci, aby mě někdy někdo odmítl jen proto, že jsi to udělal ty.“ Teď se usmál Cleese, dodal si odvahy a pohladil ji po tváři, která byla mnohem hebčí, než by kdy od orka čekal.
„Jsi ta nejlepší, kterou jsem kdy měl,“ zalichotil jí a ona mu úsměv vrátila.

Ráno se probudil sám, což úplně nečekal. Protřel si oči a vyšel ze stanu, venku totiž slyšel šplouchání. Jen co se vzpamatoval z ostrých slunečních paprsků, uviděl před náčelnickým stanem malé jezírko. Samotný stan byl na vyvýšené plošině nad táborem a dalo se k němu dojít jen klikatou stezkou na skále. U jezírka měl Cleese přivázaného koně, který ožíral listí z blízkého keře. A na břehu jezírka ležely natažené dva dlouhé pruhy hnědé kůže. Uprostřed jezírka plavala Kat’Zorfa. Když uviděla Cleese, přikryla si rukou ňadra, postavila se na dno, takže jí voda sahala po pupík, a s úsměvem na něj zamávala.
„Pojď se taky vykoupat!“ zavolala vesele. Cleese pohlédl na své kalhoty a pak na orčici. Té hned došlo, nad čím přemýšlí. Přibrodila se blíž a laškovně zamrkala.
„Jen je sundej, ať vím, co jsem přišla,“ zakřenila se. Cleese se tedy ještě rozhlédl, pak si ale kalhoty stáhl a nahý vstoupil do jezírka. Voda se zrána ještě nestihla prohřát, takže se společně koupali v osvěžující chladné vodě. Kat’Zorfa se rozpustile zasmála a volnou rukou na Cleese šplíchla trochu vody. Ten nestihl nastavit ruku na obranu, takže ho dost zmáčela.
„No počkej,“ rozesmál se Cleese a vyběhl za orčicí, která hned začala se stejným smíchem utíkat. Cleese byl ale rychlejší a po pár skocích ji dokázal popadnout okolo pasu a stáhnout ji s sebou do vody.

Teprve teď, když ji držel v rukou, byl napůl rád a napůl zklamaný, že ji odmítl, protože tělo Kat’Zorfy bylo silnější svalnatější a robustnější, než tělo jakékoli ženy, kterou kdy viděl. Doslova z ní sálal život a energie. Cleese si uvědomil, že noc s ní by byla opravdu nezapomenutelná, především proto, že by na něm zanechala trvalé následky.
Mokrá Kat’Zorfa mu vyklouzla a smíchem a pokřikováním ho vábila k sobě. Nenechal se dlouho pobízet a docela rád s ní tuhle hru na honěnou hrál.

Dováděli spolu ještě notnou chvíli, když je vyrušilo významné zakašlání. Několik metrů od břehu přešlapoval Francois.
„Francoisi!“ okřikl ho Cleese. „Jak dlouho tam už stojíš?“
„Juste un moment, monsieur,“ vykoktal bretonsky. Snažil se uhýbat pohledem, ale Cleese dobře věděl, že každé nahé ženské tělo působí na jeho oči jako magnet, i kdyby patřilo taurence.
„Posílá mě šaman, mon général. Říká, že je čas a máte přijít.“ Cleese se podíval na Kat’Zorfu a vylezl na břeh pro kalhoty. Francois se otočil úplně. Toho využila Kat’Zorfa a natáhla se pro své dva pruhy.

Za malou chvíli už plně ustrojený Cleese kráčel s Francoisem dolů do tábora.
„To o mlčení Lorně platí pořád,“ mrkl spiklenecky na Francoise a ten s nervózním úsměvem přikývl.

Už byl večer, a z malého okénka bylo vidět jak nad střechami Silvermoonu zapadá slunce. Poslední paprsky osvětlovaly malou místnost s několika postelemi. Na jedné z postelí seděl postarší elf, před sebou na nočním stolku měl otevřenou láhev kořalky a smutně hleděl do malé krabičky z tmavého dřeva kterou měl na klíně. V krabičce bylo pět armádních známek, z čehož čtyři byli rozlomené. Tichou atmosféru narušilo zavrzání dveří. Elf na posteli zvedl hlavu, a uviděl ve dveřích postavu. Mladého tmavovlasého elfa, těsně nad hranicí dospělosti, v uniformě rekrutů Sivermoonké stráže. „Seržant Victus?“ ozval se jemný hlas, „Co to děláte?“. „Jen vzpomínám na svojí starou jednotku“ odpověděl elf na posteli, aniž by se pohledem odtrhl od krabičky se známkami. Z tónu jeho hlasu byl cítit smutek, a taky trocha kořalky. „Vypravětje mi o tom“ řekl mladý elf hlasem dítěte prosící o bonbón. „Já nevim“ odpověděl elf na posteli. „Prosím“ žadonil mladík a  posadil na protější postel. „Tak dobře“ odpověděl starší elf, zavřel krabičku a položil ji vedle sebe na postel.

„Bylo to mezi první a druhou válkou. Všem bylo jasné že hrozba orků stále přetrvává, a že se jednou vrátí. Proto aliance založila tajný projekt. Šlo o jednotku zvláštního určení. Byli jsme založeni, abychom v případě útoku orků bojovali partizánskou válkou a zpomalovali jejich postup do doby kdy dorazí armáda. Vlastně takové přepadové komando, pětičlenná armáda.“  Elf na chvilku přestal vyprávět a sáhl po lahvi, a napil se.“Jak už jsme říkal, bylo nás celkem pět. Já jsem přestavoval svaly. Další byl Kiril, taky vysoký elf. Byl to mág, machr přes iluze a štíty, ale když šlo do tuhýho, ani ničivá magie mu nebyla cizí. Pak tu byla Grelka, trpasličí průzkumnice. Byla expert na přežití v jakýchkoliv podmínkách a jedna z nejlepších střelkyň jakou jsem kdy viděl. No a pak tu byl ještě Fizzan, gnóm. V boji mu to moc nešlo, ale byl král výbuchů, jak se sám nazýval. Dokázal vyrobit bombu úplně z čehokoliv. No a poslední byl Carlos. Byl to člověk. Nevím co dělal než  se k nám dal, ale určitě to nebylo nic legálního. Uměl se schovávat, a plížit. Taky uměl skvěle šplhat a byl to až podezřele dobrý kapsář a zloděj. Ani zámky mu nebyli cizí. A když došlo na boj, se svými dýkami byl k nezastavení, pohyboval se tak ladně a rychle, že to vypadalo více jako tanec než boj. No a to jme byli my, Armáda pěti.“ „A co jste všechno dělali?“ skočil mu do řeči mladý elf. „No, vzhledem k tomu že si orkové dávali docela na čas se svojí invazí, jsme řešily problémy, se kterým si aliance nevěděla rady“

Západ slunce přešel do černočerné noci. Taharis vyprávěl o všemožných dobrodružstvích. O krvavých bitvách, o komplikovaných a promyšlených útěcích a dokonce i o grilovačkách které ve chvílích volna pořádali. Občas pomocí tyče od záclony a židle místo štítu ukazoval různé triky a bojové pohyby aby dokreslil svoje vyprávění. Hodiny plynuly a Taharis pořád vyprávěl, mladík ležel na protější posteli s hlavou podepřenou oběma rukama.

„A tak bylo Lakeshire zase v bezpečí zase v bezpečí“ dokončil další historku. „Co bylo pak?“ zeptal se mladík. „Nebylo toho dneska už dost?“ zeptal se Taharis a podíval skrz okénko, za kterým už pomalu začínalo svítat. Mladý elf  nesouhlasně zavrtěl hlavou a dál čekal na další historku. „No dobře, jít spát už asi stejně nemá cenu, a do snídaně ještě jednu stihnu.“

„Rozkaz byl jednoduchý, z nějaké (taharis neuváděl konkrétní místa úmyslně, kvůli utajení) se začali ztrácet lidi, ale nenašli se těla. Měli jsme to prošetřit a zachránit lidi, prostě klasika. Když jsme dorazili do vesnice, netrvalo ani hodinu než jsme měli podezřelého. V horách ve staré pevnosti se prý usídlila nějaká skupinka mágů v černých róbách. Utábořili jsme se v lese. Kde jsme strávili několik dní, zatím co Grelka a Carlos pozorovali pevnost. Zjistili jsme to čeho jsme se obávali, kultisti na vesničanech prováděli pokusy. Po pár dnech jsme konečně měli plán, proplížit se dovnitř pomocí odvodňovacího kanálu. Carlos s Kirilem půjdou osvobodit zajaté. Carlos by si měl poradit s jakýmkoliv zámkem a s případnou ochranou by si měl poradit Kiril. Fizzan s Grelkou půjdou do archivu, zatím co bude Grelka hledat důležité dokumenty, Fizzan tam nastraží super ultra bombu, která srovná se zemí celou pevnost. Já jsem měl hlídat únikovou cestu a v případě poplachu udělat rozruch. Podle plánu neměla být akce delší než dvacet minut. Čekal jsem u chodu do tunelu už půl hodiny a ještě se nic nestalo. Tak jsem se tam šel podívat. Když jsem konečně došel do vězení, našel jsem Carlose ležet na zemi v kaluži krve. V zádech měl vražený nůž. Ten nůž jsem znal, patřil Kirilovi. „Tohohle jsem se bál“ ozval se Kirilův hlas. Otočil jsme se směrem za hlasem. Stál tam Kiril se skupinou kultismů, před nimi klečeli Grelka a Fizzan. Byli spoutaní a na hrdla jim tlačili nože kultistů. „Bál jsem se dne kdy dostanu rozkaz jít proti vlastním lidem. Vychovali mě, naučili mě všechno co umím, nemůžu jít proti nim“ Jen jsem tam stál neschopen jediného pohybu, překvapen tou zradou, byli jsme jako rodina, byl jako můj bratr, všichni byli. „Jestli nechceš vidět kamarády, tak polož zbraně“ řekl Kiril klidným hlasem. Já jsem tam stál, koukal, hledal způsob jak zachránit kamarády, ale byl jsem  moc daleko. „ZAHOĎ JE!“ zakřičel Kiril. Pustil jsme zbraně, V tu chvíli se ke mně rozeběhli dva kultisti a odvedli nás všechny do cely.“

Taharis se zhluboka nadechl, jeho vyprávění otevíralo hodně bolestivé rány, znovu se natáhl pro láhev kořalky, ze která se v průběhu večera nějak “záhadně vypařila“ zhruba půlka.

„Ve vězení nikomu nebylo moc do řeči, Grelka dokonce uronila slzu, ale na truchlení nebyl čas, museli jsme se dostat ven. Kdyby tu tak byl Carlos, ten zámek by otevřel za pár vteřin. Hledali jsme cestu ven, ale žádnou slabinu jsme nenašli, když se najednou Fizzan zastavil. „Ta bomba!“ vykřikl. „Máme větší problém než jsme si mysleli, dálkový spínač mi rozbili, ale vždycky tam nechávám ještě časovač, jen pro případ.Když to bouchne, zasype nás to sutí. Měla by bouchnout každou chví….“ Nestačil to ale doříct, rozeběhl jsem se k němu a Grelce, chytil je sklouzl s nimi pod postel. Sotva jsme byli pod postelí, ozvala se rána, a pak už jen pískání v uších, pomalu přecházející ve zvuk sypání kamenů. Když jsem se probral, první co jsem uviděl byla hlava Grelky rozbitou kamenem, byla mrtvá, Fizzan ležel vedle mě pod dalším kamene, asi měl pár zlomených žeber,ale žil. Mě samotného zachránila  jen plátová zbroj. Sundal jsem z Fizzana kámen a začal jsem odklízet trosky, využíval jsem pláty ze zbroje jako podpěry, aby se na nás nezhroutily další trosky. Nevím jak dlouho jsem kopal, ale museli to být hodiny. Když jsem se konečně dostal ven, chytil jsem Fizzana do náručí a vylez jsem ven, uviděl jsem kolem kultisty jak prohrabávají trosky. Byl tam i Kiril, kulhal a měl rozbitou hlavu ale přežil to, Parchant!. Utíkal jsem jak o život s Fizzanem v náručí, kolem nás létaly kouzla kultismů, ale povedlo se nám utéct. Zaběhl jsem do lesa a posadil jsem Fizzana který se opřel o strom. Byl bledý v obličeji a kašlal krev, umíral. Podíval se na mě a trochu nuceně se usmál. „Nebyla to tvoje chyba. Netrap se tím co se stalo, kdybys nás nesáhnul pod tu postel, stejně by jsme umřeli,“ vykašlal další krev a znovu se na mě podíval „dostaň toho hada, bylo mi ctí s tebou sloužit“ chytil mě za ruku, usmál se a rozkousl falešný zub s kyanidovou kapslí. Dlouho jsem tam seděl a koukal na jeho tělo. Potom jsem ho pohřbil, a vydal jsem se k nejbližší civilizaci.“

„A co Kiril, dostal jsi ho?“ zeptal se mladík. Taharis se nadechl k odpovědi, ale přerušil ho zvuk zvonku svolávajícího stráže na snídani. Taharis se podíval na mladíka a řekl: „Na tenhle příběh si asi budeš muset počkat“.

Zmrákalo sa a Zirael vedela, že bude musieť zo zeppelinom čo najskôr pristáť. Ale v Dustwalovskom močiari nebolo kde. Uviazala predne lano  pevnejšie aby sa náhodou nerozmotalo a ona nemala problémy počas búrky. Potom opatrne prešla ku kormidlu svojej  vzducholode.  Už to bolo pekných pár rokov čo ju získala od tých malých chamtivých goblinov z Rachetu a odvtedy sa jej stokrát vyplatila. Len tu vo v vzduchu sa cítila úplne slobodná. Usmiala sa a zatočila  o pár stupňov doprava keď sa celá vzducholoď  otriasla  zásahom. Zirael zanadávala  keď si to vzducholoď zamierila prudko k zemi.

Pomaly otvorila oči. Všetko čo  okolo seba videla bolo zaliate zelenou farbou, pár krát mrkla ale obraz sa nezmenil, až potom si uvedomila,
že leží pod svojou  plachtou. Pomaly sa znej z nadávkami za, ktoré by sa nemusel hanbiť žiadny ork  vyhrabala. Prešla si rukou vlasy a zakrútila hlavou. Jej krásna loď bola na cucky a oprava bude drahá veľmi drahá  ak sa to vôbec bude dát opraviť. Kto to tak mohol urobiť?  Pokiaľ sa nezmýlila vo výpočtoch mala byt mimo dostrel Theramoských diel a ona sa predsa nikdy nemýlila tak kto sakra. Zirael na okamih zavrela oči a nadýchla sa a vydýchla.  Ešte, že náklad bol celý inak by jej zákazníci nič nezaplatili.

*Už ho chcela zobrať keď zrazu začula jemný šuchot z lesa naokolo. Niekto sa síce snažil pohybovať sa potichu ale pre jej elfské uši nebol súperom. Boli viacerí  to vedela určite a boli ťažkí takže mali zbroj.  Ešte,že bola ozbrojená. Vytiahla svoju malú kušu ktorá jej už toľko krát zachránila život a vystrelila do lesa. Mužský krik, ktorý sa z neho ozval bol pre ňu jasným dôkazom, že trafila.

,,Chyťte ju!" zakričal iný hlas a nato sa z lesa vynorili theramorské stráže.

Ona však nečakala a rozbehla sa smerom od nich len aby jej cestu za okamih  zablokoval  obrovský holohlavý hromotluk no jej stačila  sekunda nepozornosti a prešmykla sa mu sklzom pomedzi nohy a bežala ďalej do močiaru. Jej výhodou bolo, že zatiaľ čo oni mali na sebe zbroj  ona bola oblečená len ľahko. No na rozdiel od nej sa tu vyznali. Bežala  močiarom stále dopredu dokiaľ si nebola istá, že im zmizla z dohľadu a potom vyliezla na najvyšší strom. Potom len čakala a dúfala, že budú tak blbí ako sa o nich tvrdí v Rachete. V duchu preklínala, že vzala túto prácu a toho kto mohol za jej  tvrdé pristátie. Prisahala si, že ak ho niekedy dostane do rúk tak..  
Zrazu sa zdola ozvali hlasy a Zirael skoro spadla zo stromu, keď zistila komu patria. Čo v močiari robia dvaja trpaslíci a ork?

,,Hovorím ti bol to drak!" Ozval sa prvý trpaslík urazene.

,,A ja zas že si vymýšľaš" odpovedal ork pritom si odpľul

,,Buďte ticho, mám čudný pocit." ozval sa tretí starší trpaslík z puškou v ruke ,ktorý vyzeral na veliteľa

,,Jo  brácha ma čudný pocit "

,,Buď ticho Darogu  ak ma tvoj brat čudný pocit tak to znamená problémy." oboril sa naňho zlostne  ork a vyzeral, že mu už dá do zubov.


Krátko nato  sa okolo nich z močiara vyrojili theramorské stráže a za bujarého nadávania orka a trpaslíka ich najprv obkľúčili a potom odviedli preč.  Zirael pre istotu ešte chvíľu počkala a potom začala zliezať zo stromu keď počula zlomenie vetvičky. V duchu si zanadávala  a prikrčila sa na jednej vetve. Zo západu  sa vynorila vysoká postava s kušou v ruke a mierila si to k nej . Až ukrutne pomaly prechádzala ďalej a ďalej a kontrolovala okolie a približovala sa bližšie a bližšie ku stromu na ktorom trčala.. Zrazu sa pozrela priamo nad seba za zvukom lámajúcej vetvy. Zira ešte stihla prekliať svoje šťastie.

Mezi lidmi ze Stormwindu panovala pověra, že klan Blackrock je bezbožný i na orkské poměry. Proto Cleese trochu překvapilo, když uviděl jejich šamana. Byl to starý bělovousý ork, shrbený, ale očividně si nežil zle. Třebaže měl černou kůži posetou vráskami, svaly neztratily nic ze své velikosti a síly. Pro obřad se šaman oděl do světle hnědé jelení kožešiny a i na hlavě mu seděla vybělená parohatá lebka. V ruce držel totem ze dřeva a kostí. Když Cleese přivedli k šamanovi stojícímu u Targorrova trůnu, cítil na sobě novopečený náčelník oči všech orků z tábora. Dokonce uviděl Kat’Zorfu, jak za nimi slabě pokulhává. V duchu se zasmál, když uviděl závistivé pohledy ostatních orčic. Šaman si prohlédl Cleese a posunkem mu naznačil, aby si svlékl kabát i s košilí. Cleese tak učinil, podal své oblečení Francoisovi a sám se posadil na trůn. Tehdy zahlédl Blakea s Orcbanem, jak stojí mezi orky a pozorují rituál.

„Podej mi svou zbraň,“ vyzval šaman třesoucím se hlasem Cleese. Will tasil svůj meč s vlčí hlavou a podal ho šamanovi, který ho zarazil do země, začal okolo něj mávat hubenýma rukama a přitom mumlal něco v nesrozumitelném jazyce. Z jedné ruky mu vyšla blankytná, z druhé rudá záře a obě světla se spojila na čepeli meče. Ostří se rozzářilo oběma barvami a když šaman kouzlo ukončil, zhasl i meč. Předtím k nim ale doletělo v ozvěně vzdálené vlčí zavytí.


„Nechť tě vlci provází, neboť máš duši vlka. Drž svou zbraň pevně, neděl se se svou smečkou a Duch vlka ti přijde na pomoc, když ji budeš potřebovat,“ pronesl slavnostně šaman a mávl na svého pomocníka, jenž ihned přiběhl s podnosem, na němž ležela velká kostěná jehla, palička a temně rudé barvivo. Šaman vzal do rukou jehlici i paličku a pozdvihl oba předměty nad hlavu tak, aby je všichni mohli vidět. Přítomní orkové poklekli, stejně tak lidský doprovod. Začal mumlat nějaká zaříkadla, namočil jehlu do rudého pigmentu a přiložil ji Cleesovi na kůži vnější strany pravého předloktí. William zatnul zuby. O tetování a hlavně jeho výrobě slyšel nepříliš pěkné věci.

Šaman se napřáhl a poprvé klepl paličkou do hlavy jehlice. Nebyl to příliš příjemný pocit, jak ostatně očekával, ale když se zahryzl do rtu, dalo se to vydržet. Orkové však měli mnohem tvrdší kůži než lidé a šaman tloukl tak, jak byl zvyklý od předchozích náčelníků. Pokaždé, když šaman jehlou vpustil barvu pod kůži, jehlu opět vytáhl, namočil znovu do barvy a tloukl znova. Pomalu tak v Cleesově kůži vytvářel obraz hory, sekery a okolo celého obrazce ještě tetoval v orkštině jméno klanu a jeho nového náčelníka.

Celé to trvalo něco přes hodinu a Cleese při tom pozoroval příslušníky „svého“ kmene. Většina se tvářila přinejmenším nedůvěřivě, že je teď má vést člověk, ze všech však vycházel alespoň nějaký respekt vůči svému novému vůdci. Cleese věděl, že ho budou beze zbytku aspoň nějaký čas následovat, třebaže není jedním z nich, nikdy jím nebude a brzy je opustí.


Šaman naposledy klepl, odložil oba nástroje, vytáhl ze země vlčí meč, který podal Cleesovi pak zdvihl paže do vzduchu a slavnostně zvolal cosi v orkštině. Orkové okolo okamžitě spustili ohromný řev. Čerstvý náčelník Wil‘Klish se zadíval na zarudlou pálící kůži na své pravačce. V ní se skvělo temně červené tetování s mnoha nápisy. V návalu pýchy prudce vstal ze svého trůnu, zvedl potetovanou ruku i s mečem a zařval společně s ostatními. Meč po šamanově kouzlu trochu ztěžkl, ale Cleese cítil, že lepší už mít v ruce nebude. Zamával s ním na dav okolo, aby ztichl.

„Mí válečníci!“ zvolal. „Dneškem začíná nová doba pro náš kmen! Redridgské hory nám už brzy nebudou stačit! Je načase se obrátit proti těm zlotřilým černokněžníkům z Hořících plání a zabrat zpět území, které patří nám, skutečným Blackrockům, ne těm otrokům démonů! Vrátíme se do vašich domovů, odkud vás sem vyhnali blázni zaslepení mocí a temnotou! Přišla chvíle vrátit Blackrocku jeho starou slávu!“ Odpovědí byl Klishovi další souhlasný řev. Teď začal vážit slova, protože se chtěl dotknout velmi citlivé věci.
„Ale přes všechnu naši sílu nedokážeme zvládnout takový úkol sami, aspoň ze začátku ne. Ač se mi z toho chce zvracet, musím odjet a dohodnout smír s lidmi ze Stormwindu. Je to odporné spojenectví s čertem proti ďáblu, ale dohromady budou orkové s Aliancí neporazitelní. A až přijde čas, zaplatí i oni!“ Táborem zazněl zmatený a pobouřený šum, což Cleese čekal. Na druhou stranu, také počítal i s tím, že ho jen za takovou myšlenku hned zabijí.
„Murdunku, bratře Targorrův! Předstup!“ Z davu se k němu protlačil velký ork. Cleese se na něj zadíval a pak sáhl za trůn, kde stále ležely dvě Targorrovy sekery. „Nečekám, že dohady s lidmi půjdou rychle. Proto vybírám tebe, Murdunku, abys podle práva krve vedl v mé nepřítomnosti kmen tak dobře, jak jen umíš. Zastavte útoky na lidi a oni se k nám pak spíše přidají. Pro začátek jim řeknu, aby vám platili, časem však přijdou a budou bojovat po našem boku proti společnému nepříteli. Učiň mě hrdým, abych tvého dosazení nemusel litovat!“ Murdunk se podíval na sekery svého bratra, které mu jeho náčelník podal, a chvíli přemýšlel. Rychle se otočil, zvedl jednu sekeru do vzduchu a zařval.
„Sláva Wil’Klishovi Steelheadovi! Povede nás k vítězství!“ Otevřená podpora zastupujícího náčelníka a váženého orka přiměla i ostatní, aby uvěřili Cleesově plánu. Celým táborem se tak nesl jednomyslný řev.
„Sláva Wil’Klishovi Steelheadovi! Povede nás k vítězství!!!“

Zvěsti letí rychle a proto se Cleese vrátil do Stormwindu v doprovodu svých přátel jako malý hrdina, který jednou pro vždy ukončil válku s Blackrocky v Redridgských horách. Ale jedině on sám, Blake, Francois, Orcbane a pár účastníků Cleesova duelu s Targorrem znalo skutečné okolnosti příměří. Králi Greymaneovi, stejně jako zbytku říše, sdělili falešné informace o tom, jak objevili průsmyk na Hořící pláně a zavalili ho, čímže se orkové ocitli v ohrožení hladověním, takže se raději vzdali výměnou za bezpečný návrat na Hořící pláně. Orcbane pak zůstal spolu se svými vojáky v Redridgi, aby pomohl opravit Lakeshire i Stonewatch.

Při návratu do Stormwindu sice nejásaly davy, nevyvěsily se vlajky a nepršely růžové lístky, lidé si však na něj ukazovali, šeptali si a mnoho se mu jich přišlo poklonit. Jeden veterán mu dokonce zasalutoval jako hrdinovi, čili u toho ještě zapěl jednu polozapomenutou vojenskou píseň. Mluvilo se o něm i jako o druhém Orcbaneovi.

Cleese ale celou dobu v hlavě strašily temné myšlenky. Své tetování měl skryté v rukávu, polozahojené zranění z duelu pečlivě ovázané Kat’Zorfou a vlčí meč schovaný v pochvě, přesto se nemohl ubránit pomyšlení na to, co bude, až se všichni dozvědí pravdu o jeho náčelnictví u orků. A nejvíce ze všeho se bál Lorny a její reakce. Proto se rozhodl, že neponechá nic náhodě a ještě předtím, než přijde domů, bude se chvíli procházet po městě. Mezitím poslal k Lorně Francoise, aby ji aspoň trochu uklidnil. Pochopitelně měl zakázáno mluvit o duelu nebo o Kat’Zorfě, spíše ji měl ujistit, že všechno, co říkají ostatním, je pravda. Francois znal Lornu skoro stejně dobře, jako ona jeho, takže se úkolu trochu zalekl, ale postavil se k němu jako muž. Cleese se vřele rozloučil s králem Gennem i sirem Blakem, oba mu popřáli hodně štěstí a rozešli se každý domů.

Ve Stormwindu krátce před jejich příjezdem zapršelo a kapky vody, které ještě nestihly uschnout, se leskly na dláždění, listech stromů a keřů, okenních parapetů a z okrajů střech také nějaká ta kapka spadla. Sluneční světlo se odráželo v kapkách a vytvářelo tak dojem, že celé město je pošito průhlednými drahokamy. Jak si Will prohlížel světlo v kapkách, vzpomněl si na otce Cassia v Katedrále Světla a rozhodl se ho navštívit.

Když přecházel most přes vodní kanály města, potkal elfku, kterou už znal. Pěvkyně Leria seděla na sloupku na druhém konci mostu a jemně brnkala na struny své loutny. Zpod dlouhé sukně vykukovala její bosá chodidla, o která se otírala mourovatá kočka.
„Dobrý den, generále Cleesi,“ pozdravila Leria svým medovým hlasem a usmála se. Cleese její úsměv opětoval a také se lehce uklonil.
„Vám také, slečno Nightwindová.“
„Říká se, že jste zastavil hrozbu orků v Redridgi. Je to vážně tak? Slyšela jsem o vašem nápadu zavalit průsmyk a hrozit tak orkům vyhladověním.“ Cleese jen pokrčil rameny.
„Neřekl bych, že je to přesně tak. Lidé rádi mluví.“ Leria se sklonila a pohladila mourka u svých chodidel.
„Bylo to jinak, že?“ zamrkala spiklenecky. „Ale pro lidi jste teď hrdina a hrdinské příběhy si přece zaslouží trochu vylepšit. Kdo jiný, než pěvec by to měl vědět?“ znovu se usmála, až odhalila svůj bezchybný chrup.
„Já se teď spíše děsím toho, aby se moje žena nedozvěděla až příliš vylepšenou verzi,“ podělil se Cleese o svou starost. Leriin úsměv přešel do laskavého smíchu, zvonícího jako zurčení horského potůčku.
„Nebojte se, generále Cleesi. Ženy jsou tvárné jako vosk. Stačí malí pozornost, důkaz snahy, že o ni nechcete přijít, a hned vám snáze dopustí.“ Leria si vytáhla z modrých vlasů červenou růži, pošimrala s ní kočku na nose a pak jí zasunula Cleesovi do klopy. „Přeji vám s paní Lornou úspěch, byla by škoda ztratit tak statečného muže kvůli neshodě v manželství,“ pohlédla na něj svýma stříbrnýma očima a znovu se soustředila na loutnu. Cleese na ni na moment zaraženě hleděl, potom poděkoval a pokračoval v cestě ke Katedrále Světla za otcem Cassiem.



Když Cleese vešel do katedrály, otec Cassius stál v levé postranní lodi a povídal si se dvěma ženami. Obě byly ke generálovi otočené zády. Jedna na sobě měla světle šedé až stříbrné šaty a bělostné vlasy. Druhá, o trochu vyšší, byla oděná lehkém tmavém kožíšku a měla husté černé vlasy. Cleese k trojici opatrně přistoupil a slušně pozdravil. Cassius kývl hlavou na pozdrav a obě ženy se otočily.
„Neruším?“ zeptal se zdvořile.
„Ale vůbec ne,“ odvětila starší žena, královna Mia. „Jen s otcem Cassiem rozprávíme o plese, jenž se bude brzy konat.“
„Opravdu? Ples?“ podivil se Cleese. Podobné společenské události nevnímal v jednom kuse, tak ho ani moc nepřekvapilo, že o nějakém plese neslyšel.
„Ano, na oslavu narozenin prince Anduina,“ pokývala hlavou druhá, princezna Tess. Cassius schoval ruce do širokých rukávů své sutany a mlčel.
„Předpokládám, že se tam s paní Lornou také ukážete, pane generále,“ poznamenala královna Mia.
„Budeme-li pozvaní, rádi přijdeme,“ přislíbil Cleese.
„Zajisté. Genn i já vás tam rádi uvidíme.“
„Když už mluvíme o tatínkovi,“ vstoupila do rozhovoru Tess a ukázala si na líc. „Tohle vám asi udělal on, že jste ho neposlechl, viďte? Když za vámi odjížděl do Redridge, strašně zuřil.“ Cleese dotkl své lícní kosti a uvědomil si, že tam po královské pěsti má ještě pořád modřinu. Mia se zamračila a stáhla své rty do malého kroužku.
„Bála jsem se, že něco takového provede. Genn umí být hrozný bouřlivec a je tvrdohlavý jako beran. Hrozná kombinace. Doufám, že mu to nakonec odpustíte, je to dobrý člověk. Jen je toho na něj občas příliš. Chápejte, musí se starat o národ v exilu a ještě tohle všechno. Navíc už má svoje nejlepší léta za sebou, co si budeme povídat.“ Cleese si promnul namodralou tvář a usmál se.
„Už jsem mu dávno dopustil. Nebyla to zas taková rána a schytal jsem horší. Mimochodem, o čem přesně jste si povídaly tady s Cassiem? Tedy jestli to není tajemství.“
„Jak se to vezme,“ zavrtěla hlavou princezna Tess. „Přišly jsme si pro nějakou radu na dárek pro prince.“ Will pohlédl na Cassia pohledem „ty tomuhle rozumíš?“ Odpovědí mu bylo jen mnichovo němé pokrčení rameny.
„Anduin je muž víry, tak jsem si myslela, že jestli bude znát někdo vhodný dárek pro kněze, bude to kněz,“ odpověděla namísto Cassia královna.
„Cassius? Čekal bych, že se obrátíte spíš na arcibiskupa Farthinga nebo někoho podobného.“
„Kdepak, Farthing by nám navrhl něco okázalého, načančaného a neosobního, to já nechci. Radši bych mu dala něco obyčejnějšího, něco s minulostí, jestli mě chápete.“
„Ani ne, ale tady Cassius určitě.“ Mnich významně zakašlal a když se na něj obrátili, začal hovořit.
„Vlastně máš pravdu, Willame. Vzpomněl jsem si totiž na něco, co by mohlo Anduina velmi potěšit. Mám tu jeden starý stříbrný růženec s modrým drahokamem. Ten růženec patřil arcibiskupu Benediktovi, tedy až do té nešťastné události v Northrendu. Můžu ho najít, jestli by jste měly zájem,“ obrátil se na členky královské rodiny. Mia i Tess nadšeně přikývly.
„To je skvělý nápad, otče,“ vydechla Tess.
„Ano, to vskutku je. Jak jste k tomu přišel?“ zeptala se Mia. Cassius se tajemně usmál.
„Všichni máme svá tajemství. Není-liž pravda, Williame?“ Cleese pokýval hlavou.
„Ještě že to jsou tajemství. Nedovedu si představit, kolik lidí by viselo, kdyby všechny vyšla najevo.“
„Musím vám poděkovat, otče Cassie,“ sepnula ruce Mia a uklonila se starému mnichovi. „Za tohle si Církev zaslouží od královské rodiny nějaký dar.“ Cassius ale s lehkým úsměvem zavrtěl hlavou. „To není třeba, má paní. Jsme kněží a pomáháme potřebným bez nároku na odměnu. Stejně tak od krále jako od žebráka.“



Najednou za sebou Cleese uslyšel kroky. Otočil se a uviděl Francoise, který právě vstoupil do katedrály. Bretonský mladík vypadal dost otřeseně.
„Jak to šlo, Francoisi?“ zeptal se opatrně Cleese.
„Dělal jsem, co jsem mohl, monsiuer,“ dostal ze sebe Francois. Cleese chápavě přikývl.
„Díky, máš u mě něco k pití.“
„Potíže v manželství?“ zeptala se s lehkým náznakem škodolibosti Tess.
„To tedy ano,“ přikývl Will. „Držte mi palce.“
„Samozřejmě,“ přislíbila královna Mia.
„Budu se za tebe modlit, Williame. Ví Světlo, že to budeš potřebovat,“ prohlásil Cassius.  Cleese se na ně na všechny usmál a těžkým krokem vyšel ven z katedrály.

Zamířil domů, kde na něj čekala jeho rodina. Doufal, že Lorna Francoise nezlomila a nedostala z něj informace a jeho skutečné činnosti v Redridgi. Ostatně se to měl brzy dozvědět. Během chvíle došel až ke dveřím svého domu ve Starém městě. Povzdechl si, sáhl do kapsy pro klíč od domu a odemkl dveře. Zavřel oči, zadržel dech a otevřel. Okamžitě uslyšel zvuk, kterého se bál: cvaknutí zámku pušky. Otevřel oči. Hleděl přímo do dvou hlavní Lorniny postarší zbraně.
„Ahoj Wille. Stýskalo se ti?“ zazněl přísný Lornin hlas.

Nebylo to poprvé, co Cleese hleděl do hlavně pušky, ale teď mu poprvé doopravdy zatrnulo. Znal dobře Lorninu povahu a věděl, že musí velmi opatrně volit slova, jinak by byla opravdu schopná ho odstřelit jako toulavého psa. Snažil se dát dohromady nějakou omluvu, nedokázal však ze sebe dostat ani hlásku. Jen pozoroval Lornu a její vražedně zamračenou tvář.

K jeho velkému překvapení a zmatení však Lornino mračení postupně přešlo v jakési potlačování smíchu, až to nakonec nevydržela, sklonila pušku a vyprskla smíchy. Opřela zbraň o botník a radostně objala strnulého Willa.
„Chyběl jsi mi, mě i Tomovi,“ řekla mu klidně a s úsměvem. Všechen její hněv rázem zmizel.
„Co stojíš jako z kamene?“ zeptala se líbezně. „Pojď dovnitř.“ Cleese se oklepal z toho šoku a vstoupil v objetí své ženy do domu. Posadil se k jídelnímu stolu, zatímco Lorna zavřela dveře a schovala pušku zpátky do skříně.
„Měl jsi se vidět,“ rozesmála se. „Vypadal jsi úplně stejně, jako když jsme se poprvé potkali. Jak jsi mi s tím Hlídačem přišel ke dveřím. Ten tvůj výraz, ani trochu se nezměnil,“ začala ho parodovat. „,A sakra! A sakra! Jsem v hajzlu! Teď mě odpráskne!‘“
„Kdepak,“ popřel to rychle Cleese. „Tak jsem se netvářil.“
„Ale jo, tvářil!“ nepřestávala se smát Lorna. Will se rozhlédl po jídelně.
„A kde je Thomas?“ zeptal se.
„Lítá někde venku s Anne. Řeknu ti, Wille, máš zatracenou kliku, že jsi za mnou poslal nejdřív Francoise, jinak bych ti tu tvoji dutou palici vážně ustřelila. To víš, slyšela jsem zvěsti a neměla jsem důvod jim nevěřit. A pak mi to Francois všechno vysvětlil,“ řekla a plácla se do čela. „ Jak mě taky mohlo napadnout, že by jsi byl schopný udělat takovou kravinu a stát se náčelníkem orků?“
„Tohle se o mě povídá?“ usmál se Cleese a sáhl po džbánu s vodou, který stál na stole.  
„no i divočejší věci. Třeba že ses tam oženil s nějakou orčicí. To bych brala spíš jako urážku než jako nevěru,“ ovinula zezadu sedícímu Cleesovi krk.
„U orčice mi aspoň nehrozí taková šance ustřelení hlavy,“ zazubil se drze Cleese. Lorna ho pustila a sedla si na židli naproti němu.
„Že já pro tu flintu ještě dojdu?“ zašklebila se.
„Nechoď,“ natáhl Will ruce přes stůl a vzal Lorniny dlaně do svých. Nebránila se, neměla k tomu ani důvod.  Takhle tam seděli několik minut bez jediného slova.

„A víš, kdo bude mít narozeniny?“ prolomila moment ticha nenápadnou otázkou Lorna.
„Vím,“ přikývl Cleese. „Princ Anduin.“
„Chytrej. Takže počítáš s tím, že půjdeme na ples, že jo?“
„No a co Tom?“
„Copak se za svého synka stydíš? Půjde s námi. Jednou je to Crowley, tak ať pozná všechny ty hrůzy královského dvora. A navíc jsem mu už na tu slávu sehnala obleček.“
„Cože?“ podivil se Cleese.
„No nemysli si, sobě taky,“ zasmála se od srdce Lorna. „Takže zbýváš jen ty. Už jsem se smířila s tím, že si tam vezmeš ten svůj milovaný kabát, ale ať tě ani nenapadne strkat si pod něj zbroj, jak máš ve zvyku. A taky si ho předtím vypereš!“
„Vždyť není zas tak špinavý,“ namítl Cleese. Lorna rychle vstala, několikrát ho obešla a přitom si důkladně prohlížela jeho oděv.
„Aha, takže bláto, prach, orkská krev a smrad potu se najednou dostali do módy? A to nemluvím o téhle díře,“ namířila prst na bok, kudy prošla Targorrova sekera. „Kdes k tomu vůbec přišel?“ Cleese se trochu zakabonil, ale Lorna si toho naštěstí nevšimla.
„No, když jsme pracovali na zasypání toho průsmyku, občas nás orkové napadli. A při jednom takovém nájezdu jsem to schytal. Ale neboj, měl jsem tam tu svoji zbroj, kterou tak nesnášíš, takže z toho mám jen škrábnutí.“ Lorna se na něj podezřívavě podívala a zamumlala si něco jako „to určitě,“ ale pak jen pokrčila rameny.
„Je mi jasný, že šít neumíš, takže ti to zašiju, ale vypereš si ho sám, ať taky zkusíš, jaké to je, uklízet po tobě tvůj bordel.“
„Cokoli řekneš, má paní,“ usmál se Cleese. Lorna dělala, že sarkastickou poznámku neslyšela.
„Nemáš hlad? Zbyla tu dýňová polévka a myslím, že je ještě trochu teplá.“
„Dýňová polívka!“ zaskučel Cleese. „Tu nemám rád.“
„Já vím,“ zasmála se zle Lorna. „Proto jsem ji uvařila, když ses měl vrátit. To je tvůj trest za všechny ty starosti, co jsem si tu kvůli tobě nadělala. A to si ještě nemysli, že jsem tak naivní, abych si myslela, že všechno, co mi tu Francois navykládal, je pravda. Je mi naprosto jasné, že jste se tam dostali do mnohem většího průšvihu, takže buď rád, že jsi z toho vyvázl tak snadno.“

Se smíchem vyšla nahoru po schodech a tak Will osaměl se zbytkem dýňové polévky v hrnci na plotně. Chvíli seděl u stolu a nenávistně hrnec hypnotizoval, ale nakonec si pro něj došel k plotně, odnesl si polévku ke stolu a s nechutí se dal do jídla. Jakožto voják si zvykl jíst i to, co mu nechutnalo, dýňová polévka však byla výjimka. A navíc skoro studená výjimka! Nabíral polévku na lžíci a zase ji vyklápěl zpátky do hrnce. Při tom přemýšlel o tom, co všechno musí Lorna tušit. Věděl, že je chytrá a i když se Francois určitě snažil ze všech sil, očividně ji neošálil úplně. Rozhodně ne dost na to, aby mu věřila každé slovo. Neochotně si strčil lžíci s polévkou do úst a přitom očima zabloudil ke skříni, kde odpočívala Lornina stará zadovka. Napadlo ho, jestli ho vážně chtěla zastřelit nebo jen vystrašit až k infarktu. Rozhlédl se, ale Lrona zůstávala nahoře a nic nenasvědčovalo tomu, že se hned vrátí. Odložil tedy lžíci zpátky do hliněného hrnce, zvedl se a přešel ke skříni. Otevřel a po chvíli štrachání mezi kožichy a kabáty našel dvouhlavňovou flintu.

Hned jak zalomil hlaveň, aby se podíval dovnitř, oddechl si. Puška nebyla nabitá, takže to celé divadlo se zbraní ho mělo jen pořádně vyděsit. Seshora uslyšel kroky, takže spěšně vrátil pušku do skříně a sám se posadil zpátky ke stolu a hrnci, na jehož obsah se dál tvářil jako malý spratek. V duchu se ale usmíval.

„Jak se ti líbí?“ zeptala se Lorna a měla na mysli své plesové šaty. Měly střih typický pro gilneanské šlechtičny; byly širší než jižanské šaty, zároveň ale také s užším pasem. Na šatech dominovaly světlejší barvy, bílá, stříbrná, ale i trochu gilneanské šedi a hnědi. Měly také širší rukávy, ty ale končily v podpaží a vůbec nezahalovaly ramena.
„No nevím, jsou pěkné, ale něco jim chybí,“ prohlédl si Lornu Cleese.
„Jo, jasně, já ty tvoje fóry znám, Wille,“ pousmála se Lorna. „Chybí jim látka na ramena, viď? A já si zase myslím, že ještě nejsem tak stará, abych nemohla ukázat všechno od prsou nahoru. Vlastně bych mohla ukázat ještě víc, ale bude tam královna Mia a víš moc dobře, jak je prudérní.“
„Ne, to jsem zrovna nemyslel,“ zavrtěl hlavou Cleese. „Tedy to s tou látkou na ramenech. Chybí jim něco jiného.“ Vstal, vytáhl si z klopy kabátu Leriinu růži a zapletl ji Lorně do tmavých vlasů. „Tak. Není to hned lepší?“ Lorna nejdříve protočila oči tak nahoru, jak mohla, ale po chvilce to vzdala.
„To ukáže až zrcadlo,“ usmála se a znovu Cleese objala, tentokrát vroucněji než předtím. Zabořila mu obličej do ramene a Will by přísahal, že slyší, jak se jí láme hlas. „Prosím tě, Wille, už nikdy nedělej takovou blbost jako s těmi orky. Prosím.“
„Neboj Lorno, už mě od tebe a Toma nic nedostane,“ zašeptal jí Cleese. Odpovědí mu bylo jen pár slabých vzdechů a jedno tiché slovo.
„Díky.“

Už sa zľakla, že ho svojim pádom zabila. Našťastie bol len mimo. Zirael si povzdychla a znova sa pozrela na docela pekného mladého elfa tak v jej veku  možno trošku staršieho. Už sa chcela vydať skontrolovať náklad, ale niečo ju nepustilo. Možno ten elf vie niečo o tých trpaslíkoch s orkom.  Pritom ako rozmýšľala si prezrela jeho veci. Veľkú kušu a exotickú dýku za pasom. Že by to bol lovec? No to už sa začal preberať a tak Zirael nelenila, chytila jeho kušu a namierila si to naňho. Elf zastenal a pomaly otvoril oči. Svoje modré oči. Zira v duchu zanadávala bol to high elf.

Myslela si že ho pohlaď na elfku z nabitou kušou znervózni alebo sa aspoň pokúsi ju aspoň preprať alebo niečo ale on tam len ležal a pozeral sa na ňu a ani nemrkol. Zamračila sa a prebrala iniciatívu keď sa k ničomu nemal.

,,Kto si? " opýtala sa ho tak drsne a chladne ako len vedela.Elf však neodpovedal a len vydýchol
,,Kto si a čo tu robíš? Vyslovila otázku ráznejšie  no jedine  čo elfovi vyšlo z úst bolo
,,Si tak nádherná!"vydýchol no ona len  prevrátila oči
,,Neskúšaj na mňa také blbosti a povedz  mi ako sa voláš!"
*elf len zavrel oči a zvraštil čelo ,,Neviem "
,,Nevieš?"
,,Neviem u Fetha a strašne ma bolí hlava."
Preglgla, už predtým si všimla veľkej hrče,ktorú mu asi spôsobila vetva ktorá sa pod ňou zlomila

Elf sa hrče dotkol a  bolestivo zaúpel  a tak sa ho radšej opýtala na prvú otázku ktorá ju napadla
,,Kto je Feth?"
,,Nemám ani poňatia." Zvesila porazene ramena vyzeralo to že  ten elf si nepamätá ani svoje meno. Ako po ňom mohla chcieť aby jej povedal čo tu robí.  Nakoniec sa len zdvihla a kušu oprela o strom. Potom sa vydala preč.

Kráčal za ňou, jasne že za ňou kráčal. Nevedel ani kto je a čo tu robí a ona bola jediná živá bytosť široko ďaleko v tejto bažine plnej komárov a iných slizkých bytostí. Bolo mu úplne jedno, že je krvavá elfka a teoreticky patrí k horde a on aliancii. Naštvane sa zastavila a zanadávala po orsky. Bola to jedna z mála vecí, ktorú od okrov chytila od kedy žila v Kalimdore.

,,Nemyslím si, že nadávanie nám teraz veľmi pomôže" povzdychol si elf a ona sa naňho šokovane pozrela
,,Ty si mi rozumel?"  
,,Ano samozrejme prečo by som ti nemal rozumieť?"
,,Lebo si stratil pamäť a nevieš ani ako sa voláš a pritom vieš po orsky."
,,Tak mi niake meno daj ty."

,,Načo aj tak s teba bude za chvíľu mŕtvola" otočila sa a pokračovala ďalej ale horúčkovito rozmýšľala žeby  naozaj mal niečo stým orkom a trpaslíkmi? Odfrkla si a pokračovala v tejto obchádzke, ktorú zvolila aby nenarazili na stráže. Len dúfala, že sa k nákladu dostane čo najskôr.

Onedlho prišla až k brehu jazierka a začala zliezať až k brehu. Praskanie vetvičiek ju ubezpečilo že je ten modrooký fešák za ňou. Potriasla hlavou aby  tu myšlienku dostala z hlavy a skočila z brehu na kameň a potom ďalší. Potrebovala sa sústrediť inak skončí v močiari a horšie postihne ju osud, ktorý predpovedala jemu.  Skočila na ďalší kameň a bola už skoro v strede rieky keď na ňu začal volať.  Naštvané sa naň ho otočila a chcela mu povedať čo si onom myslí, keď si všimla  načo ukazuje. Proti prúdu sa k nej blížili 4 krokolisky. Zirael zanadávala a rozhliadla sa. Nemohla sa vrátiť a na druhu stranu ešte kus chýbal. Bola v pascí.  Vytiahla teda svoju malú kušu, ktorá sa tomu hovadu čo mal elf nemohla vo veľkosti rovnať a zamierila na oko najbližšieho krokoliska. Na nič nečakala a vystrelila no šipka sa len neškodne odrazila od jeho tvrdej kože. Zavrčala a  skočila na ďalší kameň. Krokoliskovia sa zatiaľ  okolo nej sťahovali a vytvárali smyčku  a na jej konci  budú mat hostinu . Zrazu začula krik a pozrela sa hore. Ten šialenec k nej doslova letel na liane a v lete ju chytil  a strhol ku sebe. Korokolisk ,ktorý bol najbližšie len naprázdno cvakol čelistami.
Obaja elfovia pokračovali v jazde na liane dokiaľ nepraskla pod ich váhou a oni nedopadli na zem.
Teda on dopadol na zem a ona na neho. Mal celkom vypracované telo a svaly pomyslela si no potom počula ako si odkašlal  uvedomila sa a rýchlo vstala.

,,U fetha to bola ale jazda čo?"
,,Vieš čo?" opýtala sa a prvý krát sa usmiala
,,Čo?" zatváril sa nechápavo.
,,Budem ti hovorit Feth."



Netrvalo dlho a ocitli sa na mieste jej tvrdého pristatia. Zirael si zamračene prezrela trosky. Stále ju štvalo, že jej vzducholoď, tá najrýchlejšia vzducholoď v celom kalimdore bola zničená a zostali z nej trosky.

,,Tu sa niečo stalo" ozvalo sa za ňou  no Zira neodpovedala len na Fetha pozrela z jedným obočím zdvihnutím
,,Myslíš, že tu niekto prežil? "
Otvorila ústa a už mu chcela povedať  aký je idiot no nakoniec len prevrátila oči a zakrútila hlavou a vydala sa skontrolovať náklad zatiaľ čo on sa sklonil a prezeral niečo na zemi.

Trvalo len pät minút kým si bola úplne istá. Ten náklad tam nebol.  Prehľadala úplne všetky trosky a proste tam nebol. Namiesto toho  tam boli stopy. Ľudské a dosť hlboké takže tým ktorím patrili  museli mat zbroj. Presne vedela komu a patria a zanadávala. Do Theramoru sa jej vôbec nechcelo  ale ak ho nezíska tak nedostane zaplatené a tiež... Zirael zovrela päste otočila sa uvidela Fetha ako sa zo záujmom nakláňa nad troskami a vtedy dostala nápad.


 

„Tak se mi ukažte,“ zavolala Lorna na svého manžela a synka. Oba sešli ze schodů ve svých oblecích na ples. Cleese si samozřejmě vzal svůj starý kabát, i když vypraný a zašitý. Pod ním měl sváteční košili a kalhoty, které nosil naposledy na své svatbě s Lornou. Naštěstí od té doby díky svému vojenskému řemeslu nepřibral, takže by to nikdo nepoznal. Vlasy si proti svému zvyku načesal dozadu a vousy si navoskoval. Vypadal teď pro jednou více jako šlechtic a méně jako voják. Na Thomase čekal tmavozelený sametový fráček šitý na míru. Spolu s nízkými botkami a bílou nařasenkou vypadal dost roztomile, jako malý lesní tučňáček. Jen by sebou nesměl pořád tolik šít.
„Nádhera. Vypadáte skvěle,“ usmála se Lorna, sama oblečená ve svých plesových šatech.
„Mě to kouše, mami,“ postěžoval si Thomas. „A je mi v tom vedro.“
„Na to si zvykneš. A když ne, protentokrát to vydržíš,“ odvětila laskavě Lorna. „Můžeme jít, Wille?“
„Můžeme,“ kývl Cleese a nastavil Lorně rámě. Ta se do něj zavěsila a společně vyšli ze dveří, přičemž drbající se Thomas pobíhal za nimi.

Staré město nepatřilo k nejpříjemnějším čtvrtím Stormwindu, tím spíše večer a v noci, ale aspoň jím nemusel Cleese se svou rodinou procházet dlouho. Do Stormwindského hradu stačilo projít jen několika ulicemi a tak se ocitli v hradu dřív, než se opravdu stačilo setmít. U hradní brány se ani nemuseli představovat, stráže ho ihned poznaly a pustily dál. Jakmile vešli dovnitř, přiběhl k nim sluha v barvách království.
„Vítejte generál Cleesi. Je mi velkou ctí vás i vaši rodinu přivítat zde na Stormwindském hradě,“ uklonil se jim mladík, až se mu blonďatá čupřina trochu rozcuchala. „Jmenuji se Benny. Benny Blaanco.“
„Děkuji, Benny. Zavedeš nás do tanečního sálu?“
„Ovšem, pane,“ znovu se uklonil Benny. Otočil se na podpatku a pokynul rodině, aby ho následovala. Will, Lorna i Thomas šli za sluhou Blanceem nádherně zdobenými chodbami, jak se na oslavu princových narozenin sluší. Prapory se znakem Aliance, pečlivě vydrhnuté podlahy, naleštěné svícny i rámy obrazů a pořádně ustrojené služebnictvo i stráže.

U vstupu do tanečního sálu jim zasalutoval voják s hodností poručíka.
„Dobrý večer, pane generále!“ zvolal strážný v pozoru.
„Děkuji, poručíku…“ nedokončil Cleese úmyslně větu.
„Poručík Hendel, pane!“
„Pohov, poručíku Hendele. Pokračujte v dobré práci,“ usmál se na něj povzbudivě Cleese a otevřel Lorně a Tomovi dveře do sálu. Jestliže chodby byly nastrojené, taneční sál překonal veškerá očekávání. Nastrojení číšníci obsluhovali hosty, hudebníci ladili své nástroje a všechno muselo být dokonalé. Princ Anduin ani král Varian ještě nedorazili, stejně jako rodina Greymanů, ale hostům to příliš nevadilo. Ochutnávali z dlouhých stolů naplněných jídlem a pitím, diskutovali, vpyrávěli si vtipy nebo veselé příhody a navzájem se jim smáli.


Mezi hosty se vynořil sir Blake s korbelem piva v ruce a vesele zamával na Cleese. Učinil tak se svou typickou elegancí, takže jeho mávání ani moc nevyčnívalo. Měl na sobě sváteční černý frak, protože na rozdíl od Cleese věděl, kdy nechat kabát Hlídky doma a netahat ho do společnosti. Stejně tak neměl na hlavě svůj cylindr a i když se snažil zamaskovat deroucí se pleš, občas mu v kštici prosvítala holá lebka.
„Ahoj Wille, dobrý den paní Lorno, nazdar Thomasi,“ pozdravil Blake způsobně každého člena rodiny. Lorna mu nastavila ruku a Blake ji elegantně políbil. Přitom obratně schoval korbel za zády.
„Zdravím, Francisi. Užíváš si to tady?“ zeptal se Cleese.
„Tak moc, jak jen starý mládence může, ale zase ne moc. Chci se v přítomnosti prince udržet na nohou.“
„A co že jste žádnou nesehnal?“ optala se trochu nezdvořile Lorna, zatímco Thomas uchváceně pozoroval zbroj jednoho strážného.
„Rád bych to hodil na svoje padající vlasy, ale asi za to může víc věcí, než jen moje vlasy,“ zašklebil se Blake na Willa, který kvůli jeho absolutnímu rýmu protočil oči.
„Paní Lorno, mohla byste nás prosím nechat chvíli o samotě?“ požádal Blake Lornu. Ta se trochu zamračila, potom ale kývla a odvedla Thomase dál.
„Pak nás najdeš u stolů, Wille,“ řekla jim ještě. Cleese kývl a pak se otočil k Blakovi.
„O co jde, Francisi?“
„Přišla zpráva od pána Gryana. Prý několik jeho lidí vidělo Defiasy a náš kulomet. Podle nich s ním trénují na troskách Alexstonova statku. Mají teď ale plné ruce práce s rekonstrukcí Sentinel Hillu, proto nezakročili.“
„Dobře žes mi to řekl, ale já tam nepojedu. Slíbil jsem Lorně, že už zůstanu s ní.“ Blake mávl rukou.
„Ty taky nikam nepojedeš. Pošlu tam někoho jiného. Ale od Gryana taky víme, že právě zastavili nějakého „obchodníka,“ který převážel ty kulky z kulometu. Někdo jim je dodává z Booty Bay, takže Connisport očividně nebyla jediná krysa.“
„No bezva. Velmistr o tom ví?“
„Jasně že o tom ví! Odkud myslíš, že to vím já? A když už mluvíme o velmistrovi, je tu ještě jedna věc. Týká se to tvého chráněnce, Francoise.“
„Co je s Francoisem?“ Blake si lok z korbelu.
„Velmistr si totiž myslí, že se osvědčil dost na to, abychom ho přijali do vyšších kruhů.“
„Myslíš do Rady? Vždyť…vezmi si, kolik mu je!“ Blake se rozesmál.
„A kolik bylo tobě, když ses hlásil do armády a oni tě vzali?“ Cleese se po téhle otázce odmlčel, takže Francis odpověděl za něj. „Čtrnáct!“
„Ale když mi bylo čtrnáct, neudělali ze mě rovnou generála.“
„Jak myslíš, ale velmistr je toho názoru, že si to zaslouží. Stejně tak já a většina Rady. Rozmysli si to. A teď padej za ženou, ať se nezlobí,“ usmál se.
„Co budeš dělat ty?“
„Já? Já půjdu ztrestat pár lahví a taky nějaké to prase,“ zachechtal se Francis a postrčil Cleese směrem k Lorně. Cleese zavrčel, ale vrátil se k manželce, která právě na druhé straně sálu rozmlouvala s jednou ze svých přítelkyň z řad nižší šlechty.

Thomas si rychle našel pár kamarádů a spolu s nimi se zabavil u jednoho z šašků, který se na ně pitvořil a legračně tancoval.
„Tati, koukni na toho šaška!“ zavýskl se smíchem Thomas. William si dřepl mezi šaškovy diváky, čehož komediant hned využil, když si sundal svoji velkou šaškovskou čepici a nasadil ji generálovi s tím, že on už tu není ten největší šašek. Děti okolo se rozesmály. Cleese se také trochu usmál, stáhl si čepici a vrátil ji šaškovi.

Najednou zazněly trubky a šum v sálu rázem utichl.
„Dámy a pánové!“ zvolal silným hlasem hlasatel. „Přichází král Varian Wrynn ze Stromwindu, syn Llanův! Princ Anduin Wrynn, syn Varianův! Král v exilu Genn Greymane, syn Archibaldův! Královna v exilu Mia Greymaneová! Princezna Tess Greymaneová!“ Odkašlal si a ustoupil, aby se mohly velké dveře do sálu doširoka otevřít a právě jmenovaní vstoupili dovnitř. První šel princ Anduin, oblečený přesně podle přísných regulí, plavé vlasy učesané pod zlatou čelenkou. Král Varian byl ohromný muž, který téměř nikdy neodkládal svou zbroj s motivy lvů a orlů. Neodložil ji ani dnes. Dlouhé vlasy měl stažené do divokého culíku a vypadal tak spíše jako nějaký velký gladiátor. To král Greymane působil mnohem víc jako král. Bohatě nařasený oblek gilneanského střihu, navoskovaný plnovous a s královnou Miou v závěsu. Mia se také oblékla velice noblesně. V nejlepších šatech, se stříbrným diadémem a nádherným, i když poněkud prostým náhrdelníkem. Vedle zachmuřenějšího Genna přišla všem hostům jako zářící anděl, který doprovází starého poustevníka. Tess měla své oblíbené šaty s tlustým kožešinovým lemem a v rukou držela dřevěnou truhličku ovázanou rudou mašlí, v níž pravděpodobně čekal Benediktův růženec. Tess měla velmi dobré vlasy, když přišlo na velkolepé účesy, takže její vysoký účes s mnoha kudrlinami oprávněně budil mezi přítomnými dámami závist.


Hosté se rozestoupili, aby mohli monarchové bez problémů projít. Králové se snažili tvářit celkem neutrálně, zatímco Mia, Tess a Anduin nezastírali radost a na všechny se usmívali. Došli až na konec koridoru mezi hosty a sluhy, kde na ně čekalo pět velkých dřevěných trůnů, velmi dobře polstrovaných. Všichni se na ně usadili, s výjimkou prince. Ten se postavil před svůj trůn po pravé ruce svého otce, sedícího na prostředním trůnu. Narovnal se, odkašlal si a promluvil k přítomným.
„Je mi ctí vás zde všechny přivítat a velice vám děkuji, že jste přišli, i kdyby kvůli něčemu jinému, než jsou moje narozeniny.“ Sálem zazněl slabý smích. „Nicméně jste tady, a to je hlavní. Lidé ze Stormwindu a vůbec celá Aliance si v posledních letech mnoho vytrpěli, ale teď, po desetiletích válek a zmaru a neustálého strachu, je před námi čas míru a prosperity. Začala nová éra a já vás v ní vítám. Vítejte v době blahobytu, víry a šťastného života. Tenhle bál je jen malým předkrmem obrovské hostiny, která přijde později. Za Alianci a za světlejší zítřky!“ Odměnou za procítěný proslov mu byl bouřlivý potlesk.

Když už potlesk utichal, zvedla se z trůnu úplně napravo princezna Tess. Uklonila se princi a podala mu truhličku.
„Někteří zde kvůli vašim narozeninám možná nejsou, princi Anduine, ale já a moje rodina ano. Je mi proto velkou ctí zde dnes být. Prosím, přijměte dar od rodu Greymanů, který se vám, jak doufáme, bude líbit.“ Anduin převzal krabičku, otevřel ji a po tváři se mu rozhostil slunečný úsměv. Vytáhl z krabičky růženec a podržel ho proti světlu, aby si ho on i hosté mohli lépe prohlédnout.
„Tohle je růženec, který během svých lepších dní nosíval arcibiskup Benedikt,“ sdělila Tess a vypnula hrdě hruď. Anduin se na ni udiveně podíval.
„Potom je to nejen opravdu krásný, ale i vzácný dar. Velmi vám děkuji, rode Greymanů.“ Vrátil růženec do krabičky a tu potom položil na trůn. Zatleskal na hudebníky, kteří už jen čekali na povel.
„Nechť ples započne!“ zvolal a hudebníci se dali do hraní. Hosté se nejprve rozestoupil k okrajům sálu, aby uvolnili taneční parket a pak se začali párovat do tanečních dvojic. Ani princ Anduin nezůstal pozadu.
„Smím prosit, slečno Tess?“ uklonil se zdvořile a stejně zdvořile nastavil princezně ruku. Tess na takové chování zjevně nebyla příliš zvyklá a tak jí chvíli trvalo, než s rozpačitým úsměvem kývla, přijala princovo rámě a nechala se Anduinem odvést k tanci.

Cleesovi přišlo hloupé nechat Lornu někde jen tak stát a tak se po ní porozhlédl. Našel ji zrovna ve chvíli, kdy si povídala s Blakem. Když ho ale uviděli, přerušili hovor a Blake se otočil zpátky ke stolu s jídlem, před kterým stáli. Cleese požádal Lornu o tanec, což ji dost překvapilo ale i potěšilo. Hned souhlasila.
„Jen doufám, že jsi to během všech těch bojů nezapomněl,“ poznamenala s úšklebkem Lorna. Cleese jí ušklíbnutí vrátil a společně došli doprostřed sálu, kde už tančilo několik jiných párů, především pak princ Anduin s princeznou Tess a král Genn s královnou Miou. Cleese otočil Lorně jednu ruku okolo pasu a druhou sevřel její dlaň, zatímco Lorna mu položila druhou ruku na rameno.


Chvíli trvalo, než si Cleese vzpomněl na nějaké taneční kroky, ale rychle se rozpomněl, takže mu nedělalo říliš velké potíže nepošlapat Lorně nohy. Postupně se jeho neohrabané začátky proměnili v relativně ladné pohyby po parketu, hlavně díky přičinění Lorny. Společně tančili přesně do rytmu hudby. Celý jejich svět se teď soustředil jen na ně, jen na tu jednu jedinou chvíli, která měla být předzvěstí lepších časů, pro ně i pro všechny ostatní.