Kroniky Elrendaru

Dalo jim to práci, ale dokázali se probojovat ze sevření nemrtvých. Nebylo to nejsnazší a mnoho dobrých lidí padlo, ten zbytek však už nemrtví nechali utéct. Tentokrát Crowley nikomu nedopřál ani minutu odpočinku, což všichni chápali, protože zdržet se v blízkosti Ambermillu třeba jen na chvíli bylo vysoce nebezpečné. Lord ani nemusel rozkazovat, dvě třetiny, z jeho vojska, které přežily, šly sami a bez vyzvání, nechávajíce za zády notně hořící vesnici Dalaranských mágů.
Pokračoval v cestě ke Zdi, kde na ně měl čekat Bloodfang a Sedmá legie, opravdová elitní armáda. Hiram se teď od Natashy nehnul dál než na deset metrů a šel tak, aby ji měl neustále na očích, takže viděl, jak se Natasha prodrala vojem až k ohořelému Kentovi.
„Kente, můžeš mi něco vysvětlit? Jak jsi u všech svatých přežil v tom ohni?“ Kent jen bezmocně pokrčil rameny.
„Nemám sebemenší tušení.“
„Já ano,“ ozval se za nimi hlas. Oba se otočili a uviděli Phina, který šel o holi, což pro něj bylo dost nezvyklé, ale nekulhal.
„Dlužíš mi, Kente, víc než si myslíš,“ usmál se čaroděj ve své špinavé róbě a potrhaném klobouku. „Kdybych okolo tebe nestihl vyčarovat ten ochranný štít, zbyla by z tebe jen černá šmouha na podlaze.“ Trpasličí zabiják se otočil, když uslyšel svoje jméno, ale pak mu došlo, že se o něm nemluví a znovu se soustředil na cestu.
„V tom případě ti děkuju, Phine,“ uklonil se lehce za pochodu Kent. „Nevím, jak ti to kdy splatím.“ Phni mávl volnou rukou.
„Nemluv o tom. Budeš mít ještě kupu příležitostí. A přidej,“ švihl ho trochu holí přes lýtko. Kent povyskočil a opravdu přidal do kroku. Stále se však rozhlížel po praporu. Natasha nejdřív netušila, co hledá, ale pak jí to došlo.
„Kde je Ben?“ zeptala se.
„Netuším.“
„Myslíš, že se odtamtud nedostal?“ V jejím hlase zněl strach z možné ztráty dalšího přítele. Kent rychle zavrtěl hlavou.
„To si nemyslím. Bena jen tak něco neskolí. Určitě se jen někde schovává. Víš přece, že nepatří k největším.“ Očividně se snažil předstírat, že je pevně přesvědčený o Benově bezpečí, ale moc se mu to nedařilo.
Náhle se voj prudce zastavil. Někteří zamyšlenější milicionáři vrazili do svých druhů před sebou, což vedlo k mnoha hádkám a nadávkám. Jeden z nejsilněji klejících hlasů dal Kentovi i Natashe jasně najevo, že Ben je živ a zdráv, protože takhle sprosté nadávky jen tak někdo neznal, dokonce ani trpaslíci. Kent se postavil na špičky a hleděl dopředu, jestli neuvidí důvod tak razantní zastávky.
Uviděl. Přední voj se zastavil před šestnácti muži ve světle šedých zbrojích a s modrým kabátcem se znakem něčeho, co na dálku připomínalo lva. Jejich vůdce měl taktéž šedé vlasy a vousy, nakrátko střižené. Kent nezapomněl poznamenat, že mu, stejně jako lordu Crowleymu, chybí pravé oko. Natasha zapřemýšlela, jestli všichni velcí vojevůdci přišli o oko, případně ho obětovali výměnou za vůdcovské schopnosti. No jo, jenže kdo by kvůli něčemu takovému dával oko, když to v žádném případě nemohlo být v souladu s dobrými silami.
Sir Blake silně zařval a prapor se dal znovu do pohybu. Kent viděl, že následují bělovlasého seržanta a jeho muže. Vedle otrhaných, špinavých a unavených Crowleyho mužů vypadali jako rytíři. A to jich bylo jen šestnáct. Natahsu vážně zajímal zbytek legie. Kolik jich je? Jak jsou vyzbrojeni? Bude to stačit na porážku Sylvanas?
Sešli ze silnice, po které pochodovali, a nabrali nový směr, do černých, zamlžených bažin. Natasha měla pocit, že v dáli skrz mlhu vidí něco vysokého a mohutného, skoro jako hradbu. Podmáčená země se jim bortila pod nohama, nikdo ale ještě v bažině nezmizel. I přesto se občas ozvalo ostré zaklení, když něčí boty zahučela pod zem.
Seržant je očividně vedl dobře a močál znal. Jinak nebylo možné si vysvětlit skutečnost, že se perfektně orientoval a že ani jednou nezabloudili. I když těžko říct, močál vypadal v mlze stále stejně. Kent se od Natashy trochu vzdálil, zato se k ní přimotal Creed. Chytil ji za ruku a usmál se na ni. Natasha však byla zamyšlená, takže mu úsměv opětovala spíš ze zdvořilosti.
„Myslíš, že to někdy skončí?“ zeptala se.
„Jednou určitě,“ pokrčil Hiram rameny. „Otázka je, jestli se toho dožijem.“
Mlha začínala pomalu řídnout.
„Podívej,“ ukázala Natasha na několik zářivých plápolajících bodů kdesi v mlze. Creed se usmál.
„Tak to vypadá, že jsme konečně dorazili ke Zdi.“
Měl pravdu. Jakmile prošli mezi hořícími pochodněmi, ocitla se Crowleyho milice ve stanovém městečku, kde je přivítalo mocné hromování. Jeho zdrojem byl zrzavý trpaslík s modrou zbrojí, modrým kabátcem se znakem zlatého lva a především s modrým tetováním na obličeji. Doslova kolem sebe sršel blesky.
„U všech hromů, kohoste nám to sem dotáh, Pietro?!“ ptal se ostře bělovlasého seržanta. Pietro zasalutoval a hlásil.
„Přivedl jsem vám posily v podobě odbojů lorda Daria Crowleyho a lorda Hirama Creeda, dále pak zabijáky lorda Joracha Ravenholdta, generále Marstone,“ řekl poslušně seržant. Trpaslík ho však přestal vnímat hned poté, co vyslovil Crowleyho jméno.
„Lord Darius!“ zahulákal Marstone. „Už jsem si říkal, kdy se ta tvoje banda sakra ukáže!“ Navzdory tomu, co říkal, jeho tón jasně prozrazoval lehké pobavení. Jeho plnovous se pohnul a generál Marstone se znovu otočil na svého podřízeného.
„Seržante Zarene!“ zařval, až několik milicionářů nadskočilo a Pietro se rychle postavil do pozoru. „Vím, že dát takový úkol prvnímu seržantovi se nedělá, takže si na to někoho seženeš a zajistíš, že ten někdo sežene těmhle lidem a worgenům jídlo, přístřeší, zbraně, oblečení, ženský, prostě co si poručí. Jasné?!“ První seržant Zaren kývl.
„Pohov! Odchod!!!“ zařval ještě generál a Pietro pokynul pěšákům, ať jdou za ním. U Marstona zůstala jen typická pětice: Crowley, Ravenholdt, Creed, Lorna a Blake, zbytek následoval Zarena.
Natashe se po dlouhé době opět ulevilo. Konečně byli u Sedmé legie. Konečně byli aspoň trochu v bezpečí.

Stiskl rty a sklonil hlavu, když zapnul svému pánu na boku poslední přezku dokonalého pancíře zdobeného mocnými elfími runami. Narovnal se, aby mu mohl připnout chrániče ramen a stále mlčel, zatímco králův hlas se nesl vznešeným klenutým sálem chráněným mnoha kouzly. Jeho jižní stěna se otvírala v nádherném výhledu mezi sloupy, který odhaloval mořský průliv oddělující ostrov Quel'Danas a pevninu Quel'Thalas. Tam v dálce zlatě zářily věže Silvermoon a mezi nimi nejvýše Sunfury, kde sídlil Grand Magistr.
"Přistup blíž, Tel'kore. Neklekej si. Na projevy poníženosti bude spousta času později."
Mladý zlatovlasý elf s lukem přes rameno váhavě přistoupil blíž ke Slunečnímu králi, rozhlédl se, jako by očima hledal pomoc u dvou elfů, kteří jeho pána a vládce odívali do válečné zbroje.

Theraldisův pohled se za zády krále setkal s Rommathovým.
Nikdy by ho nenapadlo, že si tohle pomyslí... ale poslední dobou Anasteriana opouštělo zdraví. Záře jeho očí a teplo sálající z jeho rukou jako by pohasínaly. Zdál se mu... zranitelný. I teď, v dechberoucí zbroji rodu Sunstriderů, kdysi nepřemožitelný válečník z dob trolích válek.
Stále nepřekonatelně mocný mág, který v čele Synodu Stříbrného Kruhu vedl elfy již třetí tisíciletí.
Myslí teď Rommath na to samé?
Král umírá.

Rommath mlčel a mračil se víc, než obvykle, zatímco držel v rukou předlouhé královy vlasy, připomínající stříbrný závoj.
Na chvilku pohledem spoutal ten Theraldisův, pak se zadíval opět před krále, kde stál onen mladý hraničář.
Theraldis obešel krále, aby mu připnul druhý náramenník.

"Můj králi, nepřítel prolomil první Měsíční bránu. Je neúnavný, nezastavitelný, nezpomalí ho ztráta krve nebo končetin. To vojsko se sestává z nemrtvých a někteří jsou naši vlastní, které jsme ztratili v bitvě o první Bránu... jiní jsou seschlí, mrtví snad desítky let. Jdou s ním i obrovské zrůdy podobné ogrům, sešité z mnoha těl, a pak cosi, co generálka nazvala aqir... a létající stvůry, které připomínají oživlé sochy."
"Kdo je vede?" král Anasterian stál nehnutě na místě a ačkoli upíral zářící modré oči na mladíka, jako by jeho mysl putovala kdesi daleko.
"Bílovlasý a podle všeho zatím živý rytíř na kostlivém koni. Princ Arthas Menethil, můj králi. Má mocný runový meč, který září, když zabíjí. Zdá se, že pověst o vraždě jeho otce... nebyla lživá, jak jsme věřili. Zdá se, že puch provázející jeho armádu... i obrazy hrůzy, které se tam naskýtají, mu slouží jen k pobavení, nedusí ho, jako nás. Jsou s ním i další živí lidé v temných kápích, kteří reanimují padlé a přidávají je k jeho silám. Má masové pluhy, katapulty, obléhací věže a beranidla."
"A to má být lidský paladin a šampión světla," královy oči stále jako by se toulaly někde na obzoru směrem k jihu.
Theraldis zatnul zuby a přehodil svému králi přes ramena karmínový plášť se znakem Quel'Thalas. Rommath vzápětí upravil monarchovy bělostné vlasy, které mu nyní padaly téměř po kotníky.
"Pohybují se jako hmyzí roj, který vede jedna mysl, Veličenstvo. Požírají mrtvé, co jsou moc neúplní na to, aby bojovali dál. Také ostatky padlých používají jako munici do katapultů.
Naše šípy jim nedokázaly udělat téměř nic, proto generálka doufá, že pokud budou magistři vědět, proti čemu je třeba se připravit, budou úspěšnější, než jednotky hraničářů. Nezastavilo je ani odpálení mostu přes Elrendar," zaváhal a odmlčel se.
"Jsou jako jed a mor ničící samotnou zemi," promluvil náhle Anasterian, jako by viděl víc, než mohl kdokoli z přítomných tušit.
"Ano, můj králi. Samotný kámen a země umírá v jejich stopách... krajinou se za nimi táhne černofialová brázda, která se nepodobá ničím tomu, co zbylo za války po dračím ohni. Ale ani draci nedokázali proniknout Ban'dinoriel. Obstojíme! Vytrváme a nezklameme-"
"To není vše, co vzkázala, že?" král odtrhl konečně oči od obzoru na konci sloupového sálu a zadíval se na Tel'kora.


Elf byl hodně mladý, dost na to, aby nechal na okamžik problesknout svými hezkými rysy znepokojení a nevůli. Jako by nestačilo, že ho Sylvanas poslala pryč z boje, kde se chtěl prokázat! Teď si připadal, jako by byl králem zkoušen.
Jako by mu viděl až do hloubi duše. Před těma očima se nedalo ukrýt, ani když jste sklonili zrak.
"Můj králi, generálka má za to, že znají magii strážící brány. Že je mezi námi zrádce," dostal ze sebe nakonec.
Anasterian pomalu zavřel oči a natáhl ruce do stran.

Rommath přistoupil, poklekl a vložil mu do levice magickou hůl s mocným a třpytícím se krystalem.
Theraldis se přiblížil z druhé strany s prastarým mečem, zatím skrytým v jeho rudozlaté pochvě. Poklekl před králem a zvedl meč oběma rukama nad svou skloněnou hlavu.
Anasterianova štíhlá ruka sevřela vyřezávanou zlatou hůl, zhluboka se nadechl a opět se zadíval na mladého hraničáře.
"Tel'kore, jdi a odpočiň si, posilni se. Tvůj luk bude v boji potřeba. Hlaš se Thalorienu Dawnseekerovi u brány na Sluneční Plošinu," řekl a gestem pravé ruky chlapce odeslal pryč.
Pak sklonil pohled ke klečícímu Theraldisovi a zadíval se na meč.
"Felo'melorn," zašeptal téměř smutně a chopil se jílce.
Sestoupil těch pár schodů níž a oslovil oba mágy, aniž by se k nim ohlédl. Stále sledoval to zářící město za třpytivým pásem mořské hladiny. Silvermoon, klenot severu.


"Nepřítel nejen zná magii strážící brány. Má krystaly klíče Tří Měsíců.
Theraldisi, jdi a informuj Synod, že budou muset invokovat a udržet Ban'dinoriel sami. Za každou cenu. Město nesmí padnout.
Rommathe, vyhledej Belo'vira, tlumoč mu vše, co jsi zde slyšel. Ať shromáždí děti a ženy. V přístavu kotví tři lodě, připravte je na cestu do Hinterlands, s Pánem Quel'Danil a Wildhammery budou v bezpečí.
Dostaňte co nejvíc bojeschopných na Quel'Danas. Kdyby se stalo nemyslitelné a Ban'dinoriel selhal, postavíme se na odpor zde, poblíž Sluneční studny, kde jsme nejsilnější."
Oba magistři se poklonili, Theraldis okamžitě vykročil směrem k Sluneční plošině a Studni.

"Rommathe," králova slova zastavila černovlasého magistra, který byl na odchodu, aby seslal teleport mimo chráněnou místnost. Pomalu se otočil.
"Můj králi," zadíval se na Anasteriana trochu nejistě a ten uvážlivě kývl.
"Generálka Windrunner padla. Važte, před kým budete pronášet důležitá slova. Varujte o zrádci i Grand Magistra," král mu pokynul rukou s mečem a vykročil směrem k Terase Magistrů.

Rommath se otřásl, jako by mu na srdce sáhla ledová ruka.
Znovu se poklonil, pospíšil do zahrad, a pak v záblesku světla zmizel pryč.

Text v common a jejho anglický překlad, uvedené v záhlaví povídky, jsou z písně O Thanagor. Celá kapitola vznikla pod inspirací poslechu níže zmíněné písně, žalozpěvu Calie Menethil, kterou blizzard opakovaně použil jako nářek nad Invincible a Arthas, my son.
Samozřejmě, je tam i inspirace Théodenem Králem Rohirů, tipujete dobře.

Sedmá legie byla na válku s Opuštěnými vybavena mnohem lépe než lord Crowley. Zbraní měli víc než dost a ze zásob jídla neubylo ani po hladovém náletu nově příchozích. V legii působili převážně lidé, ale Natasha si všimla i elfů s modrýma očima a trpaslíků, z nichž někteří byli menší a podsaditější, část jich ale silně připomínala generála Marstona. V jednom místě dokonce tábořili worgeni.
Tihle ale vůbec nevypadali jako ti Crowleyho vznešení a vychovaní worgeni, právě naopak. Jejich zbroj se v žádném případě nepodobala zbroji Sedmé legie. Měli vlastně jen krátké kalhoty z tvrzené kůže, nátepníky a několik pásů pobitých ocelí, které se jim táhly přes hruď. Těžko říct, jestli k legii vůbec patřili, Natasha totiž u nich neviděla žádné zbraně. Necítila se mezi nimi zrovna nejlépe. Otočila se k odchodu a skoro vykřikla leknutím. Několik worgenů líně otočilo hlavu jejím směrem.
Natasha se teď dívala do tváře šedého worgena s jasně modrýma očima a stejnou zbrojí, jako měli tamti. Instinktivně se ho pokusila praštit, ale worgen reagoval velmi rychle. Obě její pěsti zachytil a ranou čelem ji srazil na zem. Natasha si rychle promnula potlučené čelo a začala se sbírat. Worgen ji nechával být.
„Ještě štěstí, že tě nenapadlo vytáhnout zbraň,“ roztáhl svoji tlamu do širokého úsměvu. „I když, mohla by to být zajímavá výzva. Jak se jmenuješ?“ Natasha se postavila a zkontrolovala si nos, jestli jí ho náhodou nepřerazil.
„Natasha,“ odpověděla a worgen se hluboce uklonil.
„Ivar Bloodfang, alfa smečky Bloodfangů. To ti asi nic neříká, co?“ dodal s úsměvem, když spatřil její výraz. „Omlouvám se za tu ránu, ale nemám rád, když se mě někdo pokouší udeřit a takhle to dopadá.“ Natasha si drbala čelo a nahmatala rostoucí bouli. Mávla nad tím rukou.
„To je v pořádku, mistře Bloodfangu. Já se vás jen hrozně lekla.“ Ivar se zasmál.
„Kdyby se mě nemrtví báli stejně jako ty…“
„Jedovatko! Tady seš,“ ozval se veselý Benův hlas. Fenriský kuchař během pochodu dost vyhubl, takže to teď napravoval. S krůtím stehýnkem v jedné a žejdlíkem piva v druhé ruce vypadal velmi spokojeně. Ruce i plnovous měl špinavé a leskly se mastnotou, ale to ho očividně vůbec netrápilo.
„Krůtu?“ nabídla střídavě Natashe a Bloodfangovi a sám si mocně lokl. Oba slušně odmítli.
„Zbude víc na mě,“ pokrčil holými rameny Ben a zahryzl se zuřivě do masa. „Puardhon, aule uá mám ďuesnej hluad,“ zahuhla omluvně s plnou pusou, když viděl, jak se na něj dívají. Ivar se tomu srdečně zasmál a odkráčel ke svým. Natashe hlasitě zakručelo v břiše.
„Bene, kde jsi to vzal?“ Ben slyšel kručení, polkl a mávl zbytkem stehna, ať jde za ním. Zavedl ji k velkému stanu, před kterým hořel oheň a na něm se pekli dva jeleni. Kuchař se třemi pomocníky otáčel rožni a společně se snažili nasytit milici ze severu. Naštěstí nebo bohužel jich zas tolik nebylo, takže to tři lidé bez větších potíží zvládali.
Natasha dostala opečený kus jelena, trochu ztvrdlý chleba a stejně jako Ben žejdlík piva. Přiťukli si a šli se posadit k ohni. Natasha se napila a prohlížela si polní jídelnu a především bojovníky, kteří v ní hodovali.
Šlechtici seděli v Marstonově stanu a rokovali, zatímco jejich vojáci si cpali břicha. Šmouha, Mykoros a jeden plešatý zabiják hráli s ošoupanými a potrhanými kartami nějakou hazardní hru. Hlídač Marcus si živě povídal s Phinem a ostatní Hlídači si nejspíše vyprávěli vtipy. Vypravěč Dibbs se usadil u ohně a vyprávěl ochotným posluchačům staré příběhy a pověsti.
„Hej Kente!“ zavolal Ben a zamával už skoro holou kůstkou na vysloužilce. „Pojď si sem s náma kecnout,“ poplácal kládu, na které oba seděli. Kent se usmál, sedl si vedle Natashi a lokl si ze svého žejdlíku.
„Bavíte se?“ zeptal se těch dvou.
„Docela jo,“ přisvědčila Natasha.
„Jasně že jo,“ vybafl Ben. „Jezte, pijte, veselte se, zejtra budem všichni tuhý!“ zavolal na všechny hodující. Ti se začali smát a pozvedli své žejdlíky na Benovu počest.
„Smějete se, pakáži?!“ ozval se zvučný hlas generála Marstona, který se právě vynořil zpoza stanů i se svým šlechtickým doprovodem. Členové legie se v přítomnosti generála okamžitě postavili do pozoru.
„Pohov, vy zelené mozky,“ udělal generál gesto, jako by odháněl mouchu. „Tak se smějte, protože tendle mužik,“ ukázal na Bena, „Je pravdě blíž, než byste mysleli! Zítra útočíme na Pyrewood, jasné?! Dneska se klidně bavte, mládeži, ale sakra s mírou! To poslední, co budem potřebovat, je banda ožralejch hovad, kterou ty nemrtvé svině zneškodní zatroubením na roh! Takže odteď vydávám nařízení, že veškeré pivo se musí ředit vodou! Jo, taky se mi to hnusí, ale nehodlám kvůli kocovině prohrát bitvu! Jestli s tím má někdo problém, ať předstoupí a já mu rozbiju držku! Nenechte se rušit, pokračujte v zábavě, zasloužíte si to.“ Sám si utrhl celou jelení kýtu, na rameno si hodil malý soudek s pitím a odešel pryč.
Lidská šlechta si také vzalo maso a pivo a šla se pobavit se svými poddanými. Hiram si nečekaně přisedl k Natashe, Benovi a Kentovi a položil vedle klády nenápadnou brašnu.
„Víte, zajímalo by mě, jestli byl vždycky takový,“ začal Creed konverzaci.
„Kdo jaký?“ zeptal se Kent.
„Generál Marstone. O chování Wildhammerů jsem slyšel velké zvěsti, ale on je všechny přebíjí jedním gestem.“
„Byl takový,“ ozval se za nimi hlas seržanta Zarena. „Alespoň od chvíle, co mě pod něj přeřadili.“
„Jak to dotáhl na generála?“ optal se Kent a bělovlasý důstojník se rozchechtal.
„To bych taky rád věděl. Slyšel jsem, že Marstone bojoval už ve Druhé válce a že je to šaman, takže umí poroučet živlům. Ale co vím, je že jednou dobyl s padesáti pěšáky trolí základnu Jintha’Alor a ztratil jen dva muže. Tomu rozumím a to obdivuju.“
„Kdo by mu taky odporoval?“ ušklíbl se Ben a došel si pro další kus masa. Creed využil Benovy nepřítomnosti a přisunul se blíž k Natashe. Kent si všiml, jak se ti dva na sebe dívají a tak pod záminkou dotazů na fungování legie odešel se seržantem Zarenem pryč.
Hiram objal Natashu kolem ramen, přivinul ji k sobě a políbil ji. Pak sáhl do brašny, kterou si s sebou přinesl a vytáhl z ní něco, co se zdálo být chráničem předloktí s dlouhým úzkým hrbem, který se táhl po vnější straně.
„Co to je?“ podivila se Natasha. Hiram škubl za jeden konec hrbu a vytáhl z něj skrytý dlouhý nůž.
„Taková nenápadná zbraň,“ pronesl. Schoval nůž zpátky a podal nátepník Natashe. Vzala si ho, vděčně objala Hirama a políbila ho na tvář.
„Děkuju,“ usmála se na něj. „Snad to ale nebudu potřebovat.“
„Možná. Možná ne. Ale pokud bude potřeba, budeš hodně ráda, že ho máš.“

Plížil se temnou chodbou jako duch. Pochodně na stěnách jen marně bojovaly s temnotou, která halila vše do svého závoje. Byl stín. Byl tma. Došel na rozcestí a zastavil. Ne, neztratil se, věděl přesně kde je a věděl také, kterým směrem šla jeho oběť. Už mu nemohla uniknout. Jedním skokem překonal křižovatku, pochodně jakoby na okamžik pohasly. Pružné doskočení do pokrčených nohou, žádný zvuk nebyl slyšet.

Po pár krocích ji uviděl. Bezstarostně bloumala chodbou několik metrů před ním. Rozeběhl se tiše, našlapujíc na špičky. Tři metry. Dva. Jeden. Světlo pochodní se jen matně odrazilo na jeho zbraních. Mířil přesně, vždycky mířil přesně. Bolestné zapištění, srazil ji vlastní vahou, a teď už ubývalo jediné. Jeho zuby se zaleskly a ukončily krysí život. Hrdě se napřímil. Někde před ním vrzly dveře. Bleskurychle naaranžoval krysu do co nejponíženější polohy, olízl si packy, protáhl se a pak si sedl a v gestu vítězství položil pravou tlapku na mrtvolku.
„Náá či čí,“ ozval se z chodby před ním dobromyslný bublavý hlas, při jehož poslechu jste museli neodbytně myslet na kynoucí těsto. Přibližující se šouravé kroky a těžké oddychování působilo poněkud hrozivě, ale hned jak zpoza rohu vykoukla ta kulaťoučká, tukem přetékající tvář, chtě nechtě jste museli pocítit sympatie k tomu tvorovi, kterému patřila. Paní Nýbrdražbová byl typ ženy, který jste prostě museli mít rádi. Nebylo možné se na tu dobromyslnou osobu rozzlobit či na ni dokonce zvýšit hlas. V její přítomnosti jste zkrátka pociťovali neodbytnou touhu vyběhnout do světa, obejmout souseda, se kterým jste se do krve pohádali o úrodu třešní, dobrovolně pomáhat v sirotčinci nebo alespoň do kasičky v kostele hodit stříbrňák.
Hned za kulaťoučkou tváří s vodnatýma očima se valil zbytek paní Nýbrdražbové a slovem zbytek zde není míněna menší část. Tělo, za které by se nemusel stydět menší druh kytovce, oblečené do bleděmodrých šatů bez výstřihu (na ten by muselo pravděpodobně být speciální povolení od armády), opásaných květovanou zástěrou bylo dole zakončené dvěma nohami, které vypadaly, že mají co dělat, aby unesly svou majitelku. V rukách tento dobromyslný tvor nesl misku, která doslova křičela: kočky sem!
„Nooo, to je šikovný kluk Pane Bigglesworthi, ták je hodná kočička. No podívejme se, jakou krysičku to ulovil, jemináčku.“  Hlas paní Nýbrdražbové měl tu vlastnost, že vás dokázal polapit a upatlat jako sklenice medu. Poměrně hbitě se sklonila, chytila misku jen jednou rukou a pořádně zmasakrovala kocourovy uši v napodobenině pohlazení. Pak vzala mrtvou krysu za ocas a před kočičího hrdinu položila misku po okraj naplněnou domácím podmáslím.
Bigglesworth chvíli předstíral vychovaný nezájem, aby bylo vidno, že podobné věci přece nedělá pro odměnu, nad čímž se paní Nýbrdražbová doslova rozplývala a naslibovala kocourovi opečenou slaninu pár rybích hlav a domácí paštiku. Teprve poté milostivě sklonil hlavu k misce a pustil se do podmáslí.
Rány na dveře narušili do té doby celkem poklidný večer. Byly tři, mezi každou z nich byla stejně dlouhá mezera, do které by se dalo jedním dechem říci: koho to sem čerti nesou. Paní Nýbrdražbová se nejprve zbavila krysy, pak si utřela ruce do zástěry, nadechla se a pronesla zvučným hlasem: „Už du.“ Pak se vznešeně přesunula ke dveřím a otevřela. Do chodby vnikl vítr a plameny pochodní zoufale zatančily.
„Dobrý večer přeji, je toto hostincec paní Nýbrdražbové?“ ozval se jemný distingovaný hlas.
„Tak jest, máte tu čest hovořit se samotnou majitelkou,“ paní Nýbrdražbová se nedala zahanbit.
„Ah, to je úžasné. Mám u vás na týden zamluvený pokoj.“ Mluvčí vstoupil do místnosti. Bigglesworth líně zvedl hlavu od misky a prohlédl si příchozího. Byl to muž věkově spíše po padesátce, poměrně vysoký s úzkými rameny a dlouhýma rukama a štíhlými prsty. Tvář zdobil pečlivě zastřižený plnovous, orlí nos a pronikavé šedé oči.
„A vaše jméno…pane?“ medový hlas paní Nýbrdražbové vyplnil ticho do poslední skulinky.
„Kel’thuzad, arcimág Kel’thuzad,“ usmál se muž a zlehka se uklonil.
Vítejte v Andorhalu, pane Arcimágu,“zašvitořila hostinská a zachichotala se. „Božíčku, snad se Vám tu bude líbit.“
„Určitě bude.“ Odvětil Kel’thuzad.

Kostlivý kůň pomalu vystoupil z nedávno ještě čirých vod Elrendar, které se nyní kalily rozkládajícími těly nemrtvých. Z jeho postroje a žeber crčely proudy vody, které prosákly i klouby a spoji na zbroji jeho jezdce. Část z ní se okamžitě proměnila na ledovou páru a námrazu, ale on jako by to necítil.
A přeci dosud dýchal...
Jezdec ani nezpomalil, aby se ohlédl po své nechutné mašinerii, která řeku překonala po mostu seskládaném z ještě se pohybujících zbytků nemrtvých, kteří mu dosud dobře sloužili.
Vítr si hrál s jeho bílými vlasy, když upřel zrak k severovýchodu, kde zářily zlaté věže Silvermoon.
V tom pohledu byla stopa arogance a hněvu, který probudili. On byl zvyklý vyhrávat. jeho ego si nepřipouštělo porážky. Ani teď.
Paličatí elfové, měli svou šanci.
Nebyl tu proto, aby je vyhladil. Kdyby se nestavěli do cesty, nechal by je být.
To její umíněnost na ně přivolala zkázu. On chtěl jen volný průchod.
Za vše mohla ona a ti, co se mu stavěli do cesty!

Dobrého krále jeho lid miluje, i když je utiskován.
Dobrý král se stará, aby ho lid miloval, i kdyby falešnými a naučenými gesty. Předstírá zájem o jejich nudné rodinné historky a hrdinské činy ve jménu koruny...
Ještěže on už takové starosti mít nemusel.
Popleskal svého oře po obratlech páteře vyčnívající ze zbytků hřívy a hřebec zareagoval pohozením kostlivou hlavou, jako by snad mohl cítit radost a opětovat city.
Rozhlédl se po mase nemrtvých, která ho následovala jako jedno tělo, jedna mysl.
O jejich srdce si nemusel dělat starosti. Beztak by ho jen rozptyloval jejich neustálý tlukot.
Byli jeho, do posledního, bez výjimky. A teď byla jeho i ona.
Kdyby chtěl, všichni by ho milovali jako Invincible.

Smrtelní se daji zkorumpovat.
Živí se dají koupit, ovlivnit, zastrašit.
Živí páchnou strachem, potem a krí, když před ním utíkají, nebo se mu klaní.
Mrtví... jen mlčí a poslouchají.

Zvedl ruku v plátěné rukavici a nemrtvý příliv se zarazil v okamžení na místě tak, jak by to žádná živá armáda nikdy nedokázala.
Od náspu nad hlavní branou přilétl osamělý šíp, směřující přímo na jeho hlavu.
Runový meč modře zazářil, když jím střelu rozetnul ve dví rychleji, než dokázalo postřehnout oko smrtelníka.
Kupodivu ho to pobavilo. Jenže čas her a štvanic byl u konce.
"Občané Silvermoon! Poskytl jsem vám nespočet možností se vzdát a přijmout jako dar za poslusnost život věčný, ale vy mou milosrdnost tvrdošíjně odmítáte!
Vězte tedy, že dneškem celá vaše rasa a starobylé dědictví skončilo!
Smrt sama stojí u vašich bran! Činí si nárok na domovinu Vznešených elfů!"

Jeho hlas, posílený magií, byl slyšet v každém koutě, v každé skrýši a v každé věži i sklepení města, věděl to. Slyšel, jak se jeho neviditelný rádce směje, když sklonil hlavu na stranu a se zlomyslným úšklebkem řekl:
"Tak se jim předveď, má bánší."

Vael'thasovi bušila krev ve spáncích vzrušením. Snad to bylo bojem, který jim náhle dýchal na krk, nebo nečekaným nepřítelem před branami. Překvapil je, i když tak zatraceně věřili svým zvědům, hraničářům a magickým opatřením.
A kde byly ony magické obrany... kde byli ti hraničáři?
Jistí, ano, byli si tak jistí! Liadrin tomu ještě stále nemohla uvěřit, jak se zdálo.

Pomalu došel blíž k ní, v ruce svou okřídlenou helmu, kterou si tiskl k boku. Zastavil se za velekněžkou s trochu cynickým výrazem a zadíval se na to, co pozorovala, bledá jako smrt.
Stála na hradbách a zírala tam dolů, na masy koster, hnisajících mrtvol, sešívaných hnusů ozbrojených obřími sekáčky a řetězy zakončenými háky. Sledovala balisty a katapulty, potřísněné pluhy a vagóny plné částí těl, ze kterých ještě stále tekla krev... to vojsko nezpomalovalo, neváhalo, neznalo strach ani únavu... a blížilo se k jejich městu.
Daleko před tím děsivým přílivem se linul pach shnilého masa a zatuchliny, tak nechutný, že se dávili i ti nejodolnější kolem.
Jejich pouhá přítomnost trávila samotný kámen a zemi. Věčně zpívající les kolem nich hasl... a utichal. V jejich stopách se táhla brázda slizu, jako by se krajinou plazil obří slimák. Černá a fialová brázda, jako by zem rozoral nesvatý pluh.
Jezdec s bílými vlasy v čele toho děsivého zástupu pozvedl pravici a masa nemrtvých se v okamžiku zastavila.

Vael'thas přistoupil až k Liadrin a naklonil se, div se nedotkl rty její šíje.
"Pořád si myslíte, že bylo chytré se tvářit, že nějaký mor v Lordaeronu se nás netýká? Trochu se to těm lidem vymklo z rukou, že?" optal se a ona sebou trhla a téměř uskočila leknutím, mladý elf po jejím boku na něj okamžitě vrhl pohled ostrý jako nůž.
Aaah, Galell, zářivé světlo naděje Vznešených elfů.
Kdyby tak jen vše, co dělal, dělal z přesvědčení a skutečné víry ve Světlo, kterou jen simuloval. A nejen proto, aby se té "svaté" elfce dostal mezi nohy...
Vael vycenil zuby v úsměvu, kterým Galellovi oplatil jeho vražedný výraz.
"Není proč si zoufat," odvětila Liadrin trochu strnule, ale stále stejně neochvějně, "ve městě jsme v bezpečí. Ani rudí draci a orkové nedokázali prorazit Ban'dinoriel. Světlo je na naší straně."
"S králem Anasterianem a Sluneční studnou nikdy neselžeme, buď oba požehnáni!" Galell jí okamžitě svatouškovsky sekundoval v označení Vaela za idiota a bezvěrce.
"No, já jsem z města, které mělo magické obrany, a orkové a draci ho za Druhé války srovnali se zemí," poznamenal Vael'thas a vzápětí dvorně dodal: "kapesníček, paní?"
Natáhl volnou ruku, ve které svíral bělostnou látku zdobenou v cípu výšivkou sněhové vločky.
Liadrin se na něj pohrdavě zadívala, tak jen pokrčil rameny, podržel na okamžik helmu loktem a jemnou látku pokapal esencí z mírokvítku, pak si ji ovázal jako šátek přes nos a ústa. Puch nemrtvé armády rázem nebyl problém.
Svět byl hned o tolik příjemnější.

"To jsou aqir? Oni ještě někde přežili?" Galell se zdál až morbidně fascinován, když ukázal na pavoukovité obry, kteří se pohybovali s masou nemrtvých, ale nyní strnuli na místě, tak jako všichni ostatní z toho odporného vojska.
Liadrin se opřela o hradby a naklonila se víc dopředu, oči nevěřícně upřené někam do samého středu té masy, k rytíři s bílými vlasy, který jel na kostlivém koni.
Už tak vypadala, že se co nejdříve pozvrací, jedno jestli z toho puchu, nebo z faktu, že jakmile se nemrtví zastavili, začali si někteří požírat vlastní poškozené končetiny.
Byli mezi nimi i elfové, které Vael znal z výcviku u Zul'Aman. Táhli za sebou střeva, lezli dál s rozsekanými lebkami, ze kterých tekl mozek, sáli vlastní mokvající rány a hltali odpadlé prsty a ruce... požírali jakékoli maso, které se nebránilo.
Liadrin zavrávorala a Galell ji podepřel.
Stačilo tak málo a konečně se něco dělo, povzdechl si Vael'thas v duchu.
Starší kněz se stříbrnými vlasy přispěchal k elfce a dotkl se jejího ramene, jako by ji chtěl utišit, nebo se ujistit, že je vpořádku.
"Dítě..."
"Vandellore," upřela na něj uplakané oči a ukázala na něco tam dole, pak se otočila a skryla na okamžik tvář na jeho rameni, pevně ho objala. Podíval se tam, kam ona, na chvilku pevně stiskl víčka, pak opět prohlédl.
"Milostivé Světlo, stůj při nás."
V tu chvíli se v záblesku arkány kousek od nich objevil černovlasý magistr s ponurým výrazem - minul je a zamířil rovnou k veliteli obrany, Belo'viru Salonar. Ruka staršího elfa se na rameni Liadrin zachvěla.
"Rommath zde?" otočil se, aby sledoval magistrův rozhovor s velitelem.

"Nač se čeká? Zdržují, aby dostali katapulty do pozic? Letci už mohli vzlétnout a zasypat je kouzly, střelci mohli střílet," brblal Vael'thas přes svůj "šátek" a poukázal na fakt, že to, čemu začali říkat "Pohroma" posouvá obléhací stroje blíž k branám, i když se zbytek vojska nehýbe a nikdo neútočí.
Vandellor se probral a zadíval se na mladíka vedle Liadrin, zatímco jí konejšivě přešel rukou po vlasech.
"Galelli, jdi a shromáždi děti, staré a nemocné. Musí být připraveni na možnou evakuaci, než-," elfova slova byla přerušena jinými, mnohem hlasitějšími, která se ozvala z pozice velitele obran města.
Galell i přesto kývl, poklonil se starému knězi a přeběhl po jedné z vysokých lávek vedoucích od hradeb přes Bazaar až k přístavišti. Jen se ohlédl a věnoval poslední pohled plný citu Liadrin, ale ona se dívala na Belo'vira, tak jako ostatní.
"Nepočítaně mnoho armád stálo přesně tam, kde stojíš ty, řezníku!
Stanuli před branami Silvermoon, a nedokázali ho dobýt!" ozval se mocný hlas Grand Magistra. Stál daleko od nich, ale byl slyšet stejně silně a zřetelně jako před chvílí onen bělovlasý jezdec na kostlivém koni.
"Nepočítaně mnoho armád mělo klíč od tvé směšné brány, starče?! I jim sloužila tvá mrtvá generálka?" rytíř smrti pozvedl nad hlavu krystal tří barev a magie strážící brány byla náhle pryč. Bělovlasý se dal do hlasitého jízlivého smíchu.
Teprve tehdy to konečně pochopili i ti, kteří dosud neviděli, co tak vyděsilo Liadrin a Vandellora. Ten nestvůrný duch, kterého jim ukazoval, jako by předváděl na vojenské přehlídce svou trofej...
Sylvanas Windrunner... bánší...
Padlá generálka Quel'Thalas jim kvílivým hlasem opakovala jeho slova jako ozvěna a zapřísahala je, aby se podvolili, že pak poznají milost jejího pána. Jinak budou vyhlazeni.
Prosila je. Naříkala. Chtěla, aby se vzdali!
Pokud i ta nejlepší z nich padla a papouškuje jeho vůli, pokud se i ona stala součástí toho, co se na ně chystal poštvat, čeho všeho je ještě schopen?
Liadrin vzlykla a zvedla tvář z Vandellorova ramene, zatímco Vael'thas pragmaticky poznamenal:
"Hm? Generálka má dnes jinak učesané vlasy, že na ni všichni tak zírají?"
Vandellor se na něj zhrozeně otočil.
"Co? Vříská stejně jako při výcviku," bránil se Vael'thas a Liadrin ovládla touhu udeřit ho pěstí přímo do obličeje.

Magistr Rommath, který se k nim v tu chvíli přiblížil, měl mnohem méně trpělivosti i důvodů k sebeovládaní. S vyrovnanou tváří mladého elfa ztrestal výchovným pohlavkem, zatímco se obrátil na Vandellora.
"Znají magické obrany a mají klíč k bráně. Naše naděje jsou jen s magistry Synodu a Ban'dinorielem, jinak máme okamžitě evakuovat každého, kdo je schopen boje, na Quel'Danas. Královy rozkazy."
Vael'thas si promnul vlasy v místě, kam dopadla magistrova rána, široce se usmál pod šátkem, a pak si nasadil svou okřídlenou helmu, která ho označovala za jednoho z jezdců na dragonhawcích.
"Takže se konečně smíme chystat k boji, magistře?" optal se trochu jedovatě a dost netrpělivě.
Rommath na něj upřel přísný pohled.
"Ne. Vy pomůžete s evakuací dětí. Hlašte se s celou jednotkou v přístavu, poručíku Snowdawn. Váš kontakt jeGalell," odmávl ho a už se mu nevěnoval, začal otevírat portály na Quel'Danas, jak mu nařídil Belo'vir a jeho král, Anasterian.

Vael'thas otráveně zavrčel, vzal do ruky zdobené kopí, které předtím nechal opřené o hradby, a vykročil k vysoké lávce, u které čekala jeho jednotka.
Jeho muži toužili po krvi, cítil to.
Chtěli pomstít tu hanbu, to, že je Arthas Menethil zastihl nepřipravené.
Dračí jestřábi se vzpínali v postrojích, nádherní, obratní a strašliví, obraceli plazí hlavy k hradbám a syčeli nenávistí i strachem.
Také to cítili. Smrt byla všude kolem.
Musel je zklamat, na rozdíl od ostatních jednotek, oni neměli vzlétnout nad hradby a rozsévat smrt mezi těmi páchnoucími obludami.
Vyskočil do sedla svého rudozlatého dragonhawka a sevřel tu nádhernou okřídlenou bytost, která mu patřila tělem i duší, mezi stehny.
Ukázal na sever, k přístavu.
"Máme bránit evakuované děti a lodě," zavelel ke zklamání své jednotky, a pak ho zarazil rudý záblesk světla nad Terasou magistrů.
Ohnivá koule vystoupala do výše a zcela bez užitku se rozpadla na zářící ohňostroj.
Co to mělo zname-
První nárazy beranidel do brány a hradeb, brutální řev, údery střel obřích balist, kolem poletující části mrtvol, kterými ty zrůdy pálily po elfech, i křik obránců ho nenechaly na pochybách.
Útok na Silvermoon začal a magická hradba se nekonala.
Zaklel a pobídl své muže k přístavu.

Theraldis zpozorněl už ve chvíli, kdy kráčel chodbou k mříži oddělující soukromé prostory lorda-magistra Suncrown od sloupořadí Terasy Magistrů. Ve vzduchu ucítil pach prolité krve. Přidal do kroku, i když tušil, že jde pozdě.
Zlatá mříž byla polootevřená a jeden ze Sedmi, na kterých nyní spočíval osud celého města a všech za jeho hradbami, se ještě zmítal v kaluži vlastní krve, kterou roztíral po mramoru kolem sebe v marné snaze zastavit unikající život. Jeho ruka se svírala na proříznutém hrdle a nohama kopal do sloupů kolem i převrácených zlatých svícnů.
Vzhledem k množství krve všude kolem nemělo smysl pokoušet se ho zachraňovat. Theraldis u něj poklekl, aby ho utišil a prohlédl si jeho rány, strhl z ramen dlouhý plášť a složil mu ho pod hlavu. Magistr Suncrown vydal chrčivý zvuk a zvedl ruku od rozšklebené rány na svém hrdle, kterou jako by se snažil marně zavřít, křečovitě sevřel elfovu paži a vytvořil tak na jeho róbě krvavý otisk. Upřel hasnoucí pohled do Theraldisovy tváře a otevřel ústa, aby něco vyslovil, ale finální křeč mu vzala i tuhle šanci označit svého vraha. Zalkl se vlastní krví a jeho ruka klesla zpět.
Theraldis stiskl zuby, zavřel mrtvému vytřeštěné oči a rychle si prohlédl zbytek jeho těla i místnost.
Jestli došlo k boji, byl krátký. Kdo vraždil, musel být Suncrownovi znám, jinak by ho magistr nepustil do svých komnat. Nepoužíval magii, aby na sebe neupozornil Strážce Studny, ale jen čepel a to dost nezkušeně a brutálně. Znal dobře Terasu a možná i samotné mechanismy strážící Sluneční Plošinu.
A možná právě zabíjí zbytek Synodu Stříbrného kruhu.
Nadechl se a v záblesku světla se přenesl ke komnatám lorda Dawnstar. Jeho tělo již stačilo ztuhnout a vychladnout... a nebyl na něj hezký pohled. Musel umírat dlouho a muselo to být přinejmenším před hodinou.
Další teleport.
Lord-magistr Goldenmist. Stejný příběh, stejný obraz vznešené smrti a otisky krvavých rukou na bělostných a zlatých sloupech a zdech.
Theraldis se udýchaně zastavil ve stínu balustrády a jeho smysly byly ostré jako elfí čepel, jeho mysl bystrá a zrychlená, tak jako se zrychlil i jeho tep.
Uklidni se. Vynaložíš všechny síly na divinaci a teleporty, když tu někde obchází vrazi, kteří právě odsoudili k smrti všechny v Silvermoon.
Ještě není pozdě, ještě ho lze překvapit.
Jak překvapit? Nehraj si na hrdinu a ohlas věc králi!

Ze sedmi členů zbývali kromě něj samotného už jen Belo'vir - ten byl ve městě, pověřen velením obrany; sám král Anasterian, ten byl obklopen jednotkami na Plošině a chystal obranu přístavu. A... Drathir.
Ten bastard!
Theraldis zaklonil hlavu, až se jí opřel o zeď za sebou, zavřel oči a soustředil se, aby elfa zkusil vystopovat pomocí magie. Pokud byl posedlý vražděním, těžko mohl poznat, že ho někdo sleduje na dálku divinačním kouzlem.
Cítil jeho auru na galerii vedoucí do Slunečního hájku, ale jako by ji něco odstínilo, něco neznámého a cizího. Zkusil se do toho ponořit víc a uchopit to svou myslí, ale místo pochopení jako by se na okamžik ztratil v ledové mlze a tmě.


Sluneční háj...
Místo, kde byla svatyně samotné Sluneční studny a kde sloužila elitní skupina nejlepších hraničářů a kněží, honosící se titulem jejích Strážců. Kdysi tu stejně sloužil i sám Lor'Themar Theron.
Jistě. Věděl, že se jím Lor nechal opít. Jediný dokázal tolerovat tu sobeckou agresivní zmiji a velkoryse přehlížet Drathirovy skutečné ambice.

Theraldis zasykl bolestí, jak se vytrhl z divinačního kouzla, zalapal po dechu, aby nabral zpět trochu sil.
Náhle si připadal, jako by ho měla schvátit horečka, jako by byl po vyčerpávajícím magickém duelu.
Rozhlédl se a u nejbližší fontány nabral vodu do dlaní a zhluboka se napil, pak si jí opláchl tvář a pocákal zlaté vlasy.
Drathir je u kněží a hraničářů... a před nimi svou magii tajit nemusí. Nebude je potřebovat porazit zbraní, pokud se k nim dostane dost blízko... zabije je všechny najednou. A oni přeci neměli důvod příteli alar'anallas nevěřit nebo očekávat z jeho strany útok. Musí je varovat!
Jenže ta část Plošiny byla chráněna proti neschválené teleportaci zvenčí. Kdokoli tam chtěl přijít neohlášen, musel po svých přes brány a hlídky.
Naposledy zaváhal, zda varovat krále v přístavu, nebo zkusit zachránit Strážce Studny. Pak ze sebe strhal těžkou sametovou róbu a jen v kalhotách a košili se s taseným mečem rozběhl Terasou směrem ke Studni.

O pár okamžiků později věděl, že bylo pozdě už ve chvíli, kdy umíral magistr Suncrown. Kolem Sluneční Studny nalezl jen ohořelá těla jejích Strážců... a na zemi runy, které pulsovaly fialovou září.
Zkusil jednu z nich zrušit protikouzlem a téměř ho omráčil výboj, který z ní zasršel a odhodil ho o pár kroků dál. Chvilku otřeseně sbíral síly a snažil se přimět paralyzované nohy a ruce, aby ho poslouchaly.
Antimagická zóna? Stín? Co bylo tohle za školu?
Otřásl se jako pes, zatřepal hlavou a zvedl se, znovu popadl meč a hledal toho hajzla.
Něco udělal se Studnou!
A ani tu nebyl, aby si vychutnal svůj triumf.
Ale ať to bylo cokoli, bude to vázané na jeho život a dokud Dar'khan dýchá, nikdo tu pečeť nezlomí.
Nic, co by se nedalo napravit, Drathir se mu nikdy nevyrovnal v boji ani v evokacích. Vlastně nikomu ze Synodu. Prostě ho najde a zabije. Po tomhle mu nějaké právo na spravedlivý soud rozhodně neponechá.
Opět se zkusil soustředit na Drathirovu polohu, přimhouřenýma očima pátral po Slunečním háji kolem, když jeho tvář ozářil záblesk plamenné koule, kterou někdo vyslal o kus dál nad koruny stromů a zlaté střechy.
Signál. Ať už byl pro kohokoli, stačil i jemu.
Jeho tváří probleskl zlý úsměv, když na sebe sesílal neviditelnost.
"Jdu si pro tebe, ty zmrde," zamumlal, než se teleportoval k sesilateli onoho ohnivého kouzla.

Paní Nýbrdražbová se vždy pohybovala se sebejistotou ledoborce odhodlaného pokořit světový pól. Prostor kolem sebe prorážela a proplouvala jím takovým způsobem, že za ní zůstávala téměř hmatatelná stopa, což je vzhledem k absolutně nulovému magickému potenciálu paní Nýbrdražbové, pozoruhodná vlastnost. Právě teď se kolem ní ohýbal časoprostor, když mířila chodbou k jednomu ze svých „lepších“ pokojů, kde se ubytoval ten milý gentleman, který sám sebe nazýval arcimágem. Paní Nýbrdražbová nerozlišovala mezi mágy a nemágy, jejím jediným kritériem na rozlišování lidí bylo, zda popřáli ráno dobré ráno, večer dobrý večer a před každým jídlem si umyli ruce. Jelikož toto kritérium Kel’thuzad nejenže splňoval, ale dokonce jej pozvedl na vyšší úroveň (v poledne popřál dobré poledne a myl si ruce i po vykonávání potřeby). Zastavila se před dveřmi, poupravila si vlasy a zaklepala.
„Vstupte, prosím,“ ozval se melodický hlas arcimága.
Paní Nýbrdražbová otevřela a s neúprosnou elegancí vplula do místnosti, která se vinou její přítomnosti jakoby zcvrkla. Arcimág seděl na posteli a hladil po břiše šedavého kocoura, který spokojeně vrněl. Kel’thuzad se na majitelku hostince usmál, přestal hladit kočku (což bylo kvitováno nesouhlasným zamručením), a otázal se: „Co pro Vás mohu udělat, paní Nýbrdražbová?“
„Jde o to,“ začala opatrně dotázaná, „že pozítří se koná svatba. Mlynářova dcerka se vdává za mladého Jonnathana Dibbse a byla jsem požádána, zda bych Vás nemohla požádat, zda byste nepoctil svatbu svou přítomností.“ Paní Nýbrdražbová si očividně tuto větu připravila dopředu.
Kel’thuzad se chvíli zamyšleně tahal za plnovous a pak se rozzářil. „Ale jistě, milerád navštívím mlynářovu veselku. Ovšem pod podmínkou, že budu smět jako první předat dárek novomanželům.“
„To je naprosto úžasné, pane Arcimágu, ihned to dám vědět mlynáři! Bude nadšený! Přítomnost někoho jako jste Vy…na svatbě, božíčku!“ Vodopád řeči paní Nýbrdražbové pokračoval dál, ale Kel’thuzad se nemínil utopit a tak tu dobrou ženu umlčel omluvou, že se na takovou vskutku slavnou událost musí náležitě připravit a vypoklonkoval hostinskou ze dveří.
„Svatba mlynářovi dcery. Osud je nám, zdá se nakloněn, příteli,“ otočil se mág ke kocourovi, který při zvuku jeho hlasu znovu zapředl a vážně pokýval hlavou, jakoby přitakával. „je třeba udělat pár posledních příprav a ty můj šedavý příteli budeš mít tu čest uzřít úsvit nového věku.“

Bigglesworth kráčel středem ulice. Lhostejně se vyhýbal kravincům i loužím, které tu zanechal večerní déšť. Slunce svými nenechavými prsty laskalo jeho kožich, který zářil, jako by byl z pravostříbra. Zastavil se nad jednou z kaluží, aby si sám sebe prohlédl, poupravil se a s výrazem bezbřehé spokojenosti vyrazil znovu k místu, kde probíhaly přípravy na svatbu. Prošel pod květinovým obloukem, lhostejně přejel zrakem po bílé výzdobě. Jak…originální, ale co byste chtěli, když se vdává mlynářova dcera. Vyskočil na stůl, překrytý bílým ubrusem a vylepšil ho několika sadami bahnitých šlápot. Jako správný degustátor pak ochutnal každičký pokrm v dosahu a v duchu si učinil poznámku, že svatby bude muset navštěvovat častěji. S potměšilým výrazem pak vykonal potřebu na tác s jednohubkami, seskočil ze stolu a šel vyhledat toho člověka s plnovousem. Na křižovatce se zastavil a chvíli sledoval dění, zatímco kolem sebe švihal ocasem. Pak si stopl vůz, tažený dvěma volky, a nechal se odvést až k hostinci. Našel otevřené okno a dvěma skoky se ocitl uvnitř. Netečně prošel kolem magického kruhu na podlaze a kozí lebce věnoval jen kratičký škodolibý pohled. Vyskočil na postel a stočil se do klubíčka. Musel se před tou slávou ještě pořádně vyspat. Jak říkal Kel’thuzad: příprava je půl skutku.

"Takže doopjavdy uvidim tjpasjika?" neustále tahání za tabard a nohavici ho přimělo sklonit hlavu, i když mu u toho tikalo v oku. Opřel se o své kopí a povzdechl si, pak sňal přílbu a podržel ji rukou u boku.
Zadíval se na jedno ze zástupu dětí, který se pomalu přemisťoval po lávce na palubu Fellovaru. Zbylé dvě lodi, Morn'danel a Varillian, již zvedly kotvy a pomalu mířily ze zálivu přístavu na otevřené moře, každá skrývala v podpalubí zhruba tři tucty dětí.
Většina dětí měla své nejlepší šaty a pečlivě upravené vlásky, držela své nejmilejší hračky a tiskla se jedno ke druhému, starší děti nesly batolata a kojence. Někteří poprvé opouštěli domov, poprvé byli odděleni od matek a poprvé viděli elfí triéru nebo loď vůbec. Kněží, kteří byli spolu s několika obránci přiděleni ke každé posádce, dělali co mohli, aby utišili slzy, strach a napětí.
"Hm, ano. V Hinterlands je trpaslíků hodně. Pár jich znám z hor na jihu, většina z nich smrdí, krká, prdí a mluví sprostě. Nikdy nepij nic z hrnečku s kopcem pěny, co ti podají, není to mlíčko. S trochou štěstí tě neubytují v Aerie Peak, ale na Quel'Danil. Hmm... v Hinterlands jsou také trolové, vlci, gryfové a pavouci," natáhl ruku v kožené rukavici a rozcuchal plavé vlásky chlapci, který na něj zíral široce rozevřenýma očima, v ruce hadrového eversongského rysa.
Zbytek Vaelovy jednotky kroužil nad loděmi a hlídal vzdušný prostor nad přístavem, jen on sesedl, aby dohodl s kapitány přesnou trasu a zastávky, které udělají cestou.
"Pjdí taky pavouci?" optal se chlapec a docela zapomněl, že má nastupovat do lodi.
Vael'thasovi cukl koutek úst.
"Ne. Ani nepijí pivo a nemluví sprostě, ale stejně jako trolové a vlci tě sežerou, tak v Hinterlands raději nikam nechoď sám."
Chlapec vykulil oči ještě víc a přitiskl k sobě hračku.
"Tak tomu říkám výchovný příklad pro děti," sykl znechuceně Galell, který stejně jako Vael'thas stál u můstku na Fellovar.
"Já nikdy nejej jodí," řekl malý chlapec a utřel si nudli z nosu do rukávu a nártu ruky. Zadíval se na oba dospělé elfy, pak na triéru, kde kapitán směřoval většinu dětí ke schůdkům do podpalubí.
"Jak se jmenuješ?" Galell se sklonil se zářivým úsměvem k dítěti a pohladil ho, jako by mu chtěl vlásky znovu urovnat.
"Andojvej," prohlásil kluk a schoval ruce s hadrovým rysem za záda, jako by kněze podezříval, že na něj má zálusk, "ty jsi tjoj? Papáš děti?"
"Andolvel," zopakoval Galell a  usmál se, "ne, nejsem trol," povzdechl si a zabil pohledem Vael'thase, který se dusil smíchy.
"NE. Andojjjjvej," opravilo ho dítě trochu dotčeně a popotáhlo, takže dlouhá nudle zajela zpět do nosní dírky.
"Aha, Andorveli, tak... pojď, dej mi ruku a nastoupíme, abys ty trpaslíky mohl konečně sám uvidět, co říkáš?" Galell chlapci podal ruku a ten po chvilce váhání kývl a vystoupil s ním na palubu.
"Jsou to už všichni?" zavolal kapitán Revenn z můstku na Vael'thase.
"Ano, zdá se," odvětil poručík, opět si nasadil přílbici a vykročil ke sloupkům, u kterých byla loď uvázána v doku.
"Jak se jmenuje?" ozvalo se v tu chvíli za ním dětským hláskem, přesně odtud, kde předtím nechal přivázaného dragonhawka.


Bleskově se otočil a pustil kopí.
Přímo před jeho dračím jestřábem stály dvě holčičky, větší, zhruba sedmiletá s černým culíkem, a menší, zlatovláska, která se té starší držela za cíp sukýnky. Narozdíl od ostatních dětí obě dvě vypadaly, že už za sebou mají nějaký boj, byly ušmudlané a potrhané, na rukou a nohou šrámy. Černovlasá právě natahovala prstíky k zobáku jeho cvičeného zabijáka.
"NE!" vykřikl a vrhl se k nim blíž, aby ji odtáhl stranou.
Blondýnka se lekla, jak k nim skočil, dala se do usedavého pláče, černovláska ale stačila dragonhawka pohladit po peří a šupinách na hrudi. Zvíře vydalo syčivý zvuk, otevřelo zobák a sklonilo hlavu, ale neklovlo ji.
Zaujatě malou elfku pozorovalo, i stříbrný zářící prstýnek na její ruce.
Vael'thas vydechl úlevou a položil mu ruku na nozdry nad zobákem.
"Měly byste obě jít na loď, a to rychle," řekl co nejpřísněji. Neuměl mluvit ani s malými kluky a najednou má na krku dvě děvčátka? Sakra.
"Jak se jmenuje?" opakovala ta černovlasá paličatě.  
"Dortík," odvětil neochotně, "teď už nastoupíte na loď?"
"To je ale blbé jméno pro dravce," zhodnotila to a zadívala se mu do očí. Její pohled byl přímý jako pohled nějakého dospělého válečníka. Trochu se otřásl. Malé holčičky uměly být sakra strašidelné.
"No, když mi ho dali na výcvik, jmenoval se Hyperion, ale má moc rád ty manové muffiny, které v Tranquillienu prodává Malan Dawnstar. Ty s pudinkem a jahodou nahoře," bránil čest a jméno svého okřídleného oře.
Dortík se o něj otřel hlavou a potřásl zlaceným postrojem, jako by ke zvednutí jeho nálady stačilo zmínit Malana Dawnstar.
"To pro něj není dobré, měl by jíst maso, víš?" poučila ho holčička a on pomalu začínal skřípat zuby.
"Dobře, povím mu to, až budeme příště přelétat Tranquillien, a zase se tam bude chtít nadlábnout. A teď vážně. Na palubu. Obě. Hned. I ty, šmudlo," otočil se na tu menší se zlatými vlásky, která stále pobrekávala a otírala slzy do sukýnky té starší.
"Ona se nejmenuje šmudla, ale Rin. To je bitevník?" drzá černovlasá ukázala na loď, ke které se je pomalu snažil dostrkat.
Povzdechl si.
"Ne, to je triéra. To vepředu je kloun, který se pravděpodobně dá z přídě pryč, až doplujeme do bezpečí. Používá se k-"
"Taranování orkských lodí, vím. Jedná se o obtížný manévr, který zvládají jen ti nejlepší mořeplavci a kapitáni. Pokud loď neřídí nikdo takový, neměla by kloun mít," mávla nad ním rukou, jako by byl beznadějný případ.
"No nejsi ty úžasně chytrá holčička," protáhl a ani trochu to neznělo jako poklona. Zatracená malá přemoudře-
"Poručíku, nezdržujte to!" kapitán Revenn na něj z můstku učinil podrážděné gesto, a Vael bezmocně rozhodil rukama a ukázal na sebe jako "cože, já?".
Malá se náhle otočila a podala mu ruku.
"Jsem Aerin Sunfire. Těšilo mě, Dortíku," váhavě její malou ruku přijal, potřásl s ní a oddechl si, když konečně i s tou ubrečenou nastoupila na palubu.
Doběhl odvázat obě lana a hodil je zpět námořníkům, pak zvedl z mola své kopí a vyhoupl se do sedla.
"Zvedáme kotvy!" zvolal kapitán Revenn.


Vael'thas se otočil zpět k městu a na chvilku se mu zastavilo srdce.
Bylo v plamenech... tedy většina budov, na které měl výhled. Všude stoupal hustý černý dým. Chvílemi se ozval výbuch či zachvěla země a zvedl oblak prachu, jak padaly celé části hradeb, podhrabaných těmi nemrtvými brouky a pavouky. Nad vším tím obrazem zkázy kroužily stíny s netopýřími křídly, v kruzích jako káňata nad bezbrannými kuřaty, nalétavaly dolů, sbíraly obránce z hradeb a lávek a trhaly je ve vzduchu na kusy, aby je metly zpět do jejich řad.
Silvermoon bylo pleněno a zamořováno slizem, ostatky a nečistotou z jejich katapultů.
Magistři Synodu nedokázali zvednout Ban'dinoriel, Sluneční štít?! Zatraceně, tohle Theraldisovi vytmaví.
Nebyl čas se starat o to, co bylo v jejich zádech. Měl rozkaz ochránit děti a dostat je do Hinterlands: a hodlal ho splnit.
Snesl se po pravobok Fellovaru, který následoval druhé dvě lodě, a spatřil Galella, jak uklidňuje toho uplakaného chlapce a domlouvá mladší z obou dívek, zatímco starší se zvědavě bavila s jedním z námořníků. Zkoušela napnout jeho luk, který byl vyšší, než ona sama.
"Ťi domů," fňukl Andorvel a Galell ho objal a konejšil.
"Vrátíme se, jakmile to bude bezpečné. Musíš být silný a statečný, Andorveli, tak mamince uděláš radost. A teď jdi za ostatními dětmi dolů."
"Ťi mámu!" zakňoural chlapec, ale poslechl a vrátil se do podpalubí k ostatním dětem.
Galell si povzdechl a vydal se polapit na palubě i ty dvě malé elfky. Starší se na lodi pohybovala se značnou jistotou a se smíchem mu utíkala mezi úvazy plachet, stožáry a sítěmi nahoru do lanoví plachet, jako by byla nějaká opička.
"Napněte plachty a dožeňte Varillian a Morn'danel!" zavolal Vael na kapitána a ten předal rozkaz, pak se ohlédl, co to poručík letců tak sleduje, a proč najednou tolik pospíchá.
Z dýmu a plamenů města se zvedlo něco jako černý mrak a mířilo to přímo na ně.
"Lučištníci! Připravit k palbě!" zakřičel kapitán Revenn.

Hejno těch netopýřích bytostí mířilo k první lodi, Varillianu, tak, aby jim všem odřízlo cestu pryč na otevřené moře. Jejich vřískot už dolehl k uším všech na lodích i ve vzduchu.
"Anar'alah, připravte si magické štíty a kopí!" Vael'thas gestem přeskupil zbytek své jednotky a pobídl je napřed, aby gargoylám čelili ještě dříve, než napadnou první loď.
Viděl, jak se od jejich kůže neškodně odrazily vystřelené šípy, sevřel pevně kopí, aby jednu srazil stranou vší silou, kterou on a dragonhawk disponovali.
Morn'danel změnila nečekaně kurz, aby se vyhnula přilétajícímu hejnu, a skončila tak přímo v dráze Fellovaru. Kapitán Revenn neměl nejmenší šanci zastavit, i kdyby chtěl. Byly to jen vteřiny, než se obě lodě srazily s obrovským praštěním. Kloun na přídi Fellovaru prorazil kýl Morn'danel na pravoboku, a jak se obě lodi dál pohybovaly pod plnými plachtami, drtil ji víc a víc.
Nad hladinou se rozlehl vyděšený křik dětí, smíšený se zvuky boje. Podpalubí Morn'danel zalila voda jako první.
Vael bojoval, jak nejlépe uměl, všiml si, jak jeho malá drzá známá skáče přes palubu Fellovaru sama a dobrovolně, a za sebou vláčí tu druhou holčičku. Zmizely v rozvířené vodě, vzápětí se v hloubce bíle zablesklo a do toho samého místa dopadl zlomený stožár Morn'danel.
Gargoyly rvaly Varillian na kusy a sbíraly z něj posádku jako hračky, které vzápětí metaly do vln a proti útesům na pobřeží. Sám Galell se octl ve spárech jednoho z těch stvoření a Vael'thas o další z těch bestií roztříštil své kopí.
"Magie!" zařval. "Zraní je JEN MAGIE!"
Galell nakonec dokázal zabít netvora, který se ho snažil rozsápat svými pařáty, ale v tu chvíli se oba zřítili vysoko z oblohy někam na břeh, mezi hořící ruiny.


Všechny lodě šly ke dnu. Děti, uvězněné v podpalubí, neměly šanci.
Jejich křik bylo něco, co každý, kdo ten den přežil, nepřestal slyšet do konce života.
Přeživší, kteří dokázali doplavat ke břehu, museli čelit nemrtvým a nerubianům, číhajícím na to, aby je rozsápali.
Gargoyly po zničení lodí a rozprášení letců odlétly na severozápad.
...ostrov Sunstrider.
Vael'thas se octl nad troskami a utonulými těly, které se houpaly na vlnách zbarvených krví a odlesky požáru města.
Jeho dragonhawk byl zraněný, ale nesl ho statečně na pomoc těm, co šli zachránit.
Přežil, poskládal ale slabou třetinu své jednotky. Vytáhli z vody, koho mohli, odnesli je výš do skal, kde se mohli ukrýt v jeskyních beze strachu, že se až tam za nimi vysápou nemrtví nebo prohrabou nerubové.
Z celé stovky dětí dokázali zachránit počet, který byste spočítali na prstech jedné ruky... a jednu léčitelku.
Polámaní a někteří již beze zbraní, vzlétli směrem, kde pamatovali Belo'virovu velitelskou základnu, aby zjistili, jestli se ještě vůbec dá s něčím pomoci tam, či  zda samotné město padlo.


Grand Magistr spolu s Vandellorem a Liadrin ustupovali k poslední nepobořené věži v marném a beznadějném boji, krytí již jen hrstkou válečníků a hraničářů. Bez Slunečního štítu bylo jasné, že byli přečísleni.
Navíc všichni cítili, že mají potíže se sesíláním kouzel - dokonce jako by samotné stavby, kterými také kolovala magie, za jejíž pomoci byly kdysy vystavěny, křehly a chátraly před očima dříve, než je dostihly střely z katapultů, beranidla Pohromy, požár, nerubiani a údery hnusů.
Bojovníci meče zatím přišli na to, že se nemrtví dají zastavit jen stětím hlavy. Ale jen co se taková hlava rozprskla jako zralý meloun pod nohama ostatních nemrtvých, byli nahrazeni. Za jednoho skoleného se dopředu po živých sápali dva další.
"Grand Magistře," Vael'thas podržel dragonhawka těsně nad nimi.
"Kapitáne Snowdawn!" křikl po něm Belo'vir, zatímco otvíral portál na Quel'Danas pro poslední skupinu.
"Je to: poručíku Snowdawn," namítl Vael a Grand Magistr, na pohled vyčerpaný a krvácející z několika ran, k němu zvedl tvář, zatímco ho Liadrin a Vandellor svými léčivými kouzly drželi naživu.
"Jste poslední letecká jednotka, která Quel'Thalas zbyla. Ostatní skončili pod sítěmi nerubů nebo podlehli gargoylám. Hlašte se okamžitě na Quel'Danas na pomoc králi, kapitáne! Všechny jednotky na Quel'Danas! Ke králi!" Belo'vir se otočil a už letce nevnímal.

"O Lorovi stále nejsou žádné zprávy?" optala se elfka, jejíž víra ve světlo slábla a s ní i léčivá síla, kterou měla pro Grand Magistra. Belo'vir byl od samého počátku útoku hlavním terčem mnoha střel a nečistých kouzel.
Vandellor jen zakroutil hlavou a Vael'thas zaváhal, než řekl:
"Viděli jsme padnout Galella, lady. Všechny tři lodě s dětmi jsou na dně přístavu," netušil, jak moc ho zraní to vyslovit. Elfka na něj upřela rozšířené oči a zalapala po dechu, nyní se zastavili i Belo'vir a Vandellor.
"Na Quel'Danas. Jděte," Grand Magistr měl náhle docela jiný hlas.
Liadrin prošla portálem, který otevřel, a Vandellor se u něj zastavil, než ji následoval také.
"Budu tě ještě muset požádat o laskavost, starý příteli. Pro všechny případy bych rád, abys mi slíbil jednu věc," řekl velekněz.
Grand Magistr počkal, až projdou jednotky a jako poslední prošel za nimi s rukou kolem Vandellorových ramen.

Vael'thas kývl na své muže... tedy na to, co z nich zbylo po boji s gargoylami.
"Slyšeli jste Grand Magistra Belo'vira. Ke králi!"
A tak pobídli dragonhawky k severu. Hořkost porážky se pomalu hromadila v jejich hrdlech.
Vznešené město Silvermoon se stalo domovem samotné smrti.

"Ale ale, jak krajně nezdvořilé a nečesté, magistře Silversun, odkdy vznešení elfové útočí ze zálohy a bez varování?" Dar'khan vyplivl vyražený zub a trochu krve po zásahu, kterým ho arkánní střela z Theraldisových rukou mrštila proti sloupu, o nějž si rozedřel obličej.
Poupravil si plášť a dotkl se naražené brady a zlomeného nosu, pak se zadíval na hrudník a rameno, kam ho zlatovlasý magistr zasáhl. Z hluboké rány se kouřilo a tekla krev, on ale jako by necítil žádnou bolest, zvedl nad ni ruku a cosi zamumlal, pak se opět ozval nahlas:
"A za ten plášť budu požadovat satisfakci!"
Z dlaně se mu rozlila zlatá záře a rána se zavřela. Rozhlédl se po tom mizerném elfovi, který se neustále pohyboval někde kolem a šel zachytit tak maximálně koutkem oka.

Zatraceně, tohle by každého normálního elfa zabilo!
Theraldis si musel přidržet ruku, kterou kouzlo seslal, na chvilku jako by v ní opět přišel o veškerý cit. Proč ho i základní kouzla tolik vyčerpávala?

"Jsem povahou jemná duše a jsem proti násilí! Ale co zde činím je pro vyšší dobro a proto, že vy jste mne donutili! Mohlo to jít po dobrém, ale elfové jsou moc zaslepení, moc nafoukaní!" Dar'khan si otřel nártem ruky krev z rozbitých rtů a zvedl ze země svůj klobouk. Oklepl ho a znovu nasadil, pak vykročil do sloupové chodby, jako by měl všechen čas vesmíru a nikam nepospíchal. Broukal si posměšnou dětskou písničku.
"Budeme hrát hry? Ale ale, kdepak jste, drahý Theraldisi?" rozhlížel se a začal mumlat silnější inkantaci.


Cítil jeho auru, když Darkhan kouzlil. Začínal chápat podstatu kletby, kterou seslal na Sluneční studnu. Byla to varianta arkánního zámku. Štít a pečeť, které ji znepřístupnily všem kolem.
To samo o sobě bylo dost špatné. Bez Sluneční Studny nebylo možné vyvolat Ban'dinoriel.
"Jdeš pozdě, Theraldisi! Pozdě bylo už ve chvíli, kdy jsi přišel na Sluneční plošinu! Kouzlo bylo zahájeno a nemůžeš ho zastavit!" Dar'khan přešel k tykání a rozčileně jen tak nadarmo mrštil pyroblastem mezi sloupy.
Theraldis polkl, jak těsně ho kouzlo minulo, připortil se za Dar'khanova záda, sekl proti němu mečem a zapálil ho celého kouzlem, vzápětí se ztratil do bezpečí dalším portálem, než ho Dar'khan stačil zacílit.
"Aaaargh! Tak vzorově obratný, tak dokonale rychlý, tak brzy mrtvý! Sakra stůj, ať tě mohu trefit, srabe!"
"Tak se přestaň snažit mne trefit a zasáhni mne!" neudržel se Theraldis a štěkl na něj zpět.
Vzápětí sloup, u kterého se skrýval, obklopily plameny. Zavrčel a přenesl se na poslední chvíli portálem dál, pak na sebe seslal neviditelnost a dal se do běhu.
Darkhan se zakuckal, jak mu další elfův plamenný úder sežehl plášť a část klobouku. Ihned se jednoduchým gestem obklopil magickým štítem a všechny plameny na něm uhasly. Sejmul svou pokrývku hlavy, prohlédl si ji a zkřivil rozbitá ústa... jako by si čerstvé krvácející rány pod lopatkou ani nevšiml.
Ten čubčí syn mu zničil klobouk!!!
"Teď jsi mne naštval, starý příteli!"

Theraldis stál náhle na dohled proti němu, jen s mečem v ruce a obklopený ohnivým štítem, jehož světlo barvilo jeho - ah, tak hezkou - tvářičku do rudé a zlaté.
"Nikdy jsem se nepokládal za vašeho přítele, magistře Drathire," řekl klidným hlasem beze stopy strachu či humoru, "takže s tím dnes nezačnu."
Dar'khan zavřískl a vyslal jeho směrem proud zářících paprsků tak silný, že zlikvidoval i sloupy, před kterými magistr stál.
Ten elf se ani nepokusil uhnout, blázen! Jeho ohnivý štít tomuhle nemohl odolat...
Počkal, až se usadí prach a vykročil mezi trosky sloupů.
Nebylo tam tělo. Ale neuhnul přeci! Viděl ho-
"Říká se tomu iluze či klon," šeptl mu zezadu do ucha Theraldis, a pak ucítil, jak se mu jeho čepel opět zakousla do masa, "pokročilejší studenti je dokáží přimět mluvit rozličnými hlasy."
Tentokrát spatřil hrot Theraldisova meče, jak mu vyjel břichem ven, zbarvený jeho krví.
Zařval v agónii a otočil se, než elf stačil zbraň vytáhnout, od jeho rukou a těla se zvedla ohnivá stěna provázená tlakovou vlnou, která Theraldise odhodila až někam na druhou stranu dlouhé chodby jako hadrovou hračku. Zaslechl šplouchnutí a zasyčení, pak výbuch, jak se kouzlo setkalo s magickou fontánou a doslova ji zarovnalo na úroveň podlahy.
"Hihihi," okomentoval to a dotkl se hrotu meče, který mu trčel z břicha.
Zbraň se proměnila v prach, přitiskl ruku na krvácející ránu a zopakoval svou mantru.
Nemohli ho porazit. Stával se bohem a oni to ještě stále nechápali. Jejich novým bohem.
Ale oni to brzy pochopí. A pyšný magistr Silversun bude prvním, kdo uvidí jeho vzestup.


Theraldis se s cuknutím probral na dně mramorového bazénku, který teď byl plný trosek, vyplaval na hladinu, vykašlal špinavou vodu a zalapal po dechu... nešlo to. Měl pocit, jako by mu do hrudníku plnou parou narazil trpaslík na beranovi. Nebo to byli berani na trpaslících...?
Zasípěl, vytáhl se na rozbitou dlažbu a přetočil se na záda. Chvilku sledoval zlacenou klenbu stropu, na které se objevily varovné praskliny způsobené Dar'khanovým bezohledným řáděním.
Zatmívalo se mu před očima. Přitiskl si dlaň na žebra, z nichž pár muselo být zlomených, zašeptal inkantaci a bolestivě se nadechl. Jako by ho uvnitř bodl tucet dýk.

Magie, kterou viděl předtím pulsovat Drathirovýma očima a tepat v jeho žilách, byla příliš na to, aby ji obsáhl jeden smrtelník.
Nejen, že studnu uzavřel před elfy. Sám si k ní ponechal přístup a čerpal její moc jen pro sebe. Pak on jediný rozhodoval o Ban'dinorielu a jakékoli ničivé kouzlo, které by seslal, by prorazilo sebelepší magickou zbroj nebo štít. Možná by se vyrovnal samotnému králi Anasterianovi...
Jeho mysl se po pár nadechnutích trochu pročistila a zklidnila. Začal se odstrkovat lokty i nohama a odvlekl se tak od zbytků bazénku do stínů sloupoví.
Další zásah plné Drathirovi moci nepřežije.
Slyšel ho, jak si povídá - snad sám se sebou - dál v chodbě. Jak se šíleně směje a něco si brouká, jak poskakuje mezi mrtvými těly Strážců.
Možná, kdyby ho dost vyprovokoval...

"Aaaaah, cítím to v žilách, cítím to ve vzduchu, cítím to všude kolem! Studna bude moje, jen moje, už teď mne volá a naplňuje. Nikdo jiný si ji nezaslouží tolik, jako já, nejméně ze všech prašiví elfové! Já nebo nikdo!...
Ah jistě, slíbil jsem, Pane, počkám na vás, Pane... budete svědkem toho, jak Studna splyne se mnou, o to vás nehodlám připravit," Dar'khan náhle změnil tón do úlisně patolízalského, "je to má odměna za věrné služby, za všechna elfí tajemství. Konečně zasloužená odměna!"
Protančil kolem jednoho z ohořelých těl Strážců a rozhlédl se, pak si zamnul ruce s dlouhými tenkými prsty, které teď ze všeho nejvíc připomínaly těkavé pavoučí nohy.
"Ale Pán se nebude zlobit, když trochu té slíbené moci ochutnám předem, přeci jen se kolem ní téměř sedm tisíc let točilo vše u těch, co mnou pohrdali," jeho oči zazářily, když došel až k bazénku, jehož voda byla plná napadané omítky a zdiva.
Pokrčil nad tím rameny a otočil se zpět na cestu ke Sluneční studni.
Theraldis sbíral síly k poslednímu zoufalému plánu, který ho právě napadl. Neviděl jinou možnost.
Má-li to být takhle, vezme toho zkurvysyna s sebou.

"Nikdy víc!" zanotoval Dar'khan a objemul sám sebe. "Už nikdy víc se nebudu muset klanět moci jiného a dokonce i můj drahý Pán Arthas přede mnou poklekne! Má moc překoná Azeroth a dozáří k říším, o kterých se ani nešeptá! Už nyní cítím, jak mne její energie mění v samém nitru. Budu dokonalý, budu nepřemožitel-" jeho sebechvála byla náhle utnuta, jak se zajíkl a otočil.
Zamračil se na mokrou stopu vedoucí prachem a troskami kamsi do stínu mezi sloupy.
"Ale ale, my jsme velice nezdolný a vytrvalý elf! Přesně takový druh, co mi pije krev!
Měl jsem vás za mrtvého, magistře Silversun, ale to je chyba, kterou pohotově napravím!"
Dar'khan pomalu vykročil po mokré stopě.
"Tolik vašich přátel zahynulo, když bránili Sluneční studnu, potrádají vás! Nemyslíte, že je na čase se k nim konečně přidat? Jen mne zarazilo, kde je ten patetický Lor'Themar, přeci k nim patřil také! Rádoby hrdina vás v tom všechny nechal plavat samotné, že ano?!" jeho hlas byl sžíravý a plný nenávisti a závisti i teď, kdy se blížil naplnění svého cíle. Rozhlížel se ostře do všech stran.
Zmlknul, když spatřil ve stínech schoulenou figuru v promáčené košili, její zlaté vlasy pokryté krví a prachem a přilepené ke skloněné tváři.

"Tihihi!" zamečel radostně a vykročil blíž. Zavětřil a nastražil uši, pak pomalu zvedl jednu ruku s dlouhými nehty.
"Copak to tu máme? Další iluze? Podruhé nenaletím, magistře Theraldisi. Takže, je mi líto, ale vaše zářná kariéra dnes skončila. Stejně po dnešku nebude, kdo by vás zaměstnal," natáhl ruku k protikouzlu a mrštil jím na domnělý klon.
Nic se nestalo.
Elf se dál choulil na místě, zády opřen o jeden ze sloupů, jednu nohu pokrčenou a obě ruce přitisknuté k tělu. Působil polámaně.
Dostal ho? Doopravdy ho dostal? Dnešní den byl prostě skvělý!
Theraldis zvedl tvář a jeho smaragdové oči i v tom přítmí zazářily.
"Takže jste mi přišel říci, že se zabijeme jako civilizovaní elfové? Nebo, že když vás uznám za svého boha a začnu vám sloužit, ušetříte můj mizerný život?"
Dar'khan pomalu došel až k němu, naklonil hlavu na stranu, prohlédl si ho a viděl, že je elf doslova vyčerpán, jako by přišel o veškerou manu. Ale jak? On sám si bral ze studny.
I když už věděl o možnosti vysát druhou bytost, něco takového se bez použití černokněžnické magie stávalo jen po seslání mnoha těžkých kouzel. Magistr Silversun musel být mnohem slabší, než se celé ty roky zdál!
"Tsk, tsk, tsk. Ne, na to je pozdě. Nedocenili jste mne. Ale mohu vám slíbit... relativně bezbolestnou a rychlou smrt," kývl a prohlédl si svou ruku s pavoukovitými prsty, pak si přeleštil o ohořelý plášť nehty.
Sklonil se až k Teraldisovi a zadíval se mu do očí.
Chtěl vidět jeho bezmoc, až ho zabije.
Ten pocit, který měl u zabíjení, se totiž skoro vyrovnal tomu blahu, které cítil, když si nyní bral ze Studny, kolik chtěl.
Jenže v Theraldisových očích nebyla prohra, zoufalství a ani pokora. Byl v nich čirý výsměch.
Dar'khan se natáhl, aby ho vzal za bradu a donutil dívat na sebe, ale na poslední chvíli se zarazil a narovnal. Zatvářil se zmateně.
Co toho šmejda tak pobavilo?
Schoulený elf otočil pravou ruku dlaní nahoru. Zářil v ní malý plamenný orb a jako odpověď na jeho záři se u svorníků držících strop a u každého sloupu kolem objevil podobný.
Opožděný řetězový pyroblast...? Tak tam dal svou manu, ten zm-...
"Ohni se mnou pojď," zašeptal Theraldis, a pak svět kolem vybuchl v plamenech.
Zkusil to, zatímco strop celé chodby vedoucí k Terase Magistrů se řítil s rachotem a otřesy dolů na jejich hlavy. Pomyslel na ni a na to, že snad v Dalaranu tomuhle šílenství unikla a nebude ho proklínat.
Pak zkusil poslední teleport, ale měl tak málo many, že se tím skoro připravil o zbytek vědomí.
Octl se v podloubí na kraji Terasy, odkud viděl na oblohu a Quel'Danas.
Celý jižní obzor zakrýval dým a nebesa byla rudá odlesky ohně. K jeho uším dolehl ryk boje, který byl tak zatraceně blízko. Pak ho s temným hučením zezadu dostihl kolaps celé budovy, ve které se ještě stále nacházel.
Přitiskl se k jednomu ze sloupů, co ještě stály, obrátil pohled nahoru a zamumlal jen:
"Do prdele."
Pak od něj oblohu oddělila černá masa zdiva a kamene.

Dlouhou chvíli na to se konečně prach usadil a země dochvěla. Tedy až na chvění, které způsoboval boj na pobřeží ostrova.
Vychrtlá vysoká postava se zvedla ze sutin, zakuckala se, a pak dlouze cosi hledala a doslova se troskami brodila. Přelézala trámy, polámané sochy, sloupy.
Ha, konečně!
Zvedl zbytek šviháckého klobouku, pečlivě ho oprášil o své stehnou, ofoukal a nasadil na hlavu. Pak se jal hopkat směrem ke Slunečnímu hájku a chrámu Studny.
"MOJE! Tihihi!"

Stovky a tisíce elfov prúdili z trhliny za zvuku trúbok. Boli medzi nimi vojaci v dlhých sukniciach siahajúcich takmer až po zem, s obrovskými štítmi a zahnutými mečmi, muži a ženy v zeleno-hnedom oblečení s plášťami, zvierajúci v rukách dlhé luky, množstvo elfov v róbach. Mnohí šli na obrovských vtákoch všetkých možných farieb. Z portálu tiež vylietavali podlhovasté farebné tvory pripomínajúce hady s krídlami, na ktorých sedeli elfovia v červených brneniach. Za bojovníkmi a mágmi šli tí, ktorí sa mali starať o potreby bojujúcich, zhromaždení okolo obrovských vznášajúcich sa truhlíc, ozdobených zlatými rytinami. A nad nimi viali stovky vlajok, červených so zlatým vtákom s rozprestretými krídlami.
Elfovia cez portál prechádzali niekoľko hodín, neustály prúd mužov a žien v zdobenom oblečení, ktoré hralo všetkými farbami, hoci prevládali červená, zlatá a čierna.
Niektorí ľudia im prevolávali na slávu, kým mnohí iní len s úžasom sledovali všetku tú krásu, ktorou oplývala armáda elfov. Tí sa po ľuďoch takmer ani neobzreli, pozerali pred seba svojimi žiariacimi modrými očami a nasledovali ich veliteľa, vysokého blonďavého elfa v červenej róbe.
Strahad a Menara sa nenápadne vzdialili už potom, čo prešli prví elfovia. Ona zostala, sledovala ich dlho po západe slnka, keď sa rozžiarili lampy a fakle v meste a elfskí mágovia poslali nad pochodujúcu armádu žiariace modré svetlá.
Keď posledný z nich prešiel, fialový priechod sa zavrel. Elfské vojsko sa usídlilo na východ od cesty, stranou od vojska ľudí a trpaslíkov. Tam vystavali svoje obrovské sivé a modré stany ožiarené modrým svetlom magických lámp.
Lydia sa vrátila do domu, kde našla Strahada a Menaru, ako rýchlo spratovali veci a uzavierali mnohé z predmetov do veľkej kamennej truhlice v rohu pivnice.
„Čo to robíte?“ spýtala sa začudovane Lydia.
„V súčasných časoch ekonomickej a morálnej neistoty je potrebné, aby ľudia dbali na dodržiavanie tradičných hodnôt ako sú čisté ponožky, teplé jedlo denne a uprataná pivnica,“ odvetil Strahad.
„Čože?“
„Spratujeme všetko, čo by mohli elfovia vycítiť,“ odvetila Menara.
„Prečo? Veď elfovia nemajú problém s mágmi.“
„To máš pravdu, lenže my sme černokňažníci a to už je niečo iné.“
„Strahad!“
„No a čo, aj tak by sa to dozvedela,“ odvetil podráždene Strahad a zabalil do plátna malý zelený kameň.
„Áno, a ak teraz s krikom vybehne von a bude kričať černokňažníci, tak čo spravíš?“
„Roztavím jej tvár alebo niečo podobné,“ odvetil Strahad, „Och, dievča, keď už sme pri tom, asi som mal pred tým odhalením spraviť nejaký dramatický prejav o tom, či chceš poznať pravdu alebo ďalej žiť v nevedomosti a možno ti dať na výber z dvoch cukríkov, z ktorých jeden odhalí pravdu a druhý ťa ponechá v oblbnutom stave, ale na prejavy veľmi nie som a zabudol som, ktorý z cukríkov robí čo. A vlastne ani neviem, kam som dal cukríky. Menara, kde sú moje cukríky?“
„Vďaka môjmu kolegovi tu vieš, čo sme v skutočnosti zač,“ povedala zachmúrená Menara, „Takže, otázne je, čo s tou vedomosťou spravíš.“
Černokňazníci. Lydia už o nich počula z rozprávok, ale nikdy netušila, že nejakého stretne. Normálne by sa bála, ale predsa videla, čo robila Menara a akou mocou vládla. Uvedomila si, že hoci vie, čo sú zač, stále sa chce učiť a raz byť tak mocná ako oni. Navyše, otec Alfonz by zrejme nesúhlasil s tým, aby sa niečo také učila, čiže ďalšie pozitívum.
„Ja by som sa chcela naučiť to, čo vy,“ povedala potichu. Obaja vyzerali zarazene.
„Naozaj?“ spýtala sa Menara, „Aj potom, čo si zistila, že nie sme mágovia, ale strašní zlí nemorálni, s démonmi obcujúci černokňažníci?“
„Nie, že by to posledné bolo pravda,“ dodal rýchlo Strahad, „Jedno prečítanie Úteku z väzenia Whiplash ti otvorí oči a zistíš, že experimentovať niekedy nemusí byť najlepší nápad.“
Lydia prikývla. Obaja černokňažníci sa na seba pozreli.
„Nuž, nikdy nevieš, kedy sa ti bude hodiť učeník,“ povedal pomaly Strahad, „Koniec koncov, učenie som ti prisľúbil a ak sa nebojíš pravdy o nás, tak si určite jednou z mála výnimočných osôb. Takže, prečo nie. Avšak, zametať a prať nám budeš stále. Rozhodne nechcem prísť o túto výbornú službu.“
„Áno, budem to robiť,“ odvetila, „Len ma prosím učte svojej mágii.“
„Výborne. Tak teda...počkaj chvíľu. Ako to len bolo?“ povedal Strahad, zamyslel sa a krátko nato luskol prstami a zdvihol ruky, „Už viem. Tak teda, ja, Strahad Farsan, černokňažník piatej úrovne, sa ujímam teba...ehm...ako sa to vlastne voláš?“
„Lydia Cantrell,“ odvetila Lydia.
„Jasné. Tak teda...teba, Lydia Cantrell, ako svojej učeníčky. Týmto sa z teba stáva akolyta a niečo a niečo, vitaj v klube. A teraz mi podaj tú sošku na poličke po tvojej pravej ruke predtým, než ju nejaký elf vyčuchá z toho ich prezdobeného tábora pri rieke.“

Týždne a mesiace ubiehali a do Southshoru sa dostávali správy od vojska Aliancie, ktoré odišlo z mesta krátko po príchode elfov. Najprv zaznamenali úspechy, vytlačili nemŕtvych z Dalaranu a južného Silverpinu, taktiež obsadili ruiny Tarren Millu, hoci nezostalo veľa ľudí, ktorí by sa tam mohli vrátiť a mesto zostalo opustené. Potom ale prišli horšie správy o vojsku nemŕtvych postupujúcom na juh, kde ho na jednej strane odrazil lord Garithos a na druhej elfský princ Sunstrider. Potom sa ale niečo stalo a elfovia zrazu ušli a boli vyhlásení za zradcov. Potom sa ľudia a trpaslíci vydali na sever do oblasti Tirisfalu a následne správy prestali byť posielané. Po nejakom čase sa k nim vrátilo niekoľko utečencov z vojska, hovoriacich o hrôzach, ktoré stretli, o démonoch, ktorí ich ovládli a o vojne medzi nemŕtvymi, vzbúreneckými nemŕtvymi a nemŕtvymi, ktorých ovládali démoni. Vraveli o tom, ako maršál Garithos uzavrel dohodu s nejakou Sylvanas a dokonca dobyli mesto Lordaeron od démonov, len aby boli zradení nemŕtvymi. Lord Othmar Garithos bol zabitý svojimi spojencami a jeho vojsko z veľkej časti zničené.
Krátko po odchode vojska Strahad a Menara dostali správu od osoby, s ktorou sa rozprávali a následne dali Lydii týždeň voľna. Nechceli o tom veľmi hovoriť, len spomenuli, že démoni už nie sú problém. O niekoľko mesiacov prišla do Southshoru správa, že démonov porazili ľudia, orkovia a nejakí iní elfovia.
Medzitým sa Lydia učila o mágii, ale trvalo jej dlho, kým sa vôbec naučila teóriu. Menara jej hovorila, že je to prirodzené, že ako niekto, kto sa so štúdiom mágie nestretol, sa musí mesiace, možno aj roky učiť predtým, než sa vôbec dostane ku skutočným kúzlam. Navyše keď popritom vykonáva práce v ich dome, hoci ich množstvo sa pomaly zmenšovalo, ako ju černokňažníci pomaly začali brať viac ako učeníčku a menej ako slúžku.
Hoci sa svet okolo rýchlo menil, v meste plynul život tak, ako predtým. Ľudia rybárčili, chovali zvieratá, pestovali plodiny, obchodovali s Hillsbradom, ktorý zostal tiež vojnou nedotknutý, a tiež s baníkmi v neďalekom dole. Niektorí sa dokonca začali zaujímať, čo robia ľudia v malom domčeku na okraji mesta, prečo ich takmer nevidieť na trhoch a spoločenských udalostiach, kam občas idú za nocí a podobné veci. Strahad a Menara sa síce snažili všetko utajiť, ale zdalo sa, že po mesiacoch v Southshore si ľudia začínajú všímať prítomnosť černokňažníkov.
Keď sa ich na to spýtala, odvetili jej len, že už pripravujú alternatívu. Prezradili jej dokonca meno osoby, s ktorou hovorili cez magickú guľu. Išlo o nejakú Babagayu, gnómku, ktorá bola Strahadovou majsterkou a bola na západe, v zemi zvanej Kalimdor, kde hľadá vhodné miesto pre ich nové sídlo.
Počas tohto obdobia sa začali zhovárať aj s niekým iným, ktorého označili len ako Matera, a vyzeralo to, že ho veľmi uznávajú.
„Je to jeden z najvýznamnejších démonológov súčasnosti,“ povedala jej raz Menara, „Už nejaký čas hľadá skupinu černokňažníkov, s ktorou by mohol spolupracovať mimo prostredia jeho domoviny, kde je omnoho ľahšie takých ako on odhaliť, hlavne ak sú v skupine. Strahad je z toho celý bez seba. Dúfame, že do niekoľko mesiacov bude všetko pripravené a my sa budeme môcť dostať do lepšieho prostredia, kde nebude potreba sa tak skrývať.“
Skutočne, po dvoch mesiacov od ich rozhovoru jej Strahad a Menara povedali, nech si zbalí svoje veci. O dva dni zakotvila v Southshore loď, ktorá smerovala z Menethilu do prístavu na východe Kalimdoru. Dom opustili nasledujúci deň pred svitaním, nesúc so sebou všetko, čo mohli. Vyšli na palubu, kde Strahad dal plný mešec kapitánovi a zašiel do podpalubia.
Loď vytiahla kotvu, vzdialila sa od móla a vyplávala na otvorené more. Lydia sa ešte chvíľu pozerala na Southshore a potom si všimla, že spoza mesta stúpa dym.
„Nesmie po nás nič zostať,“ povedala Menara, „Pamätaj si to, vždy keď opustíš nejaké miesto, je dobré po sebe zničiť všetko. Nikdy nevieš, či sa po tvojich stopách niekto nevydá a nebude po nich postupovať, až kým sa k tebe nedostane.“
„Neuvedomia si ale, že sme odišli na lodi?“ spýtala sa Lydia.
„V dome sme nechali tri telá. Neboj sa, boli to banditi, na ktorých sme raz natrafili v lese a ponechali si ich pre prípade potreby. Až oheň vyhasne, nájdu len úlomky kostí a povedia si, že tí čudáci asi robili niečo s temnou mágiou, pochovajú čo zostane niekde mimo cintorína a o mesiac si o tom budú rozprávať akurát prehnané príbehy, na ktorých nebude takmer nič pravdy. Ale na to teraz netreba myslieť. Pred nami je nový začiatok, spolu s ďalšími ako sme my na mieste, kde sa nebudeme musieť skrývať.“
„A ako sa volá to miesto?“ spýtala sa Lydia.
„Ratchet.“

Loď pomaly plávala cez záliv k mestu tvorenému rôznorodými budovami. Na mólach videla pobehávať malé zelené postavičky, ale tiež väčšie, svalnaté, a aj nejakých ľudí.
„Goblini,“ povedal znechutene muž stojaci vedľa nej, „Hnusné stvorenia, ale v ich mestách dostane človek najviac možností.“
„To je pravda,“ povedala Menara, ktorá k nim prišla zozadu, „Lydia, Strahad ťa potrebuje na odnesenie nejakých vecí.“
„Áno,“ odvetila a pozrela sa na muža, „Bolo príjemné s tebou stráviť čas Fenrick. Možno sa niekedy stretneme.“
„Bolo mi potešením,“ odvetil.
Zišla do podpalubia a zobrala vak, ktorý jej Strahad podal. Vyšla s ním na palubu a pridali sa k Menare.
„Takže, kde je to naše nové sídlo?“ spýtala sa Menara.
„Tam,“ odvetil Strahad a ukázal na vežu umiestnenú na úbočí kopca za mestom.
„Nie je to až príliš nápadné?“ spýtala sa Menara, „Viem, že goblini nemajú problém asi s ničím, ale niečo tak veľké len pritiahne zbytočnú pozornosť.“
„A napriek tomu Babagaya hovorí, že za celý čas, čo tam s Materom boli, sa tam nikto neukázal. Ako keby si ju popri všetkom, čo môžu robiť dole v meste, nikto z ľudí nevšímal. Je to ideálne miesto, ver mi.“
Loď sa priblížila k mólu, zakotvila a spustila lávku. Strahad, Menara a Lydia po nej zišli a vstúpili na pôdu Kalimdoru.
„Keď tak pozerám na veľkosť tej veže, uvažujem, že by sme mohli nabrať nejakých nových akolytov,“ povedal Strahad, „Bola by predsa škoda nevyužiť tak štedré priestory.“

Letěli k pobřeží s větrem o závod a z výše se jim ukázala skutečná tvář absolutní zkázy. Jejich zářící kouzelné město leželo v ruinách a hemžilo se nemrtvými, které donedávna zvali svými přáteli a sousedy. Veškerá krása a naděje hořela a mizela, roztříštěna na trosky a prach.
Zdálo se jim, že se temná armáda vedená bělovlasým jezdcem na kostlivém koni zastavila na nejsevernějším bodu pláže.
Jistě, neměl dostatek mrtvol, aby jimi zaplnil kanál mezi Silvermoon a Quel'Danas tak, jak to udělal, když potřeboval překročit řeku Elrendar, a navěky tak zkalil její dolní tok. Na podobný most by měl málo těl, i kdyby vyhladil celý kontinent. Snad tedy budou elfové na ostrově před jeho neúprosným a nesmyslným vražděním v bezpečí...

Zatímco se čelo nemrtvé legie nehýbalo, jedna velká část se odpojila, aby vyplenila přístav a vymazala ze světa živých vše, co ještě zbylo na ostrově Sunstrider.
Prostředkem sutin města se táhla ohavná fialovo-černá jizva a kolem ní se škubali ještě nedávno živí obyvatelé Quel'Thalas. Potáceli se dál dopředu s rozdrcenými lebkami, jiní za sebou táhli vyhřezlá střeva a požírali se navzájem. Všichni mířili na sever k bráně přístavu, jako by je něco volalo do služeb a do boje.
Vael'thas se zachvěl hrůzou. Sice by vyzval k duelu každého, kdo by si to o něm dovolil tvrdit, ale cítil, jak ho uvnitř svírá hnus, hněv, strach... a beznaděj.
Každý, kdo ubyl na straně elfů, posílil dobyvatelovo vojsko. Jak čelit něčemu, co se nedá oslabit, unavit, zastavit ani zabít?!


Na chvilku zadržel dragonhawka na místě, oči zaměřené na to, čemu se téměř nedalo uvěřit.
Runový meč modře a bíle zářil, osamoceně zabodnut v pláži na dosah přílivu. A jak se vlny tříštily o jeho čepel, začínaly zamrzat v silnou ledovou krustu.
Ten bastard!
Syčení a křik ho nenechalo na pochybách - byli spatřeni několika zbylými gargoylami, které hlídaly prostor nad pláží. Byl neozbrojen, měl jen svou magii a dračího jestřába... nebyl čas na hrdinství, musel varovat Quel'Danas.
Pobídl dragonhawka přes mořský kanál, i když tušil, že po něm žádá příliš, protože dosud nebyl čas ošetřit jejich rány po předchozím boji.
Konečně se bílá linie útesů Quel'Danas přiblížila a zvedla z vln.
Na jižním pobřeží stáli v řadách elfové ve zbrani, připravení na cokoli, nesmiřitelní a neústupní. V jejich čele bojovníci s vysokými štíty se znakem stříbrného jednorožce a meči se dvěma čepelemi, za nimi lukostřelci a mágové. Sám Vznešený Strážce Thalorien Dawnseeker stál mezi vyrovnanými jednotkami, tvář obrácenou k místu, odkud Grand Magistr Belo'vir připravoval jejich poslední obranu a chystal protiúder.

Dortík vydal nešťastný zvuk a propadl se vzduchem níž, párkrát mávl křídly, aby opět nabral výšku. Tam před nimi bylo jeho rodné hnízdo a místo, kde se on a jeho jezdec poprvé vznesli k obloze společně. Vracel se domů... a proto letěl i z posledních sil co nejrychleji. Vael'thas zatnul zuby, strhl rukavici a položil ruku na dragonhawkovu šíji, jako by ho chtěl zbytkem své many uzdravit.
Minuli okraj útesu tak těsně, že škrtl jednou nohou o skálu, vzápětí se v kotrmelcích on i dragonhawk zaryli do půdy Quel'Danas. Jeho helma se odkutálela neznámo kam a chvíli měl pocit, že si musel zlomit minimálně jednu nohu.
I přesto se paličatě postavil, zatímco se prach kolem usazoval a jeho jednotka se vznášela na místě nad jeho hlavou. Dokulhal se k dragonhawkovi, ale to už u něj byli dva z kněží, Falon a další elf, kterého ještě nikdy neviděl. Falon dokázal zvíře uzdravit a opět zvednout do vzduchu, ale zastavil Vaela malým gestem.
"Dnes již bys na něm neměl letět do boje. S trochou štěstí se v bezpečí vzpamatuje a vybojujete mnoho dalších bitev. Ukaž se," dotkl se rány na Vaelově krku a hlavě a mladý elf ucítil, jak jím prostoupilo příjemné teplo, které obvykle doprovázelo léčení světlem. Pak se Falon sklonil a ošetřil mu nohu.
"Musím mluvit s Belo'virem," mumlal Vael rozbitými rty, "dělají si most z ledu. Není čas, jsou tu v okamžení," chtěl se odvrátit a vykročit za Grand Magistrem, ale Falon ho zadržel na místě.
"Mnoho z nich ztratilo víru v to, že přežijeme. Někteří dokonce věří, že nás světlo opustilo," ukázal ke skupině, ve které byla Liadrin, bojující se slzami, Vandellor a řada dalších, kteří se snažili napravit zranění, jež Belo'vir utrpěl při obraně města. Byl zázrak, že se velitel elfích obran držel naživu.
Falon se otočil zpět a vlídně se usmál.
"Jdi, vezmi dragonhawka do bezpečí, svou jednotku nech u střelců a mágů," přelétl Vaela očima, "a sežeň si zbraň. Vyřídím to Belo'virovi sám."
Vael'thas zoufale vydechl, pak kývl, vzal Dortíkovu uzdu, pohladil ho po zobáku a prošel i s ním skrze zástupy vojáků k mágům. Řady elfů se štíty se před nimi otevřely a za nimi zase uzavřely jako neprostupná živá zeď.


Stanul po jejich boku a zatajil dech napětím. Tak jako on, všichni byli bledí a odhodlaní, neochvějně hleděli přes moře k hořícímu městu na jihu. Kněz Falon se postavil po bok svého bratra Solanara a věnoval Vaelovi letmý povzbudivý úsměv. Strážce Thalorien Dawnseeker procházel před řadami válečníků a povzbuzoval jejich odvahu. Grand Magistr Belo'vir měl v zakrvácené tváři ponurý výraz, kterým sledoval jiskřivou jižní hladinu a dým stoupající nad místem, kde donedávna bylo Silvermoon. Napětí, smutek a hněv ve vzduchu by se snad daly krájet.
Čekali a šeptali své modlitby... někteří hleděli na tvář slunce zastřenou dýmem jejich města a v očích měli slzy. Loučili se.

Vael'thas sklopil zrak k elfímu obouručnímu meči, který vyfasoval, pak ho potěžkal v rukou a znovu se napřímil. Tak jako většina elfích bojových mágů dával přednost tomu, být připraven a umět se ubránit i ve chvíli, kdy dojde síla na kouzla, v tom byl tolik podobný Narasi a právě proto jím Hira tolik pohrdala.
Co asi zrovna dělají jeho sestry v Dalaranu?
Pousmál se a gestem odeslal dragonhawka do bezpečí. Pak vzhlédl a kývl na poručíka své letecké jednotky tam nad sebou. Elf mu zasalutoval zpět na znamení připravenosti, pak upřel zářivě modré oči opět na jižní obzor.
Velekněz Vandellor zkoušel svými slovy vlít do jejich žil naději, zatímco lady Liadrin se prostě odvrátila stranou, aby zatajila svou bolest. Doslechli se, že z hraničářských jednotek mimo Silvermoon nezůstal nikdo naživu, ale doufali, že jen nemají všechny zprávy... že snad alespoň někdo...

Nebylo dál, kam utíkat, zbývala jen jejich Sluneční studna a tu museli ubránit, i kdyby u toho měli obětovat poslední kapku krve. Chystali se proti tomu aliančnímu psovi bojovat vším, co měli, nebylo nic, co by je zastavilo, protože věděli, že je jejich osud zpečetěn.
Pokud nemají vyhrát, odejdou tak, aby nepříteli zasadili nejhorší rány. Nepůjdou sami a nepůjdou tiše.
Tehdy začal příliv na pláži dole zamrzat a zvědové na dragonhawcích varovali o blížící se legii. Vodou se k nim bleskurychle blížila hradba ledu, jako most, po kterém si pro ně neodvratně pochodovala sama smrt.


Belo'vir nejprve kázal všem udržet pozici nad útesy a využít je jako hradby, i když u samotného Silvermoon byli předtím svědky toho, jak nemrtvé stvůry dokázaly vylézt po téměř vertikálních zdech nehledě na to, kolik shnilých končetin jim u toho upadlo a kolikrát se zřítily dolů.
Při pohledu na mrazivý most ale Grand Magistr zavelel, aby se mágové přenesli dolů na pláž a zabránili ledu dosáhnout souše svým ohněm. Ovšem ani spojené úsilí všech mágů, které měl k dispozici, včetně jeho vlastních sil nestačilo, musel si připustit porážku a stáhl magistry zpět za řady lučištníků.
Jenže to už byli nepřátelé na dostřel.
Zatímco se válečníci posunuli na kraj mostu, aby zabránili nepříteli bojovat na širším prostoru, Belo'vir byl zasažen šípem vystřeleným jedním z nemrtvých, co donedávna střežili hranice Quel'Thalas.
Velekněz Vandellor mu pospíšil na pomoc a v zástupu nemrtvých se vynořila nezaměnitelná a nenáviděná silueta jezdce na kostlivém koni. Jeho bílé vlasy vlály ve větru, který jim donesl jeho škodolibý a arogantní smích, když všem svým jednotkám na tu dálku označil jako cíl právě Grand Magistra, který se kvůli zranění ještě zdržel v první linii.

První vlna nemrtvých byla zasypána šípy, ale mělo to stejný účinek, jako by na ně elfové naházeli smetí a klacíky. Nemrtví si je vytrhali z očí, hlav i těl a dál se blížili.
V jejich patách jela nechutná válečná mašinerie, jejíž první polotekuté nálože rozkládajících se ostatků začaly dopadat do řad elfů, zasypávat je hlavami jejich nedávno padlých příbuzných a třísnit je mrtvolnou žlučí a slizem. Elfí válečníci v druhé řadě zvedli štíty, aby se kryli před šípy, náloží z katapultů a oštěpy, a tlakem na linie před sebou se dál snažili vystrkat nemrtvé zpět na most.
Belo'vir byl po ráně šípem zpomalen, Liadrin a Vandellor se mu vrhli na pomoc, ale na elfí kněžce šlo vidět, že její soustředění je pryč. Jen od zraněného mága bezmocně odtáhla ruce, a pak s výkřikem odskočila stranou, když se přímo na ně řítil ON, bělovlasý řezník, který se při útoku nikdy neobtěžoval sesedat ze svého kostlivého oře.
Belo'vir odstrčil Vandellora stranou od sebe, ale než stačil seslat magický štít, zářící runový meč usekl jeho kouzlící pravou ruku, jako by byla pouhé suché stéblo, a zahryzl se mu do těla chráněného jen sametovou róbou. Rytíř smrti z něj vyrval zbraň, a pak se pak rozjel do řad obránců, aniž by se ještě ohlédl, kosil je jako zralé klasy obilí. Belo'vira nechal ležet a umírat ve svých stopách, kde ho okamžitě obklopil dav chodících mrtvol.
Vandellor se ke svému dlouholetému příteli vrhl i přes Liadrininy prosby, aby ji následoval do bezpečí za elfí štítonoše.


Vael'thas cílil svá kouzla na několik gargoyl, které s vojskem přilétly až sem - jedna z těch groteskních šedých bytostí s kůží jako kámen se snesla jen krok vedle něj, popadla magistra, který ji předtím zapálil kouzlem, a zabořila pařáty do jeho těla, až krev vycákla na všechny ostatní kolem. Okamžitě se s ním vznesla do vzduchu a rozervala mu drápy hrdlo. Než mrtvé tělo stačila mrštit na ostatní dole, sama podlehla kouzlům, která proti ní vyslali ostatní magistři a letci na dračích jestřábech. Tak tak se vyhnuli její padající mršině a vzápětí jim do tváří cáklo něco vlhkého a páchnoucího.
To tlející nálož mrtvol se rozprskla za řady válečníků, tentokrát mezi mágy a lučištníky.
Další gargoyla se spustila jako lovící sokol střemhlav dolů přímo do jejich středu, Vael uskočil a instinktivně proti ní sekl mečem. Elfí čepel zazvonila a roztříštila se.
"Do pr-," nestačil ani zaklít, ucítil, jak se mu spáry zatnuly do ramene, pak prudké a bolestivé cuknutí a tah, jak ho zvíře zvedlo do vzduchu. Zaškubal se v jejích pařátech a prsty po paměti našel za opaskem lovecký nůž. Sevřel ho a vrazil obludě do oka po střenku. Gargoyla zavřískla a klesla vzduchem níž, pak do něj silněji zabořila drápy, jako by se ho chystala roztrhnout ve dví, ale on na ni seslal kouzlo, které jí začalo měnit na led.
Cítil, jak chlad vlastního kouzla proudí i do jeho těla přes její drápy v jeho mase, zatnul zuby a obklopil se arkánní bublinou.
Zachránil ho zoufalý teleport do volného prostoru a zpomalení pádu za pomoci odlehčovacího kouzla, i tak ale skončil za liniemi mágů a střelců na zádech s vyraženým dechem.
Gargoyla dopadla vedle něj, proměněná v led, a roztříštila se na kusy, z nichž některé se zabodly do jeho zad, jak se překulil a přikrčil, aby se kryl. Vzápětí u něj byl jeden z kněží.
Vael matně zaslechl, jak elfové zajásali, pyšně by se nadechl nad tím, jak inspiroval jejich odvahu, ale stále nemohl popadnout dech.
Kněz Falon ho posadil a udeřil ho do zad, pak nad ním zakroutil hlavou. Vael'thas přes jeho rameno spatřil oranžovou a zlatou záři, která se linula od místa, kde se klenul ledový most.
To nejásali nad jeho malým vítězstvím.
S Falonovou pomocí se vyhrabal na nohy a zadíval se tam dopředu. Kněz se otočil a jen vydechl:
"Král Anasterian!"

Pospíchali zpět k bitevní linii a Vael se s knězem přetahoval o jeho bojové kladivo, Falon mu ho nakonec s výrazem staršího, moudřejšího a velice unaveného přenechal.
Oba se natahovali na špičky, aby viděli přes zástupy bojujících a střílejících elfů dolů na ledový most.

Král Anasterian stál sám před všemi svými lidmi na mostě a jeho nohy obklopovaly plameny, které se od nich šířily v kruzích, pálily nemrtvé na prach a nutily ty šťastnější, co stáli dál, aby raději skočili do hlubin moře pod nimi. Jeho královská zbroj Lu'minellia, vykovaná ještě za dob jeho pra-praděda, zářila jako samo slunce, stejně tak jasným plamenem hořela vznešená čepel Felo'melornu, Dath'Remarova meče.
Kaldoreiský krystal v jeho holi se doslova rozezpíval a rozjiskřil, když jí udeřil do ledu mostu, který v okamžení praskl a část, na které byl nemrtvý zástup, se následně zřítila o několik sáhů níž.
Anasterianovy bílé vlasy vlály kolem něj jako samotný druhý plášť, když se posměšně zadíval dolů na nemrtvého rytíře a jeho kostlivého oře.
"Řezníku, zašel jsi moc daleko, i na otcovraha! Ale tady tvá hanebná cesta končí!"
Celé zástupy nemrtvých během jeho slov padaly a klouzaly do vod, jak se ledový most bortil a klesal, bělovlasý rytíř zvedl tvář, bílou jako kost a plnou arogantního hněvu, upřel ledově modré oči na krále elfů.
Arthasovo ego nesneslo porážku, ani samotnou myšlenku na ni.
"Možná jsi kdysi býval impozantní a mocný. Ale cítím, jak tvá duše bledne, tvá životní síla vadne a tvé světlo pohasíná. Tvůj slabě blikající plamínek rád uhasím," rytíř tasil runový meč a ukázal jím nahoru na část mostu, která se nyní zdála mimo jeho dosah.
"Já alespoň mám duši, ty bezectný spratku!" Anasterianovou tváří probliklo to, co mnozí z jeho lidu znali a čeho se děsili. Jeho prudká a pověstná prchlivost, kterou projevil, kdykoli odněkud udeřili trolové z jihu.
Otočil se, až jeho vlasy a plášť zavlály a vrhl se na to, co z nemrtvé armády zbylo na jeho straně mostu a pláži, doprovázen nadšeným řevem a pomocí svého národa, kterému jako by vlil novou naději do žil. Na okamžik se tak Pohromě z potápějícího se mostu ztratil z výhledu.
"Již ne na dlouho, starče," zaskřípal padlý princ Lordaeronu zuby a rozhlédl se, pak po klesajícím mostu donutil svého Nepřemožitelného oře několik kroků couvnout.


Králův oheň byl nezastavitelný, on sám se pohyboval rychleji, než mohlo stačit zpozorovat jakékoli oko, za využití teleportace na krátké vzdálenosti.
Elfí srdce hořela plamenem naděje od chvíle, co zasáhl do bitvy. Byl jejich vůdce, z rodu, který je vždy vyvedl z nejhorší temnoty a zoufalství na výsluní... až do věku prosperity a klidu. On  je zachrání. Obětovali by pro něj vše.
I po téměř třech miléniích, která mu spočívala na ramenou, mezi nimi nebyl nikdo, kdo by se mu vyrovnal.

Liadrin využila chvilky klidu získanou králem Anasterianem, aby doběhla za Vandellorem. Velekněz ale pro Belo'vira nedokázal udělat víc, než ho udržet o trochu déle naživu, tišit jeho bolest a za pomoci Světla zlikvidovat nemrtvé, kteří se po něm sápali. V jeho očích byly slzy, netušil nic o králově boji jen kousek za svými zády, zoufalý z toho, že nezvládne zachránit život svého dávného přítele.
"Čas se rozloučit," zašeptal Belo'vir a Liadrin se nad nimi zastavila s mečem a štítem v ruce, téměř bez dechu, s tváří poznačenou zoufalým smutkem.
Jedno z těch sešívaných monster velikosti ogra se v tu chvilku obrátilo směrem k elfímu králi... a právě skupina kolem Belo'vira mu stála v cestě.

Vael'thas, tak jako ostatní mágové, inspirovaní ukázkou královy moci, seslal teleport. Všichni se v záblescích světla materializovali na pláži, aby doplnili řady bojovníků se štíty a meči.
Okamžitě zahlédl obřího Hnuse, který jedním ze svých háků na řetězu zasekl velekněze Vandellora, přitáhl si ho k sobě, a pak ho doslova rozerval na kusy... slyšel křičící Liadrin, která proti obludě vyrazila s tasenou zbraní, aniž by mohla starého elfa stihnout zachránit.
Utíkal blíž, aby jí pomohl, vyskočil a uprostřed letu zvedl Falonovo kladivo nad hlavu, jeho skok ho dostal na záda monstrózního nemrtvého, Vael'thas zároveň mumlal inkantaci ledového kouzla. Kladívo proniklo do hlavy obludy a síla úderu způsobila, že se do nemrtvé hmoty Vael'thas zabořil až po lokty, chodidly zapřen o "ramena" Hnuse. Obluda jako by jeho úder snad ani necítila, udeřila všemi třemi horními končetinami před sebe.
Vael zaklel, protože kladivo ztratil dřív, než ho dokázal vytáhnout zpět. Zadíval se před obludu, co dělá Liadrin, ale elfka byla... pryč.
O kus dál spatřil, jak Belo'vir spustil nezraněnou levou ruku níž, a pak se zhroutil na zem celý, kolem něj ještě zářilo residuum teleportačního kouzla. Stihl splnit poslední slib, který si od něj mrtvý velekněz vyžádal...
Vzápětí ho obklopili nemrtví, kteří se vyplazili z přílivu, a začali ho brutálně trhat na kousky, až jim od pařátů odletovaly krvavé cáry orgánů... Grand Magistr byl přeci tím, který jim byl původně označen jako hlavní cíl.

Vael'thas neměl čas se otřepat hnusem nebo se začít bát, vrazil ruku do nemrtvé obludy, zamumlal formuli opožděné ledové exploze a dalším kouzlem se přenesl co nejblíže k válečníkům se štíty. Otíral si zbytky cizího mozku, tkání a čehokoli dalšího z rukou o svůj plášť a proklínal tento den, ve kterém dokázal ztratit již třetí zbraň.
Pomalu ho zmáhala únava spojená s dlouhodobým čarováním bez odpočinku, ale jako by tu bylo ještě něco... něco jako zavřené dveře nebo víko od sklenice, ze které jste si chtěli brát zásoby. A on na to víčko stále zoufaleji ťukal, ale nechtělo se podvolit.
Studna? Magistři nějak přesměrovali tok energií ze studny?
Otřel si do pláště i tvář a ohlédl se k místu, na kterém se nemrtvý Hnus proměnil v shluk ledových krystalů, než vybuchl do všech stran. Elfové kolem něj dopad ztlumili svými štíty, ale nemrtví na druhé straně jej nečekali - dost jich skončilo přibodnuto ledovými hroty k pláži či bylo roztrháno tlakovou vlnou a smeteno zpět do oceánu.
Ha, jasně, ohnivá magie! A že led je na nic! Vidíš to, Theraldisi, vidíš to?!
Vael by se poplácal po rameni, kdyby ho to rameno tak zatraceně nebolelo a nekrvácelo.
Díval se vůbec někdo?

Rozhlédl se, ale zjistil, že ostatní magistři mají sami co dělat. Nebyl mezi nimi jediný, který by do boje nedal vše, i poslední zbytek many, poslední kapku krve.
V tu chvíli jedna z odtržených částí rozervaného Hnuse přistála kousek od něj. Byla to šedozelená tlustá ruka, ještě stále svírající sekáček, jehož čepel pokrývala napůl zaschlá elfí krev.
Vael'thas se velice zle a se zadostiučiněním usmál, než se sklonil, aby si sekáček přivlastnil. No, tahle zbraň snad vydrží trochu déle. Musel se jí chopit oběma rukama.
Teprve pak mu došlo, že jsou jeho spolubojovníci zticha. Ohlédl se na to, co sledovali bez dechu - kostlivý kůň, který se v krkolomném skoku vznesl nad průrvu ve zlomeném ledovém mostu, jeho nohy klouzaly po ledu směrem k elfímu králi, na kterého jej jeho jezdec plnou rychlostí pobídl.
"Nikdy víc žádná bolest, Invincible!" křikl Arthas a s obnaženým runovým mečem se i s kostlivým zvířetem, kterému od kopyt odletovaly kusy ledu, řítil na Anasteriana.

Elfové zatajili dech, protože tušili, že souboj, který uvidí, rozhodne o osudu všech. Samotná Pohroma v tu chvíli bojovala pomaleji, jak se nemrtví obrátili, aby mohli sledovat svého Pána bojujícího proti elfímu králi.
Padlý princ držel uzdu v jedné ruce a masivní runový meč v druhé, jeho kostlivý oř zaržál, když zvládl klouzavý dopad na led. Konečně nabral rychlost a cválal přímo proti elfovi.
Král Anasterian zvedl jeden koutek úst a téměř pohrdavě se na jezdce otočil od nemrtvých, které právě proměnil v popel. Zvedl ruku s holí, jako by ho provokoval.
Arthas udeřil vší silou, ale v té chvíli již elf dávno nestál na místě, které rytíř zacílil. Nějak, rychleji, než se dalo pochopit, klouzal v pokleku za jeho ořem, kterému přesekl obě přední nohy, plamenný meč ještě stále ve vodorovné poloze.
Kostlivý kůň zařičel bolestí a překotil se přes hlavu i se svým jezdcem. Chvíli se zmítali na ledu, zatímco se elf po svém výpadu zastavil, narovnal se a otočil. Byl opět ve střehu.
Zvedl jedno obočí, když spatřil toho lidského zrádce, jak zoufalý zírá na kostlivé zvíře, které se marně snažilo zvednout bez předních noh.
Ticho jižního pobřeží rozřízl Arthasův zuřivý křik, zatímco se obraz krále Anasteriana zavlnil a vzápětí octl za jeho zády, aby mu sťal hlavu.
Chladná zuřivost a bolest, kterou křičel lidský princ, ale způsobila, že z jeho runového meče vyšlehl záblesk ledového kouzla... ledová nova v tu chvíli přimrazila elfa na místě s čepelí rozmáchnutou k finální ráně.

"Nikdo mi nebude odporovat," zaskučel Arthas, otočil se a mocným rozmachem svého zářícího meče zastihl krále Anasteriana, jak se za pomoci svého ohnivého štítu vysvobodil z jeho ledové pasti, ve které dál vězeli živí i nemrtví kolem. Pohnul se právě včas!
Felo'melorn zazvonil, když jím vykryl ránu Frostmourne, ale prastará elfí zbraň nebyla pro runový meč soupeřem. Její čepel se v záblesku světla zlomila, a zatímco horní polovina v divokém oblouku odlétla kamsi na zbytky ledového mostu, král Anasterian zatnul zuby a obrátil zbytek čepele proti Arthasovi.
Zabodl ji hluboko do jeho stehna, ale zuřivost rytíře smrti nedokázalo zastavit nic. Jako by nevnímal bolest jinou, než tu z pohledu na zraněného kostlivého oře. Bolest muže, který vidí trpět a umírat něco, co miluje nade vše.
Dalším úderem pohřbil runovou čepel v hrudi elfího krále, nehledě na jeho pradávnou zbroj, a Frostmourne pohltil jeho duši, tak jako stovky a tisíce dalších předtím i potom.

Paralyzované tělo elfího krále se dál svíjelo na pokraji ledu a písku a jeho krev se pod ním rozlévala do rudé kaluže, dlouhé bílé vlasy rozprostřené kolem jako pohřební rubáš. Čepel Frostmourne, chladná jako čirý led, procházela jeho hrudí a zarývala se do samotné půdy Quel'Danas, kterou v tu chvíli pokryla jinovatka všude v dohledu.
Thalorien Dawnseeker se probral právě včas, aby zavelel k poslední obraně a odeslal všechny jednotky bránit Sluneční studnu, sám zůstal proti nemrtvým, aby dal svým spolubojovníkům trochu času.


Arthas se tou dobou již dávno věnoval svému zraněnému oři, hladil jeho kosti a obnovoval je svou nečistou magií, zatímco se Nepřemožitelný zvedl a otíral kostlivý čenich o jeho rameno. Pak zařičel a začal se vzpínat radostně jako hříbě a rytíř smrti ho objal a pohladil po kostlivých výčnělcích páteře.
Došel pro svůj runový meč a beze stopy úcty ho vytrhl z králova těla, kapky krve rudé jako rubíny pokryly jeho smrtelně bílou tvář i vlasy, když čepelí ukázal na elfy, chystající se k poslednímu boji.

Strašlivá a pokroucená entita s rozcuchanými dlouhými vlasy, spíše stín, než skutečná bytost, která se celou dobu chovala jako pejsek na vodítku následující zrádného prince, upřela nyní své oči na úlomek elfího meče, který v šílených spirálách dolétl a doklouzal až k ní.
Kdysi jedna z nich, ta, kterou jim Arthas ukázal již před pádem jejich města, upírala oči na zlomený Felo'melorn i na královu dosud horkou krev, vsakující se do sněhu a ledu. Pak se zaklonila a vydala ze sebe výkřik bolesti a bezmocného hněvu, jejž nedokázala ovládnout ani zadržet. Vřískot a kvílení nádherné i strašlivé tak, že všichni živí kolem padli na kolena a drželi se za krvácející uši.
Jak ječela a naříkala, elfí hlasy a kouzla utichaly, jejich slova se měnila v nekoherentní křik a nářek ryzího zármutku a zoufalství, syrové nenávisti a vyděšené bolesti.
Někteří zemřeli ihned, jak se jejich vlastní zbroje a zbraně tím zvukem rozbily na střepy a probodaly jejich těla.
Některým popraskaly kosti v těle a zabodly se do jejich masa a orgánů.
Jiní upadli do milosrdného bezvědomí.

Sám bělovlasý rytíř smrti se pobaveně a uznale zastavil a zadíval na bánší.
"Jak dokonalá zbraň se v tobě skrývá, hraničářko. Tím lépe, potřebuji, abys pro mne zabila poslední z obránců Sluneční Studny."
Dal příkaz a ona nemohla neposlechnout.

Marstone i Crowley měli útok dobře promyšlený. Až do Pyrewoodu mlha z bažin nezasahovala ani náhodou, takže s ní počítat jako s výhodou při útoku nešlo. Muselo se na to jinak a nakonec se rozhodli pro přímý útok. Své vojáky vzbudili časně. Nasnídali se víc než obvykle a začali se zbrojit a chystat na úder na Opuštěné. Marstone obcházel legionáře a se svým typickým šarmem zkoušel, v jakém jsou stavu. Všichni si jeho nařízení o ředění piva vzali k srdci a to i ti, co nebyli členy legie. Až tak silně malý trpaslík zapůsobil.
„Tak se mi to líbí!“ zahulákal Marstone na nastoupené vojsko, složené z legie, milice, asasínů, Bloodfangů a Fronty za osvobození Gilneasu. Marstone vyšplhal na malý pahorek a začal znovu řvát.
„Mládeži, nemusím vám doufám připomínat, co tu máme za úkol! Jsme tu od toho, abychom roztřískali pár suchých a pár zelených kebulí na sračku! Tadyti to sami nezvládnou, tak sem poslali nás, chlapci! Sedmou legii! Tu kurva nejlepší armádu na světě! Čili vám asi dojde, co za hajzly to musí být, když sem musí poslat nás! Čekám, že mě nezklamete a každej z vás s sebou stáhne do pekla aspoň patnáct těch sviní, jinak u mě skončil! Nejsme tu proto, abychom dostali na prdel, ale abychom pár prdelí nakopali! Co jsme zač?!“
„Sedmá legie, pane!“ ozval se jednotný hlas.
„Tak jako Sedmá legie budete bojovat! Odchod!“ skončil Marstone svůj krátký plamenný projev a spojené armády se daly do pohybu.
Natasha si vzala s sebou jen svůj luk, šípy a bojovou sekeru a na sebe velmi lehkou koženou vestu, i když si asi mohla vzít víc, ale nechtěla riskovat, že by se zase pokusila utéct a tím pádem s sebou odnášela drahocennou zbroj, kterou mohl potřebovat někdo jiný. Byla to asi hloupost, ale Natasha si už po všech těch hrůzách nebyla jistá skoro ničím.
V pochodu na Pyrewood se ihned ukázal stupeň disciplíny jednotlivých praporů.  Sedmá legie šla neúnavně jako jeden muž, stejně jako asasíni z Ravenholdtu. Chůze Fronty za osvobození Gilneasu a Creedovy milice byla o poznání méně disciplinovaná, ale stále pochodovali v pevných řadách, i když ne tak souměrně a jednotně jako legionáři. A Bloodfangové se pohybovali úplně volně, někteří dokonce chodili mimo cesty. Bažiny brzy minuly a s nimi i mlha a nedlouho po jejich opuštění stanuli na vršku nad Pyrewoodem.
Mezi nimi a liduprázdným městečkem tekla řeka, na které stál starý kamenný most. Za Pyrewoodem se hrdě tyčil na vysokém kopci prokletý hrad Shadowfang. Nalevo se řeka vlévala do ocelově šedého moře a napravo, na zčernalé zemi na hranici ponurého lesa tábořilo ohromné vojsko nemrtvých a orků. Crowley se na to odporné ležení zamračil, otočil se k vojákům a svým mocným, hlubokým a procítěným hlasem k nim promluvil.
„Přátelé,“ začal a oproti hřímajícímu trpaslíkovi zněl o poznání klidněji, ale také v něm byla jasně vidět nenávist a hněv. „Tahle válka každého z nás stála velmi mnoho. Věřte mi, vím jaké to je, když přijdete o svůj domov, čest, o své milované. Vše jsem to zažil. Už jsme obětovali příliš, než abychom to teď tady vzdali. Musíme pokračovat a taky pokračovat budeme. Hned za Pyrewoodem, městem, které jsem zval svým domovem, táboří původci veškerého vašeho utrpení. Dnes se jim pomstíme! Pomstíme se jim za prince Liama, za Smitherse, za všechny ty silné a statečné válečníky, kteří se už nemohou pomstít sami! Zemřeli, protože věřili v něco většího, než byli oni sami, že jejich smrt má smysl. Že svou smrtí nám dají možnost bojovat dál! Všechno tohle zvrátit, zastavit, vyhubit! A my ji teď máme! Tohle může dost dobře být náš poslední vzdor, poslední vzepření lidí ze Severu. Ale pokud bude opravdu poslední, zajistíme, že to bude takový boj, že jen při jeho připomínce se nemrtví roztřesou jako uschlé osiky! Je načase zasloužit si své místo v dějinách!“
Lidé, trpaslíci i elfové pozvedli své zbraně a zařvali, zatímco worgeni vyli do války. Crowleyho projev všechny nabudil. S mocným řevem, jaký Silverpinem dlouho nezazněl, se hnali dolů ze svahu, do Pyrewoodu.
„Za Liama!“ křičela většina, ale někteří volali jména svých drahých, které ztratili. Jedinou výjimku tvořil generál Marsotne, který hromově řval: „Do nich, do zkurvysynů!!!“
Během minuty vpadli do městečka a rozpoutali v něm peklo. Opuštění a orkové na ně samozřejmě čekali, takže měli v Pyrewoodu obsazené strategické body. Někteří dokonce projížděli městem na kostěných koních. Natashe bylo hned jasné, kdo velí jednotným vojskům Hordy. Orky komandovala admirálka Hatchetová, zatímco nemrtvé mágy z Ambermillu řídil arcimág Ataeric. A Opuštěným vojskům dozajista velelo to trio jezdců v černých hábitech, se špičatými klobouky a maskami přes obličej, které Natasha neznala, ani nemohla.
Hatchetová a Ataeric se hbitě pohybovali po bojišti a rozsévali zkázu, orčice svými sekerami a mág plameny. Pyrewood hořel, ale ani jednu stranu to příliš netrápilo. Mnohem víc je zaměstnával boj na tom, jestli hoří hospoda nebo kaple, nikomu příliš nesešlo. To ovšem neznamenalo, že by oheň byl bez účinku. Žár válečníky účinně vyčerpával a občas se nějaká budova zhroutila k zemi, takže celé její okolí zmizelo ve spršce jisker, uhlíků a hořících třísek, které živým způsobovaly nemalé problémy s dýcháním. V hukotu a řevu bitvy však neustále vynikala jedna postava: generál Marstone. Natasha už chápala, jak se dostal ke své pozici.
Hlasitě komandoval všechny okolo sebe a ještě si okolo sebe stačil udržovat vždy hlouček aspoň pěti protivníků, přičemž na každého padlého nepřítele zařval sprostou nadávku. I ostatní se určitě snažili, jediný Marstone však vytvářel takový hluk, že o něm vojáci věděli, ať už byli kdekoliv.
Taktika Bloodfangů vypadala jinak, ale i tak byla ohromující. S rychlostí blesku šplhali na domy, které ještě nezachvátily plameny, a seshora pak skákali přímo na nepřítele, který se jim takhle neměl jak bránit. Fronta, legie i milice měly stejnou strategii: zabít, co se hýbe.
Najednou Natasha spatřila fialovou zbroj, jejíhož nositele okamžitě poznala. Vzkypěl v ní hněv a pustila se za ním. Její cíl zmizel mezi domy hlouběji v Pyrewoodu, kde ještě opuštěná obydlí zůstávala netknutá, protože tak hluboko worgeni nepronikli a Ataeric pálil jen vnější část městečka. Hnala se za fialovým vojákem a když se jí něco postavilo do cesty, ani se nenamáhala to rozseknout. On byl teď hlavní cíl a nic jiného.
Jenže i přes všechnu snahu se jí ztratil z dohledu a už ho nemohla najít. Běhala po Pyrewoodu a rozhlížela se, jestli ho opět neuvidí. Nenašla ho, místo toho ale na náměstí naběhla do někoho, koho v tu chvíli opravdu potkat nechtěla.

Arcimág Ataeric ve smrti ani trochu nepřipomínal toho vznešeného muže, kterým byl za života. Zbytky černých vlasů mu trčely do všech stran a z obnažených kloubů vytékalo cosi odporného. A Natasha mu vběhla skoro do náruče. Mrtvý arcimág na ni upřel nenávistný pohled, ale ještě než stačil vyčarovat nějaké kouzlo, skočila za kamennou kašnu, která stála na náměstíčku jako svědek zašlé slávy lidí. Ataeric se rozesmál.
„Utíkej, zzzajíčku, utíkej,“ smál se pološíleně a chystal se obejít kašnu, aby Natashu spálil na prach. Natasha sevřela pevněji luk, na zlomek vteřiny vykoukla nad okraj a vystřelila na arcimága šíp. Jenže i když ho zasáhla přímou ranou do hrudi, šíp se nezabodl, jen sklouzl po Ataericově hedvábném oděvu, jako by trefila kámen. Ataeric se znovu zachechtal.
Zničehonic přiletěly dvě fialově zářící koule, zasáhly nemrtvého a ten zařval, spíše překvapením než bolestí. Zavrávoral a hned se otočil za útočníkem. Byl to starý vypravěč Dibbs, oči mu žhnuly nenávistí, bílou róbu měl špinavou od krve a popela, šedé vlasy a vousy se mu kroutily okolo tváře a dlaně mu ještě fialově zářily.
„Dibbsss?“ zvolal překvapeně Ataeric. „Jak sssi můžžžeššš ty, vessssnicccký kouzelník, myssslet, žžže porazzzíššš arcccimága?“ Dibbs neřekl nic a poslal další arkánní kouli. Ataeric ji zrušil ještě v letu.
Natasha sledovala duel mágů přikrčená za kašnou, když ji náhle chytila silná mužská ruka. Chtěla se nejdříve bránit, pak si ale uvědomila, že ruka je živá, s bílou kůží a patří Phinovi.
„Pst,“ zašeptal a Natasha se ani nehnula. Chápala, že ti dva ji přišli zachránit a pokud možno zabít Ataerica. Jenže nemrtvý mág vypadal, že je vůči Dibbsovým útokům naprosto imunní a byla jen otázka času, než starému vypravěči dojdou síly. Phin Natashe posunkem naznačil, ať se plíží za ním pryč od kašny, jenže náhle se ozval Dibbsův bolestivý výkřik a stařec se v agónii zhroutil na dláždění náměstí, s velkou dírou vypáleného masa v levém rameni po silném arcimágově kouzlu. Chytil se za ránu, lemovanou černou spáleninou, schoulil se do klubíčka, ale nenaříkal, jen syčel a sténal, jak mu palčivá bolest projížděla starým tělem. Ataeric k němu přistoupil, kopl do něj a uplivl si černou slinu.
Phin tiše zaklel a přitiskl se na kašnu. Svůj vysoký klobouk někde dávno ztratil, což bylo dobře, protože teď by je určitě prozradil. Arcimág totiž předpokládal, že během duelu utekli a podle toho se choval.
„Vidělasss, ccco ssse ssstalo sss tvým přítelem!“ syčel hlasitě a rozhlížel se po rynku. „Vylezzz teď a ssslibuju, žžže to bude rychlé. Mé ssslovo arccccimága. Vzzzdoruj, a bude to,“ sevřel ruku v pěst, „bolet.“
Jakmile dlaň sevřel, ucítila Natasha prudkou palčivou bolest v břiše, jako by jí někdo překrucoval vnitřnosti. Neudržela se, silná bolest ji donutila vykřiknout.
„Jejda,“ zašklebil se zvráceně Ataeric a vykročil ke kašně, odkud se ozval výkřik. Než k ní ale stačil přijít, vztyčil se rychle Phin a poslal na arcimága dvě ohnivé koule. Ataeric překvapeně zaječel, ale stejně jako v případě Dibbse mu vůbec neublížily, jen ho překvapily a trochu ho vychýlily z rovnováhy.
Hned jakmile rovnováhu opět nabral, mrštil po Phinovi velký pyroblast a okraj kamenné kašny se roztříštil na malé úlomky. Bolest v Natashine nitru ustala. Když pocítila úlevu, sáhla po největším kameni z rozbité kašny a vší silou ho hodila po arcimágovi. Účinek byl stejný jako u Phinových a Dibbsových kouzel.
„To je k ničemu, je moc silný,“ řekl Phin, když kašnu poškodil další pyroblast.
„Třeba bys ho mohl vyhodit do vzduchu,“ nahodila Natasha hořký vtip. Phin se nezasmál, místo toho začal horečně uvažovat.
„Polezzzte ven, ať to máme zzza sssebou,“ pokřikoval na ně posměšně Ataeric. Phin si ho snažil nevšímat. Už tak měl potíže se soustředěním se na svůj plán a to, že Dibbsovo sténání utichlo, mu také nepomáhalo.
„Natasho, teď mě dobře poslouchej. Asi vím, jak ho zničit, ale ty musíš pryč. Nechci, abys to viděla.“
„Zbláznil ses?“ zavrtěla odmítavě hlavou. „Zůstanu tu s tebou.“
„Běž!“ rozkázal Phin a když se ani potom nehnula, s výrazem trpícího zvedl ruku a silou praštil Natashu přímo do obličeje. „Běž!“ zopakoval rázně a do očí se mu hnaly slzy. Kašna se opět pobořila, když do ní vletěl třetí pyroblast. Ataeric se očividně nehodlal namáhat obcházením kašny.
Natasha se chytla za tvář, která jí modrala po úderu, konečně se zvedla a začala utíkat z náměstí. Ataeric vítězoslavně zařval, ale ještě než stačil Natashu zabít, vyskočil z trosek kašny Phin ve své worgení podobě, vrhl se na Ataerica a silně ho objal svými tlapami, čímž mu zabránil v kouzlení. Zevnitř Phina zářilo jasné červené světlo. To bylo naposledy, co Natasha mága viděla, protože hned jak se dostal Phin k Ataericovi, odvrátila zrak a rychle utekla pryč. Slyšela jen zápolení obou kouzelníků a pak ohromný výbuch, jako když se roztrhne sud se střelným prachem. Tohle Ataeric, Phin ani Dibbs nemohli přežít.
Udělalo se jí mdlo. Právě jí skoro před očima zemřeli další přátelé. Opřela se o stěnu jednoho z domu a čekala, až ji nevolnost přejde, měla ale dost co dělat, aby nezvracela. Za rohem se objevili členové Fronty za osvobození Gilneasu. Prorazil skrz přední linii a teď hnali vojaska Hordy skrz celý Pyrewood. Natasha se otřepala a přidala se k honu.

Tu kocovinu mu byl trol dlužný. Hlava ho bolela, jak by ji měl plnou střepů.
Vael'thas zaskřípal zuby a pohnul se, ale nemohohl vstát. Něco těžkého a rudého na něm leželo a tlačilo ho to do chladné rozmáčené země. Vší silou se zpod toho vyvlekl, převrátil se na břicho, zvedl se na kolena a pomalu otevřel oči.
Bolest hlavy a puch všude kolem ho přiměly se opřít o ruce a vyzvracet cokoli, co za předchozí den stačil sníst.
Na manové dortíčky s jahodovým pudinkem se tedy rozhodně dlouho ani nepodívá...
Zvedl tvář a těkal očima podlitýma krví po okolí.
Obzor se sestával z hromad těl, jejichž některé zpřelámané končetiny stále trčely do vzduchu a chvěly se, jak na nich mlaskavě "hodovali" nemrtví. Kňouravé zvuky ho nenechaly na pochybách, že si někteří jsou vědomi toho, co činí. Že to ví, ale nemohou s tím nic udělat, protože ten hlad je silnější, než cokoli, co v nich z jejich vědomí ještě zbylo elfího či lidského.
Takže ta noční můra nebyla u konce.
Neumřel. Stále byl na Quel'Danas a nevypadalo to, že by jeho strana vyhrála.
Potácivě se zvedl na nohy a rozhlédl se po zbrani, kterou bojoval na samém konci se zuřivostí divokého rysa z Eversong... jeho ukořistěný sekáček. Pokud si má proklestit cestu mezi těmi kanibaly, bude ho potřebovat.

Jenže... kam půjde? Quel'Thalas byl pryč. Město, osady, ostrov krále a magistrů, lesy...
Zakolísal, a pak znovu nabral rovnováhu.
Kam jen půjde? Dalaran je zatraceně daleko a kdo ví, jak teď vypadal východní Lordaeron či cesta horami přes Strahnbrad.
Snažil se rozpomenout, co se stalo, a rozhlížel se po své zbrani. Stál tady... bojoval se zuřivostí orka, když mu došla mana, chtěl s sebou těch bastardů vzít tolik, kolik to jen půjde, ale potom se ozval ten šílený vysoký tón a svět se rozbil na střepy. Křik bánší Sylvanas.
Chvilku předtím, než se propadl do tmy, se mu zdálo, že nahoře v oblacích vidí obrovského rudého draka. Doopravdy věřil, že tak vypadá smrt. Rudá...
Sklopil oči a zadíval se dolů. Země pod jeho nohama nebyla rozmáčena deštěm, ale krví. Bořily se do ní boty, jak se s čvachtnutím otočil po té rudé věci, co ho předtím tlačila k zemi. Zalapal po dechu, jak ho ten pohled zasáhl přímo do srdce.

Na hoře rozsápaných nemrtvých leželo tělo zlatorudého dragonhawka a jedno z jeho křídel sahalo až k místu, kde dosud sám ležel, jako by ho i ve své smrti chtěl chránit nebo skrýt.
Pomalu klesl na kolena a s očima upřenýma na zvíře se dal do pláče.


Skupina hraničářů v otrhaných a ohořelých pláštích, se zbrojemi pokrytými vlastní i cizí krví a všemi možnými druhy slizu neslyšně postupovala od přístavu pohřebištěm, které donedávna bývalo kvetoucími zahradami a parky Quel'Danas.
Šli opatrně a tiše, kryti začínajícím soumrakem, nehlučně se zbavovali osamělých nemrtvých, na které narazili, jak požírají padlé. Drželi se stranou od hlavního voje Pohromy, který zde stále zůstával.
Jak řekl jejich velitel, stínání hlav se ukázalo nejúčinnější metodou likvidace těch monster, proto měli luky pověšené přes rameno a bojovali jen svými zahnutými meči.
Elf v jejich čele, jehož světle zlaté vlasy měly nyní barvu zaschlé krve, náhle zvedl ruku a několika gesty, která učinil na prstech, je rozdělil a poslal obklíčit vyvýšené místo. Zatím se ale stále drželi ve stínech dole... teď už to zaslechli také. Smutné a trochu rozhněvané vzlyknutí, pak se nahoře mezi hromadou mrtvol cosi pohnulo. Uslyšeli zvuk kovu taženého přes kosti, jak se ten někdo snažil vyprostit z masy těl svou zbraň.
Proti obloze rudé západem slunce se zvedl hubený nahrbený stín s dlouhýma ušima a v okamžení na něj mířily luky celé jednotky, jejíž velitel se v tu samou chvíli objevil přímo u něj a přitlačil mu ostří svého meče na krk. Oslovil ho chladnou elfštinou.
"Doral ana'diel, poručíku Snowdawn?"
"Je to: kapitáne Snowdawn," odvětil mladý elf unaveně a jeho ruce s obrovským sekáčkem klesly níž, jak si při pohledu na elfy oddechl, než zlomeně dodal:
"Zabili Dortíka, parchanti!"
Plavovlasý velitel sklonil svou zbraň také, potom nevěřícně zakroutil hlavou a ukázal stranou.
Vael'thas mlčky kývl a následoval jeho i hraničáře.


Zastavili se v zákrytu jedné z rozbitých budov na pokraji Sluneční plošiny, Vael'thas vzhlédl k veliteli hraničářů a v jeho tváři nebylo moc stop po radosti. Trochu se zarazil, když si všiml krvavého obvazu, který se elfovi táhl přes levé oko.
"Bal'a dash, alar'annalas Therone," zasalutoval a málem znovu omdlel bolestí, jak při tom zvedl mokvající paži.
Elf upřel své nezraněné hnědé oko na jeho rameno a trochu se zachmuřil.
"Lorde Haldurone, nebo kdokoli, kdo můžete, ošetřete Vael'thase, zdá se, že v té ráně je infekce. A vy mluvte, nyní-kapitáne Snowdawn. Netušíme nic, co se zde stalo, krom toho, co jest očividné," velitel hraničářů přešel ke kraji ruiny a přitiskl se ke zdi ramenem, aby zdravým okem hlídal okolí. Pravdou bylo, že Ranger-lord Lor'themar obvykle viděl s předstihem věci, kterých si ostatní všimli až ve chvíli, kdy je praštily do nosu, takže nebyl nikdo lepší, kdo mohl držet hlídku.

"Vy nevíte? Nebyly to snad farstrideři, kdo nás měl včas varovat před tím, co se hnalo na Silvermoon?" začal Vael vyčítavě a vzápětí zasykl, jak zlatovlasý elf v modré zbroji strhl jeho zakrvácené chrániče, kožený kabátec, i košili z ramene, aby se zadíval na rány od gargoylích drápů. Zamračil se - kdo ví, zda na jeho slova, nebo na to, co viděl.


Halduron dýkou rozřízl zčernalou tkáň a začal z ran ne zrovna jemně vymačkávat hnis, zatímco Vaelovi odpovídal:
"Patrolovali jsme na jihozápadním pobřeží kvůli korábu kaldorei, který nám v té oblasti byl hlášen na dohled od věže Windrunnerů. Oddíl alar'annalas Therona měl naopak hlídku až na jivýchodně u Zul'Aman.
Na přítomnost nepřátelské armády nás upozornily drobné a pravidelné otřesy země, kterým jsme na kraji oceánu nejprve nepřikládali význam.
Teprve, když jsme vystoupili výše do hor, viděli jsme, jak nepřítel boří První bránu v průsmyku.
Nikdo z nás nebyl včas varován, Vael'thasi, jednotky byly rozděleny na misích. A pokud generálka nebo hlídka od Thalasské brány poslala běžce, nemuseli projít jejich liniemi.
Dostali jsme se k An'owyn, který byl viditelný a jeho ochranná magie pryč. Země kolem byla sežehnutá a bez života, ametystový krystal Srdce zničený a jeho strážci pryč. Situace u An'telas byla stejná, smaragdové Oko zmizelo, nikde ani stopy po útočnících nebo obráncích, půda shnilá a pustá. Tam jsme ale nalezli stopy Lor'themarova oddílu, směřovaly na západ.
Chtěli jsme předběhnout hlavní voj nepřítele, který se posouval na sever, pospíšili jsme k dalšímu krystalu na severozápadě, abychom se mohli spojit s velitelem a zkusit zachránit safírový krystal. U An'daroth jsme našli...," Halduron se na okamžik odmlčel a upřel modré oči na elfa, který hlídal okolí.
Lor'themar se zamyšleně obrátil k nim a oplatil elfovi jeho pohled, pak se zhluboka nadechl a promluvil sám.


"Lord Halduron a jeho oddíl mi zachránili život. Přišli ve chvíli, kdy byl zmasakrován poslední muž z mého oddílu... a nemrtví strhli k zemi i mne, aby se mnou skončili."
"Nedal se snadno," Halduron se obdivně a zároveň trochu smutně pousmál na svého jednookého velitele. Sáhl pro obvaz do brašny u boku, a pro dvě čutory, které měl u opasku, "kolem leželo přes tucet bezhlavých těl. Tak jako my, přišel na to, že jim šípy nic nedělají, ani bodné rány do srdce. Zastavilo je jen stětí hlavy. Jenže i bojovník jako Lor podlehne únavě a ranám, jako každý z nás. Na rozdíl od těch stvůr."
Lor'themar ho polohlasem přerušil.
"Naletěli jsme. U An'daroth jsme našli těla strážců, narozdíl od předchozích krystalů.
Zatímco jsme prohledávali perimetr, z lesa za námi se objevili ztracení strážci An'telas a An'owyn. Nechápali jsme, jak se tak vážnými ranami dovlekli až k nám, navíc ani nevypadali, že se jim ulevilo, když nás viděli. Poručík Ry'el je šel přivítat... a byl na místě sťat. Nepoznali jsme, že nejsou naživu, dokud nezačal boj," Lor'themar hovořil s dobře skrývaným hněvem, "během bitky se náhle začali zvedat i padlí z An'daroth. Nakonec jich bylo příliš," podvědomě se dotkl své zraněné levé tváře a obvazu, který mu zakrýval oko, pak se otočil opět k výhledu na ruiny Quel'Danas.
Vael'thas i Halduron chvíli mlčeli a sledovali jeho napřímená záda a luk, který přes ně visel. I když to na sobě Lor'themar nedával znát, zdál se zlomený. I přesto dál plnil slib, který před nějakým časem složil do rukou samotné Sylvanas Windrunner: bránit Quel'Thalas a jeho lid, dokud bude dýchat.
"Nebýt Lor'themara, který i po ztrátě vidění na jedno oko dokázal v lese odhalit a zastřelit nekromanty, co to celé měli na svědomí, patrně si tu takhle nepovídáme," Halduron vymyl trochou vody špatnou krev a hnis z okolí rány, zavřel čutoru a sáhl po té druhé, menší.  Chvilku vypadal, že zvažuje, zda se nejprve napít, nakonec ale její obsah vylil přímo do rány.
Vael'thas málem vykřikl bolestí. Pálenka, u Světla!
Stačil zatnout zuby a jen přes ně ucedit tichou nadávku, elfí hraničáři na něj povzbudivě kývli. Halduron ho začal obvazovat, potom mu pomohl zpět do košile.


"Lord Theron choval naději, že ještě dokážeme pomoci, že se město dá zachránit i bez krystalů. Pospíchali jsme na sever a viděli jen smrt a zničené usedlosti... hořící Fairbreeze... Zjistili jsme, že město padlo, našli pár přeživších, schovali je v tajných chodbách pod radnicí a vydali se zjistit, jaká je situace zde."
"A není dost jasná?" Vael si navlékl zpět zbroj a zatínal u toho zuby bolestí.
"Král Anasterian padl. Také Grand Magistr Belo'vir, velekněz Vandellor, generálka Windrunner slouží nepříteli jako bánší - pomohla mu na bojišti dokonat svým křikem zkázu," ukázal kolem na roztříštěné stíny padlé elfí armády a pomalu vstal, aby si připnul chrániče ramen, ale jeden z nich byl na cáry. Znechuceně jej odhodil a jeho hlas trochu zakolísal.
"Galell, posádky i kapitáni triér zemřeli v boji s gargoylami a... děti...
Všechny tři lodě se potopily v přístavu," dostal ze sebe nakonec.

Kolem zavládlo zděšené, nevěřícné ticho, které nakonec přerušil Halduron.
"Galell je naživu, byl mezi těmi, které jsme zachránili z ruin. Za celou dobu se neprobral z vegetativního stavu," vzhlédl ke svému veliteli, který se opět otočil a zadíval na Vaela, ve tváři zvláštní naléhavost.
"A Liadrin? Byla s Vandellorem, když padl?"
"Myslím, že ji Belo'vir uklidil portálem někam do bezpečí, než nemrtví rozsápali i jeho. Viděl jsem ji zmizet zprostředka bojiště beze stopy," Vael'thas se zamyslel a Lor'themar si sotva znatelně oddechl.
"Synod? Členové rady? Rommath?" zeptal se po chvíli Theron a v jeho hlase náhle znělo trochu víc odhodlání.
Vael jen pokrčil rameny a smutně zakroutil hlavou.
"Pokud někde zůstávali, bylo to u Studny, kam ten lordaeronský bastard mířil. Smetli i Thaloriena Dawnseekera, který je držel u ledového mostu po smrti krále.
A jak je na tom Studna teď... nemám zdání," otočil se směrem k místu, kde kdysi býval Sluneční háj a chrám Studny.
V houstnoucím soumraku se odtud i nyní zvedala nazelenalá a fialová pulsující záře a zněly skřeky nemrtvých monster.
"Pak nezbývá, než to zjistit," kývl Lor'themar, ohlédl se na ně, zda jsou připraveni, a vykročil opět na pole padlých.

"Stále ty noční můry?" šeptla Narasi a ustaraně pozorovala Isiel.
Nejmladší ze sester Snowdawn se v posledních dnech měnila ve stín sebe samotné. Isiel její zájem vždy odbyla tím, že ji pronásledují noční můry, o kterých nechce hovořit, a že špatné sny ještě nikdy nikoho nezabily. Jedno ze slov, které jí ale neopatrně vyklouzlo, znělo "svatba". Zrovna pro to měla Narasi víc pochopení, než by její malá sestřička tušila, ale aby závazek na doživotí někoho děsil až natolik?
Pravda, každý se něčeho bál víc než smrti.
Jí vadily krysy, ale dávala si zatraceně pozor, aby na to nikdo - hlavně Vael - nepřišel. Hira se bála vrásek a šedin. Vael'thas se bál Modery a nudy.
Ale bát se obřadu s někým, koho jste milovali desítky let?
Navíc se už zase celá Isielina laboratoř a studovna topily ve tmě.
Hořela tu jen jediná svíce, jako by se Isiel bála světla. Taková tma noční démony nezažehná, spíš je vyvolá ze stínů pod nábytkem a rohů komnaty. Otřásla se, když se zadívala na svůj stín, který při tom kmitavém světle svíčky měnil tvar, jako by žil vlastní život.
Fajn a úplně nejlepší je vyděsit sama sebe.
Vael'thas na tohle míval lék. Udělat si z toho, čeho se bojíte, legraci.
Jak se ten zmetek asi má tam na severu u zpohodlnělých elfů? Určitě leniví, flirtuje s každou sukní, co potká, a pije přesně ty druhy alkoholu, co mu táta zakázal.
Ne tohle není dobré, Isiel ani nepokračuje ve výzkumu?
Narasi zamyšleně prolistovala laboratorní deník a zjistila, že poslední záznam je pár dní starý, jak si myslela.
Po podlaze náhle proběhl malý hbitý stín a Narasi zmrzla krev v žilách.
Krysa, u Světla!
Uklidni se, kde by se vzala krysa tak vysoko ve věži, do které nevedou schody?
No ale nepoužívají je snad mágové na pokusy? Neměni v ně neposlušné studenty?
Otřásla se znovu, párkrát se zhluboka nadechla a pak jí došlo, že stín vrhla malá smaragdová sovička, která prolétla místností, usedla Isiel na rameno, aniž by si toho elfka všimla, a starostlivě se jí zobáčkem probírala ve vlasech za uchem.
Uvolnila se, pustila rukojeť dýky. Fuf, mohla ze sebe udělat idiota.
No jasně, kde by se tady vzala krysa.
Měla by víc věřit logice a méně na sebe nechat působit náladu téhle místnosti... a té bledule, co jí dělá tolik starostí.

Narasi si povzdechla, když Isiel znovu prošla kolem ní a zatínala prsty jedné ruky do druhé tak silně, že si ji rozškrábla do krve. Dotkla se jejího ramene a zkusila ji zastavit, ale Isiel setřásla její ruku a dál přecházela sem tam kolem astrolábu a alchymistického aparátu a nezřetelně cosi mumlala.
"...mrtví, všichni mrtví... a přece se sápou... ty oči..."
"Doopravdy jsi tak nervózní kvůli snům? Chceš mi o nich povědět? Možná se ti uleví. Třeba se jedná o nějaký vedlejší účinek nemoci nebo kouzel?" opřela se bokem o Isielin pracovní stůl a založila ruce na prsou. "Theraldis měl také nějaké divné vidiny, než s Rommathem naposledy odjeli na sever. Nebrali jste spolu nějakou zakázanou látku, že ne?" její výraz inkvizitorsky zpřísněl.
Isiel se k ní zoufale otočila.
"Slunce chraň, co to povídáš?! Ano, Theraldis měl nějaké... vize, které ho velice vyčerpávaly. Nikdy jsem na to netrpěla, ale od té noci, co to přišlo poprvé... nemohu spát. Jako by se něco strašlivého stalo nebo mělo stát."
"Týká se to té svatby?" podivila se Narasi upřímně a naklonila hlavu na stranu.
"Ne, svatby ne, i když sen o ní byl jedinečně hnusný a opakuje se. Několikrát se změnil a v poslední verzi jsem probodla Vael'thase, uřízla Theraldisovi hlavu, a pak jsem zabíjela samotného prince Sunstridera a pomáhala mi polovina Silvermoon."
Narasi se rychle rozhlédla a ztišila hlas.
"Isi! Jestli potřebuješ léčitele, tak ho neváhej vyhledat, protože na takové téma by se nemělo ani žertovat."
"Jistě, ztratím rozum a začnu se chovat jako v nějakém pomateném snu nebo předtuše. Popadnu nůž na svatební dort a vymaluji Dalaran krví," Isiel rozhodila rukama a Narasi se odlepila od stolu, došla ke dveřím na chodbu, otevřela je a rozhlédla se. Oddechla si, pak je zavřela a otočila se k bledé elfce.
"Nikdy nevíš, kdo poslouchá za dveřmi, vezme ta slova z kontextu a obviní tě z pokusu ty věci proměnit ve skutečnost! Víš, jak by Hira zajásala, kdybys skončila ve Fialových Kobkách?!"
Isiel se kupodivu dala do smíchu.
"Není to divné? Ji jedinou v tom snu nevídám... ona nezabíjí mne, ani já ji. Že já ji zapomněla pozvat...!"


"Vrtá ti hlavou ta její mnoholetá nenávist, že?" Narasi si povzdechla a opět se vrátila, aby se opřela bokem o stolek a viděla tak na dveře.
Isiel se na ni trochu zamračila a Narasi to pochopila, že dobře zvolila jiné téma.
"Ale je jasné, že ty si to pamatovat nemůžeš, tehdy jsi se právě narodila. Otec na cestách potkal velmi mocnou vědmu lidské krve, měla vlasy bílé jako sníh a přesto jako by se jí roky netýkaly. Trochu jako Modera," Narasi se uculila, pak si odkašlala.
"Smím hádat? Přišla z Tirisfal, byla velice arogantní, věděla vše a měla pocit, že svět by si bez ní nevěděl rady?"
"No... řekněme, že její arogance se zcela vyrovnala Hiřině, a právě Hiru tehdy ta dáma dost nadzvedla. Otec s ní patrně zažil nějakou tajuplnou výpravu jménem Kirin Tor, takové ty, o kterých nikdy nehovořil. Inu, pospíchal z ní zpět domů, aby byl u toho, až se poprvé nadechneš, a napadlo ho požádat tu cizinku, aby dala jeho novorozenému dítěti požehnání. Souhlasila a strávila tak noc v našem domě, než se vydala na další cesty," Narasi se na okamžik zadívala oknem ven na hvězdnou oblohu.
"O půlnoci ji pak doprovodil ke tvé kolébce. Cizí dáma tě zvedla a prohlédla, řekla, že jednou bude mít také dítě, které čeká nevídaný osud, ale že ten tvůj září jako létavice. Že ze všech jeho dětí dojdeš nejdál, dosáhneš největší moci a ve všem předčíš své starší sestry. Že budeš ve všem první před Hirou a dokonce budeš mít jediného muže, kterého Hira kdy bude milovat. Že budeš hezčí, než já a matka dohromady a jednoho dne si smrt místo tebe vybere otce, který tě tak miluje.
No... měla ti dát požehnání a místo toho plácala věštbu. Víme, jak to s takovými věštbami ale chodí," Narasi nakrčila nosík a zadívala se na Isiel.
"Nikdy bych tátu neohrozila...! Počkej, jak o té věštbě víš ty a Hira?"
"Poslouchaly jsme s mámou za dveřmi. A matka tomu vždy věřila a vinila tě ze situace, která nakonec nikdy nenastala. Hira té věštbě, jak se zdá, věří také."
"A to jsem si myslela, že jsem si její vřelost zasloužila svými studijními úspěchy," vydechla Isiel a Narasi zabloudila očima k modrému pírku, které měla spolu s klíčkem pověšené na krku.
"Jo, úspěchy to budou, ale asi na jiném, než akademickém poli. Takové s pěknýma zelenýma očima. I když Theraldis spadá i do toho akademického pytle potíží, že," odkašlala si.
Isiel jako by zapomněla na své napjaté nervy a noční můry, chvilku jen stála na místě a vstřebávala vše, co Narasi řekla.
"Tobě také zlomilo srdce, že má Theraldis zájem o mne?" optala se nakonec. "A nemyslím si, že bych kdy byla hezčí, než ty nebo matka."
Narasi se upřímně podivila.
"A já myslela, že sis za ty roky stačila všimnout. Nezajímají mne tak úplně... muži, víš. Možná za to může ten lidský netrvanlivý materiál, co tu denně vídám v jídelně, knihovně, strážnici a na cvičišti."
"Přeslechla jsem se?" Isiel vytřeštěně zírala na Narasi.
Narasi opět jen pokrčila rameny, pak se napřímila a narovnala si fialový tabard se zlatým okem.
"Asi jen další špatné téma na dnešní večer. Podívej, mám službu, ale dělala jsem si starost o tebe, tak jsem se došla optat a... raději se zase vrátím na strážnici."
"Ví o tom otec?" dostala ze sebe, jako by na tu představu nemohla přestat myslet, zatímco její sestra vojenským krokem došla ke dveřím a natáhla se po tepané klice.
"Ano. Stále doufá, že mi to rozmluví... a jednoho dne mu představím svého rytíře," Narasi na ni mrkla přes ramenní chránič.
"Ty celé ty roky někoho... s někým... nějakou-," zajíkla se.
Ne, pořád si to nemohla srovnat v hlavě.
Narasi si olízla dolní ret, pak se usmála.
"Budeš se teď bát mi podat ruku? Ano, někdo byl, kdysi dávno. Zemřela. Ale nějakou dobu se dvořím jiné, třeba mne jednou vyslyší. Dlouhověkost nás obou v tomto nahrává mé trpělivosti. Její jméno je prozatím tajemstvím, které budu chránit svým mečem i štítem, stejně jako její čest," Narasi zakmitala dlouhými řasami, pak sestře po vojensku zasalutovala, "a podívej, jak jsi zapomněla na své noční můry, že? Nestůj tak blízko u toho svícnu, nebo ti chytnou šaty," dodala a otočila se k odchodu.


Isiel neklidně upřela oči na pracovní stůl, kde se mihotal plamínek svíčky, jediné světlo, které ozařovalo celou místnost.
Ve chvíli, kdy Narasi otevřela, svíčka zhasla.
Narasi se udeřila dveřmi do čela, Isiel zalapala po dechu a téměř ve stejný okamžik se v záblesku světla kdosi materializoval uprostřed místnosti.
Obě si stačily všimnout jen toho, že se jedná o elfa, než vše opět pohltila tma.

"Osobo prohlaš svou totožnost!" vykřikla do tmy Narasi.
Vzápětí se ozval rachot poražené stoličky, sesypaného sloupku knih a tříštěného skla.
Tři namodralé světelné orby ve stejnou chvíli opustily dlaně svých sesilatelů, kteří se všichni naráz rozhodli si na to tedy posvítit.
Narasi měla v jedné ruce tasený meč, u druhé, kterou tiskla na potlučené čelo, světelou sféru. Na dosah jejího meče ležely ve střepech zbytky alchymistického aparátu a hrot její zbraně neomylně mířil na nevítaného vetřelce.
Isiel své magické světlo rozzářila přímo do obličeje magistra Astalora, kterému ihned podala volnou ruku, aby mu pomohla vstát od převrácené stoličky a hromádky knih, které porazil po svém teleportu.
"Zatraceně, profesorko Snowdawn, vy tu máte černou hodinku?" vyhekl elf a poslal své vlastní světlo výš do vzduchu, pak se narovnal, pokusil se zachránit zbytek své důstojnosti a upravit si karmínovou róbu do původního stavu.
Narasi se dala do smíchu a Isiel trochu zčervenala, ale Astalor nevypadal, že je přišel pobavit. Navíc nikdy nemíval ve zvyku přicházet bez ohlášení.
"Stalo se něco, magistře?" Narasin smích vzápětí odumřel na jejích rtech při pohledu na jeho výraz.
"Stalo se něco strašlivého a neslýchaného, Slunci žel. Prosím, pojďte ihned k princi," řekl elf a nezněl ani trochu vesele, "vy samozřejmě můžete také, poručíku Snowdawn."
Narasi a Isiel se na sebe zadívaly, a pak ho teleportem následovaly na chodbu před princovými komnatami.

Nebylo obvyklé, aby princ Sunstrider zvýšil hlas. Vlastně si to z nich nikdo nepamatoval, a že ho někteří znali dlouhá desetiletí. Jeho tón, obvykle sladký jako med, kontrolovaná mluva a volba slov byly tím, čím dokázal okouzlit téměř každého.
Nebylo po nich ani stopy. Jeho hlas zněl nakřáple, hrubě, čišel z něj hněv a bolest. Dokonce až sem před zavřené dveře.
Astalor se lehce poklonil Aethasi Sunreaverovi, který elfkám pokynul stranou, jako by dohlížel na to, aby nerušily princovo soukromí. Jenže vznešený "rozhovor" nešlo neslyšet i za rohem chodby.
"...nezajímá mne falešná útěcha od pošetilé holky, co si pustila toho řezníka do postele! Má na rukou tolik krve, že by ji nesmyl celý oceán, tisíce nevinných životů! Nezajímá mne nic, oč jste se přišla podělit ze svého bezbřehého moudra, ani nic z toho, co jste mi tehdy odepřela, abyste to s radostí věnovala... tomu monstru!"

Isiel se tázavě zadívala na Aethase a on jen zašeptal:
"Je u něj slečna Proudmoore."
Narasi si přitiskla ruku na tvář.
Isiel kývla, jako že chápe, ale šeptem se optala:
"O čem to mluví? Jaké tisíce? Něco v Lordaeronu, co učinil ten její princ Menethil?"
Aethas se zadíval na Astalora a ten otevřel ústa, aby jí odpověděl, předtím se ale natáhl, jako by ji chtěl obejmout.
Jenže než stačil cokoli říci, přerušil ho dívčí a trochu ukňouraný hlas zevnitř místnosti.
Jaina zněla dotčeně, jako někdo, kdo přišel s nabídkou útěchy a soucitu a byl označen za vraha, mluvila, jako by se obhajovala.
"Oh, Kael'thasi, vím, že spáchal strašlivé, nepopsatelné věci! Vím, co vše tvůj lid musel vytrpět, ale dovol mi-"
Princův hlas zněl syrově a drsně, ale jako by jeho veškerá zběsilost a zuřivost maskovala něco docela jiného. Šlehl ji další větou tak, že Narasi položila ruku na zbraň a vykročila zpět k jeho dveřím.
Princ-neprinc, začinala si dělat starosti o fyzické zdraví té, která patrně nikdy neslyšela o rčení "dráždit hada bosou nohou".
Astalor pospíšil ke dveřím téměř zároveň s ní.
"Nevíte nic o utrpení! Jste ctižádostivé dítě s dětskou myslí a dětským srdcem, které jste s radostí hodila na hraní zrůdě! On je zmasakroval, ženy, starce, děti, a pak zhanobil i jejich těla a udělal si z nich nemrtvé vojsko! Zavraždil mého otce stejně tak, jako zavraždil svého! Srovnal Silvermoon i Quel'Danas se zemí!"

Isiel měla pocit, že se jí právě zastavilo srdce. Stejně jako Narasi se zastavila v půlce kroku a zajíkla, Aethas ji okamžitě přitáhl k sobě, jako by se bál, že elfka snad padne na zem.
"Ne, to nemůže být-" Isiel se otočila do tváře elfího magistra, ale jeho výraz a pohled ji nenechaly na pochybách. Smutně kývl a její oči se zalily slzami.
Přitiskla si rozechvělou ruku na rty, ale výkřiku bolesti nedokázala zabránit.
Narasi v následujícím zaraženém tichu sledovala střídavě dveře princových komnat, oba elfy i svou sestru, bledá jako smrt. Pustila jílec meče a vrátila se k Isiel, aby jí položila ruku na vlasy a pohladila ji.
Křik z komnaty se zlomil v to, co skutečně cítil princ - co cítili oni.
Bolest, zdrcenost, otřesenou bezmoc a bezradnost silné natolik, že i někoho tak kultivovaného, jako byl Kael'thas, dohnaly k slovnímu útoku na tu, která nebyla tím, koho si právě všichni přáli vidět mrznout v nejtemnějších peklech.
Kael'thasův hlas zněl potlačenými slzami, když řekl:
"Já...já... měl jsem tam být."
Všichni tam měli být.

Narasi se zoufale dívala na Astalora:
"Ale jsou přeživší, od někoho přeci máte zprávy, nebo ne? Král padl? A co... Vael? Co Theraldis Silversun?"
Astalor jen zakroutil hlavou.
"Spojil se s námi Rommath. Zatím je příliš brzy na přesné zprávy. Prosil jménem Vznešeného lidu o pomoc pro ty, kteří přežili jatka. Žádal si svého vůdce zpět v Quel'Thalas."
Isiel, i když nedokázala ovládnout bolest a vzlyky, ani chvění rukou, zvedla hlavu z Aethasova ramene a zašeptala:
"Kdy vyrážíme?"
Aethas si povzdechl a pomalu ji pustil, ale dál ji podepíral. Zadíval se na dveře princových komnat.
"Hádám, že ve chvíli, kdy se tohle nějak skončí. Pokud má slečna Proudmoore rozum, teď nabídne svá laskavá slova lítosti, uspokojí tak své výčitky, které ji dovedly k bláhovému nápadu přijít a jitřit rány jeho srdce... a odejde. Živá."
"Obávám se, že na to je příliš mladá a pitomá," zašeptala Narasi a otřela Isiel slzy. Potlačila chuť ji obejmout, protože z komnaty se opět ozval dívčí hlas.
Už nezněl tak mírně a jemně, zazněl v něm rádoby poučný tón mladé Antonidovy studentky, které šla raději většina ostatních studentů z cesty, když si myslela, že má v něčem pravdu.
"Kaeli! Viníš se z toho, žes tam nebyl?! Abys zemřel s ním a se zbytkem tvého lidu? Čemu by asi prospělo zahodit tvůj život pro-"


"Oh, Slunce, jestli se doteď krotil, aby jí neublížil, po tomhle se obávám, že je musím vyrušit," zamumlal Astalor a zastavil se těsně u dveří, aby na ně zaklepal.
"To doopravdy nebylo to nejlepší ani nejchytřejší, co nyní mohla říci," odsouhlasila Narasi zoufale, nalepená téměř na magistrova záda, "já si beru studentku. Princ je zástupce cizí říše, nemám pravomoc ho pacifikovat, ten je váš," dodala pro jistotu.
Astalor se na ni trochu nevěřícně ohlédl.

Princův ledový hlas ostře zkrátil Jainina nevhodná slova.
"Už jednou jsem si vyprosil, abyste mne pro příště vždy oslovovala celým jménem, slečno Proudmoore," jako by chlad v jeho tónu zakryl veškerý žár hněvu, kterým dosud planula jeho řeč.
K překvapení obou elfů připravených na prahu, se dveře do komnaty samy otevřely a odhalily jim tak výhled na uplakanou Jainu Proudmoore s rukou vztaženou k odmítavě napřímenému elfímu princi.
Kael'thas pokynul ke dveřím, které kouzlem otevřel, jako by zval všechny za nimi dovnitř, a povolil zaťaté pěsti.
Nikdy by neklesl tak hluboko, aby napadl dívku, ani tu, která byla zdrojem nejhorších ran v jeho srdci, jeho rádci byli pošetilí, že o něm zapochybovali.

Vrátil se modrýma zářícíma očima k Jaině, tvář vyrovnanou a beze stopy citu.
"Mohl jsem toho vašeho řezníka zastavit. Měl jsem. Možná už tehdy ve zdech Citadely, když jsem ho nachytal, že se nechová, jak by rytíř a šlechtic měl k... dámě," upřel na zaraženou dívku pohled, po kterém hluboce zčervenala a vzápětí zbledla, jako by přivolal zpět nevítanou vzpomínku.
Jen zamrkala, aby zaplašila slzy, a němě ho sledovala, když se jí přehnaně hluboce poklonil.
"Snad jste spokojena se svou volbou toho, komu jste dala přednost přede mnou. Opustím Dalaran co nejdříve to bude možné, nezbývá zde nic, co by mne zajímalo," jeho hlas zněl prázdně a odevzdaně, ale přesto si nemohl odpustit tu poslední narážku na to, čím mu ublížila.
"Byl jsem blázen nejvyššího řádu, když mne napadlo uvěřit, že by mi jakýkoli z vás, lidí, vůbec kdy dokázal pomoci. Opustím tohle místo plné třesoucích se starců a ctižádostivých nezralých dětí.
Dor shar'adore da shando... a nikdo z vás nedokáže pomoci. Můj národ potřebuje, abych ho vedl, nyní, když můj otec," na okamžik se odmlčel a polkl, ztěžka, a Jaina sebou trhla.
Její smířlivě natažená ruka pomalu klesla níž.
"Musím jít k nim, k tomu patetickému málu, co z nich zbylo. K těm, co zůstali, přežili, vytrvali a byli znovuzrozeni krví padlých, kteří nyní slouží vašemu vyvolenému milenci, slečno. Shorel'aran."
Vykročil pryč a jeho bezmocný hněv se zračil v každém pohybu, každé linii jeho vysokého elegantního těla.

Prošel mezi elfy, kteří se mu okamžitě všichni poklonili, nechal dveře za sebou zapadnout a oddělil tak sebe i je od zdrcené lidské dívky. Zastavil se při pohledu na Isiel a jeho výraz trochu změkl, když se k ní sklonil, aby jí zabránil se klanět.
"Aranal rea belono sil'aru, sin'dorei."
Poslechla ho a napřímila se a princ jí dál zamyšleně upíral pohled do tváře.
Narozdíl od ní, on smutnou jistotu o osudu svého otce již měl.
Osudy Theraldise a Vael'thase zůstávaly zahalené tušenou tragédií, jako desítky tisíc jiných. I přese vše, co muselo v tu chvíli tížit jeho hlavu a ramena, se na ni jemně usmál.
"Kurýrko Snowdawn. Předpokládám, že budeme tentokrát cestovat spolu. Rommath nás bude očekávat u trosek první thalasijské brány. Dlužím vám odpovědi a dostanete je, tak jako všichni, co se v té krvavé lázni narodili znovu. Budete se ale muset obrnit trpělivostí, protože chci na vlastní oči vidět... musím to vidět vše," intezívně jí hleděl do očí a Isiel jeho pohled vydržela a oplatila mu stejně zarputilým.
"Výsosti, nebudu mít klid, dokud to vše na vlastní oči nespatřím," odvětila pevně. Protože věděla, že nebude mít klidu, dokud nezjistí pravdu. Dokud ho nenajde, i kdyby... i kdyby...
Zatnula zoubky do dolního rtu a nadechla se, jako by sama sobě zakázala plakat, dokud pro to nebude skutečný důvod.
Kael'thas se na ni pochvalně usmál, jako kdysi, když byla malou holčičkou, co sice malovala do Teorií dimenzního cestování srdíčka a králíčky, ale nikdy nepokazila pyroblast ani manový štít.
Narovnal se a zadíval na oba magistry.
"Astalore, Aethasi, připravte se na cestu. Vyrazíme ihned po té, co Antonidovi předám svou rezignaci na post v Radě Šesti."

Psáno za poslouchání dvou písní z wow soundtracku, které přikládám.
Překlad do/z thalassian se řídí zdrojem z wowpedie.

Dor shar'adore da shando = Jsem obklopen idioty
Shorel'aran = loučení (stylu farewell)
Aranal rea belono sil'aru, sin'dorei = Povstaň a nes své břímě statečně, dítě krve

Lidé, worgeni, trpaslíci a elfové se hnali ulicemi Pyrewoodu a během pár minut likvidovali zbytky nemrtvých, které se poschovávaly po městečku. Opuštění poznali, že tuhle bitvu nevyhrají, takže se podle toho zachovali. Armáda živých se postupně štěpila na menší a menší jednotky, jejichž úkolem bylo vyhledat a dobít poslední nemrtvé dřív, než stačí utéct z Pyrewoodu. Někteří se skrývali v domech, další na stromech, ale vždy byli nalezeni. Natasha vážně doufala, že právě ona v tom všem zmatku najde toho vojáka ve fialovém, kterého pronásledovala dřív, než ji zastavil Ataeric.
Její skupina nakonec skončila na okraji vesnice, ze kterého její dávní občané mohli shlížet na moře pod nimi. Natasha důkladně prohledala jeden z lepších domů od sklepa po půdu a když nic nenašla, prošla vyraženými zadními dveřmi na zahradu. Vypadala klidně, jako by v okolí nikdy žádná bitva nezuřila. Začalo trochu poprchávat. Natasha přistoupila ke starému plotu zahrady, podívala se na moře a pak i dolů z celkem prudkého svahu. Dobře, že tu ten plot byl, jinak by tam určitě někdo spadl.
Chtěla se po chvilce kochání otočit, ale najednou do ní zezadu něco prudce narazilo a natlačilo ji na plot. Shnilé dřevo prasklo, takže Natasha se i s útočníkem skutálela dolů ze svahu. Zastavila se až na oblázkovém břehu řeky, přičemž útočník proletěl vzduchem ještě několik metrů a skončil v mělkém korytu tekoucí vody. Díky tomu Natasha vstala dříve, poháněna silným přívalem adrenalinu k nemrtvému rychle přiběhla a silně ho nakopla do břicha. Věděla, kdo to je, nebylo tedy důvodu ukazovat slitování.
Nemrtvý, který se před kopancem vytáhl na všechny čtyři, opět klesl do vody, ale hned se zase zvedal a děsivě se u toho smál, až tuhla krev v žilách. Natasha na něj s úlekem pohlédla a zkusila ho nakopnout znovu, jenže Morris nohu chytil.
„Přece si nemyslíš, že se mi můžeš rovnat,“ prohodil, když vstával z ledových vod, stále třímajíc její nohu. „Vyrostla jsi, Natasho, zesílila, ale pořád se máš co učit!“ Natasha se mu snažila vytrhnout, jenže Morris nohou prudce škubnul a Natasha tvrdě dopadla na oblázky.
„Nejsi na tom o nic lépe!“ křikla a rychle se zvedla ze země, i když se dost potloukla. Morris se zasmál a tasil svůj meč.
„Však uvidíme, moje dceruško, uvidíme.“ Natashin luk se při cestě dolů zlomil, proto ihned sáhla po sekeře.
Zmáčený Morris stáhl svoji fialovou kápi, aby lépe viděl, odhalil holou lebku s několika posledními vlasy a zaútočil. Natasha dokázal první útok vykrýt, ale Morris byl očividně nezastavitelný. Sázel ránu za ranou a i když všem jeho útokům uskočila nebo je vykryla, nezdálo se, že by Morris aspoň trochu ochaboval.
„Přestaň se bránit,“ zasyčel. „Ukážu ti pravou tvář smrti. Není se čeho bát.“
„Táhni k čertu!“ zaječela Natasha a zuřivě přešla do protiútoku, až jiskry sršely, nejen od zbraní, ale i mezi jejich očima. „Vzdej to, já už si stranu vybrala.“
Ťala sekerou a podařilo se jí zaseknout do Morrisova předloktí. Nemrtvý zaskučel bolestí, upustil meč a chytil se za ránu, ze které zvolna vytékala jedovatě zelená krev. Zásah nicméně nebyl hluboký a než Natasha stačila chvilkové výhody naplno využít, chytil Morris zbraň do své kostnaté ruky, připravený opět bojovat.
„To vidím. A vybrala sis špatně. Pořád bojuješ za své zvrácené a k zániku odsouzené lidství, přestože všechny události jasně mluví v náš prospěch!“ Bylo to, jako by skoro vůbec nekrvácel. Vrhl se do boje, s novou vervou.
„Copak nechceš být zase tatínkova holčička?“ stačil se ještě ptát mezi břinkáním ocelí.
„Ráda bych, kdyby ses mě nepokoušel zabít! Na to mám svůj život moc ráda!“
„Jaký život? Boj o zbytky?“ odrazil další ránu a chvíli jen mlčenlivě sekal, než opět něco řekl. „Smrt je jen nutné zlo. Brána k novému, lepšímu životu.“
„Kašlu na tu tvoji bránu!“ zařvala. Popadla ji nevýslovná zuřivost a sekala po Morrisovi hlava nehlava. Morris však byl zkušený voják, navíc nejspíš nevyčerpatelný, neunavitelný.
Nakonec odklonil mečem její sekeru a volnou rukou, třebaže krvácející, Natashu silně praštil do nosu. Natasha upustila zbraň a reflexivně se za nos chytila, což neměla dělat, protože pak už Morrisovi stačilo ji jen chytit a mrštit s ní o zem. Vyrazilo jí to dech, ale to bylo to poslední, co ji teď trápilo. Morris jí dupl na hruď a s nenávistí ve tváři namířil meč na její hrdlo.
„Stejně ti to je k ničemu,“ prskla mu do obličeje, jakmile se z vyraženého dechu trošku vzpamatovala. „Stejně jsme vás tu porazili. Vyhráli jsme a moje smrt na tom nic nezmění.“
Morris se její odvaze příšerně zasmál, zabodl svůj křivý meč do oblázků, klekl si na Natashu a silně ji stiskl dlaněmi krk.
„Omyl, má drahá dceruško. Dokonce i když to vypadá, že váš druh vyhraje, opět povstaneme. A víš proč? Protože náš národ je zrozený ze smrti. Nepotřebujeme vychovávat žádné děti. Nepotřebujeme cvičit žádnou armádu. Jediné, co potřebujeme, je to, abyste umírali a předávali nám tak své zkušenosti a schopnosti. Proto, má milovaná Natasho, nemohou být Opuštění nikdy zničeni.“
Natasha ucítila, jak stisk na jejím hrdle sílí a jak jí z nedostatku vzduchu fialoví obličej. V zoufalství ho popadla za paže a snažila se uvolnit, avšak Morris byl příliš silný. Už jí pomalu opouštělo vědomí, přesto dělala, co mohla, aby přišla na nějaký způsob, jak se zachránit.
A najednou jí ta myšlenka projela hlavou jako nůž. Hiramův nůž!
Předstírala, že v mdlobách pouští Morrisovy ruce, ale v nestřežený moment vytrhla nůž ze skryté pochvy na nátepníku a vrazila mu ho přímo mezi žebra. Stisk hrdla povolil a výraz Morrisovy tváře prozrazoval směsici překvapení a bolesti. Jakmile Natashu pustil, zhluboka se nadechla a rozkašlala se. Morris se napřímil na kolenou, přičemž ze své dcery nespouštěl nenávistný, kalný pohled.
„Nemysli si, že mám v plánu ti nějak vyčítat, jak jsi nevděčná,“ pokusil se postavit, ale udělal jen dva tři vrávoravé kroky dozadu.
„Nebudu ti tu fňukat o tom, co jsme mohli spolu dokázat, kdyby ses k nám přidala.“ Stále se držel za ránu, stále upíral na Natashu oči. Klesl na kolena. Šeptal, a jeho hlas byl plný odporu. Natasha ležela na zádech, kašlala a nezdálo se, že se jen tak zvedne, přesto slyšela každé jeho slovo.
„I když,“ pokračoval Morris. Teď se v jeho hlasu objevilo cosi jiného. „Částečně jsem na svou holčičku hrdý. Jsi nebojácná…loajální…houževnatá…to jsou všechno vlastnosti skvělého válečníka.“ Na moment se odmlčel a pomalu vytáhl ze svých útrob Creedův nůž. Za nožem se z rány ihned vyvalila směs zelené krve a podivného černého hnisu.
„Měl jsem tě zabít, už když jsme se poprvé potkali…“ procedil ještě mrazivě mezi zuby a pak jeho zářivě jantarové oči zhasly, tělo znehybnělo a Morris se zhroutil mrtvý na zem promočenou od slabého deštíku.
Natasha se převrátila na břicho, po všech čtyřech dolezla k tělu svého otce a se slzami v očích mu zatlačila ty jeho. Na chvilku teď opět vypadal jako ten milující muž, který ji před lety opustil, aby bránil svou říši.
„Promiň mi to, tati,“ zašeptala. „Nebylo zbytí.“ Opatrně se zvedla, vzala ze země nůž i sekeru a kulhavým krokem vyšla nazpět k Pyrewoodu. Bitva ještě neskončila.
Na půl cesty najednou za sebou uslyšela klapot koňských kopyt. Ohlédla se a s hrůzou uviděla jezdce na kostnatém koni, určitě jednoho z toho tria, které velelo v bitvě nemrtvým. Tryskem se k ní řítil a v rukou držel těžkou síť na lapání otroků. Rozběhla se, co jí to zbylé síly dovolily, ale před jezdcem neměla šanci utéct. Dopadla na ni síť, která ji strhla k zemi. Ucítila bolestivé štípnutí do ruky. Pět vteřin nato už ležela bezmocně jako mrtvá.

"Podívej!" nadšeně pískl dětský hlásek směrem k někomu. Stála tam malá zrzavá elfí holčička s rudými vlásky po pás. Podle lidských měřítek jí mohlo být přibližně šest, nebo sedm let. Měla na sobě hnědou tuniku z měkké kůže se světle zeleným lemováním a zlatými knoflíčky, plátěné kalhoty barvy jehličí a hnědé šněrovací boty. V jejích velikých průzračně modrých slabě světélkujících očích šlo spatřit nadšení, které bylo již z dálky prozrazeno širokým úsměvem od ucha k uchu. Její pohled se soustředil k chumlu bíle zářících vláken postupně se splétajících v míček vznášející se jí mezi dlaněmi. Tyto magické pavučinky pro Quel'dorei nebyly nic zásadně těžkého, měl-li jedinec sebenepatrnější nadání na magii. Náhle jakoby jej vyhodila do vzduchu a dále si s ním pohrávala aniž by byla jakkoliv narušena propletená struktura. Nakonec míček proměnila v hejno motýlků, kteří se během letu rozplynuli. Hrou průměrného dítěte jejího věku to zcela jistě nebylo...

Flairica otevřela oči, avšak nepřipadala si, že by viděla lépe, neboť kam se podívala, spatřila pouze čerň noci posílenou o tmavou celtu stanu, kde spala. Převrátila se na druhý bok a povzdychla si. Opět se jí zdálo o rodině, kterou již neměla, o rodině která se jí zřekla krátce poté, co její skutečné schopnosti vyšly najevo. Bylo tomu bezmála již devět let.

Před devíti lety pohostinnosti její rodiny využil svérázný elfí cestovatel, který se představil pod
jménem Rilen. Taktéž měl nadání na magii a nabídl se, že by dcerku převážně loveckého, ne příliš významného rodu Amberdusk vzal do učení, což se také stalo. Již od okamžiku, kdy rodičům ukázala, jaký je její skutečný talent, vnímala určitou ostražitost. Ale že se jí rod tak rád zbaví, nečekala. Tehdy probrečela několik bezesných nocí a utěšování, kterého se jí dostalo od jejího mistra, mělo pramalý efekt.

Již však několik let uplynulo. Stará rána ji sice stále bolela, avšak nyní už se přes ni přenesla. Také její schopnosti se o dost zlepšily a co více, počínaje nadcházejícím dnem se konečně měla učit specialitu svého mistra: ohnivou magii. Pyromágů za dobu putování viděla několik, ale ani jeden jejímu mistrovi nesahal ani po kotníky. Kde ostatní vynaložili nemalé úsilí na oheň tak žhavý, aby roztavil kámen, zvládl on ohnivé deště stejné síly. Kde ostatní opatrně manipulovali s plamínky, se jimi Rilen obalil a nezpůsobily mu žádnou újmu na zdraví.

Když byl večer, tak jí také vyprávěl příběhy a často využíval drobné plamínky k vizualizaci scén. Dokázal z nich vytvořit cokoliv počínaje línou kočkou na náměstí Silvermoonu a animací bitvy do nejtitěrnějších detailů konče. Ale hlavně při manipulaci s ohněm vypadal, že se spíše jedná o naprosto přirozenou součást jeho samotného, jakoby to snad ani nebyla magie. S těmito myšlenkami opět zavřela oči a usnula.

Probudila se krátce před východem slunce. Oblékla se a vyšla ze svého stanu s myšlenkou, že připraví něco k snídani. Avšak její mistr na ni již čekal s širokým úsměvem a v ruce třímal křesadlo.

Pokračování příště...

Tma sestoupila na Quel'Danas a zahalila ostrov do své tajuplné náruče.
Skoro byste uvěřili, že to vše byla jen noční můra, tak milosrdná byla její zdánlivá iluze míru.
Ale stále se ozývali, stále byli slyšet od Studny a mezi padlými.
Zněla temná slova nekromancie, i přesto, že se elfové dokázali dostat některým z těch kultistů za záda a ukrátit tak jejich "dílo" konané nad mrtvými.
Jenže noc už nemohla být nikdy stejná jako dřív. Dříve ostrov zářil světly magických luceren a košů na oheň, zářil svitem Studny a Slunečního hájku.
Nyní se nad obzorem stále linula zelená a fialová mlha, která snad pramenila právě z míst, kde donedávna stával Sluneční chrám.
Pomalu se dostávali dál do samotného srdce ostrova, na návrší, které zbylo ze Sluneční plošiny.
Když se jim od trosek nad hlavy zvedl stín s blanitými křídly, meče všech hraničářů okamžitě nahradily luky, kterými na draka zamířili.
Lor'themar je ale gestem ruky zadržel, pak dalším naznačil, aby se tiše přiblížili ke zdem jedné z vyšších budov, které byly na dosah.
Možná o nich drak věděl... možná ne. Tak jako tak již byl mimo dostřel a ztratil se nad čárou oblaků někam směrem k jihu, jak se zdálo.
Vael'thas při pohledu na oblohu pohladil rudozlaté pírko, které měl na památku zapletené do vlasů za uchem, a pak opatrným pohybem následoval svého nového velitele.
Přitiskli se zády ke zdi a naslouchali zvukům okolí, rozhlíželi se. Byli v ruinách Terasy Magistrů.

Lor'themar se náhle trochu více naklonil a zadíval vzhůru, pak pověsil luk přes rameno a vyhoupl se na zeď nad jejich hlavami, vyšplhal nahoru s obratností a silou, kterou mu mohli závidět i ti, kteří byli méně zranění a unavení, než on.
Proti hvězdné obloze, která dnes halila svou tvář za několik lunou postříbřených mraků a dým stále ještě stoupající z ruin, se objevila Theronova ruka, gestem naznačující, aby tiše počkali.
Slyšeli pak jeho rychlé měkké kroky na trámech a zbytcích horní terasy, vzápětí se vrátil a sklonil.
"Provaz, Haldurone," řekl a sejmul z ramen to, co zbylo z jeho pláště.
Halduron mu okamžitě podal lano, které nesl jeden z hraničářů a Lor'themar opět zmizel za obrysem zdi.
Když se vracel, jeho kroky byly těžší. Netrpělivě a nechápavě hleděli nahoru, ale tiše čekali, jak nařídil.
Lor'themar poklekl na kraji římsy s něčím zabaleným do svého pláště, co pak spustil za pomoci provazu dolů k nim.
Tělo, které ještě nestačilo vychladnout? podivili se, vzali jej do náruče, a pak položili pomalu do stínu.
Theron měkce doskočil za jejich záda, zatímco rozbalili plášť a našli v něm promáčeného elfa pokrytého zaschlou krví, prachem a popelem, oblečeného jen do zbytku košile a kalhot.
"Theraldis Silversun," Lor'themar se zastavil mezi nimi, pak k tělu poklekl a položil mu ruku na zavřené oči.
"Aranal, ama noral'alah belore... rea sin'anore..."

Halduron se zastavil za Lor'themarem, který se zaťatými pěstmi hleděl k zřícenému chrámu Studny.
"Lorde Therone...," řekl tiše, ale důrazně. Lor'themar sebou trochu trhl.
"Byly doby, kdys mne oslovoval jinak," odvětil, aniž by se otočil. Trochu zachmuřil čelo.
"To jsi nevedl zbytky mého národa, pane. Teď jsi náš vůdce ty," řekl zlatovlasý po chvilce ticha měkce, "tentokrát ti ale nesu dobrou zprávu. Vael'thas v sobě našel dost many na to, aby ji věnoval umírajícímu magistrovi. Probírá se. Jistě máš mnohé otázky, jako my všichni."

Lor'themar se prudce otočil, upřel své zdravé oko na elfa, stiskl jeho rameno a prošel kolem něj rychle ke skupině hraničářů v jejich dočasném úkrytu pod Terasou Magistrů.
Hraničáři mu ustoupili a on poklekl u provizorního lože, které stvořili ze svých plášťů.
Theraldisovy zelené oči se zdály zatoulané někde daleko, ale snažil se je zaostřit na všechny kolem. Věděli, že má zlomené obě nohy a polámaná žebra - a podle všech znaků měl být dávno mrtev, i vzhledem ke kritickému nedostatku many v jeho auře a krvi, o kterém je informoval Vael.
Vael'thas mu zvedl hlavu a svlažil jeho rozpraskané rty trochou vody, zraněný mu vzápěstí stiskl ruku se silou a urputností, kterou byste u někoho, kdo stojí na hraně bytí a nebytí, rozhodně nečekali.
"Je... tohle nebe? Jestli... ano, pak chci... do pekla," dostal ze sebe Theraldis, a pak vykašlal pár kapek rudé krve, "zdálo se mi, že mne líbal Krasus."
Vael se ohlédl na Lor'themara.
"Má poraněné plíce," řekl, jako by to nebylo dost jasné.
"Theraldisi?" Lor'themar stiskl magistrovu druhou ruku a elf na něj konečně upřel oči. Na chvilku se zatvářil absolutně vyděšeně při pohledu na krvavý obvaz, táhnoucí se veliteli hraničářů přes levé oko, pak ze sebe dostal:
"Lore... máš příšerné vlasy. Styď se."

Někdo za Theronovými zády se neovládl a tiše se zasmál. Halduron se tím směrem zamračeně zahleděl a dva z hraničářů se urychleně otočili a vydali na hlídku.
"Král... musím říci králi...," Theraldis se začal ošívat, jako by se chtěl zvednout. Vael'thas otevřel ústa, ale Lor'themar mu stiskl rameno a zakroutil hlavou.
"Na hlášení bude dost času později. Co je to se Studnou, Theraldisi?" zeptal se místo toho.
Magistr bolestně zavřel oči.
"Dar'khan... chytil jsem ho, když podřezával členy Synodu jako jehňata. Studna... spoutal ji," Theraldis se na delší dobu odmlčel.

Lor'themar pustil jeho ruku a zadržel dech, pak se mlčky napřímil a odešel stranou. Stěží tajil hněv, který patřil hlavně jemu samotnému. Halduron i ostatní se za ním nemě dívali, jen Vael'thas měl v očích otázku.
Halduron mu to chtěl vysvětlit, ale odpověď přišla od samotného alar'annalas Therona.
"Ze všech mágů jen on docenil práci hraničářů a tolik se o ni zajímal! Jako ten největší idiot jsem mu ukázal všechny obrany Sluneční studny. Všechny části potřebné k udržení ban'dinorielu, aby je mohl na dalším setkání Synodu nechat prošetřit a navrhnout jejich vylepšení... dal jsem tomu hadovi klíč od království na zlatém podnose, aby ho mohl předat Pohromě! A vy mne ještě stále chcete následovat?" otočil se a zadíval se na skupinu kolem magistra.
"Nikdo z nás nedokázal odhadnout jeho druhou tvář a předpokládat jeho zradu, Lore," odpověděl Halduron tiše, "rovnou by ses mohl vinit z toho, že se potopily ty tři triéry."
Lor'themar se rychle vrátil a gestem ho umlčel.
"Tiše. Prozatím není potřeba přitěžovat magistrovi celou pravdou o tom, jak jsme dopadli. Jestli je Sluneční Studna poškozena - a jak jsem viděl ze střechy, stále ji hlídá silný oddíl nemrtvých a černokněžníků, nedokážeme nic, než zde zkusit najít další přeživší a vrátit se někam, kde vybudujeme základnu, nabereme síly a začneme znovu."
Halduron se jen smutně usmál a kývl, ostatní hraničáři se napřímili a zasalutovali.
Vael'thas se zadíval na Theraldise, který cosi blouznil, jako by byl při vědomí jen napůl.
"Nemůže chodit. Ponesu ho, pane."
"Samozřejmě, s tím ramenem ho donesete daleko, kapitáne. Vezmu ho já, a pak se vystřídáme," rozhodl velitel Halduron a vstal, aby na okamžik stiskl Lor'themarovi ruku.
"Nenecháme vzpomínku na Quel'thalas a na Studnu zatemnit myšlenkami na zrádce, pane."
Lor'themar mu oplatil stisk, pak se zadíval na Vaela a ostatní.
"Ale přísahám, že ho najdu, ať je kdekoli. Za tohle bude trpět přesně tolik, kolik si zaslouží."
"Pokud přežil útok na Studnu," poznamenal Vael'thas suše, "ten bělovlasý bastard vypadal, že dává přednost nemrtvým poskokům před živými. Asi se mu líp kontrolují."

Halduron si mezitím nechal za pomocí dvou plášťů přivázat magistra Silversun na záda, zatímco mu dva z hraničářů vzali tornu a zbraně. V ruce si nesl jen dlouhý luk a u boku toulec se šípy.
"...koule," zasténal Theraldis a někteří z elfů se na něj zaraženě zahleděli.
"Belo... -virovy koule," zopakoval zřetelněji, "kámen... světla... ohně... jiskry."
"Už jsem se lekl, že jsem ho pochopil," poznamenal Halduron trochu sarkasticky a naklonil hlavu k magistrově, která mu zezadu spočívala na rameni.
"Jaké koule to hledáme, lorde Silversun?"
"On mluví o artefaktech naplněných mocí Studny, pane. Belo'vir je měl ve svých komnatách. To bylo někde... tady," řekl Vael'thas a ukázal na trosky, ve kterých se nacházeli.
"Vím, kde byly jeho komnaty. Mohu uklidit cestu, pokud ty artefakty pomohou Vznešenému lidu... a pokud je magistr dokáže zacílit v ruinách. Ale ztrácíme čas, upoutáme na sebe pozornost a jemu už moc času také nezbývá," Lor'themar se chvíli díval na Haldurona a bezvládného Theraldise, pak se rozhodl.
"Dobrá tedy. Dejte mi náskok a pak mne následujte co nejtišeji."


"Theraldisi?" Vael trochu popleskal bezvědomého elfa po tváři. Stáli nejblíže místu, které dříve obýval Grand Magistr, a které dokázal lord Theron určit ve vší té změti sutin.
Smaragdově zelené oči se otevřely a upřely na Vaela.
"Sestra tě zabije, až se dozví, že chodíš špinavý jako ork," oznámil mu výchovným tónem a chystal se opět omdlít.
"Jsme tady, Theraldisi," Vael'thas ostře zašeptal.
Theraldis se chvíli soustředil na orientaci v troskách, pak rozšířil oči.
"U Slunce, ale ne! Moje sbírka!" zíral někam do temnoty mezi ruiny.
Vael'thas si odkašlal.
"Tys vážně něco sbíral? Už se asi nedozvím, co, že? Podívej, čekáme, jestli tu označíš ty magické kameny. Tedy, pokud si je neodnesl ten bastard, který po vyplenění plošiny očividně stáhl hlavní voj někam jinam."
Theraldis se zamyslel a zkusil se soustředit, pak označil směr.
Našli několik knih a svitků, několik magických krystalů a dvě zavřené skříňky, ale zmíněné magické kameny z dob trolích válek ne.
Vael se zklamaně vracel k Halduronovi a Theraldisovi, když si všiml, že jedna z truhliček nese symbol Kirin Tor. Zmateně ji ukázal magistrovi, kterému se v tu chvíli něco rozzářilo v očích.
"Zařízení proti nemrtvým, které vymyslela tvá nejhezčí sestra," snažil se po věci natáhnout, ale Vael ucukl.
"Isiel? Proč to tedy nepoužijeme?"
"Počkal bych s tím. Nes to opatrně, netřes tím, není to stabilní. Snad se ochranná kouzla uvnitř udržela nedotčená..."
Po chvíli hledání kamenů vzdali.
Pokud artefakty neměla Pohroma, muselo je celé sesunutí Terasy Magistrů přemístit tak, že byly momentálně mimo dosah.
Vykročili zpět na pobřeží, kde nechali schovaný člun, kterým připluli.

Lor'themar opět prověřoval cestu před nimi, zatímco muži z oddílu hlídali okolí a čekali na jeho povely. Ke kotvišti, kde nechali člun, postupovali o dost obezřetněji, blížilo se svítání a nemrtví na ostrově se chovali, jako by začali organizovaně pátrat po vetřelcích. Usoudili, že jejich přítomnost nezůstala utajena. Pohybovali se téměř jako stíny svých stínů, a i když někteří z nich nespali celé dny, Halduron odmítl bezvládného magistra předat dalšímu a překonával svou paličatostí vlastní smrtelnou únavu.
Cestou zachránili z trosek ještě několik zraněných či omráčených elfů, kteří se k nim přidali. Východní obzor bledl a jejich cesta trvala déle, než plánovali, navíc začínalo být jasné, že to nejsou oni, koho nemrtví loví.
Na několika místech za jejich zády již propukl hlasitý boj.

Ranger-lord Theron se náhle odplížil od útesu, pod kterým nechali ukrytý člun, postavil se, gestem naznačil, aby se chopili zbraní a rozdělili na dvě skupiny, připraveni na vše.
Znak pro... Amani?
Krev jim okamžitě začala proudit žilami rychleji.
Halduron chtěl složit ze zad Theraldise, ale ten se ho rukama držel jako klíště se slovy:
"Ať vás to ani nenapadne, lorde Brightwing, kam vy, tam já."
Dostali se tak dolů do malé zátoky jako poslední.

Skupina trolích lovců svými tomahawky právě prosekala kýl jejich člunu. Trolí velitel se zasmál škodolibou radostí a vydal několik povelů v zandalari, svůj proslov ale nestačil dokončit.
Lor'themarův šíp neomylně našel jeho oko a s křupnutím se mu zavrtal do lebky po opeřené letky a vyšel druhou stranou ven, až krev a mozek cákly na trolí lovce kolem. Vysoká bytost se zelenou kůží a kly se překotila na záda do mělké vody a zůstala viset na elfím člunu, trolové se ohlédli a pozvedli s řevem zbraně nad hlavy.
"Agooni'gugu! Zul'jin!" vrhli se proti elfům v krátké krvavé řeži, někteří útočili tomahawky a oštěpy vrženými na dálku, někteří stačili strhnout z ramen krátké luky.
Elfové měli výhodu překvapení, takže i přes vyrovnaný počet udělali s troly krátký proces.
Prolitá krev se rozpíjela v pěně přílivu a odtékala do moře, když bylo po všem.

Lor'themar dorazil posledního z nich jeho vlastní sekerkou a skopl ho do moře, pak slyšitelně zaskřípal zuby.
"Je bláhové předpokládat, že sem přišli sami a jen za účelem lovu hlav. I když hlavu mého krále toužil ten mrzák Zul'jin nabodnout na kopí a nechat ji hledět na hořící Quel'thalas již za Druhé války," odhodil sekeru, sklepl z dlouhého zahnutého meče trolí krev a uklidil ho, pak se sklonil, aby prohledal mrtvolu velitele, která ještě stále napůl visela přes zničený člun.
Halduron si vytrhl ze stehna trolí oštěp a zavrávoral, vzápětí klesl na jedno koleno a Theraldis se svezl z jeho zad do mokrého písku pláže.
"Můj oř byl zraněn!" zavolal magistr, zatímco se snažil pískem převalit tak, aby viděl na Haldurona, jenže svět se mu už zase rozplýval před očima.
Lor'themar s cákáním přeběhl mělčinu zpět k nim a zaklel, když poklekl vedle nich. Halduron se snažil obvázat si hlubokou krvácející ránu a mluvil vyrovnaným hlasem.
"Klid. Musí, tak jako my, tušit, že na nemrtvé jedy nefungují. Nečekali tu odpor živých," říkal to, jako by uklidňoval sám sebe, "je to jen čistá rána bez jedu."
Lor'themar odstrčil jeho ruce, aby si ránu prohlédl sám, jeho hlas byl mnohem méně klidný, než Halduronův.
"Nějak se sem museli dostat. Vypadali jako zvědové, ale někde tu musí mít tábor. Jsou jako mrchožrouti, jen co odtáhne predátor od mršiny, přijdou si pro svůj podíl. Tebe má jejich vůdce zatraceně dobře uloženého v paměti, Haldurone," zvedl zdravé oko a upřel významný pohled na zraněného, o kterého se staral.
"Neříkej, že by mi neodpustil ztrátu oka a ruky?" protáhl zlatovlasý hraničář a pak trochu sykl bolestí, jak mu jeho velitel stáhl ránu.
"Podle toho, co říkají zvědové, tehdy přišel i o svou regeneraci. Věř mi, že ty a Liadrin jste pořád na jeho seznamu hned po králi," Lor'themar ho ošetřil a zkontroloval Theraldise, zhrouceného na pláži vedle Haldurona.
"Hm, je to pár let, ale i tehdy mne trefili oštěpem. Asi máš pravdu, můj pane," Halduron se i přes vážnost situace zazubil.
Přišli o loď a někde tu byli jejich odvěcí nepřátelé, ať už za jakýmkoli účelem.
"Takže máme dvě možnosti. Najít čluny, ve kterých sem přijeli Amani, nebo... teleport. I když ta druhá se nezdá pravděpodobná," řekl Lor'themar, zatímco kontroloval Theraldisův tep.
"Zvládnu to," odpověděl mu zakrvácený mág k překvapení všech, aniž by otevřel oči, "ale potřebuji alespoň jeden z těch manových krystalů, co jste našli na Terase."
"Kapitáne Snowdawn," Theron kývl na Vael'thase, který okamžitě přestal obírat trolí mrtvoly o korálkové náhrdelníky, odhodil kopí zdobené sušenou hlavou a pospíšil k nim. Vylovil z provizorního vaku, stvořeného ze zbytků pláště, jeden ze zmíněných krystalů a vložil ho do Theraldisovy ruky. Magistrovy štíhlé prsty se semkly kolem kamene, jeho čelo se svraštilo soustředěním, zamumlal krátkou formuli a krystal v jeho rukou se na okamžik rozzářil. Pak se zvukem rozbitého skla praskl a rozpadl se ve třpytivý prach.
Theraldis otevřel oči, které na okamžik zářily silněji, než obvykle, načrtl do vzduchu arkánní znak a prostor nad ním se rozzářil a zavlnil. Viděli rozmazaný obraz zlaté elfí sochy, takové, jako bývaly nedaleko všech bran města.
Lor'themar vděčně kývl:
"Všichni do portálu, někdo pomožte Halduronovi," pak zvedl magistra do náruče a prošel jako první.


Mohli čekat, že teleport do města nebude zcela bezpečný.
Již méně to, že místo, na které původně vedl, bude v troskách a obklopeno civícím zástupem nemrtvých, sešívaných hnusů a dalšího užaslého publika, které při pohledu na skupinu elfů, co se objevili na vyvýšeném místě nad jejich hlavami, sborově zamlaskalo a natáhlo pařáty jejich směrem.
"Doprdele," usoudil Vael'thas, když se stačil rozhlédnout.
"Šlo to říci i jinak," poznamenal Halduron, který se o něj opíral, "ale jinak sdílím vaše nadšení, kapitáne."
"Magistři jistě mají smysl pro drama," Vael se ohlédl po Theraldisovi, kterého Lor'themar opatrně spustil ke svým nohám, aby se mohl chopit meče.
První ghůlové a zombie se začínali sápat sutinami nahoru k nim.
"Bazar," zamumlal Theron, když zhodnotil pohledem trosky budovy aukce, na které stáli, a pozůstatky banky naproti.

Z toho neměli naději se vysekat, ne proti takové mase zrůd, co se chystaly z nich udělat svou snídani.
Vael'thas sebou náhle škubl, sáhl opět do svého provizorního vaku a vylovil z něj truhličku se znaky Kirin Tor, aby ji magistrovi mohl strčit téměř pod nos.
"Co ten sestřin prototyp, Theraldisi?" optal se naléhavě.
Elf se zvedl na jednom lokti a dotkl se truhličky, aby na ní zrušil arkánní zámek. Ve tváři měl výraz, který připomínal počínající šílenství: usmíval se. Vzhlédl k Vaelovi.
"Konec konců, už nemáme co ztratit. Hovořila o tom, že je zapotřebí... položit jej nejdále třicet sáhů od nemrtvých, pak utéci do bezpečí a vyslovit inkantaci."
Vael'thas se rozhlédl po bývalém tržišti, kde byla doslova hlava na hlavě, ale nežilo to tu zrovna obchodním duchem.
"Kterých třicet sáhů mám vybrat?" optal se cynicky, zatímco hraničáři plýtvali posledními šípy na nemrtvé, plazící se k nim nahoru přes trosky trámů, sloupů, barevných oken a zdí.
Lor'themar už byl zase v čele ostatních a sekal kolem sebe svou zakřivenou čepelí, skopával každé monstrum, které se přiblížilo, zpět do té hemžící se, páchnoucí masy.
"Jestli něco máte, tak už to, anar'alah belore odpalte!" křikl nahoru za sebe.
Vael'thas pokrčil rameny, vyjmul z truhličky bíle zářící kámen kulatého tvaru, a s rozmachem jej mrštil daleko do davu nemrtvých. Teprve pak si všiml svitku pergamenu na dně truhličky, na kterém stálo cosi zdobným písmem v elfštině. Poznal Isielin rukopis a uculil se.
"Neházet! Je to citlivé na otřesy!" vykřikl Theraldis dost pozdě a zbytečně.
Zářící koule se zastavila v nejvyšším místě svého letu, a pak padla dolů mezi nemrtvé. Žádná inkantace nebyla potřeba.
Na okamžik je oslepila bílá záře, silnější, než cokoli, co kdy viděli, bez váhání se všichni vrhli k zemi a kryli za troskami.
Žádná tlaková vlna nebo výbuch se ale nekonaly, neozval se ani žádný zvuk, který by je ohlušil, slyšeli jen vřískot nemrtvých a cosi jako zvonění v uších.
Pak bylo ticho.

Chvíli trvalo, než se věci na Bazaru daly zase do pohybu a čas začal plynout, tedy tak se jim to zdálo.
Lor'themar se zvedl jako první a několikrát zamrkal svým zdravým okem, než se mu vrátilo úplné vidění.
V místě, kam dopadl zářící orb, nebylo nic, než doutnající popel... po nemrtvých ani památky. Až na druhé straně tržiště zahlédl některé, které před tím zářením patrně zachránily trosky budov.
Pobíhali bezcílně sem tam ve stavu, který připomínal paniku. Hořeli.
Prohlédl si svou ruku, své tělo. Ať to byla jakákoli magie, živým neublížila. Nebyl čas o tom uvažovat, vděčně se chopil téhle šance, zavelel hraničářům do útoku a vyrazil vyčistit zbytek nemrtvých.
Za nějakou dobu již budovali barikády kolem Bazaru a stavěli na ně hlídky.

"Co to... kur-," začal Vael'thas a Theraldis se ozval odněkud z výše jeho kolen.
"Docela jsi zpustl, mladý muži. Až se zvednu, vtluču do tebe milerád zásady elfí výchovy, které jsi patrně ztratil někde na bojišti."
"Myslím... to kouzlo," Vael'thas pomohl dolů ze sutin Halduronovi, a pak se vrátil pro Theraldise.
"Optej se své sestry. Nemyslím, že to mělo takový účinek, jaký předpokládala," řekl mu ještě magistr s úsměvem, než ho Vael zvedl a on bolestí zase ztratil vědomí.

Toho dne se na Bazar začali shromažďovat uprchlíci a přeživší ze všech míst, která dokázali Lor'themar a Halduron najít a zabezpečit, ze vsí, svatyní a přístavu, z hor, z podzemních chodeb města a osamělých věží, do kterých se nemrtví nedostali.
Konečně měli potřebné léčitele pro zraněné; příděly potravin z několika skladů a sklepů, které na tržišti nelehly popelem, pro hladové; náruče pro sirotky a truchlící.
Objevili se i další, kteří přežili Quel'Danas, mezi nimi zlomená Liadrin. Radost z jejího setkání s Lor'themarem, Halduronem a Galellem však zkazila bezmoc, se kterou opustila stan dočasného lazaretu, kde chtěla původně pomoci.
Světlo ji opustilo, řekla. Světlo je v nejhorší hodině opustilo všechny.
Nedokázala pomoci nikomu a ze všech nejméně sama sobě.

Galell se probral z bezvědomí, ale s otevřenýma očima jen ležel na lůžku a třásl se, nevnímal nikoho a nic kolem sebe.
Theraldise udržovali v milosrdném spánku za pomoci bylin z nezkažené části hvozdu.
Vael'thas se jako dobrovolník zúčastnil výpravy přes poslední nepoškozenou vysokou lávku, která spojovala Bazar ve Východním Silvermoon se Západním městem. V budově staré radnice na Dawning lane nalezli opevněné elfy, kterým Theronův a Halduronův oddíl pomohl do bezpečí předtím, než se pokusili probojovat na Quel'Danas.
Cestou zpět do krkolomné výše vysokých lávek mezi věžemi se jim při boji proti jednotkám Pohromy, které Arthas Menethil nechal na dobytém území, dostalo nečekané pomoci v podobě magistra Rommatha.
Elfí mág sám vedl skupinu zachráněných a hledal další přeživší. Za pomoci jeho kouzel byl boj i cesta zpět mnohem snazší.
Jenže se ukázalo, že záchrana živých nebude jediný problém, který je potřeba v první řadě vyřešit.
Těla padlých, kterých byly plné ulice, trosky i vodní zdroje, se mohla stát zbraní proti nim samotným, rozšířit nákazu, jejíž známky projevovalo čím dál více elfů, či povstat jako další nemrtví.
Nebyl čas na oplakávání, nebyl čas na rituály. Jeden roh Bazaru se stal pohřebištěm, kde dnem i nocí bez ustání hořela hranice, jejíž plameny polykaly těla těch, které ztratili.
Pocit bezmoci, bolesti a hněvu začínal přerůstat v pocit zrady.

Navíc tomu přísný magistr Rommath nijak zvlášť nepomohl, když před elfy zmínil, že se Princ Sunstrider vrací do Quel'Thalas, aby byl se svým lidem. Odmítl totiž říci, kdy přesně se ho dočkají, než se opět ztratil v záblesku teleportačního kouzla po té, co elfům na místě nechal zásoby vyčarovaného jídla a many.

Lor'themar cítil to, co všichni ze zástupu, který se shromažďoval na Bazaru.
Bídu a porážku. Beznaděj.
Poklonil se před hranicí, na kterou hraničáři donesli další elfí tělo, pak se otočil a div tak nevrazil do Haldurona, který se během posledních dní od něj nehnul téměř na krok.

"Rommath je jistě schopný mág... ale co dělá, zasazuje do srdce Lidu další rány," řekl trochu chraplavým hlasem a vykročil zpět na místo, kde se shromáždili přeživší a vydávaly příděly. Tam, na schodech před polozřícenou městskou bankou, obvykle hovořil k elfům o tom, co bude třeba udělat, co se má dít dál. Ale jejich odhodlání a touha se nevzdat a pomstít se tomu, který jistě věři, že zasadil Quel'Thalas konečný úder, ze kterého se elfí říše již nikdy nevzpamatuje, den za dnem sláblo.
Hlasy se odmlčely a nad Bazarem panovalo většinou jen ublížené a zklamané ticho.
"Jen tlumočil vůli Prince," Halduron na okamžik stiskl rty. Po ošetření jedním z léčitelů se jeho noha rychle hojila, i tak ale stále kulhal a sotva Lor'themarově rychlé chůzi stačil.
"Princ se sem mohl přenést teleportem ihned, jak se dozvěděl, kde mají přeživší tábor, nebo se pletu?" Lord Theron pohlédl do tváří zbídačelých elfů kolem, kteří se snažili o nemožné - zašívali šaty, tkali pokrývky, sítě a provazy, prali špinavá prostěradla a obvazy, vařili léky, opravovali zbroje a zbraně, sestavovali lešení, kterými zajišťovali okolní budovy. Pracovali bez obvyklé pomoci Synodu a magistrů, rukama, jak někteří dávno nebyli zvyklí. Zmáhala je podivná nemoc, která se šířila mezi všemi, nejrychleji ale mezi těmi, co byli zkušenější v užívání arkány.
Kráčel kolem nich a zkoušel jim svým pozdravem, vlídnými slovy a starostí o ně dodávat síly.
Někteří z nich ale mlčeli a odvraceli pohled.

"Princ chce na vlastní oči vidět celou šíři devastace, můj pane Therone," namítl Halduron a sklonil se, aby jednomu z dětí podal ztracenou hadrovou hračku.
"Odkládání návratu, když pozůstalí ze všeho nejvíce potřebují vůdce, který jim řekne, že mají budoucnost, není příliš moudré a lásku Lidu to Kael'thasovi nezíská.
Mohl alespoň určit čas, kdy Princ skutečně dorazí. Čekáme na něj jako na spásu samotnou... místo toho jsem z Rommatha měl chvíli pocit, jako by-," Lor'themar sevřel pravou ruku v pěst a odmlčel se, jeho bledá tvář na okamžik znachověla.
"Jako by se bál říci o Princově návratu víc, protože věří, že je mezi námi další zrádce?" dopověděl Halduron to, co elfovi s páskou přes oko nešlo ze rtů.

Dar'khanova stínu nebylo snadné se zbavit. Ani viny, kterou za to vše alar'annalas Theron cítil. Nedůvěra magistra Rommatha to celé jen povýšila na další úroveň.
Očekávat zrádce i mezi těmi, co se znovu narodili v té krvavé a ohnivé lázni.
Halduron polkl hořkost a položil svému veliteli ruku na rameno, jako by ho chtěl zastavit. Lor'themar na něj jen mlčky kývl, pak pomalu vystoupil na schody před bankou, aby těm zbídačelým duším a tělům dodal trochu naděje a odhodlání, kterých se jemu samotnému tak zatraceně nedostávalo.

Na Quel'Danas přišli o vše.
Jestli dříve měli převahu nad troly, teď byly síly vyrovnány a hrozilo, že přijdou i o to málo, co jim ještě zbylo.
A Princův návrat se zdržoval, přestože měli zprávy, že se zastavil v lovecké chatě Quel'Lithien a prošel Thalasijským průsmykem.
Díval se do tváří a očí, které se k němu obracely, a na chvilku měl pocit, že už jim nemá, co říci. Snad kromě omluvy za to, že je zklamal.
Halduron ho sledoval s úctou, ale kdy se i ta změní ve výraz, s jakým si ho prohlížel Rommath?
A kdo dá znamení jemu, že oč se tu snaží, má ještě smysl?
Měl být po boku krále na Quel'Danas a padnout s ním...

Tehdy se u severozápadní barikády začalo něco dít.
Hraničáři jednu její část rozebrali, aby další skupina uprchlíků, hlášená z Quel'Danas, mohla projít dovnitř na Bazar. Tentokrát je nevítaly výkřiky radosti ze shledání... tím směrem se po shromáždění šířilo užaslé ticho.
Elfové se od své práce a košů na oheň, u kterých se ve skupinkách zahřívali, pomalu zvedali na nohy, obraceli tváře k tomu, co kněz Falon a jeho bratr Solanar nesli na ramenou, na nosítkách vyrobených z vysokého elfího štítu. Dokonce i Vael'thas, který z radosti ze spatření Falona přestal flirtovat s jednou z ošetřovatelek a pospíšil bratrům vstříc, se zarazil a zvážněl.

Zástup se před nimi rozestupoval a utichal při pohledu na elfí tělo ve vznešené zkrvavené zbroji, zlomenou čepel na jeho prsou a dlouhé bílé vlasy halící ho jako rubáš.
Dokázali ho vyrvat tomu, který ze svých silných protivníků dělal nemrtvé loutky. Probojovali se z Quel'Danas, aby na něj nesmrt nevložila ruku, protože on byl symbolem toho, jací byli, než...
Lor'themar padl na kolena ještě dříve, než elfové se svým smutným břemenem vystoupili po stupních k němu nahoru.
Král Anasterian se vrátil domů.

Úvodní text Grace of Valar/Breath of life, je báseň v Sindarin, která ve filmové trilogii LOTR zní opakovaně, ať už na počátku Arweniny písně v Gondorském lazaretu (viz video níže, jen po část, kterou pak zpívá Liv Tyler), či při jejím odchodu z Roklinky, kdy si rozmyslela opustit Endor a navždy se zřekla možnosti vydat se do Valinoru


Aranal, ama noral'alah belore... rea sin'anore... = Povznes se, spasen světlem slunce a krví svého lidu
Fráze mohla zaznít jako modlitba za umírajícího, protože Theron Theraldise našel ve stavu neslučujícím se s přežitím. Jaký zázrak mu pomohl, nechám na pochopení náznaků.

Když se opět probudila, cítila na rukou těžké studené okovy. Neviděla nic, ale neoslepla, jen měla přes oči převázanou hrubou látku, která dost škrábala.
„Haló? Kde to jsem?“ zeptala se vyděšeně.
„Natasho?“ ozval se známý hlas, neméně vystrašený.
„Kente! Co se to děje? Kdo tu ještě je?“
„Hlídač Marcus,“ zazněl hluboký mužský hlas a hned na to se ozvala i mladá žena.
„Lorna.“
„Co s námi chtějí dělat?“ uklidňovala se pomalu Natasha. Uslyšela rachocení řetězů, jak někdo pokrčil rameny.
„Jak to máme vědět?“ uchechtl se hořce Marcus. „Nejspíš nás někam vezli a dovezli, protože se už hezkou chvíli nehýbeme. Co tím sledují, to vážně nevím.“
„Vezli? My jsme ve voze?“ Ozvalo se další uchechtnutí.
„Kolik uspávadla do tebe dostali, že si nic nepamatuješ?“ zeptal se řečnicky Kent. Natasha nevěděla. Hlava ji bolela, celé tělo brnělo a především neměla nejmenší tušení o tom, co se stalo nebo se děje právě teď. Naposledy si pamatovala střet s Morrisem, ale už nevěděla, jak to dopadlo.
Ale v hlavě ji neustále svítila jiná otázka: Kam je odvezli? Do Shadowfangu? Do Undercity? Nebo, a toho se děsila nejvíce, na Blátivá pole?
Zvenčí uslyšela tlumené hlasy, které se nejspíše hádaly, ale obsah hovoru při nejlepší vůli zjistit nedokázala.
„Stejně,“ řekla Lorna. „Je to hloupé. Konečně vyhrajeme velkou bitvu proti nemrtvým a oni nás zajmou.“
„A teď nás nejspíš odvezli někam na pokusy,“ zamručel temně Kent.
„To snad ne!“ zděsila se upřímně Natasha.
„Opuštění z jiného důvodu zajatce neberou, nikdy. Pokud ano, musejí k tomu mít zatraceně dobrý důvod a tom popravdě teď dost pochybuju,“ vysvětlil ochotně Marcus.
V nějakém zámku nalevo od Natashy zarachotil klíč a vrzla vrátka. Jakýsi hlas, mnohem hlubší a hrubší, než jaký kdy slyšela, cosi zařval na své podřízené. K smrti vystrašenou Natashu popadly dvě silné ruce a vyhodily ji ven z vozu, kde dopadla na rozmáčenou zem. Chtěla se sama zvednout, avšak silný kopanec do břicha ji donutil opět lehnout. Pršelo, díky čemuž si při pádu tolik nenatloukla.
I přes déšť slyšela, jak nedaleko ní těžce dopadla tři další těla. Ty samé ruce ji uchopily v podpaží a kamsi ji vlekly. Po pár metrech ji nejprve hodily zase na zem, potom ji vytáhly tak, aby si klekla. To samé pravděpodobně udělali s Kentem, Marcusem a Lornou.
„Lorno! Ne!“ vykřikl hlas lorda Crowleyho a nějaká žena se mrazivě zasmála. Její smích zněl nadpozemsky, jako by přišel z nejhlubších pekel.
„Otče!“ zavolala Lorna, ale pak ji někdo udeřil, takže zmlkla.
„Říkala jsem ti, že vždy nosím s sebou eso v rukávu,“ smála se neznámá žena. Natasha jasně slyšela, jak zapraštěly kloubky a i přes pásku přes oči cítila nenávist, která z Crowleyho vyzařovala.
„Co chceš, Sylvanas?“ procedil zuřivě mezi zuby.
„Však ty víš, co chci. Chci, abyste odsud vypadli. Chci, abyste opustili svoje pozice v Silverpinu, aby se krev mého lidu nemusela dále prolévat na mé půdě a mé území nebylo devastováno válkou, kterou ti tví psi stejně zbytečně prohrají.“
„Tvou zemi? Silverpine byl vždy výsostné území Gilneasu. A kromě toho, opuštění všech našich těžce vybojovaných pozic je trochu moc výměnou za čtyři zajatce.“
„Omyl, jen za tři,“ luskla Sylvanas hlasitě prsty.
Natasha uslyšela, jak někdo tahá z pochvy zbraň. Hrůzou ji naskočila husí kůže, když zazněl zvuk meče, který se právě zabořil do měkké tkáně. Něco těžkého žuchlo a na Natashu dopadlo několik kapek z kaluže, do které tělo spadlo. Skoro vykřikla, ale ovládla se.
„Kente,“ špitla potichu a měla co dělat, aby se na místě nerozbrečela.
„Neboj Natasho, jsem v pořádku,“ odpověděl Kent, ale taky měl dost nahnáno.
„Nejsi zrovna v pozici, kdy by si mi mohl klást nějaké podmínky, co?“ řekla povýšeně Sylvanas.
„Jsi zpropadená mrcha, Sylvanas!“ křikl Crowley, ale v jeho hlase už byly znát nějaké náznaky nejistoty a strachu.
„Ou,“ řekla Královna banší s předstíranou ublížeností dámy.
„Darie, na tohle přece nemůžeš přistoupit,“ ozval se naléhavý Bloodfangův hlas.
„Nemůže? Já bych řekla, že musí!“ luskla Sylvanas opět prsty. Zazněly kroky, jak nemrtvý voják přecházel za zády zajatců a vybíral si oběť.
„Kente, já…já se bojím,“ zašeptala znovu Natasha, ale asi to bylo zbytečné. Všichni věděli, že se bojí a nebyla sama.
„Neboj se, bude to dobrý. Všechno bude dobrý.“
Meč probodl tělo.
„Kente,“ šeptla, ale nikdo se neozýval. „Kente!“ zavolala zoufale. Bylo to však marné, starý farmář už neodpověděl.
„Je po něm, Natasho…a…po nás taky,“ řekla roztřeseným hlasem Lorna.
„Další dobrý muž právě zemřel a ty pořád mlčíš. To mám rovnou přejít k tvé dceři, aby to s tebou hnulo?“
„Lorna je válečnice,“ snažil se znít neotřesitelně Crowley. „Pokud bude muset, ráda zemře!“
„I vlastní dceru by obětoval své neústupnosti!“ zvolala pohrdavě Sylvanas. „Vidím, že smrt tvé dcery pro tebe strašákem není. Ale co kdybychom ji po smrti vzkřísili a musel bys ji zabít ty. To by si chtěl? To by si zvládl?!“ Chvíli se ozývaly jen dopadající kapky deště. Pak Natasha uslyšela, jak Sylvanas seskočila z koně a ladným, rychlým a lehkým krokem prošla za jejími zády. Zazvonilo to, jak vytrhla z pochvy dýku. Při tom zvuku se Natasha otřásla, až zařinčely řetězy jejích okov.
„Jen si nemysli, Darie,“ pokračovala výsměšným tónem. „Vím, že jsi přišel na to, že worgení krev brání vzkříšení. Vím taky, že Lorna se tvé krve nenapila, je stále jen odporný a nedokonalý člověk. A vím, že kdybych ji teď tady zabila, vezmu ti nejen dítě, ale i vnouče,“ zasmála se krutě Královna banší.
„Cože?!“ zvolal Crowley, ale překvapení v jeho hlase bylo víc než předstírané.
„Nedělej, jako že sis toho nevšiml. Vždyť už to musí být…,“ odmlčela se na moment „..půldruhého měsíce? Nezajímá mě, s jakým podomkem se tvoje dcera vyspala, důležité je, že teď v sobě nosí jeho dítě. Otázka zní, jsi ochoten obětovat nenarozené neviňátko?“
„Darie, ať tě to ani nena…“zkusil ho ještě přemluvit Bloodfang.
„Zmlkni Ivare,“ obořil se na něj prudce Crowley a povzdechl si. „Dobrá, Sylvanas, protentokrát jsi vyhrála. Propusť mojí dceru i tu dívku a my odtáhneme.“ Mluvil velmi pomalu a vztekle.
„Lorde Godfrey, byl by jste tak laskav?“ požádala Sylvanas jednoho ze svých poskoků. Natasha slyšela kroky, cinkání řetězů a rozzlobený Lornin hlas: „Nesahej na mě, ty svině podrazácká!“
Godfrey přešel k Natashe a nejprve ji rozvázal oči. Byli uprostřed lesa a stále pršelo. Lorda Godfreyho poznala na první pohled, byl to totiž jeden z toho tria, které velelo nemrtvým v bitvě u Pyrewooodu. Černý klobouk, hábit a maska přes obličej.
„Mrzí mě to,“ zamumlal lítostivě přes masku, aby to nikdo jiný neslyšel, zatímco jí odemykal pouta. „Tohle není to, co chci dělat. Omlouvám se.!
„Tak proč to děláš?“ odsekla důrazně Natasha a hned jak měla volné ruce, vyškubla se mu a rychlým krokem odešla ke Crowleymu a Bloodfangovi.
Teprve teď si mohla celou scénu důkladně prohlédnout. Darius objal Lornu, zatímco Ivar vztekle odkráčel pryč. Na druhé straně, straně nemrtvých, stála Sylvanas, nemrtvá elfka s černou kůží a žhnoucíma rudýma očima, v odhalující zbroji a s masivním lukem přehozeným přes záda. Dále Lord Godfrey, hnědý ork generál Cromush a dva strážní. Sylvanas a Godfrey měli každý svého koně a další dva táhli velkou klec potaženou fialovou látkou, ve které přijeli.
A v bahně ležela dvě mrtvá těla: Hlídač Marcus a farmář Kent. Natasha byla tak vystresovaná, že pro ně ani nemohla truchlit.
„Nu, už tu nemáme co dělat,“ zavelela Sylvanas a vyhoupla se do sedla.
„Má paní,“ začal lord Godfrey, když se sám vyšplhal na hřbet svého koně. „Smím vám položit otázku?“
„Ale ovšem, jen se ptej, drahý Godfrey.“
„Dokázala by jste dnes zaútočit na Quel’Thalas?“ zeptal se bez obalu lord. Sylvanas se na něj překvapeně podívala.
„Zaútočit na lid, který byl kdysi můj vlastní? Ne! A tobě do toho vůbec nic není, Vincente!“ vyjela na Godfreyho.
„Pak vězte, že ani já už svůj lid dál zrazovat nebudu,“ řekl klidně lord, bleskurychle vytáhl dlouhou pistoli, neomylně zamířil Sylvanas na hlavu a zmáčkl spoušť.
Hejno ptáků se zvedlo z korun stromů, jak se Královna banší s prostřelenou hlavou zhroutila z koně na zem. Než kdokoli stačil nějak zareagovat, pobodl Godfrey koně a tryskem uháněl k Shadowfangu.
„Hodně štěstí, Darie!“ zavolal ještě. Natasha i Crowleyové nevěřícně zírali na to, co se právě stalo, ale během deseti vteřin se vzpamatovali a dali se na útěk ke svému táboru. Generál Cromush řval na své podřízené jako ďas a vůbec si nevšímal tří postav, které zmizely ve stínech lesa.

Stejně ji nikdo neměl rád...alespoň já ne

V táboře Sedmé legie panoval chaos. Za vítězství u Pyrewoodu všichni účastníci tvrdě zaplatili. Mnoho dobrých vojáků padlo a ještě více jich bylo zraněno. Kdo mohl, stavěl pro padlé hranice, na kterých měli být večer spáleni. Kdyby byl Girkon nepadl během pálení lodí, asi by celou situaci zvládali lépe, protože schopný léčitel teď doopravdy chyběl. Ani v celé legii však nebyl pořádný a zkušený ranhojič, jen nedoukové, doktoři z nouze a pár holičů.
Darius ihned po svém návratu poslal čtyři muže, ať vyzvednou těla Marcuse a Kenta. Natasha zoufale pobíhala po táboře. Hledala kohokoli, koho znala a mohla mu říct o Kentovi, nikde ale nikoho nemohla najít.
Po chvíli zběsilého pobíhání vrazila za jedním stanem do zavalitého mužíka s plnovousem, až oba málem spadli do kaluže.
„Krucinál, dávej bacha! Stačí, že sem mokrej od deště!“ nadával Ben, ale pak si všiml, kdo to do něj vlastně vrazil. „Jedovatko? Cha chá, seš v pořádku!“ zvolal radostně a zkontroloval si špinavý obvaz, který měl omotaný okolo hlavy.
„Ne úplně,“ odvětila Natasha. „Bene…oni…oni zabili Kenta...“ vysoukala ze sebe. Benův potěšený výraz záhy zmizel.
„Ke…Kenta?“ vykoktal. Asi se mu zamotala hlava, protože se musel rychle posadit na nejbližší lavici. Natasha si sedla vedle a položila mu hlavu na rameno.
„To znamená…Kent…Girkon…“ vypočítával na silných prstech. „…Bartolo…Smithers…slyšel jsem, že i Phin s Dibbsem…Kdo přijde na řadu příště?“
„Už asi nikdo,“ řekla zkroušeně Natasha. „Sylvanas donutila Crowleyho, aby stáhl ocas a utekl i s celou armádou za Zeď.“ Ben nevěřícně vykulil oči.
„C…C…Co? Za Zeď? To přece nemůže!“ Znovu se mu zatočila hlava, takže se chytil oběma rukama hran lavice. Rána do hlavy asi byla silnější, než mohl jen tak snést.
„Musel, jinak by mu před očima popravili dceru.“
„Pfů, tomu teda říkám těžká volba. To sem náramně zvědavej, jak to vezmou ostatní.“
„Pochybuju, že budou rádi. Bene, nevíš, kde je Hir…totiž, lord Creed?“
„Creed? Asi s ostatními u Marstona. Ale ty by ses na to asi měla převlíct,“ ukázal na Natashiny zabahněné šaty.
„Co dělají u Marstona?“ ignorovala Natasha narážku na špinavé oblečení. Ben se pod hustými vousy usmál.
„Nejdřív převlíct, pak tě zavedu. Co by si o mně pomysleli, že s sebou tahám takovou špinavou holku.“ Natasha se konečně podívala na svůj zablácený oděv.
„Že sis konečně našel sobě rovnou,“ usmála se přívětivě. „Počkáš tady, než se převléknu?“
„Jasně, kam bych taky šel? Všechno maso tu už zožrali a mě na vaření nepotřebujou.“ Natasha se zasmála a šla shánět čisté oblečení.
Ben svoje slovo dodržel. I po půl hodině stále seděl na svém místě a trpělivě čekal. Oblečení, které dostala, jí sice bylo trochu volné, ale to spravil opasek a několik správně uvázaných provázků. Jakmile ji obtloustlý kuchař uviděl, zamával na ni a společně se vydali ke stanu generála Marstona.
Opravdu tam byli všichni šlechtici a velitelé s výjimkou Ivara Bloodfanga. Potetovaný generál ležel do půl těla nahý na vysokém stole, zpod obvazů ovázaných okolo hrudi prosakovala temná krev a samotný trpaslík nevykazoval známky vědomí. Jeho kůže byla bledá, tvář uvolněná, jeho zbroj i zbraně ležely opodál, s velkou úzkou dírou v hrudním plátu. Marsotne ležel nehybně, se zavřenýma očima, levou ruku měl položenou na ovázané hrudi, ale v pravačce stále křečovitě svíral rudý admirálský klobouk potřísněný krví a zbytky mozku smíchanými s drobnými úlomky lebky. Přítomní stáli okolo stolu se sklopenými hlavami a nad tělem padlého generála sáhodlouze řečnil vyzáblý kněz.
Natasha neměla s knězi nejlepší zkušenosti. Jediný, kterého kdy potkala, byl otec Alfons, o němž bylo známo, že si musel nechat zvětšit dveře do kostela a že pokud by chtěl do ráje, na odpustku pro něj by zkrachoval celý Arathor i Alterac najednou. Tenhle kněz ale vypadal, že mu cnosti Světla a počestnost církve ještě něco říkají.
Když dokončil mši za generála Marstona, dva legionáři naložili krátké tělo na nosítka a odnesli ho do trpaslíkova stanu, kde ho měli připravit na večerní pohřeb. Účastníci mše se rozešli, až na Creeda, ke kterému se vrhla Natasha, objala ho a políbila. Když to Ben uviděl, pobaveně hvízdl, zašklebil se na ty dva a šel si svou cestou.
„Natasho…můžeš mě prosím tě pustit?“ zašeptal bolestně Hiram, když odtrhla své rty od těch jeho. Natasha si až teď všimla, že jeho levá ruka je zavěšená na obvaze a zděšeně od něj odskočila.
„Děkuju,“ zasyčel, ale neznělo to odmítavě.
„Co to je?“ ukázala na závěs. Hiram si prohlédl svoji bezvládnou ruku.
„Jen zlomenina, to bude dobré.“
„Jen zlomenina? Hirame, ze všech mých přátel jsi zůstal už jenom ty a Ben. Nechci, aby mi nezbyl vůbec nikdo. Slib mi, že se nenecháš zabít.“
Hiram se potěšeně usmál a pohladil ji po tváři.
„Neboj se, nemám to v plánu. A až tohle skončí, budeme už jenom spolu.“
„Jo, to bych si přála.“

K večeru přišli všichni válečníci, kteří přežili, vzdát hold padlým, zejména pak generálu Marstonovi. Jeho hranice byla největší a ležel na ní sám se svou rozbitou zbrojí a rudým kloboukem, na rozdíl od ostatních, protože na zbytku hranic leželo tolik mrtvých, kolik se jich tam jen vešlo. Velení po svérázném Wildhammerovi převzal jeho první seržant Pietro Zaren. Ten také nejvíce mluvil a nakonec to byl on, kdo zapálil první hranici.
Hiram s Natashou obřad pozorovali zpovzdálí a po celou jeho dobu se drželi za ruce. Když se Marstonovo tělo propadlo hořícími kládami, přišel ke Creedovi Zaren, že s ním musí mluvit. Hiram políbil Natashu na rozloučenou a odešel s novopečeným velitelem Sedmé legie. Natasha však neosaměla na dlouho, po chvíli ji na rameno poklepala Lorna, až nadskočila.
„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit.“ začala Lorna. „Ty jsi Natasha, že?“
Pokývala souhlasně hlavou.
„Když nás Sylvanas společně zajala a dohadovala se s otcem, mluvila také o mém dítěti. Asi si zasloužíš znát pravdu, ale jen pod podmínkou, že si ji necháš pro sebe.“
„Neboj se, ode mě se nikdo nic nedozví. Jen pokračuj.“
„Sylvanas nelhala, opravdu čekám dítě. Víš to jen ty, já, můj otec a Bloodfang. S tím nic nenadělám, jen tě můžu požádat, abys mlčela.“
„A kdo je otec?“ vyhrkla Natasha zvědavě. Lorna se smutně zasmála.
„Princ Liam Greymane. Stalo se to v předvečer bitvy o Gilneas. Den nato padl, když chránil krále Genna.“
„To je mi líto, promiň.“
„To nic, nevěděla jsi to,“ mávla Lorna rukou, ale Natashu stejně hryzalo svědomí, protože jí už bylo jasné, kdo byl ten mladík Liam, který s ní plul na druhý břeh.
„Teď znáš celou pravdu,“ povzdechla si Lorna.
„Ze mě nikdo nic nedostane, slibuju,“ usmála se Natasha. „Nevím ale, jak Bloodfang.“ Lorna sklopila hlavu.
„Ivar se ještě před pohřbem příšerně pohádal s Dariem. Vyčítá mu, že je slabý, že se neměl svých vydřených pozic vzdávat a nakonec se rozhodl, že smečka Bloodfangů se od nás oddělí, aby bojovala dál tam, kde jsme se my vzdali.“
„No tedy, já myslela, že Bloodfang je rozumný vůdce, aspoň tak na mě zapůsobil.“
„On je rozumný vůdce a dobrý alfa. Ale nade vše nesnáší zbabělost. Jo!“ zvedla Lorna najednou prst. „Chce tě vidět lord Ravenholdt. Osobně si tě vyžádal.“

"Nic víc zde učinit nemůžeme," Kael'thas Sunstrider se odmlčel a zadíval do plamenů, které pohltily celou část zdravého hvozdu stejně hladově jako zamořené stromy za ní. Runový kámen v této oblasti byl nenávratně poškozen. Proudy magie, které se pod ním dříve křížily, jako by po útoku nemrtvých změnily směr toku.
Oč se pokoušeli, byla taktika spálené země.
Ničili celé úseky hvozdu, aby zastavili Pohromu, která ještě stále postupovala thalasijskými hvozdy, i když byl její hlavní voj pryč a směřoval na jihozápad od elfí říše.
Arthas Menethil za sebou nechal celé oddíly nemrtvých i několik rytířů smrti a poručíků, kteří pomalu ničili dosud nezasažené části elfího území a snažili se vybudovat vlastní základny. Jeden z takových oddílů se právě škvařil v ohni, kterým ho princ a jeho poradci uvěznili mezi skalami a srázem, pod nímž se dole vlévala řeka Elrendar do Velkého moře.
"Náprava škod v jižní části lesů je momentálně mimo naše možnosti, můj Princi," souhlasil magistr Rommath a očima zalétl za řeku, která se třpytila mezi stromy a plameny dál na jih od nich.
"Zabránit jim znovu pronikat na sever od řeky bylo moudré rozhodnutí. Otázkou je, zda půjde vyléčit ta nakažená skvrna, kterou zanechali na tváři země. Zčernalý hvozd se stal zemí duchů," povzdechl Astalor a otočil se ke zbytku doprovodu.
Isiel a Aethas stáli u jednoho z mladých stromů, elfka se nyní narovnala a cosi arcimágovi ukázala ve své dlani. Elf na to odpověděl jen zachmuřeným výrazem, než oba vykročili blíž k princi.
"Výsosti?" Aethas postrčil elfku trochu před sebe a Kael'thas se na ni slabě a smutně usmál.
Čím více toho viděli, tím více jako by váhal... než konečně vystoupí před ty, co přežili, a pohlédne jim do očí.
I když chápal její nejistotu a netrpělivost, protože Rommath prý viděl jejího bratra mezi živými, ale magistra Silversun ne... jeho vlastní srdce svíral jiný strach.
Strach, že mu nebude odpuštěno těmi, kteří ho měli milovat, a které už stačil zklamat svou nepřítomností v jejich nejtemnější hodině.
"Isiel?" oslovil ji jinak, než obvykle, což vyvolalo u elfky téměř neznatelné zachvění. Chvilku si ho prohlížela, jako by se ho snažila číst.
"Rostliny, Výsosti," dostala ze sebe nakonec trochu nervózně. "Nežila jsem v Quel'Thalas tak dlouho, jako ostatní z vašich poradců, Princi, ale neuniklo mi, že veškerý život, který prosperoval před útokem nemrtvých, byl svým způsobem propojen se Sluneční Studnou stejně jako se samotným sluncem, vodou a zemí. Mladé výhonky vykazují známky mutace," Isiel mu podala, co mělo být semenáčkem zlatého javoru, který vyrýpla ze země i s kořenovým balem a trochou hlíny.
Stromek byl pokroucený a přes jeho listy se táhly černé žilky.
Kael se nad rostlinku natáhl, ale nedotkl se jí, vážně pozhlédl do Isieliných očí, jako by vyslovila něco, čemu se prozatím chtěl ve slovech i myšlenkách vyhýbat.
"Viděli jsme nakažená a umírající zvířata. I ona jsou propojena se Studnou, tak jako my všichni... čeká nás tedy stejný osud. Co myslíte, že by se stalo, kdybychom ten stromek zasadili jinde, Isiel? Daleko v nové nezkažené půdě?"
Isiel sklopila oči ke svým dlaním.
"Patrně by nepřežil, můj pane. Ze stovek takových byste viděl vyrůst a živořit možná jeden či dva," řekla to, co si stejně všichni mysleli.
Princ na chvilku sevřel její ruce i s rostlinkou ve svých, pak se otočil k Rommathovi.
"Konec otálení, nezbývá, než jít čelit výčitkám a bolesti. Vydejme se tedy na Bazar," kývl na magistra, který si povzdechl a začal okamžitě ve vzduchu kreslit runový kruh pro dálkový portál do města.

"Hmm, musím se Falona optat, jak to dělá," Vael'thas se posadil na kraj Theraldisova lůžka a obdivně sledoval mladého elfího kněze, který obratně a s úsměvem procházel lazaretem, v jedné ruce tác s elixíry, skalpely i prázdnými ampulemi, v druhé horký bylinný odvar. Většina ošetřovatelek se za ním otáčela s přihlouplým úsměvem, mrkala na něj a culila se, nebo mu úslužně pomáhala odkrývat závěsy mezi lůžky.

Zatímco Liadrin se od svého zjištění, že nedokáže dále používat Světlo, již v lazaretu neobjevila, mladý Galell se probral a pomalu své spojení se Světlem obnovoval pod Falonovým vedením.
Falon jako by necítil nejmenší potíže. Ani onu malátnost a nemoc, která se šířila mezi ostatními mágy ve městě.
Vael'thas sám měl pocit, jako by poslední dobou bylo kouzelné jídlo zkažené a plodiny ze zásob ztrácely chuť. Stejně tak čerstvé byliny z Hvozdu se zdály mít slabší léčivou sílu - a lovci pozorovali, že dosud zdravá zvěř hynula bez zjevného důvodu.
Theraldisův stav se v prvních dnech zlepšil... pak, jako by se celý proces zpomalil, a nakonec začal obracet. Falon byl ale neúnavný i v péči o něj a věčně plný síly a naděje, kterou šířil mezi ostatními - i přese vše, co viděl na Quel'Danas si zachoval svůj hezký a laskavý úsměv, který mu vyhrál srdce všech těch elfek kolem.
Vael chtěl také!
Pozorně Falona studoval a zkusil si jeho držení těla i výraz, pak si poupravil vlasy, aby je měl jako on.
Theraldis se s nakrčeným obočím zadíval na svého skorošvagra i kněze Falona, pak jen provrátil oči a povzdechl si. Nesnášel bezmocnost.
Chodit ale zatím dokázal jen o berlích a už několikrát mu bylo naznačeno, aby nepřekážel a koukal se uzdravit někde stranou. Doslechl se o Princově očekávaném návratu a zatraceně hodlal být schopen udržet se na nohou ve chvíli, kdy se ho Kael'thas Sunstrider bude ptát na to, co se stalo se Synodem, a jestli je schopen pomoci národu svou magií.
A možná... bude v jeho doprovodu Ona...
Na rty a do pohublé tváře se mu vkradl podobný přihlouplý úsměv, jako měly ošetřovatelky, co zamilovaně sledovaly Falona. Jeho něžný výraz ale patřil obrazu v jeho vzpomínkách, který nikdo jiný než on sám nemohl vidět.

"Co myslel Lor'themar tehdy na Quel'Danas? Myslím se Zul'jinem, Liadrin a Halduronem?" Vael'thas si poposedl na kraji postele a vytrhl tak Theraldise ze snění nejen svou otázkou, ale i fyzickým otřesem.
Magistr se ovládl a zatnul zuby bolestí, pak se vytáhl do sedu a podepřel si záda polštářem.
"Eh, tahle historka? Tehdy jsi tu vlastně ještě nebyl, že. Mám za to, že to byl Zul'jin, kdo zajal Lor'themara i Liadrininu skupinu již před válkami, kdy je zachránila její schopnost použít světlo k projekci vlastní bolesti na nepřítele... a Dar'khanův teleport," řekl a jeho hlas ochladl při vyslovení jména zrádce.
"Na konci druhé války se trolové přidali k orkům a chtěli vidět hořet naše lesy i město, ale narazili na ban'dinoriel a neprošli jím ani za pomoci rudých draků. když se pak karta obrátila a Aliance zvítězila, orkové se stáhli a skončili v letargii. Král Anasterian se rozhodl zničit zbytky trolů, se kterými neměl slitování, kázal je vyhladit do posledního. Přidělil za tím účelem jednotkám hraničářů mágy a kněží, byla zahájena štvanice. Halduronův oddíl využil toho, že ohně zuřících rudých draků odřízly zbytek Zul'jinových sil od pevniny na ostrově Caer Darrow. A Liadrin byla tehdy přidělena právě veliteli Halduronovi jako součást jeho lovecké smečky," Theraldis trochu protáhl krásný obličej.
"Uůůů hodina historie, vidím, že ti už je líp," zazubil se Vael'thas a magistr ho spražil přísným pohledem.
"No zajímají mne hlavně ty krvavé detaily, víš co. Halduron, Liadrin, hmm... jeden mu uřízl ruku a druhý vyrval oko? Už mlčím, už mlčím a poslouchám," Vael zvedl ruce, jako by se vzdával.
"Liadrin o tom nechtěla moc mluvit, ale Galell a Lor'themar něco naznačili. Zatímco Zul'jinův oddíl byl povražděn, on sám byl ponechán pro výslech a měl být dopraven králi Anasterianovi jako válečná trofej. Než se tak ale stalo, hraničáři, kterým zabil mnoho příbuzných, se s ním... bavili. Po hraničářském," Theraldis se odmlčel, zelené oči přísně upřené do Vaelových.
"Prý ho brutálně týrali celý den, a když padla noc, jeden z nich mu vydloubl oko jako svou vlastní malou válečnou kořist. Liadrin chtěla po veliteli, aby zastavil zbytečné mučení a rovnou trola utratil. Halduron ale prohlásil, že rozhodnutí o smrti velitele Amani není v jeho rukou. Zatímco se s ním hádala, zasáhlo ho trolí kopí a elfové byli přepadeni skupinou amanských posil, která se dokázala dostat přes jezero na ostrov. Halduron si vytrhl kopí z rány a vedl elfy proti trolům, a nakonec je na březích ostrova pobili. Když se pak vrátili do ruin Caer Darrow, na místě, kde byl za ruku přikován zajatý Zul'jin, našli jen jeho paži, ještě stále v okovech. Jeho tělo a kopí, které předtím zasáhlo Haldurona, byly pryč."
"On si... wááu!" Vael'thas trochu rozšířil oči, po chvilce mlčení a přemýšlení pak ale dodal: "To mu muselo mezi troly vynést legendární pověst. Ti na Quel'Danas přeci volali jeho jméno jako bojový pokřik."
"Ano, povídá se, že se rozhodl obnovit království Zul'Aman a vzít si zpět, co mu elfové vzali. Netuším, zda tím myslel i tu paži a oko. A zatímco Pohroma pochodovala Quel'Thalasem, trolové si seděli za hradbami svého chrámového města a dívali se. Čekají na svou příležitost jako mrchožrouti. Zdá se, že neztratil zájem o Studnu ani teď, když ji kontrolují nemrtví," Theraldis se zachmuřil a odmlčel.
"Fajn, jen ať přijdou! Lovíme po lesích nejzdravější dragonhawky, aby se obnovil chov pro bojové mágy. Rád svého nového jestřába naučím na trolí maso," prohlásil Vael se stopou arogantní sebedůvěry v hlase.
Theraldis si povzdechl, pak zakroutil hlavou a opřel se o polštář.
"Když jsi u toho lovu, mohl bys mi zjistit, zda v některé svatyni nebo věži nezbylo pár knih? Protože jinak umřu nudou dřív, než hlady nebo na tu malátnost. A možná bys mi mohl vymodlit od Falona zpět mé berle? Slibuji, že tentokrát neuteču daleko."
"Co bych pro tebe neudělal," zakřenil se Vael, poplácal elfa po rameni a zvedl se.
"Královo poslední požehnání... už?" optal se náhle Theraldis tiše.
Vael'thas zakroutil hlavou.
"Jeho tělo bylo přeneseno do obnovené svatyně, zajištěno magií a čeká na návrat Prince. Tak jako my všichni."
Theraldis pomalu kývl.
"Dobře, to bych rozhodně nerad prospal. A... díky, Vaeli," zvedl štíhlou tvář a zadíval se na elfa, který mu oplatil ustaraným pohledem, pak se ale otočil k odchodu.
Theraldis vydržel čekat, dokud neviděl, jak se Vaelova postava ztratila ve slunečním svitu, když vyšel ven ze stanu.
Pak se zkroutil v němé bolesti, při které se začal dusit kašlem. Na bílých pokrývkách kolem něj se opět objevily kapky krve. Měla barvu černou jako tér.

Ať čekal cokoli, nebyla to zkáza takového rozsahu. Už jen pohled na trosky známých budov a ulic mu stáhl hrdlo bolestí a ztížil každé další slovo... ale byl ničím proti pohledu do tváří elfů, kteří se shromáždili na Bazaru, kudy pomalu procházel se svým doprovodem.
Zbídačení, vyhladovělí, nemocní, zlomení, choulící se zimou kolem košů na oheň, zápasící o příděly.
Tohle byli quel'dorei.
Zatímco očima hledal toho, o kom Rommath hovořil jako o veliteli přeživších, ze zástupu se začaly ozvat první ublížené a vyčítavé hlasy.
"Proč se vrátil tak pozdě? Stejně nás zase opustí, jako pokaždé..."
"Není jedním z nás. Patří k lidem do Dalaranu!"
"Má jídlo? Donesl jídlo? Zlata se nenajíme!"
"Zase si zmizí do pohodlí a bezpečí a nás tu nechá chcípat!"
Z davu, kterým procházeli, se ozvalo i pár mumlaných kleteb, které jeho bystrým uším nemohly uniknout, vynořily se natažené špinavé ruce s vyhublými prsty a olámanými nehty, žádající o almužnu či o jídlo. Rommath a ostatní z družiny čelili davu místo Prince, rozhněvanými pohledy i ostřejšími pohyby.
On sám se díval raději jen dopředu.
Chtěli jídlo a chtěli lék. Nebylo to tak, že jim neměl co říci a styděl se. I když lítost a stud v tom hrály svou roli také.

Konečně vystoupil na stupně před bývalou bankou a budovou řemeslných cechů, kde jej očekával elf s plavými vlasy a páskou přes oko, který si jej přísně prohlížel po celou jeho cestu hanby davem zbídačelých a osiřelých nuzáků, kterým neměl co nabídnout.
Lor'themar Theron, jak si pamatoval jeho jméno z generálčiny a otcovy korespondence.
Pozdravil jej úklonou hlavy a pomalu se otočil k zástupu, jako by čekal, kdo první hodí kamenem nebo zlým slovem. Nadechl se, ale slova z něj nevyšla. Ne proto, že by jim neměl co říci.
Nedokázal promluvit, protože tajil pláč.
"Výsosti," oslovil ho v hluboké pokloně Lor'themar.
Kael'thas k němu obrátil utrápenou tvář a hraničář pokynul dvorným gestem stranou.
"Než učiníte a vyhlásíte cokoli, dovolte mi vás doprovodit... k tělu vašeho otce."
Mumlající dav při zmínce mrtvého krále okamžitě utichl. Protože i ten mocný mág z dalekého jihu byl teď tím, co oni.
Osiřelým a truchlícím dítětem, které ztratilo otce.
Princ sklonil zlatou hlavu a následoval hraničáře do pohřební svatyně.


"Vael'thasi!" zaznělo dívčím hlasem u jeho ramene a někdo do něj prudce vrazil, jak stál na špičkách, aby viděl návrat Prince, když už se neprotlačil do první řady.
Vyhekl a málem ztratil rovnováhu, ale menší elfka se k němu z boku pevně tiskla, křečovitě se ho držela a objímala ho, zasypávala jeho tváře uplakanými polibky.
S kým si ho to, u Světla...
"Isiel?" konečně ji poznal, chvilku váhal, zda se bránit hmaty a chvaty, ale její sevření nakonec trochu povolilo a nechala ho popadnout dech, nabrat rovnováhu a prohlédnout si ji.
Zírala mu do tváře očima plnýma slz s jasnou otázkou a on nebyl takový hajzl, aby dělal, že ji nepochopil.
"Theraldis je v lazaretu a když jsem naposledy odcházel, byl naživu a komandoval mne," usmál se na ni, pak jí ukázal směr, ale při pohledu na zástupy kolem si povzdechl, vzal ji raději za ruku a začal jí uvolňovat cestu k velkému stanu sám.
"Jak je... na tom?" klopýtala za ním mezi elfy, stany a vozy, v hlase jí zněla všechna ta láska a strach.
"Nic vážného, jen jeho ego asi utrpělo ránu. A jeho... sbírka 'čehokoli' to odnesla," usmál se přes rameno.
Choulila se do bílého kožešinového pláště a i když vypadala, že dlouho nespala, proti všem ostatním tady se ale zdála... čistá. Nejen fyzicky, v její tváři bylo něco, co připomínalo elfy před vší touhle hrůzou a smrtí, nějaký druh světla, který ve všech ostatních zde pomalu uhasínal.
Nehodila se sem, vypadala trochu jako křehká sněženka mezi divokými vlčími máky.
Při slovech o "sbírce" zamrkala a zmateně se na Vaela zadívala, on ji ale tanečním pohybem protočil před sebe a nechal stát ve vstupu do lazaretu.
"Tadá! Hmm, snad mi ten náfuka tohle uzná jako další zásluhu, krom záchrany jeho života," trochu ji popostrčil do stínu dovnitř a setkal se s pohledy několika ošetřovatelek.
"To je jen sestra, přísahám!" vyhrkl okamžitě, pak nasadil výraz okoukaný od Falona a pomohl nejbližší ošetřovatelce s tácem plným prázdných nádob.
"Už jsem vám, krásná dámo, vyprávěl, jak jsem přišel o nejlepšího přítele na Quel'Danas a zachránil život lady Liadrin i magistra Silversun?" mrkl na elfku ze své výšky, zatímco Isiel probíhala mezi lůžky a rozhrnovala závěsy.
Její nadšený výkřik plný úlevy ho nenechal na pochybách, že svůj cíl zanedlouho našla. Stejně tak Theraldisův nakřáplý a tlumený hlas, který se ozval vzápětí.
"Zabiju tě, Vaeli, chtěl jsem alespoň ty berle a čistou košili!"

"Elor bindel felallan morin’aminor...
Věděl jsem, že tento den jednou přijde, ale ani... se mi nesnilo, že to bude tak brzy. Bojím se, že nejsem připraven, Otče...," Kaelův hlas se tiše nesl setmělou místností ozářenou osamělým magickým ohněm, zatímco jeho štíhlá ruka našla chladné prsty té, která ho kdysi vyhazovala do vzduchu v lesích Eversong.
Jeho smích. Síla jeho paží. Věřil, že kdyby chtěl, doletěl by tehdy k samotnému Slunci... které nad jeho lidem a říší nikdy nezapadalo.
"Ty jsi Král, ne já. Vždy a navěky zůstaneš naším Králem," zaplašil bolest v hrdle, která hrozila přerušit slova posledního požehnání a pocty, kterou mu chtěl vzdát, jak se na dobrého syna patří.
"Ale já ze všeho nejvíce vždy chtěl, abys na mne byl hrdý. A bez tebe jsem... ztracený."
Naklonil se, aby se rty dotkl čela zesnulého a jeho zlaté vlasy se na okamžik smísily s královou stříbrnou záplavou.
"Dej mi sílu," prosil šeptem, "být mužem, kterým jsi ty doufal, že se stanu. Dej mi sílu vyvést nás z této doby zoufalství. Dej mi nyní sílu... vést náš národ dál spravedlivě a se ctí, Otče.
Elu’meniel mal alann," Kael'thas se napřímil a na okamžik zavřel oči, zatímco po jeho krásné tváři stékaly tiché slzy, které neměl nikdo vidět.
Osamělý paprsek slunce se prodral klenbou v místech, kde kdysi byla nádherná okna z barevného skla. Zahřál princovy prsty se vznešenými prsteny a odrazil se ve zlatě šperků. Pak doputoval k čepeli zlomeného meče, uloženého jen kousek od královy nehybné ruky.
Princ otevřel oči a sledoval hru světla na Felo'melorn, pak se jeho rty zachvěly a prohnuly v malinkém úsměvu. Jako by i po svém odchodu strážil synovo srdce a svůj lid.
"Navždy budeš náš Král."
V úkloně vzal obě části čepele z katafalku zasypaného květinami ze Zpívajícího lesa, pak se otočil.
Lor'themar stál osaměle ve vstupu do svatyně, odkud předtím gestem vyprovodil i stráže, aby nikdo nerušil rozloučení posledních dvou z rodu Sunstriderů. Jeho oko se třpytilo potlačenou bolestí, když pohlédl na Prince.
"Kde jsou všechna... ta ostatní těla?" zeptal se Kael tiše a měkce.
Lor'themarův hlas zněl trochu chraptivě, když mu zkusil odpovědět tak, aby ho více nezranil.
"Pohroma a kultisté jsou stále zde, Výsosti. I jejich nekromanti. Těla musela být spálena, je to jediný způsob, jak zabránit... reanimaci," řekl, zatímco k němu vysoký elf v rudé róbě zamyšleně kráčel, pohled upřený na zlomený Felo'melorn ve svých rukách.
"Dnes v noci bude hořet pohřební hranice mého otce. Kdokoli z Lidu se s ním může rozloučit zároveň se mnou," řekl Princ a zastavil se přímo u hraničáře.
"Co se má stát, se stane. Děkuji za vše... generále Therone," řekl a nechal elfa samotného ve svatyni s mrtvým.

Pocit sounáležitosti a pochopení, který zavládl první noci po Princově návratu, kdy se většina přeživších shromáždila na vrcholu hory nedaleko přístavu, aby se naposledy rozloučila s milovaným králem Anasterianem a poklonila před jeho pohřební hranicí, se v následujících dnech opět vytratil.
Princ a jeho rádci, z nichž Kael'thas jmenoval Rommatha novým Grand Magistrem namísto padlého Belo'vira Salonar, se dále drželi stranou od shromážděných přeživších, a jednoho dne prostě zcela zmizeli z Bazaru, aniž by komukoli dali vědět svůj cíl či dobu návratu.
Čerstvý generál Lor'themar měl opět plné ruce práce s uklidňováním hrozící rebelie, přičemž své síly musel dělit mezi pátrání a záchranu přeživších po území Quel'Thalas, a lov zvěře ve snaze nasytit hladovějící shromáždění.
Zvláště někteří z řemeslníků, kteří přežili vyhlazení ostrova Sunstriderů, se ozývali čím dál hlasitěji s kritikou Prince a jeho mlčení.
Lor'themarovi docházely diplomatické odpovědi a čím dál víc se obával nepokojů, jež občas propukly v části města, kterou se jim pomalu podařilo dobýt zpět. Navíc mu Grand Magistr Rommath k udržení pořádku ponechal několik reaktivovaných arkánních golemů, jejichž řečové moduly stále ještě umravňovaly všechny kolem slovy o králi Anasterianovi, což k celkové náladě na Bazaru moc dobrého nepřidalo.
Bez magických úprav klimatu se ukázalo, že zima severního Quel'Thalas může dopadnout i na samotné město elfů. Jako by mrazila i jejich obvyklou obětavost a šlechetnost... oproti tomu zlá krev pomalu začínala vřít.

V poledne toho dne, kdy se mezi elfy rozkřiklo, že Princ a jeho družina jsou pryč, již bylo jasné, že slova nebudou stačit.
Ne k uchlácholení davu, který se začal strkat pod stupni, ze kterých k nim obvykle generál Theron hovořil. A to se zrovna vrátili z úspěšného lovu...
Lor unaveně shodil z hlavy hraničářskou kápi a podal luk i svou dnešní kořist Halduronovi, zatímco s rukou na jílci meče rychle vyběhl na ono proklaté řečnické místo.
Byl zvyklý velet jednotce v boji, hlídat nepřítele v těžkém terénu, stopovat zvěř v lese, zabíjet pro Quel'Thalas. Umírat pro Quel'Thalas! Nebyl zvyklý mluvit před rozlíceným davem.
A schylovalo se k tomu, čeho se bál nejvíce: bude muset použít sílu, aby zabránil krveprolití mezi vlastními lidmi.
Zvedl obě ruce, aby si získal pozornost... zatraceně ji získal a nebyla vůbec přívětivá.
"Princ nás zradil!" ozývalo se z hlučícího davu, který se hraničáři a strážní snažili udržet dole pod schody zatím jen za pomoci štítů.
Lor'themar si povzdechl a spustil ruce zase dolů.
"Princ nezasvětil do tajů své mise ani mne, ale jsem si jist, že vám zanedlouho přinese odpovědi. Blaho quel'dorei mu leží na srdci především!"
Doufám, dodal v duchu zoufale. U Slunce a u královy památky, doufám, že se nerozhodl vrátit do Dalaranu, aniž by nám to řekl...
"A donese jídlo? Léky?!"
Než stačil přijít na další nic neříkající odpověď, po jeho boku se několikrát zablesklo, rozzářila se insignie ohnivého fénixe a před zuřícím davem stanul sám princ Sunstrider i se svou družinou.
Aethas, Astalor a Rommath každý nesli v rukou jakýsi zahalený předmět.

Theraldis si byl vědom Isieliny dotčenosti toho rána, kdy princovi poradci beze slova zmizeli a nezasvětili do svého tajemství ani ji, na rozdíl od něj. Jenže v současném stavu by jim i sám magistr Silversun byl jen přítěží. Byl ponechán ve městě, aby vysvětlil, co se stalo, kdyby neuspěli.
Kdyby se nevrátili.
Ale byli tu, živí, zdraví, takže...
Opřený o zeď ve stínu nedaleko Lor'themara si nyní oddechl a usmál se na svou snoubenku, která zamračeně sledovala celou situaci na Bazaru z jejich nenápadného úkrytu zde nahoře za Theronovými zády i princovou družinou.
Generál Theron si rovněž sotva znatelně oddechl a poklonil se Princi, který předstoupil na samý okraj schodiště a oslovil nespokojený zástup.

"Vznešení elfové, bratři a sestry! Vím, že se hněváte a chcete znát důvody mého tajnůstkářského počínání. Během několika posledních dnů jsem hledal odpověď na otázku, odkud se bere nemoc, která zasáhla zemi i nás samotné stejnou měrou. Pravda je smutnější, než si kdo z nás přál slyšet: ona nákaza pramení z naší vlastní Studny, kterou jsem se svým doprovodem byl dnešního dne pozorovat. I my, kteří jsme zde nebyli v nejtemnější hodině Quel'Thalas...," Princův hlas se trochu zlomil a až po chvíli dokázal pokračovat, "i my jsme již pocítili její znesvěcení sami na sobě. Je nad Slunce jasnější, že pokud Studna bude dál existovat ve svém poškozeném a poskvrněném stavu, nakonec nás zničí.
Ano, zvážil jsem, že zkusíme najít nový domov pro Vznešený lid. Ale vzdálenost nás před nákazou neochrání, protože jsme se Studnou za její tisíciletou existenci propojeni stejně jako se samotnou magií v zemi. Je jako bolavá rána, která otráví krev v celém těle, pokud..."
"Pak měli naši Kaldorejští bratranci kdysi pravdu! Náš chtíč po arkánní magii nás nakonec zahubí!" ozval se jeden ze řemeslníků zoufale a Princ obrátil své zářící oči jeho směrem.
"Prokleta buď Sluneční Studna!" vykřikl jiný nenávistně.
"Nikdy neměla být stvořena!" přidal se hned další.
"Je lehké soudit historii ve chvíli, kdy se skončila," řekl Kael'thas mírně a tiše... a přesto jeho hlas slyšel každý, kdo se shromáždil na Bazaru.

Theraldis nechal jednu berli opřenou o zeď vedle sebe a zvedl ruku, aby se dotkl Isieliných vlasů. Elfka sebou trhla a zadívala se na něj.
"Tys věděl, kam zmizeli, že." nebyla to otázka.
"Věděl, že Princ a ostatní magistři zkusí zkoumat Studnu a nezemřít u toho, protože ostrov ovládají nemrtví? Ano, věděl," omluvně se usmál a jejíma očima proběhl nepatrný záblesk zlosti, než je sklopila, "zavázal mne mlčením až do svého návratu, nebo do soumraku, protože pak by bylo jasné, že neuspěli a nepřežili. Jeho přání jistě dokážeš respektovat. A nemyslím, že chtěl riskovat tvůj život, proto ti o tom neřekl a nepřizval tě k výpravě."
"Pochopit to jistě dokážu," její výraz trochu změkl, když jí prsty přejel po hebké tváři, "jen doufám, že nápad nechat mne hezky vzadu v bezpečí... jsi mu nevnukl ty," zvedla ledově modré oči a trochu varovně se na něj pousmála.
Theraldis se kousl do rtu, pak jí úsměv vřele oplatil.
"A jak by tě něco takového vůbec mohlo napadnout, lásko?" zašeptal naprosto nevinně.
Vael'thas který se obvykle držel nedaleko nich, kdykoli se dělo něco na Bazaru, stěží potlačil pochybovačné uchechtnutí a Theraldis po něm okamžitě střelil vražedným pohledem.

Princ se ohlédl, pak pokynul na tři mágy ze svého doprovodu. Jeho další slova zněla, jako by bolela jeho samotného.
"Rozhodl jsem se, že v zájmu nás všech... bude Studna muset být zničena.
Odstraníme tak hnisající ránu, abychom se mohli uzdravit, i když bolestně. Za tím účelem jsme s magistry znovu získali-," trochu se zamračil, když ho přerušil rozruch od jedné z barikád.
Nechápavě se zadíval na hřmotně přicházející elfku v těžké zbroji, doprovázenou skupinou hraničářů, pak naklonil hlavu k Rommathovi s otázkou v očích.
"Liadrin, Výsosti. Sirotek, jejíž rodiče zabili amanští trolové a adoptoval ji bývalý velekněz Vandellor," tiše a rychle vysvětloval Rommath, "od jeho smrti na Quel'Danas se paní Liadrin chová velice extrémně, doporučil bych nejvyš-," magistr svou myšlenku nestačil dokončit.
"Výsosti!" elfka s narezlými vlasy svázanými do vysokého ohonu se netrpělivě prodrala davem až k nim, pak se poklonila princi a téměř nepočkala na jeho výzvu, aby promluvila. Prostě už mluvila.
"Je zde bezprostřední hrozba Quel'Danas, Výsosti. Zvědové na pobřeží si všimli vojska Amanských, kteří se shromažďují na pobřeží a budují celou flotilu lodí. Dá se předpokládat, že sami chystají útok na... nemrtvé na Quel'Danas! Zul'jin chce dobýt Studnu, jak chtěl již několikrát!"
Princova tvář změnila výraz jen nepatrně, jako by ho tahle zpráva nijak nepřekvapila. Umlčel elfku gestem ruky, stejně tak vyděšený šepot, který se rozběhl po náměstí.
"Dobře, tedy, pak náš plán bude muset stačit k vyřešení obou nebezpečí, kterým nyní čelíme, naráz.
Podařilo se nám získat tři Měsíční krystaly, které byly použity k odčarování ban'dinorielu a spoutání Studny proti obráncům města," za svých slov pokynul svým poradcům a mágové odhalili tři ztracené krystaly, které kdysi dohromady tvořily Klíč Tří měsíců a rozdělené strážily Sluneční štít.
Ametystové srdce Hannalee, smaragdové oko Jennaly, safírové tělo Enulaiy...
Isiel se při pohledu na krystaly zapotácela a na okamžik jako by jí zamrzla krev v žilách. Theraldis se trochu naklonil, aby jí viděl do tváře, ale odvrátila se a dál sledovala Kael'thase.
I přesto ji k sobě přivinul, jako by ji ve svém stavu snad chtěl podepírat.


"Máme v úmyslu přesměrovat tok arkány ze Studny zpět do ní samotné tak, aby explodovala - což zajisté zabije kohokoli, kdo se bude nacházet v její blízkosti, ať nemrtvého, či trola. K celému usměrnění energií použijeme právě Měsíční krystaly," prohlásil Princ.
Dav na náměstí zašuměl jako když se do korun stromů opře vítr. Lor'themar sám zůstal stát jako opařený, pohledem těkal od Liadrin k Princi a jeho doprovodu. Nikdy by ho nenapadlo...
Chce odpálit Studnu...
Kupodivu se kupci, kteří předtím kritizovali Prince a proklínali Studnu, dali jako první do souhlasného mručení a potlesku.

"Volám tedy nyní dobrovolníky na tuto výpravu, která musí uspět, nebo se náš národ a dědictví doopravdy stane historií!"
Nastalo rozpačité ticho, které jako první přerušil generál Theron.
"Samozřejmě vás budu následovat do jakéhokoli boje, a do jakéhokoli konce, můj Princi," řekl Lor'themar pevně. Ihned po něm se přihlásil Halduron, Vael'thas a Isiel, kterou Theraldis okamžitě strhl zpět k sobě a varovně zakroutil hlavou, když jí cosi rozhněvaně šeptal.
"Potřebujeme dobrovolníky a bojovníky, kteří budou bránit mne a další dva mágy, aby trolové ani nemrtví nenarušili naše soustředění na přesměrování energií Studny. Samotná exploze nás neohrozí, protože budeme daleko od ní. Léčitelé se... pravděpodobně budou hodit také," zaváhal Princ, když viděl, že se hlásí i velekněžka Liadrin.
"Nepůjdu jako léčitel, ale jako bojovník, Výsosti. Protože k čemu mi je síla, která selže a zklame ve chvíli, kdy je jí nejvíce zapotřebí?!
Světlo je vrtkavá, nestálá a bezcenná věc a já ho odmítám, jako ono odmítlo můj lid!
Již nikdy s ním nechci mít nic společného, protože ode dne, kdy zemřel můj moudrý učitel... nejsem velekněžkou, jen bojovníkem, který ho pomstí!" vykřikla elfka zapáleně.
"Extrémní, varoval jsem," šeptl Rommath Princi varovně, ale ten na elfku kývl.
"A jste i bojovník dost schopný obstát a uhájit své místo ve válečné řeži, Liadrin?"
"Ano, Výsosti. Vybrala jsem si zbraň, se kterou bych se ráda zaučila," elfka pozvedla nad hlavu palcát, "a rozdrtila s ní co nejvíce těch nemrtvých zrůd!"
"Já... to zařídím," zamumlal Lor'themar s prazvláštním výrazem, zatímco dívku pozoroval, "určím vojáky, kteří jí dají pár rad, než vyrazíme, Výsosti."
"Světlo nás neopustilo. Uprostřed boje budete rádi za jeho sílu," ozval se v tu chvíli léčitel Falon a jeho mladší bratr Solanar kývl a postavil se mu po bok.
"Půjdu i já, aby na vás smrt nevložila svou ruku," doplnil staršího bratra.
"Stejně tak já," přihlásil se kněz Galell, kdysi nadějný učedník Liadrin, kterého od potopení tří triér s dětmi viděli potácet se mezi smrtí, šílenstvím a zoufalstvím. Jako by znovu nalezl sám sebe a svou víru tam, kde ji ona sama ztratila.
Isiel se vymanila z Theraldisovy náruče a vystoupila také ze stínu budovy k Princi.
"Jestli jdeš ty, jdu také," řekl varovně magistr Silversun a Isiel se otočila a zadívala na něj jako na blázna. Princ Sunstrider se obrátil také, na okamžik elfce položil ruku na rameno, pohled upřený do Theraldisových očí.
"Na Quel'Danas byste nám momentálně byl více starostí, než posilou, drahý magistře, i když si cením vaší nabídky. Pomoc kurýrky Snowdawn samozřejmě vítám," usmál se a opět ji pustil, otočil se k zástupu elfů.

Isiel dál neústupně upírala oči do Theraldisových a on se chopil svých berlí.
"Jsi tak zatraceně paličatá," řekl smutně.
"Milerád na ni dám pozor, magistře. Slibuji, že z ní nespustím oči," pronesl jeden z vojáků, kteří se také shromáždili, aby doprovodili výpravu na Quel'Danas.
Theraldis si ho podrážděně prohlédl.
Ah jistě, válečník Maladath. Mladý, nafoukaný, zlatovlasý, hezký a zdravý, jak jinak. Za lepších dob by si ten fracek právě sbíral kosti a zbytky sebevědomí na druhé straně Bazaru. Teď se ale musel dívat na to, jak se Maladath postavil vedle Isiel a nabídl jí rámě.
Magistr bezmocně zaskřípal zuby a jeho oči na nepatrný okamžik rudě zazářily.
"Myslím, že sestru zvládnu ohlídat sám," Vael'thas svým pohybem rozštípl nejen napětí té chvíle, ale také oddělil Maladatha od Isiel, když se mezi ně prostě a jednoduše vtlačil.
"Buď bez obav, Theraldisi," s křivým úsměvem magistrovi zasalutoval.
Theraldis jen kývl, sklonil hlavu, opřel se o berle a odkulhal pryč, aniž by se ohlédl, nebo se s ní rozloučil. Jeho srdce zatraceně krvácelo potupou, hněvem i strachem o ni.
Slova Prince Sunstridera si poslechl už za zdí, o kterou se opřel a zaklonil hlavu, aby viděl na ledově modrou oblohu a slunce. Díval se do něj upřeně a dlouho, jako by hledal důvod, čím vysvětlit slzící oči.

"Čas nadešel! Kéž nás světlo Slunce vede až do samého konce! Pokud to osud dovolí, znovu se s vámi shledáme s novým příslibem budoucnosti pro nás všechny! Pokud se nevrátíme... pak kéž všichni naleznete věčný mír!"

Něžný dotek na tváři ho přiměl sklonit hlavu a zamrkat, aby se rozkoukal a zbavil mžitků ze slunečního svitu.
Stála před ním, sňala stříbrný klíček ozdobený modrým pírkem a pověsila ho kolem jeho krku.
"Musím to udělat. Pohlídáš mi to, než se vrátím?" políbila ho a postavila se u toho na špičky.
Zapřel si berle v podpaží, aby ji mohl přivinout jednou rukou k sobě.
Pak se zablesklo a byla pryč.

"Quel'Danas, thalas'din talah," vydechl Galell šokovaně, když se rozhlédl po jejich teleportu. Od bitvy o Silvermoon dosud neviděl, jak dopadlo samotné srdce elfí společnosti, ostrov krále a jeho rádců.
Na okamžik se zastavili na jedné z výšin nad zničeným přístavem a Terasou Magistrů, mimo dohled nemrtvých, kterými se celý ostrov doslova hemžil jako mršina larvami a mouchami.
V samém středu Sluneční Plošiny, ve zčernalém Slunečním hájku, pulzovala Studna temnými energiemi. Teď, když byli blízko, cítili nejen mágové, ale i samotní hraničáři, jak jimi prostupuje její zlá aura, bylo to jako dýchat otrávený vzduch.
Nechat tu nekromantickou energii proudit dál, za čas by změnila je samotné tak, jak už se stalo s rostlinami, co zbyly na Quel'Danas - jako neléčitelný jed, nemoc měnící samotnou podstatu života v cosi pokrouceného a nepřirozeného.
Bolestivé rozhodnutí, které za ně učinil Princ, se zdálo jediným správným.
Jakkoli tušili, že bude neodvolatelné a osudy jich všech se nenávratně změní...
...až Studna nebude.
Záblesky ohně na pobřeží je nenechaly na pochybách: trolové již zahájili svůj útok proti Pohromě. Rozhodli se využít výhody, kterou jim poskytly zbědovalé podmínky elfů, popadnout příležitost za pačesy, získat zpět své dědičné území a ovládnout i elfí Studnu a její moc.
"Dobře tedy, mělo to být jinak, ale pokud již Amani zahájili svou ofenzívu, využijeme Pohromu jako obrannou linii proti nim," vysvětlil všem Kael'thas klidným hlasem.

"Teleportujeme se k samotné Studni a pobijeme všechny nemrtvé, které tam najdeme. Umístíme krystaly a za jejich pomoci já, Rommath a Astalor přetížíme Studnu přesměrováním a zacyklením její energie. Isiel a Aethas budou připraveni nahradit kohokoli z nás, který by padl nebo byl vyrušen, protože přesměrování i přetížení musí proběhnout v přesném souladu.
V okamžiku, kdy vystoupí energie Studny nad krizovou úroveň, všechny nás přenesu do bezpečí a rituál dokončím. Nyní rozdělte obránce pro každého z mágů, generále Therone, stejně tak oddíl, který bude hlídat postup trolů a nemrtvých mimo Sluneční chrám," Princ kývl na Lor'themara a poodešel stranou, zářivě modrýma očima sledoval boj u břehů ostrova.
"Jak poroučíte, Výsosti," generál se zadíval k polozřícenému chrámu Studny a na okamžik mu ztuhnula brada, pak se otočil zpět ke skupině elfů.
"Já a Galell budeme krýt Prince Sunstridera, Halduron a Falon Grand Magistra Rommatha, Vael'thas a Liadrin magistra Astalora. Maladath, Solanar a ostatní budou připraveni v první obranné linii, pokud by trolové prorazili nemrtvými, kteří budou mezi námi a jejich flotilou. Momentálně jsou zaujati vzájemným bojem," ukázal k přístavišti, odkud se ozýval stále hlasitější křik a bojová vřava.


Falon dokončil krátkou modlitbu a požehnání jejich misi, vzápětí se obraz vyhlídky na zkázu Quel'Danas rozostřil, rozmazal a nahradil jej jiný:
ruiny chrámu Slunce a desítky natažených kostlivých pařátů, které se po nich okamžitě začaly sápat. Neskutečný hluk a puch hnijícího masa.
Liadrin ihned ocenila volbu své zbraně, když palcátem tříštila lebky těch nechutných stvůr, první, druhý, desátý...
A pak ho znovu spatřila.
Muže, který nahradil její zavražděné rodiče, dal jí bezpečný domov, vychoval ji a jako první jí vyprávěl o lásce a soucitu, které s sebou nese poslání léčitele. Toho, jenž léčí světlem a tiší bolest druhých, místo rozdávání ran.
Nemrtvý Vandellor.
Bývalý elfí velekněz se po ní vrhl se stejně prázdným výrazem jako všichni ostatní, hladově se zakousl do odhalené části jejího těla.
Ze zuřivým výkřikem a pláčem roztříštila svým palcátem i jeho hlavu, ukončila tak jeho nemrtvou existenci, a pak v slzách klesla na kolena, zatímco ji Isiel Snowdawn s hrůzou v očích bránila proti dalším nemrtvým.
"Endo-enah Quel'thalas!" vykřikl náhle Kael'thas a kolem obklíčených elfů prolétli dva ohniví fénixové. Jejich žár strávil vše v okolí, kromě elfů. V okamžení bylo po boji.
Prozatím.

"Astalore, Rommathe, umístěte Měsíční krystaly. Připravte se zahájit rituál!"
Princův hlas se nesl ruinami Chrámu a elfové se okamžitě dali do pohybu a do práce, Lor'themar zaujal pozici, ze které viděl na Prince Sunstridera, gestem k sobě přivolal Galella, který už si patrně začal být vědom, že jeho síly nejsou zpět tak, jak tomu sám věřil.
Bratři Solanar a Falon se na okamžik zastavili, starší položil ruku na rameno mladšího, pak ho místo sebe strčil na pozici vedle Grand Magistra Rommatha.
"Změníme to. Jsem starší, měl bych jít vstříc té větší hrozbě, ty koukej zůstat s mágy, Solanare," usmál se a krátce ho objal.
"No tak, Falone!" Solanar za bratrem natáhl ruku, ale protože již rituál začal, jen zamumlal kletbu a zůstal stát na místě, zatímco Falon i se svou holí pospíšil za Maladathem a ostatním směrem, ze kterého se ozýval řev v zandalari i vřískání nemrtvých.
"Věř mi, dobře vím, jaké je být nejmladší," pronesl vedle Solanara Vael'thas chápavě, trochu do něj dloubl loktem a utíkal bránit magistra Astalora.


Měsíční krystaly opustily ruce svých nositelů a vznesly se nad Studnu, ve které vířila snad temnota sama.
Isiel s Aethasem, stejně tak jako Lor'themar, se na okamžik zastavili v obdivném úžasu při sledování moci, kterou ovládal princ Kael'thas.
Energie studny proudila směrem ke třem soustředícím se elfím mágům a odkláněla se těsně před jejich rukama do Měsíčních krystalů, od kterých se zaklenula zpět, jako pouhým okem viditelná temná a zelená vlákna. Měsíční krystaly zářily čím dál víc a začínaly pulzovat ve stejném rytmu jako sama Studna.
Podoba prince Sunstridera jako by se na zlomek okamžiku změnila v jinou, zbídačelou a nahrbenou bytost s černozelenými vlasy a zeleně žhnoucíma očima, s drápy a krystalem trčícím z míst, kde by měla živoucí bytost mít srdce. Lor'themar se vyděsil, ale nenarušil princovo soustředění na rituál, jen si přešel rukou přes oči a otřeseně se zadíval na zbylé dva mágy po svém boku, kteří oplatili jeho pohled, celí bledí a rozechvělí.
Takže to viděli také. Co to...

"Shindu fallah na!" zaznělo v tu chvíli z míst, kam odběhli ostatní bojovníci spolu s léčitelem Falonem. Lor'themar a Aethas se bez váhání vrhli za výkřikem žádajícím asistenci a Isiel zaujala generálovu pozici, aby mohla bránit Prince.
Slyšeli běsnění v zandalari. Rány do zbytku kamenné brány, kov o kámen, čepel na čepel, praštění kostí a steny umírajících.
V jeden okamžik se Solanar ohlédl za Lor'themarem a přitiskl si ruku na srdce, jako by měl ztratit vědomí, nebo umřít. Z pohledu do jeho tváře bylo Isiel jasné, že ví... že jeho starší bratr, i když to nemohl vidět...
... že léčitel Falon zemřel.

Dovnitř chrámu vběhl obrovský trolí berserk z jehož hrudi čněla zlomená Falonova hůl, generál Lor'themar byl jednou svou čepelí zaklesnut v jeho těle, klečel mu na zádech a dýkou mu podřízl krk, ale to monstrum jako by nezastavila ani vlastní smrt.
S rykem se řítil přímo ke Studni a trojici mágů.
Vael'thas popadl svůj nedávno ukořistěný sekáček a rozběhl se mu do cesty.
Rychleji, než stačila přemýšlet, proměnila Isiel trola v blok ledu, který přimrzl na místě, zatímco se v záblesku světla objevil Aethas, kterému kolem hlavy svištěly trolí sekery. Popadl generála a přemístil se i s ním druhým teleportem z cesty dalšího berserka a jeho kopí a sekery.
Maladath se vrhl v průchodu stranou, a pak druhému obřímu trolovi podsekl zezadu šlachy v kolenou a když berserk konečně klesl na zem, s výkřikem mu jednou ranou usekl hlavu.
"Band'or shorel'aran," pronesl Kael'thas mocným hlasem, Maladath okamžitě pochopil a vyrazil i s mečem v ruce k Princi, zatímco generál Theron se vytrhl Aethasovi, jako by se chtěl pro něco vrátit do středu boje.
Obraz Studny a přibíhajícího davu trolích válečníků a lovců se jim rozvlnil před očima a ztratil se v rudé a oranžové mlze.

Vše v okolí studny zmizelo v jediné mohutné explozi, kterou sledovali z bezpečí a dálky vyvýšeniny nad přístavištěm. Trolové, nemrtví...
V epicentru nezůstalo nic, jen hluboký kráter. Jako by se otevřel uvnitř jich samotných.
"Falon mi zachránil život," Lor'themar se odvrátil od výhledu na to divně prázdné místo, které cítil v tu samou chvíli vzniknout i ve svém vlastním nitru. Jako trhlinu drásající mu srdce.
Nemohl se tam dívat, již ne.
"Nechtěl jsem ho tam nechat," dodal omluvně a došel k Solanarovi, který mlčky hleděl tam, kam ostatní, a na zaprášené tváři se mu bělaly dvě cestičky slz.
"Slibuji ti, že jeho oběť nebude zapomenuta. A nepromarním druhou šanci, kterou mi dal," zašeptal, než mladého elfa objal.
Solanar jen skryl tvář na jeho rameni a otřásl se pláčem.

Krátký průzkum místa exploze je ujistil, že Studna je doopravdy pryč. Jako by nestačil ten pocit prázdnoty v jejich srdcích.
Výbuch odhalil to, co kdysi nedokázali nalézt v ruinách Terasy Magistrů: Belo'virovy ztracené kameny Ohně, Světla a úlomky kamene Jiskry, které Astalor navrhl vzít zpět do Silvermoon.
Síla exploze také přetavila Měsíční krystaly v zářivě zelené sféry, které princ s dojetím vyzvedl v kráteru Studny, a rozhodl se ponechat si je jako připomínku všeho, co se stalo.
Jakkoli byli všichni magistři opatrní a Astalor i ostatní viděli, že uvolněná energie krystaly poškodila a poznačila temnotou, nedokázali najít rozumný důvod, proč by si je Princ neměl ponechat.
Bývaly součástí štítu, který chránil jejich říši celá tisíciletí.
Teď tím štítem byli oni sami. A on především.
Když se naposledy rozhlédli po zbytcích Sluneční plošiny a připravovali dálkový portál zpět na Bazar, Liadrin se zarputilým výrazem přísahala, že se stane nejsilnějším z válečníků, a pak se na Quel'Danas vrátí, aby Vandellorovým jménem očistila tohle místo od posledního nemrtvého a posledního trola.
Vael'thas ve chvilce otevření portálu s překvapením zaregistroval obrovského rudého draka na obloze, podobného, jakého si pamatoval z doby, kdy myslel, že umírá. Drak se snesl níž právě ve chvíli, kdy první z nich vstupovali do portálu.
Když Vael pozvedl ruku, aby na něj upozornil, Lor'themar, který také bedlivě sledoval oblohu, ho jednoduše prostrčil portálem před sebou.


"Musíme to neštěstí a utrpení již nechat jednou provždy za sebou. Musíme začít psát novou kapitolu, vstoupit do nového dne, začít žít budoucnost!
A tak vám pravím: od tohoto dne již nejsme Vznešenými elfy!
Na počest krve, která byla prolita v celém tomto království, k poctě všech obětí našich bratrů a sester, našich rodičů a našich dětí, na památku Anasteriana...
Od tohoto dne přijmeme jméno naší královské krevní linie! Od tohoto dne provždy budeme sin'dorei! Za Quel'Thalas! Sláva sin'dorei!"

Princův hlas se ztratil v jásotu davu.
Toho dne každý, kdo byl ještě naživu, skládal vlastní přísahy a začínal znovu.
Solanar si na památku svého bratra Falona změnil jméno a jako hold jeho oběti byl od té doby znám jako Solanar Bloodwrath.
Mnozí jiní jej následovali, včetně všech z rodiny padlého Belo'vira Salonar i samotného magistra Astalora, který se toho dne překřtil na Astalora Bloodsworn.
Prošli krvavým křestem, přežili vlastní smrt, narodili se znovu z popela.
Byli zachráněni před otravou z jejich milované Studny, ale pomalu začínali cítit, že něco... není vpořádku, jak se ten slavný den chýlil ke konci. Něco, co nemohl tušit ani sám princ Sunstrider.

Chladný vzduch proudící od vchodu do stanu, ve kterém si dobrovolně zřídil poustevnu, aby už měl pro jednou pro vždy pokoj od všech léčitelů a nemocných, ho trochu rozechvěl, ale nedonutil ho přerušit soustředění.
Musel na to přijít. Na to, kdo je na řadě, když oni nestáli v cestě. Na další cíl. Na pravděpodobnost, že se nevrátí, když zjistí, že je nezahubil. Na jeho směr a...
"Hlídal můj rytíř bedlivě to, co jsem mu svěřila?" zašeptala sladce a on zvedl hlavu od křišťálové koule, do které se již nějakou dobu upřeně díval. Jeho pohled stoupal po řemíncích sandálků, odvíjejících se od útlých kotníků až ke stehnům, která laskalo bělostné hedvábí. Nezakrylo téměř nic z její nahoty, ani fakt, že jí je doopravdy zima, přestože je ledovou mágyní.
"Elfové nemají žádné rytíře," odvětil překvapeně při pohledu na její volbu oděvu.
To bylo příliš odvážné nejen na ni, ale i na elfí vkus... a na to, jak velice se ochladilo podnebí Quel'Thalas. Začal to brát jako druh omluvy, a i když se asi měl cítit vítězem, nyní ho trochu mrazilo na krku pod vlasy.
"Ty sis na dnešní večer konečně... oblékla šperky, co jsem ti dal před rokem?" podivil se upřímně.
Oblékla šperky, ano, protože o moc víc toho na sobě neměla.
"Zapomněl jsi říci, že mi to sluší," naklonila hlavu a prameny plavých vlasů jí padly přes poodhalené rameno a zakryly tak onu zaoblenou část jejího těla, od které předtím nemohl odtrhnout oči.
Odkašlal si a konečně se jí zadíval do tváře.
"I když vypadáš jako sen každého muže od Studny po Temný Portál, svou kořist nevydám snadno. Pokud ji chceš, musíš si ji vzít sama," prohlásil a dotkl se jejího přívěšku - klíčku a modrého pírka - na své hrudi.
Jenže pak změnil výraz z postelového na zoufalý.
"Jakkoli bych tě rád přesvědčil, že nejsem tak nemohoucí a bezmocný, za jakého mne s mým Princem oba pokládáte, je tu jedna potíž.
Kdo mi zaručí, že sem v tu nejméně vhodnou chvíli nevtrhne tvůj pošetilý bratr?"
"Vael'thas?" zapředla a pomalu učinila krok blíž.
Stan se najednou zdál zatraceně malý, když dlouhýma nohama zavadila o jeho kolena a malý divinační stolek.
"Ten se jen tak neobjeví, je na mne hrozně naštvaný," ujistila ho s nakrčeným nosíkem.
"Čím asi by ho tak kouzelná bytost dokázala rozčílit? Zkazila jsi mu rande?" odsunul se dál, ale klekla si mezi jeho kolena a položila mu ruce na stehna. Z jejího hladového výrazu měl chvilku doopravdy strach, ale vzrušení mu hned na to přepnulo mozek do obvyklého módu. Natáhl ruku, aby se jí dotkl, a upustil tak divinační orb.
"Ne. Chtěl na vlně všeobecné sounáležitosti změnit své příjmení. Zatrhla jsem mu Bloodaxe i Crimsondawn a nařídila, aby se dovolil otce, než se přejmenuje," pousmála se a přitáhla se blíž k němu, aby ho mohla políbit.
Skoro chtěl Vael'thase litovat, jenže na to, že někdo jménem Vael existuje, zapomněl během následujících vteřin.
Ještě dříve, než se křišťálová koule dokutálela stranou k lůžku z měkkých kožešin.
V jejím průhledném srdci hořel obraz zborceného Dalaranu.

Ne každý v zástupu sin'dorei oslavoval nový začátek. Jistě, byli zde tančící a popíjející elfové, krásné elfky, kouzelný ohňostroj, slavnostní vatry a dostatek jídla pro všechny shromážděné.
Jako by této hvězdné noci bylo konečně tepleji.
Vael'thas seděl zarmouceně stranou, místo toho, aby byl ve středu dění a sváděl všechny ty elfky, co truchlily za hrdinou Falonem.
Přemýšlel o nesmrtelnosti hawkstridera, nebo to alespoň výborně předstíral, aby na to ulovil kolemjdoucí servírky.
Až po chvíli si všiml, že na lavici kousek vedle něj sedí jiný mladý elf s černými vlasy, které mu padaly přes hezkou zachmuřenou tvář i ramena dopředu, jak se díval na své ruce, otočené dlaněmi vzhůru a položené naprázdno na kolenou.
Vypadal jako samotné ztělesnění ztráty a bolesti.
Vael'thas se pro jistotu podíval na zem, zda před elfem něco nespatří tam dole, ale nic nenašel.
Protančila kolem nich krásná elfka s poháry perlivého vína a každému jeden nabídla. Zatímco Vael si tragicky povzdechl a odmítl ji tak, aby litovala a měla důvod se vrátit, druhý ani nezvedl hlavu, aby si děvče prohlédl.
Hm, možná přišel v bojích o rodinu. Obvyklé žerty bylo radno nechat stranou.
A tak Vael'thas mlčel a truchlil vedle černovlasého mladíka.
Po dlouhé chvíli ticha mu došlo, že chlapec něco šeptá.
Mezi prsty jeho prázdných dlaní se v tu chvíli rozzářilo světélko, sotva tak silné jako by vydal plamen svíčky, pak zhaslo. Zašeptal znovu, úporněji, světélko se objevilo znovu, tentokrát silnější. Vael'thas se zaujatě pootočil a sledoval elfa upřeněji.
Viděl, jak se jeho čelo krabatí, když se soustředil na okolní magické proudy, a pak se to, co našel, pokusil získat, aby to proměnil a ve svých dlaních rozhořel onen magický oheň.
Jenže to čím dál více vypadalo, jako by mladý elf pálil manu v sobě a ne z okolí.

"Hej," přerušil ho Vael varovně.
Elf se zarazil, jako by si teprve teď uvědomil jeho přítomnost, a obrátil k němu bledou vážnou tvář.
"Měl by ses najíst a ne se pokoušet spálit si zbytek many," řekl Vael'thas starostlivě.
"Vy nemáte potíže s tvarováním many a její proměnou na element?" optal se elf. Zněl unaveně a nešťastně.
"Ne, já mám kopí, meč a sekeru, když mi dojde mana," Vael'thas odvětil vážně. "Zkoušel jsi... tedy, zkusil jste led?"
"Led nikdy nebyl moje specializace," odpověděl mladý elf zkroušeně. Znovu se soustředil a mezi jeho prsty a rukama se objevil na několik vteřin malý plamen, který zhasl... jako vždy předtím. Tentokrát to očividně provázela i fyzická bolest.
"A já si myslel, že mám problém," zamumlal Vael'thas, chvilku hledal po kapsách, než v nich našel jeden z manových krystalů.
"Máte přeci způsoby, jak tohle použít, ne? Viděl jsem to u Theraldise. Nebo vodu a jídlo. A z hodnosti kapitána neexistující jednotky vám musím zatrhnout se dál pokoušet zabít sám sebe spalováním vlastní many."
Mladík se na něj zadíval výmluvným pohledem, který by se dal zařadit do slovníku sprostých slov, pokud by takový existoval pro výrazy elfí tváře. I přesto se zdvořile usmál a přijal manový krystal.

Vael'thas pochopil, že není dále vítán, zvedl se z lavičky a omluvně se zašklebil.
"Vy jste Aeiřin bratr, že? Malý Darksun z Fairbreeze, paličatý jako ona... pak tedy... upřímnou soustrast," natáhl ruku, pak ji raději spustil, otočil se na patě a vykročil pryč, sledován přimhouřenýma očima mladého elfa.
"Kdybyste si to rozmyslel, u šermířů nabírají nové muže. Ale koukejte se předtím najíst," zavolal ještě přes rameno, "protože nikdy nevíte, kdo z nás bude zítra živý a kdo umře!"

Elor bindel felallan morin’aminor = spi věčně v míru a pokoji
Elu’meniel mal alann = kéž mír utiší tvé srdce
Quel'Danas, thalas'din talah = Quel'Danas, domov/království smrti
Endo-enah Quel'thalas! = nevím, Blizz nepřeložil, ale je to Kaelův bojový pokřik z w3... use your imagination
Shindu fallah na! = Prolomili obranu!
Band'or shorel'aran. = připravte se rozloučit
sin'dorei = dítě krve, děti krve, lze pochopit i jako dědic pokrevní linie

A kdyby vás to zajímalo, ten neskutečně dlouhý příspěvek jsem psala střídavě několik dnů... a editovala za poslechu tohoto:


..celá smyčka se mi stihla přehrát 3x... tak snad to potěší a neotráví

Bigglesworth se posadil před černou svíci a fascinovaně pozoroval její plamen. Tančil a mihotal se v lehkém průvanu. Vítr sem vnikal mezerami mezi trámy a tajuplně skučel v stinných zákoutích. Z výšky se snesla můra a v sebevražedném náletu atakovala plamen, načež s ohořelými křídly spadla kocourovi k nohám. Patetické, pomyslel si Bigglesworth a packou zamáčkl můru do podlahy. Pak zvedl hlavu a zaostřil na toho vysokého člověka v hábitu. I on právě ukončil něčí život. Mrtvé tělo se ještě škubalo v křečích, rty bezhlesně šeptaly a oči těkaly po okolí. Umírající lidé byli tak…směšní. Bigglesworth si olízl tlapku, líně se zvedl, vztyčil ocas do polohy „extravagance“. A šel si k tomu vysokému člověku pro podrbání.
Kel’thuzad si něco broukal a zdál se zcela zaujatý ležícím tělem, přesto jeho ruka neomylně spočinula mezi kocourovýma ušima a následné předení mu jasně naznačilo, že právě tahle činnost od něj byla vyžadována. Znovu si v duchu prošel každičký detail připravovaného rituálu, aby neudělal chybu. Vše bylo perfektní, jako vždy. Pak přiklekl k ležícímu tělu a s rozmachem do hrudi zabodl černý nůž. „Ale no tak děvče, nekoukej tak, na svatbu si vážně byla ještě mladá,“ zabručel pod vousy. Pak tiše odříkal inkantaci zaklínadla, vzduch kolem těla na okamžik zapulzoval a tělo se rozzářilo zelenavým světlem, pak záře pomalu prošla podlahou a prostoupila celou budovu mlýna. Arcimág vstal a oprášil si róbu, otočil hlavu ke kocourovi, který vše kolem sledoval s takřka vědeckým zájmem.
„Pane Bigglesworthi, máte tu čest být přítomen v prvním aktu Zkázy Lordaeronu, chápu, že prozatím to vypadá jako fraška, ale druhé dějství přinese zvraty, které vás doslova přibijí k sedadlu. A to není nic proti závěru.“ Kel’thuzad se odmlčel a prohlédl si znovu tělo mlynářovy dcery. „Nu, je na čase vrátit se do hostince, paní Nýbrdražbová není ráda, když chodíme pozdě na večeři.“
Večeře byla vskutku lahodná, přesně podle arcimágových představ. Dušené hovězí, voňavé brambory polité máslem, vepřová šunka a odleželý sýr tvořili společně tak chutnou kombinaci, že by se rovnalo hříchu jimi pohrdnout. Ani Kel’thuzad ani Bigglesworth to v plánu neměli, takže poctivě ochutnali všeho a pak společně zaujali místo v křesle před krbem. Kocour, hovící si na mágově klíně, líně zíral do plamenů a přemítal o jistých kočičích záležitostech. Kel’thuzad  naproti tomu uvažoval o nadcházejících dnech. Trochu posmutněl při představě, že bude muset opustit toto útulné místo, ale nepochyboval o tom, že po veselce tu začne být poněkud mrtvo. Vlastně. Ne po veselce, tu tak nějak předem zrušil eliminací nevěsty. Povzdechl si, život je tak krátký, ani se nenaděješ a proteče ti mezi prsty. Štěstí, že si už předem zamluvil místo mezi nesmrtelnými. Spokojeně se usmál a podrbal kocoura. Těžké kroky neochvějně oznámily blížící se majitelku hostince. Ladně prošla dveřmi (bokem) a zamířila přímo ke křeslu, které ve své hřejivé náručí hýčkalo mága.
„Pane Arcimágu,“ hlas paní Nýbrdražbové byste mohli použít jako balení na dárek, v jeho tónu bylo něco, co vás zahřálo u srdce, takže jste většinou zcela přehlédli, že rozbalovaný dárek je sklenice se škorpiony. „Promiňte, že ruším vaši večerní siestu, jen jsem vám chtěla oznámit, že zítra ráno nám mlynář pošle expresní zásilku čerstvého chleba rovnou z pece. Tvářil se tajemně, když tvrdil, že to bude něco…speciálního.“
Mág se usmál na kyprou hospodyni a upřel na ni své jiskrné oči.
„Ano, věřím, že bude.“