Kroniky Elrendaru

Po menším rozhovoru na srazu jsem se rozhodla, že to teda sem budu přidávat. Původní plán dávat jednu kapitolu týdně dávno odplul někam do dalekých krajů a vzhledem k nudnosti mých začátků v RP(na které rozhodně nejsem hrdá) mi to psaní jde opravdu pomalu, i když většinou jen přepisuju ze screenů. Už aby Ave vyhodili z pevnosti, od toho se to snad bude sepisovat mnohem líp  

Nuda. Jedině tak se dalo popsat to, co mladá elfka teď prožívala. Celý den se nikdo nezranil, nikdo si nechtěl popovídat, nikdo ji nepotřeboval. Po celou tu dobu seděla střídavě ve věži, ve velkém sále nabo u fontány a četla si s nadějí, že se přece jenom najde něco zábavnějšího.
Nic se nedělo. Vojáci cvičili, bavili se, střídali se na stráži a takhle celý den. Mezi mraky občas prosvitlo pár paprsků, ale jinak nic. Avelion už měla docela i chuť jít do něčeho praštit, jen aby viděla, jestli by vůbec někdo nějak zareagoval. Dokonce ani Altashe nemohla už od rána najít. V hlavě jí kolovalo tolik otázek a jediná osoba, který by na ně odpovídala někam zraněná zmizela.
Rezignovaně a otráveně zavřela knížku a seskočila z fontány. Už se pomaluv začínalo stmívat, z nádvoří mizelo i těch pár osob, co tam přes den viděla, jen několik strážných stálo u brány a na hradbách na stráži. Chvíli se na ně dívala, když se jí za hlavou ozval cizí hlas. ,,Zdravím."
Avelion v tu chvíli málem nadskočila. Kroky nově příchozí nebyly skoro vůbec slyšet, ale i tak byla její rakce trochu přehnaná. Avelion se otočila a spatřila elfku, kterou ještě nepotkala. Blondýnka, jistě o něco starší než ona, měla na sobě kovovo koženou červenou zbroj, u pasu zbraň a v rukou talíř narvaný jídlem tak, že z něj skoro přepadávalo. ,,Ještě jednou zdravím a promiňte, že jsem vás předtím tolik vyděsila. Nechtěla jsem."
,,Ne, to nevadí. Jsem jen poslední dobou přecitlivělá."řekla, když se jí konečně podařilo zklidnit dech. ,,My se asi ještě neznáme. Jsem Avelion. Jsem tu teprve pár dní."
,,Ach, velmi mě těší. Já jsem Lithiri. Lithiri Windrunner. Teprve včera jsem přijela, takže jsme se asi vážně ještě neviděly. Nemáte hlad? Mám toho trošku víc a nechci být tlustá." ukázala na přecpaný talíř. Avelion se při tom pohledu sbíhaly sliny a raději jen kývla, aby neslintala jako pes.
,,Dobře. Kdepak si to sníme? Na lavičkách? V kasárnách? Míst je tu hodně." usmála se.
,,Možná bych dala přednost lavičce... dokud zase neprší." ukázala na místo, kde strávila notnou část dnešního dne. Respektive tu část, kdy ji někdo občas okřikl, aby neseděla na fontáně. Lithiri se usadila a talíř s jídlem dala doprostřed. ,,A odkud jste?" začala.
,,Na tuhle otázku bych také ráda znala odpověď, ale když mne nalezli, utrpěla jsem ztrátu paměti." natáhla se pro jídlo, jako by oznamovala věc, kterou každý slýchává často.
,,Ach, to mě mrzí. Nedokážu si představit, že bych byla bez paměti.No a líbí se vám Quel´Thalas?" soucitně se pousmála na elfku vedle a vložila si kousek masa do úst.
,,Nevím o jaké vzpomínky jsem přišla, takže mne to zatím moc netrápí. A v Quel´Thalasu je pěkně... jen kdyby pořád tolik nepršelo." Avelion se konečně osmělila a ve stejné chvíli, co domluvila, se už se způsoby trpaslíka snažila dostat do pusy celé kuřecí stehno. Elfka vedle ní pokračovala, jako by to neviděla. ,,Ach to ano. Mě Ghostland přijde... né škaredý. Ale děsivý. Všude jen zima, chlad, zápach hniloby a nemrtví. Tedy téměř všude. A to počasí... Ale v Eversongských lesích neprší skoro vůbec. A je tam několik nádherných míst, třeba pláže."
,,Třeba se tam někdy podívám" prohodila s plnou pusou.
,,Možná bych vás tam mohla vzít. Jen to jen kousíček. Ale protože nerada jezdím přes vesnice trolů a jezero je kontaminované a plné nějakých oblůdek, musely bychom to vzít okolo. A to by zabralo nějaký ten čas."
Avelion se konečně podařilo polknout všechno, co si doslova narvala do úst, zatvářila se trochu omluvně a zase koukala po dalším kousku masa. ,,Až nebudu mít povinnosti v pevnosti, ráda se tam podívám" Pchh, povinnosti. Zatím je jedinou mojí povinností se celý den nikam nehnout.
,,Jste tu teprve pár dní a už vás zaúkolovali?" A copak děláte tak důležitého? Pokud mohu být tak zvědavá."
,, I přes svou ztrátu paměti si stále pamatuji léčivá kouzla. Sice slabá, ale stále si dokáži vzpomenout. Zatím jsme měla pouze dva pacienty, což mi připomíná... Neviděla jste Altashe?"
Lithiri se při zvuku toho jména zarazila, pak se opřela o lavičku. ,,Koho že?"
,,Slepý elf jménem Altash. Měla jsem mu vyměnit obvazy. Myslím, že nemůže být daleko, ale přesto ho nemůžu najít."
,,Ehm, nó...uhm...Naposledy jsem ho viděla támhle na zdi... teda byla jsem tam s ním. A pak šel někam.... Jo, tak to bylo." koktala.
Avelion se na tváři rozzářil úsměv. ,,Takže se s Altashem znáte? Přátelé?"
Lithiri si rezignovaně povzdechla, pak ztišila hlas. ,,No... on je můj bývalej a ... no, moc o něm nemluvím.... Slyešela jste to?" otočila se rychle k velké budově. K uším mladší z elfek se ovšem nic nedostalo. ,,Nevím co přesně." napínala ouška, ale to už Lithiri rázným, ale přesto tichým krokem vyrazila k velké budově. Nevkročila ovšem dovnitř. Zamířila k jednomu z oken a opartně nakoukla. Avelion se ji o něco méně neviděná pokusila následovat. Uvnitř byl kapitán a další elfka, tentokrát s čenými vlasy. A spoza jedné židle vykukovaly tmavě modré vlasy. Kapitán se na něco díval. Vypadalo to jako kytka. Avelion se naklonila trochu víc do okna, aby slyšela.
,,...jen jsem netušila, že se pozve i na jídlo. Pokud bys ale dovolil, teď se převléknu. A taky trochu opláchnu, páchnu po tom strašném místě." prohlásila tmavovlasá elfka. Kapitán se ještě jednou zadíval na podivnou věc na stole, pak se trochu křečovitě usmál na elfku a kývnul. ,,Počkám tu."
Avelion v té chvíli málem spadla z malé zídky, na které stála, aby vůbec viděla do okna. Lithirina ruka ji totiž srthla dolů a jenom vesele prohlásila ,,Tak jdeme dovnitř, asi se tam něco děje."
,,Zdravím kapitáne" zazubila se na něj hned u dveří.
,,Lithiri. Konečně zpátky z města?" prohlásil ještě celkem nepřítomně, ale nakonec se otočil od černovalsé elfky směrem k nově příchozím. Černovláska vzhlédla ke stolu. Avelion její pohled pečlivě sledovala. Na stole ležela růže. Celá černá. Pravděpodobně v tomhle mrtvém místě barevné ani nerostou.
,,Ach ano, promiňte, že mi to tak trvalo. Ještě jsem něco zařizovala a balila si věci."
,,Chápu, to přijetí může klidně proběhnout dnes, když okamžik vydržíte." řekl stroze vojensky. Pak se otočil k černovlásce a jeho hlas se zjemnil ,,Počkám tu na tebe Aerin. Jen si zatím promluvím s nimi." řekl téměř neslyšně.
,,Půjdu podat hlášení, je dobře, že je tu i posádka." řekla elfka, kterou kapitán oslovoval Aerin. Věnovala pohled oběma elfka, povzdechla si, vzal ze stolu černou květinu. Usmála se na Altashe, ten jí úsměv oplatil. Elfce přišlo, že by to klidně mohla být Altashova sestra. Podoba mezi nimi sice nebyla skoro žádná, ale pohled, který mu elfka věnovala naznačoval, že k sobě mají stejně blízko, jako členové jedné rodiny. Aerin přičichla k černé kytce, následně ke svému podpaží, zakroutila hlavou a rychle se odebrala směrem ke kasárnám. Avelion se za ní divala dlouhou dobu. ,,Avelion." ozvalo se před ní. ,,Jaký je stav pacientů?" Kapitán se během několika vteřin přemístil k nim, aniž by cokoliv postřehla.
,,Zatím se zdá dobrý. Jen Altash mi nějak utíkal. A Ashii jsem ruku obvázala, ale od té doby se neukázala. Snad ji nijak nezatěžuje."
,,To je Altashovi podobné." na vojensky přísné tváři se na chvíli objevil náznak úšklebku. ,,Zůstaňte tu prosím, budeme vás asi potřebovat. A vy slečno Windrunner... pokud stojíte o přijetí, můžeme to udělat teď hned. Alespoň se budete moct hnedka zapojit do akce. Pojďte za mnou." nahodil opět výraz vojáka. Oba se hned vydali ke stolu vedle dvou zdobených židlí. Avelion chvíli stála na místě a rozhodovala se, jestli se nechat zlákat zvědavostí, nebo prostě jít ke stolu a zase se bavit s Altashem. Nakonec vzítězila zvědavost a malá elfka se okamžitě přilepila ke sloupu co nejblíž dvojici. Ale ani tak se jí nepodařilo zaslechnout z rozhovoru moc. Kapitán se chvíli přehraboval v hromadě pergamenů na stole, než vítězoslavně jeden vytáhl. Nejřív do něj něco psal on, potom i Lithiri, které ihned po podpisu vrazil do rukou stejný tabart, jaký dal i Avelion. Lithiri něco říkala, načež si Falanthir sedl za stůl a začal něco sepisovat.
,,COŽE?!" ozvalo se od stolu. Dokonce i hromádka papírů mezi oběma elfy se zachvěla pod kapitánovým hlasem. Nebo to možná bylo tím, že v té chvíli chtěl rychle vztát, ale narazil do stolku. Avelion si všimla, že jinak naprosto netečný Altash zbystřil. Zacukal trochu ušima a natočil se směrem, kde byla dvojice.
Do místnosti o chvíli později vešly další dvě postavy. Aerin se s taurem bavila o nějakých bylinách. Aerin poté vzala od malana talíř s jídlem a zastavila se u slepého elfa. ,,Smíme si já a Kahnee přisednout, Altashi?" Nezdálo se, že by ho ta otázka nějak zaujala. Pořád hleděl směrem na druhý konec místnosti ke kapitánovi a Lithiri, jako by se snažil pochytit alespoň kousek rozhovoru. ,,Co se řeší?" špitla Aerin. Altash na ni jen mávl, aby si sedla a byla potichu a dál se snažil poslouchat něco z dění na druhém konci místnosti. Avelion si ani nevšimla, že se skupinka přesunula zpátky ke stolům a rychle se tvářila, že neposlouchala. Pro jistotu se opřela o sloup a dělal, že si vyndává kamínek z boty.
,,Buďte pozdraven mistře" zasalutoval kapitán taurovi ,,A vítejte v Elrendaru. Jmenuji se kapitán Brightspear a v současné době velím pevnosti v nepřítomnosti pána a paní." Altash se při těch slovech tiše uchechtnul.
,,Matka se na vás usmívej a provázej vaše kroky" taur se jemně uklonil, elfka naproti němu jen lehce zamávala rukou a s plnou pusou se na kapitána usmála.
,,Jen v klidu dojez Aerin. Tady není vhodné místo na probírání toho, co se událo. Smím vás poprosti, aby jste přišli do poradního sálu?... I tebe Altashi." podíval se na elfa s páskou.
,,Zvládnete cestu nahoru Altashi?" zeptala se starostli vě Avelion. Před očima se jí přehnala vzpomínka na první pohled dolů z věže, až jí přejel mráz po zádech ,,Nerada bych, aby jste spadl, to už bych asi nevyléčila."
,,Ne, děkuji. Myslím, že to zvládnu sám. A ty pomalu..." otočil se k hltající Aerin ,,Předpokládám, že nás nejdřív nechá dojíst... tedy doufám."
,,Omlouvám se za své chování, ale opravdu jsem skoro dva dny nejedla." Aerin si setřela ze rtů drobečky i kousky sýra. Altash se jen usmál a pohladil ji po vlasech. Téměř ve stejné chvíli, jakmile se dotkl její hlavy střelil kapitán po Altashovi přísným pohledem. V místnosti dokonce zaznělo i něco, jako tiché zavrčení. ,,Krom jiného je pan Kahnee léčitel a těch není nikdy dost. Jen by se měl dozvědět o nebezpečích, která se v Ghostlandu objevila." prohlásila Aerin a vzala si z mísy na stole ještě jablko.
,,Dobře tedy, poprosím i vás, aby jste šel se mnou." řekl kapitán už trochu klidněji.,,Vy ostatní jděte nahoru" Avelion se na chvíli rozhlédla po ostatních. Lithiri si ani nestihla sednout a už si to namířila pryč. Taur se pomalu zvedl, vzal svou hůl i klobouk a vydal se stejným směrem. Dokonce i Altash, který by pravděpodobně ještě rád chvíli provokoval kapitána, se zvedl, vzal si něco z mísy s ovocem na stole a odešel. Ale ji přece nikdo nezmiňoval. Avelion se usadila a chvíli koukala za mizející skupinkou osob. Nikod ji nepozval a žádná věc mimo pevnost by ji neměla zajímat, dokud by nebyl někdo zraněný, ale... Zvědavost nakonec donutila malou elfku skoro vyběhnout do nejvyžších pater velké věže. Už z dálky slyšela hlasy. Opatrně schovala hlavu těsně pod okraj stěny a naslouchala.
,,Prosím, usaďte se Kahnee." zazněl kapitánův hlas.
,,To je dobré, postojím" kousek od hlavy se ozvaly hlasité kroky.
,,Hmm, kde je Avelion?" ozval se opět kapitánův hlas. ,,Dojděte pro ni Lithiri, ať to nemusíme objasňovat dvakrát." Avelion se při zvuku kroků ihned dala na úprk. Lithiri ji ale zastihla zrovna u pokoje pro hosty, takže to naštěstí vypadalo, že zrovna mířila tam. ,,Kdepak jsi? Čekáme nahoře."
,,Nevěděla jsem, jestli se smím zúčastnit"

Obě elfky ihned zámířily nahoru, odkud se zatím ozýval kapitánův rozčílený křik. ,,...O tom se dozví lord Sunhand, to si piš!"
,,Klidně mu to řekni... řeknu mu to klidně sám. Neseděl bych tu, kdybych nemusel." zazubil se Altash. Avelion si zběžne prohlédla všechny židle. Až pak jí došlo, že Altash sedí na trochu větší a zdobenější verzi okolních židlí. Aerin pokynula taurovi, aby si k ní sedl, ale ten jen zdvořile zavrtěl hlavou. Následně vytáhl něco z váčku, nasypal to k jedné z květin a ta po zašeptání několika slov jakoby ihned ožila. Dokonce i kapitána pohled na znovurozkvetlou rostlinku pravděpodobně odvedl od myšlenek na zasedací pořádek a jeho tvář konečně přestala rudnout vztekem. ,,Skvělě. Když jsme tu všichni kromě hlídek... nejprve bych vám chtěl v rychlosti sdělit, že máme nového člena posádky. Lithiri Windrunner. Věřím, že jí budete nápomocní a nenecháte ji ve štychu. A druhá věc- její pozorování. Před několika dny byl spatřen drak na území Eversongu. Prý snad i komunikoval se dvěma elfkami. Jednou z nich byla Thirra Avari. Doporučuji vám dbát zvýšené opatrnosti a veškeré neobvyklé věci hlásit. Lithiri, vy po poradě odnesete zprávu do Tranquilienu. Otázky?"
Aerin zvedla ruku, jako by se hlásila. ,,Moment. Lady Avari hovoří s démony, pije elfí krev a mluví s draky? To pak doporučuji nejvyšší opatrnost i při návštěvě města v okolí chrámu Rytířů..." Aerin se usmála ,,Ne, vážně. Měla jsem dotaz na Lithiri, pokud smím. Co jsem chtěla vědět bylo jak velký byl ten drak? A kam letěl?"
,,Ach jistě. No ten drak nebyl zas tak moc velký jako dospělí. Byl menší, ale zase né tak malinký... dost velký na to, aby zabil dva trolly a pak je zhltnul. Letěl směrem sem a pak ještě..." Lithiri se na chvíli zarazila a semkla rty ,,Jak jsem byla ubytovaná tady, což mi připomíná, že tam mám ještě nějaké věci, které si musím odnést... viděla jsem ho pak znovu."
Kapitánovi viditelně docházela trpělivost s brblající elfkou ,,K věci prosím. K tomu drakovi nebo k té druhé elfce. Můžete ji popsat?"
,,No ten drak byl ještě tu u věže. Poletoval celkem nebezpečně blízko. Raději jsem se zamkla. A ta elfka měla šedé vlasy, červené šaty, pořád chodí za Thirrou. Nejsem si jistá, jestli je to ona, ale možná ji trošku znám. Tuším, že se jmenuje Sarah. Přijímenní jsem zapomněla. Jednou jsem se s ní procházela a stalo se něco moc divného, ale to už sem nepatří. Vlastně stačí jen to jméno."
,,Něco divného?" zamračil se na elfku. ,,Jste členem posádky, zavázala jste se podpisem. Kde je vaše loajalita?"
,,Já slíbila, že to nikomu neřeknu. Porušujete tu sliby normálně, nebo je to jen nějaký..." Lithiri sklopila zrak ,,Pardon."
,,Pakliže jste vázána slibem mlčenlivosti, nemohu to po vás chtít... ale zvažte dobře, jestli vaše mlčení nezpůsobí víc škody jak užitku." Kapitán se přísně podíval na Lithiri, pak se otočil k Avelion, která se celou dobu hlásila takovým způsobem, že byl téměř zázrak, když si toho kapitán vůbec všimnul ,,Mluvte Avelion."
,,Nevím, jestli jsem to prostě jen neprošvila, ale napadlo mě... Jakou barvu měl vlastně ten drak?"
,,Ach promiňte. Modrou." dodala Lithiri. Kapitán se při těch slovech zamračil. Aerin na chvíli bezděky zalétla pohledem k Altashovi, ale pak hnedka zase stočila zrak k blonďaté elfce.
,,Děkuji. Tedy modrý drak, který se potuloval po Quel´Thalasu, mluvila s ním elfka jménem Sarah, patrně známá Thirry Avari. A není to jediná zvláštnost vzhledem s přihlédnutím k nedávnému incidentu v Brillu." Na kapitánově tváři, jako by na chvíli přibylo vrásek, když si uvědomil, kolik práce celou posádku s tímhle případem čeká ,,Děkuji za hlášení. Chcete něco dodat?"
Avelion problesklo hlavou hned několik možností. O dracíh bylo napsáno hodně knih a pokud se mladý drak dostane do neznámého prostředí, často nepřežije. ,,Pokud byl opravdu mladý, tak se třeba jen ztratil a hledal někoho, kdo by mu pomohl." špitla.
,,Ano Avelion, i tuto možnost beru v potaz. Nicméně pořád je to drak a může být nebezpečný. Tak a nyní k dalšímu tématu." otočil se k elfce na židli vlevo ,,Aerin, mohu poprosit?"
Aerin zatřepala hlavou, jako by se probrala z transu. Už to vypadalo, že chce začít mluvit, pak si ale všimla Altashe. Ten v jednu chvíli zvedl hlavu a jakoby začichal ve vzduchu. Následně se zvedl a došel až nebezpečně blízko k okraji na místě, kde nebylo ani zábradlí a zůstal tam bez hnutí stát. Kapitán se na něj podíval a po tváři mi proběl lišácký úsměv, který jakoby říkal ,,A teď jen trošičku strčit a je po problémech". Altash tam stál bez hnutí skoro minutu. Po celou dobu Aerin čekala, jestli se chystá něco říct, což kapitána očividně vytáčelo. Slepý elf nakonec přešel k části se zábradlím a namířil si to do velkého sálu.
,,Obávám se, že moje zprávy jsou trochu méně vyjímečné, ale neméně děsivé." rozetla ticho Aerin ,,Zaprvé se jedná o zločince, kterého hledáme za vraždu několika členů pevnosti. Při pátrání po něčem naprosto jiném jsem zjistila, že je zpět v Ghostlandu. Byl zraněn, ale podařilo se mu utéci. Jmenuje se Valendis Kaer´Menan, ale říká si Rys a převléci se zvládne snad téměř za cokoliv. Chtěla jsem vás varovat, aby jste se měli na pozoru, hlavně před laskavě vypadajícími obchodníky. Našli jsme s Corinem něco jako jeho skrýš, ale patrně ji ve spěchu opustil a našel si jiné místo."
Draci, divné elfky a ještě vrah? Avelion se znovu přihlásila. ,,Promiňte, že opět ruším, ale nejsem tu dlouho. Nemohl by mi někdo přiblížit kdo je Rys a jakým způsobem je nebezpečný?" Aerinin obličej se na chvíli zkřivil a otřepala se, jako by jí přejel mráz po zádech. Než však stihla cokoliv říct, kapitán nasadil nekompromisní výraz a ihned spustil. ,,Rys, aneb Valendis Kaer´Menan je hledaný vrah a zločinec. Spáchal množství těžkých činů, za které měl už dávno propadnout hrdlem." rychle vysvětlil a už jen z těch dvou vět mu v očích hořel takový vztek, že by se tím pohledem snad dalo i zabíjet. Pak se ale znenadání uklidnil a usmál se na Aerin. Ta si odkašlala a začala s vysvětlováním. ,,Krvavý elf, který dlouho sloužil princi... déle než ostatní. Vede osobní Válku proti lordu Sunhandovi, kterého viní za smrt své rodiny. Neútočí přímo na lorda, spíše na ty, kteří ho provází. Slyšela jsem historku, kdy otrávil cvičné měče během výcviku. I mne dostal do pasti, ze které jsem se dostala jen díky pomoci ostatních z Elrendaru. Skončila v ní i Nessa. Vlastně jen proto dosud nejsem schopná boje."
,,Útočí na jeho ,,rodinu"?" podivila se malá elfka skoro až vyděšeným tónem.
,,Máte pravdu. Ceroth bere všechny v pevnosti jako svoji rodinu a proto jsou pro Valendise lákavým cílem."
,,Bohužel jak se zdá, má velmi cenné informace a proto ho nemůžeme pouze najít a zabít..." poslední část věty kapitánovi sklouzla už jen do naštvaného brblání ,,...Ano a proto zítra svoláme Elrendarské a pročešeme celou oblast. Přesné instrukce vám dodám zítra."
,,Bylo by dobré zajmout ho, dokud je oslaben. Ale jak vypadá je těžké popsat... pokaždé je jiný." postěžovala si Aerin ,, A je tu ještě jedna věc. Před nějakou dobou prý pevnosti vyhrožoval nekromant z Morových zemí. Vím, že rozprášil oddíl Krvavých rytířů, pak se objevil přímo v pevnosti, ale to jsem slyšela jen z doslechu. Snad i proběhnula nějaká výprava do Morových zemí. Jen netuším, zda byl odhalen. Každopádně jsme tu dlouho sledovali u jednoho nemrtvého podivné chování a zdá se, že ho někdo rituálně... rozporcoval. Muselo se to stát v době, kdy jsem trčela v lazaretu. Podle všeho ten nemrtvý nosil zprávy a zásoby do Deatholmu a Morových zemí. A v Tranquilienu se v tu samou dobu objevoval záhadný elf na ,,strašidelném koni".Prý ten kůň vypadal, že už to má dávno za sebou. Corin tvrdil, že jsou všechny ty věci propletené."
,,Áha, podobný jako ti, na kterých jezdí Opuštění. Hrozné věci" prohodila Lithiri, spíš jen aby to vypadalo, že vnímá a dál se snažila odstranit si něco z poza nehtu.
,,Nicméně náš drahý nemrtvý se pravděpodobně stal neužitečným z nějakého důvodu. Corin je v tom zapleten osobně, proto jsem ho vzala na místo, kde ten nemrtvý ,,skončil". Souvislosti mi unikají. Corin se tvářil, že je to jasné a že se bude muset podniknout něco proti tomu nekromantovi a odjel podat hlášení řádu. Hlavně jsem byla opravdu pár měsíců mimo, takže ta věc s nekromantem... patrně se to táhne už déle." skoro až nešťastně pokrčila rameny ,,Valendis a drak mi znějí jako věci, co jsou akutnější."
,,Dobře, pokud o tom ví řád, tak je to jedině dobře. Alespoň na to nebudeme sami. Co se týče záležitosti s nekromantem... Myslím, že to shrneme a určíme důležitost jednotlivých zpráv." Falanthir se postavil důležitě se podíval na každého z přítomných ,,Tedy, naším hlavním cílem bude vypátrat a zatknout Rysa! Vždy byl naším největším nepřítelem a pokud je teď sám a zraněný, pak patrně bude muset vyhledat pomoc. Nezapomeňte na to, že téměř všechny vodní zdroje v Ghostlands jsou zamořené."
,,Takže bude hledat léčitele? Asi bychom je měli hlídat." řekla Aerin a skepticky se podívala na taura i malou rusovlásku ,,Nebo z nich udělat volavky." prohlásila s úsměvem na rtech, který se Avelion ani trochu nelíbil.
,,Ovšem Aerin, to je výborný nápad." blýsknul okem po přítomných léčitelích ,,Nicméně nechci ohrozit nikoho. Rozhodně se nevypraví do pevnosti. Šlo by rozhlásit v Tranquilienu, že bude tamtudy projíždět léčitel... nu, uvidíme."
Lithiri konečně schovala malou dýku, kterou se celou dobu snažila něco dostat zpoza nehtu a otočila se na kapitána ,,To hlášení v Tranquilienu mám podat ještě dneska, nebo stačí až zítra?"
,,Bude stačit až zítra za svítání. Druhá věc. To co řešil Corin Nightstrider. Nicméně pokud to odjel sdělit řádu, budeme raději v dalším pátrání pokračovat až s nimi. O jejich kontaktování se sám postarám. Poslední věcí je ten drak a chování té elfky a Thirry Avari... to je pravděpodobně něco, co by si měl vyřešit řád. Pakliže se ten drak znova ukáže..." Falanthir se zatvářil nekompromisně.
,,Vy ho chcete zabít?!" vypískla Lithiri.
,,Ne, spíše se postarat, aby opustil Quel´Thalas. Musíme si také uvědomit, že by mohl být zneužit... vzpomeňte si na M´uru. Tak a teď k rozkazům na několik následujících dnů..." Taur zatím stihl obejít všechny kytky a dostat je do alespoň trochu snesitelného stavu. Avelion se opřela o opěradlo židle a přestala vnímat. Oči se jí už zavíraly, ale vší silou se je snažila udržet nahoře. Chvílemi ovšem neúspěšně. ,,Nějaké otázky?" ozval se kapitánův hlas. Avelion ihned otevřela oči a rychle zakroutila hlavou. Přísahala by, že zavřela oči jen na vteřinku, ale Lithiri už na vedlejší židli neseděla. Omluvně se usmála a doufala, že si toho nikod nevšimnul. Aerin zatím vytáhla odněkud miniaturní kuši, chvíli si ji prohlížela a pak se zamračila. ,,Je zraněný kvůli tomuhle. Mít pořádný luk a sílu ho napnout, tak je mrtvý."
,,Jak vidíte, i on občas ztrácí obezřetnost. Ale nesmíte ho podcenit. Pokud nikdo nemá otázky, můžete jít."
Avelion se zvedla a protáhla se jako kočka. Ještě se ohlédla za ostatními. Kapitán teď pečlivě srovnával pergameny, zatím co Aerin se o něčem bavila s taurem. Pak se něčemu zasmála, ukázala na kapitána jaké má svaly a rychle proběhla ven kolem Avelion. Ta jen zakroutila hlavou a vrátila se do velkého sálu pro knížku, kterou tam nechala. Na čtení už neměla ani pomyšlení. Jen na měkkou postel a teplou přikrývku.
Takže zítra půjdeme chytat vraha... Perfektní. Tak to se vážně nudit nebudu. Zhasla svíčku, lehla si do postele a ještě chvíli se díval z okna. Měsíc svítil dovnitř jako byl se z něj lilo samotné stříbro, jen na chvíli ho zakryl stín a ozvalo se hlasité zakrákání. Elfka si ani neuvědomila, kdy zavřela oči, když ji místo krákání vrány probudilo několik paprsků vycházejícího slunce. Tak alespoň tentokrát zvládla vztát brzo. Rychle vyskočila z postele a začala si chystat všechno potřebné.

Aeira odtrhla niekoľko stebiel trávy, zdvihla ruku a vypustila ich. Vietor ich zachytil a pomaly zniesol na zem.
„Vietor vanie zo severovýchodu!“ skríkla kapitánka Farstriderov.
Ostatní elfovia v zeleno-hnedom koženom brnení prikývli a vytiahli šípy z tulcov. Posledné kontroly lukov prebiehali v tichosti. Dupot blížiacej sa armády bol jasne počuť, rovnako ako mohli vidieť oblak prachu dvíhajúci sa zo zeme. Pred nimi pešiaci zdvihli svoje vysoké štíty a vytvorili z nich pred nimi hradbu. Zatiaľ mágovia na úpätí blízkeho kopca pripravovali svoje kúzla. Všetci boli pripravení držať pozíciu na ceste pred dedinou Fairbreeze a za každú cenu brániť jej obyvateľov.
Aeira sa ocitla vo velení celej tejto armády. Bola to iba malá sila, ktorú tu generálka Windrunnerová ponechala na ochranu dediny, sotva schopná zadržať Pohromu. Velenie dala Aeirii, ktorá tu žila a poznala mnohých obyvateľov.
Prví nepriatelia sa zjavili medzi stromami a na kamennej ceste na juhu. Menšia časť armády, ktorá sa oddelila od hlavnej sily smerujúcej nížinou v strede lesu Eversong k Silvermoonu, sa postupne blížila k pozícii obrancov.
„Založiť šípy!“ skríkla kapitánka, „Držať! Mierte im na hlavy, nech máme istotu, že to už nerozchodia!“
Pohroma sa stále približovala, v jej predných radách stáli mŕtvi obyvatelia Lordaeronu a Quel´Thalasu, čudné, pavúkom podobné príšery a ohromné tvory, ktoré vyzerali, ako keby ich pozošívali z viacerých tiel. Medzi nimi sa pohybovali nekromanti, ktorí vojsko usmerňovali. Nepriateľská armáda sa dostala sto metrov pred elfov, keď stúpila do oblasti s pripravenou pascou.
Pás ohňa vyšľahol spomedzi kameňov a z hliny a spálil všetko v prvej rade. Mágovia držali plamene pri živote niekoľko sekúnd, čo dalo ostatným čas konať.
Aeira vydala pokyn na vystrelenie a niekoľko desiatok šípov sa znieslo do radov armády. Niektoré prešli magickými plameňmi a následne zapálili svoje ciele v ďalších radách. Keby bola Pohroma normálna armáda, toto by v jej radoch vyvolalo chaos. Lenže nemŕtvi si plameňov ako keby nevšímali a nechávali ničiť svoje telá ako prechádzali cez oheň.
Nakoniec boli mágovia nútení nechať ohne vyhasnúť, lebo inak by nemali energiu na ďalší boj. Aeira sa pozrela nahor. Niekde medzi mágmi bol aj jej malý brat. Našla ho pohľadom a usmiala sa. Na to, že bol v oblasti mágie len nováčikom, sa zatiaľ držal dobre. Faelin jej úsmev opätoval a zrejme aby zapôsobil, vrhol medzi nemŕtvych guľu z plameňov, ktorá medzi nimi vybuchla a podpálila niekoľko tiel.
Vojaci v prednej línii boli však tou najslabšou časťou. Nemŕtvi na nich dorážali a po jednom sa k nim dostávali. Obrovské veci medzi nimi spôsobovali skazu a hradba zo štítov, chrániaca mágov a Farstriderov, sa začala rúcať. Aeira vedela, že musia konať rýchlo. Položila luk na zem a vytiahla z pošvy meč. Rozbehla sa do stredu boja, nasledovaná ostatnými Farstridermi, ktorí tiež vytiahli zbrane na blízky boj.
Sekla po nohe jedného z obrovských tvorov, ale ten ako keby to necítil. Pridali sa k nej dvaja Farstrideri a jeden vojak, ale  príšera si toho ako keby nevšímala. Zrazu jej hlavou preletel obrovský úlomok ľadu a oni všetci boli postriekaní tým, čo mala tá vec v hlave. Aeira využila krátku chvíľu, kým prešla k ďalšiemu nepriateľovi, aby sa pozrela na mágov. Kúzla, ktoré zosielali, si na nich vyžiadali krutú daň. Okrem toho jedného, ktorý zoslal ľadové kúzlo, kúzlil už len jeden. Zvyšok, vrátane Faelina, sedel alebo ležal na zemi, úplne bez energie. Musela si pripomenúť, že toto nie sú bojoví mágovia ani magistri zo Silvermoonu, ale len priemerní kúzelníci a ich učni, takí, akých boli v Quel´Thalase tisícky.
„Držte líniu!“ skríkla na vojakov a rozbehla sa k mágom. Ich vodca sa na ňu so smútkom pozrel.
„Nedokážeme pokračovať,“ povedal, „Je mi to ľúto, ale v boji sa budete musieť zaobísť bez našej pomoci.“
„Boj sme už prehrali,“ povedala Aeira, „Otázkou len je, koľko ich ešte budeme schopní držať. Keďže tu nám už nie ste užitoční, choďte do dediny a odveďte všetkých, ktorí tam ešte zostali do Silvermoonu. Pri trochu šťastia predbehnete Pohromu.“
Mág prikývol na súhlas a skríkol na unavených spoločníkov.
„Aeira, nie...“ začal Faelin, ale jeho sestra sa naňho zamračila.
„To bol rozkaz,“ povedala a rozbehla sa späť na pomoc svojim spolubojovníkom.
Pokračovali v beznádejnom boji, nútili Pohromu draho zaplatiť za každého mŕtveho strážcu či Farstridera, ale nakoniec ich zostalo príliš málo, aby dokázali brániť cestu. Zhlúkli sa do kruhu, ktorý bojoval proti moru nemŕtvych, ktoré ho obklopovalo. Postupne padali, až zostala len Aeira a pár Farstriderov.
Vtedy sa do predných radov Pohromy dostal ľudský muž na koni.
Mohol by to byť on? pomyslela si Aeira, ale hneď tú myšlienku zahnala. Arthas Menethil určite bol s hlavnou silou, proti ktorej bojovala generálka. Napriek tomu, zabiť rytiera smrti, nech už bol akýkoľvek, by veľmi pomohlo ostatným elfom v ďalších bojoch. Aeira skríkla a vrhla sa po rytierovi smrti. Ten sa len usmial, zoskočil z koňa, odrazil jej výpad a bodol ju do srdca.
Jediné, čo cítila, bol chlad.

„Krvaví elfovia! Áno, počujete správne! Naša vznešenosť zomrela spoločne s našimi ľuďmi! S našimi hrdinami! S Thalorienom Dawnseekrom, magistrom Belo´virom, generálom Windrunnerovou,“ elf sa na chvíľu odmlčal, nahlas prehltol a ďalej pokračoval zastretým, magicky zosilneným hlasom, „a s kráľom Anasterianom. Naša vznešenosť leží mŕtva, pod vysokou trávou, roztrhaná koreňmi rastlín tak ako naša milovaná Studňa! Sme padlý národ! Urodzení po odchode z Kalimdoru a po zmenách, ktorými prešli, zmenili význam svojho mena! Pýtam sa vás: Je naša zmena o niečo menšia?
Každý z nás niekoho stratil! Každý z nás prešiel utrpením, smútkom a bolesťou až sem, na toto miesto! Všetko sa pre nás zmenilo! Zmeníme sa aj my?
Moji drahí elfovia! Krv našich padlých žiada, aby sme jej vzdali pamiatku a pomstili sa tým, ktorí ju preliali! Pýtam sa vás, krvaví elfovia! Odpovieme na volanie našich padlých?“
Vznešení, teraz vlastne už krvaví elfovia, na odpoveď skríkli. Kael´thas Sunstrider sa usmial a vytiahol zo svojej róby list.
„Toto priniesol posol pred niekoľkými dňami,“ povedal princ, „Dovoľte mi to prečítať. Pánovi vznešených elfov, nech už je ním ktokoľvek. Lord Othmar Garithos, maršál Lordaeronu, organizuje odpor voči Pohrome. Ľud Lordaeronu plánuje obsadiť späť svoju krajinu od nemŕtvych. Maršál žiada o akúkoľvek pomoc, ktorú elfovia môžu poskytnúť. Nastal čas, aby sa národy tohto kontinentu znovu spojili v novú Alianciu a bojovali proti spoločnému nepriateľovi. Čakáme v Southshore. Podpísaný, Kristoff, komorník lorda Garithosa.“
Princ zroloval papier do trubice a znovu ho skryl. Pozrel sa na elfov.
„Elfovia!“ skríkol, „Spoločne s najsilnejšími z našej rasy sa vydávam na pomoc Aliancii! Spolu s ľuďmi obsadíme Lordaeron a Quel´Thalas späť! Kým sa vrátim, bude v mojom mene vládnuť lord regent, za ktorého som ustanovil nášho generála, Lor´Themara Therona! Spoločne s kýmkoľvek, koho vyberie za zastupujúceho generála povedie boj proti Pohrome v našej krajine! Ja a veľký magister Rommath so sebou vezmeme kohokoľvek, kto sa prihlási a my uznáme, že je dosť silný! Kto ide so mnou?“
Všetci. Faelin sa pozeral po elfoch, ktorí sa zhromaždili na Quel´Danase, aby si vypočuli, čo im ich princ chce povedať. Všetci z nich sa hrnuli pred neho a veľkého magistra, aby sa prihlásili do jeho vojska. Vrátane neho.
Preverovanie všetkých dobrovoľníkov trvalo celé hodiny. Niektorým bolo povolené ísť s nimi, ale väčšina bola čo najcitlivejšie odmietnutá. Pre ostatných bola privezená voda a aj nejaké jedlo a oni sa usadili na zem. Bolo by zbytočné nechávať elfov trpieť len preto, že sa ich prihlásilo toľko. Hoci výber nerobili len princ a veľký magister, aj tak všetko šlo veľmi pomaly.
A potom, po dlhých hodinách vyčkávania, sa dostal pred dvoch elfov. Jeden z nich bol oblečený v zrejme drahej, hoci špinavej róbe a druhý mal na sebe kožené brnenie Farstriderov.
„Meno a zameranie,“ povedal unavene mág.
„Faelin Darksun, mág, špecializácia oheň,“ odvetil Faelin, držiac ruky za chrbtom, aby náhodou nevideli, ako sa mu trasú.
„Och, oheň. Výborne, to sa nám proti nemŕtvym bude hodiť. Minimálne na zapaľovanie šípov bez potreby zakladania ohňa,“ povedal Farstrider a pretrel si oči, „Ukážte sa.“
Faelin odstúpil, zavrel oči, sústredil sa, načrel do magických línií, ktoré boli všade okolo a vytiahol toľko, koľko potreboval na zapálenie plameňa. V jeho natiahnutej ľavej ruke sa zjavil malý plameň a pomaly sa začal zväčšovať. Faelin si všimol, že magister ho pozorne sleduje v snahe zachytiť všetko z jeho postupu kúzlenia.
No, rozhodne mu nedám dôvod na sťažnosti, pomyslel si a priblížil ruky k sebe. Avšak vtedy sa stala chyba. Jeho prepojenie na línie sa stenčilo, rovnako ako plameň a on začal čerpať mágiu zo svojho tela.
Dobre, dobre, je to síce čudné, ale nič, čo by sa nedalo prežiť. Jednoducho použijem zdroje zo svojho tela.
Lenže nech siahal akokoľvek hlboko, v ňom nebolo...nič. Žiadna magická energia, nič, z čoho by sa dalo čerpať. Vtedy mu to došlo. Studňa. Celý čas to nebolo o ňom a jeho schopnostiach, ale o zdroji elfskej mágie. Jeho telo nebolo schopné vydať zo seba nič, ani ten najmenší plameň. A mágia v okolí a jeho napojenie sa na ňu, keď nebola naplnená energiami zo Studne, bolo príliš slabé. Nedostatočné.
„Nie. To nie. Nie, nie, nie! NIE!“ skríkol, ale ničomu to nepomohlo. Plamienok zablikal a zmizol. Faelin sa zničene pozrel na magistra, v ktorého tvári videl smútok a ľútosť.
„Je mi to ľúto,“ povedal a on vedel, že to myslí vážne. Nebolo sa čomu čudovať, koniec koncov, on to musel pocítiť tiež. Lenže on, rovnako ako iní, narozdiel od neho, stále dokázal nájsť v sebe a okolí dosť sily na to, aby pokračoval vo využívaní mágie.
„Ospravedlňujem sa za to, že som márnil váš čas,“ povedal pomaly a ticho Faelin, odvrátil sa od oboch elfov a so sklonenou hlavou odišiel.
Keď sa dostal na miesto, kde ho nikto nemohol vidieť, rozplakal sa.

Medzi jeho rukami sa zjavil malý plameň, ktorý pár sekúnd horel a potom zhasol. Ako vždy.
Faelin sa zúfalo pozrel na svoje ruky. Boli to takmer dva roky, odkedy princ odišiel z Quel´Thalasu. Medzitým elfovia počuli o jeho činoch a o slávnych udalostiach, ktorých členom princ bol. Bojoval proti Pohrome, dokonca dokázal ubrániť Dalaran, ale potom bol za spojenectvo s čudnými morskými tvormi zavretý a odsúdený na popravu. Podarilo sa mu ujsť a spoločne s tými morskými vecami, zvanými naga, ovládol Outland pre ich pána, Illidana. Lenže odkedy ich spoločný útok na Kráľa lichov sa nezdaril a elfovia boli nútení ujsť späť do Outlandu. Odvtedy od nich nedostali žiadne správy.
Lord regent a nový generál, Halduron Brightwing, zatiaľ robili všetko na obsadenie krajiny. A hoci pobrežné ostrovy na severe ako Quel´Danas a Sunstrider boli aspoň z veľkej časti ich, viedli beznádejnú vojnu. Slabosť, ktorú pociťoval Faelin, cítili aj ostatní a mnohým robila ťažkosti v kúzlení a boji.
Len on svoju moc stratil. Počas posledných dvoch rokov sa snažil každý deň pokračovať v kúzlení, ale výsledok bol stále rovnaký. Nechápal tomu. Skutočne bol tak slabý?
Vrátil sa do Sunspire a späť ku knihám o mágii, ktoré tam študoval, aby prišiel na spôsob, ako svoju slabosť prekonať. Lenže vznešení elfovia boli v tejto oblasti najhoršími autormi. Vždy mali k dispozícii Studňu, za každých okolností mohli čerpať z nekonečného zdroja mágie a robiť úžasné veci. Nikdy nepotrebovali nájsť spôsob, ktorý by riešil ich súčasnú situáciu.
A vtedy to uvidel. Tenká kniha s fialovo-čiernym povrchom zastrčená vzadu za ostatnými. So záujmom ju vytiahol, otvoril a začal čítať.
Elfovia veria vo Svetlo a využívajú jeho moc. Avšak, existuje aj protiklad proti svetlu, energia, ktorá nie je všetkým veľmi známa. Tieň je sila, ktorá je vlastne veľmi neznáma. Hoci pochádza zo Skrútenej ničoty, je vlastná každému svetu. Je úplne iná ako fel alebo arkána, hoci mnohí spútavači tieňov sú aj veľmi dobrými černokňažníkmi. Rovnako ako ku Svetlu môžu prosiť a získať jeho moc aj magicky nenadaní jedinci, je to možné aj pri tieni. Lenže pri tieni je jeden rozdiel: Nepýtame sa, berieme si. A výsledky sú...úžasné.
Faelin zaujatý čítal ďalej. Celú knihu prečítal behom toho istého dňa. Na konci bol len krátky záver.
Hoci tieň, aj keď je jeho protikladom, nemusí nutne byť využívaný na veci proti Svetlu, dokonca ani nie na zlé činy, cirkev Svetla v Lordaerone nepreferuje užívateľov tieňa. Dúfam, že aspoň niektorá kópia tejto práce bude videná niekým, koho zaujme. V tom prípade dúfam, že tých pár vyvolených bude schopných nájsť praktikovateľov tieňa a naučiť sa tomuto mocnému umeniu.
Aldena Voidrender
Faelin zavrel knihu. Tieň. Forma mágie, ktorú by aj on mohol používať. Už by nebol slabý. Možno by dokonca predčil aj magistrov vznešených elfov. Rozhodol sa. Zistí viac o tom, čo si práve prečítal. Nájde mágov schopných ovládať tieň a naučí sa od nich všetko.
Potom konečne nebude bezmocný.

Kamenná veža sa týčila pred ním, vyššie na úpätí kopca. Faelin sa zhlboka nadýchol a vykročil po ceste.
Trvalo mu dlho, kým získal od zasvätených elfov informácie o tomto mieste a tých, ktorí tu prebývali. Netušil, že bude musieť ísť až tak ďaleko, ale tí v Quel´Thalase boli v tajomstvách tejto odnože mágie nesmierne nevzdelaní. Len pár z nich mu vedelo povedať aspoň meno jedného z obyvateľov veže. Matero Zeshuwal.
S týmto menom dokázal hľadať ďalej. Vo svojom pátraní sa dostal loďou až do prístavu Menethil, kde ľudia počuli o niekom takom. Vraveli, že námorníci z Ratchetu o ňom hovoria v spojení s nejakými temnými vecami. Pridali aj priezviská ďalších: Shadowcleft, Farsan. A Voidrender.
Zaplatil si cestu na prvej lodi smerujúcej do mesta škriatkov a po dvojmesačnej plavbe tam konečne bol. Škriatkovia ho poslali do veže, ktorá bola severne od mesta.
Budova nevyzerala, že tam sídlia mocní černokňažníci, ale Faelin sa rozhodol neposudzovať vec podľa vonkajšku.
Keď sa dostal pár desiatok metrov od veže, zem pod jeho nohami zažiarila slabým fialovým svetlom. Z veže pokojným krokom vyšla ženská postava.
„Kto si?“ spýtala sa priamo.
„Faelin Darksun. Ja...prišiel som za černokňažníkmi,“ odvetil.
Ľudská žena sa zasmiala. Faelin si všimol, že je celkom mladá, s hnedými vlasmi spadajúcimi na plecia, vo fialovej róbe.
„Takže ty od nás niečo potrebuješ?“ povedala, „Dobre, čo to je a čo môžeš ponúknuť ako protiváhu?“
„Chcem sa učiť!“ vyhŕklo z neho, „Čítal som. O tieni. Chcem sa naučiť ho používať.“
„Aha. Takže potenciálny černokňažník. No dobre, uvidíme, čoho si schopný.“
V jej pravej ruke sa zjavila fialovo-čierna hmla. Chvíľu ju tam podržala, potom ju v podobe prúdu prehodila do druhej ruky. Potom doňho túto guľu hodila.
Náraz bol ako keby ho nejaký silný muž vrazil päsťou do hrude. Faelin spadol na zem, šokovaný a bezvládny.
„No, padať vieš dobre,“ povedala, „Prečo by sme ťa mali učiť?“
„Bol som mágom,“ vyšlo z neho, „Ale nedokážem kúzliť, odkedy bola Studňa zničená. Nedokážem dosiahnuť na arkánu. Ale možno tieň by odpovedal na moje volanie.“
Faelin sa pomaly postavil a uvidel, že z veže vyšiel blonďavý elf. Hneď si na ňom všimol rozdiel. Jeho oči neboli modré, ale žiarili zeleným svetlom.
„Už si si užila dosť zábavy, Menara,“ povedal žene, „Nepoškodzuj nám tu potenciálnych akolytov.“
Potom sa pozrel na Faelina a namieril naňho prstom.
„Poď za mnou!“ prikázal.
Poslúchol ho a spoločne vstúpili do veže. Prízemie bolo tvorené jednou veľkou miestnosťou, pričom pri jednej stene boli schody vedúce na poschodie. V strede miestnosti stál ľudský muž, podľa výzoru štyridsiatnik a práve hovoril k štyrom poslucháčom. Jeden bol ľudský muž a okrem neho tri ženy: orkyňa, nemŕtva a ľudská.
Černokňažník sa otočil k Faelinovi a druhému elfovi.
„Čo sa to tam vonku dialo?“ spýtal sa.
„Nič dôležité, „ odvetil elf, „Strahad, priviedol som ti nového akolytu. Zatiaľ si viedol dobre. Narušil Menarinu detekčnú sieť a je stále nažive.“
„Je to šťastím, alebo jeho neobyčajnými magickými znalosťami, ktorými sa ubránil?“ odvetil nezaujato Strahad.
„Videl si niekedy mága, ktorý by sa jej ubránil?“
„Nie. Dobre, ako sa voláš, chlapče?“ spýtal sa Faelina. Bolo to celkom odvážne, keďže Faelin mohol podľa veku pokojne byť jeho otcom, hoci ako elf bol len krátko dospelý.
„Faelin Darksun,“ odvetil.
„Temnoslnko. Dobré meno pre černokňažníka. Dobre, sadni si. Ostatní sa ti predstavia, až skončím. Budeš si musieť naštudovať viac vecí, keďže ostatní sú tu už rôznu dobu, ale vo vlastnom záujme to urobíš.“
Faelin ho poslúchol a vo svojom vnútri sa radoval z toho, čo sa práve stalo. Dostal sa medzi nich. Znovu bude môcť kúzliť. Už nebude zbytočný.
„A teraz, kde som to skončil? Ach, áno, správanie sa plameňov na vojakoch v krúžkovom brnení.“

„Ohľadom pôvodu tieňa sme si už povedali dosť,“ povedala Menara Voidrender, černokňažníčka, ktorá Faelina vtedy pred vežou napadla, „Teraz vám vysvetlím, ako postupovať pri používaní tieňovej mágie.“
Magaz, orkská žena, ktorá sedela po ľavom Faelinovom boku sa sústredene pozerala a mračila na Menaru. Ako si stihol všimnúť, zo všetkých akolytov bola najviac oddaná idei využívania felovej mágie. Takmer neustále hovorila o svojich plánoch stať sa najväčšou černokňažníčkou v histórii, dokonca prekonať aj Gul´dana. Keďže bola ork, ostatným to prišlo celkom čudné, vzhľadom na postoj celej ich rasy k tejto osobe. Dokonca aj nemŕtva Wytula ju označovala za zlú, a to už bolo čo povedať.
„Celý postup by bolo možné zhrnúť do niekoľkých bodov. Mimochodom, na tieto veci si zvyknite, majster Farsan má záľubu v poriadku, dokonca aj v mágii černokňažníkov, takže o všemožných pravidlách, bodoch a ktovie čom ešte si toho vypočujete dosť,“ pokračovala Menara.
Dvaja ľudskí akolytovia, Fenrick a Lydia, si medzi sebou vymenili pár slov a začali sa potichu dusiť od smiechu. Oni dvaja boli tí, ktorí všetko brali na ľahšiu váhu, na rozdiel od ostatných troch.
„Čo si musíte uvedomiť je, že svojou vôľou nútite tieň, aby vám darador,“ povedala Menara.
Faelin v mysli zahrešil a naklonil sa k Lydii.
„Čo znamená slovo darador?“ spýtal sa potichu.
„Znamená to „slúžiť“, akolyta Darksun,“ povedala prísne Menara, pričom posledné slovo vyslovila v thalaskej elfčine, „A odporúčala by som vám okrem mágie študovať aj spoločný jazyk, pretože vaše znalosti zrejme nie sú dostatočné. Nehovoriac o orkskom, v ktorom, predpokladám, neviete povedať ani svoj vek. Inak sa v odvetví tieňovej a felovej mágie nikam nepohnete.“
„Áno, majsterka,“ povedal Faelin zahanbene.
Menara bola obrovská perfekcionistka, čo ukázala už predtým. Našťastie v oblasti tieňovej mágie mal Faelin už základné znalosti, získané z knihy, ktorú napísala jej matka, tiež černokňažníčka. Preto sa mu podarilo takmer nezaostávať za ostatnými v teoretickej oblasti, avšak v praktickej musel zabrať. Menara ich nútila podstupovať rôzne cvičenia, napríklad sústrediť sa niekoľko hodín bez prestania na kameň, ktorý mali pred sebou a nemyslieť na nič iné. Nejakým spôsobom sa jej darilo pozorovať aj myšlienky akolytov a tak vedela zistiť, kto z nich toto nesplnil. Následne, keď sa uistila, že sú toho všetci schopní, prešla na ťažšie cviky. Naraz museli myslieť na predmet, vždy nejaký iný a pritom počúvať to, čo im hovorila. Potom museli konverzovať a stále udržiavať myseľ sústredenú na rôzne veci. Momentálne boli v štádiu, kedy museli myslieť na kameň a na kus dreva súčasne. Už predtým mával každý jeden z nich bolesti hlavy potom, čo skončili, ale teraz sa im od tej námahy párkrát podarilo odpadnúť priamo počas týchto aktivít. Nikto poriadne nechápal, z akého dôvodu to robia a ako sa Faelin dozvedel, pred jeho príchodom s nimi bol ešte jeden akolyta, gnóm, ktorý ale po pár dňoch odišiel, keď zistil, že predtým, než sa dostane k čarovaniu, musí pretrpieť dlhé a nezáživné zízanie na rôzne skaly.
„Dobre. Takže, ako postupovať. Body sú jednoduché: privolať, spútať, upraviť, vypustiť a udržať. Dnes si ich prejdeme len stručne.
Privolať. Tiene sú všade okolo nás, rovnako ako arkánna mágia. Tak ako ju, musíme aj tieňovú energiu najprv získať a dostať k sebe, aby sme ju mohli využiť.
Následne ju musíme spútať, aby sa znovu nedostala mimo náš vplyv. Toto sa deje okamžite po privolaní. Dúfam, že vám nemusím vysvetľovať význam tohto slova a chápete sami, o čom hovorím.
Upravenie je potrebný krok, keďže ním surovej tieňovej energii dodávame vlastnosti, aké potrebujeme. Napríklad ju spravíme pevnou, aby slúžila ako štít, upravíme ju, aby dokázala omráčiť ľudské zmysly, alebo aby neutralizovala inú mágiu. Využití je veľa a vlastne ešte stále nevieme všetky možnosti. Tieto tri body skúsenejší černokňažníci zvládajú behom krátkeho času, ak ide o slabšie kúzla, kde netreba zozbierať veľa energie, dokážu to spraviť v zlomku sekundy.
Následne toto kúzlo, ktoré už splňuje naše požiadavky, vypustíme. Samozrejme, že ho neustále musíme udržiavať aktívne. Pri útočnom kúzle, ktoré trvá možno sekundu a nie je problém udržať ho, kým sa dostane do cieľa. Lenže napríklad pri štíte alebo inom dlhodobom kúzle sa musíte sústrediť. Preto ste absolvovali a ešte aj podstúpite ďalšie cvičenia. Naučia vás sústrediť sa na kúzlo a myslieť na viac vecí naraz, a tým aj ovládať viac tieňových kúziel súčasne. Alebo aspoň nebudete musieť pri udržiavaní štítu len stáť a nereagovať na okolie.
A teraz, keď už rozumiete, všetci si vytiahnite svoje kamene a paličky!“
Faelin mohol takmer cítiť zúfalstvo, ktoré vyžarovalo zo všetkých akolytov, keď siahali do vreciek svojich rób po tie dva predmety číreho zla.

Strahad Farsan si rozopol pracky na róbe a zhodil ju zo seba dole. Zostal oblečený v nohaviciach, koľeli a rukaviciach po lakte. Otočil sa k piatim akolytom.
„Dnes vám ukážem, ako to vyzerá v boji. Niektorí z vás už majú skúsenosti s arkánnou mágiou, ale verte mi, toto je iné,“ povedal, „Černokňažník sa nepriateľom musí väčšinou postaviť priamo, bez ochrany vojakov, spoza ktorých štítov zosiela kúzla. On sám je bojovníkom, keďže mnohí mocní tohto sveta odmietajú využívať naše schopnosti. Ich problém. S ukážkou mi bude pomáhať majsterka Shadowcleft.“
Babagaya Shadowcleft, stará sivovlasá gnómka, sa postavila do vzdialenosti piatich metrov od Strahada. Jemne kývla hlavou. Strahad to opätoval a v sekunde, kedy sa nepozeral, doňho vletela tieňová guľa, ktorá ho zvalila na zem.
„Prvé pravidlo,“ povedala ticho Babagaya, „nikdy nespúšťajte oči z protivníka. Keďže toto je len ukážka, poslala som proti nemu kúzlo, ktoré ho len zrazilo na zem. V skutočnom boji by bol majster Farsan už mŕtvy.“
„Ak by teda nezareagoval,“ dodal Strahad a poslal proti nej niečo, čo pripomínalo štít z tieňov. Ona odpovedala rovnakým spôsobom, avšak jej stena poslúžila na zastavenie postupu Strahadovej.
„Čo ste si teraz mohli všimnúť je, že sme obaja použili rovnaké kúzlo, ale s iným úmyslom a pre iný účel. Jednalo sa o tieňový štít, veľmi dobré obranné, ale aj útočné kúzlo. Chcete niekoho zhodiť na zem? Pošlite proti nemu stenu z tieňov. Majsterka Voidrender vám neskôr ukáže, ako sformovať takéto kúzlo. Predpokladám, že niečo o funkcii tieňa vám už stihla vysvetliť, takže viete, o čo ide. A tu sa dostávame k prvému aspektu kúzlenia, ktorý je pre černokňažníka v boji dôležitý: flexibilita. Nemôžete sa len tak naučiť kúzla a presné podmienky, ako ich použiť. Hlavne v oblasti tieňa musíte byť inovatívni, prispôsobovať sa okolnostiam a podľa toho zareagovať. Skúste ísť tým, čo som práve použil, proti infernalovi. Ak potom budete vyšší ako centimeter, ozvite sa, veľmi rád zažívam prekvapenia. Avšak, skúsiť zvaliť gnómku, alebo čokoľvek, čo nie je obrovská kamenná beštia, je celkom dobrý nápad. A teraz prejdeme od hier s tieňom k skutočnej sile.“
Z jeho rúk vytreskla guľa zeleno-žltej energie, s občasným zamihotaním čiernych pruhov. Mierila na Babagayu, ale tá v smere jej letu vytvorila hmlu z tieňov, ktorá guľu pohltila.
„Výborne!“ skríkol Strahad a uznanlivo zatlieskal, „Nemám teraz na mysli prevedenie kúzla, to bolo kvalitné ako vždy, nie je čo chváliť. Ale napadlo ju toto výborné kúzlo. Takže, teraz sa nám tu ukázala situácia, kedy na majsterku Shadowcleft mierilo veľmi silné kúzlo. Vlastne to najsilnejšie, aké v priamych úderoch vo felovej mágii existuje. Blesk chaosu skutočne vzdáva česť svojmu menu. Prenikne brnením, zasiahne a zraní aj toho najsilnejšieho nepriateľa. Ubránite sa len mágiou. A tu vidíme príklad. Majsterka Shadowcleft, dávam vám slovo.“
„Ďakujem,“ povedala gnómka, „Tieň, upravený, aby zastavoval kúzlo. Vidíte kúzlo, automaticky vyčarujete jeho protipól z tieňa. Kým štít je vytvorený na všeobecnú obranu, musíte sa sústrediť na viacero variant, ktoré môžu prebehnúť a udržiavať ho účinný proti mágii aj fyzickým útokom. To znižuje jeho efektivitu a znamená to, že nedosiahnete plný obranný potenciál proti kúzlam. Ale toto kúzlo je určené na priamy boj proti jednému konkrétnemu útoku a teda využívate jeho potenciál v plnom rozsahu. Dostávame sa k druhému bodu: rýchlosť. Medzi momentom, kedy majster Farsan vypustil blesk chaosu a tým, kedy by ma zasiahol, by ubehla možno sekunda. Možno vám príde, že je nemožné, že som zareagovala tak rýchlo protikúzlom, ale je to tak. Musíte mať v podvedomí vložené informácie o kúzlach, aké sú ich vlastnosti, ako proti nim bojovať a akonáhle uvidíte nejaké kúzlo, ktoré na vás smeruje, musíte inštinktívne konať. Úprimne, takto sa brániť zvládajú len tí skúsenejší, takí, ktorí trénovali veľmi dlho a zažili viac bojov. Preto je niekedy lepšie zdvihnúť štít, než sa spoliehať, že budete dostatočne rýchli.“
Babagaya zrazu pohla rukami a z nich k Strahadovi vyleteli plamene, ktoré ho obklopili. Černokňažník ani nepohol brvou a obklopil sa vlastnými plameňmi, ktoré následne roztiahol a prerazil bublinu, ktorú okolo neho gnómka vytvorila. Potom na seba poslali ešte pár útokov, ale nikto z nich nemal navrch.
„Ako vidíte, máme tu problém. Čo ak je môj súper schopný odrážať moje útoky a pritom ani on nedokáže nado mnou vyhrať? Iste, môžeme čakať, kým sa jeden z nás neunaví natoľko, že nebude schopný pokračovať, ale čo ak by toto bol skutočný boj? Išlo by o život a možno by ste práve vy boli tým, kto sa vyšťaví rýchlejšie. Nikdy nemáte istotu, koľko presne dokážete vydržať a koľko vydrží váš súper. Musíte ho poraziť čo najskôr. Ak to nejde spôsobom, ktorý používate, musíte skúsiť iný. Pamätajte, byť flexibilný. Lenže čo ak to nestačí? Čo ak je pripravený na všetky vaše triky a dokáže ich odraziť? Preto je tu tretí bod: improvizácia. Musíte nájsť nejaké originálne riešenie, ktoré spôsobí, že vyhráte.“
Kým dohovoril, vytiahol spoza opasku nôž a hodil ho po gnómke. Tá ho rýchlo zastavila pomocou tieňa vo vzduchu a nechala spadnúť na zem. To ju ale už trafila tieňová guľa do hrude a zvalila ju na zem.
„Vidíte?“ povedal nadšene Strahad, „Samozrejme, že kúzlo bolo slabšie. Rovnako som mohol použiť blesk chaosu, zraniť ju a úplne vyradiť z boja, prípadne aj spôsobiť smrť. A ak by aj prežila a bola schopná pokračovať v boji, kým by sa spamätala, mohol by som zabezpečiť, aby už pre mňa nebola hrozbou. Toto všetko som dosiahol len tým, že som ju jednoduchým činom, ktorý nevyžadoval žiadny čas prípravy ani využitie mágie, donútil vytvoriť obranné kúzlo. V čase, keď to robila, už proti nej letelo kúzlo, ktoré ju dostalo. Aj tí najsilnejší nepriatelia nie sú vždy schopní reagovať na neočakávanú udalosť bez toho, aby čo i len trochu spanikárili. Vtedy sú zraniteľní. Ako vravím, improvizácia.“
Prišiel ku gnómke a zdvihol ju. Následne sa otočil k akolytom.
„Dúfam, že ste si v tých svojich hlavách uložili aspoň niečo užitočné. Rozchod!“

„Vanod,“ povedal Faelin.
„Nie!“ skríkla nahnevane Magaz v spoločnom jazyku, „Ako môžeš tie slová vyslovovať tak neohrabane? Vyslovuje sa to vadnod!“
„Elfovia nie sú zvyknutí na spoluhlásky,“ povedal so smiechom Fenrick, ktorý oboch pozoroval z postele, „Ich jazyk je jedno veľké haeri beroi dorei.“
„Neuveriteľné,“ povedal s predstieraným šokovaným tónom Faelin, „Tvoje neohrabané ľudské ústa dokázali vysloviť jedno skutočné slovo vznešenej thalasskej elfčiny.“
„Naozaj?“ spýtal sa skutočne prevapene človek, „Stavím sa, že to bolo niečo ako hrebeň alebo zrkadlo.“
„Nie. Dorei znamená deti alebo elfovia. Vlastne si povedal dve slová. Som ohromený. Možno to ale je tým, že prítomnosť sin´dorei na nejakom mieste zvyšuje kultúrnu úroveň okolitých osôb. Pri troche šťastia sa do dvoch rokov naučíš poriadne sa umývať.“
Lydia, ležiaca na svojej posteli, zdvihla hlavu od knihy a zasmiala sa. Fenrick sa začervenal.
„Na druhú stranu,“ pokračoval nezaujato Faelin, „Načo sa musím učiť slovo pre hrdinu? Načo mi to bude pri kúzlení?“
„Chceš vedieť len nejaké formuly alebo sa chceš jazyk skutočne naučiť?“ povedala nahnevane Magaz, „Navyše, ako sa v krčme budeš môcť pred orkami chváliť, že si spálil skupinu udatných hrdinov, keď ani nebudeš vedieť, ako sa hrdina povie?“
Áno, mala pravdu, ale to mu vo výslovnosti nijako nepomohlo. Orkský jazyk sa snažil učiť už viac ako mesiac a stále sa mu nedarilo pochopiť ani základ. Možno to bolo preto, že na rozdiel od thalassčiny alebo spoločného jazyka nemal spísanú gramatiku a všetky znalosti sa odovzdávali z rodiča na dieťa. Čo vlastne znamenalo, že nielen každý klan hovoril odlišným dialektom, ale výslovnosť bola iná takmer v každej rodine. A tak sa začal učiť hovoriť západným dialektom warsongského dialektu orkského jazyka. Hovorovej verzie, keďže existoval aj starší jazyk, ktorý už poznali len náčelníci a šamani.
Výsledkom bolo, že po týždni uvažoval, že začne veriť v Svetlo a začne sa k nemu modliť o zjednotenie celého sveta v jazykovej oblasti, samozrejme pod záštitou elfčiny.
Samozrejme, že to nikdy nespravil.
Našťastie jeho znalosti spoločného jazyka sa zlepšovali a už sa stávalo len výnimočne, že by nejakému slovu nerozumel. Bolo to tým, že všetci, dokonca aj majster Zeshuwal, hovorili spoločným a teda sa s ním stretával neustále. Niektoré pravidlá mu navyše vysvetlila Lydia, mladá hnedovlasá akolytka, ktorá sa ukázala ako najlepšie vzdelaný akolyta. S výnimkou Faelina, samozrejme. Jej znalosti ho občas prinútili uvažovať, či nepochádza z nejakého šľachtického rodu, ale o svojej minulosti nikdy nič nepovedala.
Naproti tomu, Fenrick, blonďavý muž, bol presným opakom. Nevzdelaný, nekultivovaný a pri bližšom kontakte z neho bol cítiť stály pach potu. Avšak, z nejakého dôvodu, sa s ním Lydia priatelila.
Kým ale bol on, aby spochybňoval ľudské činy, zrejme ovplyvňované všemožnými pudmi a inými nechutnými chemickými vecami.
„Musím sa na chvíľu prevetrať,“ povedal Faelin a vyšiel von z veže. Tam sa zahľadel na nočný Ratchet priamo pod ním. Mesto bolo veľké, s drevenými domami natlačenými na seba, množstvom mól a viacerými loďami v prístave. Vietor tentoraz fúkal z vnútrozemia a on našťastie necítil žiaden z pachov škriatkovského mesta. Jeho ruch avšak zostával.
„Pozri sa na nich, ako sa tam dole hmýria, ich životy plynú bez akéhokoľvek vyššieho významu, bez šance vládnuť čo i len trochou našej moci a možnosti zmeniť svet k svojej predstave,“ ozval sa hlas za ním. Faelin sa otočil a ocitol sa hľadiac do žiariacich zelených očí Matera Zeshuwala.
„Slnko nás vedie, majster,“ povedal v elfčine? „Čo vás privádza sem von?“
„Ty,“ povedal jednoducho, „Chcel som sa ťa spýtať, či stále pociťuješ tú slabosť a hlad.“
Faelin sa naňho prekvapene pozrel.
„Ako o tom viete?“
„Ratchet je, možno s výnimkou Theramore, najväčší prístav na tejto strane Kalimdoru. Prichádza sem mnoho lodí. A na niektorých z nich sú aj krvaví elfovia, s ktorými sa občas stretnem,“ povedal, „Povedali mi o tom hlade po mágii, ktorý cítia. A teraz k tej otázke: Ako sa cítiš?“
„Zvládam to, aj keď to stále cítim.“
„Hmm. Mal by si niekedy za mnou prísť. Povedal by som ti o spôsoboch, ako ho ukojiť. Ostatní, s ktorými som hovoril, boli z toho šokovaní, ale predpokladám, že ty máš otvorenejšiu myseľ ako iní.“
Faelin prikývol, na čo majster démonológ mierne kývol hlavou a odišiel späť dnu. Mladý elf za ním hľadel. Spolu s majsterkou Shadowcleft boli najdesivejšími z černokňažníkov, ktorí ich cvičili.
Znovu sa otočil k mestu. Jediné, čo videl, boli ľudia, orkovia, škriatkovia a aj pár trollov a taurenov, ako chodia po uliciach. Neprišli mu ako nejaké bezvýznamné tvory, ale koniec koncov, on bol mág, ktorý nevedel čarovať, elf neschopný naučiť sa jazyk, ktorým hovoril národ, ktorý len nedávno objavil, že stavať sa dá aj z kameňa, a niekto, kto nedokázal ani pri plnej sile ochrániť svoju rodinu.
Spomenul si na Aeiru, na to, ako nedokázal pokračovať v boji a brániť Farstriderov a vojakov svojou mágiou. Čo by asi povedala ona na to, čo robí teraz?
Zaťal ruky v päste. Určite by neschválila to, čo by ho naučil Zeshuwal. Videl predsa, aké boli jeho oči. Tá žiara. Rozhodol sa. Aj keby mal tým hladom trpieť do konca života, nepôjde za zelenookým elfom žiadať po pomoc.

Menara sa pozrela z vrchola kopca na piatich akolytov vystupujúcich po úzkej ceste.
„Čo sa tam toľko zdržujete?“ skríkla na nich, „Nemáme na ten výstup celý deň!“
Odpoveďou jej bolo len mrmlanie unavených a nahnevaných akolytov. Nikto z nich nechápal, prečo ich ráno vyhnala von a povedala im, že dnes vystúpia na vrchol hory nad Ratchetom. Samozrejme, že to museli spraviť vo svojich purpurových róbach, ktoré im výstup celkom sťažovali. Nakoniec sa ale všetci viac-menej úspešne dostali až na plochý vrcholok.
„Zrejme sa čudujete, prečo sme museli ísť až sem,“ povedala majsterka tieňov, „Dôvodom je, že majster Farsan si svoju vežu cení až priveľmi na to, aby dovolil pätici akolytov prvý raz precvičovať tieňové kúzla v jej blízkosti. Navyše, je to tu pokojnejšie ako kdekoľvek v okolí mesta a budete sa ľahšie sústrediť.“
Medzi akolytmi to zašumelo. Všetci boli nadšením celí bez seba, lebo po dlhých hodinách psychických cvičení a teórie sa konečne dostali k skutočnej mágii.
„Dobre, takže, postavte sa, kde sa vám zachce, ale udržujte niekoľkometrový odstup od ostatných. Ak niečo pokazíte, chcem, aby ste za to niesli dôsledky len vy a nie sj ostatní.“
Všetci ju poslúchli. Menara medzi nimi pomaly prechádzala.
„Dlho ste sa na toto pripravovali a teraz konečne prišiel váš čas. Dnes sa konečne dostanete k praktickému využitiu starého a mocného umenia ovládania tieňov,“ povedala obradne, „Ako mnohí pred vami aj vy budete pokračovať v dlhoročnej tradícii, odovzdávanej z majstra na akolytu. Dôvod, prečo vás zdržujem všetkými týmito hlúpymi rečami je ten, že milujem pokusy akolytov zakryť nedočkavosť a znechutenie, a tváriť sa, že to, čo tu trepem ich zaujíma.
Takže, privolať! Upokojte sa, sústreďte sa a pokúste sa nájsť niekde vlákna tieňovej energie!“
Faelin zavrel oči a sústredil sa. Mysľou hľadal akýkoľvek náznak v okolí, ktorý by bol cítiť ako tieň, ale nachádzal len slabé známky arkánnej mágie. Oheň ale teraz nepotreboval. Zamračil sa a ešte viac sa sústredil. Po chvíli našiel to, čo hľadal. Sústredil sa na niekoľko vlákien energie a svojou vôľou ich prinútil presunúť sa do jeho zopätých rúk. Otvoril oči a uvidel vo svojich rukách fialovo-čiernu hmlu, ktorá sa krútila, vzpínala a prevaľovala v jeho rukách.
„Druhý krok! Spútať! Rýchlo, kým sa tiene znovu nevrátia tam, odkiaľ ste ich privolali!“ skríkla Menara.
Faelin sa sústredil na guľu tieňov v jeho rukách. Jej vzpínanie sa zmenšilo a už sa len pomaly preskupovala v malej guli v jeho rukách, ktorej tvar bol nemenný.
„A teraz si na vás pochutnám. Ideme sa rozprávať. Samozrejme, že kúzla musíte udržiavať stále aktívne,“ povedala s úsmevom Menara, „Takže, čo nasleduje teraz? Magaz?“
Faelin sa zamračil v snahe naraz počúvať Menaru a popritom udržiavať guľu vo svojich rukách.
Držať tiene. „Upraviť,“ povedala Magaz.
Držať tiene. „Dobre,“ odvetila Menara, „Čo znamená upraviť v terminológii tieňovej mágie, Wytula?“
Držať tiene. „ Dodať tieňu vlastnosti, aké od neho potrebujeme,“ odvetila nemŕtva žena.
Držať tiene. „Aké vlastnosti dodávame tieňu, Lydia?“
Držať tiene. „Rôzne,“ odvetila s úsmevom akolytka.
Držať tiene. „Och, dievča, buď konkrétne!“ nahnevane vyprskla Menara.
Držať tiene. „Môžeme ich upraviť do pevnej podoby a využiť ako útočné kúzlo vo forme gule, prípadne ich roztiahnuť a vytvoriť štít. Štít taktiež môžeme obohatiť, aby odolával aj magickým útokom, ale čím širšie využitie má, tým viac energie na jeho údržbu vynaložíme a tiež sa musíme viac sústrediť.“
Držať tiene. „Dobre, to mi zatiaľ stačí. Faelin, Fenrick, kým vám nedám ďalší príkaz, budete sa pozerať Lydii na prsia!“ povedala majsterka so širokým úsmevom. Magaz a Wytula vyprskli od smiechu. Lydii to veľmi vtipné neprišlo.
Držať tiene. U Slnka, ona má asi vnútornú túžbu dokázať neschopnosť mužských akolytov! Faelin poslúchol rozkaz.
Tieniť drže...držať tiene, držať tiene! „Dnes sa naučíme len základné kúzlo, a to tieňovú guľu. Jedná sa o najzákladnejšie, ale zároveň aj najspoľahlivejšie tieňové kúzlo. Akú vlastnosť chceme dodať tomuto kúzlu, Wytula?“ pokračovala bez emócií Menara.
Držať tiene! „Pevnosť.“
Drž tie tiene! „Správne. Síce to pred minútou povedala Lydia, ale aspoň mám dôkaz, že počúvaš, čo hovorím. Tak, nový príkaz: Upravte tieň do pevnej podoby!“
Držať tiene, pridať pevnosť. Uf, to bolo tesné. Faelin sa sústredil. Ako im Menara predtým vysvetlila, tiene sa správali ako časť tela. Ich úprava bola ako stáčanie vlasu. To, čo s nimi chceli spraviť, to s nimi spraviť mohli. Samozrejme, že niekedy sa vlas javil ako adamantiová tehlička. Faelinovi sa nakoniec podarilo dosiahnuť požadovaný výsledok.
Držať tiene. „Teraz vypustite kúzla k oblohe!“ prikázala Menara.
Držať tiene, vystreliť nahor, držať rýchlosť. Faelin spravil pohyb rukami, ako keby chcel guľu skutočne vrhnúť a následne ju poslal k oblohe. Ako im Menara tiež vysvetlila, pre myseľ je jednoduchšie prijať ideu vrhnutia kúzla, ak naozaj rukami vykonajú pohyb, ktorým by ho vrhli, keby sa jednalo o normálny predmet. Rovnako sa štít ľahšie udržiaval, ak boli ruky natiahnuté pred telom v ochrannom geste. Vlastne sa jednalo o pomôcky, ktoré uľahčovali kúzlenie.
Držať tiene, držať rýchlosť. Všetci piati vystrelili kúzla k oblohe. Vtedy sa ale stalo niečo, čoho sa Faelin bál. Slabosť, ktorá ho postihla pri kúzlení arkánnych kúziel, sa prejavila aj teraz. Bolo to síce neskôr, ale o to silnejšie. V hrudi mal pocit, ako keby ho niekto zvnútra trhal a za sebou nechával len prázdnu pustinu.
Jedna z gulí zrazu zmizla a Faelin sa rozkričal od bolesti. Zvalil sa na zem. Ostatní sa k nemu zbehli.
„Čo ti je?“ spýtala sa vydesene Lydia.
Chcel jej odpovedať, ale pred očami uvidel čierne fľaky, ktoré sa rýchlo rozšírili a on zamdlel.

Faelin pomaly otvoril oči. Pod sebou cítil mäkkú posteľ. V hrudi ho stále trochu bolelo, ale hlad po mágii sa už znovu vrátil do normálu. Pomaly sa posadil.
„Ach, ty si už hore,“ ozval sa hlas hovoriaci thalasskou elfčinou, „To je dobre. Dúfam, že počas bezvedomia si zvládol zdržať zvierače, inak okrem svojho oblečenia budeš čistiť aj moju posteľ.“
Faelin sa začervenal a pozrel sa na Matera.
„Našťastie nie,“ odvetil.
„Výborne. Tu máš,“ povedal a podal mu malý kryštál žiariaci zeleným svetlom.
„Čo to je?“ spýtal sa začudovane Faelin, obzerajúc si predmet.
„Pomôcka. Keďže s felovou mágiou ešte nie si veľmi oboznámený a démona kvôli tebe vyvolávať nebudem, musíme to spraviť takto.“
Faelinovo začudovanie sa zmenilo na zdesenie.
„To je...“ začal.
„Kryštál nabitý mágiou, konkrétne felového charakteru. Máš s tým nejaký problém?“
„Na čo mi to bude?“
„Ak ti to nedôjde samému, tak sme sa zrejme zmýlili, keď sme ťa vzali. Zapoj svoj rozum, chlapče!“ povedal nahnevane bielovlasý elf.
Faelin sa na pár sekúnd zamyslel a potom vydesene kryštál pustil na zem.
„Nechcete hádam, aby som to...“
„Čo to robíš, ty idiot?“ skríkol Matero a opatrne vzal kryštál zo zeme, „Mohol si ho rozbiť! Samozrejme, že chcem, aby si z neho tú mágiu vysal! Dodá ti to silu a utíši tvoj hlad po mágii, samozrejme len dočasne. Ale aj to je lepšie ako skolabovať po každom pokuse o kúzlenie.“
„Ale, to je...“
„Neetické, nesprávne, nebezpečné, áno, všetko z tohto,“ znovu ho prerušil Matero, „Lenže v zúfalých situáciách musíš prijať zúfalé riešenia. Ani mňa veľmi neteší, že som závislý od prijímania mágie, ale bez Studne to proste inak nejde. Teda, ide, ale dobrovoľne sa rozhodnúť pre slabosť, keď je možnosť, ako byť silný, len na základe toho, že niektorí to označia za zlé, je úbohé. Máš možnosť poraziť svoj hlad a táto možnosť je ti ponúkaná bez akéhokoľvek očakávania protislužby, len z dobrej vôle. Môžeš ju buď prijať alebo odmietnuť. Ale ak urobíš to druhé, môžeš si rovno zbaliť všetky svoje osobné veci a vypadnúť z tejto veže. Strachopudov tu nepotrebujeme a ani nechceme.“
Faelin sa zahľadel na kryštál a pomaly k nemu natiahol ruku. Matero mu ho bez slova vložil do dlane.
„Čo mám presne spraviť?“
Matero sa usmial a začal vysvetľovať.

„Tak, všetci ma pozorne poslúchajte!“ povedal Strahad, „Dnes si preveríme, ako ste zvládli ovládanie kúziel. Budete bojovať proti sebe. Nemusíte sa báť, že tomu druhému ublížite, keďže ja a Matero budeme dohliadať na každú dvojicu a zabezpečíme, aby ste si navzájom neroztopili tváre. Základné upozornenie: Toto nie je žiadna magická verzia rytierskeho súboja, takže pokojne používajte rôzne triky a podvádzajte. V skutočnom súboji nezáleží na tom, ako ste boli čestní, ak po ňom budete mŕtvi.“
Majster felovej mágie tleskol rukami a ukázal na Faelina a Fenricka.
„Vy dvaja budete proti sebe za dohľadu majstra Zeshuwala. Lydia, Magaz, na vás dohliadnem ja a Wytula si zatrénuje s majsterkou Voidrender. Nemusíš sa báť, Menara vie, čo robí a prisôsobí silu svojich kúziel na úroveň podobnú nováčikovi. Takže možno vydržíš viac ako desať sekúnd, ale aj to je niečo. Všetci sa rozostúpte!“
Faelin spolu s Fenrickom a Materom postavili neďaleko okraja vrcholku hory. Matero ich usmernil, v akej vzdialenosti od seba majú stáť.
„Ako majster Farsan povedal, nemusíte sa báť, že si niečo spravíte,“ povedal Matero, „Čiže, dúfam, že uvidím poriadne drsný súboj. Môžete používať tieňové, arkánne a ak vás to už majster Farsan učil, tak aj felové kúzla.“
Obaja mierne prikývli. O tom, ako privolať fel im Strahad už niečo povedal. Šlo vlastne o rovnaký princíp ako pri privolávaní arkány a tieňa. Stačilo dostať sa k zdroju, z ktorého si mágiu vzali. Jediným problémom bolo, že zdrojom felu boli démoni a Veľká vzdialená temnota bola veľmi ďaleko od Azerothu...ak zrovna černokňažník nemal poruke vlastného démona, ktorý mu poskytol prepojenie a ľahké získanie tejto energie.
Faelin sa usmial na Fenricka. Vedel, že človek si voči nemu vypestoval averziu, hoci elf nechápal, prečo. Na jeho tvári videl hnev, ktorý mu mohol zaslepiť logický úsudok.
Tým lepšie preňho.
„Začnite!“ povedal Matero.
Privolať, spútať, spevniť, rozšíriť, nasmerovať, vypustiť, udržať. Tieňový štít vyrazil proti Fenrickovi. Faelinovým úmyslom bolo zhodiť protivníka na zem, kde by bol ľahším terčom pre jeho nasledujúce kúzla. Fenrick naproti tomu začal tieňovou guľou. Tá prerazila štít na jednom mieste, ale inde zostal neporušený. Zrazil Fenricka z nôh, ale jeho guľa nezmizla.
Štít sa stratil, keďže svoju úlohu stratil a už nebol potrebný. Faelin spravil tú najjednoduchšiu vec na obranu pred útokom: uskočil. Guľa vrazila do vyššej časti vrcholku a následne sa stratila.
Faelin sa, narozdiel od prvého pokusu s kúzlením, cítil výborne. Materova technika bola dokonalá. Stačilo len získať mágiu z objektu, rovnako ako pri klasickom kúzlení, ale namiesto jej vypustenia ju mág v čistej podobe vsal do seba. Hlad síce utíšila len dočasne, ale aj tak to bolo omnoho lepšie ako predtým.
Fenrick sa postavil, ale to už proti nemu šli plamene. Akolyta sa obklopil tieňovým štítom, ktorý napriek všetkým Faelinovým snahám odolal.
Odkedy sa kŕmil mágiou, dokázal nielen zahnať hlad a používať tieňové kúzla, ale aj jeho schopnosť privolať arkánu sa vrátila. Oheň následne zakomponoval do svojho štýlu kúzlenia, hoci už nikdy nezískal hlavné miesto, ktoré mal pred zničením Studne.
Faelin musel nakoniec kúzlo zrušiť, na čo odpovedal Fenrick zrušením štítu. Obaja akolyti stáli na mieste a pozerali sa druhému do očí. Faelin si všimol malú zmenu výrazu v protivníkovej tvári.
Fenrick proti nemu poslal ďalšiu tieňovú guľu. Človek bol absolútne neoriginálny, hoci musel uznať, že silný.
Privolať, spútať, ochrana proti tieňu, vypustiť proti guli, udržať. Zabraňovacie kúzlo sa stretlo s tieňovou guľou sotva pol metra pred Faelinovou hruďou. Po chvíli ale bolo prerazené, ale zvyšková energia tieňovej gule doňho narazila len slabou silou a vôbec mu nespôsobila nejaké zranenie.
Fenrick zakričal od hnevu, ale Faelin už na to odpovedal. Tri malé plamienky zapáili trávu okolo Fenricka. Akolyta sa zasmial.
„To nevieš nič lepšie?“ spýtal sa, „Preveľký krvavý elf a bojuje horiacou trávou?“
Faelin neodpovedal, len sledoval Fenricka, okolo ktorého sa postupne zmenšoval kruh plameňov. Človek si ofrkol a vytvoril tieň, ktorým obklopil trávu, znemožňujúc jej prístup ku kyslíku.
Privolať, spútať, pevnosť, nasmerovať, vypustiť, držať. Tieňová guľa vrazila do Fenricka plnou silou. Akolyta bol zamestnaný ovládaním tieňového kúzla, ktoré hasilo oheň a nebol pripravený na obranu. Hoci Faelin nevedel, či už jeho súper dosiahol úrovne, pri ktorej bol schopný ovládnuť dve kúzla naraz, ale bol si takmer istý, že nebol schopný privolať druhý tieň okamžite ako obranu proti neočakávanému útoku.
Faelin sa už neobťažoval nejakými formalitami a vypustil na Fenricka prúd plameňov. Vložil do toho všetko, keďže mu už veľmi veľa síl nezostávalo. Počas neaktívneho obdobia musel zoslabnúť a svoju výdrž ešte len naberal späť. Avšak, tesne predtým, než by sa ho dotkli, bol akolyta obklopený tieňovým štítom. Z jeho prekvapeného výrazu Faelin vyčítal, že ho neprivolal on. Pozrel sa na Matera a uvidel, že majster démonológ má ruky natiahnuté k Fenrickovi. Ten štít bol jeho.
„Dobrá práca, Faelin,“ povedal uznanlivo, „Bol by si taký dobrý a zrušil tie plamene?“
Faelin sa začervenal a okamžite prerušil prísun energie do kúzla, čím plamene okamžite uhasil.
„Ako mohol ovládnuť dve kúzla naraz?“ skríkol Fenrick, stále ešte ležiaci na zemi, „Nikomu z nás sa to ešte nepodarilo!“
„Možno preto, lebo arkánne kúzla nemusia byť permanentne ovládané a ak ten oheň už podpálil trávu, nemusel mu ani dodávať energiu, pretože sa z neho stal prirodzený plameň,“ odvetil Matero, „Prechytračil ťa, hoci v priamom boji si sa ukázal ako silnejší. Lenže keby som ťa nezachránil, už by si ťa opekal zo všetkých strán.“
Fenrick sa nahnevane pozrel na Faelina. Ten ale ležiacemu človeku nevenoval pozornosť a poobzeral sa po okolí. Magaz porazila Lydiu a bolo to zrejme niečo veľmi pôsobivé, lebo Strahad jej nadšene potriasal rukou. Wytula bola Menarou porazená, ale to všetci očakávali.
Černokňažníci a ich akolyti sa vydali nadol. Keď sa dostali k veži, bol už večer. Faelin si zobral zo svojej truhlice jeden z felových kryštálov, ktoré mu dal Matero do zásoby a vysal si z neho trochu mágie. Nakŕmený šiel von k studni nabrať vodu. Keď sa vrátil a vylial časť vody z vedra do misy a chcel si umyť tvár, uvidel svoj odraz na vodnej hladine. Zdesene ustúpil.
Jeho oči žiarili zeleným felovým svetlom.

Rinčanie brnenia bolo počuť už z diaľky. Strahad sa zhlboka nadýchol a pozrel sa na černokňažníkov a akolytov.
„Dámy a páni, dnešná lekcia bude zrejme najpoučnejšia zo všetkých, ktoré kedy zažijete. Je mi len ľúto, že sa ju nenaučíte od nikoho z nás,“ povedal.
Svetlá mesta pod nimi osvetľovali noc a jemný vietor im rozčesával vlasy. Okolo bolo počuť zvuky nočných zvierat. Všetko bolo tak pokojné.
Skupina dvanástich ľudských mužov, desiatich v brnení a dvoch v rúchach, sa zastavila približne desať metrov od veže. Predstúpil hnedovlasý bradatý vojak vo vyleštenom plátovom brnení.
„Černokňažníci!“ skríkol, „Dnes na vás padne spravodlivosť. Vaše...“
„Áno, už som to počul,“ prerušil ho unavene Strahad, „Sme nechutní obcovači s démonmi, ktorí si zaslúžia smrť. Jedine tak nebudeme môcť kaziť poctivý ľud Azerothu. Svetlo to žiada. Kecy, kecy, kecy. Prejdeme k podstatnému?“
„Čo?“ spýtal sa šokovane vodca skupiny.
„To, ako nám dáte poslednú možnosť oľutovať naše hriechy predtým, ako bude nad nami vykonaný spravodlivý ortieľ. Prosím, naozaj sa mi nechce toto odbavovať pomaly a so všetkými formalitami.“
„Čože?“ skríkol nahnevane chlap v brnení, „To naozaj chceš tak rýchlo...“
„Zomrieť? Samozrejme, že nie. Nebudem to ja, kto dnes umrie. Ani nikto z mojich spoločníkov. Len som to už počul toľkokrát od podobných ako ty, že ma to začína nudiť.“
„Ako to? Čo sú to za čary? Ako vieš, čo som chcel povedať?“
„Naozaj nepočúvaš? Tí fanatici sú asi naozaj rok od roka sprostejší. Takéto stretnutia som zažíval ešte keď si sa ty povaľoval v baroch počas paladinského výcviku.“
„Ako? Prečo?“ pýtal sa stále zmätenejší človek.
„Len paladin môže byť taký sprostý, aby prišiel k černokňažníkom bez akéhokoľvek mága. Okrem toho máš na chrbte nadrozmerné kladivo.Ale už toho bolo dosť. Táto konverzácia ma prestala baviť už pri tvojej štvrtej vete. Nejaké posledné slová?“ spýtal sa Strahad.
Paladin sa zamračil a pozrel sa na svojich mužov.
„Za Svetlo!“ skríkol a vzal do ruky kladivo.
„Dúfal som v niečo originálnejšie, ale čo už. Menara.“
To oslovenie bolo výzvou. Vojaci sa už vrhali na černokňažníkov, keď zrazu, necelé dva metre pred Strahadom, narazili do tieňového štítu.
Faelin sa prekvapene pozrel na Menaru. Počas kúzla sa vôbec nepohla. Nebol na nej vidieť ani náznak únavy alebo námahy.
„Svetlo prevládne!“ skríkol paladin a udrel kladivom do štítu. Kladivo sa roztrieštilo a on vypúlil oči v zdesení.
„Matero, bol by si taký dobrý?“ spýtal sa Strahad.
„S radosťou,“ povedal elf, pristúpil k štítu a zdvihol ruky, „Katra zil shukil!“ skríkol.
„Bez tej teatrálnosti, prosím,“ povedala Menara.
„Nemohol som si pomôcť,“ odvetil s úsmevom Matero.
Medzi vojakov dopadol infernal. Obrovská horiaca kamenná beštia sa zahnala po jednom vojakovi a odhodila ho smerom k hore. Všetci jasne počuli silný praskavý zvuk. Druhý sa snažil ujsť, ale tvor ho doslova rozpučil o zem. Kňazi sa snažili proti nemu bojovať Svetlom. Ich telá doslova žiarili. Černokňažníci preto mali výborný výhľad na ich smrť.
Posledný živý bol paladin. Zobral zo zeme meč, ktorý spadol jednému z vojakov a s krikom sa vrhol po infernalovi. Faelin bol šťastný, že ich chránil štít, lebo inak by mu krv z jeho trhaného tela zafŕkala róbu.
Keď všetko skončilo, Strahad a Babagaya sa na seba pozreli.
„Malá poučka o vyšších démonoch,“ povedal Strahad, stále otočený chrbtom k akolytom, „Len tí najmocnejší z najmocnejších ich dokážu udržať spútaných dlhší čas. A aj tak to nie je navždy. Preto treba vyriešiť problém s takýmto démonom skôr, než sa obráti proti vám.“
Obaja černokňažníci vystrelili blesky chaosu do hrude infernala, ktorá sa roztrieštila. Obor sa zrútil na zem a jeho ohne vyhasli.
„A hlavné ponaučenie,“ pokračoval Strahad, „Nezáleží na tom, kým ste. Nezáleží na to, ako ste vnútri dobrí. Rozhodne nie svetu okolo vás. Takí ako oni budú hľadieť len na jedinú vec: to, že ste černokňažník. Pre nich budete zosobnenie zla, niekto, kto sa dobrovoľne rozhodol spolupracovať s démonmi. Nezmeníte to. Nikdy sa vám to nepodarí. Akonáhle zistia, kto ste, budú na vás hľadieť inak. Budú sa vás báť. A možno sa vás aj pokúsia zabiť v mene ich božstiev. Vždy to tak bude. Ako odpoveď na to môžete spraviť len jedinú vec. Stať sa mocnejšími ako oni.“

Matero si začal mrmlať čudne znejúce slová a rýchlo pohybovať prstami. V kruhu pred ním sa zjavil imp. Majster démonológ sa pozrel na akolytov.
„Vidíte? Nie je to vôbec také ťažké. Takže, teraz všetci do svojich kruhov a pokúste sa privolať vlastných služobníkov,“ povedal.
Faelin sa zhlboka nadýchol a v hlave si vybavil slová privolávania. Kruh, v ktorom stál, žiaril bledým fialovým svetlom. Jeho línie boli precízne vytvorené, obohatené o runy, ktoré bránili démonom ujsť počas privolávania. Bolo to majstrovské dielo.
„Čo sa tak škeríš?“ spýtal sa Matero privolaného impa.
„Ćoskoro uvidíš,“ povedal malý sivý tvor a ešte viac rozšíril svoj úsmev. Všetci sa naňho začudovane pozerali, ale jeho to zrejme vôbec netrápilo. Vyzeralo to desivo.

Traja eredari ležali mŕtvi na podlahe, ale svoju prácu už stihli odviesť. Žiariace zlaté vody sa krútili a ľudské dievča uväznené v magickej sfére nad nimi bolo napäté. Z jej tela do jazera prúdili zlaté prúdy arkánnej mágie.
Z hlbín Slnečnej studne sa ozval víťazoslávny rev.

Matero sa už dlhšie nedokázal pozerať na vyškereného impa a niekoľkými slovami ho prepustil.
„Z tohto dôvodu dávam prednosť pekelným strážcom,“ povedal elf, „Majú určitú úroveň správania. Nehovoriac už o trojmetrovej dvojhlavej sekere. Na čo sa pozeráte, začnite s vyvolávaním!“

Ohnivé putá sa obtočili okolo červenej ruky, ale obrovský démon sa len zasmial a pohol ňou dozadu. Traja mágovia, jeden elf a dvaja draenei, boli vyhodení nad Studňu, kde ich druhá ruka arcidémona rozmliaždila na kašu.
Kil´Jaeden Podvodník sa zasmial svojím hlbokým hlasom a plameňmi spálil skupinu lukostrelcov, ktorí si dovolili po ňom strieľať.

Slová privolávania sa mu pomaly dostávali z úst a siahali až do Veľkej vzdialenej temnoty, kde sídlili démoni. Jeho prsty sa rýchlo pohybovali, dotvárali kúzlo, ktoré spútavalo náhodného impa a priťahovali ho do Azerothu.
Zrazu sa mu ale zaplietol jazyk a kúzlo sa prerušilo. Ticho zahrešil a začal odznova.

Pod ňou sa odohrávala bitka. A hoci sa vo vojenských veciach nevyznala, videla, že obrancovia Azerothu prehrávajú. Pán ich ničil, jedného po druhom. Všetko vyzeralo ako keby bolo zahmlené. Alebo to bolo len v jej hlave?
„Anveena, milujem ťa! Sústreď sa na môj hlas, poď teraz späť ku mne! Len ty môžeš očistiť Studňu!“ povedal cez hmlu hlas, ktorý dobre poznala.
„Kalec...? Kalec?“ zašepkala, ale on ju aj tak dokázal počuť. Hlma sa začala rozptyľovať.
„Áno, Anveena! Nechaj osud, nech ťa prijme!“ povedal naliehavo.
Hmla úplne zmizla a ona zrazu vedela, čo spraviť. Vedela, kým je, presne ako vtedy, keď ju zajal Dar´Khan.
„Nočná mora skončila,“ povedala s úsmevom, „Zbohom, Kalec, láska.“
Potom vypustila všetku svoju energiu v podobe zlatej vlny nadol na démona. Modrý drak Kalecgos sa smutne pozeral, ako sa jej telo rozplynulo v zlatej žiare.

Lydia, Magaz a po menších problémoch aj Wytula privolali svojich impov, ktorí teraz ticho stáli vo svojich kruhoch. Všetci sa usmievali.
Fenrick s tým mal problémy a Faelin sa snažil tentoraz všetko pomaly a dokonale vyslovovať. Nechcel znova zlyhať. Matero sa pomedzi nich dvoch prechádzal, mračiac sa na Fenricka, ktorý sa stále musel opravovať a začínať kúzlo odznova. Pri Faelinovom pomalom vyvolávaní len mierne nadvihol obočie, ale nič nekomentoval.

Energie Studne dorážali na Kil´Jaedena, strhávali z neho červenú kožu a spaľovali jeho mäso. Všade striekala zelená tekutina, ktorú mal Podvodník namiesto krvi. Rev veliteľa Légie bol plný bolesti.
„Anar alah naaru!“ skríkla Liadrin a zaútočila na démona Svetlom. Jej rytieri ju nasledovali.
Vojská Azerothu a Outlandu sa vrhli do boja proti Kil´Jaedenovi, ktorý sa tentoraz ocitol v obrannej pozícii. Jeho vstup na svet sa zvrtol v boj o prežitie. Nakoniec sa zranený démon stiahol späť tam, odkiaľ prišiel a portál sa uzavrel.
Žiara Studne pobledla.

Jeho ďalšie privolávanie prerušil výkrik. Čo bolo čudnejšie bolo, že to prišlo od jedného z impov. Všetci sa naňho pozreli, ale to si už v kruhoch kľakli na kolená ďalší impovia. Všetci malí tvorovia sa tvárili zúfalo.
„Čo sa to deje?“ spýtal sa Matero.
„Je preč,“ povedal zúfalo Magazin imp.
Všetci akolyti sa pozreli na Matera, ale ich majster tomu zrejme nerozumel rovnako ako oni.

Fialový kryštál opustil draeneiovu ruku a pomaly sa premiestnil nad stred Studne, a následne sa ponoril do nej.
Slnečná studňa sa rozžiarila a obrovský prúd svetla vystrelil k oblohe. Všetci elfovia zatvorili oči a začali sa usmievať.
„Po čase svetlo a nádej obsiahnuté vnútri obnovia viac než len tento zdroj sily. Možno obnovia dušu národa,“ povedal prorok Velen.

Faelin a Matero v tom istom okamihu vykríkli a rýchlo si kľakli. Všetci ostatní sa na nich s obavami pozreli.
„Ste v po...“ začala Lydia, ale Matero ju prerušil.
„Ticho! Ako to? To nie je možné.“
„Musí to byť ona,“ povedal ticho Faelin a s údivom sa zahľadel na Matera. Studňa bola späť.
Lenže tentoraz tam bolo aj niečo iné. Ako keby Studňa už nebola len arkána, ale aj niečo viac. A to niečo bolo omnoho silnejšie ako obyčajná mágia, ktorú Studňa obsahovala. Ani si neuvedomil ako, ale začal sa usmievať. Po chvíli úsmev prešiel v smiech.
Matero sa ale na rozdiel od neho tváril vydesene.
„Nie. Musí to byť niečo iné. Toto nie je ona,“ povedal odhodlane, „Prepustite tých démonov!“
Ani nečakal, kým akolyti splnia jeho príkaz a odišiel do svojej izby.

„Čo tu len tak postávaš?“ spýtala sa Lydia.
Faelin sa otočil na akolytku.
„Len tak sa pozerám na mesto. Ten výhľad ma zaujal už prvú noc, kedy som ho videl,“ odvetil.
Lydia chápavo prikývla, podišla k nemu a oprela sa o zábradlie. Zavrela oči a usmiala sa.
„Aká je?“ spýtala sa.
„Čo?“
„Tá vaša Studňa,“ povedala, stále sa usmievajúc, „Vtedy počas vyvolávania si vyzeral veľmi...uspokojene. Aké to je, cítiť ju?“
Faelin sa na ňu pozornejšie zadíval. Hnedovláska otvorila oči a usmiala sa naňho. Faelin si až teraz všimol, že jej róba toho odhaľovala o niečo viac ako zvyčajne.
„Je to extáza,“ povedal, „Teda, keď si na to elf zvykne, je to preňho obyčajné, ale po dlhej dobe bez nej je to...úžasné.“
Lydiin úsmev sa rozšíril.
„Je to ako vysávať démonov?“ spýtala sa nevinne.
„Prečo ťa to zaujíma?“ spýtal sa prekvapene.
„Musí to posilňovať magické schopnosti, nie?“ spýtala sa, stále sa usmievajúc.
„Áno, na druhú stranu to ale mení výzor a po dlhšom čase to môže byť horšie,“ povedal, „Ako prostriedok na upokojenie hladu to bolo dobré, ale ako náhle to prestane byť potrebné, je lepšie s tým prestať.“
Lydia sa zamračila a pozrela sa na vežu.
„Vieš, že Matero sa už viac než týždeň neukázal mimo svojich komnát?“ zmenila tému.
„Áno. Trčí tam, odkedy sme znovu pocítili Studňu. Nerozumiem tomu.“
„Hnevá ma, že nemôžeme pokračovať vo vyvolávaní démonov,“ povedala zatrpknuto, „Podarilo sa mi vyvolať impa, ale ďalej som sa už nemohla dostať. Nikto z nás. A to všetko len preto, že nám to ostatní černokňažníci zakazujú bez jeho dozoru. Len nás tým zdržujú v postupe.“
„Možno robia správnu vec. Nikdy nevieš, čo nesprávne vyvolávanie spôsobí.“
„Vo veži sú knihy so zaklínadlami,“ povedala odhodlane, „Potrebné informácie máme tam. Stačí si to len naštudovať a môžeme vyvolávať.“
„Takže ty chceš porušiť pravidlá len aby si urýchlila svoj výcvik?“ spýtal sa prekvapene Faelin.
„A nie je to presne to, čo černokňažníci odjakživa robia? Každá rasa je proti démonológii a napriek tomu sú takí, čo ju praktizujú. Je to vlastne naša prirodzenosť, porušovať pravidlá.“
„Teoreticky to je pravda. Prakticky by to znamenalo porušiť pravidlo Strahada Farsana a pravidlá Strahada Farsana sa neporušovali, inak by sa Strahad Farsan nasr...dil a potom by Strahad Farsan zrejme opiekol naše maličkosti na strednom ohni typu tvárotopič,“ odvetil Faelin.
„Si si vedomý toho, že v poslednej vete si štyrikrát povedal Strahad Farsan?“
„Áno, bolo to pre dramatický efekt.“
„Aha.“
„Vyšiel?“
„Nie.“
„Ale pointu si pochopila?“
„Samozrejme.“
„Dobre. Takže, môj názor vieš. Nechcem porušiť Strahadove pravidlá a ešte viac nechcem byť vystavený tvárotopiči. Môj postoj je v tomto jasný a pevný.“
Lydia sa usmiala.
„Som si istá, že sa mi nejako podarí ťa presvedčiť.“
Nasledujúce ráno sa spoločne pustili do samoštúdia pokročilej démonológie.

„Pán infernalov?“ spýtal sa Faelin.
„Nie. Príliš pokročilé,“ odvetila Lydia a zobrala ďalšiu knihu, „Ja, voidwalker?“
„To by šlo. Možno ešte Impí kráľ,“ dodal a ukázal jej knihu so znázornenou tvárou impa na prednej strane obalu.
„Kto vôbec vymýšľa tie mená? Pozri na toto. Útek z väznice Whiplash. Autor opisuje to, ako sa zbavil závislosti na službách...sukkuby,“ povedala zarazene Lydia a rýchlo vrátila knihu tam, odkiaľ ju vzala, „Ak ťa niekedy uvidím v objatí sukkuby, osobne ťa spálim.“
„Ak sa niekedy niečo také stane, bude ti moje súčasné ja len vďačné za vraždu môjho úbohého potenciálneho budúceho ja. Ale teraz k démonom. V Ja, voidwalker sa píše, že privolávací rituál pre voidwalkra je rovnaký ako pre impa, len s nahradením tretej spútavacej formuly Gharuzovým putom a pridaním tieňovej runy nad oba sekundárne vrcholy trojuholníka. A tiež spomína dákeho Synčeka, ale nemám poňatia, kto to je. No nič, začneme?“
„Samozrejme,“ povedala s úsmevom Lydia.
Prvý pokus stroskotal na tvare tieňovej runy. Neprivolali nič.
Druhý pokus nevyšiel kvôli zle vyslovenému Gharuzovmu putu. Neprivolali nič.
Tretí pokus nevyšiel kvôli tvaru tieňovej runy a zle vyslovenému Gharuzovmu putu. Neprivolali nič.
Štvrtý pokus zlyhal kvôli Faelinovmu grgnutiu a následnému Lydiinmu záchvatu smiechu. Privolali vedomie hladu a bolesť bránice.
Po neskorom obede a ôsmich ďalších nepodarených pokusoch sa pred nimi zjavil malý imp a oni si uvedomili, že pri deviatom pokuse Lydia omylom vzala zo stola Impieho kráľa a oni premrhali tri pokusy na privolanie impa.
Na smrť unavení a s plánmi na tajnú nočnú vraždu svojho spolupracovníka sa niekoľko hodín po západe slnka odobrali na spánok.
Nasledujúci týždeň sa niesol v znamení mnohých neúspechov, roztrhaného Impieho kráľa a obdĺžnikovej modriny na Faelinovej hrudi.
Napokon sa im konečne, na konci druhého týždňa, podarilo privolať a spútať voidwalkra.
Mal tak otravnú osobnosť, že ho po hodine prepustili.
Ďalší deň, prvý v treťom týždni, začali so štúdiom privolávacieho kúzla na sukkubu.

„S týmto sa černokňažníci...ehm...zabávajú?“ spýtal sa šokovane Faelin, „Veď to má kopytá...a chvost...a rohy...a bič.“
Lydia sa premáhala, aby sa nerozosmiala.
„Viac než mesiac sme pracovali na privolaní kopytnatej rohatej chvostnatej ženy s bičom?“ pokračoval.
„Ani ty nie si veľmi príjemný pohľad,“ odvrkla urazene sukkuba, „Si tak tenký, že by si sa vmestil infernalovi medzi kamene.“
„Ani ty nie si veľmi príjemný pohľad, pane,“ povedal Faelin, zdôrazňujúc posledné slovo.
„Páči sa ti tvoja nastávajúca?“ spýtala sa so smiechom Lydia.
„Ani veľmi nie,“ povedal znechutene Faelin a vyslovil slová prepúšťania, čím démona poslal späť do Ničoty, „Okrem toho, mala si ju vyvolávať ty, ale už tretí raz si sa vyhovorila.“
„Hlboko sa ospravedlňujem za svoje zdravotné problémy,“ odvetila uštipačne.
„Mala by si zájsť za Babagayou alebo Menarou, určite by ti s tým pomohli.“
„Tie ich elixíry rozhodne na sebe testovať nebudem. Navyše, mám svoju teóriu, čím to je spôsobené,“ povedala a žmurkla naňho.
„A ja som ti povedal, že je to hlúposť. Šanca na niečo také je minimálna.“
„Poznáš to, keď sa niečo môže pokaziť, zásadne sa to pokazí.“
„Tu našťastie nie.“
„Si si vedomý, že malé množstvo takýchto prípadov je len preto, že aj podmienok na ich vznik je veľmi málo?“ spýtala sa s nadvihnutým pravým obočím.
„Neviem ani o jednom prípade.“
„Prekvapím vás, pán Darksun, ale vy neviete všetko,“ odvetila so širokým úsmevom.
„Toho som si vedomý. Ale už len predstava niečoho takého je...desivá,“ odvetil a striasol sa.
„Prečo?“
„Predstav si, že by si skúšala skrížiť psa s myšou...výsledok by bol niečo zvrátené.“
„Ja som pre teba myš?“ spýtala sa. Faelin nevedel pochopiť, ako sa dokázala tak naširoko usmievať bez toho, aby jej lícne svaly utrpeli nenávratné poškodenie.
„Samozrejme, že nie. Ale polelf je niečo, nad čím by sme nemali ani rozmýšľať. Považovalo by sa to za niečo nečisté.“
„To? Hovoríme o našom dieťati,“ povedala a jej úsmev sa zmenil v zamračený výraz.
„Vieš, ako to myslím. Mnohí elfovia hľadia na iné rasy zhora...“
„A ty si jedným z nich.“
„V istých oblastiach áno.  Napríklad, nepokúšaj sa mi nahovárať, že orkovia sú v kultúre a civilizácii na takej úrovni ako elfovia alebo ľudia. Len by som sa tomu zasmial.“
„To áno. Ale aj tak, skôr by ťa malo zaujímať, čo na to povedia majstri.“
„Strahad sa mne a Fenrickovi pri pohári piva v taverne priznal, že jediné, čo mu bráni vyspať sa s Menarou je Menara...konkrétne jej deštruktívne schopnosti, ktoré by nerád pocítil na sebe.“
„Mužské rozhovory sú skutočne duchaplné spoločenské udalosti,“ povedala Lydia a zobrala zo stola knihu.
„Neverila by si, ako veľmi máš pravdu. Ale, ako vravím, nie si tehotná. Netreba sa ničoho báť,“ povedal Faelin s nevinným milým úsmevom, „A teraz by sme zrejme mali začať s prípravami na vyvolanie pekelného psa.“

„Tak,“ povedala Lydia a pomädlila si ruky, „Ideme na to?“
„Nie som si tým úplne istý,“ odvetil Faelin.
„Ale no tak, študovali sme to viac než dva mesiace,“ povedala namrzene, „Sme na to pripravení.“
„Nehovorím o tom, ale o tom, že v tvojom stave by to asi pre teba nebolo vhodné.“
Lydia sa pozrela na svoje mierne vypúlené brucho.
„Prosím ťa, to ma budeš nasledujúce mesiace držať od všetkých experimentov?“ spýtala sa.
„Samozrejme, že nie. Len by som bol nerád, keby sa ti niečo stalo.“
„Nič sa neboj, viem sa o seba postarať.“
Faelin si vzdychol a postavil sa oproti nej na druhú stranu privolávacieho kruhu. Ponaťahoval sa a po jej prikývnutí sa pustil do privolávania.
Po sukkube sa ich postup spomalil. Nielen mala Lydia nevoľnosti, ale ich majstri ich zamestnávali čím ďalej, tým viac. Nakoniec to dopadlo tak, že sa k démonológii dostali najviac párkrát týždenne. Aj napriek tomu sa pomaly prehrýzli textami a naučili sa spôsob privolávania pekelného psa.
Po minúte privolávania sa kruh pred nimi zaplnil jedovato zelenou hmlou, v ktorej sa pomaly začali črtať obrysy veľkého červeného zvieraťa. Lydia sa prekvapene zhlboka nadýchla.
„Prekonáva to všetky moje očakávania,“ povedala nadšene.
„Dobre, ale pamätaj, stále s ním máme prácu,“ dodal Faelin a začal vyslovovať dodatočné putá, ktoré vyšší démoni ako tento potrebovali.
Lydia si odfrkla a začala po ňom opakovať všetky slová. Démon zatiaľ pomaly chodil pozdĺž stien kruhu a dotýkal sa ich svojimi chápadlovými výrastkami na chrbte. Faelin videl, ako sa na niektorých miestach do neviditeľných stien kruhu opierajú viac, ako keby sa snažil pretlačiť putá, ktoré ho viazali. Našťastie Faelin vedel všetko, čo má spraviť a ani raz sa nepomýlil. Lydia po ňom mechanicky opakovala, očarovaná skazenou krásou tvora.
Pri ôsmom pute zle vyslovila jednu spojku.
Démon spozornel.
Faelin šokovane otvoril oči a pokúsil sa vykríknuť.
Beštia skočila oproti stene kruhu na Lydiinej strane a prerazila ju. Dopadla na ľudskú černokňažníčku a prisala sa koncami chápadiel na jej hruď.
Lydia skríkla. Faelin netušil, že ľudia dokážu vydať taký zvuk.
Beštia z nej začala sať mágiu a s tým aj jej životnú energiu. Kým sa Faelin stihol spamätať, zostala z nej len kôpka kostí a kože.
Potom sa démon otočil k nemu.
Faelin sa rýchlo prebral zo šoku a vytvoril pred sebou tieňový štít.
Držať tiene. Démon sa blížil, jeho chápadlá sa vlnili a ohmatávali vzduch. Nakoniec jeho hlava zatlačila na štít. Zavrčal a natiahol chápadlá k priesvitnej fialovej stene. Faelin pocítil, ako sa štít rozpadá a je vťahovaný do tela démona.
Zrušil kúzlo, nazbieral mágiu z okolia a vyslal proti nemu guľu ohňa. S potešením sledoval, ako démona popálila, ale ten sa otriasol a pomaly pokračoval ďalej. Zavrčal a jeho obraz sa zamihotal. Faelin začal vydesene ustupovať. Ak sa tu začne deliť, je s ním koniec.
Zrazu doňho vrazil blesk chaosu, nasledovaný druhým a tieňovou guľou. Z bočných dverí vystúpili Strahad, Babagaya a Menara, všetci strieľajúci kúzla po démonovi. Tvor zavrčal od bolesti a následne bol pohltený plameňmi, ktoré ho behom chvíle zmenili na kôpku kostí a popola.
Strahad sa nahnevane otočil k Faelinovi, ale ten ho nevnímal. Jediné, na čo dokázal hľadieť, boli zvyšky Lydiinho tela, ležiace na dlážke. Strahad k nemu pristúpil a chytil ho za plece.
„Ideme,“ povedal rozkazovačným tónom. Faelin nemohol urobiť nič iné ako ho poslúchnuť.

Strahad ho odvliekol do vedľajšej miestnosti a otočil sa k nemu. Na tvári sa mu zračil hnev.
„Čo si to predstavuješ?“ skríkol, „Nechať tehotnú ženskú so záľubou v exotických tvoroch pomáhať pri vyvolávaní pekelného psa? Mohol si očakávať, že sa dačo pokazí!“
Faelin sa zarazil. Majster ho nevinil ani z nedovoleného vyvolávania ani z utajovania, ale z nekvalitného postupu?
„Prepáčte...“ začal, ale Strahad ho prerušil.
„Áno, ospravedlňovať by si sa mal! Teraz budem musieť nájsť miesto, kam upratať telo, čo mi dosť pridá na práci! Možno budem musieť podplatiť aj zopár strážcov, aby prižmúrili oči, keď budem kopať jamy!“
„Čože?“ povedal prekvapene Faelin, „Vás trápi len problém s telom?“
„Samozrejme. Malo by ma zaujímať niečo iné?“
„Napríklad to, že sme neposlúchli váš rozkaz neprivolávať démonov? Že Lydia je mŕtva?“ spýtal sa nahnevane, nehľadiac na to, že vlastne na seba vznáša obvinenia.
„Nezabudni pridať pohlavný styk medzi akolytmi. Hoci, nie som si istý, či som to vôbec niekedy zakázal. Občas mi vynecháva pamäť. Ale to je jedno, so svojím zariadením si rob, čo chceš. Skôr ma trápi tvoja neprofesionalita pri privolávaní.“
„Ale...ako...čo?“
Strahad sa chytil rukou za tvár.
„Zrejme ti to budem musieť ukázať,“ povedal a chytil ho za plece, „Poď!“ prikázal a otvoril dvere do Materovej izby.
Miestnosť bola tmavá, smrdela zatuchlinou a bol v nej neporiadok. Na posteli pod prikrývkami ležal Matero. V jeho zelených očiach bol vydesený výraz. Pozrel sa na Strahada.
„Vidím mŕtvych ľudí,“ povedal vydesene.
„Vidíš? Takýto je, odkedy sa tá vaša Studňa znovu prebudila. Neustále má halucinácie, hovorí, že počuje zvuky a, ako v tomto prípade, spomína na spoločné staré dobré časy. Z nejakého dôvodu ho to desí,“ povedal Strahad a zachechtal sa.
Faelin sa pozral na majstra démonológa, ktorý mu opätoval pohľad.
„Neprestane spievať, stále spieva,“ povedal Faelinovi, „Biela zlatá biela zlatá.“
„Čo sa mu stalo?“ spýtal sa Faelin.
„Ruplo mu v bedni,“ odvetil Strahad, „Nacucal sa príliš veľa felu, zjedol dačo zlé, uvedomil si nadrozmernosť svojich uší alebo to naozaj je tou Studňou. Rád by som vedel, čo to tam narvali, že má muzikálne halucinácie. No, teraz už vieš, čo zostalo z veľkého Matera Zeshuwala, černokňažníka šesťdesiatej úrovne a majstra démonológa.“
„Černokňažníka šesťdesiatej úrovne?“ spýtal sa Faelin.
„Ten titul je vymyslený. Musel som mu nejaký pridať, s jedným by to nevyznelo dostatočne dramaticky. Proste, je nepoužiteľný. Možno sa raz vráti do normálu, ale pochybujem o tom. Problém je, že vás akolytov nemal kto učiť privolávať démonov. A my traja sme príliš leniví na to, aby sme si dobrovoľne vzali ďalšiu prácu navyše. Takže sme vám povedali, že to nesmiete študovať a tak sa vás pokúsili namotivovať, aby ste sa začali cvičiť sami. Jediná Lydia si to uvedomila a stiahla so sebou aj teba. Ale, občas sa veci pokazia.“
Faelin zhrozene pozeral na Strahada. Jeho Lydiina smrť vôbec netrápila. To, že mu démon vysal akolytu nebolo nič zlé. Faelinovi z černokňažníka prišlo zle.
„Vyzeráš bledo. Dúfam, že mi tu neodpadneš, nemám chuť ťa vliecť až do tvojej postele,“ povedal Strahad, „Takže ti odporúčam vzchopiť sa. Odpočiň si a zajtra pokračujeme. Máš skúsenosti, tak môžeš naučiť aj zvyšok Tupej roty privolávať nižších démonov.“
Strahad ho potľapkal po pleci a vyviedol z Materovej izby. Potom od neho bez slova odišiel.
Faelin sa ako mátoha presunul do komnát akolytov. Boli tam Fenrick a Magaz, hrali spolu karty. Orkská žena si všimla jeho čudný výraz v tvári a zamračila sa.
„Čo sa deje?“ spýtala sa, ale Faelin neodpovedal. Prešiel k svojej posteli a z truhlice vybral svoje osobné veci. Prezliekol sa do cestovných šiat, v ktorých prišiel pred tromi rokmi do Ratchetu a do cestovného vaku si vzal všetko, čo mal. Svoje róby, ktoré používal ako akolyta, nechal tam.
„Faelin, si v poriadku?“ spýtala sa znova.
„Asi videl v meste niekoho, komu neladili nohavice s košeľou,“ povedal posmešne Fenrick bez toho, aby vôbec odvrátil zrak od kariet.
Faelin na nich nereagoval. Prehodil si vak cez plece a pomalým krokom opustil miestnosť. Potom, nikým nepovšimnutý, odišiel z veže. V meste sa už trochu spamätal a podarilo sa mu dostať na jednu zo vzducholodí smerujúcich do Tirisfalu.
Nasledujúci deň odletel späť do Lordaeronu.

Svetlo vyplňovalo celé jeho zorné pole. Biela a zlatá sa prepletali a prúdili nahor zo zlatých vôd Slnečnej studne. Okolo obrovskej nádrže boli rozosavené stráže v červených brneniach, pozorujúce krvavých a vznešených elfov, ktorí  tiež podnikli púť k Studni. Všetci kľačali v jej magických vodách alebo sa pozerali z okraja.
Faelin ponoril svoje ruky do žiariacich vôd a nabral trochu zo zlatej vody do svojich rúk. Jeho dlane boli ožiarené jej svetlom. Pomaly nechal vodu stiecť späť pomedzi svoje prsty.
Slabé hučanie vychádzajúce zo Studne sa mu dostávalo do uší a spolu s ním aj niečo iné, na čo sa nemohol poriadne sústrediť. Potriasol hlavou a zavrel oči.
Okamžite sa mu zjavil výjav démona vysávajúceho Lydiu. Rýchlo ich otvoril.
Stalo sa to znova. Posledných pár týždňov, či už počas letu alebo po príchode do svojej domoviny, sa mu zjavovali obrazy z tejto udalosti. Výraz v démonových očiach, keď sa k nemu blížil a ten pocit bezmocnosti potom, čo vysal jeho štít.
Striaslo ho. Nejaká ruka ho chytila za plece. Pozrel sa nahor a uvidel strážc s ustarosteným výrazom v tvári.
„Ste v poriadku?“ spýtal sa po pohľade na jeho tvár.
„Áno, nemusíte sa báť,“ povedal a prinútil sa usmiať. Vedel, ako asi vyzerá. Vychudnutý bledý elf s tmavými kruhmi pod očami. Navyše, zimomriavky zrejme neboli tradičná reakcia na Studňu.
Spomenul si na Matera, ktorého niečo v Studni dohnalo až do šialenstva. Počul príbehy o draeneiovi, ktorý vhodil akési srdce nejakého naaru do Studne a tým ju obnovil. Veľmi neveril, že by niečo takéto spôsobilo Avšak, keď videl svetlo stúpajúce zo Studne, musel uznať, že na rečiach elfov niečo je. Navyše, šialenstvo a vidiny celej rasy zrejme neboli veľmi pravdepodobné.
Rozmýšľal nad Materom. Ak energie Studne spôsobili niečo takéto len jemu, muselo na ňom byť niečo výnimočné. Vtom si uvedomil, že sa ho nikdy nespýtal, koľko vysával felové energie. Možno to robil už dávno predtým než bola Studňa zničená. A to, čo obnovilo Studňu bolo vraj plné energií Svetla.
Faelin zaťal ruku v päsť. Vytiahol druhú z vody a privolal tieň. Tiene sa mu bez problémov zjavili v ruke, dokonca sa mu zdalo, že to šlo ešte ľahšie ako inokedy.
Tieň ho poslúchal. Nikdy mu nespôsobil bolesť ani ho neohrozil. Nespôsoboval to, čo sa stalo Materovi. To robil fel.
Zamračil sa. Všetko zlé, čo sa mu stalo malo niečo spoločné s démonmi. Pohroma, ktorá zničila Studňu a zabila Aeiru, bola sluhmi démonov. To, že sa zmenilo jeho zmýšľanie počas jeho štúdia, bolo možno tiež spôsobené démonickou energiou. Teraz si už uvedomoval, že predtým by sa nikdy nenechal zlákať Lydiou a rozhodne by takto neporušil rozkazy. A hlavne, démoni spôsobili smrť Lydie a ich dieťaťa. Všetko začínalo u nich. Hoci, ako si s bolesťou uvedomil, mnohé z toho bola jeho vlastná vina.
Uvoľnil sa a tiene mu z ruky zmizli. Vložil druhú ruku späť do Studne. Bez rozmýšľania sa napojil mysľou na Studňu, tak ako to robil s felovými kameňmi, ale tieto energie boli iné. Ako keby boli tvorené zhmotneným svetlom.
To niečo, čo sa mu tislo do uší, sa teraz naplno prejavilo. Ten zvuk znel, ako keby do seba vrážali kúsky skla alebo kryštálov, ale pritom sa nič nerozbilo. Uvedomil si, že to, čo počul, mohlo byť to, čo počul Matero. Jeho to ale nedesilo. Páčilo sa mu.
Zatvoril oči a s radosťou si uvedomil, že už nevidel žiadne desivé výjavy Lydie alebo démona. Usmial sa a započúval sa do piesne Slnečnej studne.

Faelin zanadával, keď sa pošmykol na klzkom zelenom podhubí a spadol na mŕtvu trávu. So znechutením si všimol dieru na svojej róbe. Oprášil si ruky od prachu, ktorý bol pod porastom a pozrel sa na Mŕtvu jazvu.
Pás zhnitej zeme, ktorý začínal v neďalekom Deatholme bol bez života tak ako vždy. Len v diaľke videl menšie skupinky nemŕtvych, ako bezmyšlienkovito chodia po zničenej pôde.
Rozviazal šnúrky na róbe a vpredu si ju rozhrnul. Omnoho istejším krokom sa vydal k okraju Jazvy.
Odkedy vyrazil zo Silvermoonu ubehli dva dni a on si len gratuloval, že túto cestu podnikol. Nielen, že sa mu podarilo nájsť zaujímavé vzorky pôdy a rastlín z jazvy, ale dokonca aj magický kameň plný tieňovej energie, ktorý mu mohol dopomôcť k zisteniu, aká bola presná podstata mágie, ktorá vytvorila Jazvu a ako by ju mohol zvrátiť.
So skrivenou tvárou odstrčil róbu od nôh a kľakol si nad zeleno žiariaci kúsok zeme. Na svoj zoznam oblečenia, ktoré bolo treba vyčistiť, posvätiť a zreštaurovať si pripísal aj nohavice. Otvoril tašku, ktorú mal zavesenú na pleci a vytiahol z nej pinzetu. Ľavou rukou nabral vzorky svetielkujúcej pôdy a vložil ich do malej fľaštičky. Tú zavrel a opatrne vložil do tašky. Nadýchol sa a takmer sa z toho smradu povracal. S úvahami o tom, ako nadšenie z práce otupuje zmysly vytiahol z tašky vreckovku napustenú výťažkom zo striebrolistu a pritlačil si ju na dolnú časť tváre. Zhlboka sa nadýchol, tentoraz so slasťou z rastlinnej vône.
Postavil sa a poobzeral sa po okolitej pustatine. Zem pokrýval popol, úlomky dreva, zbrane, nástroje a množstvo kostí. Pred niekoľkými rokmi by ho tento pohľad vydesil a znechutil, ale teraz, po tom, čo prežil, bol silnejšou osobnosťou a už ho len tak niečo nezastrašilo.
Alebo sa z neho proste stal sociopat. Možností bolo viac.
Od juhu zadul vietor a priniesol k nemu silnejší zápach rozkladajúcich sa tiel, ktorý cítil aj cez vreckovku. Tentoraz to už nevydržal a dal svojim raňajkám slobodu, po ktorej toľko túžili. Znechutene sa zahľadel na miesto činu a znovu si pritisol vreckovku na ústa. Bol čas vypadnúť.
Zo západu k nemu doľahol rev ghúlov. Skutočne bol čas vypadnúť.
Pomaly začal cúvať, neustále sledujúc Jazvu pred ním. Neprešiel ani meter, keď sa z neďalekého zvaleného stromu vynorili dvaja ghúli.
Nebol čas vreckovku vložiť späť do tašky a tak ju s vedomím nenahraditeľnej straty hodil na zem. Aspoň ňou prikryl sušené rysie mäso so syrom a ražným chlebom, ktoré si užívali slobodu a nie až tak čerstvý vzduch na zemi. Potešilo ho vedomie, že posledný čin vreckovky bol skrášľovacím úkonom slúžiaci celému svetu, hoci to malo v prostredí Jazvy asi taký význam ako keď škriatkovia založili na Kezane prírodnú rezerváciu, ktorá zahŕňala jeden strom, ktorý do dvoch hodín niekto vyťal. Ale ako pri hrdinskej vreckovke sa aj snaha cenila.
Privolať tiene, spútať tiene, nasmerovať na ghúlov, vypustiť, sformovať do podoby štítu, udržať trajektóriu. Štít tvorený tieňmi vrazil do príšer a zrazil ich na zem, čím získal Faelinovi potrebné sekundy. Nespomaľoval sa ďalšími tieňovými kúzlami a rovno sa sústredil na energetické línie. Vo vnútri zajasal, keď sa mu podarilo jednu nájsť tesne vedľa Jazvy. Načerpal z nej arkánnu energiu, ktorú pretransformoval do podoby plameňov, ktoré rozdelil na dve časti a vypustil po oboch ghúloch.
Nemŕtvi sa začali prevaľovať na zemi, aby utíšili plamene, ktoré im spaľovali telá, ale bolo to zbytočné. Keď sa Faelin uistil, že to nerozchodia, otočil sa a rozbehol sa ku okraju Jazvy. Za ním sa ozval rev ďalších ghúlov. Vydesene sa otočil a stihol si všimnúť oblak čiernej energie, ktorý k nemu rýchlo letel. Nestihol sa uhnúť ani vytvoriť ochranné kúzlo a to niečo mu preletelo cez pravý bok.
Bolesť bola strašná. Ako keby sa mu do boku zaborilo tisíc dýk a trhalo mu mäso na kusy. Spadol na zem a prikryl si zranenie rukou. Medzi prstami mu presakovala krv a na róbe mal trhliny. Taška mu skĺzla z ramena a zletela na zem. Premohol bolesť a zaprel sa ľavou rukou o zem. Keď sa vytiahol a nohy, ocitol sa tvárou v „tvár“ oblaku, ktorý sa zhmotnil do tvaru postavy. Tam, kde by mali byť oči, boli dve nažlto žiariace plynové gule.
Tvor ho chytil pod krk, tentoraz prekvapivo pevnou a hmotnou rukou a vrhol ho dopredu. Okrajom mysle si uvedomil, že ho tým vlastne posunul bližšie k okraju Jazvy. S námahou sa znovu postavil a uvidel blížiaci sa prízrak. Neobratne vytiahol meč ľavou rukou a pevne ho uchopil. Znovu sa napojil na arkánu a vytvoril ohne okolo čepele. Tvor k nemu priletel, ale on sa po ňom ohnal mečom.
Prízrak zavrešťal od bolesti, keď ním horiaci meč prešiel ako nôž maslom. Tvor od neho odstúpil a znovu zareval. Faelin si kútikom mysle uvedomil, že to reve, hoci to nemá hlasivky. Tej logickej, momentálne otupenej časti jeho mozgu to prišlo veľmi zaujímavé.
Do reality ho priviedol nový výkrik prízraku, na ktorý odpovedal rev ghúlov a kostlivcov v Jazve. Faelin si uvedomil, že má naozaj veľký problém. Čoskoro bude musieť čeliť celej armáde.
Prízrak sa naňho znovu vrhol, ale on ho znovu sekol, čím sa mu podarilo zahnať ho. Meč sa ale už priveľmi rozohrial a teplo mu začalo spaľovať ruku. S bolesťou ho pustil, ukončujúc tak kúzlo a vtedy prízrak zaútočil.
Inštinktívne natiahol ruku a siahol po tieňoch. Na jeho údiv prízrak znovu zareval a zastal. Najprv nevedel, čo sa deje, ale potom si všimol prúd čiernej energie, ktorá prechádzala od prízraku do jeho ruky, kde sa formovala do malej čiernej gule. Tvor sa snažil ujsť, ale čím ďalej tým viac jeho životodarnej mágie prechádzalo k Faelinovi a on sa čoskoro úplne rozplynul. Všetka mágia, ktorá ho tvorila, bola teraz vo Faelinovej ruke. A čo bolo najzaujímavejšie bolo to, že on ju nemusel vôbec udržiavať mysľou.
Uvidel ďalších nemŕtvych a tentoraz to bolo viac ako len pár ghúlov. Usmial sa a vypustil energiu prízraku v podobe štítu, ktorý sa rozšíril do všetkých strán, zhadzujúc nemŕtvych, ktorí sa k nemu blížili, na zem.
Pozrel sa na meč, ktorý ležal na zemi, spaľujúc kúsky dreva, ktoré ležali v jeho blízkosti len svojím teplom. S pocitom straty nechal zbraň ležať na zemi a čo najrýchlejšie sa pohol k lesu.
Keď ho už nepoháňal adrenalín, uvedomil si, aký je slabý. Zranenie ho spomaľovalo a začalo sa mu zahmlievať pred očami. Tesne za hranicou stromov sa zvalil na zem a pomocou posledných zvyškov sily sa doplazil k vyvrátenému stromu. Skryl sa medzi koreňmi a jeho myseľ odplávala do temnoty.
Niečo cítil. Počul. Pootvoril oči a uvidel blonďavú elfku, ktorá sa nad ním skláňala. Niečo hovorila. On niečo hovoril. Ona niečo hovorila.
Cez brnenie mala prevlečenú bielu tuniku. Všimol si znak na nej. Niekde ho už videl, ale nevedel si spomenúť kde. Ona znovu niečo povedala a on niečo automaticky odpovedal. Zavrel oči a znovu ich pootvoril. Znovu uvidel ten znak. Pokúsil sa vstať, ale podlomili sa mu nohy. Elfka ho zachytila. Znovu ten znak. Zlatý meč v bielom, zlato olemovanom štíte na bielom poli. Už ho videl.
Držiac ho vykročila k niečomu, čo vyzeralo ako kôň. Vysadila ho tam. Keď vysadala ona, znovu uvidel ten znak. Popohnala koňa a spolu s ním odcválala...niekam.

Tonga vytáhl orkovi z rány poslední hrot. Ork sebou jenom škubl a zasyčel, jiného projevu bolesti se však Tonga nedočkal. Povzdechl si:
"Můžeš mí říct, proč to vůbec děláš?" Pacient na něj upřel pohled, napůl zlostný, napůl skelný.
"Proč každého čtvrt roku jdeš a každého čtvrt roku se necháš skoro zabít?" pokračoval Tonga. Ork však nejevil nejmenší zájem o konverzaci. Jen se unaveně podíval na obvazy na stolku. Taur obrátil oči v sloup a začal mu vyčištěné rány obvazovat.
"Podívej, Mankriku," začal znovu. "Takhle to nemůžeme nechat. Jestli budeš v té nesmyslné pomstě pokračovat, zníčí tě to. Tvé ženě smrt jiných život nevrátí a tobě klid nepřinese. Z Orgrimmaru přicházejí zprávy, že tě tam obviňují ze zbabělosti. Že tohle všechno podnikáš jen proto, aby ses vždycky zranil a nemusel se tak zúčastnit válečné mašinérie. A nový warchief nemá takové orky rád. A ti quilboarové z Razorfenu se tě už ani nebojí. Dokonce tě berou za takovou samozřejmost, že jsi pro ně jen zkouška dospělosti."
Mankrik skřípal vzteky zuby, ale mlčel a nechával taura mluvit. Tonga si opět povzdechl nad paličatostí starého orka.
"Podívej," nevzdával se Tonga naděje. "Kranal Fiss má kousek na sever odsud farmu. Určitě by tě zaměstnal a pak snáze zapomeneš na Olgru." Mankrik vyskočil, jako když ho píchne, ale prudká bolest z četných ran ho donutila se zase posadit. To ovšem neznamenalo, že by se uklidnil.
"Pracovat na farmě?! S prasaty?! Zešílel jsi?! Chceš, abych tam zakrněl a při dalším útoku se quilboarům neubránil! pak bys mě měl konečně z krku, co?!"
"Nechci," zavrtěl rozhodně hlavou Tonga. "Chci jen, aby sis dal pokoj od toho nekonečného a nesmyslného boje, alespoň na čas." Tomu však tvrdohlavý Mankrik odmítal věřit. Začal se s Tongou hádat. A hádali se dlouho do noci. Pak Tonga znechuceně opustil stan a šel si lehnout. Mankrik si také lehl, ale spát nemohl. Neustále musel myslet na to, co mu taur řekl. On, a pouhá zkouška? Zatracení quilboarové, zabili mu Olgru, zničili domov a teď špiní jeho jméno. Zabít je všechny, spálit jejich domovy, jak se o to už dlouhá léta snažil. Jak ty bestie nenáviděl, víc než cokoli jiného. Tak strávil celou noc, v myšlenkách na boj, krev a smrtelné kvičení těch prasat, když padali pod jeho čepelí.

Ráno probudil Tongu mladý strážný a sdělil mu strašnou novinu: Mankrik zmizel. Tonga se ihned dovtípil, kam se poděl. Okamžitě si vyžádal rychlého koda, dva jezdce na vlcích a pevnou síť. Hned co je dostal, vyrazil i se svým doprovodem na jih. Hnali zvířata co to šlo. aby se dostali k Mankrikovi dříve, než stačí začít svou šílenou sebevražednou misi.
Mankrik se zatím plahočil savanou. Kulhal, každý krok ho bolel a kdyby si nevzal své kopí, o které se opíral, a neukradl několik Tongových lektvarů na bolest, daleko by nedošel. Teď však viděl cíl své cesty na obzoru. Svítalo, takže věděl, že moc času nemá, že se tu každou chvíli objeví Tonga, aby ho přivedl zpět. To se mu však nepodaří. Přidal do kroku a za čtvrt hodiny už stál před tím zlověstným trním. Razorfen mlčel, nejspíš ještě spal. To se však mělo brzy změnit. Vztekle ukousl zátku posledního z lektvarů a na jeden zátah jej vypil. Pocítil úlevu od bolesti, to ale nechtěl. Chtěl vydržet co nejdéle, aby s sebou vzal těch zrůd co nejvíce. Sundal si náhrdelník od Olgry, to jediné, co mu po ní zbylo kromě bolesti. Políbil ho a položil na velký kámen u cesty. Pak se naposledy ohlédl na cestu za sebou a rozběhl se směrem k Razorfenu. A celé Pustiny v tu chvíli slyšely jeho mohutný řev. Slyšeli jej goblini v Ratchetu. Slyšeli jej kentauři v oázách. Slyšeli ho quilboarové, když se mezi ně vrhl, v očích smrt a v pažích sílu jako nikdy předtím. Jeho nenávist a jeho kopí poráželo quilboary jednoho po druhém a čím více jich leželo kolem orka, tím více se snažili jej strhnout k zemi. A slyšel ho i Tonga, kterému se v tu chvíli udělalo slabo. Věděl, že je pozdě, že se Mankrik rozhodl zemřít a on mu v tom nezabránil. Poslal svůj doprovod zpět na Křižovatky i se sítí a vydal se k Razorfenu sám.

A tak ho tam našel, ležícího, bez dechu, mrtvého. Probodaného šípy a oštěpy a i vychládající tělo pomaloučku krvácelo z mnoha ran. Zem kolem něj byla nasáklá krví, ale to nebylo vůbec vidět, protože kromě Mankrika tam leželo asi čtyřicet mrtvých quilboarů i s jejich náčelníkem, přiraženým Mankrikovým kopím k zemi. Mankrik zemřel tak, jak se na orka sluší: v bitvě, čelem k nepřátelům a bez jediné rány v zádech. Nemluvě o tom, že s sebou vzal tolik nepřátel, jako správný hrdina, i když to byli pouze quilboarové.
Tonga opatrně vzal orkovo mrtvé tělo a vyrazil na cestu na Křižovatky, aby mu dal hrdinský pohřeb, takový, jaký Mankrik chtěl a jaký si zasloužil.

Bylo nebylo, žil kdysi jeden král se svojí královnou. Královna byla krásná, ale jednoho dne onemocněla. Ať se  léčitelé snažili jak chtěli, tak se jim nedařilo ji vyléčit. Zkoušeli magii, přírodu, alchymii, ale nic z toho nepomáhalo. Král se proto s prosbou obrátil na světlo a usilovně se modlil, zatím co jeho královna velice rychle chřadla. Když už to vypadalo, že královna brzy zemře, královi se náhle světlo ozvalo. Král dostal od světla malý medailon s tím, že ho má dát svojí paní na krk když už jí bude nejhůře. Král rychle spěchal a udělal přesně jak mu světlo řeklo, když tu po pár hodinách královna zemřela. Když to král viděl, nechtěl tomu uvěřit. Zhroutil se u postele své mrtvé lásky, když tu se náhle něco stalo. Medailon začal jasně zářit a královna se slabě nadechla. Jak se záře šířila po jejím nemocném těle, královna dýchala stále silněji a snadněji. Pak záře náhle ustoupila, královna se posadila na posteli a král náhle viděl, že je jeho láska živá a zdravá. Děkoval světlu, stavěl chrámy a královna musela z jeho rozkazu medailon stále nosit, což se jí popravdě hodilo, protože smrt není nikdy daleko.

Jednoho dne když byl královna na projížďce, tak byla její družina přepadena a všichni včetně královny zabiti. Poslední, co si pamatovala byla ostrá čepel, která jí projela krkem, bolest, tma, chlad a náhle jasné světlo. Královna se probudila na hromadě mrtvol a v tu chvíli jí to došlo. Dokud měla na sobě medailon, nemohla nikdy umřít úplně.
Královna se doplahočila domů a vše sdělila svému muži. Ten se okamžitě dal do pronásledování ničemů, kteří to královně způsobili. Když je pochytali, nechali popravit všechny až na muže, který zabil právě královnu. U toho si ona sama vyžádala vyjímku a byl vsazen do té nejzatuchlejší kobky pod hradem. Od té chvíle se královna začala chovat podivně. Její chování začalo být agresivnější oproti jejímu muži, který se na druhou stranu čím dál více věnoval učení světla. Královna často pozdě v noci někam mizela. Nakonec to králi prostě nedalo a jednou ji sledoval. Viděl ji, jak schází do té nejzatuchlejší kobky pod hradem, jak věší magický medailon vězni na krk, jak se slastně usmívá, když mu nožem projela krkavicí a sledovala, jak se dusí vlastní krví.
Král nechtěl věřit vlastním očím. Vyšel ven ze svého úkrytu a strašně se s královnou pohádal. Nakonec sebral medailon z krku sotva se probouzejícího vězně, ale královna mu ho okamžitě vytrhla s tím, že patří jí. A že už vlastně všechno patří jí, protože se král o své království nestará a věnuje se jen službě světlu, což jí nepřišlo pro panovníka vhodné. Král byl smutný. Cítil temnotu obklopující její srdce. Vždy byla trochu malicherná, občas zlá na sluhy, ale nikdy se nechovala takhle.

Královna se sama ujala vlády a nechala krále uvěznit v domácím vězení v jednom z chrámů, ,,aby mohl být se svým miláčkem“. Sama kolem sebe shromáždila své věrné a začala dobývat okolní území. Bylo jí jedno, kolik životů nevinných přitom padne. Její agrese už překračovala všechny meze, ale nikdo se jí neodvážil postavit. Nikdo kromě krále a královny nevěděl o moci medailonu a proto kdykoliv byli posláni vrazi na její likvidaci, tak ačkoliv uspěli, bylo jim to k ničemu. Ovšem jednomu se podařilo strhnout jí medailon z jejího chladnoucího těla, ovšem královna se znova probudila a nechala si dotyčného pro svoji ,,zábavu“. Aby jí medailon nikdo nemohl vzít, nechala si ho dokonce zašít do vlastního těla. A poté, co si lékař předčasně odnesl tohle tajemství do hrobu, nikdo už nevěděl, kde medailon je.

Královna vládla dál. Děsivě a strašně. Chodila se smát královi za jeho slabost a vysmívala se mu, že teď už ji nemůže zabít, protože jí medailon nemůže vzít. Mezi služebnými se ovšem našlo ještě několik těch, kteří byli královi věrní a tak jednou, když byla zase královna na své návštěvě ji zabili a krále osvobodili. Veškeré velení ovšem bylo věrné královně a tak král se svými věrnými raději uprchl do vyhnanství. Královna po něm ovšem stále pátrala. Věděla, že už jen on jediný ví o jejím malém tajemství a hodlala se ho zbavit.
Král byl zoufalý. Obracel se s prosbami na světlo, aby zbavilo medailon své moci, ale to mu jen odpovědělo, že to udělat nemůže a ani nechce, protože ta věc má potenciál zachránit spoustu životů. To jen královna ho zneužila k tomu, aby mohla páchat zlo. A královna sama byla zodpovědná za vše, co se kolem dělo. Světlo tehdy nabídlo králi možnost, jak se zlé královny zbavit a král ji znova přijmul. Věděl, že tohle už ani zdaleka není žena, kterou kdysi miloval a přijmul znova nabídku. Musel královnu zabít. Ale moc medailonu se nedala porazit žádnou obyčejnou ani neobyčejnou zbraní. Musela to být výjimečná zbraň od světla samotného. Byl to meč. Lehký jako vánek, ale ostrý jako jazyk jeho ženy. Jen tento meč měl moc zlomit sílu medailonu, a že nebyla malá. Král se jeho přijmutím zavázal, že zabije svoji ženu, medailon odevzdá zpátky a bude vládnout spravedlivě dál, aby napravil, co jeho žena učinila.

Trpělivě vyčkával na den, kdy se mu konečně naskytla příležitost. Díky podplacení strážných a několika málo věrným se dostal do hradu až do královniných komnat, kde na ni počkal. Čekal v úkryt až bude královna sama a pak vyšel ven a vyzval královnu na souboj. Ta, protože si myslela, že král neví, kde medailon je, výzvu přijala. Král ovšem bojoval tvrdě, nebral žádné ohledy na královnu, myslel jen na zlo, které provedla. Vztek mu zaslepil mysl a v mžiku královnu probodl.
Když královna konečně ucítila mrazivé sevření smrti, jindy obvyklý úsměv jí na tváři ztuhl. Nevěděla jak, ale poznala, že tentokrát už je smrt definitivní, že ji medailon nechrání. Už ji nevrátí zpátky. Se smrtelnou ránou v hrudi se natahoval ke svému manželovi a prosila ho, aby ji zachránil. Ten si v tu chvíli vzpomněl, proč ji tak hrozně miloval. Vzpomněl si na vše dobré, co spolu zažili a snažil se zapomenout na to zlé, co udělala. Sehnul se ke královně a chtěl ji vyléčit mocí světla, ale už bylo pozdě. Královna zemřela a na něj dolehla vina. Dával si za vinu všechny její hříchy. Říkal si, že kdyby jí tehdy nedal ten medailon, zemřela by s duší čistou, neznetvořenou temnotou. Tíha viny na něj dopadla, vzal do rukou meč a přiložil jej ke svému krku. V tu chvíli se ozvalo světlo. Chtělo po něm, aby splnil svoji část dohody, aby vrátil medailon a vládl. Také ho varovalo, že jediný, kdo to může udělat je právě on sám a že pokud to neudělá, že ho světlo jednou přivede zpátky i s jeho královnou, aby se všechno zopakovalo a aby medailon konečně vrátil. Ale do té doby že bude sice díky medailonu dost osob zachráněno, ale bezpočet jich bude opět trpět. Královi to bylo jedno. V hlavě se mu přehrávala jen ta část, ve které bylo, že jednou vrátí jeho i královnu. Usmál se a přejel si čepelí přes krk. S podivným klidem v srdci dopadl vedle své lásky s vědomím, že se jednou opět setkají.
Král i královna byli nakonec pohřbeni vedle sebe, hrad byl nakonec dobyt, vyrabován a ani hroby nebyly ušetřeny. Medailon i meč byly odneseny a rozděleny jeden od druhého stejně jako královna a král.

Uřícený trpaslík vpadl do trůnního sálu. Velkou část své už tak lehké zbroje nechal někde v bažinách. Král Khadros na něj shlédl ze svého trůnu a nechal ho trochu vydýchat. Pak se ho ale přísně otázal, co chce tak důležitého, že ruší jednání krále a Rady. Trpaslík se uklonil, nadechl a začal vyprávět, jak mu to jen unavené plíce dovolily.
"Můj králi, hluboce se omlouvám za vyrušení, ale přiběhl jsem z Dun Algazu se strašnou zprávou. Císař Thaurissan vyslal svou armádu, aby porazila a dobyla Batol. Je jich mnoho a vede je císařova manželka, černokněžnice Modgud." Khadros se zamračil a někteří členové Rady si začali šuškat.
"Jak jsou daleko a jak rychle se pohybují?" zeptal se král. Posel chvilku přemýšlel a pak odpověděl.
"Včera přepadli Dun Algaz. Nebyla to pro ně žádná výzva, prostě přišli a vypálil strážnici skoro do základů. Já jsem utekl a několik mých bratrů nejspíš také, ale to je vše, co z naší posádky zbylo. Modgud s sebou má obléhací stroje a většina jejích válečníků je po zuby ozbrojená. Jsou pomalí, ale i tak tu budou do zítřka."
"Dobrá," řekl Khadros. "Běž se najíst a odpočinout si, zasloužil sis to. Ráno se ale vystrojený hlaš u generála. Proti Modgud budeme potřebovat každé kladivo." Posel se uklonil a odešel ze sálu.
"Pánové!" zahřměl král na radní a šuškání ustalo. "Doufám, že vám nemusím připomínat, co děláme v časech války. Jste všichni zkušení válečníci, alespoň v to doufám! Chci, aby jste ihned vydali rozkazy. Každý Wildhammer, kterého seženeme, se bude hodit. Zítra ať tu na Modgud a Dark Irony čeká tak velká armáda, jakou jste schopni narychlo sehnat. Jediné místo, které má teď smysl bránit, je Batol, takže je třeba ho opevnit, jak jen to bude možné!"

Druhý den se Khadros probudil doprostřed vojenských příprav. Oblékl se a vyšel do města, aby se podíval na své válečníky. Ti ho přivítali radostným řevem. Král jim pokynul a obrátil se na generála.
"Tři tisíce kladiv," řekl znepokojivě. "Ani ne třetina, co mají oni. A ještě jedna zlá zpráva: Thaurissan osobně vytáhl na Ironforge. Pokud Bronzebeardi padnou, budeme poslední město v Khaz Modanu, co je dokáže zastavit. Vzhledem k tomu, že mají převahu jak početní, tak i zbrojní, to není moc pravděpodobná vyhlídka. Máme sice tu výhodu, že je můžeme z horních teras ostřelovat a pořád tu ještě funguje jednotka letců na gryfech, ale těch je slabých dvě stě." Khadros se zamračil. Čekal sice špatné zprávy, ale až tak špatné...
"Dobře," řekl po chvíli přemýšlení. "Nechte zavřít všechny brány a čekejte na útok. Jezdci vezmou tak velké balvany, jak jen gryfové unesou a až budou Dark Ironové blízko, tak je zbombardují. Pokud prolomí bránu, braňte její trosky, dokud to půjde. Až to nebude únosné, přeběhněte do vnitřního kruhu a zbořte mosty. Jdu se ustrojit, za chvíli jsem tu." Generál přikývl a šel vydat rozkazy. Khadros ukázal vojákům zaťatou pěst, usmál se na ně a šel se připravit. Wildhammerští válečníci toho nikdy nenosili moc a král nebyl vyjímkou. Kožené nárameníky, náramky, kalothy a železné boty. Hruď zůstávala odhalená, aby vynikla mocná tetování. Nasadil si bojovou korunu a z držáku ve tvaru krále Anvilmara sundal svůj Stormhammer. Takto ozbrojen se vrátil k bráně a svým válečníkům.

Dočkal se od nich bouřlivého řevu, který naplnil celou horu. Khadros je mávnutím paže utišil a sám si vzal slovo.
"Bratři a sestry, Wildhammerové! Dnes jsme tu, abychom ještě jednou ubránili mocné město Batol! Dark Iron jsou na cestě sem, aby nás vyhladili z mapy! Mají přesilu, ale co mají v počtech, to jim schází v odhodlání. My, Wildhammerové, jim ukážem, jak správný trpaslík bojuje!
Bratři a sestry, nezapomínejte kdo jsme! Jsme národ zrozený z kamene a jako kámen budeme stát, dokud vše okolo nás nepadne! My jsme Wildhammeři, my bráníme Batol a nikdo ho nedobude, dokud zde zůstane jediné kladivo na jeho obranu! Za Batol, za náš do...!" Poslední větu už Khadros nedokončil. Zpoza brány se ozvala příšerná rána, jak obléhací stroje Dark Ironů do ní tloukly. Khadros sebou trhl a jeho vojáci se přikrčili za štíty. Zvenčí ale doléhaly i jiné zvuky, především smrtelný řev trpaslíků ale i gryfů sestřelených z oblohy. Rány neustávaly, naopak sílily a brána začínala nebezpečně naříkat.
"Jste Batolští válečníci, ať branou přijde cokoli, neustoupíte!" pokusil se Khadros povzbudit Wildhammery. Brána naposledy zapraskala a sesula se k zemi. Přes její trosky přeskákali Dark Ironové, jen aby se hned střetli s obránci. Ti totiž své domovy nechtěli dát lacino a odhodlaně rozbíjeli lebky černých nepřátel.
Obě strany bojovaly tvrdě, ani jedna se nechtěla vzdát. Pak ale přišel zlom. Mezi všemi trpaslíky proudícími do města se na bránu vyškrábal velký bojový vůz, ve kterém stála černá trpaslice. Rozhlédla se po bojišti a pozvedla hůl. A v tu chvíli ke Khadrově hrůze začali Wildhammerové ve strachu prchat hlouběji do Batolu. Černí útočníci vítězně zařvali a vrhli se za nimi. Bylo jasné, kdo může za to, že obranu města najednou popadla nevídaná hrůza. Khadros z nějakého důvodu zůstal vůči děsu imunní a tak vyrazil k troskám brány, aby to zarazil. Cestou srážel kladivem všechny, co mu překáželi, nehleděl na to, ke komu patří. Modgud si ho všimla a zakřičela na vojáky, ať ho zastřelí. Khadros se ale dokázal všem šipkám a kulkám vyhnout, a když ne, ukryl se za jiným trpaslíkem. V rozběhu roztříštil hlavu jednoho z beranů, vyskočil na jeho tělo a plnou silou udeřil do hlavy černokněžnice. Modgud se pokusila chránit holí, ale oběma bylo jasné, že nemá šanci. Kladivo dopadlo, přelomilo hůl a Modgud padla s rozbitou hlavou mrtvá k zemi. Z jejího těla vyšlehl temný paprsek, který způsobil to, že se celý Batol zahalil do tmavě fialové barvy. Hrůza v řadách Wildhammerů polevila, zato se objevila mezi Dark Irony. Khadrosovi vojáci se otočili na patě a vyrazili do protiútoku. Něco takového Dark Ironové nečekali a překvapeni se dali na ústup. S mocným řevem dobíjeli Wildhammeři raněné nepřátele, kteří odhazovali štíty, zbraně a zbroj a mizeli za kopci.
Khadros se ale z vítězství neradoval. Rozhlížel se po padlých, kterých bylo příliš mnoho na oslavování a po Batolu, který ztmavl a rozhodně už nebyl déle obyvatelný. Ve chvilce se rozhodl. Tady zůstat nemohou. Zavolal přeživší generály a seznámil je se svým plánem: evakuací města.

O několik měsíců později se Khadros podíval na horu před sebou a trpaslíky za sebou. Ukázal na horu.
"Náš nový domov," usmál se.

Na ostrově Caer Darrow, v sídle Barovů se slavilo. Komorník Lucien Sarkhoff si bral služku Evu. Svatba to byla velká, neboť samotní Barové ji finančně i jinak podpořili. Lord Alexei pozval Stormwindského biskupa Benedicta, aby šťastný pár oddal. Jeho manželka Illucia se starala, aby hostina a vůbec celá slavnost šla jako po másle. Starší syn Alexi pozval Andorhalské komedianty a několik paladinů Stříbrné ruky, zatímco mladší Weldon se právě vracel z Lordaeonu se svatebním darem. Nejmladší člen rodiny, kouzelnice Jandice přijela až z Dalaranu, aby svými iluzemi bavila hosty. Lucien a Eva si nemohli přát lepší svatbu.
Z Dalaranu však kromě Jandice dorazil ještě jeden mocný mág: kontroverzní, ale velmi mocný Kel'Thuzad. Ten si ale na okázalou svatbu nepřišel užívat pozemských rozkoší. Jeho důvod byl mnohem praktičtější. On i jeho učedníci, kteří si říkali Thuzadinové, byli vyhozeni z Dalaranu kvůli svým praktikám a především nekromancii. Kel'Thuzad tedy putoval po Severním království a hledal útočiště i místo pro své studie a žáky. A teď se rozhodl požádat jeden z nejmocnějších rodů: Barovy.
"A co z toho plyne pro nás?" zajímala se lady Illucia, když Barovy Kel'Thuzad seznámil se svým úmyslem a žádostí. Byl už pozdní večer a svatební oslavy dávno utichly. Jen z oken panského sídla se svítilo, jak se šlechtici dohadovali s mágem.
"Co z toho budeme mít my?" zopakovala Illucia svou otázku. Kel'Thuzad se usmál. Tuhle otázku čekal a odpověď měl velmi dobře připravenou.
"Jak jistě víte, nekromancie je magie smrti. Studujeme, jak ji způsobit, učinit co nejtrýznivější, ale také, jak ji ošálit a oddálit. Pokud mě a mým žákům poskytnete těch pár pokojů pro mou školu, slibuji vám věčný život, který bude prodloužený životy vašich nepřátel." Věčný život! Jaký člověk a tím spíš šlechtic by na tohle neslyšel? Ani Barové neodolali. Koneckonců, pár pokojů sídla výměnou za nekonečný život...
A tak vznikla Thuzadinská škola nekromancie a především Kult Zatracených. A že to byla škola velmi vyhledávaná. Během několika měsíců přestaly oněch pár pokojů stačit a tak Barové poskytli mimo jiné i sklepení. Jenže nekromancie je temná magie a její vliv nezůstává utajen. Caer Darrow se začínal měnit. Ze sklepů se často linul ohavný puch a divné skřeky. Místo začalo chátrat mnohem rychleji, než zvládal čas. Z posledního křídla paláce, které ještě Barovům zbylo, ze po večerech ozývaly každým dnem silnější a zuřivější hádky. Stromy vadly, tráva žloutla, ptáci zmizeli. Caer Darrow už v žádném případě nebyl tím hezkým místem jako za časů Alexeje staršího. Kdysi pečlivě střežené pokusy a ghůlové se teď volně procházeli po rozpadajícím se sídle, které páchlo hnilobou a smrtí. A i na samotné Barovy to celé mělo příšerný účinek. Stávali se krutými bez jakéhokoli důvodu. Služebnictvo, které ještě neprchlo, mizelo i tak v ruinách velkého sídla. Ty ztracené už nikdo neviděl. Zůstaly po nich jen bolestné výkřiky do noci.
Hádky Barovů se stupňovaly do takových mezí, že ani oni sami už to nemohli snést. Jednoho dne se Weldon sebral a odjel z Caer Darrowu na jih do Southshore. Nejspíše tak učinil právě včas, protože pár dní na to Alexiho pokousal ghůl, což neměl šanci přežít. Zbytek rodiny ale netruchlil, na to byli příliš zaujatí studiem nekromancie. To bylo to poslední, co zajímalo rod jako celek: smrt. Jandice se z mocné iluzionistky stala Paní stínů, lord Alexei se změnil v rytíře smrti. a lady Illucia se svouu nemrtvou družinou teď pořádala hony na živé.
Netrvalo dlouho a svou školu po delší době navštívil sám Kel'Thuzad, teď už nekromant a nepřítel živých lidí. Se sadistickým potěšením sledoval, jak se Caer Darrow proměnil v mocný pilíř Pohromy. A když viděl, že Barové splnili svůj účel, naplnil svůj slib o věčném životě...skrze smrt! Zabil je všechny a z paláce Barovů se definitivně stala škola nekromancie, součást Pohromy. I když Barové nebyli více mezi živými, smrt je úplně nepostihla. Strašná kletba dopadla na prokletý rod. Nikdy neopustí Caer Darrow, navždy budou muset přihlížet tomu, co udělali. Kvůli svým příšerným skutkům už lord Alexei Barov, lady Illucia Barová a jejich dcera Jandice Barová zůstanou ve svých hrobech a tělech uvězněni, dokud je poslední Hodina Stmívání neosvobodí.

Velký Gilneas. Mocné severní království lidí. Jeho obyvatelé pod vedením rodu Greymanů prosperovali a město kvetlo. Jejich vlajka byla známá na celém Východě a mnohá města netrpělivě očekávala příjezd Gilneaské obchodní flotily. Katedrála úsvitu, kolem které bylo město postaveno, byla největší široko daleko.
Jenže žádný strom neroste do nebe. Z Lordaeronské říše přicházely zlé zprávy. Orkové se pod vedením Groma Hellscreama a nějakého Thralla osvobozují ze svých internačních táborů. Na východním pobřeží propukl podivný mor, jehož oběti nezůstávají mrtvé. A Arugal, pán ze Shadowfangu, praktikuje temnou magii, přivolává odporné zrůdy z jiného světa. Králi Greymanovi došlo, k čemu se schyluje, že je to příliš mnoho nepřátel, než kolik lidé dokážou udržet. Nechal proto postavit mocnou zeď, která odstřihla město od zbytku světa. Izolované město tak přežilo potyčky s orky, příchod Pohromy a ani Arugal už je neohrožoval. Když Lordaeron padl, několik uprchlíků se pokusilo najít azyl v Gilnaesu, ale král rozhodl jinak. Nebude riskovat životy tisíců kvůli desítkám. Brána zůstala zavřená. Gilneas se definitivně odloučil od ostatních lidí. Obchodní flotila už prakticky neexistovala a do Kaelského přístavu jen čas od času přijeli elfové.
Léta minula a jiná hrozba se začala rýsovat na obzoru. Po občanské válce mezi králem a lordem Dariem Crowleyem, kdy byl Gilneas skoro roztrhán na kusy, to sice vypadalo na relativní mír, ale to by nesměl existovat Arugal. Jeho domácí mazlíčkové, worgeni, začali přelézat nezdolatelnou zeď a útočit na bezbranné sedláky. Přes všechnu snahu královské armády přicházeli worgeni pořád blíž a blíž. Nakonec už bylo jasné, že vtrhnou do Gilneasu. Byla to jen otázka času...

"Hlídač? V Gilneasu nikdo nespatřil Hlídače od Crowleyho rebelie," divil se princ Liam Greymane, když uviděl dobrovolníka v dlouhém hnědém kabátě s emblémem Královské hlídky a s mečem onoho tajného řádu.
"Dobrá, ať už jsi Hlídač nebo ne, pomoc tu potřebujeme. A hodně! Já se svými strážemi budu držet worgeny, jak jen to půjde. Ty oběhneš domy, vyvedeš ven civilisty a dostaneš je odsud. Můj otec má přijet s posilami na Vojenské náměstí. Tam s nim půjdeš. A čím víc zabiješ těch stvůr cestou, tím víc nám pomůžeš. A běž už!" Hlídač přikývl a o pár minut později skutečně tloukl na dveře domů, budil obyvatele a vysvětloval jim situaci. Někteří šli dobrovolně, další se nechtěli vzdát majetku, ale nakonec své domy opustil každý, když uviděl kabát Hlídky. Jedny dveře se ale neotevřely. Hlídač je bez sebemenších výčitek vyrazil a vstoupil dovnitř, kde byla tma jako v pytli. Rozsvítil lucernu, tasil meč a šel hledat obyvatele. Když nikoho nenašel v přízemí, rozhodl se prozkoumat patro. Našlapoval potichu po schodech, zvlášť když se odtamtud začaly ozývat podivné zvuky. Jak vstoupil na poslední schod, uviděl zdroj těch zvuků. Dům byl obydlený, ale worgenem. Hlídač si vzpomněl na princova slova o zabíjení těch stvůr a tak se k němu začal plížit. Worgeni ale mají dobrý sluch. Příšera se otočila a skočila po nezvaném hostu. Hlídač jen taktak uhnul worgenovi a přetáhl ho lucernou. Světlo zhaslo a worgen zakňučel. Hlídač bodl mečem do tmy, odkud vyšlo kňučení. Ozvalo se bolestivé zavytí, žuchnutí a pak ticho. Hlídač zasunul meč a vyrazil ven.
"Je pozdě," řekl měštanům, kteří čekali venku. "Musíme přidat, ostatní si pomůžou sami." Měšťané se na sebe vyděšeně podívali, ale neprotestovali. Následovali ho klikatými uličkami Obchodnické čtvrti. Měsíc zašel za mrak a nad městem se rozhostila ještě větší tma. Uprchlíci cítili oči worgenů ve svých zádech, ale z nějakého důvodu je Arugalovi mazlíčci nechávali na pokoji. Nejspíš i ve své zvířeckosti poznali, jaké nebezpečí jim hrozí v podobě Hlídače. Výprava se plížila tmou a poslouchala, zdali neuslyší vodu v kanálu. To by znamenalo, že se blíží k Vojenskému náměstí a jdou do bezpečí. Ale krom zvuků noci, vzdáleného vytí a nářku těch méně šťastných neslyšeli nic. A zatímco nářek utichal, vytí sílilo. Pak se to ale ozvalo, spásný zvuk kanálu. Rozběhli se za ním a skutečně, byli u něj. Na mostě stála barikáda, za kterou se schovávali další uprchlíci a několik strážných. S pocitem úlevy se vydali k barikádě. Jenže když vstoupili na most, vyšplhal na barikád voják a namířil na ně pušku.
"Ani hnout!" zařval mocně.
"Nestřílej! Nejsme worgeni, jen prcháme odsud!" zavolal na ně Hlídač. Voják zklamaně pohlédl na uprchlíky, spustil pušku a zašklebil se.
"Náh, stejně už nemáme žádné střelivo. Pojďte dál." Uprchlíci si oddechli a začali se škrábat na provizorní hradbu.
"Seržant Cleese," představil se voják a natáhl k Hlídači ruku. Ten ji stiskl a zeptal se, jak to vypadá s worgeny.
"Je to zlé. Hodně zlé. Barikáda je sice udrží a král už dorazil, ale máme děsně málo zbraní a střeliva. Mimoto se worgeni pohybují hlavně po střechách a ty nemáme jak zajistit."
"Král je tady?" Seržant jen ukázal palcem za sebe do ulice, která vedla přímo na Vojenské náměstí.
"Běž se přesvědčit sám. My se tu už postaráme o ty, cos přivedl a králi se bude Hlídač náramně hodit, to mi věř."

Na Vojenském náměstí bylo rušno. Armáda se starala o uprchlíky a král Genn Greymane se velmi ostře hádal s lordem Godfreyem, městským správcem.
"A dost!" řekl prudce král. "Darius nás sice zradil a rozpoutal rebelii, ale musíte uznat, že bez jeho pomoci se neobejdeme! Tohle nebyla žádost, Vincente! To byl rozkaz! Ihned vyšlete jedno..." zarazil se, když uviděl muže v kabátu. Seskočil z koně a vyšel směrem k němu.
"Znám tvůj kabát, Hlídači, ale tebe ne. Ale řekl bych, že by tví předkové nedovolili, aby ses hlásil k Hlídce bez pořádného důvodu. Teď máš možnost to dokázat. Tamten tvrdohlavý kozel mi s tímhle nepomůže, takže to bude na tobě. Půjdeš do Stonewardského vězení a najdeš Daria Crowleyho. I když to lord Godfrey nechce uznat, potřebujeme ho. Světlo tě provázej, Hlídači." Král mu pokynul a vrátil se k Godfreyovi. Hlídač tasil meč a vyrazil ke Stonewardu, nechávajíce krále, lorda, uprchlíky i armádu za sebou na náměstí. Worgeni se úplně vymkli kontrole, procházeli se volně po ulicích a skákali na všechno, co jen trochu smrdělo masem nebo krví, ať už se to hýbalo nebo ne. Hlídač přidal do kroku a brzy stanul před Stonewardem. Brána do majestátní věznice byla dokořán, takže kdo mohl, nejspíš už utekl. Několik stráží leželo pobitých na zemi, ze dveří do jedé z věží se ale ozývaly zvuky boje. Hlídač vtrhl dovnitř a uviděl velitele věznice, kapitána Brodericka, jak z posledních sil bojuje s worgenem. Na nic nečekal a rychlým pohybem ukončil worgenův život. Broderick se vyčerpaně opřel o stěnu, aby si odpočinul, a usmál se na Hlídače.
"Kde je Darius Crowley? Král ho omilostnil a povolává do služby proti worgenům," vychrlil ze sebe Hlídač. Kapitán se jen udiveně podíval.
"Crowley? Proč by ho chtěl zachraňovat? Ale když to rozkázal... Crowley je nahoře spolu s Mistmantelm a pár dalšími, i když je dost dobře možné, že už tam budou jen jejich kosti. Viděl jsem tam dost worgenů," ušklíbl se ještě.
Hlídač nechal Brodericka za sebou a vyběhl nahoru. Na střeše zuřil boj. Crowley tam opravdu byl a spolu se třemi kumpány se holýma rukama pokoušeli probojovat ven. Hlídač jim vyběhl na pomoc. Jeden z nich ležel na zemi a krvácel z pokousaného břicha. S Hlídačovou pomocí ale worgeny nakonec odrazili.
"Takže," dostal ze sebe Crowley po boji. "Genn se mě očividně rozhodl zbavit. Na to ale nemusel posílat Hlídače, tyhle bestie by nás časem vyřídily samy." Hlídač vyvedl Daria z omylu a vysvětlil mu skutečný důvod, proč tu je. Darius nepřemýšlel ani vteřinu.
"Genn má pravdu. I když jsem nesouhlasil se zdí, v tomhle má pravdu. Sami worgeny nezvládneme ani jeden z nás. Řekni králi, že moje zbraně jsou mu k dispozici. Jsou ve sklepě mého starého domu. Lorna vás k nim zavede. Je tam i pár děl, ty ať převeze před katedrálu." Darius zvedl pokousaného muže. Rána vypadala zle, ale nic co by nešlo sešít.
"Dempseyho dostali vážně zle. Odnesu ho k doktorovi a pak se k vám přidám. Hodně štěstí."
Hlídač je tedy nechal za sebou a rychle se vrátil na Vojenské náměstí. Král tam už nebyl, zato Lord Godfrey se činil. Organizoval evakuaci města, posiloval obranu tam, kde to bylo třeba a vydával rozkazy jeden za druhým. 4
"No to mě podrž, ty seš naživu!" zvolal, když uviděl Hlídače. "A Crowley?"
"Lord Crowley je naživu a pomůže nám. Všechny zbraně jsou v jeho sklepě, jeho dcera Lorna nám je ukáže. Má ale podmínku: všechna děla odtamtud přepravíme ke katedrále." Godfrey si povzdechl, protože věděl, že přepravit děla nebude hračka. Zavolal seržanta Cleese, aby dělal Hlídači eskortu. Cleese poslušně zasalutoval a spolu s Hlídačem brzo stanul před Crowleyho domem. Zabouchali na dveře. Zevnitř zašramotil klíč a dveře se otevřely. Stála v nich černovlasá dívka s velkou puško namířenou na hosty a se dvěma mastify u nohou. Oba vypadali dost vztekle.
"Co chcete?!" vybafla na ně s proslulým Crowleyovským šarmem, zatímco mastifové netrpělivě vrčeli. Hlídač chtěl něco říct, ale Cleese ho přerušil.
"Jsme tu z rozkazu krále Greymanea a lorda Crowleyho. Město je zamořené worgeny a při evakuaci se nám bude hodit každá zbraň. Tvůj otec nám dal k dispozici svůj arzenál a chce, abys nás k němu zavedla." Lorna se nejprve zatvářila nedůvěřivě, pak ale trochu zklamaně složila pušku a uklidnila psy.
"Josiahu!" zavolala na sluhu. "Odvedeš tady pány do sklepa a ukážeš jim zbraně." Josiah poslušně přikývl a odvedl Hlídače s Cleesem na dvorek, kde jim odemkl dveře do sklepení. Rozžhnul lampu a osvětlil sklep.
"Do hajzlu," vydechl seržant, když uviděl jeho obsah. A měl k tomu pádný důvod.

Sklep byl nabitý k prasknutí meči, sekerami, puškami, střelivem i střelným prachem a u jedné stěny se černalo šest děl.
"Tohle by mohlo odpálit půl města," pokýval Hlídač uznale hlavou.
"Jdu informovat lorda Godfreye," řekl Cleese a opustil sklep. Hlídač si prohlížel vybavení, které na něj udělalo opravdu dojem. Jedna krátká pistole se mu zalíbila, a jelikož Josiah nedával pozor, tak si ji nenápadně vzal. Spolu s ní odebral ze zásob i několik kulí a zásobu střelného prachu.
Najednou ze sebe Josiah vyrazil příšerné zavytí a padl na zem. Celý začal mohutnět a chlupatět, jeho šaty pod náporem nové hmoty praskaly. Před Hlídačovýma očima se Josiah proměnil na worgena. Než mohl nějak zakročit, worgen po něm skočil a prokousl mu rukáv. Ozval se výstřel a monstrum, které ještě před chvílí bylo Josiahem, padlo mrtvé k zemi.
Na schodech stála osoba, kterou Hlídač znal. Lorna. Držela pušku, ze které se kouřilo a celá se třásla.
"On...stal se...proměnil se...v...," dostala ze sebe zdrceně. "Ubohý Josiah..." Hlídač se postavil na nohy a zkontroloval ránu. Nestačil ho kousnout hluboko, takže ani nebolela a už vůbec nevypadala ošklivě, jen trochu svědila.
"Jste tam dole v pořádku?!" ozvalo se zvenčí. Byl to Godfrey. Hlídač vzal Lornu a vyvedl ji ven. Kromě Godfreye tam stál ještě Cleese a asi dvacet vojáků.
"Doufám, že Cleese nepřeháněl," začal Godfrey. Hlídač rozhodně zavrtěl hlavou.
"U Světla, s takovou hromadou zbraní možná ještě všechno zvrátíme." Pokynul vojákům, ať si vezmou pušky a střelivo, děla ale ať odnesou ke kanálu, po kterém je dopraví před katedrálu. "No, zdá se, že díky vašemu otci možná bude žít o něco víc Gilneanů. Jaká ironie, když si vzpomeneme na..." chtěl dokončit myšlenku, ale už se k tomu nedostal, protože všichni uslyšeli volání o pomoc. Na stromě za velkou masou worgenů visel starý šedivý muž v pyžamu a jen z posledních sil se držel větve, zatímco worgeni se houfovali dole v předtuše snadné kořisti.
"To je Krennan Aranas," zbledl Godfrey. "Královský lékař, jednou zachránil princeznu Tess. Nemůžem ho tam nechat." Hlídač ale nečekal, až Aranase worgeni sežerou, vyskočil na Godfreyova koně a než tomu mohl lord zabránit, už se prodíral vlnou worgenů ke stromu, na kterém byl lékárník uvězněn. Worgeni se po koni sápali, ale zvíře bylo rychlejší, takže ho nestihli stáhnout k zemi. Jezdec koně pod stromem na okamžik zabrzdil, stáhl Krennana, otočil se a vyrazil stejným tempem zpět ke Crowleyovu domu. Lorna i Godfrey na ten šílený čin zírali s otevřenými pusami, ale seržant se nezapomněl a popoháněl vojáky s puškami, aby se připravili k palbě. Hlídač i Krennan se vrátili k ostatním a Godfrey, který se zatím vzpamatoval, vydal rozkaz.
"Máme Aranase! Palte jak chcete!" Vojáci rozkaz s radostí splnili a vzduch se naplnil výstřely, zápachem střelného prachu a nářkem postřelených worgenů.
"Dobrá práce, ale tohle už nikdy nedělej," řekl Godfrey Hlídači, zatímco Aranas mu vděčně děkoval a Cleese ho povzbudivě poplácal po zádech.
"A teď bude nejlepší, když Aranase a Lornu odvedeš na Graymaneův dvůr. Král i Crowley budou rádi, až je uvidí naživu. Chystají tam evakuaci města a odchod do Duskhavenu." Lorna si ale postavila hlavu.
"Zůstanu tu s vámi. Střílet umím dobře a vám se každá ruka bude hodit," dupla si rozhodně. Godfrey jen mávl rukou, takže na dvůr odešel jen Hlídač a Aranas.
Evakuační postupy na Greymaneově dvoře jely na plné otáčky. Král, princ Liam a lord Crowley živě diskutovali o tom, kdo zůstane ve městě a zdrží worgeny, takže ostatní budou mít čas na únik.
"Král by neměl opouštět své město," poznamenal zachmuřeně Genn.
"Král by především neměl opouštět svůj lid, Genne," oponoval Darius. "Neboj se, já a mí rebelové pro vás vykoupíme dost času, aby jste utekli všichni do bezpečí. Děla jsou už u katedrály, bude to řež hodná vyprávění."
"Otče, nech mě tu s Dariem. Chci pomoct a je to i má povinnost vůči Gilneasu," přemlouval otce Liam.
"Ani náhodou, chlapče," rázně ho odmítl Darius. "Král bude mít i tak dost starostí a já nechci, aby se mučil tím, zda je jeho syn naživu nebo ne."
"Darius má pravdu, Liame. Náš lid nás potřebuje jinde. a tobě, Darie, přeju hodně štěstí. Byli jsme blázni, že jsme proti sob bojovali. Zůstat jednotní, worgeni by neměli sebemenší šanci."
Darius se vyhoupl na koně a chystal se k odjezdu. Pak si ale všiml Hlídače.
"Ty! měl bych na tebe žádost. Pojedeš se mnou ke katedrále a pomůžeš nám. Vezmi si pochodeň, budeš s ní po cestě tam mávat, aby šli všichni worgeni za námi." Hlídač poslušně přikývl a vyskočil na koně za Daria. Koni se sice moc nelíbilo, že má nést dva místo jednoho, ale přece jen barikádu přeskočil. A zatímco Darius ho hnal, aby dorazili ke katedrále co nejrychleji, Hlídač mával pochodní na všechny strany. Lord měl pravdu, worgeni si ohně nejen všimli, ale hned se za ním pustili. Kůň přeskočil zídku katedrální zahrady a prohnal se rozbitým dvorem. Katedrála úsvitu byla ohromující i teď, když se okolo ní rojili worgeni. Na schodech před ní stálo šest děl a za nimi rebelové, připraveni spustit kanonádu. Crowley přijel před dveře, seskočil z koně, předal velení Tobiasi Mistmantlovi a zmizel v obří katedrále. Tobias poslal Hlídače k volnému kanónu a zahájil palbu. Už tak rozbitý dvůr byl brzy napadrť, když na něj začaly dopadat dělové koule. Spousta worgenů byla na maděru, ale to ty přeživší očividně netrápilo. Rebelové měli dost zásob na to, aby vedli otevřenou válku další měsíc, ale teď byla zásoba koulí i prachu vyčerpána za dvě hodiny.
"Ústup!" zavelel Mistmantle mohutným basem "Do katedrály!" Hlídač a rebelové neochotně opustili děla a zabarikádovali se uvnitř. Přehradili dveře dvěma masivními svícny, to ale v žádném případě nemohlo vydržet navždy. Obránci se shromáždili před oltářem, na kterém stál Darius s taseným mečem v jedné a pistolí v druhé ruce.
"Nebojte se těch zvířat! Ještě jich zabijeme hodně, než slunce vyjde! Doufám, že na každého z nás padne těch bestií deset!" volal povzbudivě. Dveře povolily a worgeni se nahrnuli dovnitř. Nádherné vitráže katedrály se rozsypaly skrz okna vpadli dovnitř další bestie. Rebelové zařvali a ve svém posledním vzepření bojovali nebývale statečně, jako divočák zahnaný do kouta. Rychle se ale unavovali. Bylo jasné, že worgeni nakonec vyhrají, ale rozhodně to nemělo být levně. Hlídač vystřelil z bambitky a v tu ránu pocítil velice ostrou bolest v ráně, kterou mu způsobil Josiah. Do té doby ho jen svědila, ale teď se rozbolela do obludných rozměrů. Hlídač upadl na zem a držel se za ruku. Svět se mu začal rozplývat před očima. Poslední, co si pamatoval, bylo vycházející slunce, řev bojujících a nakonec pocit zuřivého hladu. A pak už jen jedno jediné. Tma.

Hlídač se pomalu probral, oči ale nechal zavřené. Bolel ho krk, záda i obě zápěstí. Chtěl si je promnout, ale něco mu v tom bránilo. Otevřel oči a s hrůzou zjistil příčinu té strnulosti. Byl zavřený v ohradě s vysokým plotem a pro jistotu ještě do klády. To jeho malou radost z toho, že je naživu, rychle zahnalo. Nemohl přijít na to, proč je zavřený nejen v té velké ohradě, ale navíc ještě v kládě. Nemohl dokonce ani otočit hlavou, tak byla kláda těsná. Brzy se však měl důvod svého věznění dozvědět.
K jeho kládě přišli tři muži: král Genn, lord Godfrey a třetí muž v dlouhém šedém hábitu s kápí, kterého neznal.
"Podívej se na sebe," řekl mu s opovržením Godfrey. "Co se z tebe stalo. Kdysi člověk, dnes zvíře."
"Dej mu pokoj, Vincente. Ten, koho vidíš před sebou v kládě, nám dost možná kryl záda, zatímco jsme prchali sem," zpražil lorda král a obrátil se na kapucína. "Myslíte, že se dá ještě vyléčit?"
Hlídač nechápal. Proč by ho měli léčit? Zraněný nebyl, to by ho nedrželi v kládě, a duševně se cítil naprosto v pořádku.
"Nevím. Šance tu ještě je, ale moc znalostí o té nemoci nemám. Myslím ale, že kdybychom mu dali ještě trochu času, tak to půjde," odpověděl neznámý.
"Ale času nemáme dost ani pro sebe, natož pro něj. A podle protokolu..." pokusil se oponovat Godfrey, ale král ho přerušil.
"Myslíš si, že Darius se řídil nějakým protokolem, když padl v katedrále při obraně našich zad, zatímco jsme utíkali?!"
Takže Crowley byl mrtvý. Všichni rebelové byli mrtví a on jediný přežil katedrálu. To bylo strašné zjištění.
"Lord...Crowley...mrtvý?" dostal ze sebe s obtížemi a zalekl se, když uslyšel svůj hluboký a nepřirozený hlas.
"Slyšeli jste?" zeptal se udiveně neznámý muž. "Promluvil! to je velice dobré znamení. Mluví, rozumí nám a záchvaty vzteku už taky pominuly. Myslím, že našeho přítele můžeme bezpečně vypustit." Král přikývl a zavolal seržanta Cleese, který kládu i přes protesty lorda Godfreye otevřel. Hlídač se s námahou zvedl a chtěl si promnout krk. Pak ale uviděl své ruce a zděšením zařval. Místo páru lidských rukou se díval na dvě hubené a chlupaté worgení pracky. Tak to byla ta nemoc, ze které měl být léčen.
"Á ano, asi jsem tě na to měl připravit," řekl lítostivě cizinec. "Je to tak, jsi teď worgen. Díky mým lékům máš ale mozek člověka, jen podobu léčit neumím."
"Máš štěstí, že tě tady Aranas stihl vyléčit, Vincent tě chtěl popravit," řekl povzbudivě král.
"A pořád chci, na tom se nic nezměnilo," přisadil si lord. "Worgeni jsou nemyslící brutální zvířata a nic mě nepřesvědčí o opaku." Krennan i král však byli jiného názoru.
"Sloužil jsi nám dobře jako člověk, Hlídači. Doufám, že stejně užitečný budeš i jako vlk. Já teď odjedu do svého paláce, nicméně nechám vám tu Liama, aby vám pomohl. Snad už ty otřesy pominuly a budeme mít konečně zase klid jako před těmi zatracenými worgeny. Hodně štěstí vám všem," uklonil se lehce král a odešel z ohrady. Godfrey se jen nesouhlasně otočil na podpatku a odkráčel pryč. Hlídač si stále prohlížel ruce a ohmatával obličej. Kdo by tomu taky mohl uvěřit, že se stal tím, proti čemu bojoval v tak krátké době.
Krennan na něj hvízdl a tím ho probral. Hodil po něm velkou košili, vestu a dlouhatánské kalhoty. Během své proměny totiž Hlídač zmohutněl a jeho kabát se roztrhal na kusy. Nebo ho mohl rozdrásat on sám. S námahou se oblékl a stejně namáhavě se zeptal Aranase, co se tu stalo.
"Je to už několik týdnů, co jsme opustili Gilneas. Po lesích jsme nachytali worgeny a pokoušeli se léčit jejich šílenství. Ten protokol, o kterém mluvil pan Godfrey, přikazuje každého worgena, který se nevyléčí do dvou týdnů, utratit. Tys měl štěstí, že se za tebe král postavil, protože už jsi den přesluhoval. Osobně nevím, jak tě rozeznal od ostatních. Ale teď už dost řečí, máme spoustu práce. Teda vlastně až zas tak moc ne, protože to vypadá, že budeme mít konečně klid. Posledních pár dní jsme tu měli menší zemětřesení, ale nic silného. Ale jestli chceš být užitečný, dojdi mi do mého skladu za vesnicí pro pár beden s lékařský náčiním a aparaturou. Ve vsi mi je schraňovat nechtějí." Hlídač udělal pár kroků a když si byl svou chůzí jistý, vyrazil směrem, který mu Krennan ukázal. Duskhaven býval malou vesnicí, ale teď se notně rozrostl o stany a narychlo postavené boudy uprchlíků. A to ještě někteří odešli do dalších vesnic: Stormglenu, Emberstonu a Keelského přístavu.
Najít sklad nebyl zas takový problém, byla to vlastně jen kůlna na kraji útesu, které chyběla stěna. Hlídač si naložil dvě bedny a ve chvíli, kdy se otočil, uviděl něco krajně znepokojujícího. Byl to domobranec přibodnutý dlouhým nožem ke stromu. Mrtvý. Hlídač vytáhl nůž a nechal mrtvolu spadnout na zem. Nůž byl dlouhý, zubatý a s motivem lebky. Vypadal barbarsky, ale linul se z něj závan strachu a paniky. Hlídač si nůž zastrčil za opasek a pak jeho pozornost upoutalo něco jiného. Pod srázem se objevilo něco příšerného. Bylo jasné, že ta krátká doba klidu pro utečence z Gilneasu právě skončila.

Dvě velké lodě kotvily u břehu. Obě však byly odlišné od těch, které tu kotvit směly. Byly černofialové s tmavými plachtami a příď měly vytvarovanou do motivu obrovské lebky s beraními rohy. To byly lodě Opuštěných, národa nemrtvých, který se usadil v ruinách Lordaeronu. Jejich příchod nevěstil nic dobrého, Opuštění rozhodně nebyli "muži" míru.
Hlídač nechal bedny bednami a rozběhl se zpět k Duskhavenu varovat obyvatele. Vpadl do radního sálu, kde už živě diskutovali starostka Duskhavenu Gwen Armstead, bývalý cechmistr a worgen Jack Derrington, Krennan Aranas, lord Godfrey a lord Walden, který žil na pobřeží, kde zakotvily lodě.
"Pardon," omluvil se. "Lodě...nemrtví..."
"Ano, to už víme taky," vyštěkl Jack. "Tady Walden nám o tom řekl." Walden se lehce uklonil, když uslyšel své jméno.
"Bavíme se tu o tom, co s tím dělat. Já říkám bránit hlavně Duskhaven. Aranas navrhuje ústup do hor a lord Godfrey je pro protiútok," vysvětlila Gwen situaci.
"Nech nás tu o samotě a běž pomoct princi Liamovi. On, seržant Cleese, lovec Blake a pár dalších odráží nemrtvé průzkumníky," vyzval Hlídače Godfrey.  Hlídač přikývl a vypadl ven.
Najít prince nebyl zas takový problém. Problém byl ho poznat. Vypadal jinak, než když mu přikázal evakuovat Obchodnickou čtvrť. Vlasy měl dlouhé a nemyté a na bradě mu nekontrolovaně rostl plnovous. Košili neměl vůbec, divoce pořvával na nemrtvé a stejně divoce mával kordem. Neustále posílal duskhavenské domobrance z místa na místo. Nutno poznamenat, že to mělo relativní úspěch, přes všechnu přesilu nemrtvých drželi celkem stabilní pozice. Opuštění se ale rozhodli vzít vesnici útokem a to za každou cenu, takže se jich z lesíka vyhrnulo asi padesát, což vysoce převyšovalo počty Gilneanů. Hlídač si uvědomil, že nemá zbraň, ale pak si vzpomněl na dlouhý nůž. Vytáhl ho a ohodnotil. Do boje to nebylo nic moc, ale teď nebyl čas si stěžovat. Všiml si, že jeden z průzkumníků se nenápadně plíží za prince. Přiskočil k němu a mohutnou ranou přibodl nemrtvého k zemi a změnil ho na totálně mrtvého. Liam odrazil útočníka, který ho zaměstnával a povzbudivě se na Hlídače usmál, než si jeho kord našel další cíl. Hlídač se v ráně přepočítal, bodl mnohem silněji než musel, takže nůž teď bylo prakticky nemožné vytáhnout. Pokrčil rameny a pustil se do boje holými prackami. Ostatní worgeni v domobraně zbraně koneckonců taky neměli, protože se jim ještě pořád nevěřilo.
Najednou jeden z domobranců, skoro ještě chlapec, vyděšeně zapištěl a zmizel mezi domy vsi. Nikdo se na něj nezlobil, protože důvod k útěku byl více než pádný. Mezi stromy se objevila jedna z nejobávanějších zbraní všech nemrtvých. Hnus. Neuvěřitelně odporná nestvůra sešitá z těl padlých. I když vrátit nemrtvého mezi mrtvé nebylo zas tak těžké, hnus je něco jiného. Blake se svými střelci pálili do hnusu jednu střelu za druhou, nezdálo se ale, že by to monstru vadilo. Hlídač se rozhlížel po něčem, co by mohlo pomoct. A taky to našel. Popadl jeden ze sudů se střelným prachem, ten byl ale moc těžký. Cleesovi naštěstí došlo, o co se snaží a tak mu vyběhl na pomoc. Společně sud zvedli a přibližovali se k hnusu. Ten si jich nevšímal, protože Liam ho bavil víc než dost. Napnuli všechny síly a narazili mu sud na hlavu. Hnus vydal překvapený zvuk. Všichni v jeho blízkosti odběhli a Blake zamířil. Obrovská rána třaskla nad Duskhavenem, jak sud s prachem vybouchl. Zbytek těla nemrtvé obludy z hnusným šplechnutím dopadl na zem a Opuštění se dali na ústup. Obránci zajásali a hned začali ošetřovat raněné a počítat mrtvé. V tom všem se na bojišti objevil lord Godfrey s vojenským doprovodem.
"Ještě je brzo jásat!" řekl tvrdě. "Ti z vás, co nejsou vyčerpáni k smrti, za mnou! Jdeme se jich zbavit jednou provždy." Asi s třiceti domobranci se Godfrey chystal k odchodu na pole. Liam se taky přihlásil, ale lord ho rázně odmítl. Hlídače ovšem ne, i když bez výhrad to taky nebylo. ¨
"Nebudu ti lhát, nelíbí se mi, že v našich řadách působí worgeni. Ale teď je nejspíš zvláštní situace. Dávej si pozor, zkusíš udělat cokoli srandovního a skončíš s kulkou mezi očima, jasné?" Hlídač přikývl, i když se mu ten člověk hnusil.
"Dobře. Asi budeš potřebovat zbraň. Vem si tu kord někoho z padlých a dojdeš na pole," rozkázal Godfrey a se svou malou armádou odešel na pole. Hlídač si vzal kord, ale přišel mu moc malý a lehký, takže si vzal ještě jeden do druhé ruky, aby si nepřišel tak neozbrojený. Se dvěma kordy za opaskem vyběhl k farmám. Ke svému údivu zjistil, že běží mnohem rychleji a neunavuje se tak snadno. Očividně pozitivní dopad Kletby. Dokonce dorazil na místo posledního střetu dříve, než Godfrey.
"No to se podívejme," řekl lord jízlivě, když dorazil. "Přijde sem ještě před námi a se dvěma meči. Aby jsi s nimi taky uměl bojovat." Pak se otočil ke svým "vojákům" a chtěl nejspíš pronést nějakou řeč. Tento plán ale překazili šípy, které vyletěly z kukuřičného pole. Až na dvě vyjímky všechny minuly. Domobranci nečekali na lordův rozkaz a vrhli se do pole. Opuštění jim vyběhli na proti. Godfrey se zmýlil, worgeni znamenali skutečný přínos do bitvy. Byli mnohem agilnější a nemrtví se jich z nějakého důvodu báli. Hlídač se se svými dvěma kordy pohyboval po bojišti jako smrtící vítr a i když mu někdo jednu nebo druhou zbraň vyrazil z ruky, jeho drápy byly stejně smrtelné. Nemrtví poznali, že nepřítele hluboce podcenili a dali se na ústup k lodím.
Jen jeden luk opuštěných stále střílel. Jako temný stín se ze střechy Alleryho statku spustila vůdkyně celé operace, generálka Thyala. Zasáhla několik mužů a ti se s bolestí sesuli k zemi. Hlídač zavyl a spolu s několika dalšími worgeny prudce vyrazil za nemrtvou elfkou. Thyala nebyla hloupá a dala se na útěk, cestou ale pořád střílela šípy. Někteří nemrtví se ji pokoušeli bránit, s nimi ale rozzuření worgeni udělali rychlý proces a rozdrásali je na cáry. Thyala se zastavila před venkovským domem lorda Waldena a tasila dlouhou dýku. Šípy jí konečně došly. Ale i s dýkou se dokázala účinně bránit. Najednou se ozval štěkot. Zpoza Hammondova statku vyběhl lord Godfrey, lovec Blake a asi dvanáct mastifů.
"Na ní, chlapci!" zařval Godfrey a Blake vypustil psy. Mastifové se vrhli na Thyalu a během minuty ji roztrhali na kusy. Opuštění byli poraženi.
V tu chvíli se země děsivě zatřásla a zdálky se ozvalo příšerné zařvání, jako kdyby někdo otevřel peklo. Zemětřesení neustávalo a uprostřed jednoho z polí se objevila trhlina. Všichni rychle vyběhli k ní, aby se dostali na druhou stranu dřív, než se ten kus země utrhne a zmizí v moři. Obrovská vlna narazila do pobřeží a spláchla všechny a všechno. Zemětřesení ustalo, ale voda stále stoupala. Už potřetí ohrožoval Gilneany nepřítel a tentokrát nebyl boj řešením.

Hlídač si rychle uvědomil, co se děje a několika mocnými tempy se dostal na hladinu. Zhluboka se nadechl a pokusil se zorientovat. Byl asi dvacet metrů od pevniny a s námahou k ní doplaval. Vyškrábal se po čtyřech na břeh, vykašlal vodu a dolehl na záda.
Ležel tak asi dvě minuty a pak se podíval okolo sebe. Další přeživší se drápali na břeh, zatímco z Duskhavenu přicházela pomoc v čele s princem Liamem. Hned se začali starat o ty vážněji raněné. Promočený Hlídač se pomalu zvedl a zamířil k Duskhavenu. Nikdo neprotestoval, možná si ho nikdo ani nevšiml. Několik dalších, co měli to štěstí a zůstali nezranění, se vydalo zpátky do vesnice. Voda na místě bývalých polí rychle stoupala, nebylo času nazbyt.
Ukázalo se, že Gwen to naštěstí také došlo. Došlo jí, že tady zůstat nemůžou, že Duskhaven je odsouzený k záhubě. Hned vydala příkazy k evakuaci do královského paláce. Tohle místo totiž mělo několik výhod, které Duskhaven neměl. Byl vysoko, ne zas tak daleko a dost veliký pro všechny uprchlíky, alespoň na pár dní. Když Gwen uviděla Hlídače, nezdržovala se nějakými zdvořilostmi.
"Něco od tebe potřebuju. Musíme odsud, ale nemůžu nutit lidi, aby tu všechno nechali. Máme vozy, na kterých můžeme
jejich majetek odvézt, jenže je nemá kdo táhnout. Kus odsud je Crowleyho bývalý sad. Žije tam teď Lorna a taky její koně. Je jich dost na to, abychom se nemuseli strachovat o to, jak dostanem vozy do hor. Musíš ji přesvědčit a přimět, aby šla s námi a koně vzala s sebou. O nic jiného se bát nemusíš, pro babičku Wahlovou pošlu Jacka a bratři Haywardové mají lodě, ti se zachrání sami. Ale dávej pozor, je teď trochu labilní po smrti svého otce. Hodně štěstí," řekla rychle Gwen a začala se věnovat jiným věcem. Hlídač si jen povzdechl a vyrazil na cestu k sadu. Zasloužený odpočinek musí počkat.
Crowley si naštěstí nevysadil sad až zas tak moc daleko od vesnice, takže cesta netrvala dlouho. Lorna zrovna seděla na lavičce před chatkou a když uviděla Hlídače, přivítala ho po svém. Hlídač jen taktak uskočil výstřelu z pušky a skryl se za strom.
"Máš jen pár vteřin na útěk, než si nabiju a pošlu tě za mým otcem, ty bestie!" zařvala divoce, zatímco si nabíjela pušku.
"Počkej!" zavolal na ni Hlídač. "Já nejsem divoký worgen! Jsem ten Hlídač, co si k tobě během útoku na město přišel pro zbraně proti worgenům." Lorna dokončila nabíjení a zamířila, k výstřelu se ale neodhodlala.
"A co tu chceš?!" zeptala se už o něco mírněji a nezdálo se, že by chtěla mluvícího worgena zastřelit.
"To zemětřesení, zaplavuje Duskhaven. Gwen potřebuje koně, aby mohla odtáhnout vozy uprchlíků do paláce, do bezpečí." Zuřivost se vrátila do Lorniných očí a znova vystřelila.
"Vy bastardi!" zařvala. "Greymaneové mi vzali všechno! Domov, přátele i otce! A teď chcete i koně?! Naserte si, radši se tu utopím s vědomím, že se topíte se mnou!" Nadávky vystřídal další výstřel.
"Vím co Genn udělal!" pokračovala v nejvyšším stupni hněvu. "Nakázal mému otci, aby se sebevražedně postavil worgenům! Godfrey mi všechno řekl! Řekni mi Hlídači, proč bych měla pomáhat vrahům mého jediného rodiče?!" Hlídač si uvědomil, že Lorna je ohledně otcovy smrti dezorientovaná, i když nechápal, proč by jí Godfrey lhal. Počkal, až proletí další kulka a pak vsadil vše na jednu kartu.
"Mýlíš se, Godfrey ti lhal!" řekl Hlídač, když vylezl z úkrytu. "Král Dariovi nic nenařídil, dokonce chtěl zaujmout jeho místo, aby Darius nemusel zemřít. Tvůj otec si vybral dobrovolně, byl to hrdina, ne loutka!" Lorna zamířila, pak se jí ale rozklepala brada a do očí vhrkly slzy. Nechala pušku spadnout na zem a svezla se na židli před domem. A pak udělala něco, co by od ní, drsné Crowleyho dcery nikdo nečekal: rozplakala se. Hlídač si trochu oddechl, když viděl, že mu od ní už nehrozí nebezpečí. Přesto k ní přistupoval velmi opatrně. Konejšivě ji položil ruku na rameno, což bylo při jeho podobě nanejvýš obtížné, aby to opravdu konejšilo. Nebránila se. Její hněv rázem zmizel. Hlídač ji nechal, ať se vybrečí a pak se opatrně zeptal na koně. Lorna ještě párkrát zavzlykala, ale pak si utřela uslzenou tvář a její výraz opět ztvrdl.
"Máš pravdu, nemůžu nechat umřít nevinné lidi jen kvůli své pýše. Jdem pro koně," zavelela a odvedla Hlídače k ohradě. Lorna byla i přes své mládí tvrdou ženou a všichni to věděli, tahle změna by ale zaskočila možná i samotného Daria. Otevřela ohradu a zamlaskala na koně, kteří byli kvůli otřesům velmi nervózní. Jejich nervozita ale byla pryč, když je Lorna poplácala po šíji a pošeptala jim do ucha. Hlídač na to jen udiveně zíral, nikdy neviděl, že  by koně šli sami, dobrovolně a bez otěží. Lorna to ale dokázala a tak se ona, Hlídač a jejich koňský doprovod rychle blížil k Duskhavenu. Sice se ještě zastavila na moment v chatce, kde si vzala pušku a kulky, hned nato ale vedli slíbenou pomoc ke Gwen,
Situace v Duskhavenu byla velmi znepokojující. Voda už zatopila i střechy farem a nebezpečně se blížila k vesnici. Když ale Gwen uviděla koně, úzkost náhle trochu pominula. Rychle zapřáhli koně do vozů a vyrazili nahoru do hor, k paláci jejich krále. Hlídač byl dost unavený, pěkně dlouho nespal a přitom měl spoustu práce. Rozhlédl se, jestli se někdo nedívá a pak vklouzl do jednoho z krytých vozů. Uvelebil se na hromádce oblečení a konečně, blaženě a s pocitem bezpečí usnul.

Vůz sebou trhl a Hlídač spadl ze své hromady oblečení. Rozespale se protáhl, protřel oči a mocně zívl. Nevěděl, jak dlouho spal. Vylezl z vozu a oslepilo ho sluneční světlo. Rozhlédl se a zjistil, že jsou na místě. Uprchlíci dorazili do Greymaneova paláce. Slézali ze svých vozů, nechávali je ale naložené. Měli pocit, že se tu dlouho nezdrží.
Princ Liam pomáhal uprchlíkům z vozů, zatímco jeho matka, královna Mia, se energicky starala o to, aby se do paláce všichni vešli. Liam se nejspíš po cestě stačil upravit, protože to už nebyl ten polonahý vlasatý barbar jako před Duskhavenem. Dlouhé vlasy měl stažené do culíku, vousy zastřižené do slušivé bradky a jeho oblečení konečně prozrazovalo šlechtice. Mia oproti němu byla oblečená v dlouhých šatech, bílých stejně jako její vlasy. Krále Genna Hlídač neviděl, stejně tak byla pryč i Liamova mladší sestra Tess. Hlídač se trochu upravil a vstoupil do Velké síně paláce. Sál to byl velký, s obrazy dalších Greymanů, honosným lustrem a nádhernou vitráží nad schody do patra. Sluneční paprsky zlehýnka prosvítaly oknem, což vytvářelo dojem, že nádherně vyrobené okno kouzelně svítí. Hlídač na vitráž omámeně hleděl, než ho z jeho kochání vytrhl princ Liam.
"Jestli to není náš velký Hlídač," rozpřáhl bodře ruce. Hlídač se usmál, jak jen to jeho podoba dovolovala.
"A jestli tohle není ten divoký barbar, kterého jsem viděl u Duskhavenu," opáčil Hlídač. Liama to očividně pobavilo.
"Když si vezmu, že před tímhle vším bych tě za tohle mohl nechat zavřít pro urážku královského majestátu," zasmál se, pak ale jeho výraz zvážněl. "S otcem jsme probírali další kroky. V tomhle paláci nemůžeme zůstat navždy a kdoví, jak vysoko ta voda ještě vystoupá. Jenže on je občas tvrdohlavý jako osel. Zavřel se nahoře ve věži a zírá na své město. Radši nás nechá zemřít, než aby se ohnul. K ničemu se nemá a já ho přesvědčit nedokážu," pokýval vážně hlavou.
"Třeba bych ho dokázal přesvědčit, král na Hlídku vždycky dal," navrhl Hlídač. Liam pokrčil rameny a ukázal na schodiště do věže.
"Zkus to, jestli chceš, ale moc šancí si nedávej." Hlídač otevřel dveře do věže a vystoupal po ní nahoru. Věž byla nejstarší část paláce a dávala to na sobě znát. Dřevěné schody naříkaly a občas pod nimi prosvítalo moře hluboko pod útesem. Schodiště bylo úzké, rozhodně ho nikdo nedělal pro worgeny a Hlídač dost často tloukl svými kordy o stěnu. Po několika minutách konečně uviděl dveře na horní plošinu věže. Otevřel je a rozhlédl se. Nahoře dost foukalo a nebyl tam žádný nábytek, kromě jedné rozvrzané židle. Král Genn se opíral o zábradlí a zíral do dálky. Hlídač nevěděl, zda si ho všiml a zda se má ohlásit, či ne. Genn však jeho rozpaky rychle rozplynul.
"Znal jsi mého otce, Archibalda?" zeptal se zničehonic. Nedal však Hlídači čas odpovědět.
"Kdysi mi řekl, že princové se mění v krále a den v noc. Že to je přirozený běh věcí a nic ho nezmění. Jak rád bych tomu teď věřil. Neměl bych pocit, že můžem ještě bojovat a místo toho tu stojím a dívám se, jak mi ty hnusné obludy útočí na město." Hlídač přistoupil k zábradlí a opřel se o něj. Král ukázal na sever a Hlídač se tam podíval. Z toho, co uviděl, se mu zježily chlupy na zádech hrůzou. Velká brána Greymaneovy zdi ležela roztříštěná na kusy a přes její trosky se hrnuly mraky nemrtvých.
"Byli jsme zazděni až moc dlouho. Nepřítel nabral na síle a teď nás rozdrtí," řekl král melancholicky, jako by ho to ani nevzrušovalo. Byl s tím smířený.
"Tady se můžem ukrývat den, nanejvýš dva. Pak nás najdou a poslední království lidí na severu padne."
"Takhle nesmíte mluvit. Ještě je pořád naděje..." pokusil se ho povzbudit Hlídač. Genn se jen hořce zasmál.
"Ještě jsem pořád na pár hodin králem a král přece jen může všechno. I takhle mluvit. Věř mi, naše úloha v příběhu skončila, už není nic, co by nás mohlo zachránit a i kdyby bylo, už nám to stejně nepomůže. Konec nastal."
Někdo zaťukal na dveře a vstoupil. Hlídač se ohlédl, král však pořád hleděl na sever a nezdálo se, že by chtěl příchozímu věnovat pozornost. Návštěvník byla asi šestnáctiletá dívka s hnědými vlasy, v černém kožichu a s bílou květinou v ruce.
"Tati..." řekla nesměle.
"Tess? Co ty tady děláš? Přišla ses podívat na zlomeného otce?" zeptal se Genn. Dívka se osmělila a začala mluvit.
"Když...když jsem byla malá, dal jsi mi květinu - mírokvítek. Řekl jsi, že dokud pokvete v Gilneasu jediná květina, existuje naděje pro náš lid. Chtěla jsem ti to jen připomenout," řekla jemně a stejně jemně vtiskla Gennovi květinu do ruky. Král se zadíval na mírokvítek ve své ruce. Hlídač i Tess viděli, jak se mění výraz jeho tváře. Střídalo se v něm tolik emocí a horečně přemýšlel.
Nakonec zbrunátněl, zasunul mírokvítek do trámu a rázně vykročil směrem z věže. Hlídač i Tess se na sebe podívali, napůl radostně, napůl zděšeně a vyběhli za ním.
"Liame!" zařval král mohutně, když vešel do sálu. Roztřáslo to tabulky ve vitráži.
"Připrav všechny Gilneany na trestnou výpravu! Jdem si vzít zpět naše město!"

Tahle změna mnohé potěšila, mnohé vyděsila, žádná negativní reakce se však neozvala. Sami by to ale nezvládli, bylo třeba sehnat i uprchlíky ze Stromglenu a Emberstonu, aby na město útočilo co nejvíc lidí. Stormglen byl blíž, takže tam taky směřovali nejdřív. Přípravy ihned začaly, ale protože většina uprchlíků svůj majetek z vozů ještě ani nezačala vykládat, netrvaly dlouho.
Hlídač sešel na nádvoří před palácem. Kromě vozů uprchlíků tam stály taky tři královské kočáry. I ty byly naložené a na střše jednoho z nich napůl seděla, napůl ležela Lorna a opírala se o svoji pušku. Pozorovala všechno to hemžení z výšky a škodolibě se usmívala. Od svých dlouhých šatů odstřihla sukni a místo toho si oblékla kalhoty, takže teď byla rozhodně mnohem pohyblivější. Když si všimla Hlídače, zamávala na něj.
"Takže Genn se konečně zachoval jako chlap. Už bylo načase, všechno to utíkání mi začalo jít na nervy," usmívala se Lorna.
"Co že tak zvesela?" zeptal se Hlídač.
"Taky se až divím, když pojedu s Greymany. Jako s Dariovou dědičkou prý toho mají se mnou hodně co probrat, takže já jedu v kočáru s nimi. Až do Stromglenu v dostavníku s Gennem, Miou a Tess. Princ chtěl jet odděleně. A ty si luxusní dopravy taky užiješ. Sice nejedeš s královskou rodinou, ale zato s Liamem a lovcem Blakem. Docela bych to měnila," ušklíbla se Lorna uličnicky.
Hlídač se zakřenil a šel hledat své spolujezdce. Blaka našel rychle, opíral se o rám dveří do paláce a vypadal, že podřimuje. Klobouk měl sražený do čela a dění kolem sebe nevěnoval pozornost. Hlídač mu poklepal na rameno a Blake se s bleskovou rychlostí ohnal po ruce a praštil Hlídače do tváře.
"To aby sis pamatoval, že lovci nikdy nespí," řekl Blake stroze. Hlídač si drbal obličej.
"To snad nebylo nutné. Kde je Liam?" změnil Hlídač téma. Blake se podíval dovnitř.
"Měl by tu být každou chvíli. Vydupal si, že pojedem jako předsunutá hlídka. Jenže jestli chce dělat předsunutou hlídku, musí se naučit chodit včas," odpověděl Blake. Jen to dořekl, Liam vystoupil zpoza rohu a prohlédl si oba diskutující.
"My o vlku a vlk za dveřmi," poznamenal Hlídač. Princ i Blake se tomu srdečně zasmáli a všichni tři se společně vydali ke svému kočáru. Kočí jim otevřel dvířka a předsunutá hlídka nastoupila. Princ i Hlídač měli trochu potíže s tím, jak se posadil, protože jim kordy dost překáželi. Blake se jen ušklíbl, sundal si pušku ze zad a pověsil na ni svůj klobouk.
Kočár se dal do pohybu a cestující do družného hovoru. Povídali si o minulosti, dobách před zdí a rebelií, jak se Liam dostal z Obchodnické čtvrti, když byla zamořená worgeny, o Crowleym a hlavně o jeho dceře. O té Blake prohlásil, že ujde, zatímco Liam tvrdil, že taková kráska se jen tak nevidí. Hlídač měl na Lornu vlastní názor, který ale neřekl. Kdo by se taky chlubil tím, že ho chtěla zastřelit?
Cesta příjemně utíkala a nikomu nepřišlo, že jedou už skoro dvě hodiny. Klid jim ale osud rozhodně nepřál. Najednou zaduněla děsná rána, kočár zapraštěl a převrátil se na bok. Princ měl štěstí, přistál na Hlídači a Blake se málem zabil o svou mušketu. Jeden po druhém se vyškrábali ven a vytáhli i své zbraně. Nezdálo se, že to bude teď pohodlné. Kočár ležel napůl roztříštěný na boku, kočí byl mrtvý a koně v nenávratnu. A to všechno, kvůli obrovskému balvanu, který přiletěl odněkud seshora. Blake se podíval na skálu nad nimi a zbledl.
"Tam žije Koroth," zašeptal a ukázal na skálu. Liam i Hlídač ihned ztichli a přikrčili se. Znali Korotha. Byl to obr sužující Gilneaské farmáře po celá léta. Žil na skále u Stormglenu spolu s bandou ogrů.
"Tudy ale pojedou i ostatní," šeptal princ. "Musíme změnit trasu, než sem dorazí." Hlídač s Blakem přikývli a společně se potichu odplížili, dokud si nebyli jistí, že je Koroth nemůže vidět ani slyšet. Pak se narovnali a po cestě k nejbližšímu rozcestí se radili, kudy pojedou.
Na rozcestí dorazili dřív, než potkali jediný vůz. Posadili se na zem a čekali. Netrvalo dlouho a dorazil jeden z královských kočárů. Kočí zastavil. Otevřelo se okénko a Gwen Armsteadová z něj vystrčila hlavu.
"Co se děje?" zavolala na kočího. Blake jim rychle vysvětlil situaci. Gwen pokývala hlavou a pak dala příkaz k odjezdu. Nová cesta měla vést přes bažinu. Nebyla nejbezpečnější ani nejkratší, ale pořád lepší, než riskovat průjezd okolo rozzlobeného obra. Princ se vyšplhal na kozlík vedle kočího a Hlídač se zachytil na střeše. Lovec Blake zůstal na křižovatce, aby uvědomil ostatní vozy.
Bažina patřila k nejhorším a nejzrádnějším místům. Byl důvod, proč tamtudy nikdo moc nejezdil, leda by neměl na vybranou. Nebylo to nic, než jen podmáčený kus Blackwaldského lesa. Stromy byly černé a tmavé. A navíc měli všichni divný pocit, že je něco sleduje. Obvykle tam bylo velké ticho, ani žáby tam nežily, teď ale byl zřetelně slyšet podivný šramot. Hlídač pro jistotu tasil jeden ze svých kordů, připraven se kdykoli bránit. Tajemní obyvatelé bažiny se ale nejspíš rozhodli je nechat na pokoji, prozatím. Cesta přes bažinu šla rychle, protože i koně chtěli odtamtud co nejdřív. Brzy uviděli Stormglen, druhou základnu pro Gilneanské uprchlíky. Když ale seskočili a vylezli z kočáru, bylo jasné, že tu je něco špatně. Hodně špatně.

Ve vesnici Brill běží život po celý rok klidně. Až na jednu noc. Jednu jedinou za celý rok. Tu noc, kdy zbytek Azerothu slaví Hallow’s End, Brill chystá obranu před nebezpečnou stvůrou, zplozencem pekla. Přijíždí v noci, na svém hořícím koni, aby vypálil vesnici do základů. Vesničané tohle pečlivě střeží, protože tohle tajemství nesmí uniknout. Kdyby ano, mohla by se snadno z vesnice Opuštěných stát opuštěná vesnice. Za ty potíže jim zbavení se pekelného jezdce opravdu nestálo.
Clyde byl rybář. Žil dál od Brillu a jeho občané ho vlastně ani jako součást vesnice nebrali, i když o něm věděli. Jednou za čas vždycky vyrazil do Brillu udat svoje ryby. Zůstal tam přes noc a ráno zase odešel. Tak to měl naplánováno i teď, jenže ve vsi ho něco překvapilo. Celý Brill byl plný příprav. Plnily se obří kádě s vodou, spravovaly kyblíky a několik horlivců se ještě procvičovalo ve střelbě z kuše. Clyde se tomu divil, ale bez nějakých cavyků zapadl do hospody Na konci šibenice a pozdravil hospodskou Renee. Ta ho obyčejně vítala, ale tentokrát se zdálo, že ho vidí nerada.
„Dneska si sem neměl chodit,“ řekla mu na rovinu. To Clyda zarazilo.
„Proč?“ zeptal se.
„Protože! Dneska je TA noc, kdy by tu neměl být nikdo, ale to by tu ráno už Brill nestál.“ Clyde moc nechápal, ale odejít nehodlal. Natruc Renee si objednal pokoj. Renee byla především obchodnice, morálka byla až na druhém místě, ale stejně byla hodně neochotná, když mu předávala klíč. Clyde jí ho vyškubl, ryby hodil na pult a šel do pokoje. Ještě z dálky slyšel Renee, jak nadává, že jí zašpinil pult, ale to ho už nezajímalo. Praštil sebou na postel a o chvíli později se už z jeho pokoje ozývalo jeho charakteristické chrápání.
Uprostřed noci Clyda probudil řev, zvon a plameny za oknem. Rozrazil okno a ke své hrůze zjistil, o čem Renee mluvila. Nad Brillem na svém ohnivém koni létalo příšerné stvoření. Vypadalo jako rytíř, ale rytíři mají hlavu.
Ten jezdec pálil domy ve vsi a ještě u toho děsivě rýmoval mrtvým, ale zvučným hlasem ve staré lordaeronštině. Clyde se rychle oblékl a vyběhl před hostinec, který byl taky v plamenech. Popadl kýbl, naplnil ho vodou a chrstl ji na nejbližší plamen. Zbytek vesničanů taky hasil, byli velmi dobře připravení, ale ohnivé inferno polykalo střechy domů, jako by to byla sláma, což občas i byla. Jezdec jim prolétával nad hlavami, uhýbal se šipkám z kuší a šíleně se smál.
Ačkoli hašení požárů vypadalo velmi chaoticky, Brillané na něj velmi dlouho nacvičovali, takže nepanikařili, nýbrž velmi přesně věděli, co dělají. Clyde jediný jim to trochu kazil, i když dělal, co mohl. Jezdec zapálil poslední dům a v tu chvíli jeho kůň přestal hořet. Zčernal, až na kopyta a oči, které začaly zářit podivnou zelení, stejnou, jakou svítil otvor po jezdcově hlavě. Jedna z šipek ho zasáhla do kolena. Jezdec se na ni podíval, i když si ji vzhledem k absenci očí musel nejspíš jen představit a děsivě se zasmál. Ukázal si na díru po hlavě.
Střelci poznali, že je nezranitelný. Zahodili kuše a popadli kyblíky. Jezdec se zasmál a pohlédl na věžní hodiny. Potom se jeho „zrak“ stočil zpět na hořící ves. Několik domů začínalo mít vážné potíže s tím, aby se vůbec udrželo. Jezdec už plameny nepřikrmoval, jen létal hasičům nad hlavami a chechtal se. To jim nijak nepomáhalo, naopak. Clyde si všiml, že jeden dům nechávají hořet. Naplnil kyblík a rozběhl se k němu. Renee ho ale zastavila a poslala na kovárnu.

Voda už pomalu docházela, zoufalství v řadách vesničanů rostlo, zatímco jezdec se neustále smál. A pak to přišlo. Dům, ke kterému chtěl Clyde původně běžet, shořel úplně a zřítil se. Clyde nechápal, proč ho nepustili k jeho hašení a proč se po tvářích vesničanů rozhostila úleva. Vždyť jim právě shořel jeden z domů. Bezhlavý jezdec se podíval tím směrem a zasmál se nejděsivěji za celý svůj nájezd.
Jezdcův kůň se ve vzduchu vzepjal a všechny plameny rázem uhasly. Jezdec se naposledy zasmál a odletěl na severovýchod, ke starému klášteru. Vesničané upustily kyblíky a radostně dosedli. Clyde se na ten dům šel zeptat Renee.
„Víš, už před léty jsme si všimli, že bezhlavý jezdec spálí jen jeden dům a pak všechny plameny zhasnou. Takže každý rok stavíme malou chajdu, ve které nikdo nebydlí a kterou necháme spálit, aby nám dal pokoj. Proto jsme ji nehasili. Ale už dost, běž spát, ráno zmiz a opovaž se někde říct, co jsi tu dnes viděl.“
Clyde přikývl a odešel do svého pokoje, ale věděl, že přízrak bezhlavého jezdce z jeho života jen tak nezmizí.

Stormglen byl prázdný. Čekali uprchlíky, nebyl tam ale nikdo. Gwen, seržant Cleese a Jack Derrington vystoupili z kočáru a rozhlédli se.
"Kde jsou všichni?" zeptala se Gwen.
"Netuším, měli tu být," řekl znepokojeně princ Liam.
"Héj, je tady někdo?!" zahulákal Cleese, ale odpověděla mu jen ozvěna a šumění moře pod útesem.
"Tohle je hodně, hodně divný," poznamenal Jack. Do Stormglenu dorazil další kočár. První z něj vylezla Lorna, která byla očividně ráda, že už nemusí s Greymany sedět na tak malé ploše. Její výraz se ale při pohledu na prázdnou ves rychle změnil na stejně udivený, jaký měli první příchozí. Královská rodina se netvářila jinak. Genn nařídil průzkum vsi a Mia s Tess musely zůstat v kočáře. Každý, kdo mohl, si vzal nějakou zbraň a poslechl králův rozkaz. Jediný neozbrojený byl Jack, který spoléhal na svoje drápy.
Stormglen neměl radnici, zdejší radě sloužil pro schůze místní hostinec. I ten byl liduprázdný, bylo ale zřejmé, že před zmizením o něčem rokovali a místnost opustili ve velkém spěchu: rozbité nádobí, rozházené židle, převrácený stůl, to všechno pokrýval několikatýdenní prach a pavučiny.
Hlídač vyšel ven zadním vchodem a zadíval se do Blackwaldu. Z hostince se ozýval rachot, jak Jack převracel místnost vzhůru nohama a hledal stopy. Hlídač si ho ale nevšímal, Blackwald ho dokonale upoutal. V tom černém lese se něco hýbalo. Hlídač si byl prakticky jistý, že právě ten les je zodpovědný za vyprázdnění vsi.
Najednou se ozval Jackův napůl zděšený, napůl zhnusený výkřik. Hlídač tasil jeden z kordů a vběhl do hospody, kde uviděl Jacka a Gwen, jak zírají na něco na zemi, co vypadalo jako velký chlupatý pytel. Byl to mrtvý worgen. Vypadal, že tam leží už nějakou dobu. Mouchy už kolem něj létaly a puch z jeho těla nejspíš nebyl cítit kvůli té spoustě prachu ve vzduchu, kvůli čemuž byl překvapením. Velmi nemilým překvapením. Do místnosti vrazil Liam, Lorna a seržant Cleese, všichni připraveni k boji. Když ale uviděli důvod řevu, složili své zbraně a šli se nálezu podivovat. Král Genn s oběma kočími dorazil hned za nimi.
"Tohle tu nemůžem nechat," řekl, když uviděl mrtvolu. "Dlouho se tu nezdržíme, ale nehodlám dát v sázku životy našich lidí. Neutekli jsme Kletbě a moři, jen aby nás tu zabila nějaká nemoc. Hlídači, Cleesi, zbavte se toho," rozkázal ostře. Oba jmenovaní protáhli obličej, ale věděli, co to může způsobit, takže poslechli. Cleese ho popadl za přední pracky, zatímco na Hlídače zbyly ty zadní. Odtáhli mrtvolu k útesu a shodili ji do moře.
"Odpočívej v pekle," plivl za ní ještě Cleese. "Prej, běž do armády, budou si tě vážit. A teď tu dělám pohodnýho, skvělý." Hlídač se tomu pousmál a šel se věnovat uprchlíkům z vozu, který právě dorazil. Jack a Liam zatím uklízeli hostinec a Gwen s Lornou dávali dohromady nějaké jídlo. Královna a Tess seděly v kočáře nad mapou Gilneasu a probíraly s Gennem další postup.
Jako nejvhodnější volba se zdálo sídlo barona Ashburyho na východě: Tempest Keep. Ashbury disponoval velmi dobře vycvičenou domobranou a Tempest Keep patřil k nejlepším pevnostem Gilneasu. Sídlo barona nebylo zas tak daleko a určitě by je neodmítl. Už totiž přijal lordy Godfreye a Waldena, když přišli o svá sídla. Teď však bylo nejnutnější starat se o současnost, což kromě Greymanů dělali všichni.
"Hlídači!" vyrušila Lorna Hlídače z jeho činnosti. Otočil se a Lorna mu vrazila do tlap malou ohmatanou knížku, očividně deník.
"Našla jsem tenhle deník. Patřil muži jménem Bradshaw, který tu byl mlynářem. Popsal v něm i poslední dny Stormglenu. Píše tu cosi o návratu Kletby do lesa, znovuzrození Vlčího kultu a několika zmizeních. Pak záznamy končí, poslední je zhruba z doby, kdy jste se usadili v Duskhavenu." Hlídač deník otevřel a přečetl si pár stránek. Byla to stopa. Možná se občané Stormglenu ještě dali zachránit.
"A ty myslíš, že všichni ze vsi teď běhají po Blackwaldu jako divoká zvěř?"
"Je to možnost, kterou nesmíme přehlédnout. Přinejmenším to vysvětluje tu mrtvolu v hospodě."
"A co král? Ví o tom?"
"Ne. Alespoň zatím ne. Nechci mu nic říkat, dokud nebude jasno. To poslední, co potřebujem, je neopodstatněná panika. Ale ráda bych, abys šel prohledat Bradshawův mlýn. Třeba ukrývá nějakou důležitou stopu. A pokud tam opravdu jsou worgeni, snad se s nimi dokážeš dohodnout." Hlídač se zamračil. Tohle se mu nezdálo. Ale Lorna asi ví, co dělá, tedy když je klidná.
"A kde je ten mlýn?"
"Kdovíproč ho Bradshaw nechal postavit v lese," odpověděla. "Neboj, všechno bude v pořádku, jen si potřebuju být jistá," dodala, když uviděla Hlídačův výraz. Hlídač se podíval na uprchlíky a povzdechl si. Vzpomněl si na součást přísahy, kterou skládal při vstupu do Královské hlídky. Jednou z částí bylo i: Sloužit králi Gilneasu i jeho lidu, jak v časech slávy, tak v dobách úpadku. A teď byl z Hlídky poslední a rozhodně nechtěl dobré jméno řádu pošpinit. Chvíli se takhle rozmýšlel, potom přikývl. Odmítl nabízenou lampu a vstoupil do černého Blackwaldu, bez jistoty, že se kdy vrátí.

Blackwald nezískal své jméno pro nic za nic. Byl to hustý les zčernalých stromů, přes které neprošel jediný paprsek světla. To Hlídači nevadilo, jeho worgení oči si na tmu velmi rychle a dobře zvykly, takže viděl stejně, jako za jasného dne. Bradshawův mlýn nebyl daleko, ale i to stačilo na to, aby měl Hlídač toho lesa plné zuby. Vážně nechápal, proč by si někdo postavil v Blackwaldu dům, natož celý mlýn.
O stavu budovy si nedělal žádné iluze, nicméně i tak ho stav mlýna překvapil. Dům byl zřícený a zarůstal černám břečťanem. Hlídač překročil několik spadlých trámů a hledal sebemenší náznak útoku worgenů. Najednou uslyšel podivný šramot. Tasil kord a ohlédl se za zvukem.
"Neboj se, Gilneane, nejsem tvůj nepřítel," řekl jemný hlas a jeho majitelka vystoupila ze stínu. Vypadala úplně jinak, než jakákoli žena, kterou v životě viděl. Vysoká, spoře oděná s fialovými vlasy a kůží, zářícíma očima a hlavně dlouhýma ušima. Noční elfka.
"Jmenuji se Belysra, Belysra Starbreeze. Já a mí přátelé vám chceme pomoci. Pojď se mnou, zavedu tě k nim." Hlídač se stále mračil, ale kord schoval. Elfům se snad ještě dalo věřit. Belysra vyšla na cestu a Hlídač ji následoval. Směr určit nedokázal, odhadl však, že jdou hlouběji do Blackwaldu, protože les byl čím dál hustší. Najednou se Belysra zastavila a varovně zvedla prst.
"Slyšel jsi to?" zeptala se. Hlídač ani nemohl odpovědět. Ze stromu seskočila jedna z průzkumnic Opuštěných se dvěma zahnutými meči. Zaútočila, ale Belysra dokázala včas uhnout. Hlídač tak rychlý nebyl a schytal kopanec do břicha. Belysra bleskurychle sebrala ze země klacek a přetáhla s ním útočnici. Ta se zapotácela, čímž dala Hlídači jasnou šanci. Využil ji a prokousl ji krk. Nemrtvá padla na zem a Hlídač si odplivl.
"Ještě že měla slabé nervy, jinak bych ji zavedla až k nám," řekla Belysra. "Rychle, musíme přidat."
O pár minut a o hodně škrábanců později dospěli k cíli. Hlídač udiveně zíral na úkryt elfů. Byl to ohromný dutý strom, ze kterého vycházela namodralá záře.
"Tohle je Tal'doren, bývalé sídlo Druidů smečky před tím, než jsme je vyhnali do Smaragdového snu. Teď tu jsme my. To, co vás postihlo, je částečně naše chyba, proto vám jdeme pomoct. Uvnitř jsou další jako ty." Belysra vstoupila do stromu a Hlídač hned za ní. V Tal'dorenu byli čtyři elfové a spousta worgenů. Většina jich tam postávala v hadrech, až na jednoho. Hlídač měl neodbytný pocit, že ho zná. Onen worgen se na něj otočil a hned mu to bylo jasné. Neměl totiž pravé oko a převyšoval všechny ostatní. Byl to opravdu on, ačkoli si všichni mysleli, že už je týdny mrtvý. Lord Darius Crowley.
Hlídač si protřel oči, aby měl jistotu, že vážně hledí na vůdce rebelie. Darius si ho taky všiml, protože k němu přikráčel dlouhými kroky. Belysra se zatím odebrala do ústraní, k ostatním elfům.
"Tebe znám," začal Darius. "Kde jsem tě jen viděl?"
"V Katedrále úsvitu. Bojovali jsme tam proti worgenům a pak se jimi očividně oba stali, lorde. Mysleli jsme, že jste mrtvý."
"Žádný lord," pousmál se Crowley hořce. "Pochybuju, že by se tady mohl kdy worgen stát šlechticem. A mrtvý? Ne, ani zdaleka ne. Ale radši je při tom nějaký čas necháme, Hlídači."
"Ti elfové, to oni vás vyléčili?"
"Nás ano, u tebe nejspíš svou práci odvedl Aranas, že?" Hlídač přikývl.
"Šikovný chlapík. Vsadím se, že by dokázal vyléčit i Pohromu, kdyby jen dostal šanci. Věděl si, že..." Hovor jim přetnula Belysra. Vypadala nervózně.
"Dariusi, Hlídači," začala zdvořile, jak se na elfku sluší. "Valorn sem ještě nedorazil. Má strašné zpoždění a já se bojím, že by...že ho Bloodfangové dostali." Hlídač nechápal, ale Darius ano a podle toho se zatvářil.
"Kde by měl být?" zeptal se.
"V případě nouze měl určeno několik míst, kde by to mohl schovat. Pokud je už pozdě na jeho záchranu, Kosu musíme získat stůj co stůj dřív, než Sylvanas." Hlídač se chtěl pořádně optat, ale lord mu k tomu nedal šanci. Zavolal Tobiase Mistmantla a vysvětlil mu situaci. Tobias kývl a šel vydat rozkazy ostatním worgenům. Crowley, Belysra a Hlídač vyběhl z Tal'dorenu k nejbližší skrýši, kterou byla malá chajda na západním okraji Blackwaldu. Všichni byli velmi rychlí a mrštní, takže k chatě doběhli během chvilky. Nedorazili tam ale první.
Okolo chaty se to hemžilo kupou banší, kterým velela nemrtvá elfka ve známé černé zbroji. Další Sylvanasina generálka. Banší pročesávaly okolí domečku a generálka netrpělivě podupávala. Na plotě byla naražená ošklivě zřízená elfská hlava.
"Valorn," zašeptala zlomeně Belysra. Jedna z banší náhle zvedla hlavu a podívala se jejich směrem. Určitě je zaslechla, ale protože se všichni tři přikrčili, nespatřila je a tak se vrátila k hlavnímu úkolu. Darius zavětřil, opatrně se rozhlédl kolem sebe a z kapsy vytáhl malou píšťalu. Ostrý hvizd zazněl Blackwaldem a agenti Opuštěných se poděšeně ohlédli. Dariovi odpovědělo mohutné zavytí. Tobias a asi čtyřicet worgenů vyskákalo z úkrytů a vrhlo se na nemrtvé. Překvapení Opuštění se bránili jen chabě a brzy bylo po boji.
Belysra se na chvíli zastavila u Valornovy hlavy a zavřela jí oči. Pak vstoupila do chajdy a odsunula několik prken v podlaze. Úlevně si oddechla a vytáhla dlouhý úzký balík ve tvaru L. Rozbalila ho a všem bylo hned jasné, proč o něj elfové i nemrtví tolik stojí.

Kosa Elune. Mocný nástroj, snad starší než samotní elfové. Kdysi dávno byli Druidi smečky mocnou odnoží druidismu. Jejich vůdce, Ralaar Fangfire, přišel s novou formou. Vlčí formou, která využívala moc samotného Goldrinna. Jenže vlčí forma byla nedokonalá. Ti, kteří se proměnili, nezvládli proměnu nazpět a jejich mysl se zatemnila. Z Druidů smečky se stali Druidi kosy, kteří se snažili spoutat nesmírný potenciál vlčí formy. Všechno došlo až tak daleko, že samotný Malfurion je s pomocí Kosy vyhnal do Smaragdového snu, aby se už nikdy nevrátili ohrožovat tento svět. To oni byli zodpovědní za to, co se stalo s Gilneasem. Kdo měl Kosu, měl i moc přivolat je zpět do Azerothu. Hrůza pomyslet, co by s tímhle dokázala Sylvanas.

Jakmile získali Kosu Elune, rozkázal Darius okamžitý návrat do Tal'dorenu. Elfové a několik worgenů tam zůstalo, nikdo ale nechtěl riskovat, že by Bloodfangové mezitím dobyli Strom. Rychle se vrátili a všem se velmi ulevilo, když uviděli Tal'doren v bezpečí. Polevili a ke Stromu došli volnou chůzí, protože nač spěchat? Kosu měli, Tal'doren byl v bezpečí a ve vzduchu viselo, že Kletba má být brzy zlomena.
"Belysro!" zavolal hluboký hlas odněkud seshora a všichni se za ním otočili. Worgen dvakrát větší než Darius seskočil ze stromu, až se země zatřásla.
"Belysro," zopakoval s úšklebkem. "Pamatuješ si na mě? Ralaar. Ralaar Fangfire, tvůj starý přítel." Belysře se do tváře nahrnula krev. Sevřela pevně Kosu a s výkřikem zaútočila na velkého worgena. Ten mocný útok vykryl a Belysru odrazil na stranu.
"Proč? Proč chceš zabít starého Ralaara? Co ti Malfurion napovídal?"
"Shan'do mi ukázal pravdu. Ty už nejsi Ralaar! Ty jsi...!" nedořekla větu, zato se zvedla ze země, přichystaná k dalšímu výpadu.
"Co? Co jsem?" zasmál se děsivě worgen. "Ó, ale já to přece vím. Alfa Prime! Já jsem Alfa Prime, vůdce smečky a nejsilnější ze všech worgenů! A celá smečka je tu se mnou! Dej mi Kosu a opusť Tal'doren a já vás nechám v klidu odejít!" Belysra na něj zařvala něco v elfštině. Gilneané tomu nerozuměli, ale rozhodně to nebylo nic hezkého.
Alfa Prime zavrčel a pak mocně zavyl na celý les. Hlídač pocítil silné nutkání ho následovat a poslechnout, ale ovládl se. Všiml si, že s tím bojují i ostatní worgeni, včetně Daria. Nikdo se tomu ale nepoddal, všichni se přemohli.
Za Alfou se začaly hýbat stíny a ze stínů vyběhli další worgeni. Bloodfangové.
"Kosu a Tal'doren," zopakoval Alfa Prime svou žádost.
"Nikdy!" zařvali svorně Dariovi worgeni. Alfa zavyl podruhé a Bloodfangové zaútočili. Byli ve velké přesile, ale Dariovci měli rozum a svobodnou vůli, díky čemuž jim zbraně nebyli cizí. Ani tak to ale nebyl férový boj.
"Do Stromu! Do Tal'dorenu!" zavelel najednou Darius. Všichni ho poslechli a přeskakovali těla padlých směrem k Tal'dorenu. Nebylo to skoro k ničemu, jen bojovali na menším prostoru. Kořeny dutého stromu ochotně nasávali vlčí krev.
Belysra a elfové se postavili doprostřed stromu, zatímco worgeni je bránili. Elfové začali cosi provolávat v elfštině. Z Kosy vycházelo stříbrné světlo, které se jen těžko dalo vysvětlit. Elune samotná jim přála. Jakmile se světlo dotklo Bloodfangů, ztráceli svou zuřivost a vracela se jim svobodná vůle.
Alfa Prime poznal, že prohrává. Vpadl do Tal'dorenu a v záchvatu hněvu odhazoval každého, kdo se mu postavili do cesty.
"Belysro!" stačil ještě zařvat, než ho neznámá síla spoutala na místě. Okolo Alfy se zhmotnilo několik přízračných vlků, všichni zářili tím samým stříbrným světlem, které vracelo Bloodfangům rozum.
"Arvell?" zeptal se trochu poděšeně. "Ty jsi přece mrtvý!"
"Ano, jsem." řekl klidný a děsivý hlas jakoby zdálky. "Jsem mrtvý a ty se ke mě přidáš, Ralaare." Vlci skočili na spoutaného Alfu. Silný záblesk světla a Alfa zmizel. Na jeho místě ležela hromádka vlčích kostí a nad ní se vznášela bludička. Všichni se jí poklonili, elfové, Dariovci i Bloodfangové.
"Smečka nesmí být bez vůdce. Vždycky musí být Alfa. Já vás zbavil starého, vyberte si nového. I když myslím, že to bude rychlá a ne nerozumná volba. Sbohem worgeni, sbohem elfové, sbohem, má lásko." A s těmito slovy se bludička rozplynula. Všichni klečící se narovnali a worgeni pohlédli na jednoho z nich. Na lorda Crowleyho. Ten se na ně podíval a mlčky přikývl. Worgeni propukli v jásot. Crowley v tom reji našel Hlídače a odtáhl si ho stranou.
"Musíme se rozloučit, ve Stormglenu na tebe už určitě čekají. To, co jsi tu dnes viděl, se nestalo, jasné? Nikomu o tom neřekneš, jsem pořád mrtvý."
"Ale králi se budete určitě hodit, až zaútočí na město," namítl Hlídač. Tohle Daria překvapilo.
"Genn chce Gilneas zpátky? Asi se vážně na stará kolena vzchopil a začal se starat o okolní svět. Dobrá, budem tam, až se to semele. Jsme teď přece jen silnější, než předtím, což by byla škoda nevyužít. Bloodfangové se nám velmi hodí. To ovšem neznamená, že to někomu řekneš. Až do útoku jsme mrtví. Doufám, že nebudeme mrtví i po něm."
"Hej, Hlídači," přerušil hovor jeden z elfů a podal Hlídačovi čutorku s vodou. "Vypij to. Budeš se potom moci proměnit zpět na člověka. Neboj se, podoby můžeš střídat, jak se ti zachce a na oblečení to nemá žádný vliv, takže nemusíš shánět ošacení pro oba." Hlídač čutorku vypil a ihned pocítil, jak bestie, která se až doteď občas ozývala, slábne a mizí. Poděkoval, rozloučil se a vyrazil na cestu zpět do Stormglenu.

Ve vsi ho přivítala Lorna.
"Tak co? byl jsi pryč dost dlouho."
"Pročesal jsem celý les a nic nenašel," zavrtěl Hlídač hlavou, pamatujíc na slib Dariovi. Lorna trošku posmutněla, asi si opravdu přála něco najít.
"Zatímco jsi byl v lese, my jsme se tu stačili shromáždit a připravit nocleh. A přijel Godfrey z Tempest Reach, prý aby věděl, co mají nachystat."
"A kde je teď?"
"Odjel s králem a Aranasem svým kočárem zpátky k Ashburymu. Tohle je politika, dobrá pro ty starouše, ne pro mě. Třeba je ještě zastihneš," usmála se té myšlence.
"A proč by ne?" usmál se Hlídač a vypjal hruď. "Tady už stejně nejspíš nebudu užitečný." Lorna se trochu ulekla.
"To myslíš vážně? Nahánět kočár? Jestli se ti to povede, máš u mě flašku archivního vína, co jsem našla ve sklípku," zasmála se srdečně. Hlídač se otočil, klesl na všechny čtyři a jako divoké zvíře vyběhl ze Stormglenu. Lorna se jen udiveně dívala, jak se mu práší od pracek.
Hlídač běžel rychle a byl si celkem jistý, že Godfreyho dožene. Slunce bylo za mrakem, takže nemohl ani odhadnout, jaká část dne zrovna je, ale to mu nevadilo. Jen běžel, pořád a pořád kupředu.
Když dorazil k mostu, který vedl k podhradí Tempest Reach, všiml si něčeho šedého, co leželo bezvládně v trávě u cesty. Postavil se nazpátky na zadní a oprášil si dlaně. Přistoupil k šedému pytli, ze kterého se vyklubal starý muž ležící na břiše. Hlídač ho obrátil a polekal se. Byl to Krennan Aranas, v bezvědomí. Hlídač ho posadil, párkrát propleskl a Aranas se probral. Zamžoural a rozhlédl se kolem sebe.
"Co se stalo?" zeptal se Hlídač starce. Krennan byl dost potlučený a pořád trochu v šoku, takže mluvil pomalu.
"Godfrey...ten starý...bastard...Zajal....Genna a mě...vyhodil za...jízdy z kočáru..." Jeho zachránce ho chtěl odnést zpátky do Stormglenu, ale Krennan zavrtěl hlavou.
"To nic...není...Musíš zach...zachránit Genna...Ti tři....z něj chtějí udělat...nemrtvého..." Hlídači se nechtělo nechávat starého lékárníka samotného, ale pokud byl král v nebezpečí života, musel mu pomoci. A Aranas už nejednou překvapil. Snad to zvládne.
"Dej pozor...určitě ho...hlídají..." řekl ještě Aranas, to už ale Hlídač neslyšel. Uháněl přes most k Tempest Reach, aby tam dorazil co nejdřív. Před vesničkou v podhradí se schoval za velký balvan. Věděl, že když se může proměnit na člověka, vpadnout tam jako worgen by byl čirý nerozum. Musel se ale zbavit zbraní. S lítostí položil oba kordy na zem a proměnil se na člověka. Byl to zvláštní pocit, přišel si malý, holý a slabý. Na pocity ale nebyl čas. Trochu si potrhal košili a celý se vyválel v prachu, aby vypadal opravdu jako žebrák.
Domobranci si ho nevšímali, byl pro ně jen další somrák, kterého za chvíli vypakují. Onen somrák si je ale bedlivě prohlížel a hledal krále nebo nějakého z lordů. Mužů v kabátech a kloboucích tu ale bylo dost, takže najít lorda bylo o dost těžší, než najít krále. A taky ho našel. V kládě na jednom z dvorků uviděl worgena v královských barvách. Hlídač k němu přistoupil. Viděl, jak si dva strážní něco šeptají a dívají se jeho směrem. Nevšímal si jich a postavil se tak, aby na něj král viděl. Ten na něj chvíli mžoural a rozpomínal se.
"Ty?" zeptal se nakonec. "Co ty tu děláš? A jaktože jsi zase člověk a e zvíře?"
"Jdu vás zachránit," odpověděl Hlídač. Druhou otázku ignoroval. "Nevíte, kdo má klíč od té klády?"
"Určitě jeden z těch šmejdů. Godfrey přesvědčil Waldena a Ashburyho o nějakém svém šíleném plánu, kdy zbaví Gilneas worgenů tak, že ho vydají Sylvanas. A mě by nějakému ožralému hejhulovi nesvěřili, to je jasné."
"Nebojte, dostanu vás odsud," slíbil Hlídač. Král tomu moc nevěřil.
"Máš snad nějaký plán nebo co?" zeptal se Genn cynicky.
"Improvizuju," zašeptal Hlídač a podíval se na největší dům v podhradí. Okolo něj stálo několik ozbrojenců se strážními psy. Bylo jasné, že aspoň jeden ze spiklenců se tam musí schovávat. Vyšplhal se opatrně po strmém srázu, který nikdo nehlídal. Proč taky, nikdo není tak hloupý, aby tamtudy lezl. Hlídač se ale nahoru vydrápal a připlížil se blíž ke stěně domu. Najednou se jeden ze psů rozštěkal. Plížící se stín se zastavil a přitiskl na zeď.
"Lehni, ty bestie bláznivá!" okřikl psa jeden ze strážných a ten ztichl. Hlídač si oddechl a začal studovat okno v přízemí. Trochu silněji zatlačil a ono povolilo. Vplížil se dovnitř a rozhlédl se po interiéru domu. Byl bohatě vybaven, ostatně jak se na barona sluší, přesto byl prázdný. Hlídač vyšel po schodech na horu a hledal sebemenší náznak přítomnosti lorda. Poslouchal u dveří a u jedněch opravdu uslyšel to, v co doufal. Nahlédl dovnitř klíčovou dírkou, aby se přesvědčil. Za dveřmi byla ložnice, v krbu plál oheň a lord Walden seděl na židli před zrcadlem a upravoval si své slavné černé licousy. Prozpěvoval si a byl v dobré náladě. Hlídač vydechl a otevřel dveře. Walden se rychle otočil a upustil nůžky na zem. Dost se polekal a spadl ze židle, hned ale stál v bojové pozici, připraven se bránit. Jen v kalhotách ale moc děsivě nepůsobil.
"Jak ses sem u všech démonů dostal?" zeptal se vyděšeně.
"Každý má své tajemství. Kdo má klíč od Gennovy klády?"
"A to čekáš, že ti to jen tak řeknu? Ani nápad!" vzkřikl a vyrazil pěstí. Hlídač ji chytil a dobře mířenou ranou do obličeje šlechtici přerazil nos. A zatímco lord se držel za obličej, chytil ho, násilím mu zkroutil mu ruce za záda a vlekl ho ke krbu. Zkroucením rukou ho donutil pokleknout a nacpal mu hlavu nad oheň tak, že mu plameny začaly olizoval jeho slavné vousy. Do volné ruky vzal pohrabáč a začal ho žhavit v uhlících.
"Kdo má klíč?" zopakoval důrazně otázku. Walden se cukal.
"Pusť mě, pro lásku Leeroyovu, a já ti to řeknu!" volal už značně osmahlý šlechtic. Hlídač ho vyhodil z ohniště.
"Má ho...Ashbury," vylezlo z něj. Neměl zrovna radost z toho, že takhle zrazuje ostatní spiklence.
"Ashbury je v Tempest Reach?" Walden divoce zakýval hlavou a držel se za lehce kouřící licousy. Obočí bylo pryč a na obličeji měl popáleniny. Hlídač nenápadně sebral ze země nůžky a schoval je za zády.
"Strá...!" pokusil se Walden zavolat pomoc. Pokus ale přerušily otevřené nůžky, které se v Hlídačových rukou staly smrtící zbraní. Walden se chytil za podříznutý krk a s chroptěním padl na zem. Hlídač horečně přemýšlel, jak se dostat nenápadně do Tempest Reach. Podíval se na Waldenovu skříň a prohlédl si její obsah. To bylo šílené, ale mohlo to fungovat. Vzal kabát s největším límcem a oblékl si ho. Potom vytáhl cylindr a naštosoval si pod něj tolik vlasů, kolik to jen šlo. Teď stačilo jen rychle rázovat a doufat, že si stráže nevšimnou, že v lordově obleku není lord.
Měl štěstí, stráže salutovaly, jen ho viděly a o jeho skutečnou podobu se nikdo nestaral. Tak se dostal bez potíží až do hradu. Ty nastaly až uvnitř. Hlídač tam nikdy nebyl a tak bloudil. Asi po deseti minutách přecházení po chodbách narazil na místnost s nápisem Jídelna, ze které vycházely mlaskavé zvuky. Otevřel dveře a překvapil jediného hodovníka. Byl jím postarší plešatý šlechtic, poměrně štíhlý na to, jak se cpal. Teď se však cpát přestal. Strhl si ubrousek, odhodil nedojedenou pečeni na talíř, utřel si ruce a postavil se.
"Ve jménu Greymanů mi vydejte klíč od královy klády!" řekl ostře Hlídač. Starý baron se jen zasmál.
"Greymani? Ti tu nemají žádnou moc. Tohle je panství Východních pánů, budoucích vládců Gilneasu."
"Takže tohle vám Godfrey napovídal? Chce jen vydat krále Sylvanas a ani pak nebude ničím víc, než nějakým správcem, pokud vůbec bude odměněn. Jste jen loutky nemrtvých."
"Možná, ale vítězící!" zvolal Ashbury a vytáhl dlouhou dýku, kterou měl skrytou v rukávu. Měl ale už svůj věk a pro Hlídače nebylo nic těžkého jeho útok vykrýt. Přiskočil ke stolu, chytil nůž a přešel do útoku. Ashbury se na takový útok nejspíš dobře připravoval, protože i když sám žádnou ránu nezasadil, žádnou také neschytal. Jen jednou nedal pozor a Hlídač poslal svůj nůž mezi jeho žebra. Baron zasténal a padl na podlahu.
"Ten klíč...nedostaneš!" stačil ještě říct, než mu jeho vrah zasadil smrtící ránu. Potom se pustil do ohledávání šlechticovy mrtvoly. Walden nelhal, ten klíč měl opravdu u sebe, ve skryté náprsní kapse. Hlídač schoval klíč do své kapsy a rychle se vrátil ke králi. Po cestě zpět mu přišlo až úžasné, jak snadno se dají oklamat strážní hned tří šlechticů najednou.
Genn byl velmi překvapený, když ho uviděl. A ještě víc byl překvapený, když uviděl jeho šlechtický oblek a klíč od klády.
"No tedy," šeptl uznale. Hlídač pokýval hlavou a odemkl zámek. Genn se namáhavě narovnal a promnul si zápěstí.
"Co lordové?"
"Walden a Ashbury jsou mrtví, takže jediný, koho ještě musíme vyřídit, je Godfrey."
"A to se vám bohužel nepodaří," řekl až nepříjemně známý hlas. Ozvalo se cvaknutí několika pušek a jedné pistole.